Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Medvědí jezírka přes Mahtaë jih

Nezdálo se, že by s tou prohlídkou sama sebe byla úplně hotová, ovšem to šediváka nezajímalo a Spár nic nenamítal, když vlčici trochu popohnal. Co všechno na sobě ještě mohla chtít zkoumat? Možná se na roli posla Smrti tak dokonale nehodil. Byl příliš netrpělivý a kolem empatie v životě ani neprošel. I když, na druhou stranu, záleželo, jak moc si Smrt zakládala na náladě dušiček, které sbírala. Dokázal si představit, že moc ne, že je jí to ve výsledku jedno. A vůbec... on žádný skutečný posel nebyl. Ani Nova nebyla ve skutečnosti mrtvá. Nesměl na to zapomínat, pokud nechtěl sklouznout do chaosu iluzí a přeludů, které nemají s realitou nic společného.
Vyrazili dál slunečným dnem. Počasí Stínovi trochu kazilo náladu, zdálo se příliš veselé a povzbudivé, než aby se hodilo k převádění duší na druhý břeh. Co se dalo dělat. Nebi poručit nedokázal. "Po jednom," opáčil a téměř ani nezaváhal, aby si to rozmyslel. "Po smrti už je na to času dost a alespoň se zaručí, že se nic nesplete." A především se tím zajistí, že když někoho cestou potkají, nebudou se s ním muset zastavovat a nehrozilo tedy, že by mu někdo pokazil zábavu. To tedy vážně nechtěl. Chtěl to dotáhnout až do konce, ačkoliv si nebyl jistý, jaký bude. Mohl by Novu přesvědčit, aby vlezla do Zříceniny? Třeba by si ji pak Smrt vážně odnesla...
Spár se s vlčicí pokoušel navázat konverzaci, ale ona si podle všeho nebyla jistá ničím. "Hm. Já bych řekl, že na to zcela připravený není nikdo. Je na tom cosi strašidelného, že? Vkročit do úplného neznáma," rozjímal krkavec. "Ovšem každého to čeká. Někoho dříve, někoho později. Už to udělaly celé spousty vlků před tebou. Je to zcela přirozené. Není na tom nic strašidelného." Musím se ho zeptat, jestli tohle už někdy dělal. Tedy... doopravdy dělal. Krkavec zněl poklidně a vyrovnaně, nic v jeho hlase neprozrazovalo, že tohle celé je jen šaškárna a divadlo. Stín nad tím jen v duchu kroutil hlavou, ale neříkal nic. Jeho opeřený společník to zvládal zcela dokonale, to musel uznat i on.

//Velké vlčí jezero

"Ano, krkavec," zdůraznil vlk podruhé. "Je v tom rozdíl." Záleželo mu na tom kdovíproč víc, než Spárovi, který se k takové urážce vůbec nevyjadřoval. Buď mu to bylo zcela jedno, nebo se jen držel shovívavé role, do které se v celém tom divadle postavil. Stín jeho pohnutky moc nechápal, nerozuměl popravdě skoro ničemu, co se ptáka týkalo, ale nechával ho být. Už si zvykl, že se motá kolem něj a používá ho jako bidýlko, což by jinak asi netoleroval vůbec nikomu. Možná Tase, kdyby se proměnila na nějakou slepici nebo cosi podobného. Geny na to konec konců má, přemítal o hloupostech, zatímco leštil zamrzlou hladinu jezera.
Když se ale Nova začala prohlížet v naleštěném zrcadle, nechal toho. Místo toho se na vlčici zkoumavě zahleděl. Švihl ocasem. Skoro by si v tu chvíli přál vidět jejíma očima. Co viděla, když se na sebe dívala? Věděl, co by tam viděl on - ale podívat se nešel. Klidně by umřel a už nikdy svůj odraz neviděl. Nesnášel ho. Jak se cítila Nova ohledně toho svého? A proč by mě to vůbec mělo zajímat? zatvrdil se náhle a odvrátil hlavu. Nezajímala ho přece. Byla nudná, obyčejná, nezajímavá. Sama se tak nazvala, když se od hladiny odvrátila. Nijaká, ano. Tak proč by ho mělo zajímat, co si myslí? "Ano. Můžeme jít dál, jestli jsi skončila," odsouhlasil Spár, než Stín vůbec stačil otevřít tlamu. "Jdeme." Jeho nezajímalo, jestli už skončila, nebavilo ho tu stát a koukat na někoho, kdo se zase kouká sám na sebe. "Je to ještě kus cesty." Obrátil se a znovu vykročil k severu. Přemýšlel, co bude, až opravdu dorazí až ke zřícenině. "Cítíš se připravena, Novo?" otázal se Spár a vlk zakoulel očima. Nějak necítil potřebu udržovat konverzaci, ale jeho opeřený společník na tom byl podle všeho jinak.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

//Liščí nory přes Středozemku

Vydali se přes zasněženou pláň směrem, kde Stín věděl, že naleznou jezírka, kde by Nova mohla spatřit svůj odraz. Budou sice zamrzlá, ale s tím už nic udělat nemohl. Nějak si poradí i tak. Přemýšlel o jejím přání. Co čekala, že uvidí? On se na ni podíval a viděl obyčejnou vlčici s ušmudlaně zbarveným kožichem, uťáplou a důvěřivou, snadno manipulovatelnou, nechala si namluvit úplnou hloupost a ještě tomu sama šla naproti. Co viděla ona, když se shlížela ve vodní hladině? A proč by jí to mělo dát nějaké odpovědi? Nevěděla snad, jak vypadá? Nepamatovala si to? Nerozuměl tomu. Možná ani nemohl. Na některé situace zkrátka nebyl vybaven a tohle byla nejspíš jedna z nich.
Kráčel pomalu, nohy za sebou lehce tahal, jak už měl ve zvyku. Byl líný je zvedat a tak za ním ve sněhu zůstávaly dlouhé čáry. Natočil slechy dozadu, když se Nova znenadání ozvala, tentokrát s čímsi, co málem přimělo Stína se skřípavě rozesmát. Dobří! Kousl se do jazyka, aby udržel vážnou tvář. Jen krátký úšklebek mu po ní přeběhl. To byla vskutku komedie. Kdy mu naposledy někdo řekl, že je dobrý? Nikdo k tomu neměl žádný důvod. "Je to krkavec," opáčil tedy nakonec, protože netušil, co na to říct. Ucítil, že mu Spár zaryl drápy silněji do kůže. "Smrt není dobrá ani špatná a tak takoví nejsme ani my. Smrt zkrátka je. Taková je pravda." Je nějak moc chytrý, pomyslel si a lehce se ošil. Skutečně by mohl být někým, kdo převádí duše na druhou stranu. Ostatně kdoví, co byl ten pták vlastně zač. Doteď to pořádně nevěděl. Třeba k němu přiletěl přímo z podsvětí.
To už však dorazili k jezírkům. Cítil tu další vlky, ale nebyli nikde poblíž a v padajícím šeru viděl jen vzdálené siluety. Doufal, že mu to nebudou kazit. "Tak," prohlásil, jakmile pod nohama ucítil led a začal odhrnovat sníh stranou, dokud neodhalil větší ledovou plochu. Přejížděl po ní polštářkem své tlapy tak dlouho, dokud nebyla zcela čistá a hladká. "Prosím," řekl svým hrubým hlasem a ustoupil stranou. "Co tam vidíš?"

Pocítil uspokojení, když mu odsouhlasila, jak nedůležitá je. Páni, jak snadné to bylo, utlačovat takovouhle ubohou dušičku. Už dlouho se mu to nepovedlo. Možná s tím vlčetem, co bylo natolik hloupé, aby jemu a Tase vlezlo přímo pod zuby, jenže s ním si moc zábavy neužil. Hračka se jim rozbila dřív, než se vůbec pořádně rozjeli. Tahle vlčice ale... to byl dobrý úlovek. "Přesně tak," přikývl hlavou. "Smrtelníci si mohou představovat, že rozhodují o svém životě, ale jen málokomu se podaří rozhodnout o své smrti." Byl rád, že si v tomhle rozuměli. Znamenalo to, že se nebude vzpírat a pokud ano, jistě ji snadno zvládne usadit. Navíc tu měl ještě Spára, který však pro tu chvíli pouze mlčel a tvářil se jako vtělení bohorovného klidu, zatímco bezednýma černýma očkama hleděl na vlčici před nimi.
Zajímalo ho, jaké poslední přání by si vlčice vybrala. Jaké by si vybral on, kdyby skutečně stál před samotnou Smrtí? Netušil. Nebylo toho mnoho, co si přál. Jedno bylo jisté - nic podobného, jako si přála Nova, by to nebylo. Odrazy. Nesnášel svůj Odraz, vždycky se na něj díval přechytrale a povýšenecky. Hrozně by si přál s ním porvat, ale nikdy se k tomu nedostal. Ač se svými dvojníky se utkal už dvakrát, Odraz zůstával nedotčený. "Aha," opáčil suše a nakrčil čelo, jak přemýšlel, jestli by jí to přání měl dopřát. Nebylo nemožné. Bylo vlastně zcela prosté a jednoduché, ovšem představa toho, že by jí domnělé poslední přání odřekl prostě proto, že mohl, ho také lákala. Než se jakkoliv stačil rozhodnout, vložil se do toho krkavec. "Takové přání splnit můžeme. Že ano?" ucítil vlk v zátylku opeřencův pichlavý pohled. Spár se podle všeho rozhodl, že bude v tomhle celém hrát roli dobráka. "Jistě. Můžeme. Pojď," vyzval ji úsečně a trhl hlavou, aby ho následovala. Vlastně to mohlo být zajímavé. Jak jí vlastní obraz pomůže dojít klidu?

//Medvědí jezírka přes Středozemku

"Myslíš o své nedůležitosti," opravil ji Stín potměšile. Vážně moc se mu líbilo, že narazil na takovouhle dušičku, která nejen, že působila naprosto uťáple, ale dokonce mu ještě i s navijákem žrala všechno, co se jí rozhodl napovídat. Přemýšlel, jak daleko by to až mohl zavést a co všechno by ji mohl přinutit udělat, ale rozhodl se prozatím zkrátka jít s proudem událostí a čekat, kam je zanese. Ostatně se mu to vyplácelo po většinu života. Byla to dobrá noc na umření. Mrazivá, větrná. Mohl jí říct, že umrzla a proto teď musela za Smrtí.
"I mě, ztracená duše," opáčil Spár, který se nejspíše také vžil do své role. Stín neřekl nic. Jakožto posel Smrti nebyl jistě vázán žádnými pravidly zdvořilosti. Nevázaly ho přece ani když byl jen obyčejným vlkem... což pořád jsi. Hleděl na vlčici, která se svým osudem vypadala docela smířená. Chtěl ji vyzvat, aby tedy šla za ním a vydali se za Smrtí, ale předběhla ho. "Ohledně umírání koluje spousta pověr a mýtů," opáčil zvolna. Byl ale zvědavý, jaké poslední přání by si vybrala, takže pokračoval: "Někdy se ale poslední přání plní, ano. Ovšem ne všechna. Smrt se však nedá ošálit, na to při výběru přání musíš pamatovat," upozornil ji, sám překvapen tím, jak si to všechno za pochodu dokáže vymýšlet. Možná by ho Smrt mohla vážně vzít do svých služeb?
"Hezké," ušklíbl se. "Bohužel. Málokomu se dostane hrdinské smrti. Nebo čestné. Smrtelníci mohou být rádi, pokud se jim podaří zemřít alespoň trochu důstojně. Obvykle to tak však nebývá. Většina vlků zemře zkrátka 'jen tak', jak jsi to nazvala. Taková už je realita." Přimhouřil oči. "Jak by sis ten odchod představovala, co?"

Sledoval Šmudlu, jak ji v duchu pojmenoval, třebaže mu mimoděk vyzradila své pravé jméno. Byl docela spokojený s tím, co vidí. Zdálo se, že v ní vzbudil pro začátek celkem slušnou nervozitu. Možná mu s hrůzou nepadala k tlapám ani hystericky nekvílela, ale to by přece jenom bylo trochu moc snadné. Nebyla by to zábava. Takhle se mu otevírala celá škála možností. Když znovu promluvila, byl ještě spokojenější. Skutečně věřila tomu, že vlk, který před ní stojí, je Smrt? Přimhouřil oči. Byla to role, kterou by sehrát určitě dokázal, ale šlo mu hrubě proti srsti, že ho oslovovala jako samici. Ani v nejmenším se mu to nezamlouvalo. "Hrm," zabručel, když slyšel, jak rozpřádá nějaké úvahy o myšlenkách a názorech, kterých se jí podle všeho nedostávalo. "V tom vskutku nejsi výjimečná. Většina vlků o ničem nepřemýšlí a vlastní názory si neutváří. Plýtvají svými životy, dokud není pozdě. Což pro tebe už nejspíš je," ušklíbl se. Ano, mohl by si hrát na Smrt. Měl dojem, že mu to celkem jde.
Ovšem když byl znovu osloven ženským rodem, rozhodl se. Kdepak, tohle nedokáže snášet. Neznamenalo to ale, že se musí vzdát své zábavy. "Děvenko zlatá, ty vůbec nemáš ponětí, o čem to mluvíš," informoval ji se zlověstným šklebem stále na tváři. "Natolik důležitá, aby tě samotná paní Smrt naháněla po kraji, rozhodně nejsi. To je výsada pouze vlků mnohem mocnějších a váženějších, ne takových obyčejných ušmudlaných putěk, jako jsi ty. Já jsem poslem Smrti. Byl jsem za tebou poslán, abych tě k ní přivedl. Já i můj opeřený přítel," dokončil a Spár jedinkrát ostře krákl, jako by jeho slova potvrzoval. Stín by asi nebyl nejlepším hercem, jeho monotónní přednes neměl zrovna velký rozsah, naštěstí na roli posla Smrti se hodil zcela dokonale.

Procházel nocí, která se pozvolna měnila v ráno. Obloha začínala u východu blednout a jakmile se tak stalo, přistál ve větvích poblíž Spár, který noc nejspíš kdesi prospal. "Pořád jsi se mnou," zabručel Stín. "Dobře." "Nejsi tady sám," krákl krkavec ve větvích, ale dolů za ním nesletěl. Vlk se zastavil, pomalu položil pozvednutou tlapu na zem a rozhlédl se. Skutečně. Čas od času zaslechl nějaký útržek slova či věty. Nedokázal je rozluštit, ale napovídaly mu, že se jeho cesta nejspíš brzy protne s cestou neznámé vlčice. Zůstal klidně stát, protože všechno nasvědčovalo tomu, že míří přímo k němu. Nezměnil jsem se. Jsem pořád stejný a můžu to dokázat, přejel si jazykem po tesácích a lehce se přikrčil, když ji konečně spatřil, jak vyšla mezi stromy.
Chtěl ji vyděsit, nicméně nepočítal s tím, že to bude až tak jednoduché. Nemusel udělat nic, dokonce ani zavrčet a ve tváři šedě ušmudlané vlčice se objevil strach. Dokonce promluvila sama k sobě a to, co řekla, přimělo Stína, aby odhalil zažloutlé tesáky v širokém zlověstném šklebu. "Přesně tak, drahá Novo," zachraptěl a udělal krok směrem k ní. "Nemyslela sis, že Smrti dokážeš unikat věčně, nebo ano?" Spár se v tu chvíli snesl z větve a s mírně pozdviženými křídly se usadil na Stínův hřbet. Skutečně s trochou fantazie vypadal jako nějaký posel Smrti. Možná by se temné paní dokázal i zavděčit, kdyby jí přivedl nějakou dušičku na hraní, co? Nápady a možnosti mu prosvítaly jako světlušky temnotou mysli. Zatím však nedělal nic. Chtěl vidět, co udělá ona. Nova.

//Středozemka

Zaplul mezi stromy jako... stín. Sníh mu pod tlapami tiše křupal, ale jinak panovalo skoro až zlověstné ticho a naprosto neprostupná tma. Ve skrytu lesa byl mráz o něco snesitelnější, alespoň vítr se tu nemohl prohánět, jak se mu zachtělo. V tom mrazivém klidu ale bylo Stínovi dobře, i přesto, že mu trochu mrzly tlapy. Byl sám a cítil se schovaný před celým světem. Sám, sám, sám... jako tomu bývalo dřív. Teď už ale nejsem sám, vynořila se myšlenka a lehce jím otřásla. Ne, nebyl sám. Měl teď dost zvláštní rodinu. Do žádné normální by ho stejně nechtěli. Cítil se kvůli tomu však podivně. Když byl vlčetem, nechtěl nic jiného, než nebýt sám. Jak stárnul, všechno se měnilo. Nechtěl kolem sebe nikoho. Chtěl být sám, když už tedy musel existovat. A teď... co chtěl teď? Zjišťoval, že vlastně neví. Ovšem záleželo na tom? Měl to, co měl, ne to, co chtěl. Vždycky. I teď. Jenže možná to bylo to, co chce. Jsem rád? Váhal nad tím. Ta otázka se mu nelíbila. Nezdálo se mu, že by jakákoliv odpověď na ni byla správná. Dál bloumal mezi stromy, zcela ztracen v myšlenkách.

//Mahtaë jih přes Velké houští

Vzdaloval se každým krokem dál od lesa plného buků. S každým krokem byl víc a více sám, nořil se do tmy, která byla za nepřítomnosti měsíce tak hustá a neprostupná, že se v ní se svým tmavým kožichem téměř dokonale ztrácel. Vyhovovalo mu to, přesně to právě teď chtěl. Když ho ale tlapy zatáhly na otevřenou pláň, lehce se otřásl. Počasí nebylo přívětivé. Mrzlo, až praštělo a on věděl, že tady by se teď zdržovat neměl. I když umrznutí nemusí být ta nejhorší smrt, pomyslel si a kráčel dál kupředu. Mířil k úkrytu nebo hlouběji na promrzlé planiny, kde obcházela smrtka s mrazivou kosou? Kdoví. Možná šel zhoubě přímo do náručí? Mohl se otočit a jít po svých stopách zpět, ale místo toho pokračoval dopředu. Snad chtěl vědět, co má být jeho osudem. Nebo se nad tím prostě nezamýšlel. Tak či tak, dnes umrznout na pláních neměl. Brzy se před ním vynořily stíny stromů a on mezi ně tiše vklouzl.

//Liščí nory

//Díra přes Bukáč

Vylezl ven z úkrytu a zjistil, že mrzne až praští. Zauvažoval, jestli se radši nevrátí do relativního tepla úkrytu, ale úplně se mu do toho nechtělo. Chtěl se vzdálit od všeho a všech a kdyby zůstal, každou chvíli se mohl někdo objevit. Tasa, Styx, Natrhouško... Neměl o to zájem a tak tiše prošel lesem až k řece, která hučela večerem, stále nezamrzlá, třebaže místy se u okrajů tvořily ledové krusty. Nebyl tak hloupý, aby se na ně pokusil šlapat. Místo toho vyrazil na cestu po kamenech v místě, které už si stačil zapamatovat jako docela vhodné k přechodu. To samo o sobě mu bylo divné. Měl místo, na které se vracel, dokonce si pamatoval, které místo v řece má k tomu použít. Mohl by ho nazývat domovem, kdyby chtěl. Nebyl si jistý, jestli chce. Bylo mu z toho divně, stejně jako ze slibu, který dal Tase, stejně jako ze slov Styx, když ho přivítala do rodiny. Nikdy netoužil po takových věcech. Toužil po jejich pravém opaku, ale stejně je teď měl. A... nějak to nedokázal nenávidět. Co se to ze mně stalo. Doskočil na pevnou zem na druhé straně řeky a vyrazil dál, aniž by o tom příliš přemýšlel. Jeho nohy zkrátka šly, zatímco jeho mysl byla někde jinde.

//Středozemka přes Velké houští

465

Nevěděl, co na to říct. Snad ani nebylo potřeba nic říkat. A přesto cítil jistou potřebu Tase alespoň něco slíbit. Slib, který... hodlal dodržet? To je mi novinka. Sledoval vlčici, jak vstává a zapřísahá ho, aby o tom mlčel, i když se přitom krčila, jako by očekávala výprask. Jen přikývl a pak ještě jednou, když prohlásila, že jde ven. Nic však už nahlas neřekl a ani se za ní hned nevydal. Zůstal ještě chvíli v noře a hleděl ke světlu, které sem pronikalo zvenčí, ačkoliv s postupujícím večerem sláblo. Slíbil jsi jí něco a hodláš se toho držet. Vážně? Neznělo to jako on. Ale to už vlastně asi nebyla žádná novinka. Bylo tomu už nějakou dobu, co se necítil jako ten starý Stín. Ne lepší, ne horší, prostě jiný. A s Tasou byly věci dost jiné. Nevěděl, jak by tomu měl říkat. Nebyla to láska a nejspíš ani nikdy nebude. Cosi se mu ale téhle zimy stalo. Tam, v lese svítivého mechu pod jmelím. Připustil, že na světě existuje další bytost, na které mu záleží a nemohl ten pocit odvrhnout, jakkoliv se snažil. Lehce se otřásl. Nerad nad tím přemýšlel. Zamířil z úkrytu ven a rozhodl se, že se k Tase nepřipojí. Potřeboval být chvíli sám.

//Mahtaë přes Bukáč

464

Ano, Tasa se vážně chystala k nějakému vyprávění a nejspíš neplánovala být zrovna stručná, soudě dle výzvy, aby se pohodlně usadil. On se ale neposadil, zůstal ležet a poslouchal. Tak nějak čekal, že ten příběh nebude zrovna něco plného květinek a motýlků. S někým, kdo měl snadný život, by si těžko kdy rozuměl, alespoň si to myslel. O to víc ho Tasy příběh zajímal. Co číhalo v její minulosti? Co z ní udělalo toho, kým je?
Byl to skutečně dlouhý příběh. O rvačkách a bitkách s vlky, kteří vládli magií a o vrcholech krutosti a utrpení, které si vlci byli schopní mezi sebou působit. Poslouchal mlčky a tvář se mu ani nepohnula. Z jeho výrazu nebylo možné vyčíst, co se mu honí hlavou, když Tasa mluvila o vlčatech, která se jí narodila a která nedostala šanci žít, neměla ani otce, který by se k nim hlásil. Snad každý normální vlk by cítil lítost nad nevinnými ztracenými životy. Stín ale shledával téměř nemožným probudit v sobě jakékoliv city k vlčatům, která nikdy neviděl. Vlci a vlčata obzvlášť umírala každým dnem. Přesto cosi cítil, a to ho docela překvapilo. Cítil hněv k vlkům, kteří ubližovali Tase. Možná i cosi horšího. Nenávist? On těžko mohl být někým, kdo se rozhořčuje nad něčím chováním. Sám měl ke svatému daleko. Tak proč? Protože Tasa je jiná. A i když k ní taky nebyl vždycky nejmilejší, věděl, že nic podobného by jí nikdy neudělal.
Vyprávění se chýlilo ke konci. Tasa nakonec provedla krvavou pomstu, která ani nebyla pomstou, jako spíš zoufalým činem a utekla. Stín jí pohlédl do zlatých očí a nějakou dobu mlčel. Všechno teď dávalo mnohem větší smysl, že? Odpor k magiím, k modrým očím, dokonce i ta vlčecí forma, do které se Tasa někdy vracela, by se tím dala vysvětlit. Ticho se protahovalo a on netušil, co říct. Byl v tomto směru tak tupý, že už to o moc více asi nešlo a právě proto tak dlouho mlčel, protože došlo ke vzácnému momentu, kdy si vážně chtěl dávat pozor na jazyk. Neřekl 'je mi to líto' nebo 'mrzí mě to' nebo nic podobného, protože nic z toho necítil. "Takoví vlci," pronesl nakonec pomalu, "si nezaslouží žít." Ačkoliv i on byl vlastně takový. Krutý, necitelný. Kdyby se chytil takové společnosti, nejspíš by dělal ty samé věci. A zasloužil si žít? Ne. Ale žil a proudy života ho zavedly ve vztahu k Tase na úplně jiné místo, než do pozice jejího trýznitele. "Jestli na některé z nich kdy narazíme, zničíme je," pronesl jako slib.

463

Hleděl na ni a nevěděl, co si myslet. Na druhou stranu, proč by si vůbec měl něco myslet? Tasa byla Tasa. Nikdy se nedalo předpovědět, co udělá v další chvíli. Někdy se mu to na ní líbilo a někdy ho to zase pěkně štvalo. Tohle byla spíš ta druhá možnost. Rozhodně nijak neoceňoval, když na něj někdo vrčí a cení tesáky hned po probuzení. Možná do ní nemusel strkat, ale ona si na něj zas nemusela lehat, ne? Ale možná to nebylo tím. Vypadala vážně docela mimo. Předtím vyděšeně, teď spíš zblble. "Mhm," vyjádřil se k jejímu odseknutí opět zabručením, které bylo pravděpodobně jeho oblíbeným způsobem komunikace. Možná se měl narodit spíš jako medvěd, než jako vlk. Nabručíno už na to měl rozhodně dost.
Tasa se odmlčela, jako by se k něčemu odhodlávala. Stín si s povzdechem protáhl tlapy dopředu a pak k ní pomalu natočil hlavu, když začala mluvit. "Hmm... co o tobě vím? Jsi z nemagické rodiny. Máš několik sourozenců a ne všichni jsou tady. Pak, mmm... říkala jsi mi něco o tom, že ti magičové ublížili. Udělali ti to s tou tlapou, ne?" kývl k noze vlčice, která byla měkká a neškodná jako kočičí pacička, akorát se v ní neskrývaly žádné skryté drápy, které by byly připraveny se zaseknout. Ještě chvíli přemýšlel. Měl dojem, že toho možná bylo víc, ale nějak si nevzpomínal. Aspoň nic podstatného ho nenapadalo. "To je asi tak všechno. Kam tím míříš?" tázal se obezřetně. Kdoví, k čemu tohle mělo vést.

462

Snažil se všemožně vymanit z blízkosti vlčice, která v něm vyvolávala sporné pocity a které rozhodně chtěl utnout hned v zárodku. Nebyl žádný polštář. Měl dojem, že podobnou diskuzi už kdysi měli. Copak bylo tak těžké si to zapamatovat? Jenže jak do ní tak šťouchal a šťoural, Tasa zareagovala mnohem ostřeji, než by očekával. Procitla náhle a octla se na všech čtyřech snad ve zlomku vteřiny. Vypadala, jako že je úplně mimo a zachvátila ji totální hrůza. "Co vyvádíš?" položil Stín celkem opodstatněnou otázku, ovšem dočkal se jen zuřivého zavrčení. Takže mě chce zase vykuchat. Ovšem nevypadalo to, že by za tím tentokrát stál hněv nebo cosi podobného. Vypadala spíš neskutečně vyděšeně a Stín neměl nejmenší ponětí, čím by to asi tak mohl způsobit.
Ležel dál na zemi a bezvýrazně na vlčici hleděl, protože se domníval, že pokusy o rozumný rozhovor by v tuhle chvíli byly asi docela zbytečné. Brouk v kožichu k ní promlouval a vypadalo to, že to funguje. Nakonec totiž Smrtihlavka uťala své vrčení, dřepla si na zadek a navracela se do normálu. Nebo... do toho, co se u ní normálem dalo nazývat. "Taky ti přeju dobré ráno," prohodil, protože pořádně nevěděl, co na tohle má u všech pekel říct. "Noční můra?" nadhodil jediné uspokojivé vysvětlení, které ho napadlo pro tenhle náhodný výbuch.

461

Hleděl si do bělostné prázdnoty s hlavou podobně prázdnou, ale jeho klid neměl dlouhého trvání. Klíště opět přilezlo a přitulilo se k němu, neodbytné jako svízel přítula. Pokusil se znovu odtáhnout, ale už byl na stěnu tak namáčknutý, že si div nedeformoval kostru. Nechtěl ji mít takhle blízko, rozhodně ne. Nebo chtěl? Nic takového. "Taso," houkl polohlasně, ale zdálo se, že to s ní nehne. Byl tam prostě nacpaný v maličké mezeře, doslova uvězněný a s každou další vteřinou se mu to líbilo míň a míň. Připadalo mu, že se dusí, nedostávalo se mu vzduchu, třebaže zas tak napevno zmáčknutý zase nebyl. Začal se kroutit a přetáčet, aby se dostal do lepší pozice. "Taso! Vzbuď se, krucinál," zahučel znovu, tentokrát hlasitěji, a zkroucenýma zadníma nohama od sebe vlčici zkusil odstrčit, aby se osvobodil. Věděl, že lézt do téhle díry byla hloupost. Vždyť to byla hotová smrtící past. "Připadám ti snad jako polštář nebo co?"