Gallirea - Příspěvky uživatele

Netrvalo moc dlouho, než se Tasa probudila. Naštěstí? Aspoň neměl moc času vymýšlet nějaké hlouposti. Nedokázal ale odhadnout, jaká bude její reakce, až zjistí, co se to s ní stalo. Předpokládal, že to neudělala schválně a už věděl, jak hystericky na cokoliv, co se týká magie, dokáže reagovat. Aspoň mi v téhle velikosti nemůže urvat uši, stačil si ještě pomyslet, než mini Tasa konečně promluvila. Měla tenčí hlásek než obvykle. Bylo to divné. "Jasně," zabručel a tlapou postrkoval po zemi slupku z bukvice, která tu musela ležet už od loňska. "Přece jsem to slíbil, ne?" prohlásil, jako by snad byl někdo, kdo měl ve zvyku sliby ctít a jako by to celé nebyla jenom lež, kterou se jí pokoušel oblbnout. Že se to změnilo na pravdu bylo dílem pouhé náhody.
Nejdřív si myslel, že si Tasa snad ani nevšimne, že je něco špatně. Takové štěstí ho ale jen tak nepotká. Netrvalo dlouho a trochu se rozkoukala. "Nejsem, jsem normální. Ty jsi mrňavá," objasnil, neboť nemělo smysl to zatajovat. "A ne, nevím, jak se to stalo," ujistil ji už předem. Jeho vina to nebyla.

//Mahtaë jih

Tasa se kroutila a vrtěla, takže měl Stín co dělat, aby ji udržel a nevypadla mu přímo do řeky. Vypadalo to, že do lesa dorazí právě tak včas, aby nezůstal s vlčetem, které nepochybně nebude v nejlepší náladě, někde na cestách uprostřed ničeho. Naštěstí se Tasa cestou neproměnila zpět do původní velikosti, to taky mohlo věci dost zkomplikovat - Stín ale doufal, že jakmile se octnou pod statnými buky, už by se proměnit mohla. Jenže ať ji zasáhlo jakékoliv kouzlo, takhle příhodně nefungovalo. Vlčice zůstávala malá, i když vkročili pod stromy.
"Tyvole, ty žiješ?" projela mu náhle hlavou myšlenka, která vůbec nebyla jeho. Škubl sebou, div, že Tasu nepustil. Rychle ten hlas přiřadil k Stříbru, tomu tupounovi, který s ním byl v podzemí. Takže už se odtamtud také dostal. Stín ale nechápal, proč ho tak udivovalo, že je naživu. Proč by neměl být? Nechal to plavat. Kdoví, jakou bramboračku měl ten náfuka v hlavě a co si myslel, že viděl nebo neviděl.
Než by se za Stříbrňákem vydával, namířil si to raději hlouběji do lesa. Zauvažoval, jestli jít k úkrytu, ale říkal si, že je moc velká pravděpodobnost tam na někoho narazit. Snad bude lepší Tasy podivný stav prozatím vyloženě nepředvádět, aspoň dokud to nezačne vypadat, že by měl být trvalý. Pak by ji asi musel hodit na krk někomu jinému. Prozatím se však usadil pod jeden z velkých dubů a položil vlče do trávy. Bezvýrazně na ni hleděl a zamyšleně pocukával špičkou ocasu. Tohle byla rozhodně jedna z těch divnějších situací, do kterých se dostal.

//Lesík topolů přes Rozkvetlé louky

Prošli lesem a teď mířili přes louku, která Stína řezala do očí přehršlí barev a tvarů nejrůznější květeny. Zkrátka příšerné místo. Brzy ale už zaslechl šum řeky vpředu a věděl, že odtamtud už je to vážně jen kousek. Což bylo dobře, protože Tasa se začínala vrtět a bručet, což naznačovalo, že se brzy probudí a potom se mohlo dít kdoví co. Rozhodně bude lepší to řešit na území smečky, kde by je čistě teoreticky neměl nikdo otravovat. Aspoň byla pořád naživu, čemuž se Stín divil, ale ne zase tak moc. Že má Smrtihlavka tuhý kořínek, to věděl už dávno.
Po očku chvílemi sledoval Spára, který se pořád držel poblíž. Brzy se ale začal ošívat a rozhlížet po něčem jiném, protože za zády slyšel bzučení nějakého otravného hmyzu. Kdoví, co za havěť lítá na ty kytky. Řeka už byla naštěstí před nimi. Chytl Tasu pevněji a pustil se do proudu. Ještě, aby mu tam tak spadla... byla by to dost okatá karma za to, že takhle jednou vykoupali Šišlu. Takže ji radši držel pořádně, když se brodil na druhou stranu. A pak už stačilo jen zalézt mezi stromy lesa. Byli doma.

//Buk

//Severní Galtavar přes Armanské hory

Krajina kolem se zvolna měnila, ale Stín se nerozhlížel kolem víc, než bylo nutné. Snažil se využít co nejvíc toho, že se Tasa nevrtí a nestěžuje si, což mohlo nastat každou chvíli. Kdoví, kdy se probudí a kdoví, kdy také kouzlo vyprší. Jestli vůbec někdy? Bude muset Tasa znovu vyrůst? Jen to ne, zhrozil se. Možná se o Tasu staral víc, než o kohokoliv jiného, ale to mělo své jasně dané hranice. Výchova vlčat k tomu rozhodně nepatřila. Kdyby takhle měla Tasa zůstat moc dlouho, asi by ji musel hodit někomu na krk. Třeba její sestře, ta by měla dělat něco takového, ne?
Pachtil se po kopcích a horách, snažil se brát to co nejpřímější cestou k jihu, ale terén tu tedy moc příznivý nebyl. S tím ale nic moc nadělat nemohl. Spár kroužil nízko nad zemí, držel se poblíž, ale nic neříkal. Cesta ubíhala v zasmušilém tichu a šedému vlku tu nijak nevadilo. Aspoň byla menší šance, že se Tasa probere předčasně. Stín se divil, že vydrží spát, když ji jeho zuby tahají za kůži a ona sama se pohupuje sem tam. Asi je na tom vážně bídně. Kopce se začaly narovnávat a jakmile se octl zase mezi stromy, natáhl dlouhé nohy a přidal do kroku. Už se blížili.

//Mahtaë jih přes Rozkvetlé louky

//Jedlový pás

Kráčel přes les s malou Tasou v tlamě a snažil se příliš nepřemýšlet nad tím, jak nesmírně absurdní to celé je. Vlčata měl ve zvyku děsit a trápit, ne se o ně starat. Jenže tohle nebylo nějaké vlče. Tohle byla Tasa - sice byla mrňavá, ale pořád to byla ona. Jak to bylo možné? Buď za to mohla Smrt... jenže to nedávalo smysl. Ta by jim všechno chtěla ještě víc zkomplikovat, ne mu umožnit, aby Tasu docela jednoduše odnesl do stínu buků. Tak za to možná mohl Život? Ale ten asi neměl nejmenší důvod, proč pomáhat zrovna jim dvěma. Leda by se jim tím snažil něco dokázat, nějakou ujetou hipísáckou životní lekci, jak měl ve zvyku. To byl tedy vedle. Stín mínil situace využít, ale žádné poučení si z ní brát nechtěl, už jen z principu. Pak ho napadala ještě třetí možnost, a to sice že si Tasa ten svůj návrat do vlčecích let v hlavě udělala tak skutečný, až se stal skutečně skutečným. S magií, která tu sídlila, bylo možné všechno. Lehce si povzdechl a raději pokračoval přes pláň směrem k horám. S trochou štěstí vážně Tasu donese do Buku, než se probudí.

//Lesík topolů přes Armanské hory

Nevěděl, co by jí měl odpovědět na stížnost, že se jí to nelíbí. Komu by se to taky líbilo? On dobře věděl, že se jí to nelíbí, ale jaksi neměl, co by s tím udělal. Než by jí tohle vysvětloval, rozhodl se to přejít mlčením. Pak učinil další rozhodnutí, a to sice že Tasu přiměje ke spánku naprosto průhlednou lží. Naštěstí měl pravdu, vlčice byla natolik mimo, že jeho lest průzračnější než horský vzduch neprokoukla a uložila se ke spánku. Mohl jen doufat, že až se prospí, bude na tom o něco líp aspoň mentálně... Nebo se taky už nikdy neprobudí, ozvala se ta dominantnější část jeho mysli. Stín tiše zavrčel, jako by tím chtěl myšlenku zahnat na útěk. Věděl, že ta šance tu je a že není ani zdaleka malá, ale bylo nepříjemné na to myslet... a bylo mu i nepříjemné, že mu to je nepříjemné. Jenže takhle už to zkrátka bylo. Na Tase mu záleželo, tak prosté a zároveň tak složité...
Lehce sebou škubl, aby se vytrhl ze zamyšlení. Hleděl už notnou chvíli kamsi do prázdna. Ohlédl se, aby zkontroloval, že Tasa ještě dýchá, ale samotný málem dech ztratil. Přímo před očima se mu vlčice smrskávala a zmenšovala, až z ní bylo malé vlčátko. "Co to k čertu-" Byla malá, docela mrňavá. Že se do vlčecích časů vrací mentálně už si tak nějak zvykl, i když ho to nikdy nepřestalo iritovat, tohle však bylo na zcela jiné úrovni. Sice měl ve zvyku ničemu se nedivit, ale tohle ho celkem dostalo. Stočil zrak ke zřícenině. Co bylo tohle za trik? Nějaká proklatá magie. Zamračil se, tohle mu ještě tak scházelo.
Jenže byla tak proklatá...? Stín hleděl na malou Tasu vedle sebe a jakmile trochu vstřebal, co se to vlastně stalo, uvědomil si, že mu to hraje do karet. Teď mohli vypadnout. Sám už chtěl zmizet ze stínu zříceniny a Tasa chtěla domů. Suše se uchechtl, když si uvědomil, že se lež, kterou jí řekl jen proto, aby ji donutil jít spát, může klidně stát skutečností. Neuměl moc s vlčaty zacházet, ale jak těžké to mohlo být? Čapnul neobratně scvrklou vlčici za volnou kůži za krkem a namířil si to k jihu. Doufal, že ji jeho zuby neštíply tak silně, aby se vzbudila. I když kdoví, jestli by vůbec někdo zvládl prospat ten pocit nesení a houpání. Co si počne s vlčetem a jestli Tasa ještě někdy znovu vyroste, to mohl řešit, až to bude aktuální.

//Severní Galtavar

Nešel na to asi zrovna nejlíp. Zapomínal, že se Tasa zase octla v tom svém vlčecím stadiu, ale i kdyby na to myslel, asi by to moc nepomohlo, protože s vlčaty neuměl jednat o nic líp, než s kýmkoliv jiným. Její kňourání a nářky mu vadily - částečně proto, že mu fňukání vždycky lezlo na nervy, ale taky v tom byl ještě jiný pocit, který nedokázal hned úplně identifikovat. Až po drahné chvíli mu došlo, že mu je vlčice asi líto. Nejspíš stejně umře, bleskla mu hlavou krutá myšlenka. Otřásl se, stejně jako se třásla ona. Byla jí zima? Možná měla horečku? A bylo by tedy lepší ji chladit nebo zahřívat...? Frustrovaně zamručel a natiskl se svým kožichem k jejímu. Jestli měla vážně umřít... pak ji v tom nechtěl nechat samotnou. Ji ne.
Zdálo se, že se zasekla na té jedné jediné věci. Domů, domů - a jak by to asi měl udělat, to už mu říct nechtěla. Věděl, že nemůže, ale tím to celé nebylo méně frustrující. Ve skutečnosti se ani nezlobil na Tasu. Celá tahle situace byla zkrátka přesně tak něco na jeho nervy. Cítil, jak se mu do zátylku ještě navíc zabodává Spárův pohled, ale že by ten opeřenec krákl nějakou radu, to ho taky ani nenapadlo. Zase aby všechno dělal sám. Pak se mu ale rozsvítilo. "Tak jo. Já ti řeknu, jak to uděláme," nadhodil v naději, že se Tasa chytne, protože bude dostatečně mimo. "Udělám ti to snadný. Ty se tím vůbec nebudeš zabývat. Zavřeš oči a půjdeš spát. A až se vzbudíš, tak budem doma. Zařídím to." Byla to ta nejhloupější a nejprůhlednější lež, ale jestli mu jeho nepříliš funkční instinkt něco našeptával, pak jen, že by měl udělat všechno pro to, aby Tasa zůstala v klidu a šetřila silami. I když mu zároveň taky tvrdil, že když usne, už se možná nikdy nevzbudí. Jenže pak by stejně asi neměla šanci, tak jako tak. Asi bylo lepší umřít ve spánku, odevzdat sedobrovolně temnotě a prostě z ní už nevyjít... Ale to se nestane, protože Tasa neumře.

Pokoušel se Tase očistit aspoň oči, když už nic. Zkoumal přitom pohledem ránu, která se rozevírala a zdálo se, že vede vážně hluboko. Nedivil by se, kdyby tohle zranění Tasu zabilo. Nehodlal si to ale připustit. Radši dál vymýšlel, co dalšího by mohl dělat, jak by tohle všechno mohl napravit, jenže v tomhle žádné zkušenosti neměl. Nikdy se o něj nikdo nestaral a on se zase nestaral o nikoho. Když se mu něco stalo, většinou jen čekal, jestli umře nebo přežije a podobný postup volil i teď pro Tasu, protože mu zkrátka byl nejbližší a nejlépe známý.
Nic neříkal, když mu poděkovala a ani když najednou začala zvracet. Samozřejmě to byl celkem hnus, ale on byl na hnus zvyklý, tudíž mu to s žaludkem nijak nepohlo. Moc se mu ale nelíbilo, co to mohlo znamenat. Zhoršovalo se to? Tasa rozhodně vypadala na pokraji sil. "To teď nejde," oznámil, když se rozhodla, že chce jít domů. Na jih byla dlouhá, dlouhá cesta a jen na ni pomyslel, cítil naprostou bezmoc. Ne, to by nešlo. Tak daleko by Tasu na zádech neodtáhl a nevypadalo to, že ona v nejbližší chvíli někam půjde. "Nemůžeš se hýbat," vysvětlil jí zcela zřejmou věc a na chvíli se zvedl, aby tlapou nahrábl na louži zvratků aspoň trochu hlíny a jehličí. Možná se mu z toho nedělalo zle, ale nemuseli zase ležet skoro přímo v tom. Pak se vrátil na své místo vedle vlčice. "Musíme zůstat tady, než zvládneš aspoň trochu jít. Musíš si odpočinout. A pak tě vezmu domů." To mu znělo jako plán. Dobrý plán. Teď ještě dopracovat se do toho bodu...
Koutkem oka zahlédl pohyb a otočil se po něm. Na větvi nad nimi seděl krkavec, ale blíž nepřiletěl. Stín mu lehce kývl hlavou a Spár kývl zpátky. Takže už si našel cestu zpět za ním. Nezdálo se ale, že by mu chtěl nebo mohl poradit.

Na příšery už nemyslel. Navíc mu došlo, že tohle Tase sotva mohla udělat nějaká chapadla. Vypadalo to spíš jako stopy po tesácích. A co ty podivné plameny, které vzplály, jakmile Tasy krev dopadla na zem? Smrt...? Mohla jí to udělat ona? Kdo jiný. Nikdo jiný tu není. Jenže to taky nebylo úplně podstatné. Vypadalo to, že Tasa je na tom bídně a Stín věděl s mnohem větší jistotou než kdy dřív, že o ni nechce přijít. Byla to spojenkyně, parťačka... nebyl si jistý, jak ji nazývat, ale věděl, že patří do velmi malé skupiny bytostí, na kterých mu skutečně záleželo a že nechce, aby se tahle skupina ještě více zmenšovala. Co pro to ale mohl udělat?
Sedl si do jehličí vedle vlčice, která se opět nacházela ve svém vlčecím stavu. "Jo," zachrastil jeho hlas přiškrceně. Bubák. Ten tam tedy rozhodně byl. Nepamatoval si pořádně, co se ve zřícenině dělo s ním, byl u toho hodně mimo. Nevšiml si ani, co a jak se stalo Tase. Musela to mít na svědomí Smrt, nic jiného nedávalo smysl. Mračil se a přemýšlel, ale to už se Tasa ozvala znovu se stížností na bolest. "Já vím," řekl suše, protože to bylo dosti... očividné. Co ale mohl udělat? Lehl si vedle vlčice a znovu se zahleděl na tu ránu. V hlavě měl vymetýno, ale pak se objevil aspoň jeden nápad. Krev Tase tekla do očí a zdálo se, že ona sama nezmůže nic s tím, aby se jí zbavila. Neměl žádná slova útěchy, neuměl je používat, ale naklonil se a začal Tase olizováním čistit z očí ten sajrajt, krev smíchanou se slzami, aby aspoň něco kolem sebe viděla. Musí přece vidět, ne? Nemůže tady sakra ležet poslepu. Nepočínal si zrovna jemně nebo citlivě, na to prostě nebyl dost uvědomělý, ale dával si aspoň pozor, aby se jí nerýpal přímo v ranách. Cítil v tlamě pachuť její krve a slz, ale nebyl žádná citlivka, aby ho to rozhodilo.

//Zřícenina

Vyletěl ze Zříceniny hlava nehlava, na prahu se přerazil a převalil se do jehličí, až se všechny ty větve a nepořádek, co si do kožichu předtím namotal, rozletěly do všech stran. Chapadla byla přímo za ním a tohle zakopnutí... to ho bude jistojistě stát život! Jakmile dopadl do jehličí, cítil, jak se kolem něj stahují. Táhle zakvílel, jako vlče, které někdo tahá za ocas - byl to rozhodně dost ubohý zvuk, za který by se styděl, kdyby to ovšem už nebylo jedno, protože v příští vteřině bude mrtvý. Jenže... nebyl. Ležel v jehličí, hlavu přitisknutou k zemi, tlapy složené přes čumák, klepal se jako ratlík a čekal na ránu, která nepřišla. Zmateně otevřel jedno oko. Chapadla nikde nebyla. Otevřel i to druhé. Pořád nic. Opatrně se posadil, osahal si vlastní tělo, ale nic nenaznačovalo tomu, že by byl mrtvý. Nic se mu nestalo? Ale-
Pohled mu padl na cosi v jehličí opodál. Válela se tam jakási šedá chlupatá hrouda, ovšem když vánek foukl správným směrem, vznášel se z toho známý pach Tasy. A krve. Ucítil, jak se mu uvnitř chladné duše cosi pohnulo. Otřáslo se. Dostali ji. "Ne." Měli dostat jeho. Měli dostat jeho! Doklopýtal k bezvládnému tělu šedé vlčice a cítil přitom hrůzu, jakou tváří v tvář smrti ostatních nikdy necítil. Vždycky to bylo něco, co ho nechávalo chladným. Vlci umírali, to se prostě stávalo. Občas to bylo i docela vtipné. Tohle však nebylo. Ani v nejmenším.
"Taso," oslovil ji zpříma, jako by ji tím mohl navrátit k životu... ale když se k ní naklonil, zjistil, že není mrtvá. Dýchala. Z hnusné rány na hlavě jí vytékala krev. Kdykoliv dopadla na zem, zasvitl záblesk ohně, což Stín moc nechápal a proto to přešel. Vypadalo to zle. "Žiješ," zachraplal, ale netušil, co by mohl udělat. Nebyl zvyklý pomáhat. Jen ubližovat. Ohlédl se přes rameno na obě strany, ale příšery už asi měly, co chtěly. A teď... přežije to Tasa vůbec? Nebyl zvyklý se strachovat o kohokoliv jiného, než o sebe - ne od té doby, co se přestal potkávat se sestrou. Teď si na ten pocit vzpomněl. Bylo to... divné. Nepříjemné. Ale taky se s tím nedalo nic dělat. Sedl si vedle ní na zem a mlčel. Nevěděl, co by měl říct.

//Jedlový pás

Hnal se do skrytu jeskyně, která ve skutečnosti nebyla žádnou jeskyní, tak rychle, že si div nesrazil vaz. Nebo nezlámal nohy na nerovném povrchu rozlámaného kamene. Jediná myšlenka v jeho hlavě byla ta, že se musí skrýt někam, kam se na něj chapadla nedostanou. Tasa měla pravdu. Tady byla podlaha kamenná a pořádně bytelná. Příšery by se musely pořádně snažit, aby je dostaly. V pozadí mysli se mu usadil obrázek toho, jak tvrdý kámen náhle praská a chapadla příšer vyrazí skrze něj přímo po něm, ovšem snažil se ho zbavit. Lepší místo k úkrytu prostě už nenajdou. Tasa-
„Taso?“ uvědomil si náhle, že se musel prohnat přímo kolem vlčice a nechat ji za zády. Prudce zabrzdil, až chvíli jel smykem po hladkém mramorovém povrchu. Drápy nepříjemně zaskřípěly. „Taso?“ Ohlédl se, ale nikde ji neviděl. Co víc, nějak se nemohl vyznat v tom, odkud vlastně přišel. Byl by přísahal, že prošel mezi dvěma vysokými kamennými sloupy, ale nemohl je pohledem najít. Všechno se mu náhle zamotalo. Měl pochodeň planoucí zeleným ohněm po pravé, nebo po levé tlapě, když přicházel? A… proč že vlastně v jeskyni jsou planoucí ohně? Konečně mu do mozku pronikl závan reality, zdravého rozumu, alespoň tak zdravého, o jakém se u Stína dalo hovořit. Uvědomil si, kam to vběhl. Už bylo ale pozdě.
„Ty!“ ozvalo se zahřímání paní místní zříceniny. Z toho hlasu mu vstávala srst na hřbetě, nutil ho sklánět hlavu v respektu, snad i úctě, kterou v něm nedokázala vyvolat žádná jiná bytost na tomto světě. „Smrti-“ promluvil, avšak uťala ho: „Ty! Neříkala jsem ti, ať se sem vrátíš, až budeš pořádný vlk? Takhle si představuješ pořádného vlka? Já ne,“ mrskla Smrt svým dlouhým ocasem a elegantním skokem se octla na metr od Stína, její drápy jen klaply o podlahu. „Já si takhle představuji rozklepaného, vyplašeného vořecha.“ Stín nasucho polkl. Bohyně byla příšerná a krásná a děsila ho ještě víc, než chapadla, která se mu stále kroutila v mysli. Věděl ale, že nejhorší, co ho čeká, pokud ho dostanou příšery, je smrt. Zato černá vlčice, jejíž neonově zelené zraky ho propalovaly, mu mohla přichystat ještě mnohem, mnohem horší osud. „Jsem pořádný vlk,“ prohlásil. Smrt se rozchechtala, až se její hlas odrážel ozvěnou od stěn a nesl se všemi spletitými chodbami zříceniny. „Hahahaaa! Chlapečku, takhle dlouho mně už nikdo nepobavil! Vždyť jsi byl tak úplně mimo, že sis ani neuvědomil, kam to vlastně lezeš! Ty nejsi žádný pořádný vlk. Jsi absolutní ubožák, jeden z těch nejubožejších. Měla bych tě rozmáznout jako červa-“ „Ne, počkej,“ vybreptl Stín a odvrátil tvář, protože Smrt vyrazila proti němu. Tohle byl konec. Teď zemře.
Její tesáky cvakly jen kousek od jeho tváře. Srdce mu bilo silněji, než si kdy myslel, že je vůbec možné. Ale bilo. Nezabila ho. „Měla bych tě rozmáznout, ale neudělám to, protože by to byla milosrdnost,“ odfrkla si Smrt a narovnala se. Pomalu od vlka zase odstoupila, pohybovala se s elegancí velké kočky, která právě líně přemýšlí, jak si nejlépe pohrát se svou kořistí. „A já na milosrdnost příliš nejsem, jak víš.“ Obešla jej, zdánlivě si ho na chvíli přestala všímat, než do něj nesmlouvavě zabodla svůj ostrý pohled, který cítil až v žaludku. „Takže? Co bych s tebou měla udělat, Stíne? Proč jsi sem přišel narušovat můj klid? Když už jsi tady, doufám, že máš k tomu dobrý důvod. Hodně, hodně dobrý důvod.“ Věděl, že dobrý důvod nemá. Věděl i to, že ona to ví také. Oba věděli, že sem vběhl jen proto, že byl příliš vyděšený, než aby přemýšlel. Vyděšený byl i teď. Třásl se jako osika a měl pocit, že každou chvíli omdlí. Měla pravdu. Nebyl žádný pořádný vlk. Ale musel něco říct, protože to byl jediný způsob, jak zachránit svou kůži. „Přišel jsem… abych se mohl stát silnějším. Abys mi pomohla s magiemi. Prosím. Nastřádal jsem nějaké drahé kamení, můžeš si ho všechno na oplátku vzít.“ „Chceš magie, aby ses stal pořádným vlkem, jakého tu budu moct přivítat se špetkou úcty?“ blýskla po něm Smrt pohledem, který byl na okamžik téměř chápavý. Stín přikývl a ona se znovu rozchechtala. „Ale to se nikdy nestane! A víš proč? Protože by sis mohl nahrabat magií tolik, až by ti kouzla kapala z kožichu a rozežrala ti mozek k absolutnímu šílenství, ale pořád budeš. Jenom. Ubohý. Červ.“ Jakto, že byla najednou zase tak blízko? Její vyceněné tesáky se téměř dotýkaly jeho čenichu.
„A teď bys měl utíkat,“ šeptla. „Protože zatímco jsme si tady tak hezky povídali, oni tě našli.“ Stín vytřeštil oči Smrti přes rameno a spatřil, jak se chapadla valí z chodby za ní. Veškeré známky zdravého rozumu ho opustily. Rozběhl se pryč, tlapy mu na mramoru jen podkluzovaly. Vpálil do první chodby, kterou viděl, prchal jako zajíc v naprosté hrůze. Slyšel hnusné zvuky, jak se chapadla blížila, ale neodvažoval se ohlížet. V uších mu také zazníval řezavý chechot Smrti. Nedokázal ale vnímat nic, než příšernou hrůzu. Konečně spatřil dva sloupy, mezi kterými vešel dovnitř. Několika mocnými skoky překonal poslední metry, zaškobrtl o polámané kamení u vchodu a vyletěl ze zříceniny krkolomným kotoulem na lesní půdu.

//Jedlový pás

Dost se mu ulevilo, když Tasa projevila trochu snahy pohybovat se potichu a ne svým obvyklým způsobem, který zněl, jako by se hnalo stádo muflonů. Šlo jí to docela dobře, snad ještě líp, než Stínovi, který měl sice s plížením a slíděním celoživotní zkušenosti, ale nějaká ta zbloudilá větvička mu pod tlapou přece jen čas od času praskla. Pokaždé přitom málem vyletěl z kůže. Každý ten nenápadný křupanec mohl být rozsudkem smrti. Nevěděl, jak dlouho tohle dokáže snést. Tlapy se pod ním chvěly, dělalo se mu zle a slabo ze všech těch nervů, ale nemohl to projevit, protože přesně na to příšery čekaly. Na projevy slabosti a zranitelnosti. Jenže ať se snažil, jak chtěl, nemohl je prostě úplně potlačit.
Tasa naštěstí zpozorovala místo, kam by se mohli skrýt. Zříceninu Stín už navštívil, ale v tuhle chvíli se mu setkání se Smrtí úplně vykouřilo z hlavy. Dokázal myslet jenom na jedinou věc, a to sice jak se dostat z dosahu všetečných chapadel, která se mohla zákeřně skrývat přímo pod lesní půdou. Místo, kde zem byla tvrdá, mramorová a nepropustná, se zdálo být zcela ideální. Navíc se tam ještě může skrýt mezi stěny. Že je to příbytek bohyně, která ho stejnou měrou děsila i fascinovala, v tu chvíli bylo zcela podružné. "Ano, ano, to vypadá dobře," zašeptal a hned si to tam namířil, div si nezlámal nohy.

//Zřícenina

Brzy šedý vlk vypadal jako ještě větší vandrák, než obvykle. Větvičky mu z kožichu trčely do všech možných směrů a kožich měl obalený hlínou, ovšem s křovím by si ho asi jen tak někdo nespletl. Leda by snad byl napůl slepý. Stín se naštěstí neviděl, takže si mohl alespoň představovat, že vypadá jako pohyblivá křovina a ne jen jako neobyčejně špinavý vlk, kterého někdo protáhl houštinou. "Neuvidíš je přicházet," pronesl šeptem svou temnou předtuchu a otřásl se. "Mohou se pohybovat pod zemí. Mohou-" Vytřeštil oči, jak mu do hlavy dolezlo to strašné uvědomění: "Mohou být přímo pod námi právě teď!" Bylo to prostě beznadějné. Nebylo v tom případě moudřejší zůstat stát? Otřesy z jejich chůze by mohly monstra přivábit.
Ale Tasa už valila lesem pryč. Stín ji následoval se staženým ocasem jako zpráskaný pes, břichem skoro škrtal o zem, jak byl přikrčený a proplétal se co nejblíže stromům, protože si stále připadal alespoň trochu chráněný, pokud byl blízko něčeho pevného. "Tiše," sykl na Tasu, která dělala strašný randál. Tedy, tak hrozné to nebylo, ale Stínovi to znělo, jako by se plížil za stádem slonů, které ještě ke všemu vyřvává "tady jsme, pojďte nás roztrhnout vejpůl!" Naštěstí ho vlčice poslechla a přestala dupat. Ale vedla je na otevřené prostranství. Tam nás dostanou tak snadno... Pokračoval však za ní, protože ji nechtěl nechat o samotě a ani on nechtěl zůstat sám.

Za normálních okolností by asi nic podobného z tlamy nevypustil, nebyl by ochotný dobrovolně přiznat, že možná v rámci vlastních možností opětuje některé z citů, které k němu cítila Tasa. Teď ale tváří v tvář smrti, která se zdála být velice pravděpodobná, měl pocit, že by to říct měl. Čas pozastavovat se nad tím však příliš nebyl. Nebylo bezpečné tu zůstávat a prodlévat na místě.
Tasa ale dostala nápad. Prý by měl zmizet. Nejdřív mu nebylo jasné, jak to vůbec myslí, ale ona to rychle objasnila. Podle ní se mohli zamaskovat a tím příšery oklamat. "Myslíš, že je to oklame?" šeptal stále na hranici slyšitelnosti. Bál se, že chapadlatí tvorové se jen tak snadno nevzdají a že se nenechají tak jednoduše oblafnout jenom tím, že na sebe namotá větve a hlínu. Měl ale na výběr? Nenapadal ho upřímně žádný spásný plán. "Snad... pro ně alespoň bude těžší nás najít," usoudil nakonec a začal se po vzoru Tasy obalovat hlínou, větvičkami a vším, co jen našel. Tlapy se mu přitom třásly a házel přes rameno šílenými pohledy. Přišlo mu, že šustění hlíny a praskání klacíků, které způsobovali, je příšerně hlasité a musí na ně poutat pozornost z širého okolí. Každou chvíli se lekl, že zvuk, který vydala Tasa, ve skutečnosti pochází od příšery a pokaždé sebou hrozně trhl. "Je to strašně nahlas," kňournul. Sám sebou by opovrhoval, že se chová tak uboze, kdyby mu to ovšem v tu chvíli nebylo úplně fuk. "Co když... je to přivábí sem?"

Krčil se k zemi, roztřesený a vyděšený jako málokdy. Oči mu rejdily po okolí, ale čas od času se zastavily u Tasy. Přišlo mu, že se vlčice pořádně neschovává. Neuvědomovala si snad vážnost situace? Budou tu každou chvíli, budou tu každou chvíli... "Musíš se schovat," zašeptal znovu s naprostou naléhavostí, přičemž sám se tiskl ke stromu s takovou vehemencí, že kolem něj byl málem omotaný. Mělo ale vůbec cenu se skrývat? Tohle byla nejspíš jejich poslední hodinka. Ne. Můžeme utíkat. Můžeme se skrývat a utíkat navždy.
Možná si i Tasa nakonec uvědomila nevyhnutelnost jejich konce. Měla cosi na srdci. Natahoval uši, aby slyšel její šeptaná slova, ale když je vyřkla, netušil, co by si s nimi měl počít. Obzvlášť ne v tuto chvíli, kdy sotva držel na uzdě svou absolutní paniku. Cítil, jak ho chapadla rvou na kusy - chapadla příšer, která se po něm mohla sápat právě v tuto chvíli, i chapadla citů, kterým nikdy nerozuměl a které vždy odmítal. Nejdřív proto mlčel. Ráda. Ráda. Mám- Nevím, jak- "Slyším," hlesl podobně zoufale jako ona. "Já-" Tlak v jeho hlavě rostl, jako by mu měla explodovat. Co měl odpovědět? Všechno uvnitř něj řvalo, aby utekl. Před monstry, před Tasou. Ale nemohl jí utéct, ne když hrozilo takové nebezpečí. Měl-li tu zemřít... doopravdy zemřít... pak chtěl, aby Tasa přežila. A možná právě v tom byla ta odpověď. "Možná... cítím," vypáčil ze sebe a vzápětí sebou silně škubl, když zaslechl za zády prasknutí větvičky. Ohlédl se tam, ale nespatřil nic. Už zase mělce lapal po dechu. Jak dlouho mohl vydržet tenhle strach? Tlapy se pod ním třásly. "Musíme přežít," hlesl sotva slyšitelně a tiskl se ke stromu tak silně, až to bolelo. "Nesmí nás najít."