Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Tak to se teda velice omlouvám," odsekl Stín dotčeně, když byl označen za "tele". "Ty bys samozřejmě vypadala naprostě inteligentně, kdybych přímo před tebou zmizel z existence." Ale to už vlčice znovu problikla, než opět zmizela, opět se objevila... a pak byla zpět, přesně stejná jako předtím, možná jen o něco unavenější. Nakrčil čelo a konečně na ni pořádně zaostřil. "Ale ještě před vteřinou jsi neměla," namítl. Nebude ustupovat, aby byl za blázna. To Tasa byla zase mimo a polde všeho z toho měla hroznou prču. "Úplně normálně. Chvíli tu bylo a pak bylo prostě pryč," trval si na svém a zamračil se, když ho nařkla z halucinací. "Já vím, co jsem viděl. A taky vím, co tyhle věci dělá. To je dílo magie." Jenže copak si Smrtihlavka dá prostě jen tak říct? Kdepak. Všechno byla zase jeho vina, všechno si vymyslel, neviděl to, o čem byl zcela přesvědčen, že to viděl a tak dál, a tak dál. "A co bych z toho asi tak měl, kdybych ti v tomhle kecal?" obořil se na ni zpátky a pozvedl přední tlapu. "Sleduj." Pořádně tu schopnost ovládat nedokázal, ale když se pořádně soustředil, dokázal přimět prsty na své tlapě, aby na chvíli zmizely. "Vidíš? To samý jsi udělala ty. Akorát s celým tělem." Teď už i on cítil únavu. S magií to nebylo jen tak.

"Připadám ti tak snad?" stočil uši dozadu, když Tasa vyrukovala s další geniální otázkou. Copak si vůbec ničeho nevšimla? Hlava mu padla lehce ke straně. Tohle bylo rozhodně velice zajímavé. Brzy už ale neměl na co hledět. Byla pryč a zároveň byla tady. Dle všeho jí ale vůbec nedocházelo, že její tělo je pro okolí zcela neviditelné. Jestli tohle není dílo magie, pak už nevím co. Blikající ucho nebo ocas, to byla jedna věc, ale tohle? Tohle ani nemohla svést na to, že se mu to zdá nebo že je pidlovoký idiot, tohle prostě sama musela uznat. Nebo možná taky ne, když si toho vůbec nebyla vědomá. "Nešermoval bych ti před ním, kdybych věděl, kde ho máš," opáčil a posadil se, oči upíral směrem, kde přibližně odhadoval tvář vlčice, ovšem bylo to celkem těžké. Jakmile mu oči sklouzly trochu stranou, už si přesně nepamatoval, kde předtím byla. "Ty sis toho fakt nevšimla? Vůbec ničeho sis nevšimla?" naléhal. "Zmizelo ti tělo a tobě je to fuk?"

Tasa kývala a kývala, jako by její hlavu někdo na šňůrce tahal pořád nahoru a dolů. Žádné protesty, žádné hádky. "Fajn. Výborně. Takže si rozumíme," pronesl. "A samozřejmě si to budeš pamatovat i pro příště. Že ano?" naklonil se k vlčici o něco blíže, jenže ona v tu chvíli začala problikávat. Stín lehce nakrčil čelo a o krok couvl, protože si nebyl jist, co za čertovinu v tom vězí. Vlastně... jistý nápad měl. "Ehm, Smrtihlavko?" protáhl, jenže se mu nezdálo, že by si toho vlčice byla jakkoliv vědoma. Ještě chvíli blikala, chvíli tu byla, chvíli zase ne, až nakonec zmizela úplně. Byla pryč. Stín pomalu zamrkal, jednou, dvakrát, ale ničemu to nepomohlo. Tam, kde ještě před vteřinou stála vlčice, nyní viděl jen popadané listí a krajinu lesa. Nemagič. Mhm. Sám věděl, že v něm dřímá podobné umění, ale zcela zmizet se mu ještě nikdy nepovedlo. Tasa to provedla dokonale. Pokud za to tedy mohla ta stejná magie a vlčice nebyla prostě... fuč. Ovšem její hlas, který se ozval před ním, ho přesvědčil, že tu stále je. Zněla zcela nevzrušeně. "Kam půjdeme? To tě teď zajímá? Nevšimla sis náhodou jistého malého..." zagestikuloval tlapou přibližně do míst, kde asi stála, "problému?" Povytáhl obočí. Nebyl si jist, jestli vůbec hledí přímo na ni. Ve skutečnosti asi zíral spíš skrze ni.

Dlouhé nohy ho nesly podzimním lesem, až mu ptačí lebka na krku poskakovala a nechal Tasu za zády... na chvíli. Brzy ho ale šedý kožich dostihl, ale on nezastavil, prostě pokračoval dál, náhodně kličkoval mezi stromy a nejdřív Tase nevěnoval ani jediný pohled. Zasloužila by pár facek. To by zasloužila. Co jí to sakra přeletělo přes čumák? Obvykle ho ty její úlety tak nějak míjely, jako většina věcí, ale tohle její strefování se do nejcitlivějších míst na něj bylo trochu moc. Prostě to přeháněla a nevěděla, kdy má přestat, tak proč by si to měl nechat líbit? Přitiskl uši k hlavě, když slibovala, že už bude hodná a dál za ním cupitala, jako nějaký zpráskaný vořech. Až teprve, když se pustila do vysvětlování, šedivák konečně zastavil a blýskl po ní stříbrným pohledem. "To je skvělý, ale někteří z nás se 'cítit menší' nemůžou," ať už to znamená cokoliv. "Takže ano, nám ostatním se to zamotává a věř mi nebo ne, taky je toho nakonec moc. A čeho je moc, toho je příliš," švihl ocasem a zhluboka vydechl. Nekřičel na ni, ani nezvyšoval hlas, prostě konstatoval skutečnosti. "Takže bych ocenil, kdyby sis tyhle citové výlevy pro příště odpustila." Pořád ještě nevěděl, jestli by se jí pro příště neměl radši vyhnout. Jak jí mohl věřit, že s tím zase nezačne?

Tasa to prostě nemohla nechat jen tak nechat plavat, jako že se to prostě stalo a tím to bylo hotovo. Ne, ona se v tom musela nimrat a rýpat a pitvat a rozebírat jeho slova na maličké kousíčky, které odhalovaly pravdu, jež měla radši zůstat skrytá. "To se ti mluví. Ty bys to už řešit nemusela, kdybys byla mrtvá," držel se nadále svých předešlých slov a rozhodl se, že tentokrát už se tak snadno rozházet nenechá. Musel zase najít pevnou půdu pod nohama. Jako když se stojí na okraji srázu, který se nebezpečně přibližuje. "Mohla by si klidně vzít do hlavy, že jsem ti to udělal naschvál. A pak co? Nejspíš by mě tam hodila taky - a já nijak zvlášť netoužím okusit volný pád." Jako by ještě před chvílí nepřemýšlel o tom, jestli tam neskočit dobrovolně. Smrtihlavka ale nemusela vědět všechno.
A už se zase hrabala na nohy, otřepala ze sebe listí a jiný všemožný nepořádek přímo na něj a pak začala poskakovat kolem a pošklebovat se jako pitomá. Stín přitáhl uši k hlavě a na chvíli ještě přitlačil bradu k zemi v poslední plané naději, že by ho listí mohlo milosrdně spolknout. Nestalo se tak a Tasa taky nepřestávala s tou svou nekonečnou otravnou písničkou, byla jako zaseknutá v časové smyčce. Tak, a to by stačilo. "Rozhodně ne, když se chová takhle," zavrčel, rázem byl na nohou a svižným poklusem si to namířil mezi stromy, pryč od vlčice. Nemínil ji nahánět po lese nebo přistoupit na nějakou jinou blbou hru. Viděl to tak, že existují dvě možnosti - buď se Tasa uklidní a začne být v rámci možností normální, nebo jí prostě zdrhne. Ani si nechtěl připouštět, že by v tomhle stavu prostě mohla běžet za ním, dál a dál, třeba na kraj světa.

Spadli oba do listí a navzdory tomu, co si přál, se do něj Stín nezabořil tak hluboko, aby ho nebylo vidět. Tasa dopadla kousek vedle něj a začala se smát. Nebo spíš chechtat. Vyvalovala se v listí a smála se a smála. Hleděl na ni a netušil, co by si měl myslet. Co by měl cítit. Málem oba umřeli, on kvůli ní riskoval pád do propasti a ona tam teď jen ležela a smála se. V hlavě mu začínala pulsovat mírná bolest, kdoví, co vlastně bylo její hlavní příčinou. S Tasou se jeden nenudil, to bylo jasným faktem... akorát to ne vždy bylo k lepšímu. Ztěžka si povzdechl.
A pak jí zase mezi smíchem ujela ta věta. Stín zaťal zuby a nacpal čenich ještě hlouběji pod vrstvu listí. "Jen nemíním tvé sestře vysvětlovat, jak je možný, že ses zabila na srázu, když jsem byl s tebou," pronesl první lež, která mu přišla na jazyk. Jak snadno mu z tlamy vyšla. Měl ve lhaní mnohaletou praxi a tak to dokázal i v situacích, jako byla tahle. "A ocenil bych, kdybys to nerozmazávala, nebo tě tam taky ještě můžu hodit," dodal ještě a tlapou kopl spršku bukových lístků Tase do tváře, aby upustil trochu páry.

Držel ji za kůži tak pevně, až v tlamě ucítil její krev. Rozhodně teď ale na nějakou jemnost nemyslel. Zarýval tlapy vší silou do země, listí mu pod nimi trochu podjelo, ale jeho skluz se zastavil včas. Ještě malý kousek a oba by se zřítili dolů. Ale nestalo se, oba zůstali stát v křehké rovnováze na samém kraji srázu. Věděl, že by ji mohl pustit. Nebo by je tam mohl poslat oba, do náruče jisté zkázy. Ale... neudělal to. Místo toho vší silou zabral zpátky, zrovna když se Tasa pokoušela si nějak narovnat tlapy, takže jejich společné úsilí je strhlo zpět. Stín se převalil na pevnou zem, praštil sebou do listí a Tasy kůže mu vyklouzla ze sevření - v té chvíli by ale už vlčice měla být na bezpečném povrchu. Chvíli jen tak ležel, poslouchal, jak mu duní v uších. Tohle bylo těsné. A pak si uvědomil, co tohle taky bylo. Záchranná akce. Dobrý skutek. Nepřemýšlel o tom, prostě to udělal. Protože... proč? Protože nechtěl vidět, jak se Tasy tělo rozláme dole v propasti. Nějakým způsobem mu na ní záleželo. Byla jediným spojencem, kterého tu měl. "Sakra práce s tebou," zanadával nakonec znovu a zabořil čenich do spadaného listí, jako by se do něj pokoušel zmizet. Kéž by mohl.

Jakýkoliv záchvět rozumu, který snad Smrtihlavka projevila, byl nyní pryč. Vystřídalo ho opět to dětinské já, za které se schovávala. Měl problém se rozhodnout, co je horší. Vlčice, která se moc ptá? Vlče, které plácá páté přes deváté? To druhé asi v momentální situaci bylo snesitelnější. Aspoň tahle slova mohl jedním uchem pouštět tam a druhým ven a soustředit se sám na sebe. Zdálo se mu, že se pomalu začíná uklidňovat. Začínal ale nabývat přesvědčení, že až se tentokrát rozloučí, měl by se asi od Tasy držet dál. Tohle bylo nebezpečné. Hrozně, hrozně nebezpečné.
Vlčice poskakovala v listí a křepčila kolem, zatímco on došel až k úplnému okraji hlubokého srázu. Kdyby se do něj díval moc dlouho, možná by ho to volání tentokrát zlákalo. Vždcky byl ale v tomhle směru zbabělec. Nikdy nedokázal udělat ten poslední krok... a teď se navíc ještě hrozil možnosti, že by se opět vrátil na to příšerné místo. Zvedl tedy hlavu od propasti, o krok couvl, jen aby se mu vzápětí málem zastavilo srdce, když viděl, jak se Tasa nebezpečně naklání nad tu hroznou díru. Slova mu zamrzla v hrdle. Jedna jeho půlka ji chtěla chytit za ocas a stáhnout zpátky, druhou napadlo, že kdyby tam zahučela, spadla by tam s ní i spousta bolesti a problémů, které už by nemohla vyhrabat na povrch. Chycen v tomhle vteřinovém sporu zamrzl a neudělal nic. Tasa zpátky nabyla rovnováhu. "Sakra práce s tebou-" vydechl, jen aby viděl, jak jí znovu podjely nohy na kluzkém listí. Tentokrát už se pohnul, čapl ji nešetrně za kůži v zátylku, jako by byla malý spratek, jenže to byla možná tak uvnitř, její tělo bylo o dost větší. Zaryl tlapy do země a zabral, aby tam nesletěli oba. Tím by se vyřešily úplně všechny problémy, pomyslel si přehnaně klidně.

Kráčel lesem dál a dál a nechtěl se ani ohlížet, jestli za ním Tasa jde. Možná by bylo pro všechny nejlepší, kdyby nešla a on by se pro ni nevracel. Prostě by šel, nechal ji za zády, všechen ten nepořádek uvntiř sebe by zase napravil a na Tasu by mohl navěky věků zapomenout. Jenže ona samozřejmě šla za ním. Běžela. Slyšel ji a přece jen se ohlédl, jen aby spatřil, jak neohrabaně se k němu řítí. Bylo to skoro politováníhodné. Udělala si to sama. Udělal jsem jí to já. Nic raději neříkal. Soustředil se jen na chaos uvnitř. Na zběsilý vír všeho. Nenávist, bolest, tíha... naděje? Pletlo se to jedno přes druhé. Předtím tvrdil, že ví, kým je. Teď si tím nemohl být jistý. A kdo byla Tasa? Dospělá vlčice, nebo tohle... stvoření, kterým se občas stala? Kým skutečně byl kdokoliv z nich?
Byl by šel dál a možná úplně zapomněl na hledání úkrytu, kdyby zem před ním najednou neskončila. Prostě zmizela a on zjistil, že hledí dolů z příkrého srázu. "Koukej pod nohy," vyklouzlo mu z tlamy směrem k Tase. Zahleděl se do té šílené hlubiny. Dole se hrnula řeka, ale než by tam dopadl, rozbil by své tělo o kameny na maděru. Stíne, Stíne, volala propast. Dnes takové místo vypadalo obzvlášť lákavě. Stříbrné zraky se nehybně upíraly k uhánějícímu ledovému proudu o mnoho metrů níže. "Ta voda bude tak studená, že ani neucítíš, že je po tobě," pronesl do prostoru a těžko říct, jestli to patřilo Tase nebo jemu samému.

Slyšel vlastní srdce, jak mu tepe v hlavě. V uších mu hučela krev. Nejradši by Tase jednu vrazil, jenže ona se vůbec nepostavila na odpor proti tomu, jak se na ni obořil. Ne. Místo toho se zase celá scvrkla a z očí jí vyhrkly slzy. Chránil ji před hnědým a teď to byl on sám, kdo ji rozbrečel. Teď chtěl zas jednu vrazit spíš sobě. Stáhl tlamu do tenké linky a chvíli tam jen stál, prázdně a bez pohybu hleděl na plačící vlčici. Udělala si to sama, pomyslel si chladně. Pak se ozvala ta druhá půlka: Udělal jsem jí to já. Už zase byl dva vlci uvěznění v jednom těle, vlče Gardain, starý parchant Stín. Ten druhý se nestaral o jiné vlky. Dělalo mu radost jim ubližovat, trápit je, slzy pro něj byly komplimentem. Tyhle ale ne. Tyhle... nechtěl vidět. Protože to vadilo tomu prvnímu. Tomu vlčeti, které nikdy úplně neumřelo. Jak by je ale mohl zarazit? Slova útěchy či snad přátelské objetí, to mu bylo zcela cizí. Udělal krok k ní, pak zůstal stát na místě. "Nechtěl jsem-" Mínil se snad omlouvat? To se asi nikdy nedozvíme, protože svou větu uprostřed ukončil. Zavrtěl hlavou, jako by tím všechno mohl vymazat a začít znovu. "Jdeme najít ten úkryt. A už o tom nebudeme mluvit." Otočil se a vykročil směrem od Tasy, netuše, jestli ho ona následuje nebo ne. Nerozuměl už vůbec sám sobě. Nenáviděl ji, nenáviděl sebe, nenáviděl všechno... a přece ne úplně. Všechno bylo zmatkem. Přesně kvůli tomuhle se chtěl zbavit svých emocí, aby nemohly vybuchovat, jak se jim zachce. Problém byl, že jakmile jednou vylezly ze svých děr, bylo těžké je do nich vrátit zpátky.

Strnule kráčel vpřed a doufal, že Tasa už s tím přestane a nechá ho na pokoji. Co ji to dneska popadlo? Měla v plánu ho úplně vnitřně rozložit? To chtěla? Měl dojem, že mu brzy povolí nervy, ale nevěděl, jaký výsledek něco takového bude mít. Chtěl jít prostě hledat ten úkryt, zalézt do nějaké černé díry v zemi a spát a na nic nemyslet. Jenže Tasa toho nenechala. Dokonce si dupla, jako uražené vlče se vzpříčila na místě a nehla se ani o píď. "A co ti mám jako říkat?" utrhl se, protože ho to dětinské gesto rozčílilo. "Co bys přesně chtěla slyšet? Jaké to je, když tě někdo zabije? Hotová paráda, když ti někdo rve hrdlo z těla a stahuje tě z kůže, dokonalý zážitek." Ani si nevšiml, že se celý naježil. "Nebo jaké to je, když znovu ožiješ? Nevíš ani pořádně, kdo jsi? Nemůžeš myslet a nevíš, jestli žiješ nebo nežiješ, všechno je naopak a špatně, protože tu správně nemáš být a nechceš tu být a jediné, co chceš, je doopravdy umřít, ale nemůžeš, protože tě někdo, něco vrátilo zpátky, jen abys mohla trpět dál, jen abys už nikdy nemohla být stejná, jako předtím?" Na konci už křičel. Uvědomil si to a sklapl. Ozvěna jeho hlasu zmizela mezi stromy do naprostého ticha. V uších mu hučelo. Přišlo mu, že mlčí celé věky, než znovu otevřel tlamu: "Tos chtěla slyšet?" zeptal se polohlasně a stáhl uši podrážděně k hlavě. Nechtěl nic říkat a teď řekl až příliš.

Tasa slíbila, že pokud už by se rozhodla umřít, udělá to hned napoprvé. "Je to v tvém nejlepším zájmu," utrousil a znovu se pohnul vpřed, ale při dalších slovech, co vlčici vyšla z tlamy, se opět zastavil. Konečně jí to došlo? "Ano," řekl prostě, dutě, prázdně. Měl by říct víc? "Na stejném místě, co Norox." Už to zase cítil, sevření čelistí svého dvojníka na hrdle, viděl tu příšernou zrcadlovou jeskyni, která mu ukazovala, kým je a kým nikdy být nepřestane. Viděl to před sebou v jasných barvách. Bylo mu z toho špatně. Nechtěl o tom mluvit. Nebo možná chtěl. Bylo by lepší, kdyby to řekl všechno? Jenže to nemohl. Nemohl odhalit takový kus sebe. I Evelyn tehdy, když se vrátil, řekl příliš mnoho. Nebylo moudré se takhle otevírat zásahům zvenčí.
Urazila ho? "Ne." Udělala spoustu jiných věcí. Všechno zamotala, rozvířila v jeho nitru bouři, kterou sám neodkázal uklidnit, musel jen počkat, až se sama přežene. To jí taky nemohl říct. Z jeho postoje bylo jasné napětí, snad i to nepohodlí, které cítil, se v něm odráželo. "Pojďme radši najít ten úkryt, ano?" pronesl po chvíli chladně a ztuhle vykročil vpřed. Nechtěl, aby Tasa poznala, že se mu třesou kolena.

Stížnosti na magiče mu šly trošku jedním uchem tam a druhým ven, byla to ohraná písnička a Tasa ji dokázala omílat jako kolovrátek pořád pryč. Místo toho pozorovsal, jak jí mizí a zase se objevuje oháňka, mizí a zase se objevuje. To asi nemagič nedokáže, pomyslel si otupěle, ale neřekl nic. Všiml si toho už dřív, když Tase zase blikalo ucho. Kdy to bylo? To si nevzpomínal. Nejspíš to však fungovalo jako důkaz, že jakkoliv se magii chtěla ona a její rodina vzpírat, cestu si k nim stejně našla. Styx vyrašilo peří, Tasa zase problikávala pryč z existence. Kdoví, jak by dopadl Norox, ale vzhledem k tomu, že ten byl dokonale mrtvý, nemusel si s tím dělat starosti.
Tasa se zastavila a pohlédla na něj, jako by vůbec nechápala, o čem mluví. "Já to taky neměl v plánu," zamračil se a mimoděk se otřásl, jak mu po zádech přeběhl mráz. "Ale to místo se o žádné plány nestará. Myslím to vážně. Jestli hodláš umřít, umři radši pořádně už napoprvé, protože ta cesta a ten návrat... za to nestojí." Věděl, že po tom, co se stalo, už není jako dřív. Cítil to. Jako by se některé švy jeho osobnosti páraly a pořádně se nedaly opravit. Povedlo se mu potom nějak sebrat dohromady, ale byl to bolestivý a nedokonalý proces.

Najednou byla zpátky ta stará Tasa, rýpala do něj, pobízela ho k aktivitě, ale on byl jako moucha lapená do pryskyřice. Pohyboval se jenom velice, velice pomalu, v myšlenkách i fyzicky. "Trocha deště nikoho nezabila," odsekl, ale rozhodně to neznělo tak břitce, jak by si představoval. "Ani smradu." Proč mi to udělala? Proč to provedla? Jaký to mělo smysl? Proč potřebovala, aby věděl o nějakých jejích potlačených emocích, které si dost dobře mohla nechat prostě sama pro sebe? Trochu ji za to nenáviděl a přesto ji nedokázal nenávidět natolik, aby se prostě otočil a zmizel, nejlépe poté, co jí trochu pocuchá fasádu. Chtěl ji nenávidět, ale nemohl. "Fajn, veď cestu," zabručel a vykročil za ní lesem. Doufal, že půjde mlčky a bude hledat úkryt, zatímco on bude mít po cestě dost času zase hezky všechny nepotřebné pocity nastrkat do temných šuplíčků své duše a tam je tentokrát udusat a uvěznit tak dokonale, že už k němu nikdy neproniknou ani jejich záblesky.
Ale místo toho byl čas na další nepříjemné připomínky. Další Tasy otázka ho přiměla zastavit se. O tomhle taky nechtěl mluvit. Zvedal se mu žaludek, když na to místo jen pomyslel. Dělalo se mu z toho fyzicky zle. Chvíli si myslel, že se doopravdy pozvrací. Jen myšlenka na to, že by pak jejich námaha při lovu přišla vniveč ho přiměla nějakou mocnou silou vůle všechno udržet tam, kam to patřilo. "Tam se nikdy nechceš dostat," pronesl temně. "Nikdy v životě. Je to to nejhorší místo."

Měl by odejít. Musel odejít. Přesto se dál už nehýbal. Trčel pár kroků od místa, kde si Tasa malovala do bahna. Tasa, která mu tolikrát pomohla, i když ho stejně snadno mohla zabít, která ho obhajovala před svou sestrou, které se on zastal před hnědým, ačkoliv sám nechápal proč. Co to vlastně znamenalo mít rád? Už na to dávno zapomněl. Možná by ten pocit ani nepoznal, kdyby se k němu někdy vrátil. Tasa to asi poznat dokázala, proto to řekla, ale on jí to nemohl oplatit, i kdyby nakrásně chtěl. Nevěděl, jestli chce nebo nechce, bylo to něco, o čem si zkrátka nedovolil ani přemýšlet. Řekla, že jí to nevadí, pak tlapou smázla své dílo v hlíně. Kéž by takhle snadno mohl zmizet z existence i on. Najednou si to přál. Byl ale stále tady.
On sice nezmizel, ale něco z Tasiny hlavy ano. Najednou jako by se nic nestalo, až zauvažoval, jestli se mu to celé jenom nezdálo. "Cože?" zaskřípal. Že bude pršet? Rozházela mu celou jeho rovnováhu a teď se stará, jestli jim náhodou nezmoknou kožichy? Zhluboka se nadechl, vydechl, s překvapením zjistil, že mu rychle buší srdce. Možná je to dobře. Možná si ani nepamatuje, co řekla. "Vy tu snad nemáte žádnou díru, do které se schováváte?" prohodil už svým obvyklým tónem, i když pod povrchem se stále odehrával vnitřní boj. Nejlepší bude dělat, jako že nic. Nic se nestalo, nikdo si na nic nevzpomíná. Takže i on na to může klidně zapomenout. Kéž by to ale bylo tak snadné.