Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Lotynka 2 (den 2/5)

//Esíčka

Opatrným krokem jsem se na roztřesených tlapkách ploužil do lesa na obzoru. Nebylo mi dobře, vůbec ne. Kožich sem měl od sněhu promáčený, jak kdybych se vykoupal v nějakym jezeře a byla mi pěkná zima. A počasí tomu pranic nepřidávalo. Mrazilo až praštilo. Možná jsem měl přeci jen štěstí že jsem se probudil teď a ne třeba až za týden. Počasí totiž vypadalo, že tuto zimu nemá v plánu nechat přežít úplně všechny... Kručelo mi v žaludku a celej svět se houpal. Možná jsem měl spíš teplotu.
Vešel jsem do lesa. Venku se sic rozednívalo, ale tady byla ještě pěkná tma. Stromů, keřů a všeho možného zde totiž bylo opravdu požehnaně. Normálně bych si tento terén úplně užíval, ale teď... Náladu bych na to aj měl, což o tok, za to fizicky to bylo horší.... Doufal jsem jen že brzy někoho potkám...
A opravdu! Mé prosby byly vyslyšeny! Uviděl jsem mladou vlčici sedět pod jedním z mohutnych stromů. I přes tu nevolnost se mi ocásek rozkmital. Ne tak moc jako vždy, ale přece. "A-Ahoj!" zachraptěl jsem tak, jak to jen jde když vás škrábe v krku. "Já jsem Star a ty?" představil jsem se aspoň trochu radostně. "Uhm, nevíš náhodou kde bych si mohl za-zahřát? Není mi vůbec dobře..." řekl jsem a zadoufal v nějakou kladnou odpověď. Nejlepší by bylo sice se prostě doplazit do smečky, jenže jsem byl aktuálně úplně dezorientovaný a potřeboval jsem zjistit kde přesně vůbec jsem...

//Lotynka 1 (den 1/5)

Byl jsem úplně promrzlý. Nepamatoval jsem si co se stalo jako poslední, ale přísahal bych že bylo teplo. Že bylo léto. A to teď rozhodně nebylo, byl přímo pravej opak léta. A já se tak nyní vzbudil pod hromadou sněhové pokrývky. Vlastně jsem jen nechápal že jsem tam neumrzl, nebo nezapadl tak moc, že jsem se neudusil. Vyhrabal jsem se rozespale a vyděšeně ze sněhu. Co se sakra stalo? Ptal jsem se sám sebe. Myšlenou mi najednou proběhlo Maeve. "Maeve?" zachraptěl jsem. Zrak se mi ještě mlžil a hlava mi třeštila. A taky mě pěkně škrábalo v krku. To ale byla za prospání půlky zimy takhle to nejlepší co se mi mohlo stát. Protáhl jsem se a úplně mi zalupaly kosti jak kdby mi bylo padesát a ne ani ne tři. Oklepal jsem se. Potřeboval jsem se pohnout, zahřát se a taky se najíst a napít. Jediné štěstí že jsem byl u řeky. Začal jsem hltavě pít a bylo úplně jedno, že voda je ledová. Oklepal jsem se jednou. Byl jsem úplně tumpachovej. Asi jsem byl trochu podchlazenej nebo tak něco. Nemá cenu tady stát, musím někam do lesa. Jen se trochu vrátím k sobě a musím jít domů, do smečky! Pomyslel jsem si. Já sem takovej blb jak se mi tohle mohlo podařit? Byl jsem jen rád, že právě svítalo a tak nebyla úplná tma. I tak mi ale začalo být nepříjemné tu opět být sám. Musím někoho najít. V tomdle stavu stejně nevím jestli něco ulovím. Ještě ke všemu teď v zimě! Pomyslel jsem si a vydal se do nejbližšího lesa.

//Zarostlý les

Star

Díky moc za akcičku, bylo to fajn, chtěla jsem se zůčastnit více, jenže jsem na to vždycky zapomněla T-T Každopádně i tak díky moc!

Mám 3 body takže poprosím:

10 kytek na Stara
a 20 kytek na Coffee

Děkuji!

//Vřesový palouk (přes Hadí ocas)

Přkonal jsem krásně vonící a fialově kvetoucí vřes a poklusem se vydal domů. Rozhodl jsem se to ale vzít trochu oklikou a pak se konečně stavit za životem. Měl jsem taktéž v plánu zajít na chvilku za Maple a zeptat se jí, jeszli bude zase nějaký lov. A teda samozřejmě jí tak nějak říct že stále existuju, protože jsem ji neviděl ani nepamatuju. Klusal jsem přes tu ponurou chladnou krajinu. Drápky mi cinkaly o skálu podemnou. To místo bylo opravdu nepříjemné. Samota a ponurost tam na mne úplně doléhala. Přitiskl jsem uši k hlavě a byl rád že se přede mnou rýsuje konec.
Skála přímo končila řekou. Narovnal jsem ouška a lehce zavrtěl ocasem. Měl jsem popravdě už docela žízeň. Voda bypadala krásně průzračně. Smočil jsem v ní přední tlapky a začal pít. Bylo to příjemně osvěžující. Už jsem chtěl jsem pokračovat někam dál, když v tom mi v čenichu zavála známá vůně borůvek a jehličí. Zvedl jsem hlavu překvapeně a rozhlédl se. A opravdu. V mém zorném poli se kus ode mne oběvil kožich vlčice, ktetou jsem doufal že potkám. Začal jsem nadšeně vrtět ocasem. "Ahoj Maeve!" zavolal jsem a poklusem jsem k ní nadšeně doběhl.

Krémový vlček byl asi stejně vysoký jak já. Jeho vzhld mi něco říkal, ale už jsem si nemohl vybavit kde jsem se s ním setkal. Nejspíš eto balo dávno a bylo krátké. Na moji otázku vlk odpověděl tak, že jsem mu nerozuměl ani slovo. Asi to ale znamenalo něco v tom smyslu že mě to učut nebude, protože už mi to nepřeložil. Potom ale zase začal mluvit mým jazykem. N ajeho slova jsem posmutněle zklopil ouška. "Oh, to je mi líto..." řekl jsem a soucitně se na něj podíval. Vlček začal pomalu odcházet pryč a já pochopil že to bylo zbohem. Škoda, mohli jsme být přáteli. Krémový se pak ještě otočil. Nastražilbjsem uši. "Dobře, děkuji!" zavolal jsem nazpět. Pak mi došlo že je zase načase se vrátit. Půjdu se ale ještě trochu projít. Napadlo mne a taktéž jsem poklusem z toho omamného místa vyrazil pryč.

//Esíčka (přes Hadí ocas)

Nevolal jsem ji nijak dloho, po chvíli čákání a rozhlížení se jsem usoudil, že ta se dnes neoběvï. Bylo mi to trochu líto, rozhodně bych její společností nepohrdnul. I když teda, já bych nepohrdnul společností nikoho. Nasál jsem ještě jednou omamnou vůni vřesu, smýchanou s ovocem a nabral i pach vlčka opodál. Vypadal trochu smutně. Jakoby taky na někoho čekal, ale toužebněji než já. Rozešel jsem se k němu. Nedalo mi to a přece jen se na Marmeve zeptal. Krémový vlček sebou překvapením trhl, nejspíše si mne nejdříve nevšiml. Neviděl ji. Lehce mi sklesla ouška dolů. Neviděl ji a něco k tomu ještě přidal. Naklonil jsem hlavu. Ten jazyk jsem už slyšel. "Hele, ty jsi taky jeden s těch co umí i tu jinou řeč, že?" zeptal jsem se překvapeně, i když to bylo zřejmé. Tak strašně jsem toužil se ho zeptat, jestli by mě nějaké spešl slova naučil, ale pochopil jsem že jeho rozpoležení není urovna nejveselejší. "Taky jsi někoho hledal?" zeptal jsem se místo toho opatrně s váhavostí v hlase.

//Mýtiny (Amorek teleportem)

Plácli jsme s sebou s Nicosem do zrávy a zadívali se na oblohu. Koukl jsem se kam ukazuje. "A jo, máš pravdu! A hele! Tam ten jako ta kytka do kterés strčil frňák!" popíchl jsem a ukázal na mrak o kus dál. Nicosova otázka byla zajímavá. "Hm, leda tak moji ségru, ale tu jsem teďka zas dlouho neviděl," řekl jsem a pokrčil rameny. "Ale tvoje sestra je fajn! Doufám že si s ní někdy budu moct pořádně pokecat taky," řekl jsem po krátké odmlce.
V tu chvíli ale jako by se tráva podemnou propadla a mě zrůžovělo před očima.

Zatočila se mi hlava a najednou puf, ocitl jsem se tlapkama v mokré půdě obklopen fialovým kvítí. Krom omamné vůně vřesu jsem ale cítil i jakoby lehce ovoce a zaplavil mne příjemný pocit klidu. A stalo se to zase. Letos ale bez doprovodu fialového dýmu... Oklepal jsem se lehce, při vzpomínce na hordy sněhu ve kterých jsem posledně skončil, po které mě polil mráz. Aspoň že zas nejsem v horách. Fuj, hnusná zima. Pomyslel jsem si a nakrčil čenich. Měl jsem loni potom pěknou absenci tepla. V tom jsem si vzpomněl i na kamarádku, kterou jsem si loni v tom sněhu vytvořil. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. "Maeve?!" zavolal jsem s nadějí, že by nás osud opět svedl dohromady, ale na mnohem lepším místě. Maeve tu ale zjevně nebyla. Místo toho jsem po chvïli spatřil krémového vlka. Jeho vzhled mi byl povědomý odkudsi. Zhoupl jsem ocasem a začal se brodit kvítím k němu. Měl jsem pocit ale že ihned padla taková hodně přátelská atmosféra jen co jsem jej uviděl. "Ahoj! Hele neoběvila se tady čistě náhodou taková hnědo-bílá vlčice?" zkusil jsem se zeptat vlčka s přívětivým úsměvem.

//Sarumenský hvozd

Trochu rozpačitě jsem se konečně zeptal zrzka na jméno a to jsem se i dozvěděl. Takže nyní už to nebyl zrzek, ale Nicos. "Oh, aha!" přikývl jsem a trochu se zastyděl že se ptám tak "brzo". Nakonec jsme se ale dohodli na odpočinku v trávě na trávě. "Dobrý nápad," zakřenil jsem se, když můj pohled sklouzl k pomalu se stmívající se obloze. Lehkým poklusem jsem se tedy jemnou mlhou vydali směr mýtina.
Když jsem vstoupil na čistě travnatý plácek Mýtiny, téměř ihned jsem pocítil lehký nárust adrenalinu. Zpomalil jsem a podvědomě jsem začal pátrat po vydře nebo nějakých jiných podivnostech. Zatím jsem tady byl dvakrát a vždycky se něco zajímavého semlelo. Nyní tu ale panoval klid a jen se zde vznášela jemná mlha. Taková jako by tady měla být normálně. Uprostřed mýtiny jsem sebou hodil nazad do trávy a poplácal ocasem vedle sebe. "Jde se pozorovat mraky!" zakřenil jsem se a upřel pohled na nebe.

//Přidávám přechod -) Mýtina

//Vydřím teleportem z Papouščího ostrova

Ve chvíli, kdy jsem se dotkl toho dřevěného přívěsku jako Nicos, mne cosi jakoby v táhlo. Trochu se mi zatočila hlava, ale když jsem otevřel oči, stál jsem zpátky v našem Sarumenu. Překvapeně jsem zamrkal, ale na tlamě se mi vykouzlil spokojený úsměv, když jsem zjistil že přes stromy do vlhkého lesa prosvítá teplé jarní sluníčko a tráva je již jemná a zelená. Rozhlédl jsem se po zrzkovi a s úlevou zjistil že stojí vedle mne. Po jeho slovech jsem protáhl tlamu do úšklebku. "Já to pochopil," zasmál jsem se. Bylo opravdu příjemné že už začínalo teplo a já doufal že zimu zase jen tak dlouho neuvidím. Můj krátký jemný kožich zimě úplně neholdoval no. Pak jsem si najednou vzpomněl že jsem na něco úplně za pomněl. "Je to trochu blbý takhke pozdě.....ale jak se vladtně jmenuješ?" zeptal jsem se trochu rozpačitě a omluvně se na zrzka zazubil.
Nicos pak řekl že by se šel natáhnout. "Hmm je fakt že bych si taky trochu dáchnul," přikývl jsem a rozhlédl se. "Myslím že někde na louku na sluníčko zní fajn!" řekl jsem a úsmál se. "Můžrm pozorovat mraky!" dodal jsem lehce nadšeně.

Zrzek se na mě na oko naštval když jsem si z něj začal dělat srandu. "Oh, tak v tom případě musí být tvá sestra opravdu skvělá, když k ji přirovnáš ke mne!" zakřenil jsem se. V tom se Nicos mi zapřel do krku a začal mi hlavu tlačit dolůk k pravencům. "Hej!" zasmál jsem se a začal jsem tlačit krk proti němu. Nicos mě po chvilce pustil. Hravě jsem po něm cvakl zubama. On pak vyhlásil další závod. "Myslíš tím žá JÁ, zase vyhraju?!" řekl jsem. Chtěl jsem vyběhnout, ale v tu chvíli jako by mne kopnul elektrický proud do tlapky. "Au!" vyjekl jsem a zvedl tlapku. V tom mi další rána vjela i do druhé přední. "Hej, Au!" řekl jsem a rychle tlapky vystřídal. Při třetí ráně jsem nejdříve zasaženou tlapku s vypísknutím zvedl, ale pak jsem urychleně vyskočil do bezpečí svého kmene. Au! Co to je?! Pomyslel jsem si a zakňučel. Rozhlídl jsem se, ale jenom jsem zaznamenal trochu jakoby červeno-zelený záblesk, spíš jako mžitky před očima. Zamrkal jsem, ale ničeho víc jsem si už nevšiml. Zrzek už měl navíc dost velkej náskok, takže nebyla šance že bych ho předehnal. Chvíli jsem počkal na kmeni a vzhledem k tomu, že to nevypadalo že by se mělo stát něco dalšího opatrnějsem seskočil. Oravdu se už nic nestalo. Stáhl jsem uši k hlavě a rychlostí blesku se rozběhl za kamarádem. Co to jako sakra mělo bejt? Pomyslel jsem si.
Nicos už čekal na pláži. "Abys věděl, taks nevyhrál protože jsem nezávodil," vyhrkl jsem hned jak jsem dorazil. "Něco mě zdrželo..." dodal jsem. V tom už ale zrzek oběvil dřevěnou vydru. Na jeho otázku jsem ani nestihl odpovědět, protože on zmizel. "Hej! Co to je?" vytřištil jsem oči na sošku a zkusil ji chytitit.

//Sarumen

Přesunul jsem se k mraveništi o kus dál a Nicos po chvíli za mnou. Teda po chvíli, spíše po jednom jemném "puf" a nadávce přes celý les. Překvapeně jsem se na kamarâda otočil. Když jsem hej uviděl začal jsem se smát. Měl totiž hlavu celou žlutou a slepenou od jistě sladkého pylu té rostliny. "Nevím jestli sis toho už všiml, ale včela opravdu nejsi!" vyprskl jsem. "Nebo snad na tebe ta květina zaútočila?" zeptal jsem se stále se smíchem. Nicosova ublížená poznámka mě rozesmála ještě víc. "Proč? Protože tam nejsou rostliny se smrtícím pylem?" zeptal jsem se. Tak takhle jsem se dlouho nepobavil. Jeho pohled se pak ale radši sklonil k mému oběvu. "No to jo, ale hlavně jsou teda obrovští," přikývl jsem. "Chceš je taky ochutnat?" podráždil jsem ho ještě lehce a opět se začal smát.
Zrzek pak navrhl lov a hledačku velikonočních vajíček zbylých členů skupiny. Zastříhal jsem ušima. "Lov zní super!" přitykal jsem mu a uvědomil si že mám vlastně docela už hlad.

Ten prales byl absolutně úchvatný. Stromy svými korunami až zakrývaly nebe. Nad námi se houpaly liánny a spletité větvoví. Kdesi na jedné z větví jsem si všiml i hada. Překvapeně jsem zamrkal. Co sakra může dělat tak vysoko? Zeptal jsem se sám sebe. Byl taky o dost větší a tlustší než všichni, kteté jsem kdy viděl. Byl ale naštěstí dost vysoko. Nepochyboval jsem ale o tom, že kdyby se sesunul níž, klidně by mě sežral. Na Nicosova slova jsem odvrátli pohled od krajty a přikývl. "To teda ne!" přitakal jsem mu. I na jeho gestikulaci tlapkami jsem začal bouřlivě přikyvovat. "No právě! To je....prostě wow!" řekl jsem. Pozorovaroval jsem kapradiny a kůrou a listím pokrytou zemi. I kameny zde byli takové zvláštní, jiné! Lehkým poklusem jsem se rozběhl a ladným skokem doskočil přímo na padlý kmen. Byl ale vlhý, takže jsem chvíli musel chytat rovnováhu protože mi podjela tlapka. Naštěstí jsem to ale ustál a začal se po kmeni procházet. Nicos mezi tím našel úplně nádhernou květinu. "Wow!" zavolal jsem a seskočil ze svého kmene, přeskočil nějaké popadané větvoví a vyhoupl se na další kluzký kmen, který vedl až vedle zrzka a jeho kytku. Tentokrát jsem ale kluzkost kmene očekával, takže mi přistání nedělalo takové problémy. Udělal jsem si tady z toho takovou opičí dráhu no. Došel jsem hrdě vedle Nicose. "Tyjo, ta je fakt nádherná," přikývl jsem a chvilku si ten krásný, obrovský a voňavý červený květ prohlížel. Pak ale mou pozornost zaměřilo cosi jiného. "Ty brďo, koukni na to obrovský mraveniště!" Vypleštil jsem oči až na vrch hlavy a z bezbečí kmene se zadíval na obří hromadu na druhé straně kmene od květiny. A proč z bezpečí? Protože ti mravenci byli opravdu obří!

//Děkujeme za update! ❤️