Příspěvky uživatele

< návrat zpět

463

Hleděl na ni a nevěděl, co si myslet. Na druhou stranu, proč by si vůbec měl něco myslet? Tasa byla Tasa. Nikdy se nedalo předpovědět, co udělá v další chvíli. Někdy se mu to na ní líbilo a někdy ho to zase pěkně štvalo. Tohle byla spíš ta druhá možnost. Rozhodně nijak neoceňoval, když na něj někdo vrčí a cení tesáky hned po probuzení. Možná do ní nemusel strkat, ale ona si na něj zas nemusela lehat, ne? Ale možná to nebylo tím. Vypadala vážně docela mimo. Předtím vyděšeně, teď spíš zblble. "Mhm," vyjádřil se k jejímu odseknutí opět zabručením, které bylo pravděpodobně jeho oblíbeným způsobem komunikace. Možná se měl narodit spíš jako medvěd, než jako vlk. Nabručíno už na to měl rozhodně dost.
Tasa se odmlčela, jako by se k něčemu odhodlávala. Stín si s povzdechem protáhl tlapy dopředu a pak k ní pomalu natočil hlavu, když začala mluvit. "Hmm... co o tobě vím? Jsi z nemagické rodiny. Máš několik sourozenců a ne všichni jsou tady. Pak, mmm... říkala jsi mi něco o tom, že ti magičové ublížili. Udělali ti to s tou tlapou, ne?" kývl k noze vlčice, která byla měkká a neškodná jako kočičí pacička, akorát se v ní neskrývaly žádné skryté drápy, které by byly připraveny se zaseknout. Ještě chvíli přemýšlel. Měl dojem, že toho možná bylo víc, ale nějak si nevzpomínal. Aspoň nic podstatného ho nenapadalo. "To je asi tak všechno. Kam tím míříš?" tázal se obezřetně. Kdoví, k čemu tohle mělo vést.

462

Snažil se všemožně vymanit z blízkosti vlčice, která v něm vyvolávala sporné pocity a které rozhodně chtěl utnout hned v zárodku. Nebyl žádný polštář. Měl dojem, že podobnou diskuzi už kdysi měli. Copak bylo tak těžké si to zapamatovat? Jenže jak do ní tak šťouchal a šťoural, Tasa zareagovala mnohem ostřeji, než by očekával. Procitla náhle a octla se na všech čtyřech snad ve zlomku vteřiny. Vypadala, jako že je úplně mimo a zachvátila ji totální hrůza. "Co vyvádíš?" položil Stín celkem opodstatněnou otázku, ovšem dočkal se jen zuřivého zavrčení. Takže mě chce zase vykuchat. Ovšem nevypadalo to, že by za tím tentokrát stál hněv nebo cosi podobného. Vypadala spíš neskutečně vyděšeně a Stín neměl nejmenší ponětí, čím by to asi tak mohl způsobit.
Ležel dál na zemi a bezvýrazně na vlčici hleděl, protože se domníval, že pokusy o rozumný rozhovor by v tuhle chvíli byly asi docela zbytečné. Brouk v kožichu k ní promlouval a vypadalo to, že to funguje. Nakonec totiž Smrtihlavka uťala své vrčení, dřepla si na zadek a navracela se do normálu. Nebo... do toho, co se u ní normálem dalo nazývat. "Taky ti přeju dobré ráno," prohodil, protože pořádně nevěděl, co na tohle má u všech pekel říct. "Noční můra?" nadhodil jediné uspokojivé vysvětlení, které ho napadlo pro tenhle náhodný výbuch.

461

Hleděl si do bělostné prázdnoty s hlavou podobně prázdnou, ale jeho klid neměl dlouhého trvání. Klíště opět přilezlo a přitulilo se k němu, neodbytné jako svízel přítula. Pokusil se znovu odtáhnout, ale už byl na stěnu tak namáčknutý, že si div nedeformoval kostru. Nechtěl ji mít takhle blízko, rozhodně ne. Nebo chtěl? Nic takového. "Taso," houkl polohlasně, ale zdálo se, že to s ní nehne. Byl tam prostě nacpaný v maličké mezeře, doslova uvězněný a s každou další vteřinou se mu to líbilo míň a míň. Připadalo mu, že se dusí, nedostávalo se mu vzduchu, třebaže zas tak napevno zmáčknutý zase nebyl. Začal se kroutit a přetáčet, aby se dostal do lepší pozice. "Taso! Vzbuď se, krucinál," zahučel znovu, tentokrát hlasitěji, a zkroucenýma zadníma nohama od sebe vlčici zkusil odstrčit, aby se osvobodil. Věděl, že lézt do téhle díry byla hloupost. Vždyť to byla hotová smrtící past. "Připadám ti snad jako polštář nebo co?"

460

Naštěstí vlčice pochopila, proč její postup nebyl zrovna z nejinteligentnějších a tak to nemusel nijak dál vysvětlovat. Jen přikývl a konečně zavřel oči. Měl toho pobíhání po světě plné zuby a klidně by asi prospal celý zbytek zimy, kdyby něco takového bylo vůbec možné. Žel, medvědí geny v krvi nekolovaly. Přesto usnul celkem tvrdě, víc, než měl ve zvyku. Odpočinek už zkrátka potřeboval.

Ve spánku se mu hlavou míhaly zmatené sny a jejich útržky. Byla v nich černá křídla zakrývající oblohu, mráz a rampouchy, sněhová vánice a tmavé siluety, které jí probíhaly, ovšem když se probudil, nic z toho nedávalo žádný smysl a ozvěny snu se mu rychle vytrácely z paměti. Než se vůbec pořádně rozkoukal, nepamatoval si už vůbec nic kromě neurčitého pocitu, že se mu vážně cosi zdálo. Lehce se zavrtěl, ale cosi mu v tom bránilo. Až teď si uvědomil, že se k němu Tasa natiskla jako nějaké klíště, které krade tělesné teplo. Pravda, zima jim vskutku nebyla, ale příčilo se mu být si s ní takhle moc nablízku. Zase se mu vybavovaly ty chvíle v lese pod horami a to znovu rozhodně prožívat nechtěl. Odtáhl se tedy o kus dál a natiskl se ke stěně. Takhle mu sice bylo chladněji, ale i tak to bylo příjemnější. Tasa ještě vyspávala a tak jen nehnutě ležel a zíral ke vchodu do úkrytu. Zdálo se, že přemýšlí, ale hlavu měl popravdě úplně prázdnou.

//Bukáč

Následoval Tasu do šera úkrytu. Rozhodně tu bylo příjemněji, než venku, už jen proto, že tu nebyl sníh a protivný vítr se nezakusoval do kožichu. Doufal, že si prostě lehnou a budou spát, ale Tasu otázka Natrhouška pořád asi dost žrala. Bylo evidentní, že se té vlčice vážně chce zbavit a Stín by se do toho klidně nechal zatáhnout také. Jenže to nebylo tak snadné, jak si to podle všeho Tasa malovala. Nemohlo to být tak snadné, když ona a Styx mezi sebou podle všeho cosi měly. Stínovi to pořád přišlo divné, ale on lásku nikdy nechápal, ať už byla jakákoliv a mezi kýmkoliv. Teď byl hlavně unavený a vymýšlet úkladnou vraždu se mu v tuhle chvíli nechtělo. Jestli se do toho Tasa vážně bude chtít pustit a zpackáme to, pak jsme mrtví oba, projelo mu hlavou a lehl si ke stěně, aniž by se nějak vyjadřoval k možnosti šíření nějaké spavé nemoci či zvláštního štěstí, které by je mohlo postihnout. Složil si hlavu a už už zavíral oči, když se Tasa ozvala s dotazem. "Vážně to chceš rozebírat teď? Tady?" blýskl po ní pohledem. "Nech si to na někde, kde nehrozí, že se to dostane ke špatným uším." S tím konečně zavřel oči a celý svět od něj odplul.

"Když nic, tak nic," zahuhlal si spíše pro sebe. Nějak už ho tenhle rozhovor nezajímal. Možná to bylo tím, že ho už vážně zmáhala únava a v mozku mu nezbývala kapacita na to, aby nějak hlouběji přemýšlel nebo se jen soustředil na konverzaci. Nechtělo se mu už hýbat ani nikam přesouvat, ačkoliv nebyl nejlepší nápad se ukládat ke spánku tady na sněhu. Tasa naštěstí pro jednou měla víc rozumu, než on a prohodila, že by se měli přesunout. "Hmmm," opáčil a otřásl se. "Třeba už zasmrádá hnilobou. Jak dlouho tam vůbec je?" nadhodil. Zdálo se mu dost divné, že vlčici od té krátké chvíle, kdy se tu objevil, vůbec nezahlédl. Třeba se Tase její přání už splnilo a příroda to vyřešila za ně. Hádal, že Styx by to příliš nenadchlo, ale jemu byl osud Natrhouška celkem lhostejný a rozhodně by je nikdo nemohl obvinit, že to způsobili oni. Ostatně, brzy se dozví, co a jak. Vstal se zakřupáním několikerých kloubů, krátce se protáhl a vyrazil za Tasou. Nemuseli chodit ani nijak daleko. Pamatoval si, kde ten spadlý strom a díra pod ním je, i když dovnitř se ještě nepodíval. Všechno je jednou poprvé, pomyslel si a protáhl se dovnitř za šedivou špičkou ocasu, která tam zmizela před ním.

//úkryt

//Mahtaë jih

"Mluvil jsem obecně," zavrtěl Stín hlavou, protože Tasa si jeho prohlášení okamžitě začala vztahovat sama na sebe. Vlastně asi ani nemluvil úplně obecně. Mluvil spíš o sobě a o svojí rodině, ale nechtěl tohle téma nijak víc rozebírat. Bylo to dávno a nemělo by se to znovu tahat na povrch. Vždyť si už skoro ani nepamatoval jejich tváře.
Kráčeli dále kupředu za širokého zívání na celé kolo. Les už se blížil a bylo to rozhodně dobře, protože Stína už ta cesta vážně zmáhala a to ještě předtím, než ho Tasa nakazila tou svou zívavou nemocí. "Však ti to přece říkám, odkud jsem se vzal," ušklíbl se. "Tak to přece je. A nakonec se do toho listí zase vrátím a plíseň mě sežere. Jako všechny," pokrčil rameny. Tasa zněla celkem vědoucně a Stín by vážně doufal, že ve svém věku už má nějaké povědomí o tom, kde se asi tak vlčata berou.
Tasa sebou hned za hranicemi plácla na zem a šedivák udělal totéž. Krkavec zatím zmizel ve větvích. Znovu široce zívl a položil si hlavu na přední tlapy. Brzy ji ale zase zvedl, protože Tasa ležela a čučela na něj. Lehce se zamračil. "Co je?" Přejel pohledem po svém těle, jestli na sobě nemá něco, co by poutalo její pozornost, ale jeho kožich vypadal stejně jako obvykle. "Já myslel, že chceš spát, ne?"

//Kojotí břeh přes Mahtaë sever

"Pokud je tvoje rodina k ničemu, pak už smůlu stejně máš," pokrčil rameny, Tasin vyděšený tón ho nijak nerozrušoval. On od své rodiny také odešel a asi se nedalo říct, že by potom vedl kdoví jak šťastný život, ale byl to jeho život, který už mu oni nenarušovali. Nelitoval toho. Nestýskalo se mu po nich. Snad jen po sestře, dřív, ale i to už bylo pryč. Všechno to bylo pryč, daleko a hluboko v minulosti. Tasa se ho otázala, jestli má rodinu. Odfrkl si. Co to bylo za otázky? "Jistěže ne. K čemu taky? Vyklubal jsem se sám od sebe, z mokré hlíny a tlejícího listí, ty snad ne?" Rodinu snad měl každý, v nějakém bodě svého života, ale ne všem zůstala. Krátce se zamyslel. "I když teď jsem se jaksi vetřel do té vaší, takže možná mám." Pokrčil rameny. Necítil se úplně být členem rodiny, i když ho tak Styx nazvala. Obecně mu dělalo potíže vnímat se jakkoliv jinak, než jako samostatný celek, který není součástí ničeho. Ale věci se nejspíš menily.
Kráčeli dál podél řeky a les už se jim přiblížil na dohled. Tasa v sobě někde našla dost sil k tomu, aby zrychlila a tak on také lehce natáhl krok. Na její zamotané blábolení reagoval pouhým hm, ovšem kvůli jejímu zívání se mu také začínala otvírat tlama. Už taky potřeboval vypnout. Tohle pobíhání sem tam ho vážně dost zmohlo.

//Bukáč

//Midiam přes Východní hvozd

Krčil čelo, když poslouchal, co to Tasa matlá za nesmysly jeden přes druhý. "Jistě, že nevybírá. Ale to neznamená, že s nimi musí navěky zůstat. Vždycky se můžeš trhnout a jít si svou cestou," zavrtěl hlavou, ale bylo mu jasné, že to k vlčici asi ani nepronikne. Zdálo se, že mele z posledního. Jeho už taky pořádně bolely nohy a bloumání sněhem bylo ještě únavnější, než kdyby šli po holé zemi. Z Tasina kožichu zaznívaly protesty a z její tlamy také. "Já si nevymyslel, že půjdeme teď hned okamžitě domů," odfrkl si a jen doufal, že se Tasa někde po cestě nezhroutí. Možná by ji i utáhl, ale byla by to strašná dřina, o kterou vůbec nestál. Ještě by ji tedy mohl nechat ležet v závěji a jít domů sám, ale... to už teď nějak nepřipadalo v úvahu. Ne po tom všem, co se stalo.
"Hm. Tak bych to asi musel vymyslet já," usoudil. "Ale sráz je trochu moc okatý. Museli bychom to nějak narafičit, aby to vypadalo jako nehoda. Nejlépe, aby se to dalo svést na někoho jiného. Vyprovokovat nějakého medvěda, aby ji roztrhal nebo tak něco," přemítal, zatímco šli dál kupředu. Ani si vlastně tak moc nepřál smrt Natrhouška, ale nezlobil by se, kdyby byla navždy pryč. Mohli vyčkávat na vhodnou příležitost klidně opravdu dlouho. On nespěchal. Času bylo dost.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

//Kopce Tary přes Narvinij

Kráčeli vpřed, přes kopce, přes les až k řece, kterou museli překonat po namrzlých kamenech. Stín si každý skok dobře vyměřoval, protože letos by si zimní koupačku rád odpustil. Jen po očku sledoval Tasu, která se rozhodla místnímu vodnímu toku dodat trošku šmrnc a koření. Šedivák se spokojeně zazubil při představě, že by se takhle ochucené vody mohla napít třeba taková Děvenka. Ach, kéž by! Kéž by se napila do sytosti! Sladké to snění...
Jejich hovor plynul dál podobně jako řeka. "Nemyslím si, že moje krev je zrovna dvakrát čistá," podotkl, než si uvědomil, co dalšího by Tasy slova mohla také znamenat. "Počkej. Přivandrovalcem...?Hm." Líně nad tím uvažoval. Pocházeli všichni v jejich domovině vážně z jedné rodiny? Některé rodiny si rozhodně byly mnohem bližší, než jiné. Nikdy nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel, až teď ho to trklo jako reálná možnost. Trochu se nad tím pozastavil, ale nekřižoval se, neomdléval ani neprojevoval znechucení, což byly reakce, které by se možná i očekávat daly. Ovšem ne od něj. Jemu bylo víceméně jedno, co kdo s kým dělal. I když to v rámci rodiny bylo rozhodně... k zamyšlení.
Rez byla skutečně mnohem zajímavější. "Hmm. Já bych se za to nezlobil," pronesl zvolna. Sníh mu pod nohama několikrát zakřupal, než promluvil znovu. "Ovšem jistě si dokážeš představit, co by se stalo, kdyby na to tvoje sestra někdy přišla. Muselo by se to naplánovat chytře. Velmi, velmi chytře." Skutečně by se pustil do plánování úkladné vraždy? Každý den byl snad sestupem do větších hlubin...

//Kojotí břeh přes Východní hvozd

//Křištálová louka přes Kierb

Tasa zívala a bylo s podivem, že po všem tom lítání sem tam, ze severu na jih a zase zpět ještě vůbec dokázala jít a nepadnout přitom na tlamu. Krkavec zatím poskakoval a popoletoval kolem nich a občas vyzobl cosi ze sněhu. "Jak hluboká myšlenka," odfrkl si, když Tasa pronesla, že budou doma až budou doma nebo něco podobně inteligentního. Klidně by šel dál mlčky i celou cestu, protože byl sám unavený a nějak nepovažoval za nutné vyvíjet přílišnou snahu na udržování konverzace. Ale Tasa se ozvala s otázkou. Lehce pokrčil rameny. "To nebyl můj nápad. Přišla s tím tvoje sestra. Řekla, že jsem vaší rodině jako z oka vypadl," zopakoval přibližně, co mu šedivá vlčice pověděla, "a pak mě zkrátka přivítala mezi vámi. Nebránil jsem se tomu," pokrčil rameny. Prostě se vezl s proudem, jako obvykle. Občas ho sice zanesl do vážně podivných končin, ale bylo snazší nechat se unášet než vzdorovat. A tak to také dělal. Alespoň většinou... Jen občas se pokoušel bojovat, ale co dobrého mu to kdy přineslo? "Nechápu, o čem to mluvíš. Jsme s Natrhouškem dokonalí přátelé," pronesl a ironie mu z hlasu přímo čišela. "Určitě by mi ráda urvala hlavu, kdyby k tomu někdy dostala příležitost," ušklíbl se spokojeně.

//Midiam přes Narvinij

"Takovéhle proběhnutí by jednoho zabilo," odsekl Stín rozplácnutý na sněhu nazpět. Zatímco on tam ležel jako natažená chcíplina, Tasa se procházela mezi ledovými květy, koukala na ně a nejspíš jí úplně nešlo do hlavy, co jsou zač. "Nemyslím, že jsou magické. Vypadá to prostě jako led," usoudil Stín a nabral si do tlamy sníh, aby s jeho pomocí zahnal trochu žízeň, která ho po všem tom pobíhání popadla.
Ale Smrtihlavka všeho toho cestování neměla asi ještě dost. Chtěla se zase vydat dál. Tentokrát domů. "Hrrrm," zamručel šedivák a nebylo jasné, jestli to je souhals nebo nesouhlas. Také by se nejradši vrátil do lesa, ale ideální by bylo, kdyby tam nemusel chodit. Kdyby se tam prostě jen objevil, nebo ho aspoň někdo odtáhl. Nechtělo se mu zvedat. Krkavec mu poskočil na žebrech, jako by hrál na xylofon, a dloubl ho zobákem. "No tak přece vstávej, ty trosko," pobídl ho káravě. "Hrrrmhf," vyjádřil se k tomu Stín, ale nakonec se tedy uráčil převalit na břicho a následně se vyhrabat na nohy. "Tak tedy jdem," nechal se přemluvit a vykročil pomalu jižním směrem. Chvíli se ještě mohli držet řeky, která je sem dovedla.

//Kopce Tary přes Kiërb

(ledové květiny)
//Tenebrae přes Kiërb

Za chvíli už ji uviděl. "Taso! Zastav, krucinál! Vyhrálas, jasný?" zavolal na ni a zastavil se, aby popadl dech. Už toho měl tak právě akorát dost. V boku ho bodalo a do tlap už chytal pomalu křeč, jak se musel brodit sněhem. Chvíli se vydýchával ve stoje s krkem vytaženým dopředu, pak se převalil do studené závěje. Odmítal udělat jediný další krok. Běhání už mu prostě stačilo. Vždycky operoval spíše v úsporném režimu, pokud si od něj něco vyloženě nevyžádalo větší výdej sil a když už se musel trochu probudit a hnout se, obvykle se mu to moc nezamlouvalo. Přesně tak na tom byl i teď. Nelíbilo se mu to, bezcílné pobíhání nebylo nic pro něj. Nenacházel v pohybu a aktivitě takovou radost, jaká se v podobných činnostech evidentně skrývala pro Tasu. Považoval to za otravnou nutnost, nic víc. Odfrkl si a odfoukl tak od své tlamy obláček prašanu, který se usadil na čemsi přímo před jeho očima.
Stín na to zaostřil, aniž by se obtěžoval zvedat hlavu. Byl jako zdechlina pohozená ve sněhu, dokonce i krkavec na něm seděl, i když ho neožíral. Zatím. Nehýbal se sice, ale pohled na ten divný úkaz před sebou upřel. Led, nic víc. Jen led. Ale podivný. Jako by jím zimní louka rozkvétala, stovky ledových květů pučely všude kolem. Stín na to hleděl a uvnitř necítil žádné pohnutí nad touto zvláštní hříčkou přírody, nad neuvěřitelným úkazem, který se nejspíš nedá nalézt na žádném jiném území Gallirei a možná ani okolních krajů. Kde by jiný pociťoval zvědavost, úžas či radost nad tímto objevem, on necítil nic. Viděl jen led v divném tvaru, nic, co by se příliš lišilo od obyčejných rampouchů. Nic, co by si žádalo jeho pozornost.
Přesunul svůj pohled zpět k Tase, ale jen pokud se nacházela v jeho zorném poli. Pořád se totiž odmítal hýbat, i když už mu trochu omrzala strana tváře zabořená do sněhu. "Co tě to vůbec popadlo?" zeptal se. "Myslel jsem, že jsi z mrazu chtěla pryč." A teď byli zase tady, těsně pod horami, kde mrzlo a vyfukovalo víc, než kde jinde. Vážně, proč se vůbec kdy o něco snažil? Však to nemělo vůbec žádnou cenu. Nakonec skončil zase tam, kde začal a ke všemu měl úplně uchozené tlapy a po žebrech se mu procházel krkavec. Navíc ani pořádně nevěděl, proč celou tu cestu podstoupil. Proč prostě jednou nenechal Tasu, ať si ty svoje kejkle pořádně vyžere. Nějak to ale prostě nešlo. Nemohl si zkrátka pomoci.

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Dál a dál, kupředu poklusem, který nebyl příliš rychlý, ale zato vyrovnaný a vytrvalý. Šetřil síly. Kdoví, jak daleko ta husa doběhla. Těžko se mu věřilo, že by se dostala nějak daleko, přece už na ni musela dopadat únava stejně tak jako na něj. Možná ještě víc, protože na jih se nepochybně hnala rychleji, zatímco on se loudal a rozhodně do toho nevkládal žádnou velkou snahu. Jenže Smrtihlavka měla asi větší výdrž, než by se mohlo zdát. Nenacházel ji nikde rozpláclou ve sněhu. Nikde ani nevykašlala plíce nebo nic podobného. Asi by to bylo docela obdivuhodné, kdyby to zároveň nebylo tak strašně otravné. Už ho nebavilo honit se za ní přes celou tuto nastokrát prokletou zem. Neměl sice žádné zvláštní plány, co si počít se svým časem, ale určitě by dokázal vymyslet něco lepšího. Už ho bolely nohy a v boku ho píchalo. Šedý kožich nikde v dohledu. Vykašlu se na ni, usmyslel si a právě v tu chvíli zaslechl někde zpředu zpěvné zakvílení, které mohlo patřit jedinému stvoření. Doháněl ji tedy.

//Křišťálová louka přes Kiërb

//Konec světa přes Poušť

A tak klusal opět po její stopě. Tentokrát na sever. Držel se blíž horám, nechtěl se vydávat úplně do hlubin pouště. Neměl ji rád. Písek se mu zadíral mezi polštářky na tlapách a nesnášel horké slunce, které se tam na nebi zlomyslně zubilo i v chladných měsících roku. "Je praštěná," stěžoval si do větru. Ale vítr měl teď už uši a mohl odpovídat. "Samozřejmě. Ale stejně za ní běžíš." "Prosímtě, ušetři mě toho výkladu," zakoulel vlk stříbrnýma očima. Nechtěl tohle poslouchat. Sám věděl, že za Tasou běží, nepotřeboval k tomu žádný komentář. Věděl, že by ji měl nechat, ať si lítá po světě sama, ať se klidně dostane do dalšího průšvihu, aby se poučila. Jenže... měl dojem, že Tasa se jen tak nepoučí. A taky ji nechtěl tahat z problémů. Bude lepší ji odchytnout, než se do nějakých stačí dostat. Méně práce pro všechny. O to především šlo. O nic jiného.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny