Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče bylo neúnavným živlem, jako by na ni nepůsobilo ani všudypřítomné vedro, ani nic jiného. Ze všeho nejméně potom slova. Před chvílí řekli, že na lov vlků je malá, ale nezdálo se, že by jí to v hlavě utkvělo. Stín zatřásl hlavou a nechal Tasu, ať to Vlčeti výslovně vysvětlí, když se do toho už pustila. Měl svoje pochybnosti o tom, k čemu to bude - semínko toho nápadu už měla Vlče v hlavě a nejspíš se ho jen tak nezbaví. "Kroť se, a dočkej času," zabručel. "Taky na to dojde. Ale až nebudeš nedochůdče."
Lovit srnky, které cítil v lese, se mu už nechtělo. Bylo moc vedro na to, aby se s něčím naháněl, do ničemu se moc nechtělo, ani do přemýšlení ne. Těšil se, až konečně přijde zase podzim a s ním i trocha úlevy od protivného slunce. Měl pocit, že se mu mozek v hlavě vedrem roztéká. Naštěstí pro jednou přišla s celkem dobrým nápadem Tasa. "To by šlo. Přitom se aspoň trochu ochladíme," kývl hlavou a vykročil směrem k potoku, který protínal jejich les. Nikdy tam ryby lovit nezkoušel a ani netušil, jestli tam nějaké jsou, ale nejspíš bylo na čase to zjistit.

//Tětivový potok

Vlče se jen tak opít rohlíkem nenechalo. Stín by jí nic nezatajoval, ale nechtěl to rozebírat před Tasou. A Tasa nevypadala, že by někam chtěla jít. Otvíral už už tlamu, když se do toho právě šedá vlčice vmísila. Po straně na ni pohlédl, ale vypadala příčetně. Tedy, tak příčetně, jak Tasa mohla vypadat. "Hm, tak jo. Nemůžeme dopustit, abys vyrostla blbá. Asi." Jen doufal, že se tohle vzdělávání nějak nezvrtne.
Snažil se házet vinu na druhé, ale nebylo to vůbec lehké, když ho Vlče nenechala překrucovat pravdu a pořád ji musela připomínat. "Nojo furt!" zvolal s očima obrácenýma k nebi. "Tak jsem si dovolil jednou vytáhnout paty z lesa, čekal jsem, že se nic nepodělá - to byla teda hovadina," zavrtěl hlavou a rázoval dál lesem kupředu. K čemu že je vlkům rodina? Neměla by to být náhodou ta nejlepší věc na světě?
Vlče bylo jako hopík. Sotva spadlo, hned zase vyskočilo, snad ještě s větší energií, než předtím. A samozřejmě se hned chytala každého stébla. Zase lovit? Stína to nebavilo. Muselo se to dělat hrozně často. Jenže když se mělo živit několik vlků, z myší a chcíplin to už tak úplně nešlo, jako tomu bývalo ve dnech, kdy se staral akorát o svůj vlastní krk. Pokrčil rezignovaně rameny. "Pro mě za mě. Ale mohli bysme zkusit něco jinýho, než pořád srnky." Už mu trochu lezly krkem.

"Nemyslím si," škubl rameny nad otázkou ožívání srn. "Aspoň jsem si nikdy nevšiml, že by se mršiny jiných zvířat někdy zvedly a začaly zase brázdit svět... Jediný, o kom jsem kdy slyšel, že by se vrátili z mrtvých, jsou vlci. Stejně jako ovládat magie dokážou jen vlci, tak možná proto," pokrčil rameny ještě jednou, až to skoro vypadalo, že s ním melou nějaké křeče nebo co. Důvody toho, proč se vlastně vlci vraceli, mu byly neznámé a i když to sám zažil, neměl v tom o moc víc jasno. Jedině díky tomu zjistil, že vyšší síly nebo koho vlastně vůbec nezajímá, jestli se vrátit chcete nebo ne. Prostě se vrátíte a basta.
Zvědavé otázky na téma magičství ze strany Vlčete ho moc nenadchly. Nerad tyhle věci rozebíral v přítomnosti Tasy. Dělalo to s ní občas dost divné věci, kterými nikdy neměl náladu se zabývat. "Něco možná, ale to je jedno," odbyl dceru vyhýbavě a potom Tasa začala vyprávět. Čím víc nechutností, tím víc to Vlče evidentně zajímalo. Stína moc ne, takže prostě bloumal dál kupředu kolem hranic a poslouchal nanejvýš na čtvrt ucha.
Pokud šlo o otázky, na které šedý nechtěl odpovídat, zdálo se, že má Vlče skoro nadpřirozený talent. "Ne. Nevim," odsekl. Neměl ponětí, jak to dělají normální smečky, protože v žádné nikdy nebyl a nezajímal se o to. Sám ale nebyl schopný toho prostě zapustit navěky kořeny na jednom území a nikdy nevypadnout paty. "Bylo by to jednodušší, kdyby se tady někdy ukázal i zbytek těch budižkničemů a třeba se taky obtěžovali něco dělat," hodil to nakonec na Corvuse a Pinču, kteří tu příhodně nebyli a tak se nemohli bránit. Vlče dál mlela pantem, zosnovala skvělý plán, který by skončil v masakru jich všech a celé to zakončila kousancem do Stínovy zadní nohy, aby předvedla, jak by to asi provedli. Stín se naježil a cukl tlapou, která už však byla volná. Hbitě sebou mrskl a vrazil do Vlčete ramenem s dostatečnou energií, aby ji povalil. "Proto. Udělali by z nás mastnej flek, ještě snáz, než já tebe vyválím po zemi," odfrkl si. "Ještě toho musíš hodně sežrat, než budeš moct jít někoho vraždit."

Vlče byla na jeho straně, což ho celkem těšilo. Takhle jim Tasa mohla hůř odporovat - těžko to mohla být halucinace, když to viděli oba. Chtě nechtě musela přijmout fakt, že mrtvoly ve zdejším kraji byly někdy velice životaschopné. "Mhm, strašný to je," pronesl souhlasně, s naprostou lehkostí přecházejíc fakt, že i on jednou takovou oživlou mrtvolou je. Co Tasa neví, to ji nebolí a on jí to povídat nemínil, rozhodně ne teď. Otočil pohled na Vlče, které momentálně tvrdilo, že Styx toho hodně napovídá. To, že se náhodou trefila, ještě nic neznamenalo. Magii už nepoužil kdoví jak dlouho a zjišťoval, že mu to vůbec nechybí. Nikdy na to neměl talent, i když si to dřív tolik přál. Vlastně to dřív bylo všechno, co si přál. Jak se časy mění. "O tom Styx ví houby," odfrkl si.
Tasa vysvětlila, jak to vlastně bylo s tou obranou lesa. Žralo ho, že se Styx povedlo sem proklouznout, ale celé mu to připadalo jako divně podezřelá náhoda. Že by fakt byly spřáhnuté spolu? Ta vlčice, co ji Tasa zabila, mohla odlákat pozornost... "Tak jo. Nejspíš se to v tu chvíli líp udělat nedalo," uznal, protože být na víc místech naráz Tasa vážně zvládnout nemohla.
Zatímco vyrazili kolem hranic, krátce shrnul své nedávné zážitky a potom se Tasa jala vysvětlovat Vlčeti, jak se to vlastně má s magiči a nemagiči a jádydá, jádydá. Stín vypnul mozek, protože tohle slyšel už několikrát a zas až do takové míry jako Tasa to nežral. Jen čas od času vydal nějaký neurčitý zvuk souhlasu, aby to nevypadalo, že ho úplně opustila veškerá mozková činnost. Jen když přišlo vyloženě rýpnutí od Vlčete, trochu se zašklebil. "Jestli nejsi pro svoje vlastní dobro náhodou až moc chytrá," odfrkl si. "Pravda je taková, že tady nemůžeme sedět na zadcích celé dny a čekat, co se kdy podělá, protože bychom se dřív povraždili mezi sebou."

Vlče z přítomnosti Tasy nevypadala úplně nadšeně, což Stínovi přišlo poměrně zvláštní. Ty dvě přece k sobě byly jako přirostlé. Nebo ne? Možná si jen málo všímal, co se kolem děje. Stejně na tom ale bylo cosi divného, jak se od ní menší vlčice odtáhla a jak ji rychle odbyla. Asi puberta nebo co, zakoulel v duchu očima - měli se asi ještě na co těšit, jestli teď s Vlčetem k její piraní povaze začne mlátit i dospívání. Přišlo mu, že je na to trochu brzo, ale už to vlastně bylo nějaký ten pátek, co přišel do úkrytu a uviděl to nenadálé překvapení. Teď už bral Vlče za součást scenérie. Možná svým vlastním stínovským způsobem i za součást rodiny, i když jeho vnímání podobných věcí bylo oproti normálu posunuté dost jinam.
Tasa na něj zírala naprosto natvrdle. No... jako obvykle. Co jiného čekal? Nejspíš nic. Zdálo se, že mu ani nevěří, že tu Styx vážně byla. "Tak si mi nevěř, ale byla tady," škubl rameny. "V úkrytu bys ji ještě cítila, možná tu je cestou i pár chomáčů chlupů, co jí Vlče vykousala," kývl směrem k jejich rozčepýřenému potomkovi. Iritovalo ho, že Tasa zase odmítá vnímat realitu. "Viděli jsme ji umřít, ale tady to neznamená, že se nemůže vrátit - a pokud si dobře pamatuju, tohle by pro tebe neměla být novinka," zamračil se.
Byl navíc nabručený, že si Tasa trajdá kdoví kde, zatímco se jim v úkrytu peleší kdoví kdo. "Já nechtěl, abys byla na deseti místech. Stačilo by, abys byla tady," odfrkl si, ale podle všeho to mělo svoje důvody. Povytáhl lehce obočí. "Vážně se na to chystala?" Jestli ano, mohlo to znamenat problémy i do budoucna... "Fajn. Dobře, žes to vyřešila," přejel pohledem její zakrvavený kožich. "Přišlo ti, že je za tím nějaký soustředěný plán? Chtějí nás odsud vyštípat?" Že se to stalo zrovna, když přišla i Styx... mohla to být náhoda, a třeba taky ne.
Tasa pak vyzvídala, kde byl on. "Kolem," pokrčil rameny a vyfoukl všechen vzduch z plic. Při dalším nádechu zavětřil a přišlo mu, že pořád kolem cítí pachy Styx a toho hnědého Mazlíka a jejich vlastní pachy naopak že jsou vyčpělé až hanba. Pokývl na obě vlčice: "Řeknu vám to při značkování, jestli to chcete slyšet." S tím vyrazil kupředu a každou chvíli se začal bokem otírat o nějaký strom, zarývat do něj drápy či nechal malou loužičku tu či tamhle. "Chtěl jsem se jen podívat kolem, ale narazil jsem na nějakého maniaka, co připlul na velkém dřeveném plavidle. Chtěl nějaké dobrovolníky na cestu po moři. Ani nevím, proč jsem s ním nakonec šel, ale šel jsem - a ještě dva pitomečci. Akorát se to samozřejmě zvrhlo, plavidlo se potopilo, unikla z něj hrozná příšera, bla bla bla..." Přestal škrábat starý dub a otočil se přímo na Vlče: "Tohle se stane vždycky. Když se objeví něco podobného, vždycky se to zvrhne. To si pamatuj." A pak už zase drápal kůru.

Vlče vyhlíželo pomuchlaně a rozhodně pochroumaněji, než jindy, ale ne zase tak o moc. Nezdálo se, že by se chystala v nejbližší chvíli umřít, takže Stín vyhodnotil, že je vlastně všechno v pohodě. Vytrvalý déšť se dral i skrze listy stromů a aspoň částečně umýval stopy krve na jejich kožiších. Brzy zvedli hlavy a nelibozvučné vytí tří nakřáplých hlasů se rozneslo po lese.
Tasa na sebe nenechala dlouho čekat. Vynořila se mezi stromy jako monstrum z noční můry. Stín měl možná na krku trochu krve a Vlče ji mělo různě po kožichu, ale na Tasu ani jeden z nich neměl. Byla pokrytá krví od hlavy k patě a nedalo se ani pořádně poznat, jestli je její nebo někoho jiného. Tipoval to druhé, protože kdyby tohle všechno vyteklo z ní, nejspíš by si tu takhle ledabyle nepobíhala. "Byla tu na návštěvě tvoje sestra," objasnil prostě, zatímco vlčice mateřsky kontrolovala Vlče, což Stín nepovažoval za nutné. "S nějakým prašivým ometákem byli až u nás v pelechu," dodal a tentokrát se mu hluboko v hrdle ozvalo zavrčení. "Neměla jsi hlídat les? Neříkala jsi, že ho budeš hlídat?" Doufal, že ať se takhle zakrvácela při čemkoliv, má pro to dobré vysvětlení.

//úkryt

Vlče se vůbec nezdráhalo připojit se k němu s vyháněním těch dvou, které už tu nechtěl vidět ani náhodou. Hnědý cosi mumlal, omlouvám se, nevěděl jsem, blablabla, Stína to vůbec nezajímalo a ani to nechtěl poslouchat. Podle něj oba moc dobře věděli, kde jsou, moc dobře věděli, že si dovolují a Mazlík měl jedinou kliku, že mu v hlavě zbylo dost rozumu na to, aby vzal tlapy hezky na ramena a Styx si odnesl s sebou. Mohlo to jinak dopadnout všelijak. Zmenšená Styx se mezitím vztekala, vyhrožovala a proklínala, ale nebylo jí to vůbec nic platné. V tlamě většího vlka byla bezmocná jako kotě a tak to Stínovi zcela vyhovovalo. Nepochyboval o tom, že se znovu vrátí, avšak pro tuto chvíli bylo po všem. Hnali je až k hranicím. Jen sledoval, jestli opravdu odcházejí a v poslední chvíli si to nerozmyslí.
Vypadalo to však, že skutečně míří definitivně pryč. "A nevracejte se. Příšte budou lítat chlupy," zavrčel za nimi a stočil pohled k Vlčeti, které po těch dvou celou cestu vytrvale chňapalo. "Tak se to dělá," kývl na ni, s otravnými cizinci se dokázala vypořádat dobře. "Jestli se ještě někdy ukážou, naděláme z nich cucky." Pohledem zkoumal, jak moc je asi Vlče ve skutečnosti pomuchlané. Rozhodně vypadalo mnohem ožvýkaněji, než když odcházel. Ale žilo. Vzhledem k tomu, že to byl jeho potomek, nejspíš přežije všechno.
"Kde vůbec máš mámu? Tasa měla sakra hlídat les-" Ani nestačil doříct větu a její hlas se rozlehl lesem. Nebylo nejmenších pochyb o tom, kdo to tu vříská, takový hlas nikdo jiný snad ani neměl. Znělo to nicméně vítězoslavně. Povytáhl kůži nad očima a chraplavě zavyl nazpět. Byli tu, tak ať se tedy Tasa přijde pochlubit s tím, co hrdinně vyváděla, zatímco se to v samotném úkrytu hemžilo škodnou havětí. Blechy.

629

Cítil, že mu krk trochu smáčela krev, ale nebylo to nic vážného. Nic, co by ve svém rozpoložení vůbec nějak důkladněji pocítil. Nechat se rozptylovat takovými malichernostmi v podobné chvíli mohlo být také smrtelně nebezpečné. Styx vypadala, že její trpělivost drží na tom nejposlednějším chloupku. Když vrčela, sice jí od čenichu nestoupaly obláčky páry jako líté sani, ale Stín si je dokázal dost dobře domyslet. Přesto podruhé nezaútočila. Proč? To neměl ani nejmenší tušení. "Může. Nemusíš mi odpovídat, ale jestli si to chceš promýšlet, promýšlej to někde jinde," zavrčel znovu, už odtud ty dva chtěl mít pryč, ale jestli toho chtěl dosáhnout, vypadalo to, že bude muset Styx vytáhnout za kůži na krku jako malého haranta.
Síla myšlenky musela být skutečně ohromná, protože jen co mu tohle blesklo hlavou, šedivá se začala přímo před očima měnit. Smrskávat se, až byla skoro stejné velikosti, jako Vlče, která se mezitím připlížila a teď se Styx držela za nohu. Bylo by to divnější, kdyby tohle už jednou neviděl u Tasy. Obě vlčata se do sebe okamžitě pustila. "Maj to v rodině," prskl po Mazlíkovi, který měl vážně stupidní dotazy a už už se natahoval po Styx, že ji vynese jako pytel smetí, když mu ji hnědý vlk vyfoukl přímo před čenichem a pakoval se k odchodu. "A hezky svižně, ať už vás tady nevidím, nebo si to svoje dobrodiní ještě rozmyslím," cvakl po něm Stín výhružně zuby, aby ten jejich odchod patřičně urychlil. "Pojď," otočil se na Vlče, "vyprovodíme je hezky svinským krokem." Pak už si to rázoval za Mazlíkem a Styx, které hodlal vypakovat za hranice co možná nejrychleji.

//Bukáč

628

"My," opáčil a ani v nejmenším neuhnul před planoucím pohledem, který na něj Styx upírala. Mrskala zlostně zbytky křídel, ale na to tady nebylo dost prostoru, takže to Mazlík schytal přímo do tlamy. Stín ho nelitoval. Skoro na něj ani nekoukal, vnímal ho jen okrajově stejně jako dobité Vlče v koutě. Nějvětší pozornost ale věnoval vlčici, nepředpokládal, že by odešla sama od sebe a dobrovolně. Věděl, že to takhle snadné zkrátka nebude.
"Možná jsi na to zapomněla, ale natáhla jsi je tady. Ještě jsme ti prokázali milost a ukrátili ti trápení," prskl po ní. "Že jsi nezůstala mrtvá, za to já nemůžu." Jistě, rozhodli se tak už předtím, když byla Styx ještě dokonale živá, ale potřebovala to vědět? Ne. "Teď už je prostě všechno jinak. Byla jsi dlouho pryč," škubl rameny, ale tušil, že může říkat, co chce a nejspíš to nebude vůbec k ničemu.
Čekal na úder a ten také přišel. Snad jen to, že to očekával a jeho vlastní mrštnost ho zachránily před tím, aby mu Styx jediným pohybem protrhla hrdlo. Stačil sebou cuknout do strany, že ho její tesáky chytily za kůži po straně krku a nezajely rovnou k tepně. "Ah ty mrcho," vyštěkl rychle, až to zaznělo jako jenom jedno krkolomné slovo. Nebyl tu příliš prostor na manévrování a popravdě ani dvakrát nehořel touhou se do tohoto boje pouštět. Možná by ji mohl dostat, ale bylo by to dost těsné - a nesměl zapomínat na Mazlíka. Hbitě se zkroutil, aby se vymanil z jejího sevření, i když si tím nepochybně ránu víc roztrhl. "Co s tímhle lesem chceš?" zavrčel, připravený sebou hodit na tu či onu stranu při prvním výpadu, jako zatraceně otravný komár, kterého ne a ne zaplácnout. "Už není tvůj, už tu není ani tvůj pach, nikdo, kdo by na tebe čekal. Co to pro tebe změní, když to tady zaplaví blechy? Seš volná, plachti si, kam chceš," ježil se, čekal - čekal, jestli se budou bít, nebo ne. Jedna jeho část si to vlastně přála. Ale co byla ta druhá, která se dřív neozývala? Že by snad měl pocit, že teď už má co ztratit?

627
//les

Opravdu byla až v úkrytu. Dokonce s sebou dovlekla ještě i někoho dalšího, cítil jejich pachy zcela zřetelně. A taky tu někde bylo Vlče. Bylo s nimi? Ja vůbec ještě živé? Slyšel z díry nějaký povyk a jen přitiskl uši k lebce. Navzdory svému údajnému totálnímu nezájmu o osud Vlčete vrazil Stín do úkrytu, div že se přitom nezabil. Vlče nicméně vypadalo dostatečně naživu, i když rozhodně v mnohem pomuchlanějším stavu, než ho zanechal. Větší problém byl, že se tu zjevila Styx, které vůbec nechtěli dovolit znovu vkročit do lesa, a že Tasa byla někde v háji, zatímco tihle dva se tady... co? Zabydlovali? Brali si zpátky to, o čem možná ještě ani nevěděli, že jim to už nepatří? Že tu chodí oživlá mrtvola mu zase až tak divné nepřišlo. On sám jí přece byl.
"Dobré ráno," zavrčel naježeně. Co byl zač ten hnědý netušil a ani se na něj moc nesoustředil. Zajímala ho hlavně šedá. Která rozhodně prošla spoustou změn od doby, co se posledně viděli, ovšem o tom, o koho se jedná, prostě nemohlo být pochyb. "Styx. Dlouho ses neukázala. Možná ti teda ušlo pár novinek. Hlavně ta, že už tady nebydlíš," oznámil jí prostě. Tak se s Tasou dohodli. Ještě předtím, než Styx hodili ze srázu. Tehdy s tímhle vývojem úplně nepočítal, ale měl dojem, že plán by měl stále platit. A i když jemu byly nějaké osobní spory mezi těmi dvěma docela u ohonu a vzato kolem a kolem proti Styx osobně nic neměl, už si na svoje místečko tady zvykl a nehodlal se o něj dělit jen proto, že vstala z mrtvých. "Takže si vezmi svýho mazlíka," kývl hlavou k hnědému, "a vypadněte z našeho lesa."

//Delta

Vkročil v doprovodu Spára zpět do lesa, který v době jeho nepřítomnosti nebyl srovnán se zemí. Pokývl si hlavou, jako by si tím mohl odškrtnout jednu položku ze seznamu. Panoval tu až podezřelý klid. Žádné vřískání Vlčete, žádný hyení smích Tasy. Přimhouřil oči. "Hej, sem zpátky," houkl mezi stromy, ale buky to vůbec nezajímalo a nikdo jiný, kdo by poslouchal, tu zřejmě nebyl. "Do háje, zase nechám příště Tasu hlídat les," zamručel si pod vousy a Spár jen povzbudivě krákl. To se prostě spakovala a nechala to tady, aby jim každý kolemjdoucí pobuda mohl vyžrat spíž? Tiše si zavrčel v hrdle a vykročil přes území směrem k Díře.
Tehdy také prve zachytil ty cizí pachy, které sem nepatřily. Jeden z nich už vůbec ne. Styx? "Do háje!" zavrčel znovu. Skoro už věřil, že se vlčice do lesa nikdy nevrátí. Bylo asi naivní vůbec doufat, že by všechno mohlo být takhle jednoduché. Natáhl pořádně krok a dlouhými skoky se rozběhl k místu, kde zela ta známá jáma v zemi. Na slanou pachuť v tlamě dočista zapomněl.

//Díra

//Mušličková pláž

Pomalými kroky se vzdaloval od moře s krkavcem usazeným na hřbetě, až nakonec dorazili k deltě řeky, která je, jak věděl, dovede spolehlivě k domovu. Hltavě se napil vody a suchost v tlamě trochu ustoupila, ale odporná pachuť oceánu mu na patře pořád zůstávala. "Bleh," odplivl si do trávy. Mohl by si už zapamatovat, že se má od toho hnusného moře držet dál. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. No, aspoň tentokrát upražili na slunci mořské monstrum. Usoudil, že z toho může čerpat aspoň trochu pocitu zadostiučinění. "Tady chvíli zastavíme," nadhodil a rovnou si lehl mezi řídké křoviny, kde byl trochu krytý před okolním světem. Zavřel oči a oddechoval. Kdoví, co všechno bude potřeba udělat v lese, takže si hodlal odpočinout, dokud po něm Tasa nehuláká a neskáče po něm Vlče a Corvus ho nečastuje svým zamračeným monoklovatým pohledem. Na chvíli se mu povedlo dokonce i usnout.

Když opět rozlepil zraky, na obzor už se dralo svítání. Stín vyskočil na tlapy, byl probuzený raz dva a cítil se už docela dobře. Možná pořád trochu rozlámaně z té proměny na poloviční rybu, ale to přejde. Spár seděl vedle něj na zemi a zdálo se, že ještě podřimuje. Šedivák ho pošťouchl tlapou. "Vstávat. Je čas se vrátit." A tak šli.

//Bukáč přes Mahtaë jih

Plaval a plaval, ty dva nikde neviděl a vlastně na ně skoro už i zapomněl. Soustředil se jen na břeh, který čekal někde tam vpředu. Nějakou dobu se mu zdálo, že se snad vůbec nikam nepřibližuje, ale nakonec hloubka pod jeho tlapami začala mizet. Už dohlédl na dno, potom si na něj mohl stoupnout, hlava mu čouhala nad hladinu a on se mrskáním ploutve dopleskal až na břeh. Utopí se teď na souši nebo co? Ne, kdepak. Ucítil, že se mu tělo opět začíná měnit. Brzy se mohl pořádně nadechnout a z ocasní ploutve se pomalu ale jistě stávaly zase staré známé zadní tlapy. Byly to dlouhé minuty, kdy ležel na mokrém písku jako ta nejošklivější mořská panna na světě, ale nakonec to bylo za ním. Už žádný mořský vlk, jen on - Stín. Překulil se na břicho, vyskočil na nohy, otřepal ze sebe přebytky slané vody a vyrazil někam pryč. Cítil, že nedojde moc daleko, byl vyřízený, ale vůbec nestál o to, aby se najednou zvedl příliv a odtáhl ho zpátky do moře. Ne, díky.
Ušel několik metrů po pláži, když si všiml Spára. Seděl na mrtvole nějaké velké ryby a něco z ní vyzobával. Stín se domníval, že to je její oko. "Hej," houkl na něj chraplavým hlasem. Fuj, jak měl vysušenou tlamu, jak mu drhlo v hrdle! Olízl si čenich, ale cítil na jazyku jen nechutnou sůl. "Stíne. Už jsem si myslel, že se nevrátíš," zvedl k němu krkavec hlavu, ale žádné vřelé uvítání se nekonalo, což nebylo příliš překvapivé. "Vrátil," pokrčil vlk rameny. "Nechal jsem ti zbytek ryby," seskočil Spár z mrtvoly na zem a ustoupil od ní. Šedivák kývl. "Dík." Pustil se do jídla, ale chutnalo to odporně - ne proto, že šlo o leklou zdechlinu, ale protože mu všechno stále chutnalo jako moře. Přesto ji snědl celou. Nebyl až taková citlivka a hlad měl vážně pořádný.
"Co teď?" zajímal se Spár, když se usadil na své obvyklé místo na Stínově hřbetě. "Půjdem pryč, než nás doženou ti dva hipíci," kývl hlavou směrem k oceánu. "Někde se chvíli prospím a pak půjdem domů. Zkontrolovat, jestli Tasa nezapálila les nebo tak něco," mrmlal. Kdyby věděl, co se v Bukovém lese děje, asi by si pospíšil trochu více, ale to on samozřejmě absolutně netušil. A tak se směrem k domovu vydal bez zvláštní naléhavosti a ještě s vyhlídkou nějakého šlofíka po cestě.

//Delta

Jakmile se jednou odhodlal k činu, už o tom ani moc nepřemýšlel, prostě jen plaval tak rychle, jak jen dovedl. Srdce mu bušilo, krev se mu pěkně rozproudila jako pokaždé, když mu šlo o život. Snad proto se do takových situací dostával tak často. Zrovna tehdy se totiž cítil nejvíc naživu. Slyšel za sebou různé praštění, údery, nepochybně zvuky zkázy, ale neohlížel se. Byl to příšerný rachot a brzy bylo tězké se vyznat i v tom, co bylo přímo před ním. Celé podmořské město se zřejmě bortilo a hroutilo do sebe. Snažně uhýbal všem kusům a úlomkům, které by ho mohly zasáhnout, ale i tak cítil, že občas schytal nějakou tu ránu. Nijak na to nedbal. Nešlo o nic vážného, maximálně si vyslouží pár modřin. Byly to ty velké kusy, na které si musel dávat pozor... a také dával.
Řetězy začaly řinčet a vrzat. Znamenalo to, že je monstrum chycené? Tak či tak, ten zvuk mizel směrem, kde ještě před chvílí tušil hladinu. Teď začínal být v kalné vodě tak dezorientovaný, že už si nebyl jistý. A tak následoval zvuk řinčení řetězů a doufal, že ho dovede na hladinu. Měl už moře až po krk. Plaval a plaval, co mu síly stačily, ale i tenhle nezvyklý způsob pohybu už ho otravoval. Chtěl zpátky na pevnou zem. Tenhle svět byl moc divný a nepochopitelný pro někoho jako on.
Řinčení a dunění nakonec zůstalo někde pod ním. Hladina se leskla nad ním. A pevnina...? Kde byla ta? Se zadrženým dechem vykoukl nad vodu - to bylo také naprosto neintuitivní - a rozhlédl se kolem. Zdálo se mu, že pevnou zem vidí. Byla ale ještě dost daleko. Potopil se znovu pod vodu a spatřil nedaleko i Badri a Varjargara, ve vodě vypadali jako dvě nezřetelné namodralé siluety. Neobtěžoval se na ně volat, prostě máchl ploutví a zamířil směrem ke břehu. Cestou chňapal po drobných rybkách, které se mu připletly do cesty, protože měl hlad a chtěl ho rychle zahnat. Plavání vyčerpávalo mnohem víc, než by si kdy pomyslel.

//Taky děkuji za akci, byla super :) Prosím hvězdičky hodit do obratnosti - Přidáno