Příspěvky uživatele

< návrat zpět

627
//les

Opravdu byla až v úkrytu. Dokonce s sebou dovlekla ještě i někoho dalšího, cítil jejich pachy zcela zřetelně. A taky tu někde bylo Vlče. Bylo s nimi? Ja vůbec ještě živé? Slyšel z díry nějaký povyk a jen přitiskl uši k lebce. Navzdory svému údajnému totálnímu nezájmu o osud Vlčete vrazil Stín do úkrytu, div že se přitom nezabil. Vlče nicméně vypadalo dostatečně naživu, i když rozhodně v mnohem pomuchlanějším stavu, než ho zanechal. Větší problém byl, že se tu zjevila Styx, které vůbec nechtěli dovolit znovu vkročit do lesa, a že Tasa byla někde v háji, zatímco tihle dva se tady... co? Zabydlovali? Brali si zpátky to, o čem možná ještě ani nevěděli, že jim to už nepatří? Že tu chodí oživlá mrtvola mu zase až tak divné nepřišlo. On sám jí přece byl.
"Dobré ráno," zavrčel naježeně. Co byl zač ten hnědý netušil a ani se na něj moc nesoustředil. Zajímala ho hlavně šedá. Která rozhodně prošla spoustou změn od doby, co se posledně viděli, ovšem o tom, o koho se jedná, prostě nemohlo být pochyb. "Styx. Dlouho ses neukázala. Možná ti teda ušlo pár novinek. Hlavně ta, že už tady nebydlíš," oznámil jí prostě. Tak se s Tasou dohodli. Ještě předtím, než Styx hodili ze srázu. Tehdy s tímhle vývojem úplně nepočítal, ale měl dojem, že plán by měl stále platit. A i když jemu byly nějaké osobní spory mezi těmi dvěma docela u ohonu a vzato kolem a kolem proti Styx osobně nic neměl, už si na svoje místečko tady zvykl a nehodlal se o něj dělit jen proto, že vstala z mrtvých. "Takže si vezmi svýho mazlíka," kývl hlavou k hnědému, "a vypadněte z našeho lesa."

//Delta

Vkročil v doprovodu Spára zpět do lesa, který v době jeho nepřítomnosti nebyl srovnán se zemí. Pokývl si hlavou, jako by si tím mohl odškrtnout jednu položku ze seznamu. Panoval tu až podezřelý klid. Žádné vřískání Vlčete, žádný hyení smích Tasy. Přimhouřil oči. "Hej, sem zpátky," houkl mezi stromy, ale buky to vůbec nezajímalo a nikdo jiný, kdo by poslouchal, tu zřejmě nebyl. "Do háje, zase nechám příště Tasu hlídat les," zamručel si pod vousy a Spár jen povzbudivě krákl. To se prostě spakovala a nechala to tady, aby jim každý kolemjdoucí pobuda mohl vyžrat spíž? Tiše si zavrčel v hrdle a vykročil přes území směrem k Díře.
Tehdy také prve zachytil ty cizí pachy, které sem nepatřily. Jeden z nich už vůbec ne. Styx? "Do háje!" zavrčel znovu. Skoro už věřil, že se vlčice do lesa nikdy nevrátí. Bylo asi naivní vůbec doufat, že by všechno mohlo být takhle jednoduché. Natáhl pořádně krok a dlouhými skoky se rozběhl k místu, kde zela ta známá jáma v zemi. Na slanou pachuť v tlamě dočista zapomněl.

//Díra

//Mušličková pláž

Pomalými kroky se vzdaloval od moře s krkavcem usazeným na hřbetě, až nakonec dorazili k deltě řeky, která je, jak věděl, dovede spolehlivě k domovu. Hltavě se napil vody a suchost v tlamě trochu ustoupila, ale odporná pachuť oceánu mu na patře pořád zůstávala. "Bleh," odplivl si do trávy. Mohl by si už zapamatovat, že se má od toho hnusného moře držet dál. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. No, aspoň tentokrát upražili na slunci mořské monstrum. Usoudil, že z toho může čerpat aspoň trochu pocitu zadostiučinění. "Tady chvíli zastavíme," nadhodil a rovnou si lehl mezi řídké křoviny, kde byl trochu krytý před okolním světem. Zavřel oči a oddechoval. Kdoví, co všechno bude potřeba udělat v lese, takže si hodlal odpočinout, dokud po něm Tasa nehuláká a neskáče po něm Vlče a Corvus ho nečastuje svým zamračeným monoklovatým pohledem. Na chvíli se mu povedlo dokonce i usnout.

Když opět rozlepil zraky, na obzor už se dralo svítání. Stín vyskočil na tlapy, byl probuzený raz dva a cítil se už docela dobře. Možná pořád trochu rozlámaně z té proměny na poloviční rybu, ale to přejde. Spár seděl vedle něj na zemi a zdálo se, že ještě podřimuje. Šedivák ho pošťouchl tlapou. "Vstávat. Je čas se vrátit." A tak šli.

//Bukáč přes Mahtaë jih

Plaval a plaval, ty dva nikde neviděl a vlastně na ně skoro už i zapomněl. Soustředil se jen na břeh, který čekal někde tam vpředu. Nějakou dobu se mu zdálo, že se snad vůbec nikam nepřibližuje, ale nakonec hloubka pod jeho tlapami začala mizet. Už dohlédl na dno, potom si na něj mohl stoupnout, hlava mu čouhala nad hladinu a on se mrskáním ploutve dopleskal až na břeh. Utopí se teď na souši nebo co? Ne, kdepak. Ucítil, že se mu tělo opět začíná měnit. Brzy se mohl pořádně nadechnout a z ocasní ploutve se pomalu ale jistě stávaly zase staré známé zadní tlapy. Byly to dlouhé minuty, kdy ležel na mokrém písku jako ta nejošklivější mořská panna na světě, ale nakonec to bylo za ním. Už žádný mořský vlk, jen on - Stín. Překulil se na břicho, vyskočil na nohy, otřepal ze sebe přebytky slané vody a vyrazil někam pryč. Cítil, že nedojde moc daleko, byl vyřízený, ale vůbec nestál o to, aby se najednou zvedl příliv a odtáhl ho zpátky do moře. Ne, díky.
Ušel několik metrů po pláži, když si všiml Spára. Seděl na mrtvole nějaké velké ryby a něco z ní vyzobával. Stín se domníval, že to je její oko. "Hej," houkl na něj chraplavým hlasem. Fuj, jak měl vysušenou tlamu, jak mu drhlo v hrdle! Olízl si čenich, ale cítil na jazyku jen nechutnou sůl. "Stíne. Už jsem si myslel, že se nevrátíš," zvedl k němu krkavec hlavu, ale žádné vřelé uvítání se nekonalo, což nebylo příliš překvapivé. "Vrátil," pokrčil vlk rameny. "Nechal jsem ti zbytek ryby," seskočil Spár z mrtvoly na zem a ustoupil od ní. Šedivák kývl. "Dík." Pustil se do jídla, ale chutnalo to odporně - ne proto, že šlo o leklou zdechlinu, ale protože mu všechno stále chutnalo jako moře. Přesto ji snědl celou. Nebyl až taková citlivka a hlad měl vážně pořádný.
"Co teď?" zajímal se Spár, když se usadil na své obvyklé místo na Stínově hřbetě. "Půjdem pryč, než nás doženou ti dva hipíci," kývl hlavou směrem k oceánu. "Někde se chvíli prospím a pak půjdem domů. Zkontrolovat, jestli Tasa nezapálila les nebo tak něco," mrmlal. Kdyby věděl, co se v Bukovém lese děje, asi by si pospíšil trochu více, ale to on samozřejmě absolutně netušil. A tak se směrem k domovu vydal bez zvláštní naléhavosti a ještě s vyhlídkou nějakého šlofíka po cestě.

//Delta

Jakmile se jednou odhodlal k činu, už o tom ani moc nepřemýšlel, prostě jen plaval tak rychle, jak jen dovedl. Srdce mu bušilo, krev se mu pěkně rozproudila jako pokaždé, když mu šlo o život. Snad proto se do takových situací dostával tak často. Zrovna tehdy se totiž cítil nejvíc naživu. Slyšel za sebou různé praštění, údery, nepochybně zvuky zkázy, ale neohlížel se. Byl to příšerný rachot a brzy bylo tězké se vyznat i v tom, co bylo přímo před ním. Celé podmořské město se zřejmě bortilo a hroutilo do sebe. Snažně uhýbal všem kusům a úlomkům, které by ho mohly zasáhnout, ale i tak cítil, že občas schytal nějakou tu ránu. Nijak na to nedbal. Nešlo o nic vážného, maximálně si vyslouží pár modřin. Byly to ty velké kusy, na které si musel dávat pozor... a také dával.
Řetězy začaly řinčet a vrzat. Znamenalo to, že je monstrum chycené? Tak či tak, ten zvuk mizel směrem, kde ještě před chvílí tušil hladinu. Teď začínal být v kalné vodě tak dezorientovaný, že už si nebyl jistý. A tak následoval zvuk řinčení řetězů a doufal, že ho dovede na hladinu. Měl už moře až po krk. Plaval a plaval, co mu síly stačily, ale i tenhle nezvyklý způsob pohybu už ho otravoval. Chtěl zpátky na pevnou zem. Tenhle svět byl moc divný a nepochopitelný pro někoho jako on.
Řinčení a dunění nakonec zůstalo někde pod ním. Hladina se leskla nad ním. A pevnina...? Kde byla ta? Se zadrženým dechem vykoukl nad vodu - to bylo také naprosto neintuitivní - a rozhlédl se kolem. Zdálo se mu, že pevnou zem vidí. Byla ale ještě dost daleko. Potopil se znovu pod vodu a spatřil nedaleko i Badri a Varjargara, ve vodě vypadali jako dvě nezřetelné namodralé siluety. Neobtěžoval se na ně volat, prostě máchl ploutví a zamířil směrem ke břehu. Cestou chňapal po drobných rybkách, které se mu připletly do cesty, protože měl hlad a chtěl ho rychle zahnat. Plavání vyčerpávalo mnohem víc, než by si kdy pomyslel.

//Taky děkuji za akci, byla super :) Prosím hvězdičky hodit do obratnosti - Přidáno

Schovával se opodál a vyčkával. Netrvalo dlouho, než spatřil řetězy, které si přímo říkaly o to, aby do nich byl někdo uvězněn. Třeba nějaké mořské monstrum. Kde přesně se schovávali Varjargar s Badri, to neměl nejmenší ponětí. Hádal, že se také skrývají někde dole mezi troskami, aby je nesežraly nemrtvé ryby, kterých se kolem pořád pohybovalo dost. Neslyšel ty dva, ale přišlo mu, že se až moc dlouho nic neděje. Řetěžy nahoře skoro hladově šeptaly, jak moc toužily po tom někoho svázat, ale hrdinové dobrodinci se do akce nějak nehrnuli. Kdoví, co tam spolu dělají, zakoulel očima, vyčkal ještě pár úderů srdce a potom vyplul z úkrytu. Už ho nebavilo jen tam nečinně plácat ploutví, to by tady taky mohli zkysnout napořád a on moře zase tak dvakrát nemiloval, aby v něm musel žít.
Pořádně mrskl ploutví, vyplul na otevřené prostranství a zahulákal: "Je tady nějaký kostlivý monstrum? Myslel jsem, že máš být děsivá? Zatím je s tebou jen děsivá nuda!" Narušoval Badri a Varjovi nějaký plán? Tím se vůbec nezabýval. Jen znovu silně máchl ocasem a svištěl kupředu směrem k řetězům.

Co dělali ti dva? Netušil. Neotáčel se, plul přímo dolů k tomu vábivému zpěvu, který, jak se ukázalo, vyluzovalo nějaké divné stvoření. Všude kolem se rozprostíralo divné podmořské sídlo. Nepochybně tu takových divných tvorů musela žít spousta. Stín to zamračeně pozoroval. Pamatoval si zase jiné město, které bylo plné chapadlatých oblud, a tam to pro něj nedopadlo zrovna nejlíp. Tady to vypadalo jinak, ale přesto mu to bylo až strašidelně povědomé.
Obezřetně se pohyboval kupředu. Už si zvykal na nový způsob pohybu pod vodou, ale i tak uvažoval, že se měl možná spíš snažit vrátit k hladině. Obzvlášť, když k němu z hlubin náhle doplul divný tvar. Další vodní tvor. Vypadal, že je mrtvý. Stín ho pozoroval, když vtom náhle otočená ryba otevřela oči a odhalila ostrá zubiska. Šedivák ani nečekal na pobídku od mořského koníka, mrsknul pořádně novou ploutví a zamířil mezi kouty a uličky města. Co by se mu stalo, kdyby ho žralok kousl? Trochu ho to zajímalo, ale určitě neplánoval to testovat na sobě. Ani náhodou! Spatřil malou mezírku mezi kamennými budovami, do které se rychle vmáčkl. Doufal, že žralok se tam nevejde.
A k tomu mu do uší dolehl opět zpěv. Zpěv, který vydával rady nejspíš jim všem, za předpokladu, že ti dva ještě žili. Zbavit se monstra chtěl taky, ale nechtěl kvůli tomu přijít o kejhák. Přemýšlel spíš, jak to celé hodit na Varju a Badri. Prozatím se schovával mezi kamením. Na co by to monstrum mohlo reagovat? Třeba, kdybychom mu řekli, že jsme našli kapitána... Jo, na tom by si určitě sluplo moc rádo. A hned potom na těch, co mu lhali.

Jen, co se ho vlčice dotkla svítícím čenichem, začalo se s ním cosi dít. Ucítil zvláštní proměnu svého těla. První, čeho si všiml, bylo, že se může opět dýchat. Až poté si uvědomil, že se změnil i tvar celého jeho těla. Ze zadních nohou byla náhle spojená ploutev. Mohl se volně pohybovat. Nechápal, proč Badri místo Varji zachránila radši jeho a přemýšlet nad tím nehodlal. A ani jim dvěma pomáhat. Byla to její volba - možná její hloupost - že svou snahu obětovala na něj! Teď, když se mohl volně pohybovat, mrskl ploutví a spěšně zamířil z vraku ven, aniž by se ohlížel na vlčici, která mu zachránila život, či se snažil najít vlka, kterému právě teď o ten život šlo. Stejně už bylo pravděpodobně po něm. Byla by to jen zbytečná ztráta času a energie, a vůbec se nechtěl dívat na to, jak Badri bulí nad jeho smrtí. Bleh. Kdepak, namířil si to rovnou směrem, odkud se ozývala jakási lákavá melodie. Vábivý zpěv. Mohlo to být nebezpečné, jen další zrádná past, ale chtěl to alespoň prozkoumat, neboť to znělo skutečně krásně.

Téměř to zvládl. Téměř. Co by dal za to, aby měl křídla jako Spár a mohl dveřmi prostě vyletět ven? Krkavec už si beztak dávno hřál peříčka někde na pláži. Stínovi se mezitím poslední schod propadl pod tlapami a on se řítil kamsi do nicoty. Voda ho pohltila, házela s ním ze strany na stranu, kolem létaly kusy dřeva, prken, možná i kapitánova pokladu. Tak, a je konec, pomyslel si zcela chladně. Nepanikařil, i když si byl docela jistý, že teď umře. Jenže to nebylo samozřejmě poprvé, co stál tváří v tvář smrti. Čekal, že až se mu plíce začnou plnit vodou, panika přece jen přijde jako prostá reakce těla, ale zatím zadržoval dech a máchal tlapami, snažil se dosáhnout hladiny, i když cítil, že to je beznadějné. Neviděl, kde je monstrum, Varja, Badri ani kapitán. Pod vodou se moc rozhlížet nedovedl, sůl ho štípala v očích, ale stejně se snažil prohlédnout temnotou, aby viděl, kam má plavat.
A pak se ze tmy něco vynořilo. Něco lehce zářícího, bílého... Badri? Ale jestli to byla vlčice, tak prošla nějakou divnou proměnou. Či měl jen tak zamlžený zrak? Zdálo se mu, že má snad ploutve? Brázdila si vodu, jakoby nic. A šťouchala do něj čenichem. Co? Co je? pomyslel si podrážděně, nechápal, co se mu to snaží říct nebo co chce udělat. Čumák jí lehce svítil. Bylo v tom nějaké kouzlo? Jestli ano, tak by mělo sakra rychle zafungovat, protože Stín cítil, že se každou chvíli nadechne vody a bude po všem.

Monstrum je hned nezabilo, ale také je zázračně nevytáhlo z potápějící se lodi, s čímž popravdě Stín ani nepočítal. Stačilo mu prozatím, že je ještě naživu, i když byl otřesený z toho nárazu. Příšera zmizela ven do mořských vod otvorem v trupu lodi, ale Stín pokračoval dál ve své cestě ke schodišti, kterou zahájil už předtím, než je příšera rozhodila do všech možných stran. Nepotřeboval, aby mu Varja říkal, co má dělat. A kde vlastně byla ta bílá? To taky netušil, a bylo mu to naprosto jedno. Běžel, co mu síly stačily, ke schodišti, kterým sem přišli. Na kymácející se lodi nebylo snadné udržet rovnováhu, ale jeho obratnost a rychlost mu tu byly k užitku. Propracovával se kupředu s obtížemi, ale nezastavoval. Neohlížel se ani na Varju, soustředil se jen na záchranu svojí vlastní kůže. Jen jestli to bude stačit? Loď už se plnila vodou a šla ke dnu. Ale uměl přece plavat. Jestli se dostane ze dveří, bude mít vyhráno. Aspoň si to myslel.

Skutáleli se do podpalubí, kde už na ně čekalo příšerně vyhlížející stvoření. Ať už mělo normální hlas nebo ne, bylo to monstrum. Rozmlátilo dveře, bylo celé rozlámané, Stínovi matně připomnělo jeho nemrtvého dvojníka, kterého potkal nejprve v bažinách a potom i na ostrově. Při té vzpomínce mu přejel mráz po zádech. Spár, sotva to stvoření spatřil, moudře roztáhl křídla a odsvištěl zase nahoru, což bylo určitě moc chytré rozhodnutí. V zobáku držel jeden zlatý peníz, který se mu v tom shonu přece jen povedlo čmajznout - hádal, že v tom chaosu si ani nikdo nevšimne, že chybí.
Monstrum se po nich každou chvíli chystalo vztekle vrhnout a Varja už něco vykoktával. "Jo. Nemohli jsme sem jen tak naběhnout a kromě toho my jsme tě tady nezavřeli. To přece ten Kapitán." Otřesy lodi už sotva dokázal vyrovnávat, házelo to s ním ze strany na stranu. Tušil, že brzy půjdou ke dnu, ale on tady nehodlal umřít, ať už utopením či sežráním zubatou nemrtvou příšerou. Snažil se uhýbat jejím vzteklým výpadům, které převrhávaly bedny a rozsýpaly všude kolem. "Přestaň s tím a poslouchej! Pomůžu ti pomstít se Kapitánovi a všem, kdo se podíleli na tom, abys tady byla zavřená. Když spojíme síly, dokážeme mnohem víc," vemlouval se tvorovi a vůbec mu nevadilo, že takříkajíc háže Kapitána přes palubu. S radostí by obětoval i Badri a Varju a spojil síly třeba se samotnými pekelníky, jen aby si zachránil vlastní kůži. "Tak co? Souhlasíš?" zeptal se a v tu chvíli se loď převrhla. Dovnitř se začala valit voda. Stín už neváhal, ze všech sil se začal plácat k místu, kde byly dveře, kterými sem přišli. Teď ovšem byly mimo dosah... ale jestli voda ještě stoupne, třeba jimi dokáže vyplavat. Nebo mu monstrum pomůže? Nebo je třeba roztrhá, než udělají dva kroky pryč.

Otázky bílé vlčice připadaly Stínovi vážně padlé na hlavu a neměl na ně trpělivost. Nakčil čenich a vycenil špičky zažloutlých tesáků. "Není to žádný mazel nebo zatracený cirkusák, co poslouchá na slovo a metá kotrmelce, jak se mu zachce," zavrčel. Spár byl jeho parťák, společník. Nebylo to zvířátko na hraní. Krkavec Badri probodával nehybným pohledem svých černých očí, načepýřený podobně jako vlk, z jehož hřbetu měl bidýlko. Bylo zřejmé, že už jen představa, že by mohl být vnímán jako mazlík, se mu hnusí.
Proud událostí ale plynul dál, stejně jako kapitánova slova, která Stína přesvědčovala míň a míň. Tenhle vlk určitě nebyl takový bodrý dobrák, jak se na první pohled jevil. Popravdě mu taky začínal jít na nervy. Ostatně, už jen to, že kupčil s nějakými potvorami, co pochytal na moři, z něj nedělalo toho největšího klaďase na světě. Ne, že by je Stín litoval, jako Badri, bylo mu docela jedno, co se stane s pár zasmrádlými mořskými netvory. Spíš ho zajímalo, co všechno by mohli odhalit, až se ta Kapitánova usměvavá slupka odloupne. Co za hnus vyteče ven?
Loď se kymácela víc a víc, ale i přes hukot větru a moře k nim dolehl hlas volající o pomoc. Slyšeli to všichni, snad až na Kapitána. "To musí být to monstrum," řekl Stín. Hlas moc monstrózně nezněl, ale mohla to být nějaká iluze. Nějaká bouda. Ale jemu to bylo fuk, protože to zvíře, příšeru nebo co vlastně, chtěl pustit ven. Ne aby ho zachránil, ale hlavou mu proběhla představa, jak se ta příšera vyřítí ven a vrhne se rovnou Kapitánovi po krku. Nebylo v tom vyloženě nic osobního. Jen... klasická Stínovská touha způsobovat chaos.
Badri navrhla, že bude odvádět pozornost, zatímco Varja se chtěl vydat tam dolů. A Stín neměl nic proti. "Jdem," řekl zkrátka hrubě a kývl hlavou, Spár, který se křečovitě držel jeho hřbetu, vydal tiché souhlasné kráknutí - sám byl taky zvědavý, co tam dole je. Po rozhoupané palubě se šedivák vypravil směrem ke schodům, ale náhlé vzepnutí lodi mu tam dopomohlo trochu rychleji, než by chtěl. Zavrávoral a prostě se skutálel rovnou do podpalubí, jen tak tak, že Spár stačil uletět, než by skončil rozmáčklý pod vahou jeho těla.

Květen 9, Waris

Těžký vlk na něm neležel úplně nejdéle, ale šedivák měl i tak pocit, že ho každou chvíli opustí vědomí. Před očima se mu roztančily černé mžitky, trochu připomínaly malé květiny, bylo vlastně fascinující, jak tančily a míhaly se... A pak ten tlak na jeho hrudi polevil a Stín do plic zhluboka nabral dech. Velký vlk z něj slezl, mohl se opět hýbat, opět dýchat. Mohl pokračovat, teď mu to mohl pořádně natřít. Vyskočil na nohy a okamžitě se poroučel zpátky k zemi, jak se mu zatočila hlava. Nikde mu sice krev netekla, ale dostal i tak docela nakládačku. Takové přidušení nebyla až taková legrace, nemluvě o tom, že cítil, jak mu na čele pulsuje bolavé nakopané místo a že je celý rozkřupaný, jak se na něj ten balvan svalil. Svět se zase chvíli rozostřoval a rozdvojoval, i když se to zlepšovalo, jak se mu do krve vracel kyslík. Přesto se zdálo, jako by najednou o Hnědáka úplně ztratil zájem nebo dokonce úplně zapomněl, že tam je, jen ležel na zemi a třepal hlavou ve snaze přimět smyslové vjemy, aby odpovídaly realitě.

Květen 8, Waris

Hnědák zase nebyl až takový nepovalitelný balvan, jak se Stínovi zdálo. Naopak, že by snad ten vlk měl všechny tlapy levé? Nebo to byla jen zákeřná strategie? Sotva na něm Stín přistál, vlk se začal kácet k zemi. Možná, kdyby Stín pořád neviděl hvězdičky od toho kopance do čela, stačil by se pustit a utéct, ale takhle byly jeho reakce zpomalené a tak se ani nestačil vzpamatovat a skončil přimáčknutý pod velikým tělem svého protivníka. Byl tam nešikovně zkroucený, v tlapě přimáčknuté v nešikovné poloze mu bolestivě pnulo, stejně jako v zádech, ale nejhorší bylo, že se mu velice brzo pod tou vahou začalo nedostávat vzduchu. Měl zmáčknutý hrudník a nemohl se nadechnout. Dostavila se reakce, která byla zcela nedobrovolná, prostě jen odpověď jeho hloupého těla na vzniklou situaci - šedivák začal panikařit. Zmítal tlapami, jak jen mu to šlo, což nebylo příliš, a kopal do vlka hlava nehlava. Jeho kůži z tlamy pustil ve snaze natáhnout do plic nový vzduch. Takhle to nemohlo skončit?