Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Starovi poprosím odměnu do Země, děkuji moc!

Děkuji za super Osudovku, byla fakt super! Opravdu bylo fajn a zajímavý že se opravdu vlastnosti i magie mohly více projevit! Popravdě ale bylo aji vždycky napínavé čekat, jak naše volba dopadne a teda největsí nervy jsem měla, když jsme čekali, kdo zůstane pohřben pod sněhem a kdo ne :D A musím říct, že bylo aji dost vtipné jak se nám do toho zamotal amorek xdd Takže fakt super a příště zase určitě! :3

//Šel k vlčici s magií

Protáhl jsem se dovnitř za Kayou. Chodba byla úzká, ale pro mé mrštné tělo to nebylo nic až tak omezujícího. Například takový Erlendo to musel mýt horší. Mezi tím jsem zabředl do rozhovoru s Lilac. Opravdu to zjevne nebylo nic příjemnýho a z jejího popisu vzduchoprázdna mi naskočila lehce husí kůže. Mimoděk jsem párkrát rychle zamrkal. "Brrr, to fakt zní hnusně," oklepal jsem se. Na její další slova jsem jen přikývl. Měla pravdu. Nebudeme si nic přivolávat. Zbytek tunelu jsme prošli tak nějak v tichosti.

Najednou se před náma oběvila obrovzká, rozlehlá místnost. Byla to nádhera. Byla celá z ledu a krásně se lekla. "Wow," vydechl jsem a sledoval jak mi z pod tlami vyšel obláček páry. Uprostřed místnosti stály tři sochy. Jedna znázorňovala vlka s jakýmsi bohatstvím a poklady. Druhá znázorňovala opravdu svalnatého vlka a sršel z ní respekt a síla. A třetí znázorňovala vlčici, kolem které létaly různé koule, které zjevně ovládala magií. Zůstal jsem nad tou krásou stát jak zkoprňelý a až po chvíli mi došlo, že ostatní šli k sochám. Zaklepal jsem hlavou abych se probral. Bohatství ani síla mě tolik nezajímala, za to magie? Vydal jsem se tedy za Kayou k soše vlčice. Všiml jsem si že pod sochou byli nějaké klikyháky. Chtěl jsem je začít luštit, ale než jsem se k tomu dostal, ozval se mi v hlavě hlas vlčice. Překvapeně jsem se nejdřív podíval na Kayu, jestli to slyší taky. Zjevně slyšela. Ledovcová smečka? Vládkyně všech magií.....To jde? To je....wow... Proběhlo mi hlavou. Jaká magie je nejlepší? Popravdě, ale správně? Jak...jak mám odpovědět pravdivě, ale správně? Projelo mi hlavou. Nejlepší magie je ta co mi bude nejvíce užitečná ne? Magie je....láska. Sklonil jsem pokorně hlavu a na tlamě se mi oběvil úsměv. "Nejlepší je magie je láska. Láska je magická a krásná a může měnit vlky. K lepšímu, ale i k horšímu... Láska přeci hory přenáší ne? Plno sporů vznikne pro lásku, ale láska jich plno uhladí. Pro svou pravou lásku by každý udělal cokoli... Okouzlí nás a zaslepí. Láska je mocná a nádherná," řekl jsem a šlo to opravdu od srdce. Ať to dopadne jakkoli, na tlamě jsem nyní měl úsměv. Svou pravou lásku jsem sice neměl, ale přesto jsem jí byl naplněn. Láskou k sourozencům, smečce, rodině, přátelům.... Odstoupil jsem od sochy a se sebevědomým úsměvem jsem se na ni podíval. "Má odpověď je láska," řekl jsem tedy.

//D - Zjistit co zjistili ostatní

Lilac mi začala vysvětlovat jak to bylo s jejím návratem do světa živých a......damn. Na týden oslepnout? To neznělo zrovna jako něco příjemného. "Ty jo, to muselo být hrozný.... Měla jsi strach že jsi oslepla nadobro?" zeptal jsem se jí. "Teda, nemusíš o tom mluvit jestli nechceš.....já jen.....nevím jak je vstání z mrtvých citlivá záležitost," řekl jsem a u poslední věty se lehce zasmál. Muselo to ale být dost na prd. Rozhodně to muselo být dost na prd.
Mezitím jsme všichni začali prohledávat vchody. Hezky ale z bezpečí venku. Teda až jednoho nejmenovaného vlka. Ehm ehmCyrilehm ehm. Já se snažil prohledávat hlavně v chod na levo, který se mi zamlouval nejvíc, ale nic zajímavého sem tam nenašel. Nic, co by jej vyzdvihlo nad všechny ostatní, nebo naopak snížilo. Ale ani ostatní tuneli nevypadali o nic více či méně schůdněji. A ostatní zjevně taky nic nenaš- Oh počkat. Kaya něco našla! Nastražil sem uši a překvapeně se na ni podíval. "Ještě jedna?" zopakoval sem překvapeně a vydal se za ní. Opravdu. Kousek od vchodu do levé chodby se nacházela prasklina. Překvapeně jsem zamrkal, když v ní Kaya zmizela. Fakt tam byla ještě jedna chodba! "Vidíš tam něco? Jak to vypadá?" zeptal jsem se. Mezi tím se z černé díry vynořil i náš nejmenovaný Cyril zjevně s nepořízenou. "Jo, našli!" houkl jsem na něj zaujatě odpověď.

//D - Zkusím prověřit, kterou chodbou se vydat (taktika 12)

Kaya začala vyvracet trvzení Lilac. Uznával jsem že to bylo hodně zvláštní, ale já tomu chtěl věřit. Nemohl jsem se totiž přinutit věřit tomu že by Nina byla mrtvá. Doopravdy mrtvá. Že tu ještě před chvílí byla a najednou není. Ne. Lilac musela mít pravdu. Argumenty Kayi sice byli přesvědčivé, ale argumenty Lilac byly ještě předsvědčivější. Řekla nám dokonce co se stalo jí. Překvapeně jsem na ni zamrkal. "Ty jo....Zůstaly ti po tom nějaké trvalé následky?" zeptal jsem se a projel ji pohledem. Ne. Stále byla až moc živá tady přede mnou.
Přejel jsem pohledem po ostatních. Zůstala nás tu větší půlka. "Zajímalo by mne, jetsli aj ti ostatní zmizeli..." napadlo mne najednou, když mi pohled padl na zasypanou průrvu. Navrhl jsem potom, že by jsme mohli jít domů, čehož se chytila však jen Seilah. "Opatruj se Seih," usmál sem se na ni. "Ona to zvládne aj sama," odvětil jsem na Cyrilovu poznámku.
Ostatní však můj návrh odignorovali a vydali se za Erlendem dolů do jámy. Nyní už to bylo bezpečné a tak jsem se vydal za nimi. Náš sestup už nevypadal jak sebevražedné hnutí nějakého kultu alespoň.
Ve vnitř se přímo před námi oběvili v ledové stěně 3 průchody. Jeden zjevně kluzký, druhý úplně temný a třetí vypadal spíše jako opičí dráha plná krystalů. Lilac a Cyrilovi se nejvíce zamlouvala zjevně ta temná prostřední, ale mě se tedy nejvíce líbila ta levá s krystaly. Byla z nich nejhezčí a navíc se proplétat krystaly vypadalo jako zábava. "Já bych šel do leva," nadhodil jsem tedy. Tmy jsem se bál a ta kluzká se mi prostě nelíbila. Už sem se tam chtěl rozejít, když v tom jsem si všiml, že Cyril se prostě rozhodl a vlezl do prostřed. Zůstal jsem tedy stát s ostatními na kraji. "Možná - možná by jsme je fakt měli trochu prověřit nějak..." řekl jsem pak trochu nervózně. Jít za ním se mi totiš fakt nechtělo. A začal jsem tak tedy pohledem pořádně každou skenovat - a to hlavně tu kristalovou, abych pak mohl ostatní přesvědčit aby jsme šli spíše tam...

Byl jsem zahalen studenou bílou tmou a dusil se. Z očí mi tekly slzy a z čenichu krev. Vzduch mi nemilosrdně ucházel, a to že mi aktuálně tlouklo srdce jako o závod a měl jsem dech šíleně zrychlený vůbec nepomáhalo. Modlil jsem se ať mne někdo najde. Modlil sem se až k Poseidovy málem. Plíce mě strašně boleli a začínala se mi točit hlava.
A v tom najednou sem začlo prosvítat světlo. Moje naděje. A pak se najednou bílo nademnou úplně otevřelo. Venkovní světlo mě na chvíli oslepilo. To už jsem ale ucítil zuby ve svém zátilku. Snažil jsem hrabat nohama co to jen šlo, abych to danému vlku ulehčil. A najednou....byl jsem venku! Sýpavě jsem se nadechl čerstvého vzduchu. V životě jsem nebyl radši že ho opět cítím. Vlk vyplivl chumáč mých chlupů. "Děkuju," vydechl jsem když jsem popadal dech. Konečně sem rozmrkal mžitky v očích a poznal svého zachránce. "Děkuju Erlende," řekl jsem ještě jednou. Byl jsem mu opravdu vděčný ale neměl jsem jaksi dech ani čas na to mu to nějak pořádně vyjádřit. Oklepal jsem ze sebe sníh. Byl jsem celý mokrý a bolavý a z čenichu mi stále kapala krev. Měl jsem úplně rozcuchanou srst, ale to zrovna nebylo nic nového. Mezi tím, co já se vzpamatovával, Kaye se podařilo vytáhnout Seilah. S úlevou sem se k ní rozešel. "Si v pořádku?" vydechl jsem, když jsem uviděl svou mladou kamarádku. Byl jsem rád že se jí nic nestalo. Cyrilovi se nakonec podařilo ještě vytáhnout Lilac. Byli jsme tu všichni, jen vlci v jámě nejspíše zůstali pohřbeni, jelikož ta nyní byla téměř srovnaná se zemí sněhem. Ne. Počkat. Něco tu chybělo. Někdo tu chyběl. Rozhlédl jsem se po vlcích a v tu chvíli mi to došlo. Nebyla tu má šedá ctitelka. "Kde je Nina?!" vyhrkl jsem, ale to už se Kaya s Erlendem pustili do hrabaní. Zmizela? Jak zmizela? Hleděl sem na ně. "Je mrtvá?..." vydechl jsem. Znělo to sice jako otázka, ale bylo to spíše konstatování. Nemohl jsem tomu uvěřit. A nezůstalo tady po ní nic. Byla to moje kamarádka sakra. I když byla někdy dost otravná... V tom se ale ozvala Lilac a začala uklidňovat Cyrila. Vrátí se? To jde? Projelo mi překvapeně hlavou. Projel jsem Lilac pohledem. Nechtělo se mi ani věřit že ona sama už jednou zemřela. Ale nezpochybňoval jsem to. Tady se už opravdu dalo věřit všemu. Vrátit se ze světa mrtvých? Hádám žádnej problém, když se tu neobtěžovalo zůstat ani její tělo... "Dobrá otázka. Možná....možná by jsme měli jít radši domů, než tu zemřeme všichni..." nadhodil jsem. Náš původní problém tu už vlastně nebyl a tak nebylo už co řešit, ne? A nebo jo?....

//A nyní se jen modlit...

Bílá vlna byla rychlá a nikdo z nás nestihl řádně zareagovat. Nikdo. V jednu chvíli jsem ještě viděl jak se blíží a pak náraz a tma... Stihl jsem se ještě naposledy nadechnout a zaznamenal jak i hlava Niny mizí dole. Snažil jsem se plavat co jen to šlo. Hrabal jsem nohama kolem sebe, ale sníh si se mnou dělal co chtěl. Nejspíš mě odnesl o kus dál. Byla tam tma. Dočista bílá tma. Začal jsem panikařit a hrabat kolem sebe, ale měl jsem pocit že jsem to akorád zhošil a propadl se spíš níž jsem chtěl. Měl jsem sníh úplně všude. Ne uklidni se! Takhle si jen ubíráš vzduch! Došlo mi. Po prvé jsem měl opravdu strach. Opravdu silný strach. Byl jsem tam sám. Ve tmě a v úplném tichu. Jen mi hučelo v uších a byl jsem si jistý, že mi kvůli sněhovému nárazu teče krev z čenichu. Můj dech byl zrychlenej a tak sem se ho snažil zklidnit. Musel jsem se držet abych zase nezačal panikařit. Nedalo se nic dělat a já mohl jen čekat se zavřenýma očima až mě někdo najde. Bylo to ubíjející. Ta bezmoc byla ubíjející. Docházel mi vzduch a já nemohl opravdu nic než se jen modlit že se někdo dostal ven a najde mě. Prosím vlčže, prosím. Prosím nenech mě tu umřít. Mám strach, takovej strach....Já, musím ještě pomoct ostatním. A za chvilku mám narozeniny. Nemůže přeci teď umřít ne? Nikdo nemůže umřít. Prosím vlčže. Zachraň nás, zachraň Ninu, zachraň mou krásnou šedivou. Zachraň Ciryla, Lilac a malou Seilah.... Zachraň mě. Prosím. Prosím.... Já nechci umřít... Nikdy sem na tebe nevěřil, ale pokud tam někde přeci jen jsi, zachraň nás... Pane Živote, zachraňte nás před svou sestrou....Prosím....
Hnalo se mi hlavou a z očí mi vytekly slzy. Ty myšlenky mě alespoň trochu uklidňovali. Aspoň trochu mi dodávali naději. Byla sice mizivá ale já se jí musel chytit. Todle přece nemůže být konec...

//Pokusím se plavat v lavině (obratnost 12)
+ Používám Bonus štěstí

Náš malý debatní kroužek skončil asi tak rychle jako začal. Někteří se začali zajímat o Erlenda, jiní o Seilah. Já jako jediný se pokusil rozsvítit vlkům dole, ale bohužel se to zjevně nepovedlo. Teda jak se to vezme. S ohromením jsem totiž sledoval, jak se můj výboj přenesl do ledu. Umím to! Fakt to umím! Ovládám elektřinu! Začal jsem nadšeně vrtět ocasem. Bohužel ale těm dole to bylo k ničemu. Výboj bohužel neprošel tak jak jsem doufal a tak to dole ani neprobliklo. "Tak nic. Nevadí..." zamumlal jsem jsem si pro sebe a odvrátil pohled od praskliny. Mezi tím se už Nina a Kaya pustili do Seilah. Zamračil jsem se ale a chtěl jim na to něco říct, když v tom jsem se rozvzpomněl na vlčici dole.
Nevěděl jsem jestli se má báseň donesla k ní, ale brzy jsem zjistil že se rozhodně donesla k uším jiné šedé vlčice. Na její slova jsem se ušklíbl. "Pro tebe určitě ty sebevrahu," odsekl jsem s lehce pobaveným úšklebkem. Otočil jsem se pak zase zpátky se zamilovaným pohledem k jámně.
"Ó má milá rozmilá,
jestlipak mne slyšíš ty krásko roztomilá -"
svou báseň jsem však nedokončil. V tu chvíly se totiž ozvalo strašné zaburácení a od hor se začala vlnout lavina. Cyril si to ještě začal úplně vážným hlasem pochvalovat. Vykulil jsem oči. U nás nahoře započal hrozný zmatek. "Nemůžeme je tam nechat! Nemůžeme JI tam nechat!" zavyl jsem nešťastně a už se prakticky chystal ke skoku dolů. V tom do mě strčila Nina a.....olízla mi tvář? Proč to udělala ona? Proč to nemohla udělat vlčice co byla nyní na dně díry? Moje hlava sice byla okouzlena, ale moje tělo nikoli. A tak moje tvář byla překvapena a moje tělo zmateno. Krev nevěděla kam se nahrnout dřív. V srsti mi zapraskaly elektrické výboje a všem v mé blízkosti se rozježila srst. "Ale-" zaúpěl jsem a s úkosem pohlédl na puklinu. Moje milovaná! Už bylo ale pozdě. Na cokoli. Vytřeštil jsem jen oči když se přede mnou vyřinula vlna sněhu. Na poslední chvíli jsem zaryl drápy do země a lehce se přikrčil, abych měl lepší stabilitu. Zavřel jsem oči. "Já tě najdu má lásko!" zavyl jsem na poslední chvíli a pak se ještě nadech. Dostanu se z toho ven. Musím.

//Počkám na odpověď z díry a pak do ní znovu zakřičím (vytrvalost 7)

Debatovali jsme teda nad tím co dál. Musel jsen souhlasit s Lilac a Cyrilem. Já tam taky rozhodně skákat nehodlal. Ne že bych se bál, jen jsem fakt nebyl sebevrah. Možnost odstupu od díry taky nevypadala vlastně nijak špatně, ale well, nechtěl jsem tam to vlče nechat. Nechtěl jsem tam nechat ani ho, ani celej zbytek sebevražedněho oddílu - jak jsem je v duchu pojmenoval. A vůbec, jaké mé překvapení a i úleva byla, když mi došlo že se půlce jejich členů ta hromadná sebevražda nepovedla. Pozvedl jsem překvapeně obočí když sem nakonec místo sebeobětování ledu byl svědkem hromadné srážky. Erlend měl totiž zjevně štěstí, opackl a těsně před prasklinou se zhroutil k zemi, takže jediné co si natloukl byl čenich. A k ještě většímu štěstí Seilah spadl přímo před ni, takže ani ona do té jámy lvové nedoletěla. Tlama mi pobaveně zacukala ale i úlevou zacukala. "Gratuluji k úžasnému skoku, přímo mistr-" moji větu jsem však nedokončil, jelikož šedivá takový štěstí neměla. (Nebo to byl on? Ani nevim teď...) šedá srs zmizela v černotě a bylo ticho. Ztuhl jsem a jenom čekal co bude. Po době delší než vlče se ozval tupý náraz. A ticho. Fuck. Překvapeně jsem zamrkal. "No, tak někomu se to přece jen podařilo..." poznamenal jsem. Lilac se ihned vrhla k Erlendovi a začala mu dušovat jak malému vlčeti. Kaya nadhodila sarkastickou poznámku a já se uchechtl. "Dle toho kolik jich je, bych se nedivil kdyby k tomu přesvědčili půlku Gallirei" přidal jsem se. V tom se ozvala odpověď vlčete. Teda....odpověď je silné slovo. Naše otázky totiž kompletně odignorovalo a vytvořilo si svou vlastní. No, alespoň jsme věděli že ono je v poho. Světlo? Zamyslel jsem se. Nikdo nic neměl, už jsem se chtěl přidat k nim, když v tom jsem si vzpomněl na Smrt. "Já-já bych měl mít elektřinu," vypravil jsem trochu nesměle. "Ale ještě se mi neprojevila takže nevím jak ji ovládat, ale můžu to zkusit..." navrhl jsem. Stoupl jsem si kus od okraje pukliny a začal se soustředit na své tlapky. Nevěděl jsem co chci udělat ani jestli to vůbec bude fungovat. Ale Elektřina by mohla vytvořit nějaké světlo. "Něco zkusím, nelekni se kdyžtak!" zavolal jsem dolů na vlče. Snažil jsem se co nejvíce energie přesměrovat do svých tlapek. A pak se mi opravdu podařilo poslat do ledu silný výboj elektřiny, který měl potenciál to dole rozsvítit. Jestli se to však podařilo už záleželo hold na osudu.
A v tom jak bych dostal prudkou, ale nebolestivou ránu do čela, až jsem si z toho sedl. Nina se na mé popíchnutí chvíly zatvářila naštvaně, ale v tom najednou přehodila a začala se ke mě lísat. A Cyril to najednou začal podporovat. Jemně jsem se odtáhl. Ještě před chvílí bych si to nechal líbit, ale mě už nyní v hlavě ležela jiná vlčice. A ta neležela jen mě v hlavě, ale i na dně té jámy. A mě najednou došlo jak je krásná. Teda myslel jsem si že je to vlčice. Přeci jen se ta šedivá cizinka ani nepředstavila a já si ji ani nestihl dostatečně prohlédnout než zahučela dolů do jámy. To mi ale nyní bylo jedno. A musel jsem jí to ihned říct. Nahnul jsem se lehce blíže k puklině aby mne slyšela a začal.
"Oh ty krásná šedivá,
kdybys jen věděla že si má jediná!
Když jsem tvůj kožíšek uviděl,
ve tváři ihned jsem se zarděl!
Krasotinko vzdálená,
proč ležíš dole jako omámená?!
Jen vstaň a pojď za mnou,
ať se tě mohu dotknout!"
Zapěl jsem z plných plic dolů. Můj mozek byl zmaten, jelikož věděl že bych spíše radši opětoval pohled druhé šedivé vlčici, přímo vedle mne. Ale moje srdce se najednou asi zbláznilo.

//Zavolat do díry a počkat na odpověď (Vytrvalost 7)

Hodil jsem na Ninu jen jakýsi úšklebek který říkal "to bych chtěl vidět". Dle jejich následujících manévrů bych se ani nedivil, kdybych nějakého jejího pádu fakt byl svědkem.

A taky že byl. Ne však jejího. Pohledem jsem zkoumal díru, ale ničeho zajímavěho jsem si nevšiml. Byla to prostě jen prasklina. Obří a stále se zvětčující prasklina. Nic, čeho by si ostatní nevšimly také. A než jsem stihl vykoumat něco víc, do tý černoty zahučelo to černohnědý vlče s menší pomocí od šedivého. Můj reflexivní úskok zpět byl doprovázen synchronizovaným povzdechem Ciryla. Polk jsem. Sákra. Nina s tim šedívákem se tam pak začala hadát zase nějakým divným jazykem, kterému jsem nerozuměl. Rozhlédl jsem se po ostatních co oni na to. Zachytil jsem debatu Kayi a Lilac. Nasměroval jsem uši k nim. Něco zjistili? Kaya tvrdila že díra není vůbec magická a Lilac že by jsme se měli vydat po směru pukání. Cyril se přidal k nim ale nevylučoval ani jedno. Kaya měla opravdu dobrej point v tom ledovci, ale... "Magická být možná nemusí, ale pokud to takhle jede k horám, jak říkáte, asi to bude mít nějaký důvod, ne?" Napadlo mě a chtěl jsem se rozejít k nim. "Asi to nebude nejbezpečnější, ale lepší-" myšlenku jsem však nedopověděl. V tom se totiž ne ozvalo zavytí šedého. Seilah?! Bleskově jsem se otočil ve chvíli, abych viděl jak její tělo mizí v černotě. "NE POČ-" zavyl jsem vyděšeně na šedého který se vymrštil za ní. Srst se mi lehce naježila. Hleděl jsem za nima do praskliny. Tak zrovna od nich jsem todle nečekal... "Sakra," vydralo se ze mne jen zaraženě, když mi došlo, že zjevně chybí i ten velkej huňatej Erlend. (//Star's honest reaction) Udělal několik kroků tam a zpátky podél praskliny, ale v dostatečné vzdálenosti. "Hej, žijete?!" zavolal jsem dolů pak stále zaraženym hlasem. Zvedl jsem hlavu ke zbívající skupince. "To to vlče vedlo nějakej kult sebevrahů nebo co?" řekl jsem a udělal několik kroků zpátky k nim. Po Cirylově poznámce jsem se koukl na Ninu. "Vidíš, nyní máš jedinečnou příležitost ukázat nám jak se dělá takový kontrolovaný pád," nabýdl jsem jí ironicky. Samozřejmě jsem doopravdy silně doufal že už tam nikdo jinej neskočí. No a pak? Pokračovalo se v debatě. Jakoby nic. Byl jsem trochu nervózní, chtěl jsem něco dělat a jenom jsem se modlil že to ti pitomci přežili. Že to alespoň Seilah přežila. "Kaya má sice dobrou pointu, ale co jiného chcete dělat? Stát tady a mrznout? Nic lepšího nemáme..." přidal jsem se k Lilac. "Nebo teda samozřejmě ještě můžem všichni naskákat dolů, ať ta ledová sebevražda je kompletní," poznamenal jsem a těkl jsem lehce iritovaně očima k prasklině.

//Zkusit tu díru prozkoumat z bezpečné vzdálenosti (taktika, 8)

Byla nás tu opravdu pěkná kupa. Což vzhledem k okolnostem asi nebylo moc dobré.
Nina zjevně nebyla moc ráda že jsem se taktéž začal angažovat. Spíš nebyla vůbec ráda. A už vůbec že jsem jí zaterasil cestu k pádu. Na její slova jsem se ušklíbl. "Jasně. Tak doufám že to budeš mít pod kontrolou, aj když budeš nekontrolovatelně padat dolů," odsekl jsem. Mezitím začali ostatní odpovídat na naše otázky. Černobílá naproti zmínila magii. Koukl jsem na ni a pak na prasklinu. Zatím byla téměř všechna magie tady na ostrově co sem zažil v podstaě dobrá. Ale jen téměř a já nepochyboval že to tak nemusí být vždy. "To je dost pravděpodobné," přitakal jsem s trochu nervózním úsměvem. Černohnědá vlčice přednesla jakousi teorii o ledu. S ledem jsem se vlastně ještě nijak moc nesetkal, ale řekl bych, že ať už praská cokoli, dobře to nebude. Hnědošedý řekl že pokud to je magické, musí to něco způsobovat. "Je to možné. Věci se přeci nedějí jen tak sami od sebe ne?" Nebo jo? Kdo by v tom případě vlastně způsobil tu magickou teleportaci? Dvakrát. To opravdu vypadalo že se stalo jen tak samo od sebe... Napadlo mne. "Nom, ať je to co je to, moc dobře to nevypadá," konstatoval jsem a šklubl ušima, když se prasklina opět zvětšila. No shit Sherlock, vážně to dobře nevypadá? Jak jsi to poznal? To by bez tebe faaaakt nevěděli hele! Odvětil jsem ihned sám sobě sarkasticky. Chtěl jsem být nápomocný, ale todle moc nápomocný nebylo.
Na mé oslovení Niny černobílá naproti zareagovala a začala se představovat a představila i velkého vlka vedle sebe. Lilac a Erlend. Černohnědá přihodila své jméno do zbírky taky, ale zrovna nadšeně nevypadala. Kaya. Už, už, jsem se chtěl taky představit, když v tom mi do mé, ještě vlastně ani nezačaté řeči skočila Nina. Nakrčil jsem dotčeně čenich, ale nic jsem neříkal. Usmál jsem se pak rychle takovým neohrabaným zazubením na zbytek vlků a lehce přátelsky zamával ocasem "Zdar," pozdravil sem, když už mi nic jiného teda nezbylo. Pak jsem ale obrátil překvapeně pohled na šedohnědého vlka. Cyril. Toho znala taky? Ani on však nevypadal zrovna nadšeně že se nemohl představit sám. No fajn, teď jsme se tak hezky seznámili, poznávací hru se sněhovýma koulema si můžem jít zahrát někam do bez- Svou sarkastickou myšlenku jsem však nedokončil, protože po mne vyjela naštvaná Nina a dostal jsem ocasem přes čenich. Lehce pobaveně jsem se ušklíbl. Ale alespoň poodešla dál, což se mi ulevilo. Avšak nyní se zas k díře začaly přibližovat Lilac, Kaya i Erlend. Stiskl jsem zuby k sobě. Fajn, neměl jsem co říkat, protože jsem vlastně teď paradoxně stál nejblíž já. Navíc oni aspoň šli opatrně, a ne jako že maj v hlavě sebevražedné úmysly, se kterými chcou zachránit svět. Ne jak něko. Začal jsem tedy taky díru zkoumat pohledem z bezpečně vzdálenosti.
Bohužel má úleva však netvala dlouho. Ihned v dalších sekundách se toho stalo vlastně až moc a teda úplně neúlevného. Nina v podstatě jen hodila jakejsi oblouček, aby mě zjevně zabrnkala na nervy a pak se vrátila zpátky k té díře. A to úplně ke kraji. A ještě se nahla. Samozřejmě. Ona se zbláznila nebo co? V tom se vedle mne vynořil i šedý vlk se Seilah, kteří se začali taky přibližovat. Od kdy sakra 'nepřibližujte se' znamená 'pojďte se podívat co nejblíže to půjde'?! Vlk vypadal nervózně, ale zjevně se snažil aby se Seilah nic nestalo. Dobrý, o starost míň. Když v tom to druhý vlče začalo až moc nebezpečně blízko poskakovat kolem díry. No potěž pán vlkh. Dva sebevrazi. Iritovaně mi zacukalo v oku. Začal jsem těkat pohledem mezi sebevražednou Ninou, sebevražedným vlčetem. A pak.... No jistě že se něco stalo. Něco se zjevně muselo zákonině stát. Šedý se totiž jaksi neobratně otočil a strčil do toho druhýho vlčete, který v tu ránu začalo ztrácet balanc. Impulzivně jsem uskočil krok dozadu. Jen jsem nechtěl aby se Nině něco stalo. Nechtěl jsem, aby se někomu znás něco stalo. To sem toho chtěl tak moc?! Proč mě memohli sakra poslechnout?

//Gejzírové pole (přes Kierb)

Neocitli jsme se nakonec přímo v horách. Ostli jsme se pro jistotu zjevně ale rovnou pod nima. A já se chtěl vrátit zpátky do útrob a závětří jeskyně. Moje krátká srst fajt na todle nebyla stavěná. Stiskl jsem ziby k sobě. Byla mi zima. Byla mi f*cking zima. Nechtěl jsem to na sobě ale dát znát.
Málem vrazil do ladného pozadí Niny. "Hmf" zahuhlal jsem nespokojeně když jsem jí zabrzdil přímo za ocasem. Vyhnul jsem se tedy ladnym obloučkem a stoupl si vedle ní. Před námi se oběvila již docela početná skupinka vlků. Čtyři dospělý a jedno vlče zhruba ve věku Seilah. Střihl jsem ušima k ní. Ah, proto se zastavila... Všichni stáli v jakémsi hloučku a napjatě něco sledovali. Už jsem se chtěl vydat za nimi, když Nina zavelela a vydala se tam první. Trochu ohromeně jsem koukal, když se snažila převzít ihned kontrolu nad situací a mne došlo že to se snaží celou dobu. Vést, mít kontrolu. Pousmál jsem se. Bylo to takové roztomilé jak se snažila dokázat že je soběstačná. Moc jí to slušelo. Došel jsem tedy k nim. A v tom jsem si všiml praskliny v zemi. Cukl jsem sebou překvapeně když se zvětšila. Jedna má čast se však chtěla nechat prostě Ninou vést, ale ta druhá, více impulzivní, měla sama chuť něco dělat. A ta druhá vyhrála ve chvíli, kdy se šedivá pohla. Jakýsi můj nový ochranářsky autoritativní pud vyjel na povrch a probralo mne z jakéhosi zasnění nad Nininou krásou. Intuitivně jsem před ni strčil rameno, když se přiblížila k prasklině. "Nikdo se k tomu víc nepřibližujte!" řekl jsem pohotově a sám jsem byl překvapenej jak mi zvrdl hlas. Věděl jsem že se šedivá snaží hrát na hrdinku, ale bože! Však to vypadalo že by do té praskliny klidně srčila tlapu za chvíli aby ukázala jak to má pod kontrolou... "Tak jo, jak dlouhu to tu je? Nebo spíš - jak moc rychle se to zvětšuje?" navázal jsem na její otázky, zrovna když prasklina opět napukla o kousek víc. Tenhle hlouček byl sice hezkej, ale nevím jestli bylo dobře, že jsme to tady teď všichni tak zatěžovali. Chtěl jsem i něco v tom smyslu poznamenat, ale to jsem za sebou uslyšel povědomý hlas. Otočil jsem se a zahlédl Seilah s nějakým dospělým vlkem jak se hrne k nám do hloučku. Naproti nám mezitím však odpověděl na Nininu otázku čerstvě příchozí vlk a tak jsem svůj pohled stočil zpět k němu. Ten se potom začal zajímat o vlče vedle něj. Na jeho slova jsem lehce přikývl. "Myslim že by bylo fajn, kdyby jsme tam nikdo nespadli..." poznamenal jsem a střelil pohledem po Nině, jenž stále byla nebezpečně blízko. "Ani ty pincezno," dodal jsem a pokusil se jí ramenem naznačit ať ucouvne zpátky. Todle bude ještě zajímavy...

//Sopka (přes Mecháč) Přechod kolem hranic povolen Saturnusem

"Uhm, to je....komplikovanější..." řekl jsem trochu ostýchavě. "V podstatě to bylo zase díky magii. Prostě mě to najednou teleportovalo na úplně jiný místo. Dvakrát." řekl jsem a pokrčil rameny. "Jak říkám, tahle země je nasáklá magií a děje se tu hodně....nepředstavitelných věcí," dodal jsem. Nebyl jsem si moc jisty jak mi ohledně tohodle Nina věří. Ale co, pokud nevěří, jistě za chvíli si něco takového sama zažije... Pomyslel jsem si. Ach, kdybych věděl za jak velkou chvíli se tak opravdu stane.
Trošičku jsem popichoval Ninu s tím jejím "všechno si pamatuju". Vypadala ale že ji to trochu urazilo. Protočil jsem si už nad tím jen v zadu očima a trochu se ušklíbl. Jo, jo, jasně. Jestli si celou cestu pamatuješ, tak v tom případě já umim skákat 5 metrů do vzduchu. Pomyslel jsem si. Původně jsem to chtěl poznamenat nahlas, ale došlo mi že už začíná byt trochu naštvaná a tak jsem si to radši rychle rozmyslel.
Nakonec jsme se vydali přesně na druhou stranu od jezera. Prošli jsme krajem jakého si lesíku. Vypadal moc hezky a všude na stromech byl mech. Jestli byl i na zemi netuším, cuz to přes sníh nešlo poznat. Nemohli jsme však projít skrz, jelikož tam byli ihned hranice nějaké smečky. Smečky o které jsem ještě neslyšel.
Nina po mém konstatovaní o podejití čtvrtiny Gallirei asi usoudila že to tu mám dost prochozené a zeptala se kam míříme. Musel jsen ji však zklamat. "Popravdě netuším, na tudle stranu jsem se ještě nedostal," řekl jsem a lehce pokrčil rameny. Museli jsme však být opět kousek od nějakých hor. Hory v levo, hory v pravo, hory v prostřed... Je tu snad nějaké místo vůbec kde se nevyskytuje jen sníh? Já vim že je zima, ale i tak...

//Ledová pláň (přes Kierb)

Vzhled - Vento

Povaha - Nikdo
PS: Ale miluju ten povahovej gif od Zurri, to je úplně perfektní xdd

Star: Hledám lásku na celý život (pokud to jde na Osudovce) Pouze samice :3 a nebo zažít něco zábavného >:D

Ahojky, poprosím teda za Bronzový ticket Bonus Štěstí na Stara

Děkuji! :3