Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 24

Chvíli jen hleděl na místo, kde šňůrka mizela v zemi. Netušil, co bylo na druhém konci, ale mínil to zjistit. Měl pocit, jako by to na něj volalo a čekalo tu přímo jen a jen na něj. Hrábl zkusmo tlapou do země. Byla měkká a šlo to snadno, takže se do toho opřel o něco víc. Trvalo jen chvíli, než vyhloubil malou prohlubeň a jeho drápy narazily na cosi tvrdého. Odhrabal zeminu z okolí a oprášil to tlapou. Předmět, který odkryl, byl bílý a tvrdý. Vypadal jako kost. Šedivák nad tím nakrčil čelo a odhrabal ještě větší kus okolo, pak znovu zatáhl za šňůrku a tentokrát se ten záhadný předmět nechal vyprostit ze svého hrobu. Skutečně to byla kost, přesněji lebka. Patřila nějakému opeřenci, který zřejmě nebyl úplně malý. Stín si tipoval krkavce nebo něco podobného ražení. Pozvedl tlapu, kolem které se mu ovíjel jeden konec šňůrky, na druhém konci se pohupovala lebka. Byla od hlíny, ale pod ní vypadala dokonale vybělená a zachovalá. "Hmmm," zamručel. Na nálezu ptačí lebky jako takové by nebylo nic divného, kdyby jí nebyl provléknutý ten divný šlahoun. Takhle ovšem... Vzpomněl si na všechny ty vlky, co tu na krku nosili roztodivné cetky. I Tasa jednu měla, ale ta její byla mnohem víc ve Stínově stylu - vlčecí pacička pro štěstí. Vsadil by se, že tohle je taky jedna z takových věcí. Vypadalo to, že by tou smyčkou mohl tak akorát prostrčit hlavu a nechat si lebku sklouznout pěkně na krk. "Teď budeš ty moje pacička pro štěstí," sdělil umouněné ptačí lebce, odmotal si přívěsek z tlapy a po troše vrtění a strkání jím prostrčil čumák a navlékl si ho na krk. Padl mu, jako by ho nosil odjakživa. Možná to bylo ještě lepší, než tlapka. Trvanlivější. Spokojeně se ušklíbl. Nenašel ani jídlo, ani odpovědi, ale přece jen něco objevil.

loterie 23

Nechal ohlodanou králičí mrtvolku za sebou a vydal se dál. Kráčel pomalu, protože se pořád necítil nejlépe, ale když jen seděl na místě, měl pocit, že ho vlastní myšlenky každou chvíli udupou. Aspoň teď, když byl sám, byly jeho emoce víceméně klidné. Možná bych tu měl zůstat napořád. Sám, žít v díře pod zemí. Nikdo by mi nepřekážel a já bych taky nikomu nepřekážel. Byl ostatně stvořením temnoty a stínů, ne? A těch tu měl víc, než dostatek. Místy tu byla naprostá tma, když se octl pod nějakým komínem vedoucím na povrch, pronikalo sem i světlo zvenku, ale celkově tu panovalo věčné příšeří. Pod jedním takovým komínem se zastavil, protože jím dovnitř napadala hromádka sněhu. Stín ho začal žrát, aby zahnal žízeň, kterou po zhltaném králíkovi dostal. Chlad v krku ho ale opět donutil kašlat. Opět to trvalo dlouho, ošklivý nepříjemný záchvat kašle. Už ho z toho bolela žebra. "Čert aby to vzal," zachraptěl tiše a odplivl si na zem. Chtěl pokračovat dál, ale zjistil, že se mu přední noha do čehosi zamotala. Sklonil k tomu hlavu a zamžoural. Ve světle, které sem padalo ze světa na povrchu zjistil, že je to jakási šňůrka, i když jemu to spíš připomínalo nějaký divný úponek. Nebo ty zvláštní věci, co viděl na ostrově s dýmovou horou. Vyvlékl z té smyčky nohu a zkusmo do ní kopl, jako by ho snad měla uštknout, ale ona se ani nepohla. Ležela zcela nehybně na hlíně a její druhá půlka mizela v zemi. Stín si ji opět navlékl na tlapu a zkusil zatáhnout, ale ať už tam vězelo cokoliv, ani se to nepohlo. "He," vyrazil ze sebe jakýsi zvuk, který snad měl vyjadřovat zájem - co to mohlo být?

loterie 22

Zadumaně žvýkal králičí ucho a přemýšlel. Opravdu se nyní ponořil do svých myšlenek ve snaze pochopit, co se s ním vlastně stalo a proč. Umřel jsem, řekl si a znělo to jako pravda. Jsem naživu. To taky znělo jako pravda. I když by mělo být nemožné, aby byly oba tyhle výroky pravdivé zároveň. "Tady nikdo neumře," zopakoval si slova - Noroxe? Tasy? - nahlas. Nejspíš to okusil na vlastní kůži. Umřel a vrátil se zpět, ačkoliv nebyl stejný, jako předtím. Nejen, že místo vlastního kožichu dostal nějakou ubohou náhražku, zatímco ten původní nejspíš nosil ten jeho odporný dvojník. To bylo sice k naštvání, ale o to ani tak nešlo. Ne, šlo o něco jiného. O to uvnitř. O tu bouři, co se tam odehrávala. O ten hlásek, co ho zoufale prosil, ať prosil, ať přestane do Nemluvy rýpat, ať ji nechá na pokoji, ať si hledá svého. Šlo taky o ten vztek, co v něm tak snadno vzplanul, mnohem silnější než v posledních letech býval. A vlastně i ty ostatní pocity. Nemělo to takhle být. Takový už nebyl. Nechtěl to. Jenže odvrhnout Gardaina nebylo snadné ani poprvé a když se teď tomu ufňukanému vlčeti podařilo vykopat z vlastního hrobu, šedý předpokládal, že to podruhé bude ještě těžší. "Co je mrtvé, to má zůstat mrtvé," zachraptěl - a vztahoval to jak na sebe, tak na tu nežádoucí půlku svojí duše. Čí tohle bylo dílo? Navrátila ho k životu Smrt, protože ho nakonec nepovažovala za až takového břídila, jako tvrdila? Nebo to byl akt Životovy nepochopitelné a stupidní laskavosti a naivní víry, že se Stín někdy změní? Neznal na to odpověď. Ztěžka si povzdechl a snažil se z králíka vyšťourat i ty poslední kousky masa. Už toho na něm ale vážně moc nezbývalo. Stín pomalu vstal a velmi zvolna vykročil dál do hlubin nor. Třeba najde ještě něco k jídlu. Nebo odpovědi na své otázky.

loterie 21

Když svět kolem něj přestal kroužit, pomalu se překulil zpátky na břicho. Mrtvého králíka dosud svíral mezi předníma nohama jako nějakou krutou parodii na plyšového medvídka, teď ho ale nechal spadnout na zem. Sbíhaly se mu sliny a kapaly mu z tlamy na zem, žaludek žádostivě kručel. Konečně, konečně se dočkal. Hladově zabořil tesáky do břicha králíka a začal hltat maso a vnitřnosti po velkých soustech bez jakýchkoliv zábran. Nedokázal se brzdit, hlad mu zatemnil veškerý zdravý rozum a on rval a trhal a polykal, jak rychle jen to dokázal. Tlamu a přední nohy měl během chvíle pokryté krví, ale to nebylo nic, co by mu vadilo. Veškerá jeho pozornost se soustředila na ušáka, ze kterého zbývalo méně a méně, až z něj nebylo nic, než pár ohlodaných kostí. Teprve tehdy se Stín zastavil, olízl si čenich a napadlo ho, že možná neměl na prázdný žaludek tak hrozně hltat, protože teď cítil, jak mu králík v břiše leží jako kamení. Škrouk, ozvalo se, následováno nebezpečně znějícím zabubláním. Chvíli si Stín myslel, že to všechno zase vyzvrací, ale místo toho se mu z tlamy jen ozvalo nebývale hlasité říhnutí, které se rozneslo ozvěnou snad do každého koutu podzemních nor. Stín se spokojeně olízl. Hned mu bylo lépe. Vlastně o poznání lépe, teď, když se mu břicho nesvíralo v hladových křečích. Neobtěžoval se ještě vstávat. Přitáhl si blíže zbytky králíka a pustil se do ohlodávání zbytků. Nezbavil se rýmy ani kašle, pořád se cítil slabý, ale alespoň už nemrznul a netrpěl hladem. Ulevilo se mu tedy dost znatelně. Mělo to ale i svoje nevýhody. Například to, že teď, když se zbavil těch nejpalčivějších problémů, vrátily se všechny ty otázky, které do té doby šly do pozadí. Pořád tu záhadu ještě nerozlouskl.

loterie 20

Hypnotizoval zvíře před sebou. Spoléhal na to, že se králík neotočí jeho směrem nebo jinak nevycítí jeho přítomnost. Ale zdálo se, že ušáka zajímají jiné věci. Přestal čmuchat něco na stěně a opět poskočil vpřed. Teď se octl v ideální pozici pro šedého vlka. Stín se přikrčil. Napjal se. Skočil.
Byl to chabý skok, i když do něj vložil všechnu svou zbývající sílu, a králík mu málem unikl. Cítil, jak mu prokluzuje zpod tlap, kterými na něm přistál. To ale nemohl dopustit. Ten králík byl jeho jedinou šancí, jak utišit řvoucí žaludek a jak opět nabrat trochu sil. Zaryl do malého tělíčka, které už už unikalo, drápy tak silně, jak jen dokázal, a přitáhl ho zpátky k sobě. Králík se vzpíral, kopal a kvičel, ale teď už ho Stín držel a nemínil ho pustit. Srdce mu bušilo jako o závod. Zabořil tesáky do huňatého zátylku malého ušáka a škubnul hlavou, až uslyšel uspokojivé křupnutí. Tělíčko v jeho sevření ochablo.
Vlk povolil svůj stisk a zamrkal kolem sebe na svět, který už zase dělal přemety. Uslyšel hvízdání v uších, před očima se mu roztančily mžitky. Svalil se vysíleně na bok a čekal, až se to všechno trochu uklidní. Byl už vážně na pokraji sil a teď udýchaně funěl, jako by skolil jelena a ne malého králíka. Znovu se rozkašlal, teď už si to mohl dovolit, když měl kořist přichystanou. Tentokrát vážně měl pocit, že se svět nikdy točit nepřestane a že vážně omdlí, ale nakonec to houpání všeho kolem začalo ustávat. Už vážně mlel z posledního. Jeho námaha se ale vyplatila. Teď už měl potravu.

loterie 19

Čekal. Tak tiše, jak jen to dokázal. Kdykoliv se o něj pokoušel kašel, div že se neudusil, jak se ho vší silou snažil zamáčknout zpátky. Skoro ani nedýchal ze strachu, že by mu v ucpaném čenichu mohl dech zahvízdat a dát všem vědět, že je tady. Kručení v břiše utišit nemohl, ale doufal, že není tak hlasité, jak se mu zdá. Protože v jeho uších znělo jako hlasité burácení hromu a hladové břicho ho taky bolelo přibližně tak, jako by se v něm nějaké hromobití odehrávalo. Jinak byl ale tichý, tichý a nehybný, jako kámen, jako součást hlíny, která tvořila stěny podzemních tunelů. Tohle byla jeho šance, nejspíš jediná a poslední. Jestli tohle podělá, nejspíš umře. Pokud můžu umřít, pomyslel si otupěle, ale na tohle filozofování nebyla vhodná chvíle. Cosi totiž zaslechl.
Napjal se, připravil se. Králík se prohnal chodbou před ním rychlostí blesku a zmizel za ohybem. Stín napjaté svaly opět uvolnil. Tohle se odehrálo moc rychle, ale považoval to za dobré znamení. Králíci tudy chodili. Musel jen počkat na nějakého pomalejšího. A on čekat uměl, i tehdy, když byl na pokraji vyhladovění. Přesto mu přišlo, že trvalo celou věčnost, než zaslechl další zvuk. Drobné tlapky hopkaly chodbou směrem k němu, ale tentokrát pomaleji. Opět zaťal všechny svaly, přiměl mozek k maximálnímu soustředění. Králík se mu objevil v zorném poli - tenhle neměl tolik na spěch. Poskočil, začenichal u stěny chodby. Stín se sotva ovládal, ale nutil se vyčkat, až bude ušák blíž. Nesměl to zkazit, na další pokus už nebude mít sílu.

loterie 18

Kráčel chodbou pomalu a snažil se tlumit kašel, který se mu chvílemi snažil vydrat z hrdla. Tohle místo mohlo být skrýší nějakých hlodavců, možná i zajíců, a jestli tu nějací byli, on je nechtěl vyplašit. Otázkou bylo, jak velkou šanci měl cokoliv ulovit v tom zesláblém stavu, v jakém se nacházel, ale nejspíš to musel prostě zkusit. Nic jiného mu nezbývalo. Pochyboval, že by měl znovu takové štěstí, aby našel nějakou mršinu.
Chodby se v některých místech rozbíhaly do všech možných směrů, ale Stín se prozatím snažil držet toho největšího tunelu, který ho vedl stále vpřed. Neměl náladu se plazit nějakými uzoučkými uličkami, byl rád, že je schopný jít normálně. Z vlhkého čenichu mu kapalo, ale vlk neprojevoval nejmenší snahu to zastavit. Popotahováním by akorát dělal zbytečný hluk. Už tak byl příliš nápadný s tím přidušeným sípaním, ve které přetvářel kašel. Doufal, že pokud tu něco žije, je to buď hluché, nebo hloupé. Nejlépe obojí, protože pak by měl alespoň nějakou šanci to chytit.
Tahal tlapy za sebou, chvílemi odpočíval opřený o zeď, když se mu zdálo, že se svět zase začíná nějak moc houpat. Přestával věřit tomu, že cokoliv najde... a pak se zarazil. Na zemi před ním něco leželo. Sklonil k té hromádce hnědých kuliček hlavu - nepochybně nedávno vypadly z něčího zadku. Králíci. Jsou tu králíci. Užitečná informace, ale co s ní? Bylo jasné, že králíky honit nemůže. Nikdy by je nedohnal a připravil by se o poslední zbytky síly. Mohl si na ně ale počíhat. Když ušel ještě pár metrů, bylo už zřejmé, že tahle část podzemí je králíky hojně využívána. Zem byla pošlapána drobnými tlapkami a i přes ucpaný čenich Stín vzdáleně cítil jejich pach. Vmáčkl se tedy do jedné z menších postranních chodeb, přikrčil se a čekal v naději, že se na něj usměje štěstí.

loterie 17

Podařilo se mu na chvíli usnout, ačkoliv to rozhodně nebyl nijak kvalitní nebo hluboký spánek. Neustále se převaloval a kroutil, protože se mu hlavou honily podivné zmatené sny, ačkoliv by ani nedokázal pořádně popsat, co se v nich dělo, kromě toho, že v nich zcela jasně věděl, že je v nebezpečí a musí uprchnout. Nevěděl ale, kterým směrem prchat, dokonce ani, jak poručit nohám, aby se hnuly z místa. A tak se bezradně potácel v kruzích a temnota se kolem něj svírala blíž a blíž a on věděl, že ho brzy polapí, pohltí ho a on se v ní utopí.
Nakonec ho probudil vlastní kašel. Tentokrát to bylo opravdu pořádně nepříjemné, žádné lehké pokašlávání, jako předtím. Kašlal a kašlal, až měl před očima mžitky a hruď ho bolela. Nedokázal to ale zastavit, kašel se dál rozléhal chodbami. Když si myslel, že to už je jeho konec, konečně to polevilo. Chvíli zůstal ležet s čenichem opřeným o zem a udýchaně lapal po dechu. Znovu se mu roztočila hlava, celý svět vířil kolem něj. Pořád byl tak hrozně zesláblý a věděl, že za to z největší části může hlad. V břiše mu jako v odpověď na onu myšlenku hlasitě zakručelo. Musel s tím něco udělat, a to pokud možno co nejdřív. Aspoň už tady v úkrytu začal trochu rozmrzat. Pomalu se vyhrabal na zesláblé nohy a rozhlédl se kolem. Chodby byly rozlehlé. To by bylo, aby v nich nenašel něco k jídlu. Poněkud mu překážel fakt, že měl dost ucpaný čenich a tak měl čich dost utlumený, ale s tím se nedalo nic dělat. Pomalu vykročil.

loterie 16
//Vyhlídka

Nakonec on nenašel vchod, ale vchod si našel jeho. Prostě se propadl do země. Nepropadl se ale přímo do pekla, nýbrž poměrně tvrdě přistál na boku na zemi velké podzemní nory. Chvíli tam jen zůstal ležet tak, jak dopadl, otřesený z toho ne zrovna příjemného přistání. Pískalo v uších a celý svět se kolem něj motal. Nepraštil se sice do hlavy, ale vyčerpání a ten příšerný hlad na něm udělaly svoje. Čekal, jestli to přejde, nebo jestli nakonec omdlí. Chvíli mu před očima tančily mžitky, ale nakonec se svět kolem něj ustálil a on se pomalu převalil na břicho. Rozkašlal se při tom, ale příliš to ani nevnímal. Zvládl to. Našel úkryt. Neznamenalo to, že měl vyhráno, ale alespoň na něj sem nemohl ten hrozný vítr a chlad pronikající až do morku kostí. Byl promrzlý, celý zkřehlý a nejspíš - ne, určitě - taky trochu nemocný, ale tady se alespoň mohl schovat. Taky potřeboval najít něco k jídlu, ale momentálně nedokázal ani pomyslet na to, že by měl ještě někam chodit a cosi hledat. Třásl se jako osika, tlapy a uši skoro ani necítil. Nemohl se dočkat, až trochu rozmrzne a konečně si odpočine někde, kde na něj pořád nefouká. Napůl došel, napůl se doplazil do menšího výklenku v chodbě a přitulil se k hliněné stěně, jako by to byla ta nejjemnější kožešina. Stočil se do těsného klubíčka, aby mu žádné teplo neutíkalo a taky aby aspoň trochu přiškrtil žaludek, který se stále dožadoval pozornosti. Pokašlával a pořád se klepal, ale cítil, jak se pomalu, pomaličku trochu zahřívá. Zavřel oči. Neprobudil se zase před tak dlouhou dobou, ale už byl zase hrozně unavený. Svým způsobem to vítal. Aspoň neměl dost sil na to, aby se zaobíral těmi neodbytnými otázkami a tou rozpolceností, která se mu usadila v duši. Zvolna zase odplul do dřímoty.

loterie 15
//Šakalí pahorkatina přes Midiam

Aby se dostal tam, kam chtěl, musel jít bohužel taky kus cesty kolem řeky. To byl rozhodně ten nejhorší úsek z celé cesty. Snažil se pokud možno držet co nejblíže lesa, ale věděl, že ten patří smečce a na střet s nimi neměl dost sil, takže si dával zatracený pozor, aby nepronikl na jejich území. Kolem řeky ale vítr hnal sníh hroznou rychlostí, opíral se do Stína, který se teď už vůbec nepřestával klepat jako ratlík a už se ani neobtěžoval s neustálým popotahováním. Taky začal při každém polknutí cítit nepříjemnou bolest v hrdle a tiše pokašlával. Nejspíš bylo nevyhnutelné, že si užene nějakou nemoc, když se tak dlouho zdržoval v chladu a zimě a přitom měl kožich děravý jako řešeto. Třeba mě zabije tohle, pomyslel si a dál mžoural před sebe do sněžné tmy. Viditelnost byla dost mizerná a tak mu opravdu nezbývalo nic jiného, než se nechat vést řekou.
Nakonec, po kdoví jak dlouhé době, co klopýtal závějemi, padal a vstával a trmácel se, dorazil k tomu, co hledal. Skála před ním byla záchytným bodem. Nemínil na ni lézt, ale u jejího úpatí si aspoň chvíli odpočinul, protože byl skrytý mezi stromy před tím nejhorším větrem. Zimě tu ale neunikl, stejně jako hladu. Znovu se zkusil trochu nažrat sněhu, ale to naštvanou hladovou bestii v jeho břiše jenom na chvíli omámilo, neutišilo ji to. "Nenávidím tě," zaskučel ke svému žaludku, který se křečovitě svíral a kroutil, pak vykročil dál. Byl blízko, blizoučko, jediný problém bylo najít vstup. Sníh všechno zakrýval, všechno vypadalo stejně a - fíí. Zem pod nohama zmizela.

//Zelené nory

loterie 14
//Křišťálový lesík

Pomalu kráčel lesem, vzdaloval se od Nemluvy a i když se teď musel trmácet kamsi po všech čertech, alespoň byl zase na chvíli sám. Jaksi se to v něm bilo. Nebyl si jistý, jestli samotu vítá nebo nenávidí, stejně jako si nebyl jistý, jestli touží po společnosti nebo by se jí radši vyhnul. To ty jeho dvě půlky, které se neustále praly od chvíle, co se navrátil k životu. Teď už si byl celkem jist tím, že je opravdu naživu. Nyní ho spíš trápila otázka toho, jestli vůbec může znovu umřít. Proč se vrátil? Čí to byla práce? Tyhle otázky se neustále vynořovaly na povrch, vířily mu hlavou, ale musely chvíli počkat.
Jestli chtěl přemýšlet, musel si nejprve najít nějaké místo, kam se schová. Pořádné místo, ne ubohý mizerný háječek, který vybrala Nemluva. Měl představu o tom, kam míří, ale nejdřív se tam musel dostat. A to nebylo jen tak. Jakmile vyšel z lesa, praštil ho ledový vítr přes čumák a chlad se mu zahryzl do těla ještě silněji. Citlivá kůže ho přitom úplně pálila a co hůř, skoro ani neviděl, kam vlastně jde. Když se dostal mezi skály a kamení, které byly tady na té pláni poházené, bylo to o něco lepší. Aspoň vítr ho tolik nekousal. Nebylo to ale místo, kde by se chtěl dlouho zdržovat. Ve vzduchu bylo cítit nebezpečí, další šelmy, které tu měly svůj domov. Ploužil se tedy pokud možno co nejvíce ve skrytu skal a doufal, že udržuje správný směr. Pokud se nemýlil, neměl by být zas tak daleko... ale v tomhle počasí a v jeho stavu to klidně tak mohlo být tisíc mil. Nic naplat, už se jednou vypravil, tak se nemohl otočit zpátky, nehledě na to jak moc mu kručelo v břiše, jaká mu byla zima a jak mu z čenichu bez ustání teklo.

//Vyhlídka kolem Midiam

loterie 13

Neměl ovšem takové štěstí, aby ve spánku prostě umřel. Pravděpodobně by to bylo milosrdenství, ale možná právě proto se mu něčeho takového nedostalo. Když se k němu začala navracet bdělost, nejprve si uvědomil zimu všude kolem něj, potom prázdný hladový žaludek. Spánek, ač ne příliš dlouhý, mu ale dodal alespoň trošku sil. Otevřel stříbrné zraky a spatřil, že ačkoliv začalo svítat do nového dne, sníh se stále vytrvale sypal z oblohy a mezi stromy se proháněl vítr. Stín se zachvěl, když se o něj ten fujavec otřel, dokonce ani v lese před ním nebyli úplně skryti a jeho kožich ho nedokázal ochránit. Popotáhl. Zatímco spal, začalo mu téct z čenichu a on se domníval, že tím to končit nebude, pokud si rychle nenajde nějaký lepší úkryt, než těchhle pár mizerných holých stromů.
"Jdu pryč," oznámil Nemluvě. "A ty mě necháš na pokoji." Nebyla to otázka, byl to spíš příkaz - sice jeho dodržení těžko mohl vymáhat, ale doufal, že to vlčici nedojde. Nebo že ho konečně bude mít plné zuby a uvědomí si, že jí stejně bude líp bez něj. "Nejdu se zabít, jestli tě to uklidní," zavrčel ještě dodatek a začal se stavět na nohy. Nejradši by zůstal ležet a čekal na smrt, ale nemohl to už vydržet. Zase se ozvala ta nepříjemná vlastnost živých bytostí - hluboko uvnitř to jediné, o co jim šlo, bylo přežít. Odvrátil se od vlčice a vykročil na nejistých nohách pomalu vpřed. Nerozloučil se. Ani se neohlédl. Jen se začal sunout sněhem dál, tak jako už mnohokrát, unavený a hladový, s myšlenkami na smrt, ale stále naživu.

//Šakalí pahorkatina

loterie 12

Dál tam leželi. Stín se nedočkal žádné odpovědi - pochopitelně - a minuty uplývaly v tichu, které mu lezlo čím dál víc na nervy. Nebyla žádná zábava se bavit s někým, kdo nemluví. Byla to zkrátka dost jednostranná konverzace, kterou mohl vést i sám a nemusel by přitom trpět ještě navíc něčí přítomnost. Navíc tahle vlčice patřila mezi ty vlky, které zkrátka nechápal, a její němota s tím neměla nic společného. Pomáhala mu, ačkoliv k tomu neměla důvod, k čertu, však ona se vystavovala nebezpečí kvůli nějakému otrhanému idiotovi, o kterém jí muselo být jasné, že jí něco takového v životě neoplatí, ba naopak, že se klidně může obrátit proti ní ve chvíli, kdy se mu udělá o něco lépe. Přitom kdyby šla sama, mohla mít srnu a mohla si ji teď v klidu jíst někde v teplíčku v jeskyni, místo toho aby klepala kosu pod stromem někde v lese. Kdokoliv s takovým přístupem byl ve Stínových očích zkrátka naprostý pitomec.
Protože byl vyčerpaný, už se mu ani nechtělo mluvit a dál tlačit na někoho, kdo mu stejně neodpoví. Bylo to zbytečné. Pomalu si složil hlavu na přední tlapy, protože mu přišla příliš těžká, než aby ji nesl. Nechtěl spát v její přítomnosti, ale jen stěží dokázal bojovat s takovou hroznou únavou, jaká ho nyní náhle přepadala. Celé jeho tělo bylo vyčerpané ze zimy, hladu i toho zbytečného pochodu sněhem se srnou. Nakonec mu tedy těžká víčka spadla a když usínal, jen stačil zadoufat, že už se znovu neprobudí.

loterie 11
//Mahtaë jih

Trmáceli se vánicí kdoví kam. Stín věděl o nedalekých jeskyních, nicméně o nich pomlčel. Nechal hnědou, ať se stará, když jí na tom tak strašně moc záleželo a jen upíral pohled na pohupující se hnědou oháňku před sebou. Stejně to nepřežijeme, pomyslel si a myšlenky mu hlavou zase začaly vířit. Dostaneš druhou šanci na život... a tohle s ní uděláš? Stáhl uši dozadu. Proč by měl chtít žít? Co na něj kde čekalo? Vrátil se jen proto, aby trpěl hlady a zimou v téhle podělané zemi a tahal se s vlčicí, ze které nevyšla jediná hláska? Nebo si možná žádnou druhou šanci nezasloužíš, zadrnčelo mu v mozku a on sebou škubl, jako by ho někdo nakopnul. "To jsou kecy," zamumlal si pod vousy. On přece ničeho nelitoval, za nic se nestyděl. Akorát že... možná trochu ano. Jenže to bylo jen tím, jak s ním šachovaly nějaké vyšší síly a zkazily všechnu jeho dlouholetou práci. Musel začínat od začátku a už jen z té myšlenky se mu chtělo umřít.
Jenže navzdory tomu všemu se vlekl pořád dál. Točila se mu hlava, ale nějak se prostě plácal kupředu, až se octli mezi stromy. Svalil se na zem vedle jednoho z kmenů a nabral si plnou tlamu sněhu, aby zahnal žízeň a třeba aspoň na chvíli trochu ošálil hladový žaludek. "Jak si představuješ, že tohle přežijem, ha?" zamžoural pak po straně na Nemluvu. "Jídlo jsme tam nechali. Je v tahu. A další jen tak nenajdem. Takže to máme asi sečtený, co? To je teda děsnej pech." Věděl, že by měl vlčici nechat na pokoji a právě kvůli tomu ji na pokoji nenechal. "Kdybysme zůstali v té závěji, aspoň jsme se před smrtí nemuseli tak namáhat." Nabral si další sníh a šklebil se, když se mu rozpouštěl v tlamě. Zas tak úplně nevěřil tomu, že tady umře. Ale jestli ho sem vrátilo nějaké božstvo, ať se o něj teda stará.

loterie 10

Kdokoliv jiný by nejspíš byl rád za druhou šanci. Mohl to vnímat jako šanci na nový začátek, šanci začít znovu, nebo aspoň pokračovat ve svém předešlém životě. Stín ale ne. Neprosil se ani o to, aby se narodil jednou, takže to, že se zrovna jemu povedlo vkročit do života podruhé, bylo vážně ironií k popukání. Podle jakýchkoliv zákonů přírody i spravedlnosti měl ten parchant být dávno mrtvý, jenže měl zřejmě mnohem tužší kořínek, než se při prvním pohledu na tu jeho kostnatou tělesnou schránku mohlo zdát. Spravedlnost dle všeho zkrátka neexistovala.
Viděl, že hnědou jeho poznámky štvou a provokují, i když se proti nim nemohla ozvat, což mu přece jen přineslo jistou škodolibou radost - druhá část jeho rozpolcené duše na něj za to pohlížela poněkud znechuceně, ale on se ten nepříjemný pocit snažil nevnímat. "Ještě se tvař, jako že to není pravda," zabručel, když viděl, jak se tvářila při zmínce o jejich blížící se zkáze. "Jak tohle míníš přežít? Buď nás vezme mráz, nebo hlad - i když, ty by ses zachránit mohla, když se vykašleš na hrdinství," nabádal ji. Jen ať ho ponechá jeho osudu. Jenže ona se k tomu neměla.
Fujavice byla pořád horší a horší, až nakonec pobořila i jejich domek v závěji. "Houknu a fouknu a zbořím vám dům," vyslovil Stín nahlas nesouvislou myšlenku, napůl zapomenutou vzpomínku, a štěkavě se zasmál, navzdory tomu, že byl teď zasypán sněhem a miliony bodavých jehliček zimy ho zase píchaly všude po těle. A pak zase ty horší jehly - zuby vlčice. Zase ho chtěla někam táhnout. Přemýšlel, že by se zase udělal pouhým hadrem, jenže na té citlivé kůži se to prostě nedalo snést. "Pusť mě," zavrtěl se. "Půjdu sám, u všech pekel." Jenže největší peklo bylo stejně život. Vyhrabal se z posledních sil na nohy a potácivě vykročil za hnědou vlčicí. Přes rameno se ohlédl na zmrzlou srnu, kterou tu museli nechat. Hladový žaludek se mu svíral v křečích, které byly horší a horší, ale copak bylo na výběr? Hnědá ho nechtěla nechat umřít, takže musel jít za ní. Potácel se v jejích stopách a líně přemítal, k čemu všechno to snažení. Stejně to nemohlo dobře skončit. Nemohlo.

//Křišťálový lesík