Gallirea - Příspěvky uživatele

Jak se zdálo, řešit místní záhady nebylo tak snadné, jak se mohlo zdát. Obzvlášť když osazenstvo nespolupracovalo jako tomu bylo i v případě tady tohoto šediváka, který Stínovi neúmyslně pomohl tím, že mu procpal hlavu do králičí nory. Stín už na ten incident skoro zapomněl, teď spíš přemítal, jak vytáhnout z šedého potvrzení, že se Smrtihlavkou patří k sobě... A co ta jejich banda je vlastně zač.
Kyklop se s ním ovšem bavit nechtěl. Možná jen nepochopil Stínovy nejasné náznaky, možná v tom bylo něco jiného. Jemu to bylo fuk. Ať tak či tak, jen tak to nechat být nehodlal. "Už tam lízt nemusím, když jsi mě tam tak krásně nastrkal," poznamenal a pohrával si tlapou s rybí hlavou. "Nemusíš se hned čertit. Chci si jen promluvit," dodal, i když z divokého plamene v Kyklopových očích těžko soudit, jestli mu hned nepůjde po krku i tak. Musel být opatrný. Se Smrtihlavkou měl štěstí, ale tenhle vypadal silnější. Navíc to byl zjevně rváč, se sbírkou jizev, za jakou by se Stín určitě nestyděl. "Patříš k té malé kanibalce, co se tady potlouká kolem, že ano? Smrdíte stejně. Co jste za bandu, hm?" S očekáváním na šedého hleděl. Jak rád by tomu přišel na kloub!

Soustředěně hrabal a natahoval se do nory pro svou rybu, ovšem zapadla docela hluboko. Nehodlal ji tam ale jen tak nechat zbůhdarma shnít... dokázal se občas upnout k těm nejabsurdnějším věcem. Hlína od něj odletovala na všechny strany a brzy měl celou hlavu narvanou pod zemí, takže vůbec neslyšel, že se k němu někdo blíží. Své okolí vůbec nevnímal. Způsobilo mu tedy menší šok, když najednou ucítil jakousi příšernou těžkou váhu za krkem. Ujelo mu tlumené heknutí, přední tlapy se mu rozjely a on celý zapadl do díry o pěkných pár centimetrů navíc. V hlavě, která už předtím byla celkem bolavá, mu vybuchl hotový ohňostroj bolesti, až se mu před očima zajiskřilo. Tajemný útočník mu ale svým způsobem i pomohl. Ryba totiž rázem byla na dosah. Jen, co se trochu vzpamatoval, ji čapl do tlamy a začal couvat z nory ven. Musel dost zabrat, protože ať už na něj šlápl kdokoliv, napasoval ho tam dost pevně.
Nakonec zabral opravdu pořádně a vyletěl z nory jako zátka ze šampaňského, o pár nemotorných kroků couvl, zatřásl hlavou, ve které to pískalo a tupě dunělo. Pak vztekle ohrnul pysky na tu šedou hromadu chlupů, která si na něj tak dovolovala a teď si provokativně pochutnávala na zajíci. Nechal rybí hlavu vypadnout z tlamy ke svým nohám. "Hele, ty jeden-" Vtom ho cosi zarazilo. Nebyl to zdravý rozum, nabádajícího, aby si nezačínal s viditelně silnějším protivníkem, nebylo to ani překvapení nad tím, že vlk naproti němu je tak trochu jednoočko - na podobné věci byl zvyklý. Ne. Bylo to něco docela jiného. Vlkův pach. Výraz ve Stínově tváři se změnil ze vzteklého na překvapený a poté se pomalu přetavil ve škleb plný porozumění. Nebylo pochyb. Ten pach, ten šedý kožich, zlatavé oko, dokonce i ten zatracený zajíc... všechno se ve Stínově hlavě pospojovalo. Smrtihlavka. Tenhle vlk smrděl podobně jako ona. Možná to byl bratr? Otec? Syn? Na tom nesešlo. Hlavní bylo, že se Stín možná blížil vyřešení jedné malé záhady, která mu vrtala v hlavě. "Ty," pronesl Stín prostě. V jeho hlase nezůstala žádná zášť, naopak, zněl téměř nadšeně - zněl by, kdyby toho byl schopný. "Ty jsi jeden z nich." Smrtihlavka mu utekla bez odpovědí a on mohl pouze přemítat, kdo byli ti ostatní jako ona, o kterých se zmínila... a teď, jak to vypadalo, jedna taková odpověď přišla přímo k němu. Škleb se mu rozléval po tváři. Hádanky a odpovědi... to měl rád.

//Kopretinka (přes Ohnivé jezero)

Stín a oslintaná rybí hlava v jeho tlamě došli na území hrbolaté a plné děr. Čpělo to tady pachem králíků, života bujícího v norách pod zemí i v celém širém okolí. Vášnivý lovec by si tu jistě přišel na své a srdce by mu zaplesalo radostí. Stín ale nebyl ani vášnivý, ani lovec. Obvykle sbíral zdechliny všude možně a ty lepší s sebou tahal jako nějaké miláčky, dokud hlad nezvítězil. Rybí hlava byla toho důkazem.
Území patřící králíkům hodlal využít pouze k odpočinku. Nemoc ho opouštěla, ale klouby měl stále bolavé a škrábavý pocit v hrdle ho občas nutil ke kašli. Při jednom ze zakašlání mu ke vší smůle rybí hlava vypadla z tlamy a zahučela přímo do jedné z nor. "Sper to ďas," zavrčel šedý a strčil do nory čenich. Byla ale moc úzká, i pro vychrtlinu jako Stín. Začal tedy hrabat. Nebylo možné jen tak opustit rybu, se kterou tolik prožil, prošel kus světa, vyhalucinoval si, že k němu mluví a tak vůbec - ještě chvíli měla být s ním, než ji hodlal sežrat. Co by to byl za sběratele, kdyby svůj jediný exponát nechal ve smradlavé díře?

//Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Vyšel z temného lesa do o něco méně temného dne. Kapky mu vytrvale dopadaly na hřbet, zmáčely mu srst, až vypadal jako zmoklá slepice. Přesto se vlekl pomalu, nevšímal si deště. Potřeboval své tělo opět rozhýbat. V posledních pár dnech už dvakrát těsně unikl smrti, poprvé v bažinách, podruhé dílem kanibalky. Zanechalo to na něm jisté stopy. Ne snad psychické, tam se už mnoho poškození napáchat stejně nedalo - ostatně, kde nic není, tam ani smrt nebere - ale po fyzické stránce to pořád nebyl takový zázrak. Na krátkou procházku ale měl sil dost.
Jako obvykle ani nevěděl, kam má namířeno. Prošel okolo Životových kopců a věnoval jim jediný a velice chladný pohled. Pořád si tam nahoře hraješ na vševědoucího boha? zeptal se v duchu, ale Život, ať už ho slyšel nebo ne, neodpověděl. Pro Stína to byla ovšem odpověď více než dostatečná. To jsem si moh myslet. Obrátil zrak zase před sebe a kolem krvavého jezera se ploužil dál.

//Pahorkatina dlouhých uší (přes Ohnivé jezero)

Kdoví, jak dlouhá chvíle uplynula, než se šedivý probral ze svého transu. Zejména proto, že mu začínaly dřevěnět nohy a tuhnout záda, jak tam tak zkrouceně ležel a zíral na déšť, pavouka a ze všeho nejvíc zíral do své pokřivené mysli. I to se ale po čase omrzí. Pocítil, že už nabral dost sil na to, aby se mohl vydat někam dál. Pomalu vstal a se zakřupáním mezi obratli si protáhl záda. Nezapomněl ani na rybí hlavu, která nyní už byla skutečně odporná, snad ještě víc, než když k ní bylo připojeno tělo. Vzal ji do tlamy, jako by to byl vzácný talisman, ačkoliv teď, když přestal blouznit, už vskutku nebyla ničím víc než němým a zcela mrtvým kusem hmoty. Krátce se ohlédl na důlek, který vyležel v mokré zemi, jediný znak jeho nedávné přítomnosti. Pak zamířil pomalým krokem pryč.
Nedokázal ale přestat myslet na Smrtihlavku. Na té vlčici bylo něco... něco, co mu prostě pořád unikalo. Teď litoval, že nešel s ní. Na konci vypadala v dobré náladě, navnazena vidinou brzké vraždy nějakého nevinňátka... možná by byla sdílnější. Ale pozdě bycha honit. Nešel s ní a ona byla pryč. Tím to končilo.
Říjnový déšť stále nekončil a les kolem byl temný a tichý. Strašidelný. Přesto v okolí stále cítil Akiho. Ten vlk je pitomý jako dlabaná dýně, pomyslel si a pak se štěkavě uchechtnul. Dlabaná dýně? To bylo ale absurdní slovní spojení. Kdo by, prosím vás, dlabal dýně? Stín byl rád, že má aspoň mlhavou představu o existenci takové rostliny, natožpak aby s ní vyváděl takové kousky. Aki by ale jistě něco takového udělal. Nebo Evelyn. Znovu se uchechtl. Byl v jaksi neobyčejně dobrém rozmaru. Jestli o něm ale něco víme, pak to, že dobrá nálada ho rozhodně rychle přejde.

//Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Slunce vyšlo do nového dne, avšak nikdo ho neviděl. Za šedou clonou mraků bylo dokonale skryté. Déšť vytrvale padal k zemi, na všechny živé duše, které měly tu smůlu, že nedokázaly najít pořádný úkryt. Někdy mezi nocí a svítáním šedý vlk procitl a dojedl zbytek ryby. Už z ní zbyla jen hlava s tím vyčítavým okem. I tu nakonec sežere. Pro teď ji ale ponechal tak... snad čekal, jestli mu náhodou ještě něco nepoví. Zdálo se ovšem, že ne. Tenký závoj horečky pomalu mizel z jeho mysli a spolu s ním i schopnost mrtvol živočichů hovořit a činit vlastní závěry. Po spánku a jídle se cítil lépe, přesto byl stále ještě unaven a zesláblý. A tak jen ležel pod stromy a koukal se, jak plyne čas.
A čas... plynul. Plynul svým vlastním, pomalým tempem. Stínovi někdy připadalo, že čas letí tryskem kolem něj, zatímco on je jen neměnným krajinným prvkem, kamenem, který postupně obroste mechem a vlivem deště a mrazu se začne rozpadat. Dnes to tak nebylo. Dnes se čas vlekl a převaloval líně jako široká řeka po řadě parných letních dnů. Jemu to nevadilo. Nikam nespěchal. Větve stromů ho celkem dobře chránily před deštěm a vlastně mu nic nechybělo. Zaměřil pohled na pavouka, který navzdory klesajícím teplotám statečně soukal svou pavučinu na jehličnatých větvičkách.
Kdo jsou to "oni"? vynořila se náhle nenadálá myšlenka. Ano. Smrtihlavka mluvila o magičích a naznačila existenci nějakých... druhých. Ke kterým zřejmě sama patřila, minimálně si to myslela. Stína ale nenapadlo se na to zeptat. Jsou to vlci bez magie? To byl zcela logický závěr. Rozdrtí ji to tady zaživa, ubožátko. Magie tu přímo tryská ze země. Myšlenky se mu v hlavě převalovaly tak líně, jako plynul čas. Přemýšlel nad vlčicí, jestli už ve smečce ukořistila nějaké vlče a jestli už ho stačila i sežrat, kdo jsou její společníci - pokud nějaké má - a kde asi jsou. A o co jim jde. Pavouk dál vytrvale soukal vlákno a vytvářel z něj spletitou síť, důmyslnou past na neopatrné mouchy. Stín na něj hleděl, ale vlastně ho neviděl. V jeho hlavě se spřádala úplně jiná pavučina, pavučina představ, teorií a možných plánů. Byl mimo realitu. Čas plynul kolem něj.

Smrtihlavka se mu vysmívala a on se zamračil. "Nezabíjím," stál si na svém, i když to bylo zbytečné. Tam v bažinách s Lilith... no, tam to bylo těsné. Nejspíš by ji ale stejně nezabil - v ideálním případě by ji vážně zranil a předal bažiňákům, ať si s ní dělají, co chtějí. Že to ve výsledku vyjde na stejno, možná ještě hůř, než kdyby ji prostě usmrtil, to byl detail, který Stína pramálo zajímal. Jeho pohled na svět byl pokřivený a ve chvíli, kdy nedržel svoje tesáky na cizím hrdle ve chvíli, kdy z něj vyšel poslední výdech, pak to zkrátka nebyl on, kdo zabíjí. Prosté.
Vypadalo to ale, že vlčice je na odchodu. Za tajnými plány. "Ach tak," utrousil. Kanibalka teď vypadala živěji a radostněji, než kdy předtím - dokud tedy neodmítl jít s ní. To jí na chvíli prasklo bublinu. Šel by s ní. Byla zajímavá, rozhodně zajímavější, než ti ostatní břídilové, co tady potkal. Jenže setkání bylo načasované dost nešťastným způsobem a on prostě jít nemohl... Musel nabrat síly. Byl zesláblý. "Nebojím se, jen mám také své plány," pronesl prostě. "Najdu si tě příště," slíbil. "Můžeš mi schovat vlčecí pacičku, abych viděl, že jsi s mými radami dobře naložila," ušklíbl se, ale šedá už vzápětí mizela mezi stromy. Když byla z dohledu, nejistě vstal a odvlekl své bolavé já do nejbližšího houští, kam se schoulil do klubíčka. Smradlavou rybu si vzal sebou a přiměl se z ní kousek sníst, aniž by se pozvracel. Pak znovu vyčerpaně usnul, rybí mrtvolku si držel pod hlavou jako dítě milovaného plyšového medvídka. Nezdály se mu žádné sny.

"Víš houby o mých zásadách," poznamenal poněkud příkřejším tónem, než jaký používal dosud. Pravda, Stína žádný morální kodex moc nesvazoval, ale svoje zásady taky měl. "Ale sama jsi to řekla. Krvácíme všichni stejně. Minimálně to máme společné," vycenil zuby v křivém úšklebku. Viděl, že ji štve, a možná proto do ní nadále tak trošku ryl. Pořád by si celkem přál, aby se s ním spojila, ale vypadalo to, že taková myšlenka Smrtihlavku zásadním způsobem odpuzuje. Ale to nebyl jeho problém. Plakat kvůli tomu nebude.
Cosi si pro sebe brumlala a on mezitím nepřítomně drápem rýpal do ryby, která se stala tak mlčenlivou, jak ryby správně mají být. Jen ten vyčítavý pohled jí z oka nezmizel, jak jím tak prázdě zírala do prostoru. Zvedl od ní hlavu až ve chvíli, kdy vlčice znovu oslovila přímo jeho. "Není to žádné tajemství," pohodil rameny. "Pouze mě fascinuje, že někdo tak očividně předpojatý se vydá na to nejmagičtější místo v celém širém okolí." Opravdu to nedávalo moc velký smysl. Možná za tím byl nějaký skrytý úmysl, ale on ho odhalit nedokázal. Na vymýšlení konspiračních teorií momentálně stejně neměl úplně náladu.
Když jí pověděl o smečkách, Smrtihlavka jako by se proměnila. Rozzářila se a ožila. Vida, přece jen Stín dokázal vnést do něčího života radost... ačkoliv tak činil způsobem, který by asi málokdo označil za ušlechtilý. "Doprovodit?" přimhouřil oči. Nebyl si jist, jestli to je dobrý nápad... Tak úplně se necítil na nějaké túry a nechtěl, aby Smrtihlavka poznala, že je pořád zesláblý. Dost na to, aby mu mohla skočit po krku a mít slušnou šanci na vítězství. Proto nakonec pomalu zavrtěl hlavou. "Běž sama. Na sever. Čenich máš, tak ho použij, dovede tě tam," poslal ji. Rád by viděl, co tam vyvede. Ale nemohl.

Jak to vypadalo, šance, kterou na vteřinku zahlédl, že ny ze Smrtihlavky mohla být jeho kumpánka, pomalu mizela v nenávratnu, jak se její tlama ohrnovala do hněvivého zabrčení. No, nevadí. Byla to sice škoda, ale on ve finále nikoho nepotřeboval. A taky nebyl všem dnům konec. Moc silný. Div se v duchu nerozesmál. Nebylo těžké vypadat silný, když jen seděl a nic nedělal. Ale bylo dobře, že si to myslela. Díky tomu protáhne svůj prašivý kožich dalším mizerným dnem.
Viděl ale, že poznámka o podobnosti ji rozzuřila. Mírně zvedl koutky. "Vskutku?" Tváři v tvář jejímu hněvu byl stále klidný. "Nebo si to snad jen... nechceš přiznat?" navrhnul. Už zase provokoval, než by si vážil, že vyvázl vcelku. Nemohl si pomoci.
Naslouchal tomu, co říkala o magičích. "Já nezabíjím," namítl tiše. Proti tomu zbytku se neohradil, ten na něj seděl dobře. Nikdy ale žádnému vlku nevzal život. Aspoň ne přímo, vlastními tesáky. "Ovšem nenávidíš-li tolik magie, tohle místo tě dožene k zuřivosti dřív, než napadnou první sněhy. Tady, Smrtihlavko, je magie hotové centrum." Mimoděk ji oslovil přezdívkou, kterou jí v duchu nazval. Jemu magie nevadily. Fascinovaly ho. Ale fascinovala ho i nenávist sršící z kanibalky. Možná i víc.
"Vlče..." Zamyslel se. Většinou nerozdával rady zdarma, ale tentokrát udělá výjimku. "Tady vedle je smečka, o té, tuším, víš. Nějací haranti tam budou, ale Alfa je silák." A taky magič, zapitvořil se, ovšem pouze v duchu. "Další je v nedalekých močálech. Smrad bažiny tě tam zavede. Vlčata tam měli... a taky pěkný chaos," podotkl. Dlouho se v močálech neohřál ale i tak si pamatoval, že ta, co ho vyhnala, ani nebyla Alfa. "Být tebou to zkusím tam. Větší šance." Povzdechl si. Rád by si zase lehl, ovšem nechtěl ukazovat slabost. Za chvíli bude pryč, těšil své unavené tělo.

Začala se vůči jeho slovům ohrazovat. Nejen to, Stín s podivem shledal, že se Smrtihlavka rozplakala v momentě, kdy ji nazval zlomenou. Vypadalo to, že udeřil na citlivou strunu. Chvíli si dokonce myslel, že se malá kanibalka sesype jako domeček z karet v průvanu přímo do kluzkého bahna, ovšem to se nakonec nestalo. Ovládla se. A nevrhla se mu po krku. Zatím to šlo dobře. Dobře. To je dobře, pomyslel si Stín. V hlavě mu nadále třeštilo, ale musel si zachovat čistou mysl.
Ukázalo se, že Smrtihlavka má i dobrý odhad. "Nedá se mi věřit," potvrdil s pokývnutím. "Nikdy jsem netvrdil, že ano." Byl ovšem potěšen, že to pochopila rychle a sama od sebe. Viděla, že Stín je zmije, kluzký zrádný had. Jeden druhému věřit nemohli... Ani on jí nevěřil. Přesto se mu zamlouvala. "Tak co?" zeptal se s ledovým klidem. Nechápal, proč už se po něm nevrhla. Byl slabý a bylo mu zle. Možná to jen dovedl dobře skrýt. "Co bude, jestli neumřu?" chtěl znát odpověď. "Nezabiješ mě," konstatoval nakonec, ač si tím nebyl zcela jist. "A já neumřu. Tvá večeře běhá někde jinde." Mluvil tak věčně, jako by konstatoval, že dnes je celkem deštivo. Což bylo. Zem se proměnila v mazlavé bahno, smekavé, kluzké. "Možná že nejsi zlomená a možná jsi... a možná jsme si víc podobní, než myslíš," nadhodil. Mohl by ji získat na svou stranu?
Jen nerozuměl jedné věci. Proč pořád vytahovala magie. On přece nic neudělal. Mohl by jí zkusit přečíst myšlenky, ale v jeho stavu by těch pár nesmyslných útržků nestálo za to. Pravděpodobně by omdlel, a teď musel silami šetřit. Tázavě pohlédl na svou slizkou rybu, ale ta už odpovědi neměla. Asi se urazila, když jí rozdrtil hlavu. "Proč mi říkáš magič?" zeptal se nakonec chraplavým polohlasem. Chtěl to objasnit. Nechápal.

S lehkým náznakem překvapení sledoval, jak kanibalku navaluje z jeho slov, která považoval za neškodná. Na vlkožroutku má celkem slabý žaludek. Vzápětí se rozchechtala a on z jejích dalších slov konečně pochopil, že v jejich komunikaci došlo k malému nedorozumění. Stín pomýšlel na zkaženost duše, zatímco Smrtihlavka se zaměřovala na materiálnější stránku věci. Rozhodl se ale dále držet své verze, i když už pochopil pravdu. "Co by mě k tomu mohlo vést?" opáčil. "Čekáš na mou smrt, jsi ochotna mi k ní i dopomoci, jen aby ses mohla živit na mém mase... To nejsou znaky čisté duše," dýchavičně se uchechtl. "Navíc to poznám. Mám na to čich." Věřil, že jedni zlomení dokážou druhé zlomené identifikovat snadno. A on vskutku nebyl ničím víc, než polámaným zadrhnutým strojkem, který tikal pouze silou vytrvalé a nepochopitelné vůle. Sám nevěděl proč.
Vrčela a cenila zuby, cvakala jimi na něj, ale Stín se ani nehnul. Jen ji dál sledoval skelným zrakem a mírně, nepřítomně se usmíval. Bylo by tak zlé, kdyby ho zabila? "Líbíš se mi," řekl nakonec pomalu místo toho, aby navazoval na předešlou konverzaci. "Je vzácné narazit na někoho, kdo si nehraje na dobro, jen proto, že se to od něj čeká. Řekl bych, že jsi... ohrožený druh. My oba." Blýskl po ní očima. "Zlomené duše mají držet spolu." Těžko říct, jak zareaguje. Rozzuří ji? Polichotí? Kdo ví. Bylo těžké v ní číst. Přesto měl dojem, že je alespoň tak zlomená, jako on. Míval dříve takové společníky - stěží je mohl nazvat přáteli, jeden jako druhý byli nějak poškození. Mohla by někým takovým být i ona? Buď, a nebo tě zabije. Nebo... se stane něco jiného, mudrovala ryba, která byla jen Stínovým vnitřním hlasem v přestrojení. Přitlačil na ni tlapou, až ucítil křupnutí lebky. Pak vzhlédl k Smrtihlavce. Tak co bude?

Šedá kanibalka vypadala dost odhodlaně. Nezdálo se, že by se měla k odchodu a šedý začínal věřit, že by tu vydržela opravdu sedět a čekat, dokud nezemře. Jenže on se k její smůle rozhodl, že umírat ještě nebude. Jeho život za moc nestál, ale nehodlal zemřít už jen z toho důvodu, že by to Smrtihlavku potěšilo. Šlo o princip. Žádné dobré skutky.
Zkažený? Při tom slově mu ujelo další skřípavé uchechtnutí. Odkašlal si a blýskl očima Smrtihlavčiným směrem. "Zkažený? To jsem. Do morku kostí, do hloubi duše." Přeměřil ji pohledem od čenichu po ocas: "Ty nejsi?" Divil by se. Vlci, kteří žerou jiné vlky, jsou zkažení už prostě ze základu. On tu ale nebyl od toho, aby někoho soudil. Naopak, vlčice mu přišla celkem zajímavá. Představovala ale také nebezpečí. Velké nebezpečí. Mohla ho zabít úplně snadno, byla sice vyhublá a kostnatá, ale její tělo vypadalo zdravé - zdravější, než to Stínovo, ve kterém se usídlila horečka, který při každém vzdáleném zahřmění čekal, že se mu hlava rozskočí na dvě polovina, kterého bolel každý pohyb a polknutí. Musel jí dokázat, že není vyřízený.
"Obávám se, že jsem si to rozmyslel," zachraplal a začal se zvedat do sedu. Nešlo to snadno. Povážlivě se zakymácel a zrak se mu zamlžil. Viděl Smrtihlavku dvakrát, pak čtyřikrát, než se její obraz zase spojil. Hlava se mu zhoupla v závrati a celé jeho tělo se zhouplo s ní. Už ale neupadl... a nakonec před vlčicí seděl, trochu přihrbeně. Vypadal jako obzvláště ošklivý kamenný chrlič. "Umírat se nebude," sdělil jí přiškrceně, protože právě bojoval se žaludkem, který se rozhodl udělat přemet - asi se mu moc nelíbilo, jak se Stínovi pořád motala hlava. Protože měl ale břicho prázdné, nepozvracel se ke Smrtihlavčiným nohám. Natáhl ovšem majetnicky tlapu a přitáhl k sobě leklou rybu. Bacha, Stíne. Dávej bacha, nebo tě zabije, šeptala ryba a mléčně zakaleným okem ho nabádala k opatrnosti. Místo toho, aby rybě odpovídal, zakašlal, bolestivě polkl a zvedl pohled k vlčici. "Na co sis vybrala zrovna mě? Toulá se tu mnohem víc mladších a šťavnatějších exemplářů - a zabít by je bylo snazší, než zabít koloucha." Vlci jako Deliven nebo Aki totiž vůbec neutíkali, naopak, vběhli vám přímo do náručí. Kdyby tehdy Stín chtěl Delivena zabít, klidně mohl - stačilo by snad hnědého poprosit a on by mu sám strčil hrdlo přímo do tlamy.

Smrtihlavka dále trvala na tom, že je Stínovou smrtí, jenže to se šedému pranic nelíbilo. Takhle to bylo špatně. "Ne," zavrtěl odmítavě hlavou, jedinkrát rázně ze strany na stranu, ne-e. "Ty nejsi ta... pravá Smrt," pokoušel se jí vysvětlit. Zdálo se ale, že Smrtihlavka vůbec nechápe, co tím vším míní. Krátce zauvažoval, na čí straně ta chyba asi je. Mořná nedával smysl, protože měl mozek obalený horečnatým závojem... možná ale i vlčice s lebkou měla něčím zakalený rozum a proto mu nerozuměla. Tak či tak, zdálo se, že se na jeho smrt těší. A ještě něco upoutalo jeho otupělou pozornost. "Jsem tak magický jako vysušená větev," opáčil chraplavě. Co tím jako sledovala? Žádná kouzla jí nepředvedl, pokud tedy nevnímala schopnost zřítit se do bláta jako něco nadpřirozeného. "A umírat budu vlastním tempem. Děkuji pěkně."
Pak se vzdálila kamsi mimo jeho dohled. Se zamručením se přetočil na záda a sledoval ji, její obraz byl vzhůru nohama, když se usazovala kamsi za něj. Hovořila sama k sobě... nebo snad k něčemu, co viděla jen ona. Je bláznivá, došel Stín k závěru. No jasně. Ještě, že ty jsi úplně racionální, zachechtala se ve Stínově mysli mrtvola ryby. "Drž hubu," řekl jí klidně. Věděl, že rybí hlas je jen v jeho mozku, nějaká pitomost, kterou si jeho nemocná mysl vytvořila. Ale tamta? Bavila se s vlastním kožichem, jak to tak vypadalo, s kožichem a šiškou. To byla úplně jiná liga.
Po chvíli Smrtihlavka zase cosi řekla... a Stín konečně pochopil, proč u něj ta mrchožroutka čeká. Opět se suše zasmál. V polovině se smích změnil na zakašlání. "Ach tak. Dáma ráda vlčí maso?" protáhl. "A co když... jsem se rozhodl nezemřít? Dopomůžeš mi snad na druhou stranu?" vyzvídal a přetočil se ze zad na břicho. Hlava se mu přitom zatočila, před očima zatančily mžitky a bolavé klouby zaúpěly. Olízl si horký, suchý čenich. Proč musel na někoho skutečně zajímavého narazit zrovna ve chvíli, kdy mu bylo tak příšeně špatně?

Jak tam tak ležel a zpitoměle zíral do tváře Smrti, jeho momentálně dost zasekanému mozku začalo docházet, že tohle asi není ona bájná bohyně, leč postavu i vzezření by na to měla. Zaprvé pochyboval, že skutečné Smrti by někdo dokázal ukousnout ucho nebo jí nadělat ty další jizvy - pokud to tedy nebyla pouze estetická volba. Nejvíce mu ale napověděly zbytky nějakého zvířete, které nejspíše žrala, než ji vyrušil a zmatený výraz, kterým ho počastovala, jen co to jméno vyslovil. "Ty nejsi Smrt," odfrkl si. Ovšem jestli je jeho smrtí, o tom se dohadovat nemohl... to záleželo čistě na ní. On se teď moc bránit nemohl.
Vzápětí se Smrtihlavce, jak ji v duchu nazval, z hrdla vydralo nenadálé vrčení. Stín se zamračil. Ne snad, že by nebyl zvyklý na podobné reakce, ale hlasitý zvuk se mo zařízl do lebky jako odporný pařát. "Tišeji, madam," ohrnul pysky a odhalil tesáky. "Někteří se tu snaží v klidu zemřít." Jenže čím déle tam ležel, tím více se mu zdálo, že nakonec možná přece jen neumře. Možná bude strašně trpět, ale neumře... Jaká ironie, že takový parchant, který si života váží tak málo, byl obdařen natolik tuhým kořínkem.
Smrtihlavka na něj sáhla, dloubla do něj tlapou. Automaticky po té hnátě cvaknul zuby, ovšem bylo to sotva víc než unavené klepnutí zubů o sebe. Navíc se ani netrefil. "Je mi zle," oznámil jí. Nechtěl od ní pomoc. Nevěděl, jestli od ní vůbec něco chce. "Dostal jsem se zřejmě do křížku... se zdejšími nadpřirozenými silami," dodal pro kontext a přivřel stříbřité zraky, které mu padly na rybu válející se v blátě opodál, na boku a s kalným pohledem - podobně jako on. Nadpřirozené síly, no jasně, Stíne, představoval si rybí hlas. Myslíš, že to bohové tě trestají? Může za to ten odporný Život... To on. Štěkavě, chraplavě se zasmál slovům, která nikdo jiný neslyšel. No jasně. Život. Kdo jiný by ho trestal za to, co vyvedl?

//Starý ostrov

Přebrodil se přes řeku - ne ovšem bez značných těžkostí. Vytrvalý déšť proud poněkud rozbouřil a Stín opravdu neměl sil na rozdávání. Přesto se mu to nějak podařilo, aniž by ho proud strhl a odnesl kdoví kam. Cítil, jak mu v těle plápolá oheň, který tam plápolat vůbec neměl. Olízl si kapky deště z horkého čenichu. Bylo mu zle.
Doufal, že tady si v nějaké houštině najde bezpečné, tiché místo, kde na něj alespoň nebude pršet. Místo, kde bude moct ležet, trpět a případně pojít v osamění a tichosti. Pomalu, zdrceně se vlekl podél řeky. Na břehu objevil vyvrženou leklou rybu, jak na něj hledí mléčně zakalenýma očima, téměř vyčítavě. Je to tvoje vina, že jsem takhle dopadla, Stíne, skoro ji slyšel. "Mlč," zachroptěl a vzal mrtvolku do tlamy. Neměl teď sice na jídlo ani pomyšlení, ale hodit se mohla vždycky. Sice už měla nejlepší časy za sebou, ale nepamatoval se, že podobné detaily by ho někdy trápily.
Zavětřil. Čenich měl ovšem částečně ucpaný, takže toho zrovna moc necítil. Aki a Sunstorm tu možná ještě někde bloudí a on se jim rozhodně chtěl vyhnout. Stejně tak Evelyn, jejíž pach tu minule zachytil. Když budu opatrný, podaří se mi to, pomyslel si... a upadl přes trčící kořen. Normálně by tomu pádu dokázal zabránit, ale normálně se necítil slabý jako kotě. Dopadl dost tvrdě na čumák, až mu v uších zahvízdalo, ryba mu vyletěla z tlamy a když zvedl oči, zjistil, že hledí na cizí vlčici. Byla vychrtlá podobně jako on a odznaky na její tváři mu připomněly vybělenou lebku. "Ty jsi Smrt?" zahuhlal, zmatený horečkou a teď ke všemu ještě praštěný, hlas jestě hrubší a chraplavější než obvykle. Tak přece.