Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stáhl uši dozadu. Teď nerozuměl. "Kdyby nás spolu nic nedrželo, dávno bych tady nebyl," zamračil se. Jakto, že je nic nedrželo? Proč by tedy jinak byli pořád tady spolu, plánovali, jak převzít smečku? Stín nevěděl, co je drželo u sebe. Nebyla to láska, tu on neznal a možná ani doopravdy milovat nedokázal. Byl to ale snad určitý druh partnerství, ne? Nevěděl, jak by tomu měl říkat, přišlo mu zbytečné dávat tomu jméno, ale na moment ho zarazilo, že to tak Tasa asi nevidí. Že by tím pádem mohla prostě jednoho dne zmizet. A bylo to zase tu - ta slabost, ta puklina, která se vytvoří, když si dovolí, aby mu záleželo na někom jiném. Nechtěl, aby mizela. "Dobře. Tak je to moje, proč ne. Ale ty nemíníš nikam jít, nebo ano?" zeptal se ledabyle, jako by na tom vůbec nezáležlo, protože by mu na tom správně záležet nemělo. Starému Stínovi by to bylo určitě úplně jedno, ale bylo těžké předstírat, že jím pořád je.
Zamířil k ní a ona se také přiblížila. Až moc. Hleděla mu zblízka do očí, zkoumala ho, zatímco on jen s očekáváním zíral do jejích zlatých očí a už vůbec nevěděl, co si má myslet. "Co chci?" Co chtěl? Nikdy toho moc nechtěl. Proplouval životem jako list chycený ve větru, na chvíli, než se rozplácne na zemi a změní se v tlející sliz. A teď měl něco chtít? "Chci abys uznala, že nás spolu něco drží," vyhrkl nakonec, protože právě to měl momentálně v popředí mysli. "Protože to je pravda."

Styx byla pryč. Vlny spláchly její tělo a odnesly ho kdoví kam. Stína moc nezajímalo, kde skončí. Věděl dobře, že na tom nezáleží - když vyprchá život, nezbyde z těla nic víc, než hnijící prázdná nádoba. Nechtěl na téhle události lpět moc dlouho. Tyhle věci se děly každý den a jim to akorát pomohlo v naplnění jejich plánu. Jak pokračovat dál, když měli to, co chtěli? Inu... dokud se neobjeví nikdo další, nejspíš mohli prostě pokračovat ve svých životech, jako dosud. Jen s trochou přidané zodpovědnosti na jejich hlavy. Nebo jen na jeho hlavu? "Můj," zopakoval po Tase a trochu se zamračil. "Samozřejmě. Ale pořád v tom jedeme spolu, takže můžu klidně říct náš," připomněl Tase. Odmítala být Alfou s ním - fajn. Ale les byl stejně její, jako jeho, i když to třeba nechtěla slyšet.
Skoro sebou škubnul, když mu náhle tak rázně rozkázala. Bylo to podivné. Tasa teď působila úplně jinak. Jako by jí smrt sestry na rozumu dodala, než aby ji připravila i o ty poslední zbytky. Sledoval to s jistým zájmem. Vlčí mysl byla skutečně podivná věc. "Co?" zeptal se, ale šel, zvědavý, o co jí kráčí.

Vzpírala se mu, ale i když Stín nebyl žádný Rambo, nebyla potřeba moc síly k tomu, aby ji přepral. Byla tak zřízená, že by nejspíš za chvíli umřela sama. Nejspíš bylo milosrdenství jí to celé ukrátit. Ne, že by soucit byl něčím Stínovi příliš blízkým, ale stejně to udělal. Možná víc kvůli Tase, než kvůli Styx. Moc o tom nepřemýšlel, prostě jen vykonal.
Ticho moc dlouho nevydrželo. Olízl si krev nyní již bývalé alfy z tlamy. Úplně to takhle nechtěl - tihle vlci, tahle nemagický rodina, byli asi jediní, mezi koho takový degenerát jako on aspoň trochu zapadal, ale zdálo se, že za chvíli z nich nezůstane vůbec nic. Norox byl pryč, teď se odlomil další kousek. Chtěl Styx svrhnout, ale vražda nebyla nutně v plánu. Vlk míní a osud mění. Plakat pro ni nemínil - a když se otočil na Tasu, viděl, že ona nejspíš taky ne. Vlastně vypadala v ten moment až překvapivě rozumně. "Hm," zabručel jen na její díky a zamyslel se nad jejími slovy. "Dobře, nikdo se jíst nebude. Na to jsem stejně nikdy nebyl," souhlasil - to ona ho přece kdysi dávno chtěla sežrat, ale teď se rozhodl to nevytahovat.
Nevěděl, co by Styx chtěla nebo nechtěla. Pokrčil mírně rameny. "Ty ji znáš, víš, co by se jí líbilo." I když jí je momentálně asi fuk, jestli poletí nebo ji sežerou mrchožrouti. Ale hodit Styx ze srázu znamenalo, že nemusejí kopat díru, takže proč ne? Netrvalo dlouho a šedá vlčice se zřítila dolů do mořských vln. "To se stane, když lítáš moc blízko ke slunci," prohlásil a sám tomu pořádně nerozuměl, byla to asi ozvěna nějakého skoro zapomenutého příběhu. A teď... teď co? Odtrhl pohled od vody pod nimi a zahleděl se na Tasu. Pokud věděl, teď z nich byla poslední - možná existovali další sourozenci, ale kdoví, kde ti byli? Nedokázal se do její situace vcítit, citlivý jako pařez. Netušil, co se jí asi honí hlavou ani co se hodí v takových chvílích říkat. Bylo mu ukradené, co se hodí a co ne. "Takže teď je to oficiální," řekl po chvilce. "Les je náš."

"A já si zas myslím - ne, jsem si jistý - že jsem ji sem zakopal já," odmítal Stín paličatě ustoupit, čímž se dostali do poměrně zapeklité situace. Oba totiž mohli být tvrdohlaví dost na to, aby se tady o tom přetahovali do konce dnů. Naštěstí se tentokrát Tasa rozhodla sehrát roli toho moudřejšího, který ustoupí, a skopla kost zpátky do díry, kde si nejspíš ještě nějakou chvíli pobude. Stín by ovšem preferoval, kdyby si ji vzala, ať už patřila komukoliv. Náhrada, kterou vymyslela, totiž zněla naprosto hrůzostrašně. "Cože?" vyjevil se. "Ale to přece-" Zmlkl. Nic podobného v životě nedělal, ale narozdíl od hledání kostí po lese, což mohlo zabrat celý den, se jednalo o jednu jedinou vteřinu ponížení. A vzhledem k tomu, že před chvílí se v úkrytu málem počůral smíchy z toho, že ho Tasa šimrala na chodidlech, pochyboval, že by jeho reputace mohla utrpět ještě více. "Tak fajn," procedil skrze zuby a věnoval Tase dost neohrabané dloubnutí čenichem se slintancem, který jí zůstal na srsti na líčkách. Jak romantické.

Nemusel na tom naštěstí příliš dlouho lpět, protože se objevilo rozptýlení. Cosi podezřelého se dělo! Cosi, co jim mělo dost usnadnit práci. Měl trochu obavy, že Tasa začne vyšilovat, ale ne. Upírala zlaté zraky k němu. To mu jako důkaz stačilo. Teď to vážně bylo všechno na něm, ať už to bylo dobře, nebo špatně. Jen se ke Styx sklonila, cosi jí pošeptala do ucha a jemně jí olízla čenich, zatímco Stín jen postával a sledoval to, zcela prost jakéhokoliv pohnutí. Věděl, co je potřeba udělat, stejně jako to věděla Tasa a i samotná Styx. "Udělám to," opáčil a přistoupil k opeřené vlčici. Co se v takové chvíli asi říkalo? Rozhodl se pro prosté: "Sbohem," a sevřel tesáky šedé kolem hrdla, jako by dorážel srnku na lovu. Cítil se přitom asi podobně. Známá chuť krve se mu rozlila do tlamy a věděl, že je po všem. Couvl, mlčel. Měl dojem, že by možná měl cítit nějaké uspokojení nebo cokoliv jiného, ale kdepak. Tak to tedy máme hotové, pomyslel si. Převzít smečku bylo nakonec možná až příliš snadné.

Vyhrabal kost, předhodil ji vlčici a byl připraven s celou záležitostí skoncovat, jenže Tase se jako vždycky něco nelíbilo. "Tvoje? Jak to myslíš, že je tvoje?" zamračil se. "Já si jsem zase jistý, že je moje. Schoval jsem si ji k téhle skále, abych to nezapomněl." Že to stejně zapomněl bylo druhořadé. Co, on se tady vykopává s kostí, dá si všechnu tu práci a Tasa teď nad tím bude ohrnovat čumec? "Žádnou jinou kost nemám," pokrčil rameny, bylo mu fuk, jestli si ji Tasa vezme nebo ne.
Křik Spára směrem od srázu ho přerušil. Tasa se po krkavci možná oháněla a neměla ho ráda, ale Stín věděl, že když tropí nějaký povyk, bývá radno ho následovat. "Nebo že bych ještě nějakou měl?" zamyslel se v domnění, že se pořád ještě jedná o kosti. Pomalu se tam vydal, ale jakmile se mu o čenich otřel pach krve, přibrzdil a rozšířenýma očima se ohlédl po Tase. Ano, nepochybně to byla krev. Krev... a Styx. Kosti vzal čert. Teď byl čas revoluce. "Jdeme," zavelel a natáhl krok.
Jestli si myslel, že se s nimi snad Styx bude chtít o smečku pobít, teď mohl podobné nápady směle zavrhnout. Vlčice rozhodně nevypadala ve stavu, že by s někým měla bojovat. To už se podle všeho událo, soudě podle jejího dolámaného, zakrváceného zjevu. "Hele, koho to kočka přivlekla," ušklíbl se. Neměl nejmenší ponětí, jak na něco takového bude reagovat Tasa, ale on sám žádnou lítost necítil, pouze pocit, že se jim nyní ušetří velká spousta možných potíží. "Velká alfa..." Mohl toho říct hodně, ale jen ustoupil stranou a zabodl pohled do Tasy. Doufal, že nevycouvá v poslední vteřině. Jestli bylo třeba dalších důkazů, že její sestra není všemocná, ba ani o nic lepší, než kdokoliv jiný, tak teď je měla přímo před očima. "Možná bychom ji měli dorazit? Tohle v žádném případě nerozchodí."

//Díra

Zamířil pro kost, kterou vlčice vyhrála v sázce, a Tasa mu samozřejmě jako neodbytný ocásek byla těsně v patách. "Nic takového bych já nikdy neudělal," prohlásil zcela neutrálním tónem a otočil se na vlčici s výrazem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Samozřejmě, že by to udělal. Kdyby na to Tasa zapomněla, proč by se měl obtěžovat s hledáním kosti, která tu mohla někde být nebo taky nemusela? Jenže když se ozval ten hmyz, co si pěstovala v kožichu jako obzvláště vypasenou blechu, bylo mu jasné, že nikdy neměl šanci.
"Hm. Myslím, že jsem ji tu někde měl. Jen si nejsem jistý, kde," zamrmlal napůl k Tase, napůl pro sebe. Rozhlédl se po lese, ale všechno mu připadalo tak nějak stejné. Nevěnoval zrovna moc pozornosti tomu, kam svoje poklady schovává, protože je většinou už nikdy znovu nehledal. Hloupé chování, ale co mohl dělat? Zamířil k jednomu z balvanů opodál, avšak hlasité zakrákání zprava ho přimělo otočit se. Spár seděl na jedné ze skal a tvářil se významně - pokud krkavec něco takového dokázal. Nic neříkal, ale Stínovi bylo jasné, co naznačuje. "Tamhle." Zabočil ke skále a u jejího úpatí začal hrabat. Kde přesně je kost netušil, ale čenich mu brzy napověděl. Začal hrabat usilovněji, až hlína lítala na všechny strany a netrvalo dlouho, vytáhl ze země kost ze srnčí nohy. Rozhodně byla pořádně uleželá, jak si Tasa přála. Div, že tady z ní nevypučil nový život. "No prosím," kopl kost ledabyle směrem k vlčici. "Třeba se tím udav," dodal, ale přitom zvedl koutek do křivého šklebu. Vlastně mu to bylo fuk. Asi bude lepší, když ta kost přijde aspoň Tase k užitku, protože on by ji tu stoprocentně zapomněl na věky věků.

553

Nemohl uvěřit tomu, že ho Tasa doopravdy porazila něčím tak hloupým, jako bylo lechtání na chodidlech. Však ani dodneška pořádně netušil, že je vlastně tolik lechtivý. Kdo by ho taky zkoušel šimrat? Komukoliv jinému by pravděpodobně urval ucho, jen by si něco tak nebetyčně stupidního zkusil. Jenže Tasa byla Tasa - té se uši netrhaly. Byl jí ochoten trpět mnohem víc nesmyslů, než komukoliv jinému, ať už to znamenalo cokoliv.
Samozřejmě tu kost chtěla, a ještě měla specifické představy o tom, jak hezky by měla být uleželá a jak málo čerstvá. Upustil krátký povzdech. "Dobře. Myslím, že mám někde ještě něco schovaného," prohlásil. Většinou byl s kostmi jako veverka, která zapomene, kam si schovala svoje oříšky. Nejspíš jich měl zahrabáno všude možně celou spoustu, ale pravděpodobně by je už všechny nenašel. Nějakou ale snad pro Tasu v lese vykope. Protáhl si s hlasitým křupnutím hřbet a začal se štrachat ven z úkrytu. Počasí už vypadalo trochu lépe. "Jdu se po ní podívat," oznámil a nechal na vlčici, jestli se vydá za ním nebo ne.

//Buk

552

Tasa šimrala a šimrala, až si myslel, že mu snad povolí měchýř. Nechtěl se chichotat a svíjet jako žížala, bylo to nadevše ponižující, ale nedokázal to zarazit. Byl tím tak odzbrojený, že se ani nedokázal bránit a Tasu ze sebe shodit. Ať se snažil, jak chtěl, slzy mu nakonec vyhrkly. Jen pár, ale určitě se to počítalo. Nemohl jejich existenci popřít.
Nakonec ho Tasa propustila ze svého sevření, než se stala nějaká opravdová katastrofa. Chvíli jen ležel a popadal dech, než jejím směrem trochu nasupeně kopl malý oblázek, který se válel na podlaze úkrytu. Netrefil ji a vlastně to ani nechtěl - vsadili se a ona vyhrála. Nebyl to žádný podvod. Stejně z toho ale byl nabručený, míň kvůli tomu, že prohrál a víc proto, že ho Tasa slyšela hihňat se jako malou holku. "Zákeřná," prohlásil, posbíral se do sedu a otřepal se. "Hádám, že ti dlužím kost."

551

Nehnul ani brvou, ale v očích mu trochu poskočila jiskra života, co se tam objevovala jen málokdy. "Jsem o tom přesvědčený," prohlásil a sledoval, jak si Tasa bude počínat. Co vůbec chtěla dělat? Vyprávět mu smutné příběhy o koťátkách? Musela vědět, že tím by ho nedostala. A začít mu utrhávat části těla nejspíš taky nezačne - to by jí mohl oplatit a navíc bolest ho k slzám taky dohnala jen málokdy. Spíš z ní jen víc zuřil. Možná už ani neuměl plakat. Doufal, že to tak je.
Vlčice ale nedělala ani jedno, ani druhé. Místo toho na něj skočila. "Hej-" ohradil se proti tomu, ale najednou se stalo něco strašlivého. Tasy opelichaná oháňka mu začala přejíždět po polštářcích zadních tlap a bylo to, jako by mu tam lezlo tisíc mravenců. Z hrdla se mu vydral takový krajně nedůstojný zvuk, jakési "Ík." Chtěl se sebe vlčici shodit, ale šimrání ho zcela odzbrojilo, že do ní zvládl jen bezmocně plácat tlapami a kroutit se jako posolená žížala. Znepokojovalo ho, že ičení, které se mu dere z hrdla, jaksi nabírá na frekvenci... a že se mění v... chichotání? "Né, Taso, néé, počkej, tohle musí přestat," snažil se bránit velice vážným tónem, protože se momentálně hrozně, ale neuvěřitelně zesměšňoval, jenže bylo dost těžké vypadat seriózně, když se hihňal jako malá holka. K jeho hrůze mu z toho smíchu začínaly do očí hrkat slzy. Ale ne, ne ne ne, mrkal a vší silou vůle se snažil otočit směr působení slzných kanálků, aby tu zrádnou vodu vcucl zpátky do očí.

550

Tasa měla občas skutečně praštěné nápady. Zkoumavě se na ni zahleděl, jestli to s tou sázkou jako myslí doopravdy vážně. Chtěla ho rozbrečet? Skutečně? Chvíli si říkal, že to odmítne, ne proto, že by se bál prohry, ale protože to nepochybně celé bude nesmírně otravné. O tu kost mu taky až tak moc nešlo. Na druhou stranu byl ale zvědavý, s jakou taktikou asi Tasa přijde. "Platí. Ale prohraješ, to ti říkám rovnou," sdělil jí. Aby to potom náhodou nebyla Tasa, kdo bude fňukat, až si přivlastní její cenné vlastnictví. Domníval se, že jediný způsob, jak by ho Tasa mohla přimět uronit slzu by bylo, kdyby se vrhla ze srázu. To jí ale rozhodně říkat nemínil.
Prohlížel si svoje tělo, které vypadalo jaksi méně zuboženě, než si ho pamatoval. Navíc to nebyly jenom jeho představy. I Tasa to potvrdila. "Hm. Za chvíli ani sám sebe nepoznám," zamrmlal si pod vousy. Udávala se velká spousta změn. Nebyl si jistý, jestli se mu to líbí. Necítil se nespokojený, jen... znepokojený. Znepokojený vlastní spokojeností? Dávalo to vůbec smysl?

549

Srna zahnala hlad vskutku dokonale, ale nemohla zahnat dotěrné otázky. S těmi si musel poradit sám a myslel si, že se mu to podařilo docela dobře. Ovšem to byl pouze jeho vlastní dojem... Když totiž domluvil, nezdálo se mu, že by z toho Tasa mnoho pochopila. Nejspíš se pro její ne zrovna geniální mozek vyjadřoval příliš abstraktně. "Tak to není," odfrkl si a olízl si krvavý flek z čenichu. "Nedokázal jsem se zbavit úplně všech pocitů. Ale už aspoň nejsem ufňukaný. To je určitě plus," dodal a položil si hlavu na přední tlapy. S plným břichem a v teplé noře se mu chtělo spát. Že by ho čekalo nevyhnutelné zlenivění? Pohlédl na Tasu, která byla rozhodně mnohem vykrmenější, než dřív. Těžko se mu představovalo, že by on sám snad měl někdy dosáhnout jakési zdravější tělesné konstituce, zbavit se té vychrtlé kostry, kterou byl celý život. Na druhou stranu, pomyslel si, je taky dost těžké uvěřit, že jsem někdy byl ufňukané vlče a taky to je pravda. Zvedl znovu hlavu a prohlédl si svoje ležící tělo. Pod srstí toho nebylo moc vidět, ale přišlo mu, že mu žebra možná vystupují o kus méně než dřív. "Přijdu ti tlustší, než jsem býval?" vypustil z tlamy dřív, než se nad tím stačil zamyslet.

548
//Bukáč

Odtáhnout srnu do úkrytu naštěstí nebyl příliš velký problém. Když pracovali spolu, šlo jim to celkem obstojně. Netrvalo tedy dlouho a kořist byla hezky uložená na svém místě na dně úkrytu. Šedivák si hned urval kus masa, ovšem ještě ani nepolkl první sousto, když si uvědomil, že Tasa se k jídlu jaksi nemá. "Ty nebudeš jíst?" zamračil se. To se jí vážně moc nepodobalo. A proč na něj tak koukala? Jako by od něj něco čekala? "Ah." Došlo mu to. Teď měl být ten hlavní. Pan vůdce. Měl na jazyku protesty, ale došlo mu, že je to nejspíš zcela marné. Akorát by se oklikou vrátili k diskuzi, kterou už vedli. Místo toho tedy, ač se mu to vnitřně trochu příčilo, vybral pro Tasu něco z masa a vnitřností, sám si vzal svůj díl a pustil se do jídla.
Brzy mu však srna zhořkla na jazyku. Otázky, kterých se bál, přišly. "Hm," zabručel a olízl si čenich od krve. "Žádný velký příběh to stejně není. Asi takový příběh, jaký může mít někdo, kdo se narodí jako nepodařené šedivé nedochůdče, zatímco jeho dvě sestry jsou zářivé a dokonalé jako hvězdy na nebi." Zaryl drápy do hlinitého podloží. Nikdy o tom nemluvil a teď to také dělal nerad. Slova z něj lezla jako z chlupaté deky. "Když je jeden divný, ostatní ho nenávidí. Rodina, zbytek smečky. To malé šedivé vlče to trápilo a bolelo, ale... potom na něco přišlo. Přišel jsem," uvědomil si, že o sobě mluví ve třetí osobě. Svým způsobem to možná bylo správně. Byl tehdy někdo jiný, měl jiné jméno, jiné všechno.
"Bylo snazší se nestarat. Emoce dělají ve věcech nepořádek. Nedávají smysl. Kdyby se jich dalo nadobro zbavit, bylo by všechno mnohem snazší. Nikdo ti nemůže ublížit, když..." Zmlkl. Přišlo mu, že říká příliš mnoho. Bylo to nebezpečné. Jako by balancoval nad propastí. Ale Tase to asi říct mohl. Měl by. Pokrčil rameny. "Myslím, že se mi to povedlo. Tehdy. Pohřbít to ufňukané vlče, stát se někým jiným. To je asi celý ten příběh. Až donedávna nic moc dalšího nebylo. Jen nekonečné toulky." Teď bylo všechno jinak. Jak se to vůbec stalo?

Tasa se držela na hřbetě srny až do chvíle, než se zvíře pod jejich vahou zhroutilo a zřítilo se na zem. Srna se bránila, ale co jí to bylo platné? Její osud byl sečtený v momentě, kdy ztratila pevnou zem pod nohama. Šedivý vlk ji držel, zatímco se kaluž krve kolem rozšiřovala. Už by jistě neutekla, ani kdyby ji pustil, ovšem jemu se zrovna dvakrát nechtělo uvolňovat si tlamu k mluvení. Tasa na své otázky jen tak nezapomene, tím si byl docela jistý... a on ani nevěděl, zda má nějaké odpovědi.
Ale když se zvíře v jeho sevření přestalo zmítat a poslední jiskry života vyhasly v jeho očích, Tasa nejdřív myslela na praktické záležitosti. Měla pochopitelně pravdu. Déšt byl nepříjemný, vítr se zahryzával do kůže, letnímu počasí už zřejmě odzvonilo. Žádná škoda, pomyslel si Stín, ale když teď měl místo, kde se mohl před nepřízní počasí schovat, neviděl důvod, proč ho nevyužít. Pouze tedy souhlasně zamručel, přehmátl svůj stisk z krku srny na jednu z jejích předních nohou a za přispění Tasy ji začal vléct k úkrytu.

//úkryt

Že by se Tasa jeho výbuchem urazila? Ne. Ani náhodou. Jen prskla kamsi mimo ně a začala se vyptávat právě na ty věci, které by Stín radši nechal hezky v bezpečí pod pokličkou. Copak ale mohl, když do toho rýpala? "Nechci," opáčil pořád nabručeně, ale míň zostra, než před momentem. Něco na tom ale bylo. Tasa mu pověděla hodně, on jí skoro nic. Kdyby tvrdil, že mu to nevyhovuje, lhal by. Zůstával radši nepoznaný. Hrabat se v tom bordelu, co měl v duši, stejně nemělo valný význam. Jednomu se akorát nalepilo na tlapy nejrůznější svinstvo, ale nedozvěděl se zhola nic kloudného. Ale jestli v tomhle měli jet skutečně spolu... Poraženecky si odfrkl. "Cítím srnku. Potom - možná. Možná ti něco povím. Ještě si to rozmyslím."
Museli však nejdřív ulovit a on byl za to rozptýlení vážně vděčný. Když se sápal po srně, nemohl myslet na to, jaký má problém nebo proč by to vůbec měl být problém. Nemohl přemýšlet nad ničím jiným, než kam se zakousnout do zvířete a vyhnout se zásahu kopytem. Povedlo se mu srnku zpomalit, což dalo příležitost k tomu, aby jí Tasa hupsla na záda. Zvíře se zastavilo a chvíli se na jeho vyhazujícím těle šedá vlčice zmítala jako na rodeu, než se Stín přihnal z boku a pověsil se srně na krk. Pod vahou dvou vlků se kopytník zhroutil k zemi. Šedivák se zakousl, zabořil zuby hluboko do hrdla, ze kterého se řinula rudá krev, a držel. Věděl, že se trefil správně a že je po všem, jen co se srna dozmítá. Nechtělo se mu ji ale ještě pustit. Až bude mít tlamu prázdnou, bude Tasa chtít, aby mluvil.

Tasa se zachechtala stylem, za který by se ani hyena nemusela stydět, ale na to už byl Stín dávno zvyklý. Byly ale věci, na které si nejspíš nezvykne nikdy. Třeba na to šišlání a pitomé poznámky. "U všech pekel, Taso, pořád s touhle kravinou!" procedil skrze zuby podrážděně. Nesnášel tyhle nekonečné narážky. Už si vzpomínal, proč neprojevuje své upřímné pocity a snaží se je pokud možno ani necítit. Vždycky to totiž vedlo k nějakému podobnému blekotání. "Víš, že tak jsem to nemyslel," odfrkl si.
Lov by je měl naštěstí rozptýlit. Tasu to snad zaměstná natolik, že na šišlání už nebude mít ani pomyšlení, aspoň v to doufal. Plížil se kupředu a ona za ním, opravdu tiše, což vzhledem ke stylu jejího pohybu bylo skoro až s podivem. Nejspíš už to měla zvládnuté. Srna byla přímo před nimi a nezdálo se, že by si jich zatím všimla. Možná ji ty tisové bobule přece jenom trochu omámily, šedivák v to rozhodně doufal. Vyrazili za zvířetem každý z jedné strany a tehy už si jich nepochybně všimla. Srna se dala na útěk, ale Stín jí nemínil dovolit zdrhnout příliš daleko - už jen proto, že by to mohla vzít ke srázu a tam zezdola by ji asi jen tak nevylovili. Jakmile se k ní příblížil, pověsil se jí na stehno a vychýlil ji z rovnováhy. Zaškobrtla a z rány se vyřinulo nezanedbatelné množství krve. Jistě ji to zpomalí. Netrvalo ale moc dlouho, než ji musel pustit a pokusit se dostat do lepší pozice pro útok.