Příspěvky uživatele

< návrat zpět

529

Tasa souhlasila. Rozuměla všemu? To netušil a ani tušit nemohl. Domníval se však, že ano. Už dávno věděl, že třeba není úplně tím nejostřejším drápem, ovšem nepovažoval ji ani za zcela tupou. V tuhle chvíli mu její schválení naprosto dostačovalo. Potřeboval si jen být jistý, že jsou oba na stejné stránce, nic víc snad ani nutné nebylo. A když zjistil, že ano, že teď skutečně plánují držet spolu, tahat za jeden provaz a společně provést tenhle ambiciózní kousek, zjistil, že se mu docela ulevilo. Nebyl příliš zvyklý na to takhle se upínat k druhým, ale mít někoho na své straně, to nebylo nepříjemné. Ba naopak.
Když už měli plán - nebo alespoň jeho zárodek, protože se shodli, že plánovat do detailů prostě nemá smysl - nastal čas přejít k akci. Dokud se Styx neobjeví, neměli zrovna mnoho možností, co udělat, ovšem přenést svůj pach na celý les, do toho se pustit mohli. "Ano, tím bychom měli začít. Myslím, že to pošle Styx dost jasnou zprávu," ušklíbl se spokojeně a vyskočil na nohy společně s Tasou. Už se chystal zamířit ven, že s tím zrovna začnou, ale Tasy otázka ho ještě na chvíli zarazila na místě. Přešlápl a nechal si ta slova pomalu protéct hlavou. Partneři ve zločinu. "Hm... řekl bych, že jsme," zabručel zamyšleně a po chvíli dodal rozhodněji: "Jo, jsme. Můžeme tomu říkat takhle. Prostě - teď držíme spolu." S tím konečně zamířil nahoru do večerního světla. Partneři ve zločinu. Kdo by na začátku tušil, že věci dojdou až sem?

//Buk

528

Tasa se zdála být rozervaná na dvě různé strany. Ne, že by byl šedivý zrovna empatické stvoření, ale tohle jí nezáviděl. Věděl moc dobře, jaké to je. Zažil to mnohokrát. Nyní ale bylo potřeba, aby se vlčice rozhodla... a právě k tomu spěla. Její slova se opakovala, jak se ve svém rozhodnutí jen utvrzovala. V duchu si Stín už mnul tlapy na to, jak všechno společně obrátí vzhůru nohama. Nedokázal nejspíš někde prostě jenom existovat, po čase musel začít do něčeho šťourat, začít potahovat za nitky, dokud se nerozpáře celý šev. To už zkrátka byla jeho nátura. "Přesně tak," pokýval souhlasně hlavou. "Možná jsme 'banda', ale jestli my ano, pak ona taky. Neměla by nám být nadřazená. A už vůbec nás nebrat jako slouhy." K zabíjení Novy se raději nevyjadřoval. Ne, že by se ji sám pokusil zavraždit, ale popravdě netušil, co se s ní stane, když jí odváděl poblíž sídla Smrti. To však Tasa rozhodně nepotřebovala vědět.
Po chvíli Smrtihlavka sklouzla k vyprávění příběhu z minulosti. Nebyl rozhodně tak příšerný, jako ty předešlé, co mu říkala. Leccos ale vysvětlovala a leccos mu také na tom příběhu připadalo povědomé. On byl taky otloukánek, odstrkovaný... Teď je to ale všechno jinak.Ušklíbl se. "Teď půjde po prkně Styx. A uvidí, že ti slabí možná nejsou až tak slabí." Protáhl si tlapy a upřel na Tasu stříbrné zraky: "To snad bude stačit. Nemá cenu cokoliv do detailů plánovat, nemůžeme tušit, jak to proběhne. Ale proběhne to. A potom z tohohle místa můžeme udělat, co budeme chtít." Co by to mělo být? To mu bylo docela jedno. Klidně i to útočiště, jaké chtěla Tasa. O to už mu příliš nešlo.

527

Čekal, jak se Tasa vyjádří. Jestli měli vymýšlet takovýhle plán, museli být oba na stejné stránce. Kdyby Tasa v rozhodující chvíli vycouvala, mohla z toho být taky pěkná katastrofa. Nechal ji přemýšlet, ale když konečně promluvila, zvedl k ní zrak. "Jo. Mohlo by to dopadnout vážně špatně, pro kohokoliv z nás," souhlasil. Dobrá. Vypadalo to, že se oba shodnou. Teď zbývalo to těžší. Plán. "Hm... to by mohlo být složité." Stín na plány nikdy zrovna moc nebyl, byl přesvědčený, že nefungují. Většinou věci řešil tak, jak přišly. Když se předem zaobíral tím, jak se co asi stane, co a jak pravděpodobně dopadne, podle jeho zkušeností se nakonec všechno stejně vyvíjelo úplně jiným směrem. "Ačkoliv, třeba ne. Když se rozhodneme vzepřít a ona neodejde, co jí potom zůstane? Už by neměla žádnou smečku. Jen tuhle díru a les, co se rozpadá, když trochu víc foukne vítr. Třeba... třeba nebude až takový problém ji vyštípat. Je silná, ale my jsme zase dva. Možná tři? Záleží, jestli by se k nám chtěla přidat i ta... Šmudla. Nova." Jenže i když Tasa tvrdila, že je ta vlčice členkou smečky, Stín ji nikde okolo neviděl. Bude lepší na ni nespoléhat.

526
//Díra

"Nebo," uznal. Bláznovství měly asi v rodině, ale Stín rozhodně nebyl ten, kdo by něco takového měl soudit. On sám nebyl zrovna dvakrát normální, do téhle cvokárny zapadal vskutku dokonale. Viděl ale, že Tasa má ohledně jeho nápadu jisté pochybnosti. To se konec konců dalo očekávat. Styx byla pořád její rodina, i když se chovala způsobem, který se její sestře nelíbil. Pokrčil rameny. "Možná? Sama jsi říkala, že se jí nebude líbit, když tu zůstaneme spolu. Že by někdo z nás mohl zmizet. Nevím jak ty, ale já nechci zmizet. A ani nechci, abys zmizela ty." Přemýšlel nad tím. Jeho samotného netrápilo, že se Styx tahá s magiči a vlastně mu byly docela fuk i ty ostatní věci, které dělala, pokud se přímo netýkaly jeho nebo Tasy. Celkově mu ta vlčice byla dost volná. Ale vyfouknout někomu celou smečku? Vystrkat někoho z teplého místečka, které si sám zařídil? Něco takového už dávno neprovedl a teď si na to brousil zuby. Navíc, jestli je pravda to, co Tasa říká, možná bude vážně bezpečnější, když tu Styx nebude. Nechtěl se od Smrtihlavky nechat oddělit. Teď už ne.
Zamířili k úkrytu. Vklouzl dovnitř jako první, bouřku nechal tam venku za zády. Díra v kořenech se okamžitě zaplnila smradem mokrého psa, ale jemu to nevadilo. Vmáčkl se až dozadu a plácl sebou na zem. Myšlenkami byl pořád u Styx, ale nechtěl rozvíjet další plány, dokud neměl jistotu, že je Tasa na jeho straně.

Pokud mohl Stín soudit, Tasa už opět dosáhla své plné velikosti. Už ani nevypadala tolik na pokraji smrti, i když se povážlivě komíhala sem a tam. To však nebylo tak zlé, když uvážil, co všechno se stalo. A co že se to vlastně stalo? Pořád mu to nebylo úplně jasné, ale už to asi jen tak nezjistí. Nějak se k tomu už nechtěl vracet.
Tasa mu připomněla, kam že se to její sestra vlastně vydala. "Hm. Rozhodně to zní, jako že má něco za lubem," usoudil, ale co, to netušil. Vypadalo to ale, že myšlenka na to, že by se Styx mohlo něco stát, Tasu přece jen děsila. "To nevím," opáčil po pravdě. "Záleží, co šla dělat. Každopádně si nemyslím, že je potřeba ji zrovna zabíjet," dodal, aby objasnil svou prvotní myšlenku s tím, že by se Styx mohli zkrátka zbavit. "Prostě bychom ji jen nenechali se sem vrátit. Zabrali bychom si les pro sebe a až by přišla zpět, už by tady neměla místo. I když upřímně nevím, jestli by se něco takového obešlo bez násilí," pokrčil rameny. Mohla z toho taky být pořádná bitka... nebo třeba ne. Netušil, co by se dělo.
Bouřka, která se přihnala zničehonic, je přerušila. Vichr se přihnal mezi stromy, ohýbal je, lámal větve a k uším jim doléhalo divoké hučení příboje dole pod srázem. Ten to nakonec nevydržel a kus z něj se ulomil, řítil se dolů do hrozivé nicoty. "Asi jo," souhlasil a vstal, aby si to namířil k místu, kde se skrýval úkryt. Nechtělo se mu zřítit ze srázu, když pro jednou zase mohl vymýšlet nějaký plán.

//Díra

Jeho pokus o projev náklonnosti byl prkenný až hrůza, ale přesto u Tasy vyvolal radostné kníknutí. Trochu sebou přitom škubnul, ale vlastně... necítil se nepříjemně. Bylo to jen dost podivné a nezvyklé. Možná by se to dokázal naučit, ale přesto se mu ulevilo, když se Tasa opět o kousek vzdálila. Takhle mu to přece jen bylo přirozenější.
Navíc teď nebyl nejlepší čas na to učit se, jak být normálním vlkem co se umí normálně chovat (ne, že by hrozilo, že se někým takovým vůbec někdy stane). Byla tu totiž otázka Styx, která mu teď vrtalal v hlavě, když už ji Tasa vytáhla na povrch. "Hmm..." Stínovi bylo celkem jedno, co Styx dělala s Novou nebo s Duncanem, jehož tvář si s obtížemi vybavil - ten tmavohnědý náfuka, co se tu kdysi ochomýtal, že? Její vliv na Tasu mu ale jedno nebyl. Ani to, že by ho o ni mohla připravit. Nebo že by se snad mohla pokusit o to, aby jeden nebo druhý z nich zmizel. Hlavně však cítil to staré dobré nutkání vzít si něco, co mu nepatří, připravit někoho druhého o to, co mu právem náleží. Mohli by Styx připravit o domov, když ne rovnou o život. "Co s tím. Kam, že to říkala, že jde?" uvědomil si náhle, že slova, co se ozvala z kaluže, mu projela jedním uchem tam a druhým ven. "Na tom nesejde. Třeba bychom mohli zařídit, aby se sem už nevrátila - protože bychom ji prostě nenechali."

Bylo divné to říct nahlas, dát těm pocitům, které se tak dlouho snažil zatlačit do tmavého kouta, nějaký tvar a moc. Svým způsobem to ale bylo také osvobozující. Když už to sám přiznal, nemohl to dál skrývat... a tím pádem ani nemusel, protože už by to nemělo smysl. Tasa, která, jak tak na ni koukal, už stačila dorůst zase přibližně do původní velikosti, se k němu připloužila a zůstala ležet na zemi, zatímco ocasem rozmetala listí a všechno ostatní, co se válelo na zemi. Jak by si měl počínat teď, tím si jistý nebyl. Ocasem nemáchal a ani se neusmíval, ale neuhnul jí, když se rozhodla, že ho olízne. Projel jím přitom dost zvláštní pocit, který neuměl pojmenovat. Zabrněly ho tlapy. Váhavě a neohrabaně se sklonil k Tase a ťuknul svým čenichem do toho jejího, jen krátce, jako by se bál, že od ní dostane elektrický šok. Něco takovýho dělali vlci, co na sebe rádi šmatali, ne?
Jenže téma Styx stále neodbytně viselo ve vzduchu. Možná to celé bylo vážnější, než Stín původně myslel. "Hm. Je fakt, že bych nečekal, že ji to zrovna nadchne," uznal. "Pro ni by určitě bylo lepší, kdybys ji dál poslouchala a lezla jí u nohou... Jasně, že se jí tohle nelíbí. Ale asi se s tím bude muset smířit - protože takhle teď věci prostě jsou," pokrčil rameny a ušklíbl se: "Mě jen tak někdo nechat zmizet nedokáže. Začíná mi ale připadat, že by možná bylo lepší, kdyby zmizela tvoje sestra." To byla docela odvážná myšlenka a reakce Tasy mohla být jakákoliv. Dál ji tedy zatím nerozváděl a jen na ni upíral stříbrné zraky, aby zjistil, co si o tom myslí.

Co chtěl? Dobrá otázka. Dřív toužil odhalit záhady zdejšího kraje, poznat Smrt, znát magie, možná i vládnout jejich krutou mocí. Nic z toho ale nebylo takové, jaké si to představoval. Teď neměl žádný cíl, žádný směr. Možná ho ve skutečnosti neměl nikdy. Jednu věc ale přesto chtěl a ačkoliv se ji dlouho zdráhal vyslovit nahlas, už bylo nejspíš na čase. Mohla to být také poslední šance, protože jinak by se Tasa mohla rozplynout v okolní mlze. "Chci, abychom zůstali pohromadě. Spolu." Útroby se mu svíraly, když to vyslovoval, ale kupodivu to zase tak moc nebolelo. Nekroutil se jako had s žaludečními vředy, jako kdykoliv dřív, kdy na podobné téma došla řeč. Možná byl konečně připravený skutečně přiznat i sám sobě, že Tasa je pro něj důležitá.
Jenže nejspíš nemohli vést jediný rozhovor, aby se do něj nepřimotalo téma Styx. Stín tu vlčici skoro neznal, v zásadě proti ní nic neměl, ale tím, jak se neustále vtírala k němu a Tase, i když tu vůbec nebyla, ho začínala pěkně rozčilovat. Její vliv na sestru byl skutečně silný. Jako kouzlo, co se nedá zlomit. V tomhle kouzlu ale nebylo skutečné magie ani za mák. "Proč by nás mělo zajímat, co si Styx myslí?" zamračil se. "Není to její věc. Můžeme dělat, co chceme."

Nepodal jí žádné jasné vysvětlení, jednoduše proto, že žádné neexistovalo. Prostě to tak bylo. Zkrátka jedna z těch věcí, které se nedají nijak změnit. Tasa to z něj ale dál nepáčila. Jen cosi nešťastně kníkla a to bylo celé. Tasy odpověď na jeho otázku byla podobná. Prostě to tak cítí. Zabořil drápy do měkkého lesního podloží. City. Byly tak složité. Zbytečně všechno komplikovaly. Jenže jak se jich zbavit, když už se jednou vynořily, když už se o nich jednou bavili? Nebyly něčím, co by se dalo jen tak snadno zahodit a být s tím hotov. Musel se jim postavit čelem... a právě k tomu to směřovalo.
Tasa, která teď už vypadala o něco větší, se k němu naklonila, prohlížela si jej... a pak to vyslovila. Buď a nebo. Snadná volba? Měla by být, ale Stín se jí div nezalknul. Měl to tušit a dávno to očekávat. Nemohl čekat, že věci budou napořád v téhle váhavé fázi na pomezí. Snad to ani skutečně neočekával, ale neustále podobné myšlenky odkládal a teď... teď co? Zdálo se mu, že mlčí hodiny, i když ve skutečnosti uplývaly jen vteřiny. 'Běž.' Ale kam bych měl jít? Bylo nebezpečné si k sobě někoho připoutat. Činilo ho to slabším, to věděl. Měl-li k sobě být ale upřímný, na to už bylo pozdě. Tasa už byla dávno jeho slabinou. Když o ni přijde, už nikdy nebude nikdo jako ona. V tu chvíli si uvědomil, že pokud si tentokrát prosadí svou, vážně o ni přijde. A že alespoň teď, když už ne nikdy jindy, by to nejspíš dělat neměl. "Nechci odejít," promluvil konečně. Co ale měl tedy dělat, tím už si tolik jistý nebyl. Překládal nejistě tlapy jednu přes druhou. Víc, než kdykoliv v posledních letech, teď připomínal Stína z doby, kdy ještě nebyl Stínem - naprosto zmatenou, ztracenou duši. "Ani nechci, abys šla ty."

Možná by si radši povídal o Styx. Ne, zpět. Určitě by si raději povídal o Styx, než aby musel podstupovat ten rozhovor, který se stával pro něj poněkud nepříjemným. A pro venkovního pozorovatele asi také dost divným, když uvážíme, že se Tasa nacházela v těle malého vlčátka. Stín sice věděl, že je ve skutečnosti dospělá, ale to jeho celkový nepříjemný dojem nijak nezmenšovalo. Nebylo mu nepříjemně proto, že takové věci musí probírat s vlčetem - jemu bylo nepříjemné o tom vůbec mluvit. Znamenalo to, že se musí dotýkat vlastních pocitů a to vždycky znamenalo problémy.
"Jak jako 'proč'?" ošil se. "Není žádné 'proč'. Prostě to tak je. Nikdy mě to ani nenapadlo. Nikdy jsem nepotkal jedinou vlčici, se kterou bych něco takového chtěl provozovat," pokrčil rameny, ani si neuvědomil, že by tím snad mohl ranit Tasy city. Však i ona patřila mezi vlčice, které znal. Dosud ho ale nenapadlo, že by mohla chtít něco... takového. To až v tom dalším okamžiku, kdy se mu drátky v hlavě konečně pospojovaly a kolečka zacvakla na ta správná místa. Doufal, že se mu vysměje, nazve ho bláznem a řekne, že něco takového by ji ani nenapadlo. Ona ale místo toho odpověděla kladně. Otevřel tlamu a pak ji zase zavřel. Tohle se mu ještě nestalo. Co s tím měl dělat? Zase cítil, jak se uvnitř něj perou dvě jeho půlky. "Jo?" zopakoval tak nejistým tónem, že to skoro ani neznělo jako jeho hlas. "A... proč?" ptal se tak hloupě, jako Tasa ještě před chvílí jeho. Jako by tu mohlo být nějaké proč, které by to celé udělalo lepším.

Vypadalo to, že už se Tasa pokoušela si o tom se sestrou promluvit. Trochu ho to překvapilo, ale ne moc. A že to nedopadlo dobře, to už ho nepřekvapovalo vůbec. Nedalo se čekat, že něco takového by Styx přijala s otevřenou náručí. "Tak v tom případě se musíš rozhodnout sama, co s tím chceš dělat. Jestli vůbec něco," pokrčil rameny. Nechtěla sestru zavrhnout, nechtěla, aby byla taková, jaká teď je... to znělo neřešitelně. A on to řešit nechtěl. Jeho problém to nebyl, jemu bylo jedno, jestli je ze Styx slepice nebo jestli na ně mluví její hlas z kaluže. On si jen užíval chaosu a zmatku, takže jestli se Tasa mínila sestře vzepřít, rád by byl u toho.
Jenže jejich hovor se stočil k Nově a on notnou chvíli pořád nechápal, o co vlastně jde. V jistých ohledech dokázal být až neuvěřitelně tupý, takže mu nedocházelo, proč Tase tolik vadí, že ho viděla s Novou a proč se jí evidentně příčí možnost, že by na ni Stín mohl chtít sahat nebo dělat ještě kdoví co jiného. "Já ne," zahučel, zmatený tím, proč Tasin hlas nabíral stále plačtivějších tónů. "Ale to přece víš." A vtom ho to praštilo, přímo do čela - uvědomění, jako kdyby ho někdo doprostřed lebky zasáhl pořádným křemenem. Napřímil se. "Ty... Chtělas, abych- Představovala sis, že tam dělám s Novou kdoví co a chtělas, abys to byla ty místo ní?" odříkal zcela mechanicky, protože ho ta představa úplně vyvedla z míry.

Co měl na to říct? Styx se měnila, všichni se měnili. Všichni a všechno. "Jenže zakázat jí to nemůžeš," podotkl. Maximálně se o tom mohly pohádat nebo tak něco. Alespoň to bylo jediné, co napadalo jeho. "Jestli to začne být vážně moc, zavrhnout ji můžeš vždycky," nadhodil ještě, stejně si od začátku myslel, že je Tasa své sestře až příliš podřízená. Jako by ani neměla vlastní hlavu, když je Styx poblíž. Což teď možná byla víc, než si uvědomil - její hlas se totiž ozval jen kousek od nich. Natočil tím směrem líně hlavu a spatřil pouhou kaluž vody. Poušklíbl se. Jo. Tak tohle je každopádně magie. Teď měli tedy les jen pro sebe. Ne, že by to něco měnilo.
Téma Novy bylo pro Tasu z nějakého důvodu dosti citlivé a on nechápal proč. Nedokázal si to nejdřív vůbec pospojovat dohromady. "To tedy neměli," ohradil se. Vzápětí se Tasa vytasila s otázkou, která už nebyla jen divná, připadala mu naprosto šílená. "Cože?" vyjevil se. Copak zapomněla, s kým mluví? Nesnášel, když na něj někdo sahal a sám si s tím taky nezačínal, kromě výjimečných případů. Setkání se Šmudlou mezi tyhle případy vážně nespadalo. "Proč bych měl na ni chtít sahat?" Tasa měla hned několik důvodů. Stín si nevšiml, že by Šmudla byla nějak zvlášť hezká, dobře živená, pěkně vonící nebo cokoliv podobného. To prostě nepatřilo mezi věci, které nějak vnímal. "Nějak jsem si nevšiml," zamračil se. "Všiml jsem si jen toho, že je to ušlápnutá kuňka, která jde slepě za tím, co jí kdo nakecá. Proč bych s ní vůbec měl něco chtít?" Zarazil se a přimhouřil oči. Proč že to Tasu vůbec tak hrozně zajímalo?

Pokrčil rameny. "Nejspíš." Neměl tu teorii ničím podloženou, ale připadalo mu, že dává smysl. Nemohla zůstat takhle napořád. Nebo snad mohla...? Radši na to ani nemyslet. "Já vím, taky jsem jí to nabízel," ušklíbl se. Asi jí ta kletba zase tolik nevadila. Zdálo se, že víc to jde na nervy Tase, která ani holubí křídla na hřbetě nosit nemusela. "Tak už to chodí," zabručel. "Vlci se mění, drží se svých zásad, jen dokud se jim to hodí." Sám to taky dělal, prostě už to tak bylo. A bylo taky mu jedno, jestli Styx magie odmítá nebo je otevřeně používá. Věděl ale, jak na kouzla reaguje Tasa. Jestli se je její sestra vážně chystala přijmout za svoje, pak to ještě mohlo být zajímavé. I když, postavila by se Tasa Styx? Těžko, zhodnotil rychle v duchu, zdálo se mu to krajně nepravděpodobné.
Překvapilo ho, když se dozvěděl, že Nova teď také patří do smečky. "To myslíš vážně?" povytáhl kůži nad očima. Laťka pro vstup do smečky byla asi o hodně níž, než si původně myslel. Rád ale slyšel, že se mu ji povedlo trochu vytočit. "Kdo by taky nebyl? Nevybral jsem jí tu nejpříjemnější cestu," ušklíbl se, ale dlouho mu to nevydrželo, protože Tasa pořád zněla dost nabručeně. Brzy bylo také jasné, odkud vítr vane. Stočil uši lehce dozadu. Tohle tedy nečekal. "Měli? Jak to u všech pekel myslíš, že jsme se k sobě měli?" Nevzpomínal si, že by se k Nově vůbec nějak extra přiblížil, ba ani že by si ji nějak moc prohlížel. Vyklouzla by mu z paměti, kdyby mu ji Tasa nepřipomněla. A ona ho snad chtěla obviňovat z... z čeho vlastně? "Ani jsem na ni nesáhl."

Tasa dětinsky blábolila o bubákovi, ale když si Stín odmyslel ty zdrobněliny, musel uznat, že by na tom mohlo být i něco pravdy. Třeba to takhle Smrt vážně provedla. Jen mu pořád nedávalo smysl proč. "Jestli to je vážně tak, tak jsi na tom líp, než ona," podotkl. "Pravděpodobně znova vyrosteš - Styx by si ta křídla musela nechat utrhat." A tomu moc otevřená nebyla, jak už zjistil při tom nedlouhém čase, který spolu strávili. No což. Třeba na to někdy dojde.
Mluvící brouk Tasu uklidňoval, zatímco mluvící krkavec se změnil v nemluvícího a jen seděl na větvi a všechno pozoroval. Stín by ocenil, kdyby přispěl nějakým moudrem, byl si docela jistý, že ten pták leccos ví, ale ne vždycky to řekne. Jenže Spár mlčel a na nabídku pomoci vlastně nereagovala ani Tasa. Přinejmenším ne tak, jak by čekal. Místo toho přišla otázka z úplně jiného směru, který vůbec nečekal. "Co?" Chvíli mu trvalo, než si vůbec vzpomněl, kdo to Nova je. "Myslíš tu vlčici s tím špinavě šedivým kožichem? Chtěl jsem si z ní trochu vystřelit. Vlastně si to udělala sama, přesvědčila sama sebe o tom, že je mrtvá, nedalo se odolat," pokrčil rameny. Netušil, kam takovými praštěnými dotazy Tasa míří. A jak o tom vůbec věděla? "Proč se ptáš?"

Vlčice na tom evidentně pořád nebyla nejlíp. Aby taky byla, když jí Smrt (?) provedla něco takového. Hryzat vlky do hlavy jako veverka, co se snaží rozlousknout ořech... Vlky ať si klidně hryže. Jen ne Tasu. A přece už se stalo a teď se s tím museli nějak vypořádat. Jestli to bude lehčí nebo těžší proto, že se Tasa zcvrkla, to netušil a netroufal si to ani odhadovat. Na její díky jen cosi neurčitě zamručel, nechtělo se mu to příliš rozmazávat. Žádné otázky naštěstí nepřišly, ani obvinění, že to udělal on. Napůl to čekal, ale nestalo se. To bylo vážně dobře.
Tasa prohlásila, že to určitě musel mít na svědomí bubák. On si tím tak jistý nebyl. Bylo mu to celé dost divné, nechápal, proč by Smrt vůbec dělala cokoliv, co by mu mohlo byť i jen trošku ulehčit život. I když kdoví. Třeba to vážně byla ona a udělala to z nějakých vlastních důvodů, které teprve vyjdou najevo... Jenže pouštět se na tuhle myšlenkovou stezku bylo dost nebezpečné. To by hodně rychle mohl skončit úplně paranoidní. "Asi jo," prohlásil tedy. "Měli jsme si na toho bubáka dát větší pozor, ale teď už je pozdě," dodal kysele. Vážně byl tak zcela mimo, že vběhl bezhlavě do zříceniny, aby se tam schoval? Nejspíš. Sledoval Tasu ležící na lesní půdě. "Chceš... něco?" otázal se po chvíli váhavě, neboť nebyl zrovna zvyklý nabízet pomoc.