Gallirea - Příspěvky uživatele

Háti mě nakonec pustila, zahrnula nějakýma výhružkama a rozešla se pryč. Chvilku jsem přemýšlel že bych šel ještě za ní a zkusil to znovu, tentokrát bez vtipů, ale nakonec jsem usoudil že bude lepší ji nechat jít. Možná až se zase někdy potkáme, budu mít druhou šanci začít jinak. Teďka sem místo přátelství se super vlčicí dostal maximálně tepající bolest do tlapky. Svěsil jsem uši. Já sem idiot. Proč to vždycky pokazím sakra? Vynadal jsem si. Nejdřív Nina, teď Háti, Maeve jsem taky neviděl už pěkně dlouho. A taky sem pěkně dlouho neviděl svou smečku. Co jsem to sakra za člena, když už ani neví jak vypadám? Napadlo mne. Jo, to bude teď to nejlepší. Vydat se v klidu domů. Rozhlédl jsem se kudy a v tu chvíli jsem si uvědomil jednu nepříjemnou věc. Zase sem zatměl. A sám. Přitiskl jsem uši k hlavě, to se mi nelíbilo. Začlo lít jako z konve a někde blízko se ozvala rána. Bouřka? Bouřka! Můj strach se ihned proměnil v nadšení. Miloval jsem bouřky! V tom případě bych si ale měl pohnout. Došlo mi, když nebe pročísl blesk. Takhle sám venku to nebylo bezpečné. Ve tmě to teda za mme celkově osamotě nebylo bezpečné, ale když nebe oslňovaly, dodávalo mi to aspoň trochu odvahu. Nejlepší počasí ever. Neironicky.

//Ježčí plácek (přes Červenou řeku)

//Nina - 1/10

Kráčel jsem podél břehu řeky a nechal si ledovou vodou smáčet tlapky. Poslední sluneční paprsky mne hřály do zad, ale na vodu v rozsáhlém jezeru už neměly sílu. Zastavil jsem se a zahleděl se na svůj zvlněný odraz ve vodě. Moje srst byla, až na zvlhlé tlapky, rozcuchaná jako vždy. Zkusil jsem si ji upravit, ale vydržela tak asi 3 sekundy. Dělala si co chtěla. Nespokojeně jsem se zamračil a vlk ve vodě udělal to samé. Mé oči byly, k mé nespokojenosti, stále zářivě žluté. Ale proč? Život mi přece slíbil že se zbarvý.....jenže co pro to mám udělat? Povzdechl jsem si.
Strakatá srst Stara v odraze se zavlnila pod poryvy větru a mne, reálnému Starovi, tento vítr pod čumák donesl i známou vůni. Překvapeně jsem zbystřel. Nemohl jsem si vybavit komu patří, dokud jsem na blízkém protějším břehu nezahlédl šedivou postavu. Spojil jsem si dvě a dvě dohromady. No ne. Ona.....ona fakt žije?! Rozešel jsem se nevěřícně k vlčici. Když jsem ji naposledy viděl, snažila se mne odtáhnout z cesty lavině a pak....ze sněhu se už nikdy nedostala. Byl to už téměř rok.
Opravdu, teď když sem už byl blíže, byl jsem si jistý. Fakt to byla ona. Vlastně sem nevěděl co jí chci říct nebo tak, naše poslední konverzace byly poněkud....napjaté, ale přesto sem s ní chtěl mluvit. I kdybychom se měli hádat. Tak moc se mi ulevilo, že opravdu žije. Zastavil jsem se v uctivé vzdálenosti a naklonil hlavu na stranu. "Nazdárek Princezno," pozdravil jsem a trochu se ušklíb, protože jsem si byl vědom toho, že jí to oslovení vadí. Nebo teda minimálně vadilo před jinýma vlkama. "Koukám že ses vrátila z dovolenky v podsvětí?" nadhodil jsem, ale můj tón i úsměv vykazovali neskrývanou úlevu. Byl jsem fakt rád že ji vidím, i když nevím jestli její dojmy o mne byly stejné.

Okej, sice bych todle teď neměla psát a měla bych to napsat až zítra cuz nebudu vyspaná, ale I don't care. Stejně bych nemohla usnout protože by mě ro užíralo....

Rovnou říkám, že nemám nic k tomu, co se stalo. Přeci jen do zákulisí nevidím takže těžko tady může někoho, kohokoli soudit. Todle vyloženě je spíš takovej můj emocionální myšlenkovej pochod v jednu ráno od srdce a já vždycky musím napsat to tak, jak mi to hlava v tu chvíli vyplivne, takže tak...

Každopádně Styx, prosím, zkus si to ještě promyslet. Já chápu že tys tohle psala ve vzteku, smutku a zklamání z toho co se stalo, ale zkus si to nechat uležet. Je mi jasné, že jsi do hry toho dala sakra moc a takovejhle nahednou vyhazov je jak kudla do zad a chceš aktuálně aby jsme si to vytrpěli i my a hlavně Skyll, ale prosím, zkus si to ještě promyslet. A to nyní mluvím halavně o tvém úplném odchodu. Je mi jasné, že máš teďka chuť si všechno zbalit, protože jsi z toho zklamaná a to je okej. Ale tímhle nepotrestáš jen Skyll, ale potrestáš tím i nás, hráče... Navíc, mysli na svoje chary kolik si toho s nima odehrála a kolik toho jsi s nima ještě měla v plánu. Můžeš si vzít své věci a potrestat tím Skyll, ale neber nám sebe jako hráče.
Prosím Styxo, promysli to ještě a zůstaň s náma T-T Moc bys nám tu všem chyběla a to hlavně jako hráč. Tvoje chary patří mezi jedny z těch legendárních tu a tvoří velkou součást života mnoha charů ostatních. A i když si za mne i jakožto akce tvořič a kreslíř naprosto nenahraditelná, prosím abys to ještě si nechala uležet a zůstala s námi aspoň jako hráč... T-T
Fakt tě mám moc ráda Styxo a z tohodle se mi chce brečet, takže prosím...

Ale pokud tedy nakonec odejdeš, tak se měj hezky a ať se ti hraje dobře tam, kde tě internet zanese, or whatever co v takové chvíli říct... Fakt nám, MĚ, tu budeš chybět </3 T-T

Byla to sranda. Samozřejmě že to byla sranda. Celou dobu. Jenže mi nyní začlo docházet že pro Háti už to sranda být přestává. Snažil jsem se ji ze sebe setřást, ale ona byla doslova přisátá jak klíště. "Hej dobrý - au - to už ale fakt bolí," sykl jsem, když její stisk zesílil. "No tak puuuusť -" zkusil jsem ještě zavrčet, ale ona mne začla táhnout dopředu a já za ní musel skákat po třech jak idiot. Ucítil jsem, jak mi tlapce začala rašit krev. "Hej, hej, dobrý! Promiň! Promiň! Mír! Mír!" řekl jsem nakonec poraženě. "Okej, promiň, už si z tebe nebudu dělat srandu. Odvolá - au - odvolávám co jsem řekl na tvoji vý - au - výšku!" řekl jsem. "Hele, jsi velká vlčice - au - s ještě větším zkusem a, au, pusť, prosim" zaskuhral jsem. Mohl jsem jí sice odtrhnout od sebe zubama, ale to jsem nechtěl. Nechtěl jsem se s ní prát. Pocítil jsem kolem nás mírné ochlazení a trochu mi naskočila husina. "Mír! Okej?" zopakoval jsem ještě jednou prosebně. Očima jsem těkal zatím ke své tlapce a téměř silou vůle jsem se ji snažil přimeta aby mne nakonec pustila sama. Háti najednou mohla pocítit, jak ji začaly lehce bolet čelisti a pocit, jako by se jí chtělo zvracet.

"Hmmm" ušklíbl jsem se a rychle se snažil vymyslet nějaký (samozřejmě ze srandy mířený) argument. "Dámy možná," přikývl jsem, "ale já tu žádnou nikde nevidim," pokrčil jsem rameny a schválně se rozhlédl kolem sebe s hlavou nahoře, jakože ju takhle ani nevidím, a při tom jsem po ní blýskl provokativním pohledem. Pak se mě začala ptát na to, jestli sem galán, což jsem ale absolutně nevěděl co znamená. "Divný? Pff, tak to asi galán nejsem teda," nakrčil jsem čenich s lehkým hraným uražením. "Jako nebezpečnej sem - pro tebe například představuji nebezpečí zašlápnutí...." řekl jsem a hravě při tom pozvedl obočí, "....ale divnej fakt ne," dodal jsem.
Bavilo mě ju škádlit, fakt že jo. Jen jsem nečekal, že se na mne bez varování najednou hodí jak vrhací koule. "Au!" vyjekl jsem překvapeně, když mě chytla za ucho a stáhla mi hlavu dolů. Hezky mi prolupla krk, to se musí nechat. Na malou chvilku jsem dostal strach, že mne ale vyvede z rovnováhy a já spadnu na ni. Naštěstí mě ale hnedka pustila a zahryzla se mi do nohy. Trochu to bolelo, ale schválně jsem stiskl zuby a rozhodl se, že ji nenechám tak snadno vyhrát. "Hele ty blecho, jako já chápu že sem k nakousnutí, ale tohle jsme si nedomluvili," uchetl jsem se bolestivě. Při tom jsem po ní hňápal tlapkou a pokoušel se ji setřást dolů. Nechtělo se mi tam však strkat čenich, abych po něm taky zubama nedostal. "Puuuuusť," zavrčel jsem do toho jemně.

Hnědá můj věk odhadla na pět zim. Z jejího tónu mi však bylo jasné že jen škádlí. "Pět zim? Jako fakt? Vypadám snad jak kdybych tady chodil o holi?" uchetl jsem se. "Zimy jsou my náhodou jenom tři. Spíš by mě zajímalo kolik je tobě. Vypadáš tak ani ne na jednu," řekl jsem já a škádlivě se na ni podíval. "Tse," ušklíbl jsem se její poznámce. "Náhodou, jsem tady ta nejjasnější a nejzářivější hvězda kterou kdy uvidíš," pronesl jsem. Chtěl jsem taky říct něco na její jméno, jenže pak mi došlo že ona se ještě nepředstavila, takže jsem byl v tomto směru bez munice.
Na její ótázku jsem natočil hlavu na stranu. "Gala-co? Nic takovýho jsem ještě neslyšel," řekl jsem a pokrčil rameny. "Ale tak nejspíš jo, když jsi před nimi byla vyrována. Jsem totiž straaaaašně nebezpečnej, víš?" nadil jsem pak a hravě na ni vycenil zuby. Na její další poznámku jsem přikývl. "Mmm, to je fakt..." přikývl jsem, ".....pokud na mne došáhneš....." dodal jsem s pokrčením ramen a vyzývavě nadzvedl obočí. Vlčice se pak konečně představila jako Háti Eä a řekla že je z Borůvky. Borůvka? Od tama je přece aji Maeve! Došlo mi. "Jo taaaaak, takže jsi prakticky princezna, jo?" zeptal jsem se. "To abych teda poklekl, abych se ti konečně mohl podívat z očí do očí," řekl jsem s pobaveným úsměvem. Tohle mě bavilo.

Koukal jsem na malou vlčici přede mnou. Bylo opravdu zajímavé, jaký výškový rozdíl mezi námi byl, i když jsme byli skoro stejně staří. Většina vlků mě, i přes mou nadprůměrnou výšku, jakž takž dorůstala. Tkhle vlčice však byla opravdu drobná opro ti mne, což mne trochu fascinovalo. Maeve sice byla taky docela malá, ale ta byla mohutná.
Vlčice přede mnou mi pozdrav obětovala poněkud odměřeně a mou poznámku bohužel nepochopila úplně. "Pfff," vyfrkl jsem s lehkou hranou uražeností, ale s náznakem smíchu. "Já nejsem starej," oponoval jsem. "Ale trochu to tak zní no," připustil jsem pak a ušklíbl se. "A star opravdu je hvězda. Dokonce doslova! Je to prej překlad do nějakého jiného jazyka nebo tak," objasnil jsem jí a zazubil se. Tak mi to vysvětloval tenkrát taťka teda aspoň. "A jaké je tvé ctěné jméno? Vy, jistě mladá a hlavně malá paní?" zeptal jsem se s jakýmsi jemným pobavením. Měl jsem stále ještě strašně dobrou náladu a to že jsem na vlčici před sebou musel hladět s hlavou sklopenou dolů mne nesmírně bavilo.

//Tinder teleportem z Narrských kopců

Scházel jsem dolů od Života s veselou náladou. Už z dálky jsem viděl, že Erlend je již dávno pryč a tak jsem se já sám rozhodl vydat domů. Konečně. Jenže osud pro mne zjevně měl jiné plány. Ani jsem ještě nestihl sejít úplně dolů z kopce a najednou *PUF* cosi mě vcuclo a teleportovalo úplně někam jinam. Dopadl jsem v jakémsi lese, ve kterém jsem v životě nebyl. Už zas?! Už zase mě to někam teleportovalo. Vždy pravidelně takhle na jaře. To to jako bude každej rok? Napadlo mě. Zjevně jo. Minule jsem aspoň stihl dojít ke hranicím smečky, ale teďka ani to ne. Zaúpěl jsem. Kurňa, ale já se musim podívat domů aj! No, tak aspoň že jsem nebyl na vrcholku hory jako po prvé. Ale mohla by tu se mnou být zase Maeve? Rozhlídl jsem se, ale ani jsem nestihl zavětřit, když sem si všiml mladé vlčice stojící ke mne zády. Zrovna někoho volala. Překvapeně jsem zamrkal. Byla totiž fakt o dost menší jak já, ale zjevně nevypadala nějak o moc mladší. "Zdar," pozdravil jsem ji tedy. "Nom, Proxima zrovna nejsem - i když je to prej hvězda a já jsem Star, takže to není zas tak mimo - ale i tak se hlásim taky," promluvil jsem na ni. "Teda pokud bereš i doslovný hvězdy samozřejmě," dodal jsem a zazubil se, lehce pobaven vlastní poznámkou.

//Narrské kopce

Strakatý vlček stoupal nahoru do kopce. Jeho bílý, rozcuchaný kožich se lesknul na jarním slunci. On překvapeně pozoroval, jak kolem něj pomalu přibývá vegetace. Bylo to dosti překvapivé, když byli kopce celé z písku. I když, bylo to až tak překvapivé? Mířil přeci k samotnému Životu. Více překvapivé by bylo, kdyby bylo kolem něj mrtvo.
Všude kolem vládla jakási atmosféra klidu a pohody, což Starovi opravdu vyhovovalo. Na tlamě se mu objevil úsměv plný klidu a očekávání.
Konečně vystoupal na vrchol a přímo před ním se objevil vchod do jakési jeskyně. Zavrtěl ocasem, sebevědomě se narovnal a vstoupil dovnitř. Život jeho příchod zjevně již očekával. Seděl vedle jakési tůňky a jeho vševědoucné, moudré oči padli na Stara. „Zdravím, mladý muži,“ pozdravil jej s úsměvem na tváři. „Ahoj strejdo Živote!“ zakřenil se Star. Slovo strejda již nepronesl stejně, jako tenkrát když byl malé vlče. Řekl to spíše tak jako hravě, ale přitom s respektem. Jako když zdravíte místního stréca na vesnici. Život se lehce zasmál. „No že ti to ale trvalo, navštívit strýca konečně. Už jsou to téměř dva roky, co tě sem tetka Smrt poslala…“ řekl Život pobaveně. „No, už to nějaký ten pátek bude. Sem vám po cestě trochu vyrost…“ řekl Star zakřenil se. „To vidím, vidím. Doufal jsem, že tě tedy budu mít tu čest poznat dříve ale. Musím říct, nazvat Smrt tetou, to chce mít kuráž! To se ti opravdu povedlo tenkrát, to se musí nechat! Válel jsem se tu smíchy. Takhle traumatizovat sestřičku se snad ještě nikomu nepovedlo…“ zasmál se bůh. „Ah, děkuji, děkuji! Ale náhodou, byla na mne moc hodná,“ usmál se strakatý. „Mimochodem, jsem Star,“ představil se, když mu došlo, že tak ještě neučinil. „Ano, já vím. Znám jména každého tady,“ sdělil mu s úsměvem. „Ty jo, to cool. Si neumím představit, že bych měl znát tolik jmen. To by mne za chvilku asi praskla hlava,“ uchechtnul jsem se. „Ale ty jo, musím říct, že tvůj bejvák je teda mnohem uspořádanější, než tety Smrti,“ pronesl strakatý a zvědavě se rozhlížel kolem. „Jako, ty zelený ohně byly super cool a tak, ale todle je takové mnohem víc fancy,“ dodal. Pohled mladého vlčka potom padl i na Života a on si jej konečně pořádně prohlédl. Život byl zářivě bílý a v jeho srsti kvetlo plno jarních květin. Vypadalo to strašně zajímavě. Sám Život mezitím vyčkával, než se mladý vlk pořádně rozkouká a převede svoji pozornost zpátky k němu, jelikož jeho pohled se okamžitě stočil zpět na zdi jeskyně. Naštěstí byl Život bůh trpělivý. Byl moc rád, že tu má pro jednou zase jednu od přírody veselou duši. Star snad ani nepotřeboval, aby na něj jeho magie působila. Už takhle byl plný radosti a energie. „A vy jste tedy se Smrtí jako fakt pokrevní sourozenci, nebo jak to funguje?“ ozvalo se najednou, kdy hlas vlčka prořízl ticho, „já jen, že si vůbec nejste podobní,“ dodal a lehce naklonil hlavu na stranu. Život se usmál. "Víš, to je trochu složitější. Naše božská genetika je úplně jiná, než ta vaše. Ale ano, opravdu jsme pokrevní příbuzní,“ řekl tedy Život. Star přikývl, jakože rozumí. „Ale jinak, vím že si mne sem nepřišel pozdravit jen tak a máš něco na srdci, na co by ses chtěl zeptat. No ne?“ nadhodil Život, když si všiml, že Star se stále nemá k tomu, přesměrovat svou pozornost na cíl své cesty. Ten na něj nejdřív překvapeně zamrkal, pak si ale vzpomněl. „Ah, jo jasně! Pardon!“ omluvil se rychle. „Já, totiž, chtěl sem se nejdříve zeptat, co se vlastně stalo s Ninou? S Ninou a s těmi ostatními, co zavalila lavina?“ zeptal se a jeho pohled trochu posmutněl. Bylo vidět, že to pro něj nebyl zrovna příjemný zážitek. „Já jen – Lilac říkala cosi o tom, že zemřeli, ale ne na furt a že zase ožijou. Tak, chtěl jsem se zeptat jestli je to pravda… Já, uhm, nikdy bych si asi neodpustil, kdyby tam Nina zemřela kvůli mne. Ona, ona mě chtěla zachránit, ale nikdo už nezachránil ji…. A já nevím…..dělal jsem co sem mohl…..neměla umřít. Nikdo neměl umřít! Já-“ Starovi vnikli slzy do očí. Jako by si až teď uvědomil, co se tam vlastně stalo. „No tak, zadrž,“ zastavil jeho monolog Život konejšivě a rozhodl se radši posílit svou uklidňující magii. To zjevně pomohlo, protože Star se zklidnil. „Za prvé – chci abys věděl, že to opravdu nebyla tvoje chyba. Toto jsi nemohl nijak ovlivnit. To je prostě Osud,“ řekl a drbnul do něj jemně čenichem. „A navíc neboj. Lilac měla opravdu pravdu. Všichni se dříve či později zase živí vrátí. Ještě nenastal jejich čas,“ dodal. „Dobře,“ přikývl Star a na tlamu se opět pomalu zpátky vrátil úsměv. Zjevně mu nyní spadl kámen ze srdce. „Jak to vlastně funguje? Tady to vstanutí z mrtvých?“ zeptal se, nyní opět už zvědavě a opět naklonil hlavu na stranu. „Já jen, že by mne nikdy nenapadlo, že něco takového fakt jde. To je strašně zajímavý!“ dodal. Život se usmál a jemně zavrtěl hlavou. „Todle ti bohužel nemůžu prozradit Stare. Hold budeš muset svoji zvědavost nechat neukojenou. To je něco, co si prostě musíš zažít abys zjistil, ale rozhodně to nedoporučuji,“ vysvětlil mu. „I když, máme zde takové – ehm – trvalé zákazníky, kteří tuto službu využívají na denní bázi,“ dodal a lehce se uchechtl, při vzpomínce na Styx, která se právě nedávno za ním stavovala už po své, snad třetí, smrti. Star se taky zasmál. „To zní, jak kdyby na to byla celá firma!“ řekl, „Vstaň z mrtvých a.s. - vyzkoušej si, jaké to je být vlčšíšem!„ řekl a uchechtl se. Život se zasmál taktéž. „Perfektní slogan, to navrhnu,“ řekl se smíchem. Musel uznat, že to se strakatému povedlo. To nechám vyrobit Mrtvolce jako cedulku na dveře do kanceláře k narozeninám… Pomyslel si. A hned potom nechám vystavit Styx čestný diplom věrného zákazníka! Třeba by nám mohla napsat i nějakou pozitivní recenzi, když se tak ráda vrací! Zasmál se Život v duchu. S tím se ale bohužel Starovi svěřit nemohl. Co ale mohl, bylo pobídnout mladého, aby se dostal k hlavnímu důvodu, proč je tady. Ne že by jej chtěl nějak vyhánět – to vůbec ne! Ale hrozilo s takovou, že se zakecaj tak, že úplně zapomene vyslovit své „přání“. Ale stejně je škoda, že si jej tu nemůžu nechat. Byl by z něj perfektní reklamní magnát pro naši božskou rodinou „firmu“. Napadlo jej.
Star si nakonec ale vzpomněl sám. Nakoukl do bohovi studánky, kde k němu nazpět vzhlíželi jeho obyčejně žluté oči. Zamračil se. „Ještě jedna věc vlastně,“ řekl, „chtěl jsem se zeptat, jestli by nešlo udělat něco s mýma očima. Měli už se dávno zbarvit, ne? Ale zůstali jenom takhle žluté,“ zeptal se a pohlédl na Života. Ten chápavě přikývl. „Ah, to se občas stává. Někdy je to geneticky a někdy je to prostě tím, že ti tvá vrozená magie není natolik souzená. Ale samozřejmě to mohu napravit. U tebe to geneticky není. Nějaká jiná tvá magie tu sílu přebíjí, jen tomu musíme pomoct…“ řekl. Star přikývl. „Co mám tedy dělat?“ zeptal se. ,„Pojď sem“ pobídl ho Život k sobě. Star tedy k němu přistoupil blíž a on mu přiložil tlapu na čelo. Kolem nich se najednou vyřinulo ostré, narůžovělé světlo, takže vlček rychle zavřel oči. Otevřel je, až když ucítil, že z něj Život sundal svou tlapku. „Tak co?“ vyhrkl nedočkavě a rovnou přiskočil k jezírku aby to zkontroloval. Zklamaně se otočil, když se nic nezměnilo. Život se zasmál. „Nesmíš být tak hrr Stare. Chvilinku to potrvá. Každopádně sem tvé magii hodně pomohl a za ten perfektní slogan, dostaneš i jedno překvapení, “ mrkl na něj Život. Starovi se nadšeně rozzářili oči. „Dám ti malou nápovědu, chceš? Svou barvu dostaneš s prvním bleskem, jenž nesnese déšť. Ten blesk je jak láska, ve tvém srdci ukrytá – zasela jej tam podivná entita,“ zarýmoval mu Život. Svou barvu dostaneš s prvním bleskem, jenž nesnese déšť. Ten blesk je jak láska, ve tvém srdci ukrytá – zasela jej tam podivná entita... Zopakoval si Star v hlavě.
„Ale teď už je na čase jít,“ navrhl mu Život najednou. „Ale proč? Tady je tak příjemně a tak skvěle se s tebou povídá!“ zaprotestoval mladý vlk. „Měl by ses konečně podívat i do své smečky. Opravdu dlouho jsi tam nebyl. Navíc tam na tebe někdo čeká…" pobýdl jej bůh. Star nakonec přikývl. „Ty jo máš pravdu! Fakt bys se tam již měl ukázat! Ať se o mne nebojí!“ došlo mu. Přesto ale se zvedáním se moc nespěchal. Bylo tam tak krásně! To místo bylo prostě magicky přitažlivé. Tak krásně se tam povídalo a odpočívalo. Přesto se ale nakonec neochotně zvedl. „Tak ahoj. A děkuji moc! Určitě se zase stavím!“ řekl tedy a došoural se k východu z jeskyně. „Nemáš vůbec za co. Měj se a dávej na sebe pozor! A hlavně mne zase někdy navštiv!“ řekl ještě Život na rozloučenou a zamával ocasem. Star se naposledy ohlédl po té nádheře a nakonec se pustil do sestupování dolů.

//Narrské kopce

//Prstové hory (přes Poušť)

Ukázal jsem Erlendovi, kde se nachází má smečka a nabídl mu, ať se staví jestli chce. Přeci jen, místo pro něj by se určitě našlo! On ale zavrtěl hlavou, protože vzápětí na mou další otázku, přikývl kladně. „Ahaaa, takže už máš smečku jo?“ konstatoval jsem si, spíše tak pro sebe, jakože chápu.
Vzali jsme to přes poušť, kde nás konečně zastihlo řádný teplo. Pro mne, v té krátké srsti to bylo super. Nebylo tady až takový vedro, jako tenkrát, když jsme tu byli ke konci léta, ale bylo tady tepleji než všude jinde. Erlend nevypadal nijak překvapeně z toho, že jsem ještě neslyšel o němoně u vlků. Asi se mu to stávalo často. Na mou poznámku, jestli na něj nejsem moc ukecaný, se jen zazubil, takže mu to asi nevadilo. Zavrtěl jsem tedy ocasem a zazubil se taky.
Mezitím jsme dorazili pod kopce. Bylo to několik obrovských, písečných kopců, které měli až podezřele pravidelný tvar. Sálalo z nich však cosi magického, co mne jakoby úplně táhlo nahoru. Očima jsem sledoval cestu až k vrcholu. „Tak tady to je?“ optal jsem se, jako by to nebylo zřejmé. Erlend poukázal čenichem nahoru. Mlčky sem přikývl. „Asi mám počkat tady, viď? Nebo tak…“ prohodil jsem nejistě. To už se ale Erlend rozešel vzhůru do kopce. Já zatím zůstal stát dole a pochodoval jsem sem a tam, s tím že sem přemýšlel, co tam vlastně budu dělat.
Po několika minutách se opět objevil bílý kožich a štrádoval si to zpátky dolů. Zdálo se mi to, nebo vypadal nějak….mladší? Erlend mi zamával na rozloučenou. „Tak díky a ahoj! A dobře doraž!“ zavolal jsem tedy za ním a pak tedy začal taktéž stoupat k vrcholu.

//Vrchol Narrských kopců

//Teneabre (přes Tmavé smrčiny)

Šli jsme kolem řeky pěkně dlouho a pak jsme přešli k další řece. A mě došlo že tam jsem to už poznával. Byl jsem blízko domova! Zavětřil jsem. Vskutku jsem už cítil z dálky smečku a mimoděk zavrtěl ocasem. "Támhle bydlím," řekl jsem Erlendovi a čenichem ukázal směrem k Sarumenu. "V Sarumenu. Je to tam moc fajn, kdyby ses náhodou chtěl přidat," nadhodil jsem a zazubil se. "Nebo už v nějaké smečce bydlíš?" zeptal jsem se jej.
Prošli jsme zatím lesem, ve kterém jsem byl na svém prvním smečkovém lově. Opravdu se mi už stýskalo, už sem se těšil až se tam zase oběvím. Navíc v úkrytu bude určitě něco k jídlu a já měl stále pěknej hlad. Mezitím jsem se Erlenda zeptal na to jeho (ne)mluvení a on zavrtěl hlavou. Opravdu nemluvil. "Ty jo, to sem ani nevěděl že jde nemluvit," řekl jsem upřímně. "Si to popravdě neumím vůbec představit... Já jsem asi dost ukecanej, co?" řekl jsem a u poslední věty se lehce ušklíbl. Byli jsme dobrá kombinace. Jeden super ukecanej a jeden super němej. Všiml jsem si zatím, že se zjevně blížíme k poušti. Tady jsem už vlastně taky jednou byl! Došlo mi. Tenkrát, když nás vydra vzala s sebou na dovolenou!

//Narrské kopce (přes Poušť)

//Ledová pláň (přes Kierb)

Přidružil jsem se tedy k Erlendovi. Když jsem mu řekl, že mířím k Životovi, rázně přikývl hlavou. Překvapeně jsem se na něj podíval. "Ty tam jdeš taky? Tak to je super! To máme cestu úplně společnou!" zazubil jsem se. I huňatý vesele zavrtěl ocasem a usmál se. Sice jsme se spolu v jeskyních vlastně vůbec nebavili, ale vypadal jako fajn vlk.
Jen co jsme se dotali z ledové planiny, napojili jsme se na řeku. V těchto místech jsem ještě nebyl a směr cesty jsem odhadoval jen zhruba, proto jsem byl fakt rád, že mám sebou Erlenda, který zjevně věděl kam jdeme. Šli jsme podél řeky fakt dlouho a sníh kolem nás rychle vymizel. Začínalo být aji čím dál tepleji, což pro vymrzlého mne byla fakt příjemná změna. Všude kolem nás najednou bylo cítit jaro. Mě však najednou došlo, že jsem opravdu Erlenda ještě neslyšel promluvit. Ani jednou. Na mé otázky odpověděl jen přikývnutím! Šlo to ale vůbec? Aby vlk neuměl mluvit? Podíval jsem se na něj. "Erlende, ty nemluvíš?" zeptal jsem se s lehkým překvapením, ale hlavně zvědavě.

//Prstové hory (přes tmavé smrčiny)

Nakonec za námi z pukliny vyběhla Lilac s hromadou věcí a začla se rozhlížet jak holub na báni. K mému překvapení k ní přiletěla vrána, ketrá.....mluvila? Mluvila s ní.... Okej......cool.... Pomyslel jsem si překvapeně. Všichni až na ni souhlasili, že ten pocit taky měli. Kaya pak doplnila mou o tázku a zeptala se, jestli taky slyšeli ten hlas a co jim řekl. Takže po Cirylovi a Erlendovi chtěl nejstatečnější věc a po nás... "Jaká magie je nejlepší," řekl jsem, když Kaya neodpověděla. Od Lilac jsme se již odpověď nedozvěděli, jelikož se začala loučit. "Tak ahoj," kývl jsem na ni a zavrtěl jemně ocasem. A pak jsme se začali rozcházet všichni. Rozloučil jsem se i s Kayou a Cyrilem a pak pohlédl na Erlenda, jenž se koukal na mne. "Koukám že my máme cestu stejnou," řekl jsem, když jsem pochopil jakým směrem míří. "Kam vlastně jdeš? Já bych se chtěl konečně podívat k Životovi a pak do mojí smečky - do Sarumenu," řekl jsem aby řeč nestála, i když mi došlo, že huňatý toho moc nenamluví. Vlastně jsem přemýšlel, jestli jsem ho vůbec za celou tu dobu slyšel promluvit...

//Teneabre (přes Kierb)

Přednesl jsem svou odpověď a vyčkával. Ale bylo ticho. Téměř až ohlušující ticho. Co když láska nebyla pro mocnou Zikou ta správná odpověď? Byla to vůbec pravda? V tom jsem ale najednou pocítil velice příjemný pocit. Cítil jsem tu magii v sobě, ve své krvy, jak zesílila a posílila mne. Najednou se mi ale začal klepat obraz. Všechno se klepalo. Překvapeně jsem pohlédl na své tlapky, pak na ostatní a pak na ledové stěny jeskyně. Ledové stěny. Ledové stěny, které právě začaly praskat. "Sakra!" vytřeštil jsem oči, když kousek ode mne spadl kus ledu. Otočil jsem se na vchod kterým jsme sem přišli. To nemáme šanci stihnout! V tom se ale na druhé straně před náma udělala velká puklina, a sem prosáklo světlo. Překvapeně jsem se otočil když kolem mne prosvištěla Kaya. Na nic víc jsem už nečekal a hodil čáru přímo za ní. Prosvištěl jsem puklinou za Cyrilem a málem o něj zakopl, když se skácel k zemi. Naštěstí jsem na poslední chvíli zabrzdil a nenaryl si tak čenich taky.
Rozhlédl jsem se poostatních a doufal že jsme všichni. "Jste všichni - jste všichmi v pořádku?" vydechl jsem a pak ze sebe taktéž sklepal všechen led, co mi napadal do kožichu. Podíval jsem se na Cyrila. "Jo," přikývl jsem, i když byla otázka hlavně pro Kayu. "Cítili jste pak taky ten.....pocit?" zeptal jsem se. Bylo to zvláštní a přitom tak strašně cool. Byla škoda však, že ta nádherná jeskyně se sochama zjevně zůstala již navěky pohřbená pod ledem. No, hlavně že jsme tam nezůstali my...

//Starovi poprosím odměnu do Země, děkuji moc!

Děkuji za super Osudovku, byla fakt super! Opravdu bylo fajn a zajímavý že se opravdu vlastnosti i magie mohly více projevit! Popravdě ale bylo aji vždycky napínavé čekat, jak naše volba dopadne a teda největsí nervy jsem měla, když jsme čekali, kdo zůstane pohřben pod sněhem a kdo ne :D A musím říct, že bylo aji dost vtipné jak se nám do toho zamotal amorek xdd Takže fakt super a příště zase určitě! :3