Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jenom proto, že z toho ty děláš můj problém," kabonil se. Copak se ho prosil, aby za ním tohle přilezlo a hejkalo to tady? Ne. Lehce povytáhl kůži nad očima při prohlášení ohledně etiky žraní válečných veteránů. "Zní to, jako že když nesežereš ty je, sežerou oni tebe. Ale prosim. Dělej si co chceš." Stejně už to děláš. Pokoušel se od nedospělce vzdálit, ale ten byl pořád za ním, jako kus lejna, co se přilepí na tlapu a nedá se ho jen tak zbavit. Naštěstí se brzy objevila Tasa, což znamenalo, že můžou jít a cestou to harantě někde zahodí. Ještě tak, aby mu ukázali, kde bydlí! To tak.
K jeho hrůze ale Tasa prohlásila, že je vlče roztomilé. Roztomiloučké. "Tys v té zřícenině oslepla? Nebo spadla na hlavu?" Dívali se na to stejné stvoření? Nejradši by jí nafackoval, že něco takového vůbec vypustila z tlamy, protože vlče se hned nafouklo. "Jasně," odsekl. "Naprosto k sežrání. Hned bych tě zkusil nakousnout," vycenil jeho směrem tesáky v naději, že ho to třeba odplaší. Ale musel svou pozornost dělit i mezi Tasu, která mu sdělila, že jejich záležitost by měla být v pořádku. "Dobře," přikývl a vyrazil za ní. Vlčete už si nevšímal, ať to byla pijavice, ovád nebo cokoliv. Jenže ono to samozřejmě šlo za nimi. "Ty táhni někam pryč," zavrčel šedivák a znovu vycenil zuby. "Nejdeš s námi. Nejsme žádná charita." Natáhl krok dlouhých nohou, aby dohnal Tasu a zároveň nechal mládě s trochou štěstí v prachu. "Spěchejme," pobídl přitom vlčici. Museli mu utéct.

//Ageron

Smrádě se ohánělo tím, že už nehejká, což byla možná pravda, ovšem pravda ještě Stína nikdy nezastavila. "Pro mě to zní jako hejkání," odsekl. Proč se to na něj vůbec nalepilo? Musela se jít Tasa nechat opětovně traumatizovat zrovna teď? Skákal pohledem od zříceniny k vlčeti a zase zpět a skoro odpočítával vteřiny, než bude moct zase odejít. "Hodně krys znamená hodně jídla," odfrkl si. "Obzvlášť, když to jsou invalidní krysy a zabíjí se mezi sebou." Někdy by se tam třeba mohl jít podívat, znělo to jako místo, kde by se najedl úplně bez práce. Rozhodně však teď nepřizná, že by zvažoval přijmout doporučení od šišlavého nedochůdčete.
Ten nadšený kukuč a široký úsměv na tváři mláděte ho iritoval. Rozhodl se prostě odejít. K hrubému násilí se může uchýlit později - a nebál se, že by si s tím mládětem neporadil, vždyť ho málem rozcupovalo pár myší.
Na otázku nereagoval, kecl si opodál na zadek zády k vlčeti a s úlevou zaznamenal, že se k nim už blíží Tasa, takže můžou konečně vypadnout. Jenže už podle toho, jak běžela, poznal, že najednou nebude mít na krku jedno vlče, ale hned dvě, třebaže to druhé je extra přestárlé. Paráda, zakoulel očima. "Vyměnil? Za tohle?" máchl tlapou neurčitě směrem, odkud přicházel vlčecí hlásek, který to pro jednou vystihl zcela přesně. "Prostě se to na mě přilepilo, jak nějaká pijavice," prohlásil a na vlče už se ani nepodíval v naději, že prostě zmizí, když si ho nebude všímat. "Vyřešilas to?" zeptal se tlumeným hlasem a z celého srdce doufal, že ano. Vážně nechtěl, aby další přílepkové pijavice vypadly za pár týdnů z Tasy.

Tasa zmizela ve zřícenině, ale Stín sám dlouho nezůstal, protože si to k němu naštrádoval ten nedorostlý hejkal. Stáhl uši dozadu v naprosté nelibosti. Hlavně, ať to Tasa vyřeší. Po tom, o čem se teď bavili, měl pocit, že hledí na jednu z možných budoucností, které by ho mohly čekat, a ani v nejmenším se mu nelíbila možnost, že by podobní smradi mohli zanedlouho pobíhat po jejich lese a ještě ke všemu by byli jeho.
Mladík si to namířil přímo k němu a kecl si na zadek. "Ani nápad. Tys mě neslyšel? Říkal jsem, ať si jdeš hejkat jinam," ohrnul pysk podobně, jako to před chvílí udělal ten mladík. Sjel pohledem k jeho zadním nohám, které vážně vypadaly poněkud ohryzaně. Od krys? Vlk šišlal a Stína to tahalo za uši, ale krysy snad odhadl dobře. "To se nezvládneš ubránit ani myším?" zakroutil hlavou. "Ty maj snad být tvoje svačina, a ne naopak."
Upřel pohled ke zřícenině v naději, že si Tasa sakra trochu pohne kostrou. "Bylo to lepší, když jsem byl sám," odfrkl si. "Víš co, ty si tady klidně dzep, já si jdu stoupnout támhle," máchl neurčitě tlapou a zamířil očekávat Tasy návrat o pěkných pár metrů dál. Neměl na Šišlu náladu. Šli se sem potenciálních vlčat zbavit, ne se zabývat ještě nějakými cizími.

//nikdo nic neviděl
//Mahtaë

Cesta ubíhala příjemně, tedy ubíhala by, kdyby Stín nemusel najednou přemýšlet o tom, co asi Tasu žere natolik, že s tím musí ke Smrti. Nechtěl na to zrovna moc myslet, ale uniknout se tomu taky nedalo. Tenhle úsek jejich cesty ubíhal v tichosti. Ani jeden z nich asi moc netoužil jen tak zbůhdarma klapat pantem, když neměl co dobrého říct. Stín se jen rozhlížel kolem, občas zabloudil pohledem k obloze, kde kroužil Spár, který se držel stranou, ale jako obvykle byl někde hned na dohled. Když byla poblíž Tasa, všiml si, že si krkavec drží větší odstup a ani s ním moc nemluví. Nejspíš věděl, že vlčice z kouzelného mluvícího ptáka nebyla moc nadšená. I když má sama toho svého hovnivála, proběhlo mu hlavou, ale stěžovat si asi nemohl. To byla prostě Tasa. Pochopit všechny podivnosti jejího uvažování by asi zabralo celou věčnost, pokud to vůbec bylo možné.

//Jedlový pás

Tak tohle byl tedy ten důvod, proč Tasa chtěla ke Smrti. Jakto, že na to vůbec nepomyslel? Nejspíš proto, že si nikdy ani nepředstavoval, že by v podobné situaci mohl někdy být. Nebo proto, že to nebylo jeho tělo, kterému hrozilo, že v něm začnou pučet malí paraziti, kteří se dříve nebo později budou dobývat na svět, čímž ovšem jejich parazitování ani zdaleka neskončí. Každopádně teď ta myšlenka už v jeho hlavě byla a mohl se jen oklepat, jak mu přeběhl mráz po zádech. "Vypadám snad na to?" zavrtěl hlavou. "Zrovna otcovský typ vážně nejsem. A geny mojí rodiny by se stejně už neměly dál rozšiřovat po světě." Nejlepší by bylo, kdyby celý ten jejich vykutálený rod prostě vymřel. Stín nevěděl, co vyvádějí jeho sestry, ale doufal, že nepřivádějí na svět armády potomků. "Jestli s tím Smrt dokáže pomoci, pak to je asi nejlepší možnost, co máme." Vážně, vážně nechtěl být tátou. To by mu chybělo.
Ovšem než se Tasa někam vydala, dohlel mu k uším hlas. Zněl celkem mladě a volal mámu s tátou. Vzhledem k momentálním myšlenkám, které mu plnily hlavu, z toho Stínovi vstávaly chlupy v zátylku. Ne, ne, ne. Rozhodně nechtěl nic takového. Nic, co by pobíhalo kolem a takhle hulákalo. "Máma s tátou tady nejsou," houkl nevrle mezi stromy, kde zatím nikoho neviděl, ale rozhodně ho slyšel. "Běž si hulákat jinam, smrade."

//Buk

Tasa plánovala jít za Smrtí, což Stína docela překvapilo. "Po tom, co se stalo posledně?" zabručel pochybovačně. Možná, že vlčice zapomněla na to, jak jí bohyně Smrti málem rozlouskla lebku jako kokosový ořech, ale on si to pamatoval v docela jasných barvách a ani v nejmenším si nepřál podobný zážitek opakovat. "Co může být tak důležitého?" Viděl, že ani Tase se tam dvakrát nechce, takže to asi musela být otázka, se kterou mohla pomoci jedině Smrt. A když ze sebe začala soukat koktavou otázku, začalo to být ještě divnější. Něco ji nepochybně žralo, ale nedokázal na to přijít. Nejdřív nechápavě zamračil. "Kdybys byla co?" Doufal, že jí už vysvětlil dostatečně, že na to, že je pomatená, je zvyklý. Jenže měl takový pocit, že o tohle nejde. Dokonce opět naznal, že mu cosi uniká, ale v náhlém záchvatu osvícení mu to rázem došlo - vzhledem k nedávným událostem. Škubl sebou a div se nepřerazil o větev, která se mu napletla mezi přední tlapy. "Nemyslíš jako... březí, že ne?" vypálil, když nabyl znovu rovnováhu. "Myslíš, že bys mohla být?" Vůbec vlastně neodpověděl na otázku, co by dělal, ale jak to měl k čertu vědět? Na tohle vůbec nepomyslel.

//Mahtaë jih

Nedělal si naděje, že snad připravil Tase zážitek, který jí svou výjimečností navěky utkví v paměti. I když jemu asi ano... protože to bylo prvně a dost možná také naposledy. I když ale věděl, že ji nijak zvlášť neohromí, alespoň prohlásila, že to nebylo nejhorší, co kdy zažila. Trochu se poušklíbl. "To je lepší, než v co bych doufal." Jen škubl rameny, když se mu omlouvala. Neměl dojem, že by k tomu byl důvod. "Nemáš proč," zamrmlal. Neurazil se, nebylo potřeba jeho pocity nějak zvlášť ochraňovat. Stalo se? Stalo. Bylo to, jaké bylo. Neznamenalo to ale, že se v něm snad probudila nějaká rozněžnělá stránka. Svým způsobem byl hlavně rád, že to má za sebou. Jen přemýšlel, jestli se tím něco mění. Ale proč by mělo? Všechno bylo přece úplně stejné, jako předtím. Že by mohly přijít ještě nějaké následky, tak na to milý Stín ani v nejmenším nemyslel. Ani ho to popravdě nenapadlo. Myšlenka, že by se měl stát otcem, byla tak naprosto absurdní, že se mu zkrátka nevynořila ani na pozadí mysli.
"Jo, pojďme," souhlasil, když Tasa navrhla, že by se mohli jít někam projít. To bude ideální. Nemluvit o tom, zapomenout na to. Ani on nestál o žádné cukrování nebo něžnosti. "Cestou ještě trochu označkuju les," dodal, když zavětřil a zdálo se mu, že od posledního značkování jejich pachy docela vybledly. Ještě, aby se tady usadil kdoví kdo, zatímco budou pryč - teď, když byl les konečně jejich. Musel se taky snažit pamatovat si, že teď je alfa a má jisté povinnosti. Sice ho otravovaly, ale plnit je musel. Takže zatímco mířil k hranicím, zvedl nohu tu u pařezu, tu u keře, občas se otřel o strom, až na něm ulpěly chomáčky jeho šedé srsti. Zkrátka a dobře, pro nikoho, kdo měl alespoň z části funkční čenich, nemohlo být pochyb o tom, že tohle je obsazené území a nikdo, komu je život drahý, by se tady neměl potloukat.
Pořád mu to přišlo poněkud podivné, mít místo, které mu je domovem, o které se musí starat a udržovat ho, když byl celý život zvyklý nikde se nezdržovat a prostě se sebrat a odejít, kdykoliv ho jeho dosavadní stanoviště přestalo bavit. Zvykl si ale rychle. Že by to bylo stáří? Popravdě si sotva pamatoval, kolik zim už vlastně prožil. Bylo mu to jedno. Jednou stejně umře, tak proč by měl odpočítávat roky? Zavrtěl hlavou. "Kam vlastně míříme?" zeptal se radši Tasy, když už nechávali les za sebou, snad bezpečně označený, než se vrátí.

//Mahtaë sever

Cítil, jak mu srdce mlátí, jako by se snad snažilo osvobodit ze svého vězení uvnitř jeho hrudníku. Nedokázal tomu zabránit. Cítil ve vzduchu i v kostech, k čemu se schyluje, a byl nervózní. To se mu stávalo málokdy, ale během celé téhle záležitosti s Tasou si toho užil víc, než dost. Teď se ten pocit stupňoval a on už chtěl, aby to přestalo. Zároveň tu ale byla jistá jeho část, která byla natěšená, zvědavá. Přesto s tím otálel, vykoktával polovičaté otázky a doufal, že Tasa dokáže převzít velení alespoň v tomto. Povídala mu o vlčatech, takže to už musela někdy zažít. A ona snad jeho nevyřečné přání vyslyšela. "Ukazuj," řekl tiše a s čenichem zabořeným stále v její srsti ji začal obcházet, aby se dostal tam, kde měl být. Vážně se to dělo...? Děje. Jemně Tasu štípl zuby, stejně jako předtím ona jeho, a pak... pak se nechal prostě unášet proudem dění.

Bylo po všem. Nedokázal ani odhadnout, jak dlouho to trvalo, protože plynutí času vážně bylo to poslední, na co myslel. Jeho tlapy se ovšem vrátily na pevnou zem, i když on sám si připadal, jako by stál na něčem vratkém a nestabilním. V hlavě mu trochu hučelo. Chvíli jen tak stál a snažil se sesbírat myšlenky a pocity, které se mu rozsypaly všude možně. Měl pocit, že pořád nechápe, co na tom kdo vidí, i když... nebylo to tak zlé, jak si někdy myslel, že by to mohlo být. Tedy aspoň pro něj ne. Stříbrným zrakem zaměřil Tasu a šouravým krokem se přesunul vedle ní, protože když postával takhle vzadu, připadal si extrémně hloupě. "Řekl bych, že to nebyla úplná tragédie," konstatoval, protože rozhodně nechtěl prodlévat v trapném tichu. Přišlo mu to jako dostatečné zhodnocení. Nic světoborného, ale mohlo to být horší. Ale hlavně... Srdce mu trochu poskočilo. Hlavně teď už vážně patříme k sobě.

Upřímně nevěděl, jaké reakce se dočká. Neuměl si to představit. Vysměje se mu Tasa, vmete mu to celé do obličeje jako hloupost? Nahlas by to nepřiznal, ale bál se toho. Nic z toho se však nestalo. Ten zmatený výraz z jejího obličeje nemizel, jako by nemohla uvěřit tomu, co slyší. Zakoktala se, když konečně promluvila a on se suše uchechtnul. "Nejsme náhodou rozbití oba?" Potřásl hlavou. Nemínil jí to vyvracet, přesvědčovat ji že ne, ona je dokonalá, skvělá květinka, perfektní přesně tak, jak je... Hádal, že se to od něj ani nečekalo. Nikdo z nich nebyl dokonalý. Oba v sobě měli cosi rozbitého, i když byli každý poškozený jiným způsobem. Snad proto měl Stín pocit, že k sobě patří, že by k sobě měli patřit i dál a doopravdy.
Tasa mu vlastně žádnou odpověď nedala, alespoň ne slovně, ale přistoupila k němu. Přikrčená, se staženým ocasem a sklopenýma ušima, podřízená. Cítil se kvůli tomu trochu divně. Nechtěl převzít místo Styx, před kterou se Tasa plazila, ale zároveň věděl, že to je prostě Tasa. Asi prostě potřebovala, aby ji někdo vedl. Nechtěla být alfa s ním, nechtěla mu být rovná. Možná nemohla. On musel být ta vedoucí síla.
Přišla k němu, najednou byla až strašlivě blízko, dotýkala se ho, zavrtávala se mu do srsti. Srdce se mu rozbušilo rychleji. Nikdy tohle nezažil. Neměl s kým, neměl proč, přišlo mu to zbytečné, nepochopitelné. Nepociťoval v tomhle směru touhy či potřeby, o kterých slýchal mluvit jiné samce. Kdoví, jestli teď cítil to, o čem mluvili, nebo to bylo jenom volání nějakého instinktivního pudu. Sklonil hlavu, šťouchl Tase čenichem do čela, poněkud neohrabaně, v dotýkání se ostatních neměl zrovna cvik a v tom, co by se asi mělo dělat dál, už vůbec ne. Ale... asi museli, že? "Měli bychom-?" začal se na cosi ptát, ale nevěděl ani, jak tu otázku dokončit. "Chceš-" Ale už se to přece stejně dělo. Nebylo cesty zpět. Aspoň on ji neviděl. Jen čekal na nějakou reakci. Odpověď, ještě aspoň jeden náznak, že to vážně má udělat. Snažil se to možná trochu oddálit. Děsilo ho to totiž stejnou měrou, jako lákalo.

Snažil se, vážně se pro jednou upřímně snažil, aby svoje slova nějak vecpal Tase do hlavy a přiměl ji je pochopit. Pro jednou mu na něčem záleželo a jako na potvoru to prostě nebyl schopen sdělit. Zdálo se mu, že to pořád nechápe. Nebo to možná chápat nechtěla. A on nevěděl, jak jinak říct to, co měl na srdci. Nevěděl, jak udeřit hřebíček přímo na hlavičku. Jeho snahy se zdály být odsouzeny k neúspěchu.
Domluvil a nastalo ticho, ve kterém skoro bylo slyšet, jak Tase v hlavě šrotují kolečka. Cosi zahučela, nakláněla hlavu sem tam, jako by ho zkoumala nebo čekala nějaký podraz. Ale asi jí to docvaklo. Víceméně. Žádal ji o tlapu? Asi to tak vážně bylo, nebo snad ne? Jak jinak by to nazval? Jeho načasování bylo samozřejmě naprosto geniální, ale asi se od něj velká pozornost k těmto záležitostem očekávat nedala. Styx byla pryč. Sejde z očí, sejde z mysli. Nemělo cenu se Tase v tomhle snažit lhát nebo hledat výmluvy. "Ano," odpověděl tedy prostě a upřel na ni nehybný, nečitelný pohled. "Přesně tak."

Tasa cosi mrmlala, takže jí rozuměl každé páté slovo. Vydedukoval z toho, že asi čeká, že ji nakonec podrazí a rozhodne se ji hodit do srázu, kde před malou chvílí skončila svou životní pouť Styx. Bylo jasné, že takhle se pochopit nedokážou. Kdoví, jestli to zvládnou vůbec nějak. Nevěděl, co chce Tasa a ona to sama nevěděla taky. Co chce on jí pověděl, ale podle všeho to nebylo dost dobré.
"Tak jak bych to měl vědět já?" rýpl si ještě kousavě a pak si povzdechl. Vztek z něj tak nějak vyprchával. Cítil se tím teď spíš unavený. Nikdy nekončící přetahovaná o ničem. Tasa si to asi myslela taky. "Nechci tě nikam házet," prohlásil. Došlo mu ale konečně, že možná v tomhle je ten háček. Říkal pořád jen to, co nechce. Nechce aby odešla, nechce aby letěla ze srázu. "Ano," přikývl tváří v tvář Smrtihlavky hněvu už s obvyklým klidem. Ne, že by byl spokojený, ale rozhodně byl rád, že Tasa nikam nejde. "Podívej... Možná- ne," opravil se a pokračoval rozhodněji, ve stříbřitých zracích se mu objevilo nezvyklé světlo: "Chci, aby nás něco drželo spolu. Ale víš sama, že v tomhle nejsem dobrý. Nevím, jak vlci... existují spolu jako něco víc, než jen spojenci nebo spiklenci. Nebo partneři ve zločinu. Prostě jen jako... partneři." Nasucho polkl. Říkal věci, které by neměl říkat... nebo snad ty, které by měl? Nikdy v takovéhle situaci nebyl, ani by ho nenapadlo, že se v ní může octnout. "Ale my dva bychom na to přišli, ne?" Teď se zase cítil, jako by stál na kraji srázu. Kdoví, jestli to všechno ještě víc nepokazil. I když to už asi ani nešlo.

Nechápal to. Nerozuměl jí. "Já neříkal, že s tebou nechci mít nic společného," vypravil ze sebe a na chvíli vážně zněl upřímně zmateně. "To je přece... to je přece pravý opak toho, že s tebou nechci mít nic společného!" Měl pocit, že snad každý mluví o něčem jiném. Absolutně mu to nedávalo smysl. "Přece tě tady nebudu držet násilím," odfrkl si, když mluvila dál. Měl pocit, že mu cosi uniká, cosi důležitého, co by měl pochopit, ale co mu zkrátka nedocházelo. "Jen bych byl radši, kdybys neodcházela, to je celé. Jen nechápu, proč pořád opakuješ, že s tebou nechci mít nic společného. Copak jsem právě neřekl pravý opak? Copak ti to celou dobu neříkám?"
A ona mu ke všemu odmítala to vysvětlit. Nechtěl návod, chtěl jenom vědět, o co jí jde, jenže ona mu to odmítala usnadnit. Měl tedy hádat? Hrát si na jasnovidce? Nevěděla snad, že jí povolil věci, které by jiným vlkům v životě neprošly? Šimrat ho na tlapičkách, dokonce si od něj vymámila i neohrabaný polibek na tvář... co ještě chtěla dalšího? Jak daleko měl tedy vlastně zajít? "Já jsem nerozhodný? Proč mi teda neřekneš, co vlastně chceš, co? Mám... mám se po tobě snad vrhnout? To by asi správný alfa udělal, ne? To je to, o co ti jde? Nebo co?" Cítil napětí po celém těle. Možná by vážně bylo jednodušší jí vrazit facku a poslat ji pryč, když se nedokáže vyjádřit, ale nějak se k tomu nedokázal odhodlat.

Tak to udělal. Obnažil kusy své duše, které skrýval i sám před sebou, kterým se vyhýbal, ale teď je vytáhl na světlo v naději, že tím Tase zabrání odejít. Zjistil totiž, že vůbec nechce, aby šla. Poslední a jediná bytost, na které mu záleželo (snad ještě s výjimkou Spára, což ovšem bylo něco docela jiného). Nečekal, že si padnou kolem krku v objetí, že je zalije slunce a že najednou všechno bude šťastné. Vlastně nevěděl, co se stane. Napůl očekával, že se rozpadne v prach, napůl zase, že se tahle chvilka zranitelnosti hned obrátí proti němu.
Možná se to dělo, protože Tasy zmatek ho podráždil. "Já jsem komplikovanej?" zvolal. "Co je na tom... složitého?" Neřekl jí právě, že chce, aby zůstali spolu? To jí nestačilo? Vážně, proč je všechno tak složité, pomyslel si v hořké ozvěně slov šedé vlčice. "Nevím," máchl přední tlapou. "To vážně nevím. Myslíš, že mi to přijde snadné, nebo co?" Nekřičel, jen trochu zvyšoval hlas, ale podráždění jím lomcovalo a to slyšet bylo. "Co po mě tedy vlastně chceš? Co mám říct, aby to nebylo moc složitý? Protože já už vážně nevím," prskl. "Chci, abychom dál drželi spolu. Nevím, jak jinak to mám podat." Zavrtěl hlavou. Ona taky dovedla věci komplikovat, nebyl to jenom on.

Viděl to i teď, že racionální chvilka nejspíš končí. Začínalo jí cukat oko, ale když do toho jednou šlápl, už to chtěl tedy dopovědět celé. Nechtěl, aby odešla. Doufal, že když vytáhne na povrch ty věci, které se styděl říct, kterých se bál, protože by ho mohly zničit, třeba jí v tom zabrání. "To jsem neřekl," zarazil ji. Tedy pokusil se ji zarazit. Ale byl to přešlap, řekl něco, co neměl, a teď se mu to vymykalo z tlap. "Jsem tady, protože-" Jak to vůbec říct? Bylo to jedno. Nejspíš už to definitivně pokazil. Třásla hlavou, oko jí cukalo, couvala od něj. Taky ukročil stranou, jako by ho snad nakopla. To je přesně ono. Proto si raději všechno nechával pro sebe. Pak se nedostával do takových situací, kdy se jeho dvě protichůdné poloviny snažily přeprat jedna druhou. Prostě ji nechám jít. Je praštěná, vždyť to vím, ale má pravdu. Nic nás spolu nedrží. Zničíme jeden druhého, když se budeme snažit zůstat. To si myslela ta jedna půlka, ale ta druhá řekla: "Taso, počkej." Neuměl to se slovy ani s city, což byl momentálně dost velký problém, ale mohl se aspoň pokusit. I když napůl ani nevěděl, co to vlastně mele, ani co vyvádí Tasa. Co to dělali? Zbláznili se oba? Nechápal už asi vůbec nic. "Já nevím, jestli jsi nebo nejsi hloupá, ale je to fuk. Jsi prostě Tasa. Kdybys byla někdo jiný, tak bych dávno odešel. Chápeš to? Já jsem tady kvůli tobě." Napůl skoro křičel a napůl jako by ji prosil, aby to pochopila a aby něco udělala, protože on nevěděl, co.

"Jako bych nežil roky a roky bez takovéhle možnosti," odsekl. O co jí tak najednou šlo? Co jí přeletělo přes čumák? Tohle snad přece plánovali. A teď to měli a ona do toho hned musela rýpat a začít z toho vytahovat stehy. Prohlásila, že třeba odejde, a on stáhl uši dozadu ještě dál, takže je teď měl úplně přitisknuté k lebce. Vzpouzel se tomu hlásku, který se ozval uvnitř, který mu na jazyk cpal slova "a co já?" Neřekl to. Mlčel. Věděl, jaká je pravda. Věděl to a bál se toho a zároveň věděl, že jestli se bát nepřestane, ona nejspíš doopravdy odejde. Čeho se bál víc?
Najednou stáli u sebe strašlivě blízko, zkoumala detaily jeho tváře, jeho oči, nejspíš i ty šrámy na ní, které nikdy nezmizely, i když lety trochu vybledly. Ani si nepamatoval, kde k půlce z nich přišel. "Je to pravda," opáčil rozhodně. Co by mě mělo držet s ní...? Sevřel tesáky, zaskřípal zuby, pak se přiměl křečovitě stisknutou čelist povolit. "Nemyslíš, že už jsem si na to zvykl? Umíš být zatraceně potrhlá, Taso, ale já jsem stejně pořád tady." Chtěl utéct. Všechno v něm křičelo, ať uteče, ale on přece nemohl. Nechal by Tasu zmizet navěky a nějak si to nedokázal představit... což asi byla dostatečná odpověď. "Nevím, jak tomu chceš říkat. Je mi to celkem jedno. A jestli chceš vážně odejít, tak si běž, nebudu ti tady vykládat kraviny o lásce a prosti tě na kolenou. Ale... byl bych radši, kdybys zůstala." Přešlápl. Jak to měl říct? Nebo se měl radši rovnou vrhnout ze srázu za Styx, než aby se přiznal? To můžu udělat vždycky. "Je to lepší, když jsi tady," vypustil nakonec z tlamy tiše a přinutil se neuhnout pohledem. "Myslím, že jsem s tebou rád."