Gallirea - Příspěvky uživatele

Nevěděl, co si počít. Nevěděl, co se sebou. V hlavě mu bušilo tupou bolestí a neodbytnými myšlenkami a on nedokázal utišit ani jedno, ani druhé. Slyšel hlasitý a rychlý tep svého srdce, který bušil do rytmu s tou kakofonií, co mu zuřila v mozku. Buch buch, buch buch, buch buch, buch... "Ticho," poručil vztekle. "Ticho!" Zavrčel, opřel se hlavou o stěnu ještě silněji, jako by ji snad chtěl lebkou prorazit, ale vůbec nic se nezměnilo. Hrudník se mu svíral a bylo těžší a těžší protlačit mělké nádechy přes stažené hrdlo. Za to všechno mohl Sirius, ten mizerný, zatracený... Co mu to jen provedl? Šedivák se lapavě nadechl, pak znova, pak ještě jednou, ale měl pocit, že se mu nedostává kyslíku. Stěny kolem mu náhle přišly mnohem blíž, než předtím. Najednou se mu už myšlenka života v temném podzemí tolik nezamlouvala. Nemohl dýchat a začínal panikařit. Všechno se na něj navalilo najednou a on během chvíle prchal se staženým ohonem chodbou směrem, kde naposledy zahlédl světlo.

//Midiam přes Vyhlídku

Prosím pro Stína o odměny číslo 1 - bonus k vrozené magii (pořeším se Skylieth, jakmile něco vymyslím :D) a číslo 2 - doplnění vlastností na max vrozených, děkuji <3

loterie 37

Stín nelhal - minimálně ne o Alastorovi. O jiných věcech možná ano, ale o těch momentálně lhal hlavně sobě. Jenže lež, jak známo, má krátké nohy a tak i to, co šedivák sám sobě namluvil, se mu začalo sypat před očima jako domeček z karet. "Posluž si," utrousil jen. "Ona mě nechce." Sirius by mu spíš prokázal laskavost, kdyby přiměl bohyni smrti, aby ho zabila. Jenže kdyby ho chtěla mrtvého, dávno by už byl po smrti. Místo toho byl zpátky tady, aniž by si to přál a nevěděl, co se sebou. Zelenooký tomu moc nepomáhal. Rozčiloval ho a děsil ho a boural mu všechny iluze, jejichž vznik v prvé řadě zavinil. Stín ho nenáviděl a bál se ho a chtěl, aby už mu zmizel z očí. A on to opravdu udělal, poté, co se od něj šedivý odvrátil.
"Nechci ovládnout svět," zamrmlal ještě polohlasem, ale Sirius ho už nejspíš ani neslyšel. "Chci, aby to tady všechno shnilo." Jenže to nebylo jen tak. Gallirea, jak se zdálo, se sama bránila a sama obnovovala. Ani dým ji nepohltil, Tasa se svými sourozenci nedokázala rozpoutat chaos... Stála tu sopka, ale tenhle kraj neskončil pod žhavým příkrovem lávy, na jihu břehy omývalo moře - omývalo, ale nezvedlo vlnu tak vysokou, aby všechno smetlo. Ani se celá země nepropadala do té veliké průrvy kdesi uprostřed všeho. A tak tu teď musel žít, společně se všemi těmi ostatními ubožáky.
Pomalu se šoural chodbou zase do tmy. V hlavě mu tupě tepalo. Nakonec se zastavil a opřel si čelo o studenou hlínu. Všechno se to vracelo k té jediné pitomé otázce, kterou si kladli Stín i Gardain. Proč? Proč se vrátil, proč nemohl umřít, proč byl teď tak neskutečně rozbitý? Potřeboval pomoc. Ale nepředpokládal, že existuje vůbec někdo, kdo by mu mohl pomoci. Musel to zase udělat sám. Nějak zacelit tu trhlinu a zařídit, aby byl zase jen jeden, jen Stín, ne dva kusy nějakého pološíleného mizerného stvoření.

loterie 36

Sirius ho dohnal a nejspíš ho to ani nestálo příliš velké úsilí. Jakmile viděl, že nemá šanci utéct, přestal se Stín snažit. Bylo to jen zbytečné plýtvání silami, které ještě bude potřebovat. Cokoliv po něm tenhle vlk chtěl, Stín mu to nemohl poskytnout, ani kdyby nakrásně chtěl. Nevěděl nic o tom, kde se momentálně nachází Alastor. Kdyby to věděl, snad by mu to i řekl a nic za to nechtěl, toužil jen po tom, aby se ho konečně zbavil a mohl si rozmyslet, co si počít dál. Za předpokladu, že dokáže nějak rozumně přemýšlet, zatímco mu v hlavě hučí ten splašený roj včel. "Možná tu je a možná ne. Možná je pořád tam někde pryč," zavrtěl Stín hlavou. "Ale to já nevím. Nemám ponětí, kde skončil ani co se s ním stalo. Nezajímá mě to." Tak to bylo a on doufal, že to hnědý konečně pochopí a nechá ho na pokoji. Šedivák byl k ničemu, to mu muselo už být jasné.
Zahleděl se k jemnému dennímu světlu, které sem přicházelo zvenčí. Byl tam nějaký východ, chodba tu ústila na povrch. To bylo dobré vědět, ale Stín se tam nehodlal vydávat. "Budu tady žít," zaskřehotal. Ani to nebyl tak úplně jeho plán, ale Sirius nemusel o jeho myšlenkových pochodech nic vědět. Houby mu do toho bylo. "Mně je jedno, o co přicházím. Tady mi bude mnohem líp, než nahoře. Ve tmě, v tichu, sám. Ty si běž po svým. Běž hledat... bratra nebo odraz nebo co to vlastně máš." Stín se od hnědého odvrátil a udělal pár kroků zpět do chodby. Doufal, že tentokrát za ním už nepůjde. "A na mě pokud možno zapomeň," utrousil ještě přes rameno.

loterie 35

Chtěl zmizet. Ne, chtěl, aby Sirius zmizel. To on za to všechno mohl, on to způsobil. Kdyby se neobjevil, mohl si Stín v klidu žít v díře pod zemí, pomalu se stávat zapomenutým podzemním tvorem, po kterém se nikomu nestýská... ale místo toho musel přijít on, ukázat mu pravdu a pak ji zase zbořit. A byla to tedy jeho vina, že mu teď v hlavě řvaly dva hlasy přes sebe a všechno se v něm pralo a míchalo a měnilo ho v pološílenou zmatenou trosku, která ani neví, čí je. Prát se s ním nemohl, a tak zvolil druhou možnost. Útěk. Spoléhal na to, že ho Sirius nebude pronásledovat. Jenže to se spletl.
Zaslechl za sebou dusot jeho tlap, který se rychle blížil. Nedokázal běžet příliš rychle a tedy mu nedokázal uniknout. Připadal si jako lapený v nějaké noční můře. Poprvé v životě ho napadlo, že nějak takhle se musely cítit všechny ty bezmocné duše, které kdy pro zábavu děsil. Brzy už ho v plicích pálilo a Sirius byl stále těsně za ním. Zbytečné plýtvání silami. Stín zastavil, s ušima přitisklýma k hlavě a s hlubokým zavrčením, které i jemu samotnému znělo jen jako trapná planá výhružka, se otočil k hnědému. "Nevím, kde je," procedil zadýchaně skrze zuby. "Nejsem jeho chůva. Když jsem ho viděl naposledy, byli jsme oba mimo Gallireu... takže hodně štěstí, jestli počítáš s tím, že ho najdeš." Teprve teď si uvědomil, že vlastně nemá ponětí, jak a jestli vůbec se ti, co přežili - pokud to někdo přežil - vrátili sem... a že dým z území zmizel. Dosud mu osud ostatních vlků ani nepřišel na mysl a i teď mu byl celkem ukradený. Jen doufal, že Norox to zvládl. Toho by i celkem rád někdy viděl. Třeba... třeba by mu mohl i pomoct s tím chaosem, co měl v hlavě. Nebo Tasa. Tasa je přece stvoření chaosu. Určitě s tím má valné zkušenosti, přemýšlel horečně a zhluboka funěl a kašlal, jak i po krátkém běhu popadal dech. Nejdřív ale musel setřást Siria.

loterie 34

V hlavě mu duněly myšlenky jedna přes druhou, pocity se v něm bily, vztek a strach a beznaděj vířily v příšerném tornádu, až čekal, že mu z toho musí prasknout hlava. Pravda, to příšerné slovo. Já mám pravdu. Já, ne on. Je to tak. Ale teď už mu i vlastní myšlenky zněly jako špinavé lži, kterými krmí sám sebe. Co to s ním bylo? Proč se ze záhrobí místo jeho vlastního já vrátila taková zmatená troska na pokraji zhroucení? Proč se vůbec vracel, jakákoliv jeho verze?
Couval a ztrácel se ve stínech, ale nemohl uniknout Siriově hlasu, který ho následoval chodbou, vstupoval mu do uší a zarýval se mu do samé hloubi mozku. "Jinak... nic nedává smysl. Nemá smysl." Krok po kroku stále couval. Nenáviděl se za to, ale nedokázal zastavit, chtěl jen, aby mu hnědý šel z očí. Jinak nevím, co jsem. Jinak nikdy nedokážu napravit ten nepořádek, co mám v hlavě. Jenže kdyby skutečně měl pravdu, o co by to bylo lepší? Co by se tím vyřešilo? Nic z těhle problémů. Cítil, jak se mu hrdlo svírá panikou. Nezáleží na tom, v jakém světě jsi. Nikdy nepřestaneš nenávidět sebe a všechno a všechny okolo. Možná ho bohové nevrátili k životu s posláním, ale jako trest. Taková mizerná, zbytečná existence. Měl toho akorát dost. Myšlenky, co udusával do temného kouta svojí duše celé roky se hrnuly ven a on to nemohl vydržet, tím míň, když na něj zíral ten zelenooký ďábel. Stín přestal couvat, otočil se k němu zády a rozběhl se šerou chodbou pryč, jak jen mu to zesláblé tělo dovolovalo.

loterie 33

Stín litoval toho, že vůbec kdy tohohle Siriuse nebo Alastora nebo koho vůbec potkal. Vlastně ne, to nebyla pravda. Díky němu si uvědomil, co se to tu děje, takže mu vlastně byl užitečný. To, čeho litoval, bylo, že se s ním pouštěl do řeči. Protože oba dva byli umínění tvrdohlavci a tak nemohl tuhle beraní přetlačovanou hlavami vyhrát ani jeden z nich, protože jeden jako druhý odmítali ustoupit. "Jsem klidný jak jezerní hladina," odsekl Stín stále s odhalenými tesáky. Ani on se nechtěl rvát, ale jen proto, že na to neměl sílu. Jinak by se porval. Dal průchod tomu vzteku, který se mu kroutil uvnitř jako klubko hadů.
Ale Sirius s tím nepřestával a Stín cítil, jak se v jeho víře objevují pukliny. Ne, ne. Předstíral, že je nevidí. Nemohl o to přijít. Byla to pravda. Je to pitomost, našeptával mu ten hlásek, který se stával hlasitějším. Nemáš poslání. Nemáš smysl. Měl jsi radši zůstat mrtvý. "Ty LŽEŠ!" zařval, aby umlčel oba hlasy, ten patřící vlkovi naproti i ten, co měl ve své hlavě. V uzavřeném prostoru to bylo ohlušující, ale vyvolalo to další záchvat kašle. "Nic nevíš, nerozumíš tomu," sípal Stín i přes kašel a mimoděk od Siria přikrčeně s vrčením couval hlouběji do tmy podzemního tunelu. Slyšel tep vlastního srdce, jeho zběsilý úprk. Nespoutaný hněv uvnitř se začínal přetvářet v černou tíhu beznaděje. To, čeho se tak zoufale chtěl držet, mu prokluzovalo pod tlapami. "Pravdu mám já. Musím ji mít," mluvil spíše k sobě. "Jinak..." Jinak by byl tam, kde začal. Zmatený, ztracený, s otázkami bez odpovědí. Krok po kroku se pozpátku vzdaloval do tmy, ale nespouštěl oči z těch proklatých zelených zraků druhého vlka.

loterie 32

Nehodlal poslouchat, že je nějakým omylem Smrti. Omyl byl to, že se vůbec kdy narodil, moc dobře věděl, že ho nikdo nechtěl, nikdo se o něj neprosil a kdyby na světě existovala nějaká spravedlnost, byl by už dávno mrtvý. Ale jestliže se samotná Smrt - pokud to byla ona - přičinila o to, aby se octl tady, opět živý, pak to rozhodně žádný omyl nebyl. To odmítal. "To ne," zavrčel znovu a vycenil zažloutlé tesáky. Přitiskl uši až těsně k hlavě. U všech pekel, jak ho ten vlk vytáčel! Bylo to jako předtím s Nemluvou. "Já už ho ale přece našel," procedil skrze zuby a dusil kašel v hrudi. "Přesně vím, co mám dělat, akorát to nebudu vykládat kdejakému pobudovi, co se mi naplete do cesty." Cítil tlukot svého srdce až v hlavě, krev mu bušila v uších. Bylo těžké ovládat emoce, které ještě nedávno bývaly tak otupělé a skryté. Teď s ním cloumal vztek a kdyby měl víc síly, nejspíš už by Siriovi skočil po krku. Ale takhle byl jen výhružně vrčící kostrou, jako nějaká halloweenská dekorace, která vás možná vyleká, ale dobře víte, že ublížit vám nemůže.
"Dvojčata můžete být i tady," odsekl, zuby nehty se držíc svojí pravdy. To on má pravdu, ozýval se nenápadný hlásek. Vrátil ses a nemá to žádný smysl, nemáš žádné poslání. Zaskřípal zuby a ignoroval to. "A Gallirea je na obou stranách." Vyděsil se zoufalého podtónu, který zaslechl ve vlastním hlase. Musel mít pravdu. Měl ji. Potřeboval to. "Dává to smysl," pronesl a znělo to ještě zoufaleji. Byl blázen? Ne. To se mu jen Sirius snažil dostat do hlavy. "Můžeš se zeptat Smrti. Ona ti to určitě ráda poví."

loterie 31

"No. A. Co?" odsekával Stín stejně jako Sirius, který si paličatě postavil hlavu, že mu prostě věřit nebude. "Copak to se vylučuje? Ať si klidně má vlčat šestnáct, nic to nemění na tom, že tenhle svět je jenom pitomým odrazem toho pravého." Cítil, že mu v hrudi začíná bublat vztek. Jeho emoce ho příliš neposlouchaly. Ale hned vzápětí se mohl přesvědčit o tom, že kdyby vzteku nechal volný průběh, nejspíš by příliš nepochodil. Sirius do něj vrazil a on zakolísal, až se nakonec svalil na zem. Neměl sílu, jeden králík, kterého snědl, nedokázal zvrátit všechno to hladovění a únavu, ani vyhnat nachlazení z jeho těla. Teď se tedy válel v prachu a vzhlížel k Siriovi, který se držel zase té svojí pravdy. "Smrt nedělá chyby," zaskřípal Stín a tiše zavrčel. "Když už se prohlašuješ za jejího posla, aspoň tohle bys mohl vědět. Jestli mě sem vrátila ona, pak to bylo schválně, s nějakým úmyslem." Široce se zašklebil, ale už nic neříkal. Zdálo se totiž, že Sirius právě přicházel k nějakému vlastnímu objevu. Tomu, co si mrmlal pod vousy, ale Stín nerozuměl. Tedy, rozeznával slova, ale neměla pro něj žádný význam. Převalil se na břicho a pak se pomalu vytáhl do sedu. "Copak? Přišel jsi na něco? Rozhodl ses snad konečně uznat, že mám pravdu? Notak. Víš, že ji mám. Odkud odjinud bych znal tvého dvojníka, když ne ze svého světa?" Kdesi v mozku mu zašvitořil slabý hlásek rozumu - nemlel on něco o dvojčatech? Ale ne. To byla hloupost. A i kdyby, nic to nedokazovalo. Nemohl se vzdát té nové krásné pravdy, díky které celá jeho situace konečně začala dávat smysl. Kdyby to udělal, nejspíš by se zbláznil doopravdy.

loterie 30

Stín to všechno vlkovi vysvětlil tak nejlépe, jak dokázal. Nebylo to tedy úplně to nejlepší vysvětlení, ale lépe to ze své zmatené hlavy vydolovat nedokázal. Jenže Alastor to nebral. Ba ne. Místo toho náhle úplně otočil, že vůbec není Alastor, ale někdo jiný. Sirius? To jméno Stín neznal a nebylo pro něj vůbec podstatné, protože to byla nepochybná lež. "To teda nejsi," pronesl šedivák klidně. Alastor/Sirius ale vůbec nebyl klidný, náhle se vymrštil do stoje a spustil. Stín ani nehnul brvou, když se k němu vlk postupně přibližoval - co mu chtěl udělat, zabít ho? Smrt už jednou přežil. Nebál se Alastora v žádné z jeho podob. "Ale má ho," odvětil pak tiše. "Má ho zmalovaný a není roztrhaný na milion kousků. Já ho viděl, chápeš to? Mluvil jsem s ním. Putoval jsem s ním. Byl tak živý, jak jen živý být může." Zasmál se, když Sirius pronesl cosi o jedovatém brouku, co mu Smrt nasadila do hlavy. "Já nemám v hlavě brouka, ó, já ne, to jen ty odmítáš vidět pravdu. Tys nebyl chycený celé dny v místnosti ze samých zrcadel, nemusel jsi umřít a zase se vrátit do světa živých, abys ji uviděl. Ale já ano." Tak teď už vážně mluvil jako šílenec, v očích mu planul plamen a zdálo se mu, jako by planul i uvnitř jeho těla. Možná to byla spíš horečka. Hlas mu z hrdla vycházel chraplavý a chvílemi pořád pokašlával, ale nic z toho pro něj nebylo podstatné. "A ta pravda je krásná, víš? Vždycky jsem to tušil, věděl jsem to a teď, když tu jsem, můžu-" Odmlčel se. Nechtěl zase Siriovi, Alastorovi nebo jak si chtěl vlastně říkat, sdělovat zase všechno. Nepotřeboval vědět Stínův plán.

loterie 29

Viděl, že mu Alastor nevěří, ale nemohl říct, že by ho to překvapovalo. Byla to myšlenka, která oponovala celé jeho realitě, jakou dosud znal, jistě, že tomu neuvěří hned napoprvé. Krom toho Stín si už zvykl na to že valná většina obyvatel Gallirei je prostě jedním či více způsoby zabedněná, a to i v záležitostech mnohem snazších k uchopení. On se ale momentálně cítil jako ten největší génius na světě. Nejspíš tu skončil, když ho ten bůh nebo čí to vlastně bylo dílo, navracel zpět z říše mrtvých - omylem či úmyslně, to zatím netušil, ale protože to bylo něco, čeho se jeho zmatená mysl mohla chopit, chňapl po té své teorii a zarytě se jí odmítal pustit. Rozhodně ho o tom nepřesvědčí nějaký trouba jako je Alastor. Možná jeho druhá půlka byla průbojnější, ale pořád to byl ten stejný vlk.
Dával mu ale ještě šanci ho přesvědčit. Stínovi připadalo že tím, že vůbec chce slyšet o tom druhém, připouští Alastor, že by v té teorii mohl vidět zrnko pravdy. "Vypadá jako ty, na chlup stejně - až na ty zelené znaky v kožichu, jak jsem už říkal, což tedy značí, že má příšerný vkus. Je to malej koktal, sotva mu jde někdy rozumět, chtěl by asi konat dobro, ale je na to moc velký posera." Zamyslel se. Tohle všechno byly věci, co by si mohl snadno vymyslet. Potřeboval nějaký lepší důkaz. "Znám i jeho otce," rozvzpomněl se. "Tvýho otce," zašklebil se. "Starý tmavohnědý vlk, zelené oči, bílá zadní tlapa. Pěknej bručoun, ale tady to může být jinak. Jestli tu tedy vůbec ještě je. V našem světě to totiž starouš pěkně schytal," uchechtl se šedivák a pak se znovu rozkašlal, protože ho všechno to mluvení opět vydráždilo.

loterie 28

Alastor nabýval jaksi zmateného výrazu. Tedy, ne nijak výrazně, ale protože Stín ho skenoval očima do nejmenších detailů, neušlo mu, jak si ho zkoumavě prohlíží a ošívá se, jako by mu byl kožich malý. "Ale samozřejmě že ne," roztáhl Stín tlamu do úsměvu potkana se vzteklinou. "To bych si nedovolil. To jen ty pouze nechápeš, co se tady děje. Ale tím se nemusíš nijak trápit, protože to nechápe nikdo." Naklonil se k vlkovi o něco blíž, jako by byli nějací spiklenci: "Ale já na to přišel." Musel asi nebohému Alastorovi znít jako naprostý šílenec, ale mluvil klidně, jako by to, co mu vychází z tlamy, nebyly jen zamotané nepochopitelné náznaky. V očích se mu dychtivě blýskalo. Až Alastorovi řekne, jaká je pravda, nejspíš mu to zboří celý svět. Neměl bych si to ale nechat pro sebe? Mohl by si to tajemství střežit jako cennost, blyštivý poklad, který je jenom jeho. Zároveň chtěl ale vidět, jak se bude vlk tvářit, až si to vyslechne. Bylo to dilema, které nebylo těžké vyřešit.
"Správně. Tady je Gallirea. A tam -" ukázal tlapou k zemi, kde zdánlivě nic nebylo, "-tam je taky Gallirea. Jenomže nejsou stejné. Chápeš?" Položil tlapu zase pevně na zem vedle té druhé a vzhlédl k otvoru ve stropě, kterým sem dopadalo světla méně a méně. Blížila se noc. "Tohle je odraz Gallirei, její druhá stránka. Jedna o druhé neví, nejspíš by o sobě neměly vědět, ale mně se nějak povedlo proklouznout z té svojí strany na tu vaši." Odmlčel se, aby viděl, jestli to Alastor pořád vnímá, ale vlastně mu to bylo fuk. "Na mojí straně se my dva známe. Ale ty jsi tam o dost jinačí. Kňoura, jak už jsem říkal. Kňoura se zmalovaným kožichem."

loterie 27

Jakékoliv pochybnosti o identitě zelenookého, který se před ním vynořil, on sám vyvrátil, když se představil jako Alastor. Stín se zatvářil téměř spokojeně nad tím, jak mu hezky všechny dílky zapadaly do sebe. "Já vím," přikývl. Zajímavé, vypadalo to, že v tomhle světě se neznali. Stín samozřejmě netušil, jak to tady chodilo. Však se sem sotva dostal a teprve teď přišel na to, co se vlastně děje. Ale byl s tím spokojený, ne že ne. Bylo uklidňující konečně něco chápat.
Všechno dávalo perfektní smysl až do chvíle, dokud Alastor Stínovi nesdělil vzkaz od Smrti. Šedivák si ho vyposlechl, chvíli nad ním přemýšlel, pak se zamračil. "To se mi nějak nezdá," opáčil po chvíli a blýskl stříbrným pohledem po mladém vlkovi. Posluhování titěrným bytostem... to nejen, že s ničím nesouviselo, Stínovi to ani nepřišlo jako Smrti styl. Pokud měl někomu posluhovat, pak snad jí, ne nějakým... žížalám. "Vodíš mě za nos, co?" stáhl uši k hlavě a znovu ucítil tu vzdouvající se vlnu vzteku, číhající těsně pod povrchem. Než mu ale z hrdla vyšlo zavrčení, tvář se mu rozjasnila dalším uvědoměním. "Jasně, že vodíš. Protože Alastor z mýho světa je malej neškodnej kňoura, tak v tomhle světě musí být lhář a syčák." Stejně jako Stín byl... no zkrátka Stín a Gardain, jeho druhá půlka, bylo ufňukané vlče. A Nemluva nejspíš nemluvila kvůli tomu, že její druhá polovina byla neskutečně ukecaná. Něco jako Evelyn. Až se mu z vlastní chytrosti trochu zamotala hlava a znovu ho popadl dlouhý záchvat kašle. "Něco ti ale povím," zachraptěl, když ho to konečně přešlo. Zatraceně, jak ho z toho bolela žebra. "V tomhle světě máš mnohem lepší vkus. S tou zelenou v kožichu totiž jinak vypadáš jako pitomec."

loterie 26

Když vlka oslovil jako koktu, vypadalo to, že ho tím poněkud zmátl. Samozřejmě. Protože to nebyl ten stejný. Je to ten stejný a zároveň není, rozléval se Stínovi na tváři pomalu samolibý úsměv, jak začínal chápat, o co tady jde. Nebo si to aspoň myslel. Nikdy nebyl zrovna mentálně stabilní a celá ta patálie s umíráním a následným ožíváním a kdesi cosi mu v hlavě ta jeho zarezlá kolečka pěkně přeházela. Jemu to ale dávalo dokonalý smysl. Tohle byl Alastorův odraz, dvojník, druhá půlka - pravděpodobně ta nebezpečnější, protože stěží mohl někdo být víc neškodný než ten zeleným sajrajtem oplesnivělý ňouma.
"Já jsem taky já," opáčil Stín na otázku a posadil se. Trochu ho štvalo, že se nedočkal žádné kloudné odpovědi na svou otázku, ale co jiného by vlastně měl očekávat, pokud se doopravdy octl v jakési zrcadlové verzi světa? Tady nic nebude jen tak snadné. Nejspíš tu na něj čeká nějaké poslání. Přece se tu nezjevil jen tak... Pokud to tedy není nějaký omyl. Hm. To se taky mohlo stát. Ale jemu to bylo vlastně jedno. Mohlo by to dokonce být užitečné. Konečně by se mohl jednou provždy zbavit svého odrazu a pak by byl konečně navždy a definitivně jenom Stín, ne žádné dvě rozpolcené půle, co se mezi sebou neustále dohadují. Když Alastor 2 pronesl, že je vtělením Smrti a ona že pro něj má zprávu, Stín nastražil uši. V očích se mu dychtivě zablesklo. "Vážně?" vypálil. "Já to věděl. Věděl jsem, že je to její práce," sklopil hlavu a zamumlal si pod vousy, než zase vzhlédl k zeleným očím vlka naproti: "Jaká je to zpráva? Co mi vzkazuje?"

loterie 25

Jen krátkou chvíli se obdivoval svému novému talismanu, když zaslechl, jak se k němu blíží kroky. Nastražil uši - nebyl tady sám. Zavětřil, ale s ucpaným čenichem toho mnoho necítil. Zamračil se. Netoužil po společnosti, chtěl být sám, zrovna přemýšlel o tom, jak by tu mohl prožít zbytek svých dní zakopaný v díře mimo dosah všech, jenže to samozřejmě podcenil všetečnost zdejších obvyvatel. Stačil se jen lehce stáhnout do stinnější části chodby, než se mu nově příchozí objevil na očích a... narazil hlavou přímo do zdi. Jenže to bylo asi tak poslední, čeho si Stín všiml, protože jeho pozornost se zafixovala na něco jiného. Ty odstíny v kožichu, ty zelené oči, co se zaleskly v té troše světla, která sem dopadala zvenku dírou ve stropě. "A hele, kdo je tu. Malý k-k-kokta," zašklebil se Stín, ale pak mu došlo, že tu něco není správně. Tak například tenhle Alastor neměl na kožichu ten zelený nepořádek. A nekoktal, syčel na něj jako zmije. Šedivák přimhouřil stříbrné zraky. Buď se s ním něco stalo, něco hodně zásadního... nebo to není on. "Ty nejsi ty," obvinil chraplavým hlasem vlka. Bylo to bez kontextu poněkud nesmyslné, ale Stínovi to smysl dávalo a to stačilo. Tlumeně zakašlal, ale ani přitom nespouštěl z očí ten podivný Alastorův odraz. "Co jsi?" Ne kdo, ale co. Jeho mozek, stále ještě rozházený do všech směrů po zážitku s úmrtím a následným návratem mezi živé, totiž napadlo, že se možná mezi živé úplně nevrátil. Že možná skončil v nějaké zrcadlové dimenzi. Tohle byl Alastorův odraz, takže tady někde možná pobíhá i jeho vlastní. Ta druhá půlka jeho duše, kterou tolik nenáviděl.