Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tasa si nevěřila a jeho nebavilo se s ní o tom dohadovat. Bylo to frustrující. Copak to ta vlčice vůbec nechápala? Podle všeho ne. On ji nikdy neviděl jako naprosto neschopnou, jen přihlouplou a občas zatraceně podivnou, ale o její schopnosti přežít příliš nepochyboval. Už i jen to byl z jeho strany celkem vysoký kompliment. Možná se s tou svou nesmírnou chválou měl ale trochu krotit, protože na to, co přišlo vzápětí, připravený rozhodně nebyl.
Ráda. To slovo mu rezonovalo myslí. Nedokázal se pohnout, když tam bylo zaseklé, zvonilo, dunělo, zraňovalo, ničilo zábrany, které pečlivě stavěl. Věděl, co musí udělat. Teď musí odejít a už nikdy Tasu nevidět a pokud ho ona najde, musí jí ublížit, ublížit jí tak, aby to už nikdy nezopakovala, aby ji nic podobného ani nikdy nenapadlo. Tak to bylo vždycky a tak to mělo být navždy. Nemohl si dovolit k někomu takhle přilnout. Byl to způsob, jak se chránit, jak už nikdy nebýt tím malým vystrašeným a nekonečně smutným vlčetem, které touží jen po trošce náklonnosti. Tak pečlivě ty zdi kolem svého srdce budoval a tak se teď obrátil, udělal krok pryč, aby šedou vlčici prostě nechal za zády, daleko v minulosti a mohl na ni začít zapomínat... a pak zůstal stát. Od té doby, co zemřel a vrátil se byla v jeho zdech trhlina. "Nemůžu ti to oplatit," obrátil se přes rameno na Smrtihlavku. To byla pravda. Nevěděl, jak mít rád. Přál si, aby to nikdy neřekla a znovu neprobudila to malé vlče, co uvnitř něj před mnoha a mnoha lety bolestně řvalo o pozornost.

Musel se asi smířit s tím, že to nepochopí. "Jak jsem říkal," trhl rameny. "Tvůj boj." Přesto ho pořád svrběl jazyk. "I když si myslím, že by sis poradila i tak." Rodiny byly komplikované, nehledě na to, že si šedivák už ani nevybavoval, jaké to je, nějakou rodinu mít. Svým způsobem to ani nikdy nepoznal. Jediná duše, která se k němu kdy jako ke členovi rodiny chovala, byla Laynn, ale tu už dávno odvál čas a vzpomínky na ni pomalu zapadávaly prachem. Bolelo vytahovat je na světlo a tak bylo lepší to vůbec nedělat.
"Možná ne," pokrčil Stín rameny, když se Tasa pro jednou vytasila s celkem inteligentní otázkou. Moc ho to nepřekvapilo - na ty záblesky, střídání naprosté prázdnoty s chvílemi normálnosti si už tak nějak zvykl. "Ale já mám o sobě docela solidní představu." Byl si celkem jistý tím, kým byl, nedělal si přehnané iluze- Cože? Zarazil se. Dočista strnul na místě, jen uši se mu automaticky stáhly až těsně k lebce. Co to Tasa právě vypustila z tlamy? "Ne." Nevyštěkl to ani nezaúpěl, v jeho hlase nezazněla jediná emoce, to slovo z něj prostě jen vypadlo a sneslo se jako mrtvý list k zemi. Cosi v jeho chladném srdci se pohnulo, zatřáslo čímsi dávno ztraceným a on zaťal zuby, aby to umlčel. "To si jen myslíš," vydechl nakonec polohlasně a ucítil, jak se mu krabatí čenich do náznaku zlostné grimasy. Jistá jeho část chtěla trhat, kousat, zajistit, aby Tasa už nikdy nic takového neřekla, aby jí bylo jasné, že ho nemá ráda, že ho nikdo nesmí mít rád. Ale ač s ním vnitřně cloumalo leccos, nepohnul se. Jen tam stál jako přikovaný, uši stažené k hlavě, tlamu zkřivenou zavrčením, které se ale napovrch neprodralo. Vypadal jako neobyčejně ošklivá socha zaseklá v čase.

Nikdy dřív si nevšiml, jak hrozně je Tasa podřízená rozmarům ostatních. Snad proto, že když už s ní někde byl, obyčejně kolem nikdo další nebyl, případně jen nějaký nýmand, kterému se rozhodli jít otravovat život. Nebo možná prostě nikdy nedával pořádně pozor. Teď si toho ale všiml a z nějakého důvodu ho to dožíralo. Nebyl si ani jistý, co si myslí o té její sestře. O Styx. "Neříkám, že nemá," zamrmlal, i když tomu nevěřil. "Ale stejně s tebou vymetá. Mohla si tu kůži klidně stáhnout sama, když ji tak moc chce." On by po sobě takhle dupat nenechal, ale začínalo mu docházet, že on je zvyklý svůj život žít zcela jiným způsobem, než Smrtihlavka. Trhl neurčitě rameny: "Ale co mně je vlastně do toho? Je to tvůj boj." Vlčice navíc přiznala, že ani nevěděla, co by jinak celé dny dělala, kdyby jí nikdo neurčoval směr. "Prostě co chceš," prohodil a sledoval, jak si Tasa zamazává tlapy bahnem a hlínou. Nechápal to. Většinou to byla ona, kdo vymýšlel, komu půjdou obtěžovat život nebo jak budou zabíjet čas, zatímco on se spíš nechával jen tak vláčet proudem. Tady to ale bylo jinak. Proč se vůbec staráš? obořil se sám na sebe. Jasně. Proč?
Tasa prohlásila, že když zrovna není na pokraji smrti, je docela fajn. Vyrazil ze sebe štěkavé uchechtnutí. "To se nevylučuje," ušklíbl se. "Ale já vím, co jsem. Hodí se to vědět."

Chtěl, aby mu neděkovala, aby to prostě nechala plavat. A ona mu místo toho poděkovala znovu. Nakrčil čelo a cosi nabručeně zavrčel. Nestál o žádný vděk, nestál ani o to, aby snad k Tase choval nějaké ochranářské pocity. Věděl, jak tohle mohlo být nebezpečné. Byli spojenci, ale to bylo celé. Žádní kamarádíčci, nic takového nevedl. Nechtěl. Akorát to v jednom vytvářelo slabiny a mohlo to na povrch vytáhnout věci a vzpomínky, které vůbec neměly znovu světlo světa spatřit. Ne, díky.
Vypadalo to, že svou další větou se strefil na citlivé místo. Dobře. Šoural se pomalu kolem, zatímco Tasa seděla na místě, ale když se začala nadechovat k odpovědi, vrhl po ní nečitelným pohledem. Chvíli bylo ticho, protože Tasa si rozmýšlela, co říct a Stín do toho nemínil nijak dál zasahovat. Pak se ale rozmluvila. Že odpor nemá cenu. Že je lepší prostě poslouchat, protože ostatní mají stejně pravdu. "Blbosti," odfrkl si. Jak citlivé! Oblast emocí vážně nebyla jeho doménou. "Lepší je si dělat, co chceš. To fakt chceš nadosmrti poslouchat rozkazy každýho pitomce, co se mihne kolem?" Označila se za hloupou a nepotřebnou. Stín si vždycky myslel, že je Tasa tak trochu natvrdlá. Někdy i víc, než trochu. Nepotřebná? No, byl vůbec někdo z nich k něčemu potřebný? Stín si to nemyslel. Prostě tu byli, dokud neumřou a až umřou, každému už bude jedno, jestli byli "prospěšní" nebo "potřební" nebo cokoliv jiného, nebyl žádný vyšší úděl, kterému by měli dostát. Jednou prostě všichni shnijí jako opadané listí a tím to končilo. "No a co," zahučel, pořád ještě se procházel kolem, vtělení nabručenosti. "A já jsem hajzl, lhář a krysa, ale to není můj problém, to je problém možná tak těch, co si na to furt stěžují. Rozhodně se nepřerazím přes vlastní nohy, abych se někomu zavděčil."

Tasa se mořila s kůží na srně, hnědý vlk rýpal a otravoval okolní vzduch. Stína to začínalo štvát. Protivil se mu ten jeho přechytralý jižanský xicht. Nejraději by mu jednu natáhnul. "No, já taky nerozdávám drby jen tak do větru, takže si tu svou odpověď klidně nech," odfrkl si, i když to nebyla moc pravda. Když se mu zrovna chtělo, vyslepičil, i co nevěděl. Jenže teď se mu zrovna nechtělo. Rozhodl se, že se mu ten hnědák prostě nelíbí a přes to nejel vlak.
Nakonec se ještě rozhodl opřít do Smrtihlavky. Stín nevěděl, o co jde, jak to myslel, vypudit sestru i odtud? Nakonec na tom ale nezáleželo. Cosi v něm se, co se už dlouho neozvalo, se vzepřelo. Skoro ani nevěděl, že se chystá šedivé vlčice, která neřekla ani bů, jen pokračovala v práci, zastat, dokud ta slova nevyletěla z jeho tlamy. "Výborně, já taky po žádným ošahávání nijak netoužím," odsekl opelichaný šedivák a sledoval, jak se jižan zvedá, protahuje se a zcela jistě naprosto úmyslně oddaluje svůj odchod. "A o tom, co bych udělal a neudělal, nemáš nejmenší představu," zamumlal ještě, ale už spíš pro sebe, protože hnědý kožich už byl vážně na odchodu.
Ani se neobtěžoval nijak jeho poslední slova komentovat, prostě se obrátil zpět k Tase, která končila s tou svou kožešinou... a vyhlížela celá rozhozená z toho, že se postavil na její stranu. On sám z toho vlastně byl překvapen a nijak zvlášť netoužil po tom, aby se to rozmazávalo. "Nemusíš mně děkovat," zabručel. "Jen jsem chtěl, aby sklapl tu svou stupidní tlamu, to je celý." Ale ve skutečnosti ho naštvalo, že s Tasou tak mluvil. Naštvalo ho i to, že ona jen tak bezmyšlenkovitě poslouchala, co se jí řeklo. Proč si Styx tu srnu nemohla stáhnout sama, když to tak moc chtěla? "Nemáš je nechat, ať s tebou takhle zametaj," prohodil polohlasně a začal se pomalu šourat bezmyšlenkovitě kamsi mezi stromy.

Vytáhlý vlk si ho poměřoval zlatýma očima. I on měl na sobě jistou sbírku šrámů, i když se Stínem se měřit nemohl, v uchu se mu blyštila nějaká zlatá cetka. Stín na něj mhouřil oči. Co byl vlastně zač? Odkud se znal s Tasou a proč tady oxidoval? Ne, že by mu do toho vlastně něco bylo, že. Jeho les tohle nebyl a mohlo mu být jedno, jestli se tady prochází kdejaký opelichanec. Tenhle se ale nacházel v jeho bezprostřední blízkosti a zdálo se, že sem přišel... dělat co vlastně? Otravovat. Stín tedy netušil, jestli to byl Nemrdův plán, ale jeho tedy rozhodně otravoval. "Že není?" protáhl přehnaným rádoby překvapeným hlasem. "Mně zase přišlo, že k tobě sedí jako ulité."
Hnědého pozornost se vzápětí přesunula k Tase, které přinesl vzkaz od sestry. Stín sledoval, jak se šedivá vlčice bez dalšího slova, bez jediné otázky či protestu zkrátka pustila do práce. Lehce se zamračil. Proč sebou nechala takhle postrkovat od sestry a tohohle jižana, co se tady zjevil zdánlivě úplně odknikud? Neušlo mu ale, že ani ona se na hnědého netváří zrovna nadšeně. Kdoví, co byl zač. Vlastně to vzápětí řekl sám. Špeh, neboli šmírák a drbna v jednom. Což byl nakonec docela přiléhavý popis i pro samotného Stína, jenže když to dělali druzí, líbilo se mu to už míň. "A pro koho ty informace sbíráš, co?" blýskl po něm pohledem. Hnědák se mezitím ještě jednou strefil do Tasy, která se pořád zabývala tou nakázanou prací. Stín krátce stiskl tesáky, cítil, jak se mu napínají svaly. Ani netušil, proč se najednou cítí tak podrážděně celou situací. "No, jestli ti šlo jen o tohle, tak už jsi svoje určitě zjistil. Soudě dle toho, že máš oči, jsi nejspíš viděl, kdo tady bydlí. Proč se teda nepřestaneš vysírat do Tasy a nejdeš si sbírat svoje moudra zase o dům dál?"

Lehce se uchechtl, když prohlásila, že spokojenost je blbost. S tím nemohl než souhlasit. Možná právě kvůli tomuhle se Tasy držel - v její hlavě se toho míchala spousta, co pro něj bylo nepochopitelné nebo to bylo zkrátka a jednoduše naprosto hloupé, ale občas z ní vypadlo i něco rozumného. A taky už si na ni asi tak nějak zvykl. Možná by mu bylo i trochu líto, kdyby najednou zmizela, což byla asi tak ta největší čest, jakou kdo od Stína mohl kdy očekávat.
Vypadalo to ale, že se tu Smrtihlavka chce usadit natrvalo. Šedivák se zamyšleně zamračil. "Hmm," zabručel. Jeho by asi nebavilo se usadit na jednom místě. Na druhou stranu, jeho tady nikdo nedržel a pravděpodobně tu o něj nikdo ani příliš nestál. Ovšem ta poslední část se mu líbila. To o nakopávání zadků. "To vlastně nezní až tak hrozně. Tvoje sestra určitě ví o spoustě zadků, co by zasloužily nakopat..."
To už se ale z lesa vynořil kdosi další. Vysoký tmavohnědý vlk si to nakráčel k nim, nazval Tasu ošklivým kačátkem, usadil se na lesní půdu jako by mu to tu patřilo, než pohledem přejel i Stína. Amant, to tak, odfrkl si, ale nejdřív střelil pohledem po Tase. Evidentně tohohle machýrka znala a třeba by mohla lépe objasnit, co tady ksakru hledá. To sice neučinila, ovšem představila je a to mu prozatím stačilo. "Těší mne," pozvedl Stín bradu a roztáhl tlamu do širokánského šklebu, "Nemrdo." Dokonale ho Tasa pojmenovala, to se mu líbilo. "Jaké to vznešené jméno. Cizokrajné."

Snažil se ještě setrvat v říši snů, držel se jí zuby nehty, ale Smrtihlavčin hlas nemilosrdně pronikal do jeho podřimující mysli a tahal ho zpátky do reality. Otráveně otevřel i druhé oko. "Však jsem vzhůru," zabručel. Tasa poskakovala a kulila oči, jako by se každou chvíli měla podělat. Což, jak se vzápětí dozvěděl, skutečně hrozilo. "Proč by mě měl někdo žrát?" protáhl, ale kdoví, jestli ho Tasa slyšela, protože vzápětí už mizela v křoví. Jednalo se asi o skutečnou pohotovost. Stín zavrtěl hlavou. Asi by ho taková starost o jeho dobro měla těšit, ale popravdě se cítil trochu uraženě. Vážně si Tasa myslela, že si ani nemůže odběhnout do křovíčka, aniž by se on dostal do situace mezi životem a smrtí? To neprozrazovalo velkou důvěru v jeho schopnosti. I když, potkala ho na pokraji smrti už tolikrát, že se možná ani nemohl divit...
Byl tedy už úplně vzhůru a zcela osaměl, zatímco se Smrtihlavka věnovala vlastním záležitostem. Protáhl se, zvedl hlavu k obloze, která se už barvila do večerního hávu. Olízl si čenich. Podrbal se za uchem. Tím vyčerpal všechno možnosti zábavy, které ho napadaly, takže se prostě zahleděl jen tak do blba, ani o ničem nepřemýšlel. Až když se jeho společnice zase vynořila z křoví, zaostřil na ni a probral se ze svého záseku. "Spokojená?" povytáhl obočí, když viděl, jak si to k němu kráčí jako hotové vtělení spokojenosti. Vyškrábal se konečně do sedu. "Míníš se tu zabydlet trvale, se sestrou a Natrhouškem?" prohodil. On svou budoucnost nijak výrazně neplánoval, ale cítil, že by odtud možná už rád vypadl.

Tasa zmlkla a na nic už mu neodpovídala. Rozhodla se zvolit strategii mlčenlivé skály a tentokrát to zafungovalo, hlavně proto, že šedivák neviděl příliš další smysl v téhle konverzaci pokračovat. Kdyby chtěl, mohl ji tvrdohlavě otravovat dál a dál, ale ona stejně nic nevěděla, takže to nemělo sebemenší smysl. Nakonec taky zavřel oči. Neměl v plánu spát, ale ani netušil, jak se to vlastně stalo, a odplul do říše snů a nočních můr, které se v jeho případě vždycky značně prolínaly.

Spal celkem klidně. Sice ve spánku vypadal jako zdechlina pohozená pod stromy, až na občasný záškub svalů kolem tlamy, jak na někoho ve snu cenil zuby, ale byl docela spokojen. Nebylo ostatně divu, kdy naposledy se mu dostalo pořádného spánku? Na tyhle prachobyčejné potřeby docela často a spolehlivě zapomínal, až bylo s podivem, že se vůbec dožil svého věku. Nejspíš měl na své straně nějaké pokřivené štěstí, které se kdoví proč lepilo na tvory, jako byl on. Norox ho nazval švábem a pokud Stín soudil, docela to sedělo. Spal by možná ještě déle, ovšem nebylo mu to přáno. K jeho uchu dolehl čísi hlas a volal jeho jméno, což znamenalo, že se ho zase kdosi dožaduje ve světě bdělých. "Hmmm?" zabručel a neochotně otevřel jedno oko. Tasa taky nevěděla, co chce. Nejdřív chtěla, aby jí dal pokoj, a teď ho zase budí.

Jak předpokládal, Tasu jeho popíchnutí nikterak nepotěšilo. Ba naopak, spustilo pekelně dlouhý monolog. "Jen ti říkám, co jsem viděl," pokrčil rameny, "a jsem si skoro jist, že zrovna ten magič, co má něco podobnýho, ji nezaklel. Nemá na to pohromadě dostatek mozkových buněk." Aby Evelyn na někoho uvrhla nezlomitelnou kletbu? To byl tedy dobrý fór. Tasa se nicméně zdála být tvrdohlavě a naprosto zarytě přesvědčená o tom, že neexistuje nejmenší možnost, aby si to její sestra nějak způsobila sama. Pokrčil rameny. "Fakt pevně za ní stojíš, co?" prohodil neutrálním tónem, protože začínalo být jasné, že v tomhle Smrtihlavku nezviklá, i když si sám může myslet, co chce. "Já se jen snažím rozlousknout tuhle záhadu. Možná se jí na to pak zeptám sám. Třeba mi dá nějakou lepší nápovědu," zabručel, ale mohl tomu vážně věřit? Rád by se dozvěděl víc o takových kletbách, opravdu rád, ale zatím mu všichni byli nápomocní jako mrtvole kožich. Tasa se navíc rozhodla jejich debatu utnout tím, že se uloží k hibernaci. Cosi nesrozumitelného zavrčel a po chvíli taky zavřel oči. To jsem se toho dozvěděl.

Otráveně si odfrkl, když si Tasa dupla, že to zkrátka nešlo a tím to hasne. "No dobře," zamručel jenom. Beztak se jenom pořádně nesnažily. Urvat křídla určitě nemohlo jít snadno - bylo to jako snažit se někomu urvat nohu? Snazší? Těžší? Teď měl chuť to sám vyzkoušet, ale věděl, že jestli nechce být na cucky, měl by si podobné experimenty odpustit. Styx jistě nebyla z těch, co by se nechali jen tak popotahovat a nechali různá individua, aby na nich dělala pokusy. Musel si zkrátka nechat zajít chuť.
Tasa začala zvažovat, kdo by mohl za Styxiným prokletím stát. Alfy, Asgaarská smečka, nejmocnější magič všech dob... "Takže ona nemá ponětí, kdo jí to udělal, jo?" pronesl další otázku. Tohle téma mu přišlo zajímavé. "Jen jestli si za to nemůže taky trochu sama," nadhodil ještě. Nepředpokládal, že se Smrtihlavce bude příliš líbit, že něco takového vůbec naznačuje, ale bylo mu to fuk. "Nezahrávala si třeba s bohy? Protože něco podobného už jsem viděl a to byla stoprocentně jejich práce," dodal.

Povalovali se tam pod stromy, oba nacpaní k prasknutí, zatímco na les kolem nich pomalu padal večer. Od Tasy se linul puch, který poněkud narušoval dojem z malebné scény kolem. Stín nicméně krásu světa stejně nikdy příliš ocenit nedokázal a na nejrůznější smrady, které šedivou vlčici často doprovázely, už byl si celkem zvykl. Alespoň, že byli na otevřeném prostranství a ne někde v jeskyni. Stejně tak ho nechávalo zcela chladným, že se před ním Tasa rozcapuje, že jí bylo vidět až kdoví kam. Hlavou mu totiž vrtaly zcela jiné otázky.
Doufal, že se mu na ně dostane uspokojivých odpovědí. Tohle mu totiž přišlo značně podivné. Norox neměl rád magii, Tasa ji přímo nesnášela, byl zkrátka přesvědčen, že jim to běží v rodině... a pak se najednou objeví Styx a trčí jí ze zad křídla? To mu bylo divné. "Proklel ji?" nakrčil lehce čelo. Sice by to bylo nepochybně velice užitečné či alespoň zábavné, chodit po světě a měnit vlky v poloptáky, ale nesedělo mu to. Evelyn měla tak křidýlka, a jí nikdo neproklel. Dostala je od bohů. "Vsadil bych se, že by to urvat šlo," zamrmlal si spíš jen tak pro sebe, protože mu bylo jasné, že i kdyby to šlo, Styx by se to jistě příliš nelíbilo. "Nepochybně," utrousil na konto toho, že magičové jsou parchanti. Stejně, jako všichni ostatní. "Ale jsi si jistá, že je to kletba od nějakého prachobyčejného magiče? Nějak se mi nezdá, že by tohle magie jen tak dokázala. Tohle vypadá víc... komplikovaně."

Pustil se do jídla, ale vzápětí byl odstrčen stranou Styx, která se drala po těch nejlepších částech. Blýskl po ní chladným pohledem, příliš ale neprotestoval. Jen ať se třeba udáví. Místa měl i tak dost a masa rovněž, nemusel se o něj tedy prát s vlčicí, která by ho stejně pravděpodobně převálcovala jako nic. Ještě pořád se ládoval, když mu k uším dolehlo vytí. Cukl ušima, ale zvedl pohled od jídla jen na chvíli. Jeho problém a jeho les to ostatně nebyl a hlasy ani pachy vlků mu nikterak povědomé nebyly. S odpovědí na Styx výzvu se ani neobtěžoval, věnoval jí jen krátký pohled přes rameno, když se rozhodla zmizet v hlubinách lesa. Žádný pořádný názor si na ni ještě nestačil utvořit. Působila rázně a tvrdě, Tasa se div nepřerazila, aby se jí zavděčila, ale Stín takovou potřebu necítil. Nakonec jen zavrtěl hlavou. Třeba ještě dostane příležitost se s opeřenou seznámit víc, a pokud ne, plakat kvůli tomu nebude.
Nakonec od srny odstoupil, břicho po dlouhé době pořádně nacpané. Lov ho nebavil a vyhýbal se mu, jak to jen šlo, musel však uznat, že na výsledcích, které přináší, přece jen něco je. Lehl si opodál a olízl si čenich. Brzy se i Tasa odkolébala od srny, podobně nacpaná, a překulila se na záda. "Mmm," zamručel jenom a zamyšleně tlapou přejel po mechu a hlíně před ním. "Něco mi vysvětli," zvedl pak zrak k Tase. "Myslel jsem, že magiče z hloubi duše nenávidíš. Ba co víc, že to tak nějak máte v rodině. Proč je tedy tvoje sestra napůl slepice? Protože jestli z tohohle nekouká magie, pak už nevím z čeho."

Chňapal po srně s veškerým odhodláním, které v sobě dokázal nashromáždit. Nebylo zrovna největší, ale dostačovalo aspoň k tomu, aby se hýbal z místa a mechanicky cvakal tesáky po zranitelných místech. Rozhodně se do toho ale nedal s takovou vervou jako Styx, která zvíře servala k zemi, až Stín sotva stačil uskočit. Srna se zřítila, nezdálo se, že by měla dost sil ke kladení nějakého většího odporu. To mu plně vyhovovalo, nepotřeboval, aby to bylo kdovíjak vzrušující, ba naopak, chtěl, aby už to měli co nejrychleji za sebou a mohli si tedy naplnit žaludky, když už se s tím takhle dřeli. Skočil srně na záda, zahryzával se jí kamsi k rameni a snažil se ji svou muší váhou udržet dole. Styx držela zvíře za zadní část krku a dělala nejspíš totéž.
Teď už to bylo na Tase a ta se na scéně zjevila brzy poté - vyřítila se z křoví a protrhla srně hrdlo. Stín cítil, jak se zvíře snažilo vzpírat, ale ve svém malátném stavu, zalehnutá třemi šedivými lovci neměla nejmenší šanci. Její pohyby zpomalovaly a Stín cítil, jak z ní vyprchává život. Fascinovaně se zahleděl do černého vyděšeného oka zvířete a sledoval, jak v něm vyhasíná jiskra. Nikdy to pro něj nejspíš nepřestane být zajímavým. Jakmile se ale srna doškubala, naposledy vydechla a její pohled dohasl, sklouzl jí ze hřbetu zase zpátky na zem a šel si urvat svůj díl. Nesdílel Tasinu váhavost, či to snad bylo dobré vychování? Měl zvyky tvora, který často hladověl a tak s jídlem neotálel, aby mu ho náhodou někdo nesebral.

"Nepochybně, pokud vám nevadí si na rohožce dotáhnout do brlohu blechy," opáčil víceméně jen tak ze zvyku a protože měl nutkavou potřebu mít poslední slovo. Vlastně tím shazoval sám sebe, ale to mu nijak nevadilo. Byl si dobře vědom toho, co je zač a nijak se za to nestyděl. Ovšem vypadalo to, že rohožka z něj nebude. Alespoň ne dnes, nebo ne hned. Rozhodl se totiž, že se s nimi na ty srny přece jen vypraví.
Kráčel za Styx pomalu, jak měl ve zvyku, zatímco Tasa poskakovala jako pitomá, dokud tedy nepřišel čas se opravdu soustředit. "Omámené?" protáhl zvědavě. Že by je kosila nějaká nákaza? Ne, že by se toho nějak štítil. Ba naopak, kdyby Styx řekla hned, že jsou ty srny ne úplně stoprocentně v pořádku, možná by se tolik nekroutil. Znamenalo to snazší lov a to mu vyhovovalo. Navíc... možná to ani nebyla nákaza. Když totiž k srnám přišli blíže, cpaly se bobulemi, které Stín neznal. Možná se prostě otrávily - a pak by třeba nemuseli lovit vůbec, stačilo počkat, až některá z nich pojde. Už otvíral tlamu, aby svůj spásný nápad pronesl, ale opeřená ho předběhla, zadala úkoly a hned se vydala za jejich plněním. "Hmh," odfrkl si, ale i tak se vydal doprava. Snad by to nemělo být nic tak těžkého.
Tam, kudy plíživě šel, nebyl moc dobře skrytý. Snažil se využívat kmenů stromů, ale rostly moc řídce, než aby ho úplně schovaly. Vzápětí už na tom nezáleželo. Styx vyběhla z úkrytu a vyrazila po srně, pevně ji chytla za nohu. Stín vyrazil také, pohyboval se s o mnoho menší elegancí, než vlčice, ale k srně se dopracoval pár skoky a vrhl se po ní z druhé strany, mířil tesáky do slabin. Srna se vzpouzela, ale jaksi ospale, jako by byla napůl ve snách. Pro Tasu by nemělo být moc těžké ji zabít, což byla její úloha v tomhle celém.