Gallirea - Příspěvky uživatele

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Tlapy ho nesly dál po Tasiné stopě. Oteplovalo se, ale vlčice šla podle všeho pořád dál. Neviděl ji, ale stopovat ji nebylo nijak těžké. Navíc mluvila o horách na jihu. Tam jistě musela být. "Notak?" připomněl se opeřenec po chvíli, kdy Stín mlčel. "Nejsi hlupák, Stíne. Jen ho ze sebe děláš, když se ti to hodí." K čemu že mu měl být tenhle otrava dobrý? Možná by měl zvolit Tasy přístup a prostě ho sežrat. Pravda ale byla, že se k němu vážně cítil jistým způsobem vázán. Měli mezi sebou nějaké propojení, které se nedalo popřít a tak se šedivák zamyslel. "Mor?" nadhodil. "Vidíš, to už je lepší. Akorát to nezní moc jako jméno," zaprotestoval pták a vlk zaskřípal zuby. Co by chtěl? Aby si strhal mozek? Nikdy nevymýšlel pořádné jméno, jen hloupé přezdívky, kterých by z rukávu na přání vysypal třeba tucet. Ale o tohle nešlo. "Tak co třeba Spár?" navrhl nakonec. Krkavec znovu zakroužil a dosedl mu zpátky na hřbet. "Spár. Spár! To zní dobře, nebo ne?" "Co já vím. Podle všeho o tom stejně rozhoduješ ty," ušklíbl se kysele a trochu natáhl krok. Zdálo se mu, že Tasu nakonec přece jenom dohání, navzdory všemu. Možná se cestou zdržela.

//Konec světa přes Poušť

//Zrcadlové hory přes Esíčka

"Právě, že neznám," opáčil Stín krkavci, zatímco bez přílišného spěchu kráčel a poklusával horami sledujíc stopu šedé vlčice, která už byla kdoví jak daleko vpředu. "Nemám nejmenší ponětí, co jsi zač." "Jsem krkavec, ale zároveň nejsem. Jsme propojení. Jsem částí tebe, ale jsem také svým vlastním stvořením." Stín nakrčil čenich. "Co takhle nemluvit v hádankách, co?" odfrkl si, štvalo ho to. Připomínalo mu to Života a jeho přiblblé vyjadřování, které nikdo neměl šanci pochopit. Alespoň podle jeho názoru. "Nevím, jak ti to jednoduše vysvětlit. Tohle ti bude muset stačit." "Hmm," zamručel šedý jen a odmlčel se. Chvíli bylo ticho, jen křupání sněhu pod jeho tlapami ho narušovalo. "Máš jméno?" nadhodil po chvíli. "Ne. Doposud jsem se obešel bez něj. Ale nejspíš bys mi nějaké měl dát." "Já?" otočil stříbrné zraky k opeřenci, který kroužil poblíž. Odpovědí mu byl pouze výmluvný pohled temně černých korálkových očí. "Krák," rozhodl se to tedy Stín odbýt rychle. Krkavci se to ale moc nelíbilo. "Rád bych, abys nezapomínal na to, že i když patřím k tobě, vyklovat ti díru do kožichu můžu pořád. Proč se aspoň jednou v něčem trochu nesnažíš?" Stín vztekle nakopl hroudu sněhu, až odletěla do řeky. Proč vždycky on?

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

//Jižní Galtavar přes Mahtaë

Kráčel někam bez jasného cíle v mysli, jediné, na čem mu záleželo bylo, aby ten cíl byl někde na jihu, kde je o něco menší kosa. Udržoval si svoje běžné loudavé tempo, které ale rozjívené Tase nevyhovovalo. "Závod? Po tom jídle?" protáhl obličej, přišlo mu to jako ideální recept, jak všechno vyhodit zase zpátky na světlo boží, ale vlčice s ním nejspíš nesouhlasila, protože jen, co to dořekla, už si to metla sněhem pryč. Jen mu čenich ohodila sprškou vloček. "Taso!" houkl na ni bez velké naděje, že se po něm alespoň ohlédne. "Blázen," odfrkl si. "Vidíš, skvěle se k sobě hodíte," krákl krkavec. Stín se otřásl a pták se konečně vznesl z jeho hřbetu. "No tak? Běž za ní přece. Necháš ji, ať si někde srazí vaz?" "Proč se do toho vůbec pleteš, co?" obořil se na něj šedivák, ale natáhl krok do klusu. Horské stezky nebyly na nějaké velké běhání. "Znáš mě, jsem hrozně zvědavý tvor," klapl opeřenec zobákem a plachtil nad vlkovými zády, stále v doslechu. Jak byl najednou zase upovídaný!

//Tenebrae přes Esíčka

//Ageron přes Armanské hory

Vykročili opět kupředu, i když se ani jeden z nich nehnal nějak závratným tempem. Pořádně se nacpali a Stínovi se nechtělo nějak moc spěchat. Stejně nebylo kam. Neměl žádný plán, i když se nejspíš definitivně stal vůdcem jejich dvoučlenné skupinky. Tří, pokud počítáte krkavce. Ten seděl vlku na hřbetě a podle všeho se mu tenhle způsob dopravy velice zamlouval. Stínovi se to líbilo už o něco méně, opeřenec byl celkem těžký a občas zatínal drápky do jeho kůže dost bolestivě, jak za pohybu udržoval balanc. Jenže co s ním mohl dělat? Pták se pustil do boje na jeho straně, když po něm Tasa z ničeho nic skočila a neustále tvrdil, že patří k sobě, což sám cítil jako pravdu. Bude muset zjistit víc, ale kdykoliv se šedá vlčice přiblížila, pták mlčel jako zařezaný, takže to prostě muselo počkat.
"Ani moc ne," opáčil a rozhlédl se kolem. Připadalo mu, že chodí tak trošku v kruzích. "Někam, kde nebudeme mrznout?" nadhodil jen tak do větru, ačkoliv jakýkoliv plán se mohl každou chvíli změnit. Kdoví, co jim osud navane do cesty? Zatím to nevypadalo na nic zajímavého, takže prostě dál směřoval své kroky na jih.

//Zrcadlové hory přes Mahtaë

Nakonec se i Tasa odhodlala pustit do jídla, zatímco on tam jen tak ležel, plácal si hlouposti ze sněhu a zase je ničil a snažil se pokud možno nepřemýšlet. Po chvíli se k němu připojil i krkavec, který rovněž vypadal spokojeně. Usadil se před Stínem do sněhu a začal si rovnat peří, jako by se nechumelilo. Šedivák přimhouřil oči. "Ty si dáváš zatraceně záležet, abys před nikým jiným nepromluvil, co?" zabručel. Krkavec na něj upřel korálkové zraky a neřekl nic. "Chceš, abych byl za blázna," obvinil ho vlk. "A nejsi snad?" krákl krkavec polohlasně pobaveným tónem a hbitě uskočil spršce sněhu, kterou po něm vlk mrštil. "Patříme k sobě, tak se s tím smiř," dodal ještě a vrátil se k rovnání svého peří.
To už byla Tasa hotová, nacpaná tak, že se ani neobtěžovala nikam přesouvat, prostě se rozplácla na zem přímo tam, kde předtím stála. Stín ji pozoroval, jak se vyvaluje ve sněhu a jak ji najednou málem propíchly dva rampouchy, které se zřítily ze stromu. Trhl sebou, jakápak by to byla ironie, kdyby zrovna teď Tasu zabil padající led? Ale ona si to podle všeho neuvědomovala, místo toho se rampouchů chopila a začala si hrát na jakéhosi... upíra nebo cože to vlastně. Moc to nepochopil, protože jí nebylo kloudně rozumět. Odfrkl si v lehkém pobavení, vypadala praštěně, což by tak nějak odpovídalo. "Už se třesu," zabručel a začal se sbírat na nohy. Trochu si po jídle odpočinul, ale celkem už toužil zmizet z tohohle lesa. Tasa na tom nebyla jinak - a krkavec asi zrovna tak, protože se mu zase usadil na hřbetě. Stín na to zamručel cosi nesrozumitelného, ale nechal opeřence tak. "Jdem," přikývl rozhodně a vyrazil, snažil se nevšímat si toho velice oddaného výrazu v jejích očích. Držela se u něj blízko, jako věrný pes, a on nevěděl, co si o tom vlastně myslet. Co za nepořádek to zase nadělal?

//Jižní Galtavar přes Armanské hory

(socha)

Soustředit se na jídlo bylo snazší, než upínat pozornost ke své rozbité duši a chaosu, který v ní vířil. A tak ačkoliv Tasa se zdráhala a pochybovala o bezpečnosti téhle nečekané nadílky, pustil se Stín do jídla. Nad obezřetností zvítězil hlad a ta sladká, lákavá vůně, která se mu ovíjela kolem čenichu. Nechat to tu válet, aby to sežral někdo jiný? Třeba ta pitomá Děvenka, kterou provázelo zatracené štěstí na každém kroku? To sotva. Jednou se štěstí usmálo na něj a tak toho hodlal využít. Ani krvácející jazyk ho nezastavil. "Vypadá to tak," ohlédl se po očku na Tasu, která stále pochybovala. Trochu si při řeči šlapal na jazyk, který ho pořád ještě štípal a pěkně bolel. Svým způsobem to ale upřednostňoval. Aspoň měl nějakou jinou bolest, na kterou se mohl soustředit, než tu uvnitř. Fyzická se v tuto chvíli zdála snesitelnější.
Když se dosyta napráskal divočákem a dezertem v podobě kusu z křepelky, odkráčel opodál a svalil se i se svým nacpaným břichem do sněhu. Vrhl přitom pohled na Tasu, která si hrála se sněhem a pořád se nedala do jídla. "Fakt tě to nekousne," zabručel a připlácl svůj ubolený jazyk na sněhovou hroudu, aby ho trochu ochladil. Krkavec ještě zůstával u hostiny a vyzobával si svoje vyvolené kousky masa. Takže teď co? plynuly mu myšlenky volně hlavou. Bez nich by se cítil celkem spokojen, dosyta nakrmený, nic zvláštního mu nechybělo... ale ty myšlenky tu byly a tlačily ho jako kus štěrku mezi prsty. Připoutal sis ji k sobě. "Spolu." Hlupáku. Tlapy mu bezmyšlenkovitě začaly plácat sníh do hroudy, ještě větší hroudy, ještě větší a ještě větší. "Spolu." Co míníš teď dělat? Proč jsi to vůbec udělal? Hrouda nabírala zcela neúmyslně tvar nějakého baculatého a kulatého zvířete. Možná křečka, ale dost přerostlého. Nebo hodně tlustého králíka. Jen počkej, jak tě to zraní. Jak tě to zničí. A až se to stane, tak za mnou nechoď. Za mnou vážně ne. Otřásl se a zahleděl se tupě na to, co postavil. Nevěděl přesně, co to je a nelíbilo se mu, že to existuje. Neměl by se snažit nic tvořit. Copak zapomínal, kým je? Netvořil, jen bořil a ničil. Ukopl sněžnému křečko-zajíci hlavu a zvedl hlavu, aby se podíval, jak je na tom Tasa a jestli se už rozhodla věřit, že ji maso neotráví. On se po té divné svačině cítil dobře, nezdálo se mu, že by mu to v břiše dělalo nějakou paseku. Byla trochu záhada, odkud se tu tohle všechno vzalo, ale snad bude lepší se po tom nepídit.

(přimrznout)

Co teď? Měl pocit, že balancuje na hraně propasti a nejspíš už je moc pozdě, než aby se naklonil zase zpátky. Nešlo to. Dovolil Tase, aby k němu přišla takhle blízko, aby se ho dotkla. Dovolil někomu, aby se mu vedral pod kůži. Nikdy mu zcela nepřestalo záležet na sestře, ale to nebyl žádný problém, protože Laynn byla daleko, existovala jen jako rozmazaná vzpomínka, skoro jako by pocházela z nějakého jiného života, který žil před tímto. Tasa byla přímo tady a to bylo nebezpečné. Bylo nebezpečné pouštět si ostatní k tělu. Nosilo to jen bolest. Věděl to a přesto dovolil, aby se to stalo znovu. A nejhroší bylo, že tomu nedokázal zabránit, nezvládl to změnit. Zeď, kterou dlouhá léta stavěl kolem svých pocitů, měla trhliny, které nedokázal opravit. Objevily se, když se vrátil z říše mrtvých a nehledě na to, kolikrát je zaplácl, nakonec se vrátily. Povzdechl si. Cítil se... divně. Rozpolceně. Zmateně. A přesto... to asi nemohlo být jinak.
Tasa opakovala to jediné slovo, které vyřkl. Nebyla to odpověď, ale jemu to stačilo. Neodešla. To asi byla ta pravá odpověď. "Pojďme odtud," pronesl nakonec ztěžka, jako by každé slovo vážilo dvacet kilo. Nemohl tu zůstat dál stát. Kdyby se teď nepohnul, možná už by to nezvládl nikdy. Ale udělal sotva jeden krok, než se mu o čenich otřela vůně. Podivně sladká vůně čehosi neznámého, ale také lákavý pach krve, masa, potravy. Otočil se tím směrem a pomalu zamrkal. Byl si zcela jist, že ještě před chvílí na sněhu neležely tyhle různé části zvířat. "Hrmh?" vydal tázavý zvuk, protože na řeč momentálně neměl náladu, a koutkem oka pohlédl na Tasu, jestli to vidí i ona. Mohl to dost dobře být výplod jeho fantazie, konečně znamení, že to jeho zdravý rozum definitivně vzdal a raději se pustil do halucinování, než aby se musel vypořádávat s realitou. Past? K něčemu podobnému byl podezíravý, ale jako všichni hladoví tvorové světa nechtěl jen tak zahodit příležitost bez práce si nacpat břicho. Ještě před minutou by neměl na jídlo ani pomyšlení, ale lákavá vůně čerstvého masa ho vábila k sobě a ani nevěděl jak, už stál před celou tou hromadou, která se záhadně objevila odnikud.
Znovu pohlédl na Tasu, pak na maso, stále mlčky. Necítil z něj nic podezřelého a té vůni se těžko dalo vzdorovat. "Divné," zahučel. "Ale je hloupé to tu nechat." Jestli je to past, tak ať, pomyslel si, než se zakousl do zadku z divočáka a urval si pořádný kus. Dál nemluvil, jen se krmil, jako by doufal, že jídlo dokáže zahnat všechny nepříjemné pocity, myšlenky, všechen chaos. Nic takového nedokázalo, ale bylo snazší na to v tu chvíli nemyslet. A snazší se se vším potýkat, když nemáte prázdný žaludek. Nesklapla nad nimi žádná past a necítil se, že by po pozření kusu divočáka začal umírat. Byl to tedy zimní zázrak? Co na tom záleželo. Opeřenec mu seskočil ze hřbetu a sám si začal z hostiny vyzobávat svoje kousky. Všechno mohlo být zcela idylické, kdyby ho vzápětí nepřepadla žízeň. A v zimě je voda všude okolo, jen v poněkud jiném stavu. Stín o tom ani nepřemýšlel, jen si nabral plnou hubu sněhu... a přilepil se přitom jazykem na placatý kámen, který se pod ním skrýval. Cukl jednou, podruhé, pak už vážně silně, až se jeho přimrzlý jazyk násilně odtrhl ze své pasti. Nechal ho vyplazený a sledoval rudé kapky, jak pošpiňují bílý sníh u jeho nohou. Příšerně to bolelo. To ti patří. Olízl si čenich, až si na něm udělal rudou šmouhu, a vrátil se k jídlu. Nemínil se nechat odradit.

Kéž by se tak země otevřela a oba je spolkla. Přál si, aby nějaká trhlina v látce reality nejlépe zničila celý známý vesmír. Jenže nic takového se nestalo. Vesmír se o nějakého Stína vůbec nezajímal. Byl jen dalším miniaturním nepatrným zrnkem prachu v mořích a mořích dalších nepatrných zrnek. Snad by to mohla být i uklidňující myšlenka. Nezáleželo na tom, na ničem z toho, alespoň ne ve větším měřítku. Jenže stejně jako vesmír nezajímal nějaký špinavý zablešený vlk, řečený špinavec se zase nezajímal o vesmír. Jeho svět byl malý a momentálně jako by se ještě scvrknul na tenhle jediný proklatý les, či snad pouze na stinný plácek pod prastarým dubem, a byl naplněn zmatkem, bolestí a... možná čímsi dalším, o něco méně příšerným. Snad nadějí, kterou si nedovoloval cítit.
Stál tam, oči stále zavřené a vyčkával. Drápky krkavce ho lehce škrábaly do kůže, jak pták přenášel svou váhu, ale jinak mu nikdo nic nedělal. Tasa po něm neskočila, aby ho smazala z povrchu zemského. Slyšel ji, jak chodí kolem, cítil její přítomnost. Otevřel oči právě včas, aby ji spatřil před sebou, jak se sklání kamsi k jeho hrdlu. Tak přece, blesklo mu hlavou, ale nepřišla bolest. Přišlo cosi jiného. Jemný dotek na jeho čelisti. Ztuhnul, jako by ho vážně zakousla. Nenechával k sobě ostatní většinou přijít tak blízko. Nevyhledával s nikým kontakt, pokud to nebylo ve rvačce. A teď jí dovolil tohle. Nekonal se žádný záblesk světla, nepocítil "jak uvnitř něj všechno zaklaplo na své místo", ropušák se neproměnil v krásného prince. Ten rozpolcený zmatek uvnitř něj kouzlem nezmizel. Přesto... tohle bylo jiné. Něco, co nikdy nezažil a neměl. Nebyla to láska, ne. Té asi vážně ani nebyl schopen, určitě ne tak, jako ostatní. Snad to byla jakási její nemocná parodie, ubohá snaha dvou polámaných duší dotknout se něčeho, co nikdy nemohly mít.
Chvíli na vlčici jen beze slova, nepohnutě hleděl. Vteřiny se natahovaly. Neměl žádná slova, žádné činy, jako by dočista zkameněl. Nakonec ale roztřeseně vydechl a konečně se pohnul, vzpomněl si, že je vlastně živým tvorem, který je toho schopen. Tohle je špatně. A co v jeho životě špatně nebylo? Pootevřel tlamu. Nevěděl, co z ní vyjde. "Spolu?" zaskřípal těsně na hranici slyšitelnosti, aniž by sám pořádně věděl, jak to myslí. Jen asi chtěl vědět, jestli vážně nezmizí. I když se jedna jeho část takovýmhle přihlouplým myšlenkám vzpírala a myslela si, že nejlepší by bylo, kdyby se tihle dva už nikdy neviděli.

(jmelí)
//VVJ přes Severní Galtavar

Klusal vpřed, zrak upřený tupě před sebe, čelisti pevně stisklé, až to bolelo. "Nemůžeš utíkat věčně," ozval se po delší době opět krkavec. Stín neodpověděl. Pták mu neříkal nic, co by sám nevěděl. Věděl, že nemůže prchat navěky. Jsou věci, před kterými se schovat nedá. Hluboko uvnitř sebe měl zaražený klín, který ho páčil a roztínal na dvě poloviny, které se spolu nemohly shodnout. Nezastavuj. Nikdy už se nezastavuj. Mohl by přidat, rozběhnout se tryskem, zmizet z téhle otevřené pláně, kde byl pro Tasu jako na dlani a pak zmizet z povrchu zemského. Znal přece různé cestičky, mnoho z nich i pod zemí, kam by mohl zalézt a uniknout jimi z jejího dosahu, který byl pro něj tolik zhoubný. Tak proč to neudělal? Proč... to nešlo? Když nemůžeš zabít ji, tak zabij tedy sebe. A jak by tohle bylo snadné. Jako by k tomu neměl nakročeno už tolikrát. Věděl, kde je v lese plném buků příkrý sráz, který tak sladce volá. Nebo černá řeka, která zpívá píseň o smrti. Ale... to ve skutečnosti taky nechtěl.
Co vlastně chtěl? Bývaly doby, kdy nechtěl a necítil nic. Nebyl tehdy šťastný, ale nebyl ani nešťastný. Prožíval svůj život v překroucené parodii spokojenosti a nic mu nechybělo, protože mu všechno bylo jedno. Chtěl by to zpátky, ale nemohl to vrátit. Poté, co zemřel a vrátil se, se v něm objevila trhlina a nehledě na to, jak moc se ji snažil zacelit, nemělo to žádný účinek. Zas a znovu se skrze ni něco dávno zapomenutého prodralo na světlo, aby mu to ublížilo. Všechno, co měl kdy rád, mu nakonec způsobilo jen bolest. Proto bylo snazší tohle všechno pohřbít. Bezpečnější. Jenže... se zdálo, že jsou věci, které nechtějí zůstat pohřbené, jako oživlé mrtvoly se sápaly po jeho mozku.
Vkročil do stínu stromů a tehdy za sebou zaslechl vzdálené křupání sněhu. Utíkej. Zastavil se. Utíkej. Stál jako přimrazený, vydýchával se po běhu. Že se mu nad hlavou ve větvích pohupuje výsměšné jmelí ani netušil. Neotočil se na vlčici, která ho od jezera přece jenom následovala. Ani se na ni nepodíval. Netušil, co dělá, co se chystá udělat, jak se tváří. "Taso," pronesl skřípavě a opřel se bokem o strom, jako by si přál splynout s jeho kůrou. Na zádech ucítil tíhu, jak mu tam dosedl krkavec. Nepokusil se ho setřást. "Pleteš se," pokračoval, mluvil kamsi před sebe, kde ona nebyla. Uteč, uteč, uteč, uteč, uteč. "Ne... netaháš se s někým, kdo tě nenávidí." Skoro ta slova zavrčel, jako by to mohlo změnit, co znamenají. Že mu není ukradená. Že mu snad na ní i záleží. "Já... hmh- má... nevím-" Přál si rozpadnout se v prach. Kroutil se a tiskl se ke stromu, který mu neposkytl žádnou podporu, jen tam nehybně stál, zcela netečný ke krátkým životů tvorů u jeho kořenů. "Nechci... odejít." Dávalo něco z toho, co říkal, vůbec nějaký smysl? Zavřel oči a hryzal se zevnitř do tváře, dokud neucítil krev. Kéž by se teď rozhodla ho zabít. Všechno lepší, než žít s tímhle strašným zmatkem.

(bim bam, ladovská zima, bílá nostalgie)

Mlela se pod ním jako pytel blec. Bim bam, zaduněla občas její hlava o led. Viděl, že jí z tlamy tekla krev, potřísnila bílý sníh pod nimi. Cítil jisté zadostiučinění. To ti patří, prskl v duchu. Za to, co mu dělala. Co mu předtím způsobila a co mu způsobovala teď. Otázky, hloupé otázky, otázky, které nikdy neskončí. A také obvinění. Slova, která... z nějakého důvodu bodala jako ledové rampouchy. Nemělo by to tak být. Neměl by to tak cítit. Neměl by přece cítit nic. Ale jakoliv se snažil zatvrdit svoje srdce a duši, k ničemu to nevedlo. "Myslíš, že bych se tebou pořád držel, kdybych tě tak strašně nesnášel?" zavrčel. Přál by si od těch pocitů znovu utéct, skrýt se před otázkami a slovy, které se kolem něj kroutily a svíjely jako hladcí hadi. Mohl by zmizet. Ztratit se v krajině oděné do hávu ladovské zimy. Jenže pak už by se nikdy nesměl vrátit, protože otázky by na něj tak či tak znovu čekaly. Nebo ji mohl zabít. Aby už nikdy nic říct nemohla. Už by ho znovu nezranila.
Poslouchal a slyšel všechno, co mu říkala, ale neřekl ani slovo. Co mohl říct? Mohl lhát. Říct, že ji skutečně nenávidí, je mu odporná, hnusí se mu, tak ať kouká vypadnout a nikdy mu už nechodí na oči. Nebo mohl říct pravdu, kterou nebyl ochoten přiznat ani sám sobě. Že někde v hloubi své pokřivené duše ji také dokáže mít rád. Vyslovit cokoliv z toho se mu zdálo nemožné. Nastavila mu hrdlo, připravená se nechat zabít, padnout jeho tlapou. Obnažil tesáky. Na vteřinu se to opravdu zdálo jako nejlepší řešení. Znič ji. Jako jsi zničil všechno, co jsi kdy měl rád. Na ničem ti nemá záležet, ne? A když už se to stane, tak to musíš zničit. Aby to nemohlo zničit tebe. Pevně zavřel oči, zhluboka se nadechl ve snaze dostat bouři uvnitř sebe pod kontrolu. Znič ji. "Ne," řekl pak, vyplivl to slovo jako něco nesmírně hořkého, co se mu omylem dostalo do tlamy. Odpovídal jí, nebo hlasu ve své hlavě? Vstal, přitom Tasu od sebe odstrčil po ledu co možná nejrázněji, aby mu hned zase nemohla skočit po krku. "Není to tak, jak říkáš. Kdybych chtěl odejít, byl bych dávno pryč." A přesto teď odcházel. Otočil se k ní zády a vyrazil, dobře si vědom, že se zcela odkrývá dalšímu útoku, kdyby měl nějaký přijít.
Klusal sněhem a neohlížel se, ale vlastně na ten útok čekal. Nebo... na něco jiného. Čekal na Tasu. Nechá ho zmizet, nebo ho dožene? A potom co? Zabije ho? A co udělá on, když ho nezabije? Chtěl, aby přišla. Zároveň doufal, že to neudělá. Potřeboval, aby zůstala, kde je a byla mu stále po boku. Aby byla tady a pryč, pryč, pryč, co nejdál. Cítil, jak mu všechny ty nesmyslně propletené emoce leží v žaludku jako těžký kámen, jak se svíjejí jako klubko odporných červů. Kéž by se jich mohl zbavit stejně, jako když sežere něco špatného. Ale to nešlo. Měl jsem ji zabít. Nemohl. Nedokázal to. S ušima staženýma k hlavě, následován krkavcem, který plachtil za ním, se nořil do bílé nostalgie a vůbec se nedíval za sebe. Jestli se na něj Tasa řítila s novým útokem, neviděl ji přicházet... a jestli ne, pak také nic neviděl. Začínal si ale uvědomovat, že pravdě se nedá utíkat věčně.

//Ageron přes S. Galtavar

(rozjímání)

Nevěděl, co do Tasy vjelo, ale rozhodně nemínil dopustit, aby jí to vyšlo. Proměnil se snad v jejích očích na chutnou pečínku a rozhodla se, že si konečně pochutná na jeho šlachovité mršině? Ne. Muselo v tom být něco víc. Něco jiného. Zatímco se tam přetlačovali, škrábali a postrkovali, aniž by jeden druhému způsobili nějakou vážnější újmu, myšlenky mu letěly hlavou jako splašené. Úplně je nevnímal, ani je nerozvíjel, na to nebyla vhodná chvíle, ale stejně mu v jisté neúplné formě prosvištěly mozkovými závity. Byla chyba nechat se zatáhnout do jejich lesa? Měl se raději sebrat a odejít už v tu chvíli, kdy se Tasa rozhodla vytasit s tím stupidním prohlášením - mám tě ráda, Stíne, co ji to napadlo, u všech pekel? Nejspíš měl. Měl se prostě sbalit a vytratit se. V tom byl přece nejlepší. Udělal to už stokrát, i kvůli mnohem menším věcem, než bylo toto. Ale on zůstal. Jako starý pitomec. Nejen to, dokonce se nechal "přijmout do rodiny". Co od toho čekal? Proč by od toho vůbec měl něco čekat? Asi se také zbláznil. Udělal by to znovu, kdyby měl šanci to změnit? Rád by věřil, že ne, avšak... kdoví. Byl ostatně nepoučitelný.
Do akce se vrhl krkavec, Tasa ztratila soustředění a všechny jeho myšlenky se někam vypařily. Nadávala a vrtěla se, ale jemu už bylo jasné, že má navrch. Pokusil se na ni převalit a přitisknout ji vahou svého těla k ledovému podkladu, aby se přestala tolik kroutit. Byla jako žížala nebo nějaký zatracený slizký úhoř a udržet ji byla pěkná fuška. Snažila se mu cosi říkat, předpokládal, že by mu to objasnilo, co stojí za tímhle zkratem, ale kloudně jí nerozuměl. "Přestaň se mlít a mluv pořádně!" zavrčel. "Přestaň!" Cvakl jí zuby před čenichem a doufal, že konečně vážně přestane. Koutkem oka vnímal, že krkavec krouží kolem, ale teď neútočil. Vlčice nakonec vykoktala něco, čemu rozuměl. "Využít?" procedil skrze zuby a přenášel na ni co možná nejvíc své váhy, aby se mu jen tak nevykroutila. Tak tohle si tedy vyříkají. "Jak to sakra myslíš? K čemu bych tě asi tak měl chtít využívat?" Vrčel a vztek v něm jen narůstal, ale neviditelná zábrana mu bránila vlčici prostě zakroutit krkem. "Nebyl jsem to náhodou já, kdo ti řekl, že tě ostatní využívají? Nebyl bych náhodou korunní pitomec, kdybych ti tohle říkal a zároveň tě chtěl využít?" Vztekle funěl, vrčení neustávalo. Cítil se... divně ublíženě, že si tohle Smrtihlavka vůbec mohla myslet. Nelíbilo se mu, že se takhle cítí.

(ledové jezero)
//Jižní Galtavar

Váleli se v jediném šedém klubku ve sněhu, dokud pevná zem pod nimi neskončila a nenahradil ji jemně zasněžený led. Lehce pod jejich vahou zakřupal, ale držel, ani se nepromáčkl. Asi to bylo štěstí, protože vykoupat se v tomhle počasí v ledové tříšti by je mohlo zabít oba. Nebyl to příliš stabilní podklad, klouzali po něm sem tam, ale ani to je nezastavilo. Stín se snažil Tasu svými kopanci shodit, ale ona ho odmítala pustit. Svírala ho drápy i tou měkkou pacičkou, která nemohla ublížit vůbec nikomu. "Zbláznila ses?" dožadoval se s hlasitým vrčením opět odpovědi, ale zcela marně. Jako by ho neslyšela. A jestli ho slyšela, ignorovala ho. Mlela si svou. Proč se s ní tahá? "Na to se sám sebe taky ptám," prskl. Co od něj chtěla slyšet? Netušil, jaké šílenství ji najednou posedlo, ale nemínil si to nechat líbit. Jistě, že jí sám řekl, že ho měla tehdy zabít, ale to ještě neznamenalo, že to myslel jako výzvu k tomu, aby to zkusila teď hned znovu. Co ji to vůbec napadlo? A vůbec. Vážně si myslela, že ho může porazit, teď, když byl relativně při síle a v dobrém stavu?
V první chvíli ho zaskočila a možná měla i o něco víc síly, než on, ale nedokázala se pohybovat tak rychle. Zazmítal sebou ve snaze se zpod ní vymanit, ale ona se v tu chvíli ohnala po jeho pleci. Ucítil bolest, nejspíš i protrhla kůži, ale to už toho měl právě dost. Ohnal se tesáky, chytil ji za kůži na tváři a odmítal ji pustit. Snažil se jí stáhnout hlavu dolů ke straně a zároveň se do ní opíral a dál ji kopal tlapami, aby ji ze sebe shodil. Prostě se všemi možnými prostředky snažil dostat ji dolů. Viděl rudě. Doufal, že ji její tesáky pořádně štípou. Zároveň se ale držel poněkud zpět, aniž by si to plně uvědomoval. Nechtěl jí vážně ublížit, ale zároveň měl chuť jí vyprášit kožich, vyprášit jí ho tak, že na to nikdy nezapomene. Dávalo to smysl? Nejspíš ne. Ale tak to prostě bylo. Zdánlivě odnikud se snesl krkavec a drápy i zobákem se po vlčici zezadu ohnal. Nejspíš nemohl způsobit moc velké poškození, ale bylo dost možné, že Tasa schytala nějaký ten klovanec. Stínovi hlavou proběhl rychlý otazník, co tu ten pták zase dělá a proč se do toho plete, ale stěžovat si nemínil a většinu soustředění stejně soustředil na to, aby Tasu svalil na studený led. Třeba ji to trochu schladí. Jemu tedy záda mrzla pořádně, jak se tak povaloval na ledovém podkladu. Mohla to být celkem malebná a příjemná procházka po zasněžené krajině, ale ne pro ně dva. Oni dva tohle asi prostě neuměli a nějaké romantické pocity z pohádkově zasněžené a zamrzlé krajiny jim taky zcela unikaly.

(kožich)
//Vodopády přes Armanské hory

Až na pohrdlivé odfkrnutí Tasa úplně zmlkla. Šedivák to bral jen jako další z jejích nálad. Tohle byla ještě ta lepší možnost. Preferoval nemluvnou Tasu před tou divně dětinsky praštěnou, ve kterou se měnila jindy. Mohli jít klidně mlčky. Jemu to bylo fuk. Momentálně neměl žádná moudra, která by se z ní snažil páčit, nic, čím by do ní vytrvale chtěl rýpat. Prostě zmlkl a kráčel za ní sněhem, který se sice z nebe sypat přestal, ale kolem nich ho bylo i tak dost. Místy z něj ještě trčela vyšší tráva, ale věděl, že to se brzy změní. Jeho běloba ho řezala do očí v kontrastu s jasně modrou oblohou, na které bylo úplně vymetýno a paprsky zimního slunce všechno vykreslovaly v detailech, které až bolely. Měl radši šedivou a tmavou zimu, tohle na něj bylo až příliš... veselé. Neměla snad zima být nejchmurnějším obdobím roku?
Oceňoval ale, že se mráz rozhodl dát si chvíli pohov. Jeho kožich na tom nebyl zrovna nejlíp. Sice mu za poslední rok stačil docela dobře dorůst, ale nejspíš už nikdy nebude takový, jaký býval. Stín se nenarodil jako žádný huňatý seveřan, avšak srst míval celkem normální, když si jeden zvládl odmyslet všechnu tu neupravenost, bláto, špínu, listí a větvičky, co si v něm často nosil. Teď byl takové oškubané kuře, kterému místy trčely delší chomáče, místy zase kratší a celkově mu jeho chlupy přišly jaksi řidší a méně izolující teplo, než dřív. To se asi stane, když vás někdo stáhne z kůže a při návratu k životu vám navlíknou první kožich, který jim přijde pod tlapy. Alespoň tak odhadoval, že se to stalo. Ten svůj zpátky dostat nemohl, odnesl si ho jeho mrtvolný společník. Každopádně ale vnímal zimu kolem dost zřetelně. Nedalo se říct, že by byl na chladné měsíce nějak připravený.
Tasa se šourala vpředu a on ji doběhl. Ohlédl se, jestli nezahlédne krkavce, a právě v tu chvíli se stalo něco, co vůbec nečekal. Smrtihlavka se po něm vrhla. Nečekal to a svalil se pod její váhou do sněhu, ale vzpamatoval se rychle. "Hrabe ti?" zasyčel, ale to už se převalovali a přetlačovali na zmrzlé zemi. Stín ji nakopl zadníma, když byla nad ním, v naději, že ji to přivede k rozumu, ale valili se pořád dál. Teď už viděl, že si její mlčení vyložil špatně. Kdoví, co se jí motalo v hlavě. Kdoví, co vymyslela. Že by se Tasa definitivně zbláznila? Ne. Spíš se rozhodla, že by pro jednou měla poslouchat to, co jí Stín říká. Šedý tenhle vývoj situace nečekal. Cítil se zcela neohrožen. Už snad zapomněl na malou kanibalku, která kdysi debatovala, jestli ho sežrat nebo nesežrat? Polevil v ostražitosti. Teď se bude muset ukázat, kdo z nich má na víc.

//VVJ

(vodopád)
//Mahtaë sever přes Rozkvetlé louky

Mířili si to blíž a blíž k horám a tak se kolem nich zrovna moc neoteplovalo. Spíš naopak. Stín ale mlčel. Docela mu vyhovovalo, že pro jednou cestu vybírá Tasa, i když to znamenalo, že je třeba zavede k nějaké ledové zkáze. Alespoň, že přestalo foukat. To se zima hned snášela líp, i když ji i tak dost cítil. Jeho kožich už nebyl, jako dřív. Lehce pokrčil rameny. "Asi mám hranice uctivosti někde jinde," utrousil. Obvykle mu bylo celkem jedno, když ho někdo nazýval havětí, zmetkem nebo třeba švábem, jako to dělal Norox, budiž k němu hniloba milostivá. Ne, že by za to děkoval, ale nemohl popírat jasnou pravdu. Jen ten krkavec ho nakrkl, když ho poslal, ať si políbí a pak z něj ještě dělal "kdejakého pobudu." Kdoví, proč mu záleželo na názoru nějakého opeřence, ale pokud šlo o celou tuhle záležitost, Stín z toho nechápal vlastně vůbec nic. "Možná jsi měla," přitakal, "ale co se dá dělat. Ostatně to můžeš vždycky napravit, kdyby sis to rozmyslela." Nevěřil, že by ho Tasa sežrala. Kdyby chtěla, mohla to udělat už mnohokrát.
Tlapy je dovedly k vodopádu. Stín si matně vzpomínal, že tu jednou byl a lovil tu z vody sladké ovoce. Dnes tu ale žádné nebylo a všechno vypadalo úplně jinak. Vodopád byl jako zalitý v ledu, místy visely rampouchy a jinde led zase vytvářel stěny a kaskády. Mráz ho obalil jako pavouk do kokonu. Obyčejné hučení vody se změnilo ve zlověstný rachot. Drnčení skryté pod povrchem, jako hněv vroucí přímo pod povrchem, připravený vybuchnout a zničit všechno kolem sebe. Znělo to lákavě a zároveň nebezpečně. Stín přišel o něco blíž, poslouchal chladnou píseň vodopádu se skutečným zájmem, zatímco Tasa už se vzdalovala. Chvíli ještě otálel, pak se otočil, aby ji dohnal. Koutkem oka přitom zahlédl krkavce, který se usadil na balvanu opodál. "Co ode mě chceš," zabručel, ale pták neodpověděl. Jen znovu tiše krákl. Šedivák zavrtěl hlavou a přešel do klusu, aby dohnal Tasu. Pro jeho dlouhé nohy to nebyl žádný problém. Po očku se ohlížel a viděl, že krkavec se s odstupem drží stále za nimi, tu poskakuje po zemi, tu kousek popoletí, vyletí na kámen nebo na větev stromu, ale zůstával stále v dohledu. Plížil se za nimi jako... stín. Potřásl hlavou a otočil se k vlčici. "Možná bychom to neměli brát tak těsně kolem hor, jestli ti pořád tak hrozně mrzne zadek," nadhodil doporučení, protože se mu zdálo, že Tasa dělá přímý opak toho, čemu se snažila zabránit. Krajina kolem nich kopcovatěla a vlnila se a jemu se nikam výš moc šplhat nechtělo. V nížině sice nefoukalo, ale nahoře to mohl být docela jiný příběh.

//Jižní Galtavar přes Armanské hory

(pozorování noční oblohy)
//Bukáč přes Mahtaë jih

Šoural se sněhem za Tasou a krkavce pustil z hlavy. Jen hloupý pták. Ať už to mělo znamenat cokoliv, teď byl pryč. Zmizel někam do noci, která byla stejně temná jako jeho peří. I když ne tak docela. Stín nikdy příliš nehleděl ke hvězdám - doslovně ani metaforicky. Byl tvorem, jehož zraky mířily spíše dolů, k hlíně a špíně a zetlelému listí. Přesto tam občas pohledem zabloudil a přesně to udělal i teď, jakmile vyšli ze skrytu stromů lesa. Nad hlavou jim zářily stovky, ne-li tisíce hvězd. Noc byla chladná a jasná a stejné bylo i světlo těch vzdálených sluncí, které jejich svět nezahřály. Hvězdy Stínovi přišly tvrdé a chladné a poněkud povýšenecké. Nelíbilo se mu, jak malý se pod jejich pohledem cítil. Když se nad ním teď klenula dokonale vymetená, dokonale čistá obloha, měl pocit mírné závrati. Jako by se jeho tlapy měly každou chvíli odlepit od země a on by se pak zřítil do nekonečné propasti vesmíru. Svět se s ním zhoupl a on upřel svoje oči zase před sebe. Tohle nebylo nic pro něj.
"To se přece nevylučuje," zakoulel očima, když se Tasa rozhodla chránit čest havěti, která jí žila v kožichu. Že se ji rozhodla pojmenovat na realitě vůbec nic neměnilo. Byla to prostě hmyzí havěť, která se od ostatní hmyzí havěti odlišovala jen tím, že mluvila. Donedávna by si myslel, že je to hloupost a že brouka slyší jenom Tasa, ale poslední dobou se mu začínalo zdát, že to brebentění v jejím kožichu slyší taky. Teď byla otázka, jestli to byla skutečnost nebo jen nějaká skupinová psychóza. Zatím se přikláněl k té první možnosti, jen kvůli své zkušenosti s krkavcem. Další, čím se její brouk lišil, byla délka jeho života. Nejspíš. Ne, že by někdy tak dopodrobna zkoumal hmyzí říši, ale měl dojem, že tahle broučí havěť většinou moc dlouho nežije. Rozhodně ne přes několik zim.
"Však jsem uctivý," protáhl. "Kdybych byl neuctivý, tak bys to rozhodně poznala." Nechával přece brouka na pokoji. Nemohla po něm snad chtít, aby ho nazýval tím praštěným jménem nebo se s ním snažil nějak napřímo komunikovat. Ten hmyz o to ostatně taky podle všeho nestál. Cosi si huhňal a huhlal, ale on mu vůbec nerozuměl a rozhodně neměl v plánu to luštit. "Třeba je ten pták něco podobného," pokrčil rameny, ale krkavce teď kolem nikde neviděl, i když by se nedivil, kdyby se zdržoval poblíž. Zdálo se mu, jako by pořád cítil jeho pohled, ačkoliv bylo dost možné, že si to jen představuje. Kráčeli dál studenou nocí a on se rozhodl, že nad tím nebude dál dumat, dokud se pták zase neobjeví. Pokud se ještě objeví. "Někam, kde tak nevyfukuje," navrhl, ale možná mohl šetřit dech, protože Tasa už si to mířila na otevřenou louku, místo, kde vyfukuje snad ze všeho nejvíc. Pokrčil rameny. Jemu to bylo jedno.

//Vodopády přes Rozkvetlé louky