Gallirea - Příspěvky uživatele

Jeho vrtění vyvolalo nesouhlasnou reakci chlupatého závaží, které na něm leželo. Tasa cosi mrmlala, brumlala, ale nebylo jí to nic platné, protože Stín se nemínil upéct a vysušit. Začínal nový den a zdálo se, že bude pořádně horký. O důvod víc, proč vyrazit k vodě. Naštěstí protesty šedé vlčice netrvaly příliš dlouho. Jakmile se úplně probudila, zdálo se, že ji ta myšlenka ve skutečnosti docela nadchla, možná ještě více než Stína, který k vodě mínil zamířit z čisté nutnosti a ne proto, že by mu vodní radovánky byly nějak extra po chuti. "Jo. Dneska bude vedro," prorokoval, ostatně na to nepotřeboval být nějakým jasnovidcem. Už první paprsky slunce měly vážně velkou sílu.
Začal vstávat a protahovat se, taky si široce zívl. "Proč ne? Voda jako voda, tohle je aspoň blízko," odsouhlasil Tasy návrh. Bude lepší se teď stejně nikam příliš nevzdalovat, kdyby se náhodou Styx vrátila. Ještě jednou se protáhl, až mu klouby zakřupaly, když vtom Tasa vylítla na nohy, jako když do ní střelí. "Cože?" škubl sebou a uši se mu automaticky stáhly dozadu. "Ne. Nic takového nejsem." Jsem? Ne, to určitě ne. Nemínil se nazývat alfou ani ničím podobným. Byl Stín, tím to haslo. "A co jsi v tom případě ty?" tázal se Tasy a vykročil přitom pomalu směrem, kde protékal malý potůček. Už aby se tam mohli ochladit.

Spal, jako když ho do vody hodí. To se mu obyčejně nestávalo, ale tentokrát zkrátka a jednoduše vytuhnul a tiše přitom pochrupoval. Až když se slunce začalo klonit k západu a vzduch se trochu ochlazoval do příjemnějších teplot, začal opět procitat k životu. Párkrát se zavrtěl ještě v polospánku a pak otevřel stříbrné oči. Nespokojeně přitom zamručel. Rozmazanost a opilá rozhoupanost světa byla pryč, ale nějaké známky toho, že požil zkvašené maliny, přece jenom pořád cítil. Byl teď celkem rád, že si jich nedal víc, jinak by mu teď jistě bylo příšerně zle. Takhle se cítil v nepořádku jen trošku. Mezi ušima se usídlila slabá, ale neodbytná bolest a žaludek se tak lehce nenápadně houpal, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se uklidnit, nebo Stínovi dopřát pořádnou švandu a začít metat kotrmelce. Ale hlavně měl pěknou žízeň. Znovu se zavrtěl, pod tíhou Tasy hlavy už byl lehce otlačený, ale ona jako by na něm byla přilepená. "Taso?" odlepil si jazyk od vysušeného patra. "Vzbuď se," vyzval jí, netušíc, že už je vlčice vzhůru nejspíš nějakou tu chvíli. "Nebo mě aspoň propusť, musím se jít napít." Hloupé vysušující maliny, připadal si, jako kdyby usnul na poušti.

Tasa se po něm válela, jako by byl nějaký plyšák, i když dost použitý, oválený a ulepený... jako plyšová hračka patřící nedorostlému batoleti. Neodkázal si představit, že by jeho kostnaté tělo bylo extra pohodlné, ale vlčice si rozhodně nestěžovala. A on? On se cítil všelijak. Bylo mu divné mít někoho tak blízko sebe, dotýkat se, ležet na jedné hromadě. Nezvyklé. Cosi v něm upřímně toužilo Tasu nakopnout a shodit ji, ať si leží na zemi jako normální vlčice a neválí se po něm. Nic takového ale neudělal, protože... No, proč vlastně? Nebyl si jistý. To se zase hádaly ty dvě půle jednoho vlka, které v něm byly uvězněné. Pokud šlo o Tasu, už se začínalo stávat pravidlem, že vyhrávala ta, která jinak v jeho životě velké slovo neměla. Asi ta, která by se dala nazvat tou lepší. Jeho staré já, nebo to, co z něj zbylo.
Tak či tak, vlčici ze sebe neshodil, jen si ztěžka povzdechl a složil těžknoucí hlavu na tlapy. Začínal střízlivět a nebylo to úplně příjemné, takže se rozhodl, že se radši trochu prospí. Věděl, že Spár by spustil kravál, kdyby se něco dělo. Zavřel proto oči bez větších obav a rychle odplul do říše snů. Popravdě se mu spalo krásně, jako už dlouho ne. Bylo to těmi malinami nebo tím, že nebyl sám? Nad tím nedumal.

Tasa byla pořád pryč a přesto byla poblíž. Slyšel ji mluvit vedle sebe, spolu s dalšími zvuky, které nezněly zrovna zdravě nebo příjemně. Ostatně už je kolikrát slyšel z vlastního břicha, když sežral něco pochybného. Evidentně však ty bobule Tase přivodily i víc, než jen nevolnost. Halucinace ale už nejspíš ustupovaly, aspoň podle jejích slov. "Jo. Lepší se držet dál od věcí, co oblbujou i srnky," zabručel, dobře věděl, že má pravdu. Samotnému se mu ale podařilo trochu přiopít, takže by možná neměl mluvit.
"Tak spi," pokrčil rameny, lepší lék na únavu asi neexistoval. Třeba, když usne, aspoň se zviditelní, mluvit do prázdna mu bylo divné. Obzvlášť, když se ho ta prázdnota náhle začala dotýkat. Ucítil na zádech tíhu, která nepochybně musela být Tasy hlavou. Hřbet se mu automaticky naježil při tom nenadálém doteku, ale zhluboka se nadechl a nechal srst zase slehnout. Trochu zatínal zuby a celý byl náhle trochu v křeči, ale rozhodl se, že se nebude cukat a nechá vlčici, ať si z něj dělá polštář. Netrvalo dlouho a už ji i začínal vidět. Objevovala se a zase mizela, ale už měl mnohem lepší představu o tom, v jaké pozici se nachází. Za chvíli bude asi zase zcela neprůhledná. Rozhodl se to nekomentovat. Místo toho se ze sedu natáhl do lehu, čímž nejspíš trochu změnil pozici Tasy hlavy a položil si hlavu na tlapy. "Asi bychom měli oba odpočívat," zauvažoval nahlas, protože mu hlava těžkla, jak účinky zkvašených malin vyprchávaly. Tiše si škytl. "Hmmh, abychom byli při síle, až se objeví Styx..." Doširoka zívl. Únava byla asi nakažlivá.

Lehce nadskočil, když se hlas Tasy ozval přímo u jeho nohou. Nejdřív se trochu lekl, zarazilo ho to, ale rychle mu bylo jasné, která bije. Stalo se to znova. Vlčice znovu zmizela a nejspíš o tom neměla nejmenší ponětí. Zauvažoval, jestli ji na to má vůbec upozorňovat, ale došel k závěru, že mu to asi nestojí za to. To už tady jednou bylo a kam se dopracovali? Nikam. Zbytečná ztráta energie.
"Dobře," ztlumil tedy hlas skoro do šepotu a sedl si na zadek vedle vlčice - aspoň to odhadoval podle toho, odkud se ozýval její hlas. Rozhodně si nesedl na ni, toho by si všiml, pokud se tedy nezměnila v ducha. Zamžoural kolem sebe na les, který byl stále poněkud neostrý, ale neviděl žádné známky toho, že by se kdokoliv blížil. Noc byla tichá. "Kdo nás chytí?" otázal se tiše. Napadlo ho, jestli si z něj třeba Tasa nestřílí a nesnaží se imitovat jeho vlastní paranoiu z nedávné doby. "Nezdá se mi, že by se někdo blížil," prohlásil celkem suverénně polohlasem. Brouk ho nemusel vyzývat, aby nepanikařil, cítil se totiž naprosto klidný a mírně podnapilý. Asi by se to doporučení hodilo spíš Tase.

Olízl si spokojeně tlamu. Ovoce možná nebylo tak marné, jak si vždycky myslel. Té chuti stále úplně nefandil, prostě na něj bylo moc sladké, ale cítil se příjemně uvolněný, nohy mu lehce ztěžkly a svět ztratil něco ze svých ostrých kontur. Protože se ovoce nenacpal tolik, jako Tasa a vynechal pochutnávání si na tisu, nebyl na tom nijak zvlášť zle. Spíš se jen octl v docela příjemné náladičce. Dokonce se mu do popředí mysli vynořila písnička. Kdoví, kde ji slyšel? Možná si ji kdysi prozpěvoval některý z jeho dávných kumpánů, možná se mu zasekla v mozku ještě z doby, kdy žil doma. Každopádně si ji začal pro sebe tiše pobrukovat, třebaže mu žádná píseň z tlamy nevyšla už kdoví kolik let: "Na moři, na moři, jó, tam nám je hej, na moři, na moři, k pirátům se dej. Chladné vlny bárku naši nesou zlatu vstříc, přes hlubiny zrádné, kalné, notak si dej říct. Ostrovy pokladů čekají nás tam, za mořem, za mořem, je ten vzácný kraj-"
Odporné zvuky dávení přerušily jeho skřípavé hudební vystoupení. Tase ta ovocná svačina zrovna dvakrát nesedla, o tom nemohlo být nejmenších pochyb. I když Stín podezíral spíš tisové bobule. "Já ti říkal, že to nemáš jíst," neodpustil si krátké povzdechnutí, stále si při řeči trochu opile přišlapoval jazyk. Houpavým krokem zamířil za vlčicí, která se náhle rozkřičela. Alkoholovým opojením pronikl střípek pochybností. Bylo jí až tak zle? Mohly ji ty bobule zabít? "Taso?" houkl Stín a protáhl se kolem kmene stromu, kde předtím zmizela, jenže byla pryč. Nezbyl po ní ani chloupek, prostě vůbec nic. "Taso! Vrať se zpátky, co vyvádíš?" Už si nepřipadal příjemně opilý, ale spíš otravně neohrabaný a otupělý. A kde byla u všech všudy ta praštěná vlčice? Přece se nepropadla do země...

Značkování jim zabralo nějaký čas a nebyla to ani zdaleka ta nejlepší zábava na světě, ale mohlo to být i horší. Stínovi monotónní činnost nevadila, prostě při ní vypnul mozek a pohyboval se jako tělo bez duše. Měl v tom už jistý cvik. Byli s tím nakonec hotoví, že ani netušil jak. Čas prostě utekl jako nic.
Další činnost se taky zdála být jasná, když Tasa prohlásila, že má hlad. "Taky bych něco zakousl," pokýval hlavou Stín a rozhlédl se, jestli neuvidí zase nějakou přiotrávenou srnku, jako minule. Jenže srnky byly na lov docela složité. Na to byl moc líný. Kdyby se tam válela zdechlá srnka... jenže jako na potvoru neviděl vůbec nic a když zavětřil, ani nic pořádného necítil. Klidně by s lovem ještě na chvíli vydržel, ale Tasa měla jiné plány. Začala se pást jako nějaká koza na všemožných bobulích, které tu okolo rostly. Stín se tomu lehce zamračil a otřásl se. Nikdy nebyl zrovna velký fanda ovoce. "Nechceš jít hledat něco lepšího?" zabručel, ale kdoví, jestli jeho slova vůbec k Tase dolehla. Cpala se jako nezavřená a jako by pro ni okolní svět ani neexistoval.
Šedivák nakonec pokrčil rameny a zkusil jednu malinu. Zkřivila se mu tlama. Bylo to příšerně sladké, ale na druhou stranu, tohle jídlo neutíkalo, nemusel ho nikde nahánět. Ožíral maliny a jiné ovoce o poznání pomaleji, než jeho společnice. Ani na vteřinu ho ovšem nenapadlo, že některé z těch plodů už jsou trochu po záruční době. Tis si ovšem nedopřál - když spatřil, že to dělá Tasa, protáhl tlamu. "To bych nejedl. Vidělaz, co to dělá z... s těma srnkama?" Zamrkal. Trochu si přišlápl jazyk. To se mu obyčejně nestávalo. Tasu nějaký tis evidentně netrápil, zubila se na něj a vypadala jako uprchlá postava z hororu. Zakroutil nad tím hlavou a vzal si ještě trošku malin, sladkých, až mu z toho trnuly zuby. "Už jz...jzsem jedl i lepší věci." Cítil se po nich ale docela příjemně, jaksi uvolněnější, i když se mu trošku začínaly plést nohy.

//Díra

Hmyz v Tasy kožichu se ozval s doporučením, které si Stín rozhodně mínil vzít k srdci. Po předešlých zkušenostech už se mu umírat moc nechtělo. Smrt nebyla tak skvělá, jak si představoval. "Jo, takový je plán," zabručel tedy v odpověď a namířil si to zpět do světa venku, kde světlo slunce už sláblo a ustupovalo noční tmě. Ideální podmínky pro tajné spiknutí. "Přesně tak. Co se bude dít potom, to už záleží na tvojí sestře. Asi to ani jeden z nás nedokáže předem odhadnout," usoudil. Styx mohla reagovat prakticky jakýmkoliv způsobem. Mohlo to celé proběhnout relativně v klidu, ovšem také mohlo dojít k rvačce a možná i naprostému masakru. Kdo ví? Nebo se třeba Styx z toho Asgaaru nevrátí už vůbec, pomyslel si. Doufal ale, že ano. Ukrást smečku mrtvole nebylo vůbec vzrušující, ještě míň, než krást maliny vlčatům. Brouk ještě dodal, že by mohl působit jako zvěd. "Spár určitě taky bude sledovat dění," mínil šedivý. Krkavci se do nory nechtělo, zůstal sedět venku na větvi, ale Stín si byl docela jistý, že opeřenec je na jejich straně. Jejich přátelství mu pořád připadalo celkem divné, ale už si na něj zvykl. Prostě to tak bylo - stejně jako ten Tasy brouk.
Tasa se rozesmála nad svou poznámkou. On se tomu jen uchechtl, o poznání méně divoce, a pobaveně se ušklíbl: "Stejně bych byl mizerná svačina. Takhle je to lepší." Hádal, že živý byl Tase nakonec užitečnější, než jako šlachovitý zákusek, který by určitě nebyl nic moc. "Všechno by se asi vyvíjelo o dost jinak," zamyslel se. Už toho spolu taky prožili celkem dost. Nejspíš nic, co by změnilo běh světa, po tom ostatně ani neprahnul. Ale bylo toho hodně. To, k čemu se nyní chystali, však byl nepochybně jejich největší kousek.
"Tak se do toho asi pustíme," škubl rameny a zamířil k hranicím lesa. Cestou se otřel o pár stromů, aby na ně přenesl svůj pach a chomáče chlupů. Zatím to tady nejvýrazněji páchlo Styx, ale to oni dva jistě hravě změní. Společnou snahou její výrazné značky překryjí a pak bude jasné, co se tu děje. Na okraji lesa zvolnil, tu přizvedl nohu u křoví, tu zaryl drápy do kůry. Podobnou práci nikdy nedělal, protože nikdy ve smečce nebyl, ale nebylo na tom ostatně nic těžkého. Dokonce ani pro tvora, který většinu života své stopy spíš skrýval, než aby svou polohu doslova vyřvával do světa každému, kdo má alespoň napůl funkční čenich. Mnoho věcí se však změnilo.
V jednu chvíli zvedl hlavu ke stromu, na kterém seděl krkavec. Držel se pořád poblíž, i když byl potichu. "Kdyby se blížila Styx, ztropíš povyk?" houkl na něj do větví a Spár přikývl, jako obvykle když byla poblíž Tasa, moc se k řeči neměl. "Určitě nám jen tak neproklouzne," otočil se na ni přes rameno a spokojeně se zašklebil.

529

Tasa souhlasila. Rozuměla všemu? To netušil a ani tušit nemohl. Domníval se však, že ano. Už dávno věděl, že třeba není úplně tím nejostřejším drápem, ovšem nepovažoval ji ani za zcela tupou. V tuhle chvíli mu její schválení naprosto dostačovalo. Potřeboval si jen být jistý, že jsou oba na stejné stránce, nic víc snad ani nutné nebylo. A když zjistil, že ano, že teď skutečně plánují držet spolu, tahat za jeden provaz a společně provést tenhle ambiciózní kousek, zjistil, že se mu docela ulevilo. Nebyl příliš zvyklý na to takhle se upínat k druhým, ale mít někoho na své straně, to nebylo nepříjemné. Ba naopak.
Když už měli plán - nebo alespoň jeho zárodek, protože se shodli, že plánovat do detailů prostě nemá smysl - nastal čas přejít k akci. Dokud se Styx neobjeví, neměli zrovna mnoho možností, co udělat, ovšem přenést svůj pach na celý les, do toho se pustit mohli. "Ano, tím bychom měli začít. Myslím, že to pošle Styx dost jasnou zprávu," ušklíbl se spokojeně a vyskočil na nohy společně s Tasou. Už se chystal zamířit ven, že s tím zrovna začnou, ale Tasy otázka ho ještě na chvíli zarazila na místě. Přešlápl a nechal si ta slova pomalu protéct hlavou. Partneři ve zločinu. "Hm... řekl bych, že jsme," zabručel zamyšleně a po chvíli dodal rozhodněji: "Jo, jsme. Můžeme tomu říkat takhle. Prostě - teď držíme spolu." S tím konečně zamířil nahoru do večerního světla. Partneři ve zločinu. Kdo by na začátku tušil, že věci dojdou až sem?

//Buk

528

Tasa se zdála být rozervaná na dvě různé strany. Ne, že by byl šedivý zrovna empatické stvoření, ale tohle jí nezáviděl. Věděl moc dobře, jaké to je. Zažil to mnohokrát. Nyní ale bylo potřeba, aby se vlčice rozhodla... a právě k tomu spěla. Její slova se opakovala, jak se ve svém rozhodnutí jen utvrzovala. V duchu si Stín už mnul tlapy na to, jak všechno společně obrátí vzhůru nohama. Nedokázal nejspíš někde prostě jenom existovat, po čase musel začít do něčeho šťourat, začít potahovat za nitky, dokud se nerozpáře celý šev. To už zkrátka byla jeho nátura. "Přesně tak," pokýval souhlasně hlavou. "Možná jsme 'banda', ale jestli my ano, pak ona taky. Neměla by nám být nadřazená. A už vůbec nás nebrat jako slouhy." K zabíjení Novy se raději nevyjadřoval. Ne, že by se ji sám pokusil zavraždit, ale popravdě netušil, co se s ní stane, když jí odváděl poblíž sídla Smrti. To však Tasa rozhodně nepotřebovala vědět.
Po chvíli Smrtihlavka sklouzla k vyprávění příběhu z minulosti. Nebyl rozhodně tak příšerný, jako ty předešlé, co mu říkala. Leccos ale vysvětlovala a leccos mu také na tom příběhu připadalo povědomé. On byl taky otloukánek, odstrkovaný... Teď je to ale všechno jinak.Ušklíbl se. "Teď půjde po prkně Styx. A uvidí, že ti slabí možná nejsou až tak slabí." Protáhl si tlapy a upřel na Tasu stříbrné zraky: "To snad bude stačit. Nemá cenu cokoliv do detailů plánovat, nemůžeme tušit, jak to proběhne. Ale proběhne to. A potom z tohohle místa můžeme udělat, co budeme chtít." Co by to mělo být? To mu bylo docela jedno. Klidně i to útočiště, jaké chtěla Tasa. O to už mu příliš nešlo.

527

Čekal, jak se Tasa vyjádří. Jestli měli vymýšlet takovýhle plán, museli být oba na stejné stránce. Kdyby Tasa v rozhodující chvíli vycouvala, mohla z toho být taky pěkná katastrofa. Nechal ji přemýšlet, ale když konečně promluvila, zvedl k ní zrak. "Jo. Mohlo by to dopadnout vážně špatně, pro kohokoliv z nás," souhlasil. Dobrá. Vypadalo to, že se oba shodnou. Teď zbývalo to těžší. Plán. "Hm... to by mohlo být složité." Stín na plány nikdy zrovna moc nebyl, byl přesvědčený, že nefungují. Většinou věci řešil tak, jak přišly. Když se předem zaobíral tím, jak se co asi stane, co a jak pravděpodobně dopadne, podle jeho zkušeností se nakonec všechno stejně vyvíjelo úplně jiným směrem. "Ačkoliv, třeba ne. Když se rozhodneme vzepřít a ona neodejde, co jí potom zůstane? Už by neměla žádnou smečku. Jen tuhle díru a les, co se rozpadá, když trochu víc foukne vítr. Třeba... třeba nebude až takový problém ji vyštípat. Je silná, ale my jsme zase dva. Možná tři? Záleží, jestli by se k nám chtěla přidat i ta... Šmudla. Nova." Jenže i když Tasa tvrdila, že je ta vlčice členkou smečky, Stín ji nikde okolo neviděl. Bude lepší na ni nespoléhat.

526
//Díra

"Nebo," uznal. Bláznovství měly asi v rodině, ale Stín rozhodně nebyl ten, kdo by něco takového měl soudit. On sám nebyl zrovna dvakrát normální, do téhle cvokárny zapadal vskutku dokonale. Viděl ale, že Tasa má ohledně jeho nápadu jisté pochybnosti. To se konec konců dalo očekávat. Styx byla pořád její rodina, i když se chovala způsobem, který se její sestře nelíbil. Pokrčil rameny. "Možná? Sama jsi říkala, že se jí nebude líbit, když tu zůstaneme spolu. Že by někdo z nás mohl zmizet. Nevím jak ty, ale já nechci zmizet. A ani nechci, abys zmizela ty." Přemýšlel nad tím. Jeho samotného netrápilo, že se Styx tahá s magiči a vlastně mu byly docela fuk i ty ostatní věci, které dělala, pokud se přímo netýkaly jeho nebo Tasy. Celkově mu ta vlčice byla dost volná. Ale vyfouknout někomu celou smečku? Vystrkat někoho z teplého místečka, které si sám zařídil? Něco takového už dávno neprovedl a teď si na to brousil zuby. Navíc, jestli je pravda to, co Tasa říká, možná bude vážně bezpečnější, když tu Styx nebude. Nechtěl se od Smrtihlavky nechat oddělit. Teď už ne.
Zamířili k úkrytu. Vklouzl dovnitř jako první, bouřku nechal tam venku za zády. Díra v kořenech se okamžitě zaplnila smradem mokrého psa, ale jemu to nevadilo. Vmáčkl se až dozadu a plácl sebou na zem. Myšlenkami byl pořád u Styx, ale nechtěl rozvíjet další plány, dokud neměl jistotu, že je Tasa na jeho straně.

Pokud mohl Stín soudit, Tasa už opět dosáhla své plné velikosti. Už ani nevypadala tolik na pokraji smrti, i když se povážlivě komíhala sem a tam. To však nebylo tak zlé, když uvážil, co všechno se stalo. A co že se to vlastně stalo? Pořád mu to nebylo úplně jasné, ale už to asi jen tak nezjistí. Nějak se k tomu už nechtěl vracet.
Tasa mu připomněla, kam že se to její sestra vlastně vydala. "Hm. Rozhodně to zní, jako že má něco za lubem," usoudil, ale co, to netušil. Vypadalo to ale, že myšlenka na to, že by se Styx mohlo něco stát, Tasu přece jen děsila. "To nevím," opáčil po pravdě. "Záleží, co šla dělat. Každopádně si nemyslím, že je potřeba ji zrovna zabíjet," dodal, aby objasnil svou prvotní myšlenku s tím, že by se Styx mohli zkrátka zbavit. "Prostě bychom ji jen nenechali se sem vrátit. Zabrali bychom si les pro sebe a až by přišla zpět, už by tady neměla místo. I když upřímně nevím, jestli by se něco takového obešlo bez násilí," pokrčil rameny. Mohla z toho taky být pořádná bitka... nebo třeba ne. Netušil, co by se dělo.
Bouřka, která se přihnala zničehonic, je přerušila. Vichr se přihnal mezi stromy, ohýbal je, lámal větve a k uším jim doléhalo divoké hučení příboje dole pod srázem. Ten to nakonec nevydržel a kus z něj se ulomil, řítil se dolů do hrozivé nicoty. "Asi jo," souhlasil a vstal, aby si to namířil k místu, kde se skrýval úkryt. Nechtělo se mu zřítit ze srázu, když pro jednou zase mohl vymýšlet nějaký plán.

//Díra

Jeho pokus o projev náklonnosti byl prkenný až hrůza, ale přesto u Tasy vyvolal radostné kníknutí. Trochu sebou přitom škubnul, ale vlastně... necítil se nepříjemně. Bylo to jen dost podivné a nezvyklé. Možná by se to dokázal naučit, ale přesto se mu ulevilo, když se Tasa opět o kousek vzdálila. Takhle mu to přece jen bylo přirozenější.
Navíc teď nebyl nejlepší čas na to učit se, jak být normálním vlkem co se umí normálně chovat (ne, že by hrozilo, že se někým takovým vůbec někdy stane). Byla tu totiž otázka Styx, která mu teď vrtalal v hlavě, když už ji Tasa vytáhla na povrch. "Hmm..." Stínovi bylo celkem jedno, co Styx dělala s Novou nebo s Duncanem, jehož tvář si s obtížemi vybavil - ten tmavohnědý náfuka, co se tu kdysi ochomýtal, že? Její vliv na Tasu mu ale jedno nebyl. Ani to, že by ho o ni mohla připravit. Nebo že by se snad mohla pokusit o to, aby jeden nebo druhý z nich zmizel. Hlavně však cítil to staré dobré nutkání vzít si něco, co mu nepatří, připravit někoho druhého o to, co mu právem náleží. Mohli by Styx připravit o domov, když ne rovnou o život. "Co s tím. Kam, že to říkala, že jde?" uvědomil si náhle, že slova, co se ozvala z kaluže, mu projela jedním uchem tam a druhým ven. "Na tom nesejde. Třeba bychom mohli zařídit, aby se sem už nevrátila - protože bychom ji prostě nenechali."

Bylo divné to říct nahlas, dát těm pocitům, které se tak dlouho snažil zatlačit do tmavého kouta, nějaký tvar a moc. Svým způsobem to ale bylo také osvobozující. Když už to sám přiznal, nemohl to dál skrývat... a tím pádem ani nemusel, protože už by to nemělo smysl. Tasa, která, jak tak na ni koukal, už stačila dorůst zase přibližně do původní velikosti, se k němu připloužila a zůstala ležet na zemi, zatímco ocasem rozmetala listí a všechno ostatní, co se válelo na zemi. Jak by si měl počínat teď, tím si jistý nebyl. Ocasem nemáchal a ani se neusmíval, ale neuhnul jí, když se rozhodla, že ho olízne. Projel jím přitom dost zvláštní pocit, který neuměl pojmenovat. Zabrněly ho tlapy. Váhavě a neohrabaně se sklonil k Tase a ťuknul svým čenichem do toho jejího, jen krátce, jako by se bál, že od ní dostane elektrický šok. Něco takovýho dělali vlci, co na sebe rádi šmatali, ne?
Jenže téma Styx stále neodbytně viselo ve vzduchu. Možná to celé bylo vážnější, než Stín původně myslel. "Hm. Je fakt, že bych nečekal, že ji to zrovna nadchne," uznal. "Pro ni by určitě bylo lepší, kdybys ji dál poslouchala a lezla jí u nohou... Jasně, že se jí tohle nelíbí. Ale asi se s tím bude muset smířit - protože takhle teď věci prostě jsou," pokrčil rameny a ušklíbl se: "Mě jen tak někdo nechat zmizet nedokáže. Začíná mi ale připadat, že by možná bylo lepší, kdyby zmizela tvoje sestra." To byla docela odvážná myšlenka a reakce Tasy mohla být jakákoliv. Dál ji tedy zatím nerozváděl a jen na ni upíral stříbrné zraky, aby zjistil, co si o tom myslí.