Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Co chtěl? Dobrá otázka. Dřív toužil odhalit záhady zdejšího kraje, poznat Smrt, znát magie, možná i vládnout jejich krutou mocí. Nic z toho ale nebylo takové, jaké si to představoval. Teď neměl žádný cíl, žádný směr. Možná ho ve skutečnosti neměl nikdy. Jednu věc ale přesto chtěl a ačkoliv se ji dlouho zdráhal vyslovit nahlas, už bylo nejspíš na čase. Mohla to být také poslední šance, protože jinak by se Tasa mohla rozplynout v okolní mlze. "Chci, abychom zůstali pohromadě. Spolu." Útroby se mu svíraly, když to vyslovoval, ale kupodivu to zase tak moc nebolelo. Nekroutil se jako had s žaludečními vředy, jako kdykoliv dřív, kdy na podobné téma došla řeč. Možná byl konečně připravený skutečně přiznat i sám sobě, že Tasa je pro něj důležitá.
Jenže nejspíš nemohli vést jediný rozhovor, aby se do něj nepřimotalo téma Styx. Stín tu vlčici skoro neznal, v zásadě proti ní nic neměl, ale tím, jak se neustále vtírala k němu a Tase, i když tu vůbec nebyla, ho začínala pěkně rozčilovat. Její vliv na sestru byl skutečně silný. Jako kouzlo, co se nedá zlomit. V tomhle kouzlu ale nebylo skutečné magie ani za mák. "Proč by nás mělo zajímat, co si Styx myslí?" zamračil se. "Není to její věc. Můžeme dělat, co chceme."

Nepodal jí žádné jasné vysvětlení, jednoduše proto, že žádné neexistovalo. Prostě to tak bylo. Zkrátka jedna z těch věcí, které se nedají nijak změnit. Tasa to z něj ale dál nepáčila. Jen cosi nešťastně kníkla a to bylo celé. Tasy odpověď na jeho otázku byla podobná. Prostě to tak cítí. Zabořil drápy do měkkého lesního podloží. City. Byly tak složité. Zbytečně všechno komplikovaly. Jenže jak se jich zbavit, když už se jednou vynořily, když už se o nich jednou bavili? Nebyly něčím, co by se dalo jen tak snadno zahodit a být s tím hotov. Musel se jim postavit čelem... a právě k tomu to směřovalo.
Tasa, která teď už vypadala o něco větší, se k němu naklonila, prohlížela si jej... a pak to vyslovila. Buď a nebo. Snadná volba? Měla by být, ale Stín se jí div nezalknul. Měl to tušit a dávno to očekávat. Nemohl čekat, že věci budou napořád v téhle váhavé fázi na pomezí. Snad to ani skutečně neočekával, ale neustále podobné myšlenky odkládal a teď... teď co? Zdálo se mu, že mlčí hodiny, i když ve skutečnosti uplývaly jen vteřiny. 'Běž.' Ale kam bych měl jít? Bylo nebezpečné si k sobě někoho připoutat. Činilo ho to slabším, to věděl. Měl-li k sobě být ale upřímný, na to už bylo pozdě. Tasa už byla dávno jeho slabinou. Když o ni přijde, už nikdy nebude nikdo jako ona. V tu chvíli si uvědomil, že pokud si tentokrát prosadí svou, vážně o ni přijde. A že alespoň teď, když už ne nikdy jindy, by to nejspíš dělat neměl. "Nechci odejít," promluvil konečně. Co ale měl tedy dělat, tím už si tolik jistý nebyl. Překládal nejistě tlapy jednu přes druhou. Víc, než kdykoliv v posledních letech, teď připomínal Stína z doby, kdy ještě nebyl Stínem - naprosto zmatenou, ztracenou duši. "Ani nechci, abys šla ty."

Možná by si radši povídal o Styx. Ne, zpět. Určitě by si raději povídal o Styx, než aby musel podstupovat ten rozhovor, který se stával pro něj poněkud nepříjemným. A pro venkovního pozorovatele asi také dost divným, když uvážíme, že se Tasa nacházela v těle malého vlčátka. Stín sice věděl, že je ve skutečnosti dospělá, ale to jeho celkový nepříjemný dojem nijak nezmenšovalo. Nebylo mu nepříjemně proto, že takové věci musí probírat s vlčetem - jemu bylo nepříjemné o tom vůbec mluvit. Znamenalo to, že se musí dotýkat vlastních pocitů a to vždycky znamenalo problémy.
"Jak jako 'proč'?" ošil se. "Není žádné 'proč'. Prostě to tak je. Nikdy mě to ani nenapadlo. Nikdy jsem nepotkal jedinou vlčici, se kterou bych něco takového chtěl provozovat," pokrčil rameny, ani si neuvědomil, že by tím snad mohl ranit Tasy city. Však i ona patřila mezi vlčice, které znal. Dosud ho ale nenapadlo, že by mohla chtít něco... takového. To až v tom dalším okamžiku, kdy se mu drátky v hlavě konečně pospojovaly a kolečka zacvakla na ta správná místa. Doufal, že se mu vysměje, nazve ho bláznem a řekne, že něco takového by ji ani nenapadlo. Ona ale místo toho odpověděla kladně. Otevřel tlamu a pak ji zase zavřel. Tohle se mu ještě nestalo. Co s tím měl dělat? Zase cítil, jak se uvnitř něj perou dvě jeho půlky. "Jo?" zopakoval tak nejistým tónem, že to skoro ani neznělo jako jeho hlas. "A... proč?" ptal se tak hloupě, jako Tasa ještě před chvílí jeho. Jako by tu mohlo být nějaké proč, které by to celé udělalo lepším.

Vypadalo to, že už se Tasa pokoušela si o tom se sestrou promluvit. Trochu ho to překvapilo, ale ne moc. A že to nedopadlo dobře, to už ho nepřekvapovalo vůbec. Nedalo se čekat, že něco takového by Styx přijala s otevřenou náručí. "Tak v tom případě se musíš rozhodnout sama, co s tím chceš dělat. Jestli vůbec něco," pokrčil rameny. Nechtěla sestru zavrhnout, nechtěla, aby byla taková, jaká teď je... to znělo neřešitelně. A on to řešit nechtěl. Jeho problém to nebyl, jemu bylo jedno, jestli je ze Styx slepice nebo jestli na ně mluví její hlas z kaluže. On si jen užíval chaosu a zmatku, takže jestli se Tasa mínila sestře vzepřít, rád by byl u toho.
Jenže jejich hovor se stočil k Nově a on notnou chvíli pořád nechápal, o co vlastně jde. V jistých ohledech dokázal být až neuvěřitelně tupý, takže mu nedocházelo, proč Tase tolik vadí, že ho viděla s Novou a proč se jí evidentně příčí možnost, že by na ni Stín mohl chtít sahat nebo dělat ještě kdoví co jiného. "Já ne," zahučel, zmatený tím, proč Tasin hlas nabíral stále plačtivějších tónů. "Ale to přece víš." A vtom ho to praštilo, přímo do čela - uvědomění, jako kdyby ho někdo doprostřed lebky zasáhl pořádným křemenem. Napřímil se. "Ty... Chtělas, abych- Představovala sis, že tam dělám s Novou kdoví co a chtělas, abys to byla ty místo ní?" odříkal zcela mechanicky, protože ho ta představa úplně vyvedla z míry.

Co měl na to říct? Styx se měnila, všichni se měnili. Všichni a všechno. "Jenže zakázat jí to nemůžeš," podotkl. Maximálně se o tom mohly pohádat nebo tak něco. Alespoň to bylo jediné, co napadalo jeho. "Jestli to začne být vážně moc, zavrhnout ji můžeš vždycky," nadhodil ještě, stejně si od začátku myslel, že je Tasa své sestře až příliš podřízená. Jako by ani neměla vlastní hlavu, když je Styx poblíž. Což teď možná byla víc, než si uvědomil - její hlas se totiž ozval jen kousek od nich. Natočil tím směrem líně hlavu a spatřil pouhou kaluž vody. Poušklíbl se. Jo. Tak tohle je každopádně magie. Teď měli tedy les jen pro sebe. Ne, že by to něco měnilo.
Téma Novy bylo pro Tasu z nějakého důvodu dosti citlivé a on nechápal proč. Nedokázal si to nejdřív vůbec pospojovat dohromady. "To tedy neměli," ohradil se. Vzápětí se Tasa vytasila s otázkou, která už nebyla jen divná, připadala mu naprosto šílená. "Cože?" vyjevil se. Copak zapomněla, s kým mluví? Nesnášel, když na něj někdo sahal a sám si s tím taky nezačínal, kromě výjimečných případů. Setkání se Šmudlou mezi tyhle případy vážně nespadalo. "Proč bych měl na ni chtít sahat?" Tasa měla hned několik důvodů. Stín si nevšiml, že by Šmudla byla nějak zvlášť hezká, dobře živená, pěkně vonící nebo cokoliv podobného. To prostě nepatřilo mezi věci, které nějak vnímal. "Nějak jsem si nevšiml," zamračil se. "Všiml jsem si jen toho, že je to ušlápnutá kuňka, která jde slepě za tím, co jí kdo nakecá. Proč bych s ní vůbec měl něco chtít?" Zarazil se a přimhouřil oči. Proč že to Tasu vůbec tak hrozně zajímalo?

Pokrčil rameny. "Nejspíš." Neměl tu teorii ničím podloženou, ale připadalo mu, že dává smysl. Nemohla zůstat takhle napořád. Nebo snad mohla...? Radši na to ani nemyslet. "Já vím, taky jsem jí to nabízel," ušklíbl se. Asi jí ta kletba zase tolik nevadila. Zdálo se, že víc to jde na nervy Tase, která ani holubí křídla na hřbetě nosit nemusela. "Tak už to chodí," zabručel. "Vlci se mění, drží se svých zásad, jen dokud se jim to hodí." Sám to taky dělal, prostě už to tak bylo. A bylo taky mu jedno, jestli Styx magie odmítá nebo je otevřeně používá. Věděl ale, jak na kouzla reaguje Tasa. Jestli se je její sestra vážně chystala přijmout za svoje, pak to ještě mohlo být zajímavé. I když, postavila by se Tasa Styx? Těžko, zhodnotil rychle v duchu, zdálo se mu to krajně nepravděpodobné.
Překvapilo ho, když se dozvěděl, že Nova teď také patří do smečky. "To myslíš vážně?" povytáhl kůži nad očima. Laťka pro vstup do smečky byla asi o hodně níž, než si původně myslel. Rád ale slyšel, že se mu ji povedlo trochu vytočit. "Kdo by taky nebyl? Nevybral jsem jí tu nejpříjemnější cestu," ušklíbl se, ale dlouho mu to nevydrželo, protože Tasa pořád zněla dost nabručeně. Brzy bylo také jasné, odkud vítr vane. Stočil uši lehce dozadu. Tohle tedy nečekal. "Měli? Jak to u všech pekel myslíš, že jsme se k sobě měli?" Nevzpomínal si, že by se k Nově vůbec nějak extra přiblížil, ba ani že by si ji nějak moc prohlížel. Vyklouzla by mu z paměti, kdyby mu ji Tasa nepřipomněla. A ona ho snad chtěla obviňovat z... z čeho vlastně? "Ani jsem na ni nesáhl."

Tasa dětinsky blábolila o bubákovi, ale když si Stín odmyslel ty zdrobněliny, musel uznat, že by na tom mohlo být i něco pravdy. Třeba to takhle Smrt vážně provedla. Jen mu pořád nedávalo smysl proč. "Jestli to je vážně tak, tak jsi na tom líp, než ona," podotkl. "Pravděpodobně znova vyrosteš - Styx by si ta křídla musela nechat utrhat." A tomu moc otevřená nebyla, jak už zjistil při tom nedlouhém čase, který spolu strávili. No což. Třeba na to někdy dojde.
Mluvící brouk Tasu uklidňoval, zatímco mluvící krkavec se změnil v nemluvícího a jen seděl na větvi a všechno pozoroval. Stín by ocenil, kdyby přispěl nějakým moudrem, byl si docela jistý, že ten pták leccos ví, ale ne vždycky to řekne. Jenže Spár mlčel a na nabídku pomoci vlastně nereagovala ani Tasa. Přinejmenším ne tak, jak by čekal. Místo toho přišla otázka z úplně jiného směru, který vůbec nečekal. "Co?" Chvíli mu trvalo, než si vůbec vzpomněl, kdo to Nova je. "Myslíš tu vlčici s tím špinavě šedivým kožichem? Chtěl jsem si z ní trochu vystřelit. Vlastně si to udělala sama, přesvědčila sama sebe o tom, že je mrtvá, nedalo se odolat," pokrčil rameny. Netušil, kam takovými praštěnými dotazy Tasa míří. A jak o tom vůbec věděla? "Proč se ptáš?"

Vlčice na tom evidentně pořád nebyla nejlíp. Aby taky byla, když jí Smrt (?) provedla něco takového. Hryzat vlky do hlavy jako veverka, co se snaží rozlousknout ořech... Vlky ať si klidně hryže. Jen ne Tasu. A přece už se stalo a teď se s tím museli nějak vypořádat. Jestli to bude lehčí nebo těžší proto, že se Tasa zcvrkla, to netušil a netroufal si to ani odhadovat. Na její díky jen cosi neurčitě zamručel, nechtělo se mu to příliš rozmazávat. Žádné otázky naštěstí nepřišly, ani obvinění, že to udělal on. Napůl to čekal, ale nestalo se. To bylo vážně dobře.
Tasa prohlásila, že to určitě musel mít na svědomí bubák. On si tím tak jistý nebyl. Bylo mu to celé dost divné, nechápal, proč by Smrt vůbec dělala cokoliv, co by mu mohlo byť i jen trošku ulehčit život. I když kdoví. Třeba to vážně byla ona a udělala to z nějakých vlastních důvodů, které teprve vyjdou najevo... Jenže pouštět se na tuhle myšlenkovou stezku bylo dost nebezpečné. To by hodně rychle mohl skončit úplně paranoidní. "Asi jo," prohlásil tedy. "Měli jsme si na toho bubáka dát větší pozor, ale teď už je pozdě," dodal kysele. Vážně byl tak zcela mimo, že vběhl bezhlavě do zříceniny, aby se tam schoval? Nejspíš. Sledoval Tasu ležící na lesní půdě. "Chceš... něco?" otázal se po chvíli váhavě, neboť nebyl zrovna zvyklý nabízet pomoc.

Netrvalo moc dlouho, než se Tasa probudila. Naštěstí? Aspoň neměl moc času vymýšlet nějaké hlouposti. Nedokázal ale odhadnout, jaká bude její reakce, až zjistí, co se to s ní stalo. Předpokládal, že to neudělala schválně a už věděl, jak hystericky na cokoliv, co se týká magie, dokáže reagovat. Aspoň mi v téhle velikosti nemůže urvat uši, stačil si ještě pomyslet, než mini Tasa konečně promluvila. Měla tenčí hlásek než obvykle. Bylo to divné. "Jasně," zabručel a tlapou postrkoval po zemi slupku z bukvice, která tu musela ležet už od loňska. "Přece jsem to slíbil, ne?" prohlásil, jako by snad byl někdo, kdo měl ve zvyku sliby ctít a jako by to celé nebyla jenom lež, kterou se jí pokoušel oblbnout. Že se to změnilo na pravdu bylo dílem pouhé náhody.
Nejdřív si myslel, že si Tasa snad ani nevšimne, že je něco špatně. Takové štěstí ho ale jen tak nepotká. Netrvalo dlouho a trochu se rozkoukala. "Nejsem, jsem normální. Ty jsi mrňavá," objasnil, neboť nemělo smysl to zatajovat. "A ne, nevím, jak se to stalo," ujistil ji už předem. Jeho vina to nebyla.

//Mahtaë jih

Tasa se kroutila a vrtěla, takže měl Stín co dělat, aby ji udržel a nevypadla mu přímo do řeky. Vypadalo to, že do lesa dorazí právě tak včas, aby nezůstal s vlčetem, které nepochybně nebude v nejlepší náladě, někde na cestách uprostřed ničeho. Naštěstí se Tasa cestou neproměnila zpět do původní velikosti, to taky mohlo věci dost zkomplikovat - Stín ale doufal, že jakmile se octnou pod statnými buky, už by se proměnit mohla. Jenže ať ji zasáhlo jakékoliv kouzlo, takhle příhodně nefungovalo. Vlčice zůstávala malá, i když vkročili pod stromy.
"Tyvole, ty žiješ?" projela mu náhle hlavou myšlenka, která vůbec nebyla jeho. Škubl sebou, div, že Tasu nepustil. Rychle ten hlas přiřadil k Stříbru, tomu tupounovi, který s ním byl v podzemí. Takže už se odtamtud také dostal. Stín ale nechápal, proč ho tak udivovalo, že je naživu. Proč by neměl být? Nechal to plavat. Kdoví, jakou bramboračku měl ten náfuka v hlavě a co si myslel, že viděl nebo neviděl.
Než by se za Stříbrňákem vydával, namířil si to raději hlouběji do lesa. Zauvažoval, jestli jít k úkrytu, ale říkal si, že je moc velká pravděpodobnost tam na někoho narazit. Snad bude lepší Tasy podivný stav prozatím vyloženě nepředvádět, aspoň dokud to nezačne vypadat, že by měl být trvalý. Pak by ji asi musel hodit na krk někomu jinému. Prozatím se však usadil pod jeden z velkých dubů a položil vlče do trávy. Bezvýrazně na ni hleděl a zamyšleně pocukával špičkou ocasu. Tohle byla rozhodně jedna z těch divnějších situací, do kterých se dostal.

//Lesík topolů přes Rozkvetlé louky

Prošli lesem a teď mířili přes louku, která Stína řezala do očí přehršlí barev a tvarů nejrůznější květeny. Zkrátka příšerné místo. Brzy ale už zaslechl šum řeky vpředu a věděl, že odtamtud už je to vážně jen kousek. Což bylo dobře, protože Tasa se začínala vrtět a bručet, což naznačovalo, že se brzy probudí a potom se mohlo dít kdoví co. Rozhodně bude lepší to řešit na území smečky, kde by je čistě teoreticky neměl nikdo otravovat. Aspoň byla pořád naživu, čemuž se Stín divil, ale ne zase tak moc. Že má Smrtihlavka tuhý kořínek, to věděl už dávno.
Po očku chvílemi sledoval Spára, který se pořád držel poblíž. Brzy se ale začal ošívat a rozhlížet po něčem jiném, protože za zády slyšel bzučení nějakého otravného hmyzu. Kdoví, co za havěť lítá na ty kytky. Řeka už byla naštěstí před nimi. Chytl Tasu pevněji a pustil se do proudu. Ještě, aby mu tam tak spadla... byla by to dost okatá karma za to, že takhle jednou vykoupali Šišlu. Takže ji radši držel pořádně, když se brodil na druhou stranu. A pak už stačilo jen zalézt mezi stromy lesa. Byli doma.

//Buk

//Severní Galtavar přes Armanské hory

Krajina kolem se zvolna měnila, ale Stín se nerozhlížel kolem víc, než bylo nutné. Snažil se využít co nejvíc toho, že se Tasa nevrtí a nestěžuje si, což mohlo nastat každou chvíli. Kdoví, kdy se probudí a kdoví, kdy také kouzlo vyprší. Jestli vůbec někdy? Bude muset Tasa znovu vyrůst? Jen to ne, zhrozil se. Možná se o Tasu staral víc, než o kohokoliv jiného, ale to mělo své jasně dané hranice. Výchova vlčat k tomu rozhodně nepatřila. Kdyby takhle měla Tasa zůstat moc dlouho, asi by ji musel hodit někomu na krk. Třeba její sestře, ta by měla dělat něco takového, ne?
Pachtil se po kopcích a horách, snažil se brát to co nejpřímější cestou k jihu, ale terén tu tedy moc příznivý nebyl. S tím ale nic moc nadělat nemohl. Spár kroužil nízko nad zemí, držel se poblíž, ale nic neříkal. Cesta ubíhala v zasmušilém tichu a šedému vlku tu nijak nevadilo. Aspoň byla menší šance, že se Tasa probere předčasně. Stín se divil, že vydrží spát, když ji jeho zuby tahají za kůži a ona sama se pohupuje sem tam. Asi je na tom vážně bídně. Kopce se začaly narovnávat a jakmile se octl zase mezi stromy, natáhl dlouhé nohy a přidal do kroku. Už se blížili.

//Mahtaë jih přes Rozkvetlé louky

//Jedlový pás

Kráčel přes les s malou Tasou v tlamě a snažil se příliš nepřemýšlet nad tím, jak nesmírně absurdní to celé je. Vlčata měl ve zvyku děsit a trápit, ne se o ně starat. Jenže tohle nebylo nějaké vlče. Tohle byla Tasa - sice byla mrňavá, ale pořád to byla ona. Jak to bylo možné? Buď za to mohla Smrt... jenže to nedávalo smysl. Ta by jim všechno chtěla ještě víc zkomplikovat, ne mu umožnit, aby Tasu docela jednoduše odnesl do stínu buků. Tak za to možná mohl Život? Ale ten asi neměl nejmenší důvod, proč pomáhat zrovna jim dvěma. Leda by se jim tím snažil něco dokázat, nějakou ujetou hipísáckou životní lekci, jak měl ve zvyku. To byl tedy vedle. Stín mínil situace využít, ale žádné poučení si z ní brát nechtěl, už jen z principu. Pak ho napadala ještě třetí možnost, a to sice že si Tasa ten svůj návrat do vlčecích let v hlavě udělala tak skutečný, až se stal skutečně skutečným. S magií, která tu sídlila, bylo možné všechno. Lehce si povzdechl a raději pokračoval přes pláň směrem k horám. S trochou štěstí vážně Tasu donese do Buku, než se probudí.

//Lesík topolů přes Armanské hory

Nevěděl, co by jí měl odpovědět na stížnost, že se jí to nelíbí. Komu by se to taky líbilo? On dobře věděl, že se jí to nelíbí, ale jaksi neměl, co by s tím udělal. Než by jí tohle vysvětloval, rozhodl se to přejít mlčením. Pak učinil další rozhodnutí, a to sice že Tasu přiměje ke spánku naprosto průhlednou lží. Naštěstí měl pravdu, vlčice byla natolik mimo, že jeho lest průzračnější než horský vzduch neprokoukla a uložila se ke spánku. Mohl jen doufat, že až se prospí, bude na tom o něco líp aspoň mentálně... Nebo se taky už nikdy neprobudí, ozvala se ta dominantnější část jeho mysli. Stín tiše zavrčel, jako by tím chtěl myšlenku zahnat na útěk. Věděl, že ta šance tu je a že není ani zdaleka malá, ale bylo nepříjemné na to myslet... a bylo mu i nepříjemné, že mu to je nepříjemné. Jenže takhle už to zkrátka bylo. Na Tase mu záleželo, tak prosté a zároveň tak složité...
Lehce sebou škubl, aby se vytrhl ze zamyšlení. Hleděl už notnou chvíli kamsi do prázdna. Ohlédl se, aby zkontroloval, že Tasa ještě dýchá, ale samotný málem dech ztratil. Přímo před očima se mu vlčice smrskávala a zmenšovala, až z ní bylo malé vlčátko. "Co to k čertu-" Byla malá, docela mrňavá. Že se do vlčecích časů vrací mentálně už si tak nějak zvykl, i když ho to nikdy nepřestalo iritovat, tohle však bylo na zcela jiné úrovni. Sice měl ve zvyku ničemu se nedivit, ale tohle ho celkem dostalo. Stočil zrak ke zřícenině. Co bylo tohle za trik? Nějaká proklatá magie. Zamračil se, tohle mu ještě tak scházelo.
Jenže byla tak proklatá...? Stín hleděl na malou Tasu vedle sebe a jakmile trochu vstřebal, co se to vlastně stalo, uvědomil si, že mu to hraje do karet. Teď mohli vypadnout. Sám už chtěl zmizet ze stínu zříceniny a Tasa chtěla domů. Suše se uchechtl, když si uvědomil, že se lež, kterou jí řekl jen proto, aby ji donutil jít spát, může klidně stát skutečností. Neuměl moc s vlčaty zacházet, ale jak těžké to mohlo být? Čapnul neobratně scvrklou vlčici za volnou kůži za krkem a namířil si to k jihu. Doufal, že ji jeho zuby neštíply tak silně, aby se vzbudila. I když kdoví, jestli by vůbec někdo zvládl prospat ten pocit nesení a houpání. Co si počne s vlčetem a jestli Tasa ještě někdy znovu vyroste, to mohl řešit, až to bude aktuální.

//Severní Galtavar

Nešel na to asi zrovna nejlíp. Zapomínal, že se Tasa zase octla v tom svém vlčecím stadiu, ale i kdyby na to myslel, asi by to moc nepomohlo, protože s vlčaty neuměl jednat o nic líp, než s kýmkoliv jiným. Její kňourání a nářky mu vadily - částečně proto, že mu fňukání vždycky lezlo na nervy, ale taky v tom byl ještě jiný pocit, který nedokázal hned úplně identifikovat. Až po drahné chvíli mu došlo, že mu je vlčice asi líto. Nejspíš stejně umře, bleskla mu hlavou krutá myšlenka. Otřásl se, stejně jako se třásla ona. Byla jí zima? Možná měla horečku? A bylo by tedy lepší ji chladit nebo zahřívat...? Frustrovaně zamručel a natiskl se svým kožichem k jejímu. Jestli měla vážně umřít... pak ji v tom nechtěl nechat samotnou. Ji ne.
Zdálo se, že se zasekla na té jedné jediné věci. Domů, domů - a jak by to asi měl udělat, to už mu říct nechtěla. Věděl, že nemůže, ale tím to celé nebylo méně frustrující. Ve skutečnosti se ani nezlobil na Tasu. Celá tahle situace byla zkrátka přesně tak něco na jeho nervy. Cítil, jak se mu do zátylku ještě navíc zabodává Spárův pohled, ale že by ten opeřenec krákl nějakou radu, to ho taky ani nenapadlo. Zase aby všechno dělal sám. Pak se mu ale rozsvítilo. "Tak jo. Já ti řeknu, jak to uděláme," nadhodil v naději, že se Tasa chytne, protože bude dostatečně mimo. "Udělám ti to snadný. Ty se tím vůbec nebudeš zabývat. Zavřeš oči a půjdeš spát. A až se vzbudíš, tak budem doma. Zařídím to." Byla to ta nejhloupější a nejprůhlednější lež, ale jestli mu jeho nepříliš funkční instinkt něco našeptával, pak jen, že by měl udělat všechno pro to, aby Tasa zůstala v klidu a šetřila silami. I když mu zároveň taky tvrdil, že když usne, už se možná nikdy nevzbudí. Jenže pak by stejně asi neměla šanci, tak jako tak. Asi bylo lepší umřít ve spánku, odevzdat sedobrovolně temnotě a prostě z ní už nevyjít... Ale to se nestane, protože Tasa neumře.