Gallirea - Příspěvky uživatele

//loterie 19

Sotva vydal zvuk, Smrtihlavka vylítla jak čertík z krabičky, zakopla o něj a následně se přerazila o vlastní nohy. Stín protočil oči. Nejdřív polštář, potom kopací meruna. Co si z něj ta komediantka udělá příště? Místo pozdravu mu bylo věnováno hrdelní zavrčení. Dobré ráno, pomyslel si, ale radši mlčel, než se šedivá aspoň trochu uklidní. Momentálně nebyl v pozici, kdy by se s ní mohl prát. Pravděpodobně by to byl hodně vyrovnaný boj, i kdyby byl v plné síle - byl slabý, obvykle se do rvaček pouštěl s vědomím, že je prohraje. Ostatně Smrtihlavky brácha mu nakopal zadek jako nic, jakpak by se asi tvářil, kdyby zjistil, že Stín zmlátil jeho sestru? Jakpak by se asi tvářil na to, že jeho sestra pomáhá špinavému magičovi?
Jeho zadumané prohlášení vlčici vůbec nepotěšilo. Naopak, vypadalo to, že skutečnost, že se Stín rozhodl svou existenci ještě o nějakou tu chvíli protáhnout, jí pěkně lezla krkem. Šedivák tomu doopravdy nerozuměl. Proč někomu pomáhat a pak se vztekat, že se mu udělá líp? Copak to dávalo aspoň špetku smyslu? Sice mu myšlenky zakalovala horečka, ale byl si skoro jistý, že nedávalo. "Tak se nečerti," zamrmal a krátce zakašlal. "Aspoň máš toho... dlužníka, co jsi ze mě chtěla mít," podotkl. Pořád si nebyl jist, že by ten dluh měl splatit. Pokud bude Smrtihlavce s něčím pomáhat, pak určitě ne z pocitu, že jí to dluží. Mohlo to ale vyjít nastejno... jen záleželo, co po něm vlčice bude chtít.

//loterie 18

Spánek byl vysvobozením ze světa bolesti a utrpení, ze světa, kde chlad střídal horkost a zase naopak. Stín spal jako děcko, tak hluboce, jako už dlouho ne. On se nebál Kohosi. Vlčice zmizela v útrobách jeskyně a tím pro Stína prakticky přestala existovat. On prostě spal a svět pro něj neměl význam. V tom spánku vypadal téměř nevinně, asi tak, jako vypadal dříve, než se jeho duše do základů rozsypala. Kdyby si jeden odmyslel všechny ty jizvy, mohl být docela normální... ovšem to jen když spal. Hlavou se mu pořád chvílemi proháněly zmatené útržky snů. Byl zpátky doma. Byl mladý a plný vzteku na celý svět, který ho odmítal. Ležel v křoví a poslouchal útržky hovoru, hlasy, které ho pomlouvaly a posmívaly se mu. Představoval si, jaké by to bylo bořit tesáky do těch hrdel, které ze sebe vypouští takové lži. Tehdy v sobě ještě měl plamen, bylo to předtím, než se samé základy jeho duše začaly bortit. Naučil se ale ovládnout svůj vztek. Myslel na sestru a co by tomu asi řekla. Jen díky ní tam tehdy asi dokázal přežít. Jen díky ní odtamtud nezmizel už dávno. Bylo to dobře nebo špatně? To sám nedokázal posoudit...
Zima už mu nebyla, ale ten druhý kožich mu ze zad po chvíli zmizel. Stín uraženě zamručel a posunul se o kousek dozadu, dokud do něčeho nenarazil. Do něčeho, co ho vzápětí přetáhlo tlapou a probudilo. "Au," zahučel a zamžoural kolem sebe. Smrtihlavka. No jasně. Proč byla vůbec tak strašně blízko? Trošku mu začalo docházet, jak to asi bylo s tím druhým kožichem, co mu ve spaní narost. Kdyby to nebylo tolik práce, byl by se praštil do čela. Takhle jen poněkud dotčeně zabručel: "Připomínám... ti snad polštář... Smrtihlavko?" Nakrčil čenich. Kdoví, jak dlouho se k němu tiskla jak vyděšené vlče. Copak byl plyšáček na mazlení? Zavrtěl hlavou a položil si ji na přední tlapy. Zatímco spal, poněkud se rozmotal ze stočené pozice, protože mu těď zase pro změnu začínalo být znovu vedro. Necítil na sobě velkou změnu k lepšímu, ale možná se mu pomalu začínala navracet aspoň část síly. Minimálně jeho hlava už nevážila třicet kilo, jako předtím, i když v ní dunělo pořád stejně. "Hm," zachraplal zamyšleně. "Asi dneska nakonec... nebudu umírat."

//loterie 17

Kdosi odešla a Stín opět osaměl pouze se Smrtihlavkou, u níž si zřejmě nemohl být vůbec jistý tím, že chápe cokoliv z toho, co se jí snažil sdělit. Vypadalo to, že nakonec ale z jeho lámané komunikace vyvodila ten správný závěr a začala do něj strkat tlapou. Šedivák v sobě sesbíral sílu a provedl druhý pokus o převalení se na břicho. Bolavé zesláblé tělo se pohybovalo neochotně a ztuhle, přitom by to za normálních okolností byla asi jedna z nejsnazších věcí, o kterých by ani nemusel přemýšlet. S kopancem od vlčice už se mu to podařilo, i když to rozhodně nebyl ten nejpříjemnější zážitek jeho života. Svět se s ním zhoupnul, pak se pomalu, velice pomalu ustálil. Stín vydechl a zimomřivě stáhl své klepající se tělo do co nejtěsnějšího klubíčka, aby si udržel co nejvíc tepla. Cosi zamumlal - mohlo to být poděkování, mohl to být nějaký další nesmysl, těžko říct, rozumět mu nebylo ani za mák. Převalila se na něj vlna únavy. Spát, to teď stejně mohlo být to nejlepší, co by mohl dělat. Šetřit síly, probojovávat se ke zotavení. Přestál další záchvat kašle a zastrčil si čenich do kožichu, zavřel oči a okamžitě začal klouzat k vyčerpanému spánku. Nevšímal si Smrtihlavky, která zmateně pobíhala po jeskyni, jako by ji posedl ďábel. Usnul.
Ze spánku se pořád lehce chvěl, ovšem po nějaké chvíli se mu zdálo, že se kolem znatelně oteplilo. Skoro jako by mu na zádech narostl další kožich. Trochu ho to probralo, zavrtěl se. "Co to..." zamručel. Jakási tíha na něj tlačila. Znovu sebou zavrtěl, jenže tíha nikam nezmizela. Ovšem taky ho zahřívala, tudíž si nadále nestěžoval a nechal svou mysl znovu odplout. Prozatím mu nedošlo, že ta zvláštní tíha, ten druhý hřejivý kožich, je ve skutečnosti vlčicí. Smrtihlavka si mohla gratulovat - na světě bylo málo takových, co by se zkusili přitulit ke Stínovi a vyšli z toho beze šrámu.

//loterie 16

Požádal Smrtihlavku, aby mu asistovala v jeho snaze převést své tělo do tvaru, který lépe udrží teplo, nicméně než k tomu vůbec došlo, objevil se tady... kdosi. Stín k příchozí vlčici stočil zrak. S pozdravem se neobtěžoval. Smrtihlavku její příchod vůbec nepotěšil. Šedivák slyšel zavrčení, které se jí vydralo z hrdla. Vlčice Kdosi se ale nezdála, že by se tu chtěla zdržovat a vybavovat se s nimi - divné, že, kdo by tu nechtěl zůstat s takovým na prvním pohled normálním, zábavným a žádným způsobem nenarušeným duem? Pouze se ptala na cestu a na to, zdali nebude ve spánku sežrána. Přinejmenším to ve Stínovi vyvolalo reakci. "Možná..." zaskřípal a tiše se zasmál, v následku čehož se zase rozkašlal. Poučí se někdy, že to nemá dělat? Řečnická otázka... nemusíte odpovídat.
Smrtihlavka pak svou pozornost od Kohosi přesunula zpět na Stína, ovšem zdálo se, že absolutně nechápe jeho žádost. Stín už stačil zapomenout, že je šedka poněkud zabedněná, ovšem teď se mu to připomnělo. Proto radši všechno dělal sám... Donutil bolavou hlavu k přemýšlení. Chtěl se překulit na břicho a stočit se do klubíčka. Když tady ležel jako placka na boku, všechno to krásné vzácné teplo, které by si momentálně rád ponechal, neboť s ním třásla zima, z něj vyzařovalo kamsi do kšá. V lepší poloze by mu všechno hezky zůstalo. Jenže to bylo strašně moc slov. Byl bez šance to pořádně vysvětlit a nezadusit se přitom kašlem, nehledě na to, že na to fakt, fakt neměl náladu. "Chci se... zahřát," zopakoval a do chrapláku se mu podařilo vložit netrpělivý tón. "Stočit do... klubíčka." U všech pekel, kdyby věděl, že bude muset nahlas říct slovo "klubíčko", byl by se snad schválně utopil už v té řece. Hlavně doufal, že to Smrtihlavka pochopí. Opravdu se s ní nemohl dohadovat.

//loterie 15

Stín považoval výhružku sežráním za planou, ale na onu poznámku nic nenamítl. Ostatně Smrtihlavka se své svačiny pořád ještě mohla dočkat... Aspoň si to myslel. Pak mu sdělila, že jí je naprosto jasné, že on svůj dluh nesplatí. Vida. Možná byla o fousek chytřejší, než se zdálo. "To se... uvidí," zamumlal. Když nevěděl, co za dluh to má být, asi se těžko mohl rozhodnout. Nebyl ale ani v nejmenším v náladě, aby to teď hned zjišťoval a dohadoval se s ní. Jestli se z tohohle vykřeše, bude na to dost času později. Nyní měl dost práce s neumíráním a občasným vyplozením nějaké té věty o čtyřech slovech.
Smrtihlavka zněla naštvaně, když se Stín roztřásl. Jako by snad za to mohl. Neměl nad svým tělem skoro žádnou kontrolu. Rozhodl se na otázku neodpovídat, jelikož odpověď byla tak očividná, že to nestálo ani za to, aby otevřel tlamu. Podruhé se už převalit nepokusil. Hlava mu třeštila dost i bez toho, aby se do ní mlátil. Jenže se zdálo, že Smrtihlavka, která mu vyhrožovala sežráním, mu náhle chce zase pomoci. "Zahřát," zamumlal. Před nějakou chvíli se mu zdálo, že hoří, nyní mu doslova drkotaly zuby. Netušil, že to je cyklus, který se ještě párkrát zopakuje - tyhle pochody vůbec nechápal. "Jen mě... pomoz se... převalit," požádal. Normálně pomoc nepřijímal, pravda, ovšem tady byla jeho reputace stejně dávno v háji. Nebylo co zkazit.

//loterie 14

I ve svém zbědovaném stavu viděl, že jeho otázka Smrtihlavku zaskočila. Že by sama netušila, co vlastně dělá? Pokud šlo o Stína, on to nechápal rozhodně. Kdyby byl on v kůži vlčice, dávno by zakousnul toho protivnýho podivína, co chtěl sice vlčecí pacičku, ale ve finále to vlče ani nedokázal udržet a stejně byl furt na umření, tak co s ním. Ale Smrtihlavka to neudělala. Hmm... Nezvládal moc do hloubky přemýšlet, ale bylo mu více, než jasné, že z dobroty srdce ho nezachraňovala.
Nakonec se v tom skrývala odpověď docela prostá. Když ji vlčice vyslovila, Stín chvíli mlčel. Pomalu, pomalinku si ji přemílal v hlavě, ticho se natahovalo, až to mohlo vypadat, že prostě ani nic neřekne. "Chceš... 'bych dlužil," zkonstatoval nakonec nakřáplým chraplákem. "Kdyby ti šlo... víc o žrádlo..." Nedokončil, jen lehce trhnul rameny. Mluvení byla náročná věc. Vlastně všechno bylo. Přesto zvolna rozvažoval, v čem ten jeho dluh asi bude spočívat. Jestli z něj chtěla mít osobního poskoka, mohla na to zrovna zapomenout. Něco mu ale říkalo, že tohle to nebude. A vůbec... Co Smrtihlavku vedlo k domněnce, že zrovna on splatí svůj dluh? Jako by snad znal vděčnost, čest či cokoliv podobného. Ovšem... to, že jí bude pomáhat se vyloučit nedalo. Měla zajímavé cíle. Do jeskyně vnikl chladný závan vzduchu a Stín se roztřásl jako osikový list. Vleže na boku se dost dobře zahřát nedovedl. Pokusil se nadzvednout a překulit se na břicho, aby se mohl stočit do klubíčka, ale dosáhl akorát toho, že se při pádu zpátky praštil o kámen do hlavy. "Sakra," zavrčel kdesi hluboko v hrdle, čímž se znovu přinutil ke kašli. Musel vypadat zcela pateticky.

//loterie 13

Když si uvědomil, kdo to s ním vlastně v jeskyni je, pomalu mu docházelo, kdo ho sem logicky taky musel dotáhnout. Nebyla to Laynn. Byla to celou dobu Smrtihlavka... což vzbuzovalo otázky. Otázky, na které byl momentálně příliš vyčerpaný, než aby je pokládal nahlas. Například - proč ho nezabila? A když ho nechtěla zabít, proč ho prostě nenechala? Proč si s ním vůbec dávala tu práci, místo toho, aby prostě počkala, až potupně chcípne na studeném sněhu pod křovím? "Jo... vždycky seš to ty," zachraptěl místo toho, aby se pokoušel formulovat otázky. Když ale pronesla cosi o osudu, Stín se zachechtal, až si přivodil další dlouhý záchvat kašle. Nějakou dobu se jen otřásal na zemi a prskal kolem sebe, přičemž líně uvažoval, jestli mu dřív exploduje hlava nebo plíce, ale nakonec popadl dech. "Osud," zabručel potom. "Osud je... pohádka pro vlčátka... aby se nebály velkýho zlýho světa." Hm. Tak přece jen už dokázal aspoň trochu přemýšlet, alespoň pro tuto chvíli. Což neznamenalo nic - jen to, že se mu na chvilku rozsvítilo. Kdyby si to vlčice rozmyslela, snazší kořist neexistovala. Sotva by se dokázal bránit - nemohl se pomalu ani pohnout.
Chvíli zůstal jen tak mlčky ležet, se zavřenýma očima. Mohlo se zdát, že znovu usnul nebo omdlel, ale jemu v urputně rozbolavělé hlavě pomalu plynuly myšlenky. Nedávaly mnoho smyslu. Horečka je pořád ještě překrucovala. Pořád se ovšem zasekávaly na té jedné otázce. Stínovi začínalo být jasné, že pokud ji nepoloží, nedá mu pokoj a on se pak zblázní, protože ji bude slyšet v hlavě pořád dokola. Už teď ho doháněla k šílenství. Obrnil se tedy a znovu se odhodlal promluvit, ačkoliv i to byl hrozně těžký úkol. "Prooč-" odkašlal si, když se mu slovo jaksi vzpříčilo v hrdle, "-mi pomáháš?" Krátké štěkavé zakašlání. Hádal, že to s ním je fakt zlé. Nejspíš stejně umřu. Jenže mohl na to spoléhat? V hlavě se mu ozvala Noroxova slova. Tady nikdo neumře.

//loterie 12

Ležel s vyprahlou tlamou, se zavřenýma očima, na hranici vědomí a čekal, jestli jeho prosby budou vyslyšeny, nebo jestli bude odsouzen k nekonečné žízni. Laynn... je tu Laynn a ta pomůže. Přesto měl pocit, že tam tak leží, vysušený a nehybný, celé hodiny. A pak mu na tlamu skanula voda. Stínova reakce nebyla nic moc, ale spolkl, co zvládl, a olízal zem v místě, kam mu ten zbytek vytekl. Vody nebylo moc, ale pro něj v tu chvíli byla jako dar z nebes. Nechtěl, aby mu unikla ani kapka. Ztěžka si povzdechl. "Díky," zamumlal. Jestli něco bylo skutečným důkazem, že není sám sebou, pak tohle. Slovo "děkuju" nevyšlo z jeho tlamy už kdoví kolik let, natož aby bylo upřímné. Což v tuto chvíli bylo. Jen co ho vyslovil, na chvíli odpadnul.
Kdoví, jak dlouho byl vlastně mimo. Nějakou chvíli asi ano, protože večer se venku změnil v noc, ačkoliv tady, v podzemí, čas vůbec nic neznamenal. Ani ve Stínově mozku nic neznamenal. Momentálně ho vnímal zvláštním způsobem, jak usínal a probouzel se a znova usínal. V hlavě mu vířily sny, hlasy, a míchaly se s realitou. Ze spánku trhal nohama a ušima, chvílemi cosi mumlal, ovšem nic, co by se dalo rozklíčovat. Když konečně přestal mrznout venku na sněhu, byl boj, který svádělo jeho tělo, alespoň k něčemu. Bylo jasné, že ho čeká dlouhá cesta. Dlouhá a hrozná, ovšem nyní... nyní měl aspoň naději.
Po nějaké době procitnul na delší chvíli, než pár vteřin, a opět zamžoural kolem sebe. Zdálo se, že na jeho stavu se za tu dobu pranic nezměnilo, ovšem když otevřel oči a spatřil šedý kožich, který s ním byl v jeskyni, doklopýtal jeho mozek konečně k jednomu zásadnímu uvědomění. "Smrtihlavka," zaskřípal do ticha. "Malá kanibalka." Tak vida. Vypadá to, že tu existuje ještě jedna možnost, jak to může dopadnout. Sežere ho nemoc nebo vlčice? Páni, tolik otevřených konců. Jak vzrušující.

//loterie 11
//Mahtaë sever

Poté, co si důkladně vyždímal žaludek k němu konečně někdo byl milosrdný a dovolil mu na chvíli odpadnout. Alespoň, než byl dovlečen na konečnou stanici. Cestu do jeskyně vůbec nevnímal, visel na hřbetě vlčice jako mrtvá váha, jako kus hadru. Pocit, že padá, ho ale náhle zase probral. Prudce sebou trhnul, ale ukázalo se, že nepadal do propasti, pouze klouzal na zem. Dopadl na zem jeskyně, která byla sice chladná, ale určitě ne tak promrzlá, jako venkovní svět. Uniklo mu táhlé bolestné zamručení. Vypadal vážně hrozně. Znovu se snažil udržet otevřené oči, ve kterých se mu usadil skelný lesk. Tady v šeru to šlo snáze, ale ne zrovna snadno. Ztěžka funěl jako parní lokomotiva, jeho namáhavý dech se rozléhal jeskyní, stejně jako kašel, který s ním po chvílích otřásal. Měl pocit, že hoří, ovšem přesto se klepal zimou. A tlamu měl vyprahlou jako saharskou poušť, odporná pachuť zvratků se mu přilepila na patro a on měl dojem, že mu už ani nezbyly žádné sliny, které by mu ji mohly pomoci smýt. Někde tady slyšel dopadat vodu. Pokřivenou logikou si odvodil, že musí být na zemi. Žíznivě vyplázl jazyk a dvakrát ochable olízl holý kámen pod sebou. Vůbec to ale nepomohlo. Voda tam nebyla. "H-" začal, ale musel si odkašlat a zkusit to znovu. Zakoulel očima, aby našel tu povědomou tvář. Laynn. "Vo-du," zaskřehotal. "Potřebuju..." Olízl si horký, suchý čenich a skusil zvedout hlavu, aby mohl na vlčici pohlédnout z lepšího úhlu. Nedokázal to ale. Tím šplháním na její hřbet a následovným zvracením si vyčerpal veškerou sílu. "...vodu," dokončil nakonec svou nesouvislou žádost a zavřel oči. Byl naprosto mimo. Sám by to asi nikdy nezvládl.

//loterie 10
//Křišťálový lesík přes Medvědí řeku

Celý svět se smrsknul do jediného ostrůvku utrpení. Modlil se, aby ztratil vědomí, aby to aspoň na chvíli přestalo... jenže on se modlit neuměl a bohové od něj vždycky odvraceli svou tvář. Myslel si, že tohle bude stejné, jako mnohokrát předtím, ale nebylo. Nevzpomínal si, že by na tom někdy byl až takhle mizerně. Věděl, že balancuje na hranici, na tenké hranici života a smrti, jako provazochodec nad propastí. Natřásal se na zádech vlčice a jediné, na co se dokázal soustředit, bylo, aby dýchal a aby nezvracel. Jenže to druhé mu zas tak dobře nešlo. V břiše se mu to všechno plašilo, protože svět se s ním motal, i když měl zavřené oči. "Uuuh," vyšlo z něj, když pocítil křeč a tlama se mu zalila slinami. Věděl, co to znamená. Chtěl Laynn upozornit, ale jaksi to nestihl. Měl aspoň dostatek duchapřítomnosti, aby se aspoň kousek naklonil a nepozvracel vlčici, která ho nesla. Všechno ji minulo, měla štěstí. Zvracel jednou, pak stihl jen dlouze zaúpět, než se pozvracel podruhé. Pak už měl žaludek prázdný, ovšem sevřel se mu ještě dvakrát v křeči naprázdno. Stín při každé z nich tiše kňučel, jako nakopané vlče. Hlava mu zase spadla, tupě udeřila o bok vlčice. Jestli se mu předtím motala hlava, teď byl jako na horské dráze, ale jak se svět kolem něj sunul, postupně se mu do zorného pole zase dostaly ty podivné mžitko tečky. "Běžte pryč," zahuhlal Stín, slova zněla, jako by byl opilý. Nešly pryč. Jen jich přibylo a opět s sebou odnesly vlkovo vědomí. Stín zase omdlel.

//Zrcadlové jeskyně

//loterie 9

Laynn cosi bručela. Sotva jí bylo rozumět. Něco o magii a žrádle. "Nemám hlad," zamumlal v odpověď. Valná většina toho, co vypouštěl z tlamy, nejspíš komukoliv jinému nedávalo sebemenší smysl. Jemu přišlo, že mluví zcela rozumně. Napůl se potácel ve snech, jeho mozek byl z horečky zmatený a myšlenky celé nesouvislé. Když byl vybídnut, aby si nastoupil na vlčici, nejprve si myslel, že to ani nedokáže. Někde, kdesi hluboko v sobě, ale seškrabal poslední zbytky vůle a síly a dokázal svou zmučenou tělesnou schránku přimět k onomu těžkému, bolavému úkonu. Nakonec spočinul v šedé srsti. Nevzpomínal si, že by Laynn dřív byla šedivá... ale možná byla. Nedumal nad tím.
Vlčice pod ním se pohnula a vykročila vpřed. Stín byl vychrtlý, nebyl to žádný otesánek ani osvalený bouchač, což bylo asi jediné štěstí, jinak by tohle nebylo vůbec možné. I tak se s ním sunula pomalu, zadní tlapy mu ve sněhu vykreslovaly dlouhé čáry. Pohyb mu tedy vůbec nedělal dobře. Otevřel skelné zraky a v momentě, kdy spatřil, že se krajina kolem nich pohybuje, začala se mu točit hlava. Rychle oči zase zavřel, ale i tak cítil otřesy a mírné pohupování. Žaludek mu udělal kotrmelec. Tiše zasténal. Věděl, že musí udržet jeho obsah uvnitř. Potřeboval živiny. Potřeboval sílu, ale s každým otřesem to bylo jedině horší. Pevně zatínal zuby. To nesmím. Nesmím. Držel oči pevně zavřené a snažil se namluvit si, že se vůbec nepohybuje. Že je všechno v pořádku. Že mu žaludek nedělá jedno salto za druhým. S tímhle tichým vnitřním bojem byl vlečen dál. Kamsi.

//Mahtae přes Medvědí řeku

//loterie 8

Snažil se znova usnout, jenže Laynn mu ne a ne dát pokoj. No jasně. Vždycky byla přehnaně starostlivá. "Za to může Děvenka," sdělil jí. Aspoň na původkyni svého promrznutí, která ho hodila do řeky a zdrhla, si vzpomínal. I když ty vzpomínky byly celé jakési pošahané. Nějaké kusy jich chyběly a některé na sebe nenavazovaly. Byl v řece a Děvenka utekla... nebo se z ní pak stal ten dědek? Kessel? Nebo... ho do vody hodil on a pak mu pomáhal? Nemohl nad tím přemýšlet. Hrozně ho bolela hlava. Horečku? To asi měl. Laynn mu to pořád vysvětlovala dokola. Když zůstane, tak umře. Když tady zůstane, tak umře. "Umřu," zopakoval váhavě. Vždycky si myslel, že přesně to chtěl. Minimálně když byl při smyslech. Jenže to teď nebyl... a každý tvor se tváří v tvář smrti nakonec stejně chytá stébla. "Měl bych... umřít," zachraplal. "Je mi... hrozně zle, nemůžu..." Zbytek jeho slov zanikl v ošklivém záchvatu kašle. Laynn mu nabízela pomoc. To dělala vždycky. Od toho divnýho vlka ji nepřijal. Od ní by snad mohl. Byla jiná, než ti ostatní. "Zkusím..." zamumlal a přiměl se otevřít oči. Běloba sněhu kolem ho do nich bodala, bolela ho, ale on potřeboval vidět, co dělá. Vlčice byla přikrčená. Mělo by to být snadné... normálně by to bylo snadné. Teď to ale byl nadvlčí úkol. Začal se pomalu zvedat, ale moc mu to nešlo. Nohy se mu rozjížděly do stran, padal zpátky do sněhu. Zdálo se mu, že mu to trvá tak deset let, než nakonec dokázal pohnout svým tělem dost na to, aby jeho přední tlapy přepadly přes záda vlčice, o níž se domníval, že je jeho sestrou. Využil na to zbytky sil. Rozkašlal se, ochable visel přes šedý hřbet. "Máma není ráda... když mi pomáháš," zachrčel a znovu zavřel oči. Bohové... jak mu bylo zle.

//loterie 7

Sny se přelévaly jeden v druhý, až se z nich postupně vytratil veškerý smysl a řád. Chaotický tanec stínů a světel tančil ve vlkově mysli. Míhaly se tam obrazy vlků - rodiny, známých, nepřátel. A hlasy. Hlasy, které se mu smály, popichovaly ho, vířily mu kolem uší. "Chyť si nás, Stíne." "Pojď za námi, Stíne." "Nechytí, nechytí, nechytí!" Stín kolem sebe divoce cvakal tesáky, chtěl na ně křičet, ale neměl hlas. Byl jen čímsi němým, vzteklým a vyděšeným, co kroužilo v temnotě a bezmocně se honilo za přeludem. Zlomený, ztracený tvor, nehodný ani politování, spíše zatracení. A pak se ozval další hlas. Zněl jaksi blíže. Reálněji. Neduněl takovou ozvěnou. "Stí-"
"-ne," ozvalo se mu u ucha a kdosi do něj dloubl. Šedivákova reakce nebyla příliš silná. Jemně sebou škubnul. Neměl v sobě mnoho síly, jeho tělo všechnu spotřebovalo na souboj s nemocí. Mírně nadzvedl víčka. Spatřil tvář, která mu byla nějakým způsobem povědomá. "Laynn?" tipnul si chraplavě a znovu oči zavřel před tím zářivým světem kolem. Všechno bylo příšerně bílé, vypalovalo se mu to až kamsi do mozku. S tím, jak ho strašně bolela hlava, se divil, že mu ještě nevytekl ven ušima v podobě rozmaštěné kaše. Jistě by to bylo milosrdnější, než tohle. "Proooč-" zachrčel a odkašlal si, "mě budíš?" Ve svém horečném polovědomí došel k závěru, že ona dloubající vlčice bude zřejmě jeho sestrou. Však ona byla vždycky jediná, kdo se o něj staral... Ne, že by z toho teď byl zrovna nadšený. Ve spánku ho možná pronásledovaly noční můry, ovšem aspoň mohl zapomenout na to, jak strašně zle mu je. Každý nádech v něm hvízdal a z horečky ho bolel každý kloub, každý sval v těle. Jemně se třásl jako list ve větru. "Nech mě spát," zamumlal a stáhl se do těsnějšího klubíčka. Chtěl spát. Spát na pořád.

//loterie 6

Kessel ještě cosi říkal, ale Stín ho absolutně nevnímal. Ne, že by se nesnažil, ale jednoduše to nedokázal. Jeho mozek klopýtal sám o sebe. Veškerá snaha o vytvoření rozumné myšlenky byla zcela marná. Slova se v jeho hlavě rozsýpala a převracela. Šedý ani nedokázal udržet oči otevřené. Než mu definitivně sklapla víčka, zahlédl Kesselova záda, jak se vzdalují do bílé nicoty. Dobře. Tiše se zasmál. Čemu? Ničemu. Jen tak. Pak mu hlava klesla, oči se zavřely a vědomí ulétlo ušima kamsi do dáli. Stáhl své tělo do těsného klubíčka, které se lehce chvělo a i ze spánku, či možná spíš ze mdlob, pokašlávalo. Dech mu v plicích hvízdal. Stín se octl ve spárech horečky a nemoci, se kterou se teď, když se konečně uložil na jednom místě, dalo jeho vychrtlé tělo do boje. Vyhraje? Prohraje? Co na tom záleží... neměl nikoho, komu by chyběl, a nic, pro co by měl dál žít. Ale když bude žít, tak bude.
Jeho mysl sklouzla do snu. Začínal podobně, jako mnoho snů před ním. Stál u vodní hladiny a hleděl do ní. Zcela jasně se na ní odrážel ten druhý Stín. Odraz. "Zase ty?" zavrčel Stín a dvojník mu to oplatil, vrátil mu ten hrdelní zvuk jako ozvěnou. Stejně vyceněné tesáky, nakrčený čenich. Stín ho nenáviděl. Nenáviděl ho nejvíc ze všech, protože byl jím. Šedivák si v bdělosti neuvědomoval, že se vlastně nenávidí, i když vnímavějším vlkům to mohlo dojít. On byl příliš zabedněný a zahleděný do sebe... ale když spal, převzalo otěže jeho podvědomí. "Proč mě sleduješ?" "Jsem ty, ty pitomče," opáčil odraz. Stín se po něm vrhnul a odraz učinil to samé, srazili se nad hladinou a oba spadli do kaluže. Váleli se v ní, rvali se, Stín se Stínem, jako už tolikrát předtím. Byl to sen, který se vracel, sen, který něco znamenal... ale co? Co znamenal? Tentokrát měl Stín ale pocit, že by odraz mohl porazit. Tesáky mu rafal po hrdle a dokázal ho sevřít, jenže... odněkud se vynořily černé pařáty a táhly ho pryč. "Co děláte?" vrčel a chňapal po nich, ale jak jeden ukousl, objevil se druhý a zabořil do něj své drápy. "Všechno kazíte!" řval, až mu přeskakoval hlas. Byl tažen, vlečen, vláčen beznadějně pozpátku kamsi pryč... a odraz stál v kaluži a s hlavou zakloněnou k couvajícímu měsíci se chechtal, chechtal, chechtal...

//loterie 5
//Medvědí řeka

"Chápeš to velice správně," odkašlal si Stín. Šedý svou magii velice zbožňoval, zakládal si na ní jako na ničem jiném na světě, ovšem pokud jí vládli ostatní, zas tak nadšen z ní nebyl. Tak to ale vlastně platilo o všem. Všechno bylo dovoleno, všechno bylo odůvodněno... pokud to dělal Stín. Když to dělal někdo jiný, musel dostat lekci. Tak, jako ji měla dostat Děvenka. Vyslechl si Kesselův názor na celou věc, pokýval hlavou, aby se neřeklo, ale vlastně ho vůbec nebral na vědomí. Vlk se ale neměl moc čeho obávat. Stínův myšlenkový přijímač byl dosti slabý. Souvislou myšlenku by nepřečetl, ani kdyby se na hlavu stavěl. Prozatím. Pomoct mu s tím mohla ta, její jméno vyšlo z Kesselovy tlamy. Šedý se štěkavě uchechtl. "Smrtižel. To se mi líbí," zahuhlal a v jeho skelných, nepřítomných očích se na chvíli živě zablesklo. "Znáš... se s ní?"
To už ale byli ve skrytu stromů. Právě včas. Šedivák už teď přepínal svoje tělo víc, než by to kdy učinil kdokoliv se špetkou zdravého rozumu v hlavě, ale i ono mělo své limity. Ve chvíli, kdy se milostivě přišoural k závětrné skrýši, aby ji kritickým okem obhlédl, jeho nohy to konečně vzdaly a šedivák se způsobem, který v sobě nesl nádech dramatu, složil do sněhu. "Cha," zaskřehotal nesouvisle. Kdoví, co tím myslel. Mžoural zpod přivřených víček, aby ty tančící mžitky opět zmizely. Pořád se vracely, nechtěly ho nechat na pokoji. Svět kolem něj tančil. Stín tiše zavrčel. Nesnášel, když se tohle dělo. Jestli jeho blbé tělo chce omdlít, ať to teda udělá a nechodí kolem horké kaše. Ale nestalo se. Svět se ustálil a mžitky na chvíli zmizely. Šedivák ale i tak vnímal už jen napůl. Vzpomněl si ale na otázku, kterou pokládal jako poslední. "Mě má Smrt ráda," oznámil Kesselovi ztěžka. "Vybrala si mě, víš?" Zašklebil se a nechal hlavu těžce dopadnout na přední tlapy.