Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Díky moc za akci, byla skvělá a klidně bych si podobnou větší osudovku v budoucnu zopákla
Hvězdičky prosím do rychlosti, díky c:

Co by teď dal za lítost! Myslel si, že je hrozná, nesnesitelná, že ji nevydrží a že ho rozdrtí pod svou tíhou, ale když teď byla pryč, skoro se mu po ní stýskalo. Strach byl totiž nesnesitelný, obzvlášť v téhle zrcadlové komnatě, kde ve všech stěnách viděl pohyb a odkud neměl možnost úniku. Všechno v jeho těle mu přikazovalo utíkat, běžet co nejrychleji, běžet a neohlížet se a najít Laynn a přesvědčit se, že je pořád naživu a v pořádku... Akorát, že on nemohl běžet. Ne tak, jak by potřeboval. Klusal pořád dokola kolem místnosti, až se mu točila hlava a pletly tlapy, ale nepomáhalo to. Prostě to nestačilo. Nedělal to, co by dělat měl, a to, co by měl, to dělat nemohl. "Laynn. Laynn?" zkusil zavolat k té díře nad sebou, kterou sem stále pronikalo světlo. Jako by čekal, že se tam sestra objeví, že je někde těsně v doslechu a najde ho. Ale neobjevila se. Pochopitelně. Jak by taky mohla? Se všemi těmi strašnými věcmi co na ni mohly venku číhat by byl pomalu zázrak už i jen to, kdyby byla naživu, natožpak aby se zrovna nacházela někde poblíž. Šedivák už začínal zapomínat i na to, že tohle není skutečný svět... tedy, ne tak skutečný, jako byl dosud zvyklý. To, co se dělo, se nejspíš dělo doopravdy, ale určitě se to nedělo v té rovině bytí, na které se nacházeli všichni ostatní, co se ještě nepropadli do věčného zatracení.

A kdyby to byli jen jeleni... ale tam venku pobíhaly i mnohem horší věci. Co kdyby Laynn narazila na medvěda? Copak by měla byť i jen nejmenší šanci se mu ubránit? Ne. Kdyby se octla v jeho tlapách, dopadlo by to příšerně - z jeho veselé, bystré sestry by nezůstalo nic víc, než příšerné fáborky rozvěšené po okolních křovinách. Nebo by se mohla střetnout s šakaly. Jistě, jednomu by se určitě ubránila. Jeden by si na ni nejspíš ani netroufl. Ale co kdyby narazila na celou smečku? Přišli by si pro její kořist a ona by ji pochopitelně nechtěla dát - představa sestry hladové kdesi na cestách se Stínovi už zažrala tak hluboko do mozku, až úplně zapomínal, že nic z toho nemusí a pravděpodobně není pravda. Takže, šakali by si přišli pro její kořist a ona by se s nimi o ni poprala, jenže ona byla jen jedna a jich bylo kolik? Pět? Deset? Sto? Valili se na ni jako zástup mravenců, až úplně zmizela v záplavě těl. Stín skočil po tom, který byl nejblíž a praštil se do hlavy o tvrdý kámen. Ten pohyb, co zaznamenal periferním viděním, nebyl šakal. Byl to jeho vlastní odraz. Začínám šílet, uvědomil si. Musím se uklidnit. Hned. Hah, jaké směšné předsevzetí. Mohl si rozkazovat, jak chtěl, ale srdce nezpomalilo svůj divoký sprint a dech z něj nadále vycházel mělce, hrudník se mu rychle zvedal a klesal. Nemohl se uklidnit. Naopak s každou uplynulou vteřinou se zdálo, že se věci jen zhoršují.

Téměř se dusil tou strašlivou obavou, co ho svírala a děsivé představy nepřestávaly letět jeho hlavou. I kdyby se Laynn nedostala do problémů přičiněním druhých vlků, zbývalo na světě přece dost nebezpečí i tak. Když si vezme třeba i jen prachobyčejnou zvěř, která se potulovala úplně všude po světě... Jediný zásah jelením kopytem, trefa do správného místa a cvak, světla zhasnou, konec, adiós. Stín se tímhle nikdy nezaobíral, jednak proto, že lovu vysoké dvakrát neholdoval, za druhé proto, že mu bylo celkem ukradené, jestli umře nebo ne. Aspoň si to rád nalhával, dokud se to doopravdy nestalo a on nezjistil, co to všechno obnáší. Smrt teda vůbec nebyla tak skvělá, jak si ji v představách maloval. Ani zdaleka.
Teď, když pomyslel na jeleny, jeho mysl se stočila tím směrem a vypadalo to, že proud představ se tam nějakou chvíli bude ubírat. Protože jeleni, daňci, losi a všichni tihle ostatní neměli jen kopyta, měli taky parohy, a při představě toho, jak nějaký vzrostlý dvanácterák zanořuje jejich špice do těla jeho sestry se mu z hrdla vydral jakýsi podivný přiškrcený zvuk, který se jen těžko dal popsat. Znovu se zpanikařeně rozhlédl. Vlevo. Vpravo. Pryč. Musím pryč. Musím- Jenže kudy? Kudy? Běhal v nekonečném kruhu a žádného úniku nebylo. Jeleni. Pitomí jeleni.

Jenže to by si asi dřív tu svou palici ukroutil, než by odtud našel cestu pryč. To mu muselo být jasné. Jenže - jak už jsme si objasnili - logické uvažování tu nemělo své místo. A tak Stín vytřeštenými stříbřitými zraky dokola, znovu a znovu, skenoval ty přehnaně dokonalé stěny, jestli v nich náhodou nepřehlédl nějaký detail, tajný východ, skryté dveře, cokoliv. Jistě, že nepřehlédl. Obešel tu místnost už nejméně stokrát. Všude to byl jen stejný tvrdý kámen, nepoddajný a zcela lhostejný k osudu vězně, kterého obklopoval. Přesto se přistihl, že ji obchází znova. Částečně proto, že odtud prostě musela vést nějaká cesta ven, částečně taky proto, že měl pocit, že kdyby se přestal pohybovat, vyletěl by z kůže. Už i tak to bylo na hraně. Panika s ním totiž pěkně cloumala. Srdce mu bušilo, nohy se třásly a žaludek jako by obklopovala vrstva rozklepaného rosolu. To ale nebylo to nejhorší, nejhorší byla ta splašená řeka myšlenek, která se mu hnala hlavou, vířivý temný proud, jedna příšernější než druhá. Jakto, že si nikdy neuvědomil, jak nebezpečný by mohl svět být pro jeho sestru? Jakto, že mu to nikdy nepřišlo na mysl? Teď to totiž viděl křisťálově jasně, jasněji, než svůj odraz v zrcadlových stěnách. Svět byl nebezpečný... a Laynn byla někde v něm, sama. V nebezpečí. Každou vteřinou se mohlo stát něco strašného.

Už se mu začínalo zdát, že to dál nesnese, že z jeho mučené duše nezůstane brzy nic víc, než mastný flek (jako by někdy byla něčím víc, ha-ha) a že on sám se snad každou chvíli musí rozpadnout na prach. Snad by se brzy samou lítostí nad tím bordelem, který vytvořil ze svého života a života těch nešťastníků, co měli tu smůlu ho potkat, rozplakal – a to by byla ta poslední kapka. Nedokázal si ani vzpomenout, jestli vůbec někdy plakal… jestli ano, muselo to být celé roky v minulosti. Věřil by, že už to ani neumí, ale teď se mu zdálo, že k tomu spěje.
Ale tak daleko to nezašlo. Najednou mu totiž hlava, kterou dosud držel zkroušeně svěšenou, vystřelila nahoru. Měl štěstí, že tu nebyly nízké stropy, jinak by si asi rozčísl lebku vedví. Otázkou bylo, co by to na tomhle místě znamenalo, kdyby se mu ve vlastní blbosti podařilo vyrazit si mozek ušima z hlavy ven. Umřel by doopravdy? Podruhé? Zůstal by tady navěky naživu, ale jako nepohyblivý slimák bez mozku? Nebo by přišel do nějakého super-pekla, které se nacházelo ještě hlouběji než tohle? Protože tohle místo bylo peklem, o tom už šedivák neměl nejmenších pochyb. Ale ať už by se s ním stalo cokoliv, nezáleželo na tom, aspoň ne teď. Bylo to otázkou čistě hypotetickou, protože stropy byly vysoké a tudíž ta situace nenastala. Důvod, proč se najednou tak probral, byl prostý. Lítost z něj totiž vyprchala jakoby mávnutím kouzelného proutku a jeho srdce se mu v hrudi zatřepetalo jako polapená holubice. Myšlenky se mu totiž pořád vracely k Laynn a teď si uvědomil, že vlastně vůbec neví, co s ní je. Nemohl to vědět, celé roky se přece neviděli… copak to nebyl důvod k obavám?
Pocítil, že se o něj pokouší panika, avšak snažil se jí vzdorovat střízlivým uvažováním. Určitě byla v pořádku. Však byla vždycky tak chytrá, slušná, šikovná… nepochybně zůstala v rodné smečce, kdoví, třeba se vypracovala až na nějakou vysokou pozici – byla přece takový ten typ, který by na to měl, ne? Logicky to tak mohlo být. V nějakém jiném světě by Stínovi tohle jako uklidnění stačilo… tedy, tam by ho ani nepotřeboval, protože by ho v životě nenapadlo přemýšlet tímhle směrem. Jenže do jeskyně se zrcadlovými stěnami logika nedosahovala a navzdory tomu, že se Stín zoufale snažil udržet tu představu Laynn šťastné a spokojené, nedařilo se mu to. Prokluzovala mu pod tlapami bez ohledu na to, jak zoufale se do ní snažil zabořit drápy, aby mu neunikla. Místo toho se objevovala jiná představa. Laynn ležící na dešti, její obvykle neposkvrněný hnědý kožíšek slepený bahnem a krví. Už se nesmála a ve zlatých očích jí netančily veselé jiskřičky – zírala do šedého nebe prázdnými důlky, které se plnily dešťovou vodou a přetékaly, takže to vypadalo, jako že vlčice pláče. A i když byla mrtvá, přesto se hrůzně pohybovala. Ne ale svým vlastním přičiněním. Jen činností zástupů červů a larev, pro které se stala hostinou.
„Ne!“ vyštěkl Stín a zatřásl hlavou, aby tu vidinu zahnal. Jeho zrcadloví dvojníci na něj teď hleděli polekaně – ne, vyděšeně. Chladné pařáty strachu se do něj zabořily opravdu hluboko. „To není pravda. To se nikdy nestalo.“ Jenže ono se to mohlo stát, že ano? Ach, ano, mohlo se to stát, mohlo se to stát úplně snadno. A způsoby, jakými se to mohlo stát, byly opravdu nepřeberné. Možná i proti ní se nakonec smečka obrátila. Třeba jim nebylo dost dobré vyhnat jenom Stína, třeba nakonec vyhostili i tu jedinou duši, která mu pomáhala a která si k němu jakž-takž našla cestu. Stín to opět téměř viděl, Laynn, jak dostala přesně stejnou facku po čenichu jako on, jak jí tam zůstal krvavý šrám, který zanechá jizvu, jakési znamení jich vyhnanců. A pak ji viděl na cestách, samotnou, odvrženou. Hladověla a smůla se jí lepila na paty. Ze silné mladé vlčice se stávala chodící kostra, která se živila zbytky a rvala se o jídlo se šakaly. Taková troska, jako byl Stín, jenže ona měla citlivou duši a ničilo ji to mnohem víc, než jeho. A pak… co? Možná ji hlad nakonec dostihl. Možná to byl mráz. Možná zvěř. Nebo jiní vlci. Ale výsledek byl pokaždé stejný. Mrtvá. Mrtvá. Mrtvá.
Ne. Tak to nemohlo být! Stín cítil, jak se mu vnitřnosti stahují do ledového uzlu a srdce se rozbíhalo rychleji a rychleji. Laynn byla určitě ještě naživu. Ale… to třeba mohlo být ještě horší, než kdyby byla mrtvá, že? Kdyby umřela, určitě by se nedostala na takové příšerné místo, jako Stín. On si to zasloužil a svým způsobem i chápal, že se sem dostal. Ale Laynn by se určitě dostala na nějaké dobré místo, na nějaké hezké. Jestli však byla stále naživu, znamenalo to, že stále mohla trpět. Třeba se pořád ještě potloukala po světě jako tělo bez duše, pouhá skořápka, polozapomenutou ozvěnou toho, čím jednou byla, sotva dost sil na to, aby vlekla svoje zmučené hladové tělo dál… a navíc přicházela zima. Zmrzne. Nebo třeba nebyla vůbec sama. Možná ji ani nevyhnali ze smečky, možná se prostě beze stopy ztratila – jenže Stín, v tomhle svém novém stavu, si dokázal velice snadno domyslet, co by mohlo znamenat „beze stopy“. Někdo ji třeba unesl. Nějací maniaci, co je bavilo mučit a týrat bezbranné vlčice. Ani si neuvědomil, jak je ironické, že by zrovna on měl na takové vlky pohlížet jako na nějaké zloduchy – copak on byl v čemkoliv jiný? Ale ne, ani ho to nenapadlo, jediné, na co dokázal myslet, byla sestra, která momentálně mohla někde zakusovat osud horší, než smrt. Co když na ni vážně někdo vztáhl tlapu? Vlci byli schopní příšerných věcí. Možná jí ubližovali jen tak pro potěšení, možná pro ni měli i nějaký účel. Třeba po ní mohli chtít, aby dělala matku jejich vlčatům. Přece by to byl mnohem rychlejší způsob, jak rozšířit svůj rod, než budovat jakýkoliv smysluplný vztah – pokud jste nemohli čekat, nebo měli pocit, že nemůžete, a chyběly vám morální zábrany, prostě jste si ukradli nějakou křehkou duši, co se nemohla moc bránit, z nejbližší smečky. A Laynn nikdy nebyla moc silná… mohla být tak snadná kořist… a pomatených psychopatů po světě pobíhalo hodně- „Laynn, sakra,“ zamumlal a začal se zběsile rozhlížet. Musel se odtud dostat pryč. Musel jít najít svoji sestru.

Tohle nejde. Tohle nezvládnu. Drcený pod tíhou lítosti, jakou nikdy předtím nepocítil měl šedý vlk pocit, že to musí každou chvíli skončit. Nedokázal si představit, že by to mohlo pokračovat o moc déle. Určitě brzy ztratí vědomí nebo umře, tentokrát doopravdy a dočká se té nekonečné temnoty, kterou po smrti očekával. Tohle muselo být jen nějaké přechodné stadium, které určitě brzy skončí. Muselo, protože tohle se nedalo vydržet. S každou vteřinou se toho na něj hrnulo víc a víc a jakmile zvedl oči od naleštěné podlahy, kterou nyní potřísnila jeho vlastní krev, srazil se pohledem s dalším párem stříbrných očí, které se do něj zabodávaly a připomínaly mu, čeho všeho by měl litovat.
Mohl být někým. Mohl mít normální život. Možná i přátele a rodinu. Jenže místo toho všechno odvrhl. "Protože jsou to všechno hlouposti," zavrčel skrze sevřené tesáky, aby to vysvětlil tomu odrazu, který na něj hleděl. "Nekonečný závod za štěstím je jenom pro pitomé hlupáky, co se tryskem ženou za něčím, co nikdy nemůžou mít a nakonec jim to zlomí vaz." Jenže když to teď říkal, přesto pořád cítil, jak lituje toho, že to nikdy ani nezkusil. "Ne. Je to hloupost. Nikdy jsem nikoho nepotřeboval. Nikdo mi nic nemůže sebrat. Vždycky jsem díky tomu přežil, vždycky." Vždycky? Ne. Ne vždycky. Tentokrát nepřežil, byl poražen a zabit jinou verzí sebe sama a odsouzen k tomu, aby ho jeho vlastní pocity vypuštěné z klece rozervaly na kusy, dokud z něj nezbydou jen zničené cáry. Tak to nemůže být. Přiměl se opět vstát a jal se znovu obcházet kulatou místnost. Nemohl jen tak ležet. Musel se snažit trochu vzepřít. Ale jakákoliv snaha o odpor byla okamžitě zavalena další černou lítostivou vlnou. Jak si všechno vyčítal!

Proč se mu to dělo? Proč se to dělo zrovna jemu? Inu... on vlastně věděl proč, nebo snad ne? Jenže co bylo tohle tedy za místo? Možná to vážně bylo peklo. Věčné zatracení. Bude tu teď navěky trpět, zavalený tíhou vlastní lítosti? Ne. Navěky to určitě nevydrží. Nevydrží to už ani o pět minut déle. Připadal si jako zavalený krutým, těžkým balvanem. Nedokázal se zvednout, odmítal vzhlédnout a podívat se do zrcadlových stěn, jen aby spatřil vlastní vyděšenou tvář. Nechápal, co se s ním děje, a vůbec se mu to nelíbilo. Byl zvyklý mít svoje emoce pod kontrolou, velice pečlivě je střežit a korigovat. Tohle... tohle bylo příšerné. Nebyl zvyklý tolik cítit... a tahle intenzita emocí by asi zamávala s každým.
Nejdřív s tím bojoval, vzpouzel se, všechno v něm se bránilo a snažilo se zavřít tu hroznou katastrofu zase zpátky pod pokličku, ale bylo to zcela marné. Nic tomu nedokázalo zabránit. Ze samého zoufalství zabořil tesáky do vlastní tlapy v naději, že ta fyzická bolest přebije psychickou, ale přineslo mu to úlevu tak možná na dvě vteřiny. Pak se přes něj přelila další temná vlna. Litoval najednou snad úplně všechno, každého jednoho kroku, který v životě učinil. "Proč?" vydechl, ale odpovědi se nedočkal. "Proč, proč, proč..." Přitiskl tvář na studený kámen pod sebou, tlapa ho bolela a kapky krve z ní potřísnily lesklou dokonalost podlahy, ale on nic z toho vůbec nevnímal. Měl svou vlastní vnitřní bitvu. Ta si vyžadovala veškerou jeho pozornost.

Ještě jednou se rozběhl a narazil bokem do stěny, jako by to mohlo něco změnit. Nezměnilo. Akorát mu podjely nohy a on se po hladkém povrchu sklouzl až na zem. Tam zůstal ležet. Nedokázal uzvednout svou vlastní váhu, když ji k zemi táhla taková hrozná tíha. Srdce mu v hrudi bilo jako šílené, ale on si to ani neuvědomoval. Poprvé po spoustě let cítil opravdovou duševní bolest a ta byla opravdu hrozná. Viděl sám sebe v odrazu naproti - odpornou prohnilou trosku, co neměla nic a přesto ztratila všechno. Žil jako podlý červ. Neměl přátele, rodinu, nikoho nikdy nemiloval. A nikdo jeho. I když... Laynn ho měla ráda. Opět se mu její tvář vynořila v paměti a jemu se z hrdla vydralo jakési přidušené zaúpění. "Proč s námi nikdy nejdeš, Stíne?" "Mě to mrzí. Mrzí mě to, mrzí," zakňučel. "Proč s námi nejdeš?" "Proč se mnou nemluvíš?" "Kde jsi zase byl, Stíne? Měla jsem o tebe strach... měla jsem o tebe strach... strach..." "Ticho, ticho, ticho," kňoural, drápal kluzkou podlahu, skřípal zuby, ale k ničemu to nebylo. Nemohl uniknout tomu, co bylo v jeho hlavě. "Měla jsem o tebe strach." Pořád to slyšel. Myslel na to, kolik příkoří asi sestře způsobil. Jak hrozně ji donutil se cítit svým vlastním chováním. "Jsi přece můj bratr." "Tichooo," zaúpěl a přikryl si hlavu tlapami, jako by tím své nitro dokázal umlčet. Nedokázal. To bolí. Už dost. Už dost. Přesně kvůli tomuhle se vší té přítěže emocí chtěl zbavit. Kvůli té bolesti, která mu rvala srdce na dvě půle. Byl jí trýzněn, trápen. Mnohem radši by trpěl fyzickou bolestí, než aby procházel tímhle hrozným peklem. Bojoval s tím, snažil se zatlačit všechnu lítost zase zpátky do zapomnění, kam patřila, ale bylo to, jako by se holými tlapami snažil zastavit řeku po jarním tání.

Sladká temnota. Krásné nevědomí. Tma objímala Stína jako dobře padnoucí kabát a nezdálo se pravděpodobné, že by se ještě někdy měla změnit v něco jiného. Byl přece mrtvý, ne? A zemřít znamenalo navždy ztratit všechno, kromě té nicoty. Za života přesně tomuhle Stín věřil. Před tím, než se narodil, nebylo nic. A to samé nic bude i potom, co umře. Ano, tomu věřil.
Jenže, jak se mělo brzy ukázat, mýlil se. A měl na vlastní kůži pocítit, že smrt zdaleka není tak definitivní záležitostí, jak se může zdát.
Žuch. Přesně takový zvuk vydalo jeho tělo, když dopadlo na zem jeskyně. Jeho… tělo? Tak počkat. Svoje tělo by si přece už neměl uvědomovat. Jeho tělo bylo mrtvé. On byl mrtvý. Zvedl hlavu, otevřel oči. Možná byl mrtvý, ale rozhodně se tak necítil. Přední tlapa mu automaticky zalétla k hrdlu, které mu Odraz roztrhal. Bylo celé. Žádná bolest. Ani kapka krve. Pořád měl svůj kožich, všechny končetiny, slyšel, cítil a viděl. A to, co viděl, se mu tedy vůbec nelíbilo. Pozvedl hlavu od svých tlap, aby se rozhlédl, kde to skončil. Zalapal po dechu… a asi tucet dalších Stínů zalapal s ním. „Ne,“ uniklo mu mimoděk. Stěny jeskyně byly tak lesklé, že fungovaly jako zrcadla. Nebyl tu uvězněn s jedním odrazem, od kterého by se mohl odvrátit, ale s několika, hleděly na něj ze všech stran. Zíraly. Stín zavrčel a oni zavrčeli zpět. Cenili na něj zažloutlé tesáky. Otočil se k nim zády a z druhé strany jeskyně se šklebili zase další. Propadl se přímo do své nejhorší noční můry.
Musí odtud být cesta ven, pomyslel si. Jediný otvor, který viděl, byl ale ten nahoře a ten byl strašně vysoko. Neměl šanci tam vyskočit. Obešel jeskyni kolem dokola, pak ještě druhým směrem, držel se těsně u stěny, aby mu neunikla ani ta nejmenší skulinka, ale nic. Nic neviděl. Žádnou možnost úniku. „Kruci,“ zaklel tiše a stáhl vztekle uši dozadu. Odraz naproti ho napodobil. Stína to dopalovalo. Nesnášel je, nenáviděl! Skočil proti lesklému kameni, ale jeho tlapy samozřejmě narazily na odpor, který nedokázaly překonat. Zaryl se drápy – tedy pokusil se o to – ale nedokázal zanechat jediný škrábanec na nesnesitelně dokonalém povrchu. A přesto se o to pořád snažil! Drápal, skákal po jeskyni jako smyslů zbavený, snažil se dostat ven ze svého vězení, probít se pryč, zbavit se těch odrazů, ale marně. Marně.
Až, když byl úplně bez dechu, se zastavil uprostřed jeskyně se svěšenou hlavou, hrudník se mu prudce zvedal a klesal a on najednou cosi ucítil. Kdesi uvnitř v sobě. Někde tam hluboko, kam to pohřbil a dlouhá léta pečlivě udusával, se něco pohnulo. Začala praskat hráz a než si Stín dokázal uvědomit, co se děje, všechno se valilo ven. Zamotala se mu hlava, když ho zasáhla první vlna čehosi, co nejprve ani nedokázal pojmenovat – až tak hrozně dlouho to necítil. Sedl si z toho na zadek. Vůbec se mu to nelíbilo… jako by mu někdo mačkal srdce a svědomí a on si uvědomil, že ten podivný pocit je lítost.
Najednou si uvědomil, co všechno ztratil. A teď nemyslel jen svou smrt, ale hlavně všechna ta léta předtím. Tíha vlastních činů, kterými se nikdy netrápil, na něj dopadla jako drtivý balvan. Pomyslel po dlouhé době na domov, na malého vlčka jménem Gardain, který byl výstřední a podivný, ale nebyl zlý – ne do té doby, než proměnil všechny své city na hromadu sutin a nestal se Stínem, lhostejným, proradným, nečestným. Uvědomil si, že je mu toho malého vlka líto. To on ho zabil. Nejen to. Zničil ho, roztrhal ho na kusy a zadupal do země. Zapomněl na něj. Jako by nikdy ani nebyl. Zasloužilo si to to ubohé vlče? Zasloužilo si, aby s ním Stín takhle zametl? Jistě že ne. Nikdo si nic takového nezaslouží. A on to přece udělal… a to byl jen začátek.
Poprvé za celý život ho napadlo, jaké mohly věci být, kdyby to neudělal. Kdyby v sobě nepohřbil veškeré dobro ze strachu z další bolesti. Mohl dát světu šanci, trochu se mu otevřít… ale on si vybral přesně opačnou cestu. Vlastně se zabil už před lety. Připravil se o jakoukoliv šanci na cokoliv lepšího. Měl sestru, která ho měla ráda. I ona teď byla pryč. Jistě, rodina ho nemilovala a on je taky nemiloval. Mohl tedy jít a hledat štěstí jinde. Jenže tak to neudělal. Místo toho všechno zničil. V tom byl přece nejlepší. Ničení, destrukce, temnota. To byl jeho život. Pouhé přežívání, živoření, beze smyslu a bez cíle. Jen ubližoval. O nikoho se nestaral a nikdo se nestaral o něj. Tolik let byl jen stínem. Vystavěl kolem toho celou svou existenci. A až nyní, když bylo vše ztraceno a on mrtvý, si uvědomoval, jak ho to všechno hrozně mrzí a kolik toho ztratil. Při pohledu zpět neviděl nic jiného, než milion zabouchnutých dveří, ztracených šancí. Některé zabouchl sám, některé mu zavřeli před nosem, ale to nic neměnilo na výsledku. Propásl všechno, co mělo nějaký význam.
Do hlavy se mu hrnuly další a další vzpomínky, jak jednou ten proud začal, už se nedal zastavit, ale on měl pocit, že to neunese. Musel to nějak zastavit. „Je to fajn, Stíne, měl bys s námi taky někdy jít.“ Jasně jako v letním slunci se mu před očima vybavila tvář Laynn, když ho lákala, aby s nimi šel na lov. Zakroutil se, jako by ho bolelo břicho. Nešel s nimi, nikdy nešel. Viděl vzteklé tváře tuláků, se kterými se rval o jejich kořist. Viděl vyděšenou tvář vlčete, které zahnal do kouta. Viděl vlastní krev, jak kape na bílý sníh. „Ne, ne, NE!“ zařval. „Už dost, už to stačí!“ Ale očividně to nestačilo. Vzpomínky mu vířily hlavou a jeho duše byla drcena a mačkána a natahována, dokud se z ní nevyždímou i ty poslední zbytky toho hořkého citu, lítosti. Stín se kroutil jako had, ale nebylo mu to nic platné. Rozběhl se znovu proti stěně, narazil do ní bokem, ale ani se nepohnula. Chtěl pryč, musel pryč. Tohle nezvládne. Nedokáže unést tak hroznou vinu! Rozbíhal se proti zdi a narážel do ní, dokud neměl bok úplně otlučený, ale vůbec nic se neměnilo. Možná se to spíš zhoršovalo. Tváře a hlasy a promarněná léta… nekonečný kolotoč, nekonečný tanec v jeho hlavě.

Vždycky ho rozčilovalo vidět svůj odraz na vodní hladině. Pokaždé se na něj díval nesmírně přechytrale, jako by věděl něco, co Stín neví, a jako by každou chvíli mohl na něj z té kaluže vyskočit. Ještě předtím, než se poprvé střetnul se svým odporným dvojníkem v bažinách, často se mu vracel sen, že se přesně to stane. Že jeho odraz najednou není na vodě, je skutečný a střetnou se v boji, co nikdy neskončí. S tím, co na něj poulil stříbrné zraky z každého jezera, z každé kaluže se porvat nemohl. S tímhle ale ano. Tenhle byl hmotný, skutečný, odporný podlý všivák a Stín byl odhodlán s ním skoncovat jednou pro vždy. Vyrazil po jeho hrdle a vložil do toho úderu veškerou nenávist, kterou k němu choval - kterou choval k sobě, ačkoliv si to neuvědomoval. Sevřel tesáky v očekávání shnilé chuti v tlamě, až Odrazu vyrve hrdlo z těla... a secvakl je naprázdno. "Co-" Jeho zmatení, způsobené tvrdou ranou do hlavy, trvalo jen chvíli. Ne, protože by pochopil, co se stalo, ale protože měl rázem mnohem větší starosti.
Dvojník viděl jeho omyl, vycítil příležitost a využil ji bez nejmenšího zaváhání. Zmocnil se slabiny přesně ve stínovském manýru. Trvalo snad zlomek vteřiny, než sevřel svými tesáky Stínovo hrdlo. On se trefil. Neviděl trojmo. Viděl jen vítězství a toho dosáhl. Stínem - tím originálním - projela hrozná bolest, vzepřel se proti těm zubům, které nemilosrdně pronikaly hlouběji a hlouběji, ale tím to dělal jen horší. Uvědomil si to. Pak už ležel klidně, ačkoliv na něj veškeré instinkty řvaly, aby bojoval, bránil se, utíkal, zachránil si život. Neudělal nic z toho. Naprosto vzdal jakoukoliv snahu o únik. Ležel, napjatě, ale bez pohybu, a hleděl do zjizvené tváře své smrti. Opouštěly ho síly. Srdce mu bušilo šílenou rychlostí, jako by si ještě naposledy chtělo vyhodit z kopýtka, ale on se vlastně cítil celkem klidný. Svým způsobem to vítal. Chtěl přece umřít. Tak teď se mu to splnilo. Zrak se mu zatmíval, svět kolem šedl, jak ho opouštěla krev a s ní i vědomí. V té poslední světlé chvíli ho napadlo, že je téměř poetické, že je nakonec svou vlastní smrtí. Asi měl vědět, že to tak nakonec bude... Ale to už ho pohltila tma a chlad. Jeho tělo se stalo jen prázdnou schránkou. Možná jí bylo už předtím. Nyní na tom už nezáleželo. Stín byl pryč... a jen stěží by se našel někdo, kdo by pro jeho ztracený život plakal.

Stínovi bylo celkem šumák, jestli Fiér půjde taky nebo zůstane trčet tam u vchodu. On prostě mířil do hlubin hory, rozlousknout místní záhadu a pomoct Noroxovi zavařit siru Alastorovi, který se stal jakýmsi boxovacím pytlem. Neměl tedy sebemenších pochyb, že by to jeho kolega zvládl i sám, ale zároveň nechápal, proč by měl mít všechnu srandu pro sebe.
Možná se na tu srandu neměl tak těšit, protože se jí vzápětí vydal naproti mnohem rychleji, než měl původně v plánu. Svah byl vážně prudký a na štěrku, který ho pokrýval, se špatně brzdilo, jak Stín zjistil až ve chvíli, kdy bylo příliš pozdě. Nabíral rychlost, ztratil rovnováhu... a už se valil z kopce hlava nehlava, v zorném poli se mu míhala i trikolorní šmouha, která byla nepochybně Fiér a kolem uší mu svištěl kouřem páchnoucí vzduch. A pak prásk. Dopad nebyl ale zdaleka tak tvrdý, jak by měl být - zbrzdila ho totiž dvě těla. Všichni čtyři přeživší se octli na jediné propletené hromadě. Stínovi uniklo z tlamy duté "uf" a začal se vymotávat z toho chaosu končetin, hlav, ocasů a zadků.
Když se mu povedlo se osvobodit, měl na jazyku nějakou chytrou poznámku, ale spolkl ji, když si uvědomil, že na ně zírá jakési podivné dvounohé zvíře. Ne nepodobné gorilám, se kterými se už potkali. Tenhle byl ale mnohem menší, mnohem hubenější a vypadal mnohem neškodněji. Vlastně úplně neškodně. "Ha!" potěšil se Stín při pohledu na někoho slabšího, koho by si mohl zcela nepochybně podat. "Tohle je teď naše jeskyně, slyšíš?" pronesl, ale možná měl radši mlčet, protože to, co se stalo vzápětí, až moc nápadně připomínalo něco, co už jednou prožil. Z chodby se vynořili čtyři vlci, ale Stín měl oči jen pro toho jednoho, pro toho nohatého a kostnatého, který vypadal jako znetvořený odraz na vodní hladině. "Ty. Už zase ty." Stínův odraz. Už se s ním jednou utkal... a přežil to. Ale dokáže to i podruhé? Naježil se a hluboce hrdelně zavrčel. Čas to zjistit.
Vyrazil přesně ve stejnou chvíli, jako ten druhý, takže se srazili v plné rychlosti a tvrdě dopadli na zem jeskyně. Odraz se octl dole, takže originál na malou chvíli měl navrch. Vrhl se tesáky přímo po jeho hrdle v naději, že by tuhle věc mohl dokončit dřív, než vůbec pořádně začne, ale Odraz ho zasáhl tlapou ze strany do čenichu a odvrátil jeho úder. Stín zavrčel, přitlačil masáka předními tlapami k zemi, jenže ten zmetek byl kluzký jako had. Zabořil zadní tlapy do jeho břicha, odstrčil ho stranou a začal se sápat na nohy. Ale to mu Stín nehodlal dovolit. Jen, co nabral zpět rovnováhu, skočil odrazu na záda a zabořil mu zuby do zátylku. Chytil se ho jako klíště drápy i tesáky a odmítal se pustit, i když se přes něj masák převalil. "Pusť se!" vrčel masák, ale Stín neviděl jediný důvod, proč by měl. Dělal tesáky co největší paseku na masákově krku a on na něj nemohl dosáhnout - z jeho pohledu tohle bylo úplně to nejlepší místo, kde mohl být.
Jenže Odraz to tak neviděl a byl plně odhodlán se Stína zbavit. Rozběhl se - tak rychle, jak to pod vahou svého žijícího dvojčete dokázal - proti zdi a vší silou k ní přirazil bokem. A že se trefil dobře! Stín narazil hlavou do kamene a v tu chvíli viděl před očima jiskřičky. Pustil se. Spadl na zem a v tu chvíli měl Odraz nad sebou. A teď to byl on, kdo mu šel po krku. "Dostanu tvůj kožich, červe. Tentokrát se mi to povede." "Jen přes mou mrtvolu," pronesl Stín, uchechtl se svému vtipu, který nikdo neslyšel, a vyrazil přední tlapou proti Odrazově tváři, tak, jak to předtím udělal zase on. Vážně byli jeden a ten stejný. Ale Stín uměl nejspíš líp mířit. Trefil se drápy přímo do oka Odrazu a ucítil, jak mu na tlapu vyteklo jakési svinstvo. Odraz zařval, zvedl hlavu a Stín se pohledem uzamkl na jeho odhalené hrdlo. Otevřel tlamu a zamířil přesně na to zranitelné místo. Pořád ještě viděl trojitě po té ráně do hlavy, která ho bolela jako střep a cítil, že mu z ní teče krev, ale doufal, že tohle ještě zvládne. Musel, jinak bylo po něm.

Norox upoutal letmým dloubnutím Stínovu pozornost. Šedivák se na svého kolegu obrátil právě včas, aby spatřil jeho gesto k Alastorovi. Nepatrně pozvedl koutky do úšklebku. Norox nepochybně něco chystal. A opravdu - vzápětí podtrhl tomu ufňukanému poseroutkovi zadní tlapy a ten se začal kutálet dolů kamsi do tmy. "Ha!" zvolal Stín triumfálně, ale moc dlouho mu to nevydrželo, protože hned za hnědým mladíkem se dolů začal řítit i jeho parťák. Stín se zastavil ve svých krocích a chvíli jen zíral do chodby, kde oba vlci zmizeli. "He," okomentoval to po chvíli velmi inteligentně. Měl dojem, že mu z tohohle místa zakrňuje mozek.
Zůstal tu tedy sám s Fiérem. No bezva. Lepší společnost si fakt nemoh přát. Viděl to tak, že mají dvě možnosti. Mohli nechat Alastora s Noroxem na pospas a odejít. Možná jeskyni zatarasit nějakým balvanem, zastavit dým a být hrdinové... Kdyby nahoře zůstal s Noroxem, snad by o tom i uvažoval, ostatně zapečetit Alastora s tím rytířem na bílém koni dole v nějaké smradlavé kouřové hoře, to znělo naprosto dokonale. Jenže tak to nebylo a Stín se dřív bude smažit v pekle, než by spolupracoval s klapoouškem. Popravdě se mu taky moc nechtělo nechat Noroxe, ať si užije všechnu zábavu sám. Ohlédl se tedy na Fiéra, odfrkl si a vyrazil do hlubin jeskyně. Ať si trikolóra dělá, co chce. On jde dolů.

Nakonec přechod úzké římsy přežili všichni. Noroxovi se asi nenaskytla žádná lepší příležitost, než Stínovi a Fiér... kdoví, co se honilo hlavou jemu. Vražda to ale asi nebyla, soudě dle faktu, že nakonec na širší plošině stanuli všichni. Stín si při pohledu na Noroxe s morbidním pobavením uvědomil, že dokonce i Lilac to svým způsobem zvládla. Nebo aspoň její část. To je tak hezké, uchechtl se pro sebe a rozhlédl se, kde to přistáli. Nemusel se rozhlížet zrovna soustředěně, aby mu došlo, co je zde hlavním bodem zájmu. Do hloubi hory totiž vedla pořádná díra, stezka, která se svažovala kamsi do tmavých hlubin. Valil se odtamtud ten černý dým, který stoupal směrem ke Galliree. "Ha. Bingo," zamumlal si šedivák pro sebe a přiblížil se ke vchodu. Konečně to vypadalo, že k něčemu došli, i když si nebyl jistý, k čemu vlastně a co to má znamenat. Ne, že by mu na tom moc záleželo - momentálně se mu zdálo nejdůležitější, že v nitru jeskyně se alespoň skryjí před ukrutným sluncem.
Už se chtěl vydat dovnitř, když ho cosi znovu zarazilo. Hlas. Někdo tam mluvil nebo si možná prozpěvoval, těžko říct se vší tou ozvěnou, a po stěnách poskakovalo světlo. To osobně Stínovi připadalo logické. Není dýmu bez ohně a všechno tohleto, však víte. "Však mi už si na tebe posvítíme," zazubil se a vyrazil do jeskyně společně s Alastorem a nejspíš i všemi ostatními. Nebyl si jist, jestli se chce podílet na záchraně Gallirei nebo spíš přispět k tomu, aby ji ten čouďák pohřbil navždy. Na jednu stranu se mu vůbec nechtělo zůstávat na tomhle odporném, horkém místě, na druhou stranu mít svůj díl na zničení jedné celé země, která dřív bývala tak sladká a krásná, až ho z toho bolely zuby? To znělo moc lákavě. A našel by si i jiný domov. Už žil na spoustě míst. Prozatím ale stejně bylo brzo se rozhodovat. Nejdřív museli původce dýmu najít.

Bylo jich tedy zas o jednoho míň a nezdálo se, že by to někoho zrovna dvakrát rozhodilo. Stín se tiše uchechtl, když spatřil, že jeho kumpán si v tlamě nese tlapičku. Rodinná tradice. Vypadalo to, že se všichni své packy pro štěstí dočkají, jen Stín, který po ní toužil nejdéle ze všech, bude mít smůlu. Střelil skeptickým pohledem po Fiérovi, od kterého z nějakého důvodu čekal trochu větší reakci, než to, co nakonec vlk předvedl. Což nebylo vlastně nic. Moc se tím ale nezabýval - důležité bylo, že to přežil on a Norox, osud Lilac ani duševní stav klapouchého ho nijak nezajímaly. Navíc je čekal další kus cesty. Snad už finální výstup. Stína ten nekonečný kopec začínal celkem nudit, nehledě na to, že tu byl hic, slunce pražilo jako pominuté a vůbec. Tohle prostě nebylo nic pro něj. Jakkoliv vzrušující nejdřív nová země byla, šedivák si začínal uvědomovat, že by možná byl radši zpátky na Galliree. Ale ne dřív, než odhalí tajemství, které dřímá ve chřtánu doutnající hory - na to už došel moc daleko.
Alastor kráčel napřed, spěchal, zřejmě se obával, čeho by se jinak dočkal. Stín, který šel několik metrů za ním, to považoval za rozumné. Moc rád by mu podkopl nohy a sledoval, jak se řítí do propasti, která se jim otevřela po boku. Třeba by ještě dohnal otce na cestě na onen svět. Ale pozdě. Než se vůbec rozhoupal k tomu, aby ho dohnal, byl ten posera už na druhé straně. A Fiér byl zase někde za ním, tudíž jaksi mimo jeho dosah. Na úzké skalní římse ze nemohl otočit, aby se ušákovi postavil čelem. Škoda. Bleskl pohledem přes rameno po Noroxovi. Třeba se jemu nabízela lepší příležitost "omylem" trikolorního vlka postrčit? Když už nemohl dělat nic jiného, pak se aspoň loudal, táhl se jako smrad, aby se Fiér nemohl cpát dopředu moc rychle a Norox mohl případně využít situace. V jeho zabedněnosti mu nedocházelo, že kdyby Fiér měl podobný nápad (a stěží by mu to někdo mohl zazlívat), dělal ze sebe Stín právě naprosto dokonalý terč.