Gallirea - Příspěvky uživatele

Upřímně nevěděl, jaké reakce se dočká. Neuměl si to představit. Vysměje se mu Tasa, vmete mu to celé do obličeje jako hloupost? Nahlas by to nepřiznal, ale bál se toho. Nic z toho se však nestalo. Ten zmatený výraz z jejího obličeje nemizel, jako by nemohla uvěřit tomu, co slyší. Zakoktala se, když konečně promluvila a on se suše uchechtnul. "Nejsme náhodou rozbití oba?" Potřásl hlavou. Nemínil jí to vyvracet, přesvědčovat ji že ne, ona je dokonalá, skvělá květinka, perfektní přesně tak, jak je... Hádal, že se to od něj ani nečekalo. Nikdo z nich nebyl dokonalý. Oba v sobě měli cosi rozbitého, i když byli každý poškozený jiným způsobem. Snad proto měl Stín pocit, že k sobě patří, že by k sobě měli patřit i dál a doopravdy.
Tasa mu vlastně žádnou odpověď nedala, alespoň ne slovně, ale přistoupila k němu. Přikrčená, se staženým ocasem a sklopenýma ušima, podřízená. Cítil se kvůli tomu trochu divně. Nechtěl převzít místo Styx, před kterou se Tasa plazila, ale zároveň věděl, že to je prostě Tasa. Asi prostě potřebovala, aby ji někdo vedl. Nechtěla být alfa s ním, nechtěla mu být rovná. Možná nemohla. On musel být ta vedoucí síla.
Přišla k němu, najednou byla až strašlivě blízko, dotýkala se ho, zavrtávala se mu do srsti. Srdce se mu rozbušilo rychleji. Nikdy tohle nezažil. Neměl s kým, neměl proč, přišlo mu to zbytečné, nepochopitelné. Nepociťoval v tomhle směru touhy či potřeby, o kterých slýchal mluvit jiné samce. Kdoví, jestli teď cítil to, o čem mluvili, nebo to bylo jenom volání nějakého instinktivního pudu. Sklonil hlavu, šťouchl Tase čenichem do čela, poněkud neohrabaně, v dotýkání se ostatních neměl zrovna cvik a v tom, co by se asi mělo dělat dál, už vůbec ne. Ale... asi museli, že? "Měli bychom-?" začal se na cosi ptát, ale nevěděl ani, jak tu otázku dokončit. "Chceš-" Ale už se to přece stejně dělo. Nebylo cesty zpět. Aspoň on ji neviděl. Jen čekal na nějakou reakci. Odpověď, ještě aspoň jeden náznak, že to vážně má udělat. Snažil se to možná trochu oddálit. Děsilo ho to totiž stejnou měrou, jako lákalo.

Snažil se, vážně se pro jednou upřímně snažil, aby svoje slova nějak vecpal Tase do hlavy a přiměl ji je pochopit. Pro jednou mu na něčem záleželo a jako na potvoru to prostě nebyl schopen sdělit. Zdálo se mu, že to pořád nechápe. Nebo to možná chápat nechtěla. A on nevěděl, jak jinak říct to, co měl na srdci. Nevěděl, jak udeřit hřebíček přímo na hlavičku. Jeho snahy se zdály být odsouzeny k neúspěchu.
Domluvil a nastalo ticho, ve kterém skoro bylo slyšet, jak Tase v hlavě šrotují kolečka. Cosi zahučela, nakláněla hlavu sem tam, jako by ho zkoumala nebo čekala nějaký podraz. Ale asi jí to docvaklo. Víceméně. Žádal ji o tlapu? Asi to tak vážně bylo, nebo snad ne? Jak jinak by to nazval? Jeho načasování bylo samozřejmě naprosto geniální, ale asi se od něj velká pozornost k těmto záležitostem očekávat nedala. Styx byla pryč. Sejde z očí, sejde z mysli. Nemělo cenu se Tase v tomhle snažit lhát nebo hledat výmluvy. "Ano," odpověděl tedy prostě a upřel na ni nehybný, nečitelný pohled. "Přesně tak."

Tasa cosi mrmlala, takže jí rozuměl každé páté slovo. Vydedukoval z toho, že asi čeká, že ji nakonec podrazí a rozhodne se ji hodit do srázu, kde před malou chvílí skončila svou životní pouť Styx. Bylo jasné, že takhle se pochopit nedokážou. Kdoví, jestli to zvládnou vůbec nějak. Nevěděl, co chce Tasa a ona to sama nevěděla taky. Co chce on jí pověděl, ale podle všeho to nebylo dost dobré.
"Tak jak bych to měl vědět já?" rýpl si ještě kousavě a pak si povzdechl. Vztek z něj tak nějak vyprchával. Cítil se tím teď spíš unavený. Nikdy nekončící přetahovaná o ničem. Tasa si to asi myslela taky. "Nechci tě nikam házet," prohlásil. Došlo mu ale konečně, že možná v tomhle je ten háček. Říkal pořád jen to, co nechce. Nechce aby odešla, nechce aby letěla ze srázu. "Ano," přikývl tváří v tvář Smrtihlavky hněvu už s obvyklým klidem. Ne, že by byl spokojený, ale rozhodně byl rád, že Tasa nikam nejde. "Podívej... Možná- ne," opravil se a pokračoval rozhodněji, ve stříbřitých zracích se mu objevilo nezvyklé světlo: "Chci, aby nás něco drželo spolu. Ale víš sama, že v tomhle nejsem dobrý. Nevím, jak vlci... existují spolu jako něco víc, než jen spojenci nebo spiklenci. Nebo partneři ve zločinu. Prostě jen jako... partneři." Nasucho polkl. Říkal věci, které by neměl říkat... nebo snad ty, které by měl? Nikdy v takovéhle situaci nebyl, ani by ho nenapadlo, že se v ní může octnout. "Ale my dva bychom na to přišli, ne?" Teď se zase cítil, jako by stál na kraji srázu. Kdoví, jestli to všechno ještě víc nepokazil. I když to už asi ani nešlo.

dodatečný zápis :D
Tasa + Stín, 8. - 21.9., jedna srna

Nechápal to. Nerozuměl jí. "Já neříkal, že s tebou nechci mít nic společného," vypravil ze sebe a na chvíli vážně zněl upřímně zmateně. "To je přece... to je přece pravý opak toho, že s tebou nechci mít nic společného!" Měl pocit, že snad každý mluví o něčem jiném. Absolutně mu to nedávalo smysl. "Přece tě tady nebudu držet násilím," odfrkl si, když mluvila dál. Měl pocit, že mu cosi uniká, cosi důležitého, co by měl pochopit, ale co mu zkrátka nedocházelo. "Jen bych byl radši, kdybys neodcházela, to je celé. Jen nechápu, proč pořád opakuješ, že s tebou nechci mít nic společného. Copak jsem právě neřekl pravý opak? Copak ti to celou dobu neříkám?"
A ona mu ke všemu odmítala to vysvětlit. Nechtěl návod, chtěl jenom vědět, o co jí jde, jenže ona mu to odmítala usnadnit. Měl tedy hádat? Hrát si na jasnovidce? Nevěděla snad, že jí povolil věci, které by jiným vlkům v životě neprošly? Šimrat ho na tlapičkách, dokonce si od něj vymámila i neohrabaný polibek na tvář... co ještě chtěla dalšího? Jak daleko měl tedy vlastně zajít? "Já jsem nerozhodný? Proč mi teda neřekneš, co vlastně chceš, co? Mám... mám se po tobě snad vrhnout? To by asi správný alfa udělal, ne? To je to, o co ti jde? Nebo co?" Cítil napětí po celém těle. Možná by vážně bylo jednodušší jí vrazit facku a poslat ji pryč, když se nedokáže vyjádřit, ale nějak se k tomu nedokázal odhodlat.

Tak to udělal. Obnažil kusy své duše, které skrýval i sám před sebou, kterým se vyhýbal, ale teď je vytáhl na světlo v naději, že tím Tase zabrání odejít. Zjistil totiž, že vůbec nechce, aby šla. Poslední a jediná bytost, na které mu záleželo (snad ještě s výjimkou Spára, což ovšem bylo něco docela jiného). Nečekal, že si padnou kolem krku v objetí, že je zalije slunce a že najednou všechno bude šťastné. Vlastně nevěděl, co se stane. Napůl očekával, že se rozpadne v prach, napůl zase, že se tahle chvilka zranitelnosti hned obrátí proti němu.
Možná se to dělo, protože Tasy zmatek ho podráždil. "Já jsem komplikovanej?" zvolal. "Co je na tom... složitého?" Neřekl jí právě, že chce, aby zůstali spolu? To jí nestačilo? Vážně, proč je všechno tak složité, pomyslel si v hořké ozvěně slov šedé vlčice. "Nevím," máchl přední tlapou. "To vážně nevím. Myslíš, že mi to přijde snadné, nebo co?" Nekřičel, jen trochu zvyšoval hlas, ale podráždění jím lomcovalo a to slyšet bylo. "Co po mě tedy vlastně chceš? Co mám říct, aby to nebylo moc složitý? Protože já už vážně nevím," prskl. "Chci, abychom dál drželi spolu. Nevím, jak jinak to mám podat." Zavrtěl hlavou. Ona taky dovedla věci komplikovat, nebyl to jenom on.

Viděl to i teď, že racionální chvilka nejspíš končí. Začínalo jí cukat oko, ale když do toho jednou šlápl, už to chtěl tedy dopovědět celé. Nechtěl, aby odešla. Doufal, že když vytáhne na povrch ty věci, které se styděl říct, kterých se bál, protože by ho mohly zničit, třeba jí v tom zabrání. "To jsem neřekl," zarazil ji. Tedy pokusil se ji zarazit. Ale byl to přešlap, řekl něco, co neměl, a teď se mu to vymykalo z tlap. "Jsem tady, protože-" Jak to vůbec říct? Bylo to jedno. Nejspíš už to definitivně pokazil. Třásla hlavou, oko jí cukalo, couvala od něj. Taky ukročil stranou, jako by ho snad nakopla. To je přesně ono. Proto si raději všechno nechával pro sebe. Pak se nedostával do takových situací, kdy se jeho dvě protichůdné poloviny snažily přeprat jedna druhou. Prostě ji nechám jít. Je praštěná, vždyť to vím, ale má pravdu. Nic nás spolu nedrží. Zničíme jeden druhého, když se budeme snažit zůstat. To si myslela ta jedna půlka, ale ta druhá řekla: "Taso, počkej." Neuměl to se slovy ani s city, což byl momentálně dost velký problém, ale mohl se aspoň pokusit. I když napůl ani nevěděl, co to vlastně mele, ani co vyvádí Tasa. Co to dělali? Zbláznili se oba? Nechápal už asi vůbec nic. "Já nevím, jestli jsi nebo nejsi hloupá, ale je to fuk. Jsi prostě Tasa. Kdybys byla někdo jiný, tak bych dávno odešel. Chápeš to? Já jsem tady kvůli tobě." Napůl skoro křičel a napůl jako by ji prosil, aby to pochopila a aby něco udělala, protože on nevěděl, co.

"Jako bych nežil roky a roky bez takovéhle možnosti," odsekl. O co jí tak najednou šlo? Co jí přeletělo přes čumák? Tohle snad přece plánovali. A teď to měli a ona do toho hned musela rýpat a začít z toho vytahovat stehy. Prohlásila, že třeba odejde, a on stáhl uši dozadu ještě dál, takže je teď měl úplně přitisknuté k lebce. Vzpouzel se tomu hlásku, který se ozval uvnitř, který mu na jazyk cpal slova "a co já?" Neřekl to. Mlčel. Věděl, jaká je pravda. Věděl to a bál se toho a zároveň věděl, že jestli se bát nepřestane, ona nejspíš doopravdy odejde. Čeho se bál víc?
Najednou stáli u sebe strašlivě blízko, zkoumala detaily jeho tváře, jeho oči, nejspíš i ty šrámy na ní, které nikdy nezmizely, i když lety trochu vybledly. Ani si nepamatoval, kde k půlce z nich přišel. "Je to pravda," opáčil rozhodně. Co by mě mělo držet s ní...? Sevřel tesáky, zaskřípal zuby, pak se přiměl křečovitě stisknutou čelist povolit. "Nemyslíš, že už jsem si na to zvykl? Umíš být zatraceně potrhlá, Taso, ale já jsem stejně pořád tady." Chtěl utéct. Všechno v něm křičelo, ať uteče, ale on přece nemohl. Nechal by Tasu zmizet navěky a nějak si to nedokázal představit... což asi byla dostatečná odpověď. "Nevím, jak tomu chceš říkat. Je mi to celkem jedno. A jestli chceš vážně odejít, tak si běž, nebudu ti tady vykládat kraviny o lásce a prosti tě na kolenou. Ale... byl bych radši, kdybys zůstala." Přešlápl. Jak to měl říct? Nebo se měl radši rovnou vrhnout ze srázu za Styx, než aby se přiznal? To můžu udělat vždycky. "Je to lepší, když jsi tady," vypustil nakonec z tlamy tiše a přinutil se neuhnout pohledem. "Myslím, že jsem s tebou rád."

Stáhl uši dozadu. Teď nerozuměl. "Kdyby nás spolu nic nedrželo, dávno bych tady nebyl," zamračil se. Jakto, že je nic nedrželo? Proč by tedy jinak byli pořád tady spolu, plánovali, jak převzít smečku? Stín nevěděl, co je drželo u sebe. Nebyla to láska, tu on neznal a možná ani doopravdy milovat nedokázal. Byl to ale snad určitý druh partnerství, ne? Nevěděl, jak by tomu měl říkat, přišlo mu zbytečné dávat tomu jméno, ale na moment ho zarazilo, že to tak Tasa asi nevidí. Že by tím pádem mohla prostě jednoho dne zmizet. A bylo to zase tu - ta slabost, ta puklina, která se vytvoří, když si dovolí, aby mu záleželo na někom jiném. Nechtěl, aby mizela. "Dobře. Tak je to moje, proč ne. Ale ty nemíníš nikam jít, nebo ano?" zeptal se ledabyle, jako by na tom vůbec nezáležlo, protože by mu na tom správně záležet nemělo. Starému Stínovi by to bylo určitě úplně jedno, ale bylo těžké předstírat, že jím pořád je.
Zamířil k ní a ona se také přiblížila. Až moc. Hleděla mu zblízka do očí, zkoumala ho, zatímco on jen s očekáváním zíral do jejích zlatých očí a už vůbec nevěděl, co si má myslet. "Co chci?" Co chtěl? Nikdy toho moc nechtěl. Proplouval životem jako list chycený ve větru, na chvíli, než se rozplácne na zemi a změní se v tlející sliz. A teď měl něco chtít? "Chci abys uznala, že nás spolu něco drží," vyhrkl nakonec, protože právě to měl momentálně v popředí mysli. "Protože to je pravda."

Styx byla pryč. Vlny spláchly její tělo a odnesly ho kdoví kam. Stína moc nezajímalo, kde skončí. Věděl dobře, že na tom nezáleží - když vyprchá život, nezbyde z těla nic víc, než hnijící prázdná nádoba. Nechtěl na téhle události lpět moc dlouho. Tyhle věci se děly každý den a jim to akorát pomohlo v naplnění jejich plánu. Jak pokračovat dál, když měli to, co chtěli? Inu... dokud se neobjeví nikdo další, nejspíš mohli prostě pokračovat ve svých životech, jako dosud. Jen s trochou přidané zodpovědnosti na jejich hlavy. Nebo jen na jeho hlavu? "Můj," zopakoval po Tase a trochu se zamračil. "Samozřejmě. Ale pořád v tom jedeme spolu, takže můžu klidně říct náš," připomněl Tase. Odmítala být Alfou s ním - fajn. Ale les byl stejně její, jako jeho, i když to třeba nechtěla slyšet.
Skoro sebou škubnul, když mu náhle tak rázně rozkázala. Bylo to podivné. Tasa teď působila úplně jinak. Jako by jí smrt sestry na rozumu dodala, než aby ji připravila i o ty poslední zbytky. Sledoval to s jistým zájmem. Vlčí mysl byla skutečně podivná věc. "Co?" zeptal se, ale šel, zvědavý, o co jí kráčí.

Vzpírala se mu, ale i když Stín nebyl žádný Rambo, nebyla potřeba moc síly k tomu, aby ji přepral. Byla tak zřízená, že by nejspíš za chvíli umřela sama. Nejspíš bylo milosrdenství jí to celé ukrátit. Ne, že by soucit byl něčím Stínovi příliš blízkým, ale stejně to udělal. Možná víc kvůli Tase, než kvůli Styx. Moc o tom nepřemýšlel, prostě jen vykonal.
Ticho moc dlouho nevydrželo. Olízl si krev nyní již bývalé alfy z tlamy. Úplně to takhle nechtěl - tihle vlci, tahle nemagický rodina, byli asi jediní, mezi koho takový degenerát jako on aspoň trochu zapadal, ale zdálo se, že za chvíli z nich nezůstane vůbec nic. Norox byl pryč, teď se odlomil další kousek. Chtěl Styx svrhnout, ale vražda nebyla nutně v plánu. Vlk míní a osud mění. Plakat pro ni nemínil - a když se otočil na Tasu, viděl, že ona nejspíš taky ne. Vlastně vypadala v ten moment až překvapivě rozumně. "Hm," zabručel jen na její díky a zamyslel se nad jejími slovy. "Dobře, nikdo se jíst nebude. Na to jsem stejně nikdy nebyl," souhlasil - to ona ho přece kdysi dávno chtěla sežrat, ale teď se rozhodl to nevytahovat.
Nevěděl, co by Styx chtěla nebo nechtěla. Pokrčil mírně rameny. "Ty ji znáš, víš, co by se jí líbilo." I když jí je momentálně asi fuk, jestli poletí nebo ji sežerou mrchožrouti. Ale hodit Styx ze srázu znamenalo, že nemusejí kopat díru, takže proč ne? Netrvalo dlouho a šedá vlčice se zřítila dolů do mořských vln. "To se stane, když lítáš moc blízko ke slunci," prohlásil a sám tomu pořádně nerozuměl, byla to asi ozvěna nějakého skoro zapomenutého příběhu. A teď... teď co? Odtrhl pohled od vody pod nimi a zahleděl se na Tasu. Pokud věděl, teď z nich byla poslední - možná existovali další sourozenci, ale kdoví, kde ti byli? Nedokázal se do její situace vcítit, citlivý jako pařez. Netušil, co se jí asi honí hlavou ani co se hodí v takových chvílích říkat. Bylo mu ukradené, co se hodí a co ne. "Takže teď je to oficiální," řekl po chvilce. "Les je náš."

"A já si zas myslím - ne, jsem si jistý - že jsem ji sem zakopal já," odmítal Stín paličatě ustoupit, čímž se dostali do poměrně zapeklité situace. Oba totiž mohli být tvrdohlaví dost na to, aby se tady o tom přetahovali do konce dnů. Naštěstí se tentokrát Tasa rozhodla sehrát roli toho moudřejšího, který ustoupí, a skopla kost zpátky do díry, kde si nejspíš ještě nějakou chvíli pobude. Stín by ovšem preferoval, kdyby si ji vzala, ať už patřila komukoliv. Náhrada, kterou vymyslela, totiž zněla naprosto hrůzostrašně. "Cože?" vyjevil se. "Ale to přece-" Zmlkl. Nic podobného v životě nedělal, ale narozdíl od hledání kostí po lese, což mohlo zabrat celý den, se jednalo o jednu jedinou vteřinu ponížení. A vzhledem k tomu, že před chvílí se v úkrytu málem počůral smíchy z toho, že ho Tasa šimrala na chodidlech, pochyboval, že by jeho reputace mohla utrpět ještě více. "Tak fajn," procedil skrze zuby a věnoval Tase dost neohrabané dloubnutí čenichem se slintancem, který jí zůstal na srsti na líčkách. Jak romantické.

Nemusel na tom naštěstí příliš dlouho lpět, protože se objevilo rozptýlení. Cosi podezřelého se dělo! Cosi, co jim mělo dost usnadnit práci. Měl trochu obavy, že Tasa začne vyšilovat, ale ne. Upírala zlaté zraky k němu. To mu jako důkaz stačilo. Teď to vážně bylo všechno na něm, ať už to bylo dobře, nebo špatně. Jen se ke Styx sklonila, cosi jí pošeptala do ucha a jemně jí olízla čenich, zatímco Stín jen postával a sledoval to, zcela prost jakéhokoliv pohnutí. Věděl, co je potřeba udělat, stejně jako to věděla Tasa a i samotná Styx. "Udělám to," opáčil a přistoupil k opeřené vlčici. Co se v takové chvíli asi říkalo? Rozhodl se pro prosté: "Sbohem," a sevřel tesáky šedé kolem hrdla, jako by dorážel srnku na lovu. Cítil se přitom asi podobně. Známá chuť krve se mu rozlila do tlamy a věděl, že je po všem. Couvl, mlčel. Měl dojem, že by možná měl cítit nějaké uspokojení nebo cokoliv jiného, ale kdepak. Tak to tedy máme hotové, pomyslel si. Převzít smečku bylo nakonec možná až příliš snadné.

Vyhrabal kost, předhodil ji vlčici a byl připraven s celou záležitostí skoncovat, jenže Tase se jako vždycky něco nelíbilo. "Tvoje? Jak to myslíš, že je tvoje?" zamračil se. "Já si jsem zase jistý, že je moje. Schoval jsem si ji k téhle skále, abych to nezapomněl." Že to stejně zapomněl bylo druhořadé. Co, on se tady vykopává s kostí, dá si všechnu tu práci a Tasa teď nad tím bude ohrnovat čumec? "Žádnou jinou kost nemám," pokrčil rameny, bylo mu fuk, jestli si ji Tasa vezme nebo ne.
Křik Spára směrem od srázu ho přerušil. Tasa se po krkavci možná oháněla a neměla ho ráda, ale Stín věděl, že když tropí nějaký povyk, bývá radno ho následovat. "Nebo že bych ještě nějakou měl?" zamyslel se v domnění, že se pořád ještě jedná o kosti. Pomalu se tam vydal, ale jakmile se mu o čenich otřel pach krve, přibrzdil a rozšířenýma očima se ohlédl po Tase. Ano, nepochybně to byla krev. Krev... a Styx. Kosti vzal čert. Teď byl čas revoluce. "Jdeme," zavelel a natáhl krok.
Jestli si myslel, že se s nimi snad Styx bude chtít o smečku pobít, teď mohl podobné nápady směle zavrhnout. Vlčice rozhodně nevypadala ve stavu, že by s někým měla bojovat. To už se podle všeho událo, soudě podle jejího dolámaného, zakrváceného zjevu. "Hele, koho to kočka přivlekla," ušklíbl se. Neměl nejmenší ponětí, jak na něco takového bude reagovat Tasa, ale on sám žádnou lítost necítil, pouze pocit, že se jim nyní ušetří velká spousta možných potíží. "Velká alfa..." Mohl toho říct hodně, ale jen ustoupil stranou a zabodl pohled do Tasy. Doufal, že nevycouvá v poslední vteřině. Jestli bylo třeba dalších důkazů, že její sestra není všemocná, ba ani o nic lepší, než kdokoliv jiný, tak teď je měla přímo před očima. "Možná bychom ji měli dorazit? Tohle v žádném případě nerozchodí."

//Díra

Zamířil pro kost, kterou vlčice vyhrála v sázce, a Tasa mu samozřejmě jako neodbytný ocásek byla těsně v patách. "Nic takového bych já nikdy neudělal," prohlásil zcela neutrálním tónem a otočil se na vlčici s výrazem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Samozřejmě, že by to udělal. Kdyby na to Tasa zapomněla, proč by se měl obtěžovat s hledáním kosti, která tu mohla někde být nebo taky nemusela? Jenže když se ozval ten hmyz, co si pěstovala v kožichu jako obzvláště vypasenou blechu, bylo mu jasné, že nikdy neměl šanci.
"Hm. Myslím, že jsem ji tu někde měl. Jen si nejsem jistý, kde," zamrmlal napůl k Tase, napůl pro sebe. Rozhlédl se po lese, ale všechno mu připadalo tak nějak stejné. Nevěnoval zrovna moc pozornosti tomu, kam svoje poklady schovává, protože je většinou už nikdy znovu nehledal. Hloupé chování, ale co mohl dělat? Zamířil k jednomu z balvanů opodál, avšak hlasité zakrákání zprava ho přimělo otočit se. Spár seděl na jedné ze skal a tvářil se významně - pokud krkavec něco takového dokázal. Nic neříkal, ale Stínovi bylo jasné, co naznačuje. "Tamhle." Zabočil ke skále a u jejího úpatí začal hrabat. Kde přesně je kost netušil, ale čenich mu brzy napověděl. Začal hrabat usilovněji, až hlína lítala na všechny strany a netrvalo dlouho, vytáhl ze země kost ze srnčí nohy. Rozhodně byla pořádně uleželá, jak si Tasa přála. Div, že tady z ní nevypučil nový život. "No prosím," kopl kost ledabyle směrem k vlčici. "Třeba se tím udav," dodal, ale přitom zvedl koutek do křivého šklebu. Vlastně mu to bylo fuk. Asi bude lepší, když ta kost přijde aspoň Tase k užitku, protože on by ji tu stoprocentně zapomněl na věky věků.

553

Nemohl uvěřit tomu, že ho Tasa doopravdy porazila něčím tak hloupým, jako bylo lechtání na chodidlech. Však ani dodneška pořádně netušil, že je vlastně tolik lechtivý. Kdo by ho taky zkoušel šimrat? Komukoliv jinému by pravděpodobně urval ucho, jen by si něco tak nebetyčně stupidního zkusil. Jenže Tasa byla Tasa - té se uši netrhaly. Byl jí ochoten trpět mnohem víc nesmyslů, než komukoliv jinému, ať už to znamenalo cokoliv.
Samozřejmě tu kost chtěla, a ještě měla specifické představy o tom, jak hezky by měla být uleželá a jak málo čerstvá. Upustil krátký povzdech. "Dobře. Myslím, že mám někde ještě něco schovaného," prohlásil. Většinou byl s kostmi jako veverka, která zapomene, kam si schovala svoje oříšky. Nejspíš jich měl zahrabáno všude možně celou spoustu, ale pravděpodobně by je už všechny nenašel. Nějakou ale snad pro Tasu v lese vykope. Protáhl si s hlasitým křupnutím hřbet a začal se štrachat ven z úkrytu. Počasí už vypadalo trochu lépe. "Jdu se po ní podívat," oznámil a nechal na vlčici, jestli se vydá za ním nebo ne.

//Buk