Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Od pohledu bylo jasné, k jaké sortě tato vlčice patří. Byla jedním z těch usměvavých blbečků, jimiž tu bylo všechno zcela zamořeno. Stín si při její omluvě pohrdavě odfrkl. Ach ano. Po čase stráveném se Smrtihlavkou téměř zapomněl, jak vypadá klasický zástupce zdejší populace. Světlá vlčice tu ale byla, aby mu to ochotně připomněla - ani se nemusela moc snažit, stačilo, že existovala.
Na jeho otázky nepřišla žádná reakce, žádná odpověď, vlčice na něj jen zírala a nakonec se představila. Usedla sice, ale Stín nebyl natolik naivní, aby si myslel, že to bylo způsobené jeho zoufalou snahou. "Stín," procedil skrze zuby své jméno, aby světlá věděla, s kým má co dočinění, ačkoliv nevylučoval i možnost, že se bude zkrátka domnívat, že je pošahaný blázen a prská po ní náhodná slova. Kdo by se na ni v takovém případě mohl za to zlobit? Však to byla prakticky pravda. Šedivákovi ale nevadilo, když byl vnímán jako blázen. Na názorech druhých mu nezáleželo. Kdyby měl nějaké svědomí, jistě by se neprojevoval takhle. Dál zkoumavě hleděl na vlčici, párkrát se zdálo, že s něj snad cosi vypadne, ale pak se znova zarazil. Zavřel oči a poprvé po dlouhé době se opravdu na něco soustředil. Vytvořil ve své hlavě zcela a naprosto banální myšlenku a upřel na ni veškerou svou zmrzačenou vůli, až si myslel, že mu lebka exploduje. "Zvedni tlapu, jestli tohle funguje," pronesl k Lethii opět zcela bez kontextu a otevřel oči - s napjetím očekával, jestli vlčice tlapu zvedne, protože tentokrát to cítil. Jeho magie ale byla slabá, ačkoliv to netušil. Lethia možná pocítí nutkání ho poslechnout, ale nepřemožitelné zřejmě nebude... šance na úspěch tedy byla určitě nižší, než by se mu líbilo. Nic z toho ale Stín netušil a tak dychtivě napínal stříbřité zraky, co se stane.

Tak jako obvykle měl Stín lehké spaní a v momentě, kdy ho do zadku nakopla cizí tlapa, byl okamžitě naprosto probuzený. Tesáky se zaleskly snad dříve, než vůbec otevřel oči - možná proto se mu v tlamě octl pouze chomáč cizích chlupů a ne nic jiného. Nedošlo na krev. Světlá vlčice měla štěstí. Stín se octl na nohou, ani nevěděl jak a přejel ji chladným pohledem stříbřitých očí, najednou jako vtělení klidu, jako by se po ní před deseti vteřinami neohnal tesáky jako vyšinutý. Pak se mu po tlamě rozlil potěšený široký škleb. Můj pokusný králíček si mě našel sám. Dokonalé. Jenže... jak měl zkoušet něco, o čem ani nevěděl, co to je? Netušil, jak to udělal s Dýňákem. Stalo se to náhodně. Takže... bude asi prostě muset improvizovat. Donutit svůj hlas, aby působil takovou autoritou jako když mluvil na vlče.
Uvědomil si, že už notnou chvíli na vlčici jen nehnutě hledí, šklebí se a nemrká, prostě jen zírá, a že jestli chce něčeho dosáhnout, bude pravděpodobně muset začít mluvit. "Měla bys používat ty útvary, co ti vězí v hlavě," pronesl, poněkud opožděně. "Říká se jim oči." Zamyslel se. Jak začít? "Co kdybys je prostě pořádně vypleštila?" navrhl v naději, že vlčici přiměje vykulit oči, až jí vylezou z důlků. Ale... nic necítil. Tentokrát ne. Odfrkl si a podrážděně rýpl tlapou do země. "A nebo pořádně zamrkala, hmmm?" Zase nic. Zamyšleně mlaskl. "Nebo že by ses chtěla jen tak posadit?" zkusil něco úplně jiného, ale zbytečná snaha. Jedno ale bylo jisté - musel té nově příchozí připadat jako naprostý magor, když tak křivil tvář při každé zdánlivě zcela nesmyslné otázce, jak se tak snažil přimět k fungování magii příkazu, o které ani nevěděl, že ji má.

"Ale co by mě trhal," zamrmlal Stín otráveně. Nebyla ona nějaká paranoidní? Tolik se obávala o svůj prašivý kožich? "Bude mít co na práci se Šišlou a Dýňákem a až si na mě vzpomene, budu dávno pryč," zívl opět a zdálo se, jako by se zavrtal hlouběji do země, aby dal jasně najevo, že se nehne ani o zatracenou píď. "Krom toho prší," podotkl, ačkoliv to nebylo tak úplně přesné. Spíš snežilo. Na jihu ale bylo až moc teplo na to, aby se sníh udržel, takže měl Stín prakticky pravdu. Smrtihlavka na něj ale nenaléhala, sama se otočila k odchodu a mířila kamsi pryč. "Měj se," zahučel za ní, ale už se mu vytrácela z dohledu mezi stromy. Šedivák zhluboka vydechl a svalil se na bok do své oblíbené pozice ála hnijící zdechlina. Hleděl na tmavé větve stromů, jak se pohupují ve větru a přemýšlel o tom jednom momentu - o té chvíli, kdy Dýňákovi řekl, ať drží hubu. Poslechl ho, jistě, byl to malý podělánek, jakpak by ho neposlechl... ale nemohl se ubránit dojmu, že za tím je něco víc. Něco cítil, když ta slova vyřkl. Nějakou autoritu, kterou normálně neměl. Cosi se v něm pohnulo. Nedokázal to ale pojmenovat. "To by chtělo prošetřit," vyslovil do prázdna. Na to by potřeboval ovšem pokusného králíka a Dýňák utekl. Smrtihlavka byla taky pryč. Zůstal sám. Znavený a hladový. Jako obvykle. Nevadilo mu to. Zavřel oči - však už si nějakého králíčka na pokusy najde, až si trochu odpočine. Během pár chvil spal, skrytý pod hustým větvovím opravdu působil pouze jako temný stín na rozmočené lesní půdě.

Chyba byla na obou stranách, což by komukoliv se střízlivou myslí bylo jasné. Ovšem to dřív bude v pekle sněžit, než Stín uzná vlastní pochybení. Klidně všechno svalí na zdejší božstva, když se mu to bude hodit do krámu. A navíc se zdálo, že i Smrtihlavka má se zdejším bohem na straně dobra nehezké zkušenosti. "Mně taky nic nedal," zabručel Stín a naštvaně drápal do země. "Kromě bolehlavu a nevolnosti." To, že tyto věci byly způsobeny Životovou snahou vytáhnout na světlo Sítnovu minulost, takticky nezmínil. Nepotřeboval Smrtihlavce ukazovat své slabiny. Zas tak moc jí taky nevěřil. "Kdoví, co je ve skutečnosti zač." Pro Stína nebyl Život ničím víc než kašparem - ať měl nadpřirozené schopnosti, jaké chtěl.
"Pokud ano, nevím o tom," odpověděl a svalil se ze sedu na zem do lehu. Nechtělo se mu nic dělat, bolela ho noha a zábava mu utekla kamsi mezi stromy - snad bídně zemřít, ovšem nedělal si velké naděje, že tak Lorenzo opravdu dopadne. Myšlenky se mu z hlavy vytratily, emoce mu kamsi odpluly a rázem z něj zase byla pouze prázdná schránka ve tvaru velice ošklivého vlka. Obrátil se na Smrtihlavku, která se ho tázala na plány. Zívl. "Plány existují jenom proto, aby se mohly zbortit. Zbytečná práce vůbec je dopředu vymýšlet." Protáhl si tlapy dopředu a zadíval se na čerstvé ranky od zubů toho malého krypla. "Asi chvíli zůstanu tady," pronesl a zvedl hlavu k vlčici. Předpokládal, že odejde - a bylo mu to fuk. Nebo se s ním mohla chtít vybavovat. To mu bylo taky celkem fuk.

Držel Dýňáka. Držel ho pevně. Neutečeš mi, chlapečku. Srdce mu bušilo silně a mírně zrychleně, jak se snažil v sobě ovládnout vzrušení. Smrtihlavku měl v zorném poli pouze okrajově, jen periferním viděním sledoval její šedé tělo ležící na zemi. "Inu, jak myslíš," protáhl nakonec líně. Ukousnutí tlapky ostatně nebylo to samé, jako vyrvání hrdla. Jednalo se o zmrzačení a ne o zabití... a kdyby vlče přece jen umřelo, Stínova vina by to byla jen nepřímo. Aspoň z jeho pokřivené perspektivy. Otevřel tlamu a slina mu odkápla přímo na Lorenza. Nevšímal si toho. Směroval své tesáky k Lorenzově tlapičce, takže si nehleděl té své, do které se vzápětí zabořily tesáky vlčete. Stín by byl přísahal, že při té náhlé bolesti neucuknul, ale nevěděl ani, jak se to vlastně stalo, a Lorenzo pádil pryč. "Do pekel," pronesl. Ani se za vlčetem nerozběhl. Dýňák byl ztracený, to by Stín viděl i z kilometru.
Na přední noze se mu perlily kapky krve, které se postupně změnily v tenké stružky, ale on to zcela ignoroval. Místo toho se obrátil na Smrtihlavku, která se mu jala vyčinit. "Držel jsem ho pořádně, ten parchant musí mít na hrudi vytetované moje drápy," zavrčel kdesi hluboko v hrdle. Pak si ale hluboce vydechl a jeho vztek se začal rychle vytrácet. Nahrazovala ho obvyklá apatie. "Mělas ho zrovna zabít," vytkl jí ještě, aby nepřišla zkrátka. "Ne se mnou hrát psychologické hry." Sedl si na zem a nepřítomně zvedl tlapu, aby z ní olízl čerstvou krev. Nechápal, jak mu Dýňák vyklouzl... Rád by věřil Smrtihlavčiným dalším slovům, jenže si až teď vzpomněl na něco, co mu řekl Norox. "Sám od sebe tu asi nezemře," pronesl. "Život se do toho vloží, ten falešný, mizerný bůh," procedil skrze zuby znechuceně. Zapomínal na to, kde se vlastně nachází. Kéž by našel způsob, jak tuhle odporně veselou zemi otrávit zevnitř.

//Třešňový háj (přes Tenebrae)

Dýňák si usmyslel, že bude dělat pitomosti a začal ledovou vodu stříkat Stínovi do tváře. Šedák se ale nenaštval, podařilo se mu emoce, které se trochu rozvířily, zkrotit do jejich obvyklé utlumené formy. Místo toho se tiše zasmál, tlumeně přes srst vlčete. "Rád si hraješ s vodou?" Zastavil se a sklonil hlavu, načež nacpal Lorenza hezky celého pod vodu. Znamenalo to, že se sám namočí mnohem víc a pod vodou se octl i jeho čumák, ovšem on se předtím alespoň stačil zhluboka nadechnout a domníval se, že jeho plíce jsou objemnější, než ty Lorenzovi. Že vlče má s vodou bohaté zkušenosti netušil a bylo mu to jedno. Podržel ho pod hladinou, dokud mu samotnému nedošel dech, pak vlče i svou hlavu vyzvedl zase nad hladinu. Teď byl Lorenzo zmáčený jako vodní krysa. "Být tebou si nezahrávám." Představoval si, že podruhé už by vlčka nevytáhl, místo toho by mu položil tlapu na zátylek a přitlačil ho hezky ke dnu. Neutopil by ho úplně... ale trošku ho přidusit by jistě neuškodilo.
Octli se v tmavém lese, který měl Stín tolik rád. Zamlouvalo se mu tedy, že se tady Smrtihlavka hodlá zastavit. "Souhlasím," zabručel a necitlivě Lorenzem smýknul o zem. Pustil mu zátylek, ale raději do jeho hrudi zapřel jednu ze svých tlap. Nebyl by moc rád, kdyby Dýňák utekl. Pořád ještě se s ním pořádně nepobavil. "Tak co s tebou, příteli drahý?" zašklebil se na mladíčka s čenichem téměř přitisknutým k tomu jeho. Všiml si předtím, že se mu moc nelíbí, když mu dýchá do tváře - aby taky ano, Stínův dech páchl smrtí a hnilobou. Uvažoval, rozvlekle a pomalu, co udělá, zatímco mu z tlamy pomalu stékala slina a skanula na Lorenzův čenich. Smrtihlavka v tom měla jasno. Jako by zapomněla, co jí říkal. "Ne," odvětil v poklidu. "Já nezabíjím. To přece víš." Bylo mu jedno, jestli ho vnímá jako zbabělce nebo někoho, kdo se jen snaží chránit svůj zadek - jednak ani jedno z toho nebyla lež, druhak tohle byla jedna jediná jeho zásada a té se taky držel. "Jestli chceš, zab ho ty. Hádám, že ti v cestě nestojí žádné morální zábrany, nebo snad ano?" nadhodil. Držel Lorenza přišpendleného k zemi a za celou dobu z něj nespustil oči, ani když mluvil k Tase.

//Midiam

Táhnout se s tou nohou s Dýňákem nebylo zrovna snadné, ale Stín neměl ve zvyku si stěžovat. Navíc kromě vytrvalé bolesti v lokti neměl důvod ke stížnostem. Šišla plula ledovou vodou kamsi pryč a Stín ještě stačil zahlédnout rezavý kožich, který se za ní vrhl do proudu. Pronásledovatel byl setřesen. A více jich nejspíš nebylo, alespoň prozatím. Potměšile se usmál, když si představil, jak ledová voda hryže do kůže a mráz proniká do hloubi těla, až se svaly stahují v křeči a nádechy jsou jen krátkými lapnutími po dechu. Když se to zrovna nedělo jemu, ta myšlenka se mu zamlouvala. "Hm," odtušil, když Smrtihlavka začala nadnášet svou inteligenci. Jeden chytrý nápad ještě nic neznamenal a Stín si pořád myslel své, ovšem tohle jí chtě nechtě musel přičíst k dobru. "Bylo to chytrý," uznal tedy nakonec.
Směr jejich chůze nijak nekomentoval, jen stále následoval Smrtihlavku. Bylo mu fuk, kam až vlče donesou. Byl spokojen. Dýňák v jeho tlamě zmlknul. Stín se znovu ušklíbl - líbilo se mu, jak v tu jednu chvíli jeho hlas zazněl, skoro jako by se mu nedalo odporovat. Netušil, čím to je, ale rozhodně to bylo příjemné. Dávalo mu to pocit moci, i když třeba jen nad takovým bídným pokakánkem, jakým byl Lorenzo. Vnořil se do ledové vody za Tasou a pevněji stiskl kůži v zátylku vlčete, aby mu ten prevít nevyklouzl. "Jistěže těším," zahuhlal s plnou tlamou, ačkoliv měl břicho stažené chladem. "Ještě s tebou bude spousta zábavy, co, malý Dýňáčku?"

//Smrčiny

//Východní hvozd

Následoval Smrtihlavku, která zdrhala s Šišlou, co jí nohy stačily. Dýňák v jeho sevření na chvíli zcela ochabl, ale pak přišel k sobě a začal nekonečně drmolit. Stín by mu rád řekl, ať drží klapačku, ale měl tlamu zacpanou vlčecí kůží - a pouštět ho rozhodně nehodlal. Nechtěl riskovat, že mu ten malý hlupáček uteče i s těmi svými sladkými pacičkami. I když tady o pacičky nakonec ani tak moc nešlo. Šlo o pocit moci, o utrpení mláděte, o nakrmení jeho temné stránky. Smrtihlavka si postěžovala na otravnost Jaimie a Stín jí musel dát za pravdu - ta hysterka ječela jako siréna a určitě na sebe strhne pozornost všech v okolí. To by jim tak scházelo. "Tak ji umlč," zahuhlal nepříliš srozumitelně s plnou tlamou... a Smrtihlavka udělala přesně to. Mrskla s Dýňovou sestřičkou do vody a proud se jí zmocnil. Stín se mohl jen domýšlet, jak ledová ta voda je. Spokojeně se ušklíbl. "Já si nestěžuju. Jedno nám stačí... a tahle bude mít pěkný peklíčko i bez nás." Kdyby měl dlaně, jistě by si je těď potěšeně zamnul. Představa mrznoucího, pomalu umírajícího vlčete se jeho odporné duši líbila.
Ale pořád tu byl Lorenzo, Lorenzo, který ječel jméno nějakého Mojoa... a ten jim byl nepochybně v patách. Ten pach vůbec neopouštěl Stínův čenich a i když byl asi kus za nimi, brzy je dožene a uslyší Lorenzův jekot. "A ty drž hubu!" zavrčel Stín konečně. Zdálo se mu, že jeho hlas působí s jaksi větší autoritou, než normálně. Nevěděl, že se u něj probouzí magie příkazu, prozatím nepříliš silně, ovšem... snad by to mohlo Lorenza umlčet aspoň na chvíli. Přikývl, když ho Smrtihlavka vyzvala, aby pokračovali. Jdeme. Vlekl ten trikolorní pytel brambor pajdavě dál, Dýně nebyl žádné pírko, ale Stína pohánělo odhodlání. Zátylek vlčete byl teď pokrytý směsicí krve a slin, což byl stav, který se jen tak nezmění. Stín ho totiž jen tak nepustí, i kdyby ten mrňous začal zvracet, k čemuž zřejmě neměl daleko. Šedák se ničeho neštítil. Odhodlaně spěchal dál za vlčicí navzdory vlastní bolesti, kterou téměř už ani nevnímal.

//Třešňový háj

Stína to přestávalo bavit a začínal uvažovat, že se prostě sebere a zmizí, když konečně Smrtihlavce bouchly saze. Krvelačně se usmál: "Tak se mi to líbí. Je mi jedno jakou, prostě mi jednu nech," blýskl triumfálně zrakem na Dýňáka, který zřejmě už vycítil nebezpečí aspoň podvědomě a zbavoval se zbytečné zátěže. A stejně jako jiné věci z něj dál padala i slova - Stína napadlo, že z vlčka zkrátka jedou sra*ky z obou stran. Stín to pouštěl jedním uchem tam, druhým ven, dokud se Lorenzo nezačal čílit, že jsou blbí. "Blbí, neblbí, ten, co to odskáče, budeš stejně nakonec ty," zazubil se nanejvýš odporným způsobem. Už si chystal tesáky, když... se z křoví vyvalilo cosi, co na první pohled vypadalo úplně přesně jako Dýňák. Sestřička Jaimie, spojilo se mu okamžitě v mozku. No perfektní. Takže měli rodinku hezky pohromadě, to se hodilo. I Smrtihlavku to potěšilo. "To budu mít celou hromadu štěstí," zazubil se. A v tom, co dál, měl taky jasno. "Poberem je obě? Poberem. Žádný plejtvání." Poslední slova už pronesl k vlčatům, kterým stále nedocházelo, že jsou v nebezpečí. Idioti. Jeden větší, jak druhý. A sestřička Jaimie dokonce mluvila takovým způsobem, že by jí Stín nejradši hned vyrval průdušnici.
Šišlu si vzala do parády Smrtihlavka. Na něj zbyl Dýňák. Stín neváhal. "Opovaž se ceknout, smrade, a ať tě ani nenapadne utíkat, nebo se tvý sestřičce stane něco fakt hnusnýho. Buď hodnej chlapec a Smrtihlavka jí nic neudělá," zavrčel a rafl Lorenza za zátylek tak pevně, až v tlamě ucítil krev. Teprve pak ho začal napůl nést, napůl vláčet co nejrychleji za šedou vlčicí. Loket ho stále pobolíval a Dýňák byl už moc velký na to, aby ho pohodlně unesl, ale věděl, že takový ušák ho nepřepere. Horší by bylo, kdyby za ním běžela rozzuřená mamina... s tím se ale popasuje, až to bude aktuální. Momentálně si vychutnával sladkých pár kapek krve na jazyku a krásný pocit tesáků zabořených do kůže někoho slabšího. Doslova rajská hudba pro Stínovu podlou duši. Teď seš můj. Moje hračka. Moje pacička pro štěstí.

//Midiam přes Kaskády

Minuty plynuly a šedivák byl nadále uvězněn v svízelné situaci. Možnost záchrany byla jediná, spočívala v jednookém vlku, který na něj upíral svůj nehybný pohled a právě se přiznal k tomu, že uvnitř něj panuje naprostá prázdnota. „Myslel jsem si to,“ pokýval hlavou Stín, jako by byl největším znalcem psychologie v širém okolí. Možná ale spíš měl čich na ty, kteří ztratili ze života radost a šmrnc. Mnoho takových tady zatím nepotkal a o to to bylo jednodušší, černobílý rozhodně vyčníval z řady obyčejných hlupáčků, na které tu narážel zcela pravidelně. Málo početná výjimka – zaujal ho.
Musel ovšem vymyslet něco, co by zaujalo i toho rozpůleného, chtěl-li se ještě někdy svobodně ploužit po tváři země a kazit dobrou náladu všem, kteří se mu připletou do cesty. Majetek žádný neměl, kde by si ho asi tak držel, když byl stále na cestách, ovšem hmotné věci byly většině vlků stejně k ničemu. Měl ale jiné věci a postrádal svědomí, což byla v jistých směrech poměrně cenná výhoda, ačkoliv to z něj činilo naprosto odpornou existenci. „Možná, že existuje někdo, na koho bys chtěl vyšťourat trochu špíny,“ nadhodil zvolna, jak si rozmýšlel, co za službičku by mohl nabídnout. „Možná taky na někoho trochu té špíny nakydat – rozšířit pomluvičku, někoho trochu podusit?“ zkoumal výraz černobílého tváře, přece nebylo možné, aby ten vlk neměl žádné nepřátele, každý přece měl někoho, komu chtěl ztrpčit život, alespoň ve Stínově představě o světě. „Můžu taky dělat spoustu jiných věcí, co nikdo jiný dělat nechce a s čím si nechce špinit pověst. Mojí už nic uškodit nemůže,“ zašklebil se jako nějaký podlý skřet.

Začínalo ho to popravdě trochu obtěžovat. Mírně se mu zastesklo po Karovi, dávno ztraceném společníku, který se nikdy nebránil násilí a nezdráhal se ublížit. Byli dobrý tým. Kar jako planoucí žár, ničivá síla a Stín, přihlížející, přiživující se na utrpení druhých, jen přihazující polena do ohně, co již plál. Smrtihlavka byla zcela jiná. Vymýšlela nějakou pitomou strategii a Stín začínal mít dojem, že se své pacičky nedočká - ba co víc, že Lorenzovi nakonec snad nebude zkřiven jediný chloupek.
Dýňák došel k názoru, že s vlčicí není cosi v pořádku. "Bystrý chlapec," pronesl s jistou dávkou ironie v hlasu. Na to, aby si někdo všiml, že vlčice je trochu někde jinde, jeden nemusel být zrovna génius. Se zájmem ale naslouchal historce o tom, jak byla připravena o drápy. Dosud si toho Stín nevšiml, ale teď hleděl na tu hlaďoučkou, neškodnou pacičku téměř fascinovaně. Některé dílky začaly zapadávat na místo a obraz o Smrtihlavce se v jeho hlavě pomalu dotvářel. Tak přece měl pravdu, když ji poprvé potkal - byla to zlomená duše. Dýňák teď byl uvězněn mezi nimi a začal mluvit o tom, jak nemá rád nepřirozené věci. Dokonce se otočil ke Stínovi s otázkou. "Nevím," protáhl, i když věděl moc dobře. "Nejspíš ne. Nikdy jsem to moc nezkoumal." Lhaní mu šlo snadno jako dýchání, bylo jeho druhou přirozeností. Samozřejmě svou magii zkoumal, dlouhé hodiny se snažil proniknout do hlav těch kolem sebe, ovšem marně. Jeho kouzla byla slabá a neúčinná. Ale to se brzy změní.
Vlče teď bylo sevřené mezi kladivem a kovadlinou, ovšem... představa smrti ho asi moc neděsila. Prohodil tu otázku zcela lhostejně. Jakou můžeš mít představu o smrti, ty nedochůdče? zeptal se, ale pouze v duchu. Mlčel, otráveně naslouchal Smrtihlavce, která se odmítala vzdát svého plánu. No fajn. "Správně. Odstranění magie je výsada jen pár vyvolených. A ty se zdáš být ideální... snad i tvé sestřičce bychom dokázali pomoct." Naklonil se k Lorenzovi blíž, tak blízko, až mohl malý vlček cítit jeho smrdutý dech a důkladně si prohlédnout zažloutlé tesáky: "Ale jestli už se s ní nevrátíš, to by pak byla jiná. Naše laskavost má svoje meze, víš? My si tě najdeme. Máme své způsoby. A jsou i horší věci, než smrt, rozumíš? Něco ošklivého by se mohlo stát tobě... nebo sestřičce. A to bys ty přece nechtěl, ne?" Toužil tomu červovi aspoň uždíbnout kus ucha jako varování, ale ovládl se. Prozatím. Sebekontrola byla důležitá věc. Zdrhne a už ho neuvidíme. Tohle je pěkně stupidní plán. I tak se ale rozhodl ho držet. Jestli to celé ztroskotá, aspoň bude moci Smrtihlavce vyčítat, že je to jen její vina.

Dýňák se začínal pěkně vybarvovat. Vztekal se - zatím ne moc, ale Stín prorocky předpokládal, že brzy bude prskat jako nakopnuté kotě. A navíc se mu začalo chtít na velkou. No to je výtečný. U všech ďasů, Smrtihlavko, už ho odpravíme! "Možná, že jsme otravní, ovšem otravnost není to nejhorší, čeho by ses od někoho mohl dočkat," prohodil šedivák. "To vůbec není to nejhorší. Když budeš dál zkoušet naši trpělivost, můžeš taky brzo to nejhorší okusit. A to se ti líbit vážně nebude." Nojo, nojo, věděl, že nemá vlče strašit, ale Lorenzo byl stejně tak zabedněný, až Stín získával pochybnosti o tom, jestli ho vůbec vyděsit jde. Navíc Smrtihlavka se taky dvakrát nedržela zpátky, když začala vysvětlovat, co jsou zač magiči. Stín té řeči naslouchal, jako by se ho netýkala. "A taky jsme tu kvůli pacičce pro štěstí," zamumlal si pod vousy.
Stín už se opravdu těšil, že se schyluje k nějaké akci, jenže to by se Lorenzo nesměl zmínit o nějaké Jaimie, která byla šedému zcela ukradená, ale Smrtihlavce začaly v hlavě kolečka přeskakovat tak, až to bylo téměř slyšitelné. A pak pronesla tu největší debilitu, jakou Stín kdy slyšel. Tiše zavrčel a naklonil se k vlčici: "Co to vymejšlíš?" sykl tiše. "Tohohle máme v hrsti, neposílej ho pryč! Podělá to! Nebo se už nikdy nevrátí! Není z nás dost vyklepanej na to, aby nás poslouchal." Vztekle zarýval drápy do země a ryl do ní rýhy. Co to bylo za plán? Lorenzo vypadal zcela nevzrušeně. Stín by nebyl překvapen, kdyby došel do smečky pro Jaimie a pak prostě zapomněl, kam ji měl dovést, nebo že ji někam vodit měl. Taky si mohl pustit hubu na špacír a místo dvou vlčat na ně mohla naběhnout banda vlků ze smečky a udělat z nich fáborky na stromy. "Prostě to vyřiďme!" sykl k Smrtihlavce a vrátil se k blokování Lorenzovy cesty. Nechtěl, aby nikam chodil, mohlo to všechno pokazit.

//Narvinij

Dýňák Lorenzo evidentně příliš nechápal pointu toho, co se mu Stín snažil sdělit. Ačkoliv šedému vlku výchova mládeže ležela na srdci pramálo, iritovalo ho to - nesnášel, když musel sáhodlouze vysvětlovat nějakou podobnou pitomost. "Záleží na situaci," řekl tedy pouze neurčitě a olízl si čenich. Až bude venku z tebe, bude to jedině dobře, kamaráde, to mi věř. Stínovi náhle přišlo téměř kruté, že tady nikdo nemůže zemřít. Pak se museli po zemi pachtit a trápit se životem i takové formy života, jako je Lorenzo, neobdařené pražádným rozumem. Tragické. Jenže jak by tady mohl být inteligentní život, když tu nebylo skoro žádné nebezpečí? Je jasné, že pohodlným, lenivým životem se tady všem vyhladily mozkové závity. Takže tady vlastně on a Smrtihlavka konají prospěšnou činnost. Osvětu, chcete-li. Vnáší alespoň kapku nebezpečí do nechutně mírumilovného kraje.
"Ale když budeš sám, může se ti stát něco moc ošklivého," vemlouval se Stín a zcela ignoroval houbu, kterou Lorenzo objevil. Mykologie už ho nezajímala. A pak vlče prohodilo, že půjde domů. To zrovna. Stín se nenápadně přesunul, aby mu blokoval cestu, zatímco jeho společnice se do Dýně pustila, že je poseroutka a strašpytel. Poté se k němu otočila s otázkou, která slibovala velké možnosti. Že by se konečně začalo něco dít? "Za koho mne máš?" otázal se a roztáhl po své tlamě opět široký škleb. "Jsou jisté pohledy, které si nenechám ujít." Ještě aby jí přenechával všechnu zábavu. To tak.

Smrtihlavka nevypadala moc šťastně s jeho hereckými výkony, šklebila se, jako by olízla něco obzvlášť nechutného. Tohle nebylo v plánu. V mým plánu. Nemohla mu ale upřít, že se snažil, ať už byly výsledky jakkoliv neuspokojivé. A vedle Dýně, přiznejme si, Stín pořád ještě působil jako ten chytřejší. Vlček se totiž na rétorickou otázku, zda vyrostl v díře, rozhovořil o své domovině u moře a dále, zcela bez jakékoliv výzvy, mlel o rybách a jejich vnitřnostech padajících do moře. Stín zaskřípal zuby. Tohle tedy nebyla ta zábava, jakou si představoval, když ho Smrtihlavka brala na lov vlčete. Nakonec tu nekonečně se hrnoucí lavinu zarazil vysvětlením toho, co je kazisvět... ovšem zdálo se, že s Dýní není nic jen tak.
"Jo tak takhle to je," zahučel, jako by mu Lorenzo sdělil nějakou převratnou novou informaci. Stále se mu ale nedařilo znít moc nadšeně. "A jakou teda myslíš, že má barvu krev, která tě drží při životě, ty génie?" nedokázal se nakonec zdržet další otázky, ačkoliv tím riskoval, že spustí další vlnu volných asociací. Naštěstí se malý vlk osvědčil alespoň jako důvěřivá kořist, která jim ochotně povídala, kam míří. Smrtihlavka se hned nabídla, že ho doprovodí a Stín nemohl zůstat pozadu. Lorenzo byl možná natvrdlý, ale pacičky měl dobré jako každé jiné. "No samozřejmě, číhá tu velká spousta nebezpečí." Blýskl po Smrtihlavce stříbřitými zraky. "Byla by škoda, kdyby se ti něco stalo," protáhl líně a vykročil za nimi. Smrtihlavka slibovala místo se spoustou ryb a bobrů a Stín doufal, že je to někde daleko a v skrytu.

//Východní hvozd

Musel uznat, že přezdívka Dýně je velice přiléhavá. Vypadalo to, že vlček pobral rozumu opravdu přibližně tolik, jako průměrná zelenina, možná ještě méně. "Tys nikdy neviděl houbu? A veverku asi taky ne. Vyrostl jsi v díře?" zajímal se Stín, kterého koncentrace stupidity v těchto krajích nepřestávala fascinovat. Copak tady všichni čuchali nějaké otupující výpary, nebo jak? Tak či tak, šedý se těšil, až toho trikolóra trošku potrápí. Vyčkávavě se podíval na Smrtihlavku- tohle bylo konec konců její rodeo. Jenže... ona se k ničemu moc neměla. Dokonce začala na Dýni vrkat, jako by se s ním snad chtěla kamarádit. Stín se zamračil. Ale notak. Chápal, že to je hra, na jakou by měl přistoupit, ale... uh. Že by se mu chtělo, to se rozhodně říci nedalo. Otráveně si odfrkl.
"Kazisvět není jméno, ty idi-" Zamžoural po šedé a protočil oči. Fajn. "Ty chytrolínku malý," pokusil se o podobně sladký tón, jaký použila vlčice, ale ve finále působil akorát ještě vyšinutěji, než předtím. "Kazisvět je takovej, co všechno ničí, i když tomu nerozumí ani za mák," pronesl teď už otevřeně otráveným tónem. Myslel jsem, že ho budeme zrovna strašit a tejrat, ne si s ním, fujtajksl, hrát. Až když Smrtihlavka začala Dýni přesvědčovat, ať jde s nimi, začala mu docházet, že chce nejspíš vlče dostat někam, kde je to trochu odlehlejší. Ať si o sobě myslel, co chtěl, Stín taky nebyl nejostřejší tužka v penálu. "No jistě," chytil se hned s větším nadšením. "Jen pojď, mrňousi. Ukážem ti divy, co jsi ještě neviděl."