Příspěvky uživatele

< návrat zpět

CELKEM BODŮ: 62
SMĚNA: 5 křišťálů za 20 bodů, 50 drahokamů za 40 bodů, 4 oblázky za 2 body
CELKEM: 5 křišťálů, 50 drahokamů, 4 oblázky

-> PŘIDÁNO

//Zrcadlové jeskyně (přes Mahtaë)

Škrábal se ven z jeskyní, ale nebylo to snadné, protože jedna přední noha ho vůbec neposlouchala a navíc ho neustále týrala bolestí. Nemohl ale přece zůstat v nějaké zatracené díře. Měl plán. Nebyl hotový, domyšlený ani propracovaný, ale plán to byl tak jako tak. A měl taky vztek...
Jak šplhal po křivé rovině, mnohokrát upadl do bláta, až mu za chvíli odporná mazlavá maska pokrývala celou tvář. Z tlamy mu po obou stranách trčela křídla netopýra, kterého v jeskyni ulovil a zabil. Začal zkrátka vypadat jako chodící noční můra, ještě mnohem více, než předtím. Přičtěte k tomu kulhavou chůzi a nahrbený hřbet, jak se všemožně snažil ulevit zraněné noze a tadá. Stín byl postavou jako vystřiženou z hororu, jak se tak nevyrovnaně, pomalu a zlověstně šinul od řeky hlouběji do lesa.
Kdoví, jestli si vůbec uvědomoval, jak příšerně vypadá, nebo zda se pouze probudila jeho zákeřná stránka, ovšem když zaslechl hlasy a v čenichu ho zašimral povědomý pach, náhle mu bylo jasné, co musí udělat. Přikrčil se a tak, jak to jen se zmrzačenou končetinou dokázal, se připlížil blíže ke dvojici vlčic. Byl skrytý za nízkým křovíčkem a už je skrze řídké větve viděl. Jedna byla Smrtihlavka a evidentě si našla novou kámošenku na hraní. Šedivák se ušklíbl. Pak vyskočil z křoví směrem k vlčicím, prakticky po třech nohách, zuřivě vrčel a koulel očima jako vyšinutý maniak, zatřásl v tlamě mrtvým netopýrem, až ho jeho ochablá křídla propleskla po čumáku, načež opět spěšně odkulhal mezi stromy.
Ani nevěděl, proč to vlastně udělal, ale doufal, že si Smrtihlavka ucvrkla leknutím. Tlumeně se zasmál a vyrazil dál. Nechtěl se s nimi bavit. Neměl na nikoho náladu.

//Vodopády

//změna přechodu - Erynij (přes Mahtae)

//Náhorní plošina (přes Mahtae sever)

Přebrodil se přes řeku a vlastně to bylo docela příjemné. Chladná voda smyla nalepenou krev z jeho srsti a svým ledovým hryzáním alespoň na chvíli otupila neustupující bolest v pochroumané tlapě. Co voda odnést nedokázala byl jeho hněv, který s ním byl i ve chvíli, kdy vystoupil na druhé straně na břeh. Zavřený ve vlastním světě iracionální zlosti, Stín si nedával zrovna velký pozor na to, kam šlape. I kdyby dával, pravděpodobně by výsledek byl stejný. Jeho obratnost a pohyblivost byla značně omezená a díry, do které šlápl a následně zahučel, si všiml až opravdu v poslední vteřině. A tehdy už bylo pozdě. Skutálel se dolů po svahu a dopadl do tmy. Jeskyněmi se rozlehla ozvěna jeho vzteklého vrčení, vyvolaného nejen frustrací z pádu kamsi pod zem, ale i bolestí, která mu opět vystřelila do lokte.
Jeho hlasitý projev probudil někoho, kdo tu spal po probdělé noci, zdejší nenápadné obyvatele, kterým zcela vyhoval zdejší klid, mír a ticho. Hejno netopýrů se vzneslo od stropu jeskyně a prohnalo se kolem Stína. Jeden vletěl ležícímu vlku přímo do tváře a šedivák, který v tu chvíli už doopravdy viděl rudě, po něm chňapnul. Kupodivu se trefil, sevřel drobné tělíčko ve svých čelistech. Drtil ho a třásl s ním, tak dlouho, až jen nešťastně ochablá plandající křídla naznačovala, že ta věc v jeho tlamě byla jednou netopýrem. Po tomhle hněvivém výlevu se vlku trochu ulevilo. Zdálo se mu, že mu v hlavě už nepulsuje tak příšerně, jako předtím. I s rozdrcenými netopýřími troskami v tlamě vstal a začal se namáhavě drásat zase nahoru.

//Mahtaë (sever)

//Ronnherská skála (přes Údolí morény)

Stín se vlekl dál jako nějaká zkřivená, zmrzačená silueta, jako kaz zející na tváři země. Byl olepený vlastní krví a nejspíš ani sám nevěděl, proč se obtěžuje někam putovat. Žízní už netrpěl. Mohl by si prostě někde lehnout a vyčkávat, až se mu rány alespoň trochu zacelí. Jenže to nechtěl. Z nějakého důvodu prostě nemohl. Měl pocit, že když se zastaví, ten hněvivý plamen kdesi uvnitř ho stráví zaživa.
Den už převzal zcela vládu nad nocí a ráno bylo podivně klidné. Všechny louky i pláně byly rozbahněné, dokonce i na téhle vyprahlé planině bez života se trocha vlhkosti udržela. Stín se ale nerozhlížel kolem sebe a neobdivoval kapky vody na stéblech trávy. Zarytě hleděl kupředu a probojovával se vpřed metr za metrem. V hlavě mu bušily myšlenky a pomalu, pomalinku se v ní vynořoval i jakýsi cíl cesty.

//Zrcadlové jeskyně (přes Mahtae sever)

//Pahorkatina dlouhých uší (přes Zlaťák)

Ta cesta rozhodně nebyla nejpříjemnější zážitek, jaký Stín kdy měl, ani náhodou. Jednu nohu měl téměř pořád ve vzduchu, opíral se o ni pouze lehce a pouze v nejnutnějších případech. Poskakoval prakticky po třech a vypadal přitom asi značně komicky, tedy vypadal by, kdyby neměl v očích až děsivě zapálený výraz. Prazvláštní jev to byl - jako by v pasivním, mrtvolném Stínovi bolest probouzela život. Ve skutečnosti to byl ale spíš vztek, co ho tak pohánělo. Vztek, ale těžko říct na koho. Ačkoliv to bylo možná nepochopitelné, na Noroxe se nezlobil. Věděl od začátku, že to skončí nějak takhle a připadalo mu to správné. Byli si, stejně jako se Smrtihlavkou, podobní, ovšem stáli každý na jiné straně a dívali se na svět z opačné perspektivy. Nemohli si porozumět. Možná se tedy zlobil spíše na Smrt, že si ho stále odmítala vzít. Možná na Život. Prostě proto, že existoval a držel nad tímto absurdním světem ochrannou tlapu.
Hnán vztekem došel až ke skále, kde poprvé hovořil s Evelyn. Jaká to osudná chyba. Teď tu ale vlčice, která si přála mít hadí jazyk, nebyla. Stínovi se nechtělo šplhat až nahoru. Věděl ale, že někde tady pramení malý vodní tok a že tam by si mohl alespoň trochu ochladit pohmožděné hrdlo. S nemalými obtížemi se tedy vyškrábal alespoň na pár kamenů, aby se k pramínku dostal. Pak hltavě pil. Škrábavý pocit v hrdle částečně zmizel. Když skončil, usadil se na skálu a rozhodl se chvíli si odpočinout. Pohlédl k nebi, které světlalo s přicházejícím dnem. Ani nevěděl, co ho to popadlo, ale náhle hlasitě zavyl. Neměl hezký hlas, neznělo to jako vytí svolávající vlky k sobě... možná že to byl spíš výkřik frustrace a nenávisti k životu. Tak či tak, byl s tím rychle hotov. Vytí ustalo, jako když utne. Vlk se zamračil k nebi a vydal se pomalu zase dolů. Jen se třema použitelnýma nohama to nebylo jen tak, prakticky se dolů spíše skutálel, než že by sešel. Oklepal se ale a šel dál.

//Náhorní plošina (přes Údolí morény)

Norox mu odstřihl přívod vzduchu a Stín nabyl jistoty, že právě došel na konec cesty. Svět kolem něj černal a černal a jeho tělo se propadalo do země - alespoň mu to tak připadalo. Co Norox dělal potom, co mu říkal, co se dělo kolem něho... o tom už nevěděl. Vědomí od něj odplulo, daleko, mimo dosah. Zvadl jako list v horkém letním slunci. Vrána zakrákala opodál a odlétla. Stín nic z toho nevnímal. Omdlel.

Kdoví, jak dlouho byl vlastně mimo sebe. Hodinu? Dvě? Celý den? Neměl žádný způsob, jakým by to odhadl. Když začal pomalu přícházet k sobě, první, co pocítil, byla strašná bolest. Jedna přední noha byla zcela nepoužitelná. Škrábance na čenichu ho pálily, ale přes to peklo, které se odehrávalo jinde, to téměř necítil. Probral se k životu a přál si být mrtev. Po kolikáté už? Otevřel na škvírky oči a zjistil, že pomalu začíná svítat a že je sám. Nezabil mě. Otázkou bylo - proč? Říkal, že to nejde. Doopravdy to Norox nemohl udělat, nebo se tak rozhodl z jiného důvodu? Šedý netušil. Těžko se mu přemýšlelo.
Dlouho jen ležel na boku a nehýbal se. Dost dobře mohl být mrtvolou pohozenou na pláni. Tady ale zůstat nemohl. Přežil... a teď musel žít dál. V pohmožděném hrdle ho dřelo a hořel tam oheň. Potřeboval by se napít, jenže to by nejprve musel vstát a jít k řece... a i když věděl, že nemá na vybranou, nechtělo se mu do toho. Věděl, co ho čeká. Pomalu, postupně ze sebe vyšťoural všechny zbytky vůle a přetočil se na břicho. Ze zraněného lokte přitom vystřelovaly ostny bolesti. Zaťal zuby a vyhoupl se do sedu, co nejvíc váhy přitom přenesl na zdravou tlapu. Nějak to dokázal. Povážlivě se sice zakymácel, ale seděl. Fajn. Teď vstaň. Pevně zavřel oči a... vstal. Bolest byla příšerná, ale ne nesnesitelná. Norox mu nohu sice pořádně pochroumal, ale nepolámal. Přidržoval ji nepoužitelně ve vzduchu, ale s trochou snahy to půjde.
Otevřel oči a ve stejnou chvíli málem vypustil duši úlekem. Řítil se na něj temný stín - byla to snad ta vrána, která narostla do medvědích rozměrů a rozhodla se, že přece jen chce jeho duši? Stín zavrčel a chňapl po té věci, jen aby si vzápětí uvědomil, že nic takového tam ve skutečnosti není. Byl to jen přelud, který vyplodila jeho teprve nedávno probuzená mysl. Odfrkl si a suše zakašlal. Hrdlo měl vyprahlé, zhmožděné a usadil se mu v něm nesmírně nepříjemný pocit. Pryč odtud. Kulhavě, prakticky po třech nohách, se vydal pryč. Tady ho nic nečekalo.

//Ronherská skála (přes Zlatavý les)

//mně to nevadí, jen kdyby to šlo už pomalu směřovat ke konci, chtěla bych pak jít dělat něco z Halloweenské akce c:

Norox ho držel, drtil mu nohu a Stínovy pokusy o obranu nebyly příliš účinné. Způsobil vlkovi sice pár škrábanců, ale rozsah poškození, který napáchal, zdaleka nebyl tak zlý jako to, co udělal Norox. Noha nejspíš nebyla zlomená, ale přesto se stáčela do dost krkolomného úhlu a valilo se z ní celkem dost krve. Stín bude mít štěstí, pokud vyvázne bez trvalých následků... vlastně ne. Bude mít štěstí, pokud vyvázne, tečka. Norox totiž nevypadal, že by mu něco takového hodlal dovolit.
Vrána zakroužila kolem. Možná opravdu byla špehem pekelným a sledovala, jak se chystá další dušička do věčného zatracení. Nebo zkrátka jen čekala, jestli jí z těch jatek taky něco nekápne. Oba vlci na ni kráce zaměřili své pohledy, ovšem Norox se pak rychle vrátil k mordování onoho vlka, který pro něj byl pouze otravným švábem. Na Stínově hrdle přistála nemilosrdná, krutá tlapa a začala mu ho drtit. Zakrátko přišel o přísun vzduchu. Vrtěl sebou a tentokrát kdesi v jeho hloubi začala hlodat panika, zcela nevyžádaná instinktivní reakce. Otevřel tlamu a začal lapat po dechu, ovšem k ničemu mu to moc nebylo. Opřel se opět o jednookého zadníma nohama, zaryl do něj drápy a vší silou se snažil ho dostat pryč, ale jak se mu nedostávalo vzduchu, brzy jeho pohyby začaly ochabovat. Mžitky před očima se vrátily, tančily v širokých kruzích a brzy zakrývaly celé Stínovo zorné pole. Zpitoměle na ně zíral, aniž by si uvědomoval, co znamenají - že brzy ztratí vědomí a pak bude vydán šedému na milost a nemilost.

Stín se smál. Málem se přitom udávil vlastní krví, která mu natekla do krku, ale ani to ho nezastavilo. Zcela jistě to vypadalo, jako že mu naprosto přeskočilo. Jenže u něj bylo těžko říct - normální nebyl už pěknou řádku let a zdravý rozum k němu přicházel a odcházel ve vlnách. Vnímal ale stále váhu šedého, vnímal i temné vrčení z jeho hrdla. Naštval ho, už když ho zubem sotva škrábl, co teprve teď, když ho vší silou nakopl a pravděpodobně i poranil?
Odpověď byla snadná. Pekelně ho naštval. Norox chytil Stínovu přední tlapu a zarval za ni takovým způsobem, že záchvat smíchu uťal v jediné vteřině. Stín nezvučně hekl a zavrčel. Vrčel tím hlasitěji, čím víc mu Norox s nebohou končetinou lomcoval, protože se nikdy nehodlal snížit k tomu, aby křičel. Bolest byla ovšem příšerná. Skřípal zuby a bezmocně se oháněl zadníma nohama, drápy občas sjely po povrchu Noroxova těla, ale byl ve špatném úhlu pro efektivní útok.
Před očima mu tančily mžitky a nabíraly zvláštních tvarů. Zamrkal a většina jich zmizela, jen ta jedna divná pořád kroužila kolem. Stín si uvědomil, co to je. Vrána, posel zlých zpráv. Ta myšlenka ho přiměla znovu vyštěknout hrubým smíchem, ovšem jen krátce. Trpěl hroznou bolestí. "Máš publikum," vymáčkl ze sebe a stočil oči k vráně. "Ukaž jí pěknou show, ať má v pekle o čem vyprávět... taky si to pak poslechnu." Jenže vlk s ním v tu chvíli zrovna škubl. Kousl se do spodního pysku, aby nevykřikl. Vytryskla další krev.

Bylo to tu. Nezbyl žádný čas, který by se dal ztrácet. Od toho zážitku v bažinách už dvakrát jen těsně unikl smrti. Prchal před osudem a zjišťoval, že je to zbytečné. Copak už zapomněl, jak to dopadá, když se vzpírá proudu událostí? Když bojuje a brání se tomu, co mu je předurčeno? A tak se teď hodlal Noroxovi postavit a nevyhnutelně prohrát. Stačilo se na ně podívat. Stín byl prakticky chodící kostra, samá šlacha, pružný, ale ne silný. Proti jinému protivníkovi by mu to možná stačilo, ale jednooký byl už na první pohled horou svalů, která kostnatého Stína dostane na zem bez větší snahy. Stín si v duchu poznamenal vlkovo jméno, snad aby mu pak mohl poslat pozdravy z pekla... a pak začala rvačka.
Norox se odrazil a Stín vyskočil proti němu, ovšem už jen samotná váha druhého vlka stačila k tomu, aby se v okamžiku kolize svalil na zem. Vzápětí pocítil příšernou řezavou bolest na tlamě. Staré jizvy se otvíraly a tlama se naopak zavírala. Rázem byl umlčen. Stejně by nekřičel. Neudělal by nikomu takovou radost a Norox nebyl výjimkou. Jen z hrdla se mu dralo utlumené vrčení.
Byl přiražený k zemi a cítil, jak mu horká krev stéká po čenichu. Vnikala mu i do tlamy. Bolestí a náhlým hněvem viděl téměř rudě, ale příliš se nevzpouzel, alespoň prozatím. Čekal. To, že nemůže vyhrát, ještě neznamená, že se alespoň nepokusí uštědřit Noroxovi pár ran. A jeho příležitost přišla ve chvíli, kdy tesáky z jeho čenichu zmizely. Vlk mu svým jediným okem hleděl do tváře - kdoví, co v ní hledal. Mohl v ní zahlédnout odlesk bolesti, ale také hněvu a ohně, který se kdoví odkud vynořil v tom vlku, který obvykle chodil po světě jako oživlá mrtvola. A v jeho tváři nebyl žádný strach. Stín se bál málokdy. Teď ne.
Náhle uvolněnou tlamou se ohnal po šedého tváři a i když jeho úder nebyl tak přesný ani silný, chomáč chlupů s kouskem kůže mu přesto v tlamě zůstal. Pokusil se osvobodit alespoň část těla, i když to šlo dost těžko, když byl přimáčklý k zemi. Mrskl sebou ovšem jako ryba a podařilo se mu přetočit do mírně krkolomné pozice, z níž dokázal Noroxe zadními tlapami vší silou nakopnout do břicha. Dal si záležet, aby do úderu vložil drápy a využil všechen omezený prostor, který měl. Stálo to za to? Nikomu normálnímu asi ne... Trest zajisté bude krutý. Stín se ale rozchechtal, nemohl si pomoci. Krev z čenichu mu stékala do tlamy a do krku a drtivá váha ho tlačila do země, před očima mu tančily mžitky bolesti a on se šklebil a zubil a smál, ačkoliv tím všechna bolest byla ještě stokrát horší. Možná konečně ztratil poslední pojítka se zdravým rozumem.

Atmosféra houstla. "Podceňuješ odolnost švábů," šklebil se stříbrooký a věděl, k čemu se schyluje. Teď se s jednookým poperou. Bylo to nevyhnutelně to, k čemu směřovala celá jejich konverzace už od začátku. Zabije mě. Nepotřeboval tu ani mít kouzelnou rybí hlavu, aby mu to říkala. Věděl to sám. Jenže... tady nikdo zemřít nemohl. Kyklop ho obcházel, měřil si ho a Stín se pomalu otáčel na místě, aby ho ani na chvíli nespustil z očí. V hlavě mu ale kolečka soustředěně rotovala. Jakto, že nikdo nemohl umřít?
"To Život," zasyčel mezi zuby, když mu ten druhý přednesl onu historku, která by se mohla zdát neuvěřitelná. Pokud ale Stín s něčím neměl problémy, pak to bylo uvěřit neuvěřitelnému. "Vím to. Ten falešný bůh." Odmítal uvěřit tomu, že by s tímhle měla co dočinění Smrt, kterou si již stačil zcela idealizovat, ačkoliv ji dosud na vlastní oči nespatřil. A právě proto musím přímo za ní. A možná že jsem jiný než ten zbytek zdejších břídilů. Možná, že mě by přijala.
Jenže čas řečí skončil. Nadešel čas zubů. Bylo to jasně vepsáno v kyklopově tváři a Stín věděl, kdo tenhle boj vyhraje. Přesto bojovat bude... Ačkoliv sám nevěděl proč. Ten šedivák se mu líbil. "Řekneš mi aspoň své jméno, než mě roztrháš na kusy?" pronesl klidně, i když mu srdce začínalo bušit rychleji a začal pomalu obcházet široký oblouk. "Já jsem Stín. Bylo mi ctí." Věděl, že potom už si moc nepopovídají. On určitě ne. Byl odsouzen k prohře a možné záhubě... možné, ale nepravděpodobné. Rozhodně byl odsouzen k bolesti. Té ale už zažil hodně. Co byla další, než pouhá kapka v moři? Vycenil tesáky. Tak do toho.

//Já jsem se rvačkou v pohodě, hlavně mi ho nezabij a netrhej části těla, jinak... go wild, I guess :D

Zírali na sebe, bez hnutí, jako dvě sochy. Dva vlci s poskvrněnými dušemi, podobní a zároveň jeden od druhého tolik odlišní. Stín by moc rád věděl, co se tomu druhému honí v hlavě. Ale nemohl. I kdyby se snažil, nevydoloval by z něj nic víc, než pár nesmyslných útržků. Naštěstí mu Kyklop svůj názor vzápětí vyklopil sám a ochotně. Stín se štěkavě uchechtl. "Svým způsobem," pokrčil rameny. Do jisté míry měl pravdu. "Ovšem i šváb je někdy rád v centru dění. Odtamtud je konec konců vidět nejlíp." Například v oněch proklatých bažinách. Tam byl vskutku hlavním původcem vzniklého chaosu on, když se snažil zamíchat kartami, aby výhodu získala monstra z bažin a on se konečně jednou provždy zbavil Evelyn... a jako bonus i jejích dvou kámošek. Kdyby mu to vyšlo, mohl se spřáhnout s těmi tamními zombíky, žít v močále a strašit nevinné kolemjdoucí. Jenže místo toho byli jeho potenciální kamarádi zdecimováni a on sám musel prchat, aby si zachránil holý život. Nic z toho ovšem Kyklop nevěděl a Stín mu tu historku povídat nehodlal.
Jednooká tvář se přibližovala k té Stínově a objevoval se na ní škleb tak nechutný, že by se za nej samotný šedivák nestyděl. Pořád ještě neměl strach, i když cítil, že něco visí ve vzduchu. Jako by ho trochu mrazilo v zádech. K čemusi se schylovalo. Jak Kyklop mluvil, jeho čenich se nakláněl stále blíže a jeho hlas klesal do šepotu. Stín přimhouřil oči. "Nejde?" pronesl tiše. "Myslíš tím, že tu nikdo nemůže zemřít?" Ale... co Smrt? Proč tedy tady měli tu bájnou bohyni smrti, když nedělala svou práci? Leda by... leda by byla stejně falešná jako Život. "Tak to být nemůže," vyhrkl Stín a poprvé za jejich konverzaci vypadal alespoň trochu otřeseně. Představa toho, že ta, se kterou se tolik toužil setkat, by měla být jen ubohou napodobeninou toho, co slibuje... ne. To nemohlo být.

Stín, popravdě, byl vždycky tvorem spíše pasivním. Vezl se na proudu života a bylo mu jedno, kam ho zanese. Rád pozoroval, jak druzí trpí a občas uváděl do pohybu události, které k tomu vedly. Ovšem jak už vyprávěl Smrtihlavce, nebyl vrah. Nikdy nikoho nezabil - ne přímo. Ačkoliv pár smrtí jistě za svou bídnou existenci způsobil. A teď... Tu byli tihle. Zatoužil se na některého z nic přilepit a aspoň chvilku sledovat, co dělají, možná sem tam se do něčeho zapojit, možná... Jenže jeho přání se ne vždy plnila a zdálo se, že stejně jako Smrtihlavka, i Kyklop tuto možnost zásadně odmítá.
Teď ten druhý mířil k němu a Stín pomalu vstal, až tam stáli naproti sobě. Měřili si jeden druhého. Nebyli si nepodobní, ale oproti Stínovi byl druhý šedivák mohutnější, jako by vypil elixír síly. Stín naproti tomu byl šlachovitý a vychrtlý tvor. Jeho síla ležela v obratnosti a hlavně v podlosti. Nikdy nehrál fér a díky tomu přežil až do teď.
"Já hlavně zkázu rád pozoruji," prohodil. "Ale je k ní někdy dlouhá cesta. Musí se udeřit na ta správná místa, než se všechno začne bortit." To taky rád dělal. Akorát že tady mu to nešlo. Nevydeptal Evelyn, Deliven se smál, když mu Stín drtil tlapou lebku, vlčice, které zradil v bažinách taky nakonec unikly. Nezdálo se mu ale, že by to bylo z důvodu, které popisoval jednooký. "Možná někteří," namítl. "Ale třičtvrtiny těch, co jsem tu potkal, by si nepodmanili ani liščí noru. Ani kdyby mohli. Ale i když je to tady hotová přehlídka idiotů, stejně tady každému všechno tak krásně vychází a daří se... kromě těch, co nemají čisté úmysly, ovšem." Jaká příšerná spravedlivá země. Jak z pohádky. Dobro vítězí nad zlem. Fuj. Vsadil by se, že ví, čí božské tlapy do toho jsou zapleteny.

Na tváři Kyklopa se vytvářel výraz, který by leckomu asi připadal znepokojivý. Psychopatický škleb, o jakém se Stín domníval, že nutí vlčata s brekem utíkat ke svým maminkám a ty, co mají nějakou víru, modlit se ke všem bohům, které znají. Stín ale nebyl ani vlče, ani pobožný, nevěřil na bohy a to ani přesto, že už se s jedním osobně setkal. Věřil ve smrt a věřil ve zkázu... a věřil tomu, že ten maniak naproti němu dokáže rozsévat obě tyto věci v hojném množství. Nebál se Kyklopa, i když by možná měl. Dál nehybně seděl, ani výhružně, ani podřízeně, prostě... seděl. Trčel uprostřed té pláně jako skála. Div, že ještě neobrůstal mechem. I ten škleb z jeho tváře zmizel. Teď měl vážný výraz. Soustředěný. "Nejsem proti magii," podotkl Stín. Magii miloval, i když ji neuměl ovládat. Jen z dost jiných pohnutek, než ji obvykle milovali jiní. "Nejsem ani proti těm, co proti magii jsou," dodal. Možná se do toho trochu zamotával, ale dávalo mu to perfektní smysl. Pro něj magie nebyla to podstatné. Jemu záleželo na tom, že nejspíš narazil na nějakou více či méně organizovanou skupinku, která si nehrála na zlatíčka a jediné, co je zajímalo, nebylo sluníčko a tanečky na louce - což bylo něco v této přeslazené krajině dost vzácného. "Chaos," pronesl zamyšleně, "chaos přináší úpadek. A úpadek přináší zkázu. A zkáza je..." Přimhouřil oči, hledal to správné slovo. "Vzrušující." V očích se mu zablýsklo a zašklebil se. "Tady jsou všichni šťastní. Nikdy jsem neviděl nic podobného. Není to jaksi přirozené." Stín by moc rád viděl svět v plamenech. To bylo to, co se snažil říct.

Kyklop - přezdívka, která se pro jednookého vynořila ve Stínově hlavě a už v ní zůstala - vypadal velice zásadně nespokojen s tím, že na něj Stín mluví. Což rozhodně nebylo nic, na co by zjizvený šedivák nebyl zvyklý. Skoro nikdo nebyl z konverzací s ním nadšený... a on se tím rozhodně nehodlal nechat zastavit. Otázkou je, jak moc trpělivosti v sobě Kyklop má. Vzhledem k tomu, že po pár větách už se stavěl proti němu a vrčel to asi nebud zrovna moc. Stín se ale ani nehnul, ani nemrknul. Pořád je dělila jistá vzdálenost a on jen seděl v bahně, rázem hotové vtělení klidu a trpělivosti, postrkoval tlapou rybí hlavu a nehnutým pohledem sledoval toho druhého, jak se vzteká a vyhrožuje. Magič. To slovo Stínovi zarezonovalo v bolavé hlavě. Je to jasný. Patří k ní. Stejným výrazem ho označila i Smrtihlavka. "Obávám se, že to asi nepůjde," vysekl Stín široký škleb. Nehodlal svou příležitost pustit. Jak se na něco upnul, dokázal být tvrdohlavý.
"Tak sestra," pokývl - to si mohl domyslet i sám. O to mu ale nešlo. "No, vaše rodinný vztahy mě tak úplně netankujou, víš, jestli pracujete spolu, nebo ne," pokrčil rameny. "Mě zajímá, co je to na čem pracujete. Protože," přimhouřil oči, "z toho, co jsem pochopil, se mi zdá, že chcete rozsévat zkázu a chaos." Škleb se mu pomalu vytrácel z tváře. "Takové věci mě moc zajímají." Zvedl ze země rybí hlavu a rozdrtil ji v tlamě, než ji rychle spolykal. To byl konec jednoho krátkého přátelství... Teď měl ale na mysli důležitější věci.