Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(kožich)
//Vodopády přes Armanské hory

Až na pohrdlivé odfkrnutí Tasa úplně zmlkla. Šedivák to bral jen jako další z jejích nálad. Tohle byla ještě ta lepší možnost. Preferoval nemluvnou Tasu před tou divně dětinsky praštěnou, ve kterou se měnila jindy. Mohli jít klidně mlčky. Jemu to bylo fuk. Momentálně neměl žádná moudra, která by se z ní snažil páčit, nic, čím by do ní vytrvale chtěl rýpat. Prostě zmlkl a kráčel za ní sněhem, který se sice z nebe sypat přestal, ale kolem nich ho bylo i tak dost. Místy z něj ještě trčela vyšší tráva, ale věděl, že to se brzy změní. Jeho běloba ho řezala do očí v kontrastu s jasně modrou oblohou, na které bylo úplně vymetýno a paprsky zimního slunce všechno vykreslovaly v detailech, které až bolely. Měl radši šedivou a tmavou zimu, tohle na něj bylo až příliš... veselé. Neměla snad zima být nejchmurnějším obdobím roku?
Oceňoval ale, že se mráz rozhodl dát si chvíli pohov. Jeho kožich na tom nebyl zrovna nejlíp. Sice mu za poslední rok stačil docela dobře dorůst, ale nejspíš už nikdy nebude takový, jaký býval. Stín se nenarodil jako žádný huňatý seveřan, avšak srst míval celkem normální, když si jeden zvládl odmyslet všechnu tu neupravenost, bláto, špínu, listí a větvičky, co si v něm často nosil. Teď byl takové oškubané kuře, kterému místy trčely delší chomáče, místy zase kratší a celkově mu jeho chlupy přišly jaksi řidší a méně izolující teplo, než dřív. To se asi stane, když vás někdo stáhne z kůže a při návratu k životu vám navlíknou první kožich, který jim přijde pod tlapy. Alespoň tak odhadoval, že se to stalo. Ten svůj zpátky dostat nemohl, odnesl si ho jeho mrtvolný společník. Každopádně ale vnímal zimu kolem dost zřetelně. Nedalo se říct, že by byl na chladné měsíce nějak připravený.
Tasa se šourala vpředu a on ji doběhl. Ohlédl se, jestli nezahlédne krkavce, a právě v tu chvíli se stalo něco, co vůbec nečekal. Smrtihlavka se po něm vrhla. Nečekal to a svalil se pod její váhou do sněhu, ale vzpamatoval se rychle. "Hrabe ti?" zasyčel, ale to už se převalovali a přetlačovali na zmrzlé zemi. Stín ji nakopl zadníma, když byla nad ním, v naději, že ji to přivede k rozumu, ale valili se pořád dál. Teď už viděl, že si její mlčení vyložil špatně. Kdoví, co se jí motalo v hlavě. Kdoví, co vymyslela. Že by se Tasa definitivně zbláznila? Ne. Spíš se rozhodla, že by pro jednou měla poslouchat to, co jí Stín říká. Šedý tenhle vývoj situace nečekal. Cítil se zcela neohrožen. Už snad zapomněl na malou kanibalku, která kdysi debatovala, jestli ho sežrat nebo nesežrat? Polevil v ostražitosti. Teď se bude muset ukázat, kdo z nich má na víc.

//VVJ

(vodopád)
//Mahtaë sever přes Rozkvetlé louky

Mířili si to blíž a blíž k horám a tak se kolem nich zrovna moc neoteplovalo. Spíš naopak. Stín ale mlčel. Docela mu vyhovovalo, že pro jednou cestu vybírá Tasa, i když to znamenalo, že je třeba zavede k nějaké ledové zkáze. Alespoň, že přestalo foukat. To se zima hned snášela líp, i když ji i tak dost cítil. Jeho kožich už nebyl, jako dřív. Lehce pokrčil rameny. "Asi mám hranice uctivosti někde jinde," utrousil. Obvykle mu bylo celkem jedno, když ho někdo nazýval havětí, zmetkem nebo třeba švábem, jako to dělal Norox, budiž k němu hniloba milostivá. Ne, že by za to děkoval, ale nemohl popírat jasnou pravdu. Jen ten krkavec ho nakrkl, když ho poslal, ať si políbí a pak z něj ještě dělal "kdejakého pobudu." Kdoví, proč mu záleželo na názoru nějakého opeřence, ale pokud šlo o celou tuhle záležitost, Stín z toho nechápal vlastně vůbec nic. "Možná jsi měla," přitakal, "ale co se dá dělat. Ostatně to můžeš vždycky napravit, kdyby sis to rozmyslela." Nevěřil, že by ho Tasa sežrala. Kdyby chtěla, mohla to udělat už mnohokrát.
Tlapy je dovedly k vodopádu. Stín si matně vzpomínal, že tu jednou byl a lovil tu z vody sladké ovoce. Dnes tu ale žádné nebylo a všechno vypadalo úplně jinak. Vodopád byl jako zalitý v ledu, místy visely rampouchy a jinde led zase vytvářel stěny a kaskády. Mráz ho obalil jako pavouk do kokonu. Obyčejné hučení vody se změnilo ve zlověstný rachot. Drnčení skryté pod povrchem, jako hněv vroucí přímo pod povrchem, připravený vybuchnout a zničit všechno kolem sebe. Znělo to lákavě a zároveň nebezpečně. Stín přišel o něco blíž, poslouchal chladnou píseň vodopádu se skutečným zájmem, zatímco Tasa už se vzdalovala. Chvíli ještě otálel, pak se otočil, aby ji dohnal. Koutkem oka přitom zahlédl krkavce, který se usadil na balvanu opodál. "Co ode mě chceš," zabručel, ale pták neodpověděl. Jen znovu tiše krákl. Šedivák zavrtěl hlavou a přešel do klusu, aby dohnal Tasu. Pro jeho dlouhé nohy to nebyl žádný problém. Po očku se ohlížel a viděl, že krkavec se s odstupem drží stále za nimi, tu poskakuje po zemi, tu kousek popoletí, vyletí na kámen nebo na větev stromu, ale zůstával stále v dohledu. Plížil se za nimi jako... stín. Potřásl hlavou a otočil se k vlčici. "Možná bychom to neměli brát tak těsně kolem hor, jestli ti pořád tak hrozně mrzne zadek," nadhodil doporučení, protože se mu zdálo, že Tasa dělá přímý opak toho, čemu se snažila zabránit. Krajina kolem nich kopcovatěla a vlnila se a jemu se nikam výš moc šplhat nechtělo. V nížině sice nefoukalo, ale nahoře to mohl být docela jiný příběh.

//Jižní Galtavar přes Armanské hory

(pozorování noční oblohy)
//Bukáč přes Mahtaë jih

Šoural se sněhem za Tasou a krkavce pustil z hlavy. Jen hloupý pták. Ať už to mělo znamenat cokoliv, teď byl pryč. Zmizel někam do noci, která byla stejně temná jako jeho peří. I když ne tak docela. Stín nikdy příliš nehleděl ke hvězdám - doslovně ani metaforicky. Byl tvorem, jehož zraky mířily spíše dolů, k hlíně a špíně a zetlelému listí. Přesto tam občas pohledem zabloudil a přesně to udělal i teď, jakmile vyšli ze skrytu stromů lesa. Nad hlavou jim zářily stovky, ne-li tisíce hvězd. Noc byla chladná a jasná a stejné bylo i světlo těch vzdálených sluncí, které jejich svět nezahřály. Hvězdy Stínovi přišly tvrdé a chladné a poněkud povýšenecké. Nelíbilo se mu, jak malý se pod jejich pohledem cítil. Když se nad ním teď klenula dokonale vymetená, dokonale čistá obloha, měl pocit mírné závrati. Jako by se jeho tlapy měly každou chvíli odlepit od země a on by se pak zřítil do nekonečné propasti vesmíru. Svět se s ním zhoupl a on upřel svoje oči zase před sebe. Tohle nebylo nic pro něj.
"To se přece nevylučuje," zakoulel očima, když se Tasa rozhodla chránit čest havěti, která jí žila v kožichu. Že se ji rozhodla pojmenovat na realitě vůbec nic neměnilo. Byla to prostě hmyzí havěť, která se od ostatní hmyzí havěti odlišovala jen tím, že mluvila. Donedávna by si myslel, že je to hloupost a že brouka slyší jenom Tasa, ale poslední dobou se mu začínalo zdát, že to brebentění v jejím kožichu slyší taky. Teď byla otázka, jestli to byla skutečnost nebo jen nějaká skupinová psychóza. Zatím se přikláněl k té první možnosti, jen kvůli své zkušenosti s krkavcem. Další, čím se její brouk lišil, byla délka jeho života. Nejspíš. Ne, že by někdy tak dopodrobna zkoumal hmyzí říši, ale měl dojem, že tahle broučí havěť většinou moc dlouho nežije. Rozhodně ne přes několik zim.
"Však jsem uctivý," protáhl. "Kdybych byl neuctivý, tak bys to rozhodně poznala." Nechával přece brouka na pokoji. Nemohla po něm snad chtít, aby ho nazýval tím praštěným jménem nebo se s ním snažil nějak napřímo komunikovat. Ten hmyz o to ostatně taky podle všeho nestál. Cosi si huhňal a huhlal, ale on mu vůbec nerozuměl a rozhodně neměl v plánu to luštit. "Třeba je ten pták něco podobného," pokrčil rameny, ale krkavce teď kolem nikde neviděl, i když by se nedivil, kdyby se zdržoval poblíž. Zdálo se mu, jako by pořád cítil jeho pohled, ačkoliv bylo dost možné, že si to jen představuje. Kráčeli dál studenou nocí a on se rozhodl, že nad tím nebude dál dumat, dokud se pták zase neobjeví. Pokud se ještě objeví. "Někam, kde tak nevyfukuje," navrhl, ale možná mohl šetřit dech, protože Tasa už si to mířila na otevřenou louku, místo, kde vyfukuje snad ze všeho nejvíc. Pokrčil rameny. Jemu to bylo jedno.

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

Jako by nestačilo, že se mu smál ten pták, teď se mu navíc šklebila ještě Tasa. Stáhl uši dozadu. Že neposlouchá, co se kolem ní děje, to bylo docela normální, ale zároveň i dost frustrující. Nejdřív ji nedokázal přesvědčit o tom, že mu vážně zmizela před očima a teď mu zase odmítala věřit, že na něj ten pták vážně promluvil. "Nesměj se, je to pravda," zamračil se a vzhlédl ke krkavci. "Řekni zase něco," vybídl ho, ale pták se tvářil jako největší neviňátko, tiše kráknul a neřekl ani píp. Dělal si z něj blázny, tak to bylo. Podruhé už se ho ale koulí srazit nepokusil. Bylo to marné. Celá tahle situace byla marná. "Však ty si taky povídáš s tamtou jakousi havětí," odfrkl si. Jestli měl krkavec pravdu v tom, co říkal, nebo ne, o to Stínovi ani tak moc nešlo. Šlo mu o princip. A taky o to, že nechápal, co je ten pták doopravdy zač a kde se vzal a že si sám nebyl jistý, jestli mu náhodou nešplouchá na maják. To asi těžko. Tohle je něco jiného.
Byl by nad tím asi schopný polemizovat, dokud by z něj nezůstala jen zmrzlá mrtvola, ale Tasu to naštěstí přestalo bavit dřív, než k tomu došlo. Místo toho začala cosi stavět. Pyramidu z červeného listí. Tvářila se přitom, jako by se o něj ohřívala. Stín chvíli otupěle hleděl na zplihlou hromádku listí mokrého jak kravská tlama, než zavrtěl hlavou. "A pak, kdo je tady blázen," zamrmlal si pod vousy a lehce se otřásl v závanu chladného větru. Takhle se přece oheň nedělal. I když by nebylo od věci nějaký teď mít. Jenže copak on věděl o rozdělávání ohně! Nebyly k tomu potřeba dva klacky nebo tak něco? Nevšímal si pokrákávání krkavce ani spršek sněhu, které jeho přelétání a poskakování ve větvích sypalo po chvilkách dolů, našel si pod tenkou pokrývkou sněhu dva klacky, ten větší přišlápl tlapou, menší a tenčí vzal do tlamy a začal do druhého mydlit hlava nehlava. Světe div se, nefungovalo to. Ani v nejmenším. Přinejlepším by se dalo říct, že vyluzoval hodně zvláštní hudbu, ovšem asi to nebylo něco, co byste chtěli poslouchat déle. Měl příšerný hudební sluch. "Snažil jsem se nám udělat skutečný oheň, abys věděla," zaškaredil se na Tasu, která s těmi svými stížnostmi nemohla ještě pět minut počkat. Určitě by na to přišel. Ale vypadalo to, že ona nemíní čekat už na nic, zvedla se a mířila pryč. "To se ti povedlo, génie," poznamenal krkavec. "A teď mluvit umíš, co?" zavrčel šedivák, zahodil klacek do sněhu a zamířil za vlčicí. Co jiného měl dělat? Taky se mu nechtělo tu jen tak trčet. "Zůstaň tady," doporučil ještě ptákovi důrazně a skoro se zdálo, že ho krkavec poslechl. Skoro. Jakmile se k němu vlk otočil zády, seskočil z větve a neslyšně se rozletěl pryč.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

Stín se začal otáčet, že půjde pryč, ale opeřenec se snesl shůry a uštědřil mu pořádný zobanec do ucha. Stín vykvikl jako podsvinče a ohnal se tesáky po krkavci, protože ať už mluvil nebo ne, ať už s ním cítil nějaké spojení nebo ne, tohle bylo moc! Ale pták už byl zase bezpečně usazený ve větvích, poskakoval s lehce pozvednutými křídly a krákal tónem, který byl zcela nepochybně posměšný. "Vedle," naklonil hlavu ke straně. "A být tebou to nedělám. Patříme k sobě a ty to cítíš," popichoval Stína nabádavě. "Já ti ukážu, co cítím," zasyčel Stín. Tasa jako by pro něj na chvíli ani neexistovala, což ale fungovalo, protože nejspíš neexistoval ani on pro ni. Zatímco on se hádal s krkavcem a momentálně uplácával velkou a tvrdou sněhovou kouli, kterou by ho mohl sestřelit z větve, ona si pročesávala kožich a nejspíš jí bylo všechno jedno. Tedy, dokud se ze svého transu zase neprobrala.
"Co s ním mám? Štípl mě. A řekl mi, ať si políbím. Ale to mu neprojde," opáčil šedivák. "Teď sleduj." Čapl kouli do tlamy, rozmáchl se... a jeho sněhová zbraň se mu v hubě rozpadla na kousky, přičemž jeden obzvlášť velký mu zajel přímo do krku. Stín polkl, protože neměl na výběr, jestli se nechtěl udávit kusem sněhu. Uplácaná ledovka byla příšerně studená. Vzápětí ucítil, jak se mu mráz vrací do hlavy a svíravá bolest se obalila těsně kolem jeho mozku. "Eughhh," vydralo se mu z tlamy nesrozumitelně, chytil se tlapou za čelo a zbytek polorozpuštěné koule mu zcela neškodně vytekl v podobě sněhové břečky na náprsenku. Celý se zkroutil a čekal, až to přejde. Trvalo to pár vteřin, ale jemu to přišlo mnohem delší. Krkavec rozjařeně zakrákal, ale neříkal už nic. Stín po něm střelil pohledem, jakmile toho byl opět schopen, ale začínalo mu být jasné, že tomu zvířeti asi ublížit nemůže. Nebo by neměl. Možná ho chránilo nějaké štěstí nebo magie, nebo k sobě možná vážně patřili, jak ten opeřenec tvrdil. Ale proč by to tak mělo být? On nechtěl k nikomu patřit. I když to byl krkavec. Přesto nemohl popřít, že to cítí. To zvláštní pnutí mezi nimi, jako kdyby si jejich mysli byly velice blízko. Koukala z toho nějaká čertovina.
"Je to nějaký... rarach nebo něco," ohlédl se na Tasu a poškubával špičkou ocasu. Ale on tomu přijde na kloub. Jen kdyby ho teď poslední dobou nepronásledovala taková hrozná smůla. "Slyšelas, co říkal?" Zavrtěl nad tím hlavou. Možná už mu zase přeskakovalo. Odkdy ptáci mluví? A odkdy by se s nimi měl cítit spjatý? Jenže, přemýšlel, on měl svůj vlastní hlas. Jeho bludy obvykle mluvily jeho vlastním hlasem, ale krkavec nezněl jako on. A navíc určitě nebyl bludem. Zobnul ho do ucha a Tasa ho taky viděla. Takže musel být skutečný. Co byl tedy zač a odkud se vzal?

"Však víš, jak to myslím," zamračil se. Dělala si z něj legraci nebo co? Spíš ne, usoudil nakonec. Prostě byla jen... zabedněná, jako vždycky. "Nevytahuješ věci, o kterých vůbec není potřeba mluvit ani tady neposkakuješ jako nějaký navedený kolouch," objasnil tedy nakonec své sdělení a pokrčil rameny. Neměl zvláštní potřebu to nějak zvlášť rozebírat. Čím dřív zapomenou na to, co se předtím stalo, tím líp. Aspoň pro něj.
Vypadalo to, že Smrtihlavce udělalo upřímnou radost jeho rozhodnutí tu zůstat. Ačkoliv tak úplně nebylo jeho. Prostě to tak dopadlo a on se tomu nebránil, jako list spadlý do řeky se prostě nechával unášet proudem. Co se stalo, stalo se. Vypadalo to, že teď prostě nějaký čas bude přebývat tady, dokud ho proud osudu nezanese zase někam dál. Když byla řeč o osudu... co ten krkavec? Neustále upoutával Stínovu pozornost, i když na něm nebylo na první pohled vůbec nic zvláštního. Neměl důvod se o něj zajímat, ulovit by ho nedokázal a ani se nezdálo, že by měl opeřenec namířeno k nějaké mršině, na které by se vlk mohl přiživit, tak proč se k němu musel neustále vracet pohledem?
Tasa se rozhodla, že toho má po krk a pokusila se opeřence vyděsit. Krkavec poskočil na větvi, až se dolů snesl jemný poprašek sněhu, pozvedl křídla a popuzeně krákl, ale to bylo celé. Nezdálo se, že by z ní měl nahnáno, dobře věděl, že na něj nedosáhne. "Ne, počkej," stál si šedivák tvrdohlavě za svým, když ho pobízela, aby šli. Měl dojem, že by měl něco udělat. Něco říct. Ale co by asi tak měl vykládat opeřenci? "Řekni 'nikdy víc'," plácl první hloupost, co ho napadla. "Polib si," opáčil pták. Stín pomalu mrkl. Asi čekal, že se něco stane, ale že k němu krkavec promluví krákavým, téměř posměšným hlasem, to tedy ne. "Prosím?" "Řekl jsem 'polib si'. Nejsem žádný kašpárek pro pobavení kdejakého pobudy." Stín znovu zamrkal, jednou, dvakrát, ale zjistil, že asi nemá slov. "Jo, mělas pravdu," sklopil pohled k Tase. "Je to jen blbej pták, jdeme pryč." Obrátil se ke krkavci zády a vykročil. Už neviděl, že jakmile to udělal, slétl opeřenec neslyšně z větve a namířil si to nad jeho záda s otevřeným zobákem připraveným k pořádnému výchovnému zobanci.

Protáhl obličej, když Tasa prohlásila, že ten, koho slyšel, byl ten hmyz, co si pěstovala v kožichu. No jasně. Netušil, koho slyšel, ale byl si skoro jistý, že brouk to nebyl. Tasa taky ne, její hlas poznal. Ale jestli to slyšela i ona, asi to nebyl ani žádný blud. "To je fuk," zabručel nakonec a rozhodl se nechat to plavat. Hlas odnikud jim nic podstatného nejspíš stejně nesděloval.
Zavděčit se Tase se mu občas zdálo téměř nemožné. Ne, že by se zrovna přetrhl snahou, pravda. "Nemám problém s množným číslem, když se chováš normálně," odsekl. Předtím od ní chtěl utíkat co nejdál, ale z toho nejhoršího rozhození se mezitím už vyspal a nejradši by se tvářil, že se to celé nikdy nestalo, aby na to hezky mohl zapomenout a pohřbít to někam do tmy, spolu s ostatním citovým nepořádkem. Ale to by mu to Tasa nesměla připomínat. Zavrtěl hlavou, trochu podrážděně si odfrkl a smazal rázným máchnutím tlapy všechny čáry a vlny, co do sněhu zatím načmáral. Při jejích dalších slovech si uvědomil, že Tase vlastně vůbec neřekl o jeho hovoru se Styx a o tom, co bylo jeho výsledkem. "To já už nejspíš taky. Přinejmenším můžu. Tvá sestra se rozhodla mě tady... uvítat," řekl a záměrně se nevyjádřil stejně, jako to řekla Styx. Řekla, že ho vítá do rodiny. To bylo slovo, které mu prostě nešlo přes tlamu a skutečnost, která byla hodně těžká na přijetí. Radši na to nemyslel.
Krkavec ve větvích ho chtě nechtěl zaujal. Nejdřív ho ignoroval, ale opeřenec poutal jeho pozornost. "Ano," přimhouřil oči. Vypadalo to, že vážně hledí spíš na něj. "Běž napřed, doženu tě," slyšel se, jak říká Tase, zatímco téměř hypnotizovaně hleděl do krkavcových očí, černých a lesklých jako dva plody smrtonosného rulíku. Něco cítil, téměř telepatický dotek na povrchu své mysli. Je to jen pták. Nic víc. Proč tedy od sebe nedokázali odtrhnout zrak?

Zábava se jim nedařila, počasí bylo vlezle chladné, zkrátka a dobře, Stín nemohl tvrdit, že by si momentálně svou existenci nějak zvlášť užíval. Přemýšlel, že by se mohl jít podívat, kam ta oživlá chcíplina dopadla a jestli se Tase nepodařilo ji úplně dorazit. Ale na co by mu vlastně taková vědomost byla? Mohl by akorát tak získat konečně tu pacičku pro štěstí, jenže jak tak koukal na Tasu, která ji nosila už delší dobu, nějak nevěřil, že to úplně funguje. Krom toho on už jeden talisman měl. I když netušil, co dělá a jestli vůbec něco, krom toho, že se z lebky občas linul jeho vlastní hlas, ovšem pouze ve chvílích, kdy měl pocit, že se mu mozek tak či tak rozpadá na kaši. To k němu občas promlouvaly i rybí hlavy nebo jiné mrtvoly, takže ptačí lebka v tomhle směru nebyla nijak výjimečná. Už se to dlouho nestalo, uvědomil si a byl celkem rád. Asi balancoval na hranici šílenství vratčeji, než jiní tvorové, ale to neznamenalo, že by přes ni nějak rád nahlížel.
Z myšlenek ho vytrhl hlas, který se ozval od Smrtihlavky. "Cože?" obrátil se na ni, ale úplně mu to nehrálo. Hlas se sice ozval z jejího směru, ale nezněl jako ona. "Říkalas něco?" nakrčil čelo, ale kdo jiný by to asi tak byl? Nikoho neviděl. Jen toho krkavce, a ten asi těžko něco říkal. Černý opeřenec v koruně buku zakrákal, jako by se té myšlence vysmíval, ale vlk si ho nevšímal. "Nojo, vlastně," odfrkl si otráveně a vykresloval tlapou v čerstvém sněhu nesmyslné klikyháky. Zapomněl, že vlastně existují i nějaké povinnosti. Asi ne pro něj, minimálně mu je nikdo na hřbet nenaložil a jestli Styx počítala s tím, že si je nabere sám, asi se trochu spletla. Vyhánět cizince ho bavilo, ale aby tu dobrovolně trčel a hlídal, to na něj nebylo. Jenže samotnému se mu do nějaké pustiny, kde mu akorát tak omrznou tlapy, taky moc nechtělo. "Takže je to asi jasné. Budeme tu trčet a zapustíme kořen," pronesl a znovu střelil pohledem k černému ptákovi, který se snesl o několik větví níž. Zdálo se, že si je prohlíží. Stín se zamračil. "Zdá se mi to, nebo na nás ten pták nějak hloupě zírá?" Jenže to bylo spíš naopak. Hleděl na ně až moc chytře. Nerad to přiznával, ale znepokojovalo ho to.

Těšil se, že si s tím skrčkem užijí trochu zábavy, ovšem vlče bylo slabším kusem, než se na první pohled mohlo zdát. Jakmile ho Tasa trochu skřípla, zcela zmlklo, ochablo, prostě jako by ho opustila duše. Žádné vřískání, prosby o smilování, prostě nic. "Možná jsi to moc zmáčkla," navrhl a otráveně do malé vlčice šťouchl tlapou. Ne, že by počítal s nějakou změnou. Také že žádná nepřišla. Prostě měli po zábavě. "Ne. Obzvlášť ne mršinu, co je ještě naživu," nakrčil čenich. Na požírání vlastního druhu nikdy choutky úplně neměl a navíc se mu zdálo, že vlče stejně ještě dýchá, ovšem žádná zábava s ním už být neměla. Snad jen uspokojení z pohledu na to, jak jeho tělíčko opisuje krásný oblouk, když ho Tasa svižným hodem vyhodila z lesa, jako by to byl jen nějaký kus hadru. Mlaskl. "Ta dnešní mládež," pronesl pohrdavě. "Jedna hrozba smrti a hned přijdou o rozum." Tasa měla pravdu, nic nevydrží. Pf. To on si svoje mindráky a strachy z dětství hezky pěstoval, udržoval a rozvíjel a hele, jaký dokonale vyrovnaný jedinec z něj vyrostl.
Z Tasina zadního konce vyšel známý smrad a zazněla fanfára, kterou se rozhodl považovat za ukončení této dosti ubohé kapitoly. Loudavě popošel mezi stromy mimo zamořené území a tlapou odhrábl vrstvičku sněhu, která se začínala usazovat na zemi. Značně se ochladilo. Trochu se otřásl, jeho kožich už nebyl, co dřív, ačkoliv na tom byl lépe, než minulou zimu. "Nevím. Každá zábava se nám hned zkazí," zabručel jako trucovité děcko. S Děvenkou to nevyšlo, pískací hračka se jim rozbila, tohle ho nebavilo. Nejradši by se na všechno vykašlal. Zvedl hlavu ke korunám stromů, které nyní byly zcela holé. Jen ve větvích nejbližšího buku posedával velký krkavec a čistil si peří. Stína nijak zvlášť nezaujal. "Můžem se jít někam porozhlídnout, jestli nenajdeme něco zajímavého jinde. Už mi tenhle les trochu leze na mozek. Tobě ne?"

Trochu se za Tasou loudal, takže k tomu zakrslíkovi, který nejspíš netušil, že právě plave se žraloky, dorazil až jako druhý a tak trošku přeslechl začátek konverzace. To pro něj ovšem nebylo nijak podstatné. Nepotřeboval slyšet všechno, aby věděl, jak by s tím skrčkem rád naložil. Pořád naháněli vlčata po všech čertech a teď jim jedno spadne přímo pod nos? To byla šance na zábavu, kterou nemínil promarnit. "Nevypadá nějak moc užitečně," podotkl. Šišlavá mluva skrčka ho tahala za uši. Dráždilo ho to. Když bylo něco tak pitomé, že to ani nezvládalo pořádně mluvit, k čemu by jim to asi tak mohlo být? "Spíš by jich sem mohlo přivést ještě víc, jestli začne vyšilovat," prohodil zamyšleně a nějaké blekotání mu šlo jedním uchem tam, druhým ven, dokud se tedy nezačalo týkat přímo jeho vlastní osoby.
Jakmile na něj totiž padl zrak malé vlčice, jako by do jejího srdce padla hrůza. Měl by se nejspíš cítit poctěn. Vlče na něj statečně - a bláhově, velmi velmi bláhově - vycenilo bílé perličky, které mu byly spíš pro smích. "Ani jedno ti tedy nepomůže, princezno," odhalil jí na oplátku svoje zažloutlé tesáky v širokém úšklebku a sledoval, jak se skrček plazí k zadním nohám Tasy, zatímco z mladé tlamky na něj pršely nadávky. A taky konstatování faktu, že je samec, což kdoví proč také zaznělo jako urážka. On se však uraženě necítil. "A teď mi řekni něco, co nevím," štěkl smíchy a přiskočil blíže, když se Tasa pustila do díla a přišpendlila vlče k zemi. Měla to podle všeho hezky pod kontrolou, ale přece jen chtěl být co nejblíž. Nejen proto, že chtěl mít jistotu, že ten malý červ jen tak nepláchne, ale i kvůli tomu, že se ho vlče zcela zjevně bálo. Tak ať si ho prohlédne v celé kráse, no ne? "Vlezla jsi vážně do špatnýho lesa," mlaskl.

Chvíli si myslel, že mu Tasa snad vyhodí obsah svého žaludku přímo k nohám. Bezmyšlenkovitě ucouvl z dosahu, protože to nechtěl schytat, ale vlčici se povedlo své útroby udržet na uzdě. Asi to nebylo nijak překvapující, vždycky měl dojem, že zrovna Tasa má celkem silný žaludek. Hlavní bylo, že i jemu se povedlo ovládnout touhu jí trochu přeorganizovat obličej. Nebylo by moudré jí ubližovat a i když zrovna nesmírnou moudrostí neoplýval, tohle si ještě domyslet dokázal. Zato Děvenka... Jen počkej, až se mi dostaneš do tlap. Ty za to zaplatíš. Už si to v hlavě maloval, ale prozatím musel touhu po pomstě odložit. Hnědá už teď byla asi dávno za doly a za horami. Času ale bylo dost a na každého jednou dojde. Tím se Stín utěšoval. "Když myslíš," pokrčil rameny na Tasinu nabídku kosti a zamířil za ní, protože stejně neměl co lepšího na práci. "A já to příště vynahradím Děvence. Nemůžu ji nechat bez odměny, to by bylo kruté," mrmlal si a šklebil se, jak si to už celé představoval.
Nedošli příliš daleko, když jim k čenichům dolehl cizí pach a Stína v uších zadrásalo kvílivé zakníkání. "Něco pisklavého, co si říká o problém," opáčil Tase. Brzy se jim naskytl výhled na onoho tvora. Bylo to malé bílé vlče, které se tady potloukalo bez jakéhokoliv doprovodu, ačkoliv pach naznačoval, že tu ještě před chvílí někdo byl. Donesl to sem někdo, kdo je moc velký srab, než aby to sám zabil? Máme za ně dělat špinavou práci? Sledoval to bílé stvoření chladně a lehce se ježil. Nechtěl tady žádné upištěné, usoplené, stupidní tvory. Tasa se s vlčetem však začala dávat do řeči. "Měli bysme se toho zrovna zbavit. Však se na to podívej, to nám nic dobrýho nepřinese," zabručel.

To se tedy vážně povedlo. Nejen, že Děvenka prchala bez úhony, ještě se jim předtím vysmála, což Stína vytáčelo na nejvyšší možnou míru. Nejradši by se za ní pustil, urval jí uši a ukázal jí, zač je toho loket, ale to by si z něj nemohla Tasa udělat trampolínu. Tasa to všechno podělala, zavrčel si a konečně se začal štrachat na nohy, když z něj šedivá milostivě slezla. "Zatracená práce!" vrčel a ježil se, ale hněv, který původně směřoval na Děvenku, teď měl jen jediný cíl, na který se mohl obrátit. "Ne, to tedy nejsem," vyštěkl v odpověď a stáhl uši dozadu, naježený jako podrážděná kočka. V tu chvíli neměl ani na mysli fakt, že mu Tasa trochu přerovnala žebra a tak ho při každém hlubším nádechu bodlo na hrudi, soustředil se spíš na svůj mentální stav, který nebyl zrovna slavný ani za těch nejlepších okolností. "Skoro jsme ji už krucinál měli," vztekal se, zatímco vlčice se před ním krčila, jako by ji už už mlátil. To ho vytáčelo ještě víc. Možná by si to vážně měl vynahradit. Pocuchat fasádu tady Tase, aby si konečně začala dávat pozor na ty svoje tlapy a taky aby už nikdy neřekla to, co říkala předtím. Rád by na to zapomenul, ale její slova měl nejspíš trvale vypálená do paměti. Zavrčel a přikrčil se, jako by se po ní chystal skočit. To je špatný nápad. Na chvíli se ozval hlas rozumu. Nemůžeš ji dorasovat. Je to přece Tasa. Jasně. Jeho jediná spojenkyně. A přesto si nepřál nic jiného, než jí dát aspoň pořádnou facku, až by se jí hlava otočila kousavým dozadu.
Jak tam tak pár vteřin přikrčeně stál, vrčel a sváděl vnitřní boj, netušil, že vztek, který se snažil potlačit, byl přesně tím, co k probuzení potřebovala magie, která mu skrytá kolovala v žilách. O nějaké magii halucinací neměl ani ponětí a už vůbec ne o tom, že se právě v tu chvíli zaměřila na Tasu, která mohla pocítit krátkodobý, ale zato náhlý a nečekaný nával nevolnosti. Věděl jen, že se najednou cítí celkem unaveně a taky se mu nečekaně ulevilo. Jako by Tase tu facku vážně vrazil. Ale pokud věděl, nezkřivil jí ani vlásek. A vůbec. "A vůbec," zopakoval svou myšlenku nahlas, narovnal se a zježené chlupy mu začínaly přiléhat zpět k tělu. "Přestaň se tady krčit jako skrčenec. Pěkně jsi to podělala, ale stejně za to ze všechno nejvíc může ta slizká zmije. Děvenka. Ta vlčice má takové štěstí, až to vůbec není pěkný. S tím by se mělo něco udělat."

"Otroka a až nás přestane bavit, tak rohožku," zasmál se Stín, kterému se zase pro jednou pořádně rozproudila krev v jeho jinak netečném těle. "Tuhle kožešinu bych pro Styx i klidně stáhl," olízl si tesáky a už se vrhal po Děvence, která hleděla, aby odtud co nejrychleji vycouvala. Příliš pomalu. Stín ji dostihnul a vrazil do ní plnou silou, takže ji rozhodil z rovnováhy. Už se viděl, jak jejich nové služce dělá pěkné znamínko na čenich, aby bylo jasné, že patří k nim a aby na to také už nikdy nemohla zapomenout. Vlčice se zřítila k zemi a on se ji snažil vší silou udržet. Nebylo to tak snadné, protože i jeho ten náraz chvilkově rozhodil a Děvenka nezůstala tak zaskočená, jak by doufal a hned se začala stavět na nohy. Klouzala z jeho sevření. "Mor aby tě vzal," zavrčel a vymrštil se na nohy. Tentokrát po ní mínil skočit, pověsit se jí na hřbet a prostě ji nepustit... jenže to by ho nesměla ze strany srazit nějaká neřízená střela. Nejdřív vůbec nevěděl, co to bylo, jen že ho něco strašně praštilo a povalilo k zemi, div že si nevyrazil dech. Až vleže na mokrém listí zjistil, co to bylo. Tasa, samozřejmě. Pokusil se ji setřást a postavit se, ale o to samé se snažila i ona, takže se jen dosti uboze váleli na zemi v jednom klubku a nedostávali se nikam. Tasa mu přitom solidně šlapala po hrudníku. "Počkej, počkej! Přestaň s tím!" hulákal, jak jen mu to v tu chvíli šlo, protože sotva popadal dech a jen čekal, kdy začnou praskat žebra.

Děvenka pronesla, že proti magičům nic nemá a Stín hned věděl, že to byla chyba. Tolik nápověd jí Tasa dala k tomu, co správně říkat, aby se vyvlékla z potíží a ona se přesto sama takhle hloupě nachytá. Lehce si odfrkl. Některým vlkům by asi nepomohly ani všechny nápovědy světa. Smutné. "To rozhodně je," přitakal. Věřil ve skutečnosti, že je hnědá vlčice nějakým nepřítelem? Ne tak docela. Nemyslel si, že by byla nebezpečná. Jen hloupá. Ale jednoznačně chtěl, aby alespoň ochutnala trošku pomsty a chtěl přitom také mít Smrtihlavku po svém boku - a jak lépe toho docílit, než nazvat cizinku na území nepřítelem? V rámci zjednodušení to tak stejně bylo nejlepší. Detaily můžou probírat později, až bude tulačka beze jména pryč. Teď na nich nezáleželo.
Už kolem ní kroužili oba, jako supi nebo jako hladoví žraloci. Viděl, že je napjatá, ale nesnažila se utíkat ani bojovat. Prozatím. Vyštěkla na něj otázku, o které už dávno sám přemýšlel a tedy na ni hned neodpovídal a pohlédl na Tasu, která se zastavila na druhé straně. "Myslím, že bychom si ji měli poznačit," pronesl zadumaně a zaostřil na Děvenku. "Aby na nás měla nějakou hezkou památku, suvenýr z návštěvy." S tím se přikrčil a konečně vyrazil proti vlčici. Rozhodl se, že je mu fuk, kde jí tu značku udělá, hlavně, když to bude hotovo. Vrazil do jejího boku ve snaze povalit ji na zem, aby ji mohli snáz přidržet a nefrnkla jim. Nebyl zrovna těžká váha, ale byl odhodlaný a navíc počítal s pomocí od Tasy.

Smrtihlavku momentálně nejvíc zajímalo, jestli Děvenka ráda dělala problémy magičům. Hnědá vlčice to ale podle všeho vůbec nechápala. Stín se nijak neurazil, že byl jakožto zástupce magičů nazván nechutnou poskvrnou přírody, protože to nepochybně byla pravda a té nemělo smysl vzdorovat. Něco mu ale říkalo, že Děvenka nebude příliš nadšená z vyhlídky na to, že by měla jít někam dělat problémy. Už vůbec, že by se do něčeho takového pouštěla s nimi. On sám by s ní taky nikam jít nechtěl.
Tasa se jí představila, ale ona neodpověděla. Její jméno mu možná mělo zůstat utajené navždy. To však nebylo ničím, co by překáželo. Záleželo mu hlavně na tom, že Tasa s ním souhlasila - nemohli teď už vlčici propustit jenom tak. Jak by to vypadalo? Že si sem každý může nakráčet, jak jen se mu to zlíbí? Stín zjišťoval, že tahle ochrana území je celkem dobrou zábavou. Skoro se tomu až divil. Možná se měl do nějakého vlčího spolku vetřít už dávno... Ale nakonec to vlastně bylo fuk. Tenhle mu zatím zcela vyhovoval. "Já ti řeknu, co je zač," ušklíbl se. "Zbabělec, co se ani nepokusí bít o svoji vlastní kůži a radši se uchyluje ke špinavým trikům." Nemínil jí zapomenout, že ho místo boje hodila do řeky. "A teď se rozhodla pokoušet svoje stěstí zase tady... ale já si myslím, že bychom jí měli dát za vyučenou. Nechat jí nějakou památku, aby si pořádně zapsala za ucho, kam nemá strkat čumák." Udělal pár slídivých kroků k Děvence a přemýšlel. Mohli by jí utrhnout i to druhé ucho... nebo jí udělat nějaký parádní šlinec na čumák. Nebo snad na tlapu? Pomalu ji začal obcházet a prohlížel si ji jako nějakou flákotu.