Gallirea - Příspěvky uživatele

Sledoval Šmudlu, jak ji v duchu pojmenoval, třebaže mu mimoděk vyzradila své pravé jméno. Byl docela spokojený s tím, co vidí. Zdálo se, že v ní vzbudil pro začátek celkem slušnou nervozitu. Možná mu s hrůzou nepadala k tlapám ani hystericky nekvílela, ale to by přece jenom bylo trochu moc snadné. Nebyla by to zábava. Takhle se mu otevírala celá škála možností. Když znovu promluvila, byl ještě spokojenější. Skutečně věřila tomu, že vlk, který před ní stojí, je Smrt? Přimhouřil oči. Byla to role, kterou by sehrát určitě dokázal, ale šlo mu hrubě proti srsti, že ho oslovovala jako samici. Ani v nejmenším se mu to nezamlouvalo. "Hrm," zabručel, když slyšel, jak rozpřádá nějaké úvahy o myšlenkách a názorech, kterých se jí podle všeho nedostávalo. "V tom vskutku nejsi výjimečná. Většina vlků o ničem nepřemýšlí a vlastní názory si neutváří. Plýtvají svými životy, dokud není pozdě. Což pro tebe už nejspíš je," ušklíbl se. Ano, mohl by si hrát na Smrt. Měl dojem, že mu to celkem jde.
Ovšem když byl znovu osloven ženským rodem, rozhodl se. Kdepak, tohle nedokáže snášet. Neznamenalo to ale, že se musí vzdát své zábavy. "Děvenko zlatá, ty vůbec nemáš ponětí, o čem to mluvíš," informoval ji se zlověstným šklebem stále na tváři. "Natolik důležitá, aby tě samotná paní Smrt naháněla po kraji, rozhodně nejsi. To je výsada pouze vlků mnohem mocnějších a váženějších, ne takových obyčejných ušmudlaných putěk, jako jsi ty. Já jsem poslem Smrti. Byl jsem za tebou poslán, abych tě k ní přivedl. Já i můj opeřený přítel," dokončil a Spár jedinkrát ostře krákl, jako by jeho slova potvrzoval. Stín by asi nebyl nejlepším hercem, jeho monotónní přednes neměl zrovna velký rozsah, naštěstí na roli posla Smrti se hodil zcela dokonale.

Procházel nocí, která se pozvolna měnila v ráno. Obloha začínala u východu blednout a jakmile se tak stalo, přistál ve větvích poblíž Spár, který noc nejspíš kdesi prospal. "Pořád jsi se mnou," zabručel Stín. "Dobře." "Nejsi tady sám," krákl krkavec ve větvích, ale dolů za ním nesletěl. Vlk se zastavil, pomalu položil pozvednutou tlapu na zem a rozhlédl se. Skutečně. Čas od času zaslechl nějaký útržek slova či věty. Nedokázal je rozluštit, ale napovídaly mu, že se jeho cesta nejspíš brzy protne s cestou neznámé vlčice. Zůstal klidně stát, protože všechno nasvědčovalo tomu, že míří přímo k němu. Nezměnil jsem se. Jsem pořád stejný a můžu to dokázat, přejel si jazykem po tesácích a lehce se přikrčil, když ji konečně spatřil, jak vyšla mezi stromy.
Chtěl ji vyděsit, nicméně nepočítal s tím, že to bude až tak jednoduché. Nemusel udělat nic, dokonce ani zavrčet a ve tváři šedě ušmudlané vlčice se objevil strach. Dokonce promluvila sama k sobě a to, co řekla, přimělo Stína, aby odhalil zažloutlé tesáky v širokém zlověstném šklebu. "Přesně tak, drahá Novo," zachraptěl a udělal krok směrem k ní. "Nemyslela sis, že Smrti dokážeš unikat věčně, nebo ano?" Spár se v tu chvíli snesl z větve a s mírně pozdviženými křídly se usadil na Stínův hřbet. Skutečně s trochou fantazie vypadal jako nějaký posel Smrti. Možná by se temné paní dokázal i zavděčit, kdyby jí přivedl nějakou dušičku na hraní, co? Nápady a možnosti mu prosvítaly jako světlušky temnotou mysli. Zatím však nedělal nic. Chtěl vidět, co udělá ona. Nova.

//Středozemka

Zaplul mezi stromy jako... stín. Sníh mu pod tlapami tiše křupal, ale jinak panovalo skoro až zlověstné ticho a naprosto neprostupná tma. Ve skrytu lesa byl mráz o něco snesitelnější, alespoň vítr se tu nemohl prohánět, jak se mu zachtělo. V tom mrazivém klidu ale bylo Stínovi dobře, i přesto, že mu trochu mrzly tlapy. Byl sám a cítil se schovaný před celým světem. Sám, sám, sám... jako tomu bývalo dřív. Teď už ale nejsem sám, vynořila se myšlenka a lehce jím otřásla. Ne, nebyl sám. Měl teď dost zvláštní rodinu. Do žádné normální by ho stejně nechtěli. Cítil se kvůli tomu však podivně. Když byl vlčetem, nechtěl nic jiného, než nebýt sám. Jak stárnul, všechno se měnilo. Nechtěl kolem sebe nikoho. Chtěl být sám, když už tedy musel existovat. A teď... co chtěl teď? Zjišťoval, že vlastně neví. Ovšem záleželo na tom? Měl to, co měl, ne to, co chtěl. Vždycky. I teď. Jenže možná to bylo to, co chce. Jsem rád? Váhal nad tím. Ta otázka se mu nelíbila. Nezdálo se mu, že by jakákoliv odpověď na ni byla správná. Dál bloumal mezi stromy, zcela ztracen v myšlenkách.

//Mahtaë jih přes Velké houští

Vzdaloval se každým krokem dál od lesa plného buků. S každým krokem byl víc a více sám, nořil se do tmy, která byla za nepřítomnosti měsíce tak hustá a neprostupná, že se v ní se svým tmavým kožichem téměř dokonale ztrácel. Vyhovovalo mu to, přesně to právě teď chtěl. Když ho ale tlapy zatáhly na otevřenou pláň, lehce se otřásl. Počasí nebylo přívětivé. Mrzlo, až praštělo a on věděl, že tady by se teď zdržovat neměl. I když umrznutí nemusí být ta nejhorší smrt, pomyslel si a kráčel dál kupředu. Mířil k úkrytu nebo hlouběji na promrzlé planiny, kde obcházela smrtka s mrazivou kosou? Kdoví. Možná šel zhoubě přímo do náručí? Mohl se otočit a jít po svých stopách zpět, ale místo toho pokračoval dopředu. Snad chtěl vědět, co má být jeho osudem. Nebo se nad tím prostě nezamýšlel. Tak či tak, dnes umrznout na pláních neměl. Brzy se před ním vynořily stíny stromů a on mezi ně tiše vklouzl.

//Liščí nory

//Díra přes Bukáč

Vylezl ven z úkrytu a zjistil, že mrzne až praští. Zauvažoval, jestli se radši nevrátí do relativního tepla úkrytu, ale úplně se mu do toho nechtělo. Chtěl se vzdálit od všeho a všech a kdyby zůstal, každou chvíli se mohl někdo objevit. Tasa, Styx, Natrhouško... Neměl o to zájem a tak tiše prošel lesem až k řece, která hučela večerem, stále nezamrzlá, třebaže místy se u okrajů tvořily ledové krusty. Nebyl tak hloupý, aby se na ně pokusil šlapat. Místo toho vyrazil na cestu po kamenech v místě, které už si stačil zapamatovat jako docela vhodné k přechodu. To samo o sobě mu bylo divné. Měl místo, na které se vracel, dokonce si pamatoval, které místo v řece má k tomu použít. Mohl by ho nazývat domovem, kdyby chtěl. Nebyl si jistý, jestli chce. Bylo mu z toho divně, stejně jako ze slibu, který dal Tase, stejně jako ze slov Styx, když ho přivítala do rodiny. Nikdy netoužil po takových věcech. Toužil po jejich pravém opaku, ale stejně je teď měl. A... nějak to nedokázal nenávidět. Co se to ze mně stalo. Doskočil na pevnou zem na druhé straně řeky a vyrazil dál, aniž by o tom příliš přemýšlel. Jeho nohy zkrátka šly, zatímco jeho mysl byla někde jinde.

//Středozemka přes Velké houští

465

Nevěděl, co na to říct. Snad ani nebylo potřeba nic říkat. A přesto cítil jistou potřebu Tase alespoň něco slíbit. Slib, který... hodlal dodržet? To je mi novinka. Sledoval vlčici, jak vstává a zapřísahá ho, aby o tom mlčel, i když se přitom krčila, jako by očekávala výprask. Jen přikývl a pak ještě jednou, když prohlásila, že jde ven. Nic však už nahlas neřekl a ani se za ní hned nevydal. Zůstal ještě chvíli v noře a hleděl ke světlu, které sem pronikalo zvenčí, ačkoliv s postupujícím večerem sláblo. Slíbil jsi jí něco a hodláš se toho držet. Vážně? Neznělo to jako on. Ale to už vlastně asi nebyla žádná novinka. Bylo tomu už nějakou dobu, co se necítil jako ten starý Stín. Ne lepší, ne horší, prostě jiný. A s Tasou byly věci dost jiné. Nevěděl, jak by tomu měl říkat. Nebyla to láska a nejspíš ani nikdy nebude. Cosi se mu ale téhle zimy stalo. Tam, v lese svítivého mechu pod jmelím. Připustil, že na světě existuje další bytost, na které mu záleží a nemohl ten pocit odvrhnout, jakkoliv se snažil. Lehce se otřásl. Nerad nad tím přemýšlel. Zamířil z úkrytu ven a rozhodl se, že se k Tase nepřipojí. Potřeboval být chvíli sám.

//Mahtaë přes Bukáč

464

Ano, Tasa se vážně chystala k nějakému vyprávění a nejspíš neplánovala být zrovna stručná, soudě dle výzvy, aby se pohodlně usadil. On se ale neposadil, zůstal ležet a poslouchal. Tak nějak čekal, že ten příběh nebude zrovna něco plného květinek a motýlků. S někým, kdo měl snadný život, by si těžko kdy rozuměl, alespoň si to myslel. O to víc ho Tasy příběh zajímal. Co číhalo v její minulosti? Co z ní udělalo toho, kým je?
Byl to skutečně dlouhý příběh. O rvačkách a bitkách s vlky, kteří vládli magií a o vrcholech krutosti a utrpení, které si vlci byli schopní mezi sebou působit. Poslouchal mlčky a tvář se mu ani nepohnula. Z jeho výrazu nebylo možné vyčíst, co se mu honí hlavou, když Tasa mluvila o vlčatech, která se jí narodila a která nedostala šanci žít, neměla ani otce, který by se k nim hlásil. Snad každý normální vlk by cítil lítost nad nevinnými ztracenými životy. Stín ale shledával téměř nemožným probudit v sobě jakékoliv city k vlčatům, která nikdy neviděl. Vlci a vlčata obzvlášť umírala každým dnem. Přesto cosi cítil, a to ho docela překvapilo. Cítil hněv k vlkům, kteří ubližovali Tase. Možná i cosi horšího. Nenávist? On těžko mohl být někým, kdo se rozhořčuje nad něčím chováním. Sám měl ke svatému daleko. Tak proč? Protože Tasa je jiná. A i když k ní taky nebyl vždycky nejmilejší, věděl, že nic podobného by jí nikdy neudělal.
Vyprávění se chýlilo ke konci. Tasa nakonec provedla krvavou pomstu, která ani nebyla pomstou, jako spíš zoufalým činem a utekla. Stín jí pohlédl do zlatých očí a nějakou dobu mlčel. Všechno teď dávalo mnohem větší smysl, že? Odpor k magiím, k modrým očím, dokonce i ta vlčecí forma, do které se Tasa někdy vracela, by se tím dala vysvětlit. Ticho se protahovalo a on netušil, co říct. Byl v tomto směru tak tupý, že už to o moc více asi nešlo a právě proto tak dlouho mlčel, protože došlo ke vzácnému momentu, kdy si vážně chtěl dávat pozor na jazyk. Neřekl 'je mi to líto' nebo 'mrzí mě to' nebo nic podobného, protože nic z toho necítil. "Takoví vlci," pronesl nakonec pomalu, "si nezaslouží žít." Ačkoliv i on byl vlastně takový. Krutý, necitelný. Kdyby se chytil takové společnosti, nejspíš by dělal ty samé věci. A zasloužil si žít? Ne. Ale žil a proudy života ho zavedly ve vztahu k Tase na úplně jiné místo, než do pozice jejího trýznitele. "Jestli na některé z nich kdy narazíme, zničíme je," pronesl jako slib.

463

Hleděl na ni a nevěděl, co si myslet. Na druhou stranu, proč by si vůbec měl něco myslet? Tasa byla Tasa. Nikdy se nedalo předpovědět, co udělá v další chvíli. Někdy se mu to na ní líbilo a někdy ho to zase pěkně štvalo. Tohle byla spíš ta druhá možnost. Rozhodně nijak neoceňoval, když na něj někdo vrčí a cení tesáky hned po probuzení. Možná do ní nemusel strkat, ale ona si na něj zas nemusela lehat, ne? Ale možná to nebylo tím. Vypadala vážně docela mimo. Předtím vyděšeně, teď spíš zblble. "Mhm," vyjádřil se k jejímu odseknutí opět zabručením, které bylo pravděpodobně jeho oblíbeným způsobem komunikace. Možná se měl narodit spíš jako medvěd, než jako vlk. Nabručíno už na to měl rozhodně dost.
Tasa se odmlčela, jako by se k něčemu odhodlávala. Stín si s povzdechem protáhl tlapy dopředu a pak k ní pomalu natočil hlavu, když začala mluvit. "Hmm... co o tobě vím? Jsi z nemagické rodiny. Máš několik sourozenců a ne všichni jsou tady. Pak, mmm... říkala jsi mi něco o tom, že ti magičové ublížili. Udělali ti to s tou tlapou, ne?" kývl k noze vlčice, která byla měkká a neškodná jako kočičí pacička, akorát se v ní neskrývaly žádné skryté drápy, které by byly připraveny se zaseknout. Ještě chvíli přemýšlel. Měl dojem, že toho možná bylo víc, ale nějak si nevzpomínal. Aspoň nic podstatného ho nenapadalo. "To je asi tak všechno. Kam tím míříš?" tázal se obezřetně. Kdoví, k čemu tohle mělo vést.

462

Snažil se všemožně vymanit z blízkosti vlčice, která v něm vyvolávala sporné pocity a které rozhodně chtěl utnout hned v zárodku. Nebyl žádný polštář. Měl dojem, že podobnou diskuzi už kdysi měli. Copak bylo tak těžké si to zapamatovat? Jenže jak do ní tak šťouchal a šťoural, Tasa zareagovala mnohem ostřeji, než by očekával. Procitla náhle a octla se na všech čtyřech snad ve zlomku vteřiny. Vypadala, jako že je úplně mimo a zachvátila ji totální hrůza. "Co vyvádíš?" položil Stín celkem opodstatněnou otázku, ovšem dočkal se jen zuřivého zavrčení. Takže mě chce zase vykuchat. Ovšem nevypadalo to, že by za tím tentokrát stál hněv nebo cosi podobného. Vypadala spíš neskutečně vyděšeně a Stín neměl nejmenší ponětí, čím by to asi tak mohl způsobit.
Ležel dál na zemi a bezvýrazně na vlčici hleděl, protože se domníval, že pokusy o rozumný rozhovor by v tuhle chvíli byly asi docela zbytečné. Brouk v kožichu k ní promlouval a vypadalo to, že to funguje. Nakonec totiž Smrtihlavka uťala své vrčení, dřepla si na zadek a navracela se do normálu. Nebo... do toho, co se u ní normálem dalo nazývat. "Taky ti přeju dobré ráno," prohodil, protože pořádně nevěděl, co na tohle má u všech pekel říct. "Noční můra?" nadhodil jediné uspokojivé vysvětlení, které ho napadlo pro tenhle náhodný výbuch.

461

Hleděl si do bělostné prázdnoty s hlavou podobně prázdnou, ale jeho klid neměl dlouhého trvání. Klíště opět přilezlo a přitulilo se k němu, neodbytné jako svízel přítula. Pokusil se znovu odtáhnout, ale už byl na stěnu tak namáčknutý, že si div nedeformoval kostru. Nechtěl ji mít takhle blízko, rozhodně ne. Nebo chtěl? Nic takového. "Taso," houkl polohlasně, ale zdálo se, že to s ní nehne. Byl tam prostě nacpaný v maličké mezeře, doslova uvězněný a s každou další vteřinou se mu to líbilo míň a míň. Připadalo mu, že se dusí, nedostávalo se mu vzduchu, třebaže zas tak napevno zmáčknutý zase nebyl. Začal se kroutit a přetáčet, aby se dostal do lepší pozice. "Taso! Vzbuď se, krucinál," zahučel znovu, tentokrát hlasitěji, a zkroucenýma zadníma nohama od sebe vlčici zkusil odstrčit, aby se osvobodil. Věděl, že lézt do téhle díry byla hloupost. Vždyť to byla hotová smrtící past. "Připadám ti snad jako polštář nebo co?"

460

Naštěstí vlčice pochopila, proč její postup nebyl zrovna z nejinteligentnějších a tak to nemusel nijak dál vysvětlovat. Jen přikývl a konečně zavřel oči. Měl toho pobíhání po světě plné zuby a klidně by asi prospal celý zbytek zimy, kdyby něco takového bylo vůbec možné. Žel, medvědí geny v krvi nekolovaly. Přesto usnul celkem tvrdě, víc, než měl ve zvyku. Odpočinek už zkrátka potřeboval.

Ve spánku se mu hlavou míhaly zmatené sny a jejich útržky. Byla v nich černá křídla zakrývající oblohu, mráz a rampouchy, sněhová vánice a tmavé siluety, které jí probíhaly, ovšem když se probudil, nic z toho nedávalo žádný smysl a ozvěny snu se mu rychle vytrácely z paměti. Než se vůbec pořádně rozkoukal, nepamatoval si už vůbec nic kromě neurčitého pocitu, že se mu vážně cosi zdálo. Lehce se zavrtěl, ale cosi mu v tom bránilo. Až teď si uvědomil, že se k němu Tasa natiskla jako nějaké klíště, které krade tělesné teplo. Pravda, zima jim vskutku nebyla, ale příčilo se mu být si s ní takhle moc nablízku. Zase se mu vybavovaly ty chvíle v lese pod horami a to znovu rozhodně prožívat nechtěl. Odtáhl se tedy o kus dál a natiskl se ke stěně. Takhle mu sice bylo chladněji, ale i tak to bylo příjemnější. Tasa ještě vyspávala a tak jen nehnutě ležel a zíral ke vchodu do úkrytu. Zdálo se, že přemýšlí, ale hlavu měl popravdě úplně prázdnou.

//Bukáč

Následoval Tasu do šera úkrytu. Rozhodně tu bylo příjemněji, než venku, už jen proto, že tu nebyl sníh a protivný vítr se nezakusoval do kožichu. Doufal, že si prostě lehnou a budou spát, ale Tasu otázka Natrhouška pořád asi dost žrala. Bylo evidentní, že se té vlčice vážně chce zbavit a Stín by se do toho klidně nechal zatáhnout také. Jenže to nebylo tak snadné, jak si to podle všeho Tasa malovala. Nemohlo to být tak snadné, když ona a Styx mezi sebou podle všeho cosi měly. Stínovi to pořád přišlo divné, ale on lásku nikdy nechápal, ať už byla jakákoliv a mezi kýmkoliv. Teď byl hlavně unavený a vymýšlet úkladnou vraždu se mu v tuhle chvíli nechtělo. Jestli se do toho Tasa vážně bude chtít pustit a zpackáme to, pak jsme mrtví oba, projelo mu hlavou a lehl si ke stěně, aniž by se nějak vyjadřoval k možnosti šíření nějaké spavé nemoci či zvláštního štěstí, které by je mohlo postihnout. Složil si hlavu a už už zavíral oči, když se Tasa ozvala s dotazem. "Vážně to chceš rozebírat teď? Tady?" blýskl po ní pohledem. "Nech si to na někde, kde nehrozí, že se to dostane ke špatným uším." S tím konečně zavřel oči a celý svět od něj odplul.

"Když nic, tak nic," zahuhlal si spíše pro sebe. Nějak už ho tenhle rozhovor nezajímal. Možná to bylo tím, že ho už vážně zmáhala únava a v mozku mu nezbývala kapacita na to, aby nějak hlouběji přemýšlel nebo se jen soustředil na konverzaci. Nechtělo se mu už hýbat ani nikam přesouvat, ačkoliv nebyl nejlepší nápad se ukládat ke spánku tady na sněhu. Tasa naštěstí pro jednou měla víc rozumu, než on a prohodila, že by se měli přesunout. "Hmmm," opáčil a otřásl se. "Třeba už zasmrádá hnilobou. Jak dlouho tam vůbec je?" nadhodil. Zdálo se mu dost divné, že vlčici od té krátké chvíle, kdy se tu objevil, vůbec nezahlédl. Třeba se Tase její přání už splnilo a příroda to vyřešila za ně. Hádal, že Styx by to příliš nenadchlo, ale jemu byl osud Natrhouška celkem lhostejný a rozhodně by je nikdo nemohl obvinit, že to způsobili oni. Ostatně, brzy se dozví, co a jak. Vstal se zakřupáním několikerých kloubů, krátce se protáhl a vyrazil za Tasou. Nemuseli chodit ani nijak daleko. Pamatoval si, kde ten spadlý strom a díra pod ním je, i když dovnitř se ještě nepodíval. Všechno je jednou poprvé, pomyslel si a protáhl se dovnitř za šedivou špičkou ocasu, která tam zmizela před ním.

//úkryt

//Mahtaë jih

"Mluvil jsem obecně," zavrtěl Stín hlavou, protože Tasa si jeho prohlášení okamžitě začala vztahovat sama na sebe. Vlastně asi ani nemluvil úplně obecně. Mluvil spíš o sobě a o svojí rodině, ale nechtěl tohle téma nijak víc rozebírat. Bylo to dávno a nemělo by se to znovu tahat na povrch. Vždyť si už skoro ani nepamatoval jejich tváře.
Kráčeli dále kupředu za širokého zívání na celé kolo. Les už se blížil a bylo to rozhodně dobře, protože Stína už ta cesta vážně zmáhala a to ještě předtím, než ho Tasa nakazila tou svou zívavou nemocí. "Však ti to přece říkám, odkud jsem se vzal," ušklíbl se. "Tak to přece je. A nakonec se do toho listí zase vrátím a plíseň mě sežere. Jako všechny," pokrčil rameny. Tasa zněla celkem vědoucně a Stín by vážně doufal, že ve svém věku už má nějaké povědomí o tom, kde se asi tak vlčata berou.
Tasa sebou hned za hranicemi plácla na zem a šedivák udělal totéž. Krkavec zatím zmizel ve větvích. Znovu široce zívl a položil si hlavu na přední tlapy. Brzy ji ale zase zvedl, protože Tasa ležela a čučela na něj. Lehce se zamračil. "Co je?" Přejel pohledem po svém těle, jestli na sobě nemá něco, co by poutalo její pozornost, ale jeho kožich vypadal stejně jako obvykle. "Já myslel, že chceš spát, ne?"

//Kojotí břeh přes Mahtaë sever

"Pokud je tvoje rodina k ničemu, pak už smůlu stejně máš," pokrčil rameny, Tasin vyděšený tón ho nijak nerozrušoval. On od své rodiny také odešel a asi se nedalo říct, že by potom vedl kdoví jak šťastný život, ale byl to jeho život, který už mu oni nenarušovali. Nelitoval toho. Nestýskalo se mu po nich. Snad jen po sestře, dřív, ale i to už bylo pryč. Všechno to bylo pryč, daleko a hluboko v minulosti. Tasa se ho otázala, jestli má rodinu. Odfrkl si. Co to bylo za otázky? "Jistěže ne. K čemu taky? Vyklubal jsem se sám od sebe, z mokré hlíny a tlejícího listí, ty snad ne?" Rodinu snad měl každý, v nějakém bodě svého života, ale ne všem zůstala. Krátce se zamyslel. "I když teď jsem se jaksi vetřel do té vaší, takže možná mám." Pokrčil rameny. Necítil se úplně být členem rodiny, i když ho tak Styx nazvala. Obecně mu dělalo potíže vnímat se jakkoliv jinak, než jako samostatný celek, který není součástí ničeho. Ale věci se nejspíš menily.
Kráčeli dál podél řeky a les už se jim přiblížil na dohled. Tasa v sobě někde našla dost sil k tomu, aby zrychlila a tak on také lehce natáhl krok. Na její zamotané blábolení reagoval pouhým hm, ovšem kvůli jejímu zívání se mu také začínala otvírat tlama. Už taky potřeboval vypnout. Tohle pobíhání sem tam ho vážně dost zmohlo.

//Bukáč