Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Skoro ani nezaznamenal, že došel k řece a že si jeho tlapy samy našly most v podobě padlého kmene. Až když seskočil na druhém břehu, ohlédl se přes rameno a zjistil, že překonal překážku. "Hha," vydralo se mu z hrdla, ale těžko říct, jestli to mělo být uchechtnutí nebo spíš projev zmatení. Moc dlouho se nad tím ale nepozastavil, protože se o něj otřel lehký vánek a i když nebyl obzvlášť větrný den, připomněl mu, že by si měl najít rychle jídlo a úkryt, jinak bude v pěkném průšvihu. Ale jestli jsem mrtvý, pak se mi nic nestane. Kdyby si tím tak mohl být jistý. Tyhle končiny mu zase byly neznámé. Všechno ostatní ale působilo hodně reálně. Ta zima, sníh a především trýznivý hlad - ten v té zrcadlové jeskyni vůbec nepociťoval. A vůbec bylo všechno tohle utrpení mnohem podobnější tomu, které znal ze života, nebylo to takové psychické týrání, jaké zažil tam v té příšerné kobce. "Jsem živý?" zeptal se nikoho a nikdo mu neodpověděl. Tiše si povzdechl. Srdce měl těžké a to se mu vůbec nelíbilo. Neměl by se takhle cítit. Neměl by cítit nic.
Terén se stával hrbolatějším a kamenitějším. Před Stínem se tyčily hory. Chvíli se zastavil a zahleděl se na ně. Necítil se na výstup. Na druhou stranu tam mohl najít nějaký úkryt, a ten zoufale potřeboval. Pomalu si tedy začal hledat nějakou cestičku. Opravdu velmi pomalu. Třásl se, po pár metrech se zastavoval a oddechoval. Byl už opravdu na pokraji sil a pořád ještě neměl vůbec nic do žaludku, ani místo, kde by se schoval. Nakonec se na něj ale pousmálo štěstí. Tohle místo nejspíš obývali i další predátoři, protože Stín narazil na zbytek zajíce. Byl to opravdu zbytek, většina toho, co stála za řeč, byla už sežrána, ale jeho vyhládlému já to přišlo jako ta nejkrásnější hostina. Uchopil tu ohlodanou kostru a chtěl se hned pustit do jídla, když ho opět ofouklo a on se znova neovladatelně rozklepal. Znaveně tedy vyrazil, trosky zajíce táhl napůl po zemi a tlapy sotva zvedal. Naštěstí objevil vstup, který vypadal, že někam vede. Stín se tam vmáčkl, aniž by přemýšlel, že to může být domov toho, co tam nechalo toho zajíce. Naštěstí to tak nebylo - jeskyňka byla totiž dost mrňavá, ale jemu bohatě stačila. Lehl si přitisklý zády ke stěně a hned se pustil do zajíce. Ohlodal mu uši, pak začal mezi kostmi lovit jakékoliv zbytky masa, které by tam snad mohly zůstat. Ale v žaludku mu pořád kručelo, i když se zbavil té nejhorší křeče. Začal hlodat samotné kosti, ale někde uprostřed toho procesu usnul. Byl příliš unavený. Kdyby tam na něj někdo nahlédl, jak tam leží stočený v co nejtěsnějším klubíčku, i ve skrytu jeskyně se stále jemně chvěje, neklidně oddechuje a z tlamy mu napůl vypadává zaječí kost, stěží by viděl nebezpečného, zákeřného vlka... Spíš jen ubohé ztracené stvoření, které bylo naživu a nevědělo proč - ani si nebylo jisté tím, jestli vůbec naživu opravdu je.

//Narrské vršky

Pomalu se propracovával sněhem směrem k lesu, třásl se jako osika a drkotal zuby. Byla mu zima, taková strašná zima. A kdyby jen to, hlady už skoro šilhal, žaludek měl křečovitě stažený a hladově mu v něm kručelo. Jenže neměl absolutní šanci si cokoliv ulovit, na to byl až příliš slabý. Dokázal sice jít, ale rozhodně by nezvládl běžet, natožpak něco pronásledovat. Vlekl se vytrvale kupředu a teď se mu začínalo zdát, že tahle místa poznává. Ano, jistě. Tenhle les si rozhodně pamatoval. Byl tu přece se Sunstorm a s Akim, asi tak před miliardou let. Takže... Takže je tohle Gallirea? Pomalu zamrkal. Jednou, podruhé. Les zůstával stále stejný. Vypadalo to jako Gallirea. On ale neumřel tady. Umřel na tom jiném místě, na ostrově s hustým lesem a zadýmenou jeskyní na vrcholku hory. Jak by mohl být teď tady? Jenže už viděl podivnější věci. Nikdo tady neumře, řekl mu před nějakou dobou... někdo. Někdo mu to řekl. Skoro si vzpomněl, kdo, ale pak mu to uteklo. Přestal nad tím uvažovat, myšlenky mu vyšuměly ven ušima. Cítil kolem pachy zvířat. Srny - na ty bylo zbytečné plýtvat energií. Cítil taky zajíce. Ale i ti byli příliš rychlí. Nemohl je nikdy chytit. Při té myšlence si s hrůzou uvědomil, že má zase na krajíčku. Rychle zamrkal, tak to ne, už žádné slzy, určitě ne kvůli něčemu tak pitomému, jako kvůli tomu, že nemůže nic ulovit. Odkdy ho něco takového trápilo? Stejně ho lov nebavil. Najde si nějakou mršinu. Problém byl jen v tom, že ji musí najít vážně, vážně rychle, nejlépe společně s nějakým úkrytem, jinak by taky mohl umrznout. Ale nezdálo se, že by les pro něj skýtal naději na nějaký kus žvance. Musel dál.

//Kraj světa přes Tenebrae

//Zapadlý kout

Klopýtal přes tu pouštní pustinu s přivřenýma očima, protože se tam vířil písek a drobný štěrk, který mu zabraňoval stříbrné zraky pořádně otevřít. Kromě toho hrozně štípal do kůže, která se šedému zdála opravdu až přehnaně citlivá. Možná je tohle další test. Nekonečná poušť, kterou musím přejít s písečnými blechami v kožichu... Odevzdaně šoupal jednu nohu před drouhou, ale pak si uvědomil, že ho nic nenutí jít dál. Mohl to vzdát, stejně už byl mrtvý (byl ale stále ještě mrtvý?), neměl co ztratit (vážně?), mohl si prostě jen lehnout na bok, počkat, až ho vánek zafouká pískem a nechat věčnost, ať si ho konečně vezme. Ano, přikývl si pro sebe - už ho nebavilo hrát roli v tom divadle, které pro něj někdo připravil. Nebude spolupracovat. Prostě umře podruhé i v tomto světě, tentokrát pořádně. Začal se zcela dobrovolně skládat k zemi, jako když loutce přestřihnete provázky, jenže si k tomu nevybral zrovna to nejlepší místo. Svalil se totiž na zem přímo na okraji svahu, ne zrovna příkrého, ale zato dlouhého, a začal po písku klouzat dolů. Nehraju, opakoval si, odevzdal se do rukou gravitace zcela hadrový a bezvládný a ona ho táhla níž a níž.
Čím níže byl, tím více byl písek smíchaný se sněhem, až nakonec svah skončil a Stín přistál ve studené závěji. Jestli si doteď myslel, že je s jeho kůží něco v nepořádku, teď zjistil, že dosud věděl úplné nic o vážnosti situace. Jak se setkal se studeným sněhem a chladným vzduchem, celý povrch jeho těla doslova vybuchl tisícem malých jehliček. Stínovi se z hrdla vydralo překvapené vykviknutí a začal se válet a svíjet ve sněhu, jako by tím snad mohl něčemu pomoci. Tak hrozně to svědilo, až to spíš bolelo - trvalo snad několik minut, než ten hrozný pocit trochu přešel a on sebou přestal tlouct kolem jako pominutý. Když se konečně vyhrabal na nohy, zachvátil ho ale jiný pocit. Zima. Otřásl se. Jakto, že byla taková zima? "Jen další zkouška," procedil skrze drkotající zuby a vykročil pomalu, nejistým krokem dál. Mysl mu pokrýval drobný závoj mlhy. Nevěděl, kde je, napůl si uvědomoval, že se něco změnilo, že se možná nějak vrátil, ale druhá polovina jeho mysli byla pořád zaseknutá ve světě mrtvých - ta teď získala navrch. A momentálně bylo jeho největší starostí naplnit si prázdný žaludek a asi také najít nějaké teplé místo. Taková hrozná zima...

//Tmavé smrčiny

//Limbo

Tiskl pevně víčka k sobě. Neměl už sílu se bránit ani vzdorovat a aby toho nebylo málo, po tvářích mu tekly slzy - ten nejhorší projev slabosti, citu, jasná známka toho, že někdo, ať už to byl kdokoliv, se hrabal v tom, v čem se hrabat neměl a vytáhl na světlo věci, které si Stín přál dávno zapomenout. A v uších se mu ozýval ten hrozný syčivý hlas. Kdosi se mu chechtal, tak nahlas a tak protivně, až cítil, jak se mu ten hlas zařezává přímo do hlavy. Myslel, že se mu lebka musí každou chvíli rozskočit vedví, že to nevydrží, že to nikdo nemůže vydržet, že už se prostě dočista zblázní, notak, někdo to zastavte-
Otevřel oči a všechno náhle utichlo. Chvíli jen ležel, těžce oddechoval, slzy mu usychaly na tvářích a on si užíval to nastalé ticho. Užíval si ho ale jen velice obezřetně. Když posledně nastalo, bylo pouhým přechodem z jedné hrůzy ke druhé. Co to bude tentokrát? Jenže se nic nedělo. Pak si uvědomil, že okolí se změnilo. Zrcadlová jeskyně byla pryč a nahradila ji jakási zamlžená poušť. Stín pomalu zamrkal, ale poušť nezmizela. Nasucho polkl v očekávání nějaké nové zrady, ale klid kolem přetrvával, jen vítr kolem něj prohnal pár částeček písku. Lehce se otřásl, když se o něj vánek otřel, a přitom mu došla další věc. Tohle tělo bylo trochu jinačí, než to, co měl v té jeskyni. Jistě, svým způsobem bylo pořád stejné. Pořád to bylo jeho tělo. Akorát že tohle bylo... nepohodlné. Kůže ho svědila, mírně, ale zato vytrvale a velice otravně. A celý si připadal jaksi divný. Něco se s ním stalo. Nedokázal na to ukázat tlapou, ale cítil to, jako by mu někdo sešvihal duši vrbovým prutem a ona se teď chvěla a třásla jako poplašené zvíře. Jako by někdo zvrátil všechny jeho dlouhé roky práce, během kterých se snažil ji učinit netečnou a necitelnou.
Pomalu se překulil na břicho a vytáhl se do sedu. Co se mu to stalo? A bylo opravdu už po všem, nebo tohle byla další zkouška? Pomalu se mu ty události začínaly slívat. Jak se to stalo? Byli v nějaké jeskyni s Noroxem - ale bylo to potom, nebo předtím, než umřel? A pak... pak něco, co bylo jako strašný sen. Jenže to nebyl sen. Ať to bylo cokoliv, sen to nebyl. Potom tohle. Nebyl si jist, co "tohle" je. Mohl to být... opět život? Byl živý? Dýchal a srdce mu bilo. Cítil pod tlapami písek. To ale nemuselo nic znamenat. Však i dosud všechno cítil tak, jako za života a tohle místo vůbec nepoznával. Opatrně, jako by se bál, že se rozsype na prach, pokud se pohne o trochu rychleji, vstal a udělal pár kroků, při kterých se zavrtěl a oklepal. Ne, jeho kůže byla rozhodně jakási divná, jako by mu úplně přesně neseděla, jako by mu ji někdo sundal a navlíknul zpátky, ale ne úplně přesně. Chtěl můj kožich, vynořila se myšlenka a Stín zamrkal - začínal si dávat dohromady, co se vlastně stalo. Chtěl ho, vzal si ho. Ale já ho teď mám. To byla záhada, na jejíž řešení neměl sílu. Byl zmatený, rozbolavělý a zesláblý. Taky hladový. Žízeň zahnal v jednom ze zdejších potůčků, ale hlad měl pořád. Asi to znamenalo, že se vážně vrátil mezi živé. Nechtěl se ale unáhlovat. Uvěří tomu, až se dostane někam, kde to zná.

//Narrské vršky

Dopadl znova na studenou zem, ale tentokrát neomdlel, i když mu před očima tančily mžitky. Třásl se, ta hrozná obava o sestru jím stále zmítala, ale objevilo se i uvědomění, záblesk rozumu - nedokáže to. Nezvládne se odtud dostat a zachránit ji. Její osud byl zcela mimo jeho dosah... nemohl nic dělat s tím, co se jí stane a to ho děsilo víc, než cokoliv jiného. Sotva popadal dech skrze strachem křečovitě stažené hrdlo. "Ne-mů-žu tě za-chrá-nit," vykoktal a zavřel oči. Hned zase spatřil ty vířící obrazy. Laynn mrtvá v příkopu. Utopená. Roztrhaná. Zavalená lavinou. Ušlapaná zvířaty. Svět se s ním točil, srdce dál divoce bušilo, v uších mu dál hučelo, hlava nadále třeštila, ale on už nemohl nic dělat. Nemohl se zvednout a pokusit se opustit tohle hrozné místo, už na to zkrátka neměl sílu a tak tam ležel na lesklé podlaze. Studila ho, ale to on sotva vnímal. Cítil na sobě oči všech svých odrazů a věděl, že si všichni myslí tu stejnou věc. Ubožák. Mizerný, neschopný ubožák. Dělá ostudu našemu jménu. A hele, co dělá teď, no fuj, on snad brečí? Ucítil, jak mu do tlamy steklo cosi slaného a opravdu to byla slza. První po době tak dlouhé, že mohla být klidně staletím... a patřila Laynn, Laynn, o kterou se tolik bál a které nemohl pomoci... ale možná patřila tak trochu i jemu. Možná to byla slza za život, který ztratil a za život, který nikdy neměl.

//šťastné číslo 7

Ale škrábání zpomalovalo. Stín už zase funěl, tělo měl pořád unavené a i když tohle bylo méně náročné než skákání, pořád to nebylo úplně ono. Na chvíli s tím přestal a zahleděl se na místo, na kterém poslední - minuty? hodiny? - pracoval. Nebylo ani škrábnuté, uvědomil si. Tlapy mu pomalu krvácely a na kameni nebyla jediná značka. Byl dokonale odrazný a hleděl z něj na něj jeho vlastní dvojník. "Nakonec to budeš ty, kdo ji zabil. Ať už se jí stane cokoliv. To víš, ne?" Už zase slyšel hlasy? Polkl, ale nasucho, ústa měl úplně vyprahlá. Ten hlas byl v jeho hlavě... jenže zněl tak skutečně. "Otrávil jsi ji, už když jste byli vlčata. Zasel jsi do ní semínko toho svého jedu a zničil jsi jí život." "To jsem neudělal." "Všechno špatné, co se jí kdy stalo, bylo kvůli tobě. Protože jsi prokletý a špinavý a protože ti byla blízko, tak jsi pošpinil i ji." "Ne!" vyštěkl, ale hlas odmítal utichnout. Nadále mu šeptal v hlavě, co všechno sestře způsobil. Nejen trápení a smutek, ale mohl i za to, že se jí na paty lepila smůla. Ale přece ještě nemohlo být pozdě. Možná jí ublížil, ale mohl ji přece taky ještě zachránit! Vyrazil, aby - co vlastně? Na tom nesešlo, protože nedostal možnost cokoliv udělat. Znovu totiž upadl.

Možná ano, možná nebude trvat dlouho a dostane se k nějakému měkčímu podloží. Nějaké tu přece muselo být, ne? Nemohl to být všechno pevný kámen? Jednou se musel dostat k hlíně a pak už mu to půjde rychleji. Zvládne se vyhrabat až na povrch, jen nejdřív musí chvíli hrabat dolů. A pak bude volný. Bude moct učinit přítrž těm hrozným strachům, které ho sžíraly a nedaly mu odpočinout, které nutily jeho srdce k tomu divokému úprku. Nemohl se toho pocitu, že Laynn je nebo brzy bude ve smrtelném nebezpečí, zbavit. Musela to být předtucha... a on prostě nemohl dovolit, aby se naplnila. Na Laynn mu vždycky záleželo - aspoň do té míry, do jaké něčeho podobného byl schopen - ale až nyní si uvědomil, jak moc vlastně. Jak hrozně by se cítil, kdyby se jí něco stalo. Jak moc by mu chyběla. Roky ji neviděl, ale to věřil, že je v pořádku, ale teď věděl, že to tak není - a ano, chyběla mu, jak hrozně mu chyběla, bohové, pomozte, to se nedalo vydržet, jak vůbec dokázal tolik let přežít úplně sám? Škráb, škráb, škráb, dělaly drápy na lesklém kameni.

Jenže co mohl dělat? Jak mohl Laynn zachránit? Sotva dokázal chodit. Musel si přiznat, že tam nahoru nedokáže vyskočit. Mohl bych se odtud prohrabat, vynořil se mu v hlavě další geniální nápad. Jako by úplně zapomněl, že už se o to pokoušel a že na vyleštěném kameni jeho drápy nezanechaly byť i jen malinkou rýhu. Možná čekal, že kámen mezitím změknul a stal se poddajnějším. Vstal na roztřesené nohy a pustil se do toho. Začal hrabat co nejblíž u stěny. Drápy mu naprázdno škrábaly po naleštěné podlaze a hlavou mu letěly další a další příšerné vize. Škráb škráb. Laynn umrzlá pod sněhem, hladová, vysílená dlouhou poutí závějemi. Škráb škráb. Laynn v dešti a zimě, prokřehlá a příšerně kašle, v tlamě cítí krev a nemůže se nadechnou a ví, že své nemoci brzy podlehne, že jí nikdo nepřijde na pomoc. Škráb, škráb, škráb, škráb. Hrabal jako šílený, protože možná už byl šílený - možná ne úplně, ale zčásti určitě. Nedělal žádný progres, ale zdálo se mu, že ano. Zdálo se mu, že možná kámen trochu povoluje.

Temnota se dovalila skoro až k Laynn, ale nespolkla ji naráz. Ne, zastavila se za nejbližší řadou stromů a Stín si chvíli myslel, že všechno bude v pořádku... ale opět se zmýlil. Dvě černá chapadla vytvořené ze samotné temnoty vyrazila k Laynn a omotala se kolem jejího těla. Teprve teď si vlčice všimla, že něco není v pořádku, ale už bylo pozdě. Vyrazila ze sebe výkřik, který rval uši a zaryl se Stínovi hluboko do srdce. Ale on se pořád nemohl hnout a chapadla vyrážela další a další. Ovíjela ji. Slyšel, jak jí křupají kosti, jak jí ta hrozná síla drtí žebra a orgány, jak jí zlomila vaz... ale i když měla být dávno mrtvá, pořád ječela, řvala v jeho hlavě a on si z hrůzou uvědomil, že volá jeho jméno. "Stíneeeee-"
Přišel k sobě s prudkým trhnutím a vyskočil na nohy, jenže ty ho odmítaly nést, takže hned zase spadl. Třásl se po celém těle, neschopen ten třes jakkoliv kontrolovat. Netušil, jak dlouho a jestli vůbec byl mimo sebe - klidně to mohla být skutečnost, no jistě, klidně se to mohlo stát, realita se sny se slívaly dohromady v jediný zamotaný kolotoč. "To je hrůza. To nemůžu dovolit. Nedovolím."

Celý svět, který se zcvrknul na tuhle bídnou jeskyni, se s ním násilně zhoupnul a šedý vlk upadl. Zatmělo se mu před očima. Laynn stála na mýtince a trhala květiny. Byly na hrob jejich mámy. Stín nevěděl, jak to ví, ale byl si tím naprosto jistý. On stál pod stromy, skrytý ve stínech, tak jako obvykle a pozoroval sestru, která byla narozdíl od něj ozářená sluncem. Světlo a stín, slunce a noc -byli protiklady a možná proto si aspoň na nějaké úrovni rozuměli. Jenže slunce náhle zmizelo. Pokryla ho černá mračna a Stína zachvátil chlad. Doslova přimrzl v hrůze k zemi, třebaže ještě netušil, co se blíží. Nezdálo se, že by si Laynn něčeho všimla. Utrhla další chrpu a přidala ji ke svazečku, který měla u tlapek. Les za ní rychle mizel v jakési černé mase. Polykala ho tma a brzy spolkne i Laynn. Stín viděl k čemu se schyluje a chtěl řvát, chtěl se rozběhnout za ní, ale zjistil, že mu tlamu svazuje nějaká neznámá síla, stejná síla, která mu přilepila tlapy k zemi a učinila z něj nepohyblivý kus kamene.

Pokračoval dál a dál, ale začínal mít problémy. Nohy ho bolely, vlastně skoro celé tělo, a plíce mu doslova hořely, jak se pořád rozbíhal a skákal a předtím lítal po jeskyni jako posedlý ďáblem. Vypadalo to, že i v tomhle světě má svoje limity a momentálně se k nim nebezpečně přibližoval. Jenže on nemohl přestat. Jako by měl v mozku nějaký zkrat - a on ho tam nejspíš měl. Ať už mu tohle místo provedlo cokoliv, měl z toho úplně vyzkratovaný mozek. A tak se nutil skákat znovu a znovu, i když už byl sotva schopný odlepit tlapy od země, i když už se ani nedokázal pořádně rozběhnout. Přestal až ve chvíli, kdy mu to tělo už fyzicky nedovolilo, zůstal stát na roztřesených nohách a lapal po dechu, funěl jako lokomotiva, vlastně spíš sípal, jak sotva dostával do těla dostatek vzduchu. "Nemůžu... přestat," zavrčel. "Musím pryč. Musím za Laynn." Zavřel pevně oči a opět se přiměl k pohybu, naposledy vyskočil, ale tentokrát se mu příšerně zatočila hlava.

Nedostal se ale ani blízko. Ani náhodou. Ale proč by ho to mělo odradit? Byl to stejně jenom zkušební skok, aby odhadl vzdálenosti, všechno si ozkoušel. Ten druhý už ho určitě dostane ke svobodě. Opět couvl ke zdi, natlačil se na ni zadkem, rozběhl se, vyskočil. "Sakra," zaklel, když se opět sklouzl po hladké podlaze bez jakéhokoliv výsledku. Zacouval, rozběhl se, skok. Nic. Zacouval, rozběhl se... nic. Zavrčel, ale nemohl přestat, protože hrůza z toho, co by se mohlo stát, pokud tu zůstane takhle uvězněný, ho poháněla kupředu. Kdoví, kolikrát natlačil zadek na studený kámen, rozběhl se dopředu a odrazil se s veškerou silou, kterou dokázal posbírat ve svém šlachovitém těle. Desetkrát? Stokrát? Miliardakrát? Skákal vysoko, ale ne dost vysoko. Ani ho nenapadlo, že i kdyby se mu nakrásně povedlo zavěsit se tlapami za okraj, nikdy by se nevyškrábal ven. Nedokázal takhle jasně přemýšlet, všechno zastínila jediná myšlenka. Musí zachránit Laynn. Laynn je totiž v hrozném nebezpečí.

A stejně. I kdyby si vzpomněl, ona tam asi už dávno nebyla. Vydala se na cesty. Takže mohla být úplně kdekoliv. Když si představil, jak obrovské množství možností, kde by jeho sestra mohla být, existuje, zatočila se mu hlava. "Ne, ne, ne," mumlal znova, tentokrát to znělo vyloženě zoufale. Lapal rychle po dechu, nohy se mu třásly, všechny svaly měl napjaté k prasknutí, jak opět propadal do spárů paniky. Musel se odtud dostat, a to hned, jinak se zblázní!
Znovu se rozběhl po obvodu jeskyně, rychleji než předtím, ale jako předtím to k ničemu nevedlo ani teď. Byla tu ale ta díra. Ta díra ve stropě přímo nad ním. Třeba by se k ní mohl dostat, vylézt ven... pak by měl alespoň nějakou naději, že sestru najde! Takhle tu byl lapený jako moucha v pavučině. Musel to zkusit. Každému, kdo rozumně uvažoval, muselo být jasné, že otvor je sice správně velký, ale rozhodně příliš vysoko, než aby se k němu vlk svépomocí dostal. Ale Stín v tomhle bodě už rozhodně rozumně neuvažoval. Rozběhl se od stěny a vyskočil.

Na chvíli se mu snad i trochu ulevilo, když se mu povedlo umlčet ty hlasy ve své hlavě a snad si, hlupák stará, dovolil doufat, že teď už to bude v pořádku... jenže to samozřejmě nebyla pravda. Ať už tohle místo bylo cokoliv, v pořádku to rozhodně nebylo. A za chvíli už zase v každém pohybu na stěně viděl šelmu plížící se, aby mohla zabít jeho sestru a on tomu nemohl nijak zabránit.
A proč by to vůbec musela být šelma? I pitomé počasí bylo nebezpečné. Přece se blížila zima. A to znamenalo vždycky příkoří a strádání. Hlad. Žízeň. A hlavně mráz. Když vyhubnete putováním po světě skoro až na kost, je vám pěkná zima i v zimním kožichu, za předpokladu že vám naroste nějaký, co stojí za řeč. Což u vlků z... odkud že oni vůbec byli? Z jihu? Ze severu? Ze západu? "Proboha. Já ani nevím, kde bych ji hledal. Nikdy ji nenajdu," začal šedý opět vyšilovat a rázem mu úplně vyschlo v ústech. I kdyby se odtud dostal, nemohl by Laynn najít, nemohl, protože... protože nevěděl, kde je domov. Neměl žádný domov a nepamatoval si, kde bylo to místo, kde se oba narodili.

"Laynn! Laynn? Laynn!" Volal pořád dokola, ale ona se neobjevovala. Proč se neobjevovala? Protože nemohla, samozřejmě. Protože se jí něco stalo nebo mohlo stát. A on byl zatím tady. Uvězněný v díře obklopen svými dvojníky, kteří se na něj šklebili, tančili po stěnách, zatímco on tady šílel strachy. A co dělali oni? Nic. Jen přeskakovali z jednoho naleštěného políčka na kameni na další a zase na další a zase na další. Skoro je slyšel, jak se mu vysmívají.

"Jsi Stíne blbec, pitomec,
protiva, lhář a lakomec.
Teď můžeš se třást a tiše lkát,
však budeš už navěky spát.
Můžeš se bát, zkus spojit střípky -
nezmizí nikdy tvoje hříchy.
A tu, o níž se tak bojíš,
už hochu nikdy neuvidíš."

"Přestaňte!" zařval... a bylo ticho. Ohlušující ticho. Odkud se ty hlasy vůbec vzaly? Byl tu sám. Sám s odrazy. Jenom odrazy, nic víc. Neměly vlastní vůli, nešklebily se na něj a už vůbec nezpívaly. Tak. Byly to jenom pouhé odrazy. Nic víc. To si dokola opakoval, ale jak se ten temný pták paniky obracel a opět ho zakrýval svými křídly, bylo těžší a těžší tu myšenku udržet.