Gallirea - Příspěvky uživatele

"Je to on, ne to," odfrkl si Stín. Jejich předchozímu hovoru pozornost nevěnoval, ale tohle se ho dotklo. Začínal být na opeřence celkem háklivý, což bylo docela nevídanou věcí. "A nezpívá. Krkavci nezpívají." Utrhání na Spárově cti nebralo konce. Nejdřív ho Šmudla nazvala Havranem a teď si ještě ten zlatavý ňouma myslel, že snad je nějakým zpěvným slavíkem nebo něčím podobným. Už asi začínal chápat, proč se pták občas radši rozhodne v přítomnosti ostatních nemluvit. Jenže tohle byla docela zvláštní situace a ani kdyby se Spár rozhodl vážně začít zpívat, nebyl by tím nejdivnějším, na co tu narazí. Celé to tu bylo nepříjemné, tísnivé a kdyby kterýkoliv z nich měl třeba jenom špetku rozumu, nejspíš by se otočili a už nikdy sem ani tlapu nestrčili. Jenže třeba zrovna Stín byl příliš zvědavý, než aby se jen tak obrátil a nechal to tady jen tak ležet. Nemohl by na to místo zapomenout. Když už ho sem tlapy jednou donesly, hodlal pokračovat.
Lebky vypadaly dost divně. Jestli to měly být ukazatele směru, pak tedy dosti ujeté. "Na vlčí oči to nevypadá," zabručel. Minimálně nikdy neviděl nikoho s takovýma očima. Kdoví, co to vůbec bylo a jaká ujetá duše to vytvořila. Stínovi připadalo, že kdyby byl kreativnější, nejspíš by mohl přijít s něčím takovým, až na to, že v životě příliš impulsů něco tvořit nepocítil. Většinou činil spíš pravý opak.
Vyrazil po fialové cestě a oba dva vlci ho následovali. Voda byla otravně studená, až mu z ní trnuly tlapy, ale nebylo na výběr. Močál byl zkrátka studený a nepříjemný. Dovedl je však až k paloučku, kde řvaly žáby a nad hlavou měli jen zataženou oblohu. Jinak tu nebylo nic zajímavého, co by stálo za pozornost, alespoň na první pohled. Když ale popošel ještě kousek, všiml si Stín zejícího chřtánu temné díry. Nahlédl dovnitř, ale nic neviděl, panovala tam absolutní temnota. "Hm. To vypadá jako cesta," zabrblal a rozhlédl se. Fialovou lebku neviděl, avšak opodál se válela další z těch žlutých. Cesta, kterou označovala, vedla zpátky do labyrintu trávy. Temná díra, nebo další močálové bludiště? Stínovy zmrzlé tlapy v tom měly jasno. Tmavých chodeb se nikdy nebál a nemínil s tím začínat ani teď. "Takže vzhůru dolů," zašklebil se na Stříbro se Zlatem a ponořil se pod zem.

Celá podivná čtveřice, když počítáme i Spára - což bychom nejspíš měli - se ponořila do travního bludiště. Stébla jim sahala až nad hlavy. Stín nebyl žádný zakrslík, ale ani kdyby si krk vytahal, neviděl by pořádně, kam jde. Proto se o to samozřejmě ani nesnažil. Prostě kráčel pomalu kupředu a moc o tom nepřemýšlel. Možná se nechával vést instinktem, ale spíše se odevzdával do náručí náhody a nechával se unášet proudem událostí. Koutkem oka se ohlížel tu přes jedno rameno, tu hned přes druhé na své dva společníky, jestli pořád jdou za ním a jestli náhodou nešijí nějakou boudu. Byla to zvláštní skupinka. Ani neznal jejich jména a příliš ho nezajímala. K těm vlkům ho nepojilo nic, kromě faktu, že se všichni tři rozhodli vydat na to stejné místo.
Stínovi možná bylo jedno, kam jde, ale Spára po chvíli chůze naslepo travním bludištěm začala trochu znervózňovat. "Podívám se, jestli jdeme dobře," krákl a vzletěl z vlkova hřbetu. Opsal ve vzduchu malý oblouk a vrátil se zpět. "No? Tak jdeme dobře?""Těžko říct. Zdá se, jako bychom se ani nepohnuli z místa." Stín se ohlédl na Stříbro a Zlato, než se zase zahleděl před sebe. "Ale pohybujeme se dopředu. Možná je to jen dál, než to vypadalo."
Jako na potvrzení jeho slov se před nimi objevila křižovatka. Museli se tudíž někam dostávat, když se jejich okolí měnilo. Na zemi se u každé z cest povalovala jedna lebka. Šedivák si je prohlížel, ale nezdálo se mu, že by jedna z nich naznačovala větší šanci na úspěch, než ta druhá. Mohl počkat, jak si zvolí jeho společníci, ale o to nestál. Chtěl se rozhodnout podle sebe. A tak to opět nechal náhodné volbě. "Tak třeba tudy," zabručel a vykročil po cestě označené lebkou s fialovými kameny.

"Výborně, takže si rozumíme," ušklíbl se na Stříbra, který se moudře rozhodl držet dál od něj i od Spára. Nechtěl ani poklovat, ani chytit nějakou prašivinu, takže šedý mohl mít jistotu, že si zachová svůj prostor. To mu zcela vyhovovalo. Navíc se dlouho stejně nevybavovali, protože zvláštní mlha jakoukoliv možnou konverzaci pohřbila. Byla totiž mnohem zajímavější. Stín se do ní pustil, protože nedokázal odolávat tomu podivnému volání. Čvachtavé kroky za zády mu prozradily, že Stříbro se do mlhy pustil také. Rovněž zaslechl další neznámý hlas. Připojil se k nim ještě někdo další. Natočil hlavu, ale třetí vlk byl jen vysokou zamlženou siluetou, pořádně si ho zatím prohlédnout nemohl.
Stejně se raději soustředil na to, kam jde. Čvachtání pod tlapami se stupňovalo a nakonec se zastavil na okraji hotového močálu. Oba druzí vlci zastavili také a on tak konečně spatřil lépe toho druhého. Kožich mu místy hrál do zlatava. Stín se tomu ušklíbl. Stříbro a Zlato. Výborně. Ovšem nic jiného už na situaci výborného nebylo. Hlas, který ho sem nalákal, zmizel. Před nimi se zlověstně tyčil neobyčejně ohavný strom a dokonce i Stínův silný žaludek tu cosi dráždilo, jako nějaký pach, který nedokázal pořádně zachytit, nebo jako neviditelný slizký povlak usazující se na povrchu celého těla. Vyšlehl blesk, pak zaburácel hrom, krkavci se rozlétli do všech stran. Spár na ně zlostně zahlížel, ale mlčel. Nejspíš se mu nechtělo mluvit v přítomnosti dvou cizích vlků, když teď už nemohl hrát roli průvodce mrtvých.
Stříbro podotkl, že je to tu nejspíš prokleté. "Nepochybně. Skrz naskrz," pokýval hlavou a tlapou dloubl do kamene, který se tu válel. Jenže to nevypadalo jako obyčejný šutr. "Co to je?" zamžoural Stín a naklonil se blíže. Na konci cesty najdeš to, co nejvíc chceš. Zamračil se. Co mohl chtít? Nic ho v tu chvíli nenapadalo. Snažil se nemít žádná přání. Zapomněl už i na to, že chtěl vlastně jít do Bukového lesa hledat Tasu. Splněná přání... Znělo to až moc dobře, než aby to byla pravda. Jenomže Stín byl Stín a takové záhadě, ke všemu ještě oslizlé a zcela nepochybně prokleté, prostě nemohl odolat. Střelil pohledem nejdřív po Stříbru, potom po Zlatu, než bez dalšího slova vyrazil do bludiště vysoké trávy, které tvořilo jedinou stezku skrze zrádný močál.

Jaké to kouzlo okupovalo Stínovu mysl? Kdoví. Šedý vlk se to nejspíš ani nikdy nedozví. Jisté bylo, že jakmile zaslechl cizí hlas a uvědomil si přítomnost někoho dalšího, kterou si správně měl uvědomit už mnohem dříve, jako by se z toho okouzelní úplně vytrhl. Zamrkal a zaostřil svůj zrak na reálný svět, ne na ten, který se skrýval kdesi uvnitř něj. Zjistil, že hledí na stříbrného vlka, jehož oči měly podobný odstín jako jeho vlastní. Šedivák se zamračil, když se stříbrný začal obouvat do krkavce. Ten si z něj mnoho nedělal. Hodil po něm přes křídlo pohledem, který vydal za tisíc slov, a krákl cosi nesrozumitelného, ovšem nebylo pochyb, že v řeči krkavců to nejspíš byla nějaká sprostá nadávka. "Nech ho na pokoji," doporučil Stín a sekl ocasem. Nějak už se s opeřeným tvorem sžil a nechtěl, aby se do něj tenhle pobuda navážel. Navíc se zdálo, že je skoro připravený vrhnout už jen při pohledu na ty dva. Ideální. Stín nestál o společnost, chtěl jen dojít domů. I když... proč že tam vlastně tak spěchal? Potřásl hlavou. Nějak si nevzpomínal. "Smrtelnou? To netuším, ale pár chorob bych ti určitě předat mohl, jestli je chceš," ušklíbl se. Cítil se zdravý jako rybka, ale určitě by mohl na toho uhlazence nasypat aspoň pár blech. A kdoví, jestli by mu ty udržované pacičky neuhnily, kdyby se ho jen dotkl.
Možná by pokračovali v hovoru, ale stalo se cosi zvláštního. Připlazila se k nim náhle mlha. Stín o krok ustoupil, když se natáhla až k jeho nohám. To bylo dost divné. "To děláš ty?" loupl po Stříbru obviňujícím okem. Spár mu dosedl na hřbet a nedůvěřivě na divný meteorologický jev zahlížel. To už se ale ozval hlas. Pomoc, pomoc, volal tam někdo... a Stín ten hlas poznával. Stočil uši dozadu. Většinou se mohl na nějakou pomoc druhým vykašlat. Jenže ten hlas znal. Volal ho k sobě. Dovnitř do mlhy. Šedivák chvíli váhavě stál, ale pak vykročil vpřed. Mlha ho vmžiku spolkla. Čí to byl hlas? Nebyl si jistý. Věděl jen, že ho zná. "Laynn?" zkusil to. Mohla tu jeho sestra být? Pod tlapami mu čvachtalo. "Tohle je nějaká bouda," krákl tiše Spár nakloněný těsně k jeho uchu. Vlk přikývl. "Dáme si pozor." Čvacht, čvacht. Krok za krokem se vydával hlouběji do podivné krajiny.

//Ostružinová louka přes Javorový les

Oškubaný šedivák bloumal kupředu jako tělo bez duše. To nebyl žádný neobvyklý stav. Neobvyklé bylo místo, na kterém se jeho duše toulala. Obvykle se nevydávala na poutě do žádných příjemných míst, ale momentálně se procházela v lese plném buků a hledala Tasu, její urousaný kožich a osobité aroma, které leckomu zvedalo kufr, ale Stínovi nikdy moc nevadilo a tím méně teď. Chtěl prostě být s ní. Netušil, proč mu předtím přišlo tak těžké si to přiznat. Bylo to tak jasné. Jen se stačilo na věci podívat z jiného úhlu... a ignorovat výstražné zvonky v hlavě, které mu říkaly, že tohle celé je nepřirozené a podivné.
Spár to celé sledoval se značným znepokojením. Zastřený pohled a přihlouplý úsměv na tváři jeho společníka v něm vyvolával neklid. Tohle se mu ani v nejmenším nepodobalo. Moc dobře věděl, že Stín není zrovna duševně stabilní a leckdo by mohl říct, že se zbláznil už dávno, ale co když se teď... skutečně zbláznil? Krkavci připadalo, jako by se v mozku vlka cosi rozbilo. Držel zobák dost dlouho, ale nakonec neodolal nutkání se ozvat. "Nebereš to trochu oklikou? A... nezdá se ti tu něco zvláštního?" dodal ještě s krkem upřeným k zemi, ze které trčely kořeny trávy. Pokud věděl, ty měly být pod zemí. "Ne. A ne," odpověděl vlk a pomalu se šinul vpřed. Spár si hořce pomyslel, že tímhle tempem budou doma stěží na Vánoce.

//Ageron přes Dlouhou řeku

Dál už nic neříkal, jen dál krůček po krůčku procházel krajem, který už se pomalu připravoval na jaro. Obyčejně by při uvědomění si tohoto faktu možná prohodil rozmrzelou poznámku. Jaro znamenalo rozkvět a rozpuk, nový život, spoustu květin... nic pro něj. Zima nebyla příjemná, ale alespoň lépe odrážela, jak se cítí uvnitř. Na jaře mu vždy připadalo, jako by byl uvězněný ve světě, kde je všechno příliš zářivé a celé okolí ho řeže do očí. Dnes mu však vyhlídka jara zase tak zlá nepřišla. Pod vlivem neznámého kouzla si říkal, že by to mohlo být i celkem příjemné. A hlavně na jaro moc nemyslel. Myslel na Tasu a na to, jak by ji měl najít. Spár ho sledoval s rostoucím znepokojením - Stín se za chůze usmíval, a to skutečně, ne křivým šklebem, který byl pro něj typičtějším. Krkavec mu hleděl na uši, jestli z nich náhodou nezačne vytékat mozek. Zdálo se mu totiž, že se jeho vlčímu společníku možná v hlavě taví. Proč jinak by se jeho chování tak náhle změnilo?

//Márylouka přes Javorový les

//loterie
//Jedlový pás přes Galtavar

Vypravil se z lesa plného jedlí pryč. Nechával za zády zříceninu, kde sídlila mocná Smrt a pomalu už si na ni nevzpomněl. Dokonce ani na Novu. V tu chvíli myslel jenom na návrat domů a hlavně na tu, která tam snad někde byla. Potřásal hlavou a cukal ušima. Bylo to divné. V hloubi duše si uvědomoval, jak moc divné to je, že v tom musí být nějaké kouzlo, ovšem to byly jen takové tiché ozvěny myšlenek, které se téměř ani neprodraly na povrch. Větší část jeho osoby prostě bloumala klopýtavě kupředu s podivným náznakem úsměvu, který pro vlka vůbec nebyl typický. Co chtěl vůbec dělat, až Tasu najde? Vlastně to netušil. Zamračil se. "Co bych měl dělat?" otázal se zadumaně Spára. "Dělat s čím?" otázal se podezíravě krkavec, který pro tu chvíli hopkal po svých. "No... s Tasou přece," obrátil se na něj vlk, jako by snad pták byl tím, kdo se tu chová divně. "S Tasou? No, pokud jde o mě, mohl by ses jí třeba zkusit vyhýbat. Abych se bál kolem ní promluvit, aby z toho neměla psotník nebo mě rovnou nerozcupovala na kusy, když přitom ona sama má v kožichu mluvící hmyz-" "To ne!" ohradil se šedivák. "Já se jí nechci vyhýbat. Chci... chci... chci přesný opak! Nějak... uvědomil jsem si, že... určitě víš, co mám na mysli." Kdyby krkavec mohl protáhnout obličej, v tu chvíli by to nepochybně udělal. Z očí mu sršelo, že v duchu dělá přesně to. "Aha. Takže ses dočista pomátl. Možná by ses z toho měl radši zkusit vyspat. Tohle se ti vůbec nepodobá." Vlk zamrkal a znovu trhl hlavou. "Možná..." zamumlal nepřítomně, ale bylo zřejmé, že moc neposlouchal, co mu jeho společník říká. Spár zakroutil hlavou a znovu mu dosedl na hřbet. Ať už s tím vlkem bylo cokoliv, asi by ho neměl nechávat bez dozoru.

//Ostružinová louka přes Dlouhou řeku

Zavedl Novu ke Zřícenině a sledoval, jak mizí mezi stromy. Čekal, jestli se s křikem neotočí a neuvidí ji utíkat. Doufal, že to neudělá. Musel by vlastnoručně zasáhnout, dotáhnout ji tam a vůbec. Byla by to hrozná otrava. Když tam šla dobrovolně, přišlo mu to mnohem zábavnější. Že vůbec byl někdo tak hloupý, aby si tohle nechal namluvit. Hypnotizoval pohledem místo, kde mu zmizela z dohledu, ale les zůstával tichý. Je pryč, objevil se mu na tváři křivý spokojený škleb. Sbohem, hlupačko. Protáhl se, spokojený sám se sebou a právě v tu chvíli, kdy své kostnaté pozadí vystrčil k obloze, ho do něj cosi kouslo. Rychle se zase narovnal, spěšně se rozhlédl, ale neviděl nic, co by mu to mohlo způsobit. I když... "Tos byl ty?" "A co?" "Klovl jsi mně do zadku?" Spár mu seskočil ze zad, čistě proto, aby se mu mohl podívat do tváře tím nejpohrdavějším pohledem, jakého byl krkavec vůbec schopen. "Seděl jsem ti na rameni, chytráku. A nemáš zač, mimochodem. Beze mně bys ji sem nikdy nedovedl, to víš, že ano?" Samozřejmě, že to věděl. Ovšem přiznávat se mu to moc nechtělo. "Hm." Odmlčel se. "Už jsi to někdy dělal, co?" "Samozřejmě, že ne. Myslíš, že jsem sem snad přiletěl přímo z pekla, nebo co?" Stín pokrčil rameny. "To právě netuším. Ale..."
Nedořekl. Pomalu zamrkal. Tělem se mu začal rozlévat podivný pocit. Byl zcela cizí. V mysli se mu vynořil obrázek Tasy a ten pocit zesílil. Podivné mravenčení v končetinách, rozněžněná vřelost v jeho duši. Dokonce se mu zdálo, že cítí její pach. To však musel být pouhý přelud. Když se rozhlédl, nikoho neviděl. Zaškubal křečovitě hlavou, ale ten pocit zůstával. "Je ti dobře?" zajímal se Spár. "Vypadáš divně." "Asi jsem snědl něco divnýho," opáčil Stín nepřítomně a vykročil pryč. Chtěl vidět Tasu a kde jinde by ji našel, než doma? Vykročil k jihu. Jeho čenich mu možná říkal něco jiného, ale svým smyslům mohl stěží důvěřovat, když ho teď vlastní hlava tak mátla.

//Ageron přes S. Galtavar

//VVJ

"Samozřejmě," utrousil v odpověď se sarkasmem tak zřetelným, že by ho snad ani ten nejtupější z vlků nepřeslechl. Zaslechl snad v jejím hlase kapičku vzdoru nebo odporu? Páni. Nemyslel bych si, že je toho vůbec schopná. I tak to bylo dosti... chabé. Neměl pocit, že by se musel jakkoliv obávat vzpoury. Vlčice za nimi kráčela jako vzorná ovečka na porážku, zatímco vzdychala nad vlastní nepodstatností a litovala se. "Po smrti už ti to stejně bude všechno jedno," pokrčil rameny, jako by na tom mělo být něco ujišťujícího. Třeba bylo? Ne, že by mu na tom záleželo. Místo jejich cíle se přibližovalo s každým krokem a on svou pozornost upíral spíše tím směrem, než na nebohou vlčici, která se nechala zatáhnout do jeho hrátek.
"Děkujeme," odpověděl Spár. Měl v konverzaci s vlčicí rozhodně větší úspěch, než Stín. Nejspíš měl prostě lepší společenské schopnosti, a to i přesto, že byl opeřencem, který by správně ani neměl být schopen mluvit. Ovšem vyniknout v tomto ohledu vedle někoho jako Stín nebylo zrovna náročným úkolem. "Však už brzy všechno zjistíš," ujistil ji a za dalších pár chvil už skutečně vstoupili pod tíživý příkrov vzrostlých jedlí. "Už tam budeme," prohodil šedý přes rameno. I na jeho samotného začínala s každým krokem doléhat tíživá atmosféra a když zahlédl první kameny zříceniny, ucítil chladná chapadla strachu, jak se mu ovíjejí kolem útrob. Na první pohled bylo zřejmé, že toto není místo, na kterém byste chtěli být. Nezvalo vás ke vstupu, vůbec z něj nevyzařoval poklid a příslib věčného mírumilovného spánku. Spíš věčného utrpení. Stín neměl v nejmenším úmyslu jít tam dovnitř. Jakmile byl stup do zříceniny před nimi, zastavil se a otočil se na Novu. "Tohle je ono. Tady naše cesta končí - dál už musíš jít sama."

//Mahtaë sever

Řeka je vedla dál k severu, k velikému jezeru, odkud už to k jejich cíli skutečně nebylo nijak daleko. Co se bude dít, až tam dorazí, to šedivák upřímně nevěděl a byl na to sám zvědavý. Ovšem nemělo cenu předbíhat události, na které teprve řada dojde. Zase tak blízko ještě nebyli. Zbývala spousta času na přespříliš zvědavé otázky ze strany vlčice. Kdo by nechtěl vědět, co se stane po smrti? Já bych to nejraději zapomněl, otřásl se. "Zvědavá, co?" odfrkl si. "Hlavně si nemysli, že když budeš brzdit a dělat cavyky, tak tím někomu pomůžeš vyváznout. Tak to nefunguje. Nic, co teď uděláš, už nebude mít žádnou váhu." "Pro nás čas plyne jinak," ozval se Spár s vysvětlením, na jaké by Stín sám asi nepřišel. "Znamená pro nás jen málo. Dalo by se říci, že svým způsobem dokážeme být na více místech zároveň. A také nejsme jedinými posly. Smrti slouží mnoho bytostí, jako jsme my. Duší, které je třeba odvést, je totiž skutečně mnoho."
Jak šli dál, na Novu padala nejspíš nějaká krize. Mrmlala si cosi pro sebe pod vousy, zakopávala o kořeny... Stínovi to přišlo nanejvýš otravné. Střelil po ní lehce podrážděným pohledem, zapomínaje, že má být shovívavým převaděčem duší. Možná už se zbláznila? Aby taky ne. Kdyby smrt ve skutečnosti vážně trvala takhle dlouho, asi by se zbláznil každý. Divil se, že mu to pořád ještě věří a že se více nevzpouzí. Neprosí, nežebroní, nesnaží se utíkat... "Jen klid," ozval se znovu krkavec. "Co je po smrti, to nikdo žijící neví a já ti to povědět nemohu. Avšak možná by ti pomohlo brát to celé ne jako definitivní konec, ale jako začátek něčeho nového." Stín po straně zakoulel očima nad takovými kecy, zůstal ale zticha. Proč by Spárovi měl kazit jeho šou, když v tom byl tak dobrý?

//Jedlový pás přes Severní Galtavar

//Medvědí jezírka přes Mahtaë jih

Nezdálo se, že by s tou prohlídkou sama sebe byla úplně hotová, ovšem to šediváka nezajímalo a Spár nic nenamítal, když vlčici trochu popohnal. Co všechno na sobě ještě mohla chtít zkoumat? Možná se na roli posla Smrti tak dokonale nehodil. Byl příliš netrpělivý a kolem empatie v životě ani neprošel. I když, na druhou stranu, záleželo, jak moc si Smrt zakládala na náladě dušiček, které sbírala. Dokázal si představit, že moc ne, že je jí to ve výsledku jedno. A vůbec... on žádný skutečný posel nebyl. Ani Nova nebyla ve skutečnosti mrtvá. Nesměl na to zapomínat, pokud nechtěl sklouznout do chaosu iluzí a přeludů, které nemají s realitou nic společného.
Vyrazili dál slunečným dnem. Počasí Stínovi trochu kazilo náladu, zdálo se příliš veselé a povzbudivé, než aby se hodilo k převádění duší na druhý břeh. Co se dalo dělat. Nebi poručit nedokázal. "Po jednom," opáčil a téměř ani nezaváhal, aby si to rozmyslel. "Po smrti už je na to času dost a alespoň se zaručí, že se nic nesplete." A především se tím zajistí, že když někoho cestou potkají, nebudou se s ním muset zastavovat a nehrozilo tedy, že by mu někdo pokazil zábavu. To tedy vážně nechtěl. Chtěl to dotáhnout až do konce, ačkoliv si nebyl jistý, jaký bude. Mohl by Novu přesvědčit, aby vlezla do Zříceniny? Třeba by si ji pak Smrt vážně odnesla...
Spár se s vlčicí pokoušel navázat konverzaci, ale ona si podle všeho nebyla jistá ničím. "Hm. Já bych řekl, že na to zcela připravený není nikdo. Je na tom cosi strašidelného, že? Vkročit do úplného neznáma," rozjímal krkavec. "Ovšem každého to čeká. Někoho dříve, někoho později. Už to udělaly celé spousty vlků před tebou. Je to zcela přirozené. Není na tom nic strašidelného." Musím se ho zeptat, jestli tohle už někdy dělal. Tedy... doopravdy dělal. Krkavec zněl poklidně a vyrovnaně, nic v jeho hlase neprozrazovalo, že tohle celé je jen šaškárna a divadlo. Stín nad tím jen v duchu kroutil hlavou, ale neříkal nic. Jeho opeřený společník to zvládal zcela dokonale, to musel uznat i on.

//Velké vlčí jezero

"Ano, krkavec," zdůraznil vlk podruhé. "Je v tom rozdíl." Záleželo mu na tom kdovíproč víc, než Spárovi, který se k takové urážce vůbec nevyjadřoval. Buď mu to bylo zcela jedno, nebo se jen držel shovívavé role, do které se v celém tom divadle postavil. Stín jeho pohnutky moc nechápal, nerozuměl popravdě skoro ničemu, co se ptáka týkalo, ale nechával ho být. Už si zvykl, že se motá kolem něj a používá ho jako bidýlko, což by jinak asi netoleroval vůbec nikomu. Možná Tase, kdyby se proměnila na nějakou slepici nebo cosi podobného. Geny na to konec konců má, přemítal o hloupostech, zatímco leštil zamrzlou hladinu jezera.
Když se ale Nova začala prohlížet v naleštěném zrcadle, nechal toho. Místo toho se na vlčici zkoumavě zahleděl. Švihl ocasem. Skoro by si v tu chvíli přál vidět jejíma očima. Co viděla, když se na sebe dívala? Věděl, co by tam viděl on - ale podívat se nešel. Klidně by umřel a už nikdy svůj odraz neviděl. Nesnášel ho. Jak se cítila Nova ohledně toho svého? A proč by mě to vůbec mělo zajímat? zatvrdil se náhle a odvrátil hlavu. Nezajímala ho přece. Byla nudná, obyčejná, nezajímavá. Sama se tak nazvala, když se od hladiny odvrátila. Nijaká, ano. Tak proč by ho mělo zajímat, co si myslí? "Ano. Můžeme jít dál, jestli jsi skončila," odsouhlasil Spár, než Stín vůbec stačil otevřít tlamu. "Jdeme." Jeho nezajímalo, jestli už skončila, nebavilo ho tu stát a koukat na někoho, kdo se zase kouká sám na sebe. "Je to ještě kus cesty." Obrátil se a znovu vykročil k severu. Přemýšlel, co bude, až opravdu dorazí až ke zřícenině. "Cítíš se připravena, Novo?" otázal se Spár a vlk zakoulel očima. Nějak necítil potřebu udržovat konverzaci, ale jeho opeřený společník na tom byl podle všeho jinak.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

//Liščí nory přes Středozemku

Vydali se přes zasněženou pláň směrem, kde Stín věděl, že naleznou jezírka, kde by Nova mohla spatřit svůj odraz. Budou sice zamrzlá, ale s tím už nic udělat nemohl. Nějak si poradí i tak. Přemýšlel o jejím přání. Co čekala, že uvidí? On se na ni podíval a viděl obyčejnou vlčici s ušmudlaně zbarveným kožichem, uťáplou a důvěřivou, snadno manipulovatelnou, nechala si namluvit úplnou hloupost a ještě tomu sama šla naproti. Co viděla ona, když se shlížela ve vodní hladině? A proč by jí to mělo dát nějaké odpovědi? Nevěděla snad, jak vypadá? Nepamatovala si to? Nerozuměl tomu. Možná ani nemohl. Na některé situace zkrátka nebyl vybaven a tohle byla nejspíš jedna z nich.
Kráčel pomalu, nohy za sebou lehce tahal, jak už měl ve zvyku. Byl líný je zvedat a tak za ním ve sněhu zůstávaly dlouhé čáry. Natočil slechy dozadu, když se Nova znenadání ozvala, tentokrát s čímsi, co málem přimělo Stína se skřípavě rozesmát. Dobří! Kousl se do jazyka, aby udržel vážnou tvář. Jen krátký úšklebek mu po ní přeběhl. To byla vskutku komedie. Kdy mu naposledy někdo řekl, že je dobrý? Nikdo k tomu neměl žádný důvod. "Je to krkavec," opáčil tedy nakonec, protože netušil, co na to říct. Ucítil, že mu Spár zaryl drápy silněji do kůže. "Smrt není dobrá ani špatná a tak takoví nejsme ani my. Smrt zkrátka je. Taková je pravda." Je nějak moc chytrý, pomyslel si a lehce se ošil. Skutečně by mohl být někým, kdo převádí duše na druhou stranu. Ostatně kdoví, co byl ten pták vlastně zač. Doteď to pořádně nevěděl. Třeba k němu přiletěl přímo z podsvětí.
To už však dorazili k jezírkům. Cítil tu další vlky, ale nebyli nikde poblíž a v padajícím šeru viděl jen vzdálené siluety. Doufal, že mu to nebudou kazit. "Tak," prohlásil, jakmile pod nohama ucítil led a začal odhrnovat sníh stranou, dokud neodhalil větší ledovou plochu. Přejížděl po ní polštářkem své tlapy tak dlouho, dokud nebyla zcela čistá a hladká. "Prosím," řekl svým hrubým hlasem a ustoupil stranou. "Co tam vidíš?"

Pocítil uspokojení, když mu odsouhlasila, jak nedůležitá je. Páni, jak snadné to bylo, utlačovat takovouhle ubohou dušičku. Už dlouho se mu to nepovedlo. Možná s tím vlčetem, co bylo natolik hloupé, aby jemu a Tase vlezlo přímo pod zuby, jenže s ním si moc zábavy neužil. Hračka se jim rozbila dřív, než se vůbec pořádně rozjeli. Tahle vlčice ale... to byl dobrý úlovek. "Přesně tak," přikývl hlavou. "Smrtelníci si mohou představovat, že rozhodují o svém životě, ale jen málokomu se podaří rozhodnout o své smrti." Byl rád, že si v tomhle rozuměli. Znamenalo to, že se nebude vzpírat a pokud ano, jistě ji snadno zvládne usadit. Navíc tu měl ještě Spára, který však pro tu chvíli pouze mlčel a tvářil se jako vtělení bohorovného klidu, zatímco bezednýma černýma očkama hleděl na vlčici před nimi.
Zajímalo ho, jaké poslední přání by si vlčice vybrala. Jaké by si vybral on, kdyby skutečně stál před samotnou Smrtí? Netušil. Nebylo toho mnoho, co si přál. Jedno bylo jisté - nic podobného, jako si přála Nova, by to nebylo. Odrazy. Nesnášel svůj Odraz, vždycky se na něj díval přechytrale a povýšenecky. Hrozně by si přál s ním porvat, ale nikdy se k tomu nedostal. Ač se svými dvojníky se utkal už dvakrát, Odraz zůstával nedotčený. "Aha," opáčil suše a nakrčil čelo, jak přemýšlel, jestli by jí to přání měl dopřát. Nebylo nemožné. Bylo vlastně zcela prosté a jednoduché, ovšem představa toho, že by jí domnělé poslední přání odřekl prostě proto, že mohl, ho také lákala. Než se jakkoliv stačil rozhodnout, vložil se do toho krkavec. "Takové přání splnit můžeme. Že ano?" ucítil vlk v zátylku opeřencův pichlavý pohled. Spár se podle všeho rozhodl, že bude v tomhle celém hrát roli dobráka. "Jistě. Můžeme. Pojď," vyzval ji úsečně a trhl hlavou, aby ho následovala. Vlastně to mohlo být zajímavé. Jak jí vlastní obraz pomůže dojít klidu?

//Medvědí jezírka přes Středozemku

"Myslíš o své nedůležitosti," opravil ji Stín potměšile. Vážně moc se mu líbilo, že narazil na takovouhle dušičku, která nejen, že působila naprosto uťáple, ale dokonce mu ještě i s navijákem žrala všechno, co se jí rozhodl napovídat. Přemýšlel, jak daleko by to až mohl zavést a co všechno by ji mohl přinutit udělat, ale rozhodl se prozatím zkrátka jít s proudem událostí a čekat, kam je zanese. Ostatně se mu to vyplácelo po většinu života. Byla to dobrá noc na umření. Mrazivá, větrná. Mohl jí říct, že umrzla a proto teď musela za Smrtí.
"I mě, ztracená duše," opáčil Spár, který se nejspíše také vžil do své role. Stín neřekl nic. Jakožto posel Smrti nebyl jistě vázán žádnými pravidly zdvořilosti. Nevázaly ho přece ani když byl jen obyčejným vlkem... což pořád jsi. Hleděl na vlčici, která se svým osudem vypadala docela smířená. Chtěl ji vyzvat, aby tedy šla za ním a vydali se za Smrtí, ale předběhla ho. "Ohledně umírání koluje spousta pověr a mýtů," opáčil zvolna. Byl ale zvědavý, jaké poslední přání by si vybrala, takže pokračoval: "Někdy se ale poslední přání plní, ano. Ovšem ne všechna. Smrt se však nedá ošálit, na to při výběru přání musíš pamatovat," upozornil ji, sám překvapen tím, jak si to všechno za pochodu dokáže vymýšlet. Možná by ho Smrt mohla vážně vzít do svých služeb?
"Hezké," ušklíbl se. "Bohužel. Málokomu se dostane hrdinské smrti. Nebo čestné. Smrtelníci mohou být rádi, pokud se jim podaří zemřít alespoň trochu důstojně. Obvykle to tak však nebývá. Většina vlků zemře zkrátka 'jen tak', jak jsi to nazvala. Taková už je realita." Přimhouřil oči. "Jak by sis ten odchod představovala, co?"