Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 12

Dál tam leželi. Stín se nedočkal žádné odpovědi - pochopitelně - a minuty uplývaly v tichu, které mu lezlo čím dál víc na nervy. Nebyla žádná zábava se bavit s někým, kdo nemluví. Byla to zkrátka dost jednostranná konverzace, kterou mohl vést i sám a nemusel by přitom trpět ještě navíc něčí přítomnost. Navíc tahle vlčice patřila mezi ty vlky, které zkrátka nechápal, a její němota s tím neměla nic společného. Pomáhala mu, ačkoliv k tomu neměla důvod, k čertu, však ona se vystavovala nebezpečí kvůli nějakému otrhanému idiotovi, o kterém jí muselo být jasné, že jí něco takového v životě neoplatí, ba naopak, že se klidně může obrátit proti ní ve chvíli, kdy se mu udělá o něco lépe. Přitom kdyby šla sama, mohla mít srnu a mohla si ji teď v klidu jíst někde v teplíčku v jeskyni, místo toho aby klepala kosu pod stromem někde v lese. Kdokoliv s takovým přístupem byl ve Stínových očích zkrátka naprostý pitomec.
Protože byl vyčerpaný, už se mu ani nechtělo mluvit a dál tlačit na někoho, kdo mu stejně neodpoví. Bylo to zbytečné. Pomalu si složil hlavu na přední tlapy, protože mu přišla příliš těžká, než aby ji nesl. Nechtěl spát v její přítomnosti, ale jen stěží dokázal bojovat s takovou hroznou únavou, jaká ho nyní náhle přepadala. Celé jeho tělo bylo vyčerpané ze zimy, hladu i toho zbytečného pochodu sněhem se srnou. Nakonec mu tedy těžká víčka spadla a když usínal, jen stačil zadoufat, že už se znovu neprobudí.

loterie 11
//Mahtaë jih

Trmáceli se vánicí kdoví kam. Stín věděl o nedalekých jeskyních, nicméně o nich pomlčel. Nechal hnědou, ať se stará, když jí na tom tak strašně moc záleželo a jen upíral pohled na pohupující se hnědou oháňku před sebou. Stejně to nepřežijeme, pomyslel si a myšlenky mu hlavou zase začaly vířit. Dostaneš druhou šanci na život... a tohle s ní uděláš? Stáhl uši dozadu. Proč by měl chtít žít? Co na něj kde čekalo? Vrátil se jen proto, aby trpěl hlady a zimou v téhle podělané zemi a tahal se s vlčicí, ze které nevyšla jediná hláska? Nebo si možná žádnou druhou šanci nezasloužíš, zadrnčelo mu v mozku a on sebou škubl, jako by ho někdo nakopnul. "To jsou kecy," zamumlal si pod vousy. On přece ničeho nelitoval, za nic se nestyděl. Akorát že... možná trochu ano. Jenže to bylo jen tím, jak s ním šachovaly nějaké vyšší síly a zkazily všechnu jeho dlouholetou práci. Musel začínat od začátku a už jen z té myšlenky se mu chtělo umřít.
Jenže navzdory tomu všemu se vlekl pořád dál. Točila se mu hlava, ale nějak se prostě plácal kupředu, až se octli mezi stromy. Svalil se na zem vedle jednoho z kmenů a nabral si plnou tlamu sněhu, aby zahnal žízeň a třeba aspoň na chvíli trochu ošálil hladový žaludek. "Jak si představuješ, že tohle přežijem, ha?" zamžoural pak po straně na Nemluvu. "Jídlo jsme tam nechali. Je v tahu. A další jen tak nenajdem. Takže to máme asi sečtený, co? To je teda děsnej pech." Věděl, že by měl vlčici nechat na pokoji a právě kvůli tomu ji na pokoji nenechal. "Kdybysme zůstali v té závěji, aspoň jsme se před smrtí nemuseli tak namáhat." Nabral si další sníh a šklebil se, když se mu rozpouštěl v tlamě. Zas tak úplně nevěřil tomu, že tady umře. Ale jestli ho sem vrátilo nějaké božstvo, ať se o něj teda stará.

loterie 10

Kdokoliv jiný by nejspíš byl rád za druhou šanci. Mohl to vnímat jako šanci na nový začátek, šanci začít znovu, nebo aspoň pokračovat ve svém předešlém životě. Stín ale ne. Neprosil se ani o to, aby se narodil jednou, takže to, že se zrovna jemu povedlo vkročit do života podruhé, bylo vážně ironií k popukání. Podle jakýchkoliv zákonů přírody i spravedlnosti měl ten parchant být dávno mrtvý, jenže měl zřejmě mnohem tužší kořínek, než se při prvním pohledu na tu jeho kostnatou tělesnou schránku mohlo zdát. Spravedlnost dle všeho zkrátka neexistovala.
Viděl, že hnědou jeho poznámky štvou a provokují, i když se proti nim nemohla ozvat, což mu přece jen přineslo jistou škodolibou radost - druhá část jeho rozpolcené duše na něj za to pohlížela poněkud znechuceně, ale on se ten nepříjemný pocit snažil nevnímat. "Ještě se tvař, jako že to není pravda," zabručel, když viděl, jak se tvářila při zmínce o jejich blížící se zkáze. "Jak tohle míníš přežít? Buď nás vezme mráz, nebo hlad - i když, ty by ses zachránit mohla, když se vykašleš na hrdinství," nabádal ji. Jen ať ho ponechá jeho osudu. Jenže ona se k tomu neměla.
Fujavice byla pořád horší a horší, až nakonec pobořila i jejich domek v závěji. "Houknu a fouknu a zbořím vám dům," vyslovil Stín nahlas nesouvislou myšlenku, napůl zapomenutou vzpomínku, a štěkavě se zasmál, navzdory tomu, že byl teď zasypán sněhem a miliony bodavých jehliček zimy ho zase píchaly všude po těle. A pak zase ty horší jehly - zuby vlčice. Zase ho chtěla někam táhnout. Přemýšlel, že by se zase udělal pouhým hadrem, jenže na té citlivé kůži se to prostě nedalo snést. "Pusť mě," zavrtěl se. "Půjdu sám, u všech pekel." Jenže největší peklo bylo stejně život. Vyhrabal se z posledních sil na nohy a potácivě vykročil za hnědou vlčicí. Přes rameno se ohlédl na zmrzlou srnu, kterou tu museli nechat. Hladový žaludek se mu svíral v křečích, které byly horší a horší, ale copak bylo na výběr? Hnědá ho nechtěla nechat umřít, takže musel jít za ní. Potácel se v jejích stopách a líně přemítal, k čemu všechno to snažení. Stejně to nemohlo dobře skončit. Nemohlo.

//Křišťálový lesík

loterie 9

Nechal se táhnout jako kus hadru, zátylek, kde ho vlčice držela, bolel a bránil se tomu doteku, ale on se nesnažil vymanit nebo uniknout bolesti. Musel zpátky získat kontrolu nad situací, nebo aspoň nad svou myslí. A jestli to znamenalo proměnit se v hadrového panáka, hotovou dýchající zdechlinu, pak prosím. Prozatím to fungovalo docela dobře.
Hnědé se jeho slova o umírání nelíbila. Viděl moc dobře ten vzteklý pohled, který po něm přitom vrhla. Nechápal, proč se kvůli tomu tak zlobí. "Co se ti nelíbí? Každý přece musí umřít," zamumlal. "A když si to přeje, proč by se mu to mělo odpírat? Proč by se měl vracet do světa, který ho nezajímá?" Věděl, že mu vlčice neodpoví. Nemohl ani nahlédnout do její hlavy, co si vlastně myslí. Neměl dost sil a i kdyby měl, nedokázal to. Myšlenky ostatních před ním vždycky zůstávaly skryty, ať se snažil sebevíc. "Já jsem totiž umřel," mlel dál. "Ale vrátil jsem se. A teď je ze mě tohle." Štěkavě se zasmál. Teď je z něj... co přesně? Ani nevěděl, kým vlastně je. Pobyt v tom druhém světě mu nadělal v hlavě pěknou paseku.
Hnědá ho mezitím dotáhla do díry vyhloubené v závěji a zatarasila mu cestu ven vlastním tělem. Nechal se jen tak pohodit do sněhu, zůstal ležet na boku a navzdory tomu, že teď byl chráněný před větrem, se stále lehce třásl. Sníh ho studil přes tenký řídký kožich. Chvíli zarytě mlčel, a protože hnědá taky nemluvila, ticho se protahovalo. Jenže jak tam tak nečinně ležel, tou apatickou skořápkou, pod kterou aspoň na chvíli ukryl všechny ty otravné pocity, začalo zase cosi prostupovat. Nebyl si jist, co přesně, ale cítil, jak mu srdce v hrudi těžkne a těžkne. "Nejspíš stejně umřu, navzdory tomu, jak moc se snažíš," prohlásil, aby to ticho přerušil. Jako na povel mu v žaludku opět hlasitě zakručelo. Když nezmrzne, tak vyhladoví. Rozhodně mnohem nepříjemnější a bolestivější cesta ke smrti, ale stejně pravděpodobná. Srna byla tam někde venku... venku v té slotě... a hnědá ji sem asi těžko sama dovleče. "Možná umřem oba," navrhl, spíš jen aby vlčici naštval. Ani nevěděl, proč to dělá. Asi síla zvyku.

loterie 8

Ležel na sněhu, zíral do té nekonečné běloby před sebou a rozhodoval se, jestli se má vůbec snažit zvedat a nějak pokračovat dál. Přišlo mu to zbytečné. Marné. Dostal druhou šanci pro život (nejspíš, tím si taky nebyl jistý), ale vůbec o ni nestál, ne, pokud měl být takhle rozbitý. Bylo by tak snadné prostě zůstat ležet na sněhu, nechat nebesa, ať ho zasypávají tím bílým svinstvem a nakonec by už možná ani necítil tu bolest... prostě by jen usnul a tentokrát by se mu možná povedlo uniknout dalšímu návratu do života, o který nestál.
Jenže to by tu nesměla být Hnědá. Stín si jí nevšímal, byla mu popravdě ukradená jak ona, tak její osudu, ale on jí nejspíš ukradený nebyl. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Zatímco Stín ležel jako roztřesená kňučící troska ve sněhu a dokázal vnímat jen vlastní nepohodlí, vlčice se činila. Vykopávala bunkr v závěji a když s tím byla hotová, čapla Stína za kůži, aby ho tam odtáhla. Jeho prvním instinktem bylo začít se bránit, ale dotek cizích zubů na jeho přecitlivělém těle z něj místo zavrčení vyrazil jakési ječivé kníknutí. Obyčejně by se za to snad styděl, ale teď se rozhodl, že je mu všechno jedno. Nebránil se tedy, ale ani vlčici nijak nepomáhal, takže ho vlekla jako mrtvou váhu. Naštěstí zrovna moc nevážil. Kdyby pořád nedýchal a nehleděl prázdným pohledem před sebe, klidně by se mohla domnívat, že je doopravdy mrtvý. A taky kdyby nakonec nepromluvil. "Proč mi pomáháš?" zaskřípal. "Já nechci žít." Nevěděla o něm nic, kromě toho, že je nejspíš pomatený maniak, který po ní skočil při sebemenší zámince, ale přesto mu pomáhala. Stín to nechápal a nesnažil se to pochopit. Toužil se opět obrnit krásnou sladkou apatií.

loterie 7
//Medvědí řeka

Napínal svaly svého unaveného těla, jak jen to šlo. Ignoroval vlčici, která mu pomáhala, ignoroval všechno, kromě té hloupé nespolupracující zmrzlé srny, do které zarýval zuby a kromě vzteku, který ho nutil se chovat jako idiot. Už jím zase lomcoval - proč, proč jen teď, zrovna teď, se musely jeho emoce rozhodnout, že znovu ožijí a budou ho týrat? Bylo s ním něco špatně. Cítil to. A nejvíc mu vadilo, že to nechápe. Nerozuměl sám sobě a to ho snad i trochu děsilo. Jeho pocity byly nekomplikované, jeho nitro snadné k pochopení - moc tam toho nezbylo, poté co to všechno v sobě pohřbil, ale teď to všechno vstávalo z mrtvých a on netušil, co si s tím počít.
A tak než aby to řešil, raději se vztekal. Lomcoval hněvivě se srnou, už přitom povážlivě funěl a srdce mu bušilo, ale on zkrátka viděl rudě, takže nedbal na signály svého těla, aby se zastavil, aby přestal. Jeho sebedestruktivní tendence zřejmě žádnou ránu neutrpěly. Jeho tělo ale těch ran utrpělo celkem hodně a v jistém bodě už odmítlo Stínovi dovolit, aby mu ubližoval ještě víc. V zorném poli se mu náhle roztančily černé mžitky, nohy se mu zapletly, vypověděly službu a on se - zase - bezmocně svalil do závěje. Krk srny mu vypadl z tlamy a on zůstal ležet vedle ní. Byla příšerně studená noc a jeho ubohý kožich ho nedokázal ochránit před chladem, který mu pronikal do celého těla, snad až do morku kostí. Třásl se, drkotal zuby a všechen vztek z něj rázem vyprchal. Nahradil ho pocit totální bezmoci. "Proč si mě prostě nevezme Smrt?" zamumlal - nesměřoval to k hnědé vlčici, její přítomnost si neuvědomoval, ani se na ni nepodíval. "Proč jsem se musel vrátit?" Nechtěl žít a určitě nechtěl žít takhle. V žaludku mu opět hladově zakručelo, projela jím další bolestivá křeč a on přitom tiše zakňučel jako nějaké ubohé nakopnuté stvoření. Neměl vládu nad svým tělem, neměl vládu nad svou myslí, všechno bylo špatně. Jemu bylo taky špatně. A přesto musel žít.

loterie 6
//Medvědí jezero

Naštěstí ho poslechla a chopila se srny s ním. Výborně. Nemyslel si, že by v sobě našel dost trpělivosti k tomu, aby ji přemlouval, nejspíš by akorát znovu vybuchl do vzteklého záchvatu a kdoví, co by se stalo potom. Vlčice by ho pravděpodobně přeprala. Možná ne za normálních okolností, ale v jeho momentálním stavu určitě ano. Odhadoval, že z nich dvou je on ten, který na tom je hůř, i když byli oba dost zbídačená dvojka. Teď to ovšem vypadalo, že se na ně opravdu usmálo štěstí. Jen jestli s ním dokážou správně naložit...
Stín se zakousl do srny tak pevně, jak to zmrzlé maso dovolovalo, počkal, až se k němu hnědá připojí, a pak už mohli začít táhnout. Nebylo to ale vůbec nic snadného. Nejdřív se srna ani nehla a Stín si myslel, že to budou muset vzdát, ale když se mu žaludek opět hladově sevřel, věděl, že taková možnost není. Zabral tedy znovu, vší silou, a srna se dala do pohybu. Teď ji jen dostat k jeskyním. Podél řeky by to mělo být nejsnazší. Ale byl to ještě kus cesty, to věděl. A už teď byl unavený, dokázal sotva vléct sebe, natožpak ještě když se musel táhnout se srnou. Příliš brzo byl zadýchaný, příliš brzo začínal klopýtat o vlastní nohy. Srna se ale pomalu sunula po sněhu kupředu a on se rozhodl soustředit raději na to, než na vlastní slabost. Když se jim to povede, když se v teple nají a odpočine si, pak to všechno bude mnohem lepší. Určitě? A co potom? Co budeš dělat potom? Nemůžeš takhle žít. Něco se v tobě pokazilo. Něco je s tebou špatně... něco je jinak, než to bylo, nebo ne? Vztekle stisknul čelisti a zabořil tesáky jestě hlouběji do srny. Přál by si, aby ten hlas v jeho hlavě zmizel. Ničemu nepomáhal, vůbec k ničemu ho teď nepotřeboval. Radši zabral ještě víc, vztekleji, v naději, že ho tím udrží. Plýtval přitom ale silami... A co Nemluva? Jak ta na tom je? Bude mít dost sil?

//Mahtaë jih

loterie 5
//Středozemka

A tak se plahočili dál, jeden v zarytém mlčení a druhý, který z nějakého důvodu najednou nebyl schopný zavřít tlamu. Stín nikdy nebyl moc výřečný, ale teď svým hrubým hlasem rozvíjel další a další věty. Bylo to jednodušší, než naslouchat tomu chaosu, co měl v hlavě, těm dvěma hlasům, které se tam mezi sebou bily a mlátily hlava - nehlava.
Vlčice se proti jeho nápadu s prohranou sázkou ohradila tak rázně, jak jen to beze slov dokázala. Stín pokrčil rameny. "Hm. Takže takovouhle neutěšenou existenci vedeš pořád, jo?" zabručel. "To musí bejt bezva." Cesta jim ubíhala pomalu a byla dost nepříjemná. Vítr si to metl po pláních a opíral se Stínovi do prořídlého kožichu, takže se třásl jako osika a v žaludku mu kručelo hlasitěji a hlasitěji. Začínal mít vážně strach, že to už o moc déle nevydrží. Byl hrozně zesláblý, okolní mráz mu nepomáhal a prázdné břicho taky ne. Cítil, jak se mu pletou nohy. "Někde tu něco bude. Každou chvíli," mumlal a jen sem tam střelil pohledem po vlčici, která se za ním táhla jako stín. Ha. Jak ironické. Uvědomil si, že nezná její jméno a ona zase to jeho - věděl, že to její se nedozví a neviděl důvod jí sdělovat to svoje. Nebylo to tak, že by na něj mohla volat, ne?
Náhle se zastavil. Dorazili k jezeru, které nyní bylo zamrzlé a kde je v tuto roční dobu nemohli ohrožovat medvědi, jejichž domov tohle po zbytek roku byl. Nezabrzdil ale kvůli tomu, aby obdivoval krásu jezera pokrytého ledem. Všiml si totiž čehosi, co vypadalo slibně - pod tenkým nánosem sněhu ležela mrtvá srna. Vypadalo to, že byla dost stará, soudě dle její kostnaté stavby těla, a bude zmrzlá úplně na kámen, ale bylo to jídlo. Spousta, pokud se podaří ji trochu rozmrazit. Stín se k ní vrhl tak rychle, jak dokázal, aby mu ji snad hnědá neukradla, ale když se do něj opřel další poryv větru, musel si to rozmyslet. Tohle nebylo vhodné místo k hodování. Zvedl pohled k vlčici. Nechtěl se s ní prvně dělit, ale teď ji potřeboval. "Chyť ji taky," vyzval jí, nebyla to ani tak žádost, jako spíš rozkaz, "a pojď se mnou. Vím, kde se schováme." S tím se zakousl zdechlině do krku a zabral, s nadějí, že se k němu hnědá přidá. Sám by až do jeskyní srnu asi nedotáhl.

//Medvědí řeka

loterie 4
//Ohnivé jezero

Od vlčice se žádné kloudné odpovědi nedočkal. Aspoň teda ne slovní. Jaký div. A nápady taky žádné neměla, soudě podle toho zmateného zavrtění hlavou, které mu věnovala po jeho otázce. Netušil, proč se s ní vlastně tahá. Byla mu k ničemu. Stín byl ale v prazvláštním rozpoložení, na jednu stranu ho samotná existence vlčice vytáčela do ruda, na druhou stranu... asi prostě nechtěl být úplně sám. Aspoň měl s kým mluvit - tedy spíš na koho, protože vlčice dál setrvávala ve svém zarytém mlčení. "To seš takhle ticho pořád?" prohodil, když se ticho moc protahovalo. "Nebos jen prohrála nějakou hloupou sázku?" Krátce se na ni zahleděl, aby viděl případnou odpověď, ale hned vzápětí se rozhlédl zase kolem a zavětřil. Cítil tu zajíce, na jejichž ulovení neměli šanci. Neměl, opravil se znovu. Proč bych se s ní měl dělit?
Na chvíli se zastavil. Plahočit se závějemi bylo velice únavné a on přitom ještě úplně mrznul. "Mráz..." zamumlal si. "Mráz přece zabije spoustu zvířat. Tak kde teda všechna jsou?" Vztekle nakopl hroudu sněhu před sebou. "Ale my - já - nějaké najdu. I kdyby mělo být zmrzlé na kámen. A pak už bude všechno v pořádku. Jo." Snažil se o tom ujistit sám sebe. Nebyl si jistý, jak dlouho se ještě vydrží trmácet mrazivou krajinou s prázdným žaludkem, který se už zase začínal stahovat do bolestné křeče. "Ale tady je mrtvá planina. Musíme někam jinam," otočil se k vlčici, jako by si právě vzpomněl na její existenci, a vyrazil zase dál. Snažil se držet směru, který vedl k těm jeskyním, kde se minulou zimu taky schovával. Než dojdou až tam, snad se něco k jídlu objeví.

//Medvědí jezero

loterie 3

Vyhrabal se na nohy a už si to mířil pryč, někam do samoty, jenže možná zas tak úplně nechtěl být sám, protože když se ohlédl přes rameno a spatřil Nemluvu, jak se za ním kulhavě plahočí, zbrzdil svoje šnečí tempo ještě více, až se úplně zastavil a počkal, až ho vlčice dožene. "Takže," pronesl bez jakéhokoliv náznaku emocí - aspoň v to doufal, bylo dost těžké to všechno držet pod kontrolou, "to chápu dobře, že mi míníš pomoct? Fajn." Vlastně ani nevyčkával na odpověď a vykročil zase pomalu dopředu. Za chůze se stále třásl, kůže ho lehce brněla z okolního chladu pod tím jeho novým mizerným kožichem. "Ze všech místních jsem musel narazit zrovna na chromou němotu," brblal si pod vousy, když z vlčice nevyšla jediná hláska doteď, byl si už celkem jistý, že bude mlčet i nadále a tudíž se ani nebude ohrazovat vůči jeho poznámkám. Možná to mělo něco do sebe. Ne, že by si něco dělal z toho, kdyby se ohrazovat začala. Názory ostatních ho přece nezajímaly. "Mám já to ale štěstí."
Pro tuto chvíli se mu celkem dařilo se držet v klidu. Rozhlížel se kolem, jak si to tak pomalu šinul od jezera pryč. "Takže jsme tu dva chromí, hladoví a lovu neschopní," mrmlal dál. "Pravděpodobně oba chcípnem, než skončí zima. Pokud teda jsme fakt naživu - jseš si jistá tím, že jsi naživu?" otočil se ještě jednou k vlčici pronikavým pohledem stříbrných očí. "Tak či tak," pokračoval ve svém přemýšlení nahlas a upřel pohled zase před sebe, "naše vyhlídky vypadají dost bledě. Fakt hodně špatně. Nějaké nápady?" zeptal se do větru, aniž by očekával opravdovou odpověď, a líně kráčel dál kupředu, někam, kde by snad něco k jídlu ukořistit dokázali. Dokázal, opravil se. Jsem v tom sám za sebe. Je mi jedno, že se ona táhne se mnou, ale jestli to bude otázka toho, jestli mám umřít já nebo ona... pak je to jasné. Ale zas tak jistý si tím nebyl. V hloubi duše ne.

//Středozemní pláň

loterie 2

Ovšem nedocházel k žádnému definitivnímu závěru. Vlčice vypadala asi tak, jako všechny ostatní vlčice. Nebylo na ní na první pohled nic zvláštního, co by o ní Stínovi cokoliv prozrazovalo, a nevydávala ze sebe ani hlásku, takže mu to celé vůbec neusnadňovala. Nevěděl, o co jí jde, proč zarytě mlčí, proč mu aspoň neodpoví... a cítil, jak v něm opět začíná pulsovat vztek a ty jeho dvě poloviny, ta lepší a ta horší, se zase perou o to, kdo bude mít navrch. Jeho pocity teď byly mnohem intenzivnější než dřív, a on to naprosto nenáviděl. Viděl rudě vzteky, aniž by k tomu měl nějaký pořádný důvod. Nechtěl to takhle. Chtěl zpět do hlubin roky pečlivě budované apatie. Vydrápal se ze závěje opět na nohy a zaměřil stříbrné zraky na hnědou vlčici. Prostě ji nech být. Otoč se a jdi pryč. Pomalu zavřel oči, několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Mohl bych sežrat ji. Třeba by se ani nebránila. Třeba by útok ani nečekala. Nádech. Výdech. Nikdy jsi nikoho nezabil a na tom si přece zakládáš, ne? Hrudník se mu zvedl, pak klesl. Zásady se můžou změnit. Vlci se můžou změnit. Nikdo není tak zlý, aby nemohl být ještě horší. Můžu být horší. Budu horší, jestli se něco rychle nezmění. Ty jeho dvě rozpolcené půle se přetahovaly o vedení, až Stín uprostřed té strkanice zůstal prostě stát jako přimrazený a nedělal nic. Nakonec oči otevřel a zíral na hnědou před sebou - bylo to jen pár vteřin, ale jemu to připadalo jako hodiny. "Já," pronesl nakonec skřípavě, "půjdu. Mám práci. Jestli mi nechceš pomoct, tak... se radši pakuj," zavrčel a strnule se otočil, jako by měl snad všechny končetiny ze dřeva. Nejspíš bude lepší, když bude chvíli sám. Urovná si to v hlavě, jo. Přítomnost ostatních mu asi nesvědčila. Přesto, když udělal pár nejistých kroků, se ohlédl přes rameno, jestli ta hnědá přece jen nejde s ním.

loterie 1

Válel se tam ve sněhu a vlčice mu neodpovídala. Věděl, že by se měl zvednout, jinak si užene vlastní smrt. Znovu? Mohlo se to vůbec stát? Tedy, znovu by to bylo jen za předpokladu, že právě v tuto chvíli byl naživu, čímž si nebyl zas tak jistý. Vlčice tvrdila, že ona naživu je, ale... mohla přece lhát. Nevěděl, proč by to dělala, ale pokud byl v zemi mrtvých, mohl to celé být jenom trik. Úplně snadno. Nějaká iluze. Žert. Klam.
Přesto se teď už zase přikláněl k názoru, že naživu je. Jeho okolí se změnilo - už to nebyla jen ta jediná místnost, otvírala se mu známá gallirejská místa a mohl se pohybovat volně po celé krajině, pokud tedy mohl soudit. A taky se cítil víc naživu, i když by byl radši, kdyby se tak cítit nemusel. Hladový, unavený, promrzlý a zbídačený, jako snad ještě nikdy. I když to bylo možná přehnané, ne? Už mnohokrát byl na pokraji smrti kvůli nemoci nebo zranění. Teď se cítil mizerně, ale ne tak mizerně, jak by se cítit mohl. Určitě na tom nebyl hůř než vloni, když ho Tasa musela táhnout na hřbetě do teplé jeskyně, nebo... no, nebo v těch dalších případech, kdy na šedou vlčici narazil zcela zničený. Tasa. Kde asi tak byla? Možná by ji měl zkusit najít. Třeba by mu ona dokázala odpovědět na otázky ohledně toho, jestli je živý nebo mrtvý. Možná by mu i pomohla najít něco k jídlu. Taková hrozná potupa. Ne. Přece ji nepotřeboval. Nepotřeboval nikoho. Poradí si sám. Třeba se mu povede přimět k pomoci tu hnědou. Zvedl hlavu a zamžoural na ni, jak se snažil odhadnout, zda by mu vlčice mohla vůbec k něčemu být.

Stínův pohled, který upíral na hnědou vlčici, byl chladný a nepřátelský. Uvnitř něj se ale odehrávala bitva jeho dvou rozpolcených polovin. Ta, kterou tolik nenáviděl, která byla schopná cítit a prožívat, byla šíleně hlasitá a nechtěla zmlknout. Nabádala ho, aby s tím přestal, aby přestal na vlčici tlačit, aby se choval normálně... jenže to jen dohánělo ke vzteku tu jeho druhou půlku. Vlčice na něj jen mlčky zírala, otvírala tlamu jako kapr, ale ven nevyšla jediná hláska. Stínovi v rozpolcené hlavě tepala tupá bolest a neměl na podobné šaškárny trpělivost. Vybízel ji přece, aby mluvila! Ale ona nic. Nakonec jen přikývla. "Takže jsi?" vyštěkl. "Výborně." Co to znamenalo pro něj? Nejspíš byl tedy živý. Ale rozhodně nebyl sám sebou. To, co se stalo v té zrcadlové jeskyni, muselo být skutečné. Tohle ale taky bylo skutečné. Pořád si to nedokázal spojit, cítil se odtržený od reality, jaksi vykořeněný, a v téhle hrozné zimě a hladový to neměl šanci napravit. Možná by mu mohla být k užitku ta vlčice? Nech ji. Prostě ji nech být. Ale... ne. To prostě nemohl. "Umíš lovit?" zachrčel další otázku a povšiml si vzteku, který náhle projel tělem vlčice. Stáhl uši těsně k hlavě, všechno ho momentálně rozčilovalo a to jediné vzteklé šlehnutí ocasem, které ani nemuselo směřovat na něj, vnímal jako vrchol provokace. "Dávej si sakra bacha!" zavrčel, skokem se přiblížil k vlčici... tlapy se pod ním podlomily a on se poskládal do sněhu jako naprosto neškodný list papíru. Studený sníh a ten příšerně nepříjemný pocit, jaký to vyvolávalo na jeho nyní přecitlivělé kůži, ho rázem zpacifikovaly. Zůstal tam ležet, rozklepaný a naprosto ubohý, neškodný, patetický. Čím se to jen stal? Nebo tím byl vždy? Ubožákem pro smích?

//Kraj světa přes Ronherský potok

Kráčel kupředu jako tělo bez duše. Jedna část jeho mysli se upínala k tomu, aby našel něco k snědku a pak hned zase další teplé místo, protože ačkoliv zima se na pohled nezdála zas tak krutá, musel být hrozně silný mráz. Třásl se přece jako osika, drkotal zuby a vůbec se nemohl zahřát. Ta druhá část jeho mysli se snažila rozluštit onu hádanku - byl živý, nebo byl pořád mrtvý? Ani jedna možnost se nezdála pravděpodobná. Nic nedávalo smysl. Snažil se ze zmatené paměti poskládat nějaký rozumný sled událostí, který ho dovedl až sem, ale od chvíle, kdy s Fiérem začal sestupovat do jeskyně, měl ze všeho neskutečný guláš. Jeho mysl byla podivně otupělá a on se momentálně cítil spíš jako pasažér ve vlastním těle, který se jen veze tam, kam ho tlapy táhnou. Vůbec nebyl ve své kůži.
Tlapy ho donesly až k jezeru. Možná... ryby? napadlo ho nesouvisle a v žaludku mu při té myšlence souhlasně zakručelo. Rybu by si dal. Dal by si cokoliv. Ale pak na břehu spatřil něco, co mu myšlenky na ryby vyhnalo z hlavy. Stála tam hnědá vlčice. Zastavil se pár metrů od ní a zůstal na ni hledět, jako by si vlastně nebyl jistý, na co se to dívá. Jestli se po něm ohlédla, mohla z jeho nepřítomného pohledu klidně usoudit, že si pro ni přišla oživlá mrtvola. Ha-ha, chápete, oživlá mrtvola, není to k popukání? Stín se tomu ale nesmál. Jen tam stál a zíral. Měla hnědý kožich, trochu jako Laynn, ale nebyla to Laynn. Laynn by poznal a tohle nebyla ona. Pak mu došlo, že by tahle vlčice mohla držet odpověď na jeho otázku. Rázem se mu v očích živě zablesklo a on opět vykročil vpřed. "Jsi živá?" ohrnul pysky a vycenil špičky tesáků - chtěl odpověď a chtěl ji hned. Ale cosi v něm se pohnulo. Cosi ho plačtivě žádalo, aby na tu vlčici necenil zuby, aby ji neděsil. To byla ta jeho část, co nenáviděl a kterou už jednou pohřbil. Ten ufňukaný malý vlček měl být dávno mrtvý... ale když ho porazil jednou, porazí ho znova. Stín k vyceněným tesákům přidal ještě zavrčení. "Mluv." Provinilý pocit zesílil.

Probudil se s lehkým škubnutím z neklidného snu, který mu vyprchal z paměti v momentě, kdy otevřel oči. Cítil se po spánku o něco lépe - jen o trošku, ale to se počítalo. Nabral aspoň trochu sil a v jeskyňce se mu přece jen podařilo se trochu zahřát. Hlad měl ale stále. Králičí kosti mu během spánku naštěstí nikam neutekly, tudíž se opět odhodlaně pustil do jejich ohlodávání. Jestli měl nabrat sil, bude potřebovat něco lepšího, ale prozatím chtěl hlavně umlčet hladové volání žaludku a bylo mu celkem jedno, čím to udělá.
Jenže ho v jeho nuzácké hostině cosi vyrušilo. Horský vánek ke Stínově čenichu donesl pach nějaké další šelmy. Šedý nevěděl, k jakému zvířeti ho přesně přiřadit, ale nepochyboval o tom, že tady obchází nějaká kočka, nejspíš ta samá, která zde zanechala toho králíka. Dřív by se možná za tvorem vydal, pokusil by se ho obrat o další kořist, ale dnes mu pach dalšího a možná silnějšího predátora akorát tak zježil chloupky kolem páteře. Pryč, ozvala se mu v hlavě jednoduchá, ale velice jasná myšlenka a Stín ji bez odporu poslechl.
Vyklouzl ven z jeskyně a hned byl zase sevřen hladovými zuby chladu. Opět ho rozbolela kůže milionem malých jehliček. Zastavil se, křečovitě nahrbený, tiše útrpně skřípal zuby a čekal, až to přejde. Kdyby ho teď ta kočka napadla, byl by tou nejsnazší kořistí na světě. Ale neobjevila se a Stín po chvíli kolébavě vykročil kupředu. Někam.

//Ohnivé jezero přes Ronherský potok