Gallirea - Příspěvky uživatele

//Jedlový pás

Hnal se do skrytu jeskyně, která ve skutečnosti nebyla žádnou jeskyní, tak rychle, že si div nesrazil vaz. Nebo nezlámal nohy na nerovném povrchu rozlámaného kamene. Jediná myšlenka v jeho hlavě byla ta, že se musí skrýt někam, kam se na něj chapadla nedostanou. Tasa měla pravdu. Tady byla podlaha kamenná a pořádně bytelná. Příšery by se musely pořádně snažit, aby je dostaly. V pozadí mysli se mu usadil obrázek toho, jak tvrdý kámen náhle praská a chapadla příšer vyrazí skrze něj přímo po něm, ovšem snažil se ho zbavit. Lepší místo k úkrytu prostě už nenajdou. Tasa-
„Taso?“ uvědomil si náhle, že se musel prohnat přímo kolem vlčice a nechat ji za zády. Prudce zabrzdil, až chvíli jel smykem po hladkém mramorovém povrchu. Drápy nepříjemně zaskřípěly. „Taso?“ Ohlédl se, ale nikde ji neviděl. Co víc, nějak se nemohl vyznat v tom, odkud vlastně přišel. Byl by přísahal, že prošel mezi dvěma vysokými kamennými sloupy, ale nemohl je pohledem najít. Všechno se mu náhle zamotalo. Měl pochodeň planoucí zeleným ohněm po pravé, nebo po levé tlapě, když přicházel? A… proč že vlastně v jeskyni jsou planoucí ohně? Konečně mu do mozku pronikl závan reality, zdravého rozumu, alespoň tak zdravého, o jakém se u Stína dalo hovořit. Uvědomil si, kam to vběhl. Už bylo ale pozdě.
„Ty!“ ozvalo se zahřímání paní místní zříceniny. Z toho hlasu mu vstávala srst na hřbetě, nutil ho sklánět hlavu v respektu, snad i úctě, kterou v něm nedokázala vyvolat žádná jiná bytost na tomto světě. „Smrti-“ promluvil, avšak uťala ho: „Ty! Neříkala jsem ti, ať se sem vrátíš, až budeš pořádný vlk? Takhle si představuješ pořádného vlka? Já ne,“ mrskla Smrt svým dlouhým ocasem a elegantním skokem se octla na metr od Stína, její drápy jen klaply o podlahu. „Já si takhle představuji rozklepaného, vyplašeného vořecha.“ Stín nasucho polkl. Bohyně byla příšerná a krásná a děsila ho ještě víc, než chapadla, která se mu stále kroutila v mysli. Věděl ale, že nejhorší, co ho čeká, pokud ho dostanou příšery, je smrt. Zato černá vlčice, jejíž neonově zelené zraky ho propalovaly, mu mohla přichystat ještě mnohem, mnohem horší osud. „Jsem pořádný vlk,“ prohlásil. Smrt se rozchechtala, až se její hlas odrážel ozvěnou od stěn a nesl se všemi spletitými chodbami zříceniny. „Hahahaaa! Chlapečku, takhle dlouho mně už nikdo nepobavil! Vždyť jsi byl tak úplně mimo, že sis ani neuvědomil, kam to vlastně lezeš! Ty nejsi žádný pořádný vlk. Jsi absolutní ubožák, jeden z těch nejubožejších. Měla bych tě rozmáznout jako červa-“ „Ne, počkej,“ vybreptl Stín a odvrátil tvář, protože Smrt vyrazila proti němu. Tohle byl konec. Teď zemře.
Její tesáky cvakly jen kousek od jeho tváře. Srdce mu bilo silněji, než si kdy myslel, že je vůbec možné. Ale bilo. Nezabila ho. „Měla bych tě rozmáznout, ale neudělám to, protože by to byla milosrdnost,“ odfrkla si Smrt a narovnala se. Pomalu od vlka zase odstoupila, pohybovala se s elegancí velké kočky, která právě líně přemýšlí, jak si nejlépe pohrát se svou kořistí. „A já na milosrdnost příliš nejsem, jak víš.“ Obešla jej, zdánlivě si ho na chvíli přestala všímat, než do něj nesmlouvavě zabodla svůj ostrý pohled, který cítil až v žaludku. „Takže? Co bych s tebou měla udělat, Stíne? Proč jsi sem přišel narušovat můj klid? Když už jsi tady, doufám, že máš k tomu dobrý důvod. Hodně, hodně dobrý důvod.“ Věděl, že dobrý důvod nemá. Věděl i to, že ona to ví také. Oba věděli, že sem vběhl jen proto, že byl příliš vyděšený, než aby přemýšlel. Vyděšený byl i teď. Třásl se jako osika a měl pocit, že každou chvíli omdlí. Měla pravdu. Nebyl žádný pořádný vlk. Ale musel něco říct, protože to byl jediný způsob, jak zachránit svou kůži. „Přišel jsem… abych se mohl stát silnějším. Abys mi pomohla s magiemi. Prosím. Nastřádal jsem nějaké drahé kamení, můžeš si ho všechno na oplátku vzít.“ „Chceš magie, aby ses stal pořádným vlkem, jakého tu budu moct přivítat se špetkou úcty?“ blýskla po něm Smrt pohledem, který byl na okamžik téměř chápavý. Stín přikývl a ona se znovu rozchechtala. „Ale to se nikdy nestane! A víš proč? Protože by sis mohl nahrabat magií tolik, až by ti kouzla kapala z kožichu a rozežrala ti mozek k absolutnímu šílenství, ale pořád budeš. Jenom. Ubohý. Červ.“ Jakto, že byla najednou zase tak blízko? Její vyceněné tesáky se téměř dotýkaly jeho čenichu.
„A teď bys měl utíkat,“ šeptla. „Protože zatímco jsme si tady tak hezky povídali, oni tě našli.“ Stín vytřeštil oči Smrti přes rameno a spatřil, jak se chapadla valí z chodby za ní. Veškeré známky zdravého rozumu ho opustily. Rozběhl se pryč, tlapy mu na mramoru jen podkluzovaly. Vpálil do první chodby, kterou viděl, prchal jako zajíc v naprosté hrůze. Slyšel hnusné zvuky, jak se chapadla blížila, ale neodvažoval se ohlížet. V uších mu také zazníval řezavý chechot Smrti. Nedokázal ale vnímat nic, než příšernou hrůzu. Konečně spatřil dva sloupy, mezi kterými vešel dovnitř. Několika mocnými skoky překonal poslední metry, zaškobrtl o polámané kamení u vchodu a vyletěl ze zříceniny krkolomným kotoulem na lesní půdu.

//Jedlový pás

Dost se mu ulevilo, když Tasa projevila trochu snahy pohybovat se potichu a ne svým obvyklým způsobem, který zněl, jako by se hnalo stádo muflonů. Šlo jí to docela dobře, snad ještě líp, než Stínovi, který měl sice s plížením a slíděním celoživotní zkušenosti, ale nějaká ta zbloudilá větvička mu pod tlapou přece jen čas od času praskla. Pokaždé přitom málem vyletěl z kůže. Každý ten nenápadný křupanec mohl být rozsudkem smrti. Nevěděl, jak dlouho tohle dokáže snést. Tlapy se pod ním chvěly, dělalo se mu zle a slabo ze všech těch nervů, ale nemohl to projevit, protože přesně na to příšery čekaly. Na projevy slabosti a zranitelnosti. Jenže ať se snažil, jak chtěl, nemohl je prostě úplně potlačit.
Tasa naštěstí zpozorovala místo, kam by se mohli skrýt. Zříceninu Stín už navštívil, ale v tuhle chvíli se mu setkání se Smrtí úplně vykouřilo z hlavy. Dokázal myslet jenom na jedinou věc, a to sice jak se dostat z dosahu všetečných chapadel, která se mohla zákeřně skrývat přímo pod lesní půdou. Místo, kde zem byla tvrdá, mramorová a nepropustná, se zdálo být zcela ideální. Navíc se tam ještě může skrýt mezi stěny. Že je to příbytek bohyně, která ho stejnou měrou děsila i fascinovala, v tu chvíli bylo zcela podružné. "Ano, ano, to vypadá dobře," zašeptal a hned si to tam namířil, div si nezlámal nohy.

//Zřícenina

Brzy šedý vlk vypadal jako ještě větší vandrák, než obvykle. Větvičky mu z kožichu trčely do všech možných směrů a kožich měl obalený hlínou, ovšem s křovím by si ho asi jen tak někdo nespletl. Leda by snad byl napůl slepý. Stín se naštěstí neviděl, takže si mohl alespoň představovat, že vypadá jako pohyblivá křovina a ne jen jako neobyčejně špinavý vlk, kterého někdo protáhl houštinou. "Neuvidíš je přicházet," pronesl šeptem svou temnou předtuchu a otřásl se. "Mohou se pohybovat pod zemí. Mohou-" Vytřeštil oči, jak mu do hlavy dolezlo to strašné uvědomění: "Mohou být přímo pod námi právě teď!" Bylo to prostě beznadějné. Nebylo v tom případě moudřejší zůstat stát? Otřesy z jejich chůze by mohly monstra přivábit.
Ale Tasa už valila lesem pryč. Stín ji následoval se staženým ocasem jako zpráskaný pes, břichem skoro škrtal o zem, jak byl přikrčený a proplétal se co nejblíže stromům, protože si stále připadal alespoň trochu chráněný, pokud byl blízko něčeho pevného. "Tiše," sykl na Tasu, která dělala strašný randál. Tedy, tak hrozné to nebylo, ale Stínovi to znělo, jako by se plížil za stádem slonů, které ještě ke všemu vyřvává "tady jsme, pojďte nás roztrhnout vejpůl!" Naštěstí ho vlčice poslechla a přestala dupat. Ale vedla je na otevřené prostranství. Tam nás dostanou tak snadno... Pokračoval však za ní, protože ji nechtěl nechat o samotě a ani on nechtěl zůstat sám.

Za normálních okolností by asi nic podobného z tlamy nevypustil, nebyl by ochotný dobrovolně přiznat, že možná v rámci vlastních možností opětuje některé z citů, které k němu cítila Tasa. Teď ale tváří v tvář smrti, která se zdála být velice pravděpodobná, měl pocit, že by to říct měl. Čas pozastavovat se nad tím však příliš nebyl. Nebylo bezpečné tu zůstávat a prodlévat na místě.
Tasa ale dostala nápad. Prý by měl zmizet. Nejdřív mu nebylo jasné, jak to vůbec myslí, ale ona to rychle objasnila. Podle ní se mohli zamaskovat a tím příšery oklamat. "Myslíš, že je to oklame?" šeptal stále na hranici slyšitelnosti. Bál se, že chapadlatí tvorové se jen tak snadno nevzdají a že se nenechají tak jednoduše oblafnout jenom tím, že na sebe namotá větve a hlínu. Měl ale na výběr? Nenapadal ho upřímně žádný spásný plán. "Snad... pro ně alespoň bude těžší nás najít," usoudil nakonec a začal se po vzoru Tasy obalovat hlínou, větvičkami a vším, co jen našel. Tlapy se mu přitom třásly a házel přes rameno šílenými pohledy. Přišlo mu, že šustění hlíny a praskání klacíků, které způsobovali, je příšerně hlasité a musí na ně poutat pozornost z širého okolí. Každou chvíli se lekl, že zvuk, který vydala Tasa, ve skutečnosti pochází od příšery a pokaždé sebou hrozně trhl. "Je to strašně nahlas," kňournul. Sám sebou by opovrhoval, že se chová tak uboze, kdyby mu to ovšem v tu chvíli nebylo úplně fuk. "Co když... je to přivábí sem?"

Krčil se k zemi, roztřesený a vyděšený jako málokdy. Oči mu rejdily po okolí, ale čas od času se zastavily u Tasy. Přišlo mu, že se vlčice pořádně neschovává. Neuvědomovala si snad vážnost situace? Budou tu každou chvíli, budou tu každou chvíli... "Musíš se schovat," zašeptal znovu s naprostou naléhavostí, přičemž sám se tiskl ke stromu s takovou vehemencí, že kolem něj byl málem omotaný. Mělo ale vůbec cenu se skrývat? Tohle byla nejspíš jejich poslední hodinka. Ne. Můžeme utíkat. Můžeme se skrývat a utíkat navždy.
Možná si i Tasa nakonec uvědomila nevyhnutelnost jejich konce. Měla cosi na srdci. Natahoval uši, aby slyšel její šeptaná slova, ale když je vyřkla, netušil, co by si s nimi měl počít. Obzvlášť ne v tuto chvíli, kdy sotva držel na uzdě svou absolutní paniku. Cítil, jak ho chapadla rvou na kusy - chapadla příšer, která se po něm mohla sápat právě v tuto chvíli, i chapadla citů, kterým nikdy nerozuměl a které vždy odmítal. Nejdřív proto mlčel. Ráda. Ráda. Mám- Nevím, jak- "Slyším," hlesl podobně zoufale jako ona. "Já-" Tlak v jeho hlavě rostl, jako by mu měla explodovat. Co měl odpovědět? Všechno uvnitř něj řvalo, aby utekl. Před monstry, před Tasou. Ale nemohl jí utéct, ne když hrozilo takové nebezpečí. Měl-li tu zemřít... doopravdy zemřít... pak chtěl, aby Tasa přežila. A možná právě v tom byla ta odpověď. "Možná... cítím," vypáčil ze sebe a vzápětí sebou silně škubl, když zaslechl za zády prasknutí větvičky. Ohlédl se tam, ale nespatřil nic. Už zase mělce lapal po dechu. Jak dlouho mohl vydržet tenhle strach? Tlapy se pod ním třásly. "Musíme přežít," hlesl sotva slyšitelně a tiskl se ke stromu tak silně, až to bolelo. "Nesmí nás najít."

Naštěstí se mu podařilo Tase zavřít tlamu. Nepočítal si přitom zrovna jemně, ale tím se nijak netrápil ani obyčejně, natožpak teď, když jim oběma šlo o život. Srdce mu nepřestávalo zběsile bít. Bylo už moc pozdě? Zatím byli celí, zatím žádná chapadla neviděl, ale monstra už musela být na cestě... nemohli tu jen tak ležet, museli se schovat. Brouk v Tasy kožichu se ozval s otázkou. Copak netušili, co se tu dělo? "Ne," zakroutil hlavou, ani se nepozastavil nad tou hloupostí, kterou hmyz plácl. Neměl prostě v hlavě dost místa na to, aby přemýšlel ještě i nad nějakou neexistující šťabajznou. "Jsou to monstra," zašeptal těsně u Tasy ucha. "Vysvětlím později. Teď musíme být tiše. Musíme se schovat. Můžou být blízko. Chápeš?" Všechno to odšeptal potichu, ale důrazně, aby Tase bylo jasné, jak smrtelně důležité to všechno je. Doufal, že to pochopila, protože vzápětí odtáhl tlapu od její tlamy, slezl z ní, aby se mohla postavit a sám se vydrápal na nohy, třebaže přikrčený skoro až k zemi a s ocasem staženým až k břichu. Rychle jí pokynul hlavou, aby šla za ním a už si to šinul za další kmen stromu. Cítil se jako příliš snadný terč, když nebyl skrytý za pevným objektem.

Skrýval se za stromem a sbíral odvahu k tomu, aby vyrazil do další skrýše, když ho na místě přimrazil výkřik známým hlasem. Jindy by snad byl i trochu rád, že Tasu slyší, či by se zamyslel nad tím, proč její tón hlasu zní tak vztekle, ale teď ucítil jen naprostou hrůzu. Ale ne, polkl ztěžka, srdce až v krku, přivábí je všechny sem! Přísahal by, že už slyší, jak se chapadla vlhce plazí jehličím přímo ke zdroji toho hluku. Rozhlédl se na všechny strany a pak Tasu spatřil. Její šedý kožich zářil do dálky jako výstražný maják. Přímo zvala všechny příšery, aby přišly k ní! A až najdou ji, najdou i jeho... a oba budou ztraceni. Ne, ne, Taso, mlč! Prosím, mlč.
Když znovu zaječela, stáhl uši k hlavě, jeho panika dosahovala snad té nejvyšší míry. Srdce mu v hrudi poskakovalo, jako by se zoufale snažilo probít ven skrze mříže z žeber. Musel jednat a musel jednat hned, dokud je ještě čas. Tasa nebyla tak daleko, jen několik metrů lesem. Nevěděl, jestli tu vzdálenost zvládne překonat, aniž by ho spatřili - jestli to vůbec mělo cenu, jestli už nebylo pozdě - ale musel to zkusit. Vyrazil k ní, skočil po ní a veškerou svou silou se ji pokusil povalit na zem a zacpat jí tlapou tlamu. "Tiše!" sykl šeptem, ale velice naléhavě. "Taso, buď tiše, copak nevíš, že po nás jdou?" Mělce prudce oddechoval a oči mu rejdily po celém okolí. V každém stínu se mohlo skrývat monstrum, které je oba odsoudí k smrti. Byli tu na otevřeném prostranství, jako hloupá zvířata na porážku! "Nemůžeme tu takhle být, musíme se schovat!" šeptal téměř hystericky.

//Sviští hůrky

Prchal přímo do lesů. Kde jinde by měl šanci skrýt se z dosahu těch hrozných chapadel? Rozhodně měl v lesích více možností než na holých skalách a hlíně, kde si připadal jako na výstavě, přímo na zlatém podnosu, jen se ho zmocnit. Kdepak. Neudělá jim to tak snadné. Nebyl žádnou jednohubkou, po které se jenom natáhnou a mohou ji mít. Vletěl mezi stromy, div si nezlámal vaz, a přitiskl se k prvnímu širšímu kmeni, jaký spatřil. Oddechoval, srdce mu bušilo a nervózně se rozhlížel sem a tam, jestli se k němu monstra už neblíží. Ještě teď slyšel v uších to jejich hrozné nesmyslné blábolení.
Chvíli tam stál, přitisklý ke kůře, vykukoval na jednu a na druhou stranu, ale dlouho na jednom místě nemohl vydržet. Stál na tisíci jehel a ty ho všechny popichovaly k tomu, aby změnil pozici, schoval se o kus dál, protože nezáleželo na tom, jak dobře se skryje, když bude na jednom místě, dostanou ho a pak kdoví, co mu provedou? Nasucho polkl. Při přesunu bude zranitelný. Vyhlédl si další strom, za kterým by se mohl skrýt, naposledy zkontroloval okolí a třemi skoky překonal danou vzdálenost. Znovu se přitiskl ke kůře, kdyby s ní mohl splynout ještě lépe, udělal by to. Byl zadýchaný, ale snažil se nefunět moc nahlas. Očima už zuřivě rejdil po okolí, kam se přesune příště.

//z osudovky

Kdoví, jak dlouho ležel na neznámém místě. Možná pouhých pár minut, možná i několik hodin. Kdokoliv prošel kolem si mohl myslet, že narazil na jakousi hnusnou chcíplinu, protože se vlk ani nepohnul. Jediné, co ho prozrazovalo, bylo pravidelné zvedání a klesání hrudníku, ale proč by k němu vůbec někdo chodil tak blízko, aby to zjišťoval?
Nakonec se však začal probouzet. Nejdřív sebou škublo ucho, pak tlapa, až se nakonec otevřely stříbrné zraky a rozhlédly se kolem. Stín potřásl hlavou. Kde to kruci byl? Měl dojem, že by neměl být tady. Nebyl snad v jeskyni? Pomalu se přetočil z boku na břicho, rozhlížel se po pustém okolí, které však vůbec nepoznával. "Stříbro? Zlaťáku? Hej?" houkl zkusmo, ale nikdo se neozýval. Dokonce ani Spár tu nikde nebyl. Zůstal úplně sám. Zkusil si vzpomenout, jak se sem dostal, ale poslední, na co si vzpomínal, bylo, že utíkal před těmi příšerami...
Mráz mu proběhl až do hloubi páteře. Okamžitě byl na nohou, srdce mu divoce tlouklo a oči těkaly všemi směry. Ty příšery! Hnusná chapadla už se po něm sápala a tady v té pustině neměl vůbec, kde by se před nimi schoval! Ne, nemínil jim dovolit, aby ho dostaly. Udělal to, co by udělal každý, kdo si chce zachovat svou kůži. Vzal nohy na ramena. Nebyl žádný hrdina a nemínil si na něj ani hrát.

//Jedlový pás

Stín se vůbec neohlížel, na jednu ani na druhou stranu, ba ani na svého společníka, kterého nechával v prachu. Bylo mu jedno, jestli tu Stříbro zůstane třeba navěky. Jistě, nápad druhého vlka byl jediným důvodem, proč Stín ještě vůbec dýchal, ale bohužel ani tím si nevysloužil nějakou neumírající vděčnost. Šedivákovi prostě záleželo jenom na vlastní zablešené kůži. Zdálo se, že právě tu si zachrání. Co se mohlo pokazit? Všechno šlo přesně podle plánu. Východ z nory se před ním otevíral jako brána do ráje a on natahoval své kostnaté dlouhé nohy, aby k ní doběhl co nejdříve. Odporný močál venku mu momentálně připadal jako to nejpřívětivější místo na světě.
Jen jeden rychlý pohled hodil přes rameno, aby zjistil, jak moc se ještě musí hnát a jaký má náskok před příšerami. S tím, co viděl, byl celkem spokojen, ovšem když se ohlédl zpátky dopředu... Čap! Trvalo mu asi dvě vteřiny, než vůbec zpracoval, co se stalo. Neměl šanci se příšeře vyhnout, protože se zjevila před ním jako z čistého nebe. A i když si dal dvě a dvě dohromady, že byl tedy asi chycen, už to bylo jedno - nemohl nic dělat a měl rázem větší starosti. "Pusť mě!" zavřeštěl, protože monstrum bylo vážně silné a tahalo ho na dvě odlišné strany. Pekelně to bolelo a příšera neposlouchala. "PUSŤ!" kroutil se Stín ve vlastní kůži, jako by se z ní mohl vykroutit, kvičel jako podsvinče, ale moc si to neužil. Jeho kvil byl uťat v půli. Najednou bylo ticho. Tma a ticho. Jenom někde od stropu jeskyně se ozval vylekaný výkřik krkavce a odrážel se ozvěnou od stěn.

//Sviští hůrky (přenos Osudem)

Mohl by mlít a mlít, dokud by mu tlama nevypadla z pantů a stejně by to nejspíš k ničemu nevedlo. Jenže jeho mozkové závity už byly zaseknuté na tomto řešení, které nebylo žádným řešením a nedokázal ani tváří v tvář smrti vymyslet nic jiného. Snad alespoň nějaký význam to mělo. Zdálo se, že se kopule posunuje pomaleji a snad právě to dalo druhému vlku šanci si uvědomit, co jiného by mohli udělat. Stín by si asi obyčejně nenechal poroučet od takového podvraťáka, ale v tu chvíli ho ani nenapadlo se vzpírat, prostě jen zabořil tlapy do hlíny a začal po boku Stříbra hrabat ze všech sil, jen aby už byli venku. Kopali a hrabali, zatímco bublina se dál uzavírala, hlína lítala na všechny strany, ale brzy už bylo jasné, že to stihnou. Stín protlačil své hubené tělo nahrubo vykutaným tunelem celkem bez problémů, ani hlína, která mu ulpívala snad na každém centimetru kožichu, ho moc netrápila. Byl zvyklý.
Příšery cosi ječely, pištěly, zíraly na sebe nebo rozhazovaly chapadly. Netušil, jestli je to oslava, že přežili, nebo jen příprava na to, aby je mohly znovu polapit a vymyslet jim nějakou jinou hloupou hru o život a bylo mu to zcela a naprosto jedno. Nemínil se s těmi tvory už bavit, ani se zabývat zkroucenými kořeny, které se rozpínaly nad nimi. Měl tohohle místa přeplněného odpornými kočkami a ještě odpornějšími příšerami plné zuby. Už příhodně zapomněl, že to byl právě on, kdo se do díry pustil doslova po hlavě. "Nevím jak ty, ale já mizím," sykl koutkem tlamy na Stříbra - ani známka vděčnosti, ba ani slůvko poděkování za to, že svým nápadem zachránil oba jejich životy. Na to Stín zkrátka bohužel nehrál. Rozběhl se městem zpátky tam, odkud přišli.

Kopule se stahovala blíž a blíž. Stěny se pomalu, pomaličku přibližovaly a Stín jim ustupoval, až se chtě nechtě musel začít dotýkat Stříbra. Užij si blechy, fifleno, pomyslel si, aby trochu zmírnil ten nepříjemný pocit z toho, jak blízko musí být někomu dalšímu. Bylo jasné, že jeho taktika nefunguje. Stříbrňák to zkusil také, ale nezdálo se, že by se něco změnilo. Proč? V hlavě mu tepalo a měl dojem, že to duté dunění musí být slyšet na míle daleko. Neměl žádný jiný nápad a chtě nechtě se začínal bát. Smrt ho neděsila, ale už věděl, že smrt nemusí být tím jediným... a to místo mimo život a smrt, to ho děsilo víc než cokoliv. Ten příšerný zážitek, ze kterého si pamatoval jen málo, ale který ho příšerně poznamenal. "Moment! Tak to přece na chvíli zastavte!" obořil se na příšery, jejichž chapadla slyšel posunovat se všude kolem. "Nebo nám dejte aspoň nápovědu! Tohle vám přijde spravedlivé?" zavrčel, ignorujíc fakt, že to oni tady byli vetřelci a měli by asi být rádi aspoň za to, že dostali šanci. Horečně se snažil přemýšlet. Kopule nešla rozbít, zdálo se, že slova ji nezajímají. Obrazy se dál míhaly, útočily na jeho mozek, ale nijak mu nepomáhaly záhadu rozluštit. Musel znovu posunout tlapy, přitisknout se ke Stříbrňákovi ještě blíž. Zaskřípal zuby. Bylo to nepříjemné. Doufal, že pro toho druhého je to ještě horší... ale pomalu ho to přestávalo trápit, protože věci začínaly být horší a horší. "Počkejte, moment, počkejte," blábolil, jak znovu stál tváří v tvář hrozbě toho, že nezemře úplně. Nic ho nenapadalo. Znovu se obrátil k přízrakům na zdi, které byly blíž, než kdy předtím. "Mrzí mě, že jsem byl špatný bratr... a kamarád a spojenec," plácal rychle v naději, že to snad tentokrát něco změní. Jenže možná by to musel upřímněji cítit, aby jeho slova měla nějaký efekt.

Stěny se přibližovaly blíže a blíže a obrazy na nich vyjevené zůstávaly k jeho slovům zcela netečné. Přesto se v jednu chvíli cosi stalo. Zahučení, zabručení, alespoň nějaká reakce. "Takže minulost, huh?" zavrčel rozhořčeně. Kal minulosti byl tím posledním, čím by se chtěl přehrabovat, ještě ke všemu před tribunálem podivných zmutovaných chobotnic a se Stříbrňákem za zadkem. Znovu zauvažoval, jestli není lepší nechat se rozmastit na mastný flek. Navzdory své vůli ale cítil, jak mu srdce stoupá až do krku, čím více se stěny přibližovaly. Navíc... co měl asi tak dělat? Obrazy na jeho slova nereagovaly, stěna pod jeho dotekem zůstávala neživá a neústupná.
Stočil svou pozornost k vlkovi, který tu byl uvězněný s ním. Nakrčil čelo. Měl jsi ji hledat? "Nevím, kde teď je," zalhal zcela lehce a chladně se otázal: "Proč ji hledáš?" Výjevy Noroxe i sester zcela odpovídaly jeho vzpomínkám, ale obraz Tasy pocházel ze situace, kterou znal pouze z vyprávění. Evidentně byl ale jediným spojujícím článkem mezi nimi. Stínovi to celé poněkud smrdělo. Kdo vlastně byl tenhle stříbrný tupoun?
Ať byl, kdo byl, na chvíli se tvářil, jako by se mu zarazil prd. Možná se snažil cosi provést, ale nic se nestalo, alespoň pokud Stín viděl. Záhadu toho, s kým že tady stojí, rozluští později. Teď bylo podstatnější nenechat se rozdrtit. "Ale sen to není," odsekl, "takže to musíme nějak vyřešit. Podle všeho je klíčem minulost. Sleduj," prohlásil, jako by zcela věděl, co dělá, a zahleděl se do jednoho Noroxova zlatého oka. K jeho iluzi se mu zdálo přistoupit nejsnazší, protože jejich vztah byl poměrně nekomplikovaný a navíc to nebyla žádná dávná minulost. "Je to pech, jak to všechno skončilo," začal. "Ale hádám, že to byl celkem příhodnej konec. Navíc nás to čeká všechny. A co já vím, třeba jsi ani neumřel. Třeba ti teď patří celý ten prohnilý ostrov," škubl rameny, protože Noroxe vážně zemřít neviděl - byl v tu chvíli příliš zaměstnaný vlastní umíráním. Zmlkl a čekal, jestli se něco stane. S nechutí si uvědomil, že uvntiř cítí nenápadné prstíčky smutku. Norox mu vlastně celkem chyběl, svým způsobem.

Bublina pod jeho vahou nepovolila. Držela pevně, nebyl to žádný materiál, který se tvářil, jako by se nechal probourat. Proto Stín seskočil znovu na zem. Tohle vypadalo spíš na otázku rozumu, než hrubé síly. Jenže jaký v tomhle byl smysl? Nechápal to. "Co je ti do toho?" odsekl Stříbru. Proč by mu měl vyprávět o sestrách nebo o Noroxovi nebo vůbec o čemkoliv? To byly osobní věci. Musel skončit zavřený v neproniknutelné bublině minulosti zrovna s tímhle pitomcem? Rozhlížel se po měnících se tvářích na stěně, některých dobře známých, jiných zase zcela cizích. Proč ty příšery chtěly, aby toto viděli? A proč... proč se prostor kolem nich začínal zmenšovat? Stáhl uši k hlavě a vycenil tesáky. Tohle celé bylo naprosto nesmyslné. Netušil, jestli se v něm příšery snažily vyvolat nějaké nostalgické pocity, ale příliš to nefungovalo. Nebo... možná trochu ano, což ho akorát víc štvalo. Střelil pohledem po stříbrném. Měl snad s ním spolupracovat, aby tuhle záhadu vyřešil? Nebylo by v tom případě lepší znovu umřít?
Zahleděl se na stěnu tentokrát více soustředěně. Nakrčil čelo. Co spojovalo všechny ty vlky, které poznával? Norox byl mrtvý, ale Tasa byla naživu a o tom, co je se sestrami, nevěděl. "Možná... jsou to ti, se kterými máme něco nedořešeného?" pokusil se pro jednou vážně přemýšlet. "Ale co s tím asi tak teď máme dělat? Jsou to jen přeludy," dloubl tlapou do stěny, která nijak nereagovala. "Mluvit s nimi nemá cenu." Měl snad zpytovat svědomí? Vyčítat si a převracet všechno v hlavě? Proti tomu se už předem obrnil. Nenechá se do tohohle zase zatáhnout. Ne. Nenechá se znovu nahlodat a zničit. Nakrčil čelo. "Běžte pryč," zkusil přeludům doporučit, protože měl pocit, že by se měl pokusit alespoň o něco, než je to tady rozmačká. "Jste minulost, už mě nezajímáte." Ale potom... proč tam tedy byla Tasa? Ta minulosti nepatřila a byla jednou z přibližné tří bytostí, jejichž existence pro něj byla nějakým způsobem podstatná.

Střelil pohledem po Stříbru a nakrčil čenich. "Myslíš, že jsi chytrej, když si vymýšlíš vlastní slova?" odfrkl si. Neměl ponětí, co mínil tím lobotomem, ale nedělal si žádné iluze o tom, že to měla být lichotka. Bylo mu ale celkem fuk, co si o něm ten vlk myslí. Na osobní roztržky stejně zrovna nebyl čas. Příšerky se totiž blížily blíž a blíž a zdálo se, že na Stříbrovo blábolení o míru absolutně neragují. "Ty se s nima klidně objímej, když ti na tom tak záleží," prskl k němu Stín, když mu Stříbro začal vyčítat jeho činy. Nutil ho snad, aby za ním chodil přes strašidelný močál? Do temné jeskyně? Ne. Přišel sem dobrovolně, tak ať si teď nestěžuje, v jaké situaci se to octl. Byla ostatně jeho vlastní chyba, že očekával cokoliv jiného, když se vydával na dobrodružství s takovými pochybnými existencemi.
Než se ale stačili pohádat, zdejší obyvatelstvo už toho mělo nejspíš právě tak dost. Jeden z těch, co stáli vpředu, po nich cosi plivnul a Stín se okamžitě oslepený a bezbranný sesypal k zemi. Cítil, že ho někam nesou, ale nemohl se ani pohnout, byl jako vězněm ve vlastním těle. Bez ohledu na to, jak moc se snažil ke svalům vyslat signál, aby se pohnuly, nic se nedělo. V duchu zuřil. Co tohle mělo znamenat? Zároveň ale také cítil strach. Nemoct se ani hnout rozhodně nebylo příjemné.
Nakonec dopadl na zem vedle Stříbra a kdosi mu otřel oči, takže se alespoň mohl rozhlédnout. Zamžoural rozmazaným zrakem kolem sebe.Pořád byli v podzemním městečku, ačkoliv teď v jiné části - zdálo se, že jsou v centru veškerého dění a před nimi seděla monstra, která snad byla nad ostatní nějak povýšena, protože se nacházela na trůnech. Rozblábolily se jedna přes druhou a jejich otravná, nesrozumitelná řeč se Stínovi zarývala hluboko do mozku. Zaskřípal zuby. To ještě nepochopily, že jim vůbec nerozumí? Vypadalo to, že po nich něco chtějí, ale on tedy rozhodně spolupracovat odmítal. Nechtěl řešit nějakou blábolivou záhadu. Chtěl z tohohle šíleného města pryč, pokračovat v cestě.
Cítil, že se mu trochu navrací cit do nohou a zauvažoval, jestli už by zvládl vzít tlapy na ramena, ale právě v tu chvíli se k nim rozletěl další flusanec. Stín odvrátil hlavu, aby ho plivanec nezasáhl, ale tenhle neměl v úmyslu je oslepit. Obestřel je kolem dokola a na jeho povrchu se začaly objevovat výjevy, které by se tam správně objevovat vůbec neměly. Nepocházely náhodou z jeho hlavy? "Co to má znamenat?" stáhl uši k hlavě, když se na povrchu fialového flusu objevily jeho sestry. Ucítil divné bodnutí, když po všech těch letech spatřil tvář Laynn. Jenže sestry rychle odběhly a místo nich se objevil někdo úplně neznámý. To z jeho hlavy nebylo. Otočil se na Stříbra. Měl s tím něco společného on? Neznámí vlci se vytratili a nahradila je známá tvář. "Tasa," zamumlal polohlasně. Tasa a její hořící vlčata, příběh, který mu vyprávěla. A pak Norox, který mu svým pohledem viděl snad až do žaludku. Cítil, jak mu v hlavě začíná tupě pulsovat. "To by snad už stačilo!" zavrčel a předními tlapami se zapřel o flusancovou stěnu, na níž se zrovna objevovaly další tváře, které pro něj moc neznamenaly.