Gallirea - Příspěvky uživatele

(socha)

Soustředit se na jídlo bylo snazší, než upínat pozornost ke své rozbité duši a chaosu, který v ní vířil. A tak ačkoliv Tasa se zdráhala a pochybovala o bezpečnosti téhle nečekané nadílky, pustil se Stín do jídla. Nad obezřetností zvítězil hlad a ta sladká, lákavá vůně, která se mu ovíjela kolem čenichu. Nechat to tu válet, aby to sežral někdo jiný? Třeba ta pitomá Děvenka, kterou provázelo zatracené štěstí na každém kroku? To sotva. Jednou se štěstí usmálo na něj a tak toho hodlal využít. Ani krvácející jazyk ho nezastavil. "Vypadá to tak," ohlédl se po očku na Tasu, která stále pochybovala. Trochu si při řeči šlapal na jazyk, který ho pořád ještě štípal a pěkně bolel. Svým způsobem to ale upřednostňoval. Aspoň měl nějakou jinou bolest, na kterou se mohl soustředit, než tu uvnitř. Fyzická se v tuto chvíli zdála snesitelnější.
Když se dosyta napráskal divočákem a dezertem v podobě kusu z křepelky, odkráčel opodál a svalil se i se svým nacpaným břichem do sněhu. Vrhl přitom pohled na Tasu, která si hrála se sněhem a pořád se nedala do jídla. "Fakt tě to nekousne," zabručel a připlácl svůj ubolený jazyk na sněhovou hroudu, aby ho trochu ochladil. Krkavec ještě zůstával u hostiny a vyzobával si svoje vyvolené kousky masa. Takže teď co? plynuly mu myšlenky volně hlavou. Bez nich by se cítil celkem spokojen, dosyta nakrmený, nic zvláštního mu nechybělo... ale ty myšlenky tu byly a tlačily ho jako kus štěrku mezi prsty. Připoutal sis ji k sobě. "Spolu." Hlupáku. Tlapy mu bezmyšlenkovitě začaly plácat sníh do hroudy, ještě větší hroudy, ještě větší a ještě větší. "Spolu." Co míníš teď dělat? Proč jsi to vůbec udělal? Hrouda nabírala zcela neúmyslně tvar nějakého baculatého a kulatého zvířete. Možná křečka, ale dost přerostlého. Nebo hodně tlustého králíka. Jen počkej, jak tě to zraní. Jak tě to zničí. A až se to stane, tak za mnou nechoď. Za mnou vážně ne. Otřásl se a zahleděl se tupě na to, co postavil. Nevěděl přesně, co to je a nelíbilo se mu, že to existuje. Neměl by se snažit nic tvořit. Copak zapomínal, kým je? Netvořil, jen bořil a ničil. Ukopl sněžnému křečko-zajíci hlavu a zvedl hlavu, aby se podíval, jak je na tom Tasa a jestli se už rozhodla věřit, že ji maso neotráví. On se po té divné svačině cítil dobře, nezdálo se mu, že by mu to v břiše dělalo nějakou paseku. Byla trochu záhada, odkud se tu tohle všechno vzalo, ale snad bude lepší se po tom nepídit.

(přimrznout)

Co teď? Měl pocit, že balancuje na hraně propasti a nejspíš už je moc pozdě, než aby se naklonil zase zpátky. Nešlo to. Dovolil Tase, aby k němu přišla takhle blízko, aby se ho dotkla. Dovolil někomu, aby se mu vedral pod kůži. Nikdy mu zcela nepřestalo záležet na sestře, ale to nebyl žádný problém, protože Laynn byla daleko, existovala jen jako rozmazaná vzpomínka, skoro jako by pocházela z nějakého jiného života, který žil před tímto. Tasa byla přímo tady a to bylo nebezpečné. Bylo nebezpečné pouštět si ostatní k tělu. Nosilo to jen bolest. Věděl to a přesto dovolil, aby se to stalo znovu. A nejhroší bylo, že tomu nedokázal zabránit, nezvládl to změnit. Zeď, kterou dlouhá léta stavěl kolem svých pocitů, měla trhliny, které nedokázal opravit. Objevily se, když se vrátil z říše mrtvých a nehledě na to, kolikrát je zaplácl, nakonec se vrátily. Povzdechl si. Cítil se... divně. Rozpolceně. Zmateně. A přesto... to asi nemohlo být jinak.
Tasa opakovala to jediné slovo, které vyřkl. Nebyla to odpověď, ale jemu to stačilo. Neodešla. To asi byla ta pravá odpověď. "Pojďme odtud," pronesl nakonec ztěžka, jako by každé slovo vážilo dvacet kilo. Nemohl tu zůstat dál stát. Kdyby se teď nepohnul, možná už by to nezvládl nikdy. Ale udělal sotva jeden krok, než se mu o čenich otřela vůně. Podivně sladká vůně čehosi neznámého, ale také lákavý pach krve, masa, potravy. Otočil se tím směrem a pomalu zamrkal. Byl si zcela jist, že ještě před chvílí na sněhu neležely tyhle různé části zvířat. "Hrmh?" vydal tázavý zvuk, protože na řeč momentálně neměl náladu, a koutkem oka pohlédl na Tasu, jestli to vidí i ona. Mohl to dost dobře být výplod jeho fantazie, konečně znamení, že to jeho zdravý rozum definitivně vzdal a raději se pustil do halucinování, než aby se musel vypořádávat s realitou. Past? K něčemu podobnému byl podezíravý, ale jako všichni hladoví tvorové světa nechtěl jen tak zahodit příležitost bez práce si nacpat břicho. Ještě před minutou by neměl na jídlo ani pomyšlení, ale lákavá vůně čerstvého masa ho vábila k sobě a ani nevěděl jak, už stál před celou tou hromadou, která se záhadně objevila odnikud.
Znovu pohlédl na Tasu, pak na maso, stále mlčky. Necítil z něj nic podezřelého a té vůni se těžko dalo vzdorovat. "Divné," zahučel. "Ale je hloupé to tu nechat." Jestli je to past, tak ať, pomyslel si, než se zakousl do zadku z divočáka a urval si pořádný kus. Dál nemluvil, jen se krmil, jako by doufal, že jídlo dokáže zahnat všechny nepříjemné pocity, myšlenky, všechen chaos. Nic takového nedokázalo, ale bylo snazší na to v tu chvíli nemyslet. A snazší se se vším potýkat, když nemáte prázdný žaludek. Nesklapla nad nimi žádná past a necítil se, že by po pozření kusu divočáka začal umírat. Byl to tedy zimní zázrak? Co na tom záleželo. Opeřenec mu seskočil ze hřbetu a sám si začal z hostiny vyzobávat svoje kousky. Všechno mohlo být zcela idylické, kdyby ho vzápětí nepřepadla žízeň. A v zimě je voda všude okolo, jen v poněkud jiném stavu. Stín o tom ani nepřemýšlel, jen si nabral plnou hubu sněhu... a přilepil se přitom jazykem na placatý kámen, který se pod ním skrýval. Cukl jednou, podruhé, pak už vážně silně, až se jeho přimrzlý jazyk násilně odtrhl ze své pasti. Nechal ho vyplazený a sledoval rudé kapky, jak pošpiňují bílý sníh u jeho nohou. Příšerně to bolelo. To ti patří. Olízl si čenich, až si na něm udělal rudou šmouhu, a vrátil se k jídlu. Nemínil se nechat odradit.

Kéž by se tak země otevřela a oba je spolkla. Přál si, aby nějaká trhlina v látce reality nejlépe zničila celý známý vesmír. Jenže nic takového se nestalo. Vesmír se o nějakého Stína vůbec nezajímal. Byl jen dalším miniaturním nepatrným zrnkem prachu v mořích a mořích dalších nepatrných zrnek. Snad by to mohla být i uklidňující myšlenka. Nezáleželo na tom, na ničem z toho, alespoň ne ve větším měřítku. Jenže stejně jako vesmír nezajímal nějaký špinavý zablešený vlk, řečený špinavec se zase nezajímal o vesmír. Jeho svět byl malý a momentálně jako by se ještě scvrknul na tenhle jediný proklatý les, či snad pouze na stinný plácek pod prastarým dubem, a byl naplněn zmatkem, bolestí a... možná čímsi dalším, o něco méně příšerným. Snad nadějí, kterou si nedovoloval cítit.
Stál tam, oči stále zavřené a vyčkával. Drápky krkavce ho lehce škrábaly do kůže, jak pták přenášel svou váhu, ale jinak mu nikdo nic nedělal. Tasa po něm neskočila, aby ho smazala z povrchu zemského. Slyšel ji, jak chodí kolem, cítil její přítomnost. Otevřel oči právě včas, aby ji spatřil před sebou, jak se sklání kamsi k jeho hrdlu. Tak přece, blesklo mu hlavou, ale nepřišla bolest. Přišlo cosi jiného. Jemný dotek na jeho čelisti. Ztuhnul, jako by ho vážně zakousla. Nenechával k sobě ostatní většinou přijít tak blízko. Nevyhledával s nikým kontakt, pokud to nebylo ve rvačce. A teď jí dovolil tohle. Nekonal se žádný záblesk světla, nepocítil "jak uvnitř něj všechno zaklaplo na své místo", ropušák se neproměnil v krásného prince. Ten rozpolcený zmatek uvnitř něj kouzlem nezmizel. Přesto... tohle bylo jiné. Něco, co nikdy nezažil a neměl. Nebyla to láska, ne. Té asi vážně ani nebyl schopen, určitě ne tak, jako ostatní. Snad to byla jakási její nemocná parodie, ubohá snaha dvou polámaných duší dotknout se něčeho, co nikdy nemohly mít.
Chvíli na vlčici jen beze slova, nepohnutě hleděl. Vteřiny se natahovaly. Neměl žádná slova, žádné činy, jako by dočista zkameněl. Nakonec ale roztřeseně vydechl a konečně se pohnul, vzpomněl si, že je vlastně živým tvorem, který je toho schopen. Tohle je špatně. A co v jeho životě špatně nebylo? Pootevřel tlamu. Nevěděl, co z ní vyjde. "Spolu?" zaskřípal těsně na hranici slyšitelnosti, aniž by sám pořádně věděl, jak to myslí. Jen asi chtěl vědět, jestli vážně nezmizí. I když se jedna jeho část takovýmhle přihlouplým myšlenkám vzpírala a myslela si, že nejlepší by bylo, kdyby se tihle dva už nikdy neviděli.

(jmelí)
//VVJ přes Severní Galtavar

Klusal vpřed, zrak upřený tupě před sebe, čelisti pevně stisklé, až to bolelo. "Nemůžeš utíkat věčně," ozval se po delší době opět krkavec. Stín neodpověděl. Pták mu neříkal nic, co by sám nevěděl. Věděl, že nemůže prchat navěky. Jsou věci, před kterými se schovat nedá. Hluboko uvnitř sebe měl zaražený klín, který ho páčil a roztínal na dvě poloviny, které se spolu nemohly shodnout. Nezastavuj. Nikdy už se nezastavuj. Mohl by přidat, rozběhnout se tryskem, zmizet z téhle otevřené pláně, kde byl pro Tasu jako na dlani a pak zmizet z povrchu zemského. Znal přece různé cestičky, mnoho z nich i pod zemí, kam by mohl zalézt a uniknout jimi z jejího dosahu, který byl pro něj tolik zhoubný. Tak proč to neudělal? Proč... to nešlo? Když nemůžeš zabít ji, tak zabij tedy sebe. A jak by tohle bylo snadné. Jako by k tomu neměl nakročeno už tolikrát. Věděl, kde je v lese plném buků příkrý sráz, který tak sladce volá. Nebo černá řeka, která zpívá píseň o smrti. Ale... to ve skutečnosti taky nechtěl.
Co vlastně chtěl? Bývaly doby, kdy nechtěl a necítil nic. Nebyl tehdy šťastný, ale nebyl ani nešťastný. Prožíval svůj život v překroucené parodii spokojenosti a nic mu nechybělo, protože mu všechno bylo jedno. Chtěl by to zpátky, ale nemohl to vrátit. Poté, co zemřel a vrátil se, se v něm objevila trhlina a nehledě na to, jak moc se ji snažil zacelit, nemělo to žádný účinek. Zas a znovu se skrze ni něco dávno zapomenutého prodralo na světlo, aby mu to ublížilo. Všechno, co měl kdy rád, mu nakonec způsobilo jen bolest. Proto bylo snazší tohle všechno pohřbít. Bezpečnější. Jenže... se zdálo, že jsou věci, které nechtějí zůstat pohřbené, jako oživlé mrtvoly se sápaly po jeho mozku.
Vkročil do stínu stromů a tehdy za sebou zaslechl vzdálené křupání sněhu. Utíkej. Zastavil se. Utíkej. Stál jako přimrazený, vydýchával se po běhu. Že se mu nad hlavou ve větvích pohupuje výsměšné jmelí ani netušil. Neotočil se na vlčici, která ho od jezera přece jenom následovala. Ani se na ni nepodíval. Netušil, co dělá, co se chystá udělat, jak se tváří. "Taso," pronesl skřípavě a opřel se bokem o strom, jako by si přál splynout s jeho kůrou. Na zádech ucítil tíhu, jak mu tam dosedl krkavec. Nepokusil se ho setřást. "Pleteš se," pokračoval, mluvil kamsi před sebe, kde ona nebyla. Uteč, uteč, uteč, uteč, uteč. "Ne... netaháš se s někým, kdo tě nenávidí." Skoro ta slova zavrčel, jako by to mohlo změnit, co znamenají. Že mu není ukradená. Že mu snad na ní i záleží. "Já... hmh- má... nevím-" Přál si rozpadnout se v prach. Kroutil se a tiskl se ke stromu, který mu neposkytl žádnou podporu, jen tam nehybně stál, zcela netečný ke krátkým životů tvorů u jeho kořenů. "Nechci... odejít." Dávalo něco z toho, co říkal, vůbec nějaký smysl? Zavřel oči a hryzal se zevnitř do tváře, dokud neucítil krev. Kéž by se teď rozhodla ho zabít. Všechno lepší, než žít s tímhle strašným zmatkem.

(bim bam, ladovská zima, bílá nostalgie)

Mlela se pod ním jako pytel blec. Bim bam, zaduněla občas její hlava o led. Viděl, že jí z tlamy tekla krev, potřísnila bílý sníh pod nimi. Cítil jisté zadostiučinění. To ti patří, prskl v duchu. Za to, co mu dělala. Co mu předtím způsobila a co mu způsobovala teď. Otázky, hloupé otázky, otázky, které nikdy neskončí. A také obvinění. Slova, která... z nějakého důvodu bodala jako ledové rampouchy. Nemělo by to tak být. Neměl by to tak cítit. Neměl by přece cítit nic. Ale jakoliv se snažil zatvrdit svoje srdce a duši, k ničemu to nevedlo. "Myslíš, že bych se tebou pořád držel, kdybych tě tak strašně nesnášel?" zavrčel. Přál by si od těch pocitů znovu utéct, skrýt se před otázkami a slovy, které se kolem něj kroutily a svíjely jako hladcí hadi. Mohl by zmizet. Ztratit se v krajině oděné do hávu ladovské zimy. Jenže pak už by se nikdy nesměl vrátit, protože otázky by na něj tak či tak znovu čekaly. Nebo ji mohl zabít. Aby už nikdy nic říct nemohla. Už by ho znovu nezranila.
Poslouchal a slyšel všechno, co mu říkala, ale neřekl ani slovo. Co mohl říct? Mohl lhát. Říct, že ji skutečně nenávidí, je mu odporná, hnusí se mu, tak ať kouká vypadnout a nikdy mu už nechodí na oči. Nebo mohl říct pravdu, kterou nebyl ochoten přiznat ani sám sobě. Že někde v hloubi své pokřivené duše ji také dokáže mít rád. Vyslovit cokoliv z toho se mu zdálo nemožné. Nastavila mu hrdlo, připravená se nechat zabít, padnout jeho tlapou. Obnažil tesáky. Na vteřinu se to opravdu zdálo jako nejlepší řešení. Znič ji. Jako jsi zničil všechno, co jsi kdy měl rád. Na ničem ti nemá záležet, ne? A když už se to stane, tak to musíš zničit. Aby to nemohlo zničit tebe. Pevně zavřel oči, zhluboka se nadechl ve snaze dostat bouři uvnitř sebe pod kontrolu. Znič ji. "Ne," řekl pak, vyplivl to slovo jako něco nesmírně hořkého, co se mu omylem dostalo do tlamy. Odpovídal jí, nebo hlasu ve své hlavě? Vstal, přitom Tasu od sebe odstrčil po ledu co možná nejrázněji, aby mu hned zase nemohla skočit po krku. "Není to tak, jak říkáš. Kdybych chtěl odejít, byl bych dávno pryč." A přesto teď odcházel. Otočil se k ní zády a vyrazil, dobře si vědom, že se zcela odkrývá dalšímu útoku, kdyby měl nějaký přijít.
Klusal sněhem a neohlížel se, ale vlastně na ten útok čekal. Nebo... na něco jiného. Čekal na Tasu. Nechá ho zmizet, nebo ho dožene? A potom co? Zabije ho? A co udělá on, když ho nezabije? Chtěl, aby přišla. Zároveň doufal, že to neudělá. Potřeboval, aby zůstala, kde je a byla mu stále po boku. Aby byla tady a pryč, pryč, pryč, co nejdál. Cítil, jak mu všechny ty nesmyslně propletené emoce leží v žaludku jako těžký kámen, jak se svíjejí jako klubko odporných červů. Kéž by se jich mohl zbavit stejně, jako když sežere něco špatného. Ale to nešlo. Měl jsem ji zabít. Nemohl. Nedokázal to. S ušima staženýma k hlavě, následován krkavcem, který plachtil za ním, se nořil do bílé nostalgie a vůbec se nedíval za sebe. Jestli se na něj Tasa řítila s novým útokem, neviděl ji přicházet... a jestli ne, pak také nic neviděl. Začínal si ale uvědomovat, že pravdě se nedá utíkat věčně.

//Ageron přes S. Galtavar

(rozjímání)

Nevěděl, co do Tasy vjelo, ale rozhodně nemínil dopustit, aby jí to vyšlo. Proměnil se snad v jejích očích na chutnou pečínku a rozhodla se, že si konečně pochutná na jeho šlachovité mršině? Ne. Muselo v tom být něco víc. Něco jiného. Zatímco se tam přetlačovali, škrábali a postrkovali, aniž by jeden druhému způsobili nějakou vážnější újmu, myšlenky mu letěly hlavou jako splašené. Úplně je nevnímal, ani je nerozvíjel, na to nebyla vhodná chvíle, ale stejně mu v jisté neúplné formě prosvištěly mozkovými závity. Byla chyba nechat se zatáhnout do jejich lesa? Měl se raději sebrat a odejít už v tu chvíli, kdy se Tasa rozhodla vytasit s tím stupidním prohlášením - mám tě ráda, Stíne, co ji to napadlo, u všech pekel? Nejspíš měl. Měl se prostě sbalit a vytratit se. V tom byl přece nejlepší. Udělal to už stokrát, i kvůli mnohem menším věcem, než bylo toto. Ale on zůstal. Jako starý pitomec. Nejen to, dokonce se nechal "přijmout do rodiny". Co od toho čekal? Proč by od toho vůbec měl něco čekat? Asi se také zbláznil. Udělal by to znovu, kdyby měl šanci to změnit? Rád by věřil, že ne, avšak... kdoví. Byl ostatně nepoučitelný.
Do akce se vrhl krkavec, Tasa ztratila soustředění a všechny jeho myšlenky se někam vypařily. Nadávala a vrtěla se, ale jemu už bylo jasné, že má navrch. Pokusil se na ni převalit a přitisknout ji vahou svého těla k ledovému podkladu, aby se přestala tolik kroutit. Byla jako žížala nebo nějaký zatracený slizký úhoř a udržet ji byla pěkná fuška. Snažila se mu cosi říkat, předpokládal, že by mu to objasnilo, co stojí za tímhle zkratem, ale kloudně jí nerozuměl. "Přestaň se mlít a mluv pořádně!" zavrčel. "Přestaň!" Cvakl jí zuby před čenichem a doufal, že konečně vážně přestane. Koutkem oka vnímal, že krkavec krouží kolem, ale teď neútočil. Vlčice nakonec vykoktala něco, čemu rozuměl. "Využít?" procedil skrze zuby a přenášel na ni co možná nejvíc své váhy, aby se mu jen tak nevykroutila. Tak tohle si tedy vyříkají. "Jak to sakra myslíš? K čemu bych tě asi tak měl chtít využívat?" Vrčel a vztek v něm jen narůstal, ale neviditelná zábrana mu bránila vlčici prostě zakroutit krkem. "Nebyl jsem to náhodou já, kdo ti řekl, že tě ostatní využívají? Nebyl bych náhodou korunní pitomec, kdybych ti tohle říkal a zároveň tě chtěl využít?" Vztekle funěl, vrčení neustávalo. Cítil se... divně ublíženě, že si tohle Smrtihlavka vůbec mohla myslet. Nelíbilo se mu, že se takhle cítí.

(ledové jezero)
//Jižní Galtavar

Váleli se v jediném šedém klubku ve sněhu, dokud pevná zem pod nimi neskončila a nenahradil ji jemně zasněžený led. Lehce pod jejich vahou zakřupal, ale držel, ani se nepromáčkl. Asi to bylo štěstí, protože vykoupat se v tomhle počasí v ledové tříšti by je mohlo zabít oba. Nebyl to příliš stabilní podklad, klouzali po něm sem tam, ale ani to je nezastavilo. Stín se snažil Tasu svými kopanci shodit, ale ona ho odmítala pustit. Svírala ho drápy i tou měkkou pacičkou, která nemohla ublížit vůbec nikomu. "Zbláznila ses?" dožadoval se s hlasitým vrčením opět odpovědi, ale zcela marně. Jako by ho neslyšela. A jestli ho slyšela, ignorovala ho. Mlela si svou. Proč se s ní tahá? "Na to se sám sebe taky ptám," prskl. Co od něj chtěla slyšet? Netušil, jaké šílenství ji najednou posedlo, ale nemínil si to nechat líbit. Jistě, že jí sám řekl, že ho měla tehdy zabít, ale to ještě neznamenalo, že to myslel jako výzvu k tomu, aby to zkusila teď hned znovu. Co ji to vůbec napadlo? A vůbec. Vážně si myslela, že ho může porazit, teď, když byl relativně při síle a v dobrém stavu?
V první chvíli ho zaskočila a možná měla i o něco víc síly, než on, ale nedokázala se pohybovat tak rychle. Zazmítal sebou ve snaze se zpod ní vymanit, ale ona se v tu chvíli ohnala po jeho pleci. Ucítil bolest, nejspíš i protrhla kůži, ale to už toho měl právě dost. Ohnal se tesáky, chytil ji za kůži na tváři a odmítal ji pustit. Snažil se jí stáhnout hlavu dolů ke straně a zároveň se do ní opíral a dál ji kopal tlapami, aby ji ze sebe shodil. Prostě se všemi možnými prostředky snažil dostat ji dolů. Viděl rudě. Doufal, že ji její tesáky pořádně štípou. Zároveň se ale držel poněkud zpět, aniž by si to plně uvědomoval. Nechtěl jí vážně ublížit, ale zároveň měl chuť jí vyprášit kožich, vyprášit jí ho tak, že na to nikdy nezapomene. Dávalo to smysl? Nejspíš ne. Ale tak to prostě bylo. Zdánlivě odnikud se snesl krkavec a drápy i zobákem se po vlčici zezadu ohnal. Nejspíš nemohl způsobit moc velké poškození, ale bylo dost možné, že Tasa schytala nějaký ten klovanec. Stínovi hlavou proběhl rychlý otazník, co tu ten pták zase dělá a proč se do toho plete, ale stěžovat si nemínil a většinu soustředění stejně soustředil na to, aby Tasu svalil na studený led. Třeba ji to trochu schladí. Jemu tedy záda mrzla pořádně, jak se tak povaloval na ledovém podkladu. Mohla to být celkem malebná a příjemná procházka po zasněžené krajině, ale ne pro ně dva. Oni dva tohle asi prostě neuměli a nějaké romantické pocity z pohádkově zasněžené a zamrzlé krajiny jim taky zcela unikaly.

(kožich)
//Vodopády přes Armanské hory

Až na pohrdlivé odfkrnutí Tasa úplně zmlkla. Šedivák to bral jen jako další z jejích nálad. Tohle byla ještě ta lepší možnost. Preferoval nemluvnou Tasu před tou divně dětinsky praštěnou, ve kterou se měnila jindy. Mohli jít klidně mlčky. Jemu to bylo fuk. Momentálně neměl žádná moudra, která by se z ní snažil páčit, nic, čím by do ní vytrvale chtěl rýpat. Prostě zmlkl a kráčel za ní sněhem, který se sice z nebe sypat přestal, ale kolem nich ho bylo i tak dost. Místy z něj ještě trčela vyšší tráva, ale věděl, že to se brzy změní. Jeho běloba ho řezala do očí v kontrastu s jasně modrou oblohou, na které bylo úplně vymetýno a paprsky zimního slunce všechno vykreslovaly v detailech, které až bolely. Měl radši šedivou a tmavou zimu, tohle na něj bylo až příliš... veselé. Neměla snad zima být nejchmurnějším obdobím roku?
Oceňoval ale, že se mráz rozhodl dát si chvíli pohov. Jeho kožich na tom nebyl zrovna nejlíp. Sice mu za poslední rok stačil docela dobře dorůst, ale nejspíš už nikdy nebude takový, jaký býval. Stín se nenarodil jako žádný huňatý seveřan, avšak srst míval celkem normální, když si jeden zvládl odmyslet všechnu tu neupravenost, bláto, špínu, listí a větvičky, co si v něm často nosil. Teď byl takové oškubané kuře, kterému místy trčely delší chomáče, místy zase kratší a celkově mu jeho chlupy přišly jaksi řidší a méně izolující teplo, než dřív. To se asi stane, když vás někdo stáhne z kůže a při návratu k životu vám navlíknou první kožich, který jim přijde pod tlapy. Alespoň tak odhadoval, že se to stalo. Ten svůj zpátky dostat nemohl, odnesl si ho jeho mrtvolný společník. Každopádně ale vnímal zimu kolem dost zřetelně. Nedalo se říct, že by byl na chladné měsíce nějak připravený.
Tasa se šourala vpředu a on ji doběhl. Ohlédl se, jestli nezahlédne krkavce, a právě v tu chvíli se stalo něco, co vůbec nečekal. Smrtihlavka se po něm vrhla. Nečekal to a svalil se pod její váhou do sněhu, ale vzpamatoval se rychle. "Hrabe ti?" zasyčel, ale to už se převalovali a přetlačovali na zmrzlé zemi. Stín ji nakopl zadníma, když byla nad ním, v naději, že ji to přivede k rozumu, ale valili se pořád dál. Teď už viděl, že si její mlčení vyložil špatně. Kdoví, co se jí motalo v hlavě. Kdoví, co vymyslela. Že by se Tasa definitivně zbláznila? Ne. Spíš se rozhodla, že by pro jednou měla poslouchat to, co jí Stín říká. Šedý tenhle vývoj situace nečekal. Cítil se zcela neohrožen. Už snad zapomněl na malou kanibalku, která kdysi debatovala, jestli ho sežrat nebo nesežrat? Polevil v ostražitosti. Teď se bude muset ukázat, kdo z nich má na víc.

//VVJ

(vodopád)
//Mahtaë sever přes Rozkvetlé louky

Mířili si to blíž a blíž k horám a tak se kolem nich zrovna moc neoteplovalo. Spíš naopak. Stín ale mlčel. Docela mu vyhovovalo, že pro jednou cestu vybírá Tasa, i když to znamenalo, že je třeba zavede k nějaké ledové zkáze. Alespoň, že přestalo foukat. To se zima hned snášela líp, i když ji i tak dost cítil. Jeho kožich už nebyl, jako dřív. Lehce pokrčil rameny. "Asi mám hranice uctivosti někde jinde," utrousil. Obvykle mu bylo celkem jedno, když ho někdo nazýval havětí, zmetkem nebo třeba švábem, jako to dělal Norox, budiž k němu hniloba milostivá. Ne, že by za to děkoval, ale nemohl popírat jasnou pravdu. Jen ten krkavec ho nakrkl, když ho poslal, ať si políbí a pak z něj ještě dělal "kdejakého pobudu." Kdoví, proč mu záleželo na názoru nějakého opeřence, ale pokud šlo o celou tuhle záležitost, Stín z toho nechápal vlastně vůbec nic. "Možná jsi měla," přitakal, "ale co se dá dělat. Ostatně to můžeš vždycky napravit, kdyby sis to rozmyslela." Nevěřil, že by ho Tasa sežrala. Kdyby chtěla, mohla to udělat už mnohokrát.
Tlapy je dovedly k vodopádu. Stín si matně vzpomínal, že tu jednou byl a lovil tu z vody sladké ovoce. Dnes tu ale žádné nebylo a všechno vypadalo úplně jinak. Vodopád byl jako zalitý v ledu, místy visely rampouchy a jinde led zase vytvářel stěny a kaskády. Mráz ho obalil jako pavouk do kokonu. Obyčejné hučení vody se změnilo ve zlověstný rachot. Drnčení skryté pod povrchem, jako hněv vroucí přímo pod povrchem, připravený vybuchnout a zničit všechno kolem sebe. Znělo to lákavě a zároveň nebezpečně. Stín přišel o něco blíž, poslouchal chladnou píseň vodopádu se skutečným zájmem, zatímco Tasa už se vzdalovala. Chvíli ještě otálel, pak se otočil, aby ji dohnal. Koutkem oka přitom zahlédl krkavce, který se usadil na balvanu opodál. "Co ode mě chceš," zabručel, ale pták neodpověděl. Jen znovu tiše krákl. Šedivák zavrtěl hlavou a přešel do klusu, aby dohnal Tasu. Pro jeho dlouhé nohy to nebyl žádný problém. Po očku se ohlížel a viděl, že krkavec se s odstupem drží stále za nimi, tu poskakuje po zemi, tu kousek popoletí, vyletí na kámen nebo na větev stromu, ale zůstával stále v dohledu. Plížil se za nimi jako... stín. Potřásl hlavou a otočil se k vlčici. "Možná bychom to neměli brát tak těsně kolem hor, jestli ti pořád tak hrozně mrzne zadek," nadhodil doporučení, protože se mu zdálo, že Tasa dělá přímý opak toho, čemu se snažila zabránit. Krajina kolem nich kopcovatěla a vlnila se a jemu se nikam výš moc šplhat nechtělo. V nížině sice nefoukalo, ale nahoře to mohl být docela jiný příběh.

//Jižní Galtavar přes Armanské hory

(pozorování noční oblohy)
//Bukáč přes Mahtaë jih

Šoural se sněhem za Tasou a krkavce pustil z hlavy. Jen hloupý pták. Ať už to mělo znamenat cokoliv, teď byl pryč. Zmizel někam do noci, která byla stejně temná jako jeho peří. I když ne tak docela. Stín nikdy příliš nehleděl ke hvězdám - doslovně ani metaforicky. Byl tvorem, jehož zraky mířily spíše dolů, k hlíně a špíně a zetlelému listí. Přesto tam občas pohledem zabloudil a přesně to udělal i teď, jakmile vyšli ze skrytu stromů lesa. Nad hlavou jim zářily stovky, ne-li tisíce hvězd. Noc byla chladná a jasná a stejné bylo i světlo těch vzdálených sluncí, které jejich svět nezahřály. Hvězdy Stínovi přišly tvrdé a chladné a poněkud povýšenecké. Nelíbilo se mu, jak malý se pod jejich pohledem cítil. Když se nad ním teď klenula dokonale vymetená, dokonale čistá obloha, měl pocit mírné závrati. Jako by se jeho tlapy měly každou chvíli odlepit od země a on by se pak zřítil do nekonečné propasti vesmíru. Svět se s ním zhoupl a on upřel svoje oči zase před sebe. Tohle nebylo nic pro něj.
"To se přece nevylučuje," zakoulel očima, když se Tasa rozhodla chránit čest havěti, která jí žila v kožichu. Že se ji rozhodla pojmenovat na realitě vůbec nic neměnilo. Byla to prostě hmyzí havěť, která se od ostatní hmyzí havěti odlišovala jen tím, že mluvila. Donedávna by si myslel, že je to hloupost a že brouka slyší jenom Tasa, ale poslední dobou se mu začínalo zdát, že to brebentění v jejím kožichu slyší taky. Teď byla otázka, jestli to byla skutečnost nebo jen nějaká skupinová psychóza. Zatím se přikláněl k té první možnosti, jen kvůli své zkušenosti s krkavcem. Další, čím se její brouk lišil, byla délka jeho života. Nejspíš. Ne, že by někdy tak dopodrobna zkoumal hmyzí říši, ale měl dojem, že tahle broučí havěť většinou moc dlouho nežije. Rozhodně ne přes několik zim.
"Však jsem uctivý," protáhl. "Kdybych byl neuctivý, tak bys to rozhodně poznala." Nechával přece brouka na pokoji. Nemohla po něm snad chtít, aby ho nazýval tím praštěným jménem nebo se s ním snažil nějak napřímo komunikovat. Ten hmyz o to ostatně taky podle všeho nestál. Cosi si huhňal a huhlal, ale on mu vůbec nerozuměl a rozhodně neměl v plánu to luštit. "Třeba je ten pták něco podobného," pokrčil rameny, ale krkavce teď kolem nikde neviděl, i když by se nedivil, kdyby se zdržoval poblíž. Zdálo se mu, jako by pořád cítil jeho pohled, ačkoliv bylo dost možné, že si to jen představuje. Kráčeli dál studenou nocí a on se rozhodl, že nad tím nebude dál dumat, dokud se pták zase neobjeví. Pokud se ještě objeví. "Někam, kde tak nevyfukuje," navrhl, ale možná mohl šetřit dech, protože Tasa už si to mířila na otevřenou louku, místo, kde vyfukuje snad ze všeho nejvíc. Pokrčil rameny. Jemu to bylo jedno.

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

Jako by nestačilo, že se mu smál ten pták, teď se mu navíc šklebila ještě Tasa. Stáhl uši dozadu. Že neposlouchá, co se kolem ní děje, to bylo docela normální, ale zároveň i dost frustrující. Nejdřív ji nedokázal přesvědčit o tom, že mu vážně zmizela před očima a teď mu zase odmítala věřit, že na něj ten pták vážně promluvil. "Nesměj se, je to pravda," zamračil se a vzhlédl ke krkavci. "Řekni zase něco," vybídl ho, ale pták se tvářil jako největší neviňátko, tiše kráknul a neřekl ani píp. Dělal si z něj blázny, tak to bylo. Podruhé už se ho ale koulí srazit nepokusil. Bylo to marné. Celá tahle situace byla marná. "Však ty si taky povídáš s tamtou jakousi havětí," odfrkl si. Jestli měl krkavec pravdu v tom, co říkal, nebo ne, o to Stínovi ani tak moc nešlo. Šlo mu o princip. A taky o to, že nechápal, co je ten pták doopravdy zač a kde se vzal a že si sám nebyl jistý, jestli mu náhodou nešplouchá na maják. To asi těžko. Tohle je něco jiného.
Byl by nad tím asi schopný polemizovat, dokud by z něj nezůstala jen zmrzlá mrtvola, ale Tasu to naštěstí přestalo bavit dřív, než k tomu došlo. Místo toho začala cosi stavět. Pyramidu z červeného listí. Tvářila se přitom, jako by se o něj ohřívala. Stín chvíli otupěle hleděl na zplihlou hromádku listí mokrého jak kravská tlama, než zavrtěl hlavou. "A pak, kdo je tady blázen," zamrmlal si pod vousy a lehce se otřásl v závanu chladného větru. Takhle se přece oheň nedělal. I když by nebylo od věci nějaký teď mít. Jenže copak on věděl o rozdělávání ohně! Nebyly k tomu potřeba dva klacky nebo tak něco? Nevšímal si pokrákávání krkavce ani spršek sněhu, které jeho přelétání a poskakování ve větvích sypalo po chvilkách dolů, našel si pod tenkou pokrývkou sněhu dva klacky, ten větší přišlápl tlapou, menší a tenčí vzal do tlamy a začal do druhého mydlit hlava nehlava. Světe div se, nefungovalo to. Ani v nejmenším. Přinejlepším by se dalo říct, že vyluzoval hodně zvláštní hudbu, ovšem asi to nebylo něco, co byste chtěli poslouchat déle. Měl příšerný hudební sluch. "Snažil jsem se nám udělat skutečný oheň, abys věděla," zaškaredil se na Tasu, která s těmi svými stížnostmi nemohla ještě pět minut počkat. Určitě by na to přišel. Ale vypadalo to, že ona nemíní čekat už na nic, zvedla se a mířila pryč. "To se ti povedlo, génie," poznamenal krkavec. "A teď mluvit umíš, co?" zavrčel šedivák, zahodil klacek do sněhu a zamířil za vlčicí. Co jiného měl dělat? Taky se mu nechtělo tu jen tak trčet. "Zůstaň tady," doporučil ještě ptákovi důrazně a skoro se zdálo, že ho krkavec poslechl. Skoro. Jakmile se k němu vlk otočil zády, seskočil z větve a neslyšně se rozletěl pryč.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

Stín se začal otáčet, že půjde pryč, ale opeřenec se snesl shůry a uštědřil mu pořádný zobanec do ucha. Stín vykvikl jako podsvinče a ohnal se tesáky po krkavci, protože ať už mluvil nebo ne, ať už s ním cítil nějaké spojení nebo ne, tohle bylo moc! Ale pták už byl zase bezpečně usazený ve větvích, poskakoval s lehce pozvednutými křídly a krákal tónem, který byl zcela nepochybně posměšný. "Vedle," naklonil hlavu ke straně. "A být tebou to nedělám. Patříme k sobě a ty to cítíš," popichoval Stína nabádavě. "Já ti ukážu, co cítím," zasyčel Stín. Tasa jako by pro něj na chvíli ani neexistovala, což ale fungovalo, protože nejspíš neexistoval ani on pro ni. Zatímco on se hádal s krkavcem a momentálně uplácával velkou a tvrdou sněhovou kouli, kterou by ho mohl sestřelit z větve, ona si pročesávala kožich a nejspíš jí bylo všechno jedno. Tedy, dokud se ze svého transu zase neprobrala.
"Co s ním mám? Štípl mě. A řekl mi, ať si políbím. Ale to mu neprojde," opáčil šedivák. "Teď sleduj." Čapl kouli do tlamy, rozmáchl se... a jeho sněhová zbraň se mu v hubě rozpadla na kousky, přičemž jeden obzvlášť velký mu zajel přímo do krku. Stín polkl, protože neměl na výběr, jestli se nechtěl udávit kusem sněhu. Uplácaná ledovka byla příšerně studená. Vzápětí ucítil, jak se mu mráz vrací do hlavy a svíravá bolest se obalila těsně kolem jeho mozku. "Eughhh," vydralo se mu z tlamy nesrozumitelně, chytil se tlapou za čelo a zbytek polorozpuštěné koule mu zcela neškodně vytekl v podobě sněhové břečky na náprsenku. Celý se zkroutil a čekal, až to přejde. Trvalo to pár vteřin, ale jemu to přišlo mnohem delší. Krkavec rozjařeně zakrákal, ale neříkal už nic. Stín po něm střelil pohledem, jakmile toho byl opět schopen, ale začínalo mu být jasné, že tomu zvířeti asi ublížit nemůže. Nebo by neměl. Možná ho chránilo nějaké štěstí nebo magie, nebo k sobě možná vážně patřili, jak ten opeřenec tvrdil. Ale proč by to tak mělo být? On nechtěl k nikomu patřit. I když to byl krkavec. Přesto nemohl popřít, že to cítí. To zvláštní pnutí mezi nimi, jako kdyby si jejich mysli byly velice blízko. Koukala z toho nějaká čertovina.
"Je to nějaký... rarach nebo něco," ohlédl se na Tasu a poškubával špičkou ocasu. Ale on tomu přijde na kloub. Jen kdyby ho teď poslední dobou nepronásledovala taková hrozná smůla. "Slyšelas, co říkal?" Zavrtěl nad tím hlavou. Možná už mu zase přeskakovalo. Odkdy ptáci mluví? A odkdy by se s nimi měl cítit spjatý? Jenže, přemýšlel, on měl svůj vlastní hlas. Jeho bludy obvykle mluvily jeho vlastním hlasem, ale krkavec nezněl jako on. A navíc určitě nebyl bludem. Zobnul ho do ucha a Tasa ho taky viděla. Takže musel být skutečný. Co byl tedy zač a odkud se vzal?

"Však víš, jak to myslím," zamračil se. Dělala si z něj legraci nebo co? Spíš ne, usoudil nakonec. Prostě byla jen... zabedněná, jako vždycky. "Nevytahuješ věci, o kterých vůbec není potřeba mluvit ani tady neposkakuješ jako nějaký navedený kolouch," objasnil tedy nakonec své sdělení a pokrčil rameny. Neměl zvláštní potřebu to nějak zvlášť rozebírat. Čím dřív zapomenou na to, co se předtím stalo, tím líp. Aspoň pro něj.
Vypadalo to, že Smrtihlavce udělalo upřímnou radost jeho rozhodnutí tu zůstat. Ačkoliv tak úplně nebylo jeho. Prostě to tak dopadlo a on se tomu nebránil, jako list spadlý do řeky se prostě nechával unášet proudem. Co se stalo, stalo se. Vypadalo to, že teď prostě nějaký čas bude přebývat tady, dokud ho proud osudu nezanese zase někam dál. Když byla řeč o osudu... co ten krkavec? Neustále upoutával Stínovu pozornost, i když na něm nebylo na první pohled vůbec nic zvláštního. Neměl důvod se o něj zajímat, ulovit by ho nedokázal a ani se nezdálo, že by měl opeřenec namířeno k nějaké mršině, na které by se vlk mohl přiživit, tak proč se k němu musel neustále vracet pohledem?
Tasa se rozhodla, že toho má po krk a pokusila se opeřence vyděsit. Krkavec poskočil na větvi, až se dolů snesl jemný poprašek sněhu, pozvedl křídla a popuzeně krákl, ale to bylo celé. Nezdálo se, že by z ní měl nahnáno, dobře věděl, že na něj nedosáhne. "Ne, počkej," stál si šedivák tvrdohlavě za svým, když ho pobízela, aby šli. Měl dojem, že by měl něco udělat. Něco říct. Ale co by asi tak měl vykládat opeřenci? "Řekni 'nikdy víc'," plácl první hloupost, co ho napadla. "Polib si," opáčil pták. Stín pomalu mrkl. Asi čekal, že se něco stane, ale že k němu krkavec promluví krákavým, téměř posměšným hlasem, to tedy ne. "Prosím?" "Řekl jsem 'polib si'. Nejsem žádný kašpárek pro pobavení kdejakého pobudy." Stín znovu zamrkal, jednou, dvakrát, ale zjistil, že asi nemá slov. "Jo, mělas pravdu," sklopil pohled k Tase. "Je to jen blbej pták, jdeme pryč." Obrátil se ke krkavci zády a vykročil. Už neviděl, že jakmile to udělal, slétl opeřenec neslyšně z větve a namířil si to nad jeho záda s otevřeným zobákem připraveným k pořádnému výchovnému zobanci.

Protáhl obličej, když Tasa prohlásila, že ten, koho slyšel, byl ten hmyz, co si pěstovala v kožichu. No jasně. Netušil, koho slyšel, ale byl si skoro jistý, že brouk to nebyl. Tasa taky ne, její hlas poznal. Ale jestli to slyšela i ona, asi to nebyl ani žádný blud. "To je fuk," zabručel nakonec a rozhodl se nechat to plavat. Hlas odnikud jim nic podstatného nejspíš stejně nesděloval.
Zavděčit se Tase se mu občas zdálo téměř nemožné. Ne, že by se zrovna přetrhl snahou, pravda. "Nemám problém s množným číslem, když se chováš normálně," odsekl. Předtím od ní chtěl utíkat co nejdál, ale z toho nejhoršího rozhození se mezitím už vyspal a nejradši by se tvářil, že se to celé nikdy nestalo, aby na to hezky mohl zapomenout a pohřbít to někam do tmy, spolu s ostatním citovým nepořádkem. Ale to by mu to Tasa nesměla připomínat. Zavrtěl hlavou, trochu podrážděně si odfrkl a smazal rázným máchnutím tlapy všechny čáry a vlny, co do sněhu zatím načmáral. Při jejích dalších slovech si uvědomil, že Tase vlastně vůbec neřekl o jeho hovoru se Styx a o tom, co bylo jeho výsledkem. "To já už nejspíš taky. Přinejmenším můžu. Tvá sestra se rozhodla mě tady... uvítat," řekl a záměrně se nevyjádřil stejně, jako to řekla Styx. Řekla, že ho vítá do rodiny. To bylo slovo, které mu prostě nešlo přes tlamu a skutečnost, která byla hodně těžká na přijetí. Radši na to nemyslel.
Krkavec ve větvích ho chtě nechtěl zaujal. Nejdřív ho ignoroval, ale opeřenec poutal jeho pozornost. "Ano," přimhouřil oči. Vypadalo to, že vážně hledí spíš na něj. "Běž napřed, doženu tě," slyšel se, jak říká Tase, zatímco téměř hypnotizovaně hleděl do krkavcových očí, černých a lesklých jako dva plody smrtonosného rulíku. Něco cítil, téměř telepatický dotek na povrchu své mysli. Je to jen pták. Nic víc. Proč tedy od sebe nedokázali odtrhnout zrak?

Zábava se jim nedařila, počasí bylo vlezle chladné, zkrátka a dobře, Stín nemohl tvrdit, že by si momentálně svou existenci nějak zvlášť užíval. Přemýšlel, že by se mohl jít podívat, kam ta oživlá chcíplina dopadla a jestli se Tase nepodařilo ji úplně dorazit. Ale na co by mu vlastně taková vědomost byla? Mohl by akorát tak získat konečně tu pacičku pro štěstí, jenže jak tak koukal na Tasu, která ji nosila už delší dobu, nějak nevěřil, že to úplně funguje. Krom toho on už jeden talisman měl. I když netušil, co dělá a jestli vůbec něco, krom toho, že se z lebky občas linul jeho vlastní hlas, ovšem pouze ve chvílích, kdy měl pocit, že se mu mozek tak či tak rozpadá na kaši. To k němu občas promlouvaly i rybí hlavy nebo jiné mrtvoly, takže ptačí lebka v tomhle směru nebyla nijak výjimečná. Už se to dlouho nestalo, uvědomil si a byl celkem rád. Asi balancoval na hranici šílenství vratčeji, než jiní tvorové, ale to neznamenalo, že by přes ni nějak rád nahlížel.
Z myšlenek ho vytrhl hlas, který se ozval od Smrtihlavky. "Cože?" obrátil se na ni, ale úplně mu to nehrálo. Hlas se sice ozval z jejího směru, ale nezněl jako ona. "Říkalas něco?" nakrčil čelo, ale kdo jiný by to asi tak byl? Nikoho neviděl. Jen toho krkavce, a ten asi těžko něco říkal. Černý opeřenec v koruně buku zakrákal, jako by se té myšlence vysmíval, ale vlk si ho nevšímal. "Nojo, vlastně," odfrkl si otráveně a vykresloval tlapou v čerstvém sněhu nesmyslné klikyháky. Zapomněl, že vlastně existují i nějaké povinnosti. Asi ne pro něj, minimálně mu je nikdo na hřbet nenaložil a jestli Styx počítala s tím, že si je nabere sám, asi se trochu spletla. Vyhánět cizince ho bavilo, ale aby tu dobrovolně trčel a hlídal, to na něj nebylo. Jenže samotnému se mu do nějaké pustiny, kde mu akorát tak omrznou tlapy, taky moc nechtělo. "Takže je to asi jasné. Budeme tu trčet a zapustíme kořen," pronesl a znovu střelil pohledem k černému ptákovi, který se snesl o několik větví níž. Zdálo se, že si je prohlíží. Stín se zamračil. "Zdá se mi to, nebo na nás ten pták nějak hloupě zírá?" Jenže to bylo spíš naopak. Hleděl na ně až moc chytře. Nerad to přiznával, ale znepokojovalo ho to.