Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oříšky a kaštan? Přímo žasnul - tím spíš, že to Zrzkovi i věřil. "Co ty seš sakra za vlka?" Svět se obracel v úplnou řiť, když po něm pobíhalo tolik podobných budiž k ničemů. Chodil skutečně od smečky ke smečce, v kapse kaštan a ořech a nabízel svoje služby léčitele, pečovatele, bylinkáře, což byla mimochodem podle Stína vyloženě práce pro vlčice? "To teda padej, babko kořenářko," stáhl uši dozadu a cvakl mu po stehně, aby ho ještě popohnal. "Spáre, ujsti se, že už se nevrátí," vyslal za ním krkavce, když se rezavý vrhl do řeky a potom se otočil a začal se ukládat zase zpátky do svého místečka pod šípky. Mohl ho dorvat, mohl ho vlastně i zabít, ale nějak k tomu nenacházel vůli. Hlavní bylo, že odtud vypadl. Snad řekne i ostatním, aby sem nechodili. Nikoho nechtěl vidět, s nikým nechtěl mluvit. S podzimem přicházelo pomalé usínání, umírání a tlení všeho živého a Stín jako by se také chystal k hibernaci. Zavrtal se pod šípek a zavřel oči.

//Stína parkuju cca do konce října, díky za pochopení

Ležel si v ostnaté křovině sotva deset minut, když zaslechl, jak se někdo blíží. Jaký idiot? Byl by čekal, že když se schová doslova do šípků, dají mu všichni pokoj, ale kdepak. Od řeky se vynořil rezavý zakrslík s obříma ušima a minimálním rozumem, soudě dle toho, jak podezřele se rozhlížel a potom se sápal po ovoci. Stínovi o šípky ani tak moc nešlo, on je nežral, ale o co mu šlo byl princip. Tohle bylo jejich místo. A tenhle tady neměl co dělat.
Stín zůstal tiše, i když v něm vřel vztek. Chtěl vidět, jak dlouho, než si ho nezvaný host všimne. Moc dlouho ne. Pěkně se ho vylekal. Šedivák nasadil žraločí škleb. Kéž by tě trefil šlak, ale takovou radost mu zrzek neudělal. Místo toho začal blekotat a blábolit, byl vyklepaný, až mu bylo hanba i za něj, jen to viděl. Nechal ho, ať se dostatečně vypovídá, jen se přitom pomalu soukal z křoví ven, dokud nestál naproti zrzkovi. Tyčil se nad ním jako zlé znamení. "Služby, ano? A kradeš na všech územích? Co máš v té kapsičce tamhle, he? Všechno, co už jsi počoroval?" kývl k jakési mošně, co si zrzek nosil s sebou. Zavrčel a začal se ježit. "Já ti něco řeknu. Jestli odtud okamžitě nevypadneš, pak budeš moc a moc rád, že jsi léčitel, protože ti to dá aspoň nějakou šanci slátat se zpátky dohromady."

//Lachtaní pláž přes Kamínkovou pláž

Nechal za sebou Vlče i ta divná líná zvířata. Vracel se mezi známé stromy. Nevěděl, jestli má být rád nebo nesnášet fakt, že byl teď poutem vázán k jednomu místu. Střídalo se to. Občas se mu to zajídalo. Šlo to proti obrazu sebe samého, který pořád ještě držel v hlavě a kterému věřil, i když skutečnost už byla někde úplně jinde. Co se s ním stalo? Co se s ním pořád ještě dělo? Zestárnul? Odněkud z oblohy se snesl Spár a usadil se mu na hřbetě. Stín zafuněl, ale nechal krkavce krkavcem. Na území cítil jen Kašpara, Tasa se vydala někam do háje, což bylo možná dobře, protože neměl náladu se s někým bavit. Ani s Kašparem, ani s nikým jiným. Přesto šel obhlídnout situaci. Pach na hranicích byl ještě celkem zřetelný, pokud mohl soudit, a všude se zdál být poklid a ticho. Fajn. Dobře. Nechtělo se mu ani do úkrytu, takže zalezl mezi šípkové keře na jihu území a tam se schovával před světem.

To, co pro Stína vážně bylo jakýmsi pošahaným vyjádřením náklonnosti, tak Vlčeti vůbec nepřipadalo. No, co už. Nemínil se s ní dál dohadovat. Ona si stejně bude myslet svoje. Tak ať si táhne, když je tak hrozně chytrá! Však už byla stará dost. A Tasa může zkusit něco říct, teď už věděl, že vlastní vymodlenou dcérenku chtěla zakousnout jako králíka, takže se taky nemohla tvářit jako nějaká matka století. Hulákala za ním, že tedy jde, ale on se ani neotočil. Jen si hledal cestu mezi lachtany a směřoval podél pobřeží... někam. Ani mu zpočátku nedošlo, že vlastně opisuje oblouček zpátky k Bukovému srázu, jako by ho to místo přitahovalo nějakou svou vlastní gravitací. Možná to tak i bylo. Ať se mu to líbilo, nebo ne, vždycky se tam nakonec vrátil. Alespoň pro tuto chvíli to byl jeho domov.

//Buk přes Kamínkovou pláž

Vlče si byla zřejmě dobře vědoma vlastní situace a neznělo to, že by ji příliš trápila, což bylo jedině dobře. Nebyl zvědavý na nějaké citové výlevy a tak podobně. "Hm," zabručel souhlasně. Byl ovšem fakt, že mu Vlče byla míň u prdele, než většina ostatních vlků. "Ale už jsem si na tebe zvykl," dodal tedy po chvíli. To byla realita většiny jeho vztahů s vlky, ať už byly rodinné či jakékoliv jiné. Prostě si nakonec zvykl na ty, co se potloukali v jeho životě dost dlouho a nebyli úplně na zabití. To druhé se možná o Vlčeti říct úplně nedalo, ale k vraždě ho zatím ještě nedohnala.
Mohl si uštěřit své klapání tlamou, stejně ho Vlče neposlouchala a raději kopala do lachtanů. Cosi navíc prskala, ale Stína už to přestávalo bavit. Celý tenhle výlet ho jaksi začínal otravovat a jít zpátky domů se mu taky nechtělo. A Vlče se svými chytrými poznámkami prostě nehodlala přestat. Rafl ji do stehna, ne sice do krve, ale dost důrazně, až vykvikla. On však schytal kopanec do obličeje, protože nestihl dost rychle ucuknout. Zavrčel. "Abych tě nesežral já, ty smrade drzá," ale místo toho, aby začal Vlče trhat na kusy, jen se po ní ohnal tlapou a pak se prostě otočil a zamířil po pláži pryč. "Jestli si chceš žít na vlastní pěst, tak si klidně jdi, když jsme všichni tak debilní," prskl na ni přes rameno. Však budeš ještě prstíčkem škrábat, aby ses mohla vrátit.

"Nevim, možná. Radši žádný ovoce nejím, pro jistotu," škubl rameny, nevěděl, co všechno za pošahanosti tu rostlo a zkoušet to nehodlal. Stejně nebyl žádná koza, aby se živil ovocem a listím. Br.
Vlče protestovala, že už dospělá dávno je. Přejel ji pohledem, její teenagerské tělo, které bylo samá noha, samá šlacha a vlastně nic pořádného. "Jo aha. Prosím, posluš si, já tě nebudu držet," zakoulel očima. Původně chtěl, aby se Vlče vrátila domů s úlovkem, ale jestli se chtěla rovnou odstěhovat, pak už to asi nebude potřeba. Neměl v hloubi duše nejmenší pochybnosti, že by za pár dní, nanejvýš týdnů, přilezla zpátky. Nebyla ještě připravená. Nebo ano?
Nečekal, že se Vlče do Tasy tolik obuje. Až ho to na moment doopravdy zarazilo. Potom stočil uši lehce dozadu. "Je to tvoje matka - tohle matky dělají," poučil ji o řádu světa. "Věř mi, že to je lepší, než když si tě vůbec nevšímá. Řek bych, že to s tebou většinu času myslí dobře, tedy když se tě zrovna nesnaží sežrat." Nemohl tvrdit, že byli zrovna rodičové roku... ale určitě mohli být ještě horší, ne? Jako by na tom záleželo, zabouchl rázně ve své mysli dveře podobným myšlenkám, zatímco nevzrušeně sledoval, jak jeho dcera těsně unikla zakousnutí od lachtana.
"Je to skvělý," zopakoval, avšak bez jakéhokoliv podtónu sarkasmu. Jemu se to líbilo. "Žádní idioti hned za prahem. Snad až na Kašpara," odfrkl si. Jestlipak už ho Tasa stáhla z kůže? Nedivil by se.
Lachtani byla divná stvoření, měli zuby, ale byli z většiny asi příliš líní je použít. To Stín nebyl. Zavrčel a stáhl uši k hlavě, když se Vlče začala krásně bavit na jeho účet. Chňapl jí zuby po stehně, když si to kolem něj mířila k moři, jako by se nechumelilo. "Odpusť si tyhle dementní kecy," procedil skrze tesáky. Nebyl na to zvědavý. Nikdy neměl zrovna velký smysl pro humor.

Předpokládal, že za těmi proměnami stojí spíš bohové, než blechy, na druhou stranu... tady bylo možné cokoliv. "Jo. Nebo se nažrala ovoce z nějaké zakleté jabloně. Nebo cokoliv dalšího. Jisté je, že strkala čenich, kam neměla." O tom nemohlo být nejmenších pochyb. Sám měl ve zvyku dělat podobné věci, kopat do vosího hnízda, ale jemu se nic podobného nikdy nepřihodilo. Štěstí, nebo něco jiného? Nevěděl. Neřešil. Zdálo se, že se mu navrací stopy starého apatického přístupu.
Mohl jen kývnout hlavou. Mohl to být voser, ale byla to pravda, Vlče to vystihla správně. "No, nemusíš se kolem ní zdržovat celý život," pokrčil rameny. "Třeba se vystěhuješ z lesa, jen co budeš dospělá." On od svojí rodiny taky vypadl, jakmile to šlo, ale byla pravda, že k nim nikdy nelnul ani do té míry, jako se Vlče držela kolem něj a Tasy. Jeho doma nikdo nechtěl. Vlče... nikdo neplánoval a vlastně ji původně taky nechtěl, ale nějak si už zvykl. "Tak už to s Tasou je," pokrčil rameny, nepokoušel se nijak opravovat nesprávné domněnky ohledně toho, odkud k ní vlastně přišli. "Asi za to ani nemůže. Vždycky se k něčemu upne a většinou je v pohodě, ale nakonec jí vždycky přepne a pokusí se provést kdoví co. Snad jen proti tomu broukovi se neotočí nikdy," napadlo ho.
Kaktus nechali za sebou, před nimi se rozprostíral písek, moře a balvany. Z nichž některé se podezřele pohybovaly, což vysvětlovalo ten hutný zvířecí pach všude kolem. Vlče zamířila mezi ně a Stín ji pomalu následoval. Byla to divná zvířata. Něco mezi rybami a vlky. Tlusté a líné mořské pany. "Žijí tu. Ale tyhle končiny, kde žijeme my, nikdo moc nenavštěvuje. Není důvod, je to prdel světa," pronesl upřímně. Co by tam kdo hledal? Kolem bylo moře, sráz, šutrové pole a pláž se smrdutými obyvateli. Nic, po čem by normální vlci toužili. Ale jemu to nevadilo. Vyhovovalo mu to.
Vlče mezitím kopala do lachtana, který vypadal zcela nevzrušeně. "Jo," zkoumal ho pohledem. "Trochu jo. Vypadají dost líně a tupě," usoudil. Jejich přítomnost je podle všeho nijak nevzrušovala. Dali by se žrát? Takové blbé zvíře by se třeba ani nebránilo, ale třeba budou tak hnusní, že to za tu námahu nestojí ani tak. Byli navíc dost velicí, a když jeden doširoka zívl, odhalil dost ostré zuby. "Škoda, že tu nemají žádné malé. Třeba by se dali žrát." Už se došoural skoro k moři, takže se zastavil. Slané vody měl až po krk.

//Márylouka

"Jo, tak nějak." No. Ne tak úplně, že ano. Byl v tom dost zásadní rozdíl, ale popravdě už Stína začínalo unavovat mluvit o lovení magičů a chtěl s tím tématem být hotový. Stejně toho lovení nikdy moc nenadělali a on do toho až tak žhavý nebyl - nebo spíš byl ochoten si dát do tlamy s kýmkoliv, ať byl magický nebo ne. To jen Tasa o tom pořád mluvila a vlastně i nějaké ty magiče doopravdy ulovila, pokud se tedy dalo spoléhat na její slova. Proč že vlastně Vlče v tomhle směru nevzdělávala ona?
"Vypadala dřív jinak - i když měla na sobě to peří už poprvé, co jsem ji viděl. Ale měla kožich podobný Tase, bez toho zeleniska a bordelu na čele. Hádám, že když se narodila, musela vypadat celkem normálně, ale ta její mutace nějak postupuje." Chtěla to? Nebo se to dělo proti její vůli? Netušil. Možná si až moc dlouho hrála s něčím, v čem by bylo lépe se nešťourat. Dobře věděl, že místní bohové byli jeden horší než druhý.
To Tasa se dovedla změnit v monstrum zcela bez něčí pomoci. "Nevim, nepřemýšlel jsem nad tím, vlčata se asi furt dostávají do nějakých problémů, ne?" pokrčil rameny nad jizvami, které mu dcerka vystavovala na odiv. Snad si ani nevšiml, kdy se poprvé objevily. "Ale ta proměna nebyla kvůli místu. Tase občas prostě přepne v hlavě. Má to tam trochu rozházený." Lehce se nad tím zamračil. Tak hrozně si Vlče chránila a chtěla si ji nechat a potom, když už si tak nějak zvykl, že se potlouká kolem, ji chtěla zakousnout? Super. Před Tasou vážně nebylo v bezpečí nic a nikdo.
Kaktus, který se vynořil ze tmy, ale jeho myšlenkovou bublinu zčistajasna propíchl. "Kaktus. Pouštní kytka. Nemá tu co dělat." Pokradmu se ohlédl, ale už ho neviděl. Kdyby ho neviděla i Vlče, byl by si řekl, že se mu to jen zdálo. Pokračovali raději dál. O moc dál už ale dojít nemohli, před nimi se až do dáli táhla modravá hladina moře. Omývalo písčitou pláž posetou velikými balvany. Stín si alespoň na první pohled myslel, že to jsou balvany. Proč to tu ale tedy tak divně smrdělo? Ve vzduchu byl cítit pach spousty neznámých tvorů. Zastavil na okraji písku a podezíravě zavětřil.

//Rozdrásané údolí

Protivé to jistě bylo, ale řešení Vlčete bylo zase až příliš naivní, než aby mohlo fungovat - i když v některých případech by to vyjít i mohlo. Vlastně v mnoha případech. I dospělí vlci tu často bývali naivky. Přesto... "Vlci rádi lžou. Navíc někdy ani sami neví, co dovedou, dokud se to nestane. Je tu hodně takových, co by se nechali nachytat na každý laciný trik, pravda. Ale když už, bylo by lepší je kousnout rovnou do krku. Nedat jim šanci."
Styx se sama proměnila do stvoření nepochybně magického. Ve finále mu to bylo ukradené, ale věřil, že tedy nemá absolutně nárok brát si kohokoliv do tlamy kvůli tomu, že je magič. Nebo údajně magič. Nebo cokoliv. "Jo, krysa," zamumlal poněkud nepřítomně, připomnělo mu to Pinču, který ovšem jako by se dočista vytratil z povrchu zemského. O jeden hladový krk míň, tedy. Ale s každým vlkem, který zmizel v propadlišti dějin se jejich banda podobala smečce míň a míň.
Vlče to mezitím střihla kamsi do háje. Musel natáhnout krok, aby jí stačil. "Co? To jsi viděla?" Rozhlédl se, ale pořád nic podezřelého neviděl. "Jako na jaké příšery?" Pomalu už stejně nechávali kamenité údolí za sebou. Octli se na loučce, která na první pohled vypadala docela obyčejně, než se ze tmy před nimi vynořil obří kaktus. Stín se na něj málem napíchl, protože to skutečně nečekal. "Co to sakra-" Možná měla Vlče pravdu. Možná to tady vážně bylo zakouzlené. Stáhl uši k hlavě a změnil kurz ze severu na západ. O takové kejkle neměl zájem.

//Lachtaní pláž

//Tětivový potok

Vlče sice sršela nadšením, ale zdržela se jakéhokoliv ožužlávání a okusování (prozatím), takže si Stín celkem oddechl. Držela se mimo jeho osobní bublinu, jak mu to zcela vyhovovalo. To, že byli rodina, ještě neznamenalo, že se museli na sebe lepit - a kdoví, jestli jeho vykutálená dcerka vůbec věděla, že rodina jsou. Trochu sice protestovala proti lovu, ale to Stín pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Lovit prostě musela a tečka. Odmítal ji do smrti živit.
"Jo, víc," potvrdil, zatímco se propracovávali lesem kolem potoka do kamenitějších končin. "I když asi taky záleží na tom magičovi. Když někdo umí jen trochu zafoukat větříčkem nebo vykouzlí jednu ubohou kopretinu, je to spíš k smíchu, než aby to bylo nebezpečí. Problém je, že dopředu nevíš, kdo umí jen prskat jiskřičky a kdo se promění v planoucí ohnivou kouli, sotva se na něj křivě podíváš." Bylo to zapeklité.
"Styx ví leda tak houby," odfrkl si, "a taky nemá co mluvit. Viděla jsi ji? Už skoro ani nevypadá jako vlk, ale jako nějaký galimatyáš kdoví z čeho. Jestli jsi po nás, pak magič nejsi. Tasa magii ovládat neumí vůbec a já se to nikdy nedokázal naučit. Budeš na tom stejně." To byla přece genetika, ne? I když ta také uměla být pořádná mrcha, jak sám dobře věděl. "Jestli tě Tasa zabije, to nevím," opáčil upřímně. Nedalo se to předem odhadnout. Taková už byla realita života s ní. "Mě už taky chtěla párkrát zabít, nesmíš se nechat."
Vyšli na kamenitou planinu a Vlče se okamžitě jakoby scvrkla. Stín se rozhlédl kolem, ale nic divného neviděl, dokonce ani necítil. Jen zajíce. Vlče se ale nechtěla zdržovat, takže to na lovení nevypadalo. "Jak hnusný?" nakrčil čenich, ale jestli se to chtěl dozvědět, musel přidat do kroku, protože Vlče brala roha.

//Márylouka

Umíněnost Vlčete neznala hranic. Na jednu stranu na tom bylo cosi pomalu až obdivuhodného - nenechala by se nejspíš ve svém přesvědčení zviklat ničím. Nemusela to ale používat na něj. To bylo hrozně otravné. "Pro mě za mě," odfrkl si, on tady ostatně nebyl od toho, aby ji přemlouval, ne? Od čeho že tady vlastně byl? Tak nějak pořádně ani nevěděl. Zatím nebyl kdoví jak zapáleným otcem a nepociťoval zvláštní touhu to měnit.
Vlče nemělo zájem ani o zajíce, jen o srnky a o magiče, jako kolovrátek. Stín dojedl zbytek svojí ryby, zbyl jen kousek, který kopl stranou Spárovi. Krkavec se hned pustil do jídla. "Říct ti to asi můžu," rozhodl se konečně a ohlédl se. Tasa byla pryč. Taky dobře, nemusel se bát, že když bude mluvit o magii, rozsype se a stane se z ní zase malé vlče uzamčené ve velkém těle. Tasu měl rád do té míry, jaké byl schopen, ale lhal by, kdyby tvrdil, že mu občas taky nešla na nervy.
"Víš co, tak jdem." Nechutné letní počasí polevilo a naskytla se šance vytáhnout na chvíli paty, to mohlo stát za to i s Vlčetem za zadkem. Z lesa cítil Kašpara a Tasu, takže ho nenechají opuštěný. "Cestou najdeš něco, co ulovíš a doneseš to ukázat mámě." Ať má teda Tasy dušička pokoj. Protáhl se a vyrazil náhodným směrem, jen ještě zavyl svým nelibozvučným hlasem, aby Tasa věděla, že se ještě nebudou vracet. "No, a lov magičů... to je těžká věc. Mají nad námi navrch, protože můžou ovládnout živly a kdoví, co ještě, takže potřebuješ moment překvapení a všechnu sílu, co jsi schopná sehnat. Nejlépe početní přesilu," začal a vlastně si to i sám rovnal v hlavě, zatímco mluvil. Navzdory všemu blábolení žádného magického vlka ještě cíleně nelovil.

//Rozdrásané údolí

"Jo, to je," opáčil Stín suše. Jeho lov taky nebavil, nikdy ho nebavil, ale co už? "Ale když už jsme tady, přežijeme to." Vlčeti se vzápětí podařilo jednu rybu ulovit (že už byla leklá, to nezaznamenal nikdo) a druhý úlovek jí mrskl Stín, aby už to měli z krku. Vlče nemělo slov, což považoval za výhru, nechtěl, aby se to nějak rozmazávalo. Dál se snažil lovit, jednu větší rybu vytáhl a začal ji rovnou žrát, protože mu z toho čumění do vody celkem vytrávilo. Zajímavé, jak taková činnost nečinnost může vlka unavit...
Tasa už měla odloveno, sebrala se a zamířila do lesa. "Fajn. Dík," houkl za ní, ale šedivá už byla na odchodu, takže kdoví, jestli ho vůbec vnímala. On si Tasy stejně brzy přestal všímat, hysterák Vlčete jeho pozornost odpoutal jinam. Trochu nakrčil čenich. "Tak se na to vykašli," zahučel nepříliš výchovně, ale jak tak koukal na vývoj událostí, nevedlo to vůbec k ničemu. Leda k tomu, že by za chvíli musel s dcérenkou zaklepat. "Ale něco lovit musíš, jinak chcípneš hlady, až ti nebudem stát za zadkem. Třeba králíky nebo něco. To je akčnější," usoudil konečně, že tenhle styl lovu možná pro Vlče prostě nebude.

Stín poslouchal jen tak na půl ucha, jak se Tasa s Vlčetem hašteří. Bylo mu docela jedno, kdo se koho o co prosil. Bylo zcela evidentní, že o to, aby Vlče existovalo, se neprosil nikdo, i když pokud si dobře vzpomínal, byla to právě Tasa, kdo si dcerku chtěl hrozně nechat. Popravdě řečeno Stín si nebyl jistý, jestli by se teď Vlčete dovedl ještě zbavit, i když uměla lézt pěkně na nervy. Ale do toho jejich handrkování se nijak nezapojoval. Raději se vydal lovit ryby.
Zíral do vody, ale moc jich neviděl. Koutkem oka zaznamenal, že Vlče nějakou rybu z vody vážně vytáhlo. Překvapeně povytáhl "obočí". Fakt to dokázala? Nechtělo se mu tomu moc věřit, ale možná ve Vlčeti číhal skrytý talent. Zaměřil se znovu na vlastní lov - nestihl se ale ani pořádně začít soustředit, když tentokrát dcérenka zamířila k němu. Otočil po ní otrhané ucho. "Lov je otrava," řekl potichu, aby neplašil ryby, a pokrčil rameny. Taky ho to nebavilo. Nikdy. Vyhýbal se lovu, kdykoliv to šlo - v poslední době to bohužel příliš nešlo. "Ale kdo chce žít, ten to musí umět. Nejen srnky, všechno. Ne vždycky budeš mít s sebou společníka, co ti se srnkou pomůže. Už jsi ale jednu dostala, ne?" Konečně ve vodě zachytil pohyb. Chňapl po rybě a povedlo se mu ji napoprvé pevně sevřít v tlamě. Pevným stiskem čelistí ukončil její mrskání. "Tady máš druhou," mrskl jí k Vlčeti, když se Tasa nedívala. "Ještě jedna a máme to z krku. Můžeš jít s Tasou na tu túru nebo co jste to chtěly." Zkoro to znělo, jako že se dočká chvíle klidu. Čím dřív to bude, tím líp.

Vlče si mumlala pod vousy cosi, co Stín nepochytil, nedělal si ale iluze, že mu skládala pochvalné ódy. Tiše hluboko v hrdle zavrčel, ale nechal svého goblinského potomka, ať dál kope do všeho kolem sebe. Snaha Vlče nějak usměrňovat mu přišla jako plýtvání energií. Mohl by se stejně tak snažit usměrnit tornádo nebo pytel blech. Vyšlo by to nastejno.
Tasa se lovu podle všeho účastnit nechtěla. Plácla sebou na zem a podle všeho opravdu hodlala sedět a čučet, dokud Vlče něco neuloví. Spár, který se nejspíš obával, že by mohl čekat do konce věků, ho zobákem štípl do kotníku. Stín ho lehce odstrčil, ale vlastně s ním souhlasil. "Já půjdu taky lovit, když už jsme tady," řekl a přiblížil se k říčce. Přitom se stačil zamyslet nad osudem těch dvou, které přijali do jejich řad. Možná to byla chyba. Pravděpodobně ano. "Jasně, Kašpar," kývl k Vlčeti - něco jí v té hlavě přece utkvělo. "Pinču je na magii ještě moc mladej, ale kdybych si měl tipnout, zrovna nadaně nevypadal. Kašpar má rudý oči, takže v sobě nějakou magii má, ale tvrdil, že ji nesnáší. Nejspíš ale stejně chcípli, takže to je fuk," odfrkl si, Tasy suchý komentář považoval za docela pravděpodobnou možnost.
Vlče se začala vrhat bezhlavě do vody, což Stína nijak nepřekvapilo. Posunul se po proudu níž a doufal, že se mu třeba nějakou tu rybu podaří ulovit. Třeba Vlče některé přivodí srdeční zástavu.

//Buk

"Zvládla bys tak akorát nechat se roztrhat na proužky," zakoulel Stín očima. "Není to jako lovit srnky nebo ohryzávat kotníky náhodným kolemjdoucím - magičtí vlci z tebe můžou vymáčknout život asi tak milionem způsobů, než se vůbec vzpamatuješ." Jako by to nevěděl. Dřív po tom tolik toužil, mít životy ostatních v hrsti, moci někoho rozmáznout jako otravný hmyz. Jenže smůla, nebylo mu dáno, a tak teď byl tady. Ať už to znamenalo cokoliv.
Povedená rodinka se tedy vypravila k řece na ryby. Vlče přitom nakopávala cokoliv, co nakopnout šlo. Stín trochu zaskřípěl zuby, ale neřekl nic. Aspoň držela tlamu, to byla docela výhra. Odněkud se vynořil i Spár, evidentně velice ochotný se přimotat kamkoliv, kde se mluvilo o jídle. Usadil se Stínovi na hřbet a tvářil se jako vedoucí celé operace, třebaže neřekl ani krá. "Třeba na té vaší procházce ulovíte Pinču nebo... tamtoho s tim monoklem," nadhodil. "Těm vlastně můžete i klidně vyprášit kožichy, za to, že se neobtěžují tady ukázat svoje opelichané zadky kdoví jak dlouho." Byl zralý na to oba z téhle nezdárné smečky vykopnout. Otázkou bylo, jestli by tomu potom mohli ještě říkat smečka, kdyby to už byli jen oni tři. Pořád lepší, než rodina.
Stín zastavil u potoka, setřásl si ze zad protestujícího krkavce a usadil se na břehu. Otočil se na Vlče - netušil, jak se popasuje s touhle činností, která vyžadovala i jistou dávku trpělivosti. "Na ryby je potřeba mrštnost, což ti asi problém nedělá, ale nejdřív musíš počkat, až nějaká bude dost blízko," řekl, byl nezvyk svého potomka něco učit, na druhou stranu, co už s ní dělat? Tak nějak si na ni už asi zvykl.