Gallirea - Příspěvky uživatele

//Kierb

"Ugh, to je jedno," zamrmlal Stín, protože Tasa jeho pokus o vtip nepochopila. Samozřejmě. Že ho to vůbec překvapovalo. Radši se v tom nadále nerýpal. Ukázalo se také, že jich tu vážně moc není, ačkoliv to už taky tak nějak tušil. Kdyby tu byli další sourozenci kromě Noroxe a oné sestry, se kterou se zatím nesetkal, už by o nich asi slyšel... Ačkoliv jich tu zřejmě víc bývalo. Rigel a Apaté. Další jména, která mu nic neříkala - jaký to div. "Pravděpodobně," odsouhlasil Tasin předpoklad, že její sestra je nejspíš kaput. Znělo to jako dost racionální možnost... i když bylo taky možné, že sem nakráčela, spatřila krajinu prolezlou magií a otočila se hezky rychle na patě tím stejným směrem odkud přišla. Tuhle možnost ale Tase nesdělil, když se rozhodla pro to věřit tak krásně pesimistickému předpokladu.
"Co já vim," pokrčil Stín rameny. Rozhodně neměl přehled o počtech členů zdejších smeček, ani si nebyl jist, kolik vlků ve smečkách obvykle bývá. "Tak deset?" plácl číslo, které mu přišlo nejpravděpodobnější. Zadumal se nad možností, že by se tu podobně zaměřených jedinců našlo více. "Možné to je. I když asi nepravděpodobné. Vaše rodina budou stěží jediní nemagičtí vlci na světě a sem se táhne sebranka ze všech koutů." Lehce se zarazil. "Ty to fakt plánuješ?"

//Kopce Tary

Stín vlastně ani netušil, proč si namáhá čelist, když bylo zcela evidentní, že ho Smrtihlavka absolutně neposlouchá. Koukala se tak nějak spíš skrze něj, než na něj, a kdoví, o čem vlastně přemýšlela. Jestli vůbec o něčem. Občas se mu zdálo, že se tam v tom prostoru mezi ušima Tase vůbec nic neděje a že kdyby jí posvítilo slunce do ucha, rozsvítily by se jí oči - tak prázdná její hlava momentálně vypadala. Až při změně tématu se jí do tváře navrátil výraz a zdálo se, konečně zas vnímá. "Hm... válka smeček? To nezní špatně," zazubil se Stín spokojeně při představě toho chaosu a zmaru, který by to přineslo. Rád by to viděl. Třeba by se i zúčastnil... ačkoliv těžko říct, jakou stranu by zvolil a jestli by ho vůbec některá chtěla. Nejspíš by se prostě táhl se Smrtihlavkou, aby o tom nemusel moc přemýšlet. Nepochybně by ji to potěšilo, pomyslel si ironicky. "Jenže nemagiče aby tu jeden pohledal, co? Je vás někde víc? Nemáte nějakej tajnej pokřik, kterým byste je sem nalákali?" Bylo mu jasné, že ne, jinak by to udělali už dávno. Nejspíš tu byla jen Smrtihlavka a její rodina. Svým způsobem výjimeční v krajině, kde bylo výjimečnosti velmi těžké dosáhnout. Bylo možná dost divné že vlk jako Stín, kterého magie odjakživa fascinovala, nalezl spojence v někom, kdo magii zcela odmítal, ale taková už byla realita - nějak se stalo, že ti nemagičtí obyvatele zdejší země byli zajímavější a snesitelnější, než ti magičtí.
Než se nad tím stačil hlouběji zamyslet, zahlásila Tasa, že jdou. "Fajn." Vykročil za ní a nechal, ať si sama vybere směr... doufal, že bez jeho rady by k Životovi stejně netrefila, takže předpokládal, že není příliš pravděpodobné, aby je tam omylem zavedla.

//Ještěří lučina

Stín pokrčil rameny - bylo mu celkem jedno, jestli se Tasa chtěla někam přesunout. Ovšem jestli chtěla mířit k Životovi, no... lehce se otřásl. Nebyl tam zase tak dávno a na chvíli mu to stačilo. "Návštěva u Života je rozhodně... zážitek," pronesl zhnuseně. "Akorát že ne moc příjemný. Moc rád se hrabe ve věcech, co by měly radši zůstat pohřbeny." Pohlédl k jihu, směrem, kde onen bůh sídlil. Odsud je neviděl, ovšem dokázal si v mysli živě vybavit pískové vršky i cestičku, která se vine k jejich vrcholu. "Jestli to chceš podstoupit, posluž si. Třeba ti bude užitečnej. I když o tom pochybuju." S názorem, že je škoda, jací zdejší bohové jsou, musel Stín souhlasit - poněkud hořce. "Jo. Jeden by čekal něco lepšího, ovšem prozatím se komunikace s nadpřirozenými bytostmi projevila jen jako celkem ubohý zklamání." Bohužel i Smrt ho celkem zklamala... a to se na setkání s ní tolik těšil. U ní měl ale pořád ještě možnost to napravit. Jen přijít na to, co by považovala za čin, který by ho v jejích očích učinil hodným uznání...
Nejspíš se Smrtihlavky dotkl tím, že se postavil proti její teorii, ovšem to ho nijak nerozrušovalo. Špatně se kvůli tomu rozhodně necítil. "Nejspíš ano. Ale pak by vznikly zase jinačí smečky. I bez magie. Taková už je vlčí podstata. Družit se a bratříčkovat na svém teploučkém bezpečném území." Pohrdavě si odfrkl. Přišlo mu to zcela trapné. Podrbal se za uchem a na chvíli se opět zahleděl na tlapku na Tasině krku. Taky si musí něco takového opatřit. Líbilo se mu to. "Tak co? Přesunem se teda?" otázal se nakonec.

Stín lehce povytáhl kůži nad očima do výrazu, který by se dal asi nazvat lehkým pobavením. "Ve dvou kusech? Ha. Ne že bych si přál, aby se zdejší chcíplotiny navracely k životu, ale... tohle by musel být pohled, který stojí za to." Představa dvou polovin vlčího těla, jak pobíhají po světě, jen volně spojeny částmi zažívacího ústrojí, by ho snad i donutila přehodnotit jeho názor na Života. Silně ale pochyboval, že by ten cukrkandlový bůh něco takového dopustil. Znělo to spíš jako něco z dílny Smrti... a ani tím si Stín nebyl po setkání s ní jistý. Nejspíš by neztrácela čas vytvářením groteskních vlčích karikatur. Spíš by shrábla Sunfloweřinu duši a vrátila se k vyčkávání jako tlustý pavouk v pavučině. Takže to asi nejpravděpodobněji znělo jako něco, co by udělal Stín, kdyby byl zdejším bohem.
Tasa opravdu měla se smečkou nedaleko zřejmě naprosto jinou zkušenost, než Stín. Možná tedy bylo dobře, že se to tam nakonec rozhodl neobrátit v kůlničku na dříví, ačkoliv to taky mohla být promarněná příležitost. No, teď už to bylo stejně jedno. "Svádět smečky na magie je trochu mimo, ne?" naklonil hlavu ke straně. Chápal - tedy, nechápal, ale svým způsobem přijal - Smrtihlavčin odpor k magiím, ovšem teď se mu zdálo, že na působení kouzelných sil hodlá svádět všechno, co se jí nelíbí. Ač její názor na smečky sdílel. "Existujou i bez ní. Protože má valná většina vlků nutkavou potřebu cítit se, jako že někam patří, zapadají a jsou potřební, zatímco jim na krk šlapou Alfy. A jim se to ještě líbí," pronesl pohrdavě. "Protože potřebujou, aby jim někdo říkal, co maj dělat a co si myslet. Ubohost."

"Činíte se, jen co je pravda," zabručel Stín snad i s lehkým náznakem uznání, ale uvnitř ho to žralo. Hrozně by ho tenhle výzkum zajímal, ale zřejmě u něj nebyl vítán. Nebo měl prostě smůlu a objevoval se v nesprávný čas na nesprávném místě. Tím by to mohlo být. Na to, co je nesprávné, byl ostatně samozvaným expertem. Rychle si zopakoval v duchu ta jména - Sunflower, Amnesia, Duncan - ale nic pro něj neznamenala, jejich nositele pravděpodobně nikde nepotkal. "Hm, nikoho z nich neznám. Ale budu se po nich poohlížet, zajímá mě, jak vypadá oživlá mrtvola," ušklíbl se. Zdalipak by to poznal? A kdoví, jestli se ti vlci vůbec doopravdy vraceli. Třeba to tak nebylo pokaždé. Mohla to být jen náhoda.
Smrtihlavka chytala do kožichu sluneční paprsky, zatímco se vlk jako nějaký umaštěný upír snažil vsoukat pokud možno co nejvíc do stínu. "Jo. Magičové, úchylové jedni," zavrtěl hlavou a mlaskl - sám byl přece magič. Tasa, pokud se nemýlil, si toho byla dobře vědoma. Tudíž ho vlastně nepřímo nazvala taky úchylným... což by se ho asi nedotklo, ani kdyby to řekla na plnou tlamu. Urážky, jak známo, po Stínovi klouzaly jako voda po voskové svíčce. Většina z nich totiž byla pravdivá. "Co? Myslíš tu tady v lese?" kývl Stín hlavou příslušným směrem a nakrčil čelo, když ho Tasa varovala před zdejší smečkou. "Před chvílí jsem tam byl a nenarazil jsem ani na živou duši. Na magii taky ne." Buď měl nesmírné štěstí, nebo Smrtihlavka velkou smůlu. "Dal jsem si vlastně menší okruh po okolních smečkách a upřímně jsem nenarazil na příliš kompetentní jedince," dodal a zlostně zamžoural na slunce, které prostrčilo paprsek listím, aby mu posvítilo na čenich. Bělásek byl totálně k ničemu a v té smečce poblíž zase nebyl ani chlup. Snad ta vlčice v lese, kde to smrdělo ovocem, stála aspoň za něco.

Kdo by čekal, že zrovna označení za zdechlinu se Smrtihlavky tolik dotkne. Jen nad tím pokroutil hlavou. Prostě se v ní nevyznal. Ale to nebylo nic, co by už dávno nevěděl. Jinak se ale vlčice zdála v dosti dobrém rozmaru - snad proto se mu rozhodla vykládat, jak vlastně přišla k té šťastné tlapce. "Ach tak. Takže už jste se pustili do toho výzkumu, jak to tady vlastně je s tím umíráním, he?" prohodil a opět hořce zalitoval, že zmeškal tolik zajímavého. Dlouho mu to ale nevydrželo. Byla to minulost a tu odnesl čas, tudíž nemělo cenu se nad ní rozčilovat. "Přišli jste na něco? Vrátila se?" Ani mu nedošlo, že onu Sunflower vlastně zná - bylo to to opelichané zablešené nedochůdče, co se tehdy u jezera přiřítilo k Běláskovi a jeho mámě. Kdyby si to v hlavě spojil, jistě by byl potěšen. Smrt jí předpovídal už v moment, kdy ji poprvé spatřil. Žel, její jméno neznal a tak se mohl jenom dohadovat, kdo tahleta Sunflower je. Nebo možná spíš byla.
Ani Tasu moc netěšila novinka, že Šišla to přežila. Proč by ji to taky mělo těšit? "Nejspíš jo. Nebo nad ní držel ochrannou tlapu ten zdejší božský otrapa," odfrkl si znechuceně při myšlence na Života. "Tak či tak, nejspíš se úplně zbláznila, takže svým způsobem je to pořád výhra. Její novou oblíbenou činností je zřejmě vyhledávat ta nejpodivnější individua v okolí a ptát se jich, co mají mezi nohama." Štěkavě se uchechtl, ale pak hned sklapnul. Nějak se rozpovídal, takže se na chvíli pohroužil do mlčení, aby to vyrovnal. Třeba mu Smrtihlavka ještě poví cosi zajímavého.

"Jako bys mě neznala," tiše se uchechtl, když viděl, jak se Tasa tak trochu vzteká nad tím vyrušením. "Já myslel, že jsme spojenci." Krom toho prudit kolem Tasy bylo jedním z jeho životních potěšení... ačkoliv když se ho rozhodla prudit vlčice, už mu to tak vtipné nepřišlo. Ale o Stínově pokryteckém přístupu prakticky ke všemu není vůbec třeba se zmiňovat.
Ukázalo se, že zatímco Stín se zabýval stavbou nebezpečných vorů ve snaze utopit pár suchozemských krys a jednoho ukecaného ptáka, Tasa si užívala mnohem lepší dobrodružství. Nedokázal své tváři zabránit v tom, aby se závistivě neprotáhla - ani se o to moc nesnažil. "Fakt, jo?" Sakra. Zmeškal to. A zrovna tohle by tak rád viděl. Případně se toho účastnil. "Toužíš se podělit o nějaké detaily, nebo...?" dloubl drápem do země a úkosem se podíval na šedou vlčici. Když už u toho nebyl, aspoň by to rád slyšel, ale kdoví, jestli se něco dozví. U Smrtihlavky si nikdy nebyl moc jistý reakcí. "Proti magičům?" pozvedl zlehka obočí v pochybovačném výrazu. "Moc nefunguje," poznamenal. On byl nepochybně magič. A Tasa to věděla. A přesto si tady teď jen tak seděl a z tlapičky dosud nevyšlehl žádný plamen, který by ho sesmažil. Samozřejmě. Protože tlapka pro štěstí byla jenom pověra.
Potřásl hlavou a rozhlédl se po okolí. "Potkal jsem naši kámošku Šišlu, mimochodem," pronesl, když si na to tak náhodně vzpomněl, a stočil stříbřité zraky zpět k Tase. "Podle všeho se nám ji nepovedlo utopit. Ale možná jsme jí aspoň poškodili mozek - přišla mi totiž ještě vymletější, než kdy dřív."

Jen, co se jí dotkl, vlčice sebou škubla a věnovala Stínovi pořádně zpitomělý pohled. Vlk se nad tím lehce ušklíbl. Kdyby taková označení někdy používal, snad by ji v tu chvíli označil za roztomilou. Vypadala dokonale zmateně a dokonale rozespale. Musel si přiznat, že ji viděl celkem rád. Pokud šlo o obyvatele této země (vlastně i těch ostatních zemí), Tasa patřila mezi ty lepší a Stín ji dokázal obstojně tolerovat. I když ho samozřejmě taky dokázala dohánět k naprostému šílenství. "Ale, jen tak jsem šel kolem," ušklíbl se, jako by si tlapky, co Tasa nesla na krku, dosud vůbec nevšiml. "Tak jsem si říkal, že omrknu tu zdechlinu tady na břehu... a ona to vůbec nebyla zdechlina." Zamyšleně se odmlčel, než z něj po chvíli celkem mimo očekávání vypadlo: "Rád tě vidím." Až se pomalu sám divil, co to do něj vjelo. Ve Stínově měřítku tohle bylo pomalu div že ne jako nabídka k sňatku.
Popravdě měl na Tasu nějaké otázky, posledně to setkání u řeky bylo naprosto chaotické a ona mu tak nějak zdrhla - ne před ním, ale před tím modrookým. Před tím, co tam tak natřásal tu svou stařeckou řiť. Ale to teď nebylo podstatné. Hezky jedno po druhém. Kývl čenichem k jejímu krku a konečně vyslovil tu otázku, která ho pálila na jazyku už od začátku: "Kdes ji sebrala?" Trochu ho štípala závist, ne že ne, tlapičku pro štěstí chtěl přece on! "A netvrdila jsi náhodou, že je nemožné nosit tlapku jako talisman?" rýpl si ještě pro dobrou míru, protože si moc dobře pamatoval, jak z něj tehdy kdysi dávno (aspoň jemu to připadalo jako před sto lety) dělala blbce - a vida. Zdálo se, že všechno jde, když se chce.

//Mecháč

Vyploužil se z lesa zase ven, ale o moc dál nedošel. Průzkum smeček ho už zase tak nebavil. Kromě toho ani nevěděl, kde by nějaké další hledal, tedy vyjma té, která byla příšerně daleko na jihu. Nejspíš tu už ani žádné další nebyly, ale zas takový přehled neměl. Tasa by to věděla - jenže ona tu nebyla. Momentálně neměl v hlavě žádný cíl, žádné speciální přání, co by chtěl dělat, takže udělal to, co dělal obvykle v takových chvílích. Naprosto vypnul a čekal, až se něco objeví... nebo neobjeví.
V letním vedru se mu nechtělo nikam daleko chodit, takže se jen tak ploužil pod stromy lesa, který řeku obklopoval a jen bezvýrazně hleděl na uplývající vodu. Tekla a mizela v nenávratnu, tak jako čas, který stejně nenávratně plynul kolem šedivého. Myšlenky mu lenivě pluly hlavou, ale nezabývaly se ničím konkrétním. Krátce vzpomenul na tu nepříjemnou návštěvu u Života, na sjíždění řeky, na Gee a jejího mluvícího opeřence... až se očima zastavil na šedém kožichu, který se choulil před ním na břehu řeky. Tasa. Nebylo to divné? Před chvílí na ni myslel a ona se mu tu zjevila přímo před očima. Ze sna se usmívala a na krku... No to snad není pravda! Tlapička pro štěstí? Vážně? Než si toho všiml, váhal šedivák, jestli vlčici budit, ale teď už jaksi necítil, že by měl na výběr. Opět převládla zvědavost. Musel vědět, kde to vzala. Pomalu přikročil blíže a lehce dloubl tlapou do Tasina ramena. "Smrtihlavko, hej," zabručel, "budíček."

//V. Galtavar přes Kiërb

Nohy ho nakonec donesly opravdu až na území smečky. Kolem řeky se musel prodrat jakýmsi kvetoucím křovím, což mu zrovna moc radost neudělalo a tak se těšil, jak si vylepší náladu dalším pošťuchem s nějakým místním otrapou. Ovšem čekalo na něj zřejmě pouhé zklamání. Zavětřil, rozhlédl se... nikde nikdo. Hranice čpěly zcela jasnou zprávu o přítomnosti smečky, ale jak se zdálo, celý les byl lesem duchů. Stín se podrbal zadumaně za uchem a pravděpodobně do mechového polštáře vyklepal pár blech. Na co si někdo pro sebe zabere les, když v něm nechce bydlet? pomyslel si a dloubl tlapou do měkkého mechu. Počínání smeček nechápal. Na druhou stranu... třeba by mu to mohlo prospět i jinak. Mohl by jim kupříkladu vybílit úkryt. Nebo jim v tom krásně udržovaném mechovém trávníčku mohl nadělat pěknou paseku. Už si představoval, jak vyrýpává ty mechové polštáře a obrací je vzhůru nohama... Ale pak ten nápad pustil. Sám pořádně nevěděl proč. Snad proto, že dneska ještě nechtěl umřít. Nebo proto, že ze všechno toho pobíhání sem a tam po světě začínal být celkem unavený. A tak se začal podél hranic šourat zase kamsi dál. Za uchem ho ale pořád cosi hryzalo. Nasupeně se podrbal podruhé a tentokrát si z kožichu vymotal větvičku z kvetoucího šípkového keře, upomínku na to křoví, kterým se před chvílí prodíral. Oklepal tu trnitou nádheru z tlapy a nechal ji válet na hranicích, aniž by tomu věnoval velkou myšlenku.

//...někam

//Borůvka přes Mahtaë

Stín nechal smečkové území za sebou. Bylo to zajímavé, takový průzkum chráněnosti smeček. Třeba by to k něčemu bylo Tase, napadlo ho, ale hned tu myšlenku zavrhl. Vlčice měla všechno dávno prolezlé a zjištěné. Musela to už všechno dávno vědět. To jen Stín byl zase pozadu. Smečky ho totiž nijak zvlášť nezajímaly, dokud nehledal trochu povyražení nebo si nechtěl třeba přilepšit na kořisti, kterou skolil někdo jiný - taková šance se mu ale už opravdu dlouho nenaskytla. Když už o tom tak přemýšlel, zjistil, že má celkem hlad. Mohl jim tam sežrat pár těch odporně sladce vonících bobulí, ale ovoce nikdy nebylo jeho zrovna moc oblíbená pochutina.
Naštěstí byl u řeky. U řeky je život. A kde je život, tam je i smrt. Stín notnou chvíli čenichal na břehu, hledal cokoliv poživatelného. Slízl z oblázku obzvlášť masitého brouka, ale ten nebyl dost na nakrmení ani takové vyžle, jako byl šedivák. Začínal si myslet, že se snad bude muset uchýlit k opravdovému lovu, ale nakonec na to nedošlo. Našel totiž na břehu leklou rybu. To byl dobrý nález, dobrý a užitečný. Spořádal ji rychle, nenimral se v ní jako obvykle, měl už totiž vážně hlad. Pak pokračoval dál - pokud si to dobře pamatoval, další smečka byla někde severním směrem, v místech, kde s Tasou unesli Dýňáka a posléze i jeho ségru.

//Mecháč přes Kiërb

Jo. Tak tahle byla rozhodně drsnější než Bělásek. Stín se nad tím potěšeně zašklebil - její slova vlastně celkem odpovídala jeho vlastním názorům. Pohostinnost byla kec a blbost a osudy ostatních vlků, ať už tuláků nebo smečkových potřeštěnců, mu byly rovněž ukradené. Stejně jako vlčici viditelně bylo jedno, co se stane s ním... nebo co s ním bude muset provést. Vztek a výhružka jí jasně zaznívaly z hlasu, vyzařovaly z celého jejího postoje a dokonce... co bylo to v jejím kožichu? Trochu mu to připomínalo blesky při bouřce, akorát že v mnohem menším měřítku. Stínovi se zablýsklo v očích. Magie. Ale jaká, to netušil. Nic podobného nikdy neviděl. Jenže dost pochyboval, že by se od vlčice něco dozvěděl. Nevypadala, že by se s ním o tom chtěla bavit - nebo o čemkoliv jiném. Stín si to ale zapamatoval na později, mohlo by se to hodit - třeba zjistí někde jinde, o co vlastně jde.
Jejich rozhovor se chýlil ke konci. Přesněji řečeno, ke konci se chýlila ta část, kdy se hovoří pomocí slov a ne pomocí tesáků. Stín měl nutkání tu zůstat. Šťouchnout do vlčice ještě trošku a postrčit její už tak přetékající trpělivost přes hranu. Nakonec ale potřásl hlavou. "No fajn. Není třeba se hned durdit," odfrkl si. "Jestli tě to potěší, máte tady lepší vyhazovačskej servis, než u sousedů," dodal s úsměškem a pak se otočil k odchodu. Dneska si asi kožich vyprášit nenechá, i když si o to už dvakrát koledoval. Třeba by mohl navštívit ještě někoho. Celkem ho to začínalo bavit.

//V. Galtavar přes Mahtaë sever

Stín se až divil, jak dobře zdejší smečky mají zmáknutou ochranu území. Ani tady totiž na sebe příchod ochránce nenechal dlouho čekat. Tentokrát se na něj nevyřítil žádný mladíček, co ani kloudně netušil, co dělá. Místo toho se zde zjevila tmavá vlčice, řádně naježená, řádně vytočená a řádně připravená vyprášit ten smradlavý šedivý kožich, co se jim od sousedů zavlekl na území. Ovšem Stín, jak už měl vepsáno hluboko ve své povaze, která ho nutila do všeho a všech rýpat a rýpat a rýpat, dokud se to nerozpadne nebo tomu nerupnou nervy, s odchodem nijak nespěchal. Rozhodně neměl v plánu se otáčet poté, co na něj ta hubeňourka jednou štěkne. Zmocnila se ho totiž zvědavost, jeho největší metla (nebo... jedna z největších). Jestlipak je drsnější, než Bělásek, který ho uvítal vedle? Jestlipak se rychleji vytočí? Rozhodně to tak vypadalo... vyhlížela dost vytočeně už teď. A Stín se rozhodl přihodit pár polínek do ohně. Jak jinak.
"Aha, takže jsem se nespletl," přikývl vědoucně. "Pohostinnost smeček fakt je mrtvá. Asi nejen mrtvá, úplně už tleje," zavrtěl hlavou a zhluboka si povzdechl, jako by ho to velice, tragicky tížilo, i když mu reálně nějaký stav smečkové pohostinnosti byl úplně putna. Stejně by se mu jí nikdy nedostalo, stěží by splnil nějaké podmínky, aby si ji zasloužil. Neměl na to předpoklady. Třeba základní slušnost nebo tak. "Proč bys hned chtěla vyhodit nevinného poutníka?" zazubil se Stín způsobem který naznačoval vše, jen ne nevinnost, stejně jako celý jeho špinavý přikrčený otrhaný zjev.

//Asgaar

Ponechal Běláska za zády, zapamatoval si ale jeho pozvání, aby se k nim ještě někdy vrátil a na vlastní oči se přesvědčil o tom, jak se polepší. Jistě ho využije. Mladík se tvářil jako drsňák, jistě, dokázal naprázdno cvakat tesáky, samozřejmě... ale dokázal by se zakousnout doopravdy? Těžko říct. Bude třeba to posoudit při příštím setkání. Třeba by to mohl zkusit hned... ale neměl náladu se zase vracet a nechat se zmlátit. Spíš měl náladu někoho pořádně štvát a ukázalo se, že vytočit jednoho floutka mu zdaleka nestačilo.
Štěstí ale stálo při něm, neboť směr, který si zvolil k odchodu z jedné smečky, ho plynule zavedl do smečky druhé. Vzduchem se tu vznášela nechutně sladká vůně borůvek a ovoce, až se z toho Stínovi pomalu zvedal žaludek. Jak tu můžou žít, v tomhle? Byl tu někdy, nebyl tu nikdy? Ani tady si nebyl jist, ani tady ho to nijak netrápilo. Zastavil se na hranicích a zauvažoval, jestli by neměl svou značku přidat i sem. Vzhledem k tomu, jak důkladně pokropil Asgaarský strom, ale netušil, jestli by ze sebe vůbec ještě něco vymáčkl. Nepouštěl se tedy do žádných velkých akcí, jen se tak poflakoval na hranicích, kopal do země a čekal, kdo se na něj vyřítí tentokrát. Snad někdo zábavný - někdo, komu rychle bouchnou saze, to je ta největší sranda.

"Metody průzkumu jsou různorodé," odsekl Stín. "O tom ale ty samozřejmě nemáš ani ponětí." Byl dobrý nápad sem zamířit, opravdu se bavil. Na Života už skoro zapomněl. Těšilo ho, že Bělásek zřejmě vůbec netuší, jak by se ho měl zbavit. Ne, že by to vůči němu bylo zrovna fér - když Stín nechtěl, odehnat ho bylo prakticky nemožné bez použití opravdu hrubého násilí nebo nějaké příhodné magie, což na něj kupodivu ještě nikdo nezkoušel. Uchechtl se, když se mladý ochránce začal dožadovat vysvětlení toho, co je vlastně zač. "Jsem to, ono a támhleto taky, od každého trošku," prohlásil, nějaké rýpance po něm obvykle sklouzávaly jako voda po vosku, pokud nebyly opravdu dobře zacílené. Ty, co mířily na jizvy, byly zcela neškodné. Stín si jich byl vědom a nijak mu nevadilo, že kvůli nim na druhé působí jako rváč, trhan, případně pitomec. Názory druhých mu mohly být srdečně ukradené.
Vzápětí se ale v černých očích vlka naproti němu zalesklo cosi, co tam Stín předtím nepostřehl. Trochu se narovnal. A pak... Bělásek vyrazil. Mrskl sebou jako ryba v čirém proudu, Stín stačil sotva škubnout hlavou a mladík byl už zpátky na svém místě. Úsměv mu na chvíli ztuhl na tváři, ale jen na chvilku. Vzápětí se ten škleb opět navrátil - kdyby to Bělásek myslel vážně, nejspíš by teď měl šedivák tvář na maděru, a co? "No, to už by i šlo," usoudil a také došel k závěru, že už to stačilo. Prozatím neměl žádné rány, které by si musel lízat, takže by to mohl pro jednou nechat tak. "Třeba z tebe jednou něco bude," pronesl sladce, což v podání jeho skřípavého hlasu znělo spíš jako rozvrzané parkety. To už byl na odchodu. Naposledy švihl chvostem a byl pryč tak rychle, jako se předtím objevil.

//Borůvkáč