Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Že by Bělobřicha začínalo Stínovo chování žrát? Rozhodně to tak vypadalo. Ale k šedivákově zklamání se vlk nevytočil a nezačal se vztekat. Škoda, na nějaké divadlo by se rád podíval, ale tenhleten zrovna vypadal jako moc vyrovnaný jedinec, než aby se k něčemu takovému snížil. "Dobrá vůle," zopakoval Stín, jako by ta slova byla v cizím jazyce. "Dobrá vůle tě dostane leda tak pekel. A nebo tady na kraj řeky, co tak lákavě šeptá, že?" Nebyl úplně přesvědčen, že se sem vlk šel vážně utopit, ale plácat nesmysly o tom mohl. To nebylo přece nic zakázaného, ne? Nenapadlo ho ani, že by tenhle třeba nikdy ten šepot řeky neslyšel. Nebo ten, co přichází z propastí. Zkrátka a dobře... občas zapomínal, že druzí vlci třeba nejsou úplně labilní a mají životy, které mají nějaký smysl, jiný, než neustálé balancování na hraně života a smrti a žonglování s vlastním osudem.
Bělobřichý nebyl úplně sdílný, co se týkalo důvodů jeho evidentního vydeptání. Není s ním žádná sranda, pomyslel si Stín lehce dotčeně. To ho nemohl aspoň pobavit, když už se mu tak vehementně snažil pomoct? "Ale to se pleteš, já bych to rád rozebíral," pronesl a olízl si čenich. Pomohlo by mu pozapomenout na vlastní bolest, kdyby se mohl vysmát utrpení někoho druhého. "K čemu si budeš schraňovat tajemství pro sebe?" vemlouval se jako úlisný had. "Chceš si je snad vzít s sebou do hrobu?"

Stín si víceméně nevšímal Bělobřichových gest, kterými se ho snad snažil ujistit o tom, že by mu rybu neukradl. Nehodlal to riskovat. Sám si rybu "ulovil" a prát se o ni momentálně nemohl, nehledě už vůbec na Stínovu až dětinskou lakomost. Zkrátka a dobře, to, co sežere, mu už nikdo nevezme. Cizinec se hned vzápětí začal zajímat o Stínovo blaho - což bylo sice naprosto dojemné, ale rozhodně se to nesetkalo s odezvou, jakou by si asi přál. Šedý na laskavost či obyčejnou slušnost prostě neměl ve zvyku reagovat stejným způsobem. Ba naopak, čím víc po dobrém jste na něj šli, tím horší se zdálo být jeho chování.
"Není pěkná? Nelíbí se ti snad? Já si myslím, že to byla moc dobrá rána. Kdyby se povedlo mě takovou udělat, byl bych na ni rozhodně hrdý," ušklíbl se. "A určitě z ní taky bude krásná jizva do sbírky," dodal. Viděl, že se vlkovi moc nelíbí, když rozkřupává rybí lebku, což mu jen dávalo další důvody v tom pokračovat. "Ovšem pomoc nepotřebuji. Ani dobrou radu," zabručel, když začal Bělobřich dělat chytrého. Umývat se? A vodou? Fuj. Stín se koupání pokud možno vyhýbal jako čert kříži. Spoléhal na to, že si jeho tělo prostě nějak poradí. A když ne... tak ne. "Radši mi řekni. Co vede vlka jako ty," přejel ho pohledem od hlavy až k patě s nečitelným výrazem, "k tomu sedět u řeky jako vtělení božího neštěstí? Že ty ses šel utopit?" ušklíbl se Stín a čekal, co z vlka vyleze. Odněkud poblíž k němu zavál povědomý pach, ale Stín Noroxe prozatím ignoroval. Měl tu jinou zábavu.

Stín, jakmile zjistil, že je rovněž sledován, se rozhodl, že nemá cenu riskovat a raději rybu začal doopravdy jíst, než aby ji jen pitval. Ostatní tedy obvykle z nějakého důvodu neměli nejmenší zájem krást to, co on jedl, ale pud ochránit si vlastní "kořist" byl silnější, než logika. Zhltal rybu tak rychle, jak to šlo a když se k němu Bělobřich přiblížil, už z ní zbývala jen hlava, která Stínovi nedopatřením upadla na zem. Položil na ni tlapu a pohlédl do zlatých očí příchozího. Zvědavý. Zvědavost zabila kočku, pomyslel si šedivák - i když on by momentálně nezabil asi nic ani nikoho, tudíž se cizinec příliš nemusel obávat, že by přišel k úrazu.
Stín nic neříkal, čekal, co z vlka vypadne. Marně se těšil, že to bude něco zajímavého - místo toho se mu dostalo naprosto obyčejné otázky, kterou slyšel už stokrát a obvykle ji pronášeli ti podivíni, jejichž cílem bylo pomáhat svým bližním a podobné blbosti. "Definuj 'v pořádku'," řekl tedy místo odpovědi a přitlačil tlapou na rybí hlavu, až tiše zapraskala. "Pokud myslíš v pořádku jako 'neupadneš do komatu v příštích pár hodinách', pak - děkuji za optání, nikdy mi nebylo líp." Křup. Z nějakého důvodu přišel Stínovi zvuk praskající lebky velmi uspokojivý. "Pokud myslíš v pořádku ve smyslu 'nemáš na krku díru jako měsíční kráter', pak bohužel musím odpovědět záporně." Křup. Křup. "A pokud myslíš duševně v pořádku, pak ses, drahý příteli, musel sám někde prašit do hlavy," zazubil se zubatě. Pak konečně přestal mršit zbytek ryby na zemi, vzal ho do tlamy a brzy v něm zmizel i poslední kousek smradlavého úlovku.

Děkuji moc za suprovou akci, parádní odměny a bleskové vyhlášení!

Mám 32 bodů.
Chtěla bych 54 drahokamů za 30 bodů (3 x 18 drahokamů) a 10 oblázků za 2 body (2 x 5 oblázků)

Thx!

//Středozemní pláň

Jeho zmlácenému tělu cesta sněhem nešla zrovna nejrychleji, ale Stín si nestěžoval. Místo toho zkoumal pohledem okolí, tiše větřil a hledal, zda nenajde nějakou tu mršinu, kterou by mohl zahnat hlad. Lov nepřipadal v úvahu. Zaprvé se mu nechtělo, nebyl lovcem, obvykle spoléhal zkrátka na náhodu, zadruhé, i kdyby nakrásně chtěl, ve svém stavu by neulovil ani třínohého zajíce. Rána na krku ho štípala, pálila a tepala v ní tupá bolest, kvůli které kulhal a vlekl se jako ten nejposlednější chcípák. Měl opravdové štěstí, že byl ještě naživu, že Pihaté zuby nezasáhly životně důležitou tepnu. Jinak to taky mohlo být jeho poslední rodeo. Ale navzdory tomu, že teď byl unavený, rozbolavělý a hlavu měl jako střep, stále ještě žil. Alespoň jeden další den.
Nohy ho nakonec pomalu donesly k řece. A spolu s ní se na něj usmálo i štěstí. Rybí zdechlina na břehu se nemusela zdát jako zrovna lákavá svačina, odér, který se z ní vznášel, rozhodně nebyl nikterak vábný, ale to Stína vůbec neodrazovalo. Ba naopak, okamžitě se leklé ryby chopil a poodnesl si ji o kus dál, aby si ji v klidu snědl. Tedy, to měl v plánu - jenže se před ním vynořil vlk, jehož spodek splýval se sněhem okolo. Stín varovně stáhl uši, jako kdyby snad cizinec stál o jeho odpornou krmi, ale vlk tam vlastně jen tak seděl a vypadal, že má menší krizi. Šedivák na něj chvíli zíral ze vzdálenosti těch pár krátkých metrů, která je dělila, načež se usadil přesně tam, kde se zastavil, a začal se věnovat rybě. Spíš se v ní tak nimral, než aby ji žral a zdálo se, že ho víc zajímá cizinec, do jehož blízkosti se vetřel, ale vlastně nevetřel. Zatím mu ale neřekl ani slovo. Kdoví. Třeba bude mít Bělobřich sám co říct - rozhodně toho bylo dost k okomentování na Stínově zkrvaveném vzezření. Šedý se totiž nijak neobtěžoval si čistit srst a tak teď vypadal, jako by se před nedávnem zúčastnil nějaké krvavé řeže. Což nebylo zase tak daleko od pravdy.

Šedivák spal jako zabitý spánkem beze snů, v křoví na peřině ze sněhu, jejíž sněhobílost poskvrnil svou rudou krví. Kdoví, jak dlouho vlastně nevnímal svět okolo, ovšem nakonec se stříbřité zraky otevřely a pohlédly znovu na svět. Byl sám, stejně jako když upadal do spánku. Na jeho krku stále zela hluboká, ošklivá rána, ale krev už přestala téct, ačkoliv od ní byl nyní celý ulepený a zapatlaný. Vypadal, jako by právě někoho nejen zabil, ale i natrhal na kouštíčky... ačkoliv takový osud měl potkat právě jeho. Byl by ho i potkal, kdyby ho Pihatá nenechala jít. Ale už si zvykl na nepochopitelnou benevolentnost a milosrdenství místních. Však na ni bezdůvodně zaútočil. Kdekoliv jinde by z něj byla dávno fašírka, ale vlčici stačil jako suvenýr kus masa ze Stínova krku, načež ho prostě nechala. Nemohla se snad bát, že prohraje? Stín jí uštědřil pár šrámu, pravda, ale stačilo by se na ně podívat, jak stojí vedle sebe, aby bylo jasné, kdo má navrch. Šedivákovi to ale nakonec bylo vlastně šumafuk. Jestli ho chtěla nechat žít, pro něj to je jen přidaný bonus. A kdyby ho chtěla zabít... tak by to byl bonus zrovna tak. Nezáleželo na tom. Pomalu se začal zvedat, neboť už ho nebavilo dělat tu v křoví návnadu pro mrchožrouty, kteří by se snad mohli domnívat, že ten smradlavý zkrvavený kus hadru už brzy dodýchá. Jestli ano, pak to nebude tady. Vlk vstal a zamířil kamsi pryč. Možná by mu bodlo něco k jídlu, pokud by něco dokázal najít.

//Midiam

Tekla mu krev, docela dost, ale adrenalin alespoň prozatím bolest trochu potlačoval. Navíc bolest přece byla přesně to, co chtěl. Potřeboval. Aby se přivedl zpátky k rozumu - aby byl opět jedním vlkem z jednoho kusu a ne rozdvojenou splácaninou, která neví, čím vlastně je. Stín, dokud byl jednotný, věděl moc dobře, čím je. Byl odporný podlý červ a tak mu to vyhovalo. Tím chtěl být i nadále. A aby to dokázal, zaútočil vlčici po obzvlášť zranitelném místě. Jenže ona se jen tak snadno nedala. Sice neuhnula úplně, takže Stín ani úplně neminul svůj cíl, ale než se vůbec stačil zaradovat, svět vybuchl bílým světlem. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval a zjistil, že se válí po zemi a že se jeho hlava právě v plné rychlosti srazila s napřaženou tlapou vlčice. Se zvláštním otupělým údivem zjistil, že jaksi nenachází sílu k dalšímu útoku. Sledoval Pihatou, jak kolem něj krouží jako supice. Tak co bude, kočko? vyzýval ji pohledem s očekáváním. Dorazí ho? Skončí to? Chvíli si myslel, že ano, ale potom... potom zase ne. Ne. Nakonec ne. V jeho očích se možná blýsklo zklamání, když místo toho, aby dokončila, co začala, Pihatá utrousila posledních pár přechytralých slov a pak zmizela.
Šedivák zůstal ležet ve sněhu, díval se, jak se černá špice ocasu vzdaluje, a prudce oddechoval. Jak adrenalin ustupoval, uvědomoval si každý zásah, který schytal. Každý náraz, každý dotek tesáků, ale nejhorší byl ten krk. Zůstane mu tam asi jizva. Jaká tragédie. Měl asi štěstí, že nezasáhla tepnu. Jak mohla být blízko? Pohlédl na sníh pod sebou, který se barvil do ruda a skřípavě se zasmál. I když se mu točila hlava, přiměl se vstát a odvlekl se do nejbližšího křoví, kde zůstal ležet a po chvilkách se pořád pochechtával, jako naprostý blázen. Měl totiž radost. Už byl zase z jednoho kusu. A ten kus byl pořádně bolavý a vyčerpaný, takže velmi záhy taky odpadl do neklidného spánku.

Stín se nehodlal vzdát tak snadno. Ne. Teprve se rozehříval. No a co, že dostane nakládačku? No a co, že hazarduje se životem? No a co, no a co, no a co. Na tomhle světě nebylo nic, na čem by záleželo. Obzvláště když se celý scvrkl do jediné rudě zářicí koule vzteku a nenávisti, která nějak zázračně obsahovala a spalovala úplně všechno. Viděl, že vztek je nakažlivý. Hořel už i v očích Pihaté, vystupoval z ní v hrdelním vrčení. I Stín vrčel během toho, co se jí snažil vymanit ze sevření. A podařilo se. Kousanec do tlapy poslal vlčici k zemi a on tak získal šanci se překulit stranou a postavit se na nohy. Sotva ale nabyl rovnováhu a připoutal své nohy opět k pevné zemi, už se na něj vlčice řítila. Nestihl uhnout a tak se jen zapřel, aby ustál náraz. Ucítil tesáky zabořené ve svém krku. Krátká, ledová myšlenka mu prolétla hlavou - Jsem mrtvej? Ale ne. Nebyl. A vzhledem k tomu, že z něj nezačala sršet krev na všechny strany, asi Pihatá nezasáhla nic životně důležitého, ačkoliv se její zuby probojovávaly hluboko a bolest byla téměř otupující. Stín však ani nezakňučel. Takové reakce mu nebyly vlastní. Bolest v jeho krku hořela a svíjela se, ale jemu unikl jen jakýsi štěkavý chechot. Jedno totiž bylo jasné - už se vůbec necítil rozdvojený. Škubl sebou, hodil celým svým tělem do strany, aby se vyprostil ze sevření, ačkoliv to znamenalo, že zuby vlčice napáchaly mnohem víc škody a pravděpodobně jí kus Stína zůstal na památku. Teď už crčela krev i z něj. Přesto se pořád ještě šklebil jako pominutý. "Tak teď zase já," zachraptěl udýchaně a vyrazil k vlčici. Tentokrát mířil na slabiny zadních nohou, nesnažil se svůj úmysl příliš skrývat. Záleželo na Pihaté, jestli stačí uhnout nebo opět pocítí Stínovy zuby.

Samozřejmě, že po svém prvním útoku, kdy měl na pár vteřin navrch jen díky faktoru překvapení, byl okamžitě uzemněn. Pihatá ho svalila na zem a přišpendlila ho k ní tlapami. Stín počítal s tím, že to není boj, který může vyhrát. To ovšem neznamenalo, že by se nechal porazit tak snadno. Ne teď, když v něm cosi prasklo a zmítal s ním hněv. Na chvíli poté, co ho vlčice srazila k zemi, však znehybněl. Cítil drtivý tlak jejích tlap na svém hrudníku, který činil dýchání obtížným a bolestivým úkonem. Viděl její vítězoslavný výraz. A i on samotný odhalil tesáky v sardonickém šklebu, který snad více než cokoliv jiného naznačoval, že ve Stínově hlavě se momentálně neodehrává nic smysluplného. Tohle. Tohle bylo dobré. Fyzickou bolest by zvolil před psychickou kterýkoliv den - a ani dnešek nebyl výjimkou. Nejprve se nehýbal, násilím se k tomu donutil. Nastala mezi nimi chvíle ticha, kdy klidně mohla být vlčice vítězem a Stín poraženým a tím to mohlo skončit. Ovšem to by bylo příliš rychlé. Příliš nudné. A jemu srdce bouchalo v hrudi jako zvon, jako by zase jednou ožilo ze své letargie.
Pak vlčice promluvila. "Ale notak. Však jsme teprve začali," prohlásil chladně, ačkoliv v jeho pocitech nic chladného nebylo. Ten oheň tam pořád plápolal a on ho opět propustil. Vykopnul vší silou zadníma nohama a zasáhl vlčici do břicha. Zatraceně doufal, že jí tím natlačil střeva až do krku. Nebyl z nejsilnějších, ale na tom občas nezáleželo. Stačilo se správně trefit. Švihl sebou jako ryba, ale vymanit se nebylo tak snadné, takže bleskově změnil taktiku a chňapl tesáky po jedné přední tlapě, která ho tlačila k zemi jako kovadlina.

Tak to tedy vypadalo, že si vlčice vtipná připadá. Mlela cosi o sebereflexi, ale Stín moc neposlouchal. Sledoval místo toho, jak se vlčice protahuje, lenivě, jak mu naznačuje, co si o něm myslí. I když se to ve Stínově hlavě celé jaksi překroutilo. Nejsem slaboch! Celý ten její klid, ať už byl hraný nebo falešný, ho vytáčel. Vždycky se snažil držet vztek na snesitelné úrovni, utlumený jako všechno ostatní, ale teď už na to bylo pozdě. Věci se mu vymkly z tlap a držely ho už jen poslední nitky sebekontroly, které se pomalu třepily a trhaly. A nakonec povolily, ve chvíli, kdy vlčice pronesla další inteligentní poznámku. Provokovala ho schválně? Možná. Nebo si myslela, že nic neudělá? Taky možná. Obyčejně... by asi neudělal, aspoň ne tak okamžitě. Vychutnával by si vzájemnou provokaci, postupné narůstání napětí, které by pak možná, možná vyústilo ve rvačku. Dnes ne. Dnes zjistil, že se vlastně vůbec nechce bavit... a když už, tak jen řečí tesáků a drápů. "Ty jsi tak chytrá," zaskřípal Stín a skočil kupředu.
Jeho rameno se srazilo plnou silou s ramenem vlčice. Zatraceně ho to zabolelo, neboť se nijak nezajímal o vlastní zdraví, ale věděl, že ona to musela pocítit minimálně stejně. Věděl taky, že není dostatečně těžká váha, aby ji tímto způsobem srazil k zemi. Vlastně... vlčice byla skoro určitě silnější než on, který byl jen hromadou šlach a kostí. To nebylo nic, co by ho kdy trápilo. Potřeboval si vybít vztek a ona byla přímo tady. Tesáky našel první část těla, která se mu naskytla. Zabořil je vlčici do kůže na zátylku a škubl - tolikrát, kolikrát dostal možnost. Chtěl napáchat co největší škody, než bude převálcován.

V tlamě cítil železitou chuť vlastní krve a v hlavě mu třeštilo, jako by se tam otevírala nějaká hluboká trhlina. Že by se konečně definitivně zbláznil? Přesně kvůli tomuhle se vždycky tolik snažil zadupat veškeré silnější emoce. Když se dostaly ven, končilo to zle. Stín to nesnášel, nesnášel ten pocit rozdvojení, který přicházel pokaždé, když byl přinucen vzpomenout si na minulost. Posledně to způsobil Život, teď Tragéd, ale výsledek byl stejný. A aby nemusel čelit bolesti, přetavil ji všechnu ve vztek. Vztek, který neměl žádný cíl, kromě jeho samého. Jenže sám sebe zmlátit nemohl. Ničil svoje tělo postupně celé roky, kráčel k pomalé sebedestrukci, ale to nemohlo upokojit onu okamžitou, bezprostřední a planoucí nenávist, která ho zachvátila teď.
Jenže... do jeho světa, který byl scvrklý a překrytý rudou záclonou hněvu, pronikl čísi hlas. Stín se otočil, jen aby spatřil černobílou vlčici, co si to neprozřetelně kráčela přímo k němu. Kdoví, co ji k tomu vedlo - v tu chvíli vypadal jako absolutní šílenec, vychrtlý tvor s planoucíma očima, krvácející tlamou a celý obalený hlínou z onoho výlevu, kdy si vybíjel vztek na zaječí noře. Naježil hřbet a hluboko z hrdla se mu vydralo zavrčení. "Připadáš si vtipná?" zasyčel jako zmije a o krok se přiblížil. Tak či tak, už nebyl sám a mohl dát své zlosti nějaký cíl. Přišel k němu zcela sám a dobrovolně. To se vždycky hodilo.

Ten pocit byl hrozný a byl tak nezvyklý, až Stína doslova přimrazil na místě. Hleděl na to hnízdo ze srsti. Tohle je něčí domov. Byl. A tys přišel a zničil ho. Cosi se v něm sevřelo. Chtělo se mu zvracet ze sebe samého. Na někoho, kdo se nejen nestyděl za to, jakým hnusným podlým prohnilým tvorem je, se cítil provinile opravdu hodně. "Omlouvám se," uniklo mu z tlamy. Ale... otázkou bylo proč. Co se to dělo? Zaskřípal zuby. Něco bylo příšerně špatně. "Omlouvám se," vyhrkl znova a odcouval od svého díla zkázy, stejně jako předtím couval od Tragéda, stejně jako couval, když byl mladý a vyháněli ho ze smečky. Nevzpomněl si na to celé roky a ta věc s žíhancem ho donutila si vzpomenout. Náhle si vzpomněl, jak moc sám sebe nenávidí. Jak nenávidí svůj život.
Měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Mezi ušima mu začínala pulsovat bolest. Už zase měl pocit, že je dva vlci. Jeden bezcitný a lhostejný, druhý... zcela jiný. Toho nenáviděl nejvíc ze všech. Toho druhého, který měl svědomí. "Máš bejt mrtvej, ty hajzle," zasyčel na někoho, kdo tu vůbec nebyl. Měl pocit, že ho svědí celá kůže, že by z ní měl vyskočit, že do ní nepatří. Začínal vidět rudě. Neměl, na koho by ten vztek směřoval. Zavrčel, ale nebyl nikdo, kdo by mu to oplatil. Zaťal tesáky do vlastního spodního pysku. Ostrá bolest ho aspoň trochu probrala. Do tlamy se mu nahrnula krev. Pár kapek skanulo až na bílý sníh. Máš být mrtvej. Máš být, dopr*ele, mrtvej. Už dávno. Tak co tady zase děláš?

//Midiam

Vztek v něm hlodal stále. Byl naštvaný na Tragéda, že mu tohle způsobil. Ani nevěděl, k čemu ho málem donutil! Mohl probrat tu část Stína, která měla být dávno pohřbená, zakopaná, mrtvá a rozložená. Neměla už existovat. Stín by si rozhodně přál, aby neexistovala. Ta část, která byla vyděšená a osamělá. Musel se jí zbavit, jako zhoubného nádoru. Dokázala cítit příliš mnoho. Příliš bolela. Kdyby se teď probrala a všechna ta bolest, všechen ten hnus se vylil ven, mohlo to vlka taky zničit. Mohl by přepadnout do hluboké propasti naprostého šílenství, nad kterou roky balancoval. Utlačit své staré já, kterým byl, než se stal Stínem, bylo bezpečnostním opatřením. Takovým, které se nesmělo pokoušet. A pak si přijde nějaký imbecil a všechno ohrozí. Stín nestrávil měsíce a roky kopáním hrobu pro Gardaina jen proto, aby se ho tady neustále někdo pokoušel přivádět zpátky k životu. Uvědomil si, že by momentálně byl nejšťastnější, kdyby viděl celou Gallireu plápolat v plamenech i se všemi jejími obyvateli.
Jenže to zařídit nemohl, alespoň ne hned. Svou zlost si ale někde vybít mohl. První, co mu padlo do rány, byla zaječí nora, která zela v zemi. Stín do ní vztekle kopl. Prvních pár drobků hlíny se sesypalo dolů a jeho náhle popadl hotový amok. Poskakoval, dupal, odrhabal sníh a tesáky rval trsy trávy i kusy hlíny jako posedlý. Brzy z nory zbývaly jen rozpadlé trosky, zničený domov - na dně rozhrabané, rozdupané nory, spatřil Stín hnízdo z chlupů a suché trávy. To ho přimělo přestat. Udýchaně funěl, hleděl na to, co způsobil a uvnitř pocítil něco, co nejprve nepoznával. Až po chvíli mu došlo, co to je. Cítil se... provinile.

//Zelené nory

Vycouval od toho žíhance, jako kdyby snad měl mor. Až když byl dost daleko mezi stromy, otočil se a rozběhl se pryč. Běžel a běžel, dokud mu nedošel dech a on se nerozkašlal. Chvíli zadýchaně stál, lapal po dechu a pak hodil rychlý pohled přes rameno. Byl sám. Tragéd ho nenásledoval. Oddechl si a přešel k řece. Nebyla úplně zamrzlá, i když místy se nějaká ta krusta ledu našla. Stín se pomalu napil ledové vody a pak se tupě zahleděl na plynoucí proud. "Co to sakra bylo?" zachraptěl. Začínal možná tak trochu chápat, odkud se v Tase a jejích sourozencích brala ta nenávist vůči magiím. Protože to určitě musela být magie. Ten Tragéd ho očaroval a kdyby neutekl, určitě by mu musel vypovědět všechno o své minulosti, i to, co se násilně přiměl zapomenout. Stín měl magii rád, ale když byla použita proti němu, nepřišlo mu to zrovna fér. A musela to být magie. Kdyby nebyla, znamenalo by to, že mu to Stín řekl z vlastního popudu, a to by zase znamenalo... Ne. Může za to on. Zvedl pomalu hlavu od řeky a pečlivě studoval své pocity. Pulsoval v něm vztek, ale to bylo asi tak všechno. Vše tedy bylo v pořádku. A vztek... ten se někde vybije. Není nic snazšího.

//Středozemka

"Nic. Nenaznačuju vůbec nic," opáčil Stín. Pro něj a pro jeho nové kumpány bylo jedině dobře, když rodiče nechají své ratolesti, ať se toulají kdoví kde. Vlče, které v jednu chvíli bylo na území smečky, tam v druhé chvíli už vůbec být nemuselo, obzvláště když papá čeká někde mimo v kopečcích. Pokud se o syna žíhaný nebál, fajn. Nebylo to Stínovo vlče a už vůbec ne Stínův problém. A dřív bude v pekle sněžit, než šedivák začne rozdávat přátelská upozornění.
Tragéd zkusil taktiku nevšímat si problému, dokud neodejde, ale ta moc nefungovala. Šedý prostě posedával, brouzdal kolem stříbrnými zraky a čekal, dokud z vlka něco nevypadne. Vypadlo. "A proč bych měl?" zakroutil špičkou ocasu stříbrooký. "Chtěl bys mne snad přinutit?" Logickým rozhodnutím by v tu chvíli bylo sebrat se a odejít, jenže to by nesměl být Stín, který tak rád rýpal a rýpal, dokud neodhalil, co se v kom skrývá. Tak kupříkladu tenhleten žíhanec vypadal jen jako ubohá hrouda, ale zdálo se, že se dovede i naštvat, když ho k tomu jeden dostrká. Jak to asi vypadá?
Jenže... pak Stínovi nějak ujela tlama, plácnul věc z minulosti, kterou vůbec plácnout nechtěl a to, co spatřil ve vlkových očích ho dopálilo. Směsice pohrdání a lítosti, jako by byl nějaké prašivé zvíře, co se zamotalo do ostružiní a nejlepší, co by se s ním dalo udělat, by bylo ho rozmáčkout... pokud jste se ho příliš neštítili. Stínovi se samovolně naježil hřbet a couvl o další krok. "Jak jsi to provedl?" zasyčel. Musela to být žíhancova vina. Tiše někde hluboko v hrdle zavrčel a rozhodl se, že si možná vážně nebude zahrávat zrovna s tímhle. Vycouval a pak zmizel mezi stromy bez dalších slov. Co se to právě stalo?

//Midiam přes Vyhlídku