Gallirea - Příspěvky uživatele

Norox ho kdysi nazval švábem a on se za to přirovnání nezlobil - vlastně mu připadalo přiléhavé. Švábi jsou mnohem tužší, než by se mohlo zdát, přežijí téměř všechno... a zcela určitě nemají žádné svědomí, které by je mohlo tížit, když tak učiní a někdo jiný to třeba odskáče. A tak, jako onen obtížný hmyz, Stín přežil další zákeřný útok osudu. Jeho volba se mohla zdát bláznivá, vyrazit kamení přímo naproti, ale ukázalo se, že se ten risk vyplatil. Schytal pěkných pár ran úlomky skály, pár dalších modřin a boulí do sbírky k těm, které získal při střetu s gorilami. Jeden větší kámen ho praštil přes čumák a spustil mu krev z nosu, ale to ho nemohlo zastavit. Zabral do svahu, pár dalších skoků a... a byl z toho venku. Dostal se nad úroveň padajícího kamení. Udýchaně se zastavil, nerad si přiznával, že se mu lehce rozklepala kolena. Bylo to nejspíš o vlásek - ale byl naživu, jeho černé srdce nadále pumpovalo krev do té odrbané trosky, která byla jeho tělem.
Otočil se, aby viděl, jak si vedou ostatní. Právě včas, aby spatřil, jak se skalní převis v místě, kde se schovávala Kopretinka, začal drobit. A pak jediné hlasité zapraskání skály a... "Uuu," objevila se na Stínově tváři grimasa, jako by právě viděl někoho dostat větví po tlamě a ne mladou vlčici, jejíž život byl předčasně a krutě ukončen obrovským kusem padající skály. "To už nerozchodíš, krásko," zamumlal si pod vousy a jeho škleb se ještě rozšířil. Křehká, mladá, krásná kopretinka - teď už nic víc než hromada rudé kaše. Stína to naplňovalo zvráceným uspokojením.
Zdálo se, že ostatní přežili, včetně Noroxe, který se nějak vyhnul Alastorově pokusu o vraždu. No fajn. Takže teď byli čtyři. Ačkoliv... netušil, jestli by do toho měl vůbec počítat tu ubohou chudinku Alastora. Když se pohledem ujistil, že jeho jednooký kumpán je stále mezi nimi, pro sebe si přikývl a vykročil dále k vrcholu. Nejspíš se blížili cíli. Ještě se musíme nějak zbavit těch dvou. Ale to by neměl být problém. Ne, to by vůbec neměl být problém, zazubil se pod vousy, olízl si krev z čumáku a pokračoval k místu, odkud se valil dým.

Siru Alastorovi div že se nevyvalila pára z uší, ke Stínovu velkému pobavení. "C-c-c-co j-j-jste ř-ř-ř-říkali?" pitvořil se po mladém vlku. "Nauč se mluvit, než se začneš vztekat, kokto," odfrkl si šedivák a vykročil dál po cestě klikatící se k vrcholu. Daleko ovšem nedošel, udělal tak dva tři kroky, než si uvědomil, že se to tady předtím určitě takhle neklepalo. Zarazil se - chystala se snad sopka k výbuchu? Možná to a možná za tím stálo něco zcela jiného... výsledek byl tak či tak zcela stejný. Shora se řítilo kamení, které pouze nabíralo na rychlosti a bylo otázkou jen pár vteřin, než dorazí k nim a nadělá z nich všech rohožky.
Stín jen letmo zaznamenal, co dělají ostatní, Alastora, který srazil Noroxe k zemi, Lilac, která se snažila splynout se stěnou... co měl dělat on? Neměl čas jít zachraňovat svého jednookého kumpána ani stíhat Alastora, který vzal do zaječích. Každá možnost se zdála jako jasný rozsudek smrti. Stín se jí nebál, hleděl jí do tváře už mockrát a málokdy před tím pohledem ucuknul, přesto jako už tolikrát předtím narazil na tu podivnou vlastnost živých tvorů, tedy na fakt, že zoufale lpěli i na zcela bídném životě. A i on si přál přežít. A neměl moc času na vymýšlení geniálního plánu. Udělal tedy to první, co se mu nabízelo - rozběhl se kupředu, směrem k vrcholu. Možná šel jisté smrti ještě naproti a možná se mu nějak povede proklouznout nahoru, než z něj bude lívanec. Pro něj to vlastně byla výhra tak či tak.

"Něco mi říká, že příležitost ke srandě ještě dostanem," uchechtl se Stín, spokojený s tím, že se na tohle podivné dobrodružství připletl zrovna s Noroxem. Horší by bylo, kdyby tady jednooký šedivák nebyl a on by tu zůstal uvězněný sám s bandou těch blbečků. Ne, že by si neporadil, jen by to asi bylo peklo. Takhle se ale i celkem dobře bavil, ačkoliv prostředí, ve kterém se octli, nebylo zrovna nejpříznivější.
Celá skupinka vykročila kupředu do jeskyně pokryté pavučinami, které tam, jak Fiér ve své nesmírné moudrosti poznamenal, zanechali pavouci. A pravděpodobně pořádně velicí. Stína zajímalo, jestli by se takoví pavouci dali případně žrát. Začínal mít trochu hlad a na nechutnosti byl zvyklý. Jenže ačkoliv pavučin bylo uvnitř požehnaně, v naprosté tmě neviděl pomalu ani na špičku svého čenichu, natožpak na nějaké pavouky skryté ve škvírách. Kráčel prostě kupředu tím směrem, kde občas viděl zablesknout se špičku Kopretinčina ocasu a o přítomnosti nějakého hada se vůbec ani nedozvěděl. Jeho tlapa plaza těsně minula.
Průchod jeskyní byl celkem bezproblémový. Na konci vystoupili zase všichni na denní světlo... a bylo jich, kupodivu, o jednoho víc. Sir Alastor byl tedy naživu, což se nejspíš nedalo říct o jeho otci, který s ním nešel. Mladý vlk vypadal jako ztělesněné neštěstí, což bylo pro Stínovu prohnilou duši jako pro jiného pohled na jarně rozkvetlý háj. "Někohos tam zapomněl," neodpustil si kopnout do někoho, kdo už je i tak dole. "Snad se papánkovi něco nestalo, hm?"

"A když ne deprese, pak mu jistě ochotně poslouží tamty podivné potvory," ušklíbl se Stín nazpět. Neměl ve své vyprahlé duši nejmenší štipku soucitu s Alastorem ani jeho otcem, kteří oba zmizeli v lesním podrostu a nebylo po nich ani stopy. Ať už je stihl jakýkoliv osud, jistě nebyl moc příznivý. A taky na tom nezáleželo. Stína zajímalo jen to, že si zachránil vlastní kůži. Ti dva chytráci si kráčeli kousek napřed a Norox se vytasil s brilantním plánem. "Jo. To zní dobře," roztáhl tlamu do nepříjemného úsměvu. "Pokud na konci bude co shazovat ze skály. S tím, jak se ženou dopředu, aspoň vychytají všechny pasti," uchechtl se a vydal se za Fiérem s Lilac, kteří mezitím už dorazili před možnost volby.
Stín se s odporem zahleděl na dlouhou, klikatou cestu po úbočí hory. Dokázal si živě představit, jak je spaluje slunce, zatímco se drápou do kopce. Zato ta temnější stezka, co objevila Lilac, mu přišla mnohem lákavější. Sice těžko říct, co číhá v tmách, ale Stín se nijak nezatěžoval obavami. Než vůbec stačil vyjádřit svůj názor, Lilac se už vrhala dovnitř. Pro jednou s ní taky musel v její volbě souhlasit. Ohlédl se na Noroxe, lehce pokývl, jako by se ujišťoval, že se oba budou držet svého plánu, a pak mlčky následoval rytíře s kopretinkou.

Dusot se pomalu ztrácel v dáli, praskání větví v houštině pralesa pod náporem mnoha mohutných těl pomalu utichalo. Stín přenesl svoje tělo opět do vzpřímené polohy. Rychle zjistil, že mu po pádu zůstaly všechny končetiny. Jeden bok měl sice dodřený a trochu naražený, ovšem nebylo to nic, co by nezažil už dřív. Nějaká ta oděrka se v jeho sbírce jizev snadno ztratí. Lehce se otřásl a očima hledal, co se stalo se zbytkem té jejich sebranky. Dva její členy měl konec konců hned před očima - hleděli na něj celkem vražedně (a kdo by se jim mohl divit?). Stín jim oplácel zářivým křivým šklebem. "Nepochybně," odvětil Fiérovi - na nadávky byl zvyklý a necítil momentálně potřebu to klapouchému vyvracet. "A díky tomu taky přežívám. Kretén, krysa, říkej si tomu, jak chceš, ale přeživší." S tím se od vlka odvrátil, nejen proto, že se s ním nechtěl dál zabývat, nepředpokládal, že by rytíř na bílém koni byl ochoten pochopit Stínův náhled na svět, ale i proto, že se z podrostu právě kdosi vyštrachal. Byl to Norox. Takže to tedy přežil, přesně, jak Stín předpokládal. Zdálo se, že jeho teorie o přežívajících krysách stále držela. "Líp bych to nepopsal," odfrkl si šedivák a naposledy střelil pohledem kolem. Nezdálo se, že by se měl objevit ještě někdo další. "Sázel bych spíš na to první. Už tak byl dost na hraně - tohle ho určitě dorazilo. A ten mladej posera je taky v tahu." Pokrčil rameny. "Žádná velká ztráta." Teď ještě kdyby se jim povedlo zbavit těch dvou mamlasů... třeba k tomu bude příležitost hned za dalším ohybem cesty, kterou jim vytočené gorily příhodně prorazily. "Tak asi jdem, ne? Nevypadá to, že by bylo moc na výběr," nadhodil a vykročil svým typickým loudavým tempem kupředu. Před nimi se dál táhnul prales, ovšem prosvítalo tam i cosi dalšího. Ta velká čoudová hora. Ať už tu šlo o cokoliv, tamto místo bylo nepochybně klíčem ke všemu.

Zatímco Stín nemyslel na nic jiného než na to, jak zachránit svou vlastní kůži, Fiér to viděl jinak. Vrhl se kupředu a vlastním tělem zakryl tu Kopretinku. Stříbrooký, ač momentálně víc soustředěn na masu svalnatých těl, která se k nim řítila dost rapidní rychlostí, si neodpustil lehké pozastavení nad tím, jak někteří jedinci ochotně nabízeli vlastní život výměnou za nějaký jiný. Pitomí hrdinové. Teď tam zhebnou dva. No... žádná škoda. Nakonec to byla výhoda i pro Stína. Měl před sebou teď větší štít, nebo ne?
Příliš se nerozhlížel, co dělal zbytek jejich tlupy. Stál přikovaný na svém místě a hleděl na stádo, které už bylo blízko. Nebrzdilo. Ale vlk stále držel... a nakonec se to vyplatilo. Pravda, nedopadlo to úplně ideálně. Nejen, že Kopretinka s Fiérem neskončili rozmaštění na kaši, což by šedivák celkem rád viděl, nakonec to byl on, kdo skončil v prachu. Poryv větru, hotová tlaková vlna z těch rozběhlých těl, ho srazila tvrdě k zemi. Nebylo to příjemné přistání... všechny mohutné tlapy se mu ale vyhnuly. Chvíli jen ležel a popadal dech, pak se pomalu začal sápat zpět na nohy. Pořád ještě dýchal. Jeho černé srdce stále bilo. Rozhlédl se kolem, ale viděl pouhý zmatený chaos. Hledal Noroxe, ale kdoví, kde ten byl. Stín ale nepochyboval, že je stále naživu. Takoví, jako oni, měli obvykle štěstí, nebo ne?

Stín se, dle očekávání, zachoval jako naprostý idiot a ostatním se to, rovněž dle očekávání, vůbec nelíbilo. Šediváka popravdě celkem vyvedlo z rovnováhy, když do něj tmavohnědý starouš narazil - nebyl asi až taková pápěrka, na jakou vypadal - ovšem jakmile nabyl zpět rovnováhu, objevil se mu na tváři typický ošklivý škleb. "Bacha, ať ti nepraskne cévka. A ty se nemusíš namáhat, méďo béďo," obrátil se k Alastorovi, který se čepýřil, div že nezdvojnásobil svou velikost. "Dřív v pekle nasněží, než že bych se z tebe podělal strachy." Stín potřásl hlavou a spokojeně vykročil za Noroxem, který se postavil na jeho stranu. Tedy, oprava. Chtěl spokojeně vykročit za Noroxem. Jenže stejně jako jeho chování vytáčelo vlky kolem, nelíbilo se ani obrovským monstrům, která jim stála v cestě.
Mohutných zvířat se vynořovalo víc a více, až to už i Stínovi, který doposud nebral nic moc vážně, začínalo připadat jako problém. Obzvlášť, když se z kapradí vynořil opravdový mamlas se stříbrným hřbetem, který by je nepochybně všechny dokázal rozmlátit na kaši bez nejmenšího problému. Stín rychle střelil pohledem kolem sebe. Alastor se z vrčícího hrdiny rychle přepnul do módu ústupu, zatímco Kopretinka padla k zemi, zřejmě už smířená se svým osudem. Šedivák si rychle v hlavě přemítl všechny možnosti - boj nepřicházel v úvahu a útěk se zdál být dost pochybný, obzvlášť, když stál takhle blízko. Ale byla tu Kopretinka - Kopretinka, která očividně nemínila utíkat. Šedý začal pomalu, krok po krůčku couvat, aby vlčici dostal mezi sebe a gorily. Doufal, že ve chvíli, kdy velký samec začne valchovat vlčici, která se evidentě rozhodla zahodit svůj život jen tak pro nic, se mu naskytne malé časové okno, ve kterém by mohl uniknout.

Probíjeli se kupředu neprostupnou džunglí - tedy, ti vpředu se probíjeli. Stín s Noroxem na konci skupinky spíš už jen kráčeli v jejich stopách. Stínovi osobně nevadilo nechávat si cestu prorážet, naopak, byl spokojen, že se sám nemusí zrovna moc namáhat. "Hm, vlastně jsem spíš nechával věci jaksi... plynout," pokrčil Stín rameny. "Posledně jsem většinu smeček obešel a očíhl. Zdá se mi ale, že většina ochránců jsou fakt budižkničemové - jedna smečka byla navíc úplně prázdná. Nechápu, jak ta země může pořád ještě tak vzkvétat," zavrtěl hlavou. "Taky jsem potkal Tasu. Chtěla zakládat protimagickou smečku, ale vlastně nechtěla. Nevim," znovu neurčitě pohodil rameny, někdy měl fakt problém pohnutky šedé vlčice rozšifrovat.
Byl by pokračoval dál, ovšem povšiml si jisté změny v okolí. Ve vzduchu se začala vznášet květinová vůně a všechno počalo nabírat barvy tak zářivé, že se Stínovy zařezávaly až do mozku. "Co je tohle za místo?" zamumlal a rozplácl tlapou jeden ze zářivých květů, který měl tu smůlu, že vyrostl příliš blízko průchodné cestě. Ale květiny měly být brzy tou nejmenší ze starostí. Z pralesa se totiž vynořilo... cosi. Stín se zastavil a pohlédl na ono zvíře s odporem, spíše než se zvědavostí. Hledělo na ně nějak moc inteligentně. Stejně jako jeho potomek, který se mu vezl na hřbetě. Nezdálo se, že by chtěli uhnout. "Hele, bagoune, co takhle dohoda? Dáme ti támhle starouše, když nás pustíš dál," houkl Stín směrem ke gorile - pochyboval, že mu rozumí, ale doufal, že to aspoň nakrkne ostatní ve skupině, protože o to mu šlo hlavně. "Bude to prakticky vysvobození, stejně to moc dlouho už nedá."

Průzkum podivné struktury se rozhodně vydařil lépe, než by se dalo čekat - odcházeli o pár kamínků bohatší, ačkoliv také mohli skončit zavalení hromadou dřeva. Jenže neskončili a stále ještě v jednom kuse a naživu se vydali, ač neochotně, za zbytkem skupinky, jelikož se nezdálo, že by měli na výběr. "Bobři?" zamyslel se Stín nad Noroxovou teorií o tom, kdo tu věc mohl postavit. "Možná. Určitě tam ale nenechali všechny ty kosti. Pokud tu tedy bobři nejsou nejen kreativnější, ale i krvelačnější." Znělo to jako pitomost, ale na druhou stranu... ty přerostlé vodní krysy měly tesáky, kterými dokázali kácet slabší stromy. Kdyby zdivočeli, nejspíš by dokázali být pěkně nebezpeční, obzvlášť když se pohybovali ve skupinách. "Těžko říct, kdo to udělal... třeba ještě narazíme na další stopy," pokrčil nakonec rameny a pokračoval do stínu stromů.
Ne, že by ve stínu bylo menší vedro, Stín záhy zjistil, že ač už na ně nepralo přímé slunce, pekli se ve svých kožiších i nadále. Najednou se mu tahle nová země líbila o dost méně - těšilo ho snad jen pomyšlení, že všichni ostatní trpí spolu s ním. Držel se pár kroků za hlavní skupinkou, protože neměl nejmenší chuť zabřednout do hovoru s kýmkoliv z těch nýmandů, obzvláště ne s Kopretinkou a jejím klapouchým rytířem. Místo toho se rozhlížel kolem po rostlinách a tvorech, jaké ještě nikdy neviděl. Kdesi v hloubi podivného lesa cosi zavřískalo. Ve větvích jako by se něco mihlo. Vzduch byl těžký, horký a jakoby lepkavý, Stín měl pocit, jako by ho cítil, jak mu obaluje celé tělo. Nepříjemné, nepřátelské, odporné místo. A přesto... přesto Stína i čímsi vzdáleně lákalo. Bylo to něco nového. Chci vidět, jak tohle dědek udýchá. Vypadal pomalu na infarkt už tam na kře, pomyslel si a pro sebe se zašklebil. Lehce přidal do kroku, aby mu ostatní nezmizeli z dohledu. Bude to nepochybně ještě zajímavé.

Zatímco ostatní se vydali do stínu stromů, Norox se Stínem se tvrdohlavě rozhodli jít přesně na opačnou stranu. K té podivné dřevěné konstrukci, bezmocně vyvržené na břeh, kde mohla pouze tlít a pomalu se rozpadat. Kdoví, co ve svých útrobách skrývala. Stín byl velmi zvědav. Zatímco mířili k lodi, Norox položil otázku, zdánlivě úplně náhodnou a s ničím nesouvisející. Jakmile to ale jednooký vyslovil, došlo i druhému šedivákovi, že se cítí nějak prázdný. Jako by mu snad cosi chybělo. "Hmm," zabručel zamyšleně a zaměřil svůj pohled na jednookého ve snaze na něj zkusit ten trik, kdy občas ostatní dělali přesně to, co jim poručil, ovšem nestalo se vůbec nic. "Ne," utrousil pak a lehce se zamračil. "Divný. Moc divný." I když... "Třeba je to tím, že už sem nedosáhne gallirejská magie," nadhodil Stín teorii, která mu přišla celkem logická. Však nikdy předtím nezažil víc kouzelných kejklí, než právě na Galliree, která byla hotovým ústředím magie. Dávalo smysl, že když se octli někde jinde, všechny ty vychytávky fungovat přestaly.
Poněkud mu to pokazilo náladu, ovšem alespoň měl tu divnou dřevěnou věc, na kterou se teď mohl soustředit. Obešli ji s Noroxem kolem dokola a pak to Stín konečně zahlédl - mezeru ve starých prknech. "Ha," vyštěkl triumfálně a nezaváhal, aby se procpal dovnitř. Možná se tam hrnul až moc rychle - málem si pořezal tlapy o jakési ostré kusy neznámého materiálu. Uvnitř na první pohled nebylo nic moc lákavého. Jen pořádná hromada smrti. "Hezký. Tady se někdo vyřádil," pokývl Stín uznale, aniž by se stresoval myšlenkou, že ten "někdo" tu pořád může být a třeba hledá další kosti k ohlodání. Pak ale zahlédl zvláštní záblesk. Co to bylo? V očích se mu zalesklo jako zlodějské strace a začal našlapovat mezi střepy, aby tu věc vytáhl z kostěného sevření. Byly to drahokamy, jaké měla ráda Smrt, ovšem spojené do jednoho krásného náhrdelníku... který se záhy Stínovi rozsypal v tlamě. "Ale k sakru s tím," zaklel - no, aspoň se s Noroxem nebudou hádat, takhle si každý mohl pro sebe pobrat pár kamínků. I když by je Stín nejradši shrábl všechny pro sebe. Jenže to by se loď nesměla začít hroutit. Zlověstné zapraskání bylo pouhou předzvěstí toho, co bude následovat. Šedivák začal couvat zpět k mezeře mezi prkny, div že nevrazil do Noroxe - nějak netoužil po tomhle dřevěném hrobě, který by sdílel s tolika dalšími těly. Jedno z prken ho přetáhlo přes záda, ale to už byl venku a rozhlížel se, jestli to nerozmáčklo Noroxe. To by byl celkem pech. Byl tu jediný normální.
Když se octli zase na horkém písku, celá loď už byla v troskách. Stín na to hleděl nepříliš vzrušeně. "No," mlaskl. "Ať už to stavěl, kdo chtěl, moc dobrou práci neodvedl." Obrátil se k lesu, do kterého právě mizely zbývající vlčí siluety. Stínovi se za nimi pranic nechtělo, ale nezdálo se, že by měli moc na výběr. "Tak asi jdem za nima," povzdechl si otráveně a vykročil směrem ke stínu stromů. Do dusného pralesa, kde si od tepla moc neodpočinou. Jen pohledem sledoval dým, který se sunul k místu, odkud vypluli na tuhle divnou pouť. Na Galliree teď byli asi v pěkné kaši. To maj blbý.

Když se na jednom místě sešli Norox a Stín, bylo jasné, že atmosféra nebude zrovna nejpřátelštější. Dle očekávání, vzduch kolem kry brzy zhoustl napětím, jaké by se dalo krájet. Stína až rozbolela hlava z toho, jak hrozně najednou zatoužil ukázat Fiérovi a Kopretince, co s Noroxem dokážou a jaké tu je doopravdy rozložení sil. Jenže rychlý úbytek plochy na kře a odpoutání Stínovy pozornosti zcela jiným směrem nakonec odložil krveprolití na neurčito... Ale kdoví, o jak dlouho to vlastně bylo.
Než, aby se s někým rval, hleděl Stín, aby se co nejrychleji doplácal na tu neznámou pevninu. Chtěl být první vlk, jehož tlapa znesvětí ten příšerně dokonalý světlý písek, kteroužto radost mu okamžitě pokazil Sir Alastor svým prohlášením, že tu už někdy byl. Stín se na něj zlostně obrátil přes rameno. "Jo, fakt? Nekecej. Takový poseroutka a tak velký cestovatel?" Beztak si to vymýšlel. Stín tu byl určitě první, jako první nechal otisk tlapy v písku. Pořádně do země zaryl drápy, aby se v tom jen utvrdil. Mohl by si z toho udělat vlastní zem... Ale brzy si začal uvědomovat, že to tady asi tak skvělé nebude.
Zatímco Fiér se válel v písku jako idiot, kterým byl a Alastor mžoural jako vyoraný krtek po okolí, Stín se na slunci začínal péct. Hloupé, odporné slunce. Nesnášel ho, ale zdálo se, že ono tenhle ostrov přímo miluje. Tiše zavrčel k nebesům a rozhlédl se, kde by mohl najít nějaký kousek stínu. Hustý les poblíž se zdál být zcela logickým, jednoduchým řešením, ovšem šediváka upoutalo ještě cosi dalšího. Divná dřevěná struktura a všelijaký borčus poházený kolem, přesně, jako na ledových pláních. "Hej," houkl na Noroxe, kterého z té sebranky považoval za jediného hodného konverzace. "Viděls už něco takovýho? Třeba..." Ztišil hlas a přiblížil se k jednookému, aby ho ti ostatní pokud možno neslyšeli: "Třeba by tam bylo něco užitečnýho. Jestli jo, bude to naše, ne těch kašparů," ušklíbl se a pomalu si to namířil k lodi, ať už to Noroxe zajímalo taky nebo ne. Stín naznal, že chvíli na slunci ještě přežije a začal hledat, zda se do toho dřevěného monstra nedá někudy dostat.

//Kry

Stín se musel zasmát nad tím, když ta mladice začala nabádat Noroxe, ať si troufá na silnější... Pochyboval, že by v téhle sešlosti klaunů byl kdokoliv silnější, než jednooký šedivák. Rozhodně ne sám Stín, což Norox okamžitě vlčici sdělil. Stín jen souhlasně pokyvoval, spokojen s tím, že si ho Norox chce ponechat živého, a přitom se odporně šklebil na tu kopretinku i na jejího hrdinu a spasitele, který s tím sklaplým uchem vypadal jako ten největší idiot na světě, ať už se snažil znít jakkoliv mužně. "Tomu ty říkáš vyrovnání sil?" odfrkl si. "Nesedla ti ta tvoje konina mezi mozkový závity, co?" Starouše a toho povědomého mlaďocha od řeky si Stín vůbec nevšímal. Nebyli pro něj žádným způsobem podstatní.
Možná by se situace mohla i dost vyhrotit, kdyby se do toho nevložila samotná příroda. Ledová plocha, na které stáli, se rázem proměnila v plovoucí kru a začala se vzdalovat od pevniny celkem obdivuhodnou rychlostí. Hnalo je to přímo k tomu černému čoudu. Stín rychle došel k závěru, že to, co se právě děje, je mnohem zajímavější než Fiér - momentálně triumfálně hulákající, což šedému znělo jako skřípání drápů o kámen - a jeho Kopretinka. Pomalu se po nestálé ploše přiblížil až k okraji a začal vyhlížet, co se vynoří na obzoru. Vypadalo to zlověstně a ve vzduchu se začal vznášet štiplavý pach kouře, který by se dal označit snad za pekelný. Šedivák se ušklíbl. To bylo něco pro něj. Ať už mířili kamkoliv, nepochyboval, že tam dostane šanci Fiérovi pěkně zavřít tu jeho velkou hubu. Proto prozatím trikolorního ignoroval - stejně jako toho hnědého dědka, který se přišel kamarádíčkovat. Jen po něm líně zamžoural stříbrnými zraky, než je opět zaměřil na obzor.
Kdoví, jak dlouho to trvalo - jisté bylo, že po nějaké době začal led tát, protože se okolí značně oteplilo. Stín se musel vzdálit od svého okraje blíž k tomu cirkusu... a Noroxovi, ke kterému se ale taky dvakrát lísat nechtěl. "Ha," pronesl vzápětí a zabodl tlapu směrem přímo vpřed: "Pevnina!" Prokletý ostrov? Pekelná díra? Ať to bylo cokoliv, ten čoud stoupal odtamtud. Bylo téměř jisté, že to místo bude jejich cílem. Bylo také jisté, že led to asi nezvládne. Zmenšoval se a zmenšoval, odlamoval, nutil Stína couvat, až měl zadek zabořený v čímsi kožichu - tipoval to na toho dědka, ale neohlížel se, oči měl zafixované na oné nové pevnině. Když se kra rozsypala úplně, byli už téměř tam. Stín pár skoky překonal mělčinu a stanul na písku naprosto cizí pláže.

Byl sám, ovšem ne na dlouho. Brzy se tu totiž nachomýtla i ta vlčice, na kterou teď narážel snad úplně všude. Její jméno mu však unikalo. Jestli ho vůbec zaslechl, pak se neobtěžoval si ho zapamatovat. Ovšem jestli ho mínila pronásledovat po světě, možná by měl. Zvedl k ní podmračeně pohled - proč, když našel něco zajímavého, museli se kolem hned nahrnout čumilové a všechno mu zkazit? "Oprátky mají mnohem lepší využitelnost," odsekl. "Konec světa?" nakrčil pak čenich, protože přesně to ho taky napadlo, ovšem moc se mu nelíbilo, že to napadlo i ji - byl to jeho nápad. Aspoň něco si chtěl ponechat jako své, když už to tady Šedka očumovala a nepochybně začne všechny ty zajímavé věci otlapávat svými mizernými pracičkami. "Jo. Očekával bych konec světa. Možná i něco horšího," utrousil suše a zahleděl se k obzoru, kde se sbírala kouřová temnota.
Z druhé strany se mezitím vynořila na bílé pláni další postava. Rovněž známá. Norox. Stín se ušklíbl, jakmile zaslechl své jméno, a obrátil se na jednookého šediváka. "Taková je moje přirozenost," opáčil klidně a se zájmem našpicoval uši nad návrhem házení vlčice do ledové vody, což by se v téhle zimě a v těchto končinách rovnalo téměř vraždě. "Hm," zazubil se nebezpečně na Lilac, "vlastně proč ne? Umíš, děvčátko, dobře plavat?" Jenže než k něčemu vůbec došlo, dorazil další čumil - který, na rozdíl od Stína a Noroxe, měl asi i nějaké ty zásady. To Stína pěkně nakrklo. "A ty seš co, Ušáku? Místní rytíř na bílém koni? Nechceš si jít zachraňovat svět někam jinam? Tady se bude dít totiž pravý opak," kývl hlavou k černému dýmu. Žádná záchrana, ale demolice. Jenže kdoví, jestli tu těch hrdinných typů nebude víc. Stín jen tiše zavrčel, když spatřil další vlky, ani se moc nesnažil je rozeznat, i když ten mladší, který přišel blíže, mu byl povědomý.
Vtom se ozval hlasitý, trhavý zvuk. Kus ledu, na kterém stáli, to pod vahou vlčích těl vzdal a s rupnutím se odlomil od zbytku ledové masy. A jakási síla, ať už to byl mořský proud, vítr či snad osud, je postrčila směrem přímo k dýmu. Stín se zahleděl tím směrem a ucítil, jak mu srdce trochu poskočilo. Na okamžik zapomněl i na svůj hněv. Zdálo se, že se po dlouhé době objevilo cosi opravdu zajímavého.

//Dýmová hora

A ještě Stín - jeho 370 bodů měním takto:
140 bodů - 105 květin
140 bodů - 105 drahokamů
90 bodů - 75 oblázků
Děkuji

//Kopce Tary - teleportační lístek

Stín dopadl na ledovou plochu - přímo na čumák. Tlumeně zavrčel. Co to mělo zase znamenat? "Taso?" houkl zkusmo a vyškrábal se na nohy. "Smrtihlavko?" Nic. Smrtihlavka zůstala nejspíš v kopcích, zatímco on se octl... kde vlastně? Tenhle kout země neznal. Nikdy nezamířil na takto vzdálený sever. Proč by se sem taky vydával? Stačil mu jediný pohled kolem, aby mu bylo jasné, že tady není k vidění vůbec nic, co by ho byť i jen minimálně zajímalo. To jsou blbý vtipy, pomyslel si zhnuseně. Nechápal, proč s ním poslední dobou místní síly hrály kopanou z místa na místo, z jihu na sever... A teď byl navíc vyřazen z jakéhokoliv dalšího pokusu přesvědčit Tasu, aby se do té smečky opravdu pustila. Nejspíš by to nevyšlo, ale mohlo to být zábavné.
Rozhodl se, že musí zpátky. Vypadalo to, že to nebude lehký úkol, ale on se tu stejně zdržovat nechtěl, takže jaképak odklady. Přeskočil mezeru mezi krami a znovu se zarazil. Cosi totiž spatřil, jak se to houpe na vlnách a naráží do ledových ker. Byly to předměty, které Stín nedokázal identifikovat. Dřevo poznával, ovšem tady se vyskytovalo v dost divných tvarech. A ty divné liány? Stín z ledové vody vylovil provazovou smyčku a důkladně se na ni zahleděl. Tohle nebylo normální. A když pozvedl hlavu a všiml si hustého dýmu na obzoru, na tváři se mu pomalu roztáhl úšklebek. Ne. Tohle teda rozhodně nebylo normální. Spíš to vypadalo na apokalypsu. A jestli to vážně byla apokalypsa, Stín chtěl sedět a dívat se z první řady.