Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Žíhaný z něj nevypadal nadšeně. To nicméně Stína jen povzbudilo k tomu, aby se zde usadil a nejlépe ještě zapustil kořeny. Zdálo se, že ačkoliv z něj Tragéd nemá radost, je příliš velký slušňák, než aby ho vyhnal násilím, takže usoudil, že tu klidně může nějakou tu chvíli oxidovat. K řeči se sice jeho nově nalezený společník moc neměl, ale to nebylo na obtíž. Lepší než Evelyn, ze které se záplava keců valila jak chc*nky z krávy. "Takže synek, he?" roztáhl Stín tlamu do zubatého úsměvu, který ovšem nepůsobil dvakrát přívětivě. "A to se nebojíš ho nechat pobíhat po okolí, když je všude kolem tolik... nebezpečí?" olízl si čenich a rozhlédl se kolem, jako by to nebezpečí snad lítalo vzduchem. Nijak dál nerozváděl, co za nebezpečí má na mysli. Nechá kanibaly pracovat v klidu, nebude je prozrazovat a třeba taky nakonec přispěje svou troškou do mlýna. V duchu litoval, že místo synáčka na cestě od tetičky narazil na depresivního taťku, ale co se dalo dělat.
"Aha, nech mě hádat," zadumal se Stín, když Tragéd pronesl, že pátrá po jedné vlčici. "Že by... trable v ráji? Matinku synáček moc nebere?" ušklíbl se. Tedy, ta vlčice samozřejmě mohla být jeho sestra nebo kámoška, nebo snad dcera, ale Stín jen tak tipoval a střílel naslepo. Občas se trefil. Žíhaný tu seděl sám, slzy v očích, čekal na synáčka... skoro se to nabízelo. Jestli čekal, že se od Stína dočká rady, pak se rozhodně pletl. Bylo taky možné, že si od Tragéda vykoleduje nějakou pořádnou ťafku, ale tomu se nebránil. Proč by jinak provokoval, kdyby nečekal následky? "Já nemám žádný úkryt. Z posledního domova mě vyhnali a od té doby nemám nic a nikoho." Stín sebou trhnul, jakmile ta slova opustila jeho tlamu. Co to do něj sakra vjelo? Proč tohle vykládá nějakému ubulenému Tragédovi v kopečkách? Vstal a o krok ucouvl. Hrabe mu? Nebo na něj žíhanec seslal nějakou kletbu pravdomluvnosti? Jeden by si pomyslel, že to, co Stín řekl, nebylo nic tak hrozného ani prozrazujícího, ale... pro šedivého byl upřímný šok slyšet taková slova jen tak bezděčně vyklouznout z vlastní tlamy.

Tragéd, jak si Stín žíhaného promptně pokřtil, jeho přítomnost pochopitelně zaznamenal. Jak by ne, když si to k němu šedivák tak nakráčel. Jeho poznámka ho viditelně nenaštvala ani ho nepřestrčila přes onu hranu k slzám, na které vlk nejspíš balancoval, ale to nevadilo. Času dost, ne? Než odpověděl, dal si trochu na čas, přeměřil si vlka pohledem od hlavy k patě. Byl dosti huňatý, zlatooký a na krku se mu houpala šiška. Byla to nepochybně jedna z těch méně majestátních cetek, které občas Stín na místních vlcích zahlédl. Zajímalo by ho, kde je berou a zejména kdy si on najde nějakou vlastní, ale na to bylo taky času dost. Vzhlédl od přírodniny, kterou na sobě Tragéd nesl, a konečně se jal znovu promluvit: "To já vlastně netuším," protáhl a usadil se na zem naproti vlkovi, čímž dal asi zjevně najevo, že o procházení nejde. "Měl jsem v plánu jen tak projít, ale, hmm, trocha společnosti škodit nemůže, že?" Stín by si tipnul, že žíhaný se o žádnou společnost asi neprosil, když tady seděl se slzičkama v očích, ale nemohl říct, že by ho to trápilo. Spíš naopak. Pak si uvědomil, že vůbec nedostal odpověď na svou otázku. To tak nemohl nechat, ne? "Takže, jak jsem říkal," spustil znova. "Co jednoho vede k tomu tu v takovouhle krásnou noc tu sedět jako na pohřbu?" vyzvídal. Nechtěl nabídnout žádnou přátelskou radu či rameno k poplakání, jen... prostě slídil ve věcech, do kterých mu nic nebylo. Jako obvykle.

//Východní hvozd přes Propadlinu

Padala noc, což šedému vyhovovalo, když si to šinul zimní krajinou. Minul hlubokou průrvu, která zela v zemi jako otevřená tlama připravená spolknout každého, kdo udělá nešikovný krok. Neodolal opět pokušení pohlédnout dolů - kolik nešťastníků už tam asi ukončilo své životy a hnilo na jejím dně? Pak se ale odtrhl. Dřív, než uslyší zase ten hlas, který ho nabádá, aby šel blíže. Byl lákavý a svůdný, ale Stín se nechtěl nechat svádět. Chtěl něco jiného. Jen si ještě nebyl jistý, co to přesně je. Nohy ho zavedly do míst, která moc dobře neznal. Zvlněná země tu byla děravá a rozrytá od kdoví čeho. Beztak nějaká ušatá verbež, tipl si Stín. V jednom místě se mu dokonce noha propadla skrze stop jedné z těch chodbiček pod povrchem. Tiše zaklel a vyprostil svou uvězněnou končetinu ze sevření země.
Chvílemi se možná trochu paranoidně ohlížel přes rameno, zda nezahlédne siluetu Evelyn, která se za ním nenápadně plíží. Pořád mu vrtalo hlavou, že ho nechala jít tak snadno. Že by se zbavila svých pijavičích sklonů? Těžko se tomu věřilo. Ať tak či tak, rozhodně mu nevadilo, že ho prostě nechala jít. Přesto po chvíli kohosi zahlédl. Nebyla to Evelyn, nýbrž hnědý žíhaný vlk. Stín se k němu po chvíli váhání pomalu přiblížil. Ten tragéd vypadal, jako že má slzy na krajíčku. "Kdo umřel?" pronesl Stín místo pozdravu a zašklebil se. Třeba s ním bude trochu zábava.

//Orlí dráp přes Kierb

Slezl z hory a kráčel nakvašeně krajinou náhodným směrem - prakticky zpátky, odkud přišel - tak rázně, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že ho Evelyn nenásleduje. Přimhouřil oči a rozhédl se kolem. Že by to byl nějaký pitomý vtip? "Evelyn?" zkusil ji oslovit. Mohla se klidně skrývat za nějakým stromem a čekat, aby na něj mohla vybafnout. Pak by jí asi musel utrhnout ucho. Chvíli tam obezřetně stál, uši nastražené na sebemenší zvuk, čenich nasával okolní pachy, ale šedá vlčice byla pryč. Nechala ho snad jít? Nemožné. Neskutečné! Stín tomu měl problém uvěřit. Že by spadla z té skály a srazila si vaz, aniž by stačila vykřiknout? To snad byla jediná okolnost, kterou si šedivák dokázal představit, za které by ho Evelyn nenásledovala pomalu až do pekelných ohňů. No, vracet se pro ni nehodlal. Jestli se jí něco stalo, pak to je její boj.
Opět tedy osaměl a vykročil kupředu za neznámým cílem. Závěje již poplival, co mohl dělat teď? Zkrátka jít, bezcílně, jako pokaždé. Ono se něco naskytne. Myšlenky mu zajely ke Smrtihlavce. Zdalipak už našla někoho, koho mohla zabít? Prováděla svůj výzkum? Jistě mu o tom poví, až se příště potkají.

//Zelené nory přes Propadlinu

Snad se chystal už zase cosi odpovědět, ale došel k závěru, že je to asi škoda slov. Evelyn stejně dokázala všechno kecání obstarat sama. Vypadalo to ale, že stále nedokázala tak úplně přenést přes onu údajnou zradu, které se dopustil v bažinách. "To není o tom, jestli se mi tam líbilo - zkrátka jsem se připojil ke straně, která měla dle mého větší šanci," objasnil, ačkoliv vlastně nemusel své činy nijak obhajovat. Evelynin názor stejně nezmění a kdyby se to stalo znovu, byl by se zachoval stejně, takže na tom vůbec nesešlo. Jenže pak Evelyn upadla do řeči vázané, což šediváka dokonale zaskočilo. Zakabonil se nad tím popěvkem. "Aha," konstatoval suše, když skončila a dala se do chechotu. Neudělá jí tu radost, aby se nad tou básničkou jakkoliv pozastavoval či obdivoval její nadání na rýmovačky. Jen se ještě víc utvrdil v domněnce, že zatímco se neviděli, Evelyn utrpěla nějaké trauma, které mělo vliv na její mozek. Ten už předtím nebyl zrovna nic moc, ale tohle je jistě nové dno.
"To je bezva, tak si to užij, dokud to platí," zamrmlal, když se začala dojímat nad jeho laskavostí. Sice ji o to, pravda, sám požádal, ale to přece nemyslel vážně. No, jeho blbost. Měl by už dávno vědět, že Evelyn všechno vezme doslova. Na její otázku pokrčil rameny. "Dobře jsem si žil. Pak jsem málem umřel. A od té doby si zase dobře žiju." Detaily rozhodně značně šetřil. Zapadalo slunce a tak se začalo opět ochlazovat. Tady byli na vyvýšenině naprosto nekryté proti větru. Stín se zvedl a beze slova směrem k vlčici začal sestupovat dolů. Nenamáhal se ji nabádat, aby nechodila s ním. Stejně si bude dělat co chce.

//Východní hvozd

Vypadalo to, že slečna byla dneska v obzvlášť urážlivé náladě. Dobře. Jen, ať si je. Ať se třeba zcvokne. "Ale to víš, že voníš," zamrmlal a znovu zavětřil. Do čumáku ho udeřil pach, který vždycky předznamenával konec klidu a tak si ho s tím Stín už taky spojoval. "Tedy, kdybych přišel o čich v hrozném lesním požáru, snad by se mi to i líbilo." Urážka na jeho vzhled po něm sklouzla jako voda z voskové svíčky. Byl si plně vědom svého zjevu a absolutně neměl v úmyslu s tím cokoliv dělat. Poznámka o bažinách v něm nicméně probudila vzpomínky na ty zombíky z bažin, se kterými Stín nakonec uzavřel dohodu. Kupodivu tohle téma vzápětí přišlo na přetřes. "Prohnilé srdce je taky srdce. A to bych nejdřív musel být na něčí straně, abych mohl zradit, pro pořádek," zívl lenivě. Tedy, teď už technicky vzato na něčí straně byl, ale to Evelyn nemusel vykládat. A ani nehodlal. Nic jí do toho nebylo. "Byl bych čekal, že budeš ráda, že jsem nešel trhat tebe. Však to byl skoro, fujtajbl, dobrý skutek, a takovéhle vděčnosti se mi dostane?" mlaskl.
"Jakou lepší zábavu než hovor s tebou bych si mohl přát? Takové blbosti se nikde jinde nedozvím," prskl nakvašeně, když se Evelyn začala jaksi moc vztekat. Cítil, že i v něm to začíná vřít. "Jakou zase pomoc, sakra? Kdy jsem se tě o něco prosil?" Stáhl uši dozadu. "To ty se na mě lepíš jako svízel."

Jen, co Stín promluvil, na Evelyně tváři se objevil triumfální výraz, který se šedému popravdě vůbec nelíbil. Co to zase vymýšlí? Zhluboka si povzdechl. Ze zkušeností věděl, že nemá cenu se snažit odejít, protože by měl hnědouchou celou dobu stejně za zadkem. Obzvlášť teď, když získala křídla, pro ni určitě nebude žádný problém ho následovat. Zdálo se mu navíc, že ona teď hraje nějakou praštěnou hru. Měl by na ni přistoupit? "Ach? Ty tu snad nejsi kvůli mě? To mi vskutku láme srdce, však víš, jak zbožňuji tvou otravnou tlamu... a ten odér, mm, něco nového? Cosi jako... zmoklá slepice?" větřil okatě. "Okouzlující, opravdu." Zavrtěl hlavou. Věděl, jak moc Evelyn miluje ze všeho vybírat jen to, co se jí hodí, takže si z jeho ironického výstupu (který byl popravdě trochu oslaben jeho monotónním tónem) určitě vyvodí, že ji rád vidí. Což nebyla pravda - a pokud na nějaké úrovni ano, pak by si to nepřiznal ani za zlaté prase.
Obočí mu mírně popolezlo nahoru, když byl nazván šupákem. Tedy, ne že by ho překvapilo to oslovení. Popravdě to byla pomalu lichotka ve srovnání s tím, co si v životě už vyslechl. Spíš by ho od Evelyn asi tak úplně nečekal. "Ah. Takže teď jsem šupák? Já ti tady otevřu srdce a ty na mě takhle?" mlaskl. Jako bys nějaké srdce měl. "Pro pořádek se se mnou zahazovat nemusíš. Jen abys věděla." Odmlčel se. "Ačkoliv to bych asi musel plakat - co bych si počal se vším tím klidem, co bych tím získal?"

Domníval se, že si snad v klidu odpočine? Spokojeně si bude užívat samoty? Že se nenajde žádný blázen, který by se drápal po strmých skalách a kamenech? Skoro jako by zapomněl, že nic takového se tady nestane. Ne, dokud se nacházel v kraji, kterým obcházela tichá hrůza, plíživý děs... ovšem jen do chvíle, než otevřela tlamu, to jest. Před Stínovými zraky se na skalní římsu vydrápala Evelyn. Stříbrooký protáhl xicht. Už ji celkem dlouho neviděl. Vypadala nicméně pořád víceméně stejně. Stačil už sice trochu pozapomenout na ta kuřecí křidýlka, co jí zdobila tlapy, ovšem rychle si připomněl jejich poslední dobrodružství, během kterého skončili oba společně na dně díry. I při zpětném pohledu to znělo jako výjev z noční můry.
"Evelyn," pronesl pomalu, "jaké to příšerné překvapení. Opravdu zbožňujou tvou schopnost se zjevit právě včas, abys jednomu pokazila den. Je to nesmírně rozkošné." Protáhl si tlapy kupředu a na čele mu vyvstala podmračená vráska. Co to sakra ta vlčice dělá? Obcházela kolem něj jako žralok, co nenápadně plave kolem kořisti. Ani slůvko nepronesla, dokonce se na něj ani nepodívala. Buďto urtpěla nějaké mentální zhroucení a kvůli tomu se teď chovala tak divně, nebo měla zase za lubem nějakou nebetyčnou kravinu. Stín by si vsadil na to druhé. Jen ještě netušil, jakou přesně. Na to si bude muset počkat.

//Východní hvozd

Aby svou teorii otestoval, potřeboval se dostat blíže ke slunci. A jako na zavolanou se z lesa před ním vynořila naprosto dokonalá skála. Stín před ní stanul a poměřil si ji pohledem od úpatí k vrcholu. Byl to vysoký kámen, a strmý, ale šedivák nemusel dlouho rejdit pohledem kolem, aby si objevil cestu k vrcholu. Nevypadala zrovna snadně a bezpečně, pravda, ale on stejně neměl co zratit, takže když se po cestě nahoru zabije, zas tak mrzet ho to nebude. Přestal tedy otálet a začal se škrábat nahoru. Místy musel přeskakovat z kamene na kámen nebo opatrně našlapovat na úzké cestičce, ale podařilo se mu nakonec vylézt na poměrně prostornou římsu. Smrtelně nebezpečně se po cestě zakymácel pouze jednou. To by nazval úspěchem.
Nebyl sice na úplném vrcholu, ale to ostatně ani nepotřeboval. Vítr už zase odfoukl mraky stranou a únorové slunce vykouklo na obloze. Stín k němu nastavil tvář. Cítil jeho paprsky. Neměly velkou sílu, ale přesto hřály. Ne však Stínovo srdce. To zůstávalo chladné. Dokázal si představit, že by si to většina vlků užívala. Těšili by se na jaro, které slunce připomínalo a slibovalo. V něm se ale žádná citlivá struna nezachvěla. Nic. Mrtvý. Na tváři se mu pomalu rozšířil úsměv. Znamenalo to tedy, že své bývalé já dokonale pohřbil? Usoudil, že ano. Dobře. Jedině dobře. Než se vydal dolů, rozhodl se, že si tady, na poli vítězství, chvíli odpočine. Lehl si, přehodil přední tlapy křížem přes sebe a hleděl do lesa pod sebou. Dokonalý klid a samota. Ach.

//Vyhlídka přes Středozemní propadlinu

Nechal Vyhlídku za sebou a šinul se dál, zatímco přemýšlel. Možná to bylo celé způsobené tím, že Smrtihlavka, stejně jako závratná část ostatní populace, byla narušená. Však ta vlčice to sama o sobě věděla, propána. Dokonce to sama prohlásila. Stín věřil, že honba za štěstím a spokojeností je jenom hloupým cílem, fatamorgánou, za kterou se jeden žene a žene, až nakonec zdechne a ona bude pořád na obzoru daleko mimo dosah. Proto se ničím takovým nezabýval, protloukal se svým mizerným životem a snažil se, aby byl mizerný pro všechny kolem něj, protože to byla jeho realita, jinou neznal a nic jiného neuměl. Ani nechtěl. Šedá vlčice mu ale nasadila tak trochu brouka do hlavy. Nedokázal tyhle pocity cítit? Tedy, ne že by vyloženě chtěl. Pocity vždycky pečlivě ušlapával do pozadí, kde mu nemohly uškodit. Ale kdyby náhodou... tedy, nikdy ho nenapadlo, že by mohl o schopnost něco cítit přijít úplně. Musel to otestovat.

//Orlí dráp

//Medvědí jezero přes Midiam

Vykračoval si dál kolem řeky, brodil se závějemi, ale před sebou už viděl místo, které si určil jako svůj cíl. Byl to opravdu kopec, skála, no zkrátka jakkoliv tomu chcete říkat. Stína zeměpisné detaily netankovaly, šlo mu hlavně o to, že je to vyvýšené místo a že až na něj vyleze, bude definitivně nad závějemi. Bude nad nimi mít navrch a o to jde především. Začal se tedy škrábat nahoru. Nebylo to tak snadné, jak by si představoval - sice už nezuřila vichřice, která by se ho snažila sfouknout dolů a rozbít jeho tělo o kameny, ale procházka růžovým sadem to taky nebyla. Kameny byly totiž namrzlé a cesta vedla, pochopitelně, do kopce. Stín vzhlédl. Kdesi nad sebou zahlédl kamzíka, jak přeskočil z kamene na kámen a pak mu zmizel z dohledu. Jako by se chtěl vytahovat svou schopností se pohybovat v náročném terénu, zatímco šedý vlk se tam plahočil jako chodící zdechlina. Funěl a pokašlával, asi nebylo úplně moudré dát se na horolezectví chvíli potom, co utekl hrobníkovi z lopaty, ale jednou už se rozhodl, tak to hodlal dokončit.
A nakonec, po spoustě klouzání a smekání, se mu to povedlo. Stanul na vrcholu a shlédl na kraj pod svýma nohama. "Kdo je teď větší frajer?" zavrčel k závějím dole a odplivl si. Doufal, že je to dostatečně zasáhlo. Zašklebil se a na chvíli si sedl na studený kámen. Vzpomněl si na Smrtihlavku a na její tvrzení, že život by se měl užívat. Zauvažoval, jestli to je něco, co prostě nemá v genech. Zkusmo z náhlého popudu nastavil tvář slunci, které na chvilku vykouklo skrze mraky. Nic ale necítil. Nic zásadního. Po chvíli slunce opět zahalil mrak a vlk se octl ve stínu. Na čele mu vyvstala zamyšlená vráska. Budu potřebovat větší kopec. S tou myšlenkou se vydal dolů. Bylo to mnohem snazší a rychlejší - asi tak v polovině cesty mu totiž podjely tlapy a zbytek sesmýkal po zadku. Skončil v závěji. Samozřejmě. Příroda musela mít opět poslední slovo. Pfuj.

//Východní hvozd přes Středozemní propadlinu

//Mahtaë přes Medvědí řeku

Kráčel podél řeky. Tedy, spíš se brodil sněhem. Bylo až s podivem, kolik toho svinstva dokázalo na zem napadat. Snažil se aspoň jít místy, odkud byl sníh odfoukaný vichřicí, ale to neznamenalo, že se každou chvíli někam nezabořil. Bylo to velice otravné. Snad abych se přesunul někam výš. Nemyslel na sever, kde logicky bude sněhu ještě více, myslel vyloženě, že by se vyšplhal na nějakou skálu, kde závěje vůbec nehrozí. To jim ukáže, vyskakovat si na něj a obtěžovat mu život. Asi to nedávalo moc smysl někomu, kdo nad věcmi uvažoval běžným způsobem, ale Stín se už rozhodl. Najde si kopec, skálu, výčnělek... zkrátka cokoliv, na co bude moci vyšplhat dostatečně vysoko, aby se dostal nad závěje, které pokrývaly celý kraj. A pak... pak jim plivne do tváře! Tiše se zasmál. Už věděl, co bude dělat.

//Vyhlídka přes Midiam

//Doupě přes Bobří ostrov

Opustil tedy bezpečí cizího úkrytu. Beze spěchu se vzdaloval z území, které jaksi nepsaně nejspíš patřilo kanibalům. Dobré vědět. Neznepokojovalo ho to. Neměl teď už sice Tasinu ochranu, takže kdyby se na něj některý z jejích sourozenců ze zálohy vrhnul, asi by mu nikdo nepomohl, na druhou stranu si nebyl jist, že by jeho bídný krk Smrtihlavka bránila, i kdyby s ním byla. Navíc se nebál. Proč taky? Čeho? Snad smrti? Pcha.
Byl tedy sám, v okolním tichu, docela opuštěný. Nic mu nechybělo. Žaludek měl plný a byl vyspaný, a i když byl pořád ještě zesláblý a občas tiše pokašlával, bylo mu už docela dobře. Navíc se mu povedlo větřít mezi kanibaly. Nebyl si ještě jistý, co z toho vzejde, ale minimálně to bylo zpestření. Nyní ovšem opět kráčel kamsi bez jasného cíle a nechal se nést tokem událostí. Po všem tom plánování, ke kterému ho Smrtihlavka přinutila, to byl příjemný odpočinek.

//Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Já bych jakožto událost z doby ne-zas-až-tak-dávno minulé zmínila masakrózní osudovku ve Středozemní propadlině v červenci 2019, kdy se na Galtavaru začali ze země hrnout krtci a skákat do propasti. Stateční zachránci i náhodní čumilové ve složení Lennie, Thaileo, Ashe, Calum, Litai, Starling a Cynthia se nakonec společně s nimi zřítili do propasti, kde se museli utkat s obrovskou obludou. Monstrum - alias hnusoryba - mělo odpornou tlamu plnou tesáků a pořádně hladový žaludek, takže tam málem všichni zahynuli a každý si odtamtud odnesl pěkných pár šrámů. Nakonec byl ale boj úspěšný a všichni přežili. Jakž takž.

//loterie 51
//Medvědí řeka přes Mahtae

Zima se mu zažírala do kožichu, vítr s ním cloumal a on už jen čekal, kdy to jeho tělo konečně zabalí. Ale ono se drželo, a tak Stín pokračoval dál za nejasnou siluetou Smrtihlavky, která se mírně ztrácela v blizzardu, uprostřed kterého se octli. Museli překonat řeku - vlčice k tomu zvolila dřevěnou strukturu, kterou na řece zanechali bobři a Stín následoval jejího příkladu. Přebalancoval na druhou stranu po nejistých kmenech a za chvíli stanul na druhé straně s vlčicí. Doufal, že ten jejich úkryt už vážně není daleko, protože částečky ledu ho štípaly a zasahovaly citlivý obličej.
Zdálo se, že Tasa o něm pochybuje. O něm a o jeho úmyslech. Přimhouřil oči. "Proč musí mít všechno hluboký důvod?" opáčil. "Navíc nikdo neříká, že z toho nic nemám. Mám. Mám z toho potěšení. Mám co dělat." Pokrčil rameny. "Narušoval bych zdejší poklid tak jako tak. To už je holt taková moje věc... Ovšem čím víc vlků se spojí, tím víc toho dokážou. Věř tomu nebo ne, míval jsem dřív přátele a vím, že víc hlav víc ví. A taky toho víc napáchá." Docela se na své poměry rozpovídal, dokonce se i zmínil o minulosti. Nechtěl ale, aby Smrtihlavka couvla v poslední chvíli. Tohle spojenectví si přál. Ta jejich banda byla zajímavá a on se jich chtěl držet. Že by snad byl osamělý? Od té doby, co se jeho cesty s Karem rozešly, putoval sám. Samota mu nevadila, vyhovovala mu, ale někdy byla změna lákavá... Život se musel trochu ozvláštnit.

//Nora