Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stáli jsme tu s Maeve a objímali se. Bylo to příjemné a navíc to opravdu pomáhalo se zahřát. Nijak jsem nad tím nepřemýšlel, soustředil jsem se jen na teplo a Maevenu příjemnou vůni.
Začali jsme si povídat a Maeve mi začala vyprávět o nějakém dobrodružství. "Ne, neznám," řekl jsem a zavrtěl lehce hlavou. "Mechové sídlo?" zastříhal jsem ušima. "To zní zajímavě!" dodal jsem. Na její další slova jde m vykulil oči. "Žížaly?! Jak?!" zeptal jsem se překvapeně. Potom ale Maeve spadla a já se jí začal omlouvat. Když po mě štěkla sklopil jsem uši. "Pro- Teda, uh, dobře?" řekl jsem. Proč všechno co jsem udělal bylo blbě? Pak se mi ale Maeve omluvila. "V pohodě," řekl jsem a pousmál se. Neomlouvej se! Můžu si za to sám. Neměl bych se furt omlouvat. Agrhh! Běželo mi v mysli. Nakonec jsme se k sobě opět přitiskly a zahřívali se navzájem. V tom se cosi oběvilo na obloze. Krásná barevná záře, co zakryla celou oblohu. Prosvítaly jí hvězdy, ale přitom působyla jako mlha. Modro-růžovo-fialovo-žluto-zelená záře. "Nevím, ale je to nádherné," řekl jsem. Maeve se oklepala a já se k ní přitisknul více, abych ji lépe zahříval.

Maeve mi přitykala že snad ano a já se pousmál. "Zvládneme, určitě," řekl jsem nyní o dost seběvědoměji a ten debilní pocit rychle zatlačil zpět do útrob mysli.
Potom jsem se nakonec rozvykládal o tom, kde jsem byl, než jsem byl tady. Nemluvil jsem až moc?!... Přepadla mě po dokončení vyprávění zase ta úzkost. Maeve nakonec řekla, že byla na nějakém dobrodružstí ve smečkou. "Uuu, jakém?" zeptal jsem se zvědavě. I když, asi jsem se neměl ptát, uhh, co když o tom nechce mluvit? Pomyslel jsem si hned zas úzkostlivě. Ty myšlenky mě už stvali, ale prostě mě ten nepříjemný pocit ne a ne opustit. V tom najednou hnědá prohodila cosi obětí. "Ty mě co-" než jsem to ale dopověděl, huňaté tělo mladé vlčice mne opravdu sevřelo v obětí. Nejdříve jsem překvapeně ztuhl, ale pak jsem se ucítil a jen konečnę vnímal to teplo. Opatrně jsem ji taky objal předními tlapkami. V tom ale Maeve vyjekla a probořila se. S leknutím jsem nejdříve ucukl, ale pak jsem se rychle pro ni natáhl. "Promiň!" uniklo mi z tlamy. Promiň, promiň, promiň! Neměl jsem tě objímat taky! Pomyslel jsem si v duchu úzkostně. Pak se ale vlčí dáma zase srovnala představila se mi. Pousmál jsem se nad jejím představení. "Těší mne Maeve z Borůvkového lesa," řekl jsem a zazubil se. Ale co když si teďka bude myslet, že mi je směšná?! Napadlo mě zase najesdnou. Polkl jsem a myšlenky zahnal zpět, odkud přišly. Na její další slova jsem se opět usmál. (//,,Já se nebojím, já jsem chytil tchoře!" :DD) "Já vím Maeve. A před zimou se taky jistě uchráníme," přikývl jsem a objal Mave bez varování. Pak jsem ale rychle ucukl. "Uhm, promiň," řekl jsem a sklopil lehce ouška. Všechno, co jsem udělal bylo špatně.

Tak jo, fakt by mě ale jako zajímalo, kde se tu nazačátku léta vzal sníh. Nemohl jsem být zase v mysli vydry? Tam by to bylo dost možné. Ale proč bych tam byl sám? A navíc si ani nepamatuju, že bych ji nějak viděl, či slyšel.
No, a jak jsem se tam zamyslel, stihla do mne vrazit jedna vlčí se slečna. Rychle ze mě vypadla omluva, ale nepříjemný pocit viny ve mne zůstával, i když srakatá řekla, že za to může ona. "Ale nee, ty za to jistě nemůžeš," řekl jsem jí stejnak. Um, ale co když si teď bude myslet, že se s ní chci hádat? Měl jsem možná radši zůstat z ticha! Přepadly mne opět tyto myšlenky. Po tom, co jsem řekl že vůbec nemám tušení jak jsem se sem vůbec dostal mi věnovala povzbudivý pohled s tím že je na tom stejně. To nebylo zrovna uklidňující. Přesto jsem se na ni taky pousmál. "Spolu ale třeba zvládnem najít cestu pryč?" spíše jsem se zeptal a zazubil se na vlčici. V tom mě zase popadl ten pitomej pocit, že jsem zas něco udělal blbě. Co když to teď zněli, jako bych byl co nejdřív pryč od ní? Napadlo mě v tu chvíli a já stiskl poplašně zuby k sobě. Vlčice ze sebe vychrlila několik faktů k naší aktuální situaci a já jen přikývl. "Jo, přesně tak jsem to měl já! Nejdříve jsem stál hezky v teple na Mýtině s dalšími vlky a teď z ničeho nic jsem se tu oběvil!" vychrlil jsem odpověď stejně rychle jako ona. "A jinak, jsme Star," řekl jsem a usmál se. Pak mě to ale zase přepadlo. Můj pohled se změnil na omluvný. "V-vlastnę bych tě asi męl nechat představit jako první, promiň. Tedy pokudse samozřejmě chceš představit! Nemusíš, pokud nechceš........asi....." drmolil jsem trochu zmateně a přikaždém slově jsem měl pocit, že to zas dělám blbě. Nakonec jsem se jen tlapkou plácl do čela. " Promiň, nevím xo se mnou je," řekl jsem ještě jednou omluvnę.

Moje tělo se lehce třáslo zimou a já se opatrně rozhlížel. Popravdě jsem byl rád, že jsem byl v té poloze, jaké jsem byl a nepodařilo se mi propadnout zase tak strašlivě hluboko. Drkotal jsem zubama a ocas měl stažený k tělu, abych se alespoň malinko zahřál. Mezitím si mi v hlavě honily myšlenky strachu z té náhlé samoty. Byl jsem tady úplně sám, ztracený a vůbec neměl ponětí, jak jsem se sem dostal. A nebo jak se vůbec dostat zpět do smečky. V tom jsem ucítil náraz teplého těla a překvapeně jsem vyjekl. Odskočil jsem pryč a samozřejmě se v jiném místě propadl až po břicho. Super, teď mi byla zima ještě větší. Otočil jsem se, abych se podíval, co nebo kdo to do mne vlastně narazil. Uviděl jsem před sebou o něco menší mladou vlčici snadýchaným hustým kožichem. Přepadl mě najednou takový lítostný, úzkostný pocit, že to že do mne vrazila je moje chyba. "Uh, pro-promiň, že - že jsem tak b-blbě stál," omluvil jsem se z ničeho nic přes drkotající zuby. Sakryš, co když jsem ji teď tou omluvou přivedl do rozpaků. Eh, neee všechno je blbě! Počkat, neptala se mne na něco. Jsem blbej ale úplně! Začili se mi v hlavě ocitat tyto samovolné myšlenky a já se mezitím zkusil vzpomenout na co se ptala. "Od-odsud?" zopakoval jsem. J-já nev-nevím, já se tu teď ob-objevil," odpověděl jssem trochu zmateně, ale přesto s úsměvem. Ne, neměl bych se tak přiblbě usmívat! Vždyť tu nic není k úsměvu! Aghrrt! Sprdl jsem se v duchu a nervózně jsem přešlápl.

Vůbec netuším co se stalo. V jednu chvíli jsem se dívala ohromeně, jak hnědý vlk dává pěkně nafrak stříbrňákovi. A to ne nornálně, ale úplně nenormálně zapomocí Elektřiny - magie, kterou jsem oplíval taky! No a v druhou chvíli byla jen černota. A pak - pak jsem najednou viděl růžově a hop, to už jsem stál tady a byla mi strašná zima. Všude kolem mě byl ten krásný supr sníh, který jsem viděl ce snovém světě, ale teď jsem se fakticky klepal jak ratlík. Vźdyť už jsem měl dávno přelínáno na letní srst! Strašlivě mě studili packy a do mého těla se opíral studený větřík. "Z-z-z-z-z-zimaaa," kníkl jsem a snažil se co nejvíce skrčit k sobě, abych se alespoň trochu zahřál. Jenže zima nebyla jediná věc, co mě tížila. Bylo tu ticho, mrazivé ticho a mne došlo že jsem tu sám. Rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem neviděl. "Halooo! Je tu někdo!?" zavolal jsem, ale odpovědí mi byla jen ozvěna. A v tom se někde za mnou ozvalo "PUF" a já se s menším leknutím otočil.

//Beru to tak, že Maeve tu ještě není a ten pocit bude od dalšího postu :D

//Vřele vítám nové členy!!!

Vlkova slova se mi moc nezamlouvala. "To možná jo,, ale ne na území smečky," řekl jsem. Stříbrný dřepěl na vejcích jak husa a já musel v sobě smích. Na tváři mi ale pohrával velice pobavený úsměv. V tom se k nám přiblížily pachy. Byli to vlci z "mé" smečky, které jsem ovšem ještě nepotkal. Chm, myslel jsem, že jsme na lovu byli všichni. Prolétlo mi jen tak hlavou. Velký hnědý vlk, kterého jsem ovšem skoro dorostl, se trochu naježil. Podíval jsem se na Beliala "to jako vážně?!" pohlederm, když promluvil. Neřekl bych že "nazdar parto" je pozdrav, kterým se zdraví vlky, když jsi uprostřed jejich území. "Zdravím," řekl jsem s úsměvem a zamával ocasem. Obdivně jsem si prohlížel šperky obou vlků a modrý melír v srsti vlčice. "Jsem Star, a patřím k vám do smečky od minulého mněňolistí (//podzimu)" řekl jsem a zazubil se. Vlk se potom začal vyptávat Bela. Překvapeně jsem zastříhal ušima a podíval se na hnědého vlka, kterému zajiskřilo v srsti. "Ty jo, co to bylo za magii?" přerušil jsem zaujatě jejich dialog. "Patří to k taky k Elektřině, nebo je to něco úplně jiného?" zeptal jsem se. Rozhodl jsem se, že ty jisjřičky v srsti nutně potřebuju taky.
"Potkal jsem ho u jezera, když jsem se vracel od tety Smrti. Když jsem mu vykládal o smečce, řekl ať ho dovedu za tetou Maple," podal jsem důležitě zprávu hnědému. "Jo a mimochodem, žádnej had tam nebyl, stříbrňák je jen histerka" řekl jsem a protočil oči. Po slovách šedého, o jeho "strašlivé" alergii, jsem ho spražil pohledem. "Já budu mít alergii brzo na tebe," zamumlal jsem a sklopil uši dolů. "Prosím, přeberte si ho, furt jen kňourá, jaká je to chudinka usoplená!" řekl jsem s úšklebkem. Naštěstí jsem stál alespoň v bezpečné vzdálenosti, mimo dolet jeho snople.

//Sarumen

Zamračil jsem se na Bela. "Náhodou je perfektní!" řekl jsem a nakrčil čenich. Stříbrňák mě štval. Ale byl cizincem na našem území, kterého jsem sem přivedl. A bavíc jsem nechtěl být sám. Potřeboval jsem ovšem k tomu Životovi. Předám ho 1. vlku, kterého potkám a zajdu tam." Usmyslel jsem si. Vlk se začal bránit a já pozvedl obočí. "Fakt?" zeptal jsem se dosti pochybovačně, až ironicky. Dovolím si tedy nesouhlasit. Dodal jsem ještě v duchu, ale nahlas to nakonec neřek. Po chvilce chůze v tichu se zase Bel začal připracovat na pšíkanec. Zastavili jsme se tedy, aby si moh ulevit. To jsem ale netušil, že část obsahu jeho nosu skončí v mé srsti. "Fuj!" vyjekl jsem škoro naštvaně. "Ty seš prase!" dodal se silně zamračeně a naježil se lehce. Začal jsem sdi hnedka otírat do trávy a válel se v ní tak dlouho, dokud jsem to ze sebe nestřel. Bel dostal málem záchvat smíchu. Přejel jsem ho vražedným pohledem a radši se rozhodl pokračovat v cestě a naší debatě. "Nejsou to sestry, jsou to partnerky!" poučil jsem Bela. Nejsem si ovšem moc jistý, jestli to slišel, protože najednou zaječel "had", podrazil mi nohy a vzal nohy na ramena. Žuchl jsem na zem. Trochu jsem se praštil do hlavy. "Zbabělec," odfrkl jsem si a zvedl se na nohy. Jak se mohl bát malého hada? Navíc jsem tu žádného ani neviděl. Rozhodl jsem se radši rozběhnout rychle za ním, než tu něco napáchá. Sprintem jsem tedy vyrazil po jeho pachu. Vběhl jsem na mýtinu a málem do něj narazil. Jen tak tak jsem to ubrzdil. "Co to sakra -" vypadlo ze mne a podíval jsem se překvapeně na vejce. "Ts, myslím že by to mělo patřit smečece, když je to na našem území," odvětil jsem na jeho slova o tom, že je jeho.

//Ježčí (přes Teneabre)

Když jsme oba hezky zrychlili, šlo to přímo parádně. Za chvilku jsme si jsem si poradil s bažinou a octl se na louce. Která byla již plná krniců. Zvolnil jsem tempo. Na jeho popíchnutí jsem nakrčil čenich. Neměl by ses tedy starat spíše ty o mě, chytráku?! Odpověděl jsem mu schválně v hlavě. Ať si to "přečte" sám, když tak perfektně používá svou magii, jak se semnou nedávno hádal... Po nějaké době ticha, mi to začínalo být nepříjemné. Nechtěl jsem ale polevit jako první. Bylo to kdo z koho. Naštěstí Belial ticho přerušil. "Fajn," odvětil jsem a zpozorněl. Došli jsme mezitím k řece. Bel se napil a oba jsme ji přebrodili, abychom smyli špínu ze srsti. Pak začal vykládat cosi o jakámsi ryku, který mi dokonce předvedl. Pobaveně jsem se ušklíbl, když potom trochu ochraptěl. "Ehm, nepleteš si to s jeleny trochu?" zeptal jsem a naklonil hlavu na stranu. Nabíc se mi úplně nezdálo, že na to naše hlasivky byli stavěné. Soudě toho ochraptění. Tak trochu jsem tedy své zopakování zamluvil a začal se zajímat o jeho předposlední slova. "Jaký?" zeptal jsem se zvědavě. Trochu jsem se zamračil, když z něj nakonec vypadlo že mi to ukáže až na místě. "Ale teta Maple má už tetu Dark, to asi nepůjde..." namítl jsem. Navíc adoptovali toho, no, nevím jak se jmenuje. Ale vlče už maj prostě. Dodal jsem si v hlavě. "Nechceš mi to spíš vysvětlit?" zkusil jsem to ještě.
Úspěšně jsme překročili hranice smečky, začichal jsem a rozhlédl se. "Vítej v Sarumenu," řekl jsem a zavrtěl ocasem. Mlha se zjevně do lesa vrátila, jelikož nás přišla hezky přivítat. "Zajdem se mrknout na mýtinu, jestli tam nejsou," navrhl jsem a vydal se tím směrem.

//Mýtina

//řeka Kiërb (přes Maharské močály)

Táhli jsme se strašně pomalu. Stáhl jsem uši k hlavě. Kdybych chtěl, mohl jsem tam být za hoďku, teď už tam jdem půl dne......minimálně. Navíc stříbrný si furt stěžoval a mě už to faaakt nebavilo. Když promluvil vrhl jsem na něj něco jako "to jako fakt?" pohled. To co právě řekl totiž plně odporovalo logice. Už jsem ale fakt neměl chuť se s ním hádat. Stiskl jsem tedy jen zuby a protočil očima. Jeho další slova mě ale fakticky dopálila. Přitiskl jsem uši k hlavě. "Tak já jsem "do sebe zahleděnej imbecil" jo?! JÁ, JO?! Jestli si tedy pan Belilal nevšiml, tak jsem minimálně o 2 roky mladší než ty! A krom blbýho pčíkání ti fakt nic není! Jen mě zdržuješ, já už moh být dávno doma!" odvětil jsem mu naštvaně. Když pak zrychlil chůzi, jen jsem se ušklíbl. No vidíš že to jde! Natáhl jsme tedy taky kroky a lehce stříbrného došel. Měl jsem přeci jen delší problém a tak mi to nedělalo žádnej problém. Na jeho slova jsem si jen odfrkl. V tom případě ty máš svůj rozum pod vocasem! Pomyslel jsme si nasupeně. Když na mě pokřikl, jako bych právě nebyl kousek před ním, jen jsem zaškubal uchem a rychle kráčel dál. Dlouhými kroky jsem vstoupil do močálů a dral si cestu vpřed. Bylo mi úplně fuk jestli stříbrňák někam zapad. Už jsem tudma jednou prošel, takže jsem už aspoň trochu věděl kam šlápnout a už poznával trochu ty mělčiny, kde jsem se nepropadl tak hluboko. Prošel jsem močály a před námi se zjevila louka.

//Sarumen (přes Teneabre)

Podíval jsem se na Bela. "Ne, není to daleko, já tu byl lehkým klusem za chvilinku. To ty zdržuješ," řekl s úšklebkem. Stříbrňák si pak užíval chvíli se svým nachlazením. Když jsem zmínil že máme stejnou cestu, zrovna 2x nadšeně nevypadal. Ani já zas tolik nebyl, ALE nebyl jsem sám a to bylo samo o sobě jedno velké +.
Když jsem Belovi věnoval malou, ironickou poznámku, tak po mne vyjel. "A co jako?" zeptal jsem se a střihl uchem. Na mém výrazu ale bylo vidět, že odpověď mě nezajímá. Když potom spustil, jen jsem protočil očima. "No a?" vypadlo ze mě akorád a ušklíbl jsem se. Taky bych uvítal teplý nocleh,ohl bys nějakej najít... nebo vykouzlit, ne? Pomyslel jsem si, ale nahlas to neřek.
Pak jsme tedy vklouzli do debaty o rozmnožování. Nad jeho otátkou jsem se zamyslel. Danii jsem vlastně stihl jen pozdravit, ale vyšel jsem z toho, co tam měli třeba ségry. "No takovou dírku a já, já nevím jak to mám říct...." chvíli jsem se zamyslel, "um, takovej vystouplej oválek?" zkusil jsem a naklonil hlavu na stranu.

//Ježčí mýtina (přes Mahar)

Šli jsme tedy podél řeky. Narovinu, voda v ní nevypadala zrovna nejvábněji. Liják postupně přešel do o dost příjemnějšího mrholení. Oklepal jsem se a vodou postříkal všechno okolo. Má srst nabrala ještě rozcuchanější dojem, ale muselo se nechat, že to nevypadalo vůbec špatně. Znechuceně jsem se zašklebil, když stříbrňák vypšíkl snopel a radši jsem poodešel od něj o kus dál, aby mě neoprskl. "Fajn, to máme stejnou cestu. K nęmu se právě chystám taky!" řekl jsem a zazubil se. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl co od něj chci...aaale poslala mne za ním teta Smrt. Bel zase kolem sebe začal prskat. "Fakt? Ale nepovííídej..." protáhl jsem ironicky. "Já myslel že si pčíkáš jen pro radost," dodal jsem, stále s ironií v hlase.
Stříbrný si mě potom začal tak nějak dobírat. Ušklíbl jsem se na něj. Pak ale začal s vysvětlováním. Tedy ne tak docela. Zamyslel jsem se. Chmm, ve smečce jsem měl kamarádky... Ale to už je hodně dlouho ce jsem je vidęl naposled... Ale počakt, vlastně Danie! (//srry, nikdo jinej mě nenapad xD) I když s tou jsem se jen pozdravil v podstatě.... Ale neva, vlastně jsem za nima chtěl co nejdřív zajít! Zhoupl jsem ocasem. "Jo, Danii," řekl jsem tedy a zatubil se. Jop, musím za nima pak zajít. Jak se vlastně jmenoval ten její vrácha? N.. N...N...NNNN......ehhh. No to je jedno. Zamyslel jsem se a čekal co z Bela vypadne.
Pak jsme se tedy bavili o té mé smečce. "Jo jsou....asi.... jo, jo jsou," řekl jsem a usmál se. Hlavně ta jedna....

//VVJ

Belial samozřejmě popřel můj magický výkon ale já si i tak všiml jeho překvapeně ztrnulí výraz, který se mu oběvil na pár ssekud, kdyže se to stalo. Pobaveně jsem se ušklíbl. Fajn, jak myslíš... Pomyslel jsem si. Já jsem fakt nebyl blbej, i když to tak možná někdy mohlo trochu vypadat. Po nějaké chvíli dohadování tomu nakonec stříbrňák alespoň "hypoteticky" uvěřil. Zastříhal jsem ušima. "Mám pocit, že už jsem to zmínil, ale to je jedno. Tedy tyhle reálné bytosti nalezneš zde, v této zemi. Smrt sídlí támhle v tom lese a Život by měl být na takových divných kopcích, kousek od mé smečky," řekl jsem a pokynul hlavou danými směry.
Nakonec jsme se přeci jen vydali směr smečka. Belial začal mluvit na téma "alergie a já", o čemž jsem toho moc nevěděl. Stříbrný ani nebyl překvapený, ale tentokrát to neřekl nijak opovrživě, což bylo fajn. Z alergií jsme se ale jakýmsi záhadným způsobem přesunuli k dělání vlčat. Nakrčil jsem pobouřeně čenich, když na mne začal mluvit jak na mimino. "Já nejsem mimino! Samozřejmě že dospěláckou!" řekl jsem bojovně. Pohlédl jsem pobouřeně na stříbrňáka a s uspokojením se ujistil, že jsem fakticky vyšší než on, a opět se pobaveně ušklíbl.
Pak jsme se zase přitočili k debatě o smečce. "Hm, myslím že vše podstatné jsem ti už řekl,jsem tam teprv krátce...." řekl jsem a pokrčil rameny. Co jsem věděl jsem řekl.

Začalo lejt jak z konve. Jakože fakt dost. Dost lejt. Mě sice voda a už vůbec déšť nevadil, ale když jsme stáli celou dobu na jednom místě, bylo to dooooost na prd. Jooo, kdybych takl mohl běžet rychlostí blesku v té bouřce gezky lesem, voda by stříkala všude kolem a nebe by křižovali blesky, bylo by to perfektní. Když jsme ale jen stáli u rybníka jak dvě, doslova, zmoklé slepice, bylo to nepříjemný.
Belial dál zpochybňoval mé tvrzení o Smrti a mých magiích. Nad jeho slovi jsem protočil očima. "Nic nevíš, to jsou jen základy," řekl jsem a uchechtl se. No nevěděl jsem toho popravdě zase o tolik víc, ale věděl jsem alespoň že je magií ještě mnohem víc. Na jeho další slova jsem nakrčil čenich a trochu ve mne zabublal vztek, snad poprvý v životě. "Mám magii!" řekl jsem a naježil se trochu. Najednou v malém okruhu kolem Beliala se začala znatelně a viditelně prodlužovat tráva. Povyrostla kolem něj o zhruba 15 cm, čehož si musel stříbrný všimnout. Zalapal jsem po dechu. "Bel - vi - viděls to?!" řekl jsem ohromeně a koukal na trávu kolem Beliala. "To byla moje vrozená magie! Mám zemi po tátovi!" řekl jsem nadšeně. Kupodivu mi to ani neubralo tolik energie. Tentokrát schválně jsem se zaměřil na trávu pod svýma tlapkama a nechal i ji vyrůst o zhruba 15 cenťáků. Abych se ujistil že to fakt bylo mnou. Na tlamě se mi roztáhl šťastný úsměv. Ano! výskl jsem si ještě v duchu a začal jsem vrtět ocasem.
Bel se pak začal zajímat o jakousi alergii. "Hm, ne. Já na nic alergii nemám, alespoň tedy myslím a neznám nikoho s ní. Takže promiň, to ti asi nepomůžu," řekl jsem v podstatě omluvně a zamyšleně. Pohledem jsem furt sjížděl k mím přičiněním, vzrostlé trávě. Nakonec Bel rozhodl že vyrazíma a já souhlasně přikývl a oklepal se. Déšť sice neustal, ale zmírnil se do mrholení a to bylo o dost příjemnější. "Tudy," řekl jsem tedy a ukázal čenichem k řece, podél které jsem sem došel. "Ne," odvětil jsem a pokrčil rameny. "Nevím, jak?" zeptal jsem se a pozvedl s očekáváním jedno obočí.

//řeka Kiërb

Začalo se silně ochlazovat a slunce začaly zahalovat mraky. S hrůzou jsem si uvědomil, že začíná zapadat slunce. Pomalu, ale jistě. Loupl jsem okem po Belialovi. Dobrý, přeci jem jsem tu ale nebyl sám, což byl ten hlavní důvod, proč jsem se chtěl vrátit do setmění.
Stříbrný mi nevěřil. Na jeho slova jsem se v duchu ušklíbl. Jo, myslím... Pomyslel jsem si. "No, jak slyšíš tak dají. S jednou se narodíš, ale můžeš si koupit další! Já svou vrozenou ještě neoběvil, ale nyní jsem dostal od Smrti magii elektřiny!" řekl jsem a na poslední 4 slova dal zvláštní důraz a hrdě vypjal hruď. Najeho další slova jsem naštvaně nakrčil čenich. " Já mám magii! Jen jsem ji ještě neoběvil, protože mi byla jedna zima teprv nedávno!" řekl jsem bojovně a lehce se načepířil. Jeho další slova jsem jen odignoroval otočením očí v sloup. Fakt se mě nebavilo s ním na to téma hádat, protože byl stříbrnej prostě zjevně natvrdlej.
Přehoupli jsme do tématu mé smečky. Na jeho slova jsem pozvedl jedno obočí. "Hm, tak jo, ukážu ti to tam," řekl jsem a lehce se zakřenil. Přišlo mi, že vlk se jen snaží potvrdit mou doměnku o jeho vypatlanosti, která mi přišla stále reálnější. Přejel jsem si flustrovaně tlapkou po obličeji. "Vlčíši! Pro - stě - se - to - tak - říká - já - to - ne - vy - my - slel!" vyslabykoval jsem mu a doufal, že už to teď pochopí. Když řeknu "To se jen tak říká" by snad pochopilo i malý vlče co to znamená. Na jeho poslední slova jsem naklonil hlavu na stranu. "Jak to myslíš? Co znamená "spíchal"?" zeptal jsem se zmateně.