Gallirea - Příspěvky uživatele

Umíněnost Vlčete neznala hranic. Na jednu stranu na tom bylo cosi pomalu až obdivuhodného - nenechala by se nejspíš ve svém přesvědčení zviklat ničím. Nemusela to ale používat na něj. To bylo hrozně otravné. "Pro mě za mě," odfrkl si, on tady ostatně nebyl od toho, aby ji přemlouval, ne? Od čeho že tady vlastně byl? Tak nějak pořádně ani nevěděl. Zatím nebyl kdoví jak zapáleným otcem a nepociťoval zvláštní touhu to měnit.
Vlče nemělo zájem ani o zajíce, jen o srnky a o magiče, jako kolovrátek. Stín dojedl zbytek svojí ryby, zbyl jen kousek, který kopl stranou Spárovi. Krkavec se hned pustil do jídla. "Říct ti to asi můžu," rozhodl se konečně a ohlédl se. Tasa byla pryč. Taky dobře, nemusel se bát, že když bude mluvit o magii, rozsype se a stane se z ní zase malé vlče uzamčené ve velkém těle. Tasu měl rád do té míry, jaké byl schopen, ale lhal by, kdyby tvrdil, že mu občas taky nešla na nervy.
"Víš co, tak jdem." Nechutné letní počasí polevilo a naskytla se šance vytáhnout na chvíli paty, to mohlo stát za to i s Vlčetem za zadkem. Z lesa cítil Kašpara a Tasu, takže ho nenechají opuštěný. "Cestou najdeš něco, co ulovíš a doneseš to ukázat mámě." Ať má teda Tasy dušička pokoj. Protáhl se a vyrazil náhodným směrem, jen ještě zavyl svým nelibozvučným hlasem, aby Tasa věděla, že se ještě nebudou vracet. "No, a lov magičů... to je těžká věc. Mají nad námi navrch, protože můžou ovládnout živly a kdoví, co ještě, takže potřebuješ moment překvapení a všechnu sílu, co jsi schopná sehnat. Nejlépe početní přesilu," začal a vlastně si to i sám rovnal v hlavě, zatímco mluvil. Navzdory všemu blábolení žádného magického vlka ještě cíleně nelovil.

//Rozdrásané údolí

"Jo, to je," opáčil Stín suše. Jeho lov taky nebavil, nikdy ho nebavil, ale co už? "Ale když už jsme tady, přežijeme to." Vlčeti se vzápětí podařilo jednu rybu ulovit (že už byla leklá, to nezaznamenal nikdo) a druhý úlovek jí mrskl Stín, aby už to měli z krku. Vlče nemělo slov, což považoval za výhru, nechtěl, aby se to nějak rozmazávalo. Dál se snažil lovit, jednu větší rybu vytáhl a začal ji rovnou žrát, protože mu z toho čumění do vody celkem vytrávilo. Zajímavé, jak taková činnost nečinnost může vlka unavit...
Tasa už měla odloveno, sebrala se a zamířila do lesa. "Fajn. Dík," houkl za ní, ale šedivá už byla na odchodu, takže kdoví, jestli ho vůbec vnímala. On si Tasy stejně brzy přestal všímat, hysterák Vlčete jeho pozornost odpoutal jinam. Trochu nakrčil čenich. "Tak se na to vykašli," zahučel nepříliš výchovně, ale jak tak koukal na vývoj událostí, nevedlo to vůbec k ničemu. Leda k tomu, že by za chvíli musel s dcérenkou zaklepat. "Ale něco lovit musíš, jinak chcípneš hlady, až ti nebudem stát za zadkem. Třeba králíky nebo něco. To je akčnější," usoudil konečně, že tenhle styl lovu možná pro Vlče prostě nebude.

Stín poslouchal jen tak na půl ucha, jak se Tasa s Vlčetem hašteří. Bylo mu docela jedno, kdo se koho o co prosil. Bylo zcela evidentní, že o to, aby Vlče existovalo, se neprosil nikdo, i když pokud si dobře vzpomínal, byla to právě Tasa, kdo si dcerku chtěl hrozně nechat. Popravdě řečeno Stín si nebyl jistý, jestli by se teď Vlčete dovedl ještě zbavit, i když uměla lézt pěkně na nervy. Ale do toho jejich handrkování se nijak nezapojoval. Raději se vydal lovit ryby.
Zíral do vody, ale moc jich neviděl. Koutkem oka zaznamenal, že Vlče nějakou rybu z vody vážně vytáhlo. Překvapeně povytáhl "obočí". Fakt to dokázala? Nechtělo se mu tomu moc věřit, ale možná ve Vlčeti číhal skrytý talent. Zaměřil se znovu na vlastní lov - nestihl se ale ani pořádně začít soustředit, když tentokrát dcérenka zamířila k němu. Otočil po ní otrhané ucho. "Lov je otrava," řekl potichu, aby neplašil ryby, a pokrčil rameny. Taky ho to nebavilo. Nikdy. Vyhýbal se lovu, kdykoliv to šlo - v poslední době to bohužel příliš nešlo. "Ale kdo chce žít, ten to musí umět. Nejen srnky, všechno. Ne vždycky budeš mít s sebou společníka, co ti se srnkou pomůže. Už jsi ale jednu dostala, ne?" Konečně ve vodě zachytil pohyb. Chňapl po rybě a povedlo se mu ji napoprvé pevně sevřít v tlamě. Pevným stiskem čelistí ukončil její mrskání. "Tady máš druhou," mrskl jí k Vlčeti, když se Tasa nedívala. "Ještě jedna a máme to z krku. Můžeš jít s Tasou na tu túru nebo co jste to chtěly." Zkoro to znělo, jako že se dočká chvíle klidu. Čím dřív to bude, tím líp.

Vlče si mumlala pod vousy cosi, co Stín nepochytil, nedělal si ale iluze, že mu skládala pochvalné ódy. Tiše hluboko v hrdle zavrčel, ale nechal svého goblinského potomka, ať dál kope do všeho kolem sebe. Snaha Vlče nějak usměrňovat mu přišla jako plýtvání energií. Mohl by se stejně tak snažit usměrnit tornádo nebo pytel blech. Vyšlo by to nastejno.
Tasa se lovu podle všeho účastnit nechtěla. Plácla sebou na zem a podle všeho opravdu hodlala sedět a čučet, dokud Vlče něco neuloví. Spár, který se nejspíš obával, že by mohl čekat do konce věků, ho zobákem štípl do kotníku. Stín ho lehce odstrčil, ale vlastně s ním souhlasil. "Já půjdu taky lovit, když už jsme tady," řekl a přiblížil se k říčce. Přitom se stačil zamyslet nad osudem těch dvou, které přijali do jejich řad. Možná to byla chyba. Pravděpodobně ano. "Jasně, Kašpar," kývl k Vlčeti - něco jí v té hlavě přece utkvělo. "Pinču je na magii ještě moc mladej, ale kdybych si měl tipnout, zrovna nadaně nevypadal. Kašpar má rudý oči, takže v sobě nějakou magii má, ale tvrdil, že ji nesnáší. Nejspíš ale stejně chcípli, takže to je fuk," odfrkl si, Tasy suchý komentář považoval za docela pravděpodobnou možnost.
Vlče se začala vrhat bezhlavě do vody, což Stína nijak nepřekvapilo. Posunul se po proudu níž a doufal, že se mu třeba nějakou tu rybu podaří ulovit. Třeba Vlče některé přivodí srdeční zástavu.

//Buk

"Zvládla bys tak akorát nechat se roztrhat na proužky," zakoulel Stín očima. "Není to jako lovit srnky nebo ohryzávat kotníky náhodným kolemjdoucím - magičtí vlci z tebe můžou vymáčknout život asi tak milionem způsobů, než se vůbec vzpamatuješ." Jako by to nevěděl. Dřív po tom tolik toužil, mít životy ostatních v hrsti, moci někoho rozmáznout jako otravný hmyz. Jenže smůla, nebylo mu dáno, a tak teď byl tady. Ať už to znamenalo cokoliv.
Povedená rodinka se tedy vypravila k řece na ryby. Vlče přitom nakopávala cokoliv, co nakopnout šlo. Stín trochu zaskřípěl zuby, ale neřekl nic. Aspoň držela tlamu, to byla docela výhra. Odněkud se vynořil i Spár, evidentně velice ochotný se přimotat kamkoliv, kde se mluvilo o jídle. Usadil se Stínovi na hřbet a tvářil se jako vedoucí celé operace, třebaže neřekl ani krá. "Třeba na té vaší procházce ulovíte Pinču nebo... tamtoho s tim monoklem," nadhodil. "Těm vlastně můžete i klidně vyprášit kožichy, za to, že se neobtěžují tady ukázat svoje opelichané zadky kdoví jak dlouho." Byl zralý na to oba z téhle nezdárné smečky vykopnout. Otázkou bylo, jestli by tomu potom mohli ještě říkat smečka, kdyby to už byli jen oni tři. Pořád lepší, než rodina.
Stín zastavil u potoka, setřásl si ze zad protestujícího krkavce a usadil se na břehu. Otočil se na Vlče - netušil, jak se popasuje s touhle činností, která vyžadovala i jistou dávku trpělivosti. "Na ryby je potřeba mrštnost, což ti asi problém nedělá, ale nejdřív musíš počkat, až nějaká bude dost blízko," řekl, byl nezvyk svého potomka něco učit, na druhou stranu, co už s ní dělat? Tak nějak si na ni už asi zvykl.

Vlče bylo neúnavným živlem, jako by na ni nepůsobilo ani všudypřítomné vedro, ani nic jiného. Ze všeho nejméně potom slova. Před chvílí řekli, že na lov vlků je malá, ale nezdálo se, že by jí to v hlavě utkvělo. Stín zatřásl hlavou a nechal Tasu, ať to Vlčeti výslovně vysvětlí, když se do toho už pustila. Měl svoje pochybnosti o tom, k čemu to bude - semínko toho nápadu už měla Vlče v hlavě a nejspíš se ho jen tak nezbaví. "Kroť se, a dočkej času," zabručel. "Taky na to dojde. Ale až nebudeš nedochůdče."
Lovit srnky, které cítil v lese, se mu už nechtělo. Bylo moc vedro na to, aby se s něčím naháněl, do ničemu se moc nechtělo, ani do přemýšlení ne. Těšil se, až konečně přijde zase podzim a s ním i trocha úlevy od protivného slunce. Měl pocit, že se mu mozek v hlavě vedrem roztéká. Naštěstí pro jednou přišla s celkem dobrým nápadem Tasa. "To by šlo. Přitom se aspoň trochu ochladíme," kývl hlavou a vykročil směrem k potoku, který protínal jejich les. Nikdy tam ryby lovit nezkoušel a ani netušil, jestli tam nějaké jsou, ale nejspíš bylo na čase to zjistit.

//Tětivový potok

Vlče se jen tak opít rohlíkem nenechalo. Stín by jí nic nezatajoval, ale nechtěl to rozebírat před Tasou. A Tasa nevypadala, že by někam chtěla jít. Otvíral už už tlamu, když se do toho právě šedá vlčice vmísila. Po straně na ni pohlédl, ale vypadala příčetně. Tedy, tak příčetně, jak Tasa mohla vypadat. "Hm, tak jo. Nemůžeme dopustit, abys vyrostla blbá. Asi." Jen doufal, že se tohle vzdělávání nějak nezvrtne.
Snažil se házet vinu na druhé, ale nebylo to vůbec lehké, když ho Vlče nenechala překrucovat pravdu a pořád ji musela připomínat. "Nojo furt!" zvolal s očima obrácenýma k nebi. "Tak jsem si dovolil jednou vytáhnout paty z lesa, čekal jsem, že se nic nepodělá - to byla teda hovadina," zavrtěl hlavou a rázoval dál lesem kupředu. K čemu že je vlkům rodina? Neměla by to být náhodou ta nejlepší věc na světě?
Vlče bylo jako hopík. Sotva spadlo, hned zase vyskočilo, snad ještě s větší energií, než předtím. A samozřejmě se hned chytala každého stébla. Zase lovit? Stína to nebavilo. Muselo se to dělat hrozně často. Jenže když se mělo živit několik vlků, z myší a chcíplin to už tak úplně nešlo, jako tomu bývalo ve dnech, kdy se staral akorát o svůj vlastní krk. Pokrčil rezignovaně rameny. "Pro mě za mě. Ale mohli bysme zkusit něco jinýho, než pořád srnky." Už mu trochu lezly krkem.

"Nemyslím si," škubl rameny nad otázkou ožívání srn. "Aspoň jsem si nikdy nevšiml, že by se mršiny jiných zvířat někdy zvedly a začaly zase brázdit svět... Jediný, o kom jsem kdy slyšel, že by se vrátili z mrtvých, jsou vlci. Stejně jako ovládat magie dokážou jen vlci, tak možná proto," pokrčil rameny ještě jednou, až to skoro vypadalo, že s ním melou nějaké křeče nebo co. Důvody toho, proč se vlastně vlci vraceli, mu byly neznámé a i když to sám zažil, neměl v tom o moc víc jasno. Jedině díky tomu zjistil, že vyšší síly nebo koho vlastně vůbec nezajímá, jestli se vrátit chcete nebo ne. Prostě se vrátíte a basta.
Zvědavé otázky na téma magičství ze strany Vlčete ho moc nenadchly. Nerad tyhle věci rozebíral v přítomnosti Tasy. Dělalo to s ní občas dost divné věci, kterými nikdy neměl náladu se zabývat. "Něco možná, ale to je jedno," odbyl dceru vyhýbavě a potom Tasa začala vyprávět. Čím víc nechutností, tím víc to Vlče evidentně zajímalo. Stína moc ne, takže prostě bloumal dál kupředu kolem hranic a poslouchal nanejvýš na čtvrt ucha.
Pokud šlo o otázky, na které šedý nechtěl odpovídat, zdálo se, že má Vlče skoro nadpřirozený talent. "Ne. Nevim," odsekl. Neměl ponětí, jak to dělají normální smečky, protože v žádné nikdy nebyl a nezajímal se o to. Sám ale nebyl schopný toho prostě zapustit navěky kořeny na jednom území a nikdy nevypadnout paty. "Bylo by to jednodušší, kdyby se tady někdy ukázal i zbytek těch budižkničemů a třeba se taky obtěžovali něco dělat," hodil to nakonec na Corvuse a Pinču, kteří tu příhodně nebyli a tak se nemohli bránit. Vlče dál mlela pantem, zosnovala skvělý plán, který by skončil v masakru jich všech a celé to zakončila kousancem do Stínovy zadní nohy, aby předvedla, jak by to asi provedli. Stín se naježil a cukl tlapou, která už však byla volná. Hbitě sebou mrskl a vrazil do Vlčete ramenem s dostatečnou energií, aby ji povalil. "Proto. Udělali by z nás mastnej flek, ještě snáz, než já tebe vyválím po zemi," odfrkl si. "Ještě toho musíš hodně sežrat, než budeš moct jít někoho vraždit."

Vlče byla na jeho straně, což ho celkem těšilo. Takhle jim Tasa mohla hůř odporovat - těžko to mohla být halucinace, když to viděli oba. Chtě nechtě musela přijmout fakt, že mrtvoly ve zdejším kraji byly někdy velice životaschopné. "Mhm, strašný to je," pronesl souhlasně, s naprostou lehkostí přecházejíc fakt, že i on jednou takovou oživlou mrtvolou je. Co Tasa neví, to ji nebolí a on jí to povídat nemínil, rozhodně ne teď. Otočil pohled na Vlče, které momentálně tvrdilo, že Styx toho hodně napovídá. To, že se náhodou trefila, ještě nic neznamenalo. Magii už nepoužil kdoví jak dlouho a zjišťoval, že mu to vůbec nechybí. Nikdy na to neměl talent, i když si to dřív tolik přál. Vlastně to dřív bylo všechno, co si přál. Jak se časy mění. "O tom Styx ví houby," odfrkl si.
Tasa vysvětlila, jak to vlastně bylo s tou obranou lesa. Žralo ho, že se Styx povedlo sem proklouznout, ale celé mu to připadalo jako divně podezřelá náhoda. Že by fakt byly spřáhnuté spolu? Ta vlčice, co ji Tasa zabila, mohla odlákat pozornost... "Tak jo. Nejspíš se to v tu chvíli líp udělat nedalo," uznal, protože být na víc místech naráz Tasa vážně zvládnout nemohla.
Zatímco vyrazili kolem hranic, krátce shrnul své nedávné zážitky a potom se Tasa jala vysvětlovat Vlčeti, jak se to vlastně má s magiči a nemagiči a jádydá, jádydá. Stín vypnul mozek, protože tohle slyšel už několikrát a zas až do takové míry jako Tasa to nežral. Jen čas od času vydal nějaký neurčitý zvuk souhlasu, aby to nevypadalo, že ho úplně opustila veškerá mozková činnost. Jen když přišlo vyloženě rýpnutí od Vlčete, trochu se zašklebil. "Jestli nejsi pro svoje vlastní dobro náhodou až moc chytrá," odfrkl si. "Pravda je taková, že tady nemůžeme sedět na zadcích celé dny a čekat, co se kdy podělá, protože bychom se dřív povraždili mezi sebou."

15.7.2024 Stín http://gallirea.cz/index.php?p=bukovy-sraz&r=1#post-222679
Další termín 15.9.

Vlče z přítomnosti Tasy nevypadala úplně nadšeně, což Stínovi přišlo poměrně zvláštní. Ty dvě přece k sobě byly jako přirostlé. Nebo ne? Možná si jen málo všímal, co se kolem děje. Stejně na tom ale bylo cosi divného, jak se od ní menší vlčice odtáhla a jak ji rychle odbyla. Asi puberta nebo co, zakoulel v duchu očima - měli se asi ještě na co těšit, jestli teď s Vlčetem k její piraní povaze začne mlátit i dospívání. Přišlo mu, že je na to trochu brzo, ale už to vlastně bylo nějaký ten pátek, co přišel do úkrytu a uviděl to nenadálé překvapení. Teď už bral Vlče za součást scenérie. Možná svým vlastním stínovským způsobem i za součást rodiny, i když jeho vnímání podobných věcí bylo oproti normálu posunuté dost jinam.
Tasa na něj zírala naprosto natvrdle. No... jako obvykle. Co jiného čekal? Nejspíš nic. Zdálo se, že mu ani nevěří, že tu Styx vážně byla. "Tak si mi nevěř, ale byla tady," škubl rameny. "V úkrytu bys ji ještě cítila, možná tu je cestou i pár chomáčů chlupů, co jí Vlče vykousala," kývl směrem k jejich rozčepýřenému potomkovi. Iritovalo ho, že Tasa zase odmítá vnímat realitu. "Viděli jsme ji umřít, ale tady to neznamená, že se nemůže vrátit - a pokud si dobře pamatuju, tohle by pro tebe neměla být novinka," zamračil se.
Byl navíc nabručený, že si Tasa trajdá kdoví kde, zatímco se jim v úkrytu peleší kdoví kdo. "Já nechtěl, abys byla na deseti místech. Stačilo by, abys byla tady," odfrkl si, ale podle všeho to mělo svoje důvody. Povytáhl lehce obočí. "Vážně se na to chystala?" Jestli ano, mohlo to znamenat problémy i do budoucna... "Fajn. Dobře, žes to vyřešila," přejel pohledem její zakrvavený kožich. "Přišlo ti, že je za tím nějaký soustředěný plán? Chtějí nás odsud vyštípat?" Že se to stalo zrovna, když přišla i Styx... mohla to být náhoda, a třeba taky ne.
Tasa pak vyzvídala, kde byl on. "Kolem," pokrčil rameny a vyfoukl všechen vzduch z plic. Při dalším nádechu zavětřil a přišlo mu, že pořád kolem cítí pachy Styx a toho hnědého Mazlíka a jejich vlastní pachy naopak že jsou vyčpělé až hanba. Pokývl na obě vlčice: "Řeknu vám to při značkování, jestli to chcete slyšet." S tím vyrazil kupředu a každou chvíli se začal bokem otírat o nějaký strom, zarývat do něj drápy či nechal malou loužičku tu či tamhle. "Chtěl jsem se jen podívat kolem, ale narazil jsem na nějakého maniaka, co připlul na velkém dřeveném plavidle. Chtěl nějaké dobrovolníky na cestu po moři. Ani nevím, proč jsem s ním nakonec šel, ale šel jsem - a ještě dva pitomečci. Akorát se to samozřejmě zvrhlo, plavidlo se potopilo, unikla z něj hrozná příšera, bla bla bla..." Přestal škrábat starý dub a otočil se přímo na Vlče: "Tohle se stane vždycky. Když se objeví něco podobného, vždycky se to zvrhne. To si pamatuj." A pak už zase drápal kůru.

Vlče vyhlíželo pomuchlaně a rozhodně pochroumaněji, než jindy, ale ne zase tak o moc. Nezdálo se, že by se chystala v nejbližší chvíli umřít, takže Stín vyhodnotil, že je vlastně všechno v pohodě. Vytrvalý déšť se dral i skrze listy stromů a aspoň částečně umýval stopy krve na jejich kožiších. Brzy zvedli hlavy a nelibozvučné vytí tří nakřáplých hlasů se rozneslo po lese.
Tasa na sebe nenechala dlouho čekat. Vynořila se mezi stromy jako monstrum z noční můry. Stín měl možná na krku trochu krve a Vlče ji mělo různě po kožichu, ale na Tasu ani jeden z nich neměl. Byla pokrytá krví od hlavy k patě a nedalo se ani pořádně poznat, jestli je její nebo někoho jiného. Tipoval to druhé, protože kdyby tohle všechno vyteklo z ní, nejspíš by si tu takhle ledabyle nepobíhala. "Byla tu na návštěvě tvoje sestra," objasnil prostě, zatímco vlčice mateřsky kontrolovala Vlče, což Stín nepovažoval za nutné. "S nějakým prašivým ometákem byli až u nás v pelechu," dodal a tentokrát se mu hluboko v hrdle ozvalo zavrčení. "Neměla jsi hlídat les? Neříkala jsi, že ho budeš hlídat?" Doufal, že ať se takhle zakrvácela při čemkoliv, má pro to dobré vysvětlení.

//úkryt

Vlče se vůbec nezdráhalo připojit se k němu s vyháněním těch dvou, které už tu nechtěl vidět ani náhodou. Hnědý cosi mumlal, omlouvám se, nevěděl jsem, blablabla, Stína to vůbec nezajímalo a ani to nechtěl poslouchat. Podle něj oba moc dobře věděli, kde jsou, moc dobře věděli, že si dovolují a Mazlík měl jedinou kliku, že mu v hlavě zbylo dost rozumu na to, aby vzal tlapy hezky na ramena a Styx si odnesl s sebou. Mohlo to jinak dopadnout všelijak. Zmenšená Styx se mezitím vztekala, vyhrožovala a proklínala, ale nebylo jí to vůbec nic platné. V tlamě většího vlka byla bezmocná jako kotě a tak to Stínovi zcela vyhovovalo. Nepochyboval o tom, že se znovu vrátí, avšak pro tuto chvíli bylo po všem. Hnali je až k hranicím. Jen sledoval, jestli opravdu odcházejí a v poslední chvíli si to nerozmyslí.
Vypadalo to však, že skutečně míří definitivně pryč. "A nevracejte se. Příšte budou lítat chlupy," zavrčel za nimi a stočil pohled k Vlčeti, které po těch dvou celou cestu vytrvale chňapalo. "Tak se to dělá," kývl na ni, s otravnými cizinci se dokázala vypořádat dobře. "Jestli se ještě někdy ukážou, naděláme z nich cucky." Pohledem zkoumal, jak moc je asi Vlče ve skutečnosti pomuchlané. Rozhodně vypadalo mnohem ožvýkaněji, než když odcházel. Ale žilo. Vzhledem k tomu, že to byl jeho potomek, nejspíš přežije všechno.
"Kde vůbec máš mámu? Tasa měla sakra hlídat les-" Ani nestačil doříct větu a její hlas se rozlehl lesem. Nebylo nejmenších pochyb o tom, kdo to tu vříská, takový hlas nikdo jiný snad ani neměl. Znělo to nicméně vítězoslavně. Povytáhl kůži nad očima a chraplavě zavyl nazpět. Byli tu, tak ať se tedy Tasa přijde pochlubit s tím, co hrdinně vyváděla, zatímco se to v samotném úkrytu hemžilo škodnou havětí. Blechy.

629

Cítil, že mu krk trochu smáčela krev, ale nebylo to nic vážného. Nic, co by ve svém rozpoložení vůbec nějak důkladněji pocítil. Nechat se rozptylovat takovými malichernostmi v podobné chvíli mohlo být také smrtelně nebezpečné. Styx vypadala, že její trpělivost drží na tom nejposlednějším chloupku. Když vrčela, sice jí od čenichu nestoupaly obláčky páry jako líté sani, ale Stín si je dokázal dost dobře domyslet. Přesto podruhé nezaútočila. Proč? To neměl ani nejmenší tušení. "Může. Nemusíš mi odpovídat, ale jestli si to chceš promýšlet, promýšlej to někde jinde," zavrčel znovu, už odtud ty dva chtěl mít pryč, ale jestli toho chtěl dosáhnout, vypadalo to, že bude muset Styx vytáhnout za kůži na krku jako malého haranta.
Síla myšlenky musela být skutečně ohromná, protože jen co mu tohle blesklo hlavou, šedivá se začala přímo před očima měnit. Smrskávat se, až byla skoro stejné velikosti, jako Vlče, která se mezitím připlížila a teď se Styx držela za nohu. Bylo by to divnější, kdyby tohle už jednou neviděl u Tasy. Obě vlčata se do sebe okamžitě pustila. "Maj to v rodině," prskl po Mazlíkovi, který měl vážně stupidní dotazy a už už se natahoval po Styx, že ji vynese jako pytel smetí, když mu ji hnědý vlk vyfoukl přímo před čenichem a pakoval se k odchodu. "A hezky svižně, ať už vás tady nevidím, nebo si to svoje dobrodiní ještě rozmyslím," cvakl po něm Stín výhružně zuby, aby ten jejich odchod patřičně urychlil. "Pojď," otočil se na Vlče, "vyprovodíme je hezky svinským krokem." Pak už si to rázoval za Mazlíkem a Styx, které hodlal vypakovat za hranice co možná nejrychleji.

//Bukáč

628

"My," opáčil a ani v nejmenším neuhnul před planoucím pohledem, který na něj Styx upírala. Mrskala zlostně zbytky křídel, ale na to tady nebylo dost prostoru, takže to Mazlík schytal přímo do tlamy. Stín ho nelitoval. Skoro na něj ani nekoukal, vnímal ho jen okrajově stejně jako dobité Vlče v koutě. Nějvětší pozornost ale věnoval vlčici, nepředpokládal, že by odešla sama od sebe a dobrovolně. Věděl, že to takhle snadné zkrátka nebude.
"Možná jsi na to zapomněla, ale natáhla jsi je tady. Ještě jsme ti prokázali milost a ukrátili ti trápení," prskl po ní. "Že jsi nezůstala mrtvá, za to já nemůžu." Jistě, rozhodli se tak už předtím, když byla Styx ještě dokonale živá, ale potřebovala to vědět? Ne. "Teď už je prostě všechno jinak. Byla jsi dlouho pryč," škubl rameny, ale tušil, že může říkat, co chce a nejspíš to nebude vůbec k ničemu.
Čekal na úder a ten také přišel. Snad jen to, že to očekával a jeho vlastní mrštnost ho zachránily před tím, aby mu Styx jediným pohybem protrhla hrdlo. Stačil sebou cuknout do strany, že ho její tesáky chytily za kůži po straně krku a nezajely rovnou k tepně. "Ah ty mrcho," vyštěkl rychle, až to zaznělo jako jenom jedno krkolomné slovo. Nebyl tu příliš prostor na manévrování a popravdě ani dvakrát nehořel touhou se do tohoto boje pouštět. Možná by ji mohl dostat, ale bylo by to dost těsné - a nesměl zapomínat na Mazlíka. Hbitě se zkroutil, aby se vymanil z jejího sevření, i když si tím nepochybně ránu víc roztrhl. "Co s tímhle lesem chceš?" zavrčel, připravený sebou hodit na tu či onu stranu při prvním výpadu, jako zatraceně otravný komár, kterého ne a ne zaplácnout. "Už není tvůj, už tu není ani tvůj pach, nikdo, kdo by na tebe čekal. Co to pro tebe změní, když to tady zaplaví blechy? Seš volná, plachti si, kam chceš," ježil se, čekal - čekal, jestli se budou bít, nebo ne. Jedna jeho část si to vlastně přála. Ale co byla ta druhá, která se dřív neozývala? Že by snad měl pocit, že teď už má co ztratit?