Gallirea - Příspěvky uživatele

Jako by nestačilo, že se mu smál ten pták, teď se mu navíc šklebila ještě Tasa. Stáhl uši dozadu. Že neposlouchá, co se kolem ní děje, to bylo docela normální, ale zároveň i dost frustrující. Nejdřív ji nedokázal přesvědčit o tom, že mu vážně zmizela před očima a teď mu zase odmítala věřit, že na něj ten pták vážně promluvil. "Nesměj se, je to pravda," zamračil se a vzhlédl ke krkavci. "Řekni zase něco," vybídl ho, ale pták se tvářil jako největší neviňátko, tiše kráknul a neřekl ani píp. Dělal si z něj blázny, tak to bylo. Podruhé už se ho ale koulí srazit nepokusil. Bylo to marné. Celá tahle situace byla marná. "Však ty si taky povídáš s tamtou jakousi havětí," odfrkl si. Jestli měl krkavec pravdu v tom, co říkal, nebo ne, o to Stínovi ani tak moc nešlo. Šlo mu o princip. A taky o to, že nechápal, co je ten pták doopravdy zač a kde se vzal a že si sám nebyl jistý, jestli mu náhodou nešplouchá na maják. To asi těžko. Tohle je něco jiného.
Byl by nad tím asi schopný polemizovat, dokud by z něj nezůstala jen zmrzlá mrtvola, ale Tasu to naštěstí přestalo bavit dřív, než k tomu došlo. Místo toho začala cosi stavět. Pyramidu z červeného listí. Tvářila se přitom, jako by se o něj ohřívala. Stín chvíli otupěle hleděl na zplihlou hromádku listí mokrého jak kravská tlama, než zavrtěl hlavou. "A pak, kdo je tady blázen," zamrmlal si pod vousy a lehce se otřásl v závanu chladného větru. Takhle se přece oheň nedělal. I když by nebylo od věci nějaký teď mít. Jenže copak on věděl o rozdělávání ohně! Nebyly k tomu potřeba dva klacky nebo tak něco? Nevšímal si pokrákávání krkavce ani spršek sněhu, které jeho přelétání a poskakování ve větvích sypalo po chvilkách dolů, našel si pod tenkou pokrývkou sněhu dva klacky, ten větší přišlápl tlapou, menší a tenčí vzal do tlamy a začal do druhého mydlit hlava nehlava. Světe div se, nefungovalo to. Ani v nejmenším. Přinejlepším by se dalo říct, že vyluzoval hodně zvláštní hudbu, ovšem asi to nebylo něco, co byste chtěli poslouchat déle. Měl příšerný hudební sluch. "Snažil jsem se nám udělat skutečný oheň, abys věděla," zaškaredil se na Tasu, která s těmi svými stížnostmi nemohla ještě pět minut počkat. Určitě by na to přišel. Ale vypadalo to, že ona nemíní čekat už na nic, zvedla se a mířila pryč. "To se ti povedlo, génie," poznamenal krkavec. "A teď mluvit umíš, co?" zavrčel šedivák, zahodil klacek do sněhu a zamířil za vlčicí. Co jiného měl dělat? Taky se mu nechtělo tu jen tak trčet. "Zůstaň tady," doporučil ještě ptákovi důrazně a skoro se zdálo, že ho krkavec poslechl. Skoro. Jakmile se k němu vlk otočil zády, seskočil z větve a neslyšně se rozletěl pryč.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

Stín se začal otáčet, že půjde pryč, ale opeřenec se snesl shůry a uštědřil mu pořádný zobanec do ucha. Stín vykvikl jako podsvinče a ohnal se tesáky po krkavci, protože ať už mluvil nebo ne, ať už s ním cítil nějaké spojení nebo ne, tohle bylo moc! Ale pták už byl zase bezpečně usazený ve větvích, poskakoval s lehce pozvednutými křídly a krákal tónem, který byl zcela nepochybně posměšný. "Vedle," naklonil hlavu ke straně. "A být tebou to nedělám. Patříme k sobě a ty to cítíš," popichoval Stína nabádavě. "Já ti ukážu, co cítím," zasyčel Stín. Tasa jako by pro něj na chvíli ani neexistovala, což ale fungovalo, protože nejspíš neexistoval ani on pro ni. Zatímco on se hádal s krkavcem a momentálně uplácával velkou a tvrdou sněhovou kouli, kterou by ho mohl sestřelit z větve, ona si pročesávala kožich a nejspíš jí bylo všechno jedno. Tedy, dokud se ze svého transu zase neprobrala.
"Co s ním mám? Štípl mě. A řekl mi, ať si políbím. Ale to mu neprojde," opáčil šedivák. "Teď sleduj." Čapl kouli do tlamy, rozmáchl se... a jeho sněhová zbraň se mu v hubě rozpadla na kousky, přičemž jeden obzvlášť velký mu zajel přímo do krku. Stín polkl, protože neměl na výběr, jestli se nechtěl udávit kusem sněhu. Uplácaná ledovka byla příšerně studená. Vzápětí ucítil, jak se mu mráz vrací do hlavy a svíravá bolest se obalila těsně kolem jeho mozku. "Eughhh," vydralo se mu z tlamy nesrozumitelně, chytil se tlapou za čelo a zbytek polorozpuštěné koule mu zcela neškodně vytekl v podobě sněhové břečky na náprsenku. Celý se zkroutil a čekal, až to přejde. Trvalo to pár vteřin, ale jemu to přišlo mnohem delší. Krkavec rozjařeně zakrákal, ale neříkal už nic. Stín po něm střelil pohledem, jakmile toho byl opět schopen, ale začínalo mu být jasné, že tomu zvířeti asi ublížit nemůže. Nebo by neměl. Možná ho chránilo nějaké štěstí nebo magie, nebo k sobě možná vážně patřili, jak ten opeřenec tvrdil. Ale proč by to tak mělo být? On nechtěl k nikomu patřit. I když to byl krkavec. Přesto nemohl popřít, že to cítí. To zvláštní pnutí mezi nimi, jako kdyby si jejich mysli byly velice blízko. Koukala z toho nějaká čertovina.
"Je to nějaký... rarach nebo něco," ohlédl se na Tasu a poškubával špičkou ocasu. Ale on tomu přijde na kloub. Jen kdyby ho teď poslední dobou nepronásledovala taková hrozná smůla. "Slyšelas, co říkal?" Zavrtěl nad tím hlavou. Možná už mu zase přeskakovalo. Odkdy ptáci mluví? A odkdy by se s nimi měl cítit spjatý? Jenže, přemýšlel, on měl svůj vlastní hlas. Jeho bludy obvykle mluvily jeho vlastním hlasem, ale krkavec nezněl jako on. A navíc určitě nebyl bludem. Zobnul ho do ucha a Tasa ho taky viděla. Takže musel být skutečný. Co byl tedy zač a odkud se vzal?

"Však víš, jak to myslím," zamračil se. Dělala si z něj legraci nebo co? Spíš ne, usoudil nakonec. Prostě byla jen... zabedněná, jako vždycky. "Nevytahuješ věci, o kterých vůbec není potřeba mluvit ani tady neposkakuješ jako nějaký navedený kolouch," objasnil tedy nakonec své sdělení a pokrčil rameny. Neměl zvláštní potřebu to nějak zvlášť rozebírat. Čím dřív zapomenou na to, co se předtím stalo, tím líp. Aspoň pro něj.
Vypadalo to, že Smrtihlavce udělalo upřímnou radost jeho rozhodnutí tu zůstat. Ačkoliv tak úplně nebylo jeho. Prostě to tak dopadlo a on se tomu nebránil, jako list spadlý do řeky se prostě nechával unášet proudem. Co se stalo, stalo se. Vypadalo to, že teď prostě nějaký čas bude přebývat tady, dokud ho proud osudu nezanese zase někam dál. Když byla řeč o osudu... co ten krkavec? Neustále upoutával Stínovu pozornost, i když na něm nebylo na první pohled vůbec nic zvláštního. Neměl důvod se o něj zajímat, ulovit by ho nedokázal a ani se nezdálo, že by měl opeřenec namířeno k nějaké mršině, na které by se vlk mohl přiživit, tak proč se k němu musel neustále vracet pohledem?
Tasa se rozhodla, že toho má po krk a pokusila se opeřence vyděsit. Krkavec poskočil na větvi, až se dolů snesl jemný poprašek sněhu, pozvedl křídla a popuzeně krákl, ale to bylo celé. Nezdálo se, že by z ní měl nahnáno, dobře věděl, že na něj nedosáhne. "Ne, počkej," stál si šedivák tvrdohlavě za svým, když ho pobízela, aby šli. Měl dojem, že by měl něco udělat. Něco říct. Ale co by asi tak měl vykládat opeřenci? "Řekni 'nikdy víc'," plácl první hloupost, co ho napadla. "Polib si," opáčil pták. Stín pomalu mrkl. Asi čekal, že se něco stane, ale že k němu krkavec promluví krákavým, téměř posměšným hlasem, to tedy ne. "Prosím?" "Řekl jsem 'polib si'. Nejsem žádný kašpárek pro pobavení kdejakého pobudy." Stín znovu zamrkal, jednou, dvakrát, ale zjistil, že asi nemá slov. "Jo, mělas pravdu," sklopil pohled k Tase. "Je to jen blbej pták, jdeme pryč." Obrátil se ke krkavci zády a vykročil. Už neviděl, že jakmile to udělal, slétl opeřenec neslyšně z větve a namířil si to nad jeho záda s otevřeným zobákem připraveným k pořádnému výchovnému zobanci.

Protáhl obličej, když Tasa prohlásila, že ten, koho slyšel, byl ten hmyz, co si pěstovala v kožichu. No jasně. Netušil, koho slyšel, ale byl si skoro jistý, že brouk to nebyl. Tasa taky ne, její hlas poznal. Ale jestli to slyšela i ona, asi to nebyl ani žádný blud. "To je fuk," zabručel nakonec a rozhodl se nechat to plavat. Hlas odnikud jim nic podstatného nejspíš stejně nesděloval.
Zavděčit se Tase se mu občas zdálo téměř nemožné. Ne, že by se zrovna přetrhl snahou, pravda. "Nemám problém s množným číslem, když se chováš normálně," odsekl. Předtím od ní chtěl utíkat co nejdál, ale z toho nejhoršího rozhození se mezitím už vyspal a nejradši by se tvářil, že se to celé nikdy nestalo, aby na to hezky mohl zapomenout a pohřbít to někam do tmy, spolu s ostatním citovým nepořádkem. Ale to by mu to Tasa nesměla připomínat. Zavrtěl hlavou, trochu podrážděně si odfrkl a smazal rázným máchnutím tlapy všechny čáry a vlny, co do sněhu zatím načmáral. Při jejích dalších slovech si uvědomil, že Tase vlastně vůbec neřekl o jeho hovoru se Styx a o tom, co bylo jeho výsledkem. "To já už nejspíš taky. Přinejmenším můžu. Tvá sestra se rozhodla mě tady... uvítat," řekl a záměrně se nevyjádřil stejně, jako to řekla Styx. Řekla, že ho vítá do rodiny. To bylo slovo, které mu prostě nešlo přes tlamu a skutečnost, která byla hodně těžká na přijetí. Radši na to nemyslel.
Krkavec ve větvích ho chtě nechtěl zaujal. Nejdřív ho ignoroval, ale opeřenec poutal jeho pozornost. "Ano," přimhouřil oči. Vypadalo to, že vážně hledí spíš na něj. "Běž napřed, doženu tě," slyšel se, jak říká Tase, zatímco téměř hypnotizovaně hleděl do krkavcových očí, černých a lesklých jako dva plody smrtonosného rulíku. Něco cítil, téměř telepatický dotek na povrchu své mysli. Je to jen pták. Nic víc. Proč tedy od sebe nedokázali odtrhnout zrak?

Zábava se jim nedařila, počasí bylo vlezle chladné, zkrátka a dobře, Stín nemohl tvrdit, že by si momentálně svou existenci nějak zvlášť užíval. Přemýšlel, že by se mohl jít podívat, kam ta oživlá chcíplina dopadla a jestli se Tase nepodařilo ji úplně dorazit. Ale na co by mu vlastně taková vědomost byla? Mohl by akorát tak získat konečně tu pacičku pro štěstí, jenže jak tak koukal na Tasu, která ji nosila už delší dobu, nějak nevěřil, že to úplně funguje. Krom toho on už jeden talisman měl. I když netušil, co dělá a jestli vůbec něco, krom toho, že se z lebky občas linul jeho vlastní hlas, ovšem pouze ve chvílích, kdy měl pocit, že se mu mozek tak či tak rozpadá na kaši. To k němu občas promlouvaly i rybí hlavy nebo jiné mrtvoly, takže ptačí lebka v tomhle směru nebyla nijak výjimečná. Už se to dlouho nestalo, uvědomil si a byl celkem rád. Asi balancoval na hranici šílenství vratčeji, než jiní tvorové, ale to neznamenalo, že by přes ni nějak rád nahlížel.
Z myšlenek ho vytrhl hlas, který se ozval od Smrtihlavky. "Cože?" obrátil se na ni, ale úplně mu to nehrálo. Hlas se sice ozval z jejího směru, ale nezněl jako ona. "Říkalas něco?" nakrčil čelo, ale kdo jiný by to asi tak byl? Nikoho neviděl. Jen toho krkavce, a ten asi těžko něco říkal. Černý opeřenec v koruně buku zakrákal, jako by se té myšlence vysmíval, ale vlk si ho nevšímal. "Nojo, vlastně," odfrkl si otráveně a vykresloval tlapou v čerstvém sněhu nesmyslné klikyháky. Zapomněl, že vlastně existují i nějaké povinnosti. Asi ne pro něj, minimálně mu je nikdo na hřbet nenaložil a jestli Styx počítala s tím, že si je nabere sám, asi se trochu spletla. Vyhánět cizince ho bavilo, ale aby tu dobrovolně trčel a hlídal, to na něj nebylo. Jenže samotnému se mu do nějaké pustiny, kde mu akorát tak omrznou tlapy, taky moc nechtělo. "Takže je to asi jasné. Budeme tu trčet a zapustíme kořen," pronesl a znovu střelil pohledem k černému ptákovi, který se snesl o několik větví níž. Zdálo se, že si je prohlíží. Stín se zamračil. "Zdá se mi to, nebo na nás ten pták nějak hloupě zírá?" Jenže to bylo spíš naopak. Hleděl na ně až moc chytře. Nerad to přiznával, ale znepokojovalo ho to.

Těšil se, že si s tím skrčkem užijí trochu zábavy, ovšem vlče bylo slabším kusem, než se na první pohled mohlo zdát. Jakmile ho Tasa trochu skřípla, zcela zmlklo, ochablo, prostě jako by ho opustila duše. Žádné vřískání, prosby o smilování, prostě nic. "Možná jsi to moc zmáčkla," navrhl a otráveně do malé vlčice šťouchl tlapou. Ne, že by počítal s nějakou změnou. Také že žádná nepřišla. Prostě měli po zábavě. "Ne. Obzvlášť ne mršinu, co je ještě naživu," nakrčil čenich. Na požírání vlastního druhu nikdy choutky úplně neměl a navíc se mu zdálo, že vlče stejně ještě dýchá, ovšem žádná zábava s ním už být neměla. Snad jen uspokojení z pohledu na to, jak jeho tělíčko opisuje krásný oblouk, když ho Tasa svižným hodem vyhodila z lesa, jako by to byl jen nějaký kus hadru. Mlaskl. "Ta dnešní mládež," pronesl pohrdavě. "Jedna hrozba smrti a hned přijdou o rozum." Tasa měla pravdu, nic nevydrží. Pf. To on si svoje mindráky a strachy z dětství hezky pěstoval, udržoval a rozvíjel a hele, jaký dokonale vyrovnaný jedinec z něj vyrostl.
Z Tasina zadního konce vyšel známý smrad a zazněla fanfára, kterou se rozhodl považovat za ukončení této dosti ubohé kapitoly. Loudavě popošel mezi stromy mimo zamořené území a tlapou odhrábl vrstvičku sněhu, která se začínala usazovat na zemi. Značně se ochladilo. Trochu se otřásl, jeho kožich už nebyl, co dřív, ačkoliv na tom byl lépe, než minulou zimu. "Nevím. Každá zábava se nám hned zkazí," zabručel jako trucovité děcko. S Děvenkou to nevyšlo, pískací hračka se jim rozbila, tohle ho nebavilo. Nejradši by se na všechno vykašlal. Zvedl hlavu ke korunám stromů, které nyní byly zcela holé. Jen ve větvích nejbližšího buku posedával velký krkavec a čistil si peří. Stína nijak zvlášť nezaujal. "Můžem se jít někam porozhlídnout, jestli nenajdeme něco zajímavého jinde. Už mi tenhle les trochu leze na mozek. Tobě ne?"

Trochu se za Tasou loudal, takže k tomu zakrslíkovi, který nejspíš netušil, že právě plave se žraloky, dorazil až jako druhý a tak trošku přeslechl začátek konverzace. To pro něj ovšem nebylo nijak podstatné. Nepotřeboval slyšet všechno, aby věděl, jak by s tím skrčkem rád naložil. Pořád naháněli vlčata po všech čertech a teď jim jedno spadne přímo pod nos? To byla šance na zábavu, kterou nemínil promarnit. "Nevypadá nějak moc užitečně," podotkl. Šišlavá mluva skrčka ho tahala za uši. Dráždilo ho to. Když bylo něco tak pitomé, že to ani nezvládalo pořádně mluvit, k čemu by jim to asi tak mohlo být? "Spíš by jich sem mohlo přivést ještě víc, jestli začne vyšilovat," prohodil zamyšleně a nějaké blekotání mu šlo jedním uchem tam, druhým ven, dokud se tedy nezačalo týkat přímo jeho vlastní osoby.
Jakmile na něj totiž padl zrak malé vlčice, jako by do jejího srdce padla hrůza. Měl by se nejspíš cítit poctěn. Vlče na něj statečně - a bláhově, velmi velmi bláhově - vycenilo bílé perličky, které mu byly spíš pro smích. "Ani jedno ti tedy nepomůže, princezno," odhalil jí na oplátku svoje zažloutlé tesáky v širokém úšklebku a sledoval, jak se skrček plazí k zadním nohám Tasy, zatímco z mladé tlamky na něj pršely nadávky. A taky konstatování faktu, že je samec, což kdoví proč také zaznělo jako urážka. On se však uraženě necítil. "A teď mi řekni něco, co nevím," štěkl smíchy a přiskočil blíže, když se Tasa pustila do díla a přišpendlila vlče k zemi. Měla to podle všeho hezky pod kontrolou, ale přece jen chtěl být co nejblíž. Nejen proto, že chtěl mít jistotu, že ten malý červ jen tak nepláchne, ale i kvůli tomu, že se ho vlče zcela zjevně bálo. Tak ať si ho prohlédne v celé kráse, no ne? "Vlezla jsi vážně do špatnýho lesa," mlaskl.

Chvíli si myslel, že mu Tasa snad vyhodí obsah svého žaludku přímo k nohám. Bezmyšlenkovitě ucouvl z dosahu, protože to nechtěl schytat, ale vlčici se povedlo své útroby udržet na uzdě. Asi to nebylo nijak překvapující, vždycky měl dojem, že zrovna Tasa má celkem silný žaludek. Hlavní bylo, že i jemu se povedlo ovládnout touhu jí trochu přeorganizovat obličej. Nebylo by moudré jí ubližovat a i když zrovna nesmírnou moudrostí neoplýval, tohle si ještě domyslet dokázal. Zato Děvenka... Jen počkej, až se mi dostaneš do tlap. Ty za to zaplatíš. Už si to v hlavě maloval, ale prozatím musel touhu po pomstě odložit. Hnědá už teď byla asi dávno za doly a za horami. Času ale bylo dost a na každého jednou dojde. Tím se Stín utěšoval. "Když myslíš," pokrčil rameny na Tasinu nabídku kosti a zamířil za ní, protože stejně neměl co lepšího na práci. "A já to příště vynahradím Děvence. Nemůžu ji nechat bez odměny, to by bylo kruté," mrmlal si a šklebil se, jak si to už celé představoval.
Nedošli příliš daleko, když jim k čenichům dolehl cizí pach a Stína v uších zadrásalo kvílivé zakníkání. "Něco pisklavého, co si říká o problém," opáčil Tase. Brzy se jim naskytl výhled na onoho tvora. Bylo to malé bílé vlče, které se tady potloukalo bez jakéhokoliv doprovodu, ačkoliv pach naznačoval, že tu ještě před chvílí někdo byl. Donesl to sem někdo, kdo je moc velký srab, než aby to sám zabil? Máme za ně dělat špinavou práci? Sledoval to bílé stvoření chladně a lehce se ježil. Nechtěl tady žádné upištěné, usoplené, stupidní tvory. Tasa se s vlčetem však začala dávat do řeči. "Měli bysme se toho zrovna zbavit. Však se na to podívej, to nám nic dobrýho nepřinese," zabručel.

To se tedy vážně povedlo. Nejen, že Děvenka prchala bez úhony, ještě se jim předtím vysmála, což Stína vytáčelo na nejvyšší možnou míru. Nejradši by se za ní pustil, urval jí uši a ukázal jí, zač je toho loket, ale to by si z něj nemohla Tasa udělat trampolínu. Tasa to všechno podělala, zavrčel si a konečně se začal štrachat na nohy, když z něj šedivá milostivě slezla. "Zatracená práce!" vrčel a ježil se, ale hněv, který původně směřoval na Děvenku, teď měl jen jediný cíl, na který se mohl obrátit. "Ne, to tedy nejsem," vyštěkl v odpověď a stáhl uši dozadu, naježený jako podrážděná kočka. V tu chvíli neměl ani na mysli fakt, že mu Tasa trochu přerovnala žebra a tak ho při každém hlubším nádechu bodlo na hrudi, soustředil se spíš na svůj mentální stav, který nebyl zrovna slavný ani za těch nejlepších okolností. "Skoro jsme ji už krucinál měli," vztekal se, zatímco vlčice se před ním krčila, jako by ji už už mlátil. To ho vytáčelo ještě víc. Možná by si to vážně měl vynahradit. Pocuchat fasádu tady Tase, aby si konečně začala dávat pozor na ty svoje tlapy a taky aby už nikdy neřekla to, co říkala předtím. Rád by na to zapomenul, ale její slova měl nejspíš trvale vypálená do paměti. Zavrčel a přikrčil se, jako by se po ní chystal skočit. To je špatný nápad. Na chvíli se ozval hlas rozumu. Nemůžeš ji dorasovat. Je to přece Tasa. Jasně. Jeho jediná spojenkyně. A přesto si nepřál nic jiného, než jí dát aspoň pořádnou facku, až by se jí hlava otočila kousavým dozadu.
Jak tam tak pár vteřin přikrčeně stál, vrčel a sváděl vnitřní boj, netušil, že vztek, který se snažil potlačit, byl přesně tím, co k probuzení potřebovala magie, která mu skrytá kolovala v žilách. O nějaké magii halucinací neměl ani ponětí a už vůbec ne o tom, že se právě v tu chvíli zaměřila na Tasu, která mohla pocítit krátkodobý, ale zato náhlý a nečekaný nával nevolnosti. Věděl jen, že se najednou cítí celkem unaveně a taky se mu nečekaně ulevilo. Jako by Tase tu facku vážně vrazil. Ale pokud věděl, nezkřivil jí ani vlásek. A vůbec. "A vůbec," zopakoval svou myšlenku nahlas, narovnal se a zježené chlupy mu začínaly přiléhat zpět k tělu. "Přestaň se tady krčit jako skrčenec. Pěkně jsi to podělala, ale stejně za to ze všechno nejvíc může ta slizká zmije. Děvenka. Ta vlčice má takové štěstí, až to vůbec není pěkný. S tím by se mělo něco udělat."

"Otroka a až nás přestane bavit, tak rohožku," zasmál se Stín, kterému se zase pro jednou pořádně rozproudila krev v jeho jinak netečném těle. "Tuhle kožešinu bych pro Styx i klidně stáhl," olízl si tesáky a už se vrhal po Děvence, která hleděla, aby odtud co nejrychleji vycouvala. Příliš pomalu. Stín ji dostihnul a vrazil do ní plnou silou, takže ji rozhodil z rovnováhy. Už se viděl, jak jejich nové služce dělá pěkné znamínko na čenich, aby bylo jasné, že patří k nim a aby na to také už nikdy nemohla zapomenout. Vlčice se zřítila k zemi a on se ji snažil vší silou udržet. Nebylo to tak snadné, protože i jeho ten náraz chvilkově rozhodil a Děvenka nezůstala tak zaskočená, jak by doufal a hned se začala stavět na nohy. Klouzala z jeho sevření. "Mor aby tě vzal," zavrčel a vymrštil se na nohy. Tentokrát po ní mínil skočit, pověsit se jí na hřbet a prostě ji nepustit... jenže to by ho nesměla ze strany srazit nějaká neřízená střela. Nejdřív vůbec nevěděl, co to bylo, jen že ho něco strašně praštilo a povalilo k zemi, div že si nevyrazil dech. Až vleže na mokrém listí zjistil, co to bylo. Tasa, samozřejmě. Pokusil se ji setřást a postavit se, ale o to samé se snažila i ona, takže se jen dosti uboze váleli na zemi v jednom klubku a nedostávali se nikam. Tasa mu přitom solidně šlapala po hrudníku. "Počkej, počkej! Přestaň s tím!" hulákal, jak jen mu to v tu chvíli šlo, protože sotva popadal dech a jen čekal, kdy začnou praskat žebra.

Děvenka pronesla, že proti magičům nic nemá a Stín hned věděl, že to byla chyba. Tolik nápověd jí Tasa dala k tomu, co správně říkat, aby se vyvlékla z potíží a ona se přesto sama takhle hloupě nachytá. Lehce si odfrkl. Některým vlkům by asi nepomohly ani všechny nápovědy světa. Smutné. "To rozhodně je," přitakal. Věřil ve skutečnosti, že je hnědá vlčice nějakým nepřítelem? Ne tak docela. Nemyslel si, že by byla nebezpečná. Jen hloupá. Ale jednoznačně chtěl, aby alespoň ochutnala trošku pomsty a chtěl přitom také mít Smrtihlavku po svém boku - a jak lépe toho docílit, než nazvat cizinku na území nepřítelem? V rámci zjednodušení to tak stejně bylo nejlepší. Detaily můžou probírat později, až bude tulačka beze jména pryč. Teď na nich nezáleželo.
Už kolem ní kroužili oba, jako supi nebo jako hladoví žraloci. Viděl, že je napjatá, ale nesnažila se utíkat ani bojovat. Prozatím. Vyštěkla na něj otázku, o které už dávno sám přemýšlel a tedy na ni hned neodpovídal a pohlédl na Tasu, která se zastavila na druhé straně. "Myslím, že bychom si ji měli poznačit," pronesl zadumaně a zaostřil na Děvenku. "Aby na nás měla nějakou hezkou památku, suvenýr z návštěvy." S tím se přikrčil a konečně vyrazil proti vlčici. Rozhodl se, že je mu fuk, kde jí tu značku udělá, hlavně, když to bude hotovo. Vrazil do jejího boku ve snaze povalit ji na zem, aby ji mohli snáz přidržet a nefrnkla jim. Nebyl zrovna těžká váha, ale byl odhodlaný a navíc počítal s pomocí od Tasy.

Smrtihlavku momentálně nejvíc zajímalo, jestli Děvenka ráda dělala problémy magičům. Hnědá vlčice to ale podle všeho vůbec nechápala. Stín se nijak neurazil, že byl jakožto zástupce magičů nazván nechutnou poskvrnou přírody, protože to nepochybně byla pravda a té nemělo smysl vzdorovat. Něco mu ale říkalo, že Děvenka nebude příliš nadšená z vyhlídky na to, že by měla jít někam dělat problémy. Už vůbec, že by se do něčeho takového pouštěla s nimi. On sám by s ní taky nikam jít nechtěl.
Tasa se jí představila, ale ona neodpověděla. Její jméno mu možná mělo zůstat utajené navždy. To však nebylo ničím, co by překáželo. Záleželo mu hlavně na tom, že Tasa s ním souhlasila - nemohli teď už vlčici propustit jenom tak. Jak by to vypadalo? Že si sem každý může nakráčet, jak jen se mu to zlíbí? Stín zjišťoval, že tahle ochrana území je celkem dobrou zábavou. Skoro se tomu až divil. Možná se měl do nějakého vlčího spolku vetřít už dávno... Ale nakonec to vlastně bylo fuk. Tenhle mu zatím zcela vyhovoval. "Já ti řeknu, co je zač," ušklíbl se. "Zbabělec, co se ani nepokusí bít o svoji vlastní kůži a radši se uchyluje ke špinavým trikům." Nemínil jí zapomenout, že ho místo boje hodila do řeky. "A teď se rozhodla pokoušet svoje stěstí zase tady... ale já si myslím, že bychom jí měli dát za vyučenou. Nechat jí nějakou památku, aby si pořádně zapsala za ucho, kam nemá strkat čumák." Udělal pár slídivých kroků k Děvence a přemýšlel. Mohli by jí utrhnout i to druhé ucho... nebo jí udělat nějaký parádní šlinec na čumák. Nebo snad na tlapu? Pomalu ji začal obcházet a prohlížel si ji jako nějakou flákotu.

To by ses divila, blesklo mu hlavou, když se Tasa dušovala, že není žádný magič. On to viděl na vlastní oči a nemínil na to zapomenout, i když došel k závěru, že možná bude lepší o tom pomlčet, dokud nedokáže najít nějaké důkazy, které by Tasu přesvědčily o pravdě. Takhle by akorát zase nakonec zůstal zaseknutý s její infantilní verzí, což si rozhodně nepřál. Vždy měl přitom pocit, že mu odumírají mozkové buňky s každou uplynulou vteřinou.
Děvenka se začala ohrazovat, že se sem nikdy přidat nechtěla. "Vidíš. Proč se v tom případě zajímáš o to, jak se chováme k příchozím?" zabručel si šedivák spíš jen pro sebe, protože v té konverzaci mezi vlčicemi nějakým způsobem skončil lehce odstrčen do pozadí. Tasa se dál vyptávala, na magie, na to, jestli Děvenka ráda činí problémy a tak dále, a tak dále. Lehce se zamračil a střelil po Tase pohledem. Chtěla se s ní kamarádíčkovat? To snad ne. On o žádné kamarádšofty zrovna s touhle opelichankyní nestál. Však ho málem stála život. Jediné, co s ní chtěl dělat, bylo upravit jí ten čenich, aby na něj už nikdy nezapomněla a už nikdy nezabloudila tam, kam nemá.
Smrtihlavka ale o jeho historii s Děvenkou nic nevěděla a tak se chovala... prostě jako Tasa. Představila se a přitom vypustila takový krkanec, jako by přitom snad její duše opouštěla tělo. Stín přitom lehce pozvedl koutek do křivého úšklebku. Nepředstavoval se, bylo to zbytečné. Už se přece dávno znali. Její jméno mu unikalo, ale nebylo pro něj důležité. "Už bys chtěla jít? Ale pak si přece nezapamatuješ, že není radno lozit, kam nemáš," naježil se a obrátil se k Tasiným zlatým očím. "Co myslíš? Však jsme si spolu vůbec ani nepopovídali a ona už by šla," ohlédl se zpět k Děvence. Nechtěl, aby jen tak odešla.

Tasa se do vylepšování Děvenčina čenichu nijak zvlášť nehrnula, ale šedivák si nestěžoval. Uměl být trpělivý. Jen doufal, že ta příležitost se mu dříve či později naskytne. Pomsta možná byla hloupou a nebezpečnou hrou, ale jestli nechutnala sladce... Děvenka se nicméně rozhodla udeřit nazpět dotazy, které Stínovi připadaly celkem k smíchu. K popukání. "Proč myslíš, že bychom tu potřebovali zrovna takový, jako jsi ty?" vyštěkl s podtónem jakéhosi pobavení. Tasa se do odpovídání nicméně opřela s větší vervou a kupodivu docela přesně shrnula jeho myšlenky. Ještě, že už nešišlala a nekolébala se kolem jako obzvláště přerostlé vlče. Takhle občas dokázala projevit i záblesk zdravého rozumu.
I když v tom měla stále jisté rezervy. Stín lehce nakrčil čelo, když se Smrtihlavka začala vyptávat na magie, Děvenky názor na ně a vůbec všechno, co se točilo kolem tohoto témaru. Jestli měla hnědá byť i jen špetku rozumu, nejspíš jí došlo, že Tasa magie nemiluje a tak jí muselo být jasné, co bylo třeba šedivé vlčici nakecat. Naštěstí Stína fakt, jestli někdo vládne či nevládne magií tolik nerozrušoval, aby ho připravil o schopnost přemýšlet. "A nezkoušej lhát, protože my to poznáme," doporučil jí s rádoby přátelským zubatým šklebem. "A taky mi ještě vysvětli, proč bys měla mít potřebu se cpát zrovna sem? Jen proto, že je to výzva, protože tě tady nikdo nevítá s otevřenou náručí?" V okolí bylo tolik smeček - skutečných smeček, které se nazývaly smečkami a které tak nazýval i Stín - které by ji jistě přivítaly přívětivěji a s kterými by mohla tančit po rozkvetlé květinové louce a přicházet v míru, až by jí z toho bylo špatně. Ale ona měla potřebu rýpat do jejich malého uskupení. Proč? To by ho vážně zajímalo.

Smrtihlavka tu byla vzápětí a hned byli na Děvenku dva. Jako dva lovci, kteří zahnali do rohu králíka. Až na to, že vlčice žádný úplně bezbraný ušáček nebyla, o tom se Stín už dříve přesvědčil. Otázkou nyní bylo - co teď s ní? Že by se Styx konečně dočkala té svojí rohožky? Šedivák se ale rozhodl vyčkat, jak se vlčice hrající všemožnými odstíny hnědé tentokrát projeví. Třeba od posledka nabyla rozumu. Nebo taky ne, ušklíbl se, když konečně promluvila. "A na to jsi přišla docela sama? Jak jsi chytrá," pronesl uštěpačně, ale jeho mozek se trochu zasekl na slově "smečka". Netušil, jestli by tohle nanejvýš podivné seskupení vlků, které se rozhodlo usídlit pod větvemi buků, nazýval zrovna smečkou. Už i jen proto, že by to pak znamenalo, že se stal jejím členem. Smečky mu smrděly povinnostmi, pravidly a útiskem. O to neměl zájem. O žádné smečce nebyla řeč, nakrčil čenich - Tasa to ale Děvence nevyvracela a on si řekl, že v rámci jednoduchosti možná bude snazší jejich... společenství zkrátka nazývat takto. Ostatně, Děvence to mohlo být jedno. Tak či tak tu neměla co pohledávat. "Možná jí nefunguje čenich," nadhodil Stín k Tase, která po něm loupla pohledem, jako by ho snad z něčeho podezírala. "Třeba by se to dalo napravit. Co, Děvenko?" zaměřil na ni další škleb, který nesliboval žádný dobrý úmysl.