Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//měním přechod -) Říční eso (přes Kaňon řeky)

Moc jsem nedával pozor na to o čem si vlčice povídají a jel si stále svoje. Při otřesném vyslovení mého jména vlčcí jsem se trochu zamračil. "Já nesem žádné štokrle! Já sem Stal!" opravyl jsem šedivou. Potom si vlčice zamumlala cosi pro sebe a pak se konečně představila. "Nol-r-la," zopakoval jsem po ní. "Já žnám tetu Nostlu! Nol-r-l a Nostl-r-la, to je skolo stejný!" řekl jsem s úsměvem. Potom ještě řekla že vůni necítí, za to ale jen "dvě otravná děcka". "Faaaakt?! Kdě?!" Tak úplně mi nedošlo že by mohla mluvit o nás. Mi přece otravní nebyli, teda aspoň já ne. Když sem si vzpoměl na tu vůni, zakručelo mi v bříšku. "Ňo, já nevím ak vy, ale já jdu za tou vůni," řekl jsem a cítil se docela důležitě, tohle často říkala Nostra třeba před objedem, když sem něco dělal s Olive (akorád neřekla "já jdu za tou vůní," ale třeba "já už mám docela hlad"). Udělal jsem od vlčic dva kroky a podíval se na ně. "Teto, Amiiii, dete teda?" zeptal jsem se pro jistotu. Sám sem jít nechtěl.

//Kaňon řeky

"Já ae nelekl nic o hledání. Já myšlel, že," zarazil jsem se, "že, emm nevím ak sem to mylsel, ale plostě ne tak že je pudem hledat." dokončil jsem nakonec. Ségra je ale trdlo. Řekl jsem si pro sebe. Potom ale Amis jaksi narazila na kámen úrazu u mé výslovnosti hladu. "Jo to e, ale to není had, ale h-h-h-lad. vysoukal jsem s vítězoslavným výrazem. Bylo slyšet že Amis je ve výslovnosti lepší než já, to mi ovšem nebránilo mlít páté přes deváté. Najednou jsem narazil do něčeho hubeného, chlupatého a i docala teplé. Z toho nárazu jsem spadl na zadek. Podíval jsem se nahoru a uviděl velkou vlčci. Sestřička se ujala slova, já začal vrtět ocasem a čekal na chvíli, kdy budu moct spustit to své. Vlaatně jsem docela přeslech to co vlčice řekla. Sestřička skoro ani nestihla doříct poslední slovo když jsem začal mlít. "Ahooj já sem Š-S-Š-talrl a tohle je moe séga Amíí. Jak še enuješ ty?!" při těch slovech jsem se postavil a začal poskakovat kolem šedivé vlčice a přitom jsem pokračoval. "My šme se slatili, teda já se štlatil dlív neš Amííí a byl šem u Olííí a Noštli! A potom mne odtáhli dlouheeee mysi a potom šme se potkali s Amííí ateďka deme za takovou klásnou vůní!" valil jsem jako kulomet a přito pořád poskakoval kolem šedivé. "Čítíš tu vůni taky? Mááme taaaaaaaakový h-lad! Jo a us sem se ptal jak se menueš?!" dotančil jsem svoje kolečko kolem vlčice, sednul si před ní na zadek a čekal na odpovědi na všechny svoje otázky.

//Studánky

"Ču, ale Olí a Noštla by byli šmutné," řekl jsem zkroušeně. "Možná by mohli k ňám do šmečcky. Potom. by něbyl nikdoo šmutný," napadlo mě a tak jsem ten nápad Amis s úsměvem přednesl. Potom se mě sestřička zeptala kde jsem byl. "Voďa mě vyplivla na bžeh a tam mě našla Olí a Noštla. Štalali se o mne a ucili tlochu lrlrlovit," odpověděl jsem a zavrtěl ocáskem. "Šem lrloveč!"/b] hrdě jsem vypjal hruď, jako bych ulovil bůh ví co. Na kontě jsem měl akorád jednu polomrtvou myš, neopatrného hraboše a ještěrku, která měla něco s nohou. No, ale na vlče v mém věku to byli mistrovské kousky. "To e had." řekl jsem znalecky po Amisném konstatování o bříšku. "Taky ho mááám," dodal jsem, aby věděla že s ním není sama. "Už sem ho ednou mel. Olí mi dala dvě mys a ten had zmizel,"

Vyděl jsem že setřička je také ráda že mne vidí. "Domů!" zopakoval jsem a zavrtěl ocáskem. Potom jsem se ale zarazil. "Domů?" zopakoval jsem po druhé. Chtěl jsem vidět maminku a tatínka a i ostatní sourozence, ale věděl jsem že Olive by byla smutná. Ze zmateného přemýšlení mě opět vytrhla Amis. Joo, velkeee doblodlužštviii to byloo!" řekl jsem a opět vrtěl ocáskem. V tom mě taktéž něco štíplo do zadku. "Uííííí!" vykníkl jsem polekaně. Otočlil jsem hlavu do zadu a naprázdo sklapl čelsti. A najednou, ooo jaká vůně se vylinula z křoví. "Jo, cítím!" vykvikl jsem. Začal jsem se pomalu stavět na tlapky. Moje srst byla zašpiněná krví. Konečně jsem stál. Byl sem tak unavený. Ale ta vůně. Jako by to snad bylo nějaké znamení nebo co. Prostě jsem za ní jít musel. Na rozkaz sestřičky jsem přikývl a vydal jsem za ní a za tou vůní neznámo kam. Vlastně úplně na druhou stranu než byla naše rodina.

//Houštiny

// A nebo že to neřekla

// Jo aha to mi nedošlo, pardon. :/
Budeme dělat že jí prostě přišlo divný že si nestěžovala na bolest.

Byla tu. Nezdálo se mi to. Amis si lehla vedle mě. V čeníšku mě štípala směsice pachů mé a kuní krve a taky pachu strachu. Byla tam ovšem i radost. Radost z toho že Sl jsme se shledaly. Ocáskem jsem bušil do země až mě bolel. Amis vypadala vyčerpaně a já zůstal tak nějak zamlklý a jen se s bolestivou grimasou usmíval. A divíte se mi? Celé tělíčko mě bolelo. "Ty mne taky Amiii, " ujistil jsem sestřičku. Amis se pokusil vstát. Těžce jsem složil tlapky pod sebe a začal se zvedat. Sem tam sem bolestivě kníkl. A po nějaké době se mi to konečně podařilo. "Štojím!" řekl jsem Amis, jako by to sama neviděla. Cítil jsem každou ranku, kterou mi ty kuni udělali. "Víš čo!? Ta řřřřeka mě unešlo daleko a potkal jšem tam Oliiii a Nošu. Byli hlooozně hodné a potom jšem uviděl dlouheeeee myší s myšátkamí. Chtěl jšem ši hlát, ale ty dloheee myší mě začali koušat a najednou šem tadi," začal jsem Amis najednou z ničeho nic vyprávět co se mi stalo. "A ak šes měla ty?" zeptal jsem se a tvářil se při tom, jako by to byla denní záležitost. No jo no. Zvědavost tu bolest přemohla. Byl jsem hrozně unavený a všechno mě bolelo, ale na mluvení jsem si vzpoměl vždycky.

//Omlovám se jestli je to moc krátké, ale mobilpost

A bylo to tady. První zoubek mi vypadl. Žďurchnul jsem do něj tlapkou. Nevěděl jsem co mám dělat. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo to tu zvláštní. Nic mě nebolelo, ale přesto jsem věděl že tam ty rány jsou, navíc tu nebyla sestřička a to jsem si byl jistý, že jsem ji před chvílí viděl. ,,Co hledáš prcku?” ozvalo se najednou za mnou. Hlásek to byl pěkný a milí. Překvapeně jsem se otočil. ,,A-a-ahoj,” řekl jsem vyjeveně. Přede mnou stála bílá vlčice s modrofialovými křidélky a celá byla ověšená náramky a náhrdelníky ze zubů. ,,Kďo ši?” optal jsem se. ,,Jak jako kdo? Jsem zoubková víla přeci,” řekla se zářivým úsměvem bělostná vlčice. ,,Aháááá. A to ti ako mám ďát ten žub?” řekl jsem a naklonil hlavu. ,,Ano, přesně tak,” řekla víla s očekáváním. ,,Ae já ti ho ďát neču. Chtel sem ho ukážat Amíííí,” řekl jsem jí s andělským úsměvem. ,,Ale no tak prcku, nenech se přemlouvat,” řekla opět víla, s tušením že to ještě bude těžké. ,,Ploč? Žubů máš hodně. Já ho či ukážat Amííí,” opáčil jsem opět. ,,Prosíííím. Dokončuji si další náhrdelník a chybí mi už jen jeden zub. No tak,” zkusila to opět víla. “Mmm, ale ploč ši nevežmeš iný žub od iného včete?” zkusil jsem to znovu. Opravdu jsem se mého zoubku nechtěl vzdát tak snadno. ,,Protože jsem teďka tvoje zoubková víla. Vlče které jsem měla před tebou předevčírem dospělo a mně nevychází zuby,” řekla neodbitně víla. Potom si ale najednou na něco vzpomněla. ,,A navíc, za každý zoubek, který mi odevzdáš něco dostaneš!” pronesla víla tajemně. Očička mi zajiskřily. ,,Čo?!” vyjekl jsem nedočkavě. ,,Uvidíš pokud mi dáš ten zoubek,” řekla a zavrtěla ocasem, jelikož viděla že to zabírá. ,,Mmm, no ťak dobře,” odpověděl jsem a natáhl k ní pacičku se svým malinkým zoubkem. Víla se k němu naklonila. ,,Pěkný, čistý a nezkažený,” řekla víla spokojeně. Vzala si ode mně opatrně zoubek a odletěla si s ním nahoru na strom. Kecnul jsem si na zadek a čekal a čekal. Po chvíli se vrátila zpátky i s novým náhrdelníkem v tlapkách. ,,Tak, co na něj říkáš prcku?” zazubí se na mně. ,,Hmm, je štejný jako ti oštatní,” řeknu. Ať se na něj dívám jak chci, je prostě úplně stejný, jako ty ostatní. ,,Mmm, vidím že v zubech se nevyznáš,” zafrfle si víla. ,,Ťak a čo teďa doštanu?” zeptal jsem se. ,,To uvidíš až se probudíš.” řekne víla. ,,Mmm.” udělám akorát smutně.
“Hele prcku, jak se vlastně jmenuješ? Ať ti pořád neříkám jen prcku,” zeptá se mně víla. “Menuu še Š-Stal,” řeknu jí. “Star?” zkusí víla. ,,Jo!” řeknu šťastně. ,,Hezké jméno.” řekne a pokývne hlavou. ,,A ak še jmenueš ty?” zeptám se jí na oplátku. “Nijak mi víly nemáme jméno.” odpoví víla a pokrčí rameny. ,,Oh aha.” řeknu tak nějak neutrálně. ,,Hele Stare, už by ses mněl asi probudit.” řekne zuběnka zamyšleně. “Ale ak? Kdyš je to šen?” zeptám se a nakloním hlavičku na stranu. ,,Oh jasně promiň. Projdeš prostě tam tou stromovou bránou. Potom půjdeš alejí pořád rovně, až se najednou probudíš,” popsala mi víla cestu. Doprovodila mě k nádherné stromové bráně. ,,Dál musíš sám. Měj se!” řekla a zavrtěla ocasem. Prošel jsem bránou a vešel do opravdu hezké stromové aleje. Tlapkal jsem alejí přímo vpřed za svým čumáčkem. Čím dál jsem byl, tím více jsem se blížil k jakési mlze na konci. A čím blíž jsem k ní byl, tím víc jsem byl unavenější, až jsem nakonec procitlnul.

//Od někud

Ležel jsem na zemi. Měl jsem zavřená svá žlutá kukadla a mělce dýchal. Cítil jsem každý kousanec, škrábanec a vůbec všechno co mi ty dlouhé myši udělaly. Cítil jsem jak mě štípe jedno oko a cítil jsem jak mi do obou očí stéká krev. Zatím jsem si neuvědomoval že jsem málem o své oči přišel a asi to bylo dobře. Chtěl jsem si jenom hrát. Pomyslel jsem si ublíženě. Najednou jsem někde zaslechl dusot tlapek. Nejdříve jsem se lekl že se pro mě vrací ty kuny, ale potom jsem ucítil známý pach, který jsem ovšem nedokázal ihned identifikovat a tak jsem řekl první jméno, které mi přistálo na mysl. „Olíííí?“ zkusil jsem. Pach přišel blíž. Teď už jsem věděl kdo to je. „Amííí!“ zavýskl jsem a prudce otevřel oči. Rána u levého oka mě zaštípala a tak jsem vykníkl. Začal jsem bušit svým malým ocáskem o zem. „Amííí,“ kníkl jsem opět šťastně. Byl jsem moc rád. Stále jsem ale ležel na boku, jen jsem měl lehce nadzvednutou hlavu a vrtěl ocasem, jako bych chtěl odletět. Byl sem tak nějak nezvykle potichu. Ale to se dá pochopit, když mě bolelo celé tělo.

//Tak a teď už jen počkat na ségru ^^

Hlásím se tedy rovnou se Starkem (pokud by to nešlo ještě tak teda se Sunčou)