Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 14 (den 2/5)

Na poznámku Seilah jsem se uchechtl. "A jo, to máš pravdu," řekl jsem se smíchem.
Pak jsme tedy přesli debatu se Smrtí a s našimi smečkami. Venku se mezitím začalo rozednívat a v jeskyni se odráželi první ranní sluneční paprsky. Navrhl jsem Seilah že tedy lov necháme na jindy, až bude trochu tepleji a ona souhlasila. "To je fakt," usmál jsem se. "Ale počítej s tím že si tě opravdu najdu!" varoval jsem ji přátelsky.

Pak ale naši debatu ale narušila nově příchozí vlčice. A když jsem si ji zběžně prohlédnu, ani v nejmenším mi to nevadilo. Seilah ji taktéž pozdravila naštěstí ani jí nevadilo aby se k nám přidala. Jenže se pak ihned začala zvedat že už musí jít. M~l bych ji doprovodit ne? Odlepil jsem pohled od vlčice a starostlivě pohlédl na Seilah. Pak jsem kouknul ven. Pak na vlčici. Pak zpět na Seilah. A nakonec zpět na vlčici a.....zhodnotil že už je velká holka a jistě to zvládne sama. Seilah pochopitelně. Vím že jsem jí původně chtěl doprovodit, aleee.....najednou už se mi až tak nechtělo, víte?
"Já-já vlastně tolik nespěchám....Klidně ještě budu dělat chvíli tady.....slečně společnost," zamumlal jsem na Seilainy slova o odchodu. "Tedy, pokud máš zájem?..... O společnost?" dodal jsem směrem k šedivé v jakési otázce.
Strakatá se začala loučit. "Dobře! Budu se tedy těšit!" zazubil jsem se na ni. Ona pak ještě řekla cosi nově příchozí a vydala se na cestu. "Na viděnou Seih! A dávej na sebe pozor!" zavolal jsem na ni ještě. Koukal jsem jak ji šedivá vyprovází pohledem. "Neboj, ona to zvládne," ujistil jsem ji, i když jsem si to říkal spíše pro sebe. Na chvilinku. Na malilinkou chvilnku, mne bodlo svědomí, že tam tak mladou vlčici nechávám jít samu. Seilah zmizela za rohem a já upoutal zpět svou pozornost na krásku před sebou. A ten malý výčitek svědomí byl tentam. "Jméno.....moje? Jo-jo, já jsem Star, těší mne," řekl jsem trochu rozhozeně částečně kvůli bolesti hlavy. "A jaké ráčí být tvé ctěně jměno?" zeptal jsem se vlčice s přátelským zazubením. Co to plácáš ty idiote? Jaké "ráčí"? Jaké "ctěné"? Protočil jsem nas sebou v duchu očima. Doopravdy jsem ale, stejně jako vlčice snažil udržet svůj oční kontakt s ní při mluvě. Nešlo mi to však tak dobře a chvilkama jsem měl potřebu očima utéct jinam. "Klidně se posaď," nabídl jsem jí a poukázal na místo u obraného malinovníku, kde předtím seděla Seilah.

Mám 1x Bronzový ticket
A poprosím tedy 1 tajnou myškavěc na Coffee

Děkuji

VZHLED


POVAHA

(Je tím myšlen mladej FP Jones, ne Jughead - Riverdale)

VZHLED


POVAHA

(Veronika Lodge - Riverdale)

//Loterie 13 (den 1/5)

Seilah se mé malé lichotce zahihňala a já se hrdě zazubil. No vidíš, takej rizz tady vytasíš na ni, ale na Maeve, nebo jinou vlčici ve tvým věku nic. Pomyslel jsem si. Seil se mi pokusila lichotku oplatit a jako, opravdu se snažila, ale já věděl že ta žlutá v mém kožichu je nudná a ona asi taky. Opravdu se ale usmívala moc hezky a tak já se usmál taky. "Díky," řekl jsem a zavrtěl ocasem. Pak jsem jí pověděl, kdy se vlastně zhruba zbarvují oči a strakatá začala počítat. Takže jí už za chvilku bude rok! došlo mi. "Tak to už máš za pár," řekl jsem. "To je fakt," uznal jsem na její přemýšlení. "No to doufám! A doufám že mi pak i něco předvedeš!" řekl jsem z velkým úsměvem. Potom jsem jí pověděl to, co jsem věděl o zdejších bozích. "Hmm, řekl bych že ne. Jinak by mi přece nedala svou magii ne?" zamyslel jsem se spíš pro sebe. Potom jsem ještě Seih popsal další zajímavost z domova. Na její slova jsem příkyvl. Fakt bys se tam měl vrátit už, ať o mne nemají strach. A vůbec ať ví, že samozřejmě sem stále s nimi! Napadlo mne a já trochu nervózně zaklepal ocasem o zem. Ta myšlenka mi vrtala v hlavě. "Hm, Seilah víš co? Nevadilo by ti, kdyby jsme nakonec lekci lovu přeci jen nechali na příště?" zeptal jsem se, trochu lítostivě. "Za prvé tak nějak tuším že teď toho stejně moc nenajdem na čem by ses mohla učit.... A za druhé bych se asi přeci jen už měl ukázat i doma..." vysvětlil jsem jí. "Jestli chceš, domů tě nějak můžu doprovodit..." nabídl jsem jí. I tak jsem ale počítal s tím, že vyrazíme až bude více světla. Zatím jsem ještě Seih vysvětlil, jak to mám s tou tetou a strejdou a ona my vyprávěla, že sama moc vlků nepoznala. Chápavě jsem přikývl.

"Já-" chtěl jsem ještě něco dodat, když v tom se zde ozval další hlas. Překvapeně jsem se otočil a pohled mi padl na hezkou šedivou vlčici. Trochu mne překvapilo, že jsem ji dříve necítil, ale je fakt že jsem se nyní na pachy vůbec nesoustředil. Za prvé jsem měl čenich ještě zmzlý a za druhé mě tak bolela hlava, že jsem byl rád že jsem se soustředil na hovor se Seilah. Nyní jsem však nasál její pach. Voněla hezky sladce. Střihl jsem ušima. "Ahoj," pozdravil jsem s přátelským úsměvem. "Ale vůbec nerušíš, pojď k nám jestli chceš!" nabídl jsem ji a pokusil se vyhoupnou zpět do polosedu. Trochu malátně jsem přešlápl, ale snažil sem se nedat na jevo, že mi není zrovna dobře. Jejího lehce povýšeného tónu jsem si sice všiml, ale rychle jsem na to zapomněl vzhledem k tomu že jsem aktuálně vnímal spíše......zevnějšek vlčice. A ona se i hezky usmívala.

//Loterie 12 (den 3/5)

Venku mrzlo až praštilo a zde v jeskyni taky nebylo zrovna teplo. Ale rozhodně tu bylo tepleji jak venku díky tomu, že zde nefoukalo a nesniželo. Přemístil jsem se tedy z rozplácle vyčerpané polohy do jakéhosi porovnanějšího klubíčka, abych se víc zahřál. Hlavu jsem ale zvedl nahoru, abych se stále mohl se Seilah pohodlně bavit.
Seihla řekla, že jí by vlastně nevadilo, kdyby jí očka zůstala žlutá a řekla, že se jí žlutá líbí. Pokývl jsem hlavou. "Ale jo, je fakt že ke tvé srsti se zrovna žlutá perfektně hodí. I když myslím že i jiná barva by byla moc hezká. Na tobě ale ta žlutá hezky vynikne a nevypadá tak nudně jako na mne..." uznal jsem s úsměvem. "Jo určitě, ještě stejně máš čas. Magie se prý oběví až budes mít alespoň jednu zimu a jedno léto," přikývl jsem abych ji opravdu ujistil. Seilah se pak zeptala na Smrt a Života. "Uhm, jsou to zdejší polobohové. Života jsem zatím ještě neviděl, jen jsem o něm slyšel a dlouho se k němu chystám. Za to s tetou Srtí jsem již měl tu čest! Byl jsem ale o dost menší..
Je obří a trochu strašidelná, ale jinak fajn!" zazubil jsem se. To že fajn přišla jen mě jsem nevěděl. Ani to, že jsem ji spíše uotravoval tak, že nějaké strašení radši vzdala aby se mne co nejdříve zbavila. " Bydlí v takovém kamenném stavení v jednom lese více na Severu. Ten les je kousek za tím velkým jezerem o kteréms mluvila," dodal jsem.
Seilah nakonec souhlasila s tím, že loveckou záležitos už radši dál ponecháme do praxe. Já se ale mezitím již docela rozmluvil a konečně jsem přestával chrblat a začínal znít skoro tak, jako normálně. Pálení v krku taky hezky ustupovalo. Sice mě ještě stále nesnesitelně bolela hlava, ale když jsem se soustředil na rozhovor se strakatou, tak jsem to tolik nevnímal.
Ta mi mezitím vyložila jak to vypadá u nich ve smečce. "Uuu to zní taky fajn!" řekl jsem. "Vidíš, teď jsem si vzpomněl že ještě navíc v úkrytu máme taky sochu! Je to prý socha hodné Alfy, ketrá tam Alfovala předtím, ale tu jsem neznal..." dodal jsem ještě jednu zajímavost. "Uuu, ale to je taky hezké, že jste taková rodiná smečka!" řekl jsem a usmál se.
Seilah si pak všimla, že hodně vlkům říkám teta či strejda a zeptala se na to. To mne trochu zarazilo, jelikož jsem si to už v podstatě ani sám neuvědomoval. "Hmm, to - to asi ne," zamyslel jsem se. "Ono, já se s těmi vlky setkal ještě jako vlče a to jsem říkal 'teto' či 'strejdo' téměř každěmu. Hádám že už to tak prostě zůstalo u nich... Popravdě už si ani sám neuvědomuju, že to tam dávám," řekl jsem a při poslední větě se trochu zasmál. "Tys copak neříkala nikdy nikomu teto nebo strejdo?" zeptal jsem se maličko překvapeně.

//Loterie 11 (den 2/5)

Vykládali jsme si tedy se Seilah o magií. "Neboj se, zrčitě budeš!" Ujistil jsem ji. "Ještě jsem snad nepotkal nikoho, kdo by ji neměl," dodal jsem a usmál se. "A až ji oběvíš, měli by se ti dle ní i zbarvit oči!....Jen mě se pořád nějak barvit nechcou...měl bych je mít zelené..." řekl jsem a lehce posmutněl. Doufal jsem že mají třeba jen nějaké zpoždění a nakonec se tak stane. Ta žlutá se mi nelíbila, vypadala nudně. "Ale tobě se určitě zbarví a budeš mít ty nejhezčí magický oči!" zazubil jsem se. Třeba se mi zbarví až podle Elektřiny, až s ní něco vykouzlím... Zadoufal jsem.
"Možná," uchetl jsem se a rovnou si pokusil uvolnit krk. "Já nevím, ale prostě zemi sem oběvil když sem se naštval. Myslím že u toho pomůžou silné emoce. Ale jak oběvit magii se ktrou jsem se nenarodil? To netuším..." řekl jssm strakaté. "Plánuju proto zajít k strejdovi Životovi a zeptat se jej. Beztak mne teta Smrt už za ním před delší dobou posílala..." zamyslel jsem se.
Pak jsem tedy Seilah se pokusil vylíčit teoritickou část lovu co nejlépe a nejsrozumitelněji to šlo. Seilah naštěstí, k mé radosti, to zjevně pochopila jakž takž. "Ano, tak nějak," přikývl jsem. "Ale lovit samozřejmě můžeš i sama nějakou menší kořist. Třeba zajíce, ptáky, myši a podobně, na to asistenci nepotřebuješ. Tam jde hlavně o rychlost," dodal jsem pro upřesnění. "Přesně tak. Až se to naučíš, půjde to automaticky bez přemýšlení. A pak si to můžeš jen vychutnávat," přikývl jsem. Potom se mne strakatá zeptala na mou smečku. Zamyslel jsem se. "Moje smečka je fakt skvělá! Máme super Alfu tetu Maple a plno skvělých členů! Všichni jsou tam hrozně hodní. Navíc náš les je úplně boží a obklopený řekou, stejně jako smečka kde jsem se narodil. Navíc tam máme stále se držící mlhu a mluvící vydru!" řekl jsem a zabušil vesele ocasem do kamene. "Taky rozhodně musíš přít na návštěvu! Teda pokud chceš samozřejmě," zakřenil jsem se. "A copak tvá smečka? Jak se ti tam líbí?" opětoval jsem otázku.
Venkku se mezitím setmělo a v jeskyním komplexu zavládla tma. Jediné světlo, jenž tu bylo, byl odraz světla z venku o vodu v jeskyni.

//Loterie 10 (den 1/5)

Ležel jsem úplně složenej na zemi. Dobré bylo že žaludek už dal alespoň na chvíli pokoj a aji v krku mě pomalu škrábat přestávalo. Spíše mne nyní hlavně ještě třeštila hlava, ale to bylo zpíše z předchozího použití magie než jako následek prospané zimy. Už mi nebylo až tak špatně, to nejjorší vymizelo po potření malin, takže to přeci jen bylo z hladu. Jakoby, hlad sem měl pořád, to jako ne že ne, ale byl tak 100x menší a cítil sem že nemám žaludek tak prázdný. Byl jsem unavený. Což...na jednu stranu vzhledem k tomu že sem byl nemocný a nyní vyčerpaný bylo úppně v pořádku, na druhous tranu ale prospal jsem půlku zimy so... Byl jsem vlastně přespanej když se to tak veme.
Strakatá přikývla že je to poprvé co se setkává s magiemi. "No, asi na to máš ještě čas," uznal jsem. "Já svoji vrozenou magii oběvil chvíli po tom, co mi byla jedna zima. Byla to úplně náhodou kdy jsem asi z naštvání nechal poporůst trávu! Zjistil jsem, že mám tak magii Země po taťkovi," řekl Seilah ve zkratce a vzpomněl si aj na toho pitomce Beliala, kterej mi to tenkrát nechtěl uvěřit. A já jej pak dovedl k sobě domů, kde jsem se ale zrovna moc neohřál. Musím tam zajít ihned, co se mi udělá dobře! Usmyslel jsem si. "Vím ještě, že bych někde v sobě měl mít magii Elektřiny, jenž jsem dostal od tety Smrti, ale ještě jsem ji neoběvil," dodal jsem. To že už se tak stalo a jen jsem si toho nevšiml a navíc ještě oplívám dalšími 2 magiemi, jenž jedna z nich se taktéž bez mého povšimnutí už jednou projevila, jsem neměl ani tušení.
Pak tedy přišla na řadu ta debata o lovu. Strakatá mi řekla co přesně neví a nechápe a já přikývl. Takhle se mi to rozhodně vysvětlovalo líp. "No, tak stopování je úplně jednoduché. Prostě jen pozvedneš čenich k nebi a nasáváš pachy. Musíš si je hezky vytřídit a ty co jsou ti k ničemu ignorovat a zaměřit se na ty od zvířat. Potom prostě určíš který je nejsilnější a vydáš se daným směrem. V momentě kdy poznáš že se blížíš, či zvíře rovnou uvidíš, musíš skontrolovat, zda není vítr po směru zvéř. To je důležité! Vítr vždy musí foukat v horším případě z boku, v lepší od zvířete. V momentě, kdy totiž bude vanout od tebe k němu, bude úplně jedno zda jsi za ním, ale zvíře tě ucítí a uteče," vysvětlil jsem. "Pokud tedy lovíš srnu, zaměř se na takovou, ketrá se drží na okraji stáda, nejlépe dál od něj. Za prvé to většinou znamená že dané zvíře je zraněné či nemocné a bude tak jednoduší jej skolit. A za druhé se bude lépe oddělovat od stáda, ke ketrému se samozřejmě bude snažit připojit," vyprávěl jsem a vzpomněl si na otce, jenž nám tuto teorii vysvětloval. Ta vzpomínka mě zahřála u srdce a mne se úplně zastesklo. Stejně tak jsem si vzpomně i na Olive, která mi to vysvětlovala při lovu myší. A nakonec i na náš lov v Sarumenu, kdy jsem konečně zažil i skupinový lov v praxi. A damn, to byla paráda. "Nenápadnost?" zopakoval jsem a zamyslel se. "Tak, první a důležitý aspekt je tedy ten vítr, jak jsem vysvětlil před chvílí. Pak je samozřejmě velice důležité být potichu. Být co nejtišší to jen jde a splinout s okolím. Prostě se přikrčit k zemi a plížit se. Najít perfektní místo, kde budeš mít skvělou startovací pozici, ale při tom budeš moci i jednoduše vyrazit. To už ale spíše chce opravdu ukázat v praxi, to se vysvětluje špatně..." řekl jsem a jen doufal že pochopí jak to myslím. Bylo ale vidět že je to chytrá vlčice.

//Loterie 9 (den 2/5)

Ležel jsem polomrtvej na zemi a cítil se opět jak nějakej 80-ti letej stařec jak mne to vše zmohlo. Dneska už po druhý. Byl jsem jak 80-ti letej strařec s migrénou, teplotou, škrábáním v krku a prázdnym žaludkem. No to sem to dopad. Čím sem si to já, chudáček taký zasloužil? Ale jídlo bylo. Alespoň něco. Seilah na to hleděla jak péro z gauče. Asi něco takovýho viděla poprvé. A dokonci mi složila poklonu! Zasmál jsem se, ale trochu se u toho zakašlal. "Ano, má magie země!" vyrazil jsem ze sebe hrdě. Bylo mi furz blbě a třeštila mi hlava, ale nyní sem se musel aspoň teochu najíst. Přeci jen, když už jsem si to tady vyčaroval... Malátně jsem se tedy zdvihl do jakéhosi polosedu. "Tys ještě předtím magii neviděla?" zeptal jsem se, jakýmsi namáhavým polohlasem. Seilah se nakonec do malin pustila. Vypadala že jí opravdu chutnaj. "Maliny....to sou," řekl jsem ztěžka. Opravdu se mi přes tu bolest hlavy špatně mluvilo. Navíc se mi trochu navalovalo, ale nevím jestli to bylo z hladu a nebo z předchozího použití magie.
Pustil jsem se tedy taky konečně opatrně do malin. Chutnali opravdu dobře. Cítil jsem jak mi zaplňují žaludek. Ten úplně prázdný a stažený žaludek. Pravda, maso to nebylo a ani toho nebylo nijak opravdu moc, ale udělalo mi to líp. Křeče v prázdném žaludku ustaly. Už nebyl tak prázdný. Olízl jsem si čenich a pak se složil zpět vyčerpaně na zem.
"Nuže, co bys teda všechno o lovu chtěla vědět?" zeptal jsem se, stále ještě polohlasem, ale už to bylo lepší a při tom se pokusil o úsměv.

//Loterie 8 (den 1/5)

Všiml jsem si že Seilah má radost taky udělala trochu radost, což bylo hezké. A nakonec i ona již s trochu větším nadšením souhlasila s mou přislíbenou lekcí lovu, což zase potěšilo mne. "Tak super! Domluveno!" řekl jsem a rozářily se mi oči. Seilah pak navrhla že zde přečkáme noc. Příkyvl a vyhlédl z jeskyně ven. Obloha již opravdu začínala rudě tmavnout. Vypadalo to moc hezky. Obvzláště když se to začalo odrážet v lesklých místech jeskyně. Ta nyní celá byla oranžovo-žlutě nasvícena a vypadalo to opravdu úchvatně.
Seilah pak navrhla že bych jí mohl mezitím povykládat něco z teorie. Nadšeně jsem se zakřenil a zabušil ocasem do země. "Tak jo!" řekl jsem. "Ale nejdříve by to chtělo něco k jídlu..." řekl jsem, když mi zakručelo až v bolestivě staženém žaludku. Lov byl sice nyní mimo a tak jsem začal přemýšlet na nějajou alternativou. Tolik magií, nějaká nám přeci jen musí zajistit jídlo.... Z myšlenek mne vytrhla poznámka strakaté. Koukl jsem taky ven, i když jsem už několikrát viděl jak to tam vypadá a přikývl. "Na umrznutí to je," přikývl jsem a znovu si řekl jaké to mám štěstí, že sem se proměnil takhle za včas. Potom mne ještě vlčice ujistila, že pokud tedy opravdu přindu sám, osobně mě přivítá. "Dobře, tak to tak já určitě příjdu!" usmál sem se nadšeně. Její další slova mne však opět přivedla zpět k předchozím myšlenkám. Něco vymyslet... ale co?......Mám přece magii země! Možná bych s tím mohl....jestli to ale je vůbec možné... "Mám nápad!" zachrblal jsem nadšeně. Zaměřil jsem se na zemi před sebou a soustředil se na svou magii. Začal jsem si představovat malý, ale obsypaný malinovník. Nějakou chvíli to trvalo ale ze zemne opravdu začal růst malinovník. I s malinami. Oči mi úplně slzely a hlava mi třeštila. Cítil sem se najednou tak strašně malátný. Kdby to šlo, úplně bych zbledl. Myslel jsem že mi hlava snad exploduje každou chvíli jak to bolelo, ale bylo to tam! Měli jsme jídlo! Seklo to se mnou na zem. Měl sem hlad, ale potřeboval jsem se z toho výkonu vzpamatovat. "Posluž si," vydechl jsem z posledních sil ale vítězlavně. Já to nyní musel rozdýchat. Proč je použitý magie tak příšerně namáhavý?

//Loterie 7 (den 3/5)

Prodírali jsme se horamy. Nebylo to příjemné. Ani v nejmenším to nebylo příjemné. Joo, kdybych byl zdravej, úplně bych si to tu oblíbil jistě, ale teď? Když vám není dobře, tak vám není dobře a hold tedy i věci které jinak máte rádi se najednou stávají nepříjemné.
Seilah se mne zeptala na mé nadšení z lovu a mě se opět ihned rozzářili oči. "Ano, já - fakt mě to baví," zachblal jsem a pokusil se opět aspoň trochu uvolnit krk. "Teda ne že by mě bavilo zabíjet, baví mě prostě to všechno okolo. A i ten pocit když se vše vydaří jak má, je to opravdu krása," dodal jsem. Seilah mi poté povyprávěla její, ještě druhou, loveckou zkušenost. Trochu jsem svěsil hlavu. Už jsem chápal proč mé nadšení nijak nezdílela. A bylo mi to líto. Najednou jsem měl opravdu chuť Seilah ukázat krásy tohoto umění. "Víš co? Jestli chceš, tak až mi bude dobře, můžu ti udělat opravdovou loveckou lekci! Naučím tě všechno co zatím vím! - Tedy pokud budeš chtít," nabýdl jsem jí nakřáplým hlasem, za to však se zářivym, nadšeným úsměvem. Tahle myšlenka i odhodlání tak nějak opět popohnali můj organismus k tomu uzdravit mne nejlépe co nejrychleji. Možná i jakoby mne hlava o trošku míň bolela.
Co však zabolelo byla reakce strakaté na mou nabýdku. Myslel jsem že jsme kamarádi a ne že se mne bude bát... Seih si zjevně uvědomila, že mi svou reakcí spíše ublížila a omluvila se mi a vysvětlila mi že vlastně sama neví co správně dělat. Pousmál jsem se nakonec. "To to nevadí. A já slibuju že příjdu sám!" zazubil jsem se nakonec na jení nabídku. Vlčice mi tedy přeci jen nakonec ukázala kde bydlí. Rozhlédl jsem se a snažil se na to místo kam ukazovala dohlédnout, ale moc jsem toho neviděl. I tak jsem pochopil kde bydlí. Musí tím myslet to jezero, kolem kterého jsem procházel při návštěvě tety Smrti! došlo mi a tak jsem přikývl jakože vím.
Nakonec se nám tedy přeci jen podařilo nalést jeskyni v horách. Byla opravdu prostorná a nádherně vyzdobená. Uchváceně jsem pozoroval různé krápníky a stalagnáty, jenž tvořili jeskynní výzdobu. "Ty jo..." zachraptěl jsem obdivně. Z rozhlížení mne vyrušil hlas Seilah. "Máš pravdu, to asi opravdu nebude moc dobrý nápad," přikývl jsem. I tak mi ale v jeskyni bylo mnohem líp a tepleji. Bylo tu totiž parádní bezvětří a i když tu byli kvanta vody, bylo zde stále sušeji než venku na sněhu. "Jo, je tu o dost tepleji" přikývl jsem úlevně. Zatočila se mi hlava a tak jsem se na chvíli posadil. Nějaký oheň ještě by byl ideální... Napadlo mne, ale neměl jsem pocit, že bych nějak disponoval magií ohně a ani Seilah na to právě moc nevypadala. Pořádně jsen se tedy alespoň kelepal, abych ze sebe sundal co nejvíce vody a mokra. "Jo, je to mnohem lepší..." řekl jsem úlevným polohlasem ještě jednou. Teď už jen vyřešit co s tím jídlem... Napadlo mne.

//Loterie 6 (den 2/5)

//Zarostlý les (přes Zrcadlové hory)

Seilah s mým návrhem na "lekci" lovu nakonec tedy pokývnutím hlavy souhlasila. Doufal jsem tedy ve větší nadšení (minimálně jako já!) ale hold ne každej sdílý mé nadšení a lásku k lovu.
Nepochopte mě špatně, nemiluju totiž zabíjení zvířat. Popravdě to na tom mám nejméně rád. Na lovu miluji ten zážitek. Ty pocity. To vymýšlení strategie, spolupráci, tu rychlost a energii co musíte vynaložit, adrenalin, ten pocit že jsem to zvládl. Že MY jsme to zvládli. Představte si to jako když jste na nějaké únikovce. Musíte se dostat z nějakého (třeba) vězení a řešit při tom rébusy! Dát hlavy dohromady a spolupracovat. Tlačí vás čas a adrenalin proudí v krvy... A při lovu je to stejné! A přesně to na tom tak miluju.
Strakatá mi poté pověděla o svém velkém štěstí v lovu. "Ty jo, tak tos měla fakt velké štěstí!" přikývl jsem s malým úsměvem. Ale je fakt že ulovit teď v takovýhle zimě cokoliv chce pěknou dávku štěstí. Při těch myškenkách mi zakručelo v žaludku. Byl jsem vyhladovělý, ale to že se najím vlastně vůbec nebylo jisté. Tak nakonec možná neumřu umrznutím, ale hladem. Fakt super... Došlo mi. Bylo mi zle.
Poté jsme se tedy bavili o tom, odkud vůbec pocházíme. Zeptal jsem se Seilah kde se její smečka vůbec nachází ale její reakce mne opravdu překvapila. Po jejích slovech jsem sebou cukl, a tentokrát to nebylo tím že se mi zatočila hlava. "J-jakými kulpány? Já bych nikdy nic... Myslel jsem jen že bych vás někdy přišel navštívit..." vykoktal jsem zmateně a trochu ublíženě. Normálně bych se nad tím asi nepozastavil tímto způsobem, ale aktuálně mi to nemyslelo úplně tak jak normálně vzhledem k tomu jak mi bylo uvnitř...
Mezitím jsme se dostali do hor. Nevím jestli to ale byla zrovna nejšťastnější volba směru. Těmi horami se mi opravdu plahočilo luxusně. Divím se že mi při tom pochodu nevyrašily rampuchy. Klouzalo to a já měl každou chvíli pocit že spadnu dolů někam a umřu si. Možná bych aspoň měl klid od té bolesti v krku a hlavě... Proletělo mi i hlavou na pár sekund. Nakonec jsme ale přeci jen měli štěstí a nalezli jeskyně.

//Loterie 5 (den 1/5)

Seilah začala přemýšlet nahlas a když přišla k časti s lovem, opravdu jsem se nadchl. Psychická úleva byla fakt dobrá, ale bohužel ne trvalá. Všiml jsem si že Seilah na mě na chvíli až nedůvěřivě pohlédla. Nebyl jsem si jistý ale jestli to bylo tím, že zpochybňovala mé aktuální schopnosti k jakémukoli lovu a nebo mou nemoc samotnou. Nakonec se ale přeci jen usmála a navrhla že bych ji mohl něco naučit. "No jasně!" řekl jsem a hlas mi přitom nepříjemně, chrblavě poskočil. Zkusil jsem si ten krk uvolnit, ale nijak moc to nepomohlo. Moc jsem chtěl tu mladou vlčici před sebou naučit lovit, i když aktuálně jsem si v duchu nebyl jist, že jsem k tomu jaksi....hmm....fyzicky kompatibilní. Hlavně vzhledem k tomu, že jsem byl před chvílí vůbec rád, že sem se doplazil sem. Seilah ještě dodala, že sama měla více štěstí jak rozumu. "Jakto?" zeptal jsem se ještě zvědavě.
Potom jsem tedy nějak hoodně ve skratce povykládal svůj "příběh" nebo spíše svou "minulost". Potom mi i ona pověděla odkaď pochází. Trochu mne zamrzelo že již svou smečku má a nemohu ji tak dovést k nám. Na druhou stranu jsem to ale tak nějak předpokládal, jinak by asi tak dlouho nepřežila... "Oh, ale tak to je fajn!" řekl jsem a usmál se. "A kde se nachází? Že bych vás třeba někdy přišel navštívit..." zeptal jsem se zvědavě. Čím více přátel tím rozhodně líp!
Náš rozhovor mi alespoň trochu pomáhal nepřemýšlet nad tím, jak špatně mi je. Docela to pomáhalo a to bylo fajn. Počasí však taky nic moc nebylo. Sice tady v tomdle plně zarostlém lese tolik nefoukalo, ale i tak byla pěkná kosa. Fakt by to už chtělo něco najít, jinak tady ještě umrznu. Dodatečně... Napadlo mne.

//Zrcadlové jeskyně (přes Zrcadlové hory)

//Loterie 4 (den 4/5)

"Třeba jo," přikývl jsem. Nevím jestli jsem to ale chtěl vědět. Jestli jsem to potřeboval vědět. Přeci jen to nebylo asi až tak podstatné. Leda kdych věděl proč se to stalo, abych se tomu mohl znova vyvarovat. Ale mohl jsem se tomu vůbec nějak vyvarovat? Co když to byla nějaká nemoc? Jako epilepsie nebo tak něco? Tomu bych pak asi nemohl nijak zabránit ne? Já ale nechci bejt nemocnej... zakňučel jsem v duchu.
Seilah se zeptala jestli zvládnu chodit a já přikývl. "Jo, v pohodě. Jen teda sebou asi někdy zavrávorám, ale jinak v poho," řekl jsem. Už jsem stál přeci jen na nohách pevněji a tak bych už mohl zvládnout jít aji normálnějším tepem, než stylem alá stařec po mrtvici. Navíc strakatá nevypadala, že by zrovna mě mohla nějak podpírat. Pořád jsem byl o dost vyšší. Seilah začala plánovat co se mnou. A já zaslechl slovo lovit. Oči se mi rozzářily. "Lovit? Třeba bych ti i tak zvládl pomoct! Miluju lov! Já-já určitě to nějak zvládnu a pomůžu ti!" vyvalil jsem svým aktuálně nakřáplým hlasem nadšeně a málem zapomněl že jsem vůbec nemocný. Musel jsem jí pomoct přece! Přece ji nenechám chudinku lovit samotnou já, co lovil pod vedením samotné Wolfgenie! (Ano, stále jsem bral Wolfgenii jako nejlepší lovkyni široko daleko, protože mi to tak nějak tenkrát teta Amny řekla. A já neměl důvod změnit názor!) Ocesem jsem přitom vrtěl tak nadšeně, že se mi opět trochu zatočila hlava a já přešlápl abych vyrovnal terén. "Žizeň jsem už uhasil v potůčku u kterýho sem se probudil. Sice už byl skoro zamrzlej, ale ještě jsem našel místo," řekl jsem ale i tak se vděčně usmál. Bylo od Seilah velmi hezké, že se o mne snažila tedy nějak postarat i když by vlastně vůbec nemusela. Navíc to bylo ještě téměř vlče!
"No, pocházím z jedné takové smečky, kousek od velké řeky. Když sem byl ale ještě malej, ta řeka mne odnesla a zachránily mne dvě toulavé vlčice. Od těch jsem se ale pak ztratil a dorazil do této země. No a pak se mne ujala Sarumenská smečka a můj domov je nyní tam," řekl jsem s úsměvem. "A co ty? Odkudpak pocházíš?" oplatil jsem otázku vlčici.

//Loterie 3 (den 3/5)

Usínat na tak dlouho opravdu nebyl dobrý nápad. Fakt ne. Horší ale bylo že jsem si za to nemohl vynadat, protože jsem vůbec netušil proč se to stalo. Věděl jsem jen že se to stalo a dobré to nebylo. Jak se tomu ale mám teď vyvarovat když ani nevím jak jsem to udělal? Co když se to stane znovu? A na dýl? Dostal jsem strach. Co když se to zase stane a já se nestihnu probudit ještě zavčas? Co když se to ještě stane a já se neprobudím......nikdy? Při té myšlence se mi udělalo špatně. Ne sakra, to se mi vůbec nelíbilo! V očích mě zaštípaly slzy a já si nebyl jistý jestli to bylo tím jak mi bylo a nebo těmi myšlenkami.
Naštěstí jsem ale opravdu narazil na společnost. Mladá vlčice mě pozdravila s úsměvem, což mne potěšilo. Bohužel netušila kde by se nějaké takové místo mohlo nacházet, ale ujistila mne, že jej najdeme. "Nevadí, nějaká opuštěná nora nebo tak něco by se snad fakt mohlo poblíž najít," přikývl jsem vděčně. Kdyby tu tak byla teta Amny nebo teda Maple, ty by věli určitě co mi je! Napadlo mne a polkl jsem. Alespoň už jsem žízeň uhasil. Mladá vlčice se poté předstabvila jako Seilah. "Hezký jméno," řekl jsem a zazubil se. Můj hlas byl stále pěkně nakřáplý. Seilah přišla ke mne. Trochu mne pobavil ten rozdíl. Bylo vidět že vlastně nebyla až tak o moc mladší než já. Vlastně aktuálně měla hodně podobnou stavbu těla nemotorného puberťáka. Jen já teda byl o dost vyšší a narozdíl od ní to vypadalo, že se tohodle mladistvého hubeného za to však dlouhonohého vzevření již nezbavím. Vlci v mém věku většinou tedy vypadali mnohem více srovnaněji řekl bych.
Strakatá vlčice zase najednou kousek ustoupila a zeptala se, co mi vůbec je. "To kdybych věděl... Naposledy si mapatuji jen, že bylo léto a po dlpuhé době jsem se potkal s moji nejlepší kamarádkou Maeve, no a teď jsem se probudil celej zasněženej a promrzlej... Navíc mne škrábe v krku a točí se mi hlava chvilkama," pověděl jsem jí jak kdyby to byla nějaká ošetřovatelka a ne náhodné vlče. Sice jí ta informace byla asi k ničemu, ale ptala se a tak jsem rovnou řekl všechno. Bavil jsem se s ní jakoby byla minimálně stejně stará, jelikož jsem aktuálně opravdu nedokázal vyvíjet energii do přemýšlení že je to ještě vlče. Já taky přece ještě byl.....Teda ještě nedávno.