Gallirea - Příspěvky uživatele

//loterie 33

Nějaké to zavrčení rozhodně nestačilo k tomu, aby se Stínem pohnulo. Ležel stále ve stejné pozici a na Smrtihlavky vztek reagoval tak, že na něj nereagoval. Jeho obličej byl nehybný, výraz zcela klidný - jen v očích mu možná pohrávaly jiskřičky mírného pobavení. Když se jí vysmívám, nenaštve se. A když s ní normálně mluvím... Ani tu myšlenku nemusel dokončit. Viděl vyceněné tesáky přímo před sebou. "Schovat? Ach. Škoda. Doufal jsem, že budu moci dívat," pronesl tónem stejně nepohnutým, jako byl celý jeho zbytek. Dost dobře mohl být z kamene nebo z ledu. To by mě zajímalo, kde ti následovníci jsou, pomyslel si uštěpačně. Chodil tudy už celkem dlouho a kromě Noroxe a Tasy nikoho podobného smýšlení nepotkal.
Zdálo se ale, že se zmýlil. Tak úplně si to asi nerozmyslela. Naopak. Začala vstávat a přednesla mu myšlenku, že by mohla zabít jeho. Stín se mírně napjal, ovšem neučinil nejmenší pokus o to vstát či se jakkoliv bránit. Koutky se mu pozvedly do šklebu. "To bys jistě mohla. Nemůžu se bránit," pokrčil rameny. Nemohl. Neměl ani tělesnou sílu, ani magii - mohl by sice zkusit ten trik, který zafungoval na Lethii i na Děvenku, ovšem bylo mu jasné, že jeho magie byla moc slabá, aby zastavila někoho, kdo by byl doopravdy odhodlán něco udělat. "Volba, drahá Smrtihlavko, je na tobě," pronesl poklidně, stále se šklebil, nehybný pohled vpíjel do očí vlčice. Do zlatavých očí, nepoznamenaných magií. "Jen věz, že nesnáším zdejší obyvatelstvo asi stejně tak, jako ty. Možná že z jiných důvodů, ale výsledek je stejný. A já... můžu používat jejich zbraně, které vy nechcete," pokračoval pomalu. Stejně čekal, že ho zabije. Ale měl další možnost zkusit se s nimi nějakým způsobem spojit. Ne, že by spojence potřeboval. Nebo poslání. Nicméně... mohlo by to trochu opepřit jeho život. A taky mu zachránit jeho prašivou kůži. "Časem budu mít co nabídnout. O tom nepochybuji. Nejsem na ničí straně, ale... vždycky můžu jedné straně přispět. Ovšem jen když budu dýchat. Toužíš-li ale tolik po mé krvi, jen do toho," pronesl a pozvedl hlavu. Zavřel oči a čekal, zda ucítí tesáky. Umře? Neumře? Smrtihlavka si mohla myslet, že jen kecá, aby si zachránil krk, což nebyla úplná lež ani úplná pravda. Kecal prostě, protože takový byl. A protože chtěl vidět zdejší svět upadat v bídu, tahle banda byla ta pravá, které se chytit. Jen... měl dosud dojem, že o něj jaksi nestojí. To se uvidí.

//loterie 32

Dle Smrtihlavky věci nebyly tak snadné, jak jí je Stín maloval. Pustila se do vysvětlování, jak to vlastně má, jak musí pořád všechno plánovat a ohlížet se na následky svých činů. Stín poslouchal a lenivě převracel myšlenky v hlavě. Bylo to trochu zvláštní. Pokud by se měl zamyslet nad svým posláním v životě - či si na minutku představit, že nějaké má - zřejmě by to bylo zkrátka roznášet zmatek, chaos a neštěstí všude, kam by vkročil. Zasévat pochybnosti a strašit slabší. Ovšem takovéhle poslání nevyžadovalo zrovna geniální mysl ani brilantní plánování. Prostě se plahočil světem a dělal, co se mu zrovna hodilo do krámu. Smrtihlavky poslání, poslání jeho bráchy... to bylo o něco složitější. Vlastně ho považoval za téměř nemožné. Ne ale za nesmyslné. Líbilo se mu. Ačkoliv... zahrnovalo i jej, prašivého magiče. Prakticky se tady povaloval na paloučku s nepřítelem - pokud by na něco takového hrál. Jenže on nebyl na ničí straně, kromě té svojí a nevadilo mu, jestli Smrtihlavky banda chce vymýtit jeho druh. Dokud to aspoň trochu pošpiní zdejší idylku, je mu celkem jedno, o koho jde.
"Hm. To asi dává smysl. Ukousli jste si dost velký sousto," připustil chraplavě. "Taková velká věc, to holt není hned... je jich velká přesila. Pokud teda nemáte nějakou podzemní armádu." O čemž tedy silně pochyboval. Taky použil slůvko "jich", jako by do té přesily nepatřil sám. On ovšem s touhle povedenou rodinkou neměl v úmyslu bojovat, aspoň dokud se mu jejich záměry hodily do krámu. Mírně se ale zamračil, když pronesla, že chce zkusit někoho zabít. "Mohla jsi to zkusit s Dýní. Kdybys netrvala, abych to udělal já, mohla jsi dávno mít odpovědi," zabručel - byla to minulost, ale musel si rýpnout. Taky to mohla vyzkoušet na mě. To ale nahlas neřekl. I tak se mu zdálo, že si ho vlčice najednou zkoumavě prohlíží. Oplácel jí pohled - že by se nakonec přece jen rozhodla? Ne. Vypadalo to, že ne. "Nemělo by být tak těžké někoho najít," zamumlal nakonec po krátké odmlce.

//loterie 31

Smrtihlavka se válela ve sněhu sem a tam, na bok, na břicho, na tlapy... Stín jen vrtěl hlavou. Tolik pohybu, tolik akce. Dokonce dostal další sněhovou sprchu, na kterou reagoval tichým zavrčením. On zůstával v jedné a té samé poloze jako vytesaný z kamene, maximálně tak občas mrkl, zakašlal nebo nastražil uši k okolním zvukům. Šetřil si síly, kterých pořád neměl tolik, kolik by si představoval. Nakonec se ale i vlčice konečně ustálila a usadila se, ačkoliv ani tehdy její aktivita neustala. Stín ji soustředěně sledoval. Byla fakt zvláštní případ. Aspoň byla zajímavá. Ne jako většina zdejších nablblých, nudných a přeslazených pitomečků, kteří mu už lezli vážně krkem.
Když si dostatečně vyklepala z kožichu blechy, nebo co to dělala, obrátila se zpět k němu. Nepouštěla se s ním do debat, jako to dělal Kessel. Nepřekvapovalo ho to, stačil mu pohled na její přitupělý výraz, aby mu bylo jasné, že není zrovna myslitelkou. Měla ovšem co říct na téma poslání. "Jo tak poslání," zaskřípal Stín s mírně posměšným tónem. "Já zapomněl, že tu mám před sebou bytost s velkým úkolem. Ovšem... nechápu jak se toulání a poslání vylučuje? Nechceš mě obohatit?" naklonil hlavu ke straně se zubatým úsměvem. Zas tak moc ho to sice nezajímalo, ale co. Stejně jen zabíjel čas. Zvedat se mu ještě nechtělo, nebylo mu pořád dobře a když už tu Smrtihlavka byla... inu, proč by se s ní nepobavil?

//loterie 30

Smrtihlavce zjevně činilo škodolibou radost Stínovo neštěstí, ovšem jeho se to nějak zvlášť nedotýkalo. "To se uvidí," pronesl pouze. "Nakonec se všechno stejně nevyhnutelně pokazí, to je jediná jistota života." Nebál se toho. Nestresoval se. Život a obzvlášť ten jeho, bez jasného cíle a prakticky jen ze dne na den, byl často nudný, s dlouhými obdobími, kdy se nedělo nic zvláštního a kdy šedivák jen hleděl, jak čas kolem něj ubíhá. Tehdy býval převážně mimo, ztracený v myšlenkách. A pak, z ničeho nic, se zase dělo všechno najednou. Tak už to prostě chodilo. Stínovou výhodou bylo, že mu tyhle změny nevadily, protože se nevzpíral proudu událostí, který ho unášel. Nemělo to smysl. Když to naposledy zkusil, získal svůj první šrám. Bylo lepší nechat se někam zavát a vyčkávat, co za příležitosti se namane.
Další slova vlčice jeho pozornost upoutala o něco víc. Natočil k ní slechy. "Však se toulej," pronesl. "Nikdo tě nedrží, pokud vidím." Co ji asi tak svazovalo? Že by strach? Závazky? Rodina? Možná i ty zákeřné, zbytečné plány? Či snad smečka? Jestli se vážně toulat chtěla, mohla. Byla to ta nejjednodušší věc na světě. Prostě jste šli, pak jste spali, pak zase šli, pak zase spali. Mezitím vším jste se občas najedli, občas o někoho zakopli. Stín si ani nedokázal představit, že by žil nějak jinak - ani si skoro nepamatoval, jaké to bývalo žít obyčejný smečkový život.

//loterie 29

Jeho nenadšení Tasu zřejmě neurazilo. Je pravda, že se o urážku tentokrát ani nesnažil - zkrátka a dobře jenom netušil, jak se vůbec v takové situaci správně reaguje, a protože slušnost nepatřila mezi věci v jeho slovníku, ani se na to nesnažil přijít. Zkrátka a dobře si zajíce vzal a pustil se do jídla. Byl hladový a už dlouho nejedl něco, co by už nebylo nějakou dobu mrtvé ve chvíli, kdy se k tomu dostal. Polovina králíka sice nebyla tím největším soustem pro dospělého vlka, ale on toho nikdy moc nesežral a spokojil se s málem, což se odráželo v jeho neustále vyhublé tělesné stavbě. Brzy z jeho části zajíce nezbylo nic, než pár kostiček a trocha krve na sněhu, kterou Stín úsporně slízal. Když už byl přitom, sežral i trochu sněhu, aby zahnal nejhorší žízeň. Pak zvedl hlavu a podíval se, co dělá Smrtihlavka. S olizováním krve z tlamy a tlap se moc nezabýval.
Vlčice, jak zjistil, se vyvalovala na zádech a vyluzovala tělesné zvuky. Stín to nekomentoval, vlastně se nad tím ani nepozastavil, sám si nečinil starosti s tím, co z něj kde unikne a kdo to uslyší (a ucítí). Zdálo se, že se její záchvat dětinské naštvanosti už zklidnil a nyní vypadala téměř blaženě. Tak si to užij, pomyslel si a protáhl si tlapy dopředu. Vzápětí přišla od Smrtihlavky otázka. Pokrčil rameny. "Asi to, co vždycky. Budu se toulat a počkám, co z toho vzejde." Plány do budoucna u něj nehrozily. Tedy, měl jeden, ale ten byl dlouhodobý a věděl, že na něj dojde tak či tak. Setkat se se Smrtí mu jistě bylo souzeno.

Prosím o 28 lístků za posty 14.-22.1.

//loterie 28

Pořád ještě nemocný, pořád ještě pořádně vyčerpaný Stín začal pod kopečky mírně podřimovat. Jen občas na škvíru pootevřel oko, aby se ujistil, že se Smrtihlavka pořád hezky baví svojí velice oduševnělou kratochvílí a neblíží se, aby si z něj třeba zase udělala polštář nebo něco podobného. Viděl, že vlčice se nahoře čímsi asi rozptýlila. Dobře. Jen si hrej. Mě si vůbec nemusíš všímat, pomyslel si a nechal oko zase s těžkým povzdechem zaklapnout. Ještě štěstí, že po něm nechtěla, aby se klouzal taky. Muselo jí ostatně být jasné, že by se ani nevyškrábal na ten kopec. Do zdravého měl rozhodně daleko. Jeho dech byl pořád hlasitý a odpočinek prokládaný občasným zakašláním.
Zapadl do dřímoty trochu hlouběji, než měl v úmyslu, protože když se s trhnutím probral, byla Smrtihlavka přímo před ním. A nejen ona, také zkrvavená a oslintaná polovina králíka. Dárek? Jeho rozespalá mysl si to pomalu poskládala dohromady. Stín pohlédl na vlčici, pak sjel pohledem dolů k mrtvému zvířeti, jako by netušil, co s ním má dělat. Nakrčil čelo v podmračeném zamyšlení. To myslí... vážně? Oficiálně nechápal ani ždibec z pochodů v mysli vlčice. Nejdřív se na něj vztekala, pak to skoro vypadalo, že se ho bojí a nyní mu donesla kořist. Evidentně nepatřila k mentálně nejstabilnějším stvořením, ačkoliv to věděl už dávno. No... odmítat nehodlal. Žaludek měl úplně prázdný. "Hezký," vypadlo z něj nakonec. Nebyl zvyklý dostávat dary. Z nějakého důvodu mu je nikdo nechtěl dávat. Ale kdyby zahazoval kořist bez práce, musel by být asi naprostý idiot. Proto se nijak nevyjdařoval, nic nekomentoval a zakousl se do rozervaného zvířete.

//loterie 27

Smrt nebyla to nejhorší. Nejhorší byla ta část, kde se na ni čeká, které se obvykle říkalo život. Stín o tom leccos věděl. Měl ale dojem, že tohle Smrtihlavka na mysli neměla. Vlastně nevěděl, co měla na mysli, ovšem měla strach o bratra - to pochopil, i když tomu třeba nerozuměl. On neměl nikoho, o koho by se měl bát. O sebe strach neměl a o druhé se nestaral. Jeho neutěšené existenci se muselo uznat, že byla po většinu času poměrně bezstarostná.
Dorazili ke králičím kopcům. Stín se usadil na zasněženou zem a sledoval, co na to vlčice. Nevypadlo z ní jediné slovo, stále se tvářila jako boží umučení. Mírně se zachmuřil. "Nelíbí?" zamručel. Lepší místo ho nenapadalo. Pokud se nechtěla jít klouzat do sopky. Nebo ze skal, kde by si nepochybně zlámala vaz... nebo na Životův práh. Hádal, že ani jedna z těch možností by se jí nelíbila o nic víc, ale cesta k nim byla delší a na takové putování neměl sílu. Zdálo se ale, že ať už Smrtihlavku žralo cokoliv, nakonec to překonala. Rozběhla se do kopce a se zavýsknutím ho začala po zadku sjíždět. Jen co se vzdálila, Stín si lehl a s hlavou položenou na předních tlapách ji zarputile pozoroval. Ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Svůj úkol splnil. Teď si odpočine. A pak...? Pak se zřejmě vypaří.

//loterie 26
//Zlatavý les

Smrtihlavka měla na schopnosti svého bratra trochu jiný názor. Zjevně mu moc nevěřila. Nebo se bála, že by jednou mohl narazit na někoho, kdo pro změnu zvalchuje fasádu jemu. Jenže takové už bylo riziko bojů. Alespoň na většině míst. "Však on ti neumře," prohodil. "Tady přece nikdo neumírá, v téhle zemi zaslíbené, fujtajksl," odplivl si do závěje. "Kromě toho mi přišel silný dost." Stín proti němu neměl žádnou šanci. Ne holými zuby. Pravda, kdyby se do toho vložila magie, pak by to asi byla jiná písnička - pro Noroxe i pro všechny ostatní odmítače všeho nepřirozeného. V tomhle měl Stín na pozici prohnilé duše značnou výhodu. Nebránil se ničemu, neštítil se žádných metod a magií byl zcela fascinován. Byla silnější a tajmenější, než drápy a tesáky, a dokázala si s druhými pohrát způsobem, který by někdo bojující jen pomocí těla a svalů nikdy nemohl pocítit.
Les skončil a před nimi se otevřely kopečky, které byly domovem mnoha králíků. Jejich nory byly nyní zasypané sněhem, ovšem místy byly vidět vyšlapané cestičky. Stín přejel pahorkatinu pohledem. Dle jeho skromného názoru naprosto ideální pro někoho, kdo se chtěl věnovat prostoduché zábavě a klouzat se po zadku z kopce bez zjevného důvodu. Měl dojem, že svůj úkol splnil. Na své poměry dokonce více než slušně. "Tak prosím. Tady máš zábavu," pronesl a znaveně si sedl do sněhu. Byl rád, že má cestu za sebou. Měl toho dost.

//loterie 25
//Náhorní

Po jeho zavrčení vlčice přestala kopat kolem sebe a to Stínovi stačilo. Netrápilo ho, jestli jí náhodou nepošramotil dušičku a nezpůsobil trauma. Plnil, co chtěla. To, jakým způsobem to dělal, pro něj nebylo podstatné. A jestli ji poláme a vyděsí natolik, že už od něj nikdy nic chtít nebude? Taky dobře. Pro něj. Po otevřené pláni se nešlo zrovna nejlépe, místy byly naváté závěje a prodírat se jimi, když vám není zrovna nejlíp, nebylo nic moc. Chvílemi myslel, že sebou zase sekne. Zvládl to ale až mezi první stromy lesa a tam se na chvíli zastavil, aby se vydýchal a vykašlal. Od úst mu stoupaly obláčky páry, jak funěl a namáhavě popadal dech. Opřel se bokem o hrubou kůru nejbližšího stromu. Taky se musel trochu zamyslet nad správnou cestou.
Smrtihlavka pípla, že její bratr se porval s kde kým. "Je v tom dobrý, tak proč by to nedělal," pokrčil Stín rameny. Norox zjevně našel své volání v nesmyslném násilí a Stín byl asi tak poslední, kdo by ho za to odsuzoval. Čím víc psychicky narušených jedinců, co vnesou do téhle oázky klidu trochu chaosu a destrukce, tím líp. Přimhouřil oči směrem k vlčici, uvědomil si totiž, že je nyní zase až podezřele uťáplá a tichá. Nekomentoval to ovšem. Takhle mu vyhovovala asi o něco víc. Aspoň ho nerozčilovala. Když se trochu vydýchal a posbíral síly, vykročil pomalu, potácivě zase dál. "Tamhle je to," zabručel - mezi stromy se už rýsoval jejich cíl.

//Pahorkatina dlouhých uší

//loterie 24
//Mahtaë sever

Sunul se kupředu sněhem, pomalu, ale vytrvale. Sípal, pokašlával a momentálně proklínal sebe, svět i Smrtihlavku, která se šinula za ním a kopala sníh všude kolem sebe jako uražené děcko. Stín chvíli tiše skřípal zuby pokaždé, když na něm přistála sprška sněhu, po nějaké době to už ale nevydržel. "Můžeš s tím sakra přestat?" zavrčel přes rameno a otřepal se. Snad dělal, co chtěla, ne? Nechápal, proč se cítila tak strašně ublíženě, že musela házet nafrněnou scénu. Nojo. Vlčice. Těm rozuměl ještě míň, než samcům. Ti si aspoň všechno dokázali vyříkat řečí tesáků, ale dámy... ne. Jejich řeč byla pro změnu řečí náznaků, hádanek a uražených xichtů, čehož mu nyní Smrtihlavka poskytovala zářný příklad. Možná bych ji měl místo toho zavést někam do háje a nechat ji tam, napadlo ho. Jenže ať se mu to líbilo, nebo ne, tahle lehce zabedněná vlčice byla pořád asi tak nejsnesitelnějším zdejším obyvatelem, ač to bylo k pláči. Jen si tedy odfrkl a probojovával se cestou pořád dál.
Zdálo se, že Smrtihlavku ani nezajímá, kam to jdou. "Jdem na místo, kde mě tvůj brácha zmlátil," prohodil po delším mlčení Stín opět přes rameno, neobtěžoval se na ni otáčet úplně. Třeba ji to potěší a přestane se chovat jako vlče, které dostalo výprask. Šedivák mlčky zavrtěl hlavou, zabraný do svých myšlenek. Toliko k činění dobrých skutků. Naprostá pitomost - k ničemu to nevedlo.

//Zlatavý les

//loterie 23
//Zrcadlové jeskyně

Vyhrabal se ven a přimhouřil oči před silným sluncem, které nejen že otravovalo na obloze, ale ještě se odráželo od sněhu pro dokonání efektu otravnosti. Stín byl tvor šera a soumraku a i když netrpěl světloplachostí, slunečné dny ho rozhodně netěšily tolik, jako většinu ostatních. Šklebil se na svět a na uraženou Smrtihlavku, která si usmyslela, že s ním nemluví. Taky dobře, pomyslel si. Nepotřeboval udržovat nepřetržitou konverzaci, obzvlášť když musel za řeči neustále pokašlávat. Zastavil se vedle vlčice, která na něj z neznámého důvodu čekala a vypustil z tlamy těch pár tichých slov. Ani nevěděl, proč jí to vlastně říká. Snad chtěl vidět, jak si rozbije tlamu, až pojede někde z vršku. Snad se v něm kdesi hluboko, hluboko probudila poslední jiskřička citu. Kdoví. Každopádně jak to jednou řekl, už to nemohl vzít zpět.
"Taky, že povedu," zabručel. Lepším průvodcem by v tuto chvíli mohl být i třínohý jelen. Stín vykročil do sněhu a uvědomil si s novou naléhavostí, že tohle rozhodně nebude zábavná cesta. Našel si cestu, kde bylo sněhu nejméně, a v té se hodlal držet, dokud to šlo. Kdyby se měl prodírat závějí, asi by si vykašlal plíce, takhle jenom funěl s otevřenou tlamou jako dědek nad hrobem. V hlavě mu pulsovalo a skoro slyšel, jak ho jeho tělo proklíná, ale šel - a jak se jednou rozhýbal, už to celkem šlo. Měl na mysli zavést Smrtihlavku ke kopečkům, kde dostal nakládačku od jejího bráchy. Tam ať se klouže do sytosti a při troše štěstí si zláme hnátu v králičí noře. To by jí patřilo, za tu nevděčnost.

//Náhorní plošina

//loterie 22

Smrtihlavka věnovala Stínovi pohled, který by pravděpodobně dokázal propálit díru do skály. Se šedivákem ovšem ani nepohnul. Za tím, co řekl, si stál. Bylo to z jeho úhlu pohledu zkrátka a dobře hloupé přání. Mohl doslova slyšet, jak šedivé vlčici puká srdíčko, ale nehnul nad tím ani brvou. Vlastně se sám cítil trochu dotčeně. Nabídl se, že splní aspoň část - už i to bylo něco, co by nebyl ochoten udělat jen tak pro každýho blbečka, a ona tím opovrhuje? Zamračil se. "Tohle je přesně definice dělání šaška," odsekl a odkašlal si. Koulovat se? Vypadal snad jako někdo, kdo se sakra kouluje? Kdyby něco takového byť i jen zkusil, nejspíš by spontánně vzplanul, nebo by se pod ním zrovna otevřela země a on se konečně propadl do pekla, kam patřil. Odfrkl si a rozkašlal se. "A neposlal jsem tě úplně do háje," dodal, když byl hotov. "Jestli sis nevšimla."
Vzápětí vlčice zamířila pryč a zdálo se, že s ním už nadále nepočítá. A to zrovna ne. Tedy, kdyby mu fakt chtěla utéct, Stín by ji v životě neměl šanci dohnat. Neměl dost sil skoro ani na normální chůzi, nemohl by ji pronásledovat. Ovšem zůstávat tady v jeskyni nechtěl, jestli sem měl přijít vlk-bouchač, co ho rozmázne jako červa... a navíc co to mělo být? Takhle snadno se ho zbavit? Protože si dovolil poukázat na přiblblost jejího plánu? Zamířil za ní, pomalu, aby si nenamlátil čumák na nejistých nohách. "Vím, kde se můžeš klouzat, mimochodem," zabručel téměř neslyšně. "Když už ze sebe tak nutně chceš dělat kašpara."

//Mahtae sever

//loterie 21

Očekával jakožto splátku dluhu prakticky cokoliv, ovšem to, co z vlčice nakonec vypadlo... to by si tedy asi jen tak nevymyslel. Pozvedl mírně obočí. "A na hlavu jsi neupadla, co?" zajímal se. To byla ta nejabsurdnější žádost, jakou kdy slyšel. Hostinu - no, budiž, to by ještě pochopil... ale zábavu? Postavit Stína do čela zábavy byla taková pitomost, jakou by snad vymyslela vážně jenom Smrtihlavka. Byl přímo vtělením špatného společníka. Nebyl zábavný, pokud jste za zábavu nepovažovali rýpavé poznámky a depresivní komentáře o stavu světa. Neznal ani jeden vtip. A jestli čekala, že bude tancovat po zadních a balancovat při tom na čenichu sněhovou kouli, pak ho měla nechat zrovna zdechnout. "Jídlo, to hádám opatřit můžu... až mi bude líp. Ale šaška ze sebe dělat nebudu," pronesl nekompromisně. Přesně kvůli tomuhle považoval splácení dluhů za zbytečnost a bláhovost. Proč by měl dělat něco, co nechce, co jde naprosto proti jeho přirozenosti, jenom kvůli tomu, že se mu náhodou někdo rozhodl pomoci, ačkoliv on sám se o to vůbec neprosil?
Stín z té hnědé obavy neměl, ovšem Smrtihlavka naléhala tak dlouho, až se nakonec přiměl vytáhnout do sedu. Vlčice mu nabídla tu trochu času a on ji hodlal využít do poslední vteřiny. Stejně říkala s ranním svítaním... a venku ještě panovala noc. Tady pod zemí se to poznávalo těžce, ale směrem k východu nebyla temnota ani trochu zředěna slunečním světlem zvenčí, tudíž Stín došel k závěru, že ráno ještě nenastalo. Podlaha jeskyně ho lákala, aby si na ni znovu lehnul. A teď, když znal pravdu o onom pošahaném plánu, lákalo ho ještě více se prostě rozplácnout a už nevstat. Tělo ho bolelo i v nehybnosti. Jak výborně se bude cítit, až se bude muset někam brodit sněhem? Jestli sem ale mířil nějaký bouchač, nemohl tu zůstat. Asi byl tedy se Smrtihlavkou zaseknutý. Zavrtěl hlavou a pak začal pomalu vstávat. Bylo to horší, než sedání, ale ne o moc. Jen si nebyl jistý, jestli ho nohy udrží. Udržely. Třásly se pod ním, ale stál. Poněkud se sice kymácel ze strany na stranu, protože po každé změně polohy musel počkat, až se svět kolem něj ustálí, ovšem nějakým způsobem to zvládal. Byl nicméně rád, že všechno, co měl v sobě, už vyhodil, protože z toho houpání všeho kolem se mu zvedal žaludek. Zhluboka oddechoval a zabloudil očima k vlčici. "Kam hodláš jít?" vykašlal ze sebe tři slova.

//loterie 20

Viděl, že Smrtihlavka se nedá jen tak opít rohlíkem. Nevěřila mu. A z dobrého důvodu. Možná byla v různých směrech tupá jako tágo, ale něco v té hlavě přece měla. "To taky nejsem," souhlasil a krátce si odkašlal. Ten chraplák, pokud to mohl soudit, by si snad i rád ponechal - zdálo se mu, že k němu ladí. To ostatní ovšem mohlo táhnout zrovna do háje. Obzvlášť ten otravný kašel. "Záleží ovšem na způsobu splátky," dodal. Nezavrhoval tu možnost.
Neušlo mu, že je vlčice roztěkaná a neklidná, jako by měla kožich plný blech, které jí nedaly klidu. Nakonec z ní vypadlo, že by se měli pohnout... a že Kdosi je prý nebezpečná. "Měl jsem dojem, že... se tedy bojí spíš ona nás," podotkl, ale pak si povzdechl. "Když mi chvíli necháš, zkusím to," zabručel. Vůbec se mu nechtělo hýbat. Bylo mu pořád špatně a teď se měl někam přesouvat? Jenže jestli něco bylo jeho metlou, potom to byla zvědavost a nutnost strkat rypák úplně do všeho. Momentálně ho zajímalo, jaké plány pro něj Smrtihlavka má - jakože nějaké určitě mít musela, jinak by ho netahala z bryndy. Proto místo toho, aby ji zrovna poslal k šípku, rezignovaně vypustil obláček horkého dechu a začal pomalu skládat tlapy pod sebe. Podepřel se jimi - byly sice extrémně rozklepané, ale udržely ho. Zvolna, jako by to dělal poprvé v životě, se vytáhl do sedu. Zase se mu zatočila hlava, ale neupadl zpátky. Funěl a kašlal po tom výkonu jako dlouholetý kuřák, ale dokázal to. "Asi to půjde," připustil, když popadl dech. "Akorát to bude pěkný peklo."