Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stín se až divil, jak dobře zdejší smečky mají zmáknutou ochranu území. Ani tady totiž na sebe příchod ochránce nenechal dlouho čekat. Tentokrát se na něj nevyřítil žádný mladíček, co ani kloudně netušil, co dělá. Místo toho se zde zjevila tmavá vlčice, řádně naježená, řádně vytočená a řádně připravená vyprášit ten smradlavý šedivý kožich, co se jim od sousedů zavlekl na území. Ovšem Stín, jak už měl vepsáno hluboko ve své povaze, která ho nutila do všeho a všech rýpat a rýpat a rýpat, dokud se to nerozpadne nebo tomu nerupnou nervy, s odchodem nijak nespěchal. Rozhodně neměl v plánu se otáčet poté, co na něj ta hubeňourka jednou štěkne. Zmocnila se ho totiž zvědavost, jeho největší metla (nebo... jedna z největších). Jestlipak je drsnější, než Bělásek, který ho uvítal vedle? Jestlipak se rychleji vytočí? Rozhodně to tak vypadalo... vyhlížela dost vytočeně už teď. A Stín se rozhodl přihodit pár polínek do ohně. Jak jinak.
"Aha, takže jsem se nespletl," přikývl vědoucně. "Pohostinnost smeček fakt je mrtvá. Asi nejen mrtvá, úplně už tleje," zavrtěl hlavou a zhluboka si povzdechl, jako by ho to velice, tragicky tížilo, i když mu reálně nějaký stav smečkové pohostinnosti byl úplně putna. Stejně by se mu jí nikdy nedostalo, stěží by splnil nějaké podmínky, aby si ji zasloužil. Neměl na to předpoklady. Třeba základní slušnost nebo tak. "Proč bys hned chtěla vyhodit nevinného poutníka?" zazubil se Stín způsobem který naznačoval vše, jen ne nevinnost, stejně jako celý jeho špinavý přikrčený otrhaný zjev.

//Asgaar

Ponechal Běláska za zády, zapamatoval si ale jeho pozvání, aby se k nim ještě někdy vrátil a na vlastní oči se přesvědčil o tom, jak se polepší. Jistě ho využije. Mladík se tvářil jako drsňák, jistě, dokázal naprázdno cvakat tesáky, samozřejmě... ale dokázal by se zakousnout doopravdy? Těžko říct. Bude třeba to posoudit při příštím setkání. Třeba by to mohl zkusit hned... ale neměl náladu se zase vracet a nechat se zmlátit. Spíš měl náladu někoho pořádně štvát a ukázalo se, že vytočit jednoho floutka mu zdaleka nestačilo.
Štěstí ale stálo při něm, neboť směr, který si zvolil k odchodu z jedné smečky, ho plynule zavedl do smečky druhé. Vzduchem se tu vznášela nechutně sladká vůně borůvek a ovoce, až se z toho Stínovi pomalu zvedal žaludek. Jak tu můžou žít, v tomhle? Byl tu někdy, nebyl tu nikdy? Ani tady si nebyl jist, ani tady ho to nijak netrápilo. Zastavil se na hranicích a zauvažoval, jestli by neměl svou značku přidat i sem. Vzhledem k tomu, jak důkladně pokropil Asgaarský strom, ale netušil, jestli by ze sebe vůbec ještě něco vymáčkl. Nepouštěl se tedy do žádných velkých akcí, jen se tak poflakoval na hranicích, kopal do země a čekal, kdo se na něj vyřítí tentokrát. Snad někdo zábavný - někdo, komu rychle bouchnou saze, to je ta největší sranda.

"Metody průzkumu jsou různorodé," odsekl Stín. "O tom ale ty samozřejmě nemáš ani ponětí." Byl dobrý nápad sem zamířit, opravdu se bavil. Na Života už skoro zapomněl. Těšilo ho, že Bělásek zřejmě vůbec netuší, jak by se ho měl zbavit. Ne, že by to vůči němu bylo zrovna fér - když Stín nechtěl, odehnat ho bylo prakticky nemožné bez použití opravdu hrubého násilí nebo nějaké příhodné magie, což na něj kupodivu ještě nikdo nezkoušel. Uchechtl se, když se mladý ochránce začal dožadovat vysvětlení toho, co je vlastně zač. "Jsem to, ono a támhleto taky, od každého trošku," prohlásil, nějaké rýpance po něm obvykle sklouzávaly jako voda po vosku, pokud nebyly opravdu dobře zacílené. Ty, co mířily na jizvy, byly zcela neškodné. Stín si jich byl vědom a nijak mu nevadilo, že kvůli nim na druhé působí jako rváč, trhan, případně pitomec. Názory druhých mu mohly být srdečně ukradené.
Vzápětí se ale v černých očích vlka naproti němu zalesklo cosi, co tam Stín předtím nepostřehl. Trochu se narovnal. A pak... Bělásek vyrazil. Mrskl sebou jako ryba v čirém proudu, Stín stačil sotva škubnout hlavou a mladík byl už zpátky na svém místě. Úsměv mu na chvíli ztuhl na tváři, ale jen na chvilku. Vzápětí se ten škleb opět navrátil - kdyby to Bělásek myslel vážně, nejspíš by teď měl šedivák tvář na maděru, a co? "No, to už by i šlo," usoudil a také došel k závěru, že už to stačilo. Prozatím neměl žádné rány, které by si musel lízat, takže by to mohl pro jednou nechat tak. "Třeba z tebe jednou něco bude," pronesl sladce, což v podání jeho skřípavého hlasu znělo spíš jako rozvrzané parkety. To už byl na odchodu. Naposledy švihl chvostem a byl pryč tak rychle, jako se předtím objevil.

//Borůvkáč

Nejspíš si na něj i Bělásek vzpomínal. Jak milé. Tehdy měl s sebou ještě tu šedivou vlčici se zubatým náhrdelníkem, která byla v té chvíli doslova na rozsypání - teď už mu ale matinka za zadkem nestála. Už to bylo nějaký ten pátek, pravda, navíc nejspíš teď obskakovala ty novější smrady. Jestli už nebyli taky dospělí. Stín upřímně neměl nejmenší ponětí, kolik času uplynulo. Mohlo to být předevčírem nebo taky před deseti lety.
"Přeznačkovávat? Ne, to ne. Tohle je průzkum," poučil vlka. "Průzkum chráněnosti území. Zcela zdarma," zašklebil se Stín, jako by to byl ten nejlepší deal pod sluncem. A když už ho napadla taková krásná blbost, hned v tom pokračoval: "První bod, teda reakční čas, dost dobrej výsledek, jen tak mezi námi. Ten druhý bod ovšem, no," zamlaskal a zavrtěl hlavou, "to by ses měl víc posnažit - už tady vysedávám celkem dlouho, nemyslíš? Neměl by ses mě zbavit?" popichoval vlka, který se asi do násilí zrovna nehrnul. Ne, že by Stín chtěl být zmrzačen, ale nepovažoval Běláska za velkou hrozbu, třebaže byl mohutný a silný - rozhodně silnější než kostřička Stín. Zasekl se prostě v čase a tak nějak před sebou pořád viděl to vyklepané skoro vlče. Když na něj Bělásek zavrčel, trochu ho to navrátilo do reality. Ne, že by mu to ale dodalo na obezřetnosti. "Hezký, ale budeš se muset víc snažit. Tak ještě jednou, a pěkně hrozivě, jo?" pobídl ho posměšně a... sám byl vlastně zvědav, co se stane.

Takže jak se ukázalo, zdejší ochranáři docela fungovali. Netrvalo vůbec dlouho, než se na Stína z lesa vyřítil jako velká voda mladý světlý vlk... vlk, kterého už znal. Vypadal ale nyní mnohem dospěleji. Nebezpečněji, došlo by rozumnému mozku, ale kdy naposledy Stína zajímalo nějaké nebezpečí? Zajímavější mu přišlo, jak mladíkovi ztmavly oči. Ale po delším pobytu v gallirejské zemi už ho ani tohle nevyvádělo přespříliš z míry - kdyby se vlk přebarvil do neonově růžové, asi by ho to neudivilo o nic víc. Dokončil, co začal, a přivítal Běláska širokým šklebem, přímo od srdíčka. "A vida, kdo je tu!" Uchechtl se, když viděl, jak naježený je... jak se to ten vlk vlastně jmenoval? Stín si byl jist, že jeho jméno zaslechl, ale momentálně mu zcela unikalo. Stejně to bylo jedno. "Snad se není třeba hned tak čertit, ne? Praskne ti žilka a budeš tahat nohu," poučil Běláska a posadil se naproti němu, zcela viditelně nepohnut jeho vrčením a hrozením. "Jenom procházím kolem, tak jsem si říkal, že se zastavím na návštěvu. To se dneska už nesmí? Je pohostinnost vážně mrtvá?" zavrtěl hlavou, ačkoliv provokativní tón jeho hlasu i pichlavý pohled v očích zcela jasně naznačovaly, že na návštěvu jen tak nepřišel. Přišel prudit, tak to bylo. Hádal, že bude vzápětí vykopnut ne zrovna milým způsobem, ale činilo mu potěšení už i jen dívat se na to, jak se ten mlaďoch vzteká. Kvůli jednomu ocvrknutému stromu, považte. A možná taky kvůli pár dalším věcem.

//Midiam

Nakonec našel pár příhodných kamenů, po kterých řeku přeskákal, aniž by se musel namočit - chraň bůh, aby se snad náhodou opláchnul. Až při posledním kameni si všiml, že na něj z hloubi domnělé horniny zírají, dle jeho názoru dost tupé, oči. "Co čumíš?" obořil se na kámen, neboť toho měl tak akorát dost - bylo mu jedno, jestli to je kámen s očima a nohama nebo to nejpodivnější a nejméně praktické zvíře, jaké v životě viděl, neměl prostě náladu se tím vůbec zabývat. K čenichu mu totiž zavál pach smečky. Sice si to takhle úplně nepředstavoval, ale teď, když už tu byl, uvědomil si, že by to mohlo být přesně to, co hledá. Pozdvižení. Zábava.
Nechal okaté šutry okatými šutry a zamířil mezi první stromy lesa. Rozhlédl se pomalu na jednu stranu, pak na druhou. Nevzpomínal si, že by tu už někdy byl. Nebo ano? No, na tom nakonec nezáleželo. Jestli tu byl, pak si ho tu nepochybně pamatovali a řeknou mu to sami. Pokud to tu někdo hlídá, ovšem... Stína napadlo, že by mohlo být záhodno otestovat, jak svědomití jsou zdejší ochranáři. Hranice byly cítit celkem zřetelně a v lese cítil pachy vlků, nebylo to tady opuštěné. V to i doufal - bylo by to houby povyražení, kdyby tady nikdo nebyl, ne? Zazubil se, plíživým krokem ušel dalších pár metrů a pak rozvážně pozvedl zadní nohu u jednoho ze vzrostlých stromů. Bylo by přece hrozně nefér, kdyby takové krásné stromy mohli občůrávat jen zdejší obyvatelé, kteří si takového privilegia určitě vůbec nevážili.

//Tenebrae přes Středozemku

Přešel přes pustou planinu, ale nenarazil na žádnou vhodnou společnost. A stejně to nebylo žádné místo vhodné pro dlouhé hovory. Přímo na slunci, na otevřené pláni, to bylo to poslední, po čem Stín momentálně toužil. Nejradši by zalezl do nějaké tmavé díry, ale tušil, že s těmi rozbouřenými pocity, které v něm Život zase nevybíravě oživil, by nečinnost moc dlouho nevydržel. Takže se vlekl dál, jako ošklivý vřed na tváři krásného dne, dokud mu cestu nepřehradila řeka. Zastavil se u ní, aby se napil, a přitom ho napadlo, jak asi dopadly Gee, Bianca a ten opeřený náfuka. Vor se nepochybně roztřískal na padrť, nebo se aspoň mírumilovně rozpadl, ale mohl Stín doufat, že v té chvíli byly ještě vlčice na palubě? S tím, co věděl - že zde vlci umírají dost těžko, čehož důkazem byla třeba Šišla - asi nebyla velká naděje, že by se utopily, ale mohly se aspoň pěkně zmáchat a v případě Biancy, která údajně neuměla plavat, pořádně vyděsit. Škoda, že to neviděl. Život mu to pokazil. Znovu si otráveně odfrkl a vydal se hledat místo, kudy by přebrodil na druhou stranu v pokud možno co nejsušším stavu.

//Asgaar

//Od Života přes Vršky

Sestupoval dolů z kopce a stejně jako posledně se cítil naprosto strašně. Rozpolceně. Znechuceně se otřásl. Nerozuměl tomu místu a neměl rád, co s ním dělalo. Život ale jako by si ho pokaždé znova přitáhl k sobě, protože... proč vlastně? Proč se o něj místní bůh - šašek tolik zajímal? To takhle tahal k sobě domů všechny, na sezení a pohovory? Musel mít tedy pěkně nudný život. Stín si zhnuseně odfrkl a vrhl navztekaný pohled ke zlatavým kopcům, které velmi rád nechával za zády.
Byl hezký letní den. Větřík pofukoval a odnášel pryč dusno a hic předešlých dní. Stín se ale kabonil tak, že by se za to bouřková mračna vůbec nemusela stydět. Bylo skoro s podivem, že ho na místě nezpražil blesk - mělo by snad být nezákonné se tak odporně šklebit a mračit v tak nádherný den. Leč pro Stína nádherný nebyl. Nenáviděl léto, nenáviděl Života a momentálně byl přinucen se potýkat s oběma. Potřeboval se nějak zaměstnat. Možná by si mohl najít nějakou společnost, do které by mohl trošku pokopat. To mu zaručeně dokázalo zvednout náladu.

//Midiam přes Středozemku

OBJEDNÁVKA:
převod na Cynthii > 216 oblázků - daň 44 - převede se 172

//Narrské vršky

Šedivák už podruhé v životě stoupal stezkou klikatící se k vrcholu. Tentokrát už věděl, co ho čeká. O to to bylo horší. Vzpomínal na první setkání s tímto z gallirejských bohů – s tím „hodným“, kterého většina zdejšího obyvatelstva značně preferovala před jeho zákeřnou, jedovatou sestrou. Stín ne. Setkání se Životem ho posledně šíleně rozhodilo a, ač to nerad přiznával, taky vyděsilo. Když se plahočil do kopce, zrnka písku skřípající pod tlapami, měl srdce až v krku. Tvářil se, jako že nic, ale nebylo mu do zpěvu. Nejraději by se otočil a zamířil zase zpátky dolů. To ale nemohl, protože pak by přiznal prohru. A taky, kdesi pod tím strachem z toho, co mu veselý bůh zase provede, v jakém aspektu jeho minulosti se bude chtít ponimrat tentokrát, se skrývala zvědavost. Co ode mě chce? Vyskočil z voru na břeh řeky a dopadl o několik území dál, přímo pod příbytkem toho bílého kašpara. To nemohla být náhoda. Život to určitě udělal úmyslně! Ale proč? Co mohl od Stína chtít? Šedý vlk si s tím lámal hlavu, ale na nic nepřicházel a jediný způsob, jak se dobrat odpovědi, byl vyšplhat až na samý vrcholek kopců a zeptat se boha osobně. Byl to příšerný způsob, ale žádný jiný neexistoval.
Jak se blížil k vrcholu kopců, Stínův strach i vztek na to, že s s ním bílý chlupáč zase zahrává, se začal zklidňovat. Začal na něj doléhat magie tohoto místa. Snažil se tomu vzdorovat, nelíbilo se mu, když si někdo zahrával s jeho už tak sotva funkčními emocemi, ale byla to marná snaha. Životova magie byla příliš silná a obyčejný smrtelník, jako Stín, neměl sebemenší šanci se jí ubránit. Jeho nitro, obyčejně buď prázdné, či vzteklé, málokdy i něco jiného, naplnil klid. Jeho tep byl teď zrychlený jen kvůli dlouhé cestě do kopce, ne kvůli čemukoliv jinému. Pocítil pohodu, jakou nepoznal od dětství – pokud nepočítáme jeho poslední návštěvu tady. A v hloubi duše s tím byl velmi, velmi nespokojený. Nechtěl to. Chtěl zpátky svoje pocity, chtěl se otočit a odejít… ale teď už to nešlo. Byl pod Životovou mocí v místě, které bůh držel pod ochrannou tlapou.
Bílý vlk už na Stína čekal na vrcholu, rozesmátý jako jarní sluníčko. „Vida, tak jsi dorazil! Zdravím tě, Gardaine!“ „Stíne,“ opravil ho šedý okamžitě. „Jsem Stín a ty to víš. Víš, že mi nemáš říkat… tamtím jménem.“ Život přikývl a usmál se: „Myslel jsem, že jsi třeba od minulé návštěvy změnil názor. Hodně se toho totiž událo, nebo snad ne?“ Stín se zamyslel. Nevzpomínal si na nic zásadního, co se v jeho životě událo. Nevzpomínal si vlastně skoro na nic. Nechával události tak nějak plynout a sám se jen tak vezl v jejich proudu a nechával se unášet. Párkrát se porval, Tasa ho několikrát vytáhla z průšvihu… to nebyly žádné život měnící události. „Nevzpomínám si, že by se stalo něco zas tak zásadního. Rozhodně nic, co by ti dávalo právo vytahovat na povrch tohle jméno.“ „Ale je to přece tvoje pravé jméno. Říkal jsem si, že by ses k němu mohl chtít časem navrátit – stejně jako je svému starému já.“
Stín odvrátil zrak od Života. Přesně tohohle se bál. Protože byla jistá jeho část, která by se moc ráda navrátila ke starému jménu, ke starým zvykům, ke starému způsobu bytí. Vlk ji prohlašoval za mrtvou, ale mrtvá nebyla. A v Narrských vršcích nabývala na síle. „Nechtěl. Stín je moje pravé jméno a Gardain, ať už býval kýmkoliv, je dávno mrtvý. To jsme si ale objasnili už minule, nebo snad ne?“ Život se usmál: „Ano, ach ano! No, nebudu tě nutit k ničemu, co je ti proti srsti. Zeptám se zas, až se sem zastavíš příště. Já bych ti s tím totiž mohl pomoct, víš? A udělal bych to moc rád. Přijde mi škoda-“ „To stačí. Nebudem o tom mluvit, jasný?“ ohradil se vlk tentokrát rázněji.
Pak ale zase ucítil, jak se mu do duše navrací klid. „Jen kvůli tomuhle jsi mě sem tahal? O tom silně pochybuji. Co jsi ode mě chtěl?“ „Ba ne, ne jen kvůli tomuhle. Prostě jsem si s tebou chtěl trochu poklábosit. Dozvěděl jsem se totiž, že jsi se už setkal s mou sestrou. Naplnila ta návštěva tvá očekávání?“ Stín se lehce otřásl při vzpomínce na Smrt. To setkání bylo… rozhodně o dost jiné, než si myslel, že bude. Byl připraven Smrti dát cokoliv, odevzdat jí klidně celou svou duši, ale jí se to z nějakého důvodu nelíbilo. Ani trochu. Ani co by se za drápek vešlo. Považovala ho za podřadného červa a Stín dosud nedokázal pochopit, proč. Celý svůj život byl fascinován smrtí a úpadkem, ještě mnoho let předtím, než se dozvěděl o tom, že bohyně Smrt skutečně existuje… byl tedy věrným následovníkem? Ale ona to tak neviděla. „Jistě,“ odvětil po dlouhé odmlce. Lhát na tomhle místě kdoví proč zanechávalo v tlamě hořkou pachuť a vůbec to neznělo přesvědčivě. Život se zazubil. „Z nějakého důvodu mám problém ti to věřit, ale když to tvrdíš, jistě k tomu máš nějaký důvod.“ „Dobře, nešlo to podle plánu, stačí? Ale příště to napravím – příště už budu hoden uznání tvé sestry, však uvidíš.“ Na tváři bílého vlka se mihl ustaraný výraz. „Před tím bych tě chtěl právě varovat. Neměl by ses snažit zavděčit mé sestře. Nedá ti to, co ti slibuje. Nikdy jí nebude stačit to, co děláš. Může se lehko stát, že přijdeš nejen o život, ale i o duši… a nebudeš první, komu by se to stalo.“ Stín se odmlčel. „K čemu by mi byla duše? Nejspíš ji nemám už hodně dlouho.“ „Myslíš, že jsi ztracený ve stínech navždy, ale tak to není. Ještě není pozdě, Stíne. Pořád můžeš vyjít na světlo, nechat si pomoct… nebo se můžeš vrátit tam dolů a být stejně hrozný a podlý jako dosud. Rozhodnutí je na tobě.“ Stín byl rozhodnut, že vykročí z kopce zase zpátky dolů, nerozloučí se, neohlédne se… ale bylo to těžší, než čekal. Existovalo překvapivě málo důvodů, proč by měl chtít jít zpátky. Nesnášel sice Života, ale život samotný taky nestál za moc. O jak moc horší mohl být tady nahoře? Ne. Zavřel oči a lehce se kousl do jazyka, aby se probral. „Ty víš, že tvou pomoc nechci,“ pronesl o dost méně úderně, než by rád, a zamířil zpátky dolů. Tam, kam patřil. „Třeba si to jednou rozmyslíš. Budu čekat.“

//někam dolů

//Ústí > použití teleportačního lístku

Stín se odrazil od voru, který se začínal v proudu značně rozpadat, prosvištěl vzduchem... a dopadl na pevnou zem, přesně, jak plánoval. Jenže úplně jinde, než si představoval. A úplně jinak. Dopadl na zem poměrně tvrdě a převalil se v písečném prachu, než zvedl hlavu a zamžoural kolem sebe. Okamžitě poznal to místo, kde přistál. Nad ním se tyčily kopečky, v nichž sídlil Život. Stínův žaludek se stáhnul. Bohové, nenáviděl to tady. Nenáviděl Života, jeho vlídnou tvář, jeho slova, která vytahovala na povrch vzpomínky, pocity a myšlenky, které měly být dávno zapomenuty. Věci, které se celý tak úpěnlivě snažil utlačit do pozadí Život pouhým mávnutím tlapy vytáhl ze stínů na světlo. Proč ze všech míst na Galliree musel skončit zrovna tady? A jak se mu to vůbec povedlo? Vydrápal se na nohy a vzhlédl k vrškům. "Co ode mě chceš?" procedil skrze zuby. Nejspíš to byla Životova práce, ne? Stín pochyboval, že by mu umění sedmimílového skoku propůjčila Smrt, když ji byl žádat o magie... ačkoliv vyloučené to nebylo. Rozhodně to ale nebyla taková magie, jakou by si představoval. S očekáváním hleděl k vrcholku kopců, odpověď ale nepřicházela. "Slyšíš?" zopakoval, ale v hloubi duše věděl, že žádnou odpověď nedostane. Měl bych prostě odejít a zapomenout na to, pomyslel si. Jenže tím by Životovi něco přiznal. Přiznal by, že má ze setkání s ním strach - Stín měl totiž největší strach z minulosti, z toho, že se jednoho dne provalí na povrch a celého ho zničí... a Život byl jediný, kdo mu minulost dokázal tak jasně a bolestně připomenout. Šedý cítil fyzický odpor k tomu místu. Nerad si přiznával, že se něčeho bojí, ale vykročit po té stezce nahoru ho stálo veškerou vůli, která v jeho těle ještě zbývala. Ale právě proto to musel udělat. Aby Život nevěděl, jakou hrůzu ve Stínovi budí. Šedému nedocházelo, že to místní bůh nejspíš už dávno ví.

//Vrchol

//Mahtaë jih

Vor se kymácel na vlnách dál a dál a Stínovy pochybnosti nabývaly jasnějších a jasnějších obrysů. Nebyla nejmenší šance, že vor dorazí až k moři vcelku. A i kdyby... co pak? Snad by bylo lepší, kdyby se roztříštil rovnou. I když možná ne. Kdoví, jak strašně by pak ječela Bianca, kterou chytala panika už jen ze samotné myšlenky na to, že by se octla ve vodě. "Smrt utopením je jedna z nejlepších, podle toho, co jsem slyšel," ušklíbl se Stín, plně si vědom toho, že situaci vůbec, ale vůbec nenapomáhá. Gee se snažila mladou vlčici utišit doopravdy, ale to šedého vůbec nezajímalo. Nebyl by to Stín, aby se nesnažil sabotovat cizí snahu.
Jejich týmová spolupráce na stavbě voru nevedla k tomu nejlepšímu výsledku. Celá ta věc se pod vahou tří vlků jaksi klepala a bortila. "Nejspíš vůbec nic neucítíš, až se ti plíce dostatečně naplní vodou," pronesl Stín k Biance a začal si pohledem pečlivě měřit břeh. Bylo na čase opustit loď, dřív, než k tomu bude nucen. Dokázal by na pevnou zem doskočit? Určitě ano, když vyčká na správnou příležitost. Proud je nemilosrdně unášel kupředu, ale když to správně načasuje... teď! Vor se dostal poněkud blíž k pevné zemi a Stín nezaváhal ani na vteřinu. "Ádios, dámy," pronesl ještě, než přiměl své kostnaté tělo ke skoku... ke skoku, který byl mnohem delší, než předpokládal, že bude.

//Narrské vršky - použit teleportační lístek

//Mahtae sever

Nezdálo se, že by se šedé vlčici příliš zamlouvala magie, jakou na ni vyzkoušel, což ho těšilo. Byl to záměr. "Nebezpečná. Takže si radši dávej bacha," odbyl otázku Šedivky, jejíž jméno nezaznamenal a ani mu to příliš nevadilo. Bylo mu to celkem jedno. Jako všechno. Raději se soustředil na stavbu voru, který začínal nabývat celkem přijatelného tvaru. Skoro to vypadalo, že by se jim to mohlo povést, obzvlášť když tlapu k dílu přiložila i Gee. Brzy byla jejich provizorní loď připravená vyplout.
A tak tu narychlo zbastlenou bárku postrčili na vodu a jakmile ji proud řeky rozhoupal a Stín pocítil, že větve u sebe zdaleka nedrží tak pevně, jak by se mu líbilo, dost hořce zalitoval toho, že se kdy pustil do realizace tohohle hloupého nápadu. Jaký to asi mohlo mít výsledek? Chtěl to sice využít k tomu, aby svým dvěma společnicím provedl nějaký pořádný naschvál, ale najednou si nebyl jist tím, jestli se vůbec do něčeho chce pouštět. Pevně se zaklesl tlapami do vlhkých větví. Nesnášel vodu. Nesnášel vodu a přesto se plavil po řece... až do moře? "Upřímně doufám že ne," zamručel. Moře bylo úplně ta největší voda, bylo slané a Evelyn ho měla ráda, takže bylo automaticky úplně nejhorší. Ale na tom nezáleželo, protože nejspíš neexistovala nejmenší naděje, že by vor dojel až k moři. Nejspíš se zasekne nebo rozbije mnohem dřív. Šedivák doufal spíš v to první, rozhodně nebyl v náladě na koupel.

//Ústí

Stín hleděl, aby už ten vor byl postavený, tudíž se s tím příliš nepáral. Vlastně ani nevěděl, jak ve svém plánu míní pokračovat pak. Rozhodně se nechtěl pouštět do "zábavného sjíždění řeky" nebo nějaké podobné blbosti, chtěl to využít k něčemu zákeřnějšímu... ale jak? Snad by mohl v nějakých peřejích vlčice shodit a sám odplout do západu slunce. Jo, to by šlo. A začal by tou mladou šedou, která se nakonec přece jen odhodlala mu jít pomoct. "Stín," zabručel a dál skládal klacky, které se teď k němu hrnuly mnohem rychleji, k sobě. Netušil, jak je pořádně upevnit, takže se je snažil aspoň pořádně zaklínit do sebe. On sám by byl vážně rád, kdyby se nemusel namočit a tudíž kdyby se ten provizorní vor nerozpadl. Co to vůbec dělám se svým životem? pomyslel si a zavrtěl sám nad sebou hlavou. Pokud ale mohl soudit, nešlo mu to zase tak špatně. Snad v jeho nitru číhaly nevyužité talenty. Vlastně téměř určitě. Ne, že by na tom záleželo, vlk neměl zájem objevovat žádný svůj skrytý potenciál.
Na pár dalších otázek jen mlčky přikyvoval - jasně, že stavíme loďku, jasně, že musí být velká... pak ale přišla řeč na magie, což bylo téma, které Stínovi obvykle jazyk rozvázalo. "Ne, to nemám," zavrtěl hlavou. O nic podobně pitomého by se ani neopovážil Smrt žádat. "Ale jsou i jiné magie, víme?" zašklebil se a zahleděl se na šedivou. Nechtěl se příliš vyčerpávat, tudíž se nepouštěl do ničeho příliš působivého, pouze přiměl Biančinu přední tlapu, aby se zvedla a chvíli se kývala ve vzduchu. Zdálo se mu, že jeho magie příkazu je vážně silnější. Stálo tedy za to nechat se od Smrti tak prohnat. Lehce se ušklíbl a bez dalšího slova ke kterékoliv z vlčic zaklínil do voru poslední větev. "Hotovo," prohlásil a změřil si podivnou neumětelskou loďku pohledem. Snad vydrží. Začal ji postrkovat k vodě a doufal, že mu s tím ty dvě trochu pomůžou. Pak se vydrápal na palubu a vor byl připraven k vypuštění na vodu. "Vyplouváme," zahlásil Stín a zaryl se drápy do dřeva... tohle byl ale stupidní nápad! Ale už bylo pozdě vycouvat.

//Mahtaë jih

Děkuji c: