Gallirea - Příspěvky uživatele

Pokoušel se Tase očistit aspoň oči, když už nic. Zkoumal přitom pohledem ránu, která se rozevírala a zdálo se, že vede vážně hluboko. Nedivil by se, kdyby tohle zranění Tasu zabilo. Nehodlal si to ale připustit. Radši dál vymýšlel, co dalšího by mohl dělat, jak by tohle všechno mohl napravit, jenže v tomhle žádné zkušenosti neměl. Nikdy se o něj nikdo nestaral a on se zase nestaral o nikoho. Když se mu něco stalo, většinou jen čekal, jestli umře nebo přežije a podobný postup volil i teď pro Tasu, protože mu zkrátka byl nejbližší a nejlépe známý.
Nic neříkal, když mu poděkovala a ani když najednou začala zvracet. Samozřejmě to byl celkem hnus, ale on byl na hnus zvyklý, tudíž mu to s žaludkem nijak nepohlo. Moc se mu ale nelíbilo, co to mohlo znamenat. Zhoršovalo se to? Tasa rozhodně vypadala na pokraji sil. "To teď nejde," oznámil, když se rozhodla, že chce jít domů. Na jih byla dlouhá, dlouhá cesta a jen na ni pomyslel, cítil naprostou bezmoc. Ne, to by nešlo. Tak daleko by Tasu na zádech neodtáhl a nevypadalo to, že ona v nejbližší chvíli někam půjde. "Nemůžeš se hýbat," vysvětlil jí zcela zřejmou věc a na chvíli se zvedl, aby tlapou nahrábl na louži zvratků aspoň trochu hlíny a jehličí. Možná se mu z toho nedělalo zle, ale nemuseli zase ležet skoro přímo v tom. Pak se vrátil na své místo vedle vlčice. "Musíme zůstat tady, než zvládneš aspoň trochu jít. Musíš si odpočinout. A pak tě vezmu domů." To mu znělo jako plán. Dobrý plán. Teď ještě dopracovat se do toho bodu...
Koutkem oka zahlédl pohyb a otočil se po něm. Na větvi nad nimi seděl krkavec, ale blíž nepřiletěl. Stín mu lehce kývl hlavou a Spár kývl zpátky. Takže už si našel cestu zpět za ním. Nezdálo se ale, že by mu chtěl nebo mohl poradit.

Na příšery už nemyslel. Navíc mu došlo, že tohle Tase sotva mohla udělat nějaká chapadla. Vypadalo to spíš jako stopy po tesácích. A co ty podivné plameny, které vzplály, jakmile Tasy krev dopadla na zem? Smrt...? Mohla jí to udělat ona? Kdo jiný. Nikdo jiný tu není. Jenže to taky nebylo úplně podstatné. Vypadalo to, že Tasa je na tom bídně a Stín věděl s mnohem větší jistotou než kdy dřív, že o ni nechce přijít. Byla to spojenkyně, parťačka... nebyl si jistý, jak ji nazývat, ale věděl, že patří do velmi malé skupiny bytostí, na kterých mu skutečně záleželo a že nechce, aby se tahle skupina ještě více zmenšovala. Co pro to ale mohl udělat?
Sedl si do jehličí vedle vlčice, která se opět nacházela ve svém vlčecím stavu. "Jo," zachrastil jeho hlas přiškrceně. Bubák. Ten tam tedy rozhodně byl. Nepamatoval si pořádně, co se ve zřícenině dělo s ním, byl u toho hodně mimo. Nevšiml si ani, co a jak se stalo Tase. Musela to mít na svědomí Smrt, nic jiného nedávalo smysl. Mračil se a přemýšlel, ale to už se Tasa ozvala znovu se stížností na bolest. "Já vím," řekl suše, protože to bylo dosti... očividné. Co ale mohl udělat? Lehl si vedle vlčice a znovu se zahleděl na tu ránu. V hlavě měl vymetýno, ale pak se objevil aspoň jeden nápad. Krev Tase tekla do očí a zdálo se, že ona sama nezmůže nic s tím, aby se jí zbavila. Neměl žádná slova útěchy, neuměl je používat, ale naklonil se a začal Tase olizováním čistit z očí ten sajrajt, krev smíchanou se slzami, aby aspoň něco kolem sebe viděla. Musí přece vidět, ne? Nemůže tady sakra ležet poslepu. Nepočínal si zrovna jemně nebo citlivě, na to prostě nebyl dost uvědomělý, ale dával si aspoň pozor, aby se jí nerýpal přímo v ranách. Cítil v tlamě pachuť její krve a slz, ale nebyl žádná citlivka, aby ho to rozhodilo.

//Zřícenina

Vyletěl ze Zříceniny hlava nehlava, na prahu se přerazil a převalil se do jehličí, až se všechny ty větve a nepořádek, co si do kožichu předtím namotal, rozletěly do všech stran. Chapadla byla přímo za ním a tohle zakopnutí... to ho bude jistojistě stát život! Jakmile dopadl do jehličí, cítil, jak se kolem něj stahují. Táhle zakvílel, jako vlče, které někdo tahá za ocas - byl to rozhodně dost ubohý zvuk, za který by se styděl, kdyby to ovšem už nebylo jedno, protože v příští vteřině bude mrtvý. Jenže... nebyl. Ležel v jehličí, hlavu přitisknutou k zemi, tlapy složené přes čumák, klepal se jako ratlík a čekal na ránu, která nepřišla. Zmateně otevřel jedno oko. Chapadla nikde nebyla. Otevřel i to druhé. Pořád nic. Opatrně se posadil, osahal si vlastní tělo, ale nic nenaznačovalo tomu, že by byl mrtvý. Nic se mu nestalo? Ale-
Pohled mu padl na cosi v jehličí opodál. Válela se tam jakási šedá chlupatá hrouda, ovšem když vánek foukl správným směrem, vznášel se z toho známý pach Tasy. A krve. Ucítil, jak se mu uvnitř chladné duše cosi pohnulo. Otřáslo se. Dostali ji. "Ne." Měli dostat jeho. Měli dostat jeho! Doklopýtal k bezvládnému tělu šedé vlčice a cítil přitom hrůzu, jakou tváří v tvář smrti ostatních nikdy necítil. Vždycky to bylo něco, co ho nechávalo chladným. Vlci umírali, to se prostě stávalo. Občas to bylo i docela vtipné. Tohle však nebylo. Ani v nejmenším.
"Taso," oslovil ji zpříma, jako by ji tím mohl navrátit k životu... ale když se k ní naklonil, zjistil, že není mrtvá. Dýchala. Z hnusné rány na hlavě jí vytékala krev. Kdykoliv dopadla na zem, zasvitl záblesk ohně, což Stín moc nechápal a proto to přešel. Vypadalo to zle. "Žiješ," zachraplal, ale netušil, co by mohl udělat. Nebyl zvyklý pomáhat. Jen ubližovat. Ohlédl se přes rameno na obě strany, ale příšery už asi měly, co chtěly. A teď... přežije to Tasa vůbec? Nebyl zvyklý se strachovat o kohokoliv jiného, než o sebe - ne od té doby, co se přestal potkávat se sestrou. Teď si na ten pocit vzpomněl. Bylo to... divné. Nepříjemné. Ale taky se s tím nedalo nic dělat. Sedl si vedle ní na zem a mlčel. Nevěděl, co by měl říct.

//Jedlový pás

Hnal se do skrytu jeskyně, která ve skutečnosti nebyla žádnou jeskyní, tak rychle, že si div nesrazil vaz. Nebo nezlámal nohy na nerovném povrchu rozlámaného kamene. Jediná myšlenka v jeho hlavě byla ta, že se musí skrýt někam, kam se na něj chapadla nedostanou. Tasa měla pravdu. Tady byla podlaha kamenná a pořádně bytelná. Příšery by se musely pořádně snažit, aby je dostaly. V pozadí mysli se mu usadil obrázek toho, jak tvrdý kámen náhle praská a chapadla příšer vyrazí skrze něj přímo po něm, ovšem snažil se ho zbavit. Lepší místo k úkrytu prostě už nenajdou. Tasa-
„Taso?“ uvědomil si náhle, že se musel prohnat přímo kolem vlčice a nechat ji za zády. Prudce zabrzdil, až chvíli jel smykem po hladkém mramorovém povrchu. Drápy nepříjemně zaskřípěly. „Taso?“ Ohlédl se, ale nikde ji neviděl. Co víc, nějak se nemohl vyznat v tom, odkud vlastně přišel. Byl by přísahal, že prošel mezi dvěma vysokými kamennými sloupy, ale nemohl je pohledem najít. Všechno se mu náhle zamotalo. Měl pochodeň planoucí zeleným ohněm po pravé, nebo po levé tlapě, když přicházel? A… proč že vlastně v jeskyni jsou planoucí ohně? Konečně mu do mozku pronikl závan reality, zdravého rozumu, alespoň tak zdravého, o jakém se u Stína dalo hovořit. Uvědomil si, kam to vběhl. Už bylo ale pozdě.
„Ty!“ ozvalo se zahřímání paní místní zříceniny. Z toho hlasu mu vstávala srst na hřbetě, nutil ho sklánět hlavu v respektu, snad i úctě, kterou v něm nedokázala vyvolat žádná jiná bytost na tomto světě. „Smrti-“ promluvil, avšak uťala ho: „Ty! Neříkala jsem ti, ať se sem vrátíš, až budeš pořádný vlk? Takhle si představuješ pořádného vlka? Já ne,“ mrskla Smrt svým dlouhým ocasem a elegantním skokem se octla na metr od Stína, její drápy jen klaply o podlahu. „Já si takhle představuji rozklepaného, vyplašeného vořecha.“ Stín nasucho polkl. Bohyně byla příšerná a krásná a děsila ho ještě víc, než chapadla, která se mu stále kroutila v mysli. Věděl ale, že nejhorší, co ho čeká, pokud ho dostanou příšery, je smrt. Zato černá vlčice, jejíž neonově zelené zraky ho propalovaly, mu mohla přichystat ještě mnohem, mnohem horší osud. „Jsem pořádný vlk,“ prohlásil. Smrt se rozchechtala, až se její hlas odrážel ozvěnou od stěn a nesl se všemi spletitými chodbami zříceniny. „Hahahaaa! Chlapečku, takhle dlouho mně už nikdo nepobavil! Vždyť jsi byl tak úplně mimo, že sis ani neuvědomil, kam to vlastně lezeš! Ty nejsi žádný pořádný vlk. Jsi absolutní ubožák, jeden z těch nejubožejších. Měla bych tě rozmáznout jako červa-“ „Ne, počkej,“ vybreptl Stín a odvrátil tvář, protože Smrt vyrazila proti němu. Tohle byl konec. Teď zemře.
Její tesáky cvakly jen kousek od jeho tváře. Srdce mu bilo silněji, než si kdy myslel, že je vůbec možné. Ale bilo. Nezabila ho. „Měla bych tě rozmáznout, ale neudělám to, protože by to byla milosrdnost,“ odfrkla si Smrt a narovnala se. Pomalu od vlka zase odstoupila, pohybovala se s elegancí velké kočky, která právě líně přemýšlí, jak si nejlépe pohrát se svou kořistí. „A já na milosrdnost příliš nejsem, jak víš.“ Obešla jej, zdánlivě si ho na chvíli přestala všímat, než do něj nesmlouvavě zabodla svůj ostrý pohled, který cítil až v žaludku. „Takže? Co bych s tebou měla udělat, Stíne? Proč jsi sem přišel narušovat můj klid? Když už jsi tady, doufám, že máš k tomu dobrý důvod. Hodně, hodně dobrý důvod.“ Věděl, že dobrý důvod nemá. Věděl i to, že ona to ví také. Oba věděli, že sem vběhl jen proto, že byl příliš vyděšený, než aby přemýšlel. Vyděšený byl i teď. Třásl se jako osika a měl pocit, že každou chvíli omdlí. Měla pravdu. Nebyl žádný pořádný vlk. Ale musel něco říct, protože to byl jediný způsob, jak zachránit svou kůži. „Přišel jsem… abych se mohl stát silnějším. Abys mi pomohla s magiemi. Prosím. Nastřádal jsem nějaké drahé kamení, můžeš si ho všechno na oplátku vzít.“ „Chceš magie, aby ses stal pořádným vlkem, jakého tu budu moct přivítat se špetkou úcty?“ blýskla po něm Smrt pohledem, který byl na okamžik téměř chápavý. Stín přikývl a ona se znovu rozchechtala. „Ale to se nikdy nestane! A víš proč? Protože by sis mohl nahrabat magií tolik, až by ti kouzla kapala z kožichu a rozežrala ti mozek k absolutnímu šílenství, ale pořád budeš. Jenom. Ubohý. Červ.“ Jakto, že byla najednou zase tak blízko? Její vyceněné tesáky se téměř dotýkaly jeho čenichu.
„A teď bys měl utíkat,“ šeptla. „Protože zatímco jsme si tady tak hezky povídali, oni tě našli.“ Stín vytřeštil oči Smrti přes rameno a spatřil, jak se chapadla valí z chodby za ní. Veškeré známky zdravého rozumu ho opustily. Rozběhl se pryč, tlapy mu na mramoru jen podkluzovaly. Vpálil do první chodby, kterou viděl, prchal jako zajíc v naprosté hrůze. Slyšel hnusné zvuky, jak se chapadla blížila, ale neodvažoval se ohlížet. V uších mu také zazníval řezavý chechot Smrti. Nedokázal ale vnímat nic, než příšernou hrůzu. Konečně spatřil dva sloupy, mezi kterými vešel dovnitř. Několika mocnými skoky překonal poslední metry, zaškobrtl o polámané kamení u vchodu a vyletěl ze zříceniny krkolomným kotoulem na lesní půdu.

//Jedlový pás

Dost se mu ulevilo, když Tasa projevila trochu snahy pohybovat se potichu a ne svým obvyklým způsobem, který zněl, jako by se hnalo stádo muflonů. Šlo jí to docela dobře, snad ještě líp, než Stínovi, který měl sice s plížením a slíděním celoživotní zkušenosti, ale nějaká ta zbloudilá větvička mu pod tlapou přece jen čas od času praskla. Pokaždé přitom málem vyletěl z kůže. Každý ten nenápadný křupanec mohl být rozsudkem smrti. Nevěděl, jak dlouho tohle dokáže snést. Tlapy se pod ním chvěly, dělalo se mu zle a slabo ze všech těch nervů, ale nemohl to projevit, protože přesně na to příšery čekaly. Na projevy slabosti a zranitelnosti. Jenže ať se snažil, jak chtěl, nemohl je prostě úplně potlačit.
Tasa naštěstí zpozorovala místo, kam by se mohli skrýt. Zříceninu Stín už navštívil, ale v tuhle chvíli se mu setkání se Smrtí úplně vykouřilo z hlavy. Dokázal myslet jenom na jedinou věc, a to sice jak se dostat z dosahu všetečných chapadel, která se mohla zákeřně skrývat přímo pod lesní půdou. Místo, kde zem byla tvrdá, mramorová a nepropustná, se zdálo být zcela ideální. Navíc se tam ještě může skrýt mezi stěny. Že je to příbytek bohyně, která ho stejnou měrou děsila i fascinovala, v tu chvíli bylo zcela podružné. "Ano, ano, to vypadá dobře," zašeptal a hned si to tam namířil, div si nezlámal nohy.

//Zřícenina

Brzy šedý vlk vypadal jako ještě větší vandrák, než obvykle. Větvičky mu z kožichu trčely do všech možných směrů a kožich měl obalený hlínou, ovšem s křovím by si ho asi jen tak někdo nespletl. Leda by snad byl napůl slepý. Stín se naštěstí neviděl, takže si mohl alespoň představovat, že vypadá jako pohyblivá křovina a ne jen jako neobyčejně špinavý vlk, kterého někdo protáhl houštinou. "Neuvidíš je přicházet," pronesl šeptem svou temnou předtuchu a otřásl se. "Mohou se pohybovat pod zemí. Mohou-" Vytřeštil oči, jak mu do hlavy dolezlo to strašné uvědomění: "Mohou být přímo pod námi právě teď!" Bylo to prostě beznadějné. Nebylo v tom případě moudřejší zůstat stát? Otřesy z jejich chůze by mohly monstra přivábit.
Ale Tasa už valila lesem pryč. Stín ji následoval se staženým ocasem jako zpráskaný pes, břichem skoro škrtal o zem, jak byl přikrčený a proplétal se co nejblíže stromům, protože si stále připadal alespoň trochu chráněný, pokud byl blízko něčeho pevného. "Tiše," sykl na Tasu, která dělala strašný randál. Tedy, tak hrozné to nebylo, ale Stínovi to znělo, jako by se plížil za stádem slonů, které ještě ke všemu vyřvává "tady jsme, pojďte nás roztrhnout vejpůl!" Naštěstí ho vlčice poslechla a přestala dupat. Ale vedla je na otevřené prostranství. Tam nás dostanou tak snadno... Pokračoval však za ní, protože ji nechtěl nechat o samotě a ani on nechtěl zůstat sám.

Za normálních okolností by asi nic podobného z tlamy nevypustil, nebyl by ochotný dobrovolně přiznat, že možná v rámci vlastních možností opětuje některé z citů, které k němu cítila Tasa. Teď ale tváří v tvář smrti, která se zdála být velice pravděpodobná, měl pocit, že by to říct měl. Čas pozastavovat se nad tím však příliš nebyl. Nebylo bezpečné tu zůstávat a prodlévat na místě.
Tasa ale dostala nápad. Prý by měl zmizet. Nejdřív mu nebylo jasné, jak to vůbec myslí, ale ona to rychle objasnila. Podle ní se mohli zamaskovat a tím příšery oklamat. "Myslíš, že je to oklame?" šeptal stále na hranici slyšitelnosti. Bál se, že chapadlatí tvorové se jen tak snadno nevzdají a že se nenechají tak jednoduše oblafnout jenom tím, že na sebe namotá větve a hlínu. Měl ale na výběr? Nenapadal ho upřímně žádný spásný plán. "Snad... pro ně alespoň bude těžší nás najít," usoudil nakonec a začal se po vzoru Tasy obalovat hlínou, větvičkami a vším, co jen našel. Tlapy se mu přitom třásly a házel přes rameno šílenými pohledy. Přišlo mu, že šustění hlíny a praskání klacíků, které způsobovali, je příšerně hlasité a musí na ně poutat pozornost z širého okolí. Každou chvíli se lekl, že zvuk, který vydala Tasa, ve skutečnosti pochází od příšery a pokaždé sebou hrozně trhl. "Je to strašně nahlas," kňournul. Sám sebou by opovrhoval, že se chová tak uboze, kdyby mu to ovšem v tu chvíli nebylo úplně fuk. "Co když... je to přivábí sem?"

Krčil se k zemi, roztřesený a vyděšený jako málokdy. Oči mu rejdily po okolí, ale čas od času se zastavily u Tasy. Přišlo mu, že se vlčice pořádně neschovává. Neuvědomovala si snad vážnost situace? Budou tu každou chvíli, budou tu každou chvíli... "Musíš se schovat," zašeptal znovu s naprostou naléhavostí, přičemž sám se tiskl ke stromu s takovou vehemencí, že kolem něj byl málem omotaný. Mělo ale vůbec cenu se skrývat? Tohle byla nejspíš jejich poslední hodinka. Ne. Můžeme utíkat. Můžeme se skrývat a utíkat navždy.
Možná si i Tasa nakonec uvědomila nevyhnutelnost jejich konce. Měla cosi na srdci. Natahoval uši, aby slyšel její šeptaná slova, ale když je vyřkla, netušil, co by si s nimi měl počít. Obzvlášť ne v tuto chvíli, kdy sotva držel na uzdě svou absolutní paniku. Cítil, jak ho chapadla rvou na kusy - chapadla příšer, která se po něm mohla sápat právě v tuto chvíli, i chapadla citů, kterým nikdy nerozuměl a které vždy odmítal. Nejdřív proto mlčel. Ráda. Ráda. Mám- Nevím, jak- "Slyším," hlesl podobně zoufale jako ona. "Já-" Tlak v jeho hlavě rostl, jako by mu měla explodovat. Co měl odpovědět? Všechno uvnitř něj řvalo, aby utekl. Před monstry, před Tasou. Ale nemohl jí utéct, ne když hrozilo takové nebezpečí. Měl-li tu zemřít... doopravdy zemřít... pak chtěl, aby Tasa přežila. A možná právě v tom byla ta odpověď. "Možná... cítím," vypáčil ze sebe a vzápětí sebou silně škubl, když zaslechl za zády prasknutí větvičky. Ohlédl se tam, ale nespatřil nic. Už zase mělce lapal po dechu. Jak dlouho mohl vydržet tenhle strach? Tlapy se pod ním třásly. "Musíme přežít," hlesl sotva slyšitelně a tiskl se ke stromu tak silně, až to bolelo. "Nesmí nás najít."

Naštěstí se mu podařilo Tase zavřít tlamu. Nepočítal si přitom zrovna jemně, ale tím se nijak netrápil ani obyčejně, natožpak teď, když jim oběma šlo o život. Srdce mu nepřestávalo zběsile bít. Bylo už moc pozdě? Zatím byli celí, zatím žádná chapadla neviděl, ale monstra už musela být na cestě... nemohli tu jen tak ležet, museli se schovat. Brouk v Tasy kožichu se ozval s otázkou. Copak netušili, co se tu dělo? "Ne," zakroutil hlavou, ani se nepozastavil nad tou hloupostí, kterou hmyz plácl. Neměl prostě v hlavě dost místa na to, aby přemýšlel ještě i nad nějakou neexistující šťabajznou. "Jsou to monstra," zašeptal těsně u Tasy ucha. "Vysvětlím později. Teď musíme být tiše. Musíme se schovat. Můžou být blízko. Chápeš?" Všechno to odšeptal potichu, ale důrazně, aby Tase bylo jasné, jak smrtelně důležité to všechno je. Doufal, že to pochopila, protože vzápětí odtáhl tlapu od její tlamy, slezl z ní, aby se mohla postavit a sám se vydrápal na nohy, třebaže přikrčený skoro až k zemi a s ocasem staženým až k břichu. Rychle jí pokynul hlavou, aby šla za ním a už si to šinul za další kmen stromu. Cítil se jako příliš snadný terč, když nebyl skrytý za pevným objektem.

Skrýval se za stromem a sbíral odvahu k tomu, aby vyrazil do další skrýše, když ho na místě přimrazil výkřik známým hlasem. Jindy by snad byl i trochu rád, že Tasu slyší, či by se zamyslel nad tím, proč její tón hlasu zní tak vztekle, ale teď ucítil jen naprostou hrůzu. Ale ne, polkl ztěžka, srdce až v krku, přivábí je všechny sem! Přísahal by, že už slyší, jak se chapadla vlhce plazí jehličím přímo ke zdroji toho hluku. Rozhlédl se na všechny strany a pak Tasu spatřil. Její šedý kožich zářil do dálky jako výstražný maják. Přímo zvala všechny příšery, aby přišly k ní! A až najdou ji, najdou i jeho... a oba budou ztraceni. Ne, ne, Taso, mlč! Prosím, mlč.
Když znovu zaječela, stáhl uši k hlavě, jeho panika dosahovala snad té nejvyšší míry. Srdce mu v hrudi poskakovalo, jako by se zoufale snažilo probít ven skrze mříže z žeber. Musel jednat a musel jednat hned, dokud je ještě čas. Tasa nebyla tak daleko, jen několik metrů lesem. Nevěděl, jestli tu vzdálenost zvládne překonat, aniž by ho spatřili - jestli to vůbec mělo cenu, jestli už nebylo pozdě - ale musel to zkusit. Vyrazil k ní, skočil po ní a veškerou svou silou se ji pokusil povalit na zem a zacpat jí tlapou tlamu. "Tiše!" sykl šeptem, ale velice naléhavě. "Taso, buď tiše, copak nevíš, že po nás jdou?" Mělce prudce oddechoval a oči mu rejdily po celém okolí. V každém stínu se mohlo skrývat monstrum, které je oba odsoudí k smrti. Byli tu na otevřeném prostranství, jako hloupá zvířata na porážku! "Nemůžeme tu takhle být, musíme se schovat!" šeptal téměř hystericky.

//Sviští hůrky

Prchal přímo do lesů. Kde jinde by měl šanci skrýt se z dosahu těch hrozných chapadel? Rozhodně měl v lesích více možností než na holých skalách a hlíně, kde si připadal jako na výstavě, přímo na zlatém podnosu, jen se ho zmocnit. Kdepak. Neudělá jim to tak snadné. Nebyl žádnou jednohubkou, po které se jenom natáhnou a mohou ji mít. Vletěl mezi stromy, div si nezlámal vaz, a přitiskl se k prvnímu širšímu kmeni, jaký spatřil. Oddechoval, srdce mu bušilo a nervózně se rozhlížel sem a tam, jestli se k němu monstra už neblíží. Ještě teď slyšel v uších to jejich hrozné nesmyslné blábolení.
Chvíli tam stál, přitisklý ke kůře, vykukoval na jednu a na druhou stranu, ale dlouho na jednom místě nemohl vydržet. Stál na tisíci jehel a ty ho všechny popichovaly k tomu, aby změnil pozici, schoval se o kus dál, protože nezáleželo na tom, jak dobře se skryje, když bude na jednom místě, dostanou ho a pak kdoví, co mu provedou? Nasucho polkl. Při přesunu bude zranitelný. Vyhlédl si další strom, za kterým by se mohl skrýt, naposledy zkontroloval okolí a třemi skoky překonal danou vzdálenost. Znovu se přitiskl ke kůře, kdyby s ní mohl splynout ještě lépe, udělal by to. Byl zadýchaný, ale snažil se nefunět moc nahlas. Očima už zuřivě rejdil po okolí, kam se přesune příště.

//z osudovky

Kdoví, jak dlouho ležel na neznámém místě. Možná pouhých pár minut, možná i několik hodin. Kdokoliv prošel kolem si mohl myslet, že narazil na jakousi hnusnou chcíplinu, protože se vlk ani nepohnul. Jediné, co ho prozrazovalo, bylo pravidelné zvedání a klesání hrudníku, ale proč by k němu vůbec někdo chodil tak blízko, aby to zjišťoval?
Nakonec se však začal probouzet. Nejdřív sebou škublo ucho, pak tlapa, až se nakonec otevřely stříbrné zraky a rozhlédly se kolem. Stín potřásl hlavou. Kde to kruci byl? Měl dojem, že by neměl být tady. Nebyl snad v jeskyni? Pomalu se přetočil z boku na břicho, rozhlížel se po pustém okolí, které však vůbec nepoznával. "Stříbro? Zlaťáku? Hej?" houkl zkusmo, ale nikdo se neozýval. Dokonce ani Spár tu nikde nebyl. Zůstal úplně sám. Zkusil si vzpomenout, jak se sem dostal, ale poslední, na co si vzpomínal, bylo, že utíkal před těmi příšerami...
Mráz mu proběhl až do hloubi páteře. Okamžitě byl na nohou, srdce mu divoce tlouklo a oči těkaly všemi směry. Ty příšery! Hnusná chapadla už se po něm sápala a tady v té pustině neměl vůbec, kde by se před nimi schoval! Ne, nemínil jim dovolit, aby ho dostaly. Udělal to, co by udělal každý, kdo si chce zachovat svou kůži. Vzal nohy na ramena. Nebyl žádný hrdina a nemínil si na něj ani hrát.

//Jedlový pás

Stín se vůbec neohlížel, na jednu ani na druhou stranu, ba ani na svého společníka, kterého nechával v prachu. Bylo mu jedno, jestli tu Stříbro zůstane třeba navěky. Jistě, nápad druhého vlka byl jediným důvodem, proč Stín ještě vůbec dýchal, ale bohužel ani tím si nevysloužil nějakou neumírající vděčnost. Šedivákovi prostě záleželo jenom na vlastní zablešené kůži. Zdálo se, že právě tu si zachrání. Co se mohlo pokazit? Všechno šlo přesně podle plánu. Východ z nory se před ním otevíral jako brána do ráje a on natahoval své kostnaté dlouhé nohy, aby k ní doběhl co nejdříve. Odporný močál venku mu momentálně připadal jako to nejpřívětivější místo na světě.
Jen jeden rychlý pohled hodil přes rameno, aby zjistil, jak moc se ještě musí hnát a jaký má náskok před příšerami. S tím, co viděl, byl celkem spokojen, ovšem když se ohlédl zpátky dopředu... Čap! Trvalo mu asi dvě vteřiny, než vůbec zpracoval, co se stalo. Neměl šanci se příšeře vyhnout, protože se zjevila před ním jako z čistého nebe. A i když si dal dvě a dvě dohromady, že byl tedy asi chycen, už to bylo jedno - nemohl nic dělat a měl rázem větší starosti. "Pusť mě!" zavřeštěl, protože monstrum bylo vážně silné a tahalo ho na dvě odlišné strany. Pekelně to bolelo a příšera neposlouchala. "PUSŤ!" kroutil se Stín ve vlastní kůži, jako by se z ní mohl vykroutit, kvičel jako podsvinče, ale moc si to neužil. Jeho kvil byl uťat v půli. Najednou bylo ticho. Tma a ticho. Jenom někde od stropu jeskyně se ozval vylekaný výkřik krkavce a odrážel se ozvěnou od stěn.

//Sviští hůrky (přenos Osudem)

Mohl by mlít a mlít, dokud by mu tlama nevypadla z pantů a stejně by to nejspíš k ničemu nevedlo. Jenže jeho mozkové závity už byly zaseknuté na tomto řešení, které nebylo žádným řešením a nedokázal ani tváří v tvář smrti vymyslet nic jiného. Snad alespoň nějaký význam to mělo. Zdálo se, že se kopule posunuje pomaleji a snad právě to dalo druhému vlku šanci si uvědomit, co jiného by mohli udělat. Stín by si asi obyčejně nenechal poroučet od takového podvraťáka, ale v tu chvíli ho ani nenapadlo se vzpírat, prostě jen zabořil tlapy do hlíny a začal po boku Stříbra hrabat ze všech sil, jen aby už byli venku. Kopali a hrabali, zatímco bublina se dál uzavírala, hlína lítala na všechny strany, ale brzy už bylo jasné, že to stihnou. Stín protlačil své hubené tělo nahrubo vykutaným tunelem celkem bez problémů, ani hlína, která mu ulpívala snad na každém centimetru kožichu, ho moc netrápila. Byl zvyklý.
Příšery cosi ječely, pištěly, zíraly na sebe nebo rozhazovaly chapadly. Netušil, jestli je to oslava, že přežili, nebo jen příprava na to, aby je mohly znovu polapit a vymyslet jim nějakou jinou hloupou hru o život a bylo mu to zcela a naprosto jedno. Nemínil se s těmi tvory už bavit, ani se zabývat zkroucenými kořeny, které se rozpínaly nad nimi. Měl tohohle místa přeplněného odpornými kočkami a ještě odpornějšími příšerami plné zuby. Už příhodně zapomněl, že to byl právě on, kdo se do díry pustil doslova po hlavě. "Nevím jak ty, ale já mizím," sykl koutkem tlamy na Stříbra - ani známka vděčnosti, ba ani slůvko poděkování za to, že svým nápadem zachránil oba jejich životy. Na to Stín zkrátka bohužel nehrál. Rozběhl se městem zpátky tam, odkud přišli.

Kopule se stahovala blíž a blíž. Stěny se pomalu, pomaličku přibližovaly a Stín jim ustupoval, až se chtě nechtě musel začít dotýkat Stříbra. Užij si blechy, fifleno, pomyslel si, aby trochu zmírnil ten nepříjemný pocit z toho, jak blízko musí být někomu dalšímu. Bylo jasné, že jeho taktika nefunguje. Stříbrňák to zkusil také, ale nezdálo se, že by se něco změnilo. Proč? V hlavě mu tepalo a měl dojem, že to duté dunění musí být slyšet na míle daleko. Neměl žádný jiný nápad a chtě nechtě se začínal bát. Smrt ho neděsila, ale už věděl, že smrt nemusí být tím jediným... a to místo mimo život a smrt, to ho děsilo víc než cokoliv. Ten příšerný zážitek, ze kterého si pamatoval jen málo, ale který ho příšerně poznamenal. "Moment! Tak to přece na chvíli zastavte!" obořil se na příšery, jejichž chapadla slyšel posunovat se všude kolem. "Nebo nám dejte aspoň nápovědu! Tohle vám přijde spravedlivé?" zavrčel, ignorujíc fakt, že to oni tady byli vetřelci a měli by asi být rádi aspoň za to, že dostali šanci. Horečně se snažil přemýšlet. Kopule nešla rozbít, zdálo se, že slova ji nezajímají. Obrazy se dál míhaly, útočily na jeho mozek, ale nijak mu nepomáhaly záhadu rozluštit. Musel znovu posunout tlapy, přitisknout se ke Stříbrňákovi ještě blíž. Zaskřípal zuby. Bylo to nepříjemné. Doufal, že pro toho druhého je to ještě horší... ale pomalu ho to přestávalo trápit, protože věci začínaly být horší a horší. "Počkejte, moment, počkejte," blábolil, jak znovu stál tváří v tvář hrozbě toho, že nezemře úplně. Nic ho nenapadalo. Znovu se obrátil k přízrakům na zdi, které byly blíž, než kdy předtím. "Mrzí mě, že jsem byl špatný bratr... a kamarád a spojenec," plácal rychle v naději, že to snad tentokrát něco změní. Jenže možná by to musel upřímněji cítit, aby jeho slova měla nějaký efekt.