Gallirea - Příspěvky uživatele

552

Tasa šimrala a šimrala, až si myslel, že mu snad povolí měchýř. Nechtěl se chichotat a svíjet jako žížala, bylo to nadevše ponižující, ale nedokázal to zarazit. Byl tím tak odzbrojený, že se ani nedokázal bránit a Tasu ze sebe shodit. Ať se snažil, jak chtěl, slzy mu nakonec vyhrkly. Jen pár, ale určitě se to počítalo. Nemohl jejich existenci popřít.
Nakonec ho Tasa propustila ze svého sevření, než se stala nějaká opravdová katastrofa. Chvíli jen ležel a popadal dech, než jejím směrem trochu nasupeně kopl malý oblázek, který se válel na podlaze úkrytu. Netrefil ji a vlastně to ani nechtěl - vsadili se a ona vyhrála. Nebyl to žádný podvod. Stejně z toho ale byl nabručený, míň kvůli tomu, že prohrál a víc proto, že ho Tasa slyšela hihňat se jako malou holku. "Zákeřná," prohlásil, posbíral se do sedu a otřepal se. "Hádám, že ti dlužím kost."

551

Nehnul ani brvou, ale v očích mu trochu poskočila jiskra života, co se tam objevovala jen málokdy. "Jsem o tom přesvědčený," prohlásil a sledoval, jak si Tasa bude počínat. Co vůbec chtěla dělat? Vyprávět mu smutné příběhy o koťátkách? Musela vědět, že tím by ho nedostala. A začít mu utrhávat části těla nejspíš taky nezačne - to by jí mohl oplatit a navíc bolest ho k slzám taky dohnala jen málokdy. Spíš z ní jen víc zuřil. Možná už ani neuměl plakat. Doufal, že to tak je.
Vlčice ale nedělala ani jedno, ani druhé. Místo toho na něj skočila. "Hej-" ohradil se proti tomu, ale najednou se stalo něco strašlivého. Tasy opelichaná oháňka mu začala přejíždět po polštářcích zadních tlap a bylo to, jako by mu tam lezlo tisíc mravenců. Z hrdla se mu vydral takový krajně nedůstojný zvuk, jakési "Ík." Chtěl se sebe vlčici shodit, ale šimrání ho zcela odzbrojilo, že do ní zvládl jen bezmocně plácat tlapami a kroutit se jako posolená žížala. Znepokojovalo ho, že ičení, které se mu dere z hrdla, jaksi nabírá na frekvenci... a že se mění v... chichotání? "Né, Taso, néé, počkej, tohle musí přestat," snažil se bránit velice vážným tónem, protože se momentálně hrozně, ale neuvěřitelně zesměšňoval, jenže bylo dost těžké vypadat seriózně, když se hihňal jako malá holka. K jeho hrůze mu z toho smíchu začínaly do očí hrkat slzy. Ale ne, ne ne ne, mrkal a vší silou vůle se snažil otočit směr působení slzných kanálků, aby tu zrádnou vodu vcucl zpátky do očí.

550

Tasa měla občas skutečně praštěné nápady. Zkoumavě se na ni zahleděl, jestli to s tou sázkou jako myslí doopravdy vážně. Chtěla ho rozbrečet? Skutečně? Chvíli si říkal, že to odmítne, ne proto, že by se bál prohry, ale protože to nepochybně celé bude nesmírně otravné. O tu kost mu taky až tak moc nešlo. Na druhou stranu byl ale zvědavý, s jakou taktikou asi Tasa přijde. "Platí. Ale prohraješ, to ti říkám rovnou," sdělil jí. Aby to potom náhodou nebyla Tasa, kdo bude fňukat, až si přivlastní její cenné vlastnictví. Domníval se, že jediný způsob, jak by ho Tasa mohla přimět uronit slzu by bylo, kdyby se vrhla ze srázu. To jí ale rozhodně říkat nemínil.
Prohlížel si svoje tělo, které vypadalo jaksi méně zuboženě, než si ho pamatoval. Navíc to nebyly jenom jeho představy. I Tasa to potvrdila. "Hm. Za chvíli ani sám sebe nepoznám," zamrmlal si pod vousy. Udávala se velká spousta změn. Nebyl si jistý, jestli se mu to líbí. Necítil se nespokojený, jen... znepokojený. Znepokojený vlastní spokojeností? Dávalo to vůbec smysl?

549

Srna zahnala hlad vskutku dokonale, ale nemohla zahnat dotěrné otázky. S těmi si musel poradit sám a myslel si, že se mu to podařilo docela dobře. Ovšem to byl pouze jeho vlastní dojem... Když totiž domluvil, nezdálo se mu, že by z toho Tasa mnoho pochopila. Nejspíš se pro její ne zrovna geniální mozek vyjadřoval příliš abstraktně. "Tak to není," odfrkl si a olízl si krvavý flek z čenichu. "Nedokázal jsem se zbavit úplně všech pocitů. Ale už aspoň nejsem ufňukaný. To je určitě plus," dodal a položil si hlavu na přední tlapy. S plným břichem a v teplé noře se mu chtělo spát. Že by ho čekalo nevyhnutelné zlenivění? Pohlédl na Tasu, která byla rozhodně mnohem vykrmenější, než dřív. Těžko se mu představovalo, že by on sám snad měl někdy dosáhnout jakési zdravější tělesné konstituce, zbavit se té vychrtlé kostry, kterou byl celý život. Na druhou stranu, pomyslel si, je taky dost těžké uvěřit, že jsem někdy byl ufňukané vlče a taky to je pravda. Zvedl znovu hlavu a prohlédl si svoje ležící tělo. Pod srstí toho nebylo moc vidět, ale přišlo mu, že mu žebra možná vystupují o kus méně než dřív. "Přijdu ti tlustší, než jsem býval?" vypustil z tlamy dřív, než se nad tím stačil zamyslet.

548
//Bukáč

Odtáhnout srnu do úkrytu naštěstí nebyl příliš velký problém. Když pracovali spolu, šlo jim to celkem obstojně. Netrvalo tedy dlouho a kořist byla hezky uložená na svém místě na dně úkrytu. Šedivák si hned urval kus masa, ovšem ještě ani nepolkl první sousto, když si uvědomil, že Tasa se k jídlu jaksi nemá. "Ty nebudeš jíst?" zamračil se. To se jí vážně moc nepodobalo. A proč na něj tak koukala? Jako by od něj něco čekala? "Ah." Došlo mu to. Teď měl být ten hlavní. Pan vůdce. Měl na jazyku protesty, ale došlo mu, že je to nejspíš zcela marné. Akorát by se oklikou vrátili k diskuzi, kterou už vedli. Místo toho tedy, ač se mu to vnitřně trochu příčilo, vybral pro Tasu něco z masa a vnitřností, sám si vzal svůj díl a pustil se do jídla.
Brzy mu však srna zhořkla na jazyku. Otázky, kterých se bál, přišly. "Hm," zabručel a olízl si čenich od krve. "Žádný velký příběh to stejně není. Asi takový příběh, jaký může mít někdo, kdo se narodí jako nepodařené šedivé nedochůdče, zatímco jeho dvě sestry jsou zářivé a dokonalé jako hvězdy na nebi." Zaryl drápy do hlinitého podloží. Nikdy o tom nemluvil a teď to také dělal nerad. Slova z něj lezla jako z chlupaté deky. "Když je jeden divný, ostatní ho nenávidí. Rodina, zbytek smečky. To malé šedivé vlče to trápilo a bolelo, ale... potom na něco přišlo. Přišel jsem," uvědomil si, že o sobě mluví ve třetí osobě. Svým způsobem to možná bylo správně. Byl tehdy někdo jiný, měl jiné jméno, jiné všechno.
"Bylo snazší se nestarat. Emoce dělají ve věcech nepořádek. Nedávají smysl. Kdyby se jich dalo nadobro zbavit, bylo by všechno mnohem snazší. Nikdo ti nemůže ublížit, když..." Zmlkl. Přišlo mu, že říká příliš mnoho. Bylo to nebezpečné. Jako by balancoval nad propastí. Ale Tase to asi říct mohl. Měl by. Pokrčil rameny. "Myslím, že se mi to povedlo. Tehdy. Pohřbít to ufňukané vlče, stát se někým jiným. To je asi celý ten příběh. Až donedávna nic moc dalšího nebylo. Jen nekonečné toulky." Teď bylo všechno jinak. Jak se to vůbec stalo?

Tasa se držela na hřbetě srny až do chvíle, než se zvíře pod jejich vahou zhroutilo a zřítilo se na zem. Srna se bránila, ale co jí to bylo platné? Její osud byl sečtený v momentě, kdy ztratila pevnou zem pod nohama. Šedivý vlk ji držel, zatímco se kaluž krve kolem rozšiřovala. Už by jistě neutekla, ani kdyby ji pustil, ovšem jemu se zrovna dvakrát nechtělo uvolňovat si tlamu k mluvení. Tasa na své otázky jen tak nezapomene, tím si byl docela jistý... a on ani nevěděl, zda má nějaké odpovědi.
Ale když se zvíře v jeho sevření přestalo zmítat a poslední jiskry života vyhasly v jeho očích, Tasa nejdřív myslela na praktické záležitosti. Měla pochopitelně pravdu. Déšt byl nepříjemný, vítr se zahryzával do kůže, letnímu počasí už zřejmě odzvonilo. Žádná škoda, pomyslel si Stín, ale když teď měl místo, kde se mohl před nepřízní počasí schovat, neviděl důvod, proč ho nevyužít. Pouze tedy souhlasně zamručel, přehmátl svůj stisk z krku srny na jednu z jejích předních nohou a za přispění Tasy ji začal vléct k úkrytu.

//úkryt

Že by se Tasa jeho výbuchem urazila? Ne. Ani náhodou. Jen prskla kamsi mimo ně a začala se vyptávat právě na ty věci, které by Stín radši nechal hezky v bezpečí pod pokličkou. Copak ale mohl, když do toho rýpala? "Nechci," opáčil pořád nabručeně, ale míň zostra, než před momentem. Něco na tom ale bylo. Tasa mu pověděla hodně, on jí skoro nic. Kdyby tvrdil, že mu to nevyhovuje, lhal by. Zůstával radši nepoznaný. Hrabat se v tom bordelu, co měl v duši, stejně nemělo valný význam. Jednomu se akorát nalepilo na tlapy nejrůznější svinstvo, ale nedozvěděl se zhola nic kloudného. Ale jestli v tomhle měli jet skutečně spolu... Poraženecky si odfrkl. "Cítím srnku. Potom - možná. Možná ti něco povím. Ještě si to rozmyslím."
Museli však nejdřív ulovit a on byl za to rozptýlení vážně vděčný. Když se sápal po srně, nemohl myslet na to, jaký má problém nebo proč by to vůbec měl být problém. Nemohl přemýšlet nad ničím jiným, než kam se zakousnout do zvířete a vyhnout se zásahu kopytem. Povedlo se mu srnku zpomalit, což dalo příležitost k tomu, aby jí Tasa hupsla na záda. Zvíře se zastavilo a chvíli se na jeho vyhazujícím těle šedá vlčice zmítala jako na rodeu, než se Stín přihnal z boku a pověsil se srně na krk. Pod vahou dvou vlků se kopytník zhroutil k zemi. Šedivák se zakousl, zabořil zuby hluboko do hrdla, ze kterého se řinula rudá krev, a držel. Věděl, že se trefil správně a že je po všem, jen co se srna dozmítá. Nechtělo se mu ji ale ještě pustit. Až bude mít tlamu prázdnou, bude Tasa chtít, aby mluvil.

Tasa se zachechtala stylem, za který by se ani hyena nemusela stydět, ale na to už byl Stín dávno zvyklý. Byly ale věci, na které si nejspíš nezvykne nikdy. Třeba na to šišlání a pitomé poznámky. "U všech pekel, Taso, pořád s touhle kravinou!" procedil skrze zuby podrážděně. Nesnášel tyhle nekonečné narážky. Už si vzpomínal, proč neprojevuje své upřímné pocity a snaží se je pokud možno ani necítit. Vždycky to totiž vedlo k nějakému podobnému blekotání. "Víš, že tak jsem to nemyslel," odfrkl si.
Lov by je měl naštěstí rozptýlit. Tasu to snad zaměstná natolik, že na šišlání už nebude mít ani pomyšlení, aspoň v to doufal. Plížil se kupředu a ona za ním, opravdu tiše, což vzhledem ke stylu jejího pohybu bylo skoro až s podivem. Nejspíš už to měla zvládnuté. Srna byla přímo před nimi a nezdálo se, že by si jich zatím všimla. Možná ji ty tisové bobule přece jenom trochu omámily, šedivák v to rozhodně doufal. Vyrazili za zvířetem každý z jedné strany a tehy už si jich nepochybně všimla. Srna se dala na útěk, ale Stín jí nemínil dovolit zdrhnout příliš daleko - už jen proto, že by to mohla vzít ke srázu a tam zezdola by ji asi jen tak nevylovili. Jakmile se k ní příblížil, pověsil se jí na stehno a vychýlil ji z rovnováhy. Zaškobrtla a z rány se vyřinulo nezanedbatelné množství krve. Jistě ji to zpomalí. Netrvalo ale moc dlouho, než ji musel pustit a pokusit se dostat do lepší pozice pro útok.

Přikývl. Něco na tom bylo. "Pravda. Jestli bude potom i dál o to místo stát, může se sem zkusit znovu zařadit." Znělo to rozumně. Udělat velký úklid, vymést všechny pavučiny a chcípliny, začít s čistým štítem. "Ty už jsi to prokázala, nemyslíš?" povytáhl lehce obočí. "Bez tebe by tahle operace vůbec neproběhla a bez tebe to dělat ani nebudu," prohlásil. Fajn, Tasa nechtěla být taky alfa, budiž, ale jednou byli partneři ve zločinu, tak se toho taky mínil držet. Byla to jejich společná práce. "Jo. Tak to uděláme," pokývl hlavou. Pokud se tu Nova ukáže, bude muset znova dokázat, že si zaslouží sem patřit. Teď se to tady totiž měnilo.
Něco ulovit bylo rozhodně třeba. Vzduch byl stále teplý, ale věděl, že brzy už je jistě začne do kožichu hryzat zub podzimu a potom budou ještě rádi, že se začali namáhat zavčasu. "Třeba najdeme zase nějakou srnku zpomalenou tisem. To byl minule dost snadný lov," přemítal. Jedna srna možná nebude stačit... na druhou stranu, kdyby ji schovali a potom si našli na zub něco jiného, už by to mohlo vycházet trochu lépe. Stín větřil, zatímco se Tasa bezúčelně motala v nesmyslných vzorcích. On sám na lov nikdy moc vysazený nebyl, ale v posledních letech si začínal zvykat. Po chvíli se mu proto podařilo zachytit pach. "Tudy," kývl na Tasu a ukázal jí směr. Plížil se tam a netrvalo dlouho, než spatřil narezlý srnčí kožich. Vážně stála u tisu a okusovala ho, ale nevypadala ještě tak omámeně, jako ta, kterou zde lovil se Styx a Tasou před časem, který mu připadal téměř nekonečně dlouhý. Snad alespoň trochu zpomalená byla. "Ty vlevo, já vpravo? Strhneme ji spolu." Sám by to nedokázal, to věděl. Nebyl možná už tak vychrtlý, jako kdysi, ale pořád byl spíš samá kost a šlacha, než že by na něm hrály svaly. To se nejspíš nikdy nezmění.

"Nojo vlastně, Nova," rozsvítilo se Stínovi. "Málem bych na tu Šmudlu zapomněl." Nevýrazná vlčice se špinavě šedým kožíškem mu zkrátka a dobře vyklouzla z paměti. V jiných vlcích však podle všeho vzbuzovala ještě horší dojem. "To je docela drsný," usoudil, když vyslechl, jak Styx chtěla Novu zavraždit na potkání. "Nova asi ve svém okolí prostě vzbuzuje touhu ji šikanovat," nadhodil - sám nedokázal odolat tomu, aby si z ní trochu vystřelil. Přímo se to nabízelo, byla tak mírná a naivní, jako hloupoučká ovečka. "Každopádně... jestli si ji tady chceš nechat, když už jsi ji sem přivedla, pochybuju, že by s ní měly být nějaké problémy. Za předpokladu, že se vůbec ještě někdy ukáže." Asi by mu bylo jedno, kdyby tu Šmudla chtěla zůstat. Natrhouško a Styx ale rozhodně musely pryč.
Navrhl, že by mohli něco ulovit, ovšem Tasa viděla prioritu spíš ve značkování. "Pravda. Čím víc to tu bude cítit námi, tím líp." Vyrazil za ní a nechal svou značku všude, kde Tasa vynechala nějakou mezeru. Chumáče šedivých chlupů si odrbal o stromy i křoví, každou chvíli zvedl nohu u nějakého kamene či pařezu. Nikdy by ho nenapadlo, že tohle bude dělat. Přišlo mu to trochu ponižující, ale byl ochoten to překousnout, protože tahle činnost znamenala, že teď mají něco, co je jenom jejich. A to byl zvláštně příjemný pocit. Byl snad Stín hrdý na jejich práci? Rozhodně mu to tak připadalo. "Ale něco k jídlu bychom taky sehnat měli," zabrblal po chvíli, protože něco by zkrátka zakousl rád.

"Velký úklid," prohodil šedivák zamyšleně. "To zní dobře." Vyházet všechno smetí a začít hezky nanovo, to se mu zamlouvalo. "Je tu vlastně kromě Rzi a tvojí sestry ještě někdo další?" napadlo ho, protože na Novu už opět stačil úspěšně zapomenout. Byla pro něj dost nevýrazná na to, aby mu neustále vypadávala z paměti.
O pohybu Styx věděl asi stejně, jako Tasa. Pokrčil rameny. "Třeba něco tuší a tak se tomu tady vyhýbá," prohlásil. Možná k ní už vítr zavál pach nových hranic a ona se rozhodla radši na těch svých slepičích křídlech někam odplachtit. Příliš mu to k ní ale nesedělo. Nejspíš bylo pravděpodobnější, že ji ta smečka, ke které se vydala, roztrhala na mašličky a třeba už se prostě ani nikdy nevrátí. Tím by se hodně problémů vyřešilo. "Kdoví, jestli se ještě vůbec ukáže," pokrčil jen rameny.
Fakt, že Tasa po partnerství evidentně netouží, mu zvedl náladu mnohem více, než vědomí, že teď má být alfou. Ulevilo se mu, že má odpověď na tuhle otázku, kterou se ani neodvažoval nikdy položit, protože kdoví, jak by mohla být vyložena a co by se taky mohlo stát. Teď už si s tím nemusel lámat hlavu, radši mohl přemýšlet, jaký bude jeho první hrdinský počin. "Mohli bychom sehnat něco k jídlu. Ale až se počasí trochu umoudří. V tomhle vedru bychom dřív padli my," plácl tlapou do vody. Vzduch byl hustý, horký a plný prachu. Rozhodně bude chytřejší počkat alespoň do večera, až nemilosrdné slunce zaleze za obzor.

Ucho mu cuklo, když ho Tasa nazvala panem alfou. To slovo se mu pořád jaksi nelíbilo, ono označení mu nesedělo, ale rozhodně to bylo lepší, než ty ostatní věci, které Tasa vymyslela, takže se rozhodl to prozatím tolerovat. Třeba časem vymyslí něco lepšího. "Hrm," zamručel tedy pouze na znamení, že to nepřeslechl, a poslouchal, co dalšího má vlčice na srdci.
Měla pravdu, chtělo by to promyslet - on měl ovšem dojem, že nebylo zase tak moc co promýšlet. "Hierarchii bych vážně neřešil. Zbytečně to věci komplikuje. Co se týče toho, koho vzít a koho ne... myslím, že to poznáme. Vezmeme sem jen vlky, kteří jsou co k čemu. Žádné šašky a kašpary, kterých je ve zdejších krajích absolutní přehršel - spíš ty, které už pobývat mezi podobnými komedianty unavuje. Jako nás." Pak se zamyslel. "A máš pravdu. Žádné magiče." Věděl, že on sám magič teoreticky je, ale zaprvé nikdy neměl problém s tím chovat se zcela pokrytecky a zadruhé... kdy vůbec naposledy nějakou magii použil? Nikdy mu to nešlo tak, jak by si přál, a že si to dřív přál vážně, vážně hodně. Poslední dobou už mu na tom tolik nezáleželo, ani na tom, aby vzbudil přízeň Smrti. Spousta věcí se zkrátka změnila.
Tasa se brouzdala potokem, zatímco on se rozvaloval na mělčině a snažil se jen nepadnout vedrem. Občas se mezi stromy prodrala zrnka písku a zašimrala ho v čenichu nebo jinde po těle. Počasí bylo vážně divné. "To je asi fakt," uznal a popravdě se mu dost ulevilo, když Tasa vydala ten dávivý zvuk při představě, že by měli být skutečně pár. Trochu se totiž chvílemi obával, že to je přesně to, co by chtěla... ale asi nechtěla, když se vyjadřovala takhle. Snad. "Tak to asi necháme být. Stejně je pozdě se vykrucovat," zamrmlal si pod vousy. "Namočil jsem se do toho sám, tak budu alfa..." Šílené, slyšet taková slova ze své tlamy. Ještě před pár měsíci by si při zmínce něčeho takového poklepal na čelo.

Měla pravdu, už bylo pozdě. Povzdechl si a podrbal se za otrhaným uchem, kde ho hryzal nějaký protivný hmyz. "Už to tak vypadá," zabručel. Na to, aby se cukal, už bylo trochu pozdě. Krom toho dávno věděl, že vzdorovat cestám osudu nemá cenu. Nechat se táhnout proudem bylo mnohem snazší a bezbolestnější. Ono to nějak dopadne. Tasa se dál chechtala, vymýšlela krávoviny a šedivák útrpně zaúpěl: "To budu vážně radši alfa." Vůdce zněl jako kdyby tu provozovali nějaký kult a hlavní tupoun... měl vůbec plýtvat dechem na to, aby to komentoval? Aspoň, že Tasa vypadala spokojeně. Vlastně extrémně spokojeně, vypadalo to, že se nemůže přestat chechtat, zatímco se Stín válel v potoce zachmuřený jako kakabus.
Nakonec mu nezbude nic jiného, než se se svým postavením smířit, ale přesto do toho zkoušel namotat ještě Tasu. Jenže ta měla taky na všechno hned odpověď. "Jo, byli pár. Pár povedených šašků," odfrkl si. Nechtěl na rodiče vzpomínat, vyvolávalo to v něm pocity, které si nepřál. Stejně už jejich hnijící ostatky někde červi ohlodali na kost, utěšil se povzbudivou myšlenkou a protáhl si tlapy. Zamžoural stříbrným okem po straně na Tasu. "Krom toho jsem myslel, že jsme partneři ve zločinu. To se nepočítá?" Z pomyšlení, že by měli být skutečnými partnery, se cítil ještě divněji, než při představě sebe sama jako alfy. Jakými divnými stezkami se to jeho život najednou ubíral? Šla mu z toho hlava kolem a Tasu to očividně těšilo. "Vlastně jo, věřil bych tomu," pronesl a konečně se taky trochu uchechtl. Třeba to nebude tak hrozné. Jen si musel zvyknout na fakt, že se celý jeho život obrací vzhůru nohama.

Nelíbilo se mu, že by měl být alfou. Zatímco se Tasa zubila a šklebila jako rozpustilé mládě, on se jen víc a víc kabonil. Zvykej si, pitvořil se v duchu. Vlčice však mluvila dál. Poslouchal ji a trochu ho žralo, že její slova dávají jakýsi strašlivý smysl. Jestli to tu mělo fungovat dál jako společenství vlků - což asi mělo - pak bylo třeba, aby existoval někdo, kdo má poslední a hlavní slovo. "Nechci to dotáhnout daleko," namítal tvrdohlavě. Odmítal si přiznat, že se přilepil do takové patálie. Kdyby jenom to, on si tu boudu na sebe ušil sám. "Někdo hlavní slovo mít musí, ale nechápu, proč bys to tedy nemohla dělat se mnou." Aspoň by v tom nelítal sám. Cítil se snad i trochu ublíženě. Měl dojem, že tenhle převrat měl být jejich společný počin. Vyvalil se do potoka a nakrčil čelo nad tvrzením, že dvě alfy být nemůžou. "Od kdy?" zajímal se, tohle mu nesedělo. "Samozřejmě, že můžou. Moji rodiče byli oba alfy. Krucinál, většina smeček, na které jsem narazil, měla alfy dvě." Nechtěl, aby všechna tíha zodpovědnosti dopadla na jeho kostnatý hřbet. Nechápal, jak si tento problém mohl neuvědomit předem, ale už začínal litovat, že k něčemu podobnému Tasu vůbec nabádal. Jenže hranice už přeznačili, bylo pozdě vycouvat. Plácl tlapou do vlnek na hladině mělkého vodního toku. Nejspíš se tedy otevírala nová kapitola jeho života. Kdo by to byl čekal?

Vlčice hopsala kolem a zdálo se, že ho vůbec neposlouchá, ztracená ve vlastním světě. Stín stáhl uši ještě víc dozadu a nabručeně si to štrádoval lesem k potoku, zatímco jeho společnice se chovala jako potřeštěný luční koník. Na jeho otázku však již zareagovala. "Vidíš. A já jsem Stín, žádnej alfa. Myslel jsem, že v tom jedeme spolu, ne že hned budeš chtít, abych se nad tebe vyvyšoval. Nechtěli jsme právě přesně s tímhle skoncovat?" Vůbec se nechtěl nazývat alfou. Ne, že by byl tak skromný a cítil se být si zcela roven se všemi ostatními. Nikdy ale moc nevěřil na autority. Nerespektoval je, celé to nadřazené postavení mu připadalo falešné a vymyšlené. Do čeho jsem se to vůbec namočil?
Potok naštěstí nebyl daleko, takže už nemusel dál mluvit s vyschlou tlamou. Sklonil se k vodě a hltavě se napil, než vlezl do proudu a lehl si na dno, aby se schladil celý. Nekoupal se rád, ale vedro mu v tu chvíli bylo odpornější, než voda, která odnášela nahromaděnou špínu z jeho kožichu kdoví kam.