Gallirea - Příspěvky uživatele

Zatímco vítr čím dál hlasitěji vyl v horách a z nebe se začaly sypat obrovské sněhové vločky, Stín ležel ve sněhu a čekal na smrt, která už nemohla být daleko. K uším se mu donesl zvuk jeho vlastního jména. Otočil tím směrem uši, ale nenamáhal se zvedat hlavu. I ve svém stavu věděl moc dobře, kdo to je, ještě než se šedivá vlčice zřítila vedle něj do sněhu. "Čau... Taso," zachraptěl. Co jí měl povídat? Nebylo co říct. Situace se mu zdála naprosto jasná, nic, co by bylo třeba vysvětlovat.
Netrvalo dlouho a objevila se i jejich dcera. Celá rodinka naposled pěkně pospolu. Jak milé. "Takovej je plán," vypravil ze sebe s námahou a vychrchlal další krvavou slinu do sněhu. V hrudníku mu při každém nádechu slyšitelně chrastilo. Stočil pohled k Tase. Ne, nebylo co říct. Stejně ale měl pocit, že by něco říct měl. Něco. "Přišel sem se rozloučit," vyplodil nakonec a znovu se rozkašlal. Zkřivil obličej bolestí, která ho svírala uvnitř. Nadechovat se zdálo těžší a těžší a i přes bolest se na něj snášela podivná ospalost. Už skoro ani nevnímal okolní chlad. Brzy bude po všem.

//Sopka přes Sněžné hory

Terén se zhoršoval a o to těžší byl Stínův postup. Sněhu už bylo tolik, že se jím mohl jen ztěžka brodit. Cosi ho ale táhlo kupředu k nejvyšší hoře. Občasný závan pachu ve vzduchu nebo možná jenom totální šílenství, kdoví. Teď už ani tolik nesípal, jako spíš chrčel. Záchvaty kašle otřásaly jeho vyhublým tělem. Bylo až s podivem, že se nerozsypal jako hromádka třísek na otop. Poprvé upadl ještě na úpatí hor. Ani nevěděl, jak se to stalo. Zem a nebe si náhle vyměnily místa a on se válel ve sněhu jako převržený brouk a zprudka lapal po dechu. Vyškrábal se znovu na nohy, třebaže mu před očima tančily černé mžitky. Suše se uchechtl, rozkašlal se a vyplivl krvavou slinu na bělostný sníh. "Ještě ne. Ještě sakra ne," zachrčel a pokračoval.
Podruhé bylo dostat se na nohy značně těžší. Třásly se mu tak, jako celé tělo, kombinací zimy, horečky a téměř úplného vyčerpání. Přesto se mu znovu podařilo získat balanc. Cítil tu ve vzduchu promísené pachy, mezi nimi i ten Tasy. A Vlčete? Možná... Dokázal popojít ještě o kus dál, do míst, kde už leželo nezpochybnitelně území smečky. Tam se mu svět opět začal vzdalovat a tlapy podlamovat. Sklonil čenich až ke sněhu v naději, že to přejde, avšak úplně se mu zatmělo před očima a ačkoliv byl mimo sebe jen pár krátkých chvil, octl se znovu v závěji. Tentokrát už v sobě nenašel dost sil, aby se zvedl.
Ležel na studeném sněhu, z jeho těla sálala horkost a při každém poryvu větru se roztřásl jako osika. Dech mu z tlamy unikal ve stříbrných obláčcích, rychle a prudce, každou chvíli ho však přerušil kašel, který zároveň prozrazoval jeho polohu každému, kdo se nacházel v doslechu. Hleděl do šedého nebe a do vířících vloček. Tohle tedy bylo ono? Konec? Ale smrt přicházela pomaleji, než čekal. Srdce mu dál bilo, oheň v hrudi dál týral, pořád ještě nedohořely poslední zbytečky jeho života.

//VVJ přes Ainu

Směr, který si vybral, byl prakticky náhodný, ale kdoví, jaké síly vlastně tahaly za nitky. Kolem severního břehu jezera totiž zachytil pach, který poznával. Byl slaboučký, avšak těžko by si ho mohl splést. Stopy dávno zafoukaly sněhem a i Tasy pach byl téměř vyčpělý, avšak bylo to aspoň nějaké znamení, že jde správně. Vypravil se kolem říčky a poté po úpatí sopky. Nedalo se říct, že by následoval nějaký určitý směr, ba ani že by šel po čichu, ale šel cestou, která se mu nabízela. Moc o ničem nepřemýšlel, upřímně. Na to už byl příliš unavený. Sípání v hrudníku se zhoršovalo, jak se dál unavoval broděním závějemi a mysl mu opět zastřel rudý závoj horečky. Šel smrti naproti. Ale možná se ještě jednou stačí setkat s Tasou. Možná. Nebylo to tak snad pokaždé? Vždycky, když se octl na hranici života a smrti, zdálo se, že Tasa není daleko. Bylo by téměř poetické, kdyby svého definitivního konce došel před jejími zraky. Snad to tak bylo vždy psáno v kartách osudu...

//An'sidar přes Sněžné hory

//Smrkový les přes Jižní Galtavar

Mimo les leželo mnohem více sněhu, než očekával. Ta rapidně se zmenšující část jeho mysli, která pořád byla schopná takových věcí, jako byl úžas, se podivila nad tím, kolik času asi muselo uplynout. Byla to však pouze slabá ozvěna v jeho mozku, který se soustředil především na to, jak klást jednu tlapu před druhou. Vypadal jako oživlý strašák, když na svých dlouhých tlapách táhl svoje vyhublé tělo k severu. Krok za krokem, metr za metrem. Každou chvíli suše zakašlal, občas musel až zastavit, jak jím kašel otřásal, a pak dlouho popadal dech. Jeho postup byl pomalý a snad by se nad ním až srdce ustrnulo... kdybyste nevěděli, co je vlastně zač.
I přes svou očividnou slabost a nemoc se však šinul pomalu dál. Jako obvykle se v něm skrývalo víc života, než se mohlo zdát na první pohled. Zásoby jeho sil ovšem nebyly ani zdaleka nekonečné. Jak daleko se asi zvládne dostat, než je všechny vyčerpá? Nevěděl. Bylo mu to jedno. Bylo mu jedno, jestli najde Tasu s Vlčetem nebo zemře uprostřed pustiny. Jen už nemohl ležet nečinně pod kořeny smrku s těmi neodbytnými sny, které se na něj dobývaly pokaždé, když zavřel oči.

//Sopka přes Ainu

Čas plynul ve Stínově světě vždycky zdánlivě jinak, než ve světě ostatních vlků. Jeho vnímání bylo pro šedivého vlka zvláštně pokřivené. Strávil konec podzimu a pořádný kus zimy ve Smrkovém lese, aniž by si plně uvědomoval, kolik času vlastně uplynulo. Popravdě se mu nevedlo nejlépe. Zranění, která utrpěl při boji se Sutechem, se mu nehojila úplně nejlíp a než se z nich stačil zotavit, udeřila zima. Ta byla pro tuláky vždy náročným obdobím a pro takové vyžle, jako byl Stín, obzvlášť. Tentokrát však na ni nebyl připraven ani v nejmenším. Strádal, ztrácel se málem před očima. Našel si skrýš pod kořeny starého smrku, avšak hlad i mráz ho dále sužovaly. Oslabovaly. Každým dnem se vytrácelo více a více z jeho síly. A zdálo se, že Stín s tím ani nechce bojovat. Spár se ho zpočátku snažil přesvědčit k lovu nebo k tomu, aby se alespoň přesunuli, avšak vlk dál bloumal bezcílně po lese, až to nakonec i na jeho opeřeného společníka bylo příliš.
Teď Stín ležel ve skrýši pod kořeny a vyhlížel ven do bělostného dne. Spár odletěl před pár dny. Kolik jich bylo přesně, to si nevzpomínal. Nezáleželo mu na tom. Cítil, že jeho konec se přiblížil. Otřásaly jím záchvaty suchého kašle a do jeho těla se začínala zažírat horečka. Snad právě z ní vzešly ty sny... Ty zmatené obrazy, v nichž figurovala především Tasa - a taky Vlče. Zdálo se, že má zemřít, aniž by je ještě někdy spatřil. Nevyvolávalo to v něm žádné silné pocity, alespoň žádné, které by si připouštěl, jenže ty sny a obrazy se vracely. Nedaly mu klidu. Snad kdyby je našel, přestalo by to.
Uvědomoval si i ve svém stavu, že pokud se vydá na cestu po Galliree, nejspíš ho to zabije. Neviděl však velký rozdíl v tom, jestli jeho kosti budou ležet tady pod kořeny nebo někde jinde. Stín a smrt si byli odjakživa blízcí a on dobře věděl, kdy její šedivá postava obchází kolem. Tentokrát si brousila kosu na něj. Rozjímal nad tím ještě chvíli - chvíli, která trvala několik hodin. V jednu chvíli nehybně ležel, v tu další se bez varování vyhoupl na nohy a vykročil na svou poslední cestu.

//VVJ přes Jižní Galtavar

Kdepak by se Stín vzdával. Ještě pořád mohl, nehodlal se nechat přemoci tak snadno. Co víc, cítil, že získává převahu, což ho akorát pohánělo k tomu, aby pokračoval. Jeden by až dumal nad tím, kde se v té chodící zdechlině bere tolik života... Snad to vážně byl jakýsi upír, vysávající životní sílu z těch, které sevřel v tesácích?
Pořádně se proti Zlatohřívákovi zapřel a cítil, že černý vlk ztrácí pevnou půdu pod nohama. Bylo štěstí, že byl jeho protivník poměrně drobný, dlouhonohý strašák Stín nebyl žádný tank, ale na Sutecha to stačilo. Povalil ho a přišlápl ho k zemi. Z rány na krku mu tekla krev, stejně jako z ramene a z čenichu, ale stál na nohou, zatímco ten druhý ležel v blátě. Vydaný mu na milost a nemilost.
Stín zhluboka oddechoval, užíval si pocitu vítězství, i na štiplavé bolesti z utržených ran bylo cosi, co mu přinášelo pocit zadostiučinění. Široce se zašklebil a olízl si krev z tlamy - ta byla povětšinou jeho vlastní, z ran na čenichu. "Tak teď už to víš. Není dobrý si tady zahrávat s každým, koho tě napadne. Nejsem zdaleka jedinej, kdo tu má tajemství." Položil Sutechovi tlapu na krk. Mohl by ho pěkně přidusit, mohl mu hrdlo klidně prokousnout a skoncovat s ním. Ale... "Nejsi jako většina těch ubožáků tady," odfrkl si. "Škoda utnout takový... potenciál." Ještě chvíli váhal a držel Sutecha u země, ale pak z něj slezl, připravený se bránit, kdyby byl tak pitomý a pokusil se na něj znovu zaútočit. Podruhé by milost neudělil. "Běž mi z očí," doporučil mu s dalším zavrčením, ale tvářil se vlastně skoro potěšeně. Tohle byl dobrý den. Skvělý den. Dávno už takový neměl.

Černý ho držel a škubal sebou, ale Stín rychle zjistil, že má problém mu způsobit nějaké horší zranění. Visel na něm sice jako pijavice a způsobil mu rány, ale ne tak hluboké, aby ho to ohrožovalo na životě. Plná huba keců a nic z toho, projelo Stínovi hlavou. Byl o něco vytrvalejší i silnější, než černý, který se horko těžko snažil dál držet jeho krku a brzy ho přestalo bavit sebou bezvýsledně škubat, zatímco on ho svírá a nechce se pustit, jako nějaký otravný hmyz. Proto zvolil jinou taktiku, začal se proti vlkovi tlačit a snažil se ho vyvést z rovnováhy. Nejlíp kdyby se mu tak povedlo podkopnout mu tlapy! Tohle byla sice zábavná kratochvíle, ale chtěl to už ukončit. Pro jednou se dokonce i cítil, že by mohl nějaký boj vyhrát... ale možná nechtěl Zlatohříváka úplně zabít. Stejně jako se nechtěl nechat zabít on sám. Byl jiný, než ti ostatní, co se tady většinou potulovali. Trochu mu připomínal Noroxe. Zabít tedy možná ne... ale porazit ho? Ano, to by mohl. S hlasitým zavrčením se do něj opřel celou svou vahou, která nebyla zrovna závratná, ale snad stačila k tomu, aby se zbavil jeho otravných zubů a nejlíp ho i povalil.

Rány na tlamě pekelně bolely. Staré jizvy se otevíraly a nové rány se k nim ochotně připojily. Cítil vlastní krev na jazyku, jak mu stékala do tlamy. Ani tento fakt, ani palčivá bolest ho však nemohly zastavit. Bylo to akorát přilévání oleje do ohně. Dokud mohl kousat a trhat, prostě bude pokračovat. Párkrát už to ovšem schytal a rány rozhodně cítil. Kdepak, ten černý nebyl úplný amatér a Stín věděl, že pokud to chce ukončit ve svůj prospěch, měl by to udělat rychle. Každou chvíli mohlo jeho štěstí vyprchat a tohle měl být jeho boj, tudíž by ho rád vyhrál.
Ve svém divokém cvakání zuby se mu podařilo zachytit Sutechovu tvář. Ovšem ani on se zřejmě bolesti nebál. Škubl sebou, až se rány ošklivě rozšklebily a Stín ucítil v tlamě další příval teplé krve - tentokrát cizí. Byl to manévr, kterým se černý zároveň vymanil z jeho sevření a ohnal se mu po krku. Ucítil jeho stisk na tom nebezpečném místě. Neměl zrovna moc husté srsti, co by ho chránila před cizími zuby a hned věděl, že tohle bude rozhodující okamžik. V další chvíli mohl klidně umírat na blátivé zemi v louži vlastní krve. Ale i když vždycky tak nějak tušil, že podobná věc bude jeho osudem, nestál o to si to vyzkoušet ještě dnes. Zakroutil se a zároveň se pokusil vlka od sebe odstrčit. Cítil, že se mu z krku řine krev, ale doufal, že Zlatohřívák nezasáhl nic životně důležitého. Teď se hlavně snažil ho setřást a vytvořit mezi nimi opět trochu místa.

Zabořil tesáky hluboko do vlkova stehna. Chuť krve v tlamě byla lahodná, elektrizující, jeho bolestný výkřik jako hudba pro jeho uši. Stín se zápalem škubl hlavou, připravený mu rozervat nohu na proužky, ale o moc větší škody už napáchat nestačil. Zlatohřívák se totiž bránil a zprudka ho chytil za čenich. Tohle už bolelo víc, než kousnutí do ramene. Samým leknutím Stín otevřel tlamu a vlkovo stehno pustil se zavrčením, které bylo stejně tak bolestné, jako vzteklé. Jako by už jizev na čumáku neměl dost! Byl teď zkroucený v dost nepříjemné pozici, ale to neznamenalo, že se snad vzdá. Tělem se začal tlačit proti Sutechovi. Třásl přitom hlavou. aby se vymanil z jeho sevření, i když ranám na čumáku tím nijak nepomáhal. Otvíral přitom tlamu a cvakal zuby jako pominutý, připravený vyrazit proti jeho obličeji v první chvíli, kdy pocítí svobodu. Teď už jim tekla krev oběma a přesně tak se to Stínovi líbilo. Nikdy jindy se necítil tak naživu, jako v těchto chvílích.

Stín sice možná vypadal jako hromada křehkých klacíků poskládaných přibližně do vlčího tvaru a potažených smradlavou kožešinou, ale někde pod tím se skrývala zrádná vitalita. Viděl, že Zlatohříváka překvapil a hodlal toho využít. Samozřejmě nemohl spoléhat na to, že mu to překvapení vydrží dlouho. Černý vlk nevypadal, že by byl úplně blbý, nejspíš mu bude zapalovat rychle.
Škoda, že se jeho první útok nepovedl tak, jak by chtěl. V tlamě mu zůstal jen chumáč chlupů a jestli ho škrábl, tak nejspíš jen málo. Ani v tlamě necítil krev. Zlatohřívák byl mrštný. Stín se nezastavil, když druhý vlk začal uskakovat, pokračoval dál kupředu, aby vzdálenost mezi nimi opět zmenšil. Z hrdla se mu dralo vrčení, krev v žilách jako by mu ožila novým životem. Ano! Konečně! křičely jeho rozjitřené nervy. Tohle přesně chtěl. Zlatohřívák se ohnal po jeho rameni. Bolest a teplo z proudící krve mu prozradily, že mu tam jeho zuby protrhly kůži. Nevěděl, jak hluboká rána to byla a nezaobíral se tím, aby to zjišťoval - jen sebou škubl, jinak by se mohlo zdát, že to snad ani necítil. Přikrčil se a mrštným výpadem se ohnal po Sutechově stehnu. Pokud se mu ho povedlo zmocnit, zuby zabořil pořádně hluboko.

Vlastně ano, přesně tohle mu Stín chtěl tvrdit. Bylo mu úplně jedno, jak vypadá. Když byl sám, nemusel se o nic starat, řešit žádné povinnosti, nebyli kolem žádní další vlci, kteří by na něm záviseli nebo ho rozhazovali, zrovna když to nejmíň potřeboval. Smečka mu nechyběla. Vlastně mu nechyběl nikdo... Samozřejmě, vůbec nikdo. Tak proč to nepříjemné pnutí hluboko v hrudi? "Jo. Takhle mi je fajn," odfrkl si.
Zlatohřívák se začal naklánět blíž a blíž. Stín poměrně věřil svým reflexům - možná byl už trochu staršího data, ale to neznamenalo, že byl slabota. Kdyby ano, určitě by takhle dlouho ani nepřežil. Nechal proto vlka, ať se nakloní blíž, zatímco všechny jeho svaly se napjaly, připravené vyrazit. Nevěřil, že se Zlatohřívák chce jen podívat, nějakou boudu v tom čuchal od začátku a měl v sobě spoustu nevybitého napětí, které se mu nepovedlo uvolnit s Karoe.
Cvaknutí zubů černého vlka byl ten poslední impuls, který potřeboval. Sotva jeho zuby cvakly, Stín neucukl, místo toho učinil podobný výpad proti Zlatohřívákově obličeji. Pokusil se mu zabořit zuby do kůže na tváři. Obratností se ti dva téměř rovnali, ale Stín byl na svůj polorozpadlý vzhled navíc až překvapivě rychlý a navíc odhodlaný předělat tomuhle vlkovi fasádu, když se mu to s vlčicí nepovedlo.

"I kdyby jo, proč bych ti o tom říkal?" odfrkl si Stín. Proč by mu měl usnadňovat život, i kdyby nakrásně něco věděl? Ne, kdepak. Každý ať si hledá sám za sebe.
Zdálo se, že Zlatohřívák se chtěl rýpat ve Stínově minulosti. Šedivák mírně ohrnul pysky a znovu ukázal špičky zubů. "Proč by mělo jít o něco takového? Možná jsem prostě nikdy o žádnou smečku zájem neměl. Možná mi je líp samotnému. Nebo jsem se možná sám rozhodl, že odejdu a budu si žít po svém." Tlachání ho přestávalo bavit. Tenhle vlk nebyl nijak zábavný konverzační společník.
"Vlk může dělat dvě věci naráz," odsekl. Podřimoval sice, ale nespal - jinak by nejspíš neslyšel, že se k němu tenhle divný patron blíží. Teď se k němu také přibližoval, pěkně obloukem, postupně, kousek po kousku. Stín ho nechal. Jen ať přijde... Čím blíž, tím líp. "Co já vím? Něco neopatrného," pokrčil rameny. "Něco, co se umí trochu bránit, než tomu zatnu tipec." Sledoval vlka, který šel blíž a blíž, teď s očima upřenýma na jeho přívěsek. Zdali on byl takovéhle něco? "Ale kdepak, jen se podívej. Pěkně zblízka," zašklebil se. Jeho hubené tělo se napjalo očekáváním. Až bude blízko, blizoučko, tak-

Šedivák se ušklíbl. Vlk si hrál na tajemného, ale Stínovi bylo jasné, že něco chtít bude. Každý přece něco chtěl, a kdo ne, ten lhal. Černý vlk se zlatou polevou mu to sám potvrdil svými dalšími slovy. "Skvělé. Míníš mi i říct, co by to tak mělo být?" zeptal se svým skřípavým hlasem, zdánlivě nevzrušeně, i když už přemýšlel o tom, jestli by neměl Zlatohříváka využít k naplnění svých vlastních přání. Zdálo se, že by s ním mohl mít větší úspěch, než s tou ubohou parodií na vlčici.
Střelil krátce pohledem tím směrem, kam se koukal i černý vlk. Jen na moment, ale stačilo to k tomu, aby uviděl Spára, jak zakroužil mezi stromy, než se zase usadil do větví vysokého smrku. Nezdálo se, že by měl nejmenší zájem se na tomhle podílet. Zlatohřívák pak pronesl své přání. Stín nakrčil čenich, jako by čichal něco nelibého - třeba luční kvítí. "Eh. Čekal jsem, že přijdeš s něčím originálnějším. Můžeš si chytit zajíce a neotravovat s tím mě," odfrkl si. Jako by neviděl ten záblesk v jeho očích, jako by nechápal, že se slova druhého vlka dala vyložit výhružně - i když viděl a chápal. Ale pořád si ještě nebyl jistý, co má vlastně ten druhý za lubem.
"K čemu smečku?" zašklebil se. "Jako bych ji někdy potřeboval." Svůj životní příběh nemínil Zlatohřívákovi vyprávět, nic mu po tom nebylo a krom toho celá ta věc se smečkou byla ze Stínovy strany jen jedna veliká chyba. To už teď viděl a chápal. Olízl si čenich. "Co tu dělám? Hm. Možná, že tady číhám. Čekám, co sem přijde. Zatím toho moc zajímavýho nebylo," přejel vlka výmluvně pohledem. Doufal, že se projeví jako zajímavý. Život byl někdy strašná nuda.

Ležel v jehličí, podřimoval, přesto však k němu zvuky okolí doléhaly. Šumění deště, jehož kapky si čas od času našly skrze husté větve smrků našly cestu až k jeho kožichu. Krákání krkavce kdesi nad hlavou. Byl si poměrně jistý, že to je Spár, na chraplavé volání svého opeřeného společníka už měl vycvičené ucho. Jinak panovalo v lese poměrně ticho a poklid. Počasí bylo pošmourné, jak se mu to také líbilo. Navlhlý kožich ho nerozčiloval. Podzim byl obdobím, kdy spíše ožíval, neboť se jeho duše cítila v souladu s tím, co viděl kolem sebe. Šedivo, mlhavo, chmurno.
Tu náhle cukl ušima, čenich se zachvěl. Kdoví, který ze smyslů vlastně zachytil přítomnost cizince jako první, ovšem nejspíš na tom až tolik nezáleželo. Stín zvedl hlavu a otevřel chladné stříbrné zraky, které se okamžitě zastavily na černém vlkovi. Ten stál opodál a očumoval ho s výrazem ve tváři, který Stín nedokázal přečíst přesně, ovšem tak nějak pochyboval, že mu přišel popřát všechno nejlepší. Byl to jakýsi zakrslík se zlatými znaky vetknutými do půlnoční černi jeho srsti, ovšem Stína to nějak neokouzlilo. Stáhl uši k hlavě a vyhoupl se na dlouhé nohy. Sice se nad vlkem do výšky poměrně tyčil, ale vyhublý byl dost podobně. "Chceš něco, nebo tě jen baví pozorovat ostatní, když spí?" vycenil špičky zažloutlých tesáků. On tady taky nebyl, aby přál všechno nejlepší. S Karoe si užil zábavy dost, ale zábava jistě nebyla něco, čeho jste se mohli přesytit.

//Rozkvetlé louky přes Paseku

Odcházel od vlčice a pro sebe si občas zavrčel. Nevyšlo to podle jeho představ. Doufal, že ji bude strašit v nočních můrách ještě dlouho. Kolem a kolem byl spokojen s tím, co udělal. Třeba se ta vlčice i probere a začne si trochu vážit svého života. Však on jí vlastně prokázal službu. Pro sebe se zašklebil a cvakl zuby po čmelákovi, který proletěl kolem. Minul, zaklel a s odfrknutím šel dál. Ať už byl spokojený nebo ne, pořád se cítil jaksi nevybouřený, protože se mu nedostalo takové rvačky, po jaké toužil. Není všem dnům konec, potřásl hlavou a z nějakého důvodu mu přeběhl mráz po zádech. Že by snad zlá předtucha? Podobnými žvásty se šedivák vůbec nezatěžoval. Pokračoval zkrátka dál, do stínu lesa, který se tyčil před ním.
Vklouzl tiše pod stromy a zalezl do houštiny. Ztratil se mezi stíny jako jeden z mnoha, uložil se na jehličí a zavřel oči. Podřimoval, ale úplně nespal, stále poslouchal, co se kolem děje. Nechtěl se nechat nikým zaskočit. Nechtěl, jinými slovy, dopadnout jako Karoe.