Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrcadlové hory (přes Esíčka)

//1. Předstírat, že jsem zimní upír s tesáky z rampouchů

Seběhl jsem z hor a následoval již zamrzlou řeku. Kroutila se již zasněženým světem směrem na jih k mé smečce. Byla uzoučká a tak ji již pokrývala vrstvička ledu. Už jsem se těšil domů, byl jsem už unavený a hladový. Navíc přece chci jít za Životem! Vzpomněl jsem si a lehce přidal do kroku. I tak ale musím jít nejdříve pozdravit tetu Maple a tetu Amnesii. A najít Amis. Dlouho jsem je neviděl. Napadlo mě. Pozvedl jsem ouška zase do předu a pokusil se ještě rozběhnout. Byl jsem ale strašně unavený. Opravdu moc. Úzká esovitá řeka se začala rozšiřovat a i led se pomalu vytratil. Už jsem blízko. Došlo mi. Tohle byl ta řeka, kterou jsem již tolikrát překročil. A nyní jsem u ní byl zase sám. Já nechtěl být sám. Nikdy jsem nebyl rád sám. Ale no tak, už budu ve smečce, už sám rozhodně nebudu. Pomyslel jsem si a usmál se. Najednou na mi na čeníšek dopadl krásně třpytivý sníh. Chtělo se mi spát. Schoulil jsem se pod nějakým kamenem u řeky do klubíčka a zavřel oči konečně. Usnul jsem ihned.
Stál jsem v krásném zasněženém lese u řeky, která se táhla přes celý vzdušný ostrov. Řeka zamrzlá sice nebyla, pluli na ní jen kusy ledu, které poté padaly z vodopádu přes okraj ostrovu pryč. Ano, byl jsem tam zase. Byl jsem ve snovém světě. Tento, ale vypadal jinak. Tento totiž byl můj. „Ahoj!“ Ozvalo se za mnou a já se překvapeně otočil. Stál tam v uctivé vzdálenosti ode mne bělostně stříbřitý Pegas. „Blesku?!“ Vyjekl jsem překvapeně. Ocas se mi nadšením rozkmital. Kůň vesele zařehtal a rozklusal se mi naproti. Zastavil se přímo přede mnou. Objal jsem ho předními packami kolem krku. „Blesku strašně se mi po tobě stýskalo!“ řekl jsem nadšeně a odtáhl. „Ahoj, ty jo, skoro jsem tě nepoznal, vyrostl jsi! Už nejsi malé vlčátko, se kterým jsem se skoro před rokem setkal,“ řekl a strčil mi čenichem do ramene. „Taky tě moc rád vidím,“ dodal a odfrkl si. „Takže tohle je můj snový svět?“ zeptal jsem se jej. „Ano, přesně tak. Já se se svým stádem pohybuji mezi snovými světy všech… Samozřejmě, nikdo jiný mne ale nezná. Chodím tě sem vždy vyhlížet a dnes, dnes jsme se tu konečně potkali!“ pověděl mi Blesk nadšeně a já zavrtěl ocáskem. „Tak co, jdeme?“ zeptal se. Více říkat nemusel. Nadšeně jsem přikývl a vyskočil mu na záda. Chytil jsem se ho pevně kolem krku. Blesk se rozcválal směrem k okraji ostrova. Odrazil se do výšky a skočil přímo nad vodopádem. Pevně jsem se chytil. Padali jsme on pak roztáhl křídla. „Wohooo!“ zavyl jsem. Chvíli jsme létaly plnou rychlostí kolem ostrovu a dělali různé kraviny. Potom Blesk přistál na zem a vyklopil mě nahoře, nad kaskádou. „Díky, to bylo skvělý! Strašně mi to chybělo!“ řekl jsem a seskočil. Potom jsem si všiml že z jedné skalní římsy trčí rampouchy. Dva jsem si ulomil a strčil do tlamy. „Hefe, fsem ufír a vyfaju ti kfef!“ řekl jsem a hrdě mu ukázal své ledové tesáky. Blesk se zasmál. „To by sis mě nejdřív musel chytit!“ řekl. Vzepřel se a začal cválat do lesa. Já se rozběhl za ním, ale po cestě rampouchy vyplivl, protože mě z nich strašně studila tlama. „Jasně že tě chytím!“ zavolal jsem za ním se smíchem.

//Děkuji

//Poprosím tedy o 3 křišťály děkuji :3

//Jižní Galtavar (přes Mahtae sever)

Překonal jsem skokem řeku a začal stoupat do hor. Mé dlouhé tlapky mě k vrcholu pokludsem nesly rychle. Začínalo mi ale být nepříjemné, že jsem byl tak dlouho sám. Veděl jsem že tam protstě jen potřebuju dojít a nejsem nikde starcen, ale i tak. Přitislkl jsem lehce uši k hlavě a zrychlil tempo. K mému překvapení jsem na svém úplně letním kožichu ucítil úplně zimní, studenou vločku. Pozvedl jsem hlavu a podíval se překvapeně na nebe, odkaď pomalu padali malé bïlé vlčky. Stáhl jsem uši. Konečně jsem se dostal z té strašné zimy a sněhu z hor a ocitl se opět v zimě a sněhu. Kam se poděla polovina léta? To si mi moc nelíbilo zrovna. Jedna vločka mi přistála na čenich a já ucukl. "Začínám být na sníh alergickej..." utrousil jsem ne zrovna nadšeně. Po chvíli chůze do kopce jsem ale zase začal klesat zpět z kopce a uslyšel šplouchání další řeky. "Za chvíli jsem doma," usmál jsem se sám pro sebe a rozběhl se z kopce.

//řeka Teneabre (přes Esíčka)

//well, jelikož měl původní přechod od Nahi na západní Galtavar, takže těžko říct ;-;

Nikolas se rozběhl pryč. Překvapeně jsem zamrkal. Nevadí. Pomyslel jsem si. Rychle jsem se ještě napil a rozběhl se za ním. Jezírko jsem nechal sobě. za zády a tryskem vběhl do lesa. Čím níž jsem byl, tím mi bylo tepleji a díky rychlosti jsem i hezky rychle začal schnout. Vítr fungoval v podstatě jako fén. Vesele jsem teda běžel dál. Bylo hezké, ale chladné ráno. Léta jsem si letos moc neužil, no. Zmrzlá tráva vesele křupala. Já se chystal do smečky. Chtěl jsem najít Amis. Zase jsem ji dlouho neviděl. Vlastně naposledy ve snovém světě a pak se toho událo tolik, že těžko říct jak dlouho to bylo. Nyní jem byl ale zase na cestě domů, plně odhodlaný se s ní po dlouhé době setkat. A pak navštívati i strejdu Života. I když vlastně, pořád jsem ještě neoběvil tu super novou magii od tety Smrti. Snad mi nelhala... Napadlo mě na chvíli. Ne, teta Smrt je přece hodná! zahodil jsem zase tuto myšlenku. Pravda, už jsem byl skoro dospělý a označení "teta" a "strejda" se hodilo jen když jsem byl vlče, ale většinou když tak někomu začnete říkat, už mu to zůstane.

//Zrcadlové hory (přes Mahtäe - Sever)

Bylo vidět že vlček lehce posmutněl když jsem se ho zeptal na jméno. Ale opravdu jsem si nevybavoval, že bychom se představovali. No nic nevadí. "Těší mě Nikoli!" řekl jsem a usmál se. "Jé, ty znáš Noru?" zeptal jsem se překvapeně. Svět je malej. "Odakď se znáte?" zeptal jsem se zvědavě, jelikož jsem se už příliš dlouho na nic nikoho nezeptal. Pak bylo chvíli ticho a tsk jsem tedy přehodnotil svůj stav v odrazu vody a oklepal se. Tázavě jsem se podíval na Nikolase, když se taky oklepal, i když byl zjrvně úplně suchý. Ten mi potom oznámil, že bych se měl umýt. "Uhm, mě teda příjde že jsem se umyl až dost," zakřenil jsem se a zamáchal mokrým ocasem. "Jo, to by bylo fajn, stejně se tam chystám," přitykal jsem a věnoval Nikolasovi zářivý úsměv.
Vydali jsme se teda pomalu směr smečka. Nikolas mi zatím vyprávěl co dělal on. Pozorně jsem poslouchal."Ty jo, to zní fakt důležitě!" řekl jsem zaujatě. Zrochu jsem se teda stratil u toho z keři. Podíval jsem se nechápavě na Nikoliho. "Mluvící keř?" zeptal jsem se pro jistotu, jestli jsem se nepřeslechl. Nakonec po šlamastice s křovím se ale dostal k tomu, že byl u Smrti. "Jee, tak až tam pudeš příště, tak tetu Smrt ode men pozdravuj! Ona bude vědět!" řekl jsem a opět se zářivě usmál. "Tak jo," přikývl jsem na jeho poslední slova.

//Západní Galtavar (přes Ageron)

Strakatý smečkový kolega se mě asi zalekl nebo co, jelikož po tom co jsem dosedl ode mne poodešel. Lehce překvapeně jsem natočil hlavu. Chvilku si mě přeměřoval pohledem, ale když nakonec promluvil, vůbec nezněl polekaně, či naštvaně. "Jo jo, přesně tak," přikývl jsem. Vlk vypadal docela potěšeně že si jej pamatuju. "Ehm, jinak já jsem Star a ty?" zeptal jsem se a zaklepal ocasem o zem. Černobílý se mě potom zeptal co se mi stalo. "Ehm, já vlastně ani nevím. Byl jsem ve smečkovém lese a potom byla chvilku růžová tma, ozvalo se puf a najednou jsem stál na vrcholku nějaké úplně zasněžené hory. Byla tam strašná zima a tak. A byla tam pak jedna vlčice - Maeve, tak jsme si povídali a pak jsme chtěli konečně jít dolů a ona se ztratila ve sněhové bouři a já taky a pak jsem došel konečně tady a ohřívám se," vychrlil jsem na vlča a podrbal jsem se za uchem. Došlo mi že jsem úplně promáčený. Stoupl jsem si a oklepal se. Srst napitá sněhovou vodou se odlechčila a načechrala. Podíval jsem se na svůj odraz na hladině. Krom toho že jsem byl pěkně pocuchaný a vypadal jsem přinejmenším jak zmoklá slepice to nebylo zas tak strašné. Všiml jsem si ale že jsem teďka už opravdu vysoký. Mé oči vesele žlutě zářily. "Jaktože se mi ještě nezbarvili oči? Vždyť svou magii jsem už oběvil..." zamumlal jsem si. Podíval jsem si na vlčkovi zářivě šedivé oči. Myšlenky... Pomyslel jsem si. Zatřepal jsem lehce hlavou a pohlédl na smečkového kolegu. "A cos dělal ty?" zeptal jsem se s úsměvem.

//Wow moc děkuju za funkci lovce! :o Ano já vím že jsem blesk, ale přes prázdniny jsem neměla ani čas zkontrolovat nástěnku . Star bude jistě opravdu nadšený až se to dozví!

A samozřejmě garatuluju všem ostatním k novým funkcím!

//Zubatá hora (přes Sněžné hory)

Běžel jsem jsem prostě stále rovně. Nebo alespoň mi to tak připadlo. Propadal jsem se dosněhu a klopýtal každou chvíli. Měl jsem strach. Dokonce dva strachy přesně. Za prvé jsem se bál protože jsem najednou byl úplně sám, samotinký, ztracený kdesi ve sněhové bouři a ani nevěděl kam jdu a za druhé jsem se bál o Maeve. Do té bouře vběhla taky. Co když se jí něco stalo? Doufal jsem, že je v pořádku. Kdyby ne, tak bych si to dosmrti vyčítal, že jsem ji neochránil. Už jsem v podstatě vzdal pokusy o volání. Sem tam jsem to ještě zkusil, ale věděl jsem že je to k ničemu.
Bouře najednou začala řídnout a já cítil že se otepluje. Za chvíli byli již vločky ten tam a mě bylo o dost líp. Byl jsem ale celý mokrý a byla mi i tak hrozná zima. Klopýtal jsem z kopce dolů. Už tu ani nebylo tolik sněhu. Najednou jsem si všiml, že se přede mnou pod kopcem mezi stromy cosi zelasklo. Střihl jsem svýma promrzlýma ušima a trochu zrychlil svou malátnou chůzi. Čenich jsem měl celý zmrzlý, rakže jsem sotva cosi cítil, ale věděl jsem, že tu někde musí být nějaký vlk. Po pár minutách jsem konečně dorazil pod kopec. Přivítala mě úchvatná scenérie krásného malého ledového rybníčku, obklopeného zářivě bílými oblázky. "Wow," vydechl jsem. U jezírka bylo i mnohem tepleji a já cítil jak v podstatě rozmrzám. V tom jsem si konečně všiml vlka. Byla to známá tvář. Nadšeně jsem zavrtěl ocasem. "Ahoj!" zavolal jsem a vydal se k němu. Posadil jsem se v podstatě vedle něho a obdařil ho zářivým úsměvem. "Ty jsi ode mne ze smečky, že ano?! Viděli jsme se v hlavě té vydry!" řekl jsem vesele. Byl jsem tak rád, že jsem někoho potkal. O jeden strach míň.

Když při hovoru o naší kouzelné vidře byla Maeve úplně nadšená. Taky jsem se opravdu těšil až k nám přijde a já pak zajdu k nim. Nebo naopak, to je přece fuk. Když už to ale konečně vypadalo na nadějný odchod, má společnice se rozbrečela. Začal jsem Maeve uklidňovat. Nikdy, NIKDY, bych ji tu nenechal. Měl jsem ale srach že jsem to způsobil já. Hnědobílá mě rychle uklidnila že za to nemůžu já. Což je vlastně pěkně blbý, když jsme byli v situaci, kdy jsem já měl uklidňovat ji. Trochu jsem se zastyděl. "Růženka? Jaká růženka?" zeptal jsem se překvapeně a byl jsem odhodlaný si tu Růženku jít podat, jestli Meave něco způsobila. "Slibuji," řekl jsem a usmál se na ni. Nakonec se ale mé uklidňování vydařilo a strakatá mi věnovala široký úsměv, ktrrý jsem jí bez váhání opětoval.
Z ničeho nic jakoby Meave dosatala nový příval energie. Zajiskřilo jí v očích a vypadala najednou zase odhodlaně a vesele. Překvapeně jsem se na ni podíval. "Tak-tak dobře?" řekl jsem váhavě a počkal až vykročí. V tom se ale Maeve rozeběhla zničeho nic pyč do vánice. "Maeve počkej!" zavolal jsem a rozběhl se rychle za ní. Bohužel jsme ale vběhli do vánice a já ji ztratil úplně z dohledu. Všude kolem bylo jen býlo a já si pořádně neviděl ani na špičku ocasu. Netušil jsem kam běžím. Ostrý ledový vítr s vločkami se mi zabodával do kůže pod mou krátkou jemnou srstí. "Maeve! Maeve!" volal jsem, ale vichr mi odnášel má slova hned od tlamy pryč. "Meave, kde jsi?" řekl jsem už podstatně tišeji a jen běžel v před.

//Jezírko Nahi (přes Sněžné hory)

Sníh byl fakt úplně, ale úplně všude. V pravo, v levo, podemnou za mnou, na mě, padal z nebe...... Už to bylo otravné a nepříjemné. Tedy hlavně jsem měl fakticky pocit že ze mne bude za chvilku kostka ledu. Mezitím jsme se ale s Maeve bavili o svých domovech. Co jdyž mě už budou hledat? Napadlo mě najednou trochu úzkostlivě. Byl jsem pryč už fakt dlouho.
"Super, domluveno!" řekl jsem se zářivým úsměvem Maeve. "Jasně že jo! Teda pokud ji potkáme!," řekl jsem opět s úsměvem. Hnědobílá se kene zase přitiskla. Chvilku jsme jen tak stáli zase, ale nakonec se přeci jen rozhoupali k pohybu. Jak, jsem ale brzo zjistil, tak ne na dlouho...
Začali jsme se vracet nejdřív po dávno zapadaných stopách mé společnice. Chvíli jsem se prodírali tím býlím, studeným sajrajtem a pak se zničeho nic Maeve předemnou zastavila a rozbrečela se. Ale ne, zase jsem něco určitě udělal špatně!/mysl] Napadlo mě jako první. "Maeve! Maeve, co se děje? Stalo se ti něco? Udělal jsem něco?!" zeptal jsem se vyděšeně. Přistoupil jsem k brečící Maeve a zabořil jí čenich do srsti abych ji uklidnil. "Nejdu! Nenechám tě tu!"

Když se Maeve ohradila, jen jsem protočil očima. Chudina ale drkotala zuby teda pořádně. A já ostatně taky. Už mi sníh opravdu nepřišel tak super jako ve snovém světě. Tady byl mnohem studenější a nepříjemnější a tak... "Musím říct, že když jsem sníh viděl poprvý byl mnohem lepší," podotkl jsem jen tak. Strakatá se mezitím ke mne přitiskla ještě víc. "Myslím že i s naším tulením tu brzo umrznu," špitl jsem. Potom jsme tedy ještě dál polemizovali o dotknutelnosti oblohy. "Ztracené duše? Hmmm. Bylo by dobrý kdyby jo," řekl jsem. "Třeba by nám pomohli se víc zahřát," dodal jsem ještě. Maeve ještě potom dále rozváděla svoji teorii o živém sloupu a já ji přitakával. "Jo, kdyby nás tu bylo víc tak by to možná šlo," Přikývl jsem nakonec. Hnědobílá se nachvíli nad něčím zamyslela a nakonec řekla že se někdy musím u nich stavit. "Tak jo! Moc rád se stavím! Borůvky jsou určině super!" řekl jsem vesele. "A ty se musíš stavit zase někdy u nás! Máme boží potoky a starý strom jo a hlavně mluvící vydru!" vychrlil jsem a oplatil Maeve zazubení. Nakonec jsme se ale přeci jen rozhýbali a rozhodli se sejít z hory dolů. Když tedy má společnice zavelela nadšeně jsem přikývl. "V týhle zimě nevydržím už ani minutu!" řekl jsem a opatrně se vedle Meave rozešel k okraji hledat nějakou cestu.

Maeve zjevně nejdříve nepochopila tu slovní hríčku. "To se jen tak říká, to neřeš," řekl jsem a usmál se. Najednou mi ale zas přišlo že bych se neměl usmívat teď Co když si bude myslet že se jí směju! V duchu jsem zaúpěl. Nechápal jsem, proč mě furt svírá tenhle blbej pocit. V tom ale Maeve došlo co jsem tím myslel. "Jo," přikývl jsem a zazubil se. Když jsem se potom zeptal na Sarumen, Maeve přiznala že o něm neví, stejně jako já o Borůvce. Jsou ty smečky od sebe hodně daleko? Napadlo mě. Doufal jsem že ne. S Maeve mi bylo i přes ten hnusnej vkrádavej pocit fajn. Bylo by škoda, kdybychom se třeba pak už nepotkali.
Mezitím se na nebi objevila polární záře. My ale samozřejmě nevěděly že je to polární záře. Pro nás to byla jen barevná mlha, která klidně mohla být portálem. Mimochodem tedy opravdu krásná barevná mlha. V tom Maeve přišla s návrhem. Zasmál jsem se. "To by bylo cool!" řekl jsem se smíchem. "Ale myslím že ta mlha je ještě výš. Mnohem výš," dodal jsem, mouřil oči na oblohu a zkoušel odhadovat tu vzdálenost. Když se Mave na chvíli ode mne odsunula, zaplavila mne hrozná zima. A ji zjevně taky protože ani ne po pár minutách se zase přitiskla ke mne. Zakřenil jsem se. "Takhle je to lepší," dodal jsem.
Pak jsme se tedy začali rozhodovat co dál. Podíval jsem se na Maeve a potom se rozhlédl po zasněžené skále. "Já? Já bych asi šel....Mám takovej pocit že ještě chvilku a přimrznu nejdřív k tobě, pak k zemi a pak ze mě bude vysoká ledová socha," řekl jsem a zahyhňal se. "A co chceš ty?" zeptal jsem se a podíval se na Maeve.

Mám 8 bodů a poprosím si tedy o 4 kytičky
Díky za fajne odpočinkovou akci! Škoda že jsem věděla jen ten 1. týden :c Ale i tak!

Maeve mi zamumla do srstu cosi o tom, že by to bylo na dlouho. Mám takovej pocit, že teď aktuálně máme času dost... Pomyslel jsem si. "Škoda, nevadí," broukl jsem. Pak mě ale zas zavalil ten hnusnej, blbej pocit. Uh, ne, možná jsem se jí měl radši zeptat ještě jednou, takhle to vypadá že mě to ani moc nezajímá! Ale zase, co když o tom nechce mluvit?! Běželo mi v hlavě. Tok myšlenek opět Maeve přerušila. "Tak jo! Heh nevadiiii, to se vsákne, " řek jsem a uchechtl se. "Ne neznám," řekl jsem popravdě, trochu posmutněle. "Znáš ty Sarumenskou smečku? Tam bydlím já!" řekl jsem a usmál se.
Pak jsme se začali zabývat zvlâštním barevným pruhem nad námi. "No, nevím, portál to asi nebude. Leda kdybychom uměli lítat..." řekl jsem zamyšleně. Pak se ale Maeve najednou odtrhla a mě zavalil nepříjemný chlad. Oklepal jsem se zimou. Můj kožíšek nebyl zrovna teď sravěný na todle počasí. "No, já bych teda radši šel dolů. Třeba tam bude větší teplo. Tedy, pokud chceš," řekl jsem a podíval se na její kožíšek, který mne před chvílí tak hezky zahříval.