Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To by ses divila, blesklo mu hlavou, když se Tasa dušovala, že není žádný magič. On to viděl na vlastní oči a nemínil na to zapomenout, i když došel k závěru, že možná bude lepší o tom pomlčet, dokud nedokáže najít nějaké důkazy, které by Tasu přesvědčily o pravdě. Takhle by akorát zase nakonec zůstal zaseknutý s její infantilní verzí, což si rozhodně nepřál. Vždy měl přitom pocit, že mu odumírají mozkové buňky s každou uplynulou vteřinou.
Děvenka se začala ohrazovat, že se sem nikdy přidat nechtěla. "Vidíš. Proč se v tom případě zajímáš o to, jak se chováme k příchozím?" zabručel si šedivák spíš jen pro sebe, protože v té konverzaci mezi vlčicemi nějakým způsobem skončil lehce odstrčen do pozadí. Tasa se dál vyptávala, na magie, na to, jestli Děvenka ráda činí problémy a tak dále, a tak dále. Lehce se zamračil a střelil po Tase pohledem. Chtěla se s ní kamarádíčkovat? To snad ne. On o žádné kamarádšofty zrovna s touhle opelichankyní nestál. Však ho málem stála život. Jediné, co s ní chtěl dělat, bylo upravit jí ten čenich, aby na něj už nikdy nezapomněla a už nikdy nezabloudila tam, kam nemá.
Smrtihlavka ale o jeho historii s Děvenkou nic nevěděla a tak se chovala... prostě jako Tasa. Představila se a přitom vypustila takový krkanec, jako by přitom snad její duše opouštěla tělo. Stín přitom lehce pozvedl koutek do křivého úšklebku. Nepředstavoval se, bylo to zbytečné. Už se přece dávno znali. Její jméno mu unikalo, ale nebylo pro něj důležité. "Už bys chtěla jít? Ale pak si přece nezapamatuješ, že není radno lozit, kam nemáš," naježil se a obrátil se k Tasiným zlatým očím. "Co myslíš? Však jsme si spolu vůbec ani nepopovídali a ona už by šla," ohlédl se zpět k Děvence. Nechtěl, aby jen tak odešla.

Tasa se do vylepšování Děvenčina čenichu nijak zvlášť nehrnula, ale šedivák si nestěžoval. Uměl být trpělivý. Jen doufal, že ta příležitost se mu dříve či později naskytne. Pomsta možná byla hloupou a nebezpečnou hrou, ale jestli nechutnala sladce... Děvenka se nicméně rozhodla udeřit nazpět dotazy, které Stínovi připadaly celkem k smíchu. K popukání. "Proč myslíš, že bychom tu potřebovali zrovna takový, jako jsi ty?" vyštěkl s podtónem jakéhosi pobavení. Tasa se do odpovídání nicméně opřela s větší vervou a kupodivu docela přesně shrnula jeho myšlenky. Ještě, že už nešišlala a nekolébala se kolem jako obzvláště přerostlé vlče. Takhle občas dokázala projevit i záblesk zdravého rozumu.
I když v tom měla stále jisté rezervy. Stín lehce nakrčil čelo, když se Smrtihlavka začala vyptávat na magie, Děvenky názor na ně a vůbec všechno, co se točilo kolem tohoto témaru. Jestli měla hnědá byť i jen špetku rozumu, nejspíš jí došlo, že Tasa magie nemiluje a tak jí muselo být jasné, co bylo třeba šedivé vlčici nakecat. Naštěstí Stína fakt, jestli někdo vládne či nevládne magií tolik nerozrušoval, aby ho připravil o schopnost přemýšlet. "A nezkoušej lhát, protože my to poznáme," doporučil jí s rádoby přátelským zubatým šklebem. "A taky mi ještě vysvětli, proč bys měla mít potřebu se cpát zrovna sem? Jen proto, že je to výzva, protože tě tady nikdo nevítá s otevřenou náručí?" V okolí bylo tolik smeček - skutečných smeček, které se nazývaly smečkami a které tak nazýval i Stín - které by ji jistě přivítaly přívětivěji a s kterými by mohla tančit po rozkvetlé květinové louce a přicházet v míru, až by jí z toho bylo špatně. Ale ona měla potřebu rýpat do jejich malého uskupení. Proč? To by ho vážně zajímalo.

Smrtihlavka tu byla vzápětí a hned byli na Děvenku dva. Jako dva lovci, kteří zahnali do rohu králíka. Až na to, že vlčice žádný úplně bezbraný ušáček nebyla, o tom se Stín už dříve přesvědčil. Otázkou nyní bylo - co teď s ní? Že by se Styx konečně dočkala té svojí rohožky? Šedivák se ale rozhodl vyčkat, jak se vlčice hrající všemožnými odstíny hnědé tentokrát projeví. Třeba od posledka nabyla rozumu. Nebo taky ne, ušklíbl se, když konečně promluvila. "A na to jsi přišla docela sama? Jak jsi chytrá," pronesl uštěpačně, ale jeho mozek se trochu zasekl na slově "smečka". Netušil, jestli by tohle nanejvýš podivné seskupení vlků, které se rozhodlo usídlit pod větvemi buků, nazýval zrovna smečkou. Už i jen proto, že by to pak znamenalo, že se stal jejím členem. Smečky mu smrděly povinnostmi, pravidly a útiskem. O to neměl zájem. O žádné smečce nebyla řeč, nakrčil čenich - Tasa to ale Děvence nevyvracela a on si řekl, že v rámci jednoduchosti možná bude snazší jejich... společenství zkrátka nazývat takto. Ostatně, Děvence to mohlo být jedno. Tak či tak tu neměla co pohledávat. "Možná jí nefunguje čenich," nadhodil Stín k Tase, která po něm loupla pohledem, jako by ho snad z něčeho podezírala. "Třeba by se to dalo napravit. Co, Děvenko?" zaměřil na ni další škleb, který nesliboval žádný dobrý úmysl.

Chrápal zahrabaný v listí jako nějaký ježek. Spal tvrdě a beze snů, tak jako obvykle. Možná by, stejně jako ježci, vydržel spát až do jara, ale to by mu k čenichu nesměl přivát cizí pach. Šimral ho tak dlouho, až šedivák procitl. Zvedl hlavu, jen párkrát zamrkal, aby se zbavil ospalosti z očí. Ten pach nepatřil Styx, Tase, dokonce ani Natrhoušku. Byl mu matně povědomý, ale hned si nevzpomínal, ke komu ho přiřadit. Jedno ale bylo jisté. Poflakoval se v jejich lese. A teď, uvědomil si, to už byl nejspíš i jeho les. Ne, že by k tomu místu cítil zas takovou věrnost či touhu ho ochraňovat životem i smrtí, avšak vyhánět odněkud obyčejné nuzáky, co se poflakují, kde nemají? Ohohó, to si nechá líbit. Celý život byl on většinou tím, který leze ostatním do příbytků a nakonec je vyhnán, proč by si to taky jednou nemohl vyzkoušet z druhé strany, že? Ani nevěděl jak a byl na nohou, svým typicky loudavým tempem se šoural k neznámému návštěvníku.
Než vůbec k vlčici dorazil, spatřil o kus dál mezi stromy šedivý kožich Smrtihlavky, která směřovala tamtéž. Alespoň se to tak dalo usuzovat z faktu, že měla namířeno stejným směrem. A co jiného zajímavého tam bylo, když ne drzý cizinec? On přicházel z jedná strany, Tasa z druhé, skoro jako by to měli nacvičené. Konečně toho cizince - cizinku - spatřil. Zastavil se před ní a v hlavě mu bliklo světélko poznání. "Ale ale," vycenil zuby. "Děvenka si našla cestu až sem? Posledně jí to snad nestačilo?" Posledně vlastně vyhrála ona. Málem definitivněji, než by se mu líbilo. Na tu lednovou koupačku skoro doplatil vlastním životem. Ale jestli si šla pro odvetu, Stín by jí s radostí posloužil. Tentokrát už by to jistě dopadlo jinak. Po Tase jen střelil stříbrným pohledem, aby věděla, že její přítomnost bere na vědomí. Lehce se na ni ušklíbl. Bude zábava.

Jako by mu četla myšlenky, sivá podotkla, že je finálnost Noroxovy smrti zvláštní. Stín samozřejmě dobře věděl, že nějaká taková síla existuje, sám tím procesem prošel, ale jak se rozhoduje o tom, kdo je druhé šance hoden a kdo ne, to nechápal. Proč ji dostal on, tvor, který si ani nijak zvlášť žít nepřál? Možná to byl podobný vtip, ironický výsměch, který Styx přilepil na hřbet křídla a Tase přiřkl schopnost zmizet z dohledu. Každý dostal to, co nechtěl. Odříkaného chleba největší krajíc, a tak dál, a tak dál. "Myslím, že je jen málo vlků, co si ji doopravdy zaslouží," zabručel jen. Popravdě ani nevěřil tomu, že by vůbec někdo takový byl. Smrt měla být prostě smrtí, kdo jednou dodýchal, měl zůstat mrtvý.
Jejich rozhovor dospěl ke konci. Nebyl momentálně příliš zábavným společníkem, čehož si byl vědom, ale nevkládal přílišnou snahu do toho, aby to napravil. Navíc Styx měla svoje záležitosti, které chtěla řešit a on popravdě nejvíc ze všeho toužil po chvíli ticha. Měl hlavu jako hučící včelí úl. "Už jsem si stačil zvyknout," zašklebil se nazpět a když ona zamířila směrem k řece, vykročil zpátky do lesa.
Došel až k úkrytu, od kterého se předtím vzdálili, a nahlédl dovnitř. Opravdu odtamtud cítil Tasin smrádeček, který skoro přebíjel pach Rzi. I ona tam dole musela někde být, i když neviděl nikoho. Zvažoval, jestli tam zalézt, ale nakonec se od díry v zemi odvrátil a začal bezcílně bloumat mezi stromy. Konečně sám. Vítej do rodiny, zopakoval mu v hlavě hlas okřídlené. Jediný kamarád, ozvala se Tasa. Mám tě ráda, Stíne. Otřásl se, jako by si z kožichu vyklepával přebytečnou vodu. Co měl s tímhle vším dělat? Nechtěl třídit tyhle pocity. Neměl by je ani cítit. Proč se tedy pořád objevovaly? Musel si snad přiznat, že jsou na světě věci, vlci, na kterých snad záleží? Zastavil se u jedné ze skal a lehl si do spadaného listí, které k ní navál vítr. S hlavou položenou na tlapách ležel a pozoroval, jak plyne čas. Začínala být zima na to, aby spal venku, ale nechtěl teď snášet ničí přítomnost. Zavrtal se hlouběji do listí a zavřel oči. Doufal, že až se probudí, všechno bude v jeho hlavě zpět v úhledných šuplíčcích.

Styx jeho oznámením nevypadala nijak překvapeně. Tase už o tom vykládal, nepochyboval, že o tom sestře všechno řekla a on to teď jen potvrdil. Žádné slzy, žádné přehnané emoce. Dokonce ani žádné další doplňující otázky. Tak to šedivákovi vyhovovalo. Smrt k životu patřila, bevyhýbala se nikomu. Nebylo třeba kvůli tomu zbytečně vyšilovat. A sivá měla pravdu - Stín by asi nedokázal vymyslet příhodnější konec pro vlka tak bojovné povahy, jako byl právě Norox. "Lepší než někde pomalu uhnívat stářím," přitakal. Noroxova smrt mu ale byla stále trochu záhadou. Zemřeli tam oba, Stín se vrátil, Norox ne. Kdo o tom rozhodoval? Proč on měl dál bloumat světem navždy poznamenaný tím zážitkem, zatímco někdo jiný našel věčný klid v ledovém objetí smrti? Záhady, záhady... těžko je rozklíčovat.
"Pokud tu vážně jsou, pak já je nepotkal. Ani jsem o nich neslyšel," pokrčil rameny. Rodina byla nejspíš poměrně početná, ale on nikoho dalšího, kdo by se podobal Tase, Styx a Noroxovi nikde nepotkal. Možná tu ti další sourozenci ani nikdy nebyli, možná, když uviděli, jak prolezlé kouzly to tu je, sbalili si svých pět švestek a šli někam dál. Nebo taky už někde sloužili jako potrava pro červy. Jemu na tom nesešlo a ani opeřená se netvářila, že by jí to nějak rvalo srdce. "Fajn. Bav se," opáčil bezvýrazně, když se šedivá začala odebírat k odchodu a přemýšlel, s kým by tam mohla mít dostaveníčko. Že by tam narazila na někoho, kdo má vyšší inteligenci než kaluž slizu? "Půjdu prozkoumat ten úkryt," přihodil svůj vlastní plán a taky se pomalu chystal zamířit pryč. Vlastně se mu ale do díry v zemi úplně lézt nechtělo. A to nejen proto, že ji Tasa už nepochybně stačila zamořit nějakým smradem.

Za poslední dny si užil zmatku ve své hlavě a duši až až a tak tohle bylo jen další kapkou v oceánu. Znělo mu to zvláštně. Do rodiny, opakoval si v duchu, jako by se bál, že ho ta slova kousnou. Už to bylo dlouho, co byl skutečně něčeho součástí, kdy někam patřil. Zcela tomu odvykl. Žil sám, toulal se sám, staral se jen sám o sebe. Otázkou bylo, zda vůbec dokáže někam patřit, přežívat s ostatními. To bude nejspíš muset odhalit jen čas. Měl, co chtěl a nevěděl, jak se ohledně toho má cítit. Bude asi brzo muset někam na chvíli zmizet a dát všechen ten nepořádek uvnitř zase dohromady, takhle nemohl chodit kolem, pořád napůl nahlodaný.
Prozatím tu ale zůstával a mohl být jakýmkoliv rodinným příslušníkem se mu zachtělo. "Výtečně. To abych si to pořádně promyslel," škubl jedním koutkem vzhůru, Styx ale zřejmě vybrala za něj. Odfrkl si, ale když padlo Noroxovo jméno a otázka na jeho osud, stal se fakt, že je z něj teď nejspíš děda, celkem podružným. Věděl moc dobře, jak na tom jednooký je. "Norox je mrtvý," odpověděl prostě a nakrčil čelo. Jakožto posel zlých zpráv nebyl příliš citlivým. "Roztrhaný na kusy. Sám jsem to viděl."

Pořád si nebyl jist, jestli má věřit tomu, že na ní křídla a peří vyrašilo prostě jen tak. Musela si přece s něčím zahrávat, ne? Nebo to byl jen výsměch od samotného kraje? Že se na nemagické vlky magie zkrátka stejně přilepí, ať si to přejí nebo ne? Kdoví. Možná tomu ještě přijde na kloub. "Třeba by to šlo, kdybys hodně chtěla," pokrčil rameny. Třeba by křídla nešla urvat úplně, ale určitě by jí mohli vyškubat většinu toho peří. Nezůstaly by jí ale směšné oškubané pahýlky? Nebo kdyby se dostatečně kořila Smrti, možná by ji křídel dokázala zbavit zcela. Stín ale Styx neodhadoval na někoho, kdo by se dobrovolně šel plazit před bohy a žebrat o slitování. "Ale takovéhle věci se jen tak nenajdou. Hádám, že se můžou hodit," dořekl tedy nakonec. Sám by se asi podobného daru či prokletí zbavit nechtěl.
Stáli naproti sobě a napětí ve vzduchu bylo na chvíli téměř hmatatelné. Na tesáky ale nakonec nedošlo. Jen na ujištění, že Styx má na svých tlapách krev už asi pěkných pár nešťastníků. Nic, čím by se zrovna Stín jakkoliv znepokojoval. Jeho krev na nich prozatím nejspíš nebude a to mu bohatě stačilo. "Nepochybně," ušklíbl se, samozřejmě, že by se s potížemi vypořádala. Naproti tomu Tasa... no, s Tasou to bylo těžší. "Jak jsem řekl, s Tasou jsme spojenci. Nemíním pro ní být nějakou komplikací," odfrkl si. Co si vlastně Styx myslela, že by jí mohl udělat? Byl fakt, že jeho vztah se Smrtihlavkou byl dost podivným přátelstvím, i když takhle to on samozřejmě nenazýval. Byli schopní jeden druhého bránit i dohánět k šílenství. V jednu chvíli ji zachraňoval ze srázu, v té další by jí nejraději rozbil čumák. Pokrčil rameny.
"Svět je plný zázraků," mlaskl. Když přišla řeč na strany, trochu se mu zdálo, že se mu Styx vysmívá. Sám tak úplně nevěřil, že by se svět dělil na strany dobra a zla nebo něco podobného, ale přístup téhle rodiny se mu vždy zamlouval, takže... "Nejspíš ano. Nebo jakkoliv tomu chceš říkat, jestli ti to přijde tak směšné," přimhouřil oči. Bylo tedy vše jasné? Jemu asi úplně ne, protože vzápětí zjistil, že se k čemusi možná nevědomky upsal. Do rodinky? No, nebylo tohle snad to, co chtěl? Vetřít se mezi ně? Tak toho nejspíš dosáhl a ani netušil, jak se mu to povedlo. "Tak do rodinky?" poušklíbl se. Divné. Nikdy vlastně žádnou pořádnou rodinu neměl - měl to snad dohánět teď, na stará kolena? "Mám být podivným dávno ztraceným strýčkem nebo něčím podobným?" Možná by to radši neměl rozpitvávat. Úplně nechtěl, aby si to Styx rozmyslela. Upřímně ale netušil, co by měl na to říct. Nerad to přiznával, ale cítil se poněkud zaskočen.

Označení, které použil, se opeřené příliš nezamlouvalo. Tím se on ale netrápil. Bylo to označení, které používala Tasa a bylo stejně dobré, jako každé jiné. Možná se ale nebylo co divit, že to nechtěla slyšet. Co byla ona? Vlci nepolíbení magií křídla na svých hřbetech nenosili. Sama si toho musela být vědoma, když pak pronesla onu poznámku o pokrytectví starých způsobů. "Nepochybně," odvětil a sledoval, jak se hrabe v listí. Přimhouřil oči a zamrkal. Na tom taky bylo něco podivného, ale přesně nepostřehl, co se to stalo. Zvláštní, že chvíli poté, co na Noroxe pomyslel, zmínila ho i Styx. Možná se o ně otřela nějaká jeho přítomnost ze zásvětí. Pak je asi štěstí, že on už se tímhle zabývat nemusí, pomyslel si. Dovedl si představit, jaký amok by asi jednookého vlka popadl, kdyby svou rodinu viděl takhle. "Tasa se domnívá, že je to nějaká kletba a ty jsi v tom úplně nevinně, ale tak to asi úplně nebude, co?" nedokázal se v celé téhle záležitosti nerýpat, už jen proto, že ho zcela upřímně zajímalo, jak kdosi z rodiny odmítající magie skončí jako nějaký holubí hybrid.
Jejich pohledy se střetly a ani jeden z nich neuhnul. Zavrčela na něj a on se naježil. Věděl, že to nebude jen tak. O to tedy šlo? O důvěru? O to, že nejprve ukázala pochybné existenci místo, kde nevinně skládají své hlavy a teď si uvědomila, že to je špatný nápad? Musela to vědět celou dobu. "Ani bych nečekal, že mi budeš věřit. Já ti taky nevěřím." Ani jeden z nich neměl nejmenší důvod druhé straně svěřovat byť i jen špetku své důvěry. "Ale jak už jsi řekla, Tasa mi věří. Už jsme toho spolu zažili hodně." Dřív by asi neměl důvod jí to vykládat, ale věděl, že kdyby to neudělal, nejspíš by ho roztrhala. A on cítil uvnitř to slabé chvění. Že se teď bál zemřít, protože nechtěl na to hrozné místo, to asi na tomhle svém znovuzrozeném já nenáviděl ze všeho nejvíc. Dřív to tak nebylo, teď ano. Co nadělá. "Oba jsme měli bezpočet příležitostí podrazit toho druhého, ale nikdy se to nestalo. Vaší rodině nemám důvod se stavět do cesty. Budu rád na straně kohokoliv, kdo vnáší trochu vzrušení do téhle přehnaně šťastné země, trochu strachu do myslí těch zdejších povětšinou značně omezených obyvatel. Ani Norox mě nezabil, i když k tomu také dostal svých pár šancí." Pokrčil rameny, jako by uvnitř necítil to napětí, to chvění: "Ale hádám, že jestli mě chceš přidat do své sbírky, těžko ti mohu bránit. Ty ostatní jsi taky zabila?" shlédl k cetkám, které se vlčici kývaly na krku.

"Pár jmen bych dal dohromady," opáčil ledabyle, třebaže nikoho konkrétního nejmenoval. Jestlipak by Evelyn ta její rozkošná křidýlka pomohla zbrzdit pád? Nebo jak rád by viděl rozplácnout se dole Děvenku, která ho loňskou zimu hodila do řeky a málem ho tím odsoudila k smrti. Vždycky se našel někdo, koho by rád viděl tam dole. Všechno ale mělo svůj čas.
Tasa zajela do temnoty pod zemí a tak ti dva společně osaměli. Stín následoval Styx opodál od nory a přemýšlel, o co by mohlo jít. Mohlo to být cokoliv. Měla i pro něj nějaký potupný úkol, jako stahování kůže nebo kdoví co? Na to mohla zrovna zapomenout. Nebo možná... měl být on tím, kdo bude stažen? Třeba si to s tou rohožkou nakonec přece jen rozmyslela. Všechno bylo možné. Poušklíbl se při té myšlence, ale počkal, až Styx promluví jako první. Zjistil rychle, že se ve svých odhadech pletl. Nešlo o žádné kůže ani rohožky (kdoví, proč na to vůbec tolik myslel), nýbrž o Tasu.
Další úšklebek se mu objevil na tváři, jakmile Styx tolik zdůraznila jeho stříbrné oči. "Můžeš klidně říct magič," odfrkl si. Byl si samozřejmě plně vědom toho, jak se tahle rodina na magii dívá. Přesto se mu nějakým způsobem podařilo navázat spojenectví se Smrtihlavkou i Noroxem, tedy dokud ještě byl něčím víc než hnijící zdechlinou v záhadné jeskyni. Jak to bude se Styx? Poslouchal, co bude dál, předem zatím nedokázal odhadnout, kam tím sivá míří. "Těžko si toho nevšimnout, když je najednou jako vlče uvězněné v příliš přerostlém těle," opáčil a zastavil se poblíž Styx. Zahleděl se jí zpříma do tváře nehybným pohledem."Co to má ale společného se mnou?"

Ani nevíš, jak bylo blízko tomu, aby z něj už někdo letěl, pomyslel si, ale momentálně se nechystal vytahovat na světlo fakt, že se Tasa za tu chvíli, co zůstali o samotě, stačila málem zabít. Styx taky nemusela vědět všechno. "Adepti na házení ze srázu se najdou vždycky," zahučel polohlasně a kráčel podzimním lesem vedle dvou šedých sester. Byl na ten úkryt poměrně zvědavý a snažil se zapamatovat si cestu. Vlastně netušil, proč mu něco takového vůbec ukazují. Nepatřil přece mezi ně, Rez ho nejspíš vyloženě nesnášela a Styx ho zase prakticky neznala. Tasa byla jediná, kdo by měl nějaký důvod ho tu provázet nebo o jeho přítomnost vůbec stát, ale ta se momentálně pohroužila do mlčení. Zamyšleně nakrčil čelo, ale nahlas žádnou stížnost nevyslovil. Nechtěl, aby si to Styx rozmyslela, než zjistí, kde úkryt je. Když bylo potřeba, dokázal občas i držet jazyk za zuby.
Přelezli kamennou skalku, prošli skrze listí a větve a Stínovi bylo hned jasné, proč ten úkryt sami nenašli. Byl dobře schovaný, skrytý mezi větvemi, vlastně jen takovou dírou svažující se do tmy. Cítil odtamtud Rez, takže se mu tam hned chtělo zalézat o dost méně. Než stačil cokoliv vyslovit, oznámila mu Styx, že s ním chce mluvit. "A o čempak?" protáhl bez známek přílišného zájmu, třebaže i on doufal, že se mu naskytne příležitost s vlčicí mluvit. On ale neměl na mysli žádné konkrétní téma, kdežto Styx nejspíš ano. Tasa nadále zůstávala zamlklou a než se kdokoliv nadál, zmizela v díře. Stín za ní chvíli hleděl, pak pokrčil rameny a zaměřil bledé zraky zpět na opeřenou. "Zdá se, že k tomu máme prostor hned," poukázal na očividné. "Takže o co tedy jde?"

Byl si téměř jist, že on vymýcen být neměl, ale nedokázal Tasu přimět, aby to řekla. Nepotřeboval to slyšet, ale doufal, že o tom alespoň přemýšlela. V míře, do jaké to dokázala. Možná by k nějakému závěru došla, možná ne. Už to ale bylo jedno, protože se zjevila Styx a jejich konverzaci přerušila. Třeba to tak bylo nejlepší. Mezi ním a Tasou ty poslední dny lítalo tolik divných emocí, že kdoví, k čemu všemu to mohlo vést. Možná by se nakonec navzájem pozabíjeli. Nebo by se stalo něco jiného. Stín to netoužil nijak zvlášť objevovat. Přál si navrátit se ke své krásné netečnosti, ale na to by se nejspíš musel od Smrtihlavky vzdálit.
"Záleží, co považuješ za zajímavé, ale nejspíš ne," pokrčil rameny. Z pohledu kohosi třetího to byla obyčejná konverzace... tedy, možná trochu víc vyhrocená, ale nic moc nevšedního. Co se týkalo toho, jestli měla nebo neměla odejít, to mu bylo fuk. Stejně, jestli půjde otravovat do Borůvky nebo ne. Třeba bude mít přitom víc štěstí, než oni. Pořád jaksi nevěděl, jak se ohledně opeřené cítit, na to by se s ní asi potřeboval vidět někde bez Tasy, která se na ni lepila jako svízel přítula. Takhle přemýšlel především nad tím, proč to vlastně Smrtihlavka dělá. Proč, jakmile se Styx objeví, nechá ji, aby ona byla mozkem a sama se stane jen poslušným pejskem. "Vlastně jsme ho sami hledali," podotkl. "Našli jsme ale hlavně listí a krásný mírumilovný sráz k jisté záhubě," potlačil stěží pokušení střelit po Tase pohledem. Ještě teď musela mít na kůži za krkem otisknuté jeho tesáky, jak ji tahal zpět. Rozhodl se, že se ten úkryt vydá hledat s nimi. Ostatně vědět, kam zalézt by se mohlo hodit. Zima se blížila, třeba by se sem mohl vetřít.

Situace se stupňovala a každou chvíli se mohla vymknout kontrole. Tasa nevypadala, že by se byla schopná příliš ovládat, viditelně s ní cloumaly silné emoce. Stín na ni hleděl, zatímco mluvila dál, prskala, vrčela, soptila. Blížila se k němu, ale on se ani nepohnul, nemínil jí uhýbat jen proto, že se snad rozzuřila. Stejně nevěřil, že by ho zabila. Už k tomu měla tolik příležitostí a nikdy to neudělala. Ublížit mu mohla, ale to pro něj nebylo nic nového, ne? A proto snad je lepší magii mít. Aby s tebou každý nemohl vymetat jako s nějakou opelichanou prachovkou. Měl dost rozumu na to, aby tahle slova spolkl, přestože mu stále přišlo, že se na celou věc Tasa dívá... divně. Nerozumně. Ale taková ona už byla, že?
Stáhl uši až těsně k lebce a krátce vycenil tesáky, když se k němu přiblížila natěsno. "Chceš vymýtit i mě?" zasyčel. Ještě před chvílí ho měla ráda. Před chvilkou byl jediný kamarád. Teď se nejspíš stal jen dalším špinavým magičem. "Já snad byl vždycky na tvé straně, ne? Copak jsem ti někdy něco udělal?" zavrčel hluboko v hrdle, ale věci dál nezašly. Zjevila se totiž Styx. Hned se lísala ke své sestře a Stín si jen odfrk a o kus ucouvl, aby tomu celému nebyl příliš nablízku. Tasa z celé situace vypadala úplně na šrot a oči se jí leskly slzami. On se jen usadil do popadaného listí a pohlédl na Styx s úšklebkem, který mohl znamenat prakticky cokoliv. Sám neměl z tohohle vývoje věcí moc velkou radost, ale před okřílednou nemínil dávat najevo slabost, dokud bude trochu zbytí.

Dál se vztekala. Stína to otravovalo. Proč z toho muselo pořád být takové drama? Jako kdyby snad magie nebyla užitečnou součástí života, která má bezpočet využití. Ne, Tasa kvůli tomu prostě musela pořád vyšilovat, jako kdyby jí snad měla opadat všechna srst v momentě, kdy se jí magie byť i jen prstíčkem dotkne. Bydlela přece v magické krajině, u všech pekel. Co čekala? Zamračil se, když mi strkala pod čumák svou bezdrápou měkkou pacičku. "A co?", chtěl říct, už otvíral tlamu, ale z Tasy se najednou začala valit slova jako vodopád. Tolik souvislých vět za sebou od ní snad nikdy neslyšel a dokonale ho to umlčelo.
Bylo toho hodně, co řekla, a úplně všechno z toho mu nedávalo smysl, protože mu tak trochu chyběl kontext, avšak představa se z toho dala získat celkem slušná o hrůzách, které Tasa v tlapách magičů přetrpěla. Stín byl nicméně Stín - necítil se tím tak zasažen, jako by se asi cítila většina ostatních. Nenacházel v sobě soucit s vlčaty, která nedostala šanci na život a krutost, které se vlci dokážou dopustit jeden na druhém, ho taky nešokovala. Viděl v životě už spoustu příšerností a sám se na nich občas podílel, ačkoliv v ničem takového kalibru, o čem mluvila Tasa, tlapy namočené neměl. Uvnitř něj se opět rozléval jen nekonečný oceán apatie... a nebo ne? Navzdory všemu zjišťoval, že úplně jedno mu to není. Ne tak, jak by čekal, ne tak, jak by to správně mělo být. Stočil hlavu lehce stranou. "Život bolí," procedil mezi zuby. "S magií nebo bez ní. Bolesti se nedá uniknout, nedá se jí schovat a kdo tvrdí něco jiného, ten lže sám sobě."

Tasa se vztekala a funěla jako divočák v lesním podrostu, ale co jí to bylo platné? Skutečnost tím změnit nemohla a Stín si byl naprosto jistý tím, že co viděl, byla skutečnost, ne nějaký výplod jeho fantazie. "Připadám si zcela bdělý, díky," opáčil, protože nechtěl, aby z něj dělala blázna. Skutečnost od představ snad ještě rozlišit dokázal. Vlastní tlapou jí předvedl, že i on něco podobného dokáže, ale Tase se to vůbec nelíbilo. Ba naopak, začala po něm vrčet a ježit se, jako by jí provedl kdoví co. Stín nechal svou tlapu opět objevit, položil ji zpět na bukové listí, ale doufal, že teď už to Tasa popírat nebude. Omyl. Rozhodla se prostě, že si to vymyslel, tak si to prostě vymyslel. "Já si nic nevymýšlel, opět - co bych z toho asi měl?" zopakoval. Kdyby si to vymyslel, bylo by mu jasné, co nastane za situaci. Přesně tahle situace, která se odehrávala. Proč by si to dobrovolně dělal? Jenže to už Tasa vyhrožovala, že se vrhne ze srázu a kdesi cosi. "Fajn, ale jestli tam skočíš, já tě už ven tahat nebudu," odsekl. "Ale vím, co jsem viděl. Věř si, čemu chceš, ale já jsem to na vlastní oči viděl." Odmlčel se, tlapou prohrábl lesní podloží. "Být magičem není zas tak hrozné," dodal nakonec a ušklíbl se: "Dokonce to ani nebolí."