Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní hvozd

Ledabyle pokrčil rameny, bylo mu celkem jedno, co kdo shledává zajímavým. Jemu se faktor překvapení v nepřirozených věcech líbil a zamlouval. Samozřejmě bylo lepší, když nepříjemná překvapení potkávala ostatní ubožáky a nepadaly rány osudu pořád jen na jeho záda, ale co. On nebyl zrovna typ, co by si vymýšlel. Aha. Takže najednou jsem přirozený, co? pomyslel si kousavě, ale neřekl nic. Jestli Smrtihlavce nedocházelo, že jeho stříbrné zraky jsou neochvějným znakem jí tolik nenáviděného magičství, teď zrovna nebyl nejlepší čas jí to sdělovat. Raději tedy nechal tlamu na zámek a dál do čenichu nasával pachy z okolí.
Jeden ucítil a tázavě se otočil na vlčici. Ta hleděla kamsi do dáli. Stočil tedy své oči také tím směrem a spatřil drobného tvora. To bude ono. A bylo. Smrtihlavka to potvrdila. Stín se široce zašklebil. "Ohó, bude mi potěšením!" zasmál se, jako když o sebe skřípou zuby a zamířil k vlčeti, tentokrát už krokem mnohem ráznějším. Trikolorní Dýňák právě masakroval nějaké nižší formy života - těžko říct, co to bylo předtím, nyní z toho byla jen rozdupaná kaše. Smrtihlavka, která zastoupila vlčeti cestu usoudila, že to jsou houby, a tak tu myšlenku přijal i Stín. Připlížil se za vlče z druhé strany, na tváři odporný úsměv lišky se vzteklinou. "Ale, ale, ale. Takže malý kazisvět, že ano?" pozvedl obočí. "Víš, co se stane malým kazsivětům?" zavrčel a cvaknul tesáky někde nad vlčkovou hlavou. Jó, jak mu tohle chybělo... jen doufal, že Dýně je malý strašpytlík. Moc rád by viděl, jak se sesype na zem před jeho hnusným zjevem a před Smrtihlavčiným vrčením.

//Midiam přes Kaskády

Po vzoru Smrtihlavky sklonil čenich k zemi, ale necítil nic. Země byla absolutně prostá jakýchkoliv pachů, ty nekonečné deště z ní veškeré stopy vymlely až do poslední mrtě. "Nic," zabručel. Vedení bylo nadále na Smrtihlavce. Ostatně to ona věděla, kam se vlci vydali a co vůbec byli zač. Stín se s močálovou smečkou sice setkal, ale velmi krátce a zřejmě nepotkal ani jednoho z těch vlků, o kterých vlčice mluvila - ani Dýni, ani Barevnookou bouchačku. "No no," houknul, když ho Smrtihlavka začala opět usazovat. "I nechutné a nepřirozené věci můžou být zajímavé." Možná dokonce nejzajímavější.
Vypadlo to, že vlčice moc dobře pochopila, co všechno jméno Stín znamená - a jaký přesně je jeho nositel. Prázdný a zkažený. Pochytil něco z jejích slov a tiše se uchechtl. "Jsem rád, že to chápeš," ušklíbl se. Jak vidno, byl na svou odpornou povahu patřičně hrdý. Na její pobídku nijak nereagoval, pouze stočil své kroky stejným směrem. Větřil. Snažil se zachytit pach toho Dýňového vlčete. Trochu ho šimralo v zátylku, jako by to bylo znamení, že už se blíží svému cíli.

//Narvinij

//Medvědí řeka (přes Medvědí jezero)

Kráčeli krajinou, která možná byla Stínovi povědomá a možná ne. Přírodní scenérie ho nikdy moc nenandchly, pokud se nejednalo o nějaké spálené pláně a podobně. A vodní toky? To už vůbec nebyl jeho šálek kávy. Navíc ho teď více zajímalo ono vlče, o kterém mu Smrtihlavka říkala. "Dvoubarevné? Zajímavé," zabručel Stín, který znechucení vlčice nesdílel. Zajímalo by ho, k jaké magii se mohly dvoubarevné oči vázat. Zřejmě to byla nějaká, jakou ještě neznal. Naštěstí to znělo, jako že kořist, kterou budou lovit, není přiliš inteligentní. To bylo dobře. Jenže měl zřejmě silné ochránce. To bylo... méně dobře. Ale pokud na to půjdou chytře, jistě to nějak to dopadne. Do podobné akce se Stín ještě nikdy nepouštěl - kradení vlčat, to pro něj byla novinka a ona se na to těšil. Těšil se, až bude mít tlapičku Dýně pro štěstí.
"Obojí, a ještě mnohem víc," pronesl nad poznámkou nad svým jménem a pokarčoval dále vpřed setjným tempem. Narážku pochopil, ale nehodlal se jí řídit. Pajdal prostě stále dál svou vlastní rychlostí, tak, jak na to byl zvyklý. Nikdy nebyl vlkem spěchu a shonu, byl pomalý ve více než jednom ohledu. Myšlenky mu teď ale hlavou plynuly neobvykle rychle. Po dlouhé době se na něco těšil.

//Východní hvozd přes Kaskády

//Zrádcův remízek (přes Náhorní)

"Vážně? A jaké?" vyzvídal Stín, když se dozvěděl, že vlčice má jejich obět v hlavě jasně vymyšlenou. Byl od přírody zvědavý a navíc, když už ho brala s sebou, měl taky právo vědět, kdo je jejich kořistí, no ne? Pajdal půl kroku za vlčicí a cítil se pro jednou celkem spokojeně. Octl se ve společnosti, jaká mu vyhovovala, ačkoliv měla v jistých směrech úplně opačné postoje, nežli on. Jenže jemu ve finále bylo jedno, na čí je vlastně straně a komu dělá zle - magičové, nemagičové... pro Stína to bylo prašť jako uhoď. Zajímalo ho jen šíření zmatku a zmaru. A to se ve dvou vskutku dělalo lépe, než o samotě.
"Hm, vlastně nejsou," pokrčil rameny. Jeho jméno taky nebylo to, se kterým se narodil. Své jméno získal později a bylo jednou z mála věcí, na kterých si zakládal, proto se nehodlal skrývat za přezdívky jako Smrtihlavka: "Já jsem Stín." Šli právě kolem jezera, místy, která byla na vodu opravdu bohatá. A také se tu vznášel vzdálený medvědí pach. Stín se belhal mlčky, ale oči mu bystře rejdily kolem, v jeho vyhublé tváři zářily náhle až příliš živě. Kdoví, co v té své hlavě spřádal, ale hlavním důvodem jeho náhlého ožití byla prostá skutečnost, že má zase jednou co pořádného na práci.

//Midiam (přes Medvědí jezero)

Slunce mizelo za obzor a bralo s sebou všechny zbytky světla i tepla, které tu ještě zůstávaly. Stín se v mokrém kožichu mírně otřásl a pak se oklepal, až se kapky vody rozlétly na všechny strany. Pravděpodobně i na Smrtihlavku. Ušklíbl se. Stejně byli oba mokří. Déšť už ale pomalu ustával. Prozatím. Věděl, že počasí už o moc lepší asi nebude, jak se budou více a více přichylovat k zimě, a nevadilo mu to. Podzim a zimu měl ze všech ročních období nejraději. Slunce se skrývalo a svět byl studený a temný. Tak to měl rád.
Vypadalo to, že nakonec Smrtihlavku dokázal přece jen přesvědčit, aby ho přibrala do party alespoň na krátkou chvíli. A to mu pro začátek stačilo. "Nuže dobrá," protáhl a dlouze zívl, až mu v čelisti zakřupalo. Z dlouhé nečinnosti začínal být ospalý. Bylo na čase se probudit. "Na sever tedy. Možná po cestě narazíme i na nějaká další vlčata... či jiné obětní beránky," zašklebil se. Pak přimhouřil oči, když naslouchal, co mu asi Smrtihlavka poví na otázku ohledně zabíjení zdejšího obyvatelstva. Vlastně to dávalo smysl. Takové nekonečně mučení, utrpení. Stejně mu to ale přišlo zatraceně podivné. "Země, ve které bydlí sama Smrt, a nikdo tu nemůže zemřít," zabručel si pod vousy spíš pro sebe, než pro vlčici. Líbil se mu ale krvelačný pohled, který se jí objevil v očích. Vypadala tak méně natvrdle a více nebezpečně.
Povšiml si, že zamaskovala nějakou emoci, když promluvil o jejím bratru - možná úlek, možná údiv, možná něco zcela jiného. Těžko soudit. Bylo to vlastně jedno. Pomalu vstal a rozkulhal se za šedou špičkou ocasu, která se pohupovala před ním. "Hele," zahučel, když ji belhavě dohnal, "máš vůbec nějaké jméno? Nebo ti mám dál říkat Smrtihlavko?"

//Medvědí řeka (přes Náhorní plošinu)

Vlčice začala rýpat do jeho dokonalého, neprůstřelného a krásně vymyšleného plánu. Zamračil se. "To taky není nic, co bych nevyřešil," zabručel. Ostatně sama Smrtihlavka moc dobře věděla, že tady fungují všemožné magie. Jistě by dokázal s pomocí nějaké z nich udržet kosti pohromadě, kdyby se jim zachtělo se rozpadávat. A kdyby ne, stoprocentně by na něco přišel. Třeba... je spatlat k sobě smůlou, nebo tak něco. Jistě by se něco našlo. Navíc to byl pouhý hloupý nápad, na kterém nebylo nutné hledat takovéhle detaily. Pf.
"Ovšemže jsem," frkl. Ona to pořád nechápala. "To ale neznamená, že ty, co tu žijou, miluju. Jsou tu všichni tak šťastní a sluníčkoví. Nebylo by od věci jim trochu zatopit, nemyslíš?" pohodil netrpělivě ocasem. Nechápala zjevně jeho pohnutky. Nevadí. Však ono jí to jednou třeba dojde. Zatím to ale vypadalo, že spíš přemýšlí, jestli ho má jíst syrového nebo radši upražit. Jejímu bráchovi jsem ale asi moc nechutnal. Řekl jí, ať mu nevěří, a ona dělala přesně to. Zjevně se jí prostě nezdálo, že je tolik ochoten s ní spolupracovat. "A proč ty chceš zabíjet, když tu nikdo neumírá?" otočil otázku na druhou stranu. "Hele. Je to prosté. Nudím se. A ty, tvůj brácha a předpokládám, že i zbytek té vaší sebranky, jste jediní zajímaví vlci tady. Takoví, co mají cíle, které se mi... zamlouvají." Teď si jazykem po tesácích přejel on. "Stačí ti to takhle?"

"Na tlapce je stejně samá kost," namítl Stín a natáhl tu svou před sebe. Něco by se z ní asi okousalo, ale žádný zázrak. A ta vlčecí by byla ještě menší. Navíc vzápětí Smrtihlavka projevila absolutní nedostatek fantazie - a to bylo, prosím pěkně, podle názoru Stína, který byl snílkem asi tak moc, jako je prašivý srnec královnou krásy. "Jistě, že bych ji mohl nějak nosit. Jen by se nad tím muselo uvažovat více než procentem mozku," prskl. Přivázal bych si ji liánou ke svojí noze a je to. Vida, jak s tím byl rychle hotov. Když se mu to hodilo, dokázal na leccos přijít. Kéž by to ale uplatňoval k užitečnějším věcem... "A smrad mi nevadí," opáčil. "Nakonec by ohnila a zbyla z ní jen kostřička. A ta by byla ještě lepší." Původně to sice navrhoval jen tak, protože ho to zrovna napadlo, ale teď se mu celkem zachtělo nějaký takový talisman opravdu mít. Nějaký, který by pomalu ohnil a opadal a jemu pak zbyly krásně vybělené kosti, trvalé propojení se smrtí a úpadkem.
Stínovi se líbila myšlenka čištění země. Ne snad proto, že by neměl rád magie, ale proto, že podobná akce by zcela jistě skončila v chaosu. A chaos on měl rád, jak už sdělil Smrtihlavčině bratru. "Mhm," pokýval hlavou. "Nemohu říci, že by se mi po zdejším obyvatelstvu nějak stýskalo." Opomněl zahrnout fakt, že i on mezi zdejší obyvatelstvo patří. Připadal si od ostatních natolik odtržen, že mu to ani nedocházelo.
Jak předpokládal, narážka na její inteligenci vlčici dopálila. Ušklíbl se. Zásah. "Mohu se pohnout," zabručel a aby své tvrzení dokázal, posadil se. O zraněnou nohu se moc neopíral, ale přesto seděl. Smrtihlavka teď měla pěkný výhled na jeho poničený loket, ale to ho teď už nezajímalo. Zdálo se, že je konečně, konečně poměrně blízko navázání spolupráce s některým ze členů té podivuhodné sebranky. Spolupráce... nebo něčeho v tom smyslu. "Nemůžeš mi věřit," sdělil vlčici upřímně. Nemělo cenu krmit ji kecy o loajálnosti a přísaze přátelství, že je nedůvěryhodný parchant z něj koukalo na sto honů. "Ale když to uděláš, budeš mít po boku alespoň někoho... Někoho, kdo se neštítí žádné odpornosti, aby dosáhl svého. A i to se může hodit." Jeho škleb poněkud potemněl. Doufal, že se vlčice chytne. Jen tu byl jeden detail. "Zabíjení je ale na tobě. Mám dojem, že už jsem ti říkal, že to já nedělám."

"Prostě ji chci," opáčil netrpělivě a praštil ohonem do země. Vlčice se mu zdála čímdál více natvrdlá. "Jako talisman pro štěstí. Copak neznáš tu pověru? Taková věc musí mít hroznou cenu." Popravdě nevěděl, jestli taková pověra vůbec existuje a jestli by se našel nějaký idiot, který by mu za vlčecí pacičku byl ochoten něco nabídnout, ovšem jednou si to vzal do hlavy a jen tak snadno se toho nápadu už nezbaví, ať už je jakkoliv hloupý a nesmyslný.
Smrtihlavka poukázala na Stínovu ukecanost. Nevšiml si, že by mluvil výrazně více než obvykle. A unavovaly ho ty neustálé narážky na magiče. "Uvědomuješ si doufám, že vy odmítači magie jste v tomhle kraji ve výrazné menšině, že ano?" pozvedl obočí. "A pokud ti já připadám příliš upovídaný... no, čeká tě tady ještě pěkná řádka nepříjemných překvapení," vycenil zažloutlý chrup ve škodolibém šklebu. Měl by Smrtihlavce přihrát Evelyn. To by si pak třikrát rozmyslela, koho nařkne, že mu jede tlama. Pochybnosti o inteligence vlčice se v něm prohlubovaly ještě více, když nad jeho poznámkou začala zmateně blábolit. Už ani sama neví, co se s ní vlastně děje. Chuďátko malinké. "Hmm..." protáhl. Osud močálových vlků ho moc nezajímal. Smečky vznikaly a zanikaly skoro pořád, takový už byl koloběh v přírodě a on stejně do žádné smečky patřit nechtěl. Neměl tedy důvod, proč na tuto skutečnost jakkoliv citově reagovat.
Protočil oči. "My vážně nejsme zrovna výkvět bystrosti, že ne?" zamrkal. "Tu pacičku," začal pomalu a přehnaně zřetelně artikuloval, jako by hovořil k mentálně postiženému vlčeti, "chci najít já. A ty chceš zase najít vlče. Vlče. Vlčecí pacička. Když najdeš jedno, najdeš i druhé." Odmlčel se, aby dal Smrtihlavce dostatek času si to v té své zabržděné palici přežvýkat. "Už to chápeš?"

Ten druhý působil jako suchar, ovšem jako suchar, který leccos ví - a taky to byl asi jediný, kdo by mohl Stína z jeho pasti vyprostit. Tvrdohlavý šedivák si ovšem o pomoc odmítal přímo říci, staré zaryté zvyky se opouštěly stěží a pořád se ještě necítil dostatečně zoufalý k tomu, aby je zahodil. Tiše se zavrtěl v sevření lián, skoro to vypadalo, jako by si tam dělal větší pohodlí. To ostatně nebylo zas tak nepravděpodobné, proč vlastně ne? Taky tu mohl zůstat viset na časy věčné, černobílého tady nic nedrželo a mohl se otočit a odejít v minutě, kdy ho Stín přestane bavit. Takže ano, udělal si větší pohodlí a zašklebil se, když černobílý prohlásil, že ho jen tak něco neudiví. "Tolik už jsi toho viděl, nebo jsi jenom vevnitř úplně mrtvý?" otázal se Stín, který sám údiv neprožíval příliš často. Tímhle způsobem žil už dlouho, u něj za tím stála ta druhá možnost. Totální vnitřní otupení a vyhoření.
Trní se Stínovi zarývalo do kůže a určitě to nebyl ten nejpříjemnější zážitek jeho mizerné existence. Teď se ale zdálo, že černobílý vskutku nemá v úmyslu ho odtud pustit, i když by to jistě nějak zvládl. "To bude teda pohled pro bohy," pronesl Stín, když černobílý začal rozvíjet svou vizi budoucnosti. "Těší mne sice, že nechceš nechat mou památku zapadat prachem, ovšem... snad bychom se mohli domluvit nějak jinak, ne?" To, že by mohl zažádat o laskavost, to ho ani nenapadlo. Tmavošedý vlk vnímal podobné věci spíš jako obchod. "Totiž, moc toho k nabídnutí nemám, ale jistě by ti z toho něco káplo, kdybys mě odtud vysvobodil," blýskl nažloutlým šklebem, který vypadal asi tak důvěryhodně jako roj rozzuřených vos. Tomu, že tenhle vlk splácí své dluhy, by uvěřil snad jen naprostý šílenec.

Vlčice evidentně nesdílela jeho zálibu v pochmurném počasí, ovšem názory ostatních Stína nikterak na srdéčku netížily. Navíc byli celkem slušně skrytí před deštěm pod stromy. Neměl sebemenší důvod ke stížnostem. Vypadlo to ale, že se jeho nenápadného náznaku vůbec nechytala. Možná jí jen její brácha byl zcela buřt. To taky byla možnost. Kdoví, jak ten jejich podivný spolek pracoval. Jak rád by do toho pronikl... jenže měl dojem, že by ho Norox asi zabil, kdyby se k němu ještě někdy přiblížil. Musel získat něco... nějakou výhodu. Ale času bylo dost. Čas - to byla jedna z věcí, kterých Stín měl přímo na rozhazování.
"Ach. Takže pacička nebude," zavrtěl hlavou. Věřil někdy doopravdy, že by to mohla zvládnout? Jasně, že jednu vychrtlou zlodějku smečka vlků převálcuje. Skoro se divil, že vlčice nevypadala víc požvýkaně a okousaně. "Takže tvá mise zůstává nesplněna... to je mizérie," kroutil hlavou s lítostí tak očividně falešnou, až by se z toho zvedal žaludek. Poněkud ho ale zarazilo, když prohlásila, že smečka v Močálech už není. "Není? Jak jako není? Snad jsi je nevyhnala, úplně samotná, samotinká," zašklebil se. Možná se ti idioti jen konečně rozhodli, že bydlet uprostřed bažiny je pitomost. A nebo... nebo je dostaly ty nemrtvoly z močálu, co byl hned vedle. A nebo se prostě rozpadli. Když tam přišel, byl tam neskutečný chaos. "No, tu vlčecí pacičku pořád chci. Nechceš pomoct hledat?" vnucoval se. Málokdy nabízel svou pomoc, jenže ona tohle ani nebyla tak pomoc, jako spíš naplnění vlastních tužeb. A pomoc od Stína byla nebezpečná záležitost. Vždycky se mohla nějak otočit proti vám.

Smrtihlavka vypadala stejně mimo, jako kdykoliv jindy. Nakonec se ale přiblížila do Stínovy blízkosti. Nejspíš naznala, že ta vychrtlá smrdutá troska pro ni není žádnou hrozbou. To mohla být pravda, ale také nemusela. Byl zraněný a neměl chuť se rvát, ale jistě by svou kůži jen tak zadarmo nedal. A rozhodně měl více sil, než když se potkali minule. Nic neříkal na její upozornění, aby si o sobě moc nemyslel. Pak začala nadávat na počasí. "Mně to vyhovuje," obrátil Stín oči k nebesům, šedým a pochmurným jako jeho duše. Vždycky se cítil lépe v zšeřelém podzimním přítmí deštivých dní, než na jasném přímém slunci. Ostatně říkal si Stín - to samo o sobě o lecčems vypovídalo.
Neměl zrovna chuť na nezávaznou konverzaci, ale když už byla Smrtihlavka tady... pořád ještě ho zajímal ten jejich vykutálený spolek. Nemyslel, že by z ní něco užitečného vyrazil, ale kdoví. Existovala i horší společnosti. "Na nějakého klacka jsem narazil," přiznal. "Ale moc magický asi nebyl," ušklíbl se. Jistě, že Smrtihlavce otevřeně neřekl, že narazil na jejího bratra. Zajímalo ho, jestli jí to dojde samotné. Kdoví, možná už se mu společně vysmáli.
"Ale, ale," mlaskl, když mu vlčice začala vyhrožovat. "Tak se zase uklidníme, že? Našla jsi vůbec ta vlčata, která jsi hledala? A přinesla mi tu pacičku pro štěstí, kterou jsem chtěl?" zašklebil se.

"Já jsem na své vlastní straně," zahučel ještě za mizící siluetou Evelyn, ale spíš jen tak pro dobrou míru. Vlčice, která byla zkrátka ten typ kam vítr, tam plášť, už mizela pryč z jeho dohledu na svých okřídlených tlapkách. A nevracej se! Ale jejich osudy byly zřejmě nenávratně propleteny. Ona jím byla fascinována a on... on mohl tak maximálně utíkat, ale ona ho stejně zase vždycky dohnala.
Na chvíli v lesíku osaměl. Svalil se tedy na zem a aspoň částečně a lhostejně se pokusil odstranit ty nejhorší nečistoty ze zraněného lokte. Většinu té práce už odvedl déšť, který neustále dorážel, chvíli přestával, jen aby se zase hned vrátil. Rány po Noroxových tesácích se alespoň už částečně zatahovaly, ačkoliv bude ještě nějakou dobu trvat, než bude noha jako dřív. Pokud vůbec někdy. Stín ji neustále namáhal, než aby ji nechal v klidu hojit. Na jeho obranu ale opravdu neměl moc možností ke klidu. Jablka ve vodopádech, sídlo Smrti, bažiny, Evelyn...
Z probírání se událostmi uplynulých dní ho probral povědomý hlas. Zvedl hlavu od zraněného lokte a zamračil se. "Vida. Smrtihlavka," zabručel. Držela si od něj distanc, asi si ještě nestačila povšimnout, že je zraněný. To bylo dobře. Přelehl si tak, aby na rány bylo pokud možno co nejméně vidět. "I mrtvoly občas chtějí změnu prostředí," pronesl prostě a pokrčil rameny. "Tolik jsem ti chyběl, že jsi mě musela najít znovu?"

"Já vím, kde bydlí Smrt," kabonil se, zatímco sledoval, jak kolem něj šedivá vlčice nejprve tancuje jako na rozpálené plotně a následně se válí po zemi. Oči mu ale stejně pořád zalétávaly k těm výrůstkům, které se vlčici tak nenadále objevily na nohou. Tak trochu mu to zkazilo zábavu. Mohl se kochat tím, jak se snaží marně vydrásat z díry ven, ale takhle? Takhle o to všechno přišel. Mračil se. Jakto, že Smrt dala Evelyn něco takového? To se mu vůbec nelíbilo. I on by od temné bohyně leccos chtěl, jenže Morfeus mu tehdy říkal, že je třeba jí přinést nějaké dary - a šedý vlk byl chudý jako kostelní myš. Mohl sice doufat, že by ho bohyně přijala lépe, už jen z principu, ale v tomhle případě nechtěl nic pokazit. Nemohl nic nechat náhodě. Byla to jediná věc, na které mu doopravdy záleželo.
Skoro jako by mu četla myšlenky, pronesla Evelyn, že by za ní měl zajít taky. "Hmh," zabručel. Nejsem připravený, ty huso, copak to nechápeš? "Jistě mě přijme. A pak..." Pak co? Ovládne svět? To asi těžko. Nikdy nemířil takhle vysoko. Měl jen pár přání, se kterými by mu snad mohla Smrt pomoci. "Pak uvidíme, co všechno můžu dokázat," dokončil nakonec. Sám byl na to zvědavý... jen sehnat to drahé kamení. Ale kde? Evelyn to jistě věděla, ale jí se vyptávat nechtěl. Ještě by mu chtěla pomáhat. To tak.

Evelyn se pořád z díry nevynořovala, až si Stín začínal myslet, že si při tom pádu snad srazila vaz. Slzy by neronil, znamenalo by to pro něj zkrátka o problém míń. Když ale z okraje díry nahlédl dolů, spatřil, že Evelyn je stále velice naživu a jazyk má břitký jako vždy. "Nevím, proč bych měl podstupovat takový risk," opáčil a pohodlně se usadil v bezpečné vzdálenosti od strže. Ovšem výhled nebyl moc zajímavý, nehledě na to, že ve tmě tam dole na ni viděl dost mizerně. Brzy ztratil zájem téměř úplně a rozběhl se pohledem po okolních stromech a křoví, které díru dokonale skrývalo před zraky všech, dokud už nebylo příliš pozdě. Mazané. Otázkou bylo, komu záleželo na tom, aby si náhodní kolemjdoucí lámaly hřbety pádem do skryté pasti. Jistě to byl někdo, kdo by si se Stínem dobře rozuměl.
Vtom se zezdola ozvalo tlumené kníknutí a šedivák opět nastražil zrak. Co tam vyvádí? "Uhryzat si nohu funguje, když se ti zasekne někam pod kořen, v tvém případě ti to moc nepomůže," utrousil. V Evelynině hlase, který se ozval vzápětí, zazníval neklid. Problém? Kdo by to čekal, pomyslel si. Praštila se do té své kebule tvrději, než dokázala unést? Samozřejmě, že měla problém. Trčela v pasti bez možnosti úniku. Jak to ale vypadalo, nehodlala se vzdát snadno. Za chvíli její hlava zase vykoukla nad okrajem a pak zmizela. Stín se pro sebe tiše zasmál. Přál si, aby to udělala znovu, bylo to tak komické. Jenže to, co Evelyn předvedla poté, nebylo vtipné ani trochu. Vyskočila z díry... ne, vylítla z ní jako... prostě jako něco, co vyletí velice rychle z díry a přistála před ním s nedbalou elegancí.
Stín měl ve zvyku ničemu se nedivit, ovšem při pohledu na tohle se neubránil mírně pozvednout obočí. "Smrt?" zaleskl se mu zrak. Původně se domníval, že snad Evelynina matka obcovala s nějakým kohoutem, což by jistě vysvětlovalo mnoho věcí, ale její vysvětlení ho zaujalo více. "Jak to myslíš, Smrt? Co to má k čertu znamenat?" Nebylo ale pochyb - ať už za to mohlo cokoliv, Evelyn na nohou vyrašila křídla. Či spíš křidýlka.

Vyhrabal se na povrch zemský, aniž by bral příliš velký ohled na vlčici, které šlapal po zádech. Byl to neohrabaný výstup, který rozhodně postrádal veškerou eleganci a z vnějšího pohledu by musel vypadat nejspíš vskutku komicky. Evelyn to jistě ale vtipné nepřišlo, když jí brousil drápy v čerstvých ranách a ani Stínovi nebylo zrovna do smíchu, když se nakonec přece jen dostal ven a svalil se na bok s tlapou v jednom ohni. Chvíli tam tak ležel, zíral na nebe a vypustil vlčici, která mu právě asi zachránila život, z hlavy. Myslel pouze na svou bolest a také na to, že až se mu noha zahojí, vydá se na sever do těch kamenných ruin, kde sídlí Smrt. K té myšlence utekl před utrpením světa a držel se jí jako klíště.
Tedy jen do chvíle, než se z díry ozval hlas žádající ho o asistenci. Stín zvolna nastražil uši tím směrem, ale nijak se nepřetrhl, aby se hnal k okraji jámy. Jen sledoval dění. Nejprve se z jámy na chvíli vynořila hlava s rezavýma ušima, jen aby vzápětí zase zmizela. Stín se přetočil na břicho a se lenivým zájmem vyhlížel, zda se vynoří znova. Vypadlo to, že Evelyn se nedařilo tak dobře, jako jemu. Samozřejmě. Protože ona neměla žádnou nebohou oběť pod nohama, od jejíchž zad by se mohla odrazit. Už znovu nezahlédl rezavá ušiska, pouze zaslechl tlumené nadávky ze dna propasti. Teď, když byl na pevné zemi, měl mnohem lepší náladu. Nerozptylovaly ho žádné nechtěné pocity. Pomalu vstal a líně se doplahočil k okraji jámy, dával bedlivý pozor, aby do ní nezahučel. "Ale, ale," mlaskl. "To vypadá zle. Kéž by tu byl někdo, kdo by ti podal pomocnou tlapu." Leč nikdo takový tu nebyl. Jak smutné. Jestli ode mě čeká pomoc, pak je ještě hloupější, než jsem si myslel.