Příspěvky uživatele

< návrat zpět

6. Uteč před zimou do teplejších krajů
//Ronherský potok přes Staré meandry

Jeho dlouhé tlapy našly rytmus chůze a držely se ho. Nepostupoval dvakrát svižně, ale zato neúnavně. Vydržel by snad jít celé dny - alespoň by se to tak mohlo jevit případnému pozorovateli. Ovšem kdo by ho chtěl sledovat? Nebyl ničím zajímavý. Jen další z mnoha stínů bloudících světem. Sněhu ubývalo, čím jižněji se se Spárem vydávali. Brzy už nezbyl žádný, v krajích, kam zima nepřicházela a kde čas možná ani neexistoval. S okrajovým zájmem si šedivák prohlížel podivné stromy, které se zde tyčily nad jejich hlavami. Bylo to zde jiné, divné. Klidně to mohl být jiný svět. Nebo jeho konec.
Tehdy teprve, na kdovíjaký popud, se vynořila myšlenka, která ho na moment rozhodila z jeho rovnoměrného tempa. Co si pomyslí Tasa, až se vrátí? Krátce zaškobrtl. Ano. Tasa. Ta, která s ním vydržela tak dlouho, ta, na které mu jeho vlastním Stínovským způsobem záleželo. Nechal ji tam. A teď tu byla otázka, zdali chtěl nechat v mlhavé minulosti i ji. Neměl by se vrátit? Najít ji? Odejít s ní? A když nebude chtít? Když se bude bránit? Zastavil, sklonil hlavu, přemýšlel. Dlouho mlčel, až i Spár přestal šramotit v křoví a posadil se na zem před něj s hlavou natočenou ke straně, v černých korálkových očkách zkoumavý výraz. Ne. Beze slova opět natáhl krok a pokračoval dál, jako by se právě neodehrál žádný vnitřní boj. Nevrátí se tam. Už nikdy. A pokud je se Smrtihlavkou k sobě osud nějak váže - z čehož ho už dlouhou dobu podezíral - pak ho najde. I na konci světa, že?

//Konec světa

9. Ulov si kapříka
//Sekvojový les přes Roh hojnosti

Jak kráčel dál, uvědomil si, že má hlad. V břiše mu přímo kručelo a to mu připomnělo další věc. Už žádné lovení srnek. Nikdy v životě, jestli se tomu budu moct vyhnout. Vzrušující vyhlídky, až mu z toho přeběhl mráz po zádech. Zpět k mršinám, drobným tvorům a věcem, které neutíkají. Zpět k tomu, k čemu byl od počátku předurčen. Už si nebude muset hrát na pana lovce. Ale teď hlad měl, to ano. Tlapy ho však nesly kolem řeky, či spíš potoka.
Voda byla ledová, to věděl ještě předtím, než do ní zkusmo namočil tlapu, ale pokud si dá pozor, nebude se muset příliš zmáchat. Bylo by dobré se nezmáchat, protože nechtěl oslavit svou novou svobodu tím, že umře na zápal plic. Naštěstí tu nebyla ani příliš hloubka, tudíž by se musel nejspíš dost snažit, aby se celý namočil. Přikrčil se na břehu a čekal. Čekal na neopatrnou rybu, čekal na tu správnou chvíli, čekal, čekal... teď! Vyrazil tlamou dopředu a chytil kapříka za hřbet. Málem se mu vysmekl, ale Stín jen pevněji sevřel čelisti. Ozvalo se tiché křupnutí a i když sebou ryba ještě chvíli cukala, ve skutečnosti už to měla za sebou. Jen si to ještě neuvědomila.
Zhltal ji rychle, nestaral se o kosti, zchroustal i hlavu, nezbylo nakonec vůbec nic. Plýtvání potravou už si nemohl dovolit. Teď, když byl znovu tulák. Omílal to pořád dokola v hlavě, ale prozatím ho to neomrzelo. Tulák. Tulák.
A protože jako takový mohl jít, kam se mu zachtělo, zamířil si to na jih, směrem do teplejších krajů, kde mu mráz nepoleze do prořídlého kožichu.

//Eucalyptový les přes Staré meandry

25. Ochutnej padající sněhové vločky
//Bukový les přes Mahtaë sever

Odcházel a nechával za sebou všechno a všechny. Zmocnil se ho pocit téměř rozjařenosti, takový, jaký se o něj pokoušel pokaždé, když vyvedl něco podobného. Strhl mosty a vydal se dál. Sám. Až na to, že tentokrát až tak sám nebyl. Měl s sebou Spára, který poletoval kolem, občas se vezl na jeho hřbetě a občas poskakoval po zemi a vyzobával cosi ze země, která se rapidně pokrývala sněhem. Zima byla tu, nejspíš dost idiotský čas na to rozhodnout se zvednout kotvy, prásknout do koní, vzít čáru, ale hej, přeci už na vlastní dráp přežil zim několik. Tahle nebude jiná. Protože on byl Stín. Ani Smrt ho nechtěla. Takovéto myšlenky ho na jeho cestě doprovázely, možná až příliš velikášské? Pravda byla patrně spíš, že bohyně Smrt o takovém kusu smetí ani nepřemýšlela, ale Stínovi bylo jedno, jaká je pravda. Připadal si opilý volností. Konečně, konečně.
Kráčel dál, tlapa za tlapou, krok za krokem, skrz les prastarých obrovských stromů. Zatím nepomyslel na Vlče ani na Tasu, myslel jen na to, jak je krásný pocit pustit. Nebo možná opustit. Už to udělal několikrát. Nejprve s domovem, ačkoliv odtamtud ho museli vyhnat. Potom se odvrátil od místa, kde mu naposledy zmizel Kar, na dlouhou dobu jeho poslední přítel. A pak dál a dál, jeden odchod za druhým... jako teď. Chňapl do vzduchu a ulovil do tlamy několik sněhových vloček. Studily ho na jazyku, rozpustily se a byly pryč, jako by ani nikdy neexistovaly. Stín se tomu zašklebil. Přesně to teď dělal taky, že? Velký alfa se rozpouští, sbohem, řekněte díky.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Potloukal se lesem, když se mezi stromy vynořil Kašpar. Kašpar s bílým monoklem, Kašpar s pevným rozhodnutím na srdci i na jazyku. "Tak padej," chňapl Stín do vzduchu tesáky. "A nevracej se." Spár ho vyprovodil nelibozvučným zakrákáním. Padej a nevracej se. Padej... a nevracej se. Ano. Nebylo tohle to, co si rovněž přál? Neměl takhle žít. Chyběla mu svoboda předešlých let. Nechal se přivázat k tomuto místu, avšak bylo pro něj jako jed. On nebyl žádný taťka od rodiny, nebyl žádný alfa. Byl Stín, syn nikoho, domovem nikde. Sklouzl na chvíli do úkrytu a nacpal si břicho zbytky zásob. Tasa byla pryč a Vlče rovněž. Nikdo nebude vědět, kam zmizel - nikdo nebude vědět, že zmizel. Mohl si jen odskočit a za chvíli být zpátky... Teprve až se ta chvíle povleče a povleče, začne to být divné. V tu chvíli už bude kdoví kde. Rozklusal se k okraji lesa a u řeky se zastavil. Vrhl přes rameno pohledem. Ne, nebylo to tu jen zlé. To musel uznat i on. Ten čas však už skončil. Nastal čas jít dál. Neohlížet se. Udělat to, co dělal vždycky. Zničit, co budoval, strhnout, na čem záleželo. Projít se mezi troskami starého života. "Jdeme," kývl a černý krkavec ho vyprovázel temným listopadovým večerem.

//Sekvojový les přes Mahtaë jih

S novým ránem procitl i šedý kožich schovaný mezi šípkovými keři. Nakrčil čenich, ale jakkoliv usilovně se snažil navrátit do říše snů, nedařilo se mu to. Proto neochotně přijal, že s hibernací je alespoň prozatím konec a zavětřil. Necítil poblíž nikoho, jen Kašpara někde dál v lese. Tasa byla pryč a Vlče jakbysmet - nevsadil by tlapu na to, že se ještě někdy vrátí domů. Ten rezavý šašek s kapsičkou plnou ořechů už se taky neobjevil a to bylo jediným důkazem, že šlo o nějakým způsobem inteligentní formu života. Třeba mu Spár aspoň vykloval oči. Bylo by to jedinou zajímavou věcí, která se tu za poslední dobu přihodila.
Odrbaný šedivák se protáhl ven ze své skrýše, prohnul se zakřupáním hřbet a zavětřil ještě jednou. Celý les byl nasáklý po deštích, které smyly i pach smečky. Vážně z něj mnoho nezůstalo. Věděl, co to znamená. Je na čase se zase jednou pustit do práce. Procházel stále ještě lehce upršeným ránem. Většina listí ze stromů už byla na zemi a tvořila obzvlášť poblíž srázu kluzkou past pro ty, kteří nedávají pozor. Své značky nechával v dostatečné vzdálenosti od té zrádné hrany. Už jen proto, že by k němu mohla volat svůdným hlasem. Měl dojem, že se zase jednou octl v takovém rozpoložení, aby tyhle hlasy začal slýchat.
Proč? uvažoval, zatímco zarýval drápy do kůry buků a zvedal nohu tu u pařezu, tu u skály. I v šípkových keřích nechal šedé chumáče své srsti. Odpověď na jeho otázku se zdála zřejmá. Nikdy neměl takhle žít. Nejen ve smečce, ale v jejím čele, s někým, koho mohl s trochou fantazie nazývat partnerkou a vlčetem, které bylo nepochybně jeho. Líbilo se mu tady, na konci světa, kde je nikdo neobtěžoval a nikdo sem téměř nechodil, ale... Ale je to špatně. Zastavil se a podmračeně poslouchal - jen své vlastní myšlenky, i když to vypadalo, že se snaží zaslechnout cosi ve svém okolí. Špatně? Co by s tím ale měl dělat? Jestli chtěl tohle všechno zahodit, proč se tedy obtěžoval značkovat území? Kdyby chtěl, mohl se vypařit jako mlha. Chvíli si myslel, že udělá právě to. Tasa by ho možná našla, ale možná taky ne. Mohl by zmizet, kdyby chtěl. Nakonec však váhavě vykročil a nechal další loužičku pod dalším stromem. Problém byl, že nevěděl, co vlastně chce.

Oříšky a kaštan? Přímo žasnul - tím spíš, že to Zrzkovi i věřil. "Co ty seš sakra za vlka?" Svět se obracel v úplnou řiť, když po něm pobíhalo tolik podobných budiž k ničemů. Chodil skutečně od smečky ke smečce, v kapse kaštan a ořech a nabízel svoje služby léčitele, pečovatele, bylinkáře, což byla mimochodem podle Stína vyloženě práce pro vlčice? "To teda padej, babko kořenářko," stáhl uši dozadu a cvakl mu po stehně, aby ho ještě popohnal. "Spáre, ujsti se, že už se nevrátí," vyslal za ním krkavce, když se rezavý vrhl do řeky a potom se otočil a začal se ukládat zase zpátky do svého místečka pod šípky. Mohl ho dorvat, mohl ho vlastně i zabít, ale nějak k tomu nenacházel vůli. Hlavní bylo, že odtud vypadl. Snad řekne i ostatním, aby sem nechodili. Nikoho nechtěl vidět, s nikým nechtěl mluvit. S podzimem přicházelo pomalé usínání, umírání a tlení všeho živého a Stín jako by se také chystal k hibernaci. Zavrtal se pod šípek a zavřel oči.

//Stína parkuju cca do konce října, díky za pochopení

Ležel si v ostnaté křovině sotva deset minut, když zaslechl, jak se někdo blíží. Jaký idiot? Byl by čekal, že když se schová doslova do šípků, dají mu všichni pokoj, ale kdepak. Od řeky se vynořil rezavý zakrslík s obříma ušima a minimálním rozumem, soudě dle toho, jak podezřele se rozhlížel a potom se sápal po ovoci. Stínovi o šípky ani tak moc nešlo, on je nežral, ale o co mu šlo byl princip. Tohle bylo jejich místo. A tenhle tady neměl co dělat.
Stín zůstal tiše, i když v něm vřel vztek. Chtěl vidět, jak dlouho, než si ho nezvaný host všimne. Moc dlouho ne. Pěkně se ho vylekal. Šedivák nasadil žraločí škleb. Kéž by tě trefil šlak, ale takovou radost mu zrzek neudělal. Místo toho začal blekotat a blábolit, byl vyklepaný, až mu bylo hanba i za něj, jen to viděl. Nechal ho, ať se dostatečně vypovídá, jen se přitom pomalu soukal z křoví ven, dokud nestál naproti zrzkovi. Tyčil se nad ním jako zlé znamení. "Služby, ano? A kradeš na všech územích? Co máš v té kapsičce tamhle, he? Všechno, co už jsi počoroval?" kývl k jakési mošně, co si zrzek nosil s sebou. Zavrčel a začal se ježit. "Já ti něco řeknu. Jestli odtud okamžitě nevypadneš, pak budeš moc a moc rád, že jsi léčitel, protože ti to dá aspoň nějakou šanci slátat se zpátky dohromady."

//Lachtaní pláž přes Kamínkovou pláž

Nechal za sebou Vlče i ta divná líná zvířata. Vracel se mezi známé stromy. Nevěděl, jestli má být rád nebo nesnášet fakt, že byl teď poutem vázán k jednomu místu. Střídalo se to. Občas se mu to zajídalo. Šlo to proti obrazu sebe samého, který pořád ještě držel v hlavě a kterému věřil, i když skutečnost už byla někde úplně jinde. Co se s ním stalo? Co se s ním pořád ještě dělo? Zestárnul? Odněkud z oblohy se snesl Spár a usadil se mu na hřbetě. Stín zafuněl, ale nechal krkavce krkavcem. Na území cítil jen Kašpara, Tasa se vydala někam do háje, což bylo možná dobře, protože neměl náladu se s někým bavit. Ani s Kašparem, ani s nikým jiným. Přesto šel obhlídnout situaci. Pach na hranicích byl ještě celkem zřetelný, pokud mohl soudit, a všude se zdál být poklid a ticho. Fajn. Dobře. Nechtělo se mu ani do úkrytu, takže zalezl mezi šípkové keře na jihu území a tam se schovával před světem.

To, co pro Stína vážně bylo jakýmsi pošahaným vyjádřením náklonnosti, tak Vlčeti vůbec nepřipadalo. No, co už. Nemínil se s ní dál dohadovat. Ona si stejně bude myslet svoje. Tak ať si táhne, když je tak hrozně chytrá! Však už byla stará dost. A Tasa může zkusit něco říct, teď už věděl, že vlastní vymodlenou dcérenku chtěla zakousnout jako králíka, takže se taky nemohla tvářit jako nějaká matka století. Hulákala za ním, že tedy jde, ale on se ani neotočil. Jen si hledal cestu mezi lachtany a směřoval podél pobřeží... někam. Ani mu zpočátku nedošlo, že vlastně opisuje oblouček zpátky k Bukovému srázu, jako by ho to místo přitahovalo nějakou svou vlastní gravitací. Možná to tak i bylo. Ať se mu to líbilo, nebo ne, vždycky se tam nakonec vrátil. Alespoň pro tuto chvíli to byl jeho domov.

//Buk přes Kamínkovou pláž

Vlče si byla zřejmě dobře vědoma vlastní situace a neznělo to, že by ji příliš trápila, což bylo jedině dobře. Nebyl zvědavý na nějaké citové výlevy a tak podobně. "Hm," zabručel souhlasně. Byl ovšem fakt, že mu Vlče byla míň u prdele, než většina ostatních vlků. "Ale už jsem si na tebe zvykl," dodal tedy po chvíli. To byla realita většiny jeho vztahů s vlky, ať už byly rodinné či jakékoliv jiné. Prostě si nakonec zvykl na ty, co se potloukali v jeho životě dost dlouho a nebyli úplně na zabití. To druhé se možná o Vlčeti říct úplně nedalo, ale k vraždě ho zatím ještě nedohnala.
Mohl si uštěřit své klapání tlamou, stejně ho Vlče neposlouchala a raději kopala do lachtanů. Cosi navíc prskala, ale Stína už to přestávalo bavit. Celý tenhle výlet ho jaksi začínal otravovat a jít zpátky domů se mu taky nechtělo. A Vlče se svými chytrými poznámkami prostě nehodlala přestat. Rafl ji do stehna, ne sice do krve, ale dost důrazně, až vykvikla. On však schytal kopanec do obličeje, protože nestihl dost rychle ucuknout. Zavrčel. "Abych tě nesežral já, ty smrade drzá," ale místo toho, aby začal Vlče trhat na kusy, jen se po ní ohnal tlapou a pak se prostě otočil a zamířil po pláži pryč. "Jestli si chceš žít na vlastní pěst, tak si klidně jdi, když jsme všichni tak debilní," prskl na ni přes rameno. Však budeš ještě prstíčkem škrábat, aby ses mohla vrátit.

"Nevim, možná. Radši žádný ovoce nejím, pro jistotu," škubl rameny, nevěděl, co všechno za pošahanosti tu rostlo a zkoušet to nehodlal. Stejně nebyl žádná koza, aby se živil ovocem a listím. Br.
Vlče protestovala, že už dospělá dávno je. Přejel ji pohledem, její teenagerské tělo, které bylo samá noha, samá šlacha a vlastně nic pořádného. "Jo aha. Prosím, posluš si, já tě nebudu držet," zakoulel očima. Původně chtěl, aby se Vlče vrátila domů s úlovkem, ale jestli se chtěla rovnou odstěhovat, pak už to asi nebude potřeba. Neměl v hloubi duše nejmenší pochybnosti, že by za pár dní, nanejvýš týdnů, přilezla zpátky. Nebyla ještě připravená. Nebo ano?
Nečekal, že se Vlče do Tasy tolik obuje. Až ho to na moment doopravdy zarazilo. Potom stočil uši lehce dozadu. "Je to tvoje matka - tohle matky dělají," poučil ji o řádu světa. "Věř mi, že to je lepší, než když si tě vůbec nevšímá. Řek bych, že to s tebou většinu času myslí dobře, tedy když se tě zrovna nesnaží sežrat." Nemohl tvrdit, že byli zrovna rodičové roku... ale určitě mohli být ještě horší, ne? Jako by na tom záleželo, zabouchl rázně ve své mysli dveře podobným myšlenkám, zatímco nevzrušeně sledoval, jak jeho dcera těsně unikla zakousnutí od lachtana.
"Je to skvělý," zopakoval, avšak bez jakéhokoliv podtónu sarkasmu. Jemu se to líbilo. "Žádní idioti hned za prahem. Snad až na Kašpara," odfrkl si. Jestlipak už ho Tasa stáhla z kůže? Nedivil by se.
Lachtani byla divná stvoření, měli zuby, ale byli z většiny asi příliš líní je použít. To Stín nebyl. Zavrčel a stáhl uši k hlavě, když se Vlče začala krásně bavit na jeho účet. Chňapl jí zuby po stehně, když si to kolem něj mířila k moři, jako by se nechumelilo. "Odpusť si tyhle dementní kecy," procedil skrze tesáky. Nebyl na to zvědavý. Nikdy neměl zrovna velký smysl pro humor.

Předpokládal, že za těmi proměnami stojí spíš bohové, než blechy, na druhou stranu... tady bylo možné cokoliv. "Jo. Nebo se nažrala ovoce z nějaké zakleté jabloně. Nebo cokoliv dalšího. Jisté je, že strkala čenich, kam neměla." O tom nemohlo být nejmenších pochyb. Sám měl ve zvyku dělat podobné věci, kopat do vosího hnízda, ale jemu se nic podobného nikdy nepřihodilo. Štěstí, nebo něco jiného? Nevěděl. Neřešil. Zdálo se, že se mu navrací stopy starého apatického přístupu.
Mohl jen kývnout hlavou. Mohl to být voser, ale byla to pravda, Vlče to vystihla správně. "No, nemusíš se kolem ní zdržovat celý život," pokrčil rameny. "Třeba se vystěhuješ z lesa, jen co budeš dospělá." On od svojí rodiny taky vypadl, jakmile to šlo, ale byla pravda, že k nim nikdy nelnul ani do té míry, jako se Vlče držela kolem něj a Tasy. Jeho doma nikdo nechtěl. Vlče... nikdo neplánoval a vlastně ji původně taky nechtěl, ale nějak si už zvykl. "Tak už to s Tasou je," pokrčil rameny, nepokoušel se nijak opravovat nesprávné domněnky ohledně toho, odkud k ní vlastně přišli. "Asi za to ani nemůže. Vždycky se k něčemu upne a většinou je v pohodě, ale nakonec jí vždycky přepne a pokusí se provést kdoví co. Snad jen proti tomu broukovi se neotočí nikdy," napadlo ho.
Kaktus nechali za sebou, před nimi se rozprostíral písek, moře a balvany. Z nichž některé se podezřele pohybovaly, což vysvětlovalo ten hutný zvířecí pach všude kolem. Vlče zamířila mezi ně a Stín ji pomalu následoval. Byla to divná zvířata. Něco mezi rybami a vlky. Tlusté a líné mořské pany. "Žijí tu. Ale tyhle končiny, kde žijeme my, nikdo moc nenavštěvuje. Není důvod, je to prdel světa," pronesl upřímně. Co by tam kdo hledal? Kolem bylo moře, sráz, šutrové pole a pláž se smrdutými obyvateli. Nic, po čem by normální vlci toužili. Ale jemu to nevadilo. Vyhovovalo mu to.
Vlče mezitím kopala do lachtana, který vypadal zcela nevzrušeně. "Jo," zkoumal ho pohledem. "Trochu jo. Vypadají dost líně a tupě," usoudil. Jejich přítomnost je podle všeho nijak nevzrušovala. Dali by se žrát? Takové blbé zvíře by se třeba ani nebránilo, ale třeba budou tak hnusní, že to za tu námahu nestojí ani tak. Byli navíc dost velicí, a když jeden doširoka zívl, odhalil dost ostré zuby. "Škoda, že tu nemají žádné malé. Třeba by se dali žrát." Už se došoural skoro k moři, takže se zastavil. Slané vody měl až po krk.

//Márylouka

"Jo, tak nějak." No. Ne tak úplně, že ano. Byl v tom dost zásadní rozdíl, ale popravdě už Stína začínalo unavovat mluvit o lovení magičů a chtěl s tím tématem být hotový. Stejně toho lovení nikdy moc nenadělali a on do toho až tak žhavý nebyl - nebo spíš byl ochoten si dát do tlamy s kýmkoliv, ať byl magický nebo ne. To jen Tasa o tom pořád mluvila a vlastně i nějaké ty magiče doopravdy ulovila, pokud se tedy dalo spoléhat na její slova. Proč že vlastně Vlče v tomhle směru nevzdělávala ona?
"Vypadala dřív jinak - i když měla na sobě to peří už poprvé, co jsem ji viděl. Ale měla kožich podobný Tase, bez toho zeleniska a bordelu na čele. Hádám, že když se narodila, musela vypadat celkem normálně, ale ta její mutace nějak postupuje." Chtěla to? Nebo se to dělo proti její vůli? Netušil. Možná si až moc dlouho hrála s něčím, v čem by bylo lépe se nešťourat. Dobře věděl, že místní bohové byli jeden horší než druhý.
To Tasa se dovedla změnit v monstrum zcela bez něčí pomoci. "Nevim, nepřemýšlel jsem nad tím, vlčata se asi furt dostávají do nějakých problémů, ne?" pokrčil rameny nad jizvami, které mu dcerka vystavovala na odiv. Snad si ani nevšiml, kdy se poprvé objevily. "Ale ta proměna nebyla kvůli místu. Tase občas prostě přepne v hlavě. Má to tam trochu rozházený." Lehce se nad tím zamračil. Tak hrozně si Vlče chránila a chtěla si ji nechat a potom, když už si tak nějak zvykl, že se potlouká kolem, ji chtěla zakousnout? Super. Před Tasou vážně nebylo v bezpečí nic a nikdo.
Kaktus, který se vynořil ze tmy, ale jeho myšlenkovou bublinu zčistajasna propíchl. "Kaktus. Pouštní kytka. Nemá tu co dělat." Pokradmu se ohlédl, ale už ho neviděl. Kdyby ho neviděla i Vlče, byl by si řekl, že se mu to jen zdálo. Pokračovali raději dál. O moc dál už ale dojít nemohli, před nimi se až do dáli táhla modravá hladina moře. Omývalo písčitou pláž posetou velikými balvany. Stín si alespoň na první pohled myslel, že to jsou balvany. Proč to tu ale tedy tak divně smrdělo? Ve vzduchu byl cítit pach spousty neznámých tvorů. Zastavil na okraji písku a podezíravě zavětřil.

//Rozdrásané údolí

Protivé to jistě bylo, ale řešení Vlčete bylo zase až příliš naivní, než aby mohlo fungovat - i když v některých případech by to vyjít i mohlo. Vlastně v mnoha případech. I dospělí vlci tu často bývali naivky. Přesto... "Vlci rádi lžou. Navíc někdy ani sami neví, co dovedou, dokud se to nestane. Je tu hodně takových, co by se nechali nachytat na každý laciný trik, pravda. Ale když už, bylo by lepší je kousnout rovnou do krku. Nedat jim šanci."
Styx se sama proměnila do stvoření nepochybně magického. Ve finále mu to bylo ukradené, ale věřil, že tedy nemá absolutně nárok brát si kohokoliv do tlamy kvůli tomu, že je magič. Nebo údajně magič. Nebo cokoliv. "Jo, krysa," zamumlal poněkud nepřítomně, připomnělo mu to Pinču, který ovšem jako by se dočista vytratil z povrchu zemského. O jeden hladový krk míň, tedy. Ale s každým vlkem, který zmizel v propadlišti dějin se jejich banda podobala smečce míň a míň.
Vlče to mezitím střihla kamsi do háje. Musel natáhnout krok, aby jí stačil. "Co? To jsi viděla?" Rozhlédl se, ale pořád nic podezřelého neviděl. "Jako na jaké příšery?" Pomalu už stejně nechávali kamenité údolí za sebou. Octli se na loučce, která na první pohled vypadala docela obyčejně, než se ze tmy před nimi vynořil obří kaktus. Stín se na něj málem napíchl, protože to skutečně nečekal. "Co to sakra-" Možná měla Vlče pravdu. Možná to tady vážně bylo zakouzlené. Stáhl uši k hlavě a změnil kurz ze severu na západ. O takové kejkle neměl zájem.

//Lachtaní pláž

//Tětivový potok

Vlče sice sršela nadšením, ale zdržela se jakéhokoliv ožužlávání a okusování (prozatím), takže si Stín celkem oddechl. Držela se mimo jeho osobní bublinu, jak mu to zcela vyhovovalo. To, že byli rodina, ještě neznamenalo, že se museli na sebe lepit - a kdoví, jestli jeho vykutálená dcerka vůbec věděla, že rodina jsou. Trochu sice protestovala proti lovu, ale to Stín pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Lovit prostě musela a tečka. Odmítal ji do smrti živit.
"Jo, víc," potvrdil, zatímco se propracovávali lesem kolem potoka do kamenitějších končin. "I když asi taky záleží na tom magičovi. Když někdo umí jen trochu zafoukat větříčkem nebo vykouzlí jednu ubohou kopretinu, je to spíš k smíchu, než aby to bylo nebezpečí. Problém je, že dopředu nevíš, kdo umí jen prskat jiskřičky a kdo se promění v planoucí ohnivou kouli, sotva se na něj křivě podíváš." Bylo to zapeklité.
"Styx ví leda tak houby," odfrkl si, "a taky nemá co mluvit. Viděla jsi ji? Už skoro ani nevypadá jako vlk, ale jako nějaký galimatyáš kdoví z čeho. Jestli jsi po nás, pak magič nejsi. Tasa magii ovládat neumí vůbec a já se to nikdy nedokázal naučit. Budeš na tom stejně." To byla přece genetika, ne? I když ta také uměla být pořádná mrcha, jak sám dobře věděl. "Jestli tě Tasa zabije, to nevím," opáčil upřímně. Nedalo se to předem odhadnout. Taková už byla realita života s ní. "Mě už taky chtěla párkrát zabít, nesmíš se nechat."
Vyšli na kamenitou planinu a Vlče se okamžitě jakoby scvrkla. Stín se rozhlédl kolem, ale nic divného neviděl, dokonce ani necítil. Jen zajíce. Vlče se ale nechtěla zdržovat, takže to na lovení nevypadalo. "Jak hnusný?" nakrčil čenich, ale jestli se to chtěl dozvědět, musel přidat do kroku, protože Vlče brala roha.

//Márylouka