Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Těšil se, že si s tím skrčkem užijí trochu zábavy, ovšem vlče bylo slabším kusem, než se na první pohled mohlo zdát. Jakmile ho Tasa trochu skřípla, zcela zmlklo, ochablo, prostě jako by ho opustila duše. Žádné vřískání, prosby o smilování, prostě nic. "Možná jsi to moc zmáčkla," navrhl a otráveně do malé vlčice šťouchl tlapou. Ne, že by počítal s nějakou změnou. Také že žádná nepřišla. Prostě měli po zábavě. "Ne. Obzvlášť ne mršinu, co je ještě naživu," nakrčil čenich. Na požírání vlastního druhu nikdy choutky úplně neměl a navíc se mu zdálo, že vlče stejně ještě dýchá, ovšem žádná zábava s ním už být neměla. Snad jen uspokojení z pohledu na to, jak jeho tělíčko opisuje krásný oblouk, když ho Tasa svižným hodem vyhodila z lesa, jako by to byl jen nějaký kus hadru. Mlaskl. "Ta dnešní mládež," pronesl pohrdavě. "Jedna hrozba smrti a hned přijdou o rozum." Tasa měla pravdu, nic nevydrží. Pf. To on si svoje mindráky a strachy z dětství hezky pěstoval, udržoval a rozvíjel a hele, jaký dokonale vyrovnaný jedinec z něj vyrostl.
Z Tasina zadního konce vyšel známý smrad a zazněla fanfára, kterou se rozhodl považovat za ukončení této dosti ubohé kapitoly. Loudavě popošel mezi stromy mimo zamořené území a tlapou odhrábl vrstvičku sněhu, která se začínala usazovat na zemi. Značně se ochladilo. Trochu se otřásl, jeho kožich už nebyl, co dřív, ačkoliv na tom byl lépe, než minulou zimu. "Nevím. Každá zábava se nám hned zkazí," zabručel jako trucovité děcko. S Děvenkou to nevyšlo, pískací hračka se jim rozbila, tohle ho nebavilo. Nejradši by se na všechno vykašlal. Zvedl hlavu ke korunám stromů, které nyní byly zcela holé. Jen ve větvích nejbližšího buku posedával velký krkavec a čistil si peří. Stína nijak zvlášť nezaujal. "Můžem se jít někam porozhlídnout, jestli nenajdeme něco zajímavého jinde. Už mi tenhle les trochu leze na mozek. Tobě ne?"

Trochu se za Tasou loudal, takže k tomu zakrslíkovi, který nejspíš netušil, že právě plave se žraloky, dorazil až jako druhý a tak trošku přeslechl začátek konverzace. To pro něj ovšem nebylo nijak podstatné. Nepotřeboval slyšet všechno, aby věděl, jak by s tím skrčkem rád naložil. Pořád naháněli vlčata po všech čertech a teď jim jedno spadne přímo pod nos? To byla šance na zábavu, kterou nemínil promarnit. "Nevypadá nějak moc užitečně," podotkl. Šišlavá mluva skrčka ho tahala za uši. Dráždilo ho to. Když bylo něco tak pitomé, že to ani nezvládalo pořádně mluvit, k čemu by jim to asi tak mohlo být? "Spíš by jich sem mohlo přivést ještě víc, jestli začne vyšilovat," prohodil zamyšleně a nějaké blekotání mu šlo jedním uchem tam, druhým ven, dokud se tedy nezačalo týkat přímo jeho vlastní osoby.
Jakmile na něj totiž padl zrak malé vlčice, jako by do jejího srdce padla hrůza. Měl by se nejspíš cítit poctěn. Vlče na něj statečně - a bláhově, velmi velmi bláhově - vycenilo bílé perličky, které mu byly spíš pro smích. "Ani jedno ti tedy nepomůže, princezno," odhalil jí na oplátku svoje zažloutlé tesáky v širokém úšklebku a sledoval, jak se skrček plazí k zadním nohám Tasy, zatímco z mladé tlamky na něj pršely nadávky. A taky konstatování faktu, že je samec, což kdoví proč také zaznělo jako urážka. On se však uraženě necítil. "A teď mi řekni něco, co nevím," štěkl smíchy a přiskočil blíže, když se Tasa pustila do díla a přišpendlila vlče k zemi. Měla to podle všeho hezky pod kontrolou, ale přece jen chtěl být co nejblíž. Nejen proto, že chtěl mít jistotu, že ten malý červ jen tak nepláchne, ale i kvůli tomu, že se ho vlče zcela zjevně bálo. Tak ať si ho prohlédne v celé kráse, no ne? "Vlezla jsi vážně do špatnýho lesa," mlaskl.

Chvíli si myslel, že mu Tasa snad vyhodí obsah svého žaludku přímo k nohám. Bezmyšlenkovitě ucouvl z dosahu, protože to nechtěl schytat, ale vlčici se povedlo své útroby udržet na uzdě. Asi to nebylo nijak překvapující, vždycky měl dojem, že zrovna Tasa má celkem silný žaludek. Hlavní bylo, že i jemu se povedlo ovládnout touhu jí trochu přeorganizovat obličej. Nebylo by moudré jí ubližovat a i když zrovna nesmírnou moudrostí neoplýval, tohle si ještě domyslet dokázal. Zato Děvenka... Jen počkej, až se mi dostaneš do tlap. Ty za to zaplatíš. Už si to v hlavě maloval, ale prozatím musel touhu po pomstě odložit. Hnědá už teď byla asi dávno za doly a za horami. Času ale bylo dost a na každého jednou dojde. Tím se Stín utěšoval. "Když myslíš," pokrčil rameny na Tasinu nabídku kosti a zamířil za ní, protože stejně neměl co lepšího na práci. "A já to příště vynahradím Děvence. Nemůžu ji nechat bez odměny, to by bylo kruté," mrmlal si a šklebil se, jak si to už celé představoval.
Nedošli příliš daleko, když jim k čenichům dolehl cizí pach a Stína v uších zadrásalo kvílivé zakníkání. "Něco pisklavého, co si říká o problém," opáčil Tase. Brzy se jim naskytl výhled na onoho tvora. Bylo to malé bílé vlče, které se tady potloukalo bez jakéhokoliv doprovodu, ačkoliv pach naznačoval, že tu ještě před chvílí někdo byl. Donesl to sem někdo, kdo je moc velký srab, než aby to sám zabil? Máme za ně dělat špinavou práci? Sledoval to bílé stvoření chladně a lehce se ježil. Nechtěl tady žádné upištěné, usoplené, stupidní tvory. Tasa se s vlčetem však začala dávat do řeči. "Měli bysme se toho zrovna zbavit. Však se na to podívej, to nám nic dobrýho nepřinese," zabručel.

To se tedy vážně povedlo. Nejen, že Děvenka prchala bez úhony, ještě se jim předtím vysmála, což Stína vytáčelo na nejvyšší možnou míru. Nejradši by se za ní pustil, urval jí uši a ukázal jí, zač je toho loket, ale to by si z něj nemohla Tasa udělat trampolínu. Tasa to všechno podělala, zavrčel si a konečně se začal štrachat na nohy, když z něj šedivá milostivě slezla. "Zatracená práce!" vrčel a ježil se, ale hněv, který původně směřoval na Děvenku, teď měl jen jediný cíl, na který se mohl obrátit. "Ne, to tedy nejsem," vyštěkl v odpověď a stáhl uši dozadu, naježený jako podrážděná kočka. V tu chvíli neměl ani na mysli fakt, že mu Tasa trochu přerovnala žebra a tak ho při každém hlubším nádechu bodlo na hrudi, soustředil se spíš na svůj mentální stav, který nebyl zrovna slavný ani za těch nejlepších okolností. "Skoro jsme ji už krucinál měli," vztekal se, zatímco vlčice se před ním krčila, jako by ji už už mlátil. To ho vytáčelo ještě víc. Možná by si to vážně měl vynahradit. Pocuchat fasádu tady Tase, aby si konečně začala dávat pozor na ty svoje tlapy a taky aby už nikdy neřekla to, co říkala předtím. Rád by na to zapomenul, ale její slova měl nejspíš trvale vypálená do paměti. Zavrčel a přikrčil se, jako by se po ní chystal skočit. To je špatný nápad. Na chvíli se ozval hlas rozumu. Nemůžeš ji dorasovat. Je to přece Tasa. Jasně. Jeho jediná spojenkyně. A přesto si nepřál nic jiného, než jí dát aspoň pořádnou facku, až by se jí hlava otočila kousavým dozadu.
Jak tam tak pár vteřin přikrčeně stál, vrčel a sváděl vnitřní boj, netušil, že vztek, který se snažil potlačit, byl přesně tím, co k probuzení potřebovala magie, která mu skrytá kolovala v žilách. O nějaké magii halucinací neměl ani ponětí a už vůbec ne o tom, že se právě v tu chvíli zaměřila na Tasu, která mohla pocítit krátkodobý, ale zato náhlý a nečekaný nával nevolnosti. Věděl jen, že se najednou cítí celkem unaveně a taky se mu nečekaně ulevilo. Jako by Tase tu facku vážně vrazil. Ale pokud věděl, nezkřivil jí ani vlásek. A vůbec. "A vůbec," zopakoval svou myšlenku nahlas, narovnal se a zježené chlupy mu začínaly přiléhat zpět k tělu. "Přestaň se tady krčit jako skrčenec. Pěkně jsi to podělala, ale stejně za to ze všechno nejvíc může ta slizká zmije. Děvenka. Ta vlčice má takové štěstí, až to vůbec není pěkný. S tím by se mělo něco udělat."

"Otroka a až nás přestane bavit, tak rohožku," zasmál se Stín, kterému se zase pro jednou pořádně rozproudila krev v jeho jinak netečném těle. "Tuhle kožešinu bych pro Styx i klidně stáhl," olízl si tesáky a už se vrhal po Děvence, která hleděla, aby odtud co nejrychleji vycouvala. Příliš pomalu. Stín ji dostihnul a vrazil do ní plnou silou, takže ji rozhodil z rovnováhy. Už se viděl, jak jejich nové služce dělá pěkné znamínko na čenich, aby bylo jasné, že patří k nim a aby na to také už nikdy nemohla zapomenout. Vlčice se zřítila k zemi a on se ji snažil vší silou udržet. Nebylo to tak snadné, protože i jeho ten náraz chvilkově rozhodil a Děvenka nezůstala tak zaskočená, jak by doufal a hned se začala stavět na nohy. Klouzala z jeho sevření. "Mor aby tě vzal," zavrčel a vymrštil se na nohy. Tentokrát po ní mínil skočit, pověsit se jí na hřbet a prostě ji nepustit... jenže to by ho nesměla ze strany srazit nějaká neřízená střela. Nejdřív vůbec nevěděl, co to bylo, jen že ho něco strašně praštilo a povalilo k zemi, div že si nevyrazil dech. Až vleže na mokrém listí zjistil, co to bylo. Tasa, samozřejmě. Pokusil se ji setřást a postavit se, ale o to samé se snažila i ona, takže se jen dosti uboze váleli na zemi v jednom klubku a nedostávali se nikam. Tasa mu přitom solidně šlapala po hrudníku. "Počkej, počkej! Přestaň s tím!" hulákal, jak jen mu to v tu chvíli šlo, protože sotva popadal dech a jen čekal, kdy začnou praskat žebra.

Děvenka pronesla, že proti magičům nic nemá a Stín hned věděl, že to byla chyba. Tolik nápověd jí Tasa dala k tomu, co správně říkat, aby se vyvlékla z potíží a ona se přesto sama takhle hloupě nachytá. Lehce si odfrkl. Některým vlkům by asi nepomohly ani všechny nápovědy světa. Smutné. "To rozhodně je," přitakal. Věřil ve skutečnosti, že je hnědá vlčice nějakým nepřítelem? Ne tak docela. Nemyslel si, že by byla nebezpečná. Jen hloupá. Ale jednoznačně chtěl, aby alespoň ochutnala trošku pomsty a chtěl přitom také mít Smrtihlavku po svém boku - a jak lépe toho docílit, než nazvat cizinku na území nepřítelem? V rámci zjednodušení to tak stejně bylo nejlepší. Detaily můžou probírat později, až bude tulačka beze jména pryč. Teď na nich nezáleželo.
Už kolem ní kroužili oba, jako supi nebo jako hladoví žraloci. Viděl, že je napjatá, ale nesnažila se utíkat ani bojovat. Prozatím. Vyštěkla na něj otázku, o které už dávno sám přemýšlel a tedy na ni hned neodpovídal a pohlédl na Tasu, která se zastavila na druhé straně. "Myslím, že bychom si ji měli poznačit," pronesl zadumaně a zaostřil na Děvenku. "Aby na nás měla nějakou hezkou památku, suvenýr z návštěvy." S tím se přikrčil a konečně vyrazil proti vlčici. Rozhodl se, že je mu fuk, kde jí tu značku udělá, hlavně, když to bude hotovo. Vrazil do jejího boku ve snaze povalit ji na zem, aby ji mohli snáz přidržet a nefrnkla jim. Nebyl zrovna těžká váha, ale byl odhodlaný a navíc počítal s pomocí od Tasy.

Smrtihlavku momentálně nejvíc zajímalo, jestli Děvenka ráda dělala problémy magičům. Hnědá vlčice to ale podle všeho vůbec nechápala. Stín se nijak neurazil, že byl jakožto zástupce magičů nazván nechutnou poskvrnou přírody, protože to nepochybně byla pravda a té nemělo smysl vzdorovat. Něco mu ale říkalo, že Děvenka nebude příliš nadšená z vyhlídky na to, že by měla jít někam dělat problémy. Už vůbec, že by se do něčeho takového pouštěla s nimi. On sám by s ní taky nikam jít nechtěl.
Tasa se jí představila, ale ona neodpověděla. Její jméno mu možná mělo zůstat utajené navždy. To však nebylo ničím, co by překáželo. Záleželo mu hlavně na tom, že Tasa s ním souhlasila - nemohli teď už vlčici propustit jenom tak. Jak by to vypadalo? Že si sem každý může nakráčet, jak jen se mu to zlíbí? Stín zjišťoval, že tahle ochrana území je celkem dobrou zábavou. Skoro se tomu až divil. Možná se měl do nějakého vlčího spolku vetřít už dávno... Ale nakonec to vlastně bylo fuk. Tenhle mu zatím zcela vyhovoval. "Já ti řeknu, co je zač," ušklíbl se. "Zbabělec, co se ani nepokusí bít o svoji vlastní kůži a radši se uchyluje ke špinavým trikům." Nemínil jí zapomenout, že ho místo boje hodila do řeky. "A teď se rozhodla pokoušet svoje stěstí zase tady... ale já si myslím, že bychom jí měli dát za vyučenou. Nechat jí nějakou památku, aby si pořádně zapsala za ucho, kam nemá strkat čumák." Udělal pár slídivých kroků k Děvence a přemýšlel. Mohli by jí utrhnout i to druhé ucho... nebo jí udělat nějaký parádní šlinec na čumák. Nebo snad na tlapu? Pomalu ji začal obcházet a prohlížel si ji jako nějakou flákotu.

To by ses divila, blesklo mu hlavou, když se Tasa dušovala, že není žádný magič. On to viděl na vlastní oči a nemínil na to zapomenout, i když došel k závěru, že možná bude lepší o tom pomlčet, dokud nedokáže najít nějaké důkazy, které by Tasu přesvědčily o pravdě. Takhle by akorát zase nakonec zůstal zaseknutý s její infantilní verzí, což si rozhodně nepřál. Vždy měl přitom pocit, že mu odumírají mozkové buňky s každou uplynulou vteřinou.
Děvenka se začala ohrazovat, že se sem nikdy přidat nechtěla. "Vidíš. Proč se v tom případě zajímáš o to, jak se chováme k příchozím?" zabručel si šedivák spíš jen pro sebe, protože v té konverzaci mezi vlčicemi nějakým způsobem skončil lehce odstrčen do pozadí. Tasa se dál vyptávala, na magie, na to, jestli Děvenka ráda činí problémy a tak dále, a tak dále. Lehce se zamračil a střelil po Tase pohledem. Chtěla se s ní kamarádíčkovat? To snad ne. On o žádné kamarádšofty zrovna s touhle opelichankyní nestál. Však ho málem stála život. Jediné, co s ní chtěl dělat, bylo upravit jí ten čenich, aby na něj už nikdy nezapomněla a už nikdy nezabloudila tam, kam nemá.
Smrtihlavka ale o jeho historii s Děvenkou nic nevěděla a tak se chovala... prostě jako Tasa. Představila se a přitom vypustila takový krkanec, jako by přitom snad její duše opouštěla tělo. Stín přitom lehce pozvedl koutek do křivého úšklebku. Nepředstavoval se, bylo to zbytečné. Už se přece dávno znali. Její jméno mu unikalo, ale nebylo pro něj důležité. "Už bys chtěla jít? Ale pak si přece nezapamatuješ, že není radno lozit, kam nemáš," naježil se a obrátil se k Tasiným zlatým očím. "Co myslíš? Však jsme si spolu vůbec ani nepopovídali a ona už by šla," ohlédl se zpět k Děvence. Nechtěl, aby jen tak odešla.

Tasa se do vylepšování Děvenčina čenichu nijak zvlášť nehrnula, ale šedivák si nestěžoval. Uměl být trpělivý. Jen doufal, že ta příležitost se mu dříve či později naskytne. Pomsta možná byla hloupou a nebezpečnou hrou, ale jestli nechutnala sladce... Děvenka se nicméně rozhodla udeřit nazpět dotazy, které Stínovi připadaly celkem k smíchu. K popukání. "Proč myslíš, že bychom tu potřebovali zrovna takový, jako jsi ty?" vyštěkl s podtónem jakéhosi pobavení. Tasa se do odpovídání nicméně opřela s větší vervou a kupodivu docela přesně shrnula jeho myšlenky. Ještě, že už nešišlala a nekolébala se kolem jako obzvláště přerostlé vlče. Takhle občas dokázala projevit i záblesk zdravého rozumu.
I když v tom měla stále jisté rezervy. Stín lehce nakrčil čelo, když se Smrtihlavka začala vyptávat na magie, Děvenky názor na ně a vůbec všechno, co se točilo kolem tohoto témaru. Jestli měla hnědá byť i jen špetku rozumu, nejspíš jí došlo, že Tasa magie nemiluje a tak jí muselo být jasné, co bylo třeba šedivé vlčici nakecat. Naštěstí Stína fakt, jestli někdo vládne či nevládne magií tolik nerozrušoval, aby ho připravil o schopnost přemýšlet. "A nezkoušej lhát, protože my to poznáme," doporučil jí s rádoby přátelským zubatým šklebem. "A taky mi ještě vysvětli, proč bys měla mít potřebu se cpát zrovna sem? Jen proto, že je to výzva, protože tě tady nikdo nevítá s otevřenou náručí?" V okolí bylo tolik smeček - skutečných smeček, které se nazývaly smečkami a které tak nazýval i Stín - které by ji jistě přivítaly přívětivěji a s kterými by mohla tančit po rozkvetlé květinové louce a přicházet v míru, až by jí z toho bylo špatně. Ale ona měla potřebu rýpat do jejich malého uskupení. Proč? To by ho vážně zajímalo.

Smrtihlavka tu byla vzápětí a hned byli na Děvenku dva. Jako dva lovci, kteří zahnali do rohu králíka. Až na to, že vlčice žádný úplně bezbraný ušáček nebyla, o tom se Stín už dříve přesvědčil. Otázkou nyní bylo - co teď s ní? Že by se Styx konečně dočkala té svojí rohožky? Šedivák se ale rozhodl vyčkat, jak se vlčice hrající všemožnými odstíny hnědé tentokrát projeví. Třeba od posledka nabyla rozumu. Nebo taky ne, ušklíbl se, když konečně promluvila. "A na to jsi přišla docela sama? Jak jsi chytrá," pronesl uštěpačně, ale jeho mozek se trochu zasekl na slově "smečka". Netušil, jestli by tohle nanejvýš podivné seskupení vlků, které se rozhodlo usídlit pod větvemi buků, nazýval zrovna smečkou. Už i jen proto, že by to pak znamenalo, že se stal jejím členem. Smečky mu smrděly povinnostmi, pravidly a útiskem. O to neměl zájem. O žádné smečce nebyla řeč, nakrčil čenich - Tasa to ale Děvence nevyvracela a on si řekl, že v rámci jednoduchosti možná bude snazší jejich... společenství zkrátka nazývat takto. Ostatně, Děvence to mohlo být jedno. Tak či tak tu neměla co pohledávat. "Možná jí nefunguje čenich," nadhodil Stín k Tase, která po něm loupla pohledem, jako by ho snad z něčeho podezírala. "Třeba by se to dalo napravit. Co, Děvenko?" zaměřil na ni další škleb, který nesliboval žádný dobrý úmysl.

Chrápal zahrabaný v listí jako nějaký ježek. Spal tvrdě a beze snů, tak jako obvykle. Možná by, stejně jako ježci, vydržel spát až do jara, ale to by mu k čenichu nesměl přivát cizí pach. Šimral ho tak dlouho, až šedivák procitl. Zvedl hlavu, jen párkrát zamrkal, aby se zbavil ospalosti z očí. Ten pach nepatřil Styx, Tase, dokonce ani Natrhoušku. Byl mu matně povědomý, ale hned si nevzpomínal, ke komu ho přiřadit. Jedno ale bylo jisté. Poflakoval se v jejich lese. A teď, uvědomil si, to už byl nejspíš i jeho les. Ne, že by k tomu místu cítil zas takovou věrnost či touhu ho ochraňovat životem i smrtí, avšak vyhánět odněkud obyčejné nuzáky, co se poflakují, kde nemají? Ohohó, to si nechá líbit. Celý život byl on většinou tím, který leze ostatním do příbytků a nakonec je vyhnán, proč by si to taky jednou nemohl vyzkoušet z druhé strany, že? Ani nevěděl jak a byl na nohou, svým typicky loudavým tempem se šoural k neznámému návštěvníku.
Než vůbec k vlčici dorazil, spatřil o kus dál mezi stromy šedivý kožich Smrtihlavky, která směřovala tamtéž. Alespoň se to tak dalo usuzovat z faktu, že měla namířeno stejným směrem. A co jiného zajímavého tam bylo, když ne drzý cizinec? On přicházel z jedná strany, Tasa z druhé, skoro jako by to měli nacvičené. Konečně toho cizince - cizinku - spatřil. Zastavil se před ní a v hlavě mu bliklo světélko poznání. "Ale ale," vycenil zuby. "Děvenka si našla cestu až sem? Posledně jí to snad nestačilo?" Posledně vlastně vyhrála ona. Málem definitivněji, než by se mu líbilo. Na tu lednovou koupačku skoro doplatil vlastním životem. Ale jestli si šla pro odvetu, Stín by jí s radostí posloužil. Tentokrát už by to jistě dopadlo jinak. Po Tase jen střelil stříbrným pohledem, aby věděla, že její přítomnost bere na vědomí. Lehce se na ni ušklíbl. Bude zábava.

Jako by mu četla myšlenky, sivá podotkla, že je finálnost Noroxovy smrti zvláštní. Stín samozřejmě dobře věděl, že nějaká taková síla existuje, sám tím procesem prošel, ale jak se rozhoduje o tom, kdo je druhé šance hoden a kdo ne, to nechápal. Proč ji dostal on, tvor, který si ani nijak zvlášť žít nepřál? Možná to byl podobný vtip, ironický výsměch, který Styx přilepil na hřbet křídla a Tase přiřkl schopnost zmizet z dohledu. Každý dostal to, co nechtěl. Odříkaného chleba největší krajíc, a tak dál, a tak dál. "Myslím, že je jen málo vlků, co si ji doopravdy zaslouží," zabručel jen. Popravdě ani nevěřil tomu, že by vůbec někdo takový byl. Smrt měla být prostě smrtí, kdo jednou dodýchal, měl zůstat mrtvý.
Jejich rozhovor dospěl ke konci. Nebyl momentálně příliš zábavným společníkem, čehož si byl vědom, ale nevkládal přílišnou snahu do toho, aby to napravil. Navíc Styx měla svoje záležitosti, které chtěla řešit a on popravdě nejvíc ze všeho toužil po chvíli ticha. Měl hlavu jako hučící včelí úl. "Už jsem si stačil zvyknout," zašklebil se nazpět a když ona zamířila směrem k řece, vykročil zpátky do lesa.
Došel až k úkrytu, od kterého se předtím vzdálili, a nahlédl dovnitř. Opravdu odtamtud cítil Tasin smrádeček, který skoro přebíjel pach Rzi. I ona tam dole musela někde být, i když neviděl nikoho. Zvažoval, jestli tam zalézt, ale nakonec se od díry v zemi odvrátil a začal bezcílně bloumat mezi stromy. Konečně sám. Vítej do rodiny, zopakoval mu v hlavě hlas okřídlené. Jediný kamarád, ozvala se Tasa. Mám tě ráda, Stíne. Otřásl se, jako by si z kožichu vyklepával přebytečnou vodu. Co měl s tímhle vším dělat? Nechtěl třídit tyhle pocity. Neměl by je ani cítit. Proč se tedy pořád objevovaly? Musel si snad přiznat, že jsou na světě věci, vlci, na kterých snad záleží? Zastavil se u jedné ze skal a lehl si do spadaného listí, které k ní navál vítr. S hlavou položenou na tlapách ležel a pozoroval, jak plyne čas. Začínala být zima na to, aby spal venku, ale nechtěl teď snášet ničí přítomnost. Zavrtal se hlouběji do listí a zavřel oči. Doufal, že až se probudí, všechno bude v jeho hlavě zpět v úhledných šuplíčcích.

Styx jeho oznámením nevypadala nijak překvapeně. Tase už o tom vykládal, nepochyboval, že o tom sestře všechno řekla a on to teď jen potvrdil. Žádné slzy, žádné přehnané emoce. Dokonce ani žádné další doplňující otázky. Tak to šedivákovi vyhovovalo. Smrt k životu patřila, bevyhýbala se nikomu. Nebylo třeba kvůli tomu zbytečně vyšilovat. A sivá měla pravdu - Stín by asi nedokázal vymyslet příhodnější konec pro vlka tak bojovné povahy, jako byl právě Norox. "Lepší než někde pomalu uhnívat stářím," přitakal. Noroxova smrt mu ale byla stále trochu záhadou. Zemřeli tam oba, Stín se vrátil, Norox ne. Kdo o tom rozhodoval? Proč on měl dál bloumat světem navždy poznamenaný tím zážitkem, zatímco někdo jiný našel věčný klid v ledovém objetí smrti? Záhady, záhady... těžko je rozklíčovat.
"Pokud tu vážně jsou, pak já je nepotkal. Ani jsem o nich neslyšel," pokrčil rameny. Rodina byla nejspíš poměrně početná, ale on nikoho dalšího, kdo by se podobal Tase, Styx a Noroxovi nikde nepotkal. Možná tu ti další sourozenci ani nikdy nebyli, možná, když uviděli, jak prolezlé kouzly to tu je, sbalili si svých pět švestek a šli někam dál. Nebo taky už někde sloužili jako potrava pro červy. Jemu na tom nesešlo a ani opeřená se netvářila, že by jí to nějak rvalo srdce. "Fajn. Bav se," opáčil bezvýrazně, když se šedivá začala odebírat k odchodu a přemýšlel, s kým by tam mohla mít dostaveníčko. Že by tam narazila na někoho, kdo má vyšší inteligenci než kaluž slizu? "Půjdu prozkoumat ten úkryt," přihodil svůj vlastní plán a taky se pomalu chystal zamířit pryč. Vlastně se mu ale do díry v zemi úplně lézt nechtělo. A to nejen proto, že ji Tasa už nepochybně stačila zamořit nějakým smradem.

Za poslední dny si užil zmatku ve své hlavě a duši až až a tak tohle bylo jen další kapkou v oceánu. Znělo mu to zvláštně. Do rodiny, opakoval si v duchu, jako by se bál, že ho ta slova kousnou. Už to bylo dlouho, co byl skutečně něčeho součástí, kdy někam patřil. Zcela tomu odvykl. Žil sám, toulal se sám, staral se jen sám o sebe. Otázkou bylo, zda vůbec dokáže někam patřit, přežívat s ostatními. To bude nejspíš muset odhalit jen čas. Měl, co chtěl a nevěděl, jak se ohledně toho má cítit. Bude asi brzo muset někam na chvíli zmizet a dát všechen ten nepořádek uvnitř zase dohromady, takhle nemohl chodit kolem, pořád napůl nahlodaný.
Prozatím tu ale zůstával a mohl být jakýmkoliv rodinným příslušníkem se mu zachtělo. "Výtečně. To abych si to pořádně promyslel," škubl jedním koutkem vzhůru, Styx ale zřejmě vybrala za něj. Odfrkl si, ale když padlo Noroxovo jméno a otázka na jeho osud, stal se fakt, že je z něj teď nejspíš děda, celkem podružným. Věděl moc dobře, jak na tom jednooký je. "Norox je mrtvý," odpověděl prostě a nakrčil čelo. Jakožto posel zlých zpráv nebyl příliš citlivým. "Roztrhaný na kusy. Sám jsem to viděl."

Pořád si nebyl jist, jestli má věřit tomu, že na ní křídla a peří vyrašilo prostě jen tak. Musela si přece s něčím zahrávat, ne? Nebo to byl jen výsměch od samotného kraje? Že se na nemagické vlky magie zkrátka stejně přilepí, ať si to přejí nebo ne? Kdoví. Možná tomu ještě přijde na kloub. "Třeba by to šlo, kdybys hodně chtěla," pokrčil rameny. Třeba by křídla nešla urvat úplně, ale určitě by jí mohli vyškubat většinu toho peří. Nezůstaly by jí ale směšné oškubané pahýlky? Nebo kdyby se dostatečně kořila Smrti, možná by ji křídel dokázala zbavit zcela. Stín ale Styx neodhadoval na někoho, kdo by se dobrovolně šel plazit před bohy a žebrat o slitování. "Ale takovéhle věci se jen tak nenajdou. Hádám, že se můžou hodit," dořekl tedy nakonec. Sám by se asi podobného daru či prokletí zbavit nechtěl.
Stáli naproti sobě a napětí ve vzduchu bylo na chvíli téměř hmatatelné. Na tesáky ale nakonec nedošlo. Jen na ujištění, že Styx má na svých tlapách krev už asi pěkných pár nešťastníků. Nic, čím by se zrovna Stín jakkoliv znepokojoval. Jeho krev na nich prozatím nejspíš nebude a to mu bohatě stačilo. "Nepochybně," ušklíbl se, samozřejmě, že by se s potížemi vypořádala. Naproti tomu Tasa... no, s Tasou to bylo těžší. "Jak jsem řekl, s Tasou jsme spojenci. Nemíním pro ní být nějakou komplikací," odfrkl si. Co si vlastně Styx myslela, že by jí mohl udělat? Byl fakt, že jeho vztah se Smrtihlavkou byl dost podivným přátelstvím, i když takhle to on samozřejmě nenazýval. Byli schopní jeden druhého bránit i dohánět k šílenství. V jednu chvíli ji zachraňoval ze srázu, v té další by jí nejraději rozbil čumák. Pokrčil rameny.
"Svět je plný zázraků," mlaskl. Když přišla řeč na strany, trochu se mu zdálo, že se mu Styx vysmívá. Sám tak úplně nevěřil, že by se svět dělil na strany dobra a zla nebo něco podobného, ale přístup téhle rodiny se mu vždy zamlouval, takže... "Nejspíš ano. Nebo jakkoliv tomu chceš říkat, jestli ti to přijde tak směšné," přimhouřil oči. Bylo tedy vše jasné? Jemu asi úplně ne, protože vzápětí zjistil, že se k čemusi možná nevědomky upsal. Do rodinky? No, nebylo tohle snad to, co chtěl? Vetřít se mezi ně? Tak toho nejspíš dosáhl a ani netušil, jak se mu to povedlo. "Tak do rodinky?" poušklíbl se. Divné. Nikdy vlastně žádnou pořádnou rodinu neměl - měl to snad dohánět teď, na stará kolena? "Mám být podivným dávno ztraceným strýčkem nebo něčím podobným?" Možná by to radši neměl rozpitvávat. Úplně nechtěl, aby si to Styx rozmyslela. Upřímně ale netušil, co by měl na to říct. Nerad to přiznával, ale cítil se poněkud zaskočen.