Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 7

Sny se přelévaly jeden v druhý, až se z nich postupně vytratil veškerý smysl a řád. Chaotický tanec stínů a světel tančil ve vlkově mysli. Míhaly se tam obrazy vlků - rodiny, známých, nepřátel. A hlasy. Hlasy, které se mu smály, popichovaly ho, vířily mu kolem uší. "Chyť si nás, Stíne." "Pojď za námi, Stíne." "Nechytí, nechytí, nechytí!" Stín kolem sebe divoce cvakal tesáky, chtěl na ně křičet, ale neměl hlas. Byl jen čímsi němým, vzteklým a vyděšeným, co kroužilo v temnotě a bezmocně se honilo za přeludem. Zlomený, ztracený tvor, nehodný ani politování, spíše zatracení. A pak se ozval další hlas. Zněl jaksi blíže. Reálněji. Neduněl takovou ozvěnou. "Stí-"
"-ne," ozvalo se mu u ucha a kdosi do něj dloubl. Šedivákova reakce nebyla příliš silná. Jemně sebou škubnul. Neměl v sobě mnoho síly, jeho tělo všechnu spotřebovalo na souboj s nemocí. Mírně nadzvedl víčka. Spatřil tvář, která mu byla nějakým způsobem povědomá. "Laynn?" tipnul si chraplavě a znovu oči zavřel před tím zářivým světem kolem. Všechno bylo příšerně bílé, vypalovalo se mu to až kamsi do mozku. S tím, jak ho strašně bolela hlava, se divil, že mu ještě nevytekl ven ušima v podobě rozmaštěné kaše. Jistě by to bylo milosrdnější, než tohle. "Proooč-" zachrčel a odkašlal si, "mě budíš?" Ve svém horečném polovědomí došel k závěru, že ona dloubající vlčice bude zřejmě jeho sestrou. Však ona byla vždycky jediná, kdo se o něj staral... Ne, že by z toho teď byl zrovna nadšený. Ve spánku ho možná pronásledovaly noční můry, ovšem aspoň mohl zapomenout na to, jak strašně zle mu je. Každý nádech v něm hvízdal a z horečky ho bolel každý kloub, každý sval v těle. Jemně se třásl jako list ve větru. "Nech mě spát," zamumlal a stáhl se do těsnějšího klubíčka. Chtěl spát. Spát na pořád.

//loterie 6

Kessel ještě cosi říkal, ale Stín ho absolutně nevnímal. Ne, že by se nesnažil, ale jednoduše to nedokázal. Jeho mozek klopýtal sám o sebe. Veškerá snaha o vytvoření rozumné myšlenky byla zcela marná. Slova se v jeho hlavě rozsýpala a převracela. Šedý ani nedokázal udržet oči otevřené. Než mu definitivně sklapla víčka, zahlédl Kesselova záda, jak se vzdalují do bílé nicoty. Dobře. Tiše se zasmál. Čemu? Ničemu. Jen tak. Pak mu hlava klesla, oči se zavřely a vědomí ulétlo ušima kamsi do dáli. Stáhl své tělo do těsného klubíčka, které se lehce chvělo a i ze spánku, či možná spíš ze mdlob, pokašlávalo. Dech mu v plicích hvízdal. Stín se octl ve spárech horečky a nemoci, se kterou se teď, když se konečně uložil na jednom místě, dalo jeho vychrtlé tělo do boje. Vyhraje? Prohraje? Co na tom záleží... neměl nikoho, komu by chyběl, a nic, pro co by měl dál žít. Ale když bude žít, tak bude.
Jeho mysl sklouzla do snu. Začínal podobně, jako mnoho snů před ním. Stál u vodní hladiny a hleděl do ní. Zcela jasně se na ní odrážel ten druhý Stín. Odraz. "Zase ty?" zavrčel Stín a dvojník mu to oplatil, vrátil mu ten hrdelní zvuk jako ozvěnou. Stejně vyceněné tesáky, nakrčený čenich. Stín ho nenáviděl. Nenáviděl ho nejvíc ze všech, protože byl jím. Šedivák si v bdělosti neuvědomoval, že se vlastně nenávidí, i když vnímavějším vlkům to mohlo dojít. On byl příliš zabedněný a zahleděný do sebe... ale když spal, převzalo otěže jeho podvědomí. "Proč mě sleduješ?" "Jsem ty, ty pitomče," opáčil odraz. Stín se po něm vrhnul a odraz učinil to samé, srazili se nad hladinou a oba spadli do kaluže. Váleli se v ní, rvali se, Stín se Stínem, jako už tolikrát předtím. Byl to sen, který se vracel, sen, který něco znamenal... ale co? Co znamenal? Tentokrát měl Stín ale pocit, že by odraz mohl porazit. Tesáky mu rafal po hrdle a dokázal ho sevřít, jenže... odněkud se vynořily černé pařáty a táhly ho pryč. "Co děláte?" vrčel a chňapal po nich, ale jak jeden ukousl, objevil se druhý a zabořil do něj své drápy. "Všechno kazíte!" řval, až mu přeskakoval hlas. Byl tažen, vlečen, vláčen beznadějně pozpátku kamsi pryč... a odraz stál v kaluži a s hlavou zakloněnou k couvajícímu měsíci se chechtal, chechtal, chechtal...

//loterie 5
//Medvědí řeka

"Chápeš to velice správně," odkašlal si Stín. Šedý svou magii velice zbožňoval, zakládal si na ní jako na ničem jiném na světě, ovšem pokud jí vládli ostatní, zas tak nadšen z ní nebyl. Tak to ale vlastně platilo o všem. Všechno bylo dovoleno, všechno bylo odůvodněno... pokud to dělal Stín. Když to dělal někdo jiný, musel dostat lekci. Tak, jako ji měla dostat Děvenka. Vyslechl si Kesselův názor na celou věc, pokýval hlavou, aby se neřeklo, ale vlastně ho vůbec nebral na vědomí. Vlk se ale neměl moc čeho obávat. Stínův myšlenkový přijímač byl dosti slabý. Souvislou myšlenku by nepřečetl, ani kdyby se na hlavu stavěl. Prozatím. Pomoct mu s tím mohla ta, její jméno vyšlo z Kesselovy tlamy. Šedý se štěkavě uchechtl. "Smrtižel. To se mi líbí," zahuhlal a v jeho skelných, nepřítomných očích se na chvíli živě zablesklo. "Znáš... se s ní?"
To už ale byli ve skrytu stromů. Právě včas. Šedivák už teď přepínal svoje tělo víc, než by to kdy učinil kdokoliv se špetkou zdravého rozumu v hlavě, ale i ono mělo své limity. Ve chvíli, kdy se milostivě přišoural k závětrné skrýši, aby ji kritickým okem obhlédl, jeho nohy to konečně vzdaly a šedivák se způsobem, který v sobě nesl nádech dramatu, složil do sněhu. "Cha," zaskřehotal nesouvisle. Kdoví, co tím myslel. Mžoural zpod přivřených víček, aby ty tančící mžitky opět zmizely. Pořád se vracely, nechtěly ho nechat na pokoji. Svět kolem něj tančil. Stín tiše zavrčel. Nesnášel, když se tohle dělo. Jestli jeho blbé tělo chce omdlít, ať to teda udělá a nechodí kolem horké kaše. Ale nestalo se. Svět se ustálil a mžitky na chvíli zmizely. Šedivák ale i tak vnímal už jen napůl. Vzpomněl si ale na otázku, kterou pokládal jako poslední. "Mě má Smrt ráda," oznámil Kesselovi ztěžka. "Vybrala si mě, víš?" Zašklebil se a nechal hlavu těžce dopadnout na přední tlapy.

//loterie 4
//Mahtaë

Nechávali za sebou řeku i svou konverzaci plnou hlubokých úvah o životě. Stín se vláčel ve stopách vlka, se kterým prakticky v ničem nesouhlasil, ale kterého musel zařadit do skupiny těch snesitelnějších ze zdejších obyvatel. Alespoň byl schopen tvořit souvislé věty a poměrně rozumné argumenty k obhájení svých životních postojů. Nebyl jako někteří z těch zdejších sluníčkovských idiotů, kteří se Stínovi tlemili do tváře a jediný argument, kterého byli schopní, bylo život je přece tak strašně boží! Znechuceně se zašklebil už jen při té myšlence. Pitomci. Kráčeli mlčky a šedému to velice vyhovovalo. Šetřil si sípavý dech na chůzi a na kašel, který ho přepadal každou chvíli. Možná tentokrát vážně umřu, pomyslel si netečně, ale zase takové naděje tomu nedával. Už dřív se domníval, že s ním je amen, a hle. Byl pořád tady. Netrápil se s tím. Každý jednou umře a i na něj dojde řada. Klopýtal a potácel se kupředu. Byl si vědom Kesselových pohledů, ale zdálo se, že si vlk uvědomuje, že kdyby mu nabídl oporu, Stín by odmítl. Nebo tak aspoň šedivák soudil z toho, že mu Děda nic neřekl.
Po nějaké době se ovšem zeptal, co za sled událostí vedlo k tomu, že si Stín vysloužil tuhletu odměnu. "Chránil jsem jen svou kořist a své soukromí," odvětil. "Nenechávám náhodné tuláky hrabat se mi v hlavě beztrestně." Zakašlal a pokračoval: "Obzvlášť jsou-li natolik hloupí, že se sami prozradí." Ano, Děvenky invaze do jeho mozku ho velice podráždila, stejně jako její zbabělé vycouvání z boje, za který si mohla sama. Zajímalo ho, co si Kessel myslí o tomhle. Že by snad nechal kdekoho se mu rýpat v jeho tajemstvích? Možná ani žádná neměl... třeba byl docela svatý. Stín se té myšlence tiše zasmál a vzápětí se povážlivě zapotácel. Zatočila se mu hlava a měl co dělat, aby zůstal na nohou. Chvilku se zastavil a zběsile mrkal, aby rozehnal černé tečky tančící před očima, než zase nejistě vykročil za vlkem. Byl na konci sil. Nic nového.

//Křišťálový lesík

//loterie 3

"A proč by na tom nenesla svou vinu? Potomci normálních matek se jen tak nestanou vrahy. A když se někdo poškozený už narodí, no..." pokrčil rameny a přejel si ve výmluvném gestu drápem pod krkem. Proč by ne? On by to tak udělal. Kdyby to tak udělali s ním, ušetřilo by mu to spoustu starostí. Stín by mohl taky vlkovi říct, že třeba jeho matka zrovna takové vlče vychovala a rozhodně to její vina byla - jenže na to se ho nikdo neptal a on se v minulosti hrabat doopravdy nehodlal. I když, kolem a kolem, on takhle vyrostl, protože na něj jeho rodina vlastně zanevřela, jenomže on neumřel, jak by si asi všichni přáli. Vyrostl sice do poněkud zvláštní formy chodící mrtvoly, ale naživu byl, aspoň fyzicky. Že uvnitř měl spáleniště, to byla věc druhá.
Líbilo se mu, že vlk to celé nazval složitou otázkou. "To je účel," popotáhl, už poněkud otráveně. Bylo jasné, že brzy se na to vykašle a nechá si sople padat až na náprsenku. Hnus. Od Dědy následoval poměrně dlouhý monolog, během něhož měl už Stín trochu problém udržet pozornost. Pod nátlakem bolesti hlavy se mu myšlenky trochu rozbíhaly. Ty seš mi nějakej moc chytrej, pomyslel si. "Hm, věřit si můžeš komu chceš, pochopitelně," zahuhlal. "Ale ten, co se už jednou rozhodl, si to málokdy rozmyslí." To zase hovořil o sobě - o pohledu na svět druhých vlků a tom, jak často mění své názory, neměl reálnou představu. Tiše se uchechtl nad představou, že zlé skutky si nesou následky. "Ne každý se stará o následky," podotkl. "Jsou věci, které za následky stojí." Samotný Stín se svými jizvami byl ostatně takovou sbírkou následků - a že by se někdy poučil, to se říct nedalo.
Vypadalo to ale, že debata se končí. Aspoň prozatím. Stín na jejím pokračování momentálně netrval, protože mu bylo zcela mizerně. "No fajn," zavrčel a odkašlal si. Tak teda na jih. Zakoulel očima, když ho vlk ujišťoval, že má času, kolik potřebuje. "Zas si nelichoť, kvůli tobě bych se nepřetrhnul ani normálně," ujistil ho, zatímco se šoural sněhem a pokašlával. Chůze všechno jen zhoršovala. Bolest, sípání, kašel. Pochytil ale vlkovo jméno. Kessel. "Jsem Stín," představil se rovněž. To by ho zajímalo, kam ho ten tulák hodlá odtáhnout...

//Medvědí řeka

//loterie 2

Bylo jasné už od začátku, že tihle dva se nemají šanci na něčem shodnout. To nebylo jako se Smrtihlavkou nebo Noroxem, kteří Stína možná nesnášeli kvůli jeho magickému původu, ovšem v jiných ohledech byli schopní najít společnou řeč (i když to v případě Noroxe byla třeba řeč tesáků a drápů). Možná to tedy mohlo vypadat jako zcela zbytečná diskuze. Ale Stínovi to nevadilo. Bavil se... i když postupně stále méně, jak mu postupně bylo hůř a hůř. "Hm," zabručel. Donekonečna by to jistě omílat mohli. Nezdálo se ale, že by o to Děda stál. Stín se asi musel smířit s tím, že nikdy plně nepochopí jedince, kterým v jejich duši hoří touha spasit svět a všechny jeho obyvatele.
"Ach tak," pokýval Stín hlavou po chvíli, když vyslechl názor vlka na to, komu stojí a komu nestojí za to pomáhat. Chtěl to nechat plavat, ale nakonec to zase nedokázal. Musel nadhodit ještě poslední úvahu. "Jenže," přeložil si tlapy, "když zachráníš někoho, kdo pak třeba... co já vím, utopí nevinné vlče v řece," samozřejmě pouze hypotetický příklad nezaložený na reálných událostech, že ano, "není pak svým způsobem to, co se stalo, tak trochu i tvá vina?" Postupně mu ale vlezlé otázky došly. Docházela mu tak trochu i energie. A vlk mu teď pomoc nabídl ještě jednou. Nevnucování si představuju jinak, pomyslel si Stín, a ledabyle trhnul rameny. "Neznám tu žádná lepší místa. Aspoň ne v tomto okolí. Ovšem když po tom teda tvá dušička tak strašlivě touží, můžeš mi nějaké ukázat," svolil a začal se opět štrachat na nohy. No... trochu zalitoval, že si vůbec lehal, protože nyní to šlo už o dost hůře. Zadek mu trochu ujížděl do strany a jednou si kecl zpátky do sněhu, než se mu onen úkon podařilo dokončit. Odměnou mu byl záchvat kašle. Co si to jen uhnal? Možná by vlastně od Dědy bylo milosrdnější ho nechat umřít v závěji, než ho nutit bojovat s nemocí, která mu lezla do těla.

//loterie 1

Stín zkoumavě bořil stříbrné zraky do vlkových tyrkysových a zvědavě vyčkával, co se tedy dozví. To, co mu starší vlk říkal, dávalo smysl. Tedy dávalo by smysl, kdyby šedivák byl schopen chápat aspoň základní vlčí empatii - jenže ve stavu, v jakém jeho mysl zamrzla už před mnoha lety, to Stínovi připadalo tak maximálně k smíchu. "Ach, samozřejmě, rozumíme si výborně," pokýval pomalu hlavou. "Ale... přece jen něco tratíš, ne?" zakřenil se vzápětí. "Třeba čas. Energii." Chtěl jmenovat další příklady, ale jaksi ho další nenapadly. Rozhodl se přičíst to na vrub kolem panujícímu chladu, který mu začal nahlodávat mozek, a ne skutečnosti, že celá jeho teorie je postavená na velice chatrných základech.
Poznámka o hrdosti ho nicméně pobavila. Cožpak on měl nějakou hrdost? Více hrdosti by se našlo v hrudce slizu na kameni. "Možná spíš tvrdohlavosti," poznamenal a zakašlal. Vlastně ho to teď nutilo ke kašli skoro pořád. Zatracená Děvenka. Zbabělá. Nad další otázkou se mu tlama roztáhla do širokého šklebu. "Je vidět, že mě neznáš," poznamenal. Stín nepochyboval, že je všemi těmi věcmi, které vyjmenoval, a možná ještě nečím víc, ovšem jakožto tvora bez svědomí ho to netrápilo. Vlastně snad byl na svou odpornou náturu ještě hrdý. "Na tom ale nezáleží... důležité je, že když pomáháš vlkům na potkání, nemáš ponětí, komu nabízíš svou pomocnou tlapu. To tě netrápí?" Děda se vyhýbal odpovědím a Stína to trochu štvalo. Bolest se mu v hlavě rozvíjela jako černý květ a neměl náladu na takové vytáčky... ačkoliv je sám hojně a rád praktikoval. Ovšem že je šedivák pokrytcem, to snad ani nemohlo nikoho překvapit. "Za krásných dní se mi chce umřít nejvíc," sdělil staroušovi. "Ještě jsem se každopádně nerozhodl, jestli umřu, nebo ne. Uvidíme, jak se vyvine momentální situace," protáhl a po krátkém přemýšlení si zase lehl, čímž veškerou námahu vynaloženou ke vstávání a sedání učinil naprosto bezpředmětnou.

Stína to začínalo popravdě nudit. Vlk mu vůbec neobjasnil to, co chtěl slyšet. Z očí toho druhého sršela zvědavost a zájem, ale Stínova zvědavost ukojena být zřejmě neměla. "Takhle jsem to nemyslel," zabručel šedivák a začal se z křoví štrachat na nohy, neb se rozhodl, že tohle místo nakonec asi přece jen nebude přesným bodem jeho skonu. Teď aspoň nemusel k Dědovi vzhlížet jako k nějakému božstvu, ale viděli si hezky z očí do očí. Krátce, suše zakašlal. Nojo - i kdyby neumřel, jistě si tu zimní koupel pěkně odskáče. Jen doufal, že Děvenka trpí stejně. "Myslím tím, proč vůbec každému pomáhat? Každého zachraňovat? I když o to ten druhý třeba nestojí?" naklopil Stín hlavu ke straně. Zdržel se vyčítavého tónu, vlastně hovořil, jako by se ptal, co si asi starouš myslí o tom dnešním počasí. "A co kdybys jednou, bohové chraň, zachránil někoho, kdo si to fakt nezaslouží? Někoho prolhaného, prohnilého, zkaženého... Byl by to pak stále dobrý skutek?" Pokud si vlk myslel, že Stínovi může otevřít oči, chudák se ošklivě spletl. Šedý byl dávno daleko za bodem záchrany.
Stín znovu zakašlal a popotáhl, pak se zamyslel. Měl by se někam vypravovat? Předpokládal, že mistr Záchrana se potáhne za ním, takže nemohl zamířit k jeskyním. Možná tak do lesů na druhou stranu. Jenže jaká vůbec byla pointa přesunu, když měl k sobě zas jednou přilepený takový ocásek? Navíc si nebyl jist, jak pevně ho nohy udrží, a kdyby někde po cestě upadl, jen by upevnil v Dědovi přesvědčení, že mu musí pomáhat. Proto se na konci úvahy, místo toho, aby někam vyrazil, usadil zpět do sněhu. "Takže ty mě nehodláš nechat v klidu umřít, chápu to dobře, že ano?" otázal se konverzačním tónem a otřel si tlapou mokrý čenich. Mezi očima se mu usadila vytrvalá bolest. Začínalo mu být špatně.

Odpovědi na svou otázku se nedočkal. Zakabonil se ještě více než doposud. Velice ho zajímaly pohnutky těch, co se neustále omlouvali a chodili kolem druhých jako mezi vejci. Jenže to vypadalo, že tady od tohohle se to nedozví. Vlk spíš vymýšlel, jak co nejlépe zachránit Stínovu bídnou kůži, což byla další věc, které šedivák nerozuměl. Bylo to zkrátka klasické setkání s dobrou dušičkou, jakých tady zažil už spousty. Navíc se mu Děda snad smál? Fajn, starouši, posluž si, pomyslel si. Kousat rozhodně neváhal - ale příchozí navzdory svému pobavenému xichtu očividně nehodlal testovat, jak moc vážně Stín svá slova míní.
Místo toho začal rozvíjet další nápady. Stín na něj otupěle mžoural. Chtěl by se ideálně navrátit do stavu dřímoty a mizérie, ne poslouchat, jaké turistické zajímavosti skýtá zdejší okolí. "Hm," zamručel při zmínce o jeskyních, "měl jsem již tu čest si tam málem srazit vaz. Jistě se o to nebudu snažit podruhé." Sice by na to zapomněl, kdyby to starouš nevytáhl, ale teď si vzpomínal docela dobře. Určitě by to byl lepší úkryt než to, co měl teď, ovšem ani v nejmenším nehodlal dát cizinci za pravdu. To radši zdechne... což se mohlo stát dost dobře, ale ještě se k tomu nechystal. Slyšel sice, jak mu dech hvízdá v nose, drkotal zuby a obecně mu bylo dosti mizerně, ale hlavu měl pořád čistou. "Radši mi něco vysvětli," obrátil se k vlkovi. "Co vás... hm, běžné obyvatelstvo vede k tomu snažit se zachránit kdejakého bídáka, o kterého zakopnete ve křoví? To byste se sebou jako jinak nemohli žít, kdybyste nestrkali rypák do cizích věcí, nebo jak?" Vlk o něm přece nic nevěděl - a Stín uvažoval, jestli kdyby věděl, chtěl by mu pořád pomáhat stejně vehementně. Na začátku zimy s Tasou přece hodili do ledové řeky jedno vlče a druhé nechali na pospas smrti v lese. Pokud by si měl tipnout, byla teď obě mrtvá. Jestlipak i kdyby tohle věděl, považoval by ho vlk stále hodného záchrany? Stín se ušklíbl pod vousy, i když mrzl a do smíchu mu nebylo. Přišlo mu to jako zajímavá úvaha.

Schoulený ve křoví, promrzlý šedý vlk podřimoval a vyčkával. Vyčkával na cokoliv, co osud zavane jeho směrem, tak jako vždycky. Zima mu zalézala až do morku kostí a jeho vychrtlé tělo se chvělo v zoufalé snaze se zahřát. Stín v hlavě líně převaloval myšlenku, zda je tohle vskutku jeho konec. Nebylo to poprvé. Mnohokrát už se domníval, že došel na konec své cesty, ale nakonec se dosud pokaždé probudil - kdesi, úplně zničený, ale stále naživu. Jeho výhodou bylo, že mu nezáleželo na tom, jestli bude žít nebo zemře. Pravda, nyní, když v sobě objevil magickou sílu, kterou dosud sice neuměl použít, ale měl pocit, že je pochopení na dosah, by ho možná trošku zamrzelo umřít. Na druhou stranu... vyřešilo by mu to spoustu problémů. Už by neměl, kupříkladu, žádné hloupé tělo, které je neustále potřeba krmit, nechávat ho odpočívat a udržovat v teple. Neměl by už nic. Nebyl by nic. To si ostatně vždycky přál...
Z polospánkových úvah ho vytrhl nedaleký šramot. Stín se rázem navrátil k plnému vědomí, rozlepil oči a nasměroval slechy tím směrem, ze kterého se vzápětí vynořil postarší vlk. Šedivák na něj zahlížel ze své pozice vleže a čekal, co z něj vypadne. Sám se do zahajování konverzace nehodlal pouštět. Třeba děda jen prochází a ani se nebude chtít zabývat s takovým odrbaným individuem. Jenže, jak se ukázalo, to přesně chtěl. "Omlouváš se za co?" zahuhlal Stín s plným čenichem a popotáhl. Vlci, kteří se omlouvali snad i za to, že dýchají, vždycky unikali jeho chápání. Zavrtěl hlavou. Bylo mu jasné, co přijde - snaha o záchranu. To taky nikdy nechápal. Existovali na světě tvorové, kteří se snažili zachraňovat jiné tvory, ať už jsou jakkoliv zbyteční, podlí nebo odporní. "Dokonalá dedukce," ušklíbl se šedivák, když mu Děda oznámil, že vypadá promrzle. Uvědomil si, že mluví poněkud nakřáple. Zima už na něm zapracovala. "Obohať mě, prosím tě - jak bys mi chtěl asi tak pomoct? Protože tě varuju. Jestli mě hodláš zahřívat vlastním tělem, urvu ti ucho." Z nakrčeného čenichu a obnažených špiček tesáků bylo celkem zjevné, že Stín o pomoc moc nestojí. Neposlal ale Dědu do háje hned zkraje a natvrdo... co kdyby s ním mohla být ještě zábava?

Tolik doufal, že z toho něco bude. Hrozně si přál, aby se šedá naštvala, pokusila se mu urvat ucho, nakopala mu zadek... ale ona zůstávala chladná a netečná, jako kámen, jako ledový blok. A Stín cítil, jak začíná zuřit. To bylo přesně to, co nechtěl. Zuřivost znamená ztrátu sebekontroly a ztráta sebekontroly znamená, že na povrch vystoupají nechtěné emoce - a ty proberou tu bolavou, osamělou, ufňukanou část jeho duše, kterou tak pracně zadupával do země. Šedý se několikrát pomalu nadechl a vydechl. "Prosímtě," odfrkl si. "Odvážná úvaha, že mě vychovával vůbec někdo." Prakticky od chvíle, co dokázal sám žrát, byl Stín ponechán vlastnímu osudu, což se na něm rozhodně podepsalo. Jenže Zubatá se s ním zjevně nechtěla vůbec bavit. Nenechala se vyprovokovat k akci. Že by... že by snad vážně byla pacifistka? Stín přimhouřil oči. "No fajn, jen si běž," zamumlal a tiše se díval, jak mu šedivá ukazuje záda. Copak je tahle země vážně plná mamlasů? pomyslel si rozmrzele a nakopl sněhovou hroudu.
Při náhlém poryvu větru zadrkotal zuby. Ach, ano. Jeho rozmáčený kožich a těch několik mrazových stupňů. Jak mohl zapomenout? Tohle mohl klidně být jeho konec. Voda se mu z kožichu pomalu vytrácela, ale promrzlý byl už dost. Tolik se soustředil na to, aby se s šedou porval, že tak trochu zapomněl, že by se měl postarat radši o své tělo. Nebylo to ostatně poprvé. Rozhodl se k problému přistoupit tak, jak přistupoval ke většině problémů. Netečně. Zalezl do nedalekého křoví, kde se stočil do klubíčka, klepal se a čekal. Buď přežije, nebo umře. Dvě možnosti, každá z nich přijatelná.

"Ano, velice chytrý," pokýval Stín hlavou. Nic na jeho chování nebylo chytrého, pokud něco, choval se jako idiot. Jenže to dělal schválně, takže měl za to, že se to nepočítá. Opravdu doufal, že s touhletou vlčicí bude větší zábava, než s Děvenkou, která práskla do koní při prvním náznaku nebezpečí. Jak trapné. Vyzývavě hleděl do ohnivě rudých očí, ze kterých k němu sálaly hotové vlny pohrdání. Nic, na co by nebyl zvyklý. Nevyvádělo ho to nijak z míry, ani v nejmenším, naopak, potěšeně se zubil. "Na obchůzce, rozumím," protáhl vědoucně. Ha. Zdrhla jsi od rodinky a myslíš, že mě oblbneš? "To je ale strašně smutné," otřel si Stín imaginární slzu od oka, které bylo naprosto suché. "Víš, co se může stát s vlčaty, které místo jejich pravé matky hlídají nějaké tetičky a pečovatelky?" mlaskl, naprosto ignoroval otázku, čím si Zubatá zasloužila jeho přítomnost. Nepovažoval ji za důležitou. Místo toho si dál mlel svou: "Nepocítí mateřskou lásku a začnou strádat a chřadnout a uzavírat se do sebe..." dedukoval a vůbec nepřerušil oční kontakt. Dokonce ani nemrkal. Před očima už mu skoro tančily mžitky, ale on pořád zíral na Zubatou, jako by ji chtěl zhypnotizovat. Tak dělej. Dělej. Měl chuť provokovat, měl chuť si někde vybít všechno to vzrušení a rozhořčení, které v něm Děvenka vyvolala... i když existovala reálná možnost, že by ho tahleta rozmázla jako bídného červa jednou ranou. Nevypadala, že by na tom byla zrovna nejhůř, narozdíl od nanicovatého, vyhublého Stína, který se navíc klepal zimou a u nosu mu visela nudle málem až na náprsenku. "Ale nemusíš se bát, mě máma taky nemilovala a vyvedl jsem se docela dobře," prohlásil nakonec triumfálně a stáhl uši dozadu.

//Aina přes VVJ

Promrzlý, zmáčený Stín se šinul podél zamrzlých vodních toků. Pitomá Děvenka. Nejen, že od ní nedostal rvačku, na jakou si brousil zuby - teď si ještě stoprocentně odstůně ten mokrý kožich. Už teď cítil, jak mu teče z čenichu. Třeba si ho aspoň konečně Smrt vezme k sobě. Ostatně znal i hloupější způsoby úmrtí... a třeba se předtím ještě stihne s někým poprat. Zatímco se třásl jako osika, v dáli zaostřil na šedou siluetu. Olízl si tesáky. Že by to byl nějaký vhodný cíl? Přidal do kroku, i když to v hlubokém sněhu nebylo úplně snadné a brzy rozeznal siluetu vlčice. Šedivý kožich, rudé oči, náhrdelník ze zubů... Náhrdelník ze zubů? Stín se ušklíbl. Tebe už znám. Vzpomněl si na vlčici, kterou spatřil tehdy u Rudého jezera. V té době s sebou ovšem vláčela obří pupek plný vlčat a za zadnicí se jí motal ten nanicovatý synek, se kterým si hráli na smečku potulných pacifistů, nebo kýho výra. Nyní ale bylo panděro pryč a žádné vlče nebylo v dohledu. Zajímavé.
"Hej," oslovil vlčici Stín místo pozdravu, "jak se žije pacifistům?" Pronesl to posměšně, říkal si o malér. To přesně chtěl. Ještě jeden malér, než umře na podchlazení. Aniž by čekal na odpověď, pokračoval: "Koukám že potěru ses už zbavila, co? Kdepak je máš - ó, počkej, mohl bych hádat? Utopilas je... nebo je snad má na krku papá, zatímco matka roku se zdejchla? Ne, že bych ti to zazlíval, ten starší se ostatně taky moc nepoved, co?" pozvedl obočí a vyzývavě se zubil. Chtěl konečně vidět, jestli je ta vlčice fakt pacifistka, nebo jen kecá, jak se domníval. Odkdy nosili pacifisti na krku cizí tesáky, prosímvás?

Skočil jí na záda a pevně se chytil. Zasmál se nad tím, jak se vztekala kvůli oslovení "děvenko". Prozatím mu ale nedokázala, že je cokoliv jiného. "Vadí ti to snad, děvenko?" zachechtal se a zabořil tesáky do její kůže, aby se ho jen tak nezbavila. A chvíli mu to vycházelo. Držel se pevně, hnědá se sice vzpouzela, ale tesáky těsně minula jeho čumák, takže jemu žádná krev netekla. Dokonale se bavil. Jen by ocenil trochu víc akce ze strany jeho oběti. Měl chuť ji dloubnout do žeber - notak, děvenko, šup šup, dělej něco... jenže ona nic. Tedy... až do chvíle než i se Stínem na hřbetě zahučela do řeky. Stín ji nejdřív nepustil, i když si do čenichu nabral pořádnou dávku smrduté vody, ale brzy nemohl dýchat. Neměl jinou možnost, než vlčici buďto pustit, nebo se utopit. A ač nerad, zvolil tu první. Odrazil se ode dna a zalapal po dechu nad hladinou, jenže to už Děvenka plavala pryč a dosahovala břehu. "Zbabělče!" zařval za ní, zatímco stále stál v proudu a teplá voda z něj crčela. Žádná čest, poznamenal si. Nerozběhl se za ní. Nebyla s ní žádná zábava a on tady pořád ještě měl svůj nedojedený oběd.
Vylezl z řeky a okamžitě ho roztřásla zima. Klepal se jako osika v promáčeném kožichu. Otřepal si z něj přebytečnou vodu, až byl načepýřený jako zmáčené kuře, ale moc to nepomohlo. Mrznul i nadále. Jenže s tím se nedalo dělat nic jiného, než to vydržet. A tak místo aby skučel a brečel nad nespravedlností osudu, pustil se do zbytků zmrzlé lišky, než z ní po nějakém čase zbyly jen ohlodané zbytky. Stín je zahrnul pod sníh a najezený, odpočatý, leč absolutně promrzlý, vyrazil zase někam jinam. Hněval se na Děvenku. Navnadila ho na rvačku a nakonec z toho nic nebylo... Možná najde někoho jiného, na kom si to teď bude moct vybít.

//Mahtaë sever přes VVJ

Situace se vymykala kontrole. Stín cítil, jak se mu rozbušilo srdce, jak mu krev hučí v hlavě. Nechtěl útočit jako první, ale na tohle předsevzetí zapomínal. Už téměř cítil krev na jazyku. Předzvěst boje v jeho vyprahlém a otupělém nitru opět rozpumpovala život - což byl jeden z důvodů, proč se nikdy nesnažil rvačkám vyhnout, ale často je spíš vyhledával. Cítil se pak tak... naživu. Možná bylo smutné, že tohle byl jediný způsob, jak ze sebe nějaký cit ještě vyždímat, ale jemu to tak nepřišlo. On takhle žil celý život a sbírka jizev na jeho těle o tom podávala přesvědčivé svědectví.
"Jestli jsi chtěla mít pokoj, mělas víc přemýšlet," zasmál se skřípavě Stín. Teď už to nehodlal nechat plavat. Bylo pozdě. Stín se k ní vrhnul a zapřel se proti jejímu tělu, zatím si ji jen testoval, zkoušel. Skoro si myslel, že bez použití tesáků ji na zem nedostane, ale podařilo se. Upadli oba, jak předpokládal, překulil se přes hnědačku do sněhu a vyhrabal se opět na nohy. Naježený, přikrčený a se širokým šklebem jí dal šanci, aby udělala to samé. Jo. Tohle bude legrace. Viděl, jak se jí klepou nohy, jak ji sžírá vztek. To ho těšilo. Couvala a on pomalu následoval, vychutnával si poslední chvíle pomalého napětí, ale když se vlčice vrhla přes řeku, neváhal. Pohnul se rychle, možná rychleji, než by se zdálo, že taková vyžle dokáže, a přeskákal po kamenech na druhou stranu. Zmáče se přitom, kameny klouzaly, ale v tu chvíli nemyslel na vodu ani na chlad zakusující se do mokrého kožichu - zraky už měl uzamknuté na vrčící vlčici na druhém břehu. Sotva se jeho tlapy octly na pevné zemi, odrazil se a přistál dobře mířeným skokem na hřbetě vlčice. "Zatančíme si, děvenko," zavrčel a sevřel zuby pevně její zátylek, aby ho nedokázala tak snadno setřást, zatímco se drápy zadních nohou snažil zachytit kůži na jejích bocích. Doufal, že se ta křehulka pěkně rozzuří a ukáže mu, co umí.