Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 23 (den 1/5)

Nina se ke mne přitiskla taky. Bylo to opravdu krásné a uklidňující teplo. Vybavili se vzpomínky na loňské léto, které jsem vlastně přežil spíše v zimě. Tenkrát jsme se s Maeve takhle k sobě taky tiskly. Zahřívali jsme se co to jen šlo abychom neumrzli. I tak jsem ale chvilkama měl pocit že tam zmrzneme. Že se z nás stanou jen dvě ledové sochy. Oproti tomu, byla tahle zima v závětří jeskyně paráda. Tak jako tak, můj kožich ale byl krátký a ne nijak super hustý a celkově spíše tak nějak stavěný na léto, než na tenhle holomráz. Ah, jak to bylo tenkrát hezké, když nám ve vidřím snovém světě jen napadl sníh. Tolik sněhu přesně na dovádění a dělání kravin. Tolik sněhu, aby si jej malé vlče, jenž ho vidělo poprvé, zamilovalo a přišlo mu to jako zázrak. Teď už mi to tak rozhodně nepřišlo. A kdybych si někdy měl vybrat, rozhodně bych spíše bral aby bylo celej život léto a teplo, než zima a sníh. V létě sice bylo vedro, ale dalo se jednoduše zchladit. V nějakém stínu hezky, do vody jít a vykoupat se. Jo, to byla paráda. Ale todle? Brrr. Ne díky.
Mezi tím, co jsme se s šedivou zahřívali, poskytl jsem jí nějaké další informace o smečce, jenž si již vyvolila jako svou budoucí. Vypadala docela spokojeně s novou informací. Chápal jsem to. Méně vlků totiž znamenala vyšší šance na přijetí. A to obvzláště, když další členy sami hledají. Myslím že nebyl žádný důvod se obávat že by ji nepřijali.
Nina poté zavelela k odchodu. Trochu jsem si zašklebil, když se její srst odlepila od té mojí a můj bok opět polil nával zimy. Vyskočil jsem ale rychle na nohy a zařadil se jí po boku. K mému překvapení se ihned ujala vedení. Bylo mi to ale jedno, já si alespoň nemusel dělat tolik starostí. Přesto jsem však bedlivě sledoval cestu a hledal záchytné body, dle kterých by jsme se mohli jednoduše zorientovat. Došli jsme téměř až k jinému v chodu, odkud jsme ale rychle zahly do jiné chodby před přívalem ledového vzduchu. Šedivá se mne zatím optala na mou smečku. Na chvilku jsem se zamyslel, co vše jsem jí vůbec už řekl, abych se neopakoval. „Hmm, myslím že jsme asi docela velká smečka? Znám se už s plno vlky a přesto tuším, že ještě ne se všemi,“ řekl jsem. „Máme strašně super Alfu t- Maple a máme jednu z nejlepších lovkyň – Wolfgenii. A všichni jsou tam strašně fajn,“ usmál jsem se. „Jo a taky máme všude mlhu, která je prej – teda vlastně určitě – kouzelná a bydlí u nás mluvící vydra, která se o ni stará,“ dodal jsem. „Jo, to poslední zní asi trochu sjetě, ale je to tak. Kdybych to neviděl na vlastní oči, taky bych tomu asi nevěřil,“ ušklíbl jsem se. „Prostě hádám že taková klasická magická vylomenina tady,“ zakončil jsem to s lehce pobaveným úsměvem a lehce pokrčil rameny. Samotnému mě totiž došlo, že to zní lehce šíleně, když jsem to teď řekl. A to ani neví, že mám ve své hlavě svého vlastního mluvícího Pegase, kterej tam fakt žije… Napadlo mne. Hmm, musím se za Bleskem zase někdy stavit. Pěkně dlouho jsem ho neviděl… Jak to mám ale udělat abych se opravdu dostal do svého snového světa a neměl nějakej klasickej sen? Zamyslel jsem se.
Mezi tím jsme se nořili hlouběji a hlouběji do toho jeskyního labyrintu. Byla to opravdu nádhera. Všechna ta krápníková výzdoba, všechny ty stalagnátické sloupy, vše se to nádherně lesklo. Bylo tady vlhko, spíše až mokro. Všude bylo plno kaluží a mi se v nich odráželi jako v zrcadlech. Jen díky všudypřítomné vodě zde bylo nějaké světlo a my viděli alespoň trochu na cestu. Překvapovalo mě však, jak ty jeskyně byi rozlehlé. Snad kilometry a kilometry chodeb a mne začínalaa trochu děsit představa že se ztratíme v té nekončící krásné tmě. „Jo, to teda vypadá,“ vydechl jsem. „Mám pocit že jsme museli podejít skoro polovinu Gallirei,“ dodal jsem. „Nedivil bych se, kdybychom se vynořili někde úplně jinde,“ napadlo mne. Začínal jsem mít pocit, že vrátit se nám odkud jsme vyšli se nám už nepodaří. Nechtěl jsem ale Ninu strašit. Navíc takové rozsáhlé jeskyně určitě musí mít více východů ne? I kdyby jsme se měli ven vyplazit. Opravdu jsem se snažil pamatovat nějaké záchytné body, ale v tý tmě to bylo fakticky obtížné. A navíc, vše co jsem si tak nějak vtiskl do paměti nyní, mohlo z opačného pohledu vypadat úplně jinak. Ne, na to teď nemysli. Všechno bude dobrý… Řekl jsem si. Trochu mi to tady připomínalo konec naší snové výpravy, kdy jsme se octli v těch jeskyních. Ale tamty byli úplně jiné. Barevné, prosvětlené a plné života – no prostě snové.
Došli jsme k dalšímu rozcestí, kolikátému ani nepočítaje. Nina se nyní poprvé za dlouhou dobu nemohla rozhodnout kudy. Já bych teda šel rovně. A nebo zase mechanicky zahnul doprava, jako jsme to dělali téměř celou cestu. Nina už chtěla něco říct, když v tom se k nám z pravé chodby donesl jemný vánek čerstvého vzduchu. „Východ,“ konstatoval jsem. Na její kostrbaté dopovězení věty jsem jemně pokrčil rameny. „Myslím že se nemusíme vracet vůbec, ještě by jsme se v těch chodbách fakt ztratili...“ podotkl jsem a vydal se za Ninou ven z jeskyní.

//Sopka Felga´Tarátar

//Loterie 22 (den 1/2)

Pověděl jsem tedy Nině, kde zhruba se nachází Život. Byl jsem rád, že jsem už jsem nebyl tak dezorientovaný díky Seilah. Tím že mi předtím naznačila směr toho velkýho jezera, mi pomohlo se zorientovat kde zhruba můžu být a kde zhruba bude moje smečka.
Nechal jsem Ninu vybrat co dál. Tulit? Naklonil jsem hlavu stejně jak ona. V tulení už jsem měl tak nějak praxi s Maeve, kdy jsme se navzájem zahřívali abychom neumrzli tam na tý hoře. Na hoře, na který jsme se octly na začátku léta. To byla paráda no. Ale alespoň tam byla ta nádherná polární záře. Záře, na kterou se ale žel nedalo vylést. "Tak dobře," přikývl jsem a trochu nervózně se usmál. Vstal jsem a přesunul se vedle Niny. Koukl jsem pro jistotu, jestli jí to fakt neva, posadil se vedle ní a přitiskl se jí do srsti. Na místech kde se naše srst dotýkala najednou bylo tak parádní teplo. Vydechl jsem. "To byl dobrý nápad," řekl jsem. Sice jsem čekal, že se mi tep zvedne ještě víc, ale kupodivu teplo mělo i uklidňující dojem. A já měl čenich nyní celej zaplněnej její příjemně sladkou vůní.
Oslovení princezna na ni zjevně fungovalo. Vždycky se zatvářila tak hrdě a usmála se. A já se spokojeně usmál taky. Potom pověděla o svém "plánu". "Mmm, to zní fajn," přikývl jsem. "Seilah říkala že je jich tam málo a budou ráfi za každého nového člena," dodal jsem lehce zamyšleně. Mrzelo mě ale nechce jít k nám. Já bych ji u nás ve smečce tak rád viděl! Nina pak navrhla procházku chodbama jeskyně. "Jo to by jsme mohli! Pohybem se zahřejeme hezky a navíc... Tydle jeskyně vypadaj nádherně už jen odsud, jaké pak asi budou dál?" zamyslel jsem se nahlas a zakoukal se na chodbu za Ninou mizící do neznáma.

//Hlásím se se Starem!

//Loterie 21 (den 1/5)

Pověděl jsem Nině vše. Vše co bylo důležité pro to aby věděla. Vše, co jsem věděl já. Prostě vše co jsem mohl. Popravdě mne dosti překvapilo že o magiích nic neví. Myslel jsem že o ní ví všichni. Možná třeba ne úplné pozornosti, ale ví. Ona však popravdě vypadala překvapeně i docela z toho že vůbec nějakou má. Že ve vlcích nějaká je. Avšak poslouchala pozorně a bylo vidět že to vědět chce. "Jo, nachází se kousíček od mojí smečky na jakýchsi pískových horách," řekl jsem. "Je skoro jak náš soused v podstatě," zasmál jsem se jemně. Poté jsem Nině ukázal ještě svůj malinovník. Ten co mi dal tak moc práce. Krev, pot a slzy. Nebo spíš - bolest, nevolnost a vyčerpání. Přesto jsem měl stále hlad Fucking hlad. Musel jsem na to ale nemyslet. Vylíst teď ven by se hádám rovnalo sebevraždě. Však i zde v úkrytu jeskyň byla doceka kosa. Jak pak muselo být venku?
"Nemáš vůbec za co," usmál jsem se a přátelsky střihl ušima. A pak. Vlčže. Zase natočila hlavu na stranu. Proč to vypadalo tak dobře? Stále seděla blízko, za celou naši konverzaci jsme se ani jeden neposunuli. Předtím sem se zase snažil přemýšlet nad tím co ji řeknu a tak to tolik nevnímal. Opět se mi zrychlil tep.
Už sem v tom byl zase. Co chci dělat? To je ten problém. Já nevím, nevím co chci. Nevím co nechci. Nevím co mám dělat. Běželo mi hlavou. Naklonil jsem hlavu na stejnou stranu jako ona a lehce přivřel oči a usmál se. "Jo je zima," vydechl jsem a sledoval jak se mi z tlamy vynořil obláček páry. "Myslím....myslím že bychom se mohli nějak zahřát?" řekl jsem váhavě a chvíli přemýšlel. Hlavu jsem měl ale úplně prázdnou. Zase. "Máš nějaký nápad?" zeptal jsem se nakonec s tím že "nápad" už znělo spíše polohlasem. "Tedy... ty jsi přeci princezna, je na tobě co chceš dělat," řekl jsem a čekal co řekne. Co bude chtít.

//Loterie 20 (den 3/5)

My a tadle chvíle. Tadle chvíle, která však asi pomalu končila. A nebo se jen posunula? Nevěděl jsem co chci a jestli to chci, ale zatím to bylo kouzelné. Stejně jako magie, které to nyní překryly. Snažil jsem se sklidnit svůj pulz, ale nešlo to. Vydechl jsem. Nina aktuálně toužila po informacích. Horečně toužila po informacích. Pobaveně jsem pozvedl obočí. "Brzdi trochu," řekl jsem pobaveně. "Co já tak vím, je tu sedm základních magií a většinou s jednou z nich se vlci narodí. A to je: Oheň, Voda, Země, Vzduch, Myšlenky, Iluze a předměty," začal jsem vysvětlovat a vzpomínal jak mi to tenkrát Nostra s Olive vysvětlovali. Nebo to byla máma s tátou? Už ani sám nevím. "Oheň jsou červené oči, Voda modré, Vzduch tyrkysové, Země zelené, Myšlenky stříbrné, Iluze růžové a Předměty hnědé," řekl jsem. "Avšak jsou tu i další magie, se kterými se ale nemůžeš narodit - teda alespoň myslím. Z nich ale znám jen jednu a to je Elektřina," dodal jsem. Nina se mne ještě zeptala na mou magii, ale než jsem stihl odpovědět, pokusila se to vydedukovat sama. Na její hádání jsem se zasmál. "Ne to fakt ne," řekl jsem s pobaveným ušklíbmutím. "Taková magie asi ani neexustuje," dodal jsem. "Ne, já mám vrozenou Zemi. A vím, že ještě v sobě mám určitě právě Elektřinu, ale ještě se neprojevila," řekl jsem. "Víš, žluté oči sou totiž právě chyták. Každé vlče má totiž, dolud neoběví svou magii, oči žluté. Někdy se ale stane jakási chyba a oči se nezbarví ani po oběvění magie a žluté i zůstanou. To se právě bohužel stalo i u mne..." řekl jsem a trochu posmutněle svěsil uši. "Chci proto zajít za Životem, aby mi nějak vysvětlil proč...Aby jim nějakou barvu dodal jestli to umí," řekl jsem a koukl opět Nině do očí, ale tentokrát trochu posmutněle. "Každopádně, tenhle malinovník jsem tady nechal vyrůst já, abychom se se Seilah alespoň trochu najedli," dodal jsem a stres ihl ušima k, už pomalu vadnoucímu, malinovníku opodál a hrdě se zazubil.

//Loterie 19 (den 2/5)

Byla zima, opravdu jako krutá zima. Zima, jenž se vštěpovala pod srst a štípala na kůži. A mě teď najednou bylo vedro. Vedro někde uvnitř. Protože kdybychom teď nebyli v závětří, klepal bych se zimou. Dá se to vůbec popsat jako vedro? Měl jsem přesně takový ten zvláštní pocit, kdy je vám hrozná zima, ale přitom vlastně až moc teplo. Věděl jsem ale jistě, že to není spojeno s mým nachalzením, které už sem téměř nevnímal. Nina byla blízko. Nebezpečně blízko. A přitom to začalo vše tak nevině. A nyní... Ale přesto jsem se nechtěl posunout. Nechtěl jsem tu blízkost přerušit. Nechtěl jsem se ani pohnout. Zeptal jsem se co vidí jako přítomnost a ona odpověděla. "My a tadle chvíle," zopakoval jsem šeptem a srdce mi začalo tlouct ještě rychleji. Lechce jsem naklonil hlavu a vydechl. Kdyby po mě chtěl teď někdo přemýšlet, asi by to nešlo. Měl jsem totiž pocit, že se mi krev z mozku pomalu vypařuje někam jinam. Polkl jsem.
Začal jsem jí vyprávět o magiích a ona poslouchala. "Ano, tak nějak," přikývl jsem. Bylo tady až moc magického na to, aby to jednoduše pochopili dva mladí vlci. Moc magického. "Na očích," odpověděl jsem. "Na jejich barvě," upřesnil jsem. "Nepoznáš, kolik magií má, ani jak dobře je ovládá, ale poznáš jaká je jeho vrozená. Většinou," řekl jsem. "A vědět jakou má kdo alespoň jednu magii je dobré," dodal jsem. "Tvá krásná modře tyrkysová například značí vzduch," řekl jsem a koukal se ji přitom stále do očí.

//Loterie 18 (den 1/5)

Řekl jsem tedy Nině i vše co jsem věděl o smečkách. Nebylo toho moc, ale alespoň ta trocha. A dostal jsem.....pochvalu? Trochu překvapeně jsem zamrkal, ale pak se usmál. "Někomu jako ty, vždy a rád," řekl jsem s trochou hrdostí v hlase.
Mezitím co jsme tu byli, slunce již dávno začalo zapadat a v jeskyni se opět rozhostila lesklá tma. Jen světlo z venku se zde odráželo a tak tu bylo vlastně docela hezky vidět. Hezky na to, že byla noc samozřejmě. Ovšem naše oči v tědle tmě svítili parádně. Fičák venku zjevně přestal, protože pomalu utichl, ale těžko říct, jak moc dlouho to chtělo vydržet. Nebylo však pochyb, že lovit se nedalo. A já měl hlad. Asi budu později muset přičarovat ještě jiný bobule. Projelo mi hlavou trochu mrzutě. Ta bolest hlavy se mi opravdu nechtěla obsolvovat znovu. Ale zase.....předvýst se takdle před Ninou by mi jistě u ní přidalo nějaké bodíky. No ne?
"A co přesně si představuješ pod touto přítomností?" zeptal jsem se polohlasem. Po zádech mi lehce přejel mráz. Přítomnost... zopakoval jsem si v hlavě. Byl to tak rozsáhlý pojem a přitom tak upřesněný.
Nina se na oslovení princezno konečně usmála. A byl to krásný úsměv. Ještě hezčí než předtím. A ona mi za to.....poděkovala? Jemně jsem se pousmál. "Nemáš za co hádám?" řekl jsem, ale znělo to spíše trochu jako otázka. Že bych se trefil a ona byla z až tak víše postavené rodiny? Projelo mi hlavou. Byla blízko. Fakt blízko. Přímo přede mnou. Nevěděl jsem jestli mi je to příjemné a nebo ne, ale odsunout jsem se nehodlal. Přesto jsem ale cítil jak se mi lehce zrychlil tep. "Magie," vydechl jsem na její otázku. "Tato země je naplněná magií," upřesnil jsem. "Dějí se tu takové věci, které jinde ne....To ale musíš zažít abys pochopila a uvěřila," dodal jsem polohlasem. "Myslím že víš, že každy z nás má svou magii v sobě, jenže to není vše. Tato země je magií poháněna. Je to jako řád v chaosu," řekl jsem lehce tajemně a koukal se jí do jejích tyrkysových očí. Očí v magii vzduchu.

//Loterie 17 (den 1/5)

Povyprávěl jsem Nině všechno co vím. Tedy přesněji, všechno co vím o zdejších polobozích. Nina mi to odkývala, ale nezněla moc přesvědčeně. Ale tak co už. Vlastně popravdě, myslím že kdybych to slyšel až třeba teď a ne už jako malý vlče, tak bych taky hodně těžko tomu věřil. Potom jsem jí začal vykládat o smečkách,ale toho jsem tolik nevěděl. Přeci jen, co mě bylo do cizích smeček? Já svou měl a byla perfektní. A to mi stačilo. Jediné, co jsem potřeboval vědět je, že v Borůvce bydlí Maeve, abych ji mohl navštívit, a že v Cedru je Seilah, které jsem slíbil lekci lovu.
Nabídl jsem ale Nině, že bych ji klidně mohl dovést k nám do smečky, ona však žel pro mne odmítla. Bylo mi to trošku líto. Přeci jen taková kráska v naší smečce kdyby byla... Škoda. Zeptala se mne však i na polohu zbylých smeček. Asi takhle, jako tulačka, chce mít rozhled, aby si taky mohla najíti perfektní smečku pro sebe... Napadlo mne. "Borůvková smečka se nachází v Borůvkovém lese, ale kde to je přesně nevím," řekl jsem. Pak jsem se ale na chvíli zamyslel, jestlibjí zdělit i polohu smečky Seilah. Ona sama mi ji zdělit moc nechtěla přeci... Ale, říkala že by chtěla aby se se jejich smečka rozrostla! A Nina rozhodně není zlá. Jak by vůbec někdo tak krásný mohl být zlý? Napadlo mne. "A Cedrová se nachází někde tamtím směrem," pokynul jsem stejně jako Seilah předtím, "u velkého jezera. To jezero rozhodně poznáš, je tu fakt největší," zdělil jsem tedy nakonec šedivé.
Potom jsem ale usoudil, že přišla s otázkami řada na mne. Nadhodil jsem tedy i svou otázku o její smečce a celkově minulosti, a přidal k tomu i malou lichotku. Šedivá natočila hlavu na stranu a já se lechce pousmál. Vypadalo to na ní tak jakoby roztomile!
Z Niny nakonec po troše váhání vypadlo, že její země byla veliká. Přikývl jsem jemně. Super, díky za informaci. Za velice podrbnou a květnatou informaci. Úplně to místo před sebou vidím! Pomyslel jsem si sarkasticky, ale vyčkal co mi řekne dále. O její smečce toho ale více nepadlo. Naznačila cosi o tom, že patří jaksi z vyšších vrstev hiearchie a znělo to, že její rodina je trošku větší. "Ah tak, chápu" přikývl jsem. Nechápal jsem to, ale nechtěla o tom zjevně mluvit a tak jsem to respektoval. "Přítomnost?" zopakoval jsem po ní polohlasem, když se lehce přisunula více ke mě. Hodila na mne takový, lehce zoufalý, pohled a mne trchu vyschlo v krku. Zoufalý. Zoufale hezký. Jemně jsem polkl. "Ne-nemusíme o tom tedy mluvit jestli nechceš..." řekl jsem. Pohled měla zaražený do země a to mne bylo líto. Nechtěl jsem aby byla nějak smutná nebo tak. "Hlavu vzhůru princezno, spadne ti korunka," řekl jsem a usmál se. Todle vždy říkali rodiče Night a Amis, když byly smutné a je to vždy rozveselilo. Mě to vždy trošičku štvalo, protože pro kluky nic takového nebylo.

//Loterie 16 (den 1/5)

Hlava mě přestávala bolet. Bylo to už tak 100x lepší, než po použití mé magie a dostalo se to již zpět na úroveň z nastydnutí. A to, když se na to nesoutředíte, dá do nějaké míry nevnímat. A že já se teď ale parádně nesoustředil! Nenápadně jsem obdivoval krásný, ladný zevnějšek vlčice. Nebylo to žádné omamné zamilování, to vůbec. Prostě jsem viděl před sebou dost hot holku. Ale opravdu jsem ji neokukoval nijak okatě! To vůbec ne!
Vlčice se mne vyptávala na nějaké info ohledně tédle země a já ji ochotně odpovídal. Postupně jsem se aji začínal více soustředit i na mluvu, vzhledem k tomu, že mne neomamovala taká bolest hlavy. Ona se mne začala zatím doptávat na zdejší polobohy. "Doopravdy jsem je viděl. Teda jen Smrt, za Životem se teprve chytám," odpověděl jsem. "Smrt je obrovská vlčice, několikrát vyšší než já. Je černo-zelená s zelenými obřími drápy a žije v jakési jeskyni, vystavěné z kamenů uprostřed lesa a hoří jí tam všude zelený oheň," řekl jsem a snažil se přitom zavzpomínat na co nejvíce věcí. "A u Života jsem ještě nebyl, ale prý je to její bratr nebo tak a žije kousek od mé smečky," dodal jsem. Fakt už tam musím dojít... A vůbec! Vlastně chudáka Pana Oranžáka jsem tam nechal u nás na mýtině a nakonec jej nezachránil... Vzpomněl jsem si a trochu se při té vzpomínce uchechtl. Nina se poté doptala na smečky. Proč sakra chce vše tak podrobně? Jak mám asi vedět kolik jich tu je a kolik má jaká členů? Pomyslel jsem si. Dost a moc. Odpověděl jsem jí v duchu sarkasticky, ale doopravdy samozřejmě nic neřekl. "Já sám zatím vím o třech. Sarumenské - tam patřím i já, Cedrové a..." na chvíli jsem zavzopomínal jak to Maeve tenkrát řekla, "...jo a Borůvkové. Ale jestli je jich tu víc nebo ne nevím a ani počet členů ti fakt neřeknu. Myslím že sám ani neznám všechny u mne doma. Dlouho jsem tam nebyl, " řekl jsem a pokrčil rameny. "Ale polohu naší smečky ti rád řeknu! Je více na Jihu v jednom lese plném mlhy, kdyby ses k nám chtěla přidat!" zazubil jsem se. "Vlastně, můžu tě tam zavést jestli chceš," nabídl jsem jí. Nyní by ale měla být řada na mne ne? Položit nějakou otázku. Ať vidí že nejsem nějaký mlčenlivý poleno. Koukl jsem tedy do jejích tyrkysových očí. "A copak mi o sobě povíš ty Nino?" zeptal jsem se tedy se zvědavým úsměvem. "Jistě toho máš hodně procestovaného....A navíc, taková krásná vlčice musí jistě pocházet z krásně země..." řekl jsem a s očekáváním pozvedl obočí. Čas vyzkoušet svůj rizz i na stejné věkové kategorii. Zhodnotil jsem i svůj jemný pokus o lichotku.

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

POVAHA

(Daniel Atlas - Now you see me)

VZHLED

VZHLED i POVAHA

(Austyn Moon - Austyn a Ally)

//Loterie 15 (den 1/5)

Vlčice mou nabídku pozornosti přijala strohým, však možná úlevným? "ano". Nepatrně jsem ocasem přešvyhl ze strany na stranu. Seilah nás tedy opustila a my zůstali s šedivou kráskou sami. Já, ona, moje bolest hlavy a škrábání v krku. Na mou poznámku, že Seilah Sibiřskou zimu vládnoucí venku jistě zvládne, šedivá řekla že o tom nepochybuje. Ty možná ne, ale je to na mou zodpovědnost. Asi. Nebo ne? Já nevím... Trochu nervózně jsem přešlápl. Bolela mě hlava sakra, nemohl jsem pořádně přemýšlet! Cizinka se poté zeptala na mé jméno a já jí ho trochu zmateně pověďel. Sám jsem nevěděl, jestli za to ale mohla má bolest hlavy, či tento výjev přede mnou, každopádně chytře to neznělo. Opětoval jsem ji otázku a ona se nakonec, trochu váhavě, představila. "Nina," zopakoval jsem a zkusil jak to zní. "Moc hezké jméno! Hodí se k tobě," řekl jsem a zazubil se. Chtěl jsem sice původně říct něco ve smyslu "Krásné, jako ty," ale naštěstí jsem si to hned rozmyslel. Nabídl jsem tedy Nině posezení a ona jej opět se svým úsměvem přijala a posadila se přede mne. Výškově byla asi jako já a tak jsem měl její tyrkysový oči v barvě vzduchu přímo před sebou. Opět mě napadlo, jak nudně mé zlaté, vlčecí oči, na mne vypadaj. A k jejímu šedivému kožíšku se ta světle modrá barva parádně hodila! To budu muset zmínit, ale až za chvíli! Rozhodl jsem se v momentě, kdy začala mluvit. Při jejích slovech mi došlo, že jsem si při tom všem přemýšlení ani nevšiml, že tudy někdo prošel. Trochu překvapeně jsem zamrkal. Oh damn, jak hezky naklonila tu hlavu na stranu... Odbočil jsem ale opět ve svě mysli.
"Jo,tahle -" začal jsem svým chrblavým hlasem a tak jsem se odmlčel, abych si opět jednoduchým "ehm" uvolnil hlasivky, "- tahle země se jmenuje Gallirea," odpověděl jsem na její první otázku. "Ještě tady nejsem tak dlouho, abych ji celou prošel, ale myslím že tu nevelí....nikdo?" řekl jsem trochu zmateně na co se mne ptá a pak se zamyslel. "Nebo - možná tady asi tak nějak velí Život a Smrt? Zdejší polobohové co tu sídlí?" napadlo mne. Kdo by tu měl jako velet jinak? "No a pak každá smečka co tu je samozřejmě má svou vlastní Alfu.....ale ta velí jen na tom.....svém území?" dodal jsem ještě, kdyby se náhodou ptala na todle. Nikdo jinej tu asi nevelí ne? Potom se mne zeptala na klikyháky v srsti jakési vlčice. Vlčice, které jsem si ale zabořen do svých myšlenek nevšiml... Jak z toho sakra vybruslit? "Taky jsem na to teď koukal," zalhal jsem. "Hádám ale.....že to jsem se ještě nedozvěděl?" zkusil jsem. "Víš já, jsem tu od vlčete, ale s nějakými podobnými klikyháky na srsti jsem se ještě nesetkal.... Takže tak..." bruslil jsem, bruslil. F*ck, f*ck, f*ck?
Projelo mi hlavou. A jen jsem zadoufal že se nezeptá náhodou na další drobnost, které jsem si právě nevšiml. "Ale! Možná je to něco co se dá získat u str- u Života. Nebo možná i u Smrti. Ale těžko říct," dodal jsem ještě. Proč by nešli u někoho z nich získat klikyháky na srsti, když tam mohu získat magii? Napadlo mne.