Na jednu stranu ho kdesi v tom koutečku duše, který ještě byl takových pocitů schopen, těšilo, že se ho Tasa před sestrou tolik zastává. Jako by jí na něm vážně nějakým způsobem záleželo. Věděl ale, jak je nebezpečné si podobné myšlenky připouštět. Měli s Tasou jisté spojenectví a to mu vyhovovalo. Nejspíše to bylo nejbližší věcí k přátelství, jaké se vůbec kdy dočkal. A to i přesto, že Tasa občas dokázala být velice otravným stvořením - jako třeba teď, když ho začala přemlouvat, aby s nimi šel na lov.
Styx ho vlastně přemlouvala taky, ovšem způsobem, který zněl spíše jako výhružka. "Myslím, že moje kožešina není k takovým účelům moc vhodná," opáčil a oplatil Styx lehké pozdvižení obočí. Kdo by chtěl spát na jeho zablešeném ošuntělém kožichu? Nicméně když se opět ozvala Tasa, jako by měla snad hladem každou chvíli padnout, poraženecky si povzdechl. "Fajn," zabručel a lehce se zamračil na šedivou vlčici, která kolem nich lítala jako potrefená. Co už měl dělat? "Půjdu s vámi." Obrátil svůj pohled na opeřenou, která momentálně projevovala větší známky inteligence: "Kudy?"
Styx nadále vyslýchala svoji sestru ohledně toho, co ji vlastně vedlo k tomu nechat ho až dosud naživu. Stačil mu ale jediný pohled na výraz, který se rozléval na Tasině tváři, aby mu bylo jasné, že rozumné odpovědi se teď od ní nikdo nedočká. Vevnitř se svítilo, ale nikdo nebyl doma. Nakonec Smrtihlavka jen vybreptla, že jeho očka jsou přece také dobrá. Setkal se s pohledem Styx, která na něj pořád koukala jako na nějakou hříčku přírody, a pokrčil rameny. Snad jsi ji přece slyšela, ne? Jsem bezva kámošíček s šedýma očkama.
Od něj už se mu dostalo poněkud rozumnější odpovědi a kupodivu s ní vlčice vypadala i spokojená. Sama ale nejspíš odpovídat nemínila. "Nora je něco trochu jiného, než celý les," odvětil. Pro dva vlky až až. Mínily rozšiřovat rod? Možná by jim teda měl někdo vysvětlit, jak to funguje, zavrtěl si pro sebe hlavou, ale než se dostal ke slovu, Styx už navrhla, že se vydají na srnky. Nespokojeně si přešlápl. Měl už taky hlad, ale lov větší zvěře nikdy nebylo jeho oblíbenou činností. Už jen k ulovení zajíce se musel přemáhat. Tasa se naopak rozzářila, jako by jí v té její hlavě plné roztodivného smetí úplně přeskočilo. Stáhl uši lehce vzad. "Možná by ses měla ptát 'chce jít Stín s náma?'" zabručel, protože do tohohle se mu tedy vážně nechtělo. Příliš velká námaha.
Sám popravdě netušil, proč ho Tasa nesežrala. Měla k tomu už spoustu příležitostí a on jí v tom nikdy nějak extra nebránil. Kdyby si měl tipnout, hádal by, že zkrátka nevypadá jako zrovna vhodná svačina. Možná bylo snazší ho nechat žít, než se snažit obrat nějaké maso z jeho kostnatého těla. Když po něm Styx vrhla pohled, který ho doslova probodnul, neodpovídal. Jen se dál potutelně usmíval, pobaven tím, jak se jí nafukuje peří jako nějaké vzteklé hrdličce. Možná očaroval a možná taky neočaroval... k čemu by okřídlená vlčice potřebovala vědět, že za celý svůj život nedokázal začarovat ani žábu?
Dokázal si představit, že to pro ni musí být asi celkem frustrující rozhovor. On toho v rámci konverzace příliš nenabízel a Tasa sice ano, nicméně její odpovědi se ubíraly směry, o které okřídlená vůbec nestála. Možná proto se na něj nakonec obrátila s přímou otázkou. "Hledali jsme zábavu," opáčil po pravdě. "Bohužel se ukázalo, že si na slintajících idiotech, které přechovávají, velice zakládají, takže z toho nic nebylo." Pokrčil rameny. Takže tohle je teď jejich les, jo? přemítal mezitím. Co přesně to mělo znamenat? Smrdělo to tu těmi dvěma vlčicemi, pravda. Přivlastnily si celý les, nejen nějakou díru v zemi jako předtím? "K čemu je dvěma vlčicím celý les?" vyřkl nakonec otázku, která mu vrtala hlavou.
Jen si mlaskl. Taková škoda. Ta nora se mu líbila. Možná by se tam mohl někdy zastavit a podívat se, jestli by to tam nevypadalo ještě alespoň trochu obyvatelně. Ostatně by nemuselo být špatné mít nějaký vlastní kout, kam složit hlavu. Po většinu času byl sice na cestách, ale i tak se to mohlo hodit. Však i praštěná Evelyn, která na jednom místě nevydržela déle než pět vteřin, měla svou jeskyni.
Tasa se před Styx krčila, zatímco opeřená vlčice vypínala hrdě hruď a Stín tam prostě jen tak stál. Neměl potřebu se nějak podřízeně projevovat před Styx a už vůbec ne před Natrhouškem. Vlčice, se kterou měli společnou jistou událost ve své minulosti, se nijak zvlášť zatím nevyjadřovala. Možná si ho tedy nepamatovala? Nebo možná přemýšlela, jak ho co nejefektivněji zabít. Tasa mezitím vysvětlovala, proč vlastně Stína považuje za přítele. I když to vlastně nebyla žádná odpověď. Šedivák k tomu ale nic nedodával, jen se na Styx přehnaně široce zazubil.
"Jistě, že se známe," odfrkl si. Možná by se měl cítit ublíženě, že se k němu Natrhouškou nehlásí? "Užili jsme si spoustu srandy v bažinách," prohodil ve snaze vymáčknout ze šedivé nějakou odpověď. Ale kdoví, jestli se Rez neztratila ve vlastním světě a Tasa se Styx se pustily do probírání záležitostí bydlení, které ho ale příliš nenadchly. Znudeně si kecl na zadek a zahleděl se do větví.
Rozhlížel se kolem, po místě, které se asi stalo novým domovem vykutálené rodinky šedivých kožichů. Aspoň tedy její části - Tasa neříkala nic o tom, že by se přestěhovala ona, mluvila jen o sestře a její "zametačce". "Takže noru na ostrově máš teď pro sebe, jo?" zajímal se, neb mu to přišlo logické. Určitě by se tak výhodného úkrytu nezbavili. Nebo snad ano?
Na přílišné vykecávky nicméně nebyl čas, neboť z lesního porostu se najednou vynořilo... něco. V první chvíli by to Stín označil za obzvlášť vypasenou a naštvanou slepici, ovšem hned vzápětí vyšlo najevo, že to tak není. Nebo alespoň ne úplně. Napůl vlčice, napůl slepice - takže Styx. Proto tedy Tasa předtím mluvila o holubech. Už mu to bylo všechno jasné. Kousl se zevnitř do tváře, aby zachoval vážnou tvář a udržel tlamu zavřenou, ačkoliv mu to přišlo velice těžké. Tohle že byla Tasina sestra? Tahle nepodařená drůbež? To mě podrž. A já myslel, že magii tak hrozně nenávidí. Pokud to tedy není nějaká hříčka přírody? Znovu se kousl, protože cítil, jak se mu koutky snaží stočit do šklebu. Nechtěl okamžitě porušit slib, který dal Tase.
Bylo jasné, že ani on se Styx moc nelíbí. Na to byl ale zvyklý. A protože neměl nic říkat, na nic poukazovat a nevytahovat žádné přiblblé poznámky, jen se připitoměle usmíval a nechal Tasu, ať na všechno odpovídá sama. Když už ho sem tahala... Jenže možná to byla chyba, když ho hned zkraje označila za přítele. Pokud věděl, tohle označení mohlo vést ke kdejakým nedorozuměním, která by rád zaplácl už v zárodku, ovšem než to stačil učinit, připojila se k nim ta Styxina ometačka a on si uvědomil, že ji zná. "Natrhouško," ujelo mu, než si stihl uvědomit, že ho vlčice podle všeho nepoznala a on to mohl uhrát do ztracena. Teď už bylo pozdě. On si ji z boje v bažinách pamatoval až moc dobře. Roztáhl tlamu do parodie přátelského úsměvu. "No ne, po takové době se zase potkáváme, co?" pronesl a sřelil pohledem po Smrtihlavce, která prohlásila, že tady bydlí. O čemž očividně nikdo další neví, pomyslel si.
//Mahtaë jih
Tasa ho předběhla a on se zařadil vedle ní - podle všeho věděla, kde se její sestra právě nachází a nebudou ji muset nahánět po všech čertech. Neušlo mu ale, že nemíří k noře na ostrově, kterou navštívil posledně, asi tak před milionem let. Že by se přestěhovali? Neměl ale ani čas se na to zeptat, protože Smrtihlavka na něj okamžitě začala chrlit instrukce, co dělat a co naopak dělat, jak se chovat a čemu se zase vyvarovat... Jak tak na něj valila jedno varování za druhým, škleb na Stínově tváři byl širší a širší. "Takže mlčet, držet tlamu zavřenou, nejlépe ani nedejchat," shrnul to, protože z jeho pohledu mu právě Tasa zakázala absolutně všechna možná témata konverzace. Holub? Jak to vlastně myslela, holub? přemítal. Začínal být fakt zvědavý na onu sestru, která podle všeho má mnoho spouštěčů vzteku, je nějakým nebo jiným způsobem "holub" a ještě má úchylku na oblizování se s jinými samicemi. To bude zatraceně bizarní figura. Jak by taky mohla být cokoliv jiného, když byla Tasina sestra?
Brzy došli do lesa, kde se Tasa hned zastavila a začala výt. On se mezitím rozhlédl kolem. Zavětřil. Rozhodně to tu smrdělo přítomností vlků, dost silně. "Přestěhovali jste se?" zeptal se, když konečně dostal tu šanci. Líbilo se mu to víc, než ostrov.
//Mahtaë sever
Tasa měla naspěch a její pobízení nabíralo na otravnosti, takže se Stín radši vážně otočil a odvrátil tvář od toho překrásně děsivého výjevu. Stejně nechtěl skončit jako škvarek. Těžko by se pak mohl pošklebovat těm, kteří dopadli stejně. A navíc už nikdy nechtěl na to příšerné místo, kam se dostal posledně, když umřel. Možná by se podruhé už nedostal ven - a kdyby ano, nejspíš by z něj byl už absolutní cvok.
"K ségře?" zabručel Stín a zapátral v paměti po jméně šedé vlčice, o které mu už Tasa dřív říkala. "Styx?" vzpomněl si nakonec. S touhle členkou šedivé krvelačné rodiny se ještě neměl šanci setkat, ale vlastně by ji poznal celkem rád. S Noroxem si celkem rozuměl (i když teď už mu to k ničemu nebylo) a s Tasou vytvořili cosi jako kamarádství, takže proč by se neměl začít ochomýtat i okolo dalších členů téhle povedené rodinky? "Proč ne. Kudy?" obrátil se na Tasu a zpomalil, aby měla šanci vést je správným směrem.
//Bukový sráz
Na apokalypsu se těšil. Však to bylo to, co vždycky chtěl! A ještě to uvidí na vlastní oči! I kdyby to neměla být úplná apokalypsa, i tak to byla vzrušující myšlenka. Jenže když se ze severu ozvalo prásknutí, jako když se celý svět rve na dva kusy, stejně to s ním otřáslo. Lehce couvl, až vrazil zadkem do Tasy, která se schovávala za ním jako vyklepaný ratlík. "Sakra, to byla šupa," zavrčel a pak fascinovaně pootevřel tlamu, když se nad sopkou nejprve objevila pekelná záře a pak z ní začaly odletovat jiskry. Kdyby stáli blíž, nejspíš by ty jiskřičky identifikovali jako velké kusy rozžhavené horniny. Pak jako by se z vrcholu začal vylévat oheň. I tady, o kus dál, cítil, že se teplota zvedla. "Určitě. Třeba ty idioty, co si našli domov přímo pod sopkou," zachechtal se suše, ale pořád hleděl k severu.
Oheň, dým, všechno se to ze sopky valilo ven dál a dál, až ten štiplavý pach v čenichu byl téměř k nevydržení. Stín si nabral plnou tlamu kouře a suše se rozkašlal. "Ten oheň snad ne," zachroptěl v odpověď na otázku vlčice, která se mu tiskla k zadním tlapám. Kohokoliv jiného by za to asi nakopl, ale s Tasou to holt bylo něco jiného. "Ale ten kouř, egh, možná bychom mohli trochu couvnout," odkašlal si a začal pomalu podél řeky ustupovat. Chtěl si ale sopku udržet ve výhledu co nejdéle. Příšerně nádherná podívaná. Ryzí destrukce. "Ale je to krása." Až se mu z toho točila hlava. Nebo to bylo z toho kouře...?
//M. jih
Pobaveně se ušklíbl, když se Tase z hrdla vydraly zvuky, které by spíše přisoudil nějaké bachyni, co se válí v bahenní lázni. Samotného ho představa Night Sea jako bezmocné obětiny bavila... jenže bohužel pochyboval, že to tak je. Navíc kdo by chtěl jako obětinu něco tak... ubohého. Já třeba ano, usoudil nakonec, že nějací zájemci by se určitě našli. Teď už to ale bylo stejně jedno. Svou šanci propásli - nebo jim ji spíš zhatila ta přehnaně akční bílá rašple.
Zaměřil svou pozornost k sopce. Vedro neodcházelo ani s večerem a na nebi se navíc objevovaly černé mraky, pach kouře sílil a zdálo se mu, že země pod jejich tlapami se možná lehce chvěje. V hrudi ho zašimralo vzácným pocitem vzrušení a očekávání. Mohlo by se to opravdu stát? Mohlo by to zatracené štěstí konečně vypršet? Úplně zapomněl na hlad, jen se chvílemi bezmyšlenkovitě drbal na krku - jaká to skvělá myšlenka! Výbuch sopky by asi nebyl dost k tomu, aby zničil celou zemi, ale mohl jí aspoň pěkně zavařit. Zlověstná záře, která se rýsovala na severu, tomu aspoň napovídala. Ohlédl se na Tasu, která se povalovala na zemi jako placka. "Myslím, že brzo uvidíme svět hořet," zašklebil se. "Ani bych nečekal, že se toho někdy dočkám." I kdyby s sebou sopka měla přinést apokalypsu, Stín by si nestěžoval. Jen hlavně nechtěl zpět na to strašné místo... Při té vzpomínce mu po zádech přejel mráz a drápy strachu se mu přece jen zaryly do srdce.
"Třeba si ji nechávají jako obětního beránka, až bude nejhůř," mudroval Stín a nepřítomně se přitom drbal za uchem, protože ho v tom dnešním parnu zase svědil celý kožich. "Nebo ji sežerou, až přijde bída." Příliš tomu sice nevěřil, věděl, že místní se podobným krutým praktikám spíše vyhýbají, ale rozhodně by to byl jediný rozumný důvod, proč si ve smečce vydržovat a živit takové nanicovaté cosi. "Ale spíš jsou jen moc velcí slaboši, než aby ji kopli do té propasti, co mají hned za humny," dokončil svou úvahu a podrbal se pro dobrou míru i za druhým uchem.
Měl sice pořád hlad, ale trochu na něj pozapomněl, když se s Tasou zahleděli k sopce. Sice odtud nebylo příliš vidět, ale pach dýmu se mu už donesl k čenichu a ve vzduchu bylo jasně cítit, že se něco chystá. Nějaká pořádná sviňárna na zdejší kraj. "Samozřejmě," olízl si čenich a nepřipomínal Tase, že i on je jedním z těch magičů, které by ráda nechala sopku uškvařit. "Už to tu dlouho potřebuje nějakou pořádnou katastrofu. Pořád to říkám. Jen se zdá, že se tahle proklatě sluníčková země dokáže vždycky nějak sebrat." Ušklíbl se: "Tentokrát to třeba bude jiné. Třeba sopka dokáže tomu místnímu všeobecnému veselí zatnout tipec."
Jen otráveně zabručel, když si vyslechl, jak se v Borůvkové smečce věci změnily v jejich neprospěch. "Hm. Asi si ji stačili oblíbit nebo co. Taková narušená ubožátka často dokážou vzbuzovat v ostatních soucit, pravda." Ne, že by to chápal. Ani se mu to momentálně vůbec nehodilo. Pro ně dva by bylo nejlepší, kdyby Night ve smečce nechtěli, nenáviděli a ochotně jim ji věnovali na pokusy... ale ono v životě nikdy nic nebylo takhle hezky snadné a urovnané, že? A už vůbec ne pro ně. Měli prostě pech. Otráveně nakopl drn trávy a přemítal, kde by nejsnáze mohli splašit kus žvance. Nechtělo se mu nic zdlouhavě lovit a nahánět, ale kdyby nebyla jiná možnost...
Tasa mezitím čučela kamsi do dáli a k nebesům, což jeho osobně příliš nezajímalo, jeho oči byly odjakživa obráceny spíše k zemi a hlíně. Když ho ale vybídla, ať se tam podívá, přece jen zvedl zrak. To, co tam spatřil, bylo rozhodně zvláštní. K nebi stoupal pramínek kouře z míst, kde spala sopka. Ucítil, jak se mu v nitru probudily nepříjemné vzpomínky na kouřovou horu za mořem a na to, co všechno se stalo tam. Tohle ale bylo něco jiného. Byla to vůbec sopka, nebo tam hořelo něco jiného? Stína to jen napadlo jako první, protože se ony vzpomínky zdánlivě jen třásly, aby se mu honem rychle připomenuly při každé příležitosti. "Vidím," přikývl. "Co myslíš, že se děje?" Zašklebil se: "Řítí se na nás věčná zkáza?"
//Borůvka
Opouštěl les poněkud nakvašeně, protože to, co se s příchodem Night jevilo možná i maličko nadějně, se vzápětí změnilo v naprostou a totální ztrátu času, která navíc ještě nebyla zábavná ani trochu. Jak skvělé. "Kdybychom nenarazili na tu bílou rašpli, všechno mohlo být jinak. Mohli jmse mít vlastního slintajícího idiota," bručel. "Upřímně nechápu, proč mají potřebu ochraňovat a držet si ve smečce takové bídné stvoření. Stačí se na ni podívat a je jasné, že z toho nic kloudného nevyroste. Čekal jsem, že jí mozek vyteče ušima, jak zůstala tak ztuhle zírat," zasmál se skřípavým smíchem. Dobrá, možná to bylo lehce zábavné. Nepřišlo mu to ale dost, aby mohl říct, že to stálo za to.
Teď už se ale nedalo nic dělat. Museli vymyslet něco jiného nebo se s tím zkrátka smířit. Možná bylo nejlepší na Night zapomenout. Stejně - co s takovým případem? "Takže." Zastavil se u řeky, jakmile opustili stromy lesa. "Teď co? Návštěvy smeček mi pro tuhle chvíli asi fakt stačily." Otřásl se, aby se na něj snad nenalepil borůvkový pach, který prostupoval celým lesem. "Možná by stálo za to sehnat něco k jídlu," zamrmlal si pod vousy.
Stína to celé začínalo dost štvát. Vůbec to nebyla taková zábava, jakou si maloval. Night-něco jim to akorát tak celé kazila a kdyby pohledy mohly vraždit, ten bělčin by je už dávno proměnil v čoudící kráter v zemi. Když Tasa promluvila, bleskla v něm troška naděje. Znělo to vážně přesvědčivě, mnohem víc, než by od vlčice očekával, až by skoro čekal, že tomu uvěří i ta mladá šedá. Ale kdoví, co se zrovna jí honilo hlavou - sám to tipoval na absolutní nic. Nightblabla zůstala tupě zírat, nevyšlo z ní jediné slovo, šedivák jen čekal, kdy jí začne mozek vytékat ven ušima. Vůbec to s nimi nehrála, ani trochu. Měl co dělat, aby podrážděně neohrnul pysk, nevycenil tesáky a neodsoudil je tak k velice pravděpodobné smrti rozcupováním bělčiným hněvem. "Že nás nevidí ráda," odfrkl si. "Výborně. Ona je totiž Night pěkně nevděčný spratek, co?" Zhluboka si vydechl, stěží znovu dostal svůj hněv pod kontrolu. "Po tom všem, co jsme si zažili, po tom všem, co jsme pro tebe udělali, a takhle se nám odvděčíš?" mlaskl a zavrtěl hlavou, snad dostatečně zhrzeně, aby se jeho divadlo úplně nerozpadlo, a obrátil se na Tasu. Měl tohohle místa plné zuby a nikdo tu o ně evidentně nestál. "Asi bychom tedy měli jít, když nás tu nikdo nechce," odfrkl si a obrátil se k odchodu. S pozdravem se neobtěžoval, jen po Night vrhl přes rameno jedovatým šklebem a pomalu odkráčel mezi stromy. Věřil, že Tasa půjde za ním. "To byl teda propadák," zamumlal, když byli mimo doslech.
//Mahtaë sever
Jakmile se zjevila bílá, začala Tasa ochotně mlít pantem a odhalovat všechny známosti, které ve smečce měla. Stín doufal, že na to ochránkyně skočí, že je nechá se tady porozhlédnout a shledat se s jejich "známými". Tati, Kaya - Vrána, Night... něco, rovnal si to rychle v hlavě, aby něco nezapomněl. Mohl se hodit každý kousek informací. Jenže bílá nevypadala, že by se na to chytila. Nevypadali zrovna důvěryhodně, pravda... Tak trochu doufal, že bude dost naivní a pitomá, aby jim to prošlo. Vzdávat to ale ještě nechtěl. "A co kdybychom tu na ně počkali?" navrhl tak pokorným tónem, jaký jen dokázal vyloudit. Moc mu to nešlo. Jeho hlasem všechno znělo buď polomrtvě nebo jako skrytá výhružka. Snažil se však. "Zcestovali jsme hrozný kus kraje, abychom se s nimi mohli potkat," vrátil se zpět k roli znavených pocestných. Snad by i takové duo hnusáků jako oni dva mohli dokázat obměkčit její srdce, když zahrají na správné struny.
Jenže rázem se na scéně octla další postava. Mladá šedivá vlčice. Stínovi nebyla nijak povědomá, ovšem nebylo možné si nevšimnout jistého spojení mezi ní a Tasou. Mladá na Smrtihlavku pohlédla a ve tváři se jí objevilo poznání. Neměla radost z toho, že ji vidí. Stínův mozek se okamžitě rozběhl na plné obrátky. Kaya asi těžko. Tati? Night Sea? Tahle vypadala pořád trochu jako vlče, i když už poněkud odrostlé. Takže nejspíš Night Sea. Radši se ale prozatím zdržel oslovení jménem. "Ale!" zvolal a všechno v něm se vzpíralo tomu radostnému tónu, který násilím protlačil do hlasu. "Tady jsi. Zrovna jsem říkal, jak hrozně dlouhou cestu jsme za tebou ušli a ty nás takhle vítáš?" Tohle neprojde, blesklo mu hlavou, když viděl, jak se mladá vlčice krčí a vrčí. Kazila to.
Tasa si cosi podrážděně mrmlala a Stín se na ni zakabonil. To to pořád nechtěla pochopit nebo co? Bylo to tak hrozně složité? Je to Tasa. To bych po ní chtěl už moc, zavrtěl hlavou a raději se zaměřil na jejich plán, který, jak si uvědomil, nebyl ani tak moc plánem, jako spíš prostým nápadem, ze kterého něco vzejít mohlo a taky nemuselo. "A cítíš tu svou Vránu někde?" zajímal se Stín a rozhlížel se. Jestli ta Tasy kámoška byla zároveň tou ochránkyní, která ho odtud minule vyhodila, mohl jen doufat, že se tu neobjeví. Byl si jistý, že by ho hned poznala a měli by po zábavě. Nebo aspoň on, zatímco Vrána a Tasa by si tančily mezi borůvkami a šikanovaly vlčata. Takové vyhlídky se mu vůbec nezamlouvaly.
Zatím se ale nic nedělo. Nic se nedělo delší dobu. "Hmf. Nikde nikdo. Možná mají zacpaný čumáky těma bobulema," odfrkl si a tlapou trochu pocuchal nejbližší borůvkový keř, na kterém ovšem zatím žádné borůvky nebyly - přinejmenším ne zralé. "Takže to asi znamená, že máme volnou zábavu?" ušklíbl se, ale sotva to dořekl, konečně si všiml, že jeden z pachů se blíží. "Ne, počkat." A skutečně, mezi stromy se brzy vynořila vlčice. Nebyla to ta, co minule a podle toho sněhobílého kožichu to asi nebyla ani Vrána, leda by to byla hodně ironická přezdívka. Ve tváři se jí však nezračilo žádné poznání, když pohlédla na Tasu, takže to byl asi celkem bezpečný odhad. Nebyla ale ani tím bezbranným vlčetem, po kterém toužili, naopak, vyhlížela na silného jedince. Krucinál. Věděl, že nevypadají jako ta nejdůvěryhodnější sebranka. Už na dálku z nich vyzařovalo, že nesou jen potíže všude, kam vkročí. Musel rychle něco vymyslet, jestli odtud nechtěli hned vyletět. Stěží ale mohl říct, že se doslechli o nějakých vlčatech a jdou se na ně podívat - to byla asi ta nejpodezřelejší věc na světě. "Zdravím," opáčil nejvíce neškodným tónem, jakého byl jeho nepříjemný chraplák schopen. "Jsme jen dva... ehm, znavení pocestní, které sem zavedla... dlouhá pouť," plácl nakonec a stočil rychle pohled k Tase. Snad to neznělo příliš, jako že si to vymyslel teď na fleku.