Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Midiam přes Východní hvozd

Krčil čelo, když poslouchal, co to Tasa matlá za nesmysly jeden přes druhý. "Jistě, že nevybírá. Ale to neznamená, že s nimi musí navěky zůstat. Vždycky se můžeš trhnout a jít si svou cestou," zavrtěl hlavou, ale bylo mu jasné, že to k vlčici asi ani nepronikne. Zdálo se, že mele z posledního. Jeho už taky pořádně bolely nohy a bloumání sněhem bylo ještě únavnější, než kdyby šli po holé zemi. Z Tasina kožichu zaznívaly protesty a z její tlamy také. "Já si nevymyslel, že půjdeme teď hned okamžitě domů," odfrkl si a jen doufal, že se Tasa někde po cestě nezhroutí. Možná by ji i utáhl, ale byla by to strašná dřina, o kterou vůbec nestál. Ještě by ji tedy mohl nechat ležet v závěji a jít domů sám, ale... to už teď nějak nepřipadalo v úvahu. Ne po tom všem, co se stalo.
"Hm. Tak bych to asi musel vymyslet já," usoudil. "Ale sráz je trochu moc okatý. Museli bychom to nějak narafičit, aby to vypadalo jako nehoda. Nejlépe, aby se to dalo svést na někoho jiného. Vyprovokovat nějakého medvěda, aby ji roztrhal nebo tak něco," přemítal, zatímco šli dál kupředu. Ani si vlastně tak moc nepřál smrt Natrhouška, ale nezlobil by se, kdyby byla navždy pryč. Mohli vyčkávat na vhodnou příležitost klidně opravdu dlouho. On nespěchal. Času bylo dost.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

//Kopce Tary přes Narvinij

Kráčeli vpřed, přes kopce, přes les až k řece, kterou museli překonat po namrzlých kamenech. Stín si každý skok dobře vyměřoval, protože letos by si zimní koupačku rád odpustil. Jen po očku sledoval Tasu, která se rozhodla místnímu vodnímu toku dodat trošku šmrnc a koření. Šedivák se spokojeně zazubil při představě, že by se takhle ochucené vody mohla napít třeba taková Děvenka. Ach, kéž by! Kéž by se napila do sytosti! Sladké to snění...
Jejich hovor plynul dál podobně jako řeka. "Nemyslím si, že moje krev je zrovna dvakrát čistá," podotkl, než si uvědomil, co dalšího by Tasy slova mohla také znamenat. "Počkej. Přivandrovalcem...?Hm." Líně nad tím uvažoval. Pocházeli všichni v jejich domovině vážně z jedné rodiny? Některé rodiny si rozhodně byly mnohem bližší, než jiné. Nikdy nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel, až teď ho to trklo jako reálná možnost. Trochu se nad tím pozastavil, ale nekřižoval se, neomdléval ani neprojevoval znechucení, což byly reakce, které by se možná i očekávat daly. Ovšem ne od něj. Jemu bylo víceméně jedno, co kdo s kým dělal. I když to v rámci rodiny bylo rozhodně... k zamyšlení.
Rez byla skutečně mnohem zajímavější. "Hmm. Já bych se za to nezlobil," pronesl zvolna. Sníh mu pod nohama několikrát zakřupal, než promluvil znovu. "Ovšem jistě si dokážeš představit, co by se stalo, kdyby na to tvoje sestra někdy přišla. Muselo by se to naplánovat chytře. Velmi, velmi chytře." Skutečně by se pustil do plánování úkladné vraždy? Každý den byl snad sestupem do větších hlubin...

//Kojotí břeh přes Východní hvozd

//Křištálová louka přes Kierb

Tasa zívala a bylo s podivem, že po všem tom lítání sem tam, ze severu na jih a zase zpět ještě vůbec dokázala jít a nepadnout přitom na tlamu. Krkavec zatím poskakoval a popoletoval kolem nich a občas vyzobl cosi ze sněhu. "Jak hluboká myšlenka," odfrkl si, když Tasa pronesla, že budou doma až budou doma nebo něco podobně inteligentního. Klidně by šel dál mlčky i celou cestu, protože byl sám unavený a nějak nepovažoval za nutné vyvíjet přílišnou snahu na udržování konverzace. Ale Tasa se ozvala s otázkou. Lehce pokrčil rameny. "To nebyl můj nápad. Přišla s tím tvoje sestra. Řekla, že jsem vaší rodině jako z oka vypadl," zopakoval přibližně, co mu šedivá vlčice pověděla, "a pak mě zkrátka přivítala mezi vámi. Nebránil jsem se tomu," pokrčil rameny. Prostě se vezl s proudem, jako obvykle. Občas ho sice zanesl do vážně podivných končin, ale bylo snazší nechat se unášet než vzdorovat. A tak to také dělal. Alespoň většinou... Jen občas se pokoušel bojovat, ale co dobrého mu to kdy přineslo? "Nechápu, o čem to mluvíš. Jsme s Natrhouškem dokonalí přátelé," pronesl a ironie mu z hlasu přímo čišela. "Určitě by mi ráda urvala hlavu, kdyby k tomu někdy dostala příležitost," ušklíbl se spokojeně.

//Midiam přes Narvinij

"Takovéhle proběhnutí by jednoho zabilo," odsekl Stín rozplácnutý na sněhu nazpět. Zatímco on tam ležel jako natažená chcíplina, Tasa se procházela mezi ledovými květy, koukala na ně a nejspíš jí úplně nešlo do hlavy, co jsou zač. "Nemyslím, že jsou magické. Vypadá to prostě jako led," usoudil Stín a nabral si do tlamy sníh, aby s jeho pomocí zahnal trochu žízeň, která ho po všem tom pobíhání popadla.
Ale Smrtihlavka všeho toho cestování neměla asi ještě dost. Chtěla se zase vydat dál. Tentokrát domů. "Hrrrm," zamručel šedivák a nebylo jasné, jestli to je souhals nebo nesouhlas. Také by se nejradši vrátil do lesa, ale ideální by bylo, kdyby tam nemusel chodit. Kdyby se tam prostě jen objevil, nebo ho aspoň někdo odtáhl. Nechtělo se mu zvedat. Krkavec mu poskočil na žebrech, jako by hrál na xylofon, a dloubl ho zobákem. "No tak přece vstávej, ty trosko," pobídl ho káravě. "Hrrrmhf," vyjádřil se k tomu Stín, ale nakonec se tedy uráčil převalit na břicho a následně se vyhrabat na nohy. "Tak tedy jdem," nechal se přemluvit a vykročil pomalu jižním směrem. Chvíli se ještě mohli držet řeky, která je sem dovedla.

//Kopce Tary přes Kiërb

(ledové květiny)
//Tenebrae přes Kiërb

Za chvíli už ji uviděl. "Taso! Zastav, krucinál! Vyhrálas, jasný?" zavolal na ni a zastavil se, aby popadl dech. Už toho měl tak právě akorát dost. V boku ho bodalo a do tlap už chytal pomalu křeč, jak se musel brodit sněhem. Chvíli se vydýchával ve stoje s krkem vytaženým dopředu, pak se převalil do studené závěje. Odmítal udělat jediný další krok. Běhání už mu prostě stačilo. Vždycky operoval spíše v úsporném režimu, pokud si od něj něco vyloženě nevyžádalo větší výdej sil a když už se musel trochu probudit a hnout se, obvykle se mu to moc nezamlouvalo. Přesně tak na tom byl i teď. Nelíbilo se mu to, bezcílné pobíhání nebylo nic pro něj. Nenacházel v pohybu a aktivitě takovou radost, jaká se v podobných činnostech evidentně skrývala pro Tasu. Považoval to za otravnou nutnost, nic víc. Odfrkl si a odfoukl tak od své tlamy obláček prašanu, který se usadil na čemsi přímo před jeho očima.
Stín na to zaostřil, aniž by se obtěžoval zvedat hlavu. Byl jako zdechlina pohozená ve sněhu, dokonce i krkavec na něm seděl, i když ho neožíral. Zatím. Nehýbal se sice, ale pohled na ten divný úkaz před sebou upřel. Led, nic víc. Jen led. Ale podivný. Jako by jím zimní louka rozkvétala, stovky ledových květů pučely všude kolem. Stín na to hleděl a uvnitř necítil žádné pohnutí nad touto zvláštní hříčkou přírody, nad neuvěřitelným úkazem, který se nejspíš nedá nalézt na žádném jiném území Gallirei a možná ani okolních krajů. Kde by jiný pociťoval zvědavost, úžas či radost nad tímto objevem, on necítil nic. Viděl jen led v divném tvaru, nic, co by se příliš lišilo od obyčejných rampouchů. Nic, co by si žádalo jeho pozornost.
Přesunul svůj pohled zpět k Tase, ale jen pokud se nacházela v jeho zorném poli. Pořád se totiž odmítal hýbat, i když už mu trochu omrzala strana tváře zabořená do sněhu. "Co tě to vůbec popadlo?" zeptal se. "Myslel jsem, že jsi z mrazu chtěla pryč." A teď byli zase tady, těsně pod horami, kde mrzlo a vyfukovalo víc, než kde jinde. Vážně, proč se vůbec kdy o něco snažil? Však to nemělo vůbec žádnou cenu. Nakonec skončil zase tam, kde začal a ke všemu měl úplně uchozené tlapy a po žebrech se mu procházel krkavec. Navíc ani pořádně nevěděl, proč celou tu cestu podstoupil. Proč prostě jednou nenechal Tasu, ať si ty svoje kejkle pořádně vyžere. Nějak to ale prostě nešlo. Nemohl si zkrátka pomoci.

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Dál a dál, kupředu poklusem, který nebyl příliš rychlý, ale zato vyrovnaný a vytrvalý. Šetřil síly. Kdoví, jak daleko ta husa doběhla. Těžko se mu věřilo, že by se dostala nějak daleko, přece už na ni musela dopadat únava stejně tak jako na něj. Možná ještě víc, protože na jih se nepochybně hnala rychleji, zatímco on se loudal a rozhodně do toho nevkládal žádnou velkou snahu. Jenže Smrtihlavka měla asi větší výdrž, než by se mohlo zdát. Nenacházel ji nikde rozpláclou ve sněhu. Nikde ani nevykašlala plíce nebo nic podobného. Asi by to bylo docela obdivuhodné, kdyby to zároveň nebylo tak strašně otravné. Už ho nebavilo honit se za ní přes celou tuto nastokrát prokletou zem. Neměl sice žádné zvláštní plány, co si počít se svým časem, ale určitě by dokázal vymyslet něco lepšího. Už ho bolely nohy a v boku ho píchalo. Šedý kožich nikde v dohledu. Vykašlu se na ni, usmyslel si a právě v tu chvíli zaslechl někde zpředu zpěvné zakvílení, které mohlo patřit jedinému stvoření. Doháněl ji tedy.

//Křišťálová louka přes Kiërb

//Konec světa přes Poušť

A tak klusal opět po její stopě. Tentokrát na sever. Držel se blíž horám, nechtěl se vydávat úplně do hlubin pouště. Neměl ji rád. Písek se mu zadíral mezi polštářky na tlapách a nesnášel horké slunce, které se tam na nebi zlomyslně zubilo i v chladných měsících roku. "Je praštěná," stěžoval si do větru. Ale vítr měl teď už uši a mohl odpovídat. "Samozřejmě. Ale stejně za ní běžíš." "Prosímtě, ušetři mě toho výkladu," zakoulel vlk stříbrnýma očima. Nechtěl tohle poslouchat. Sám věděl, že za Tasou běží, nepotřeboval k tomu žádný komentář. Věděl, že by ji měl nechat, ať si lítá po světě sama, ať se klidně dostane do dalšího průšvihu, aby se poučila. Jenže... měl dojem, že Tasa se jen tak nepoučí. A taky ji nechtěl tahat z problémů. Bude lepší ji odchytnout, než se do nějakých stačí dostat. Méně práce pro všechny. O to především šlo. O nic jiného.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Nedíval se, takže když jejich boby náhle zastavily, nebyl na to připraven a vysypal se z jejich vozítka na zem, která v těch místech už sněhem pokrytá nebyla. Otevřel oči a zamžoural na Tasu, která se už zase objevila a byla vysmátá jako měsíček na hnoji. Narozdíl od Stína, který se s mručením a bručením sbíral na tlapy jako medvěd vyrušený příliš brzy ze zimního spánku. "Výtečná," odsekl uštěpačně a osahal si natlučený čenich. "Jízda k téměř jisté smrti, kdo by to nemiloval." Přeháněl, ale byl zkrátka nabručený. Stále pořádně nechápal, co se Tase stalo a proč tak najednou zmizela. Už už se jí na to chtěl zeptat, ale s vlčicí šili všichni čerti a tak než vůbec otevřel tlamu, ona už byla zase na cestě pryč. "Ne! Počkej!" houkl za ní, ale už běžela pryč a znovu mu mizela z dohledu. Sedl si na zadek a nahrbil uraženě hřbet. "Tak si běž," zahučel. Spár přistál na zem vedle něj a zvedl k němu hlavu. "Nenecháš ji jen tak utéct," konstatoval. "Nechám. Nechám, když je tak praštěná. Ať si zkolabuje vyčerpáním někde do závěje a umrzne, to je její věc." Spár poskočil, sezobl cosi ze země a natočil hlavu na druhou stranu. "Ale nenecháš. Já vím, že nenecháš." Stín zaskřípal zuby. Ten pták ho provokoval a ke všemu měl navíc ještě pravdu. "Hrmf. Ale není to proto, žes mi to řekl ty," zavrčel, vstal a vyrazil opět po stopě pomatené šedivky.

//Prstové hory přes Poušť

Zaslechl hlas vlčice jen kousek od sebe. Pěkně to s ním trhlo, protože si jí vůbec nevšiml. Rozhlédl se kolem, ale stále nic neviděl. Teprve v tu chvíli mu to v hlavě konečně secvaklo. Už jednou mu celá zmizela přímo před očima a teď to udělala znovu. Jenže o tom vůbec nevěděla. Stáhl uši dozadu, aby je uchránil před poškozením z Tasina řevu. "Tišeji," okřikl ji lehce, i když mu vlastně spadl ze srdce kámen nezanedbatelné velikosti. Nebyla mršinou roztahanou rysy, byla naživu, jen pod vlivem magie, kterou nedokázala ovládat a odmítala si přiznat, že ji má. Hleděl směrem, kde předpokládal, že stojí a přemítal, co jí říct. Když se jí to pokoušel vysvětlit posledně, obvinila ho ze lži a pak byl zaseklý s tou její infantilní verzí. Tomu by se rád vyhnul, pokud možno.
"Tebe hledám," odfrkl si. "Nebo myslíš, že tady volám 'Taso' jen tak pro srandu?" Zavrtěl hlavou a upíral zrak na hovnivála, který visel ve vzduchu a alespoň mu pomáhal poznat, kam se dívat. A také na něj vzápětí promluvil. "A jak bych to měl podle tebe udělat? Je to... vždyť víš, co to je," zaškaredil se na ten ukecaný hmyz a vyhýbal se slovu "magie", protože nechtěl mít na krku malou Tasičku. Jenže ten brouk asi nebyl tak pitomý, jak se prve domníval. Stínovi svitlo. "Jistě. Ten rys za to může, kdoví, co za kejkle tu prováděl. Kvůli tomu jsem tě... neviděl." Minulý čas byl asi poněkud zavádějící. Pořád ji neviděl, ale možná bude lepší prostě předstírat, že tomu je jinak. Sice asi zíral spíš skrze ni nebo na brouka, ale to by neměl být takový problém.
"Fajn, vypadneme," povzdechl si nad žádostí neviditelné vlčice a už chtěl zamířit dolů, když se sníh z vrcholu nad nimi konečně utrhl a začal se valit dolů. "Krucinál!" zavrčel, začínal mít tohohle výletu plné zuby. Teď je ještě měla zavalit lavina? Nijak zvlášť neváhal uposlechnout rozkazy od nějakého brouka, i když jindy by se možná stavěl na zadní. Momentálně to bylo ale jediné rozumné, co mohli udělat. Naskočil na plochý kámen a vrazil přitom ramenem do vlčice, kterou pořádně neviděl. Sotva tak udělal, jejich provizorní sáňky se rozhrkaly z kopce dolů unášené sněhem. Zavřel oči. Tohle vážně nechtěl dělat. Vážně, vážně ne. Žaludek se mu tlačil až do krku, když si to svištěli bez brzd a bez jakékoliv kontroly dolů z hor. Skrze pevně sevřená víčka ani neviděl, že se jeho společnice vedle něj zhmotňuje.

//Prstové hory

Hory se blížily. Když se na jihu sníh vytrácel, už nebylo tak snadné sledovat stopu vlčice, musel k tomu vynaložit i trochu snahy, ale dařilo se mu stále udržovat správný směr. Byl si tím zcela jist. S krkavcem - Spárem - na hřbetě stoupal do kopce a rozhlížel se, kdy konečně zahlédne opelichanou postavičku své spojenkyně. Zatím neviděl nic, vítr mu k uším ale donesl ozvěnu. Ozvěnu jeho vlastního jména. Stíne, Stíne, Stíne... "Taso?" houkl nazpět, ale nezařval asi tak nahlas, jako ona. Jeho volání se horami tolik neneslo a výt tady nechtěl. Kdoví, koho by mohl přivábit. Cítil tu kolem spoustu cizích pachů, nejen ten její. Dorazila první a teď tady huláká jako na lesy. Jako by snad ten celý závod nebyl její nápad, zakoulel očima a vydal se směrem, odkud všechno to hulákání přicházelo. Nebál se o její bezpečnost, co by se jí asi tak mohlo stát? Prostě vyšilovala, jako vždycky. S tím už byl celkem smířený.
Stoupání bylo namáhavé, ale jestli bylo těžké pro něj, určitě bylo i pro ni, takže nemohla být daleko. Jenže vzápětí se mu naježil hřbet. Ucítil pachy, které nepatřily vlkům. Vzpomínal si náhle na tohle místo i na to, že tu žili jiní predátoři. Že by Tasa přece jenom byla v průšvihu? Trochu natáhl krok. Už znovu nevolal, nechtěl na sebe poutat pozornost a asi dobře udělal - vzápětí totiž spatřil skupinku rysů, jak odbíhá dále do hor. Přikrčil se ke skále a čekal, až zmizí. V jejich čele klusal největší rys, mohutný a bělostný jako sníh. Podobného nikdy neviděl, ale nebylo pochyb o tom, že byl vůdcem. Kam tak spěchali? A kde byla Tasa?
Žaludek se mu stáhl. Byl to krutý žert osudu? Byl, že ano? Jistě. Jakmile dopustil, aby si někoho pustil víc k tělu, než je zdrávo, dovolil si, aby mu na někom záleželo, musel o ni ihned přijít. Okamžitě. Aby si nezvykal dělat takovéhle hlouposti. Ležela někde tady, roztrhaná rysy na cucky, protože i ona podlehla takové stupidní myšlence a upnula se k němu. "Taso. Taso!" zavolal do hor. Krkavec kroužil nad ním. "Nic nevidím," oznámil a ani šedivák nebyl o moc moudřejší. Nenacházel nic. Žádnou krev, žádné tělo, ale ani živou vlčici. Jen změť rysích a vlčích stop, které pak už dál nikam nevedly. "Kde sakra vězíš?" vrčel, navztekaný, ani nevěděl na koho. Netušil, že chodí těsně kolem neviditelné vlčice. Chvílemi stačilo jen málo, aby na ni šlápl. "Odvlekli ji? Ale nebyla s nimi přece," vrčel si pod vousy a netušil, co dělat. Tasa prostě zmizela. Jako by se propadla do země.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Tlapy ho nesly dál po Tasiné stopě. Oteplovalo se, ale vlčice šla podle všeho pořád dál. Neviděl ji, ale stopovat ji nebylo nijak těžké. Navíc mluvila o horách na jihu. Tam jistě musela být. "Notak?" připomněl se opeřenec po chvíli, kdy Stín mlčel. "Nejsi hlupák, Stíne. Jen ho ze sebe děláš, když se ti to hodí." K čemu že mu měl být tenhle otrava dobrý? Možná by měl zvolit Tasy přístup a prostě ho sežrat. Pravda ale byla, že se k němu vážně cítil jistým způsobem vázán. Měli mezi sebou nějaké propojení, které se nedalo popřít a tak se šedivák zamyslel. "Mor?" nadhodil. "Vidíš, to už je lepší. Akorát to nezní moc jako jméno," zaprotestoval pták a vlk zaskřípal zuby. Co by chtěl? Aby si strhal mozek? Nikdy nevymýšlel pořádné jméno, jen hloupé přezdívky, kterých by z rukávu na přání vysypal třeba tucet. Ale o tohle nešlo. "Tak co třeba Spár?" navrhl nakonec. Krkavec znovu zakroužil a dosedl mu zpátky na hřbet. "Spár. Spár! To zní dobře, nebo ne?" "Co já vím. Podle všeho o tom stejně rozhoduješ ty," ušklíbl se kysele a trochu natáhl krok. Zdálo se mu, že Tasu nakonec přece jenom dohání, navzdory všemu. Možná se cestou zdržela.

//Konec světa přes Poušť

//Zrcadlové hory přes Esíčka

"Právě, že neznám," opáčil Stín krkavci, zatímco bez přílišného spěchu kráčel a poklusával horami sledujíc stopu šedé vlčice, která už byla kdoví jak daleko vpředu. "Nemám nejmenší ponětí, co jsi zač." "Jsem krkavec, ale zároveň nejsem. Jsme propojení. Jsem částí tebe, ale jsem také svým vlastním stvořením." Stín nakrčil čenich. "Co takhle nemluvit v hádankách, co?" odfrkl si, štvalo ho to. Připomínalo mu to Života a jeho přiblblé vyjadřování, které nikdo neměl šanci pochopit. Alespoň podle jeho názoru. "Nevím, jak ti to jednoduše vysvětlit. Tohle ti bude muset stačit." "Hmm," zamručel šedý jen a odmlčel se. Chvíli bylo ticho, jen křupání sněhu pod jeho tlapami ho narušovalo. "Máš jméno?" nadhodil po chvíli. "Ne. Doposud jsem se obešel bez něj. Ale nejspíš bys mi nějaké měl dát." "Já?" otočil stříbrné zraky k opeřenci, který kroužil poblíž. Odpovědí mu byl pouze výmluvný pohled temně černých korálkových očí. "Krák," rozhodl se to tedy Stín odbýt rychle. Krkavci se to ale moc nelíbilo. "Rád bych, abys nezapomínal na to, že i když patřím k tobě, vyklovat ti díru do kožichu můžu pořád. Proč se aspoň jednou v něčem trochu nesnažíš?" Stín vztekle nakopl hroudu sněhu, až odletěla do řeky. Proč vždycky on?

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

//Jižní Galtavar přes Mahtaë

Kráčel někam bez jasného cíle v mysli, jediné, na čem mu záleželo bylo, aby ten cíl byl někde na jihu, kde je o něco menší kosa. Udržoval si svoje běžné loudavé tempo, které ale rozjívené Tase nevyhovovalo. "Závod? Po tom jídle?" protáhl obličej, přišlo mu to jako ideální recept, jak všechno vyhodit zase zpátky na světlo boží, ale vlčice s ním nejspíš nesouhlasila, protože jen, co to dořekla, už si to metla sněhem pryč. Jen mu čenich ohodila sprškou vloček. "Taso!" houkl na ni bez velké naděje, že se po něm alespoň ohlédne. "Blázen," odfrkl si. "Vidíš, skvěle se k sobě hodíte," krákl krkavec. Stín se otřásl a pták se konečně vznesl z jeho hřbetu. "No tak? Běž za ní přece. Necháš ji, ať si někde srazí vaz?" "Proč se do toho vůbec pleteš, co?" obořil se na něj šedivák, ale natáhl krok do klusu. Horské stezky nebyly na nějaké velké běhání. "Znáš mě, jsem hrozně zvědavý tvor," klapl opeřenec zobákem a plachtil nad vlkovými zády, stále v doslechu. Jak byl najednou zase upovídaný!

//Tenebrae přes Esíčka

//Ageron přes Armanské hory

Vykročili opět kupředu, i když se ani jeden z nich nehnal nějak závratným tempem. Pořádně se nacpali a Stínovi se nechtělo nějak moc spěchat. Stejně nebylo kam. Neměl žádný plán, i když se nejspíš definitivně stal vůdcem jejich dvoučlenné skupinky. Tří, pokud počítáte krkavce. Ten seděl vlku na hřbetě a podle všeho se mu tenhle způsob dopravy velice zamlouval. Stínovi se to líbilo už o něco méně, opeřenec byl celkem těžký a občas zatínal drápky do jeho kůže dost bolestivě, jak za pohybu udržoval balanc. Jenže co s ním mohl dělat? Pták se pustil do boje na jeho straně, když po něm Tasa z ničeho nic skočila a neustále tvrdil, že patří k sobě, což sám cítil jako pravdu. Bude muset zjistit víc, ale kdykoliv se šedá vlčice přiblížila, pták mlčel jako zařezaný, takže to prostě muselo počkat.
"Ani moc ne," opáčil a rozhlédl se kolem. Připadalo mu, že chodí tak trošku v kruzích. "Někam, kde nebudeme mrznout?" nadhodil jen tak do větru, ačkoliv jakýkoliv plán se mohl každou chvíli změnit. Kdoví, co jim osud navane do cesty? Zatím to nevypadalo na nic zajímavého, takže prostě dál směřoval své kroky na jih.

//Zrcadlové hory přes Mahtaë

Nakonec se i Tasa odhodlala pustit do jídla, zatímco on tam jen tak ležel, plácal si hlouposti ze sněhu a zase je ničil a snažil se pokud možno nepřemýšlet. Po chvíli se k němu připojil i krkavec, který rovněž vypadal spokojeně. Usadil se před Stínem do sněhu a začal si rovnat peří, jako by se nechumelilo. Šedivák přimhouřil oči. "Ty si dáváš zatraceně záležet, abys před nikým jiným nepromluvil, co?" zabručel. Krkavec na něj upřel korálkové zraky a neřekl nic. "Chceš, abych byl za blázna," obvinil ho vlk. "A nejsi snad?" krákl krkavec polohlasně pobaveným tónem a hbitě uskočil spršce sněhu, kterou po něm vlk mrštil. "Patříme k sobě, tak se s tím smiř," dodal ještě a vrátil se k rovnání svého peří.
To už byla Tasa hotová, nacpaná tak, že se ani neobtěžovala nikam přesouvat, prostě se rozplácla na zem přímo tam, kde předtím stála. Stín ji pozoroval, jak se vyvaluje ve sněhu a jak ji najednou málem propíchly dva rampouchy, které se zřítily ze stromu. Trhl sebou, jakápak by to byla ironie, kdyby zrovna teď Tasu zabil padající led? Ale ona si to podle všeho neuvědomovala, místo toho se rampouchů chopila a začala si hrát na jakéhosi... upíra nebo cože to vlastně. Moc to nepochopil, protože jí nebylo kloudně rozumět. Odfrkl si v lehkém pobavení, vypadala praštěně, což by tak nějak odpovídalo. "Už se třesu," zabručel a začal se sbírat na nohy. Trochu si po jídle odpočinul, ale celkem už toužil zmizet z tohohle lesa. Tasa na tom nebyla jinak - a krkavec asi zrovna tak, protože se mu zase usadil na hřbetě. Stín na to zamručel cosi nesrozumitelného, ale nechal opeřence tak. "Jdem," přikývl rozhodně a vyrazil, snažil se nevšímat si toho velice oddaného výrazu v jejích očích. Držela se u něj blízko, jako věrný pes, a on nevěděl, co si o tom vlastně myslet. Co za nepořádek to zase nadělal?

//Jižní Galtavar přes Armanské hory