Gallirea - Příspěvky uživatele

Ležel na břehu a doufal v brzký příchod spánku, který by ho odpoutal od toho jeho pochroumaného vědomí. Třeba by mu i trochu ten nepořádek v hlavě porovnal. Jenže se mu usnout nedařilo. Ani nedostal pořádně prostor k tomu, aby se pokoušel dál usnout, protože náhle zaslechl vedle sebe hlas. Otevřel jedno stříbrné oko a loupl jím po zelenooké vlčici, která nad ním seděla. "Spím," pronesl chraplavě očividnou lež a oko zase zavřel. Doufal, že až ho otevře podruhé, vlčice bude pryč. Nebo možná doufal, že pryč nebude. Třeba by bylo dobré mít nějakou společnost - zdálo se mu, že v přítomnosti druhých dokáže přemýšlet trochu souvisleji. Na druhou stranu, jen kvůli tomu, že narazil na Siriuse, vůbec takhle vyšiloval. Takže kdoví...
Asi to s ním bylo horší, než si myslel, protože vlčice si všimla jeho lapavých nádechů. Prudce zvedl hlavu, když zaslechl to slovo, se kterým rozhodně nechtěl být spojován. "Ne-nepláču," vyjel po ní, jenže jeho pitomý hlas ho zradil a v polovině slova se zatřásl. Oči měl ale opravdu suché. Stín si odkašlal a zkusil to znovu. "Nepláču," povedlo se mu tentokrát pronést pevně a cvakl po hnědém čenichu, který se k němu natahoval. Vlčice ho v tu chvíli k vlastnímu štěstí stáhla, takže tesáky sklaply o pár centimetrů mimo. "Nesahat," zavrčel Stín - uvědomoval si, že se doposud vyjadřuje pouze jednoslovně, ale bylo mu jedno, co si o něm vlčice bude myslet. Vlastně, uvědomil si, všechno je nakonec jedno. Ať si do něj třeba šťourá čumákem, nebo ať do něj klidně kope, jestli ji to potěší. Proč by se měl kvůli tomu rozčilovat? Proč by mu mělo cokoliv vadit? Nevěděl, kdo je a co je, tak mohl být klidně někým, komu je všechno zvysoka jedno. Pro sebe se zasmál a pomalu si položil hlavu zase zpátky na zem. "Pomoct mi," zopakoval a díval se přitom kamsi do sněhu před sebe, ne na hnědou. "Hm. A jak bys to chtěla udělat? A proč?" zajímal se. "Připadá ti, že si to zasloužím?" Představila se jako Zorea. Zkusil si to zapamatovat, ale své jméno jí nesdělil. Nebyl si jistý, jaké by měl říct.

//Řeka Midiam přes Středozemku

Jenže běžet nemohl věčně. Pořád byl ještě zesláblý a prodírat se závějemi bylo mnohem těžší, než běžet po holé zemi. Nejspíš by se ale přinutil hnát se dál a dál, dokud by nepadl vyčerpáním - naprosto mu nezáleželo na zachování vlastního života, to už dávno víme - jenže se mu do cesty postavilo jezero. Stín zabrzdil doslova smykem na jeho břehu, nohy se mu zamotaly a on se svalil na bok do sněhu. Pokolikáté už? Zůstal ležet a zhluboka oddechoval, chvílemi pořád ještě pokašlával. Plíce mu hořely, nohy bolely a píchalo ho v boku, ale to šílenství v jeho hlavě se možná přece jen trochu uklidnilo. Připadal si, jako by byl zase v té komnatě ze zrcadel, jak se jeho pocity rychle a silně střídaly. Teď mohl konečně zase popadnout dech, nedusil ho hrozný strach... ale ta trhlina se prostředkem jeho duše táhla stále. Nevěděl, kdo vlastně je ani proč je tady. Nevěděl ani, jestli se to vůbec někdy dozví. Nebo jestli se to někdy napraví. Když se vydýchal, pomalu se přetočil na břicho a přisunul se blíže k jezeru, které nikdy nezamrzalo. Opatrně, jako by se bál, že ho vlastní odraz kousne, se zahleděl na hladinu. Viděl tam sebe. Když vycenil tesáky, ten druhý je vycenil taky. V očích měl ale pořád výraz zoufalství. Stín viděl sám sebe, ale viděl tam také někoho, koho vůbec neznal. Nějaké vychrtlé zoufalé ztracené stvoření, které nejspíš brzo umře. "Už jsi měl být dávno mrtvej," řekl svému odrazu. "Tak co tady ještě děláš?" Jenže on pro něj neměl žádné opovědi. Hluboce si povzdechl. Měl pořád hlad, žízeň a byl unavený z toho všeho, co se mu dělo. Kdyby tomu alespoň rozuměl. Plácl tlapou na hladinu a jeho odraz se rozpadl v rozvlněnou mozaiku. Hlad tu zahnat nemohl, ale na odpočinek to nebylo tak zlé místo. Z jezera vycházelo příjemné teplo. A žízně se taky mohl zbavit. Sklonil hlavu a začal pít rudou vodu, která měla vzdálenou pachuť bahna a nějaké rostliny. Nebyla zrovna nejčistší, ale on byl ochoten riskovat, že se otráví. Co nejhoršího se mu stane? Rozhodně neumře, protože ho z nějakého důvodu bohové chtějí naživu, takže se mu přinejhorším udělá špatně. Nic, co by nezvládl. Když dopil, odtáhl se o kousek dál od vody, složil hlavu a zavřel oči. Roztřeseně se nadechl a s hrůzou si uvědomil, že musel potlačit vzlyk. Ne, to nemohl dopustit. Nic takového. Nechtěl z pláče dělat zvyk. On neplakal a nefňukal, to možná dělal Gardain, ale Stín nikdy. Přesto takových roztřesených nádechů musel udělat ještě několik, než to úplně překonal. Pak konečně zavřel oči, ale spánek jaksi nepřicházel.

//Zelené nory přes Vyhlídku

Vydrápal se příkrou kluzkou chodbou na denní světlo, které tedy s večerem už poněkud pohasínalo. Bouře se dávno přehnala, ale Stín by si nejspíš ani nevšiml, kdyby ještě pořád zuřila. Vyběhl z podzemí, jako by ho honilo tisíc ďáblů a běžel dál. Když ho nesvíraly stěny kolem, mohl se aspoň trochu nadechnout, ale rozhodně se nedalo říct, že by se najednou cítil v pořádku. Ani v nejmenším. Zmatek v hlavě přetrvával a on netušil, jak se s ním vypořádat, takže prostě prchal v naději, že nějakým zázrakem dokáže utéct sám před sebou. Brodil se sněhem kolem řeky, mířil k jihu - stejně tak dobrý směr, jako jakýkoliv jiný. Necítil mráz, který se mu zakusoval do těla, bylo mu jedno, kam běží. Prostě se hnal dopředu tak rychle, jak jen to šlo. Jenže sám sobě uprchnout nedokáže nikdo. Stín mohl utíkat před vším a před všemi, ale svůj vlastní chaos si nosil stále s sebou. Celý život ho rozséval všude kolem a tak teď měl nejspíš dostat ochutnat své vlastní medicíny. Vůbec se mu to nelíbilo, vůbec. Tlapy se mu bořily do sněhu a nesly ho dál a dál bílou pustinou, zakopával o závěje, ale pokaždé se znovu zvedal a běžel zase dál. Někam.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

Nevěděl, co si počít. Nevěděl, co se sebou. V hlavě mu bušilo tupou bolestí a neodbytnými myšlenkami a on nedokázal utišit ani jedno, ani druhé. Slyšel hlasitý a rychlý tep svého srdce, který bušil do rytmu s tou kakofonií, co mu zuřila v mozku. Buch buch, buch buch, buch buch, buch... "Ticho," poručil vztekle. "Ticho!" Zavrčel, opřel se hlavou o stěnu ještě silněji, jako by ji snad chtěl lebkou prorazit, ale vůbec nic se nezměnilo. Hrudník se mu svíral a bylo těžší a těžší protlačit mělké nádechy přes stažené hrdlo. Za to všechno mohl Sirius, ten mizerný, zatracený... Co mu to jen provedl? Šedivák se lapavě nadechl, pak znova, pak ještě jednou, ale měl pocit, že se mu nedostává kyslíku. Stěny kolem mu náhle přišly mnohem blíž, než předtím. Najednou se mu už myšlenka života v temném podzemí tolik nezamlouvala. Nemohl dýchat a začínal panikařit. Všechno se na něj navalilo najednou a on během chvíle prchal se staženým ohonem chodbou směrem, kde naposledy zahlédl světlo.

//Midiam přes Vyhlídku

Prosím pro Stína o odměny číslo 1 - bonus k vrozené magii (pořeším se Skylieth, jakmile něco vymyslím :D) a číslo 2 - doplnění vlastností na max vrozených, děkuji <3

loterie 37

Stín nelhal - minimálně ne o Alastorovi. O jiných věcech možná ano, ale o těch momentálně lhal hlavně sobě. Jenže lež, jak známo, má krátké nohy a tak i to, co šedivák sám sobě namluvil, se mu začalo sypat před očima jako domeček z karet. "Posluž si," utrousil jen. "Ona mě nechce." Sirius by mu spíš prokázal laskavost, kdyby přiměl bohyni smrti, aby ho zabila. Jenže kdyby ho chtěla mrtvého, dávno by už byl po smrti. Místo toho byl zpátky tady, aniž by si to přál a nevěděl, co se sebou. Zelenooký tomu moc nepomáhal. Rozčiloval ho a děsil ho a boural mu všechny iluze, jejichž vznik v prvé řadě zavinil. Stín ho nenáviděl a bál se ho a chtěl, aby už mu zmizel z očí. A on to opravdu udělal, poté, co se od něj šedivý odvrátil.
"Nechci ovládnout svět," zamrmlal ještě polohlasem, ale Sirius ho už nejspíš ani neslyšel. "Chci, aby to tady všechno shnilo." Jenže to nebylo jen tak. Gallirea, jak se zdálo, se sama bránila a sama obnovovala. Ani dým ji nepohltil, Tasa se svými sourozenci nedokázala rozpoutat chaos... Stála tu sopka, ale tenhle kraj neskončil pod žhavým příkrovem lávy, na jihu břehy omývalo moře - omývalo, ale nezvedlo vlnu tak vysokou, aby všechno smetlo. Ani se celá země nepropadala do té veliké průrvy kdesi uprostřed všeho. A tak tu teď musel žít, společně se všemi těmi ostatními ubožáky.
Pomalu se šoural chodbou zase do tmy. V hlavě mu tupě tepalo. Nakonec se zastavil a opřel si čelo o studenou hlínu. Všechno se to vracelo k té jediné pitomé otázce, kterou si kladli Stín i Gardain. Proč? Proč se vrátil, proč nemohl umřít, proč byl teď tak neskutečně rozbitý? Potřeboval pomoc. Ale nepředpokládal, že existuje vůbec někdo, kdo by mu mohl pomoci. Musel to zase udělat sám. Nějak zacelit tu trhlinu a zařídit, aby byl zase jen jeden, jen Stín, ne dva kusy nějakého pološíleného mizerného stvoření.

loterie 36

Sirius ho dohnal a nejspíš ho to ani nestálo příliš velké úsilí. Jakmile viděl, že nemá šanci utéct, přestal se Stín snažit. Bylo to jen zbytečné plýtvání silami, které ještě bude potřebovat. Cokoliv po něm tenhle vlk chtěl, Stín mu to nemohl poskytnout, ani kdyby nakrásně chtěl. Nevěděl nic o tom, kde se momentálně nachází Alastor. Kdyby to věděl, snad by mu to i řekl a nic za to nechtěl, toužil jen po tom, aby se ho konečně zbavil a mohl si rozmyslet, co si počít dál. Za předpokladu, že dokáže nějak rozumně přemýšlet, zatímco mu v hlavě hučí ten splašený roj včel. "Možná tu je a možná ne. Možná je pořád tam někde pryč," zavrtěl Stín hlavou. "Ale to já nevím. Nemám ponětí, kde skončil ani co se s ním stalo. Nezajímá mě to." Tak to bylo a on doufal, že to hnědý konečně pochopí a nechá ho na pokoji. Šedivák byl k ničemu, to mu muselo už být jasné.
Zahleděl se k jemnému dennímu světlu, které sem přicházelo zvenčí. Byl tam nějaký východ, chodba tu ústila na povrch. To bylo dobré vědět, ale Stín se tam nehodlal vydávat. "Budu tady žít," zaskřehotal. Ani to nebyl tak úplně jeho plán, ale Sirius nemusel o jeho myšlenkových pochodech nic vědět. Houby mu do toho bylo. "Mně je jedno, o co přicházím. Tady mi bude mnohem líp, než nahoře. Ve tmě, v tichu, sám. Ty si běž po svým. Běž hledat... bratra nebo odraz nebo co to vlastně máš." Stín se od hnědého odvrátil a udělal pár kroků zpět do chodby. Doufal, že tentokrát za ním už nepůjde. "A na mě pokud možno zapomeň," utrousil ještě přes rameno.

loterie 35

Chtěl zmizet. Ne, chtěl, aby Sirius zmizel. To on za to všechno mohl, on to způsobil. Kdyby se neobjevil, mohl si Stín v klidu žít v díře pod zemí, pomalu se stávat zapomenutým podzemním tvorem, po kterém se nikomu nestýská... ale místo toho musel přijít on, ukázat mu pravdu a pak ji zase zbořit. A byla to tedy jeho vina, že mu teď v hlavě řvaly dva hlasy přes sebe a všechno se v něm pralo a míchalo a měnilo ho v pološílenou zmatenou trosku, která ani neví, čí je. Prát se s ním nemohl, a tak zvolil druhou možnost. Útěk. Spoléhal na to, že ho Sirius nebude pronásledovat. Jenže to se spletl.
Zaslechl za sebou dusot jeho tlap, který se rychle blížil. Nedokázal běžet příliš rychle a tedy mu nedokázal uniknout. Připadal si jako lapený v nějaké noční můře. Poprvé v životě ho napadlo, že nějak takhle se musely cítit všechny ty bezmocné duše, které kdy pro zábavu děsil. Brzy už ho v plicích pálilo a Sirius byl stále těsně za ním. Zbytečné plýtvání silami. Stín zastavil, s ušima přitisklýma k hlavě a s hlubokým zavrčením, které i jemu samotnému znělo jen jako trapná planá výhružka, se otočil k hnědému. "Nevím, kde je," procedil zadýchaně skrze zuby. "Nejsem jeho chůva. Když jsem ho viděl naposledy, byli jsme oba mimo Gallireu... takže hodně štěstí, jestli počítáš s tím, že ho najdeš." Teprve teď si uvědomil, že vlastně nemá ponětí, jak a jestli vůbec se ti, co přežili - pokud to někdo přežil - vrátili sem... a že dým z území zmizel. Dosud mu osud ostatních vlků ani nepřišel na mysl a i teď mu byl celkem ukradený. Jen doufal, že Norox to zvládl. Toho by i celkem rád někdy viděl. Třeba... třeba by mu mohl i pomoct s tím chaosem, co měl v hlavě. Nebo Tasa. Tasa je přece stvoření chaosu. Určitě s tím má valné zkušenosti, přemýšlel horečně a zhluboka funěl a kašlal, jak i po krátkém běhu popadal dech. Nejdřív ale musel setřást Siria.

loterie 34

V hlavě mu duněly myšlenky jedna přes druhou, pocity se v něm bily, vztek a strach a beznaděj vířily v příšerném tornádu, až čekal, že mu z toho musí prasknout hlava. Pravda, to příšerné slovo. Já mám pravdu. Já, ne on. Je to tak. Ale teď už mu i vlastní myšlenky zněly jako špinavé lži, kterými krmí sám sebe. Co to s ním bylo? Proč se ze záhrobí místo jeho vlastního já vrátila taková zmatená troska na pokraji zhroucení? Proč se vůbec vracel, jakákoliv jeho verze?
Couval a ztrácel se ve stínech, ale nemohl uniknout Siriově hlasu, který ho následoval chodbou, vstupoval mu do uší a zarýval se mu do samé hloubi mozku. "Jinak... nic nedává smysl. Nemá smysl." Krok po kroku stále couval. Nenáviděl se za to, ale nedokázal zastavit, chtěl jen, aby mu hnědý šel z očí. Jinak nevím, co jsem. Jinak nikdy nedokážu napravit ten nepořádek, co mám v hlavě. Jenže kdyby skutečně měl pravdu, o co by to bylo lepší? Co by se tím vyřešilo? Nic z těhle problémů. Cítil, jak se mu hrdlo svírá panikou. Nezáleží na tom, v jakém světě jsi. Nikdy nepřestaneš nenávidět sebe a všechno a všechny okolo. Možná ho bohové nevrátili k životu s posláním, ale jako trest. Taková mizerná, zbytečná existence. Měl toho akorát dost. Myšlenky, co udusával do temného kouta svojí duše celé roky se hrnuly ven a on to nemohl vydržet, tím míň, když na něj zíral ten zelenooký ďábel. Stín přestal couvat, otočil se k němu zády a rozběhl se šerou chodbou pryč, jak jen mu to zesláblé tělo dovolovalo.

loterie 33

Stín litoval toho, že vůbec kdy tohohle Siriuse nebo Alastora nebo koho vůbec potkal. Vlastně ne, to nebyla pravda. Díky němu si uvědomil, co se to tu děje, takže mu vlastně byl užitečný. To, čeho litoval, bylo, že se s ním pouštěl do řeči. Protože oba dva byli umínění tvrdohlavci a tak nemohl tuhle beraní přetlačovanou hlavami vyhrát ani jeden z nich, protože jeden jako druhý odmítali ustoupit. "Jsem klidný jak jezerní hladina," odsekl Stín stále s odhalenými tesáky. Ani on se nechtěl rvát, ale jen proto, že na to neměl sílu. Jinak by se porval. Dal průchod tomu vzteku, který se mu kroutil uvnitř jako klubko hadů.
Ale Sirius s tím nepřestával a Stín cítil, jak se v jeho víře objevují pukliny. Ne, ne. Předstíral, že je nevidí. Nemohl o to přijít. Byla to pravda. Je to pitomost, našeptával mu ten hlásek, který se stával hlasitějším. Nemáš poslání. Nemáš smysl. Měl jsi radši zůstat mrtvý. "Ty LŽEŠ!" zařval, aby umlčel oba hlasy, ten patřící vlkovi naproti i ten, co měl ve své hlavě. V uzavřeném prostoru to bylo ohlušující, ale vyvolalo to další záchvat kašle. "Nic nevíš, nerozumíš tomu," sípal Stín i přes kašel a mimoděk od Siria přikrčeně s vrčením couval hlouběji do tmy podzemního tunelu. Slyšel tep vlastního srdce, jeho zběsilý úprk. Nespoutaný hněv uvnitř se začínal přetvářet v černou tíhu beznaděje. To, čeho se tak zoufale chtěl držet, mu prokluzovalo pod tlapami. "Pravdu mám já. Musím ji mít," mluvil spíše k sobě. "Jinak..." Jinak by byl tam, kde začal. Zmatený, ztracený, s otázkami bez odpovědí. Krok po kroku se pozpátku vzdaloval do tmy, ale nespouštěl oči z těch proklatých zelených zraků druhého vlka.

loterie 32

Nehodlal poslouchat, že je nějakým omylem Smrti. Omyl byl to, že se vůbec kdy narodil, moc dobře věděl, že ho nikdo nechtěl, nikdo se o něj neprosil a kdyby na světě existovala nějaká spravedlnost, byl by už dávno mrtvý. Ale jestliže se samotná Smrt - pokud to byla ona - přičinila o to, aby se octl tady, opět živý, pak to rozhodně žádný omyl nebyl. To odmítal. "To ne," zavrčel znovu a vycenil zažloutlé tesáky. Přitiskl uši až těsně k hlavě. U všech pekel, jak ho ten vlk vytáčel! Bylo to jako předtím s Nemluvou. "Já už ho ale přece našel," procedil skrze zuby a dusil kašel v hrudi. "Přesně vím, co mám dělat, akorát to nebudu vykládat kdejakému pobudovi, co se mi naplete do cesty." Cítil tlukot svého srdce až v hlavě, krev mu bušila v uších. Bylo těžké ovládat emoce, které ještě nedávno bývaly tak otupělé a skryté. Teď s ním cloumal vztek a kdyby měl víc síly, nejspíš už by Siriovi skočil po krku. Ale takhle byl jen výhružně vrčící kostrou, jako nějaká halloweenská dekorace, která vás možná vyleká, ale dobře víte, že ublížit vám nemůže.
"Dvojčata můžete být i tady," odsekl, zuby nehty se držíc svojí pravdy. To on má pravdu, ozýval se nenápadný hlásek. Vrátil ses a nemá to žádný smysl, nemáš žádné poslání. Zaskřípal zuby a ignoroval to. "A Gallirea je na obou stranách." Vyděsil se zoufalého podtónu, který zaslechl ve vlastním hlase. Musel mít pravdu. Měl ji. Potřeboval to. "Dává to smysl," pronesl a znělo to ještě zoufaleji. Byl blázen? Ne. To se mu jen Sirius snažil dostat do hlavy. "Můžeš se zeptat Smrti. Ona ti to určitě ráda poví."

loterie 31

"No. A. Co?" odsekával Stín stejně jako Sirius, který si paličatě postavil hlavu, že mu prostě věřit nebude. "Copak to se vylučuje? Ať si klidně má vlčat šestnáct, nic to nemění na tom, že tenhle svět je jenom pitomým odrazem toho pravého." Cítil, že mu v hrudi začíná bublat vztek. Jeho emoce ho příliš neposlouchaly. Ale hned vzápětí se mohl přesvědčit o tom, že kdyby vzteku nechal volný průběh, nejspíš by příliš nepochodil. Sirius do něj vrazil a on zakolísal, až se nakonec svalil na zem. Neměl sílu, jeden králík, kterého snědl, nedokázal zvrátit všechno to hladovění a únavu, ani vyhnat nachlazení z jeho těla. Teď se tedy válel v prachu a vzhlížel k Siriovi, který se držel zase té svojí pravdy. "Smrt nedělá chyby," zaskřípal Stín a tiše zavrčel. "Když už se prohlašuješ za jejího posla, aspoň tohle bys mohl vědět. Jestli mě sem vrátila ona, pak to bylo schválně, s nějakým úmyslem." Široce se zašklebil, ale už nic neříkal. Zdálo se totiž, že Sirius právě přicházel k nějakému vlastnímu objevu. Tomu, co si mrmlal pod vousy, ale Stín nerozuměl. Tedy, rozeznával slova, ale neměla pro něj žádný význam. Převalil se na břicho a pak se pomalu vytáhl do sedu. "Copak? Přišel jsi na něco? Rozhodl ses snad konečně uznat, že mám pravdu? Notak. Víš, že ji mám. Odkud odjinud bych znal tvého dvojníka, když ne ze svého světa?" Kdesi v mozku mu zašvitořil slabý hlásek rozumu - nemlel on něco o dvojčatech? Ale ne. To byla hloupost. A i kdyby, nic to nedokazovalo. Nemohl se vzdát té nové krásné pravdy, díky které celá jeho situace konečně začala dávat smysl. Kdyby to udělal, nejspíš by se zbláznil doopravdy.

loterie 30

Stín to všechno vlkovi vysvětlil tak nejlépe, jak dokázal. Nebylo to tedy úplně to nejlepší vysvětlení, ale lépe to ze své zmatené hlavy vydolovat nedokázal. Jenže Alastor to nebral. Ba ne. Místo toho náhle úplně otočil, že vůbec není Alastor, ale někdo jiný. Sirius? To jméno Stín neznal a nebylo pro něj vůbec podstatné, protože to byla nepochybná lež. "To teda nejsi," pronesl šedivák klidně. Alastor/Sirius ale vůbec nebyl klidný, náhle se vymrštil do stoje a spustil. Stín ani nehnul brvou, když se k němu vlk postupně přibližoval - co mu chtěl udělat, zabít ho? Smrt už jednou přežil. Nebál se Alastora v žádné z jeho podob. "Ale má ho," odvětil pak tiše. "Má ho zmalovaný a není roztrhaný na milion kousků. Já ho viděl, chápeš to? Mluvil jsem s ním. Putoval jsem s ním. Byl tak živý, jak jen živý být může." Zasmál se, když Sirius pronesl cosi o jedovatém brouku, co mu Smrt nasadila do hlavy. "Já nemám v hlavě brouka, ó, já ne, to jen ty odmítáš vidět pravdu. Tys nebyl chycený celé dny v místnosti ze samých zrcadel, nemusel jsi umřít a zase se vrátit do světa živých, abys ji uviděl. Ale já ano." Tak teď už vážně mluvil jako šílenec, v očích mu planul plamen a zdálo se mu, jako by planul i uvnitř jeho těla. Možná to byla spíš horečka. Hlas mu z hrdla vycházel chraplavý a chvílemi pořád pokašlával, ale nic z toho pro něj nebylo podstatné. "A ta pravda je krásná, víš? Vždycky jsem to tušil, věděl jsem to a teď, když tu jsem, můžu-" Odmlčel se. Nechtěl zase Siriovi, Alastorovi nebo jak si chtěl vlastně říkat, sdělovat zase všechno. Nepotřeboval vědět Stínův plán.

loterie 29

Viděl, že mu Alastor nevěří, ale nemohl říct, že by ho to překvapovalo. Byla to myšlenka, která oponovala celé jeho realitě, jakou dosud znal, jistě, že tomu neuvěří hned napoprvé. Krom toho Stín si už zvykl na to že valná většina obyvatel Gallirei je prostě jedním či více způsoby zabedněná, a to i v záležitostech mnohem snazších k uchopení. On se ale momentálně cítil jako ten největší génius na světě. Nejspíš tu skončil, když ho ten bůh nebo čí to vlastně bylo dílo, navracel zpět z říše mrtvých - omylem či úmyslně, to zatím netušil, ale protože to bylo něco, čeho se jeho zmatená mysl mohla chopit, chňapl po té své teorii a zarytě se jí odmítal pustit. Rozhodně ho o tom nepřesvědčí nějaký trouba jako je Alastor. Možná jeho druhá půlka byla průbojnější, ale pořád to byl ten stejný vlk.
Dával mu ale ještě šanci ho přesvědčit. Stínovi připadalo že tím, že vůbec chce slyšet o tom druhém, připouští Alastor, že by v té teorii mohl vidět zrnko pravdy. "Vypadá jako ty, na chlup stejně - až na ty zelené znaky v kožichu, jak jsem už říkal, což tedy značí, že má příšerný vkus. Je to malej koktal, sotva mu jde někdy rozumět, chtěl by asi konat dobro, ale je na to moc velký posera." Zamyslel se. Tohle všechno byly věci, co by si mohl snadno vymyslet. Potřeboval nějaký lepší důkaz. "Znám i jeho otce," rozvzpomněl se. "Tvýho otce," zašklebil se. "Starý tmavohnědý vlk, zelené oči, bílá zadní tlapa. Pěknej bručoun, ale tady to může být jinak. Jestli tu tedy vůbec ještě je. V našem světě to totiž starouš pěkně schytal," uchechtl se šedivák a pak se znovu rozkašlal, protože ho všechno to mluvení opět vydráždilo.

loterie 28

Alastor nabýval jaksi zmateného výrazu. Tedy, ne nijak výrazně, ale protože Stín ho skenoval očima do nejmenších detailů, neušlo mu, jak si ho zkoumavě prohlíží a ošívá se, jako by mu byl kožich malý. "Ale samozřejmě že ne," roztáhl Stín tlamu do úsměvu potkana se vzteklinou. "To bych si nedovolil. To jen ty pouze nechápeš, co se tady děje. Ale tím se nemusíš nijak trápit, protože to nechápe nikdo." Naklonil se k vlkovi o něco blíž, jako by byli nějací spiklenci: "Ale já na to přišel." Musel asi nebohému Alastorovi znít jako naprostý šílenec, ale mluvil klidně, jako by to, co mu vychází z tlamy, nebyly jen zamotané nepochopitelné náznaky. V očích se mu dychtivě blýskalo. Až Alastorovi řekne, jaká je pravda, nejspíš mu to zboří celý svět. Neměl bych si to ale nechat pro sebe? Mohl by si to tajemství střežit jako cennost, blyštivý poklad, který je jenom jeho. Zároveň chtěl ale vidět, jak se bude vlk tvářit, až si to vyslechne. Bylo to dilema, které nebylo těžké vyřešit.
"Správně. Tady je Gallirea. A tam -" ukázal tlapou k zemi, kde zdánlivě nic nebylo, "-tam je taky Gallirea. Jenomže nejsou stejné. Chápeš?" Položil tlapu zase pevně na zem vedle té druhé a vzhlédl k otvoru ve stropě, kterým sem dopadalo světla méně a méně. Blížila se noc. "Tohle je odraz Gallirei, její druhá stránka. Jedna o druhé neví, nejspíš by o sobě neměly vědět, ale mně se nějak povedlo proklouznout z té svojí strany na tu vaši." Odmlčel se, aby viděl, jestli to Alastor pořád vnímá, ale vlastně mu to bylo fuk. "Na mojí straně se my dva známe. Ale ty jsi tam o dost jinačí. Kňoura, jak už jsem říkal. Kňoura se zmalovaným kožichem."