Gallirea - Příspěvky uživatele

Děkuji mockrát za suprovou akci, moc jsem si ji užila c: A také za štědré odměny ^^

Celkem: 31 bodů
Směna: 30 bodů - příkaz se 3*, 1 bod - 15 mušlí
Navíc: 2x teleportační lístek

Když se rozhodl přistoupit na Evelyninu nabídku, vlčice na chvíli div že nevyletěla z kůže nadšením, takže svého rozhodnutí okamžitě zalitoval a zaťal zuby v očekávání hlasitého výkřiku, který by v této malé jámě byl jisto jistě ohlušující. Ten ale nepřišel, vypadalo to, že se vlčici nějak povedlo výbuch emocí zkrotit. Stín nechápal, jak se jí to povedlo, aniž by přitom spontánně vzplanula, ale byl celkem rád, že se tak stalo.
To už se ale Evelyn stavěla ke stěně. Stín si pochybovačně poměřil vzdálenost od jejích zad k okraji jámy. Nevypadalo to nemožně. Jen obtížně a velice nepříjemně, pokud máte jen tři zdravé nohy. Tohle je tak stupidní, pomyslel si útrpně, když se stěží a neohrabaně začal škrábat Evelyn na hřbet. Připadal si přitom jako naprostý pitomec. Nic tak ponižujícího už dlouho nezažil. "Žádné poskakování," zabručel. Už tak měl dost problém udržet balanc. Žádost o netrhání rány ovšem nebral v potaz, tak či onak. Plně se zaměstnával snahou dostat se nahoru, neměl mentální kapacitu na to ještě dávat bacha, aby náhodou nezajel drápem do nějakého zranění. To by po něm Evelyn chtěla už moc.
Když měl Evelynin hřbet pod sebou, znovu poměřil vzdálenost. Náhle necítil absolutně žádnou motivaci skákat a snažit se nahoře zachytit, ale teď už bylo pozdě. Evelyn by ho stejně nakonec nějak vytáhla ven. Nemohla ho nechat ani v klidu umřít. S tím se asi už holt bude muset smířit. Tak fajn. Nakonec se odrazil, zadními tlapami rozhodně nijak nešetřil páteř vlčice pod sebou. Předními se zachytil nahoře, podkluzovaly a v té zraněné explodovala bolest, ale nějakým zázrakem se mu nakonec povedlo vystrkat se až nahoru. Tam se svalil na záda a chvíli jen nehybně, ztuhle ležel, čekal, až ta bolest v lokti ustane. Že je v díře ještě Evelyn, na to nemyslel, natož aby jí pomáhal. To bylo taky zcela mimo okruh věcí, které byl ochoten dělat.

Jak si tak seděl ve své temné jámě a rozvažoval, jak dlouho asi bude trvat smrt hladem a žízní, nahoře se ozval jakýsi podezřelý šramot. Stín přimhouřil oči, když kruh světla nad ním cosi nejprve částečně zastínilo a pak se na něj začala sypat hlína a kamínky. Nemusel být zrovna génius, aby si domyslel, co je asi původcem této podivné zemské aktivity – a i kdyby mu to nedošlo, onen původce na něj vzápětí málem spadl, div že mu ke všemu ještě nepřerazil páteř. A taky k tomu měl co říci. „Když jsi tak chytrá, proč tu teď trčíš taky?“ zahučel rozmrzele. Čím dál víc se to podobalo noční můře. Uvězněn v tmavé propasti s Evelyn. Někdo tam nahoře ho hodně nenáviděl.
Rozhodl se situaci vyřešit tou nejjednodušší taktikou. Opřel si čelo o stěnu díry a zarytě mlčel. Jen táhle zabručel, když Evelyn začala vymýšlet plán záchrany. O co jí jde? Proč se mě snaží zachraňovat? Štvalo ho to. Místo vděku pociťoval jenom podráždění, obracející se proti Evelyn i proti jemu samému. Ale proč? Možná proto, že mu svým způsobem připomínala sestru. Ach ano, to už bylo nějakých let, kdy ji naposledy viděl. Laynn byla v jeho rodné smečce jediným tvorem, který se nechoval, jako by Stín ani neexistoval, případně nad ním neohrnoval čenich jako nad mouchou rozpláclou na čelním skle zářných zítřků Haerenské smečky. Tehdy byl ještě téměř mládě a ubližovalo mu, když jím ostatní opovrhovali a odstrkovali ho, jen proto, že byl jiný než oni. Pro ně byl podivín, šmírák, černá ovce rodiny, poškozená už od narození natolik, že ani nemělo cenu se snažit o jakoukoliv nápravu. Ale Laynn... ta ho nikdy nezavrhla. Brala ho jako bratra. Vždycky stála při něm, i když už tehdy dokázal být hnusný a nepříjemný. K ní ale takový nebýval. Měl ji rád. Vždycky ji měl rád. Kdoví, jak by se vyvinul, kdyby s ním podobně vlídně jako Laynn zacházel i zbytek rodiny. To zůstane navždy záhadou. Teď už bylo pozdě.
Od té doby, co se jejich cesty se sestrou rozešly, se toho mnoho změnilo. Stín zapomněl, jaké to je mít někoho rád. Zapomněl na lásku a na náklonnost, kterou mu sestra projevovala. Zahořkl a pohřbil své staré já hluboko, hluboko uvnitř, kde už mu nemohlo svým smutkem ubližovat. Přál by si zapomenout i na Laynn. Ale to nešlo. Nezapomínalo se na ni tak snadno, jako na ostatní, protože byla svým způsobem jedinečná. Možná už by ji nedokázal mít rád, kdyby se náhodou znovu setkali, ale určitě by ji nedokázal nenávidět. Prostě nedokázal. Ovšem jaké byly šance, že se s Laynn ještě někdy uvidí? Možná už ani nežila, kdo ví, co se s ní během let stalo. Možná už by s tou opelichanou troskou, co zbyla z jejího bratra, ani nechtěla mít nic společného – a kdo by jí to mohl mít za zlé? Takového bratra nikdo nechtěl, takového, u kterého si nemůžete být jisti, jestli vás nepodrazí při první možné situaci nebo že vás nenechá v kaši, jen aby si zachránil vlastní prašivou kůži. Nejspíš jí bez Stína bylo lépe. Tak jako všem.
Dlouho mlčel a zarytě zíral do zdi. Byl si vědom, že Evelyn čeká na jeho odpověď, ale vůbec se k ní neměl. Myslel si, že kdyby se postavila ke stěně, pak by po ní nahoru vyšplhat dokázal. Za předpokladu, že by se o to pokusil. Že by o něco takového vůbec stál. Stálo to za to? Bude pak Evelyn dlužný. Bude to muset nějak splatit. Tedy... nebude muset a určitě se nepřetrhne, aby ten dluh srovnal. Ale bude to po něm požadováno. Dokola a dokola, tak dlouho, dokud se nevzdá a neudělá to, nebo dokud jeho či Evelyn nevezme Smrt. Jenže zůstat tady trčet, to taky nebyla žádná hitparáda. Musel by tu být s ní. Vyhladověli by a on by pak Evelyn mohl zakousnout a sežrat. Přehrával si tu scénu opakovaně v hlavě, ale čím déle ji jeho mozek přežvýkával, tím méně reálná mu připadala. Pravda byla totiž taková, že ani Evelyn nedokázal nenávidět tak moc, jak by potřeboval. Doháněla ho absolutně k šílenství a byla prostě příšerná, ale nevřela mu z ní krev natolik, aby jí ubližoval fyzicky. Dokázal ji konec konců snášet dost dlouho bez toho, aby jí skočil po krku. To bylo nebezpečné. Moc nebezpečné. Takhle to začne a postupně... co? Povede se jí naplnit ten její pošahaný sen o přátelství? Ani nápad. Musím se jí zbavit. A to brzy. K tomu by ovšem potřeboval ideálně být na zemském povrchu, a ne pod ním. Nakonec tedy, po době, která se mohla zdát téměř nekonečná, zvedl hlavu a pomalu ji otočil k Evelyn. „Fajn,“ pronesl. „Zkus to.“

//Náhorní plošina

Bral jako menší úspěch, když si Evelyn spěšně uvědomila, že lítost by byla asi tak poslední věc, kterou by od něj mohla očekávat. "To asi vzpomněl," přiznal však. V nějakých nočních můrách určitě. Alespoň zpočátku. Postupně by na ni ale zapomněl, tak jako v propadlišti paměti zvolna mizeli všichni ostatní, kteří měli nějaký podíl na jeho minulosti. Už by si asi ani nevybavil tváře svých rodičů. Nejspíš by je nepoznal, ani kdyby stáli před ním. A poznali by oni jeho? Změnil se od doby, co odešel z domova, změnil se hodně.
"Důvěry," odfrkl si. To určitě. Věřit jí! Jí! Copak je šílenec? V životě by nevložil víru do tlap takové... takové... takové Evelyn. Nejspíš by tu důvěru nezradila, pravda, ale za jakou cenu? Nestálo to za to, ani zdaleka. Po očku na ni mžoural, jestli náhodou nezačne předstírat, že je on, ale nestalo se. Vypadala příliš rozjetě, než aby dokázala nasadit kamennou tvář, jakou nosil šedý vlk. Tak stočil zrak zase před sebe a belhal se dál.
Vkročil mezi stromy lesa a protáhl obličej, když zaslechl slůvko "rozkošný". Otočil se, aby se Evelyn zeptal, co konkrétně na něm shledává rozkošným... a přední tlapy mu stouply do prázdna. Ani nestihl vykřiknout, než jakkoli zareagoval, už letěl po hlavě do hluboké díry. A tady to bylo - přál si, aby do propasti zahučela Evelyn a než se nadál, padal do ní sám. Někde v té situaci bylo skryté nějaké poučení... ovšem na odhalování skrytých mouder pro Stína zrovna nebyla ideální doba.
Dopadl tvrdě na dno, přímo na zraněnou nohu. Tentokrát se neudržel, doslova zavyl bolestí, která ho na několik vteřin zcela ochromila. A je to. Mám to spočtený. Zůstal ležet na dně a vnímal jen příšernou bolest v levé polovině těla, která pulsovala a tupě duněla. Byl tohle trest? Trest za vše, co vyvedl?
A že toho nebylo málo. Nemusel by ani dolovat v paměti příliš hluboko, aby našel něco, co by ve spravedlivém světě kde dobro vítězí nad zlem bylo hodno krutého potrestání. Například to v bažinách... Mohl se postavit na stranu vlčic, na pomyslnou stranu dobra, mohl tak učinit zcela klidně a beztrestně, jen kdyby jeho duše nebyla zrádná a prohnilá. Takhle se ale obrátil proti vlastním, postavil se na opačnou stranu, podrazil své druhy - a byl za to potrestán. Mnohonásobně. Možná i to, že narazil na Noroxe, který mu potrhal nohu, bylo trestem. A tohle taky. Možná... v téhle podivně radostné zemi zkrátka nebyl takový jedovatý had jako on vítán a ona mu to dávalo najevo. Vytrpěl tu už hodně. Tohle ale úplně klidně mohlo znamenat konec. Stočil oči k světlu, které se zdálo být nekonečně vysoko. Nikdy se tam sám nedostane. Takže... leda by přijal pomoc od Evelyn. Pokud mu nějakou nabídne. Jenže nebylo by v takovém případě opravdu lepší zemřít a skončit to jednou provždy? Pomalu, pomaličku se přetočil na břicho a tiše vrčel, když mu z lokte bolest vystřelovala do celého levého boku. Tohle byl ukázkový případ prekérní situace.

//Třešňový háj (přes Středozemku)

"Mhm, to zkus, zajisté to dopadne skvěle," poznamenal Stín kousavě a výmluvně pohlédl na rány, které se otvíraly vlčici zádech. Jen si běž zase do bažin. Udělej světu službu. Jenže zbavit se Evelyn se zdálo jako naprosto nemožný úkol. Určitě by ukecala i vražedné nemrtvoly, které dlely v močále, aby ji nechaly jít. Možná by se s nimi vážně dokázala spřátelit. To, naznal Stín, by byla absolutní katastrofa. "Je to celkem fňuk?" prskl. Co je zase tohle za způsob vyjadřování? "Taky bys mi mohla být vděčná, že jsem neskočil po tobě. To by bylo velice fňuk. A jistě by ti to ublížilo mnohem víc, než že jsem chtěl trochu pocuchat pírka té Modroočce." Cítil, že se už zase nějak moc rozkecává. Měl by zpomalit. Jenže Evelyn ho dokázala tak nakrknout...
Jen zavrtěl hlavou, když vlčice začala vymýšlet jakési čachry machry s tím, že on bude jako ona a ona bude jako on... mělo vůbec cenu se k tomu vyjadřovat? Muselo jí být jasné, jaký je jeho názor na něco takového. "To bys nezvládla," utrousil nakonec, otevřeně ignorujíc fakt, že ani on by nejspíš nezvládl chovat se jako ona. Byli úplně jiní, hotové protiklady. Možná proto to vlčici k němu tak táhlo - protože protiklady se přitahují. Tahle přitažlivost byla ovšem poněkud jednostranná.
"Nechci," houkl víceméně dle očekávání. Nepotřeboval žádnou pomoc. Belhal se sice jako stařec, o zraněnou končetinu se opíral co nejméně, ale to by se radši plazil, než by přijal charitu od Evelyn. Pak by jí něco dlužil. A o to tedy vskutku nestál. Se zájmem si ale vyslechl, zda má vlčice co říct na tu otázku, která mu tak urputně vrtala v hlavě. I když ale poslouchal mnohem pozorněji, než obyčejně činil v případě téhle vlčice, pořád úplně nechápal, co v něm vlastně vidí. "Ty jsi taky výzva," zamumlal si pod vousy a stočil své kroky k nedalekému lesu. Kam vůbec jde? Ani nevěděl. Ale za chůze byla aspoň větší šance, že Evelyn zahučí do nějaké propasti a už nebude jeho problémem. Nejspíš se to nestane, ale je krásné snít...

//Zrádcův remízek

Nebruč, dlouho jsme se neviděli, pitvořil se v duchu Stín, ovšem nic na to raději neříkal. Dávno věděl, že by to bylo pouhé mrhání slovy, které by nebylo o nic účinnější, než házení hrachu proti zdi. Vypadalo to ale, že svým prohlášením o nemrtvolách z bažin Evelyn zmátl. I on svého dvojníka před chvílí potkal, ovšem nepočítal s tím, že to samé se stalo i jí. Bylo to ale ve finále jedno, pravdu vlčici konec konců říkat nemusel. "Podivné," pronesl. "Možná naopak jen ta tvoje je tak neskutečně tvrdohlavá, že nepřestane otravovat, ani když je už dvakrát mrtvá." To ostatně znělo přesně jako Evelyn. Stín si dokázal představit, že i kdyby tahle vlčice byla dávno šest stop pod zemí, vydrápala by se na světlo boží v momentě, kdy by se on přiblížil na tři metry od jejího hrobu. Když ho nařkla, že se zachoval sprostě, zvedl hlavu a blýskl na ni stříbřinými zraky. "Já hezké věci nedělám. To bys taky už mohla vědět, drahá Evelyn," odfrkl si. "Jestli jsi ode mě čekala něco jiného, pak je to tvůj problém."
I vlčice měla v rukávu strašidelnou historku, která zněla dle Stínova skromného názoru fakt příšerně - tedy, zněla by, kdyby jí věřil. Otřásl se odporem při představě, jak skotačí s Evelyn mezi pampeliškami, ale pak jen potřásl hlavou. "To by se ti líbilo, co?" prskl. "Zbavit se tě nemůžu stejně. A té magii uvěřím, až ji uvidím na vlastní oči." Jistě, tady bylo možné všechno. Ale šedivák by se nejspíš rozpadl v prach v momentě, kdy by se na něj někdo pokusil použít magii radosti nebo co to vlastně mělo být.
Náhle vstal na své tři zdravé končetiny, potlačil zaskučení, když mu bolest vystřelila z lokte i ze žaludku, který teď už byl sice prázdný, ale pořád dosti podrážděný, a pomalu, kulhavě vyrazil k okraji lesíku. Bylo mu jasné, že ona se potáhne za ním jako smrad, ale už tu nemohl jen tak polehávat. Chtěl si odpočinout, ale sám. Když tu byla Evelyn, nejspíš by se z toho definitivně zcvokl. "Vysvětli mi, co tě ke mně stále tak táhne," zabručel přes rameno, aniž by se ohlédl. Nechápal to.

//Náhorní plošina (přes Středozemku)

Sladké nevědomí šedému vydrželo pouze do chvíle, než se do jeho vyřízeného těla zabořila něčí tlapa. Stín se po ní instinktivně ohnal, ještě ani nebyl úplně probraný, jenže tlapa zmizela a znovu už se neobjevila. Rozlepil otráveně jedno oko, jen aby pohlédl do tváře... "Evelyn," zavrčel. "Co tady sakra děláš? Nemůžeš mi dát už pokoj?" Byla to poněkud zbytečná otázka, na kterou odpověď vlastně už dávno znal. Nemohla. Prostě nemohla. Nechápal její důvody, ale bylo to tak.
"Mí mrtví kamarádi byli, žel bohu, do jednoho povražděni, jak bys sama mohla vědět," odsekl. Neměl na ni ani v nejmenším náladu. Pořád mu nebylo nejlépe a pořád ještě byl napůl mrzák. A teď ještě tahle ometačka, která se prostě nepřestane vynořovat z každého zákoutí, na které narazí. Přejel ji pohledem. Vypadala vlastně taky dost zdevastovaně. To z těch bažin vylezla až teď? Tiše zamručel a položil si hlavu zpátky na přední tlapy. Určitě ho bude chtít zase zatáhnout na nějaké stupidní dobrodružství - nebo mu bude chtít vyrvat páteř za to, že je zradil nebo co. Jako by od něj mohli čekat něco jiného. Byla to jejich chyba, ne jeho. On jen jednal dle své vlastní přirozenosti.
Jenže její poslední slova jaksi udeřila na jeho sdílnou strunu. "Chyběla?" odfrkl si. Ani si na ni skoro nevzpomněl. "Na takové pitomosti jsem vůbec neměl čas, abys věděla. Dějí se tady velké věci - a jestli se nedějí teď, brzy určitě začnou. Potlouká se tady banda kanibalů a vypadá to, že plánují tenhle ubohý svět obrátit vzhůru nohama. Tragédie," mlaskl. "Jsou, jak si můžeš představit, naprosto vyšinutí," ušklíbl se potěšeně, jako by to nebyl právě jeden z kanibalů, kdo mu z nohy udělal nepoužitelnou přítěž. "Být tebou se tady moc nepotloukám o samotě, jinak..." Opět pozvedl hlavu a přejel si zravou tlapou pod hrdlem ve výmluvném gestu. Pak mu hlava opět spadla dolů a veškerá touha hovořit jako by z něj opět vyprchala.

//Bažiny

Se zmrzačenou nohou prchal od bažin tak daleko, jak jen dokázal, ovšem jeho tělo už bylo na samém okraji možností. Nakonec musel přece jen zastavit. Z pokousané nohy od Noroxe mu vystřelovala otupující bolest snad až do páteře a v plicích ho pálilo, jak se hnal o sto šest, ačkoliv na to zdaleka neměl dostatek sil. A k tomu to břicho. Opravdu si předtím myslel, že to bude v pořádku, ale ublížený žaludek masáž od nemrtvého rozhodně neocenil. Většinu jeho obsahu sice vyklopil tomu nevydařenému dvojníkovi do obličeje, ale zdaleka to nebylo všechno. A tak se teď na tomto krásném místě mnoha romantických setkání, v malebném lesíku plném třešní, které teď sice už ztrácely listí, avšak nebyly proto o nic méně krásné, musel zastavit. Ucítil, jak mu tělem proběhla křeč a za chvíli letěla ven další dávka. A pak znova. A nakonec ještě jednou, pro dobrou míru. Kolik jsem toho sežral?
Vydal ze sebe táhlý sten bolesti a odpotácel se o pár kroků dále, kde se svezl podél boku třešně a zůstal ležet na boku. Prudce oddechoval. Už by si zase přál být mrtvý. Bylo mu zle a všechno ho bolelo - bylo snadné proklínat v takovém stavu celý svět. Nakonec zavřel oči a celý svět kolem něj na chvíli zčernal. V poslední vteřině ho napadlo, jestli je to naposled, ale... nebylo. Jen zkrátka vyčerpáním odpadl.

//Zarostlý les

Jen, co vykročil z lesa, uvědomil si, že udělal chybu – takovou, která by se za jistých okolností mohla stát chybou osudovou. Tady na tomhle vlhkém, bahnitém místě, se přece setkal se svým dvojníkem a svedl tu ten souboj s vlčicemi, které by ho nejspíš zabily, kdyby ho znovu dostaly do tlap. Pochyboval, že by se tu ony zdržovaly – pokud se neutopily v bažině, pravděpodobně byly už za horami a za řekami, jestli měly jen trochu rozumu. Tak úplně nevěřil ani tomu, že by se tady mohl nacházet nemrtvý Stín. Měl za to, že všechny ty obludky byly povražděny. Ne zrovna jeho zásluhou, ale co. Plakat pro ně rozhodně nebude.
Vydal se tedy pokud možno po okraji bažin a snažil se počínat si co nejtišeji a nejméně nápadně. Ne, že by mu to plížení moc šlo. Potrhaná noha mu neodovolovala zrovna plynulý nenápadný pohyb. Aspoň od žaludku už mu nebylo tak strašně zle, ačkoliv to pořád ještě nebyl žádný zázrak. Už si začínal myslet, že to doopravdy zvládne na druhou stranu v pořádku, už i viděl pevnou zemi před sebou, jenže vtom se z močálu před ním zvedla jednoznačně povědomá postava.
„Ty,“ procedil skrze zuby močálový Stín. „Ty máš tu drzost se tady ještě ukazovat?“ Živý Stín se zastavil a pohlédl dvojníkovi přímo do očí... tedy, do míst, kde by oči normálně byly. Tenhle je neměl, zíral pouze černými dírami. Přesto, jak Stín už věděl, nebylo radno ho podceňovat. Možná i bez očí dokázal vidět, možná jeho ostatní smysly byly tak ostré, že ztráta zraku skoro nehrála roli. „Mám. Pokud vím, mohu chodit, kam se mi zachce.“ „Můžeš, ale možná bys neměl, ty špinavý zrádče.“ Tvor z močálu ohrnul pysky a přikročil ke Stínovi, takže se jejich čenichy téměř dotýkaly. Šedivý vlk výhružné gesto oplatil, takže teď stáli naproti sobě, oba s vyceněnými zuby a tichým vrčením deroucím se z hrdla. „Tebe jsem nezradil, idiote. Jediný, kdo to měl odnést, byly ty vlčice. To, že jsi to ty a tvoji kamarádi nedokázali, to už není moje vina.“ „Jo? Možná kdyby sis nehrál na zdechlinu a doopravdy nám pomáhal, pak by to dopadlo jinak.“ Stín si odfrkl. „Proč si prostě nepřiznáš, že jste to po*rali? Já vám dal šanci, jenže vy jste se nechali dobít jako banda břídilů. Nejsem žádnej hrdina, jak samozřejmě sám víš, takže nevím, co jsi čekal. Vidím ale, že se dámám nepodařilo s váma skoncovat nadobro, nebo alespoň s tebou.“ Posunul se o pár kroků blíž k okraji bažin, ke sladké svobodě.
Nemrtvý mu zastoupil cestu. „Tentokrát zapomeň na to, že mi utečeš. Ty nejsi žádná moje druhá verze, nemám s tebou nic společného – takový zbabělý, odporný, nízký červ. Odkud si vůbe vytahuješ ty chytrý kecy?“ Stín se štěkavě zasmál: „Já přece jsem ty. A jestli si myslíš, že jsi lepší než já, tak tě zklamu. Jsme stejní. Pamatuješ, jak jsme bojovali? Byli jsme jako zrcadlové odrazy. I ty, drahý příteli, jsi zbabělý odporný nízký červ. Otázkou je,“ protáhl Stín a provedl další úkrok stranou, zatímco nepřestával pohledem hypnotizovat oční důlky toho druhého, „kdo bude tentokrát chytřejší.“ Vycenil tesáky v zářivé parodii úsměvu: „Jestli máš i v hlavě tak vykotláno, jako v xichtě, pak asi uhádnu, kdo z nás to bude.“ To byla pro nemrtvého poslední kapka. „Zabiju tě! Tentokrát tě fakt zabiju!“ Byl viditelně oslepen zlostí a Stín si v tom zlomku vteřiny pomyslel, že možná vážně nejsou úplně stejní. Pak padl na bok jako podťatý, místo toho, aby se postavil útoku svého dvojníka, rychle se přetočil přes záda na břicho a vyškrábal se na tři zdravé nohy. Dvojník ho přeletěl a zabořil se předníma nohama do bahna až po hrudník. Stín nečekal, až se vzpamatuje, belhavě prchal pryč.
Jenže on měl použitelné jen tři nohy a jeho dvojník všechny. Sice mu Stín téměř uprchl na pevnou zem, než se vysoukal z bahna, ale jakmile to dokázal, byl u něj pár skoky. Pevně se mu zakousl do ocasu a zatáhl ho za něj, až Stín zařval a upadl do bahna. Nemrtvý ho přetočil na záda a položil mu tlapu na břicho. „Tak. A teď se rozluč se životem a se svým kožíškem, ty šašku.“ Stín cítil, jak ten druhý začíná přenášet víc váhy na tlapu, která spočívala na Stínově žaludku, který byl stále ještě utýraný z toho, jak ho hrozně přecpal jablky... a ucítil tam jakýsi podezřelý pohyb. „Být tebou to nedělám,“ zamručel. Věděl, že ho nemrtvý nebude poslouchat, ale aspoň nemohl říct, že ho nevaroval. „Nevidím důvod, proč bych neměl,“ pronesl nemrtvý, naklonil svou tvář k té Stínově, přitlačil tlapou... a vzápětí schytal plnou porci jablečných zvratků přímo do obličeje. Stínův žaludek to zkrátka vzdal a řekl, že na tohle fakt nemá. Kupodivu tenhle kuriózní útok nemrtvý vůbec nečekal a Stín, který, ačkoliv mu bylo zase hrozně špatně, zvětřil příležitost k útěku, toho hodlal využít. Vykopl zadníma nohama proti nemrtvého krku, odstrčil ho a napůl se plazil, napůl běžel z bažin pryč. Netušil, jestli ho poblitý nemrtvý pronásleduje a bylo mu to jedno. Dosáhnul pevné země a i když se mu celý svět houpal, prchal jako postřelený zajíc.

//Třešňový háj (přes Mahar)

Celé okolie bolo temné, mesiac aj hvezdy skrývali svoje tváre za hradbou z mrakov, ktoré nedovolili svetlu, aby proniklo skrz. Nie, že by to sivému vlku príliš vadilo. Naopak, takýto stav vecí mu vyhovoval. Mohol kráčat svetom zcela nespatren, mimo dohlad všech, ktorý by snad mohli chciet rušit jeho mier. Bol toho názoru, že ak má niekto narušovať klud druhých, mal by to byť on, nie naopak. Octol sa zkrátka opať v období svojho života, kdy samota bola tým jediným, po čom skutočne túžil. Vedel, že sa to brzy zmení, ale teraz bol v osamení spokojný a tak to nechcel meniť. Prečo taky?
Náhle však ucítil, že sa kolem nej čosi deje. Neprerušil svoju nočnú prechádzku – ještě nie – ale striebristými zraky prešel okolie o niečo pozorneji. Ako by sa kolem nej náhle vzduch ochladil a ako by nocou zaznelo tiché šepkanie. Stín, Stín, počul tichý hlások, ako mu krouží okolo hlavy ako nejaká otravná múška. Potriasol hlavou, ale šepot zostal. Prečo porád utekáš, Stín? Tlumene hluboko v hrdle zavrčal. „Ja neutekám.“ Lenže začínal mať pocit, že by možno mal možnosť úteku alespoň zvážiť. Šepkavý hlások se zachichotal. Neutekám, neutekám, neutekám, vracal mu jeho vlastné slova ozvenou. Stín sa zastavil. „Mlčte!“
Nikto ho nepočúval. Chichotanie bolo hlasnejšie a hlasnejšie a hlásky, ktoré zdánlive nikomu nepatrily, kolem nej krúžily rychlejšie a rychlejšie. Stín sa začal točiť v kruhu, chňapal po nich tesákmi, ale neuchopil do nich nič iné, než holý vzduch. Videl, ako tma kolem nej eště viac temní. Tiene se kolem nej začaly stahovať, boly bližšie a bližšie, až ho náhle sevrely v svojom obatí. Teraz nevidel už vobec nic, všude kolem nej bola tma, a videl, jak v tej tme mizí aj jeho nohy. Temnota se okolo nich ovíjala ako stébla travy... akorát, že to vobec nebol taký pocit. Bolo to spíš, ako by ho omotávaly ladové jazyky nejakého odporného stvorenia. Ich dotek bol odporný, mrazivý a budil v nem nevysvetlitelnú paniku. Chcel sa dať na útek, ale tiene ho prikovaly k zemi. Už sa plazily po jeho stehnech, briše, hrudi, krku. Cítil, ako sa pod ným podlamujú kolena. Šel k zemi a tienove jazyky ho k ní prikovaly. Chcel kričať, ale nemohol. Aj tlamu mal sevrenů. A ty šepkavé hlásky nezmizely, ba nie, zpievaly mu stále kol hlavy: Teraz už si náš, náš, náš...

//VVJ (přes Kierb)

Krajina kolem něj se měnila. Dostal se do objetí pokroucených stromů, mezi kterými bylo těžké proniknout. Pokud mohl soudit, bouře uvnitř jeho břicha se poněkud klidnila. Možná to nakonec přece jen bude v pořádku - alespoň v rámci možností. To už se nedalo říct o zmrzačeném lokti, ve kterém bolest pulsovala opravdu vytrvale. Norox svou práci odvedl důkladně. Stín ale pořád nechápal, proč ho nenechal jít. Jistě, prý že tu žádný vlk nemůže umřít, ale copak se o to Norox nemohl alespoň pokusit? Kdyby ho rozcupoval na kousíčky, šedý se domníval, že by ho těžko někdo vracel k životu. Případně kdyby ho šedivák sežral, jako to měla v plánu jeho vykutálená sestřička. Jak by si Život poradil pak? Tahle myšlenka rozhodně vyvolávala zvláštní představy a ty zase vyvolaly suché uchechtnutí, kterého šedivák ihned zalitoval, protože ho natáhlo ke zvracení. Hned pevně sklapl tlamu a nakonec souboj se žaludkem opět vyhrál. Prozatím.

//Bažiny

//Jedlový pás (přes Z. Galtavar)

Sváděl zásadní vnitřní boj sám se sebou, výjimečně ne psychický, ale fyzický. Žaludek mu jasně říkal, ať se vzdá, ať ty jablka prostě vyklopí, že mu pak bude stokrát lépe. Jenže Stín měl na to jiný názor. Nemohl prostě nechat tolik dobrého žrádla přijít vniveč jen proto, že je mu trochu blbě. I když trochu blbě asi zdaleka nevystihovalo situaci. V útrobách mu bublalo a škrundalo a Stín doslova cítil, jak se mu břišní svaly chtějí sevřít a všechno to nechat vyletět na světlo boží. Kvůli tomu se vlekl tak hrozně pomalu, že skoro ani sám nevěděl, proč se chůzí vůbec obtěžuje, když všechno jen zhoršovala. Minimálně bolavá noha by mu jistě byla vděčná, kdyby se prostě rozhodl si na chvíli lehnout. On měl ovšem pocit, že když se zastaví, zcela jistě se z toho zblázní. Proto šel dál. Tažen nějakou nepochopitelnou silou.

//Zarostlý les (přes Kierb)

//Armanské hory

Pomalu, snad pomaleji, než kdy předtím, se ploužil lesem a funěl přitom jako jezevec, jako divočák, jako umírající velryba. Přední noha byla v háji a bolela jak čert, břicho bylo přežrané jablky a jeho duší začínal opět zmítat iracionální hněv. Nesnášel, nenáviděl své ubohé, zbytečné tělo, které nedokázalo nic vydržet, které ho muselo neustále svírat a trýznit další a další bolestí a potřebami. Když nemělo žízeň, pak bylo hladové, zraněné nebo nemocné, případně všechno najednou. Snad aby si přisadil k jeho myšlenkovým pochodům, žaludek znovu zlostně zavrčel a Stína tam rýpla bolest na vteřinu téměř nesnesitelná. Ohnal se tesáky po vlastním boku a zavrčel nazpět. "Říkal jsem, že máš mlčet," zasyčel... a náhle zmrznul v úžasu.
Našel to. To, co tak dlouho hledal. Pro někoho to bylo pár ruin v lese, ale pro Stína... Tady. Tady bydlí. Určitě. Cítil naprostou jistotu, že právě objevil sídlo Smrti. Jak to poznal? Kdo ví. Možná měl na to prostě čich, možná cítil magickou auru, která obklopovala celé místo a způsobovala mu mrazení v zádech. Nesmírně nádherná zřícenina. Udělal pár dalších pomalých kroků a zastavil se. Nemohu tam. Ne takhle. To byla pravda. Téměř nikdy nemyslel na budoucnost a na následky svých činů, ale jediné, co si teď dokázal představit bylo, jak vkročí do onoho krásného sídla a začne zvracet polostrávená jablka na neposkvrněnou mramorovou podlahu. Pak už by tam svůj prašivý kožich nikdy nemohl znovu ukázat.
Pro teď se spokojil s vědomím, že ví, kde sídlo je a že se sem může kdykoliv vrátit. Ovšem nemohl se přesto přinutit jen tak odejít. Musel to zkusit, alespoň vyzkoušet... "Smrti," zavolal skřípavým hlasem. "Smrti, pojď ke mně. Chci si promluvit, chci ti něco nabídnout. Můžeme se domluvit, něco za něco, jen se mi zjev." Nic. Zřícenina byla tichá a nehybná. "Mám co nabídnout," řekl, i když napůl lhal. "A ty jistě taky." Ale v okolí se nepohlo vůbec nic. Přísahal by, že cítí, jak se do něj zabodává něčí zrak. Stál tam a vyčkávavě zíral k ruinám. Pak ale ucítil další křeč v břiše a raději se odvrátil. Jestli to nakonec vážně vyklopí, nerad by to dělal Smrti na prahu. To, že poblil okolí Životova obydlí mu nevadilo, ale tohle bylo něco zcela jiného.

//VVJ (přes Z. Galtavar)

//Vodopády (přes Erynij)

Odvlekl se od vodopádů a začal nabývat dojmu, že ta jablka, kterými se narval, byla zřejmě prokletá. Zvuky deroucí se z jeho útrob totiž vůbec nezněly jako něco, co by se tam správně mělo ozývat, nemluvě o tom, že brzy poté, co opustil vodopády a prošel lesem začal mít pocit, že to, co spolykal, vůbec nebylo ovoce, nýbrž kamení. Zhnuseně odhodil poslední plod, který si s sebou nesl, do nedalekého křoví. Po pár dalších krocích se ovšem zastavil s rozkročenýma předníma nohama. Žaludkem mu projela křeč. Žádný takový. Pevně stiskl zuby a bojoval vší silou vůle, aby se nepozvracel. Taková spousta žrádla, že by měla přijít jen tak na zmar? Ne. V žádném případě. Chvíli tam jen tak stál a cítil, jak se mu žaludek převaluje ze strany na stranu, nerozhodný, jestli se má obrátit naruby, nebo ne. Šedý tiskl pevně víčka k sobě. Kdoví, jak dlouho tam jen tam stál a bolestně funěl, ale nakonec se situace uklidnila. Prozatím. Opět otevřel oči, před kterými mu nyní tančily tečky, jak křečovitě je měl zavřené. Fajn, takže pokračujeme, pomyslel si věcně, jako by snad mohl ignorovat postupnou devastaci, která se odehrávala v jeho těle. Nejdřív ta noha, teď tohle... ale on se prostě nehodlal nechat zastavit. Na sever, tak to má být, ne?

//Jedlový pás (přes Západní Galtavar)

//Erynij

Zablácený a zcela odporně vyhlížející Stín se tiše pochechtával, když odcházel od Smtihlavky a její kámošky. V uších mu ještě rezonoval poplašený výkřik tmavé vlčice. Nebylo nic lepšího, než někomu způsobit téměř smrt ze šoku. Díky tomu na chvíli alespoň trochu zapomněl na příšernou bolest, která ho sužovala... Ne ale na dlouho. Brzy se vrátila v plné síle a šedivák navíc pocítil v břiše bolestivou křeč z hladu. Naštěstí měl v tlamě ještě pořád toho podrceného netopýra.
Dobelhal se na místo, které by asi kdokoliv jiný označil za nádherné. Voda se zde s hlasitým hukotem řítila z nesmírné výšky a dole se tříštila do drobné mlhy. Sluneční paprsky tam vykreslovaly duhu a jistě by nebylo příliš odvážné označit Vodopády za jeden z gallirejských divů, ačkoliv byly zcela určitě úplně nemagické. Stín se ovšem o krásu nezajímal, sotva o vodopády zavadil pohledem. Svalil se na zem u vody a vyplivl si netopýra na přední tlapy, jen aby ho vzápětí zase dvěma sousty sežral. Olízl si tlamu a zamračil se. Zrovna zasycen se tedy necítil. Malý savec byl samá kost, ale maso aby na něm pohledal. Bude muset stačit.
Jenže skoro ani nedokončil myšlenku a do vody vedle něj cosi šplouchlo. Vlk se obrátil po zvuku a bezvýrazně pozoroval kulatý plod, vznášející se na hladině. Vzhlédl, poprvé doopravdy zaznamenal existenci vodopádů. Padá to sem shora? A co to sakra je? Ani botanika nepatřila k jeho zájmům a ovocem se nikdy neživil zrovna rád. Jenže teď mu sem padalo další a další jídlo zcela bez práce a jako každého hladového tvora, i Stína nakonec přemohl hlad. Přisunul se blíže ke břehu a natáhl tlamu po jednom jablku. Zjistil ale, že to není zdaleka tak snadné. Zákeřné ovoce zajelo pod hladinu a vyskočilo o kus dál mimo jeho dosah. Pokud ale něco měl, byl to čas. Čekal a tupě zíral na hladiu, dokud mu na dosah nepřijelo další jablko - další pokus. Tentokrát po něm chňapl šikovněji a vytáhl ho na břeh. Nezačal si tam plody skládat, aby viděl, kolik jich vylovil, naopak, začal ho hned chroupat, aby mu ho náhodou někdo nesebral. Jablko popravdě moc dobré nebylo, chutnalo trpce a kysele, ale to nebylo nic, co by šediváka mohlo zastavit. Polkl poslední kousek a připravil se na další útok.
Bylo to vlastně jako lovit ryby, akorát snazší. Ovoce houpající se na hladině řeky totiž neprchalo, pouze se... no, houpalo. Proud je k němu vždycky dostrkal a Stínovi pak jen stačilo šikovně chňapnout a nepustit. Šedý vlk to brzy měl v malíčku. Natahoval zjizvenou tlamu a zarýval tesáky do kyselých plodů, aby mu nezmizely pod hladinou a neodpluly pryč, jako to první. Některá to stejně udělala, ale šedivý jako by se octl v naprostém transu. Tolik žrádla Stín neměl ve své moci snad celé roky - a to se tu jen tak povalovalo! Brzy měl hlavu a krk úplně mokré a kyselá šťáva mu tekla po tlamě v podobě pěny, takže vypadal, jako by byl v pokročilém stadiu vztekliny. Kdoví, kolik těch jablek vůbec vylovil a hned poté hltavě sežral. A kdoví, kolik by jich ještě zpráskal, kdyby se mu ze žaludku neozvalo varovné, výhružné zaškrundání. To Stína, který právě tahal další jablko na břeh, zarazilo. Uvědomil si, že má břicho narvané k prasknutí, napjaté jako buben a zvuky, co se z něj ozývaly, zněly dost nebezpečně. Zamračil se na něj. Zase si jeho tělo vymýšlelo blbosti. Než by bylo rádo, že mu sehnal potravu, stěžovalo si. "Drž hubu," doporučil škrundajícímu žaludku, vzal to poslední jablko do tlamy a namáhavě vstal. Teď nejen kvůli zmrzačené noze, ale i kvůli tomu, že byl strašně přecpaný. Rozhodl se jít dál. Když kvůli své snaze sklidil pouhý nevděk, může si jeho pitomé tělo klidně trhnout nohou.

//Armanské hory (přes Erynij)