Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Liška. Zpráskaný pes. Možná spíš nějaká malá lhářka. Jako by na tom záleželo - jako by to mohlo cokoliv změnit. Od začátku byl rozhodnutý jí ublížit, nebo ne? Ublížit a na oplátku si nechat ublížit. Zbavit se vší té špíny ve své mysli, o kterou se ani v nejmenším neprosil.
Jenže vlčice byla až příliš velká slaboška. Kousal ji vzadu na krku, tlačil ji k zemi a bořil jí drápy do kůže, ale jediné, čeho dosáhl bylo to, že začala vřeštět. Nechtěla bránit svůj bídný život. Nechtěla mu dát to, co od ní chtěl. Proč nemohla aspoň vycenit zuby? Proč nemohla udělat cokoliv? "Bojuj, krucinál," zavrčel, že mu téměř nebylo rozumět. Její vřeštění ho dohánělo k šílenství - jako by k němu potřeboval ještě postrkovat - a fakt, že sebou jen kroutila v jeho sevření jako nějaký zatracený úhoř a snažila se utéct ho neskutečně rozzuřil. Zaslouží si někdo, kdo se odmítá bránit, vůbec žít?
Možná ji jen dost nezmáčkl. Každý živý tvor, když nemá jiné východisko, se přece brání. Ano? Ano? "Bojuj, nebo tě zabiju," slíbil tentokrát zřetelněji, se zuby těsně u jejího ucha, ale černé ušisko nebylo jeho cílem. Už měl problém ji udržet, nebyla moc silná, ale to on také ne a navíc nebyl žádný vytrvalec. Hrozilo, že se mu každou chvíli vyškubne. To znamenalo konec hraní.
Chytil vlčici, lišku, zpráskaného psa, pod krkem a stiskl. Ne tolik, aby jí hned protrhl hrdlo, určitě však dostatečně na to, aby ji přiškrtil a snad i utišil to hrozné ječení. Teď už nemáš na výběr, musíš se bránit, musíš, musíš, letělo mu chaoticky hlavou, zatímco svíral tesáky na jejím krku. Nenapadlo ho, že by to mohlo být pro vlčici dost obtížné, když ji prakticky dusí.

"Fňukala. Slyšel jsem tě," odsekl Stín. Nebyla to tak docela pravda, slyšel vlčici vydat tak možná jeden zvuk, který mohl být stejně tak fňuknutím jako něčím docela jiným, avšak objektivní pravda ho nikdy zase tak moc nezajímala.
Ušklíbl se. "Já jsem v noci jako doma. To ty tady sedíš jako ptáče vypadlé z hnízda. Jen čekáš, až tě někdo sežere." Že by se dočkala? Požírání vlků byla spíš parketa Tasy. Stínovi stačilo působit bolest a strach. Viděl, že to druhé se mu začíná dařit. Vlčice se snažila znít drsně a rozhodně, ale hlas se jí chvěl. Nepřesvědčila ho, ale i kdyby se jí povedlo znít autoritativně, nic by to nezměnilo. Už se rozhodl. O co měla nebo neměla zájem ona, na tom mu ani v nejmenším nesešlo. "Smůla," zavrčel a skočil.
Dopadl na ni a zabořil jí zuby do kůže v zátylku, jen co se oba svalili do květin. Chutnal krev. Cítil její strach, cítil, jak se mu snaží vyškubnout a utéct. Škubl hlavou, aby ránu zvětšil a vyškubl jí hrst chlupů, ale prozatím jí ještě nijak vážně neublížil... Prozatím. Svou vahou a drápy ji držel, jak jen dovedl. "Ne. Neutíkej," zavrčel jí do ucha. "Utéct tě nenechám, ale když se budeš dobře prát, možná si vybojuješ svobodu. Možná." Zabořil drápy hlouběji. Vyčkával. Ale nemínil vyčkávat dlouho.

"Nezáleží." Stín v tom měl jasno. Nepřišel si sem utvářet známosti, takže vůbec nezáleželo na tom, kdo je. Vlčice byla prapodivná. Chvíli se mu zdálo, že ji má přečtenou jediným pohledem, ale pak? Pak to najednou zase zmizelo a vypadala jenom ztraceně. Výhodou bylo, že ani tomuto nepřikládal žádnou váhu, protože ji nechtěl znát.
Náhle po něm střelila otázkou, až škubl odrbanýma ušima. Ona sama přece začala s řečmi o službách. "Co myslíš? Říkal jsem, že ti dám důvod fňukat. Zas tak moc způsobů neznám," ušklíbl se a znovu odhalil své nepěkné tesáky. Plánoval jimi brzy vytrhat pěkných pár chomáčů z toho pěkného kožíšku. Ale ještě chvilku. Chvíli.
Nezmizel jako zlý sen, když mrkala. Žel, byl na něco takového až příliš skutečný. Dokončil další okruh a začal znovu, ale pomalu se mu z toho už motala hlava. Konverzace ho začínala nudit. Tlama chtěla kousat, ne mluvit. Když z vlčice navíc vypadla ta nejstupidnější výmluva, jakou kdy slyšel, zastavil se a z hrdla se mu vydralo štěkavé uchechtnutí - har! "Noc nezajímá, koho zastihne nepřipraveného. Ty jsi ta, kdo tu nemá být."
Stál teď přímo před ní a její žádost ho přiměla znovu trhnout ušima - nemohly uvěřit tomu, co slyšely. Jestli jí pomůže? Pomůže? Několik vteřin mlčel, pak se mu na tváři roztáhl opět zubatý škleb. Proč ne. "Jasně. Pomůžu ti," vyslovil pomalu. Neměl nejmenší ponětí, s čím chce vlčice pomoct. Kdoví, jestli to vůbec věděla ona. Připadalo mu, že mluví úplně z cesty. "Pomůžu ti, když ty pomůžeš mně. Ale je jenom jediná cesta." Přikrčil se a podsunul zadní nohy pod sebe. "Musíš to ze sebe dostat všechno ven." To bylo to, co chtěl on. A co chtěl, to taky dostane. Odrazil se ke skoku a mířil přímo na hřbet vlčice s cílem ji srazit k zemi. Ještě ji ani nekousl, ale skoro už na jazyku cítil krev.

Vlčice se nejprve moc nehýbala a když se do toho pustila, působila jako v křeči. Nejdřív byla jako rozbitá schránka, ze které už se veškerý život vytratil. Rychle se s ní však udála změna. Pohnula se a rázem z ní čišelo opovržení, snad ublíženost nad tím, že se ji opovažoval vyrušovat. Její stříbrná očka byly střípky ledu - stejně jako její hlas. Nevyhlížela tak vyděšeně, jak doufal. Vlastně nevypadala vůbec vyděšeně a už ani ufňukaně. Ale proč by mu to mělo překážet? Obě tyhle věci se daly napravit.
"Nikdo. Stín. Záleží na tom?" ušklíbl se. Chvíli stál a měřil si ji pohledem, než vykročil plíživým krokem, aby ji pomalu obkroužil. Mohl se na ni prostě vrhnout, ale kde v tom byla jaká zábava? Mohl ji nejdřív vyprovokovat. Nebo si s ní aspoň pohrát. "Takoví služebníci si malé slečinky sami najdou, když se toulají po nocích, kde nemají." Světlo dne se rychle vytrácelo a celý svět se nořil hlouběji a hlouběji do stínů. Ten vlčí Stín našlapoval mezi květinami a kroužil kolem vlčice jako sup.

//Ranský les přes Márylouku

Šel dál a dál, bez cíle, dlouhé nohy ho nesly snášejícím se večerem, protože to prostě bylo to jediné, co mohl dělat. Nechtěl myslet ani na Tasu, ani na Spára, ani na Vlče, ale čím víc se to snažil nedělat, tím to samozřejmě bylo horší. Takže prostě šel a šel a byl odhodlaný jít, dokud nepadne a ty nevyžádané myšlenky nezmizí společně s jeho vědomím nebo dokud nenajde něco, co ho rozptýlí. Což na sebe - kupodivu - nenechalo příliš dlouho čekat.
Došel do moře květů. Jejich vůně a pyl ho nepříjemně šimraly v čenichu a jeho už tak otrávenou náladu nijak nevylepšovaly. Prskl, otřel si čenich a- A co je to tamhle? Tmavý stín vpředu mezi květinami nemohl být ničím jiným, než vlčím tělem. Stín si to tam okamžitě namířil. Nebyl tady žádný Spár, který by mu mohl kecat do toho, jak se má chovat. Našlapoval tiše, ačkoliv se nesnažil být nijak zvlášť nenápadný.
Vlčice už z dálky vypadala zkroušeně. Mumlala si cosi pro sebe a kňourala. Přesně jako Puntík. Dokonce se mu i podobala - ne sice zbarvením, ale i když byla dospělá, byla přesně tak nedomrlá a nedokrmené jako ono vlče. Stín hluboko v hrdle zavrčel. Takové nepodary měli rodiče rovnou zakousnout. Nebylo divu, že to se světem šlo z kopce, když byli všude takovíhle fňukalové. Teď už byl vlčici celkem blízko a zavrčel znovu, hlasitěji, zažloutlé tesáky se blýskly v posledním světle dne. "Chceš k tomu kňučení dát důvod?" Ještě nevěděl, co chce přesně dělat... Ale už teď se cítil líp. Jako by mu krev proudila volněji. Za chvíli určitě zapomene na Tasu i na všechny ostatní.

//Čáryles přes Márylouku

Už se po lese ani neohlédl, jen si mezi posledními stromy otráveně odplivl. Spár zůstal kdesi vzadu, patrně si chtěl svůj podíl pokladu někam schovat, ale šedivák na něj nečekal. Věděl, že ho krkavec nakonec najde a teď na něj měl stejně docela pifku. Spolčovat se s tím puntíkatým nedochůdčetem, aby se mu společně mohli chechtat! Ani ho nenechal Puntíkovi pořádně opravit fasádu. Někdy by Spára nejradši nakopal. Kdyby si na něj už nezvykl, nejspíš by ho prostě zakousl a sežral. Ale... byl to tak nějak poslední tvor na světě, který mu ještě zbyl. A možná Tasa, ale Stín se úplně nehrnul do toho, aby se s ní znova setkal. Tušil, že nebude úplně nadšená z toho, že zběhnul z lesa a ponechal ho vlastnímu osudu. Když budu mít kliku, bude mě pokládat za mrtvého, odfrkl si.
Nechtěl si připouštět, že mu někde v hloubi duše Smrtihlavka možná tak nějak chybí. Na ni už si taky zvykl, stejně jako na Spára. Chtěl žít jako za starých časů, sám, bez kohokoliv, na koho by musel myslet, ale ukázalo se, že není tak jednoduché všechno ze sebe setřást. Minulost byla protivně lepkavá. Uvědomil si, že už to zase dělá - myslí na věci, o kterých si tvrdí, že na ně nemyslí - podrážděně zavrčel a přidal do kroku. Za to může to blbý jaro. A ta blbá matka příroda nebo co to vlastně mělo bejt.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë jih

Nějak se mu nedařilo ty dva klauny setřást. Dělalo se to totiž těžko, když se zároveň snažil poslouchat, o čem mluví, aby nad tím mohl ještě víc kroutit hlavou a cítit se ještě víc jako nadřazený tvor. Puntík a Spár instruovali veverky, aby se pustily do ořechů a o jeho přínos se už nikdo neprosil. Zastavil se a pozoroval, jak rezavé a černé kožichy sviští ve větvích a sbírají ze stromů plody. Na které mu přišlo ještě trochu brzo, ale nad takovými věcmi se už fakt nepozastavoval. Jestli tohle byl les věčného jara, klidně tady mohly růst ořechy celý rok.
Asi to tedy měli splněno. Jenže Spár a Puntík se museli ještě pobavit na jeho účet. Spár se začal chechtat jeho poznámce o šiškách a vlče si muselo čile přisadit. "Tak hele, ty jeden nedomrlej usmrkanče," zavrčel s ušima připlácnutýma k hlavě a s vyceněnými zuby nakročil k Puntíkovi, který se rozhodl pojídat ořechy jako jedna z těch pitomých veverek. "Teď už mi je úplně jedno, co-" "Né! Stíne! Ještě ten poklad nemáme!" vylítl Spár a zatáhl ho za ucho, aby ho odvrátil z jeho kurzu. "Chceš, aby to všechno bylo pro nic?" Gaia by asi příliš neschvalovala, kdyby teď z Puntíka stáhnul kůži, jak měl zřejmě v plánu. "Chci, aby už to skončilo!" zařval Stín frustrovaně k nebesům, až na moment i šustění veverek ve větvích ustalo.
Jeho modlitby byly zřejmě vyslyšeny. Stromový obličej se opět objevil a odhalil jim poklad v podobě blyštivých kamínků. Spár nadšeně vletěl mezi kořeny a začal dělit kamínky na hromádky. Stín se divil, že to krkavec všechno neshrábl pro sebe. Nějak moc se s tím puntíkatým vlčetem kamarádíčkovali, což nehodlal tolerovat. Vlastně už tu nehodlal být ani minutu. "Odcházíme," rozkázal krkavci. "A ty se odnauč smát těm, co jsou větší a starší, než ty," zavrčel na Ciela a vší silou do něj vrazil, aby ho aspoň hrubě povalil na zem, když už ho Spár nenechal ho zakousnout. S tím se otočil a odrázoval kamsi pryč, do světa, kde už doopravdy vládlo jaro.

//Ranský les přes Márylouku

//Díky moc za akci, prosím o 50 oblázků a místo hvězdičky drahokamy <3

Chudák Puntík pilně pracoval, ale u Stína si tím plusové body nevysloužil. Šedivák ho viděl prostě jako otravnou věc, která se mu motala pod nohama a které se snažil moc si nevšímat. Spár se možná choval vlídněji, ale viděl vlče jako cokoliv jiného, než jako prostředek, který mu pomůže se dostat k pokladu? To těžko. Vlk o tom minimálně dost silně pochyboval, protože už svého opeřeného přítele znal nějaký ten pátek.
Pohřeb jelena měli nakonec zdárně za sebou. Stín byl po tahání větví strhaný jako borůvkový keř, ale ještě nebyl konec. Museli vyřídit ještě veverky. Kdyby se teď sebral a odešel, Spár by o tom už nikdy nesklapl. Trocha utrpení teď je asi lepší, než nekonečné utrpení v blízké budoucnosti. "Jo, jo, nebo to," máchl tlapou, když ho Puntík opravoval, jako by na tom vůbec nezáleželo. Vlče mohlo stejně tak mluvit do stromu nebo k mrtvému jelenovi. Alespoň Spár ale poslouchal, když z Puntíka pomalu, pomaloučku lezl zárodek plánu. "Vidíš, to je dobrá úvaha," pochválil vlčka. "A myslím, že veverky už jsou na to zvědavé," pokývl hlavou. Na větvích všech okolních stromů se skutečně slézaly černé i rezavé veverušky a prohlíželi si tuhle zvláštní trojici.
"Když uvidí, jak hledáme, možná to od nás okoukají," pokyvoval krkavec hlavou a procházel se Stínovi po hřbetě jako po bidýlku. "Já čuchat moc neumím, ptáci mají špatný čich," poučil Puntíka, "ale koukat se po nich budu taky. Čuchání je na vás," ujasnili si opět, co kdo bude dělat. "Jaká náhoda, že budeš zase jen sedět a čumět," zahučel Stín. "Každému dle zásluh. Hyjé," pošťouchl šediváka zobákem a ten se zavrčením vykročil jako poslušná herka. Bylo vidět, kdo má koho omotaného kolem pařátu.
Les byl malý, takže by nemělo být tak těžké ho prohledat. Veverky skákaly po stromech nad nimi a sledovaly každý jejich pohyb. "Víš vůbec, co to je ořech?" otočil se Stín po chvíli na vlče, o jehož inteligenci měl nevalné mínění. "Třeba tohlencto." "To je žalud," omrkl to zběžně Spár. "Tohle je ořech," seskočil na zem, zvedl jeden do zobáku a ukázal ho Puntíkovi. "Rostou tu lísky, takže lískový," hlásil směrem k vlčeti stejně, jako k veverkám na stromech. Dělaly si poznámky? Stín nevěděl, nedíval se, hrnul se dál a snažil se ty dva nechat za sebou. Slyšel ještě Spára, jak instruuje vlče: "Zkus jich najít víc, ať veverky vidí, jak na to. Kolem těchhle stromků jich bude dost."
Stín se zastavil a obrátil se. Jeho dva společníci už byli o pěkný kus za ním. "A co šišky? Veverky žerou i šišky, ne?" projevil se, protože ho začínalo štvát, jak pták strhává všechnu pozornost na sebe. "Dívejte! Na každým stromě milión šišek," zašermoval tlapou kolem. "Na každým ne, jen na těch jehličnatých," chechtal se krákavě Spár, který ho mezitím dohnal, a hbitě uskočil kopanci tlapou.

Stín se neobtěžoval své vysvětlení opakovat či rozvíjet, prostě jen zahučel: "Jo." S tím se vrhli do práce. Šlo jim to docela od tlapy. Puntík nosil kvítí, Stín tahal větve a Spár... Spár, jakožto správný vedoucí, rozdělil práci a teď jen koukal, aby byla provedena. Zatím se nezdálo, že by měl nějaké připomínky. Stín napůl čekal, že až se k němu jednou obrátí, bude krkavec z jelena ujídat, jak to tak mršinám rád dělal, ale vypadalo to, že to s tím pokladem myslí skutečně vážně a ovládal se.
"To už asi stačí," ozval se, když kupa větví i květin narostla do dostatečné výše. "Teď ho ozdobíme tím kvítím, krásná práce, Puntíku. Nekoulej očima, takhle nám to nikdo neuzná," klapl podrážděně zobákem směrem ke Stínovi, který skutečně protáčel bulvy jako vzpurný puberťák. "Hmhmm si," zahuhňal opět cosi velice neslušného, ale - jak se dalo čekat - chopil se kvítí a halabala ho začal rozhazovat po jelenovi. Spár si z toho nic nedělal a kvítka urovnával, jak se mu líbilo. Byl u toho samozřejmě prostor i pro Puntíkovo přispění, pokud tedy měl žaludek na to, aby se k mrtvole přiblížil. Stín si zatím říkal, že to spíš vypadá, jako by vlče mělo každou chvíli hodit šavli jelenovi přímo do paroží. To by bylo aspoň důstojné rozloučení, zakřenil se pro sebe a kopl rozkvetlou větvičku dvanácterákovi na záda.
"Tak co? Takhle dobrý?" zeptal se po chvíli, když už jim kvítí nezbývalo. "Bezva. A teď můj proslov. Stoupněte si rovně a buďte ticho," dirigoval je krkavec. Stín přijal, že nejrychlejší cesta ke konci tohohle utrpení je přímo skrz a protesty to pouze zdržují, takže se postavil do pozoru a modlil se, aby se Spár příliš nerozvášnil. Puntíka lehce postrčil tlapou do žeber, aby stál taky rovně - i kdyby stál kdovíjak předpisově, šedivák si prostě potřeboval do někoho kopnout. "Sešli jsme se dnes, abychom uctili památku padlého dvanácteráka, krále lesa," spustil Spár své obřadní krákorání. "Nechť si tě les vezme zpět a zem přijme tvé kosti a nechť nalezne tvá duše klidu v háji věčného odpočinku. Mír s tebou."
Stín vydechl, řeč byla naštěstí celkem krátká. On sice dobře věděl, že žádný háj věčného odpočinku není a že mír nejspíš neexistuje nikde, ani po smrti ne, a byl si dost jistý, že krkavec to ví taky, jenže Spár vždycky uměl věci tak dobře navléknout. Vykecal by díru i do stromu, kdyby se mu zrovna chtělo. "Krásný," utrousil suše a znovu dloubl do vlčete. Čím to, že někteří vlci byli tak... dloubatelní? "Pojď, pomůžeš mi s těma klackama." Chopil se první jehličnaté větve a začal ji táhnout přes jelenovo tělo. "A zatím přemejšlej, jak naučit veverky jíst, nebo co byla ta druhá věc," dodal ještě, do toho by se měli pustit, jakmile tohle bude hotové. To by nemělo být za dlouho, stejně, jako předtím roští rychle přibývalo, teď zase rychle ubývalo a přikrývalo jelena od hlavy až ke spárkům, až z něj nekoukalo ani paroží. Teď, až někdo půjde hledat, co to tady smrdí, nebudou to moct najít, napadlo Stína, že přece jen možná vyvedli skutek, který stojí za řeč. Jen to asi nebyl úplně dobrý skutek.

Ne, nic je tu nedrželo a on by opravdu raději šel. Spár měl ale svoje vlastní nápady a zájmy, varování ohledně sobecké povahy a hrabivosti ho zřejmě nechávalo zcela chladným. Toužil po pokladu a byl odhodlaný ho získat. A Stín... Stín se nechal od krkavce nakonec vždycky přemluvit ke kdejaké hlouposti, tak už jejich soužití fungovalo. Nebránilo mu to ovšem, aby nakrknutě seděl jako ulepená hrouda šedé srsti, cosi si mručel pod vousy a poslouchal jen tak napůl ucha. Dva úkoly ovšem zaznamenal. První, trénink veverek. Druhý, pohřeb jelena. Dobře, to neznělo tak hrozně, i když by toho jelena radši sežral. Uvažoval, jestli by se to dalo nějak zaonačit, aby se svačina dala uznat jako součást důstojného pohřbu. "Rozumíme a hned se do toho pustíme, netřeba se obávat," říkal zrovna Spár, na mysli nepochybně samé chamtivé myšlenky. Pěkní šampioni se tu sešli.
Stín na úkoly neřekl tak ani tak a Puntík se jen zeptal, co to je pohřeb. "Poslední rozloučení s mrtvolou," vysvětlit Stín snad nejstručnějším možným způsobem, vstal a vydal se loudavě do lesa. "Pojď, jdem jednu zakopat." Spár mu seděl spokojeně na hřbetě a Puntík... buď za ním šel, nebo ne. Šedivák se neohlédl, aby ho kontroloval. Vlče stejně nemělo moc na výběr.
Šel krok za krokem a brzy se mohl nechat vést podle čenichu, protože mrtvola jelena už nebyla z těch nejčerstvějších. Najít ho proto nebylo nic těžkého. Ležel na mechu v mělké vrstvičce loňského tlejícího listí a jehličí. Byl to obrovský jelen se spoustou masa na kostech. "Sakra, ten pric byl ale debil," zakroutil nad tím hlavou Stín. Že se jídlem neplýtvá, to věděl i on, ten největší neznaboh na světě, kterému nebylo svaté nic. "Takže? Co teď?" zeptal se Spára a tak napůl i Puntíka. Sám do toho nechtěl vkládat žádnou mozkovou činnost, pokud vyloženě nemusel. Byla to Spárova show, tak ať se předvede.
"Na zakopání je asi moc velký, hrabali bychom to kdoví kolik dní. Můžeme ho možná překrýt větvemi... a taky ho třeba obložit květy a tak podobně. No a někdo by měl pronést řeč, to si zabírám já." "Cože? Proč?" zavrčel Stín, proč by se on měl dřít a krkavec jen tlachat? "Protože ty seš z nás všech jedinej, kdo má dost síly na tahání větví a Puntík je na řečnění moc malej," objasnil Krkavec a odletěl se usadit na jelenovo paroží. "Tak šup šup," pobídl je. Stín zahučel něco, co se rozhodně nehodilo pro Puntíkovy uši a potom se k vlčeti otočil.
"Tak jo, slyšel jsi. Zkus najít nějaký kytky nebo něco. Klidně k tomu něco přidej, cokoliv tě napadne. Já jdu tahat větve." A to si myslel, že když unikne ze smečky, už se tolik nenadře! Roští a různých větví jehličnanů bylo naštěstí v okolí až až. Stín to všechno začal tahat na hromadu nedaleko jelena. Hádal, že nejdřív budou potřeba dekorace a řečnění, než se bude moct jelen přikrýt. A stejně je to sakra plýtvání, hudroval v duchu, zatímco cloumal tvrdohlavou větví sem tam. Měli bychom ho jíst, ne mu dělat pohřeb, kdo tohle vymejšlí?

Povedlo se mu veverku jen tak trochu pošťouchnout. Chtěl ji nakopnout skutečně důkladně, ale strom ho zarazil. Drze mu omotal tlapu šlahounem. "Jo takhle, místo bezpečí. Ale že veverka morduje vlče, to je zachovávání harmonie, jo?" utrousil kousavě. Nešlo mu ani tak o Puntíkovo bezpečí. Šlo mu o princip... a taky o to být nesnesitelný otrava.
Strom však mluvil dál. Promlouvala skrze něj pramatka přírody Gaia. Nebo to aspoň tvrdil, Stín ovšem nebyl úplně odhodlaný jen tak naslepo věřit něčemu, co mu říká strom. Stejně se zdálo, že to, co nabízí, není nic pro něj. Pro vlky se srdcem na správném místě, to se po něm určitě bude chtít nějaká charita nebo něco. O to neměl zájem. Lehce se zamračil a konečně vyškubl tlapu ze sevření šlahounu. "Pochybuju, že- au!" Spár ho důkladně štípl do ucha. Korálkové oči mu zářily. "Samozřejmě, že jsme šampioni. I ty, drahý Puntíku!" zvolal k vlčeti, které se válelo po zemi a vypadalo jako cokoliv, jen ne jako šampion. "Splníme každý úkol, že ano?" A než stačil Stín cokoliv říct, zašeptal mu krkavec do poštípaného ucha: "Poklad, neslyšel jsi?" "Hrmhhhm," zahučel Stín cosi nesrozumitelného. "Tak jo. Jsem takový, jasně. Vstávej, šampióne," postrčil tlapou Puntíka - opatrně, podezíravě přitom sledoval strom, jestli si to nevyloží jako další útok. Ale jestli se s tím měl otravovat on, tak ať už jsou do toho zatažení všichni. "Jdem budovat historii nebo něco," vydechl zhrzeně. Že sem vůbec lezl!

Když se strom rozmluvil, Stína to nikterak nešokovalo. Zdálo se jen logické, že strom, který má obličej a může se aspoň v jistých mezích pohybovat, dokáže taky mluvit. Spár pořád zvědavě okukoval blýskavý smaragd zasazený ve dřevě, ale vlkovi se nikterak nechtělo plést mezi bandu vlčat, která se nadšeně objímala a štěbetala jako otravní vrabčáci.
Jeho pozornost nakonec přitáhl opět Puntík. Nebylo po něm, ale už se k němu slézala různá zvěř, která ho nejspíš chtěla začít ochutnávat. Mrchožravá veverka? Stína tak napadlo, že to asi není úplně pravděpodobné. Rezavý tvor také vlče neohlodával, místo toho mu začal ťukat na hlavu. Puntík se nijak nebránil, jen tam ztuhle ležel a nechal se mlátit, což z nějakého důvodu šlo šedivákovi pěkně na nervy. Konečně se zvedl, zamířil tam a nevybíravě veverku nabral tlapou, aby ji odkopl stranou. "Co ty seš prosímtě za vlka, že se necháš šikanovat stromovou krysou?" zaškaredil se na Puntíka.

//dvojice Stín + Cielo

Seděl stranou a pozoroval dění v okolí. Mladých vlků se najednou objevilo ještě víc. Halekali a ječeli a motali se v jednom chumlu, slaďárna, až se bál, že mu z toho vyrazí zubní kaz. Protáhl se a zaměřil svůj pohled na strom, na kterém bylo něco divného. Zpočátku jen hleděl na linie v kůře a nedocházelo mu, na co se dívá - jak to ale jednou spatřil, už to nedokázal nevidět. Ve dřevě se skrýval obličej. Jeden by neřekl, že se to u stromové tváře bude dát poznat, ale vypadal jako obličej samice. Stín nakrčil čelo právě ve chvíli, kdy strom otevřel oko a přejel je svým smaragdovým pohledem. Chvíli se zaměřil i na něj, než se dřevěná víčka opět sklapla k sobě. "Ten strom má v sobě drahokamy," podivil se Spár. "Jo. A taky na nás koukal, to je o něco důležitější, nemyslíš si?" Krkavec škubl křídly, což mělo nejspíš nahradit ledabylé pokrčení rameny. Stín se ke stromu nehrnul, místo toho jeho pohled doputoval k puntíkatému vlčeti, které cestu nakonec přece jen přežilo a teď se tu válelo po zemi. No, ten skrček měl tuhý kořínek, to musel uznat i on.

//Ranský les přes Márylouku

Prodral se posledními metry sněhu a vkročil... do jara. Ano, skutečně. Nebyl to přelud, fatamorgána ani iluze. Pod nohama měl čerstvou trávu, na stromech se bělaly kvítky, kolem ucha mu zabzučel čmelák, kterého prudkým máchnutí tlapy odehnal. Obyčejně nesnášel tyhle romantické sentimentální blboviny, které s sebou jaro přinášelo, ale v tuhle chvíli musel uznat, že to je docela příjemné.
Co už bylo příjemné o poznání méně byl fakt, že nedaleko zaznamenal i přítomnost dalších vlků. Vrhl přes rameno pohled, zda nespatří toho skrčka, ale moc usilovně po něm nepátral. Nevěřil, že by sem mohl dojít, tak tuhý kořínek prostě neměl. "Hej, Stíne, smrdí to nějakou další kouzelnou koninou i tobě?" "Jo." Moc dobře si ještě pamatoval na dobrodružství na dně moří, které absolvoval nedávno. Tohle mělo hodně podobný náboj. Podobně to smrdělo, jak se trefně vyjádřil Spár. Chtěl se něčeho takového účastnit? Hmm. To si ještě promyslí.
Zatím zamířil trochu dál do lesa a tam se usadil, v místech, odkud viděl na dalšího nedorostlého skrčka a na... no, ani nechtěl hádat, co má být zač tamten červeno-bílo-modrý tragéd. Nejspíš i oni tak mohli vidět na něj, ale to mu bylo fuk, nijak se nesnažil skrývat fakt, že je pozoruje. Jen tak posedával, čekal, až mu jarní teplo prostoupí do morku kostí a vyčkával co, jestli vůbec něco, se bude dít.