Gallirea - Příspěvky uživatele

Přikývl. Něco na tom bylo. "Pravda. Jestli bude potom i dál o to místo stát, může se sem zkusit znovu zařadit." Znělo to rozumně. Udělat velký úklid, vymést všechny pavučiny a chcípliny, začít s čistým štítem. "Ty už jsi to prokázala, nemyslíš?" povytáhl lehce obočí. "Bez tebe by tahle operace vůbec neproběhla a bez tebe to dělat ani nebudu," prohlásil. Fajn, Tasa nechtěla být taky alfa, budiž, ale jednou byli partneři ve zločinu, tak se toho taky mínil držet. Byla to jejich společná práce. "Jo. Tak to uděláme," pokývl hlavou. Pokud se tu Nova ukáže, bude muset znova dokázat, že si zaslouží sem patřit. Teď se to tady totiž měnilo.
Něco ulovit bylo rozhodně třeba. Vzduch byl stále teplý, ale věděl, že brzy už je jistě začne do kožichu hryzat zub podzimu a potom budou ještě rádi, že se začali namáhat zavčasu. "Třeba najdeme zase nějakou srnku zpomalenou tisem. To byl minule dost snadný lov," přemítal. Jedna srna možná nebude stačit... na druhou stranu, kdyby ji schovali a potom si našli na zub něco jiného, už by to mohlo vycházet trochu lépe. Stín větřil, zatímco se Tasa bezúčelně motala v nesmyslných vzorcích. On sám na lov nikdy moc vysazený nebyl, ale v posledních letech si začínal zvykat. Po chvíli se mu proto podařilo zachytit pach. "Tudy," kývl na Tasu a ukázal jí směr. Plížil se tam a netrvalo dlouho, než spatřil narezlý srnčí kožich. Vážně stála u tisu a okusovala ho, ale nevypadala ještě tak omámeně, jako ta, kterou zde lovil se Styx a Tasou před časem, který mu připadal téměř nekonečně dlouhý. Snad alespoň trochu zpomalená byla. "Ty vlevo, já vpravo? Strhneme ji spolu." Sám by to nedokázal, to věděl. Nebyl možná už tak vychrtlý, jako kdysi, ale pořád byl spíš samá kost a šlacha, než že by na něm hrály svaly. To se nejspíš nikdy nezmění.

"Nojo vlastně, Nova," rozsvítilo se Stínovi. "Málem bych na tu Šmudlu zapomněl." Nevýrazná vlčice se špinavě šedým kožíškem mu zkrátka a dobře vyklouzla z paměti. V jiných vlcích však podle všeho vzbuzovala ještě horší dojem. "To je docela drsný," usoudil, když vyslechl, jak Styx chtěla Novu zavraždit na potkání. "Nova asi ve svém okolí prostě vzbuzuje touhu ji šikanovat," nadhodil - sám nedokázal odolat tomu, aby si z ní trochu vystřelil. Přímo se to nabízelo, byla tak mírná a naivní, jako hloupoučká ovečka. "Každopádně... jestli si ji tady chceš nechat, když už jsi ji sem přivedla, pochybuju, že by s ní měly být nějaké problémy. Za předpokladu, že se vůbec ještě někdy ukáže." Asi by mu bylo jedno, kdyby tu Šmudla chtěla zůstat. Natrhouško a Styx ale rozhodně musely pryč.
Navrhl, že by mohli něco ulovit, ovšem Tasa viděla prioritu spíš ve značkování. "Pravda. Čím víc to tu bude cítit námi, tím líp." Vyrazil za ní a nechal svou značku všude, kde Tasa vynechala nějakou mezeru. Chumáče šedivých chlupů si odrbal o stromy i křoví, každou chvíli zvedl nohu u nějakého kamene či pařezu. Nikdy by ho nenapadlo, že tohle bude dělat. Přišlo mu to trochu ponižující, ale byl ochoten to překousnout, protože tahle činnost znamenala, že teď mají něco, co je jenom jejich. A to byl zvláštně příjemný pocit. Byl snad Stín hrdý na jejich práci? Rozhodně mu to tak připadalo. "Ale něco k jídlu bychom taky sehnat měli," zabrblal po chvíli, protože něco by zkrátka zakousl rád.

"Velký úklid," prohodil šedivák zamyšleně. "To zní dobře." Vyházet všechno smetí a začít hezky nanovo, to se mu zamlouvalo. "Je tu vlastně kromě Rzi a tvojí sestry ještě někdo další?" napadlo ho, protože na Novu už opět stačil úspěšně zapomenout. Byla pro něj dost nevýrazná na to, aby mu neustále vypadávala z paměti.
O pohybu Styx věděl asi stejně, jako Tasa. Pokrčil rameny. "Třeba něco tuší a tak se tomu tady vyhýbá," prohlásil. Možná k ní už vítr zavál pach nových hranic a ona se rozhodla radši na těch svých slepičích křídlech někam odplachtit. Příliš mu to k ní ale nesedělo. Nejspíš bylo pravděpodobnější, že ji ta smečka, ke které se vydala, roztrhala na mašličky a třeba už se prostě ani nikdy nevrátí. Tím by se hodně problémů vyřešilo. "Kdoví, jestli se ještě vůbec ukáže," pokrčil jen rameny.
Fakt, že Tasa po partnerství evidentně netouží, mu zvedl náladu mnohem více, než vědomí, že teď má být alfou. Ulevilo se mu, že má odpověď na tuhle otázku, kterou se ani neodvažoval nikdy položit, protože kdoví, jak by mohla být vyložena a co by se taky mohlo stát. Teď už si s tím nemusel lámat hlavu, radši mohl přemýšlet, jaký bude jeho první hrdinský počin. "Mohli bychom sehnat něco k jídlu. Ale až se počasí trochu umoudří. V tomhle vedru bychom dřív padli my," plácl tlapou do vody. Vzduch byl hustý, horký a plný prachu. Rozhodně bude chytřejší počkat alespoň do večera, až nemilosrdné slunce zaleze za obzor.

Ucho mu cuklo, když ho Tasa nazvala panem alfou. To slovo se mu pořád jaksi nelíbilo, ono označení mu nesedělo, ale rozhodně to bylo lepší, než ty ostatní věci, které Tasa vymyslela, takže se rozhodl to prozatím tolerovat. Třeba časem vymyslí něco lepšího. "Hrm," zamručel tedy pouze na znamení, že to nepřeslechl, a poslouchal, co dalšího má vlčice na srdci.
Měla pravdu, chtělo by to promyslet - on měl ovšem dojem, že nebylo zase tak moc co promýšlet. "Hierarchii bych vážně neřešil. Zbytečně to věci komplikuje. Co se týče toho, koho vzít a koho ne... myslím, že to poznáme. Vezmeme sem jen vlky, kteří jsou co k čemu. Žádné šašky a kašpary, kterých je ve zdejších krajích absolutní přehršel - spíš ty, které už pobývat mezi podobnými komedianty unavuje. Jako nás." Pak se zamyslel. "A máš pravdu. Žádné magiče." Věděl, že on sám magič teoreticky je, ale zaprvé nikdy neměl problém s tím chovat se zcela pokrytecky a zadruhé... kdy vůbec naposledy nějakou magii použil? Nikdy mu to nešlo tak, jak by si přál, a že si to dřív přál vážně, vážně hodně. Poslední dobou už mu na tom tolik nezáleželo, ani na tom, aby vzbudil přízeň Smrti. Spousta věcí se zkrátka změnila.
Tasa se brouzdala potokem, zatímco on se rozvaloval na mělčině a snažil se jen nepadnout vedrem. Občas se mezi stromy prodrala zrnka písku a zašimrala ho v čenichu nebo jinde po těle. Počasí bylo vážně divné. "To je asi fakt," uznal a popravdě se mu dost ulevilo, když Tasa vydala ten dávivý zvuk při představě, že by měli být skutečně pár. Trochu se totiž chvílemi obával, že to je přesně to, co by chtěla... ale asi nechtěla, když se vyjadřovala takhle. Snad. "Tak to asi necháme být. Stejně je pozdě se vykrucovat," zamrmlal si pod vousy. "Namočil jsem se do toho sám, tak budu alfa..." Šílené, slyšet taková slova ze své tlamy. Ještě před pár měsíci by si při zmínce něčeho takového poklepal na čelo.

Měla pravdu, už bylo pozdě. Povzdechl si a podrbal se za otrhaným uchem, kde ho hryzal nějaký protivný hmyz. "Už to tak vypadá," zabručel. Na to, aby se cukal, už bylo trochu pozdě. Krom toho dávno věděl, že vzdorovat cestám osudu nemá cenu. Nechat se táhnout proudem bylo mnohem snazší a bezbolestnější. Ono to nějak dopadne. Tasa se dál chechtala, vymýšlela krávoviny a šedivák útrpně zaúpěl: "To budu vážně radši alfa." Vůdce zněl jako kdyby tu provozovali nějaký kult a hlavní tupoun... měl vůbec plýtvat dechem na to, aby to komentoval? Aspoň, že Tasa vypadala spokojeně. Vlastně extrémně spokojeně, vypadalo to, že se nemůže přestat chechtat, zatímco se Stín válel v potoce zachmuřený jako kakabus.
Nakonec mu nezbude nic jiného, než se se svým postavením smířit, ale přesto do toho zkoušel namotat ještě Tasu. Jenže ta měla taky na všechno hned odpověď. "Jo, byli pár. Pár povedených šašků," odfrkl si. Nechtěl na rodiče vzpomínat, vyvolávalo to v něm pocity, které si nepřál. Stejně už jejich hnijící ostatky někde červi ohlodali na kost, utěšil se povzbudivou myšlenkou a protáhl si tlapy. Zamžoural stříbrným okem po straně na Tasu. "Krom toho jsem myslel, že jsme partneři ve zločinu. To se nepočítá?" Z pomyšlení, že by měli být skutečnými partnery, se cítil ještě divněji, než při představě sebe sama jako alfy. Jakými divnými stezkami se to jeho život najednou ubíral? Šla mu z toho hlava kolem a Tasu to očividně těšilo. "Vlastně jo, věřil bych tomu," pronesl a konečně se taky trochu uchechtl. Třeba to nebude tak hrozné. Jen si musel zvyknout na fakt, že se celý jeho život obrací vzhůru nohama.

Nelíbilo se mu, že by měl být alfou. Zatímco se Tasa zubila a šklebila jako rozpustilé mládě, on se jen víc a víc kabonil. Zvykej si, pitvořil se v duchu. Vlčice však mluvila dál. Poslouchal ji a trochu ho žralo, že její slova dávají jakýsi strašlivý smysl. Jestli to tu mělo fungovat dál jako společenství vlků - což asi mělo - pak bylo třeba, aby existoval někdo, kdo má poslední a hlavní slovo. "Nechci to dotáhnout daleko," namítal tvrdohlavě. Odmítal si přiznat, že se přilepil do takové patálie. Kdyby jenom to, on si tu boudu na sebe ušil sám. "Někdo hlavní slovo mít musí, ale nechápu, proč bys to tedy nemohla dělat se mnou." Aspoň by v tom nelítal sám. Cítil se snad i trochu ublíženě. Měl dojem, že tenhle převrat měl být jejich společný počin. Vyvalil se do potoka a nakrčil čelo nad tvrzením, že dvě alfy být nemůžou. "Od kdy?" zajímal se, tohle mu nesedělo. "Samozřejmě, že můžou. Moji rodiče byli oba alfy. Krucinál, většina smeček, na které jsem narazil, měla alfy dvě." Nechtěl, aby všechna tíha zodpovědnosti dopadla na jeho kostnatý hřbet. Nechápal, jak si tento problém mohl neuvědomit předem, ale už začínal litovat, že k něčemu podobnému Tasu vůbec nabádal. Jenže hranice už přeznačili, bylo pozdě vycouvat. Plácl tlapou do vlnek na hladině mělkého vodního toku. Nejspíš se tedy otevírala nová kapitola jeho života. Kdo by to byl čekal?

Vlčice hopsala kolem a zdálo se, že ho vůbec neposlouchá, ztracená ve vlastním světě. Stín stáhl uši ještě víc dozadu a nabručeně si to štrádoval lesem k potoku, zatímco jeho společnice se chovala jako potřeštěný luční koník. Na jeho otázku však již zareagovala. "Vidíš. A já jsem Stín, žádnej alfa. Myslel jsem, že v tom jedeme spolu, ne že hned budeš chtít, abych se nad tebe vyvyšoval. Nechtěli jsme právě přesně s tímhle skoncovat?" Vůbec se nechtěl nazývat alfou. Ne, že by byl tak skromný a cítil se být si zcela roven se všemi ostatními. Nikdy ale moc nevěřil na autority. Nerespektoval je, celé to nadřazené postavení mu připadalo falešné a vymyšlené. Do čeho jsem se to vůbec namočil?
Potok naštěstí nebyl daleko, takže už nemusel dál mluvit s vyschlou tlamou. Sklonil se k vodě a hltavě se napil, než vlezl do proudu a lehl si na dno, aby se schladil celý. Nekoupal se rád, ale vedro mu v tu chvíli bylo odpornější, než voda, která odnášela nahromaděnou špínu z jeho kožichu kdoví kam.

Jeho vrtění vyvolalo nesouhlasnou reakci chlupatého závaží, které na něm leželo. Tasa cosi mrmlala, brumlala, ale nebylo jí to nic platné, protože Stín se nemínil upéct a vysušit. Začínal nový den a zdálo se, že bude pořádně horký. O důvod víc, proč vyrazit k vodě. Naštěstí protesty šedé vlčice netrvaly příliš dlouho. Jakmile se úplně probudila, zdálo se, že ji ta myšlenka ve skutečnosti docela nadchla, možná ještě více než Stína, který k vodě mínil zamířit z čisté nutnosti a ne proto, že by mu vodní radovánky byly nějak extra po chuti. "Jo. Dneska bude vedro," prorokoval, ostatně na to nepotřeboval být nějakým jasnovidcem. Už první paprsky slunce měly vážně velkou sílu.
Začal vstávat a protahovat se, taky si široce zívl. "Proč ne? Voda jako voda, tohle je aspoň blízko," odsouhlasil Tasy návrh. Bude lepší se teď stejně nikam příliš nevzdalovat, kdyby se náhodou Styx vrátila. Ještě jednou se protáhl, až mu klouby zakřupaly, když vtom Tasa vylítla na nohy, jako když do ní střelí. "Cože?" škubl sebou a uši se mu automaticky stáhly dozadu. "Ne. Nic takového nejsem." Jsem? Ne, to určitě ne. Nemínil se nazývat alfou ani ničím podobným. Byl Stín, tím to haslo. "A co jsi v tom případě ty?" tázal se Tasy a vykročil přitom pomalu směrem, kde protékal malý potůček. Už aby se tam mohli ochladit.

Spal, jako když ho do vody hodí. To se mu obyčejně nestávalo, ale tentokrát zkrátka a jednoduše vytuhnul a tiše přitom pochrupoval. Až když se slunce začalo klonit k západu a vzduch se trochu ochlazoval do příjemnějších teplot, začal opět procitat k životu. Párkrát se zavrtěl ještě v polospánku a pak otevřel stříbrné oči. Nespokojeně přitom zamručel. Rozmazanost a opilá rozhoupanost světa byla pryč, ale nějaké známky toho, že požil zkvašené maliny, přece jenom pořád cítil. Byl teď celkem rád, že si jich nedal víc, jinak by mu teď jistě bylo příšerně zle. Takhle se cítil v nepořádku jen trošku. Mezi ušima se usídlila slabá, ale neodbytná bolest a žaludek se tak lehce nenápadně houpal, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se uklidnit, nebo Stínovi dopřát pořádnou švandu a začít metat kotrmelce. Ale hlavně měl pěknou žízeň. Znovu se zavrtěl, pod tíhou Tasy hlavy už byl lehce otlačený, ale ona jako by na něm byla přilepená. "Taso?" odlepil si jazyk od vysušeného patra. "Vzbuď se," vyzval jí, netušíc, že už je vlčice vzhůru nejspíš nějakou tu chvíli. "Nebo mě aspoň propusť, musím se jít napít." Hloupé vysušující maliny, připadal si, jako kdyby usnul na poušti.

Tasa se po něm válela, jako by byl nějaký plyšák, i když dost použitý, oválený a ulepený... jako plyšová hračka patřící nedorostlému batoleti. Neodkázal si představit, že by jeho kostnaté tělo bylo extra pohodlné, ale vlčice si rozhodně nestěžovala. A on? On se cítil všelijak. Bylo mu divné mít někoho tak blízko sebe, dotýkat se, ležet na jedné hromadě. Nezvyklé. Cosi v něm upřímně toužilo Tasu nakopnout a shodit ji, ať si leží na zemi jako normální vlčice a neválí se po něm. Nic takového ale neudělal, protože... No, proč vlastně? Nebyl si jistý. To se zase hádaly ty dvě půle jednoho vlka, které v něm byly uvězněné. Pokud šlo o Tasu, už se začínalo stávat pravidlem, že vyhrávala ta, která jinak v jeho životě velké slovo neměla. Asi ta, která by se dala nazvat tou lepší. Jeho staré já, nebo to, co z něj zbylo.
Tak či tak, vlčici ze sebe neshodil, jen si ztěžka povzdechl a složil těžknoucí hlavu na tlapy. Začínal střízlivět a nebylo to úplně příjemné, takže se rozhodl, že se radši trochu prospí. Věděl, že Spár by spustil kravál, kdyby se něco dělo. Zavřel proto oči bez větších obav a rychle odplul do říše snů. Popravdě se mu spalo krásně, jako už dlouho ne. Bylo to těmi malinami nebo tím, že nebyl sám? Nad tím nedumal.

Tasa byla pořád pryč a přesto byla poblíž. Slyšel ji mluvit vedle sebe, spolu s dalšími zvuky, které nezněly zrovna zdravě nebo příjemně. Ostatně už je kolikrát slyšel z vlastního břicha, když sežral něco pochybného. Evidentně však ty bobule Tase přivodily i víc, než jen nevolnost. Halucinace ale už nejspíš ustupovaly, aspoň podle jejích slov. "Jo. Lepší se držet dál od věcí, co oblbujou i srnky," zabručel, dobře věděl, že má pravdu. Samotnému se mu ale podařilo trochu přiopít, takže by možná neměl mluvit.
"Tak spi," pokrčil rameny, lepší lék na únavu asi neexistoval. Třeba, když usne, aspoň se zviditelní, mluvit do prázdna mu bylo divné. Obzvlášť, když se ho ta prázdnota náhle začala dotýkat. Ucítil na zádech tíhu, která nepochybně musela být Tasy hlavou. Hřbet se mu automaticky naježil při tom nenadálém doteku, ale zhluboka se nadechl a nechal srst zase slehnout. Trochu zatínal zuby a celý byl náhle trochu v křeči, ale rozhodl se, že se nebude cukat a nechá vlčici, ať si z něj dělá polštář. Netrvalo dlouho a už ji i začínal vidět. Objevovala se a zase mizela, ale už měl mnohem lepší představu o tom, v jaké pozici se nachází. Za chvíli bude asi zase zcela neprůhledná. Rozhodl se to nekomentovat. Místo toho se ze sedu natáhl do lehu, čímž nejspíš trochu změnil pozici Tasy hlavy a položil si hlavu na tlapy. "Asi bychom měli oba odpočívat," zauvažoval nahlas, protože mu hlava těžkla, jak účinky zkvašených malin vyprchávaly. Tiše si škytl. "Hmmh, abychom byli při síle, až se objeví Styx..." Doširoka zívl. Únava byla asi nakažlivá.

Lehce nadskočil, když se hlas Tasy ozval přímo u jeho nohou. Nejdřív se trochu lekl, zarazilo ho to, ale rychle mu bylo jasné, která bije. Stalo se to znova. Vlčice znovu zmizela a nejspíš o tom neměla nejmenší ponětí. Zauvažoval, jestli ji na to má vůbec upozorňovat, ale došel k závěru, že mu to asi nestojí za to. To už tady jednou bylo a kam se dopracovali? Nikam. Zbytečná ztráta energie.
"Dobře," ztlumil tedy hlas skoro do šepotu a sedl si na zadek vedle vlčice - aspoň to odhadoval podle toho, odkud se ozýval její hlas. Rozhodně si nesedl na ni, toho by si všiml, pokud se tedy nezměnila v ducha. Zamžoural kolem sebe na les, který byl stále poněkud neostrý, ale neviděl žádné známky toho, že by se kdokoliv blížil. Noc byla tichá. "Kdo nás chytí?" otázal se tiše. Napadlo ho, jestli si z něj třeba Tasa nestřílí a nesnaží se imitovat jeho vlastní paranoiu z nedávné doby. "Nezdá se mi, že by se někdo blížil," prohlásil celkem suverénně polohlasem. Brouk ho nemusel vyzývat, aby nepanikařil, cítil se totiž naprosto klidný a mírně podnapilý. Asi by se to doporučení hodilo spíš Tase.

Olízl si spokojeně tlamu. Ovoce možná nebylo tak marné, jak si vždycky myslel. Té chuti stále úplně nefandil, prostě na něj bylo moc sladké, ale cítil se příjemně uvolněný, nohy mu lehce ztěžkly a svět ztratil něco ze svých ostrých kontur. Protože se ovoce nenacpal tolik, jako Tasa a vynechal pochutnávání si na tisu, nebyl na tom nijak zvlášť zle. Spíš se jen octl v docela příjemné náladičce. Dokonce se mu do popředí mysli vynořila písnička. Kdoví, kde ji slyšel? Možná si ji kdysi prozpěvoval některý z jeho dávných kumpánů, možná se mu zasekla v mozku ještě z doby, kdy žil doma. Každopádně si ji začal pro sebe tiše pobrukovat, třebaže mu žádná píseň z tlamy nevyšla už kdoví kolik let: "Na moři, na moři, jó, tam nám je hej, na moři, na moři, k pirátům se dej. Chladné vlny bárku naši nesou zlatu vstříc, přes hlubiny zrádné, kalné, notak si dej říct. Ostrovy pokladů čekají nás tam, za mořem, za mořem, je ten vzácný kraj-"
Odporné zvuky dávení přerušily jeho skřípavé hudební vystoupení. Tase ta ovocná svačina zrovna dvakrát nesedla, o tom nemohlo být nejmenších pochyb. I když Stín podezíral spíš tisové bobule. "Já ti říkal, že to nemáš jíst," neodpustil si krátké povzdechnutí, stále si při řeči trochu opile přišlapoval jazyk. Houpavým krokem zamířil za vlčicí, která se náhle rozkřičela. Alkoholovým opojením pronikl střípek pochybností. Bylo jí až tak zle? Mohly ji ty bobule zabít? "Taso?" houkl Stín a protáhl se kolem kmene stromu, kde předtím zmizela, jenže byla pryč. Nezbyl po ní ani chloupek, prostě vůbec nic. "Taso! Vrať se zpátky, co vyvádíš?" Už si nepřipadal příjemně opilý, ale spíš otravně neohrabaný a otupělý. A kde byla u všech všudy ta praštěná vlčice? Přece se nepropadla do země...

Značkování jim zabralo nějaký čas a nebyla to ani zdaleka ta nejlepší zábava na světě, ale mohlo to být i horší. Stínovi monotónní činnost nevadila, prostě při ní vypnul mozek a pohyboval se jako tělo bez duše. Měl v tom už jistý cvik. Byli s tím nakonec hotoví, že ani netušil jak. Čas prostě utekl jako nic.
Další činnost se taky zdála být jasná, když Tasa prohlásila, že má hlad. "Taky bych něco zakousl," pokýval hlavou Stín a rozhlédl se, jestli neuvidí zase nějakou přiotrávenou srnku, jako minule. Jenže srnky byly na lov docela složité. Na to byl moc líný. Kdyby se tam válela zdechlá srnka... jenže jako na potvoru neviděl vůbec nic a když zavětřil, ani nic pořádného necítil. Klidně by s lovem ještě na chvíli vydržel, ale Tasa měla jiné plány. Začala se pást jako nějaká koza na všemožných bobulích, které tu okolo rostly. Stín se tomu lehce zamračil a otřásl se. Nikdy nebyl zrovna velký fanda ovoce. "Nechceš jít hledat něco lepšího?" zabručel, ale kdoví, jestli jeho slova vůbec k Tase dolehla. Cpala se jako nezavřená a jako by pro ni okolní svět ani neexistoval.
Šedivák nakonec pokrčil rameny a zkusil jednu malinu. Zkřivila se mu tlama. Bylo to příšerně sladké, ale na druhou stranu, tohle jídlo neutíkalo, nemusel ho nikde nahánět. Ožíral maliny a jiné ovoce o poznání pomaleji, než jeho společnice. Ani na vteřinu ho ovšem nenapadlo, že některé z těch plodů už jsou trochu po záruční době. Tis si ovšem nedopřál - když spatřil, že to dělá Tasa, protáhl tlamu. "To bych nejedl. Vidělaz, co to dělá z... s těma srnkama?" Zamrkal. Trochu si přišlápl jazyk. To se mu obyčejně nestávalo. Tasu nějaký tis evidentně netrápil, zubila se na něj a vypadala jako uprchlá postava z hororu. Zakroutil nad tím hlavou a vzal si ještě trošku malin, sladkých, až mu z toho trnuly zuby. "Už jz...jzsem jedl i lepší věci." Cítil se po nich ale docela příjemně, jaksi uvolněnější, i když se mu trošku začínaly plést nohy.

//Díra

Hmyz v Tasy kožichu se ozval s doporučením, které si Stín rozhodně mínil vzít k srdci. Po předešlých zkušenostech už se mu umírat moc nechtělo. Smrt nebyla tak skvělá, jak si představoval. "Jo, takový je plán," zabručel tedy v odpověď a namířil si to zpět do světa venku, kde světlo slunce už sláblo a ustupovalo noční tmě. Ideální podmínky pro tajné spiknutí. "Přesně tak. Co se bude dít potom, to už záleží na tvojí sestře. Asi to ani jeden z nás nedokáže předem odhadnout," usoudil. Styx mohla reagovat prakticky jakýmkoliv způsobem. Mohlo to celé proběhnout relativně v klidu, ovšem také mohlo dojít k rvačce a možná i naprostému masakru. Kdo ví? Nebo se třeba Styx z toho Asgaaru nevrátí už vůbec, pomyslel si. Doufal ale, že ano. Ukrást smečku mrtvole nebylo vůbec vzrušující, ještě míň, než krást maliny vlčatům. Brouk ještě dodal, že by mohl působit jako zvěd. "Spár určitě taky bude sledovat dění," mínil šedivý. Krkavci se do nory nechtělo, zůstal sedět venku na větvi, ale Stín si byl docela jistý, že opeřenec je na jejich straně. Jejich přátelství mu pořád připadalo celkem divné, ale už si na něj zvykl. Prostě to tak bylo - stejně jako ten Tasy brouk.
Tasa se rozesmála nad svou poznámkou. On se tomu jen uchechtl, o poznání méně divoce, a pobaveně se ušklíbl: "Stejně bych byl mizerná svačina. Takhle je to lepší." Hádal, že živý byl Tase nakonec užitečnější, než jako šlachovitý zákusek, který by určitě nebyl nic moc. "Všechno by se asi vyvíjelo o dost jinak," zamyslel se. Už toho spolu taky prožili celkem dost. Nejspíš nic, co by změnilo běh světa, po tom ostatně ani neprahnul. Ale bylo toho hodně. To, k čemu se nyní chystali, však byl nepochybně jejich největší kousek.
"Tak se do toho asi pustíme," škubl rameny a zamířil k hranicím lesa. Cestou se otřel o pár stromů, aby na ně přenesl svůj pach a chomáče chlupů. Zatím to tady nejvýrazněji páchlo Styx, ale to oni dva jistě hravě změní. Společnou snahou její výrazné značky překryjí a pak bude jasné, co se tu děje. Na okraji lesa zvolnil, tu přizvedl nohu u křoví, tu zaryl drápy do kůry. Podobnou práci nikdy nedělal, protože nikdy ve smečce nebyl, ale nebylo na tom ostatně nic těžkého. Dokonce ani pro tvora, který většinu života své stopy spíš skrýval, než aby svou polohu doslova vyřvával do světa každému, kdo má alespoň napůl funkční čenich. Mnoho věcí se však změnilo.
V jednu chvíli zvedl hlavu ke stromu, na kterém seděl krkavec. Držel se pořád poblíž, i když byl potichu. "Kdyby se blížila Styx, ztropíš povyk?" houkl na něj do větví a Spár přikývl, jako obvykle když byla poblíž Tasa, moc se k řeči neměl. "Určitě nám jen tak neproklouzne," otočil se na ni přes rameno a spokojeně se zašklebil.