Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdepak by se Stín vzdával. Ještě pořád mohl, nehodlal se nechat přemoci tak snadno. Co víc, cítil, že získává převahu, což ho akorát pohánělo k tomu, aby pokračoval. Jeden by až dumal nad tím, kde se v té chodící zdechlině bere tolik života... Snad to vážně byl jakýsi upír, vysávající životní sílu z těch, které sevřel v tesácích?
Pořádně se proti Zlatohřívákovi zapřel a cítil, že černý vlk ztrácí pevnou půdu pod nohama. Bylo štěstí, že byl jeho protivník poměrně drobný, dlouhonohý strašák Stín nebyl žádný tank, ale na Sutecha to stačilo. Povalil ho a přišlápl ho k zemi. Z rány na krku mu tekla krev, stejně jako z ramene a z čenichu, ale stál na nohou, zatímco ten druhý ležel v blátě. Vydaný mu na milost a nemilost.
Stín zhluboka oddechoval, užíval si pocitu vítězství, i na štiplavé bolesti z utržených ran bylo cosi, co mu přinášelo pocit zadostiučinění. Široce se zašklebil a olízl si krev z tlamy - ta byla povětšinou jeho vlastní, z ran na čenichu. "Tak teď už to víš. Není dobrý si tady zahrávat s každým, koho tě napadne. Nejsem zdaleka jedinej, kdo tu má tajemství." Položil Sutechovi tlapu na krk. Mohl by ho pěkně přidusit, mohl mu hrdlo klidně prokousnout a skoncovat s ním. Ale... "Nejsi jako většina těch ubožáků tady," odfrkl si. "Škoda utnout takový... potenciál." Ještě chvíli váhal a držel Sutecha u země, ale pak z něj slezl, připravený se bránit, kdyby byl tak pitomý a pokusil se na něj znovu zaútočit. Podruhé by milost neudělil. "Běž mi z očí," doporučil mu s dalším zavrčením, ale tvářil se vlastně skoro potěšeně. Tohle byl dobrý den. Skvělý den. Dávno už takový neměl.

Černý ho držel a škubal sebou, ale Stín rychle zjistil, že má problém mu způsobit nějaké horší zranění. Visel na něm sice jako pijavice a způsobil mu rány, ale ne tak hluboké, aby ho to ohrožovalo na životě. Plná huba keců a nic z toho, projelo Stínovi hlavou. Byl o něco vytrvalejší i silnější, než černý, který se horko těžko snažil dál držet jeho krku a brzy ho přestalo bavit sebou bezvýsledně škubat, zatímco on ho svírá a nechce se pustit, jako nějaký otravný hmyz. Proto zvolil jinou taktiku, začal se proti vlkovi tlačit a snažil se ho vyvést z rovnováhy. Nejlíp kdyby se mu tak povedlo podkopnout mu tlapy! Tohle byla sice zábavná kratochvíle, ale chtěl to už ukončit. Pro jednou se dokonce i cítil, že by mohl nějaký boj vyhrát... ale možná nechtěl Zlatohříváka úplně zabít. Stejně jako se nechtěl nechat zabít on sám. Byl jiný, než ti ostatní, co se tady většinou potulovali. Trochu mu připomínal Noroxe. Zabít tedy možná ne... ale porazit ho? Ano, to by mohl. S hlasitým zavrčením se do něj opřel celou svou vahou, která nebyla zrovna závratná, ale snad stačila k tomu, aby se zbavil jeho otravných zubů a nejlíp ho i povalil.

Rány na tlamě pekelně bolely. Staré jizvy se otevíraly a nové rány se k nim ochotně připojily. Cítil vlastní krev na jazyku, jak mu stékala do tlamy. Ani tento fakt, ani palčivá bolest ho však nemohly zastavit. Bylo to akorát přilévání oleje do ohně. Dokud mohl kousat a trhat, prostě bude pokračovat. Párkrát už to ovšem schytal a rány rozhodně cítil. Kdepak, ten černý nebyl úplný amatér a Stín věděl, že pokud to chce ukončit ve svůj prospěch, měl by to udělat rychle. Každou chvíli mohlo jeho štěstí vyprchat a tohle měl být jeho boj, tudíž by ho rád vyhrál.
Ve svém divokém cvakání zuby se mu podařilo zachytit Sutechovu tvář. Ovšem ani on se zřejmě bolesti nebál. Škubl sebou, až se rány ošklivě rozšklebily a Stín ucítil v tlamě další příval teplé krve - tentokrát cizí. Byl to manévr, kterým se černý zároveň vymanil z jeho sevření a ohnal se mu po krku. Ucítil jeho stisk na tom nebezpečném místě. Neměl zrovna moc husté srsti, co by ho chránila před cizími zuby a hned věděl, že tohle bude rozhodující okamžik. V další chvíli mohl klidně umírat na blátivé zemi v louži vlastní krve. Ale i když vždycky tak nějak tušil, že podobná věc bude jeho osudem, nestál o to si to vyzkoušet ještě dnes. Zakroutil se a zároveň se pokusil vlka od sebe odstrčit. Cítil, že se mu z krku řine krev, ale doufal, že Zlatohřívák nezasáhl nic životně důležitého. Teď se hlavně snažil ho setřást a vytvořit mezi nimi opět trochu místa.

Zabořil tesáky hluboko do vlkova stehna. Chuť krve v tlamě byla lahodná, elektrizující, jeho bolestný výkřik jako hudba pro jeho uši. Stín se zápalem škubl hlavou, připravený mu rozervat nohu na proužky, ale o moc větší škody už napáchat nestačil. Zlatohřívák se totiž bránil a zprudka ho chytil za čenich. Tohle už bolelo víc, než kousnutí do ramene. Samým leknutím Stín otevřel tlamu a vlkovo stehno pustil se zavrčením, které bylo stejně tak bolestné, jako vzteklé. Jako by už jizev na čumáku neměl dost! Byl teď zkroucený v dost nepříjemné pozici, ale to neznamenalo, že se snad vzdá. Tělem se začal tlačit proti Sutechovi. Třásl přitom hlavou. aby se vymanil z jeho sevření, i když ranám na čumáku tím nijak nepomáhal. Otvíral přitom tlamu a cvakal zuby jako pominutý, připravený vyrazit proti jeho obličeji v první chvíli, kdy pocítí svobodu. Teď už jim tekla krev oběma a přesně tak se to Stínovi líbilo. Nikdy jindy se necítil tak naživu, jako v těchto chvílích.

Stín sice možná vypadal jako hromada křehkých klacíků poskládaných přibližně do vlčího tvaru a potažených smradlavou kožešinou, ale někde pod tím se skrývala zrádná vitalita. Viděl, že Zlatohříváka překvapil a hodlal toho využít. Samozřejmě nemohl spoléhat na to, že mu to překvapení vydrží dlouho. Černý vlk nevypadal, že by byl úplně blbý, nejspíš mu bude zapalovat rychle.
Škoda, že se jeho první útok nepovedl tak, jak by chtěl. V tlamě mu zůstal jen chumáč chlupů a jestli ho škrábl, tak nejspíš jen málo. Ani v tlamě necítil krev. Zlatohřívák byl mrštný. Stín se nezastavil, když druhý vlk začal uskakovat, pokračoval dál kupředu, aby vzdálenost mezi nimi opět zmenšil. Z hrdla se mu dralo vrčení, krev v žilách jako by mu ožila novým životem. Ano! Konečně! křičely jeho rozjitřené nervy. Tohle přesně chtěl. Zlatohřívák se ohnal po jeho rameni. Bolest a teplo z proudící krve mu prozradily, že mu tam jeho zuby protrhly kůži. Nevěděl, jak hluboká rána to byla a nezaobíral se tím, aby to zjišťoval - jen sebou škubl, jinak by se mohlo zdát, že to snad ani necítil. Přikrčil se a mrštným výpadem se ohnal po Sutechově stehnu. Pokud se mu ho povedlo zmocnit, zuby zabořil pořádně hluboko.

Vlastně ano, přesně tohle mu Stín chtěl tvrdit. Bylo mu úplně jedno, jak vypadá. Když byl sám, nemusel se o nic starat, řešit žádné povinnosti, nebyli kolem žádní další vlci, kteří by na něm záviseli nebo ho rozhazovali, zrovna když to nejmíň potřeboval. Smečka mu nechyběla. Vlastně mu nechyběl nikdo... Samozřejmě, vůbec nikdo. Tak proč to nepříjemné pnutí hluboko v hrudi? "Jo. Takhle mi je fajn," odfrkl si.
Zlatohřívák se začal naklánět blíž a blíž. Stín poměrně věřil svým reflexům - možná byl už trochu staršího data, ale to neznamenalo, že byl slabota. Kdyby ano, určitě by takhle dlouho ani nepřežil. Nechal proto vlka, ať se nakloní blíž, zatímco všechny jeho svaly se napjaly, připravené vyrazit. Nevěřil, že se Zlatohřívák chce jen podívat, nějakou boudu v tom čuchal od začátku a měl v sobě spoustu nevybitého napětí, které se mu nepovedlo uvolnit s Karoe.
Cvaknutí zubů černého vlka byl ten poslední impuls, který potřeboval. Sotva jeho zuby cvakly, Stín neucukl, místo toho učinil podobný výpad proti Zlatohřívákově obličeji. Pokusil se mu zabořit zuby do kůže na tváři. Obratností se ti dva téměř rovnali, ale Stín byl na svůj polorozpadlý vzhled navíc až překvapivě rychlý a navíc odhodlaný předělat tomuhle vlkovi fasádu, když se mu to s vlčicí nepovedlo.

"I kdyby jo, proč bych ti o tom říkal?" odfrkl si Stín. Proč by mu měl usnadňovat život, i kdyby nakrásně něco věděl? Ne, kdepak. Každý ať si hledá sám za sebe.
Zdálo se, že Zlatohřívák se chtěl rýpat ve Stínově minulosti. Šedivák mírně ohrnul pysky a znovu ukázal špičky zubů. "Proč by mělo jít o něco takového? Možná jsem prostě nikdy o žádnou smečku zájem neměl. Možná mi je líp samotnému. Nebo jsem se možná sám rozhodl, že odejdu a budu si žít po svém." Tlachání ho přestávalo bavit. Tenhle vlk nebyl nijak zábavný konverzační společník.
"Vlk může dělat dvě věci naráz," odsekl. Podřimoval sice, ale nespal - jinak by nejspíš neslyšel, že se k němu tenhle divný patron blíží. Teď se k němu také přibližoval, pěkně obloukem, postupně, kousek po kousku. Stín ho nechal. Jen ať přijde... Čím blíž, tím líp. "Co já vím? Něco neopatrného," pokrčil rameny. "Něco, co se umí trochu bránit, než tomu zatnu tipec." Sledoval vlka, který šel blíž a blíž, teď s očima upřenýma na jeho přívěsek. Zdali on byl takovéhle něco? "Ale kdepak, jen se podívej. Pěkně zblízka," zašklebil se. Jeho hubené tělo se napjalo očekáváním. Až bude blízko, blizoučko, tak-

Šedivák se ušklíbl. Vlk si hrál na tajemného, ale Stínovi bylo jasné, že něco chtít bude. Každý přece něco chtěl, a kdo ne, ten lhal. Černý vlk se zlatou polevou mu to sám potvrdil svými dalšími slovy. "Skvělé. Míníš mi i říct, co by to tak mělo být?" zeptal se svým skřípavým hlasem, zdánlivě nevzrušeně, i když už přemýšlel o tom, jestli by neměl Zlatohříváka využít k naplnění svých vlastních přání. Zdálo se, že by s ním mohl mít větší úspěch, než s tou ubohou parodií na vlčici.
Střelil krátce pohledem tím směrem, kam se koukal i černý vlk. Jen na moment, ale stačilo to k tomu, aby uviděl Spára, jak zakroužil mezi stromy, než se zase usadil do větví vysokého smrku. Nezdálo se, že by měl nejmenší zájem se na tomhle podílet. Zlatohřívák pak pronesl své přání. Stín nakrčil čenich, jako by čichal něco nelibého - třeba luční kvítí. "Eh. Čekal jsem, že přijdeš s něčím originálnějším. Můžeš si chytit zajíce a neotravovat s tím mě," odfrkl si. Jako by neviděl ten záblesk v jeho očích, jako by nechápal, že se slova druhého vlka dala vyložit výhružně - i když viděl a chápal. Ale pořád si ještě nebyl jistý, co má vlastně ten druhý za lubem.
"K čemu smečku?" zašklebil se. "Jako bych ji někdy potřeboval." Svůj životní příběh nemínil Zlatohřívákovi vyprávět, nic mu po tom nebylo a krom toho celá ta věc se smečkou byla ze Stínovy strany jen jedna veliká chyba. To už teď viděl a chápal. Olízl si čenich. "Co tu dělám? Hm. Možná, že tady číhám. Čekám, co sem přijde. Zatím toho moc zajímavýho nebylo," přejel vlka výmluvně pohledem. Doufal, že se projeví jako zajímavý. Život byl někdy strašná nuda.

Ležel v jehličí, podřimoval, přesto však k němu zvuky okolí doléhaly. Šumění deště, jehož kapky si čas od času našly skrze husté větve smrků našly cestu až k jeho kožichu. Krákání krkavce kdesi nad hlavou. Byl si poměrně jistý, že to je Spár, na chraplavé volání svého opeřeného společníka už měl vycvičené ucho. Jinak panovalo v lese poměrně ticho a poklid. Počasí bylo pošmourné, jak se mu to také líbilo. Navlhlý kožich ho nerozčiloval. Podzim byl obdobím, kdy spíše ožíval, neboť se jeho duše cítila v souladu s tím, co viděl kolem sebe. Šedivo, mlhavo, chmurno.
Tu náhle cukl ušima, čenich se zachvěl. Kdoví, který ze smyslů vlastně zachytil přítomnost cizince jako první, ovšem nejspíš na tom až tolik nezáleželo. Stín zvedl hlavu a otevřel chladné stříbrné zraky, které se okamžitě zastavily na černém vlkovi. Ten stál opodál a očumoval ho s výrazem ve tváři, který Stín nedokázal přečíst přesně, ovšem tak nějak pochyboval, že mu přišel popřát všechno nejlepší. Byl to jakýsi zakrslík se zlatými znaky vetknutými do půlnoční černi jeho srsti, ovšem Stína to nějak neokouzlilo. Stáhl uši k hlavě a vyhoupl se na dlouhé nohy. Sice se nad vlkem do výšky poměrně tyčil, ale vyhublý byl dost podobně. "Chceš něco, nebo tě jen baví pozorovat ostatní, když spí?" vycenil špičky zažloutlých tesáků. On tady taky nebyl, aby přál všechno nejlepší. S Karoe si užil zábavy dost, ale zábava jistě nebyla něco, čeho jste se mohli přesytit.

//Rozkvetlé louky přes Paseku

Odcházel od vlčice a pro sebe si občas zavrčel. Nevyšlo to podle jeho představ. Doufal, že ji bude strašit v nočních můrách ještě dlouho. Kolem a kolem byl spokojen s tím, co udělal. Třeba se ta vlčice i probere a začne si trochu vážit svého života. Však on jí vlastně prokázal službu. Pro sebe se zašklebil a cvakl zuby po čmelákovi, který proletěl kolem. Minul, zaklel a s odfrknutím šel dál. Ať už byl spokojený nebo ne, pořád se cítil jaksi nevybouřený, protože se mu nedostalo takové rvačky, po jaké toužil. Není všem dnům konec, potřásl hlavou a z nějakého důvodu mu přeběhl mráz po zádech. Že by snad zlá předtucha? Podobnými žvásty se šedivák vůbec nezatěžoval. Pokračoval zkrátka dál, do stínu lesa, který se tyčil před ním.
Vklouzl tiše pod stromy a zalezl do houštiny. Ztratil se mezi stíny jako jeden z mnoha, uložil se na jehličí a zavřel oči. Podřimoval, ale úplně nespal, stále poslouchal, co se kolem děje. Nechtěl se nechat nikým zaskočit. Nechtěl, jinými slovy, dopadnout jako Karoe.

Blbá. K ničemu. Nebránila se, nevzepřela se. Jako by už byla mrtvá, jen ten nekončící skřek, který se jí dral z hrdla, dával vědět o opaku. Tiskl jí zuby ke krku, ne tak silně, aby ji zakousl, ale dost k tomu, aby pro ni bylo dost těžké se nadechnout. Třásl jí, tiskl ji pod sebou, snažil se ji přimět k boji.
Nedalo se říct, že by alespoň jeden z nich byl při smyslech.
Stín viděl, že z vlčice nevytřese to, co chtěl. Chtěl rvačku, chtěl krev. Tohle bylo jen ubohé divadlo, u nohou mu ležel naprosto nicotný tvor, který se ani nedokázal vzepřít, aby ochránil svůj mizerný život. Možná by bylo lepší, kdyby ji zabil. Bylo by to milosrdenství. A právě tahle myšlenka ho zarazila. Prorazila přímo skrze jeho oslepující hněv. Byla to myšlenka jako jasný záblesk světla a osvítila jinou. Nechat ji žít bude pro ni mnohem horší.
Držel ji dlouho, odpíral jí vzduch, ale místo toho, aby tesáky nakonec pevně stiskl a zhasl Karoe jako svíčku jednou provždy, pustil ji. "Ty jsi tak ubohá," zavrčel. Ani nevěděl, jestli je vlčice ještě vůbec při sobě - nebo jestli ji přece jen neuškrtil. Bylo mu to jedno. Doufal jen, že aspoň nějaká část její bytosti slyší. A pamatuje si. "Nejsi nic." Drápy mrštně vyrazil proti její tváři. Jednou, podruhé. Aby si ho pamatovala, než se rudé rýhy zacelí. "Přijdu zase, až mě nebudeš čekat. A příště tě už neušetřím. Nebudu tě varovat. Tak se nezapomeň dívat přes rameno," cvakl zuby a pro dobrou míru jí ještě na rozloučenou zkroutil ucho, div jí ho neutrhl přímo u hlavy.
Cítil se kupodivu mnohem líp. Nikoho nezabil, vlastně ani nezmrzačil, ani jemu netekla krev, ale cosi mu říkalo, že na něj tohle zkopané štěně jen tak nezapomene. Doufal, že bude strašit její sny. Přejel si jazykem po tesácích a s posledním zavrčením se vytratil do vysoké trávy.

//Paseka

Liška. Zpráskaný pes. Možná spíš nějaká malá lhářka. Jako by na tom záleželo - jako by to mohlo cokoliv změnit. Od začátku byl rozhodnutý jí ublížit, nebo ne? Ublížit a na oplátku si nechat ublížit. Zbavit se vší té špíny ve své mysli, o kterou se ani v nejmenším neprosil.
Jenže vlčice byla až příliš velká slaboška. Kousal ji vzadu na krku, tlačil ji k zemi a bořil jí drápy do kůže, ale jediné, čeho dosáhl bylo to, že začala vřeštět. Nechtěla bránit svůj bídný život. Nechtěla mu dát to, co od ní chtěl. Proč nemohla aspoň vycenit zuby? Proč nemohla udělat cokoliv? "Bojuj, krucinál," zavrčel, že mu téměř nebylo rozumět. Její vřeštění ho dohánělo k šílenství - jako by k němu potřeboval ještě postrkovat - a fakt, že sebou jen kroutila v jeho sevření jako nějaký zatracený úhoř a snažila se utéct ho neskutečně rozzuřil. Zaslouží si někdo, kdo se odmítá bránit, vůbec žít?
Možná ji jen dost nezmáčkl. Každý živý tvor, když nemá jiné východisko, se přece brání. Ano? Ano? "Bojuj, nebo tě zabiju," slíbil tentokrát zřetelněji, se zuby těsně u jejího ucha, ale černé ušisko nebylo jeho cílem. Už měl problém ji udržet, nebyla moc silná, ale to on také ne a navíc nebyl žádný vytrvalec. Hrozilo, že se mu každou chvíli vyškubne. To znamenalo konec hraní.
Chytil vlčici, lišku, zpráskaného psa, pod krkem a stiskl. Ne tolik, aby jí hned protrhl hrdlo, určitě však dostatečně na to, aby ji přiškrtil a snad i utišil to hrozné ječení. Teď už nemáš na výběr, musíš se bránit, musíš, musíš, letělo mu chaoticky hlavou, zatímco svíral tesáky na jejím krku. Nenapadlo ho, že by to mohlo být pro vlčici dost obtížné, když ji prakticky dusí.

"Fňukala. Slyšel jsem tě," odsekl Stín. Nebyla to tak docela pravda, slyšel vlčici vydat tak možná jeden zvuk, který mohl být stejně tak fňuknutím jako něčím docela jiným, avšak objektivní pravda ho nikdy zase tak moc nezajímala.
Ušklíbl se. "Já jsem v noci jako doma. To ty tady sedíš jako ptáče vypadlé z hnízda. Jen čekáš, až tě někdo sežere." Že by se dočkala? Požírání vlků byla spíš parketa Tasy. Stínovi stačilo působit bolest a strach. Viděl, že to druhé se mu začíná dařit. Vlčice se snažila znít drsně a rozhodně, ale hlas se jí chvěl. Nepřesvědčila ho, ale i kdyby se jí povedlo znít autoritativně, nic by to nezměnilo. Už se rozhodl. O co měla nebo neměla zájem ona, na tom mu ani v nejmenším nesešlo. "Smůla," zavrčel a skočil.
Dopadl na ni a zabořil jí zuby do kůže v zátylku, jen co se oba svalili do květin. Chutnal krev. Cítil její strach, cítil, jak se mu snaží vyškubnout a utéct. Škubl hlavou, aby ránu zvětšil a vyškubl jí hrst chlupů, ale prozatím jí ještě nijak vážně neublížil... Prozatím. Svou vahou a drápy ji držel, jak jen dovedl. "Ne. Neutíkej," zavrčel jí do ucha. "Utéct tě nenechám, ale když se budeš dobře prát, možná si vybojuješ svobodu. Možná." Zabořil drápy hlouběji. Vyčkával. Ale nemínil vyčkávat dlouho.

"Nezáleží." Stín v tom měl jasno. Nepřišel si sem utvářet známosti, takže vůbec nezáleželo na tom, kdo je. Vlčice byla prapodivná. Chvíli se mu zdálo, že ji má přečtenou jediným pohledem, ale pak? Pak to najednou zase zmizelo a vypadala jenom ztraceně. Výhodou bylo, že ani tomuto nepřikládal žádnou váhu, protože ji nechtěl znát.
Náhle po něm střelila otázkou, až škubl odrbanýma ušima. Ona sama přece začala s řečmi o službách. "Co myslíš? Říkal jsem, že ti dám důvod fňukat. Zas tak moc způsobů neznám," ušklíbl se a znovu odhalil své nepěkné tesáky. Plánoval jimi brzy vytrhat pěkných pár chomáčů z toho pěkného kožíšku. Ale ještě chvilku. Chvíli.
Nezmizel jako zlý sen, když mrkala. Žel, byl na něco takového až příliš skutečný. Dokončil další okruh a začal znovu, ale pomalu se mu z toho už motala hlava. Konverzace ho začínala nudit. Tlama chtěla kousat, ne mluvit. Když z vlčice navíc vypadla ta nejstupidnější výmluva, jakou kdy slyšel, zastavil se a z hrdla se mu vydralo štěkavé uchechtnutí - har! "Noc nezajímá, koho zastihne nepřipraveného. Ty jsi ta, kdo tu nemá být."
Stál teď přímo před ní a její žádost ho přiměla znovu trhnout ušima - nemohly uvěřit tomu, co slyšely. Jestli jí pomůže? Pomůže? Několik vteřin mlčel, pak se mu na tváři roztáhl opět zubatý škleb. Proč ne. "Jasně. Pomůžu ti," vyslovil pomalu. Neměl nejmenší ponětí, s čím chce vlčice pomoct. Kdoví, jestli to vůbec věděla ona. Připadalo mu, že mluví úplně z cesty. "Pomůžu ti, když ty pomůžeš mně. Ale je jenom jediná cesta." Přikrčil se a podsunul zadní nohy pod sebe. "Musíš to ze sebe dostat všechno ven." To bylo to, co chtěl on. A co chtěl, to taky dostane. Odrazil se ke skoku a mířil přímo na hřbet vlčice s cílem ji srazit k zemi. Ještě ji ani nekousl, ale skoro už na jazyku cítil krev.

Vlčice se nejprve moc nehýbala a když se do toho pustila, působila jako v křeči. Nejdřív byla jako rozbitá schránka, ze které už se veškerý život vytratil. Rychle se s ní však udála změna. Pohnula se a rázem z ní čišelo opovržení, snad ublíženost nad tím, že se ji opovažoval vyrušovat. Její stříbrná očka byly střípky ledu - stejně jako její hlas. Nevyhlížela tak vyděšeně, jak doufal. Vlastně nevypadala vůbec vyděšeně a už ani ufňukaně. Ale proč by mu to mělo překážet? Obě tyhle věci se daly napravit.
"Nikdo. Stín. Záleží na tom?" ušklíbl se. Chvíli stál a měřil si ji pohledem, než vykročil plíživým krokem, aby ji pomalu obkroužil. Mohl se na ni prostě vrhnout, ale kde v tom byla jaká zábava? Mohl ji nejdřív vyprovokovat. Nebo si s ní aspoň pohrát. "Takoví služebníci si malé slečinky sami najdou, když se toulají po nocích, kde nemají." Světlo dne se rychle vytrácelo a celý svět se nořil hlouběji a hlouběji do stínů. Ten vlčí Stín našlapoval mezi květinami a kroužil kolem vlčice jako sup.