Gallirea - Příspěvky uživatele

//Z. Galtavar přes Erynij

Prchal a nepřestával. V plicích už ho pálilo, nebyl zvyklý na takové sprinty, svaly měl jako v plamenech, ale přesto musel běžet dál, jako by měl v patách smečku ďáblů. I když tam měl jen jednoho... a možná že vůbec žádného. Neohlížel se, aby zjistil, jestli ho Smrt pronásleduje, nehodlal ztratit cennou setinu vteřiny, která - podle toho, co věděl - mohla klidně znamenat rozdíl mezi životem a zatracením.
Kdoví, jak dlouho by běžel, kdyby se mu do cesty nepostavila řeka. Nejspíš by své chatrné tělo hnal tak dlouho, dokud by nepadlo - ať už mu Smrt udělala cokoliv, dočasně ho to zbavilo jakékoliv schopnosti rozumně uvažovat a vůbec formovat myšlenky, zasela do něj pouze potřebu prchat jako zajíc, jako kořist. Ovšem jeho úprk se blížil k neslavnému konci. Pořádně neviděl skrze tu černou skvrnu, která mu po oslnivém záblesku tančila před očima, takže neměl vlastně ani ponětí, kam se tak slepě řítí. Když se mu tedy pevná zem pod nohama náhle rozplynula a on se zřítil po hlavě do proudu řeky, dost ho to překvapilo. A přivedlo aspoň částečně k rozumu. V tom náhlém šoku Stín na chvíli zapomněl, jak se plave, vlastně mu trvalo, než si uvědomil, co se s ním vůbec stalo, takže šel takříkajíc jako sekera ke dnu a pořádně se nalokal vody. Divoce hrábl tlapami a nějak se mu povedlo dohrabat k hladině, načež se začal dost neelegantním způsobem plácat víceméně poslepu ke břehu, přičemž si párkrát ještě nabral plný čenich.

//od Smrti přes Jedlový pás

Stín vypálil ze Zříceniny jako smyslů zbavený. Netušil, co mu to Smrt provedla, co byl ten záblesk světla, hlasitá rána a bolest, jako by mu někdo rozčísl lebku na dvě poloviny - všechno logické přemýšlení bylo nahrazeno jedinou myšlenkou. Běž, běž, běž. A tak běžel, v naprosto slepé panice, jakou nezažil už roky. Doslova slepé. Z toho světelného záblesku mu před očima tančila velká zeleno-černá skvrna zabírající valnou většinu zorného pole, takže byl vlastně malý zázrak, že prokličkoval Jedlovým pásem, aniž by si zlomil vaz při čelním nárazu do stromu. Jakmile dosáhl otevřené krajiny, už se neohlížel zpět, ale tryskem běžel kupředu, bez myšlenky, pouhé zvíře hnáno tím nejzákladnějším z instinktů. Přežít, zachránit si kůži, uniknout před nebezpečím. A že Smrt byla nebezpečná. Mnohem víc, než Stín očekával. Podcenil ji. To byla chyba, zatracená chyba. Chyba, za kterou mohl zemřít, ale on žil... a hnal se dál a dál, aby to tak taky zůstalo.

//Mahtaë přes Erynij

OBJEDNÁVKA:
M01/Halucinace - 20 křišťálů + 200 oblázků
M02/Halucinace - 1 hvězda = 30 drahokamů
M02/Příkaz - 2 hvězdy = 60 drahokamů
M02/Neviditelnost - 5 hvězd = 150 drahokamů
M03/Příkaz - 2 hvězdy = 100 drahokamů
M03/Neviditelnost - 5 hvězd = 250 drahokamů

celkem platím 590 drahokamů, 20 křišťálů, 200 oblázků
v inventáři zůstane 0 drahokamů, 3 křišťály, 216 oblázků

//Z. Galtavar přes Jedlový pás

Šedý vlk prošel lesem a zastavil se takřka na prahu prastarého sídla. Stříbřitými zraky přejížděl po kamenech polámaných a ohlodaných zubem času, pro jednou mu z očí sršel opravdový zájem. Byl zcela přítomen v daném okamžiku, něco, co pro něj nebylo úplně obvyklé. Pamatoval si, jak tohle místo obdivoval naposledy. Tehdy ale ještě nebyl připraven. Dnes to ovšem už byla jiná písnička, dnes měl v plánu tu nejen okounět a otálet na prahu, ale chystal se vydat dovnitř a setkat se se samotnou paní domácí. Dopřál si poslední pohled na majestátnost zříceniny, než vykročil kupředu mezi vysoké kamenné sloupy.
Atmosféra místa na vlka doléhala. Byla pochmurná, strašidelá, temná. Stínovi se to líbilo. Páchlo to tu staletími, strachem a magie jako by přímo vyzařovala ze zdí. Cítil, jak mu z množství moci, co se tu vznášelo ve vzduchu, vstávají chlupy v zátylku. Přesto se tu necítil tak příjemně, jak si představoval. Vzbuzovalo to v něm tady totiž pocit, který měl potíž správně pojmenovat – jestli ho někdy dříve cítil, pak už to bylo hodně dávno. Po chvíli dumání došel k závěru, že nejtrefnější by bylo nazvat ten pocit respektem. Připadal si tu malý a tichý hlásek vzadu v mysli ho nabádal k opatrnosti. Přesto pokračoval kupředu, jeho drápy v pomalém rytmu klapaly o chladný mramor a ozvěna jeho kroků se nesla prázdnými místnostmi. Stín ale věděl, že nejsou tak prázdné, jak by se mohlo zdát. Někde tu byla obyvatelka sídla. Vyhlížel ji. Těšil se na to setkání, ačkoliv mu žaludek začínala lehce svírat chladná pěst strachu. Čekal na to tak dlouho. Nemohl se teď nechat odradit.
Náhle koutkem oka za sebou zaznamenal rychlý pohyb. Otočil se tím směrem, ale cokoliv se tam mihlo, už bylo pryč… nebo také ne. Vzápětí ho totiž zezadu cizí tlapy krutě svalily na zem. Stín dopadl tvrdě bokem na kamennou podlahu, pod krkem ho držel ostrý dráp a on si uvědomil, že hledí do planoucích zelených očích ve tváři, která byla hrůzostrašně překrásná. Srdce mu divoce bylo. „Tak jsi dorazil,“ zašklebila se Smrt. „To jsi ty, co pořád tvrdíš, jak se nebojíš smrti? Ha, čekala jsem víc. Seš celkem zklamání, to ti povím… podívej se na sebe. Srdce se ti v hrudi klepe jako vyděšená holubice. Ubohé.“ Stín nevěřil vlastním očím a uším a v nitru se mu mísily protichůdné pocity. Byl ohromen tím, že se opravdu setkal se Smrtí, ale její slova ho bodala. Zklamání? Ne, tak to nemělo být. „Nebojím se,“ ohradil se. „Já… nejsem jako ostatní.“ Dráp na jeho krku se pohnul, jemně proťal kůži a Stín sebou mimoděk trhnul. „Lžeš,“ zasyčela Smrt. Zdálo se, že si to celkem vychutnává. Z hlasu jí čišel chlad. „Sebe obelhávej, jak je ti libo, ale sem mi tyhle kecy o svý výjimečnosti netahej. Není na tobě výjimečnýho zhola nic – možná jen to, jak hrozně nízký červ jsi.“ Stín zalapal po dechu. Tohle bylo tedy hodně jiné, než si představoval. Čekal, že Smrt, která ho tolik fascinovala, o kterou se tolik zajímal, jeho zájem ocení.
Nevyšlo z něj samým šokem z toho, jak špatně se všechno vyvíjelo, jediné slovo, a tak Smrt pokračovala: „Jestli tě život tolik obtěžuje, jestli vážně toužíš po smrti, vyřeš si to sám. Mě s tím neotravuj, rozumíš? Mohl ses zabít sám už dávno. Ale ty jsi zbabělec, Stíne.“ „Ne,“ ohradil se opět, téměř žadonil. „Tak to není. Jen čekám…“ „Ano,“ uťala ho temná vlčice v polovině věty. „Jen čekáš. Necháváš se táhnout proudem a čekáš, co z toho bude, protože se bojíš vzít věci do vlastních tlap. Jen si to přiznej. Jsi ubožák. Slaboch.“ Stín, kterému na hrudník tlačila jedna z tlap vlčice, se namáhavě nadechoval. Všechny jeho naděje se drobily na ty nejmenší kousíčky… až na jednu. Pořád ještě bylo jedno přání, se kterým mu Smrt snad mohla pomoci. „Slaboch… ale nemusím být slabý,“ řekl. „Nechci být slabý. A ty to můžeš změnit, že ano?“ Smrti se zablýsklo v očích. „Já můžu spoustu věcí, holoubku. Otázkou je, jestli chci – jestli vůbec stojíš za to, abych si byť i jen odplivla tvým směrem.“ „Mám drahokamy! Můžu zaplatit,“ ujišťoval Smrt Stín, jehož priority se měnily tím déle, čím déle byl přidušený přitlačen k mramoru pod ním. Uznání Smrti se náhle už nejevilo jako to nejdůležitější a i magie začínaly být podružné… začal toužit jenom po tom vyváznout se zdravou kůží. Čímž vlastně tak trochu potvrzoval slova bohyně… Že by se nakonec přece jen bál umřít? „Máš drahokamy, to opravdu máš. Ale co myslíš? Bude to stačit?“ Stín neodpovídal. Ta otázka mu zněla jako past. „Mlčíš. Chytré. Snad nejsi úplně beznadějný...“ Zdálo se, že vlčice přemýšlí. „Vyhovím ti. Udělám tě silnějším, Stíne – protože na té tvé trapné oddanosti je cosi zábavného a protože mě baví pozorovat tě, jak se mi kroutíš u nohou jako přeseknutá žížala. Ale pamatuj si jednu věc,“ zavrčela Smrt, její tvář se přiblížila k té Stínové – viděl její ostré tesáky v dokonalém detailu. „Jestli se tu příště ukážeš zase takhle, jako zoufalý patolízal, který si myslí, že si z něj sednu na zadek jen proto, že udělal bububu na pár zdejších pitomců, budeš si přát, abych tě zabila. Koukej příště stát za víc jako vlk – a nebo se vůbec nevracej.“ Smrt ho pustila a Stín se konečně pořádně nadechl a vyhrabal se na nohy. „A co ta moje magie?“ zeptal se v domění, že nyní už má vyhráno a vyvázl se zdravou kůží. „Tady máš svou magii!“ zaječela Smrt a Stín spatřil zelený záblesk. Cosi hlasitě prásklo. Šedého v první chvíli napadlo, že to praskla jeho lebka – podle té bolesti to tak klidně být mohlo. Pak ho nenapadalo už nic. Ani si nepamatoval, jak se vůbec ze zříceniny dostal ven… a jestli vůbec.

//Z. Galtavar přes Jedlový pás

//V. Galtavar přes VVJ

Tlapy ho nesly dál, kolem jezera a pak dál na sever. Když se octl na tom správném břehu, trochu zvolnil a pak na chvíli úplně zastavil. Už před sebou viděl ten les, o němž věděl, že skrývá jisté tajemství. Špičaté koruny stromů se rýsovaly proti jasné ranní obloze. Odtud zříceninu, která se mezi nimi skrývala, neviděl - kdyby ale zavřel oči, dokázal by si ji živě představit. Její obraz se mu do paměti vypálil zcela jasně a trvale. Bylo to zvláštní. Stín zapomněl velkou většinu svého dětství, skoro si už nepamatoval na jména vlastních sester, na setkání z vlky častokrát zapomínal, zatímco s nimi pořád ještě mluvil, ale těch pár balvanů v lese, ty si pamatoval s křišťálovou jasností. Protože ty pro něj, narozdíl od téměř všeho ostatního, byly důležité. Skrývaly totiž klíče k mnohým tajemstvím a k moci, po které toužil... a nebo ke konci, po kterém toužil taky. Zhluboka se nadechl a opět vykročil. Překonal těch posledních pár metrů, které ho dělily od okraje pásu jedlí a pak se vnořil do jejich stínu.

//Stará zřícenina přes Jedlový pás

//Kaskády přes Propadlinu

Zanechal vodopády za zády. Z toho místa se rodily podivné nápady. Snad by udělal nejlépe, kdyby se tam už nevracel. Kdoví, co by ho napadlo příště. Klidně to nemuselo skončit jenom koupačkou, to byla ještě ta nejméně dramatická možnost. Nyní na to ale už nemyslel, ve stínu svého nadcházejícího plánu totiž nějaké chvilkové pomatení smyslů zcela ztrácelo na zajímavosti. Čekalo ho přece velice důležité setkání. Věřil, že je na něj připraven. Tlapy ho nesly na jeho poměry celkem svižně, ukázalo se, že dokáže i přidat do kroku, když má něco, co ho táhne kupředu - jenže protože se to stávalo málokdy, zůstával pohled na Stínovu vyhublou siluetu, jak s nějakým určitým plánem kluše přes pláň, dosti vzácným úkazem. Minul propadlinu. Tentokrát se nezastavoval, aby naslouchal hlasům, které v ní promlouvaly a lákaly. Neměl na ně dnes čas. Spěchal.

//Z. Galtavar přes VVJ

Jejich setkání spělo ke konci. Bylo to celkem pochopitelné. Neměli si jaksi co říct, nebo snad ano? Minimálně Stín neměl zájem navazovat po tom divném zážitku další konverzaci a z počínání černobílého bylo zřejmé, že ani on o to dvakrát nestojí. Prostě si teď půjdou každý svou vlastní cestou. "Možná je to spíš po tobě," zahučel jen šedý, pro dobrou míru, zatímco se druhý vlk sbíral k odchodu. Poodešel a pak... zmizel. Stín pomalu zamrkal, ale vlk byl vskutku pryč. Jako pára nad hrncem, akorát, že tak nepráskala, když se vypařovala. Magie, pomyslel si Stín a společně s tou myšlenkou se jeho pohled stočil k severu. To byl směr, kterým se nyní musel vydat. Bylo na čase naplnit jedno dlouhodobé přání, ukojit zvědavost a utišit touhu. Dlouho s tím váhal, ale nyní došel k závěru, že čas už dostatečně uzrál k tomu, aby se mohl vydat za tou, která sídlila ve Zřícenině - za samotnou Smrtí. Nashromáždil již poklad, který považoval za dostatečně velký alespoň k tomu, aby mu bohyně věnovala trochu pozornosti. A kdyby mu mohla věnovat i nějaké ty magie, také by se nezlobil. Nebo... si ho tam třeba nechá. Vezme si jeho duši. Ani to by mu nevadilo. Možná by to vlastně byl ten nejlepší výsledek. Však celý život prahnul po tom zjistit, co se s vlkem stane po smrti. Smrt, rozklad a všechno okolo pro něj bylo fascinující - nebylo by velice příhodné odhalit všechna tahle tajemství s pomocí samotné bohyně Smrti? Stín pomalu uvedl své tělo do pohybu. Nechtěl už otálet.

//V. Galtavar přes Středozemní propadlinu

Stín popravdě doufal, že s černobílým bude větší zábava, ne že ho jen přidusí a pak si bude hrát na shnilou kládu, co se vznáší na hladině... ale to se asi přepočítal. Vypadalo to totiž, že Andílek nakonec vážně přece jenom balvan bude. Zatracená škoda. Rozmrzele jeho směrem vyslal chabý cákanec vody, ale jeho koupací společník si to už mířil ke břehu. Hm. Celkem ubohý, pomyslel si a lehce potřásl hlavou. Ten divný pocit, který ho vůbec dohnal k tomu vlézt dobrovolně do vody, ho pomalu opouštěl. "Těžko jsem mohl tušit, jaká jsem plotice. Nikdy jsem to nezkoušel," zabručel a začal si to taky šinout ke břehu. Nechápal, co to do něj vůbec vjelo. Vodu přece nesnášel... natož aby sváděl náhodné kolemjdoucí ke koupeli. Nejspíš to mohl přiklepnout pokračujícímu rozpadu svojí mysli, který se děl pomalu, ale jistě. Jednoho dne se ty napůl trouchnivé trámy, co to tam uvnitř drží všechno jakž-takž pohromadě, zhroutí úplně a kdoví, co se stane potom.
Vydrápal se na břeh a důkladně si otřepal vodu z kožichu, příliš přitom nebral ohled, v jaké pozici se vůči Andílkovi nachází, takže ho pravděpodobně celkem slušně zkropil. Vlastně si černobílého chvíli nevšímal vůbec, jako by na něj zapomněl - začal se drápem rýpat v zemi a přemýšlel pár chvil o tom, co se právě stalo. Pak se obrátil zpátky k vlkovi, ale nyní už vůbec nechápal, proč si myslel, že by byl ideálním společníkem pro jeho pitomý nápad. "Hm," zabručel nejasně a nic rozumného z něj už nevypadlo. A zdálo se, že ani nevypadne, jako by uvnitř vlka někdo zase zhasnul světla. Jarní kouzlo vyprchalo a Stín se stal zase tím, čím byl předtím. Oživlou mrtvolou.

Klidně to mohla být Stínova poslední hodinka. To by zajisté pár vlkům poskytlo důvod k oslavě. Jak se octl přitlačený pod černobílým, jehož váhu svým vyzáblým tělem neměl nejmenší šanci shodit, zmocnila se ho lehká panika. Kopal kolem sebe tlapami ve snaze se zachytit čehokoliv, co by mu dopomohlo zpátky na vzduch. Zvláštní, jak i tvor natolik pohrdající životem, se o něj bije, když jde do tuhého. Ačkoliv... tentokrát zase tak moc do tuhého nešlo, vzhledem k tomu, že černobílý se neprokázal jako chladnokrevný vrah. Brzy Stín ucítil poněkud větší možnost pohybu a po chvíli zmizela i druhá tlapa, která ho držela dole. Šedivák sebou mrskl a vynořil se na hladinu. Rozkašlal se a vyfrknul z čenichu pořádnou dávku vody a sople (snad štěstí, že tím nezasáhl Andílkův kožich, jinak by ho nejspíš utopil už doopravdy) a... pobaveně se zazubil. Světe, div se, ani po přidušení ho ta idiotská nálada ještě pořád nepřešla. "Ha!" pronesl, jakmile popadl dech, aniž by jakkoliv komentoval své velice nedávné přiutopení. Jako by se to ani nestalo. "Vidíš, že ses nechal přemluvit! A netvrď, že se nebavíš. Vidím ti to na... oku," zubil se Stín a tlapou k vlkovi poslal pořádně velkou vlnu. "Nakonec nebudeš až takovej balvan, co?" nadhodil. "I když táhnout ke dnu tak umíš, to jo," doplnil ještě a pár tempy ve vodě se poněkud vzdálil, neboť měl takovou mírnou obavu, že by se brzy mohl zase octnout u dna, když si nedá pozor.

Stín s výzvou přímo sršící z očí vyhlížel z vody a čekal, až se černobílý konečně rozhoupe k nějaké akci. Nejspíše musel vlkovi připadat jako prachobyčejný blázen, ale to ho nijak netrápilo. Za podivína či přímo naprostého magora ho vlci měli celý život, jediným rozdílem asi bylo, že mu tu nálepku obvykle vysloužilo jiné chování, než svádění vlků ke koupeli. Kdoví, co to do něj vjelo - možná že některého ze zdejších bohů, bůžků a jiných entit už unavoval smrdutý oblak, vznášející se kolem vlka na míle daleko, a tak mu trochu pomátl hlavu. Důležitý byl výsledek - a ten byl vskutku zajímavý.
Šedivák viděl, že nad tím Andílek pořád ještě váhá. Ale notak! Copak to byl vážně až takový balvan? Tomu se těžko věřilo. Nakonec se ale pohnul. Dostatečné množství popíchnutí zabralo. Stín se opřel tlapami o dno v naprosto správném očekávání, že skok bude mířit přímo na něj. Černobílý si to vyměřoval, Stínovi to připadalo jako celé roky... a pak se odrazil. Letěl vzduchem vskutku krásně, jako chlupatý čtyřnohý delfín. Zmáčený šedivák obdivně hleděl o zlomek sekundy moc dlouho a jaksi už nestačil uhnout, takže se rázem octl pod hladinou. Téměř až na úplném dně, přimáčknutý vahou toho druhého. Kopl tlapami kolem sebe a minimálně jednou nabral černobílý zadek, ale rázem byl úplně dezorientovaný, akorát si tak možná nabral čenich plný vody.
Jeden by si myslel, že se za ty roky naučí, že kdo si hraje s ohněm, spálí se... ale Stín byl jako neobyčejně pitomé děcko, které znovu a znovu natahuje ruku k rozžhavené plotně. A teď to měl. Byl zasedlý ve studené tůni a prakticky vydán na milost a nemilost jednookému.

Černobílý nevypadal jako neviňátko, kterým se snažil opakovaně nazývat, a nevypadal ani jako někdo, kdo se jen tak snadno odváže, ale Stín byl odhodlán tu druhou věc napravit. Jak by přece mohl odmítnout jeho nabídku? Byl to dokonalý nápad! Musel se jistě líbit i rozpůlenému. "Ale tohle určitě bude," ujistil ho Stín, než předvedl svůj elegantní skok do studených vod pod vodopády. Voda byla průzračně čistá a ledová, ale ne zase natolik, že by se to nedalo vydržet. V takovém teplém a slunečném dni vskutku velice osvěžující - šedivák pro tuto chvíli naprosto zapomněl na averzi, kterou k vodě celý život choval. Byl rozjařený a celá jeho mysl se upínala pouze k jedinému cíli. Dostat Andílka do vody za ním.
Jenže druhý vlk pořád stál na břehu, mračil se nyní ne už jako skála, ale snad jako samotná sopka a nevypadalo to, že by se mínil pohnout byť i jen o píď. "Jo? Utopíš mě?" ušklíbl se Stín, kterému to přišlo velice zábavné - aha, nová fáze hry. Provokace. V tom byl dobrý. "To bych teda rád viděl, jak mě takový balvan jako ty utopí," poškleboval se a hrábl tlapou, aby směrem k jednookému poslal další spršku. "Jsem ve vodě jako plotice, ani bys mě nechytil," chvástal se a s očekáváním přímo sršícím z očí čekal, až ho teda Andílek půjde utopit. Hrozně se na to těšil.

Černobílý pochopitelně nevypadal příliš nadšen Stínovým náhlým přepadením. Šedivák byl nicméně natolik zabraný do svého světa, který vypadal mnohem barevněji a zejména růžověji než kdykoliv předtím, že si toho skoro ani nevšiml. V jeho srdci se probudila jakási jiskra, která tam celé roky nebyla. Při narození mu ji asi zapomněli dodat, teď se ale objevila a on zjistil, že chce objevovat nepoznané vody. Chtěl si užít trochu zábavy. Trochu se vyblbnout. A, jak se právě rozhodl, chtěl to udělat tady s tím jednookým rozpůlencem, co se tvářil vážněji než skála, která se nad nimi tyčila. Stín ho pro svůj záměr shledával naprosto dokonalým.
"Samozřejmě," přikývl a vědoucně se ušklíbl - na andílka nevypadal. Andílci nebývali jednoocí. "Asi jako já, že? Kdepak... já nejsem andílek a ty taky nebudeš andílek, ale to mi vůbec nevadí." Už se chystal objasnit černobílému svůj záměr, když byl jeho proud myšlenek tak trochu přerušen a Stín si uvědomil, že by mu vlk taky mohl pláchnout. Musel jednat a to hned. "Snad bys nechtěl odcházet? Však ani nevíš, co chci. Bude se ti to líbit, však uvidíš." Stín se hravě prohnul v zádech s předníma nohama nataženýma kupředu a zadkem s plandající oháňkou vytrčenou k nebi - pozice pro něj tak zcela nepřirozená a neobvyklá, až bylo s podivem, že se mu při tom nezvyklém pohybu páteř nepřelomila v půli. Pak vyskočil vpřed, minul černobílého tak těsně, že dostal vrtícím se ocasem po čumáku a skočil do vody s mocným šplouchnutím, které muselo nutně slít všechno, co mělo tu smůlu a stálo na břehu. Když se vynořil na hladinu, pohrával mu na tváři úšklebek. "A teď ty, přestaň se tvářit jako balvan a pojď sem!" vyzval černobílého a plácl tlapou do vody. Proč to nedělal častěji? To koupání nebylo zas tak špatné, jen kdyby se k němu Andílek chtěl připojit.

Šmudla poté, co ji Stín přinutil ke smíchu a vypověděl jí všechno, co uznal za vhodné, jaksi ztratila náladu. Šediváka to moc netrápilo, pokud vůbec něco, možná tak si v duchu mnul tlapy, že někomu pokazil den. Přišlo mu sice, že toho zas tak moc nevyvedl, ale co už - stačilo to k tomu, aby vlčice byla připravená celkem svižně odprejsknout. "Brzo uvidíš, že do jedné dokonalé pohádky jsi už zabloudila," zabručel, když sledoval Šmudlu, jak načuřeně odchází. Jen ať si jde. Hádal, že až ji uvidí příště, bude už mnohem otevřenější uvěřit prakticky čemukoliv - jedno setkání se zdejší nereálnou realitou by jí k tomu mělo stačit.
Stín se na kameni posunul a lehl si. Byl teplý jarní den, přesně takový, jaké neměl rád. Jaro bylo celkově dost otravné období. Vřískající ptáci, květy s dráždivým pylem, všude rozkvět, pučení života a lásky... Hnus. Rozhodně mu nebylo líto kus toho dne prospat. Klidně celý. Přivřel oči a brzy začal upadat do dřímoty, jenže ve chvíli, kdy mu začala klimbat hlava, se staly dvě věci. Zaprvé - cosi ho hryzlo do zadku tak silně, až z lehu vyskočil přímo na nohy a málem se zřítil ze svého vyvýšeného stanoviště a za druhé ho napadl nápad tak geniální a s takovou naléhavostí, že by nejspíš na ty nohy vyskočil, i kdyby ho nic nekouslo. Tohle je přece naprosto dokonalé místo na koupel.
Seskočil z kamene a namířil si to k vodě. Už to samo o sobě bylo krajně podivné. Stín se nikdy dobrovolně nekoupal. Taky podle toho vypadal. A smrděl. Ale nyní cítil touhu smočit své tělo v té krásně průzračné vodě - jistě to nebyl špatný nápad, i kdyby jen proto, aby konečně dostal zbytky zaschlé krve z kožichu. Jenže jak stanul na břehu, zamračil se. Sám? Ne. Ne, to neznělo správně... potřeboval někoho k sobě! Někoho, s kým by se mohl pořádně vyřádit! A hle, jako by ho snad bohové vyslyšeli, spatřil Stín neznámého černobílého vlka, jak si to štráduje podél řeky. Právě včas. "Ty! Tebe mi snad posílá samo nebe," zazubil se Stín a namířil si to přímo k onomu rozpůlenému vlku, přičemž si ho měřil kritickým okem. "Vypadáš jako někdo s velice dobrodružnou duší," pronesl Stín vemlouvavě a zavlnil ocasem. Kdokoliv ho znal by si asi poťukal na čelo. Co ten vlk dělal? Takhle se přece nechoval. Že by mu konečně přeskočilo? "Jistě bys mi mohl pomoci s mým malým... problémem," protáhl a pozvedl koutek do polovičatého úsměvu.

Šmudla zcela evidentně neměla nejmenší ponětí, do čeho se namočila, když vkročila na gallirejskou půdu. Jak rozkošné. "Pominu-li laciné triky, můžou ti toho nabídnout celkem dost. Zejména Smrt ti může nabídnout moc, jakou jinde nezískáš," pronesl s patřičně dramatickým tónem a aby dodal svým slovům na věrohodnosti, chopil se své stále ještě poměrně slabé magie příkazu a podstrčil vlčici náhlé nutkání se začít smát. Nebylo to nic příliš působivého - za prvé nechtěl příli plýtvat energií a za druhé toho zatím o moc více nesvedl, přesto s očekáváním vyčkával, zda ono ponouknutí, onen nápad, který zcela jistě nepocházel z její hlavy, přijme. Či si ho alespoň všimne. Možná i tohle by se dalo považovat za laciný trik, ale Stín byl přesvědčen o tom, že nešlo o nic, co by nenapravilo pár drahých kamenů a možná trošku patolízalského podlézání. "Můžeš získat vládu nad magiemi, které jinde ve světě nenajdeš," pokračoval poté. "Ačkoliv všechno má svoji cenu." Ano, to už také zjistil, že? Ale ve shromažďování bohatství již zvládl celkem pokročit. Byl taky pořádná straka, když se mu to zrovna hodilo.
"Život zřídkakdy bývá fér," odfrkl si pouze nad onou hloupou poznámkou, kterou Šmudla utrousila. Však on ji ten humor přejde, až jí jednou docvakne, že jí Stín nelhal. Nevyčítal jí ale, že mu nevěřila - nevěřil mu nikdo a to obvykle bylo dost rozumné rozhodnutí. Šedému se věřit nedalo. Byl na to příliš pokřivený. "Pak se nikam netahej a moje slovo ti bude muset stačit. A pokud ti přijde, že moje slovo nestojí za nic, můžeš se poptat kolem... všechna místní lůza ti to ráda potvrdí."
Vlčice vlastně netušila ani, že ji tlapy donesly do jakési konkrétní země. Stín sám si to dlouho neuvědomil, dokud mu nedošlo, že míjí pořád ta stejná místa a z nějakého důvodu se po letech toulek otevřeným světem drží... tady. "Tady myslím prostě tady. Tady to není jen tak obyčejná země a není to jen kvůli bohům. Ale na to přijdeš sama. Ta tvoje hlavinka ti na krku nesedí určitě jen tak na ozdobu, ne?" zašklebil se. "Kromě toho mi stejně nevěříš, tak na co bych plýtval dechem."

Sledoval, jak se Šmudla škrábe na nedaleký balvan. Asi aby si lépe viděli z očí do očí. Stínovi bylo celkem fuk, jestli se vlčice plácá po zemi, zatímco on se tak trochu povyšuje, nebo jestli se snaží je srovnat na stejnou úroveň. Stejně bylo jasné, že rovni si nejsou. Byli oba na úplně jiných vlnách. Nic neobvyklého.
Zatímco se vlčice stěhovala na vyšší stanoviště, Stín se rozpovídal o zdejších bozích. Jeho slova ale nebyla přijata bez okolků, právě naopak. Šmudla mu to vůbec nežrala. "Nevěříš mi," zkonstatoval suše a ušklíbl se. "Nemůžu tě přinutit, abys mi věřila, ale hlavně pak neplač, až se ukáže, že ten divnej šklebil pro jednou mluvil pravdu." Podrbal se za uchem a pokračoval: "Krom toho se o jejich existenci můžeš velice snadno přesvědčit sama. Života hledej na jihu, Smrt zase na severu... pokud na to máš odvahu." Celkem ho zajímalo, jestli by Šmudla pochybovala tak okatě i kdyby stála tváří v tvář samotné Smrti. Tak nějak o tom pochyboval. "Nicméně jestli se tady zdržíš, dřív nebo později uvidíš i divnější věci, než jenom bohy a ty, co si na ně hrají," zabručel, aniž by to dále rozváděl. Nemohl jí přece pokazit všechna překvapení. Zdejší magická aktivita byla opravdu zajímavá.