Gallirea - Příspěvky uživatele

Naštěstí se mu podařilo Tase zavřít tlamu. Nepočítal si přitom zrovna jemně, ale tím se nijak netrápil ani obyčejně, natožpak teď, když jim oběma šlo o život. Srdce mu nepřestávalo zběsile bít. Bylo už moc pozdě? Zatím byli celí, zatím žádná chapadla neviděl, ale monstra už musela být na cestě... nemohli tu jen tak ležet, museli se schovat. Brouk v Tasy kožichu se ozval s otázkou. Copak netušili, co se tu dělo? "Ne," zakroutil hlavou, ani se nepozastavil nad tou hloupostí, kterou hmyz plácl. Neměl prostě v hlavě dost místa na to, aby přemýšlel ještě i nad nějakou neexistující šťabajznou. "Jsou to monstra," zašeptal těsně u Tasy ucha. "Vysvětlím později. Teď musíme být tiše. Musíme se schovat. Můžou být blízko. Chápeš?" Všechno to odšeptal potichu, ale důrazně, aby Tase bylo jasné, jak smrtelně důležité to všechno je. Doufal, že to pochopila, protože vzápětí odtáhl tlapu od její tlamy, slezl z ní, aby se mohla postavit a sám se vydrápal na nohy, třebaže přikrčený skoro až k zemi a s ocasem staženým až k břichu. Rychle jí pokynul hlavou, aby šla za ním a už si to šinul za další kmen stromu. Cítil se jako příliš snadný terč, když nebyl skrytý za pevným objektem.

Skrýval se za stromem a sbíral odvahu k tomu, aby vyrazil do další skrýše, když ho na místě přimrazil výkřik známým hlasem. Jindy by snad byl i trochu rád, že Tasu slyší, či by se zamyslel nad tím, proč její tón hlasu zní tak vztekle, ale teď ucítil jen naprostou hrůzu. Ale ne, polkl ztěžka, srdce až v krku, přivábí je všechny sem! Přísahal by, že už slyší, jak se chapadla vlhce plazí jehličím přímo ke zdroji toho hluku. Rozhlédl se na všechny strany a pak Tasu spatřil. Její šedý kožich zářil do dálky jako výstražný maják. Přímo zvala všechny příšery, aby přišly k ní! A až najdou ji, najdou i jeho... a oba budou ztraceni. Ne, ne, Taso, mlč! Prosím, mlč.
Když znovu zaječela, stáhl uši k hlavě, jeho panika dosahovala snad té nejvyšší míry. Srdce mu v hrudi poskakovalo, jako by se zoufale snažilo probít ven skrze mříže z žeber. Musel jednat a musel jednat hned, dokud je ještě čas. Tasa nebyla tak daleko, jen několik metrů lesem. Nevěděl, jestli tu vzdálenost zvládne překonat, aniž by ho spatřili - jestli to vůbec mělo cenu, jestli už nebylo pozdě - ale musel to zkusit. Vyrazil k ní, skočil po ní a veškerou svou silou se ji pokusil povalit na zem a zacpat jí tlapou tlamu. "Tiše!" sykl šeptem, ale velice naléhavě. "Taso, buď tiše, copak nevíš, že po nás jdou?" Mělce prudce oddechoval a oči mu rejdily po celém okolí. V každém stínu se mohlo skrývat monstrum, které je oba odsoudí k smrti. Byli tu na otevřeném prostranství, jako hloupá zvířata na porážku! "Nemůžeme tu takhle být, musíme se schovat!" šeptal téměř hystericky.

//Sviští hůrky

Prchal přímo do lesů. Kde jinde by měl šanci skrýt se z dosahu těch hrozných chapadel? Rozhodně měl v lesích více možností než na holých skalách a hlíně, kde si připadal jako na výstavě, přímo na zlatém podnosu, jen se ho zmocnit. Kdepak. Neudělá jim to tak snadné. Nebyl žádnou jednohubkou, po které se jenom natáhnou a mohou ji mít. Vletěl mezi stromy, div si nezlámal vaz, a přitiskl se k prvnímu širšímu kmeni, jaký spatřil. Oddechoval, srdce mu bušilo a nervózně se rozhlížel sem a tam, jestli se k němu monstra už neblíží. Ještě teď slyšel v uších to jejich hrozné nesmyslné blábolení.
Chvíli tam stál, přitisklý ke kůře, vykukoval na jednu a na druhou stranu, ale dlouho na jednom místě nemohl vydržet. Stál na tisíci jehel a ty ho všechny popichovaly k tomu, aby změnil pozici, schoval se o kus dál, protože nezáleželo na tom, jak dobře se skryje, když bude na jednom místě, dostanou ho a pak kdoví, co mu provedou? Nasucho polkl. Při přesunu bude zranitelný. Vyhlédl si další strom, za kterým by se mohl skrýt, naposledy zkontroloval okolí a třemi skoky překonal danou vzdálenost. Znovu se přitiskl ke kůře, kdyby s ní mohl splynout ještě lépe, udělal by to. Byl zadýchaný, ale snažil se nefunět moc nahlas. Očima už zuřivě rejdil po okolí, kam se přesune příště.

//z osudovky

Kdoví, jak dlouho ležel na neznámém místě. Možná pouhých pár minut, možná i několik hodin. Kdokoliv prošel kolem si mohl myslet, že narazil na jakousi hnusnou chcíplinu, protože se vlk ani nepohnul. Jediné, co ho prozrazovalo, bylo pravidelné zvedání a klesání hrudníku, ale proč by k němu vůbec někdo chodil tak blízko, aby to zjišťoval?
Nakonec se však začal probouzet. Nejdřív sebou škublo ucho, pak tlapa, až se nakonec otevřely stříbrné zraky a rozhlédly se kolem. Stín potřásl hlavou. Kde to kruci byl? Měl dojem, že by neměl být tady. Nebyl snad v jeskyni? Pomalu se přetočil z boku na břicho, rozhlížel se po pustém okolí, které však vůbec nepoznával. "Stříbro? Zlaťáku? Hej?" houkl zkusmo, ale nikdo se neozýval. Dokonce ani Spár tu nikde nebyl. Zůstal úplně sám. Zkusil si vzpomenout, jak se sem dostal, ale poslední, na co si vzpomínal, bylo, že utíkal před těmi příšerami...
Mráz mu proběhl až do hloubi páteře. Okamžitě byl na nohou, srdce mu divoce tlouklo a oči těkaly všemi směry. Ty příšery! Hnusná chapadla už se po něm sápala a tady v té pustině neměl vůbec, kde by se před nimi schoval! Ne, nemínil jim dovolit, aby ho dostaly. Udělal to, co by udělal každý, kdo si chce zachovat svou kůži. Vzal nohy na ramena. Nebyl žádný hrdina a nemínil si na něj ani hrát.

//Jedlový pás

Stín se vůbec neohlížel, na jednu ani na druhou stranu, ba ani na svého společníka, kterého nechával v prachu. Bylo mu jedno, jestli tu Stříbro zůstane třeba navěky. Jistě, nápad druhého vlka byl jediným důvodem, proč Stín ještě vůbec dýchal, ale bohužel ani tím si nevysloužil nějakou neumírající vděčnost. Šedivákovi prostě záleželo jenom na vlastní zablešené kůži. Zdálo se, že právě tu si zachrání. Co se mohlo pokazit? Všechno šlo přesně podle plánu. Východ z nory se před ním otevíral jako brána do ráje a on natahoval své kostnaté dlouhé nohy, aby k ní doběhl co nejdříve. Odporný močál venku mu momentálně připadal jako to nejpřívětivější místo na světě.
Jen jeden rychlý pohled hodil přes rameno, aby zjistil, jak moc se ještě musí hnát a jaký má náskok před příšerami. S tím, co viděl, byl celkem spokojen, ovšem když se ohlédl zpátky dopředu... Čap! Trvalo mu asi dvě vteřiny, než vůbec zpracoval, co se stalo. Neměl šanci se příšeře vyhnout, protože se zjevila před ním jako z čistého nebe. A i když si dal dvě a dvě dohromady, že byl tedy asi chycen, už to bylo jedno - nemohl nic dělat a měl rázem větší starosti. "Pusť mě!" zavřeštěl, protože monstrum bylo vážně silné a tahalo ho na dvě odlišné strany. Pekelně to bolelo a příšera neposlouchala. "PUSŤ!" kroutil se Stín ve vlastní kůži, jako by se z ní mohl vykroutit, kvičel jako podsvinče, ale moc si to neužil. Jeho kvil byl uťat v půli. Najednou bylo ticho. Tma a ticho. Jenom někde od stropu jeskyně se ozval vylekaný výkřik krkavce a odrážel se ozvěnou od stěn.

//Sviští hůrky (přenos Osudem)

Mohl by mlít a mlít, dokud by mu tlama nevypadla z pantů a stejně by to nejspíš k ničemu nevedlo. Jenže jeho mozkové závity už byly zaseknuté na tomto řešení, které nebylo žádným řešením a nedokázal ani tváří v tvář smrti vymyslet nic jiného. Snad alespoň nějaký význam to mělo. Zdálo se, že se kopule posunuje pomaleji a snad právě to dalo druhému vlku šanci si uvědomit, co jiného by mohli udělat. Stín by si asi obyčejně nenechal poroučet od takového podvraťáka, ale v tu chvíli ho ani nenapadlo se vzpírat, prostě jen zabořil tlapy do hlíny a začal po boku Stříbra hrabat ze všech sil, jen aby už byli venku. Kopali a hrabali, zatímco bublina se dál uzavírala, hlína lítala na všechny strany, ale brzy už bylo jasné, že to stihnou. Stín protlačil své hubené tělo nahrubo vykutaným tunelem celkem bez problémů, ani hlína, která mu ulpívala snad na každém centimetru kožichu, ho moc netrápila. Byl zvyklý.
Příšery cosi ječely, pištěly, zíraly na sebe nebo rozhazovaly chapadly. Netušil, jestli je to oslava, že přežili, nebo jen příprava na to, aby je mohly znovu polapit a vymyslet jim nějakou jinou hloupou hru o život a bylo mu to zcela a naprosto jedno. Nemínil se s těmi tvory už bavit, ani se zabývat zkroucenými kořeny, které se rozpínaly nad nimi. Měl tohohle místa přeplněného odpornými kočkami a ještě odpornějšími příšerami plné zuby. Už příhodně zapomněl, že to byl právě on, kdo se do díry pustil doslova po hlavě. "Nevím jak ty, ale já mizím," sykl koutkem tlamy na Stříbra - ani známka vděčnosti, ba ani slůvko poděkování za to, že svým nápadem zachránil oba jejich životy. Na to Stín zkrátka bohužel nehrál. Rozběhl se městem zpátky tam, odkud přišli.

Kopule se stahovala blíž a blíž. Stěny se pomalu, pomaličku přibližovaly a Stín jim ustupoval, až se chtě nechtě musel začít dotýkat Stříbra. Užij si blechy, fifleno, pomyslel si, aby trochu zmírnil ten nepříjemný pocit z toho, jak blízko musí být někomu dalšímu. Bylo jasné, že jeho taktika nefunguje. Stříbrňák to zkusil také, ale nezdálo se, že by se něco změnilo. Proč? V hlavě mu tepalo a měl dojem, že to duté dunění musí být slyšet na míle daleko. Neměl žádný jiný nápad a chtě nechtě se začínal bát. Smrt ho neděsila, ale už věděl, že smrt nemusí být tím jediným... a to místo mimo život a smrt, to ho děsilo víc než cokoliv. Ten příšerný zážitek, ze kterého si pamatoval jen málo, ale který ho příšerně poznamenal. "Moment! Tak to přece na chvíli zastavte!" obořil se na příšery, jejichž chapadla slyšel posunovat se všude kolem. "Nebo nám dejte aspoň nápovědu! Tohle vám přijde spravedlivé?" zavrčel, ignorujíc fakt, že to oni tady byli vetřelci a měli by asi být rádi aspoň za to, že dostali šanci. Horečně se snažil přemýšlet. Kopule nešla rozbít, zdálo se, že slova ji nezajímají. Obrazy se dál míhaly, útočily na jeho mozek, ale nijak mu nepomáhaly záhadu rozluštit. Musel znovu posunout tlapy, přitisknout se ke Stříbrňákovi ještě blíž. Zaskřípal zuby. Bylo to nepříjemné. Doufal, že pro toho druhého je to ještě horší... ale pomalu ho to přestávalo trápit, protože věci začínaly být horší a horší. "Počkejte, moment, počkejte," blábolil, jak znovu stál tváří v tvář hrozbě toho, že nezemře úplně. Nic ho nenapadalo. Znovu se obrátil k přízrakům na zdi, které byly blíž, než kdy předtím. "Mrzí mě, že jsem byl špatný bratr... a kamarád a spojenec," plácal rychle v naději, že to snad tentokrát něco změní. Jenže možná by to musel upřímněji cítit, aby jeho slova měla nějaký efekt.

Stěny se přibližovaly blíže a blíže a obrazy na nich vyjevené zůstávaly k jeho slovům zcela netečné. Přesto se v jednu chvíli cosi stalo. Zahučení, zabručení, alespoň nějaká reakce. "Takže minulost, huh?" zavrčel rozhořčeně. Kal minulosti byl tím posledním, čím by se chtěl přehrabovat, ještě ke všemu před tribunálem podivných zmutovaných chobotnic a se Stříbrňákem za zadkem. Znovu zauvažoval, jestli není lepší nechat se rozmastit na mastný flek. Navzdory své vůli ale cítil, jak mu srdce stoupá až do krku, čím více se stěny přibližovaly. Navíc... co měl asi tak dělat? Obrazy na jeho slova nereagovaly, stěna pod jeho dotekem zůstávala neživá a neústupná.
Stočil svou pozornost k vlkovi, který tu byl uvězněný s ním. Nakrčil čelo. Měl jsi ji hledat? "Nevím, kde teď je," zalhal zcela lehce a chladně se otázal: "Proč ji hledáš?" Výjevy Noroxe i sester zcela odpovídaly jeho vzpomínkám, ale obraz Tasy pocházel ze situace, kterou znal pouze z vyprávění. Evidentně byl ale jediným spojujícím článkem mezi nimi. Stínovi to celé poněkud smrdělo. Kdo vlastně byl tenhle stříbrný tupoun?
Ať byl, kdo byl, na chvíli se tvářil, jako by se mu zarazil prd. Možná se snažil cosi provést, ale nic se nestalo, alespoň pokud Stín viděl. Záhadu toho, s kým že tady stojí, rozluští později. Teď bylo podstatnější nenechat se rozdrtit. "Ale sen to není," odsekl, "takže to musíme nějak vyřešit. Podle všeho je klíčem minulost. Sleduj," prohlásil, jako by zcela věděl, co dělá, a zahleděl se do jednoho Noroxova zlatého oka. K jeho iluzi se mu zdálo přistoupit nejsnazší, protože jejich vztah byl poměrně nekomplikovaný a navíc to nebyla žádná dávná minulost. "Je to pech, jak to všechno skončilo," začal. "Ale hádám, že to byl celkem příhodnej konec. Navíc nás to čeká všechny. A co já vím, třeba jsi ani neumřel. Třeba ti teď patří celý ten prohnilý ostrov," škubl rameny, protože Noroxe vážně zemřít neviděl - byl v tu chvíli příliš zaměstnaný vlastní umíráním. Zmlkl a čekal, jestli se něco stane. S nechutí si uvědomil, že uvntiř cítí nenápadné prstíčky smutku. Norox mu vlastně celkem chyběl, svým způsobem.

Bublina pod jeho vahou nepovolila. Držela pevně, nebyl to žádný materiál, který se tvářil, jako by se nechal probourat. Proto Stín seskočil znovu na zem. Tohle vypadalo spíš na otázku rozumu, než hrubé síly. Jenže jaký v tomhle byl smysl? Nechápal to. "Co je ti do toho?" odsekl Stříbru. Proč by mu měl vyprávět o sestrách nebo o Noroxovi nebo vůbec o čemkoliv? To byly osobní věci. Musel skončit zavřený v neproniknutelné bublině minulosti zrovna s tímhle pitomcem? Rozhlížel se po měnících se tvářích na stěně, některých dobře známých, jiných zase zcela cizích. Proč ty příšery chtěly, aby toto viděli? A proč... proč se prostor kolem nich začínal zmenšovat? Stáhl uši k hlavě a vycenil tesáky. Tohle celé bylo naprosto nesmyslné. Netušil, jestli se v něm příšery snažily vyvolat nějaké nostalgické pocity, ale příliš to nefungovalo. Nebo... možná trochu ano, což ho akorát víc štvalo. Střelil pohledem po stříbrném. Měl snad s ním spolupracovat, aby tuhle záhadu vyřešil? Nebylo by v tom případě lepší znovu umřít?
Zahleděl se na stěnu tentokrát více soustředěně. Nakrčil čelo. Co spojovalo všechny ty vlky, které poznával? Norox byl mrtvý, ale Tasa byla naživu a o tom, co je se sestrami, nevěděl. "Možná... jsou to ti, se kterými máme něco nedořešeného?" pokusil se pro jednou vážně přemýšlet. "Ale co s tím asi tak teď máme dělat? Jsou to jen přeludy," dloubl tlapou do stěny, která nijak nereagovala. "Mluvit s nimi nemá cenu." Měl snad zpytovat svědomí? Vyčítat si a převracet všechno v hlavě? Proti tomu se už předem obrnil. Nenechá se do tohohle zase zatáhnout. Ne. Nenechá se znovu nahlodat a zničit. Nakrčil čelo. "Běžte pryč," zkusil přeludům doporučit, protože měl pocit, že by se měl pokusit alespoň o něco, než je to tady rozmačká. "Jste minulost, už mě nezajímáte." Ale potom... proč tam tedy byla Tasa? Ta minulosti nepatřila a byla jednou z přibližné tří bytostí, jejichž existence pro něj byla nějakým způsobem podstatná.

Střelil pohledem po Stříbru a nakrčil čenich. "Myslíš, že jsi chytrej, když si vymýšlíš vlastní slova?" odfrkl si. Neměl ponětí, co mínil tím lobotomem, ale nedělal si žádné iluze o tom, že to měla být lichotka. Bylo mu ale celkem fuk, co si o něm ten vlk myslí. Na osobní roztržky stejně zrovna nebyl čas. Příšerky se totiž blížily blíž a blíž a zdálo se, že na Stříbrovo blábolení o míru absolutně neragují. "Ty se s nima klidně objímej, když ti na tom tak záleží," prskl k němu Stín, když mu Stříbro začal vyčítat jeho činy. Nutil ho snad, aby za ním chodil přes strašidelný močál? Do temné jeskyně? Ne. Přišel sem dobrovolně, tak ať si teď nestěžuje, v jaké situaci se to octl. Byla ostatně jeho vlastní chyba, že očekával cokoliv jiného, když se vydával na dobrodružství s takovými pochybnými existencemi.
Než se ale stačili pohádat, zdejší obyvatelstvo už toho mělo nejspíš právě tak dost. Jeden z těch, co stáli vpředu, po nich cosi plivnul a Stín se okamžitě oslepený a bezbranný sesypal k zemi. Cítil, že ho někam nesou, ale nemohl se ani pohnout, byl jako vězněm ve vlastním těle. Bez ohledu na to, jak moc se snažil ke svalům vyslat signál, aby se pohnuly, nic se nedělo. V duchu zuřil. Co tohle mělo znamenat? Zároveň ale také cítil strach. Nemoct se ani hnout rozhodně nebylo příjemné.
Nakonec dopadl na zem vedle Stříbra a kdosi mu otřel oči, takže se alespoň mohl rozhlédnout. Zamžoural rozmazaným zrakem kolem sebe.Pořád byli v podzemním městečku, ačkoliv teď v jiné části - zdálo se, že jsou v centru veškerého dění a před nimi seděla monstra, která snad byla nad ostatní nějak povýšena, protože se nacházela na trůnech. Rozblábolily se jedna přes druhou a jejich otravná, nesrozumitelná řeč se Stínovi zarývala hluboko do mozku. Zaskřípal zuby. To ještě nepochopily, že jim vůbec nerozumí? Vypadalo to, že po nich něco chtějí, ale on tedy rozhodně spolupracovat odmítal. Nechtěl řešit nějakou blábolivou záhadu. Chtěl z tohohle šíleného města pryč, pokračovat v cestě.
Cítil, že se mu trochu navrací cit do nohou a zauvažoval, jestli už by zvládl vzít tlapy na ramena, ale právě v tu chvíli se k nim rozletěl další flusanec. Stín odvrátil hlavu, aby ho plivanec nezasáhl, ale tenhle neměl v úmyslu je oslepit. Obestřel je kolem dokola a na jeho povrchu se začaly objevovat výjevy, které by se tam správně objevovat vůbec neměly. Nepocházely náhodou z jeho hlavy? "Co to má znamenat?" stáhl uši k hlavě, když se na povrchu fialového flusu objevily jeho sestry. Ucítil divné bodnutí, když po všech těch letech spatřil tvář Laynn. Jenže sestry rychle odběhly a místo nich se objevil někdo úplně neznámý. To z jeho hlavy nebylo. Otočil se na Stříbra. Měl s tím něco společného on? Neznámí vlci se vytratili a nahradila je známá tvář. "Tasa," zamumlal polohlasně. Tasa a její hořící vlčata, příběh, který mu vyprávěla. A pak Norox, který mu svým pohledem viděl snad až do žaludku. Cítil, jak mu v hlavě začíná tupě pulsovat. "To by snad už stačilo!" zavrčel a předními tlapami se zapřel o flusancovou stěnu, na níž se zrovna objevovaly další tváře, které pro něj moc neznamenaly.

Běžel po střechách ke Stříbru a jeho plán krásně vycházel. Pro příšery bylo samozřejmě snazší dostat někoho, kdo se plácal bezmocně po zemi, než tahat ze střechy prohnanou mršku, za kterou se v tu chvíli Stín považoval. Zlomyslně se uchechtl, když viděl, jak se nechutní tvorové valí ke stříbrnému vlku. Jak dobře to vymyslel. Jak hezky vyvázne s vlastním kožichem nedotčeným. Jak-
Zem pod jeho nohama najednou prostě zmizela. Nestihl se ani pořádně vzpamatovat, najednou se prostě střecha pod ním vypařila a on šlápl do prázdna. Zcela zbytečně zašátral tlapami ve vzduchu, ovšem nebylo nic, čeho by se mohl zachytit. Rozplácl se na tvrdé zemi přesně vedle Stříbra, div že si nevyrazil dech. "Tak mě tu zas máš," hekl, zatímco se sbíral ze země a rovnal si žebra do původní pozice, přitom ale už blýskal šedivými zraky kolem a hodnotil situaci. Vypadala bezvýchodně. Monstra se stahovala všude kolem nich a vzdálenost se zmenšovala. Ve Stínově mozku existovala jediná možnost, co teď dělat. Řešení věcí po dobrém mu nikdy moc nešlo. Vycenil tesáky, naježil se a hluboko v hrdle zavrčel. "Kdo na mě šáhne, tomu urvu chapadlo," ujistil ty příšerné tvory. Jestli ho chtěli rozcupovat, pak jim to tedy rozhodně zadarmo nedá.

Rychlou logickou úvahou usoudil, že lepší bude pokračovat vpřed, než se uvěznit v domě, ze kterého by dost dobře nemuselo být úniku. Vzápětí ale zapochyboval o vlastním rozhodnutí. Střechy byly taky koček plné. Běhal mezi nimi, přeskakoval je a občas nějakou nakopnul - ne úplně úmyslně, ale taky se nedalo říct, že by se tomu nějak zvlášť snažil zabránit. Spár kroužil kdesi vysoko, mimo dosah pracek s ostrými drápy. Podle všeho mickám taky zrovna dvakrát nefandil. Šedý těkal pohledem kolem a horlivě se snažil přijít na nějaký plán... či alespoň nápad. Prozatím se mu dařilo pokračovat dál, poskakovat po střechách a vyhýbat se rozsápání na pentličky, ale jak dlouho mu to ještě mohlo procházet? Pohlédl dolů a spatřil, že příšery ho pronásledují po zemi. Stačilo, aby se smekl po jedné kočce a spadl by jim přímo do spárů. Kdepak, nic takového.
A pak to spatřil. Vpředu se zaleskl stříbrný kožich. Někdo se tam promenádoval v ulicích a tím někým byl Stříbro. Šedivák se zašklebil a namířil si to tím směrem. Jestli dá příšerám nějakou jinou zábavu, jeho vlastní šance na únik se jistě velmi zvýší. Jen na sebe nechtěl stříbrňáka upozornit, takže rychle zapudil myšlenku, že by na divné tvory měl začít halekat. Následovali ho i tak. Stačilo si vybírat cestu po střechách, která je namířila tím správným směrem. Co se pak se Stříbrem stane? To už jaksi nebyl jeho problém. Každý sám za sebe.

Stín se nechal proudem událostí unášet kupředu. Nebo to byl proud koček? Mohlo to být obojí. Zdálo se mu, že běží řekou těch otravných uprskaných stvoření, která mu připadala naprosto nechutná. Každopádně však jeho plán neplán zafungoval. Podivní obyvatelé podzemního městečka podle všeho neměli tak rychlé reakce, aby stačili chytit vlka, který se mezi nimi prosmýkl a pádil kupředu hlava nehlava, kočka nekočka. Ještě, kdyby na něj ta zpropadená zvířata přestala syčet a poutat pozornost! Takhle se nemohl ani zastavit a trochu se porozhlédnout. Kličkoval ulicemi sem a tam, snažil se kočky svézt ze stopy, ale copak to šlo, když jich tu bylo tolik? Co tu vůbec žerou? blesklo mu hlavou, jak se asi mohla taková horda malých predátorů uživit tady v podzemí.
Dlouho si nad tím hlavu nelámal, brzy měl totiž důležitější otázky, které potřebovaly odpovědi. Konkrétně - kam teď? Protože nemohl zastavit a zkoumat, kam běží, stalo se cosi, co bylo od začátku asi nevyhnutelné. Dorazil do uličky, ze které nebylo úniku. Obklopen domky mohl dost dobře zůstat uvězněný, ale štěstí z nějakého důvodu stálo na jeho straně. Spatřil opět dvě lebky. Jedna ho naváděla dovnitř domu, ale o ni sotva zavadil pohledem. Nechtěl zůstat někde ještě víc uvězněný. Ani nepřibrzdil, vyskočil na střechu boudy před ním a pokračoval nad hlavami příšerek a koček. Umí kočky šplhat? Něco mu nepříjemně napovídalo, že ano, ale to bude řešit, až to bude relevantní.

Lehce vycenil zuby. "Nepotřebuju kámoše. Ani s nikým trávit čas." Vlastně se momentálně nacházel v části svého života, kdy měl tvorů, jež s trochou fantazie mohl nazývat přáteli, doslova přehršel. Měl Tasu, měl Spára. To mu bohatě stačilo, a to byl ještě někdy docela rád, když se Tasa na chvíli vzdálila. S těmihle dvěma se vybavovat nechtěl. Nudili ho a obtěžovali. Kdyby se na tuhle cestu mohl vydat sám, s chutí by to udělal, ale nezdálo se, že by se oni dva mínili někam vypařit. Mohl jim zkusit utéct, ale přišlo mu to jako zbytečné plýtvání silami.
Když dorazili k příbytkům prapodivných tvorů, konečně se na něčem shodli všichni. Ta zvířata, nebo co to bylo, byla vážně hnusná. Ještě horší, než uprskané kočky. Číča, na kterou se Stín obořil, se stáhla do povzdálí, ale všechny ostatní začínaly tropit ještě větší povyk, ježit se a syčet. Šedivému vlku z toho běhal mráz po zádech. Stříbrný se okamžitě vrhl do stínů a Zlato ho následoval, což se zdálo jako celkem moudrý krok, až na to, že on už pozornosti uniknout nestihl. Jedna z příšer si to namířila přímo k nim, těsně následovaná svým společníkem a s varovně vztyčenou chapadlovitou končetinou jim začaly nadávat. Nebo tak to alespoň Stínovi znělo. Nerozuměl vůbec ničemu z toho, co se tvorové snažili sdělit a nemohl tvrdit, že by ho to příliš zajímalo. Vrhat se do úkrytu mu v tuto chvíli připadalo ale už velice zbytečné. Neměl žádný geniální nápad, ani neslyšel Stříbra návrh, aby se vydávali za zdejší uprskané obyvatelstvo. Takže se do toho pustil tak, jak měl ve zvyku - prostě pokračoval a čekal, co se stane. Nezdálo se mu, že by mělo smysl s příšerami mluvit, takže se s tím neobtěžoval. Vyrazil prostě vpřed a zkusil proběhnout mezi dvěma tvory, kteří nepříjemně mrmlali. Doufal, že se mu povede utéct někam dál a třeba zmizet mezi domy někde hlouběji v městečku. Rozhodně mu ale nevadilo nechat za zády své dva společníky.

Tomu, o čem se ostatní dva vlci baví, nevěnoval příliš pozornost. Vlastně vůbec. Slova mu plynula jedním uchem tam, druhým ven a nezanechala po sobě v jeho mozku jediný otisk. To až když se řeč opět zaměřila na něj, natočil po nich uši. "Protože tady nejsem pro vaši zábavu," krákl Spár a ohledně zpěvu se ani nevyjadřoval, věnoval však zlatavému vlku pohled, který dost jasně naznačoval, kam si nějaké zpívání může případně strčit. "Společník," odfrkl si k Belilalovi, protože to bylo asi to nejpřesnější označení, které ke Spárovi mohl přiřadit. Pořádně nevěděl, co je krkavec vlastně zač. Jestli je vůbec doopravdy krkavec, nebo na sebe jen bere jeho podobu. Ani netušil, odkud se vzal, ale bylo mezi nimi jakési pouto, které se nedalo zpochybnit.
Plkání ho nezajímalo, stejně jako neměl zájem začít si cpát do hlavy cizí bulvu, jako se do toho pustil Zlato. Jen nad tím zakoulel očima a kráčel dál dopředu, zatímco ho ti dva kašpaři následovali. "Aby se měli blbí čemu divit," neodpustil si poznámku ke Stříbru. Hlavní bylo, že tu ty cesty jsou a on je mínil následovat až do konce, i kdyby to mělo vést k jasné zhoubě. Jakmile se jednou na tohle putování vydal, nebylo cesty zpět. Aspoň ne pro něj. "Ha. A kdyby jenom blechy," zašklebil se na zlatavého a zanořil se do díry vedoucí pod zem. Zvláštní, že tihle dva byli na podobné věci tak hákliví. Pro něj to ale bylo ideální, alespoň se nemusí bát, že by někdo narušoval jeho prostor.
Chodba byla tmavá, ale místa v ní bylo dost a nemuseli se krčit ani mačkat. Vedla hluboko pod zem, ale cesta netrvala moc dlouho. Brzy byli na jejím konci, kde se rozprostírala velká místnost plná domečků, které Stínovi připomínaly podzemí pouště. Tam byly také podobné příbytky. Zde v nich však nebydlely ještěrky, ale o dost divnější tvorové. Zamračil se, když je spatřil. "Co to je za kreatury?" zamrmlal si pod vousy a vycenil zuby na kočku, která se k nim přiblížila a začala prskat. "Kšá, jedeš!" obořil se na zvíře a mávl k němu tlapou, aby ho odehnal. Kočky se mu hnusily a tady jich bylo plno. Přátelily se snad s těmi příšerami? Najednou mu neznámí tvorové přišli ještě víc zavrženíhodní, než před chvílí. Měli by si s nimi promluvit? Vypadalo to, že cesta dál vede přes jejich městečko. Stín stáhl uši k hlavě. Radši by s nikým nemluvil a prostě pokračoval dál. Otočil se na Zlato a Stříbro a rozhodl se, že je čas, aby rozhodli oni.