Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Počkej, až zima pokročí a nebude co žrát. To bys mým hnusem už nepohrdala," pronesl Stín s ledovým klidem a olízl si tlamu. Nic se neboj, sdělil v duchu lišce, která na něj tupě zírala neživým okem, pro mě jsi nádherná. Utrhl si další kus zmrzlého masa a zamračil se nad dalšími slovy hnědé. "Nesnáším vodu," oznámil jí prostě. To bylo ostatně evidentní z jeho zamaštěného a špinavého kožichu, který se pořádně umyl maximálně když pršelo nebo když Stín někam nedobrovolně spadl, než že by se kdy naschvál koupal. Ve skutečnosti mu ale na pár kapkách vody moc nezáleželo. Naštvalo ho to, ale ne zas tak moc. Když už tu ale měl společnost, která ho vyrušila z klidu, mohl jí na oplátku trochu pokazit den. Už přemýšlel, jestli by na ni neměl taky zkusit trochu z té nové magie, když tu hnědá nahlas vyřkla jeho myšlenky. Stín sebou trhnul, uvědomil si, co se stalo, a pak se mu po tváři rozlil úsměv, který by se dal asi označit jen jako zlověstný: "Tak děvenka se ráda hrabe v cizí hlavě, ano? A neumí se kontrolovat... Jaká to nebezpečná- " kombinace, chtěl dodat, jenže hnědá mu kamsi začala prchat kolem řeky. A to zrovna ne. "Stůj!" zvolal za ní a vložil do toho tolik z magie, kolik jen dokázal. Věděl, že jeho magie příkazu je slabá a snadno prolomitelná, tak doufal, že vlčice něco podobného nebude čekat a moment překvapení ji přinutí aspoň zpomalit, než si Stín posbírá lišku a dožene ji. "Kampak?" zahuhlal přes zdechlinu, kterou vlekl s sebou. "Snad my nechceš utíkat? To bych vážně nerad. Takže, jak jsem říkal - proč se hrabeš v mojí hlavě?" pronesl. Nelíbilo se mu, že se mu někdo rýpe v mysli. Ta hnědá by mohla, stejně jako ten křupan Život, vyšťourat na světlo minulost. A to vážně, vážně nechtěl.

Stín se zdlouhavě a namáhavě propracovával zmrzlou mršinou lišky a pomalu si plnil žaludek. Už se stačil trochu zklidnit z nově nabytých informací o magii dřímající v jeho nitru a sklouzl zase ke své obvyklé otupělé lhostejnosti ke světu kolem. Nerozhlížel se okolo sebe a tak si ani nevšiml hnědé vlčice, která se tu objevila. Tedy až do té chvíle, než se rozhodla skočit kufr do řeky a zmáčet mu celý kožich. Stín zvedl hlavu a pohlédl zamračeně směrem, odkud šplíchanec přišel. Z pod hladiny se brzy vynořila zmáčená vlčice - původkyně té nedobrovolné sprchy. Šedák se zamračil a sledoval, jak se nově příchozí hrabe z řeky na břeh.
Nezdálo se, že by si ho všimla... až do chvíle, než se otočila přesně správným směrem a viditelně se ho lekla. Stín byl rád, že ji polekal, ale teď už o něm věděla, takže musel nějak jednat. Rozhodl se k tomu, co uměl nejlépe - vycenil tesáky a zavrčel. Naštvalo ho, že ho zmáčela, a taky si musel bránit svou kořist. Tedy nebyla to tak úplně kořist, spíš nález... ale ani tak o něj nechtěl přijít. Celý se naježil a majetnicky si přitáhl hnusnou lišku k tělu jako plyšového medvídka. Doufal, že vlčice zmizí, ale ona jen stála na druhém břehu a zírala na něj. "Co chceš?" zasyčel. "Nestačí ti, že jsi mě zmáčela, chceš i můj oběd?" Zavrtěl hlavou. Nic takového. Stejně je bláznivá. Koupat se v tomhle počasí? Řeka možná byla teplá, ale všude jinde bylo hodně pod nulou. Vlčice musela mrznout. A pokud jde o Stína, pomáhat jí nehodlal.

//VVJ

Od jezera ho kroky dovedly k řece. K pekelné řece, jak to v jeho očích vypadalo. Nebyla totiž zamrzlá, ovšem v okolním chladu z ní stoupala pára a vzduch kolem páchl podobně, jako ta vločka, kterou slízl a která mu otevřela mysl. Pach síry, pach který v jeho hlavě evokoval představu pekla a zmaru. Pro Stína další z dokonalých míst. A aby bylo ještě dokonalejší, pod sněhem ucítil něco, co hledal. Zdechlinu. Začal hrabat, odhrnul vrstvu čerstvého sněhu, aby odhalil ryšavý kožich. Liška zřejmě chcípla už před nějakou dobou, ale mráz ji udržel v použitelném stavu. Nevypadala zrovna lákavě, aspoň pro běžného kolemjdoucího jistě ne - vlastně vypadala snad ještě víc olezle, vyhuble a prašivě, než Stín, nehledě na to, že už se ji něco před ním pokoušelo okusovat. Stína ovšem takové věci nezajímaly ani v nejmenším. Pro něj bylo mrtvé zvíře se zašedlýma očima a ohryzaným břichem hotovým pokladem. Znamenalo, že on sám umřít nemusel. Uložil se do sněhu a pustil se do práce. Mrtvola byla zmrzlá a tuhá, tudíž bylo jasné, že tohle mu chvíli potrvá. Soustředěně olizoval a okusoval liščí břicho, aby se maso rozehřálo. On měl ale času dost. Vlastně nikam nespěchal.

//Mahar přes Kierb

Šel dál, ovšem udržovat myšlenku mu šlo stále hůře. Nemohl už nadále ignorovat hlasité kručení v žaludku, které nyní připomínalo už spíše vzdálené burácení hromu. Stínovo vychrtlé tělo se chvělo v okolním chladu a bylo nucené prodírat se sněhem, aniž by ho jeho lhostejný vlastník pořádně krmil. Jenže Stín si vzpomněl, že je fyzicky existující entita až ve chvíli, kdy se mu před očima roztančily mžitky a on si musel na chvíli sednout, aby sebou neseknul. Zamrkal, dokud ty černé vířící mušky nezmizely. Blbé tělo, pomyslel si. Nedalo se ale nic dělat. Musel něco k jídlu sehnat, a to rychle. Neděsila ho sice myšlenka, že by měl být chladnoucí, mrznoucí mrtvolou, zněla vlastně celkem lákavě, ovšem po mnoha letech měl nyní něco, na co se konečně mohl těšit a říkal si, že by bylo lehce nešťastné zemřít, aniž by pořádně rozvinul své nově nabyté schopnosti.
Dorazil až k jezeru. To bylo, zcela pochopitelně, zamrzlé, tudíž lov ryb naprosto nepřicházel v úvahu. Ne, že by měl náladu cokoliv lovit. Raději hledal věci, které už jsou mrtvé. Ploužil se podél břehu a větřil, ovšem nenacházel nic. Žádný problém. Pokračoval prostě dál.

//Aina

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Kráčel dál ve svém zvláštním transu, přemýšlel nad magií a nad tím, co by s ní mohl dokázat. Být neviditelný a moci manipulovat druhými, to byla kombinace, o jaké se mu ani nesnilo. S tím mohl zvládnout napáchat tolik škody a chaosu, až mu z toho šla hlava kolem. Už i jen samotná neviditelnost... to byl přece jeho sen! Skrýval se celý život ve stínech a vysloužil si tak své jméno, byl v tom dobrý, ovšem úplně zmizet, to nikdy nedokázal. Ta možnost tu teď ale byla. Byla na dosah jeho tlap. Jen kdyby měl Smrti co nabídnout. Věřil ale, že když vytrvá a ještě chvíli bude hrabat poklady, těch třpytivých kamínků, které se občas objeví, bude mít brzy dostatek.
I ve svém opojení si uvědomil, že vstoupil na území smečky. Tedy na to, co bývalo území smečky. Smrtihlavka o tom cosi plkala, ale teď viděl na vlastní oči, že močály jsou pusté a prázdné a není tu nikdo, kdo by ho vyháněl. Ne, že by tu chtěl zůstávat a ne, že by kdy respektoval hranice smečky. Mohl tudy nyní projít bez problémů. Mrzlo dostatečně na to, aby se nemusel ani trochu obávat, že někam zapadne. Pokračoval dále na sever. Kam přesně? To sám nevěděl. Prostě šel. Jako vždycky.

//VVJ přes Kierb

Stína jeho nová hračka brzy omrzela. Zamračil se na Lethii, kterou jako by jeho řeč o Smrti vůbec neoslovila. Vlastně... vypadala mimo. Jako by spala v sedě. Pokrčil rameny. No nic. Stejně dokázal jen stěží ovládnout své vzrušení, jak se jeho mysl naplnila vědomím, jaká to síla v něm dřímá. Vstal a obrátil se k vlčici zády, jako by tam ani nebyla a zamířil pryč. Ve chvíli, kdy mu zmizela z dohledu, na ni vlastně skoro zapomněl. Měl na mysli důležitější věci, než živé bytosti. Dokážu toho tolik. Ach, tolik. Vždy věděl, že v jeho nitru leží klíč k mysli druhých, přímo v jeho dosahu, jen se naučit jím správně otočit. Věděl také, že s tím by mu mohla pomoci Smrt. Ovšem jak nyní zjistil, od té doby, co vkročil na zdejší magickou půdu, se u něj objevily i další schopnosti. Schopnost manipulovat druhými, prozatím jen málo, ovšem i to se počítalo. Jednou tu moc zkrotí. Stejně jako schopnost zmizet z dohledu i těch nejbystřejších očí. To prozatím nedokázal vůbec, ale ten potenciál v sobě měl. Byl si naprosto jistý, že je to dar od Smrti - stejně jako ta podivně vonící vločka, po jejímž slíznutí získal tento jedinečný náhled do svých magických schopností. Rázoval lesem pryč a stěží dokázal ovládnout své vzrušení, měl pocit, že se s ním svět točí, že mu srdce hrozně uhání, že bude zvracet a smát se a taky že možná omdlí. Nebo to taky mohlo být z hladu... kdy naposledy něco jedl, co? Jenže nedokázal myslet ani na takové věci, jako jídlo. V hlavě měl jen jedinou věc a tou byla magie.

//Mahar přes Tenebrae

Kdyby ho zajímala přání ostatních, nejspíš by Lethii navrhl, že ji představí Evelyn nebo Delivenovi. S těmi by se společně mohli nablble smát, držet se za tlapky a skákat světem, který zřejmě viděli jako nádherné místo zalité slunečním svitem. Ovšem protože ho to nezajímalo, jen pokrčil rameny. "Vás vytlemenců je tady jako blech, byl by snad zázrak o nějakýho nezakopnout," zabručel značně otráveným tónem. Jako by snad nutně potřeboval světlé vlčici dokázat, že on mezi ně rozhodně nepatří - ačkoliv to bylo zřejmé už od první chvíle - nastínil jí část svého pohledu na svět. Lethia nevypadala nadšeně. Ušklíbl se. "Nemuselo se mi nic stát, abych tohle pochopil," zazubil se jako liška postižená vzteklinou. "Všichni odejdou, umřou nebo tě opustí. Všichni, i milovaní přátelé, rodina, společníci, kteří ti snad přísahali věrnost - nedá se tomu zabránit. Všechno se jednou rozpadne, zmizí. Všechno a všichni. Štěstí se vyplýtvá. A co pak zbyde těm, kteří tolik lpí na životě, lásce, štěstí a přátelství? Oči pro pláč." Zahleděl se Lethii hluboko do očí: "Kdežto já, já budu pořád spokojený, protože mě nic z toho netrápí. Nikdo mi nemůže ublížit, protože není nic, co by mi kdo mohl vzít." A to byla pravda. Nakolik byla Stínova duše zcela prázdná a vyprahlá, žádnou bolest už necítila.
Lethia opravdu Smrt neznala. A co víc, vůbec nechápala, co se jí Stín snaží říct. "Jistě, že existuje. Žije na severu ve svém kamenném sídle," odfrkl si, jako by vlčice byla to nejvíce nekulturní stvoření, jaké v životě viděl. On sám se se Smrtí také ještě nesetkal, ale stačil si už vytvořit svou zcela idealizovanou představu a považoval se za naprostého odborníka. "Je to bohyně. Opravdová, ne jako ten kašpar Život, co si na boha jenom hraje. Ona má skutečnou moc a může mocí obdařit i ostatní - pokud pro ni mají dar, který ona uzná hodným její pozornosti." Zadumal se. On takový dar neměl - a přesto získal moc. To už muselo něco znamenat. Na čenichu mu náhle cosi přistálo. Chtěl to setřást, jako obyčejnou otravnou vločku, ovšem tahle... zářila, zeleně a modře, a vznášela se od ní vůně, která ve Stínovi evokovala představu pekelného ohně. Místo toho, aby ji setřásl, ji Stín z náhlého popudu slízl... a oči se mu rozšířily poznáním. Náhle poznal, že v jeho nitru dřímá víc, než si kdy myslel. Na obličeji mu rozkvetl široký úsměv, který musel Lethii připadat přinejmenším znepokojivý. Stín vyhlížel náhle naprosto vyšinutě. Chraplavě, štěkavě se zasmál. Ach... jaké možnosti na mě čekají!

Pro rozpůlence byla nabídka zřejmě lákavou. Prohlásil totiž, že pár nebožáků, jejichž život by mohl Stín ztrpčit, by se našlo. Přiškrceného Stína to nijak nešokovalo, zjistil již, že někoho, kdo mu pije krev, má snad úplně každý, jen se někteří vlci tváří, jako že to tak není, že milují úplně všechny a že by nikdy nechtěli slyšet nic trapného o ničích životech nebo o někom rozšířit malinkou pomluvičku. Polovičatý ale na šediváka nepůsobil jako takový typ – a nemýlil se. Pomoc od něj měl už téměř v kapse, viděl mu to na očích. Pomalu se nemohl dočkat, až konečně dopadne zase na zem a bude mít zase nohy dole a hlavu nahoře. Přikývl proto a na otázku, která vzápětí přišla, odpověděl: „Pak stačí, když mi o nich povíš něco víc. Poznávací znaky, kde bych je mohl najít, takové věci. Poradím si, netřeba se strachovat,“ ušklíbl se křivě. Poradí, nepochybně, tak, jako vždycky. Půlený se přiblížil ještě víc a zdálo se, že uvažuje i o dalších nabídkách, jaké šedý nadhodil. Pro šedého vlka to nebylo nic nepříjemného. Pramálo se styděl za své způsoby a hanebnou povahu a už se vlastně i těšil, až někomu trošku uškodí. „Pust mě a nebudeš litovat,“ protáhl Stín. Pravda… tohle tak úplně slíbit nemohl. Pár vlků, kteří mu v minulosti pomohli, si později rvalo chlupy a litovalo nejen, že Stínovi pomáhali, ale i toho, že ho vůbec kdy jeho matka zplodila. Přesto to v tomhle případě mohlo být jinak – neměl v plánu žádný podraz, aspoň ne na Meinera, ten mu totiž hodlal umožnit činit to, co činil nejlépe a nejraději. „Pověz mi, co po mně budeš chtít.“

//Taky volím a.
špatný účet, ups, pardon :D

Možná to Lethii mohlo přijít divné, ale v polomrtvolném stavu mysli, v jakém Stín povětšinou bloumal po světě, ho nějaký čas vskutku vůbec netankoval. Tušil, že tu moc dlouho není, ale neobtěžoval se začít prohrabávat smetištěm své paměti, aby svůj příchod nějak přesněji ukotvil v čase. "Aha," zabručel lhostejně, když mu vlčice sdělila, že je tu druhou zimu. Nezajímalo ho to. Stejně tak ignoroval její úsměv. Neoplatil ho. Uběhly snad celé roky od chvíle, kdy se upřímně usmál a nebylo to způsobené škodolibostí. Kdoví, jestli vůbec někdy. V tomhle směru byl Stín odjakživa naprosto oploštělý.
Ti dva měli ze zdejší země evidentně zcela opačný zážitek. "Zajímavé," utrousil. "Skoro to vypadá, že každý dostává to, co nechce." Popravdě se mu tím uvědoměním trochu ulevilo. Sice to byla země slunce, lásky a radosti, zkrátka absolutně nechutná, ale alespoň ani tady nebyl život k nikomu fér. Aspoň něco. "Já ti povím, co je špatně," ušklíbl se. "To, že to nedává smysl. Štěstí je iluze. Přátelé tě opustí. Čas... ti proplyne mezi tlapami, než stačíš mrknout. Nic z toho není skutečné. Skutečný je jenom úpadek a rozklad. Nevyhnutelný." Nádherný. Škleb mu ve tváři potemněl a jako by se na chvíli snad zasnil. Vzápětí ale jeho oči zaostřily zpátky na Lethii. "Já nemám špatnou náladu. Jsem zcela spokojený," ubezpečil ji a byla i nebyla to pravda. Necítil momentálně nic. Byl prázdný.
Pak se mu ovšem povedl onen geniální kousek a prázdnotu uvnitř vystřídala radost. "Ano, Smrt," zopakoval, téměř extaticky nadšený z toho, že mu bohyně, ke které tak vzhlížel, projevila přízeň. "Dala mi tuhle sílu manipulace... asi abych ji použil proti vysmátým přátelským blbečkům," vydechl. Ale zdálo se, že vlčice vůbec neví, kdo to Smrt je. Stín se zamračil. "Nikdy jsi snad neslyšela o Smrti, nejmocnější bytosti, co obývá zdejší kraj?" Neslýchané. To musí napravit.

Děkuji za akci
A prosím za 11 králíků 22 drahokamů + 22 oblázků

Nahozeno.

Lethia měla spoustu otázek. Tedy... vlastně spíš dvě. Což nebyla zrovna "spousta" v tradičním slova smyslu, ale Stínovi to tak rozhodně připadalo. "Záleží, co znamená dlouho," odpověděl, aniž by nějakou odpověď vlastně podal. Ani pořádně netušil, jak dlouho tu doopravdy byl. Mohl to dost dobře být týden, stejně tak jako dva roky. "Čas stejně nic neznamená," zabručel a stočil pohled kamsi nad Lethiinu hlavu. On čas nevnímal. Byl mu ukradený jako většina věcí na světě. Den nebo noc, zima či léto? Pro Stína to bylo prašť jako bouchni.
"Tolik? Jak jako tolik?" protáhl tlamu. Kudy ta vlčice chodila? On tady potkával samé natvrdlé blbečky a nezničitelné optimisty. "Takových, jako já, je tady vskutku málo," ujistil ji s úšklebkem. Doufal, že než se jejich cesty rozejdou, podaří se mu přesvědčit ji, že takovýhle vlk je tu jen jeden. On. "Tahle země je zaplevelená vysmátými přátelskými blbečky. To jsi na ně snad ještě nenarazila?" Moc by se divil, kdyby ne. Však on nemohl udělat půl kroku, aniž by o nějakého nezakopnul.
Věděl, že Lethia není z těch, se kterými by si popovídal, ale když už ji tu měl, mohl si na ní aspoň zaexperimentovat. A za ceny velkého soustředění a určité únavy se mu podařilo přimět ji, aby zdvihla tlapu. V očích se mu rozzářil nový život, který vystřídal mrtvolný výraz, který nosil obvykle. "Funguje to," vydechl fascinovaně. Vlčice ale samozřejmě nechápala, o co jde. Stín jí pohlédl zpříma do očí a po tváři se mu rozlil naprosto odporný triumfální škleb. "Smrt," sdělil jí, "se na mne usmála a obdařila mne silou. Jsem... jsem... žádoucí. Jsem v přízni." Ó, nedokázal uvěřit svému štěstí, ani se nezamyslela nad tím, že síla, pomocí které může umlčovat vlčata a nutit vlčice zvedat tlapy do vzduchu, asi k ničemu moc není. Zajímalo ho jen to, že ho Smrt nejspíš má ráda - a to byla asi tak jediná věc, na které mu v životě záleželo.

Od pohledu bylo jasné, k jaké sortě tato vlčice patří. Byla jedním z těch usměvavých blbečků, jimiž tu bylo všechno zcela zamořeno. Stín si při její omluvě pohrdavě odfrkl. Ach ano. Po čase stráveném se Smrtihlavkou téměř zapomněl, jak vypadá klasický zástupce zdejší populace. Světlá vlčice tu ale byla, aby mu to ochotně připomněla - ani se nemusela moc snažit, stačilo, že existovala.
Na jeho otázky nepřišla žádná reakce, žádná odpověď, vlčice na něj jen zírala a nakonec se představila. Usedla sice, ale Stín nebyl natolik naivní, aby si myslel, že to bylo způsobené jeho zoufalou snahou. "Stín," procedil skrze zuby své jméno, aby světlá věděla, s kým má co dočinění, ačkoliv nevylučoval i možnost, že se bude zkrátka domnívat, že je pošahaný blázen a prská po ní náhodná slova. Kdo by se na ni v takovém případě mohl za to zlobit? Však to byla prakticky pravda. Šedivákovi ale nevadilo, když byl vnímán jako blázen. Na názorech druhých mu nezáleželo. Kdyby měl nějaké svědomí, jistě by se neprojevoval takhle. Dál zkoumavě hleděl na vlčici, párkrát se zdálo, že s něj snad cosi vypadne, ale pak se znova zarazil. Zavřel oči a poprvé po dlouhé době se opravdu na něco soustředil. Vytvořil ve své hlavě zcela a naprosto banální myšlenku a upřel na ni veškerou svou zmrzačenou vůli, až si myslel, že mu lebka exploduje. "Zvedni tlapu, jestli tohle funguje," pronesl k Lethii opět zcela bez kontextu a otevřel oči - s napjetím očekával, jestli vlčice tlapu zvedne, protože tentokrát to cítil. Jeho magie ale byla slabá, ačkoliv to netušil. Lethia možná pocítí nutkání ho poslechnout, ale nepřemožitelné zřejmě nebude... šance na úspěch tedy byla určitě nižší, než by se mu líbilo. Nic z toho ale Stín netušil a tak dychtivě napínal stříbřité zraky, co se stane.

Tak jako obvykle měl Stín lehké spaní a v momentě, kdy ho do zadku nakopla cizí tlapa, byl okamžitě naprosto probuzený. Tesáky se zaleskly snad dříve, než vůbec otevřel oči - možná proto se mu v tlamě octl pouze chomáč cizích chlupů a ne nic jiného. Nedošlo na krev. Světlá vlčice měla štěstí. Stín se octl na nohou, ani nevěděl jak a přejel ji chladným pohledem stříbřitých očí, najednou jako vtělení klidu, jako by se po ní před deseti vteřinami neohnal tesáky jako vyšinutý. Pak se mu po tlamě rozlil potěšený široký škleb. Můj pokusný králíček si mě našel sám. Dokonalé. Jenže... jak měl zkoušet něco, o čem ani nevěděl, co to je? Netušil, jak to udělal s Dýňákem. Stalo se to náhodně. Takže... bude asi prostě muset improvizovat. Donutit svůj hlas, aby působil takovou autoritou jako když mluvil na vlče.
Uvědomil si, že už notnou chvíli na vlčici jen nehnutě hledí, šklebí se a nemrká, prostě jen zírá, a že jestli chce něčeho dosáhnout, bude pravděpodobně muset začít mluvit. "Měla bys používat ty útvary, co ti vězí v hlavě," pronesl, poněkud opožděně. "Říká se jim oči." Zamyslel se. Jak začít? "Co kdybys je prostě pořádně vypleštila?" navrhl v naději, že vlčici přiměje vykulit oči, až jí vylezou z důlků. Ale... nic necítil. Tentokrát ne. Odfrkl si a podrážděně rýpl tlapou do země. "A nebo pořádně zamrkala, hmmm?" Zase nic. Zamyšleně mlaskl. "Nebo že by ses chtěla jen tak posadit?" zkusil něco úplně jiného, ale zbytečná snaha. Jedno ale bylo jisté - musel té nově příchozí připadat jako naprostý magor, když tak křivil tvář při každé zdánlivě zcela nesmyslné otázce, jak se tak snažil přimět k fungování magii příkazu, o které ani nevěděl, že ji má.

"Ale co by mě trhal," zamrmlal Stín otráveně. Nebyla ona nějaká paranoidní? Tolik se obávala o svůj prašivý kožich? "Bude mít co na práci se Šišlou a Dýňákem a až si na mě vzpomene, budu dávno pryč," zívl opět a zdálo se, jako by se zavrtal hlouběji do země, aby dal jasně najevo, že se nehne ani o zatracenou píď. "Krom toho prší," podotkl, ačkoliv to nebylo tak úplně přesné. Spíš snežilo. Na jihu ale bylo až moc teplo na to, aby se sníh udržel, takže měl Stín prakticky pravdu. Smrtihlavka na něj ale nenaléhala, sama se otočila k odchodu a mířila kamsi pryč. "Měj se," zahučel za ní, ale už se mu vytrácela z dohledu mezi stromy. Šedivák zhluboka vydechl a svalil se na bok do své oblíbené pozice ála hnijící zdechlina. Hleděl na tmavé větve stromů, jak se pohupují ve větru a přemýšlel o tom jednom momentu - o té chvíli, kdy Dýňákovi řekl, ať drží hubu. Poslechl ho, jistě, byl to malý podělánek, jakpak by ho neposlechl... ale nemohl se ubránit dojmu, že za tím je něco víc. Něco cítil, když ta slova vyřkl. Nějakou autoritu, kterou normálně neměl. Cosi se v něm pohnulo. Nedokázal to ale pojmenovat. "To by chtělo prošetřit," vyslovil do prázdna. Na to by potřeboval ovšem pokusného králíka a Dýňák utekl. Smrtihlavka byla taky pryč. Zůstal sám. Znavený a hladový. Jako obvykle. Nevadilo mu to. Zavřel oči - však už si nějakého králíčka na pokusy najde, až si trochu odpočine. Během pár chvil spal, skrytý pod hustým větvovím opravdu působil pouze jako temný stín na rozmočené lesní půdě.