Gallirea - Příspěvky uživatele

Stěny se přibližovaly blíže a blíže a obrazy na nich vyjevené zůstávaly k jeho slovům zcela netečné. Přesto se v jednu chvíli cosi stalo. Zahučení, zabručení, alespoň nějaká reakce. "Takže minulost, huh?" zavrčel rozhořčeně. Kal minulosti byl tím posledním, čím by se chtěl přehrabovat, ještě ke všemu před tribunálem podivných zmutovaných chobotnic a se Stříbrňákem za zadkem. Znovu zauvažoval, jestli není lepší nechat se rozmastit na mastný flek. Navzdory své vůli ale cítil, jak mu srdce stoupá až do krku, čím více se stěny přibližovaly. Navíc... co měl asi tak dělat? Obrazy na jeho slova nereagovaly, stěna pod jeho dotekem zůstávala neživá a neústupná.
Stočil svou pozornost k vlkovi, který tu byl uvězněný s ním. Nakrčil čelo. Měl jsi ji hledat? "Nevím, kde teď je," zalhal zcela lehce a chladně se otázal: "Proč ji hledáš?" Výjevy Noroxe i sester zcela odpovídaly jeho vzpomínkám, ale obraz Tasy pocházel ze situace, kterou znal pouze z vyprávění. Evidentně byl ale jediným spojujícím článkem mezi nimi. Stínovi to celé poněkud smrdělo. Kdo vlastně byl tenhle stříbrný tupoun?
Ať byl, kdo byl, na chvíli se tvářil, jako by se mu zarazil prd. Možná se snažil cosi provést, ale nic se nestalo, alespoň pokud Stín viděl. Záhadu toho, s kým že tady stojí, rozluští později. Teď bylo podstatnější nenechat se rozdrtit. "Ale sen to není," odsekl, "takže to musíme nějak vyřešit. Podle všeho je klíčem minulost. Sleduj," prohlásil, jako by zcela věděl, co dělá, a zahleděl se do jednoho Noroxova zlatého oka. K jeho iluzi se mu zdálo přistoupit nejsnazší, protože jejich vztah byl poměrně nekomplikovaný a navíc to nebyla žádná dávná minulost. "Je to pech, jak to všechno skončilo," začal. "Ale hádám, že to byl celkem příhodnej konec. Navíc nás to čeká všechny. A co já vím, třeba jsi ani neumřel. Třeba ti teď patří celý ten prohnilý ostrov," škubl rameny, protože Noroxe vážně zemřít neviděl - byl v tu chvíli příliš zaměstnaný vlastní umíráním. Zmlkl a čekal, jestli se něco stane. S nechutí si uvědomil, že uvntiř cítí nenápadné prstíčky smutku. Norox mu vlastně celkem chyběl, svým způsobem.

Bublina pod jeho vahou nepovolila. Držela pevně, nebyl to žádný materiál, který se tvářil, jako by se nechal probourat. Proto Stín seskočil znovu na zem. Tohle vypadalo spíš na otázku rozumu, než hrubé síly. Jenže jaký v tomhle byl smysl? Nechápal to. "Co je ti do toho?" odsekl Stříbru. Proč by mu měl vyprávět o sestrách nebo o Noroxovi nebo vůbec o čemkoliv? To byly osobní věci. Musel skončit zavřený v neproniknutelné bublině minulosti zrovna s tímhle pitomcem? Rozhlížel se po měnících se tvářích na stěně, některých dobře známých, jiných zase zcela cizích. Proč ty příšery chtěly, aby toto viděli? A proč... proč se prostor kolem nich začínal zmenšovat? Stáhl uši k hlavě a vycenil tesáky. Tohle celé bylo naprosto nesmyslné. Netušil, jestli se v něm příšery snažily vyvolat nějaké nostalgické pocity, ale příliš to nefungovalo. Nebo... možná trochu ano, což ho akorát víc štvalo. Střelil pohledem po stříbrném. Měl snad s ním spolupracovat, aby tuhle záhadu vyřešil? Nebylo by v tom případě lepší znovu umřít?
Zahleděl se na stěnu tentokrát více soustředěně. Nakrčil čelo. Co spojovalo všechny ty vlky, které poznával? Norox byl mrtvý, ale Tasa byla naživu a o tom, co je se sestrami, nevěděl. "Možná... jsou to ti, se kterými máme něco nedořešeného?" pokusil se pro jednou vážně přemýšlet. "Ale co s tím asi tak teď máme dělat? Jsou to jen přeludy," dloubl tlapou do stěny, která nijak nereagovala. "Mluvit s nimi nemá cenu." Měl snad zpytovat svědomí? Vyčítat si a převracet všechno v hlavě? Proti tomu se už předem obrnil. Nenechá se do tohohle zase zatáhnout. Ne. Nenechá se znovu nahlodat a zničit. Nakrčil čelo. "Běžte pryč," zkusil přeludům doporučit, protože měl pocit, že by se měl pokusit alespoň o něco, než je to tady rozmačká. "Jste minulost, už mě nezajímáte." Ale potom... proč tam tedy byla Tasa? Ta minulosti nepatřila a byla jednou z přibližné tří bytostí, jejichž existence pro něj byla nějakým způsobem podstatná.

Střelil pohledem po Stříbru a nakrčil čenich. "Myslíš, že jsi chytrej, když si vymýšlíš vlastní slova?" odfrkl si. Neměl ponětí, co mínil tím lobotomem, ale nedělal si žádné iluze o tom, že to měla být lichotka. Bylo mu ale celkem fuk, co si o něm ten vlk myslí. Na osobní roztržky stejně zrovna nebyl čas. Příšerky se totiž blížily blíž a blíž a zdálo se, že na Stříbrovo blábolení o míru absolutně neragují. "Ty se s nima klidně objímej, když ti na tom tak záleží," prskl k němu Stín, když mu Stříbro začal vyčítat jeho činy. Nutil ho snad, aby za ním chodil přes strašidelný močál? Do temné jeskyně? Ne. Přišel sem dobrovolně, tak ať si teď nestěžuje, v jaké situaci se to octl. Byla ostatně jeho vlastní chyba, že očekával cokoliv jiného, když se vydával na dobrodružství s takovými pochybnými existencemi.
Než se ale stačili pohádat, zdejší obyvatelstvo už toho mělo nejspíš právě tak dost. Jeden z těch, co stáli vpředu, po nich cosi plivnul a Stín se okamžitě oslepený a bezbranný sesypal k zemi. Cítil, že ho někam nesou, ale nemohl se ani pohnout, byl jako vězněm ve vlastním těle. Bez ohledu na to, jak moc se snažil ke svalům vyslat signál, aby se pohnuly, nic se nedělo. V duchu zuřil. Co tohle mělo znamenat? Zároveň ale také cítil strach. Nemoct se ani hnout rozhodně nebylo příjemné.
Nakonec dopadl na zem vedle Stříbra a kdosi mu otřel oči, takže se alespoň mohl rozhlédnout. Zamžoural rozmazaným zrakem kolem sebe.Pořád byli v podzemním městečku, ačkoliv teď v jiné části - zdálo se, že jsou v centru veškerého dění a před nimi seděla monstra, která snad byla nad ostatní nějak povýšena, protože se nacházela na trůnech. Rozblábolily se jedna přes druhou a jejich otravná, nesrozumitelná řeč se Stínovi zarývala hluboko do mozku. Zaskřípal zuby. To ještě nepochopily, že jim vůbec nerozumí? Vypadalo to, že po nich něco chtějí, ale on tedy rozhodně spolupracovat odmítal. Nechtěl řešit nějakou blábolivou záhadu. Chtěl z tohohle šíleného města pryč, pokračovat v cestě.
Cítil, že se mu trochu navrací cit do nohou a zauvažoval, jestli už by zvládl vzít tlapy na ramena, ale právě v tu chvíli se k nim rozletěl další flusanec. Stín odvrátil hlavu, aby ho plivanec nezasáhl, ale tenhle neměl v úmyslu je oslepit. Obestřel je kolem dokola a na jeho povrchu se začaly objevovat výjevy, které by se tam správně objevovat vůbec neměly. Nepocházely náhodou z jeho hlavy? "Co to má znamenat?" stáhl uši k hlavě, když se na povrchu fialového flusu objevily jeho sestry. Ucítil divné bodnutí, když po všech těch letech spatřil tvář Laynn. Jenže sestry rychle odběhly a místo nich se objevil někdo úplně neznámý. To z jeho hlavy nebylo. Otočil se na Stříbra. Měl s tím něco společného on? Neznámí vlci se vytratili a nahradila je známá tvář. "Tasa," zamumlal polohlasně. Tasa a její hořící vlčata, příběh, který mu vyprávěla. A pak Norox, který mu svým pohledem viděl snad až do žaludku. Cítil, jak mu v hlavě začíná tupě pulsovat. "To by snad už stačilo!" zavrčel a předními tlapami se zapřel o flusancovou stěnu, na níž se zrovna objevovaly další tváře, které pro něj moc neznamenaly.

Běžel po střechách ke Stříbru a jeho plán krásně vycházel. Pro příšery bylo samozřejmě snazší dostat někoho, kdo se plácal bezmocně po zemi, než tahat ze střechy prohnanou mršku, za kterou se v tu chvíli Stín považoval. Zlomyslně se uchechtl, když viděl, jak se nechutní tvorové valí ke stříbrnému vlku. Jak dobře to vymyslel. Jak hezky vyvázne s vlastním kožichem nedotčeným. Jak-
Zem pod jeho nohama najednou prostě zmizela. Nestihl se ani pořádně vzpamatovat, najednou se prostě střecha pod ním vypařila a on šlápl do prázdna. Zcela zbytečně zašátral tlapami ve vzduchu, ovšem nebylo nic, čeho by se mohl zachytit. Rozplácl se na tvrdé zemi přesně vedle Stříbra, div že si nevyrazil dech. "Tak mě tu zas máš," hekl, zatímco se sbíral ze země a rovnal si žebra do původní pozice, přitom ale už blýskal šedivými zraky kolem a hodnotil situaci. Vypadala bezvýchodně. Monstra se stahovala všude kolem nich a vzdálenost se zmenšovala. Ve Stínově mozku existovala jediná možnost, co teď dělat. Řešení věcí po dobrém mu nikdy moc nešlo. Vycenil tesáky, naježil se a hluboko v hrdle zavrčel. "Kdo na mě šáhne, tomu urvu chapadlo," ujistil ty příšerné tvory. Jestli ho chtěli rozcupovat, pak jim to tedy rozhodně zadarmo nedá.

Rychlou logickou úvahou usoudil, že lepší bude pokračovat vpřed, než se uvěznit v domě, ze kterého by dost dobře nemuselo být úniku. Vzápětí ale zapochyboval o vlastním rozhodnutí. Střechy byly taky koček plné. Běhal mezi nimi, přeskakoval je a občas nějakou nakopnul - ne úplně úmyslně, ale taky se nedalo říct, že by se tomu nějak zvlášť snažil zabránit. Spár kroužil kdesi vysoko, mimo dosah pracek s ostrými drápy. Podle všeho mickám taky zrovna dvakrát nefandil. Šedý těkal pohledem kolem a horlivě se snažil přijít na nějaký plán... či alespoň nápad. Prozatím se mu dařilo pokračovat dál, poskakovat po střechách a vyhýbat se rozsápání na pentličky, ale jak dlouho mu to ještě mohlo procházet? Pohlédl dolů a spatřil, že příšery ho pronásledují po zemi. Stačilo, aby se smekl po jedné kočce a spadl by jim přímo do spárů. Kdepak, nic takového.
A pak to spatřil. Vpředu se zaleskl stříbrný kožich. Někdo se tam promenádoval v ulicích a tím někým byl Stříbro. Šedivák se zašklebil a namířil si to tím směrem. Jestli dá příšerám nějakou jinou zábavu, jeho vlastní šance na únik se jistě velmi zvýší. Jen na sebe nechtěl stříbrňáka upozornit, takže rychle zapudil myšlenku, že by na divné tvory měl začít halekat. Následovali ho i tak. Stačilo si vybírat cestu po střechách, která je namířila tím správným směrem. Co se pak se Stříbrem stane? To už jaksi nebyl jeho problém. Každý sám za sebe.

Stín se nechal proudem událostí unášet kupředu. Nebo to byl proud koček? Mohlo to být obojí. Zdálo se mu, že běží řekou těch otravných uprskaných stvoření, která mu připadala naprosto nechutná. Každopádně však jeho plán neplán zafungoval. Podivní obyvatelé podzemního městečka podle všeho neměli tak rychlé reakce, aby stačili chytit vlka, který se mezi nimi prosmýkl a pádil kupředu hlava nehlava, kočka nekočka. Ještě, kdyby na něj ta zpropadená zvířata přestala syčet a poutat pozornost! Takhle se nemohl ani zastavit a trochu se porozhlédnout. Kličkoval ulicemi sem a tam, snažil se kočky svézt ze stopy, ale copak to šlo, když jich tu bylo tolik? Co tu vůbec žerou? blesklo mu hlavou, jak se asi mohla taková horda malých predátorů uživit tady v podzemí.
Dlouho si nad tím hlavu nelámal, brzy měl totiž důležitější otázky, které potřebovaly odpovědi. Konkrétně - kam teď? Protože nemohl zastavit a zkoumat, kam běží, stalo se cosi, co bylo od začátku asi nevyhnutelné. Dorazil do uličky, ze které nebylo úniku. Obklopen domky mohl dost dobře zůstat uvězněný, ale štěstí z nějakého důvodu stálo na jeho straně. Spatřil opět dvě lebky. Jedna ho naváděla dovnitř domu, ale o ni sotva zavadil pohledem. Nechtěl zůstat někde ještě víc uvězněný. Ani nepřibrzdil, vyskočil na střechu boudy před ním a pokračoval nad hlavami příšerek a koček. Umí kočky šplhat? Něco mu nepříjemně napovídalo, že ano, ale to bude řešit, až to bude relevantní.

Lehce vycenil zuby. "Nepotřebuju kámoše. Ani s nikým trávit čas." Vlastně se momentálně nacházel v části svého života, kdy měl tvorů, jež s trochou fantazie mohl nazývat přáteli, doslova přehršel. Měl Tasu, měl Spára. To mu bohatě stačilo, a to byl ještě někdy docela rád, když se Tasa na chvíli vzdálila. S těmihle dvěma se vybavovat nechtěl. Nudili ho a obtěžovali. Kdyby se na tuhle cestu mohl vydat sám, s chutí by to udělal, ale nezdálo se, že by se oni dva mínili někam vypařit. Mohl jim zkusit utéct, ale přišlo mu to jako zbytečné plýtvání silami.
Když dorazili k příbytkům prapodivných tvorů, konečně se na něčem shodli všichni. Ta zvířata, nebo co to bylo, byla vážně hnusná. Ještě horší, než uprskané kočky. Číča, na kterou se Stín obořil, se stáhla do povzdálí, ale všechny ostatní začínaly tropit ještě větší povyk, ježit se a syčet. Šedivému vlku z toho běhal mráz po zádech. Stříbrný se okamžitě vrhl do stínů a Zlato ho následoval, což se zdálo jako celkem moudrý krok, až na to, že on už pozornosti uniknout nestihl. Jedna z příšer si to namířila přímo k nim, těsně následovaná svým společníkem a s varovně vztyčenou chapadlovitou končetinou jim začaly nadávat. Nebo tak to alespoň Stínovi znělo. Nerozuměl vůbec ničemu z toho, co se tvorové snažili sdělit a nemohl tvrdit, že by ho to příliš zajímalo. Vrhat se do úkrytu mu v tuto chvíli připadalo ale už velice zbytečné. Neměl žádný geniální nápad, ani neslyšel Stříbra návrh, aby se vydávali za zdejší uprskané obyvatelstvo. Takže se do toho pustil tak, jak měl ve zvyku - prostě pokračoval a čekal, co se stane. Nezdálo se mu, že by mělo smysl s příšerami mluvit, takže se s tím neobtěžoval. Vyrazil prostě vpřed a zkusil proběhnout mezi dvěma tvory, kteří nepříjemně mrmlali. Doufal, že se mu povede utéct někam dál a třeba zmizet mezi domy někde hlouběji v městečku. Rozhodně mu ale nevadilo nechat za zády své dva společníky.

Tomu, o čem se ostatní dva vlci baví, nevěnoval příliš pozornost. Vlastně vůbec. Slova mu plynula jedním uchem tam, druhým ven a nezanechala po sobě v jeho mozku jediný otisk. To až když se řeč opět zaměřila na něj, natočil po nich uši. "Protože tady nejsem pro vaši zábavu," krákl Spár a ohledně zpěvu se ani nevyjadřoval, věnoval však zlatavému vlku pohled, který dost jasně naznačoval, kam si nějaké zpívání může případně strčit. "Společník," odfrkl si k Belilalovi, protože to bylo asi to nejpřesnější označení, které ke Spárovi mohl přiřadit. Pořádně nevěděl, co je krkavec vlastně zač. Jestli je vůbec doopravdy krkavec, nebo na sebe jen bere jeho podobu. Ani netušil, odkud se vzal, ale bylo mezi nimi jakési pouto, které se nedalo zpochybnit.
Plkání ho nezajímalo, stejně jako neměl zájem začít si cpát do hlavy cizí bulvu, jako se do toho pustil Zlato. Jen nad tím zakoulel očima a kráčel dál dopředu, zatímco ho ti dva kašpaři následovali. "Aby se měli blbí čemu divit," neodpustil si poznámku ke Stříbru. Hlavní bylo, že tu ty cesty jsou a on je mínil následovat až do konce, i kdyby to mělo vést k jasné zhoubě. Jakmile se jednou na tohle putování vydal, nebylo cesty zpět. Aspoň ne pro něj. "Ha. A kdyby jenom blechy," zašklebil se na zlatavého a zanořil se do díry vedoucí pod zem. Zvláštní, že tihle dva byli na podobné věci tak hákliví. Pro něj to ale bylo ideální, alespoň se nemusí bát, že by někdo narušoval jeho prostor.
Chodba byla tmavá, ale místa v ní bylo dost a nemuseli se krčit ani mačkat. Vedla hluboko pod zem, ale cesta netrvala moc dlouho. Brzy byli na jejím konci, kde se rozprostírala velká místnost plná domečků, které Stínovi připomínaly podzemí pouště. Tam byly také podobné příbytky. Zde v nich však nebydlely ještěrky, ale o dost divnější tvorové. Zamračil se, když je spatřil. "Co to je za kreatury?" zamrmlal si pod vousy a vycenil zuby na kočku, která se k nim přiblížila a začala prskat. "Kšá, jedeš!" obořil se na zvíře a mávl k němu tlapou, aby ho odehnal. Kočky se mu hnusily a tady jich bylo plno. Přátelily se snad s těmi příšerami? Najednou mu neznámí tvorové přišli ještě víc zavrženíhodní, než před chvílí. Měli by si s nimi promluvit? Vypadalo to, že cesta dál vede přes jejich městečko. Stín stáhl uši k hlavě. Radši by s nikým nemluvil a prostě pokračoval dál. Otočil se na Zlato a Stříbro a rozhodl se, že je čas, aby rozhodli oni.

"Je to on, ne to," odfrkl si Stín. Jejich předchozímu hovoru pozornost nevěnoval, ale tohle se ho dotklo. Začínal být na opeřence celkem háklivý, což bylo docela nevídanou věcí. "A nezpívá. Krkavci nezpívají." Utrhání na Spárově cti nebralo konce. Nejdřív ho Šmudla nazvala Havranem a teď si ještě ten zlatavý ňouma myslel, že snad je nějakým zpěvným slavíkem nebo něčím podobným. Už asi začínal chápat, proč se pták občas radši rozhodne v přítomnosti ostatních nemluvit. Jenže tohle byla docela zvláštní situace a ani kdyby se Spár rozhodl vážně začít zpívat, nebyl by tím nejdivnějším, na co tu narazí. Celé to tu bylo nepříjemné, tísnivé a kdyby kterýkoliv z nich měl třeba jenom špetku rozumu, nejspíš by se otočili a už nikdy sem ani tlapu nestrčili. Jenže třeba zrovna Stín byl příliš zvědavý, než aby se jen tak obrátil a nechal to tady jen tak ležet. Nemohl by na to místo zapomenout. Když už ho sem tlapy jednou donesly, hodlal pokračovat.
Lebky vypadaly dost divně. Jestli to měly být ukazatele směru, pak tedy dosti ujeté. "Na vlčí oči to nevypadá," zabručel. Minimálně nikdy neviděl nikoho s takovýma očima. Kdoví, co to vůbec bylo a jaká ujetá duše to vytvořila. Stínovi připadalo, že kdyby byl kreativnější, nejspíš by mohl přijít s něčím takovým, až na to, že v životě příliš impulsů něco tvořit nepocítil. Většinou činil spíš pravý opak.
Vyrazil po fialové cestě a oba dva vlci ho následovali. Voda byla otravně studená, až mu z ní trnuly tlapy, ale nebylo na výběr. Močál byl zkrátka studený a nepříjemný. Dovedl je však až k paloučku, kde řvaly žáby a nad hlavou měli jen zataženou oblohu. Jinak tu nebylo nic zajímavého, co by stálo za pozornost, alespoň na první pohled. Když ale popošel ještě kousek, všiml si Stín zejícího chřtánu temné díry. Nahlédl dovnitř, ale nic neviděl, panovala tam absolutní temnota. "Hm. To vypadá jako cesta," zabrblal a rozhlédl se. Fialovou lebku neviděl, avšak opodál se válela další z těch žlutých. Cesta, kterou označovala, vedla zpátky do labyrintu trávy. Temná díra, nebo další močálové bludiště? Stínovy zmrzlé tlapy v tom měly jasno. Tmavých chodeb se nikdy nebál a nemínil s tím začínat ani teď. "Takže vzhůru dolů," zašklebil se na Stříbro se Zlatem a ponořil se pod zem.

Celá podivná čtveřice, když počítáme i Spára - což bychom nejspíš měli - se ponořila do travního bludiště. Stébla jim sahala až nad hlavy. Stín nebyl žádný zakrslík, ale ani kdyby si krk vytahal, neviděl by pořádně, kam jde. Proto se o to samozřejmě ani nesnažil. Prostě kráčel pomalu kupředu a moc o tom nepřemýšlel. Možná se nechával vést instinktem, ale spíše se odevzdával do náručí náhody a nechával se unášet proudem událostí. Koutkem oka se ohlížel tu přes jedno rameno, tu hned přes druhé na své dva společníky, jestli pořád jdou za ním a jestli náhodou nešijí nějakou boudu. Byla to zvláštní skupinka. Ani neznal jejich jména a příliš ho nezajímala. K těm vlkům ho nepojilo nic, kromě faktu, že se všichni tři rozhodli vydat na to stejné místo.
Stínovi možná bylo jedno, kam jde, ale Spára po chvíli chůze naslepo travním bludištěm začala trochu znervózňovat. "Podívám se, jestli jdeme dobře," krákl a vzletěl z vlkova hřbetu. Opsal ve vzduchu malý oblouk a vrátil se zpět. "No? Tak jdeme dobře?""Těžko říct. Zdá se, jako bychom se ani nepohnuli z místa." Stín se ohlédl na Stříbro a Zlato, než se zase zahleděl před sebe. "Ale pohybujeme se dopředu. Možná je to jen dál, než to vypadalo."
Jako na potvrzení jeho slov se před nimi objevila křižovatka. Museli se tudíž někam dostávat, když se jejich okolí měnilo. Na zemi se u každé z cest povalovala jedna lebka. Šedivák si je prohlížel, ale nezdálo se mu, že by jedna z nich naznačovala větší šanci na úspěch, než ta druhá. Mohl počkat, jak si zvolí jeho společníci, ale o to nestál. Chtěl se rozhodnout podle sebe. A tak to opět nechal náhodné volbě. "Tak třeba tudy," zabručel a vykročil po cestě označené lebkou s fialovými kameny.

"Výborně, takže si rozumíme," ušklíbl se na Stříbra, který se moudře rozhodl držet dál od něj i od Spára. Nechtěl ani poklovat, ani chytit nějakou prašivinu, takže šedý mohl mít jistotu, že si zachová svůj prostor. To mu zcela vyhovovalo. Navíc se dlouho stejně nevybavovali, protože zvláštní mlha jakoukoliv možnou konverzaci pohřbila. Byla totiž mnohem zajímavější. Stín se do ní pustil, protože nedokázal odolávat tomu podivnému volání. Čvachtavé kroky za zády mu prozradily, že Stříbro se do mlhy pustil také. Rovněž zaslechl další neznámý hlas. Připojil se k nim ještě někdo další. Natočil hlavu, ale třetí vlk byl jen vysokou zamlženou siluetou, pořádně si ho zatím prohlédnout nemohl.
Stejně se raději soustředil na to, kam jde. Čvachtání pod tlapami se stupňovalo a nakonec se zastavil na okraji hotového močálu. Oba druzí vlci zastavili také a on tak konečně spatřil lépe toho druhého. Kožich mu místy hrál do zlatava. Stín se tomu ušklíbl. Stříbro a Zlato. Výborně. Ovšem nic jiného už na situaci výborného nebylo. Hlas, který ho sem nalákal, zmizel. Před nimi se zlověstně tyčil neobyčejně ohavný strom a dokonce i Stínův silný žaludek tu cosi dráždilo, jako nějaký pach, který nedokázal pořádně zachytit, nebo jako neviditelný slizký povlak usazující se na povrchu celého těla. Vyšlehl blesk, pak zaburácel hrom, krkavci se rozlétli do všech stran. Spár na ně zlostně zahlížel, ale mlčel. Nejspíš se mu nechtělo mluvit v přítomnosti dvou cizích vlků, když teď už nemohl hrát roli průvodce mrtvých.
Stříbro podotkl, že je to tu nejspíš prokleté. "Nepochybně. Skrz naskrz," pokýval hlavou a tlapou dloubl do kamene, který se tu válel. Jenže to nevypadalo jako obyčejný šutr. "Co to je?" zamžoural Stín a naklonil se blíže. Na konci cesty najdeš to, co nejvíc chceš. Zamračil se. Co mohl chtít? Nic ho v tu chvíli nenapadalo. Snažil se nemít žádná přání. Zapomněl už i na to, že chtěl vlastně jít do Bukového lesa hledat Tasu. Splněná přání... Znělo to až moc dobře, než aby to byla pravda. Jenomže Stín byl Stín a takové záhadě, ke všemu ještě oslizlé a zcela nepochybně prokleté, prostě nemohl odolat. Střelil pohledem nejdřív po Stříbru, potom po Zlatu, než bez dalšího slova vyrazil do bludiště vysoké trávy, které tvořilo jedinou stezku skrze zrádný močál.

Jaké to kouzlo okupovalo Stínovu mysl? Kdoví. Šedý vlk se to nejspíš ani nikdy nedozví. Jisté bylo, že jakmile zaslechl cizí hlas a uvědomil si přítomnost někoho dalšího, kterou si správně měl uvědomit už mnohem dříve, jako by se z toho okouzelní úplně vytrhl. Zamrkal a zaostřil svůj zrak na reálný svět, ne na ten, který se skrýval kdesi uvnitř něj. Zjistil, že hledí na stříbrného vlka, jehož oči měly podobný odstín jako jeho vlastní. Šedivák se zamračil, když se stříbrný začal obouvat do krkavce. Ten si z něj mnoho nedělal. Hodil po něm přes křídlo pohledem, který vydal za tisíc slov, a krákl cosi nesrozumitelného, ovšem nebylo pochyb, že v řeči krkavců to nejspíš byla nějaká sprostá nadávka. "Nech ho na pokoji," doporučil Stín a sekl ocasem. Nějak už se s opeřeným tvorem sžil a nechtěl, aby se do něj tenhle pobuda navážel. Navíc se zdálo, že je skoro připravený vrhnout už jen při pohledu na ty dva. Ideální. Stín nestál o společnost, chtěl jen dojít domů. I když... proč že tam vlastně tak spěchal? Potřásl hlavou. Nějak si nevzpomínal. "Smrtelnou? To netuším, ale pár chorob bych ti určitě předat mohl, jestli je chceš," ušklíbl se. Cítil se zdravý jako rybka, ale určitě by mohl na toho uhlazence nasypat aspoň pár blech. A kdoví, jestli by mu ty udržované pacičky neuhnily, kdyby se ho jen dotkl.
Možná by pokračovali v hovoru, ale stalo se cosi zvláštního. Připlazila se k nim náhle mlha. Stín o krok ustoupil, když se natáhla až k jeho nohám. To bylo dost divné. "To děláš ty?" loupl po Stříbru obviňujícím okem. Spár mu dosedl na hřbet a nedůvěřivě na divný meteorologický jev zahlížel. To už se ale ozval hlas. Pomoc, pomoc, volal tam někdo... a Stín ten hlas poznával. Stočil uši dozadu. Většinou se mohl na nějakou pomoc druhým vykašlat. Jenže ten hlas znal. Volal ho k sobě. Dovnitř do mlhy. Šedivák chvíli váhavě stál, ale pak vykročil vpřed. Mlha ho vmžiku spolkla. Čí to byl hlas? Nebyl si jistý. Věděl jen, že ho zná. "Laynn?" zkusil to. Mohla tu jeho sestra být? Pod tlapami mu čvachtalo. "Tohle je nějaká bouda," krákl tiše Spár nakloněný těsně k jeho uchu. Vlk přikývl. "Dáme si pozor." Čvacht, čvacht. Krok za krokem se vydával hlouběji do podivné krajiny.

//Ostružinová louka přes Javorový les

Oškubaný šedivák bloumal kupředu jako tělo bez duše. To nebyl žádný neobvyklý stav. Neobvyklé bylo místo, na kterém se jeho duše toulala. Obvykle se nevydávala na poutě do žádných příjemných míst, ale momentálně se procházela v lese plném buků a hledala Tasu, její urousaný kožich a osobité aroma, které leckomu zvedalo kufr, ale Stínovi nikdy moc nevadilo a tím méně teď. Chtěl prostě být s ní. Netušil, proč mu předtím přišlo tak těžké si to přiznat. Bylo to tak jasné. Jen se stačilo na věci podívat z jiného úhlu... a ignorovat výstražné zvonky v hlavě, které mu říkaly, že tohle celé je nepřirozené a podivné.
Spár to celé sledoval se značným znepokojením. Zastřený pohled a přihlouplý úsměv na tváři jeho společníka v něm vyvolával neklid. Tohle se mu ani v nejmenším nepodobalo. Moc dobře věděl, že Stín není zrovna duševně stabilní a leckdo by mohl říct, že se zbláznil už dávno, ale co když se teď... skutečně zbláznil? Krkavci připadalo, jako by se v mozku vlka cosi rozbilo. Držel zobák dost dlouho, ale nakonec neodolal nutkání se ozvat. "Nebereš to trochu oklikou? A... nezdá se ti tu něco zvláštního?" dodal ještě s krkem upřeným k zemi, ze které trčely kořeny trávy. Pokud věděl, ty měly být pod zemí. "Ne. A ne," odpověděl vlk a pomalu se šinul vpřed. Spár si hořce pomyslel, že tímhle tempem budou doma stěží na Vánoce.

//Ageron přes Dlouhou řeku

Dál už nic neříkal, jen dál krůček po krůčku procházel krajem, který už se pomalu připravoval na jaro. Obyčejně by při uvědomění si tohoto faktu možná prohodil rozmrzelou poznámku. Jaro znamenalo rozkvět a rozpuk, nový život, spoustu květin... nic pro něj. Zima nebyla příjemná, ale alespoň lépe odrážela, jak se cítí uvnitř. Na jaře mu vždy připadalo, jako by byl uvězněný ve světě, kde je všechno příliš zářivé a celé okolí ho řeže do očí. Dnes mu však vyhlídka jara zase tak zlá nepřišla. Pod vlivem neznámého kouzla si říkal, že by to mohlo být i celkem příjemné. A hlavně na jaro moc nemyslel. Myslel na Tasu a na to, jak by ji měl najít. Spár ho sledoval s rostoucím znepokojením - Stín se za chůze usmíval, a to skutečně, ne křivým šklebem, který byl pro něj typičtějším. Krkavec mu hleděl na uši, jestli z nich náhodou nezačne vytékat mozek. Zdálo se mu totiž, že se jeho vlčímu společníku možná v hlavě taví. Proč jinak by se jeho chování tak náhle změnilo?

//Márylouka přes Javorový les

//loterie
//Jedlový pás přes Galtavar

Vypravil se z lesa plného jedlí pryč. Nechával za zády zříceninu, kde sídlila mocná Smrt a pomalu už si na ni nevzpomněl. Dokonce ani na Novu. V tu chvíli myslel jenom na návrat domů a hlavně na tu, která tam snad někde byla. Potřásal hlavou a cukal ušima. Bylo to divné. V hloubi duše si uvědomoval, jak moc divné to je, že v tom musí být nějaké kouzlo, ovšem to byly jen takové tiché ozvěny myšlenek, které se téměř ani neprodraly na povrch. Větší část jeho osoby prostě bloumala klopýtavě kupředu s podivným náznakem úsměvu, který pro vlka vůbec nebyl typický. Co chtěl vůbec dělat, až Tasu najde? Vlastně to netušil. Zamračil se. "Co bych měl dělat?" otázal se zadumaně Spára. "Dělat s čím?" otázal se podezíravě krkavec, který pro tu chvíli hopkal po svých. "No... s Tasou přece," obrátil se na něj vlk, jako by snad pták byl tím, kdo se tu chová divně. "S Tasou? No, pokud jde o mě, mohl by ses jí třeba zkusit vyhýbat. Abych se bál kolem ní promluvit, aby z toho neměla psotník nebo mě rovnou nerozcupovala na kusy, když přitom ona sama má v kožichu mluvící hmyz-" "To ne!" ohradil se šedivák. "Já se jí nechci vyhýbat. Chci... chci... chci přesný opak! Nějak... uvědomil jsem si, že... určitě víš, co mám na mysli." Kdyby krkavec mohl protáhnout obličej, v tu chvíli by to nepochybně udělal. Z očí mu sršelo, že v duchu dělá přesně to. "Aha. Takže ses dočista pomátl. Možná by ses z toho měl radši zkusit vyspat. Tohle se ti vůbec nepodobá." Vlk zamrkal a znovu trhl hlavou. "Možná..." zamumlal nepřítomně, ale bylo zřejmé, že moc neposlouchal, co mu jeho společník říká. Spár zakroutil hlavou a znovu mu dosedl na hřbet. Ať už s tím vlkem bylo cokoliv, asi by ho neměl nechávat bez dozoru.

//Ostružinová louka přes Dlouhou řeku