Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se skolopenými oušky, ani čeenobílá mi na pozdrav neodpověděli. Ani paní vydra na to že si může půjčit pana oranžáka. Najednou mi do čenichu vnikl známý pach. Otočil jsem se. A opravdu, davem vlků se prodírala moje sestřička. "Sestřřřřičko!" výskl jsem a rozběhl se šaťstně k ní. Ocásek se mi roztočil jako vrtule. "Kde jsi byla? Myslel jsem že jdeš za mnou!" řekl jsem šťastně a olízl jí ucho na přivýtanou. "Už umím vyslovovat r!" pochlubil jsem se. "Teta Jena a teta Wolfi?!" vykulil jsem na Amis oči. "Tebe přivedla ta nejlepší lovkyně Sarumenu?!" dodal jsem ohromeně. "Já potkal tady Amny," odmlčel jsem se a poukázal na šedobílou vlčici, "A ona mě přivedla do úkrytu za jídlem a tam mě našla teta Maple! Teta Maple je Alfa a řřřřekla mi že se můžu přidat k nim do Sarumenské smečky a pomůžou mi tě najít!" řekl jsem ségře hrdě.

Potom najednou vydra řekla něco o tom že proskoumáme její myšlenky. Jak jako?[/mysl Moje otázka byla ovšem ihned zodpovězena. Vydra začala strašlivě vřeštět a ječet, přímo mě do ucha. Připleskl jsem uši k hlavě a zavřel oči. Minuta uši trhajícího křiku a pak najednou ticho. Hluk ustal a vystřídal jen příjemný šum vody, stromů. Překvapeně jsem otevřel oči. Už jsme nestáli na mýtině v lese. Byli jsme na odtrově který plul po neby. Stály jsme před hustým lesem, za kterým se tyčila obhromná hora. Kolem nás tekl potok až k okraji ostrova, kde se přeměnil na ohromný vodopád. [b]"Wow,"[/b] vydechl jsem. Po neby místo ptactva létaly jakési ploché neopeřené zvířata. Všiml jsme si jak se teta Amny přikrčila k zemi. Chtěl jsme ji jít uklidnit, když v tom jsem uslyšel jak klapouchá říká něco o jednorožcích. Otočil jsem se jejím směrem a opravdu. Stálo tam stádo býlých koní s barevnýmy rohy a hřívou. Něktří bylí bílo modří, někteří bílozelení, někteří bílorůžový někteří dokonce i bíloduhový. Vykulil jsem na koně oči. Slyšel jsem o nich zatím jen v pohádkách, i když tedy normální koně jsem už viděl. Kde jsou jednorožci, tam musí být i pegasové! Pomyslel jsem si a představil si další pohádkové koně, tentokrát ovšem s křídly a ono opravdu. Kde se vzali tu se vzali zjevily se tu i nádherní pegasové s třipytivě stříbrnýmy ornamenty hvězd. Létaly kolem ostrova spolu s podívnými "ptáky". Potom jsem si všiml že za "naším" ostrovem se nachází další ostrov. Byl docela blízko, ale abychom se na něj dostali, museli bychom leťet. Leťet.... Zamyslel jsem se a pak mě ro napadlo. "Svezeme se na pegasích na na druhý ostrov!"

Počasí zde na mýtině bylo opravdu příšerné. Kroupy, déšť, výtr a tak dále. Moc jsem si toho ale nevšímal. Chtěl jsem pomoct paní vydře! Jak jsem zjistil. Nebyl jsem moc daleko od pravdy. Vydra oprabdu někoho ztratila, ovšem ne rodiného příslušníka, ale kamarádku. Vlčice se zvlàštnímy oušky se hnedka ujala slova. Empaticky jsem se na ni podíval. "Já stratil maminku, tatínka, Amis, Night, Venuse, Nostru a tetu Olí," řekl jsem lehce posmutněle. Vydra potom smutně a nervózně začala přecházet sem a tam. Naklonil jsem hlavičku na stranu. Potom ale vyhrkla svůj nápad. Stoupl jsem si a radostně začal vrtět ocáskem. " Ano! Ano, pomůžeme ti!" výskl jsem. Potom se ozvala tříbarevná zpoza mě. Otočil jsem se a spatřil nově příchozí vlčici, zjevně maminku tříbarevné. "Ahoj, já jsem Star! Chceme pomoct tady paní vydře!" objasnil jsem vlčici hnedka na úvod, aby byla v obraze. Vypadala jako mooooc hodná vlčice! Slehlouchá mě předběhla a začala se vydry vyptávat. Já jen tedy horlivě přikyvoval a vrgal tázavé pohledy.Fakt moc jsem chtěl Paní vydře pomoci! Skoro jsem zakopl o svou dýni. Ppdíval jsem se na Pana Oranžáka a zhoupl ocasem. "Tohle je Pan Oranžák, můžeš se s ním kamarádit než najdeme tvou kamarádku!" nabídl jsem vesele vydře.

Kráčel jsem si to po louce plné nádherných květin. Květin tu bylo opravdu moc a lišily se velikostí, barvou i tvarem. Krásné krokusy, Hyacinty, Macešky, Tulipány, Růže a další okrasné rostliny se tu rozprostíraly všude. "Kytka sem, kytka tam, kytka všude kam se podívám! Krákal jsem vesele. Kolik jich bylo se ani nedalo spočítat! Konvalinlky, fialky a zvonky tu byly taky. Kilo květin bych tu jistě nazbíral. Klidně i tunu, pokud bych ji unesl. Klidná atmosféra, kterou květiny vylučovaly byla okouzlující. Kamarádi by určitě koukali! Kvůli nim jsem tu však nebyl. Krásné počasí mi jako důvod proč sem jít stačilo. Krokem jsem se šoural přírodou a při tom si jsen tak náhodně rýmoval. "Král i princ i princezna, hezčí místo nepozná! Krokusi, fialky i růže, z těch někdo i alergii mít může. Kolem mě je příroda a moc dobrá úroda. Klidně mě tu nechejte, jen se v ní nevrtejte. Kolik jich je nespočítáš, ale klidně nějaké přidáš..." Konejšivá vůně těch rostli mě uklidňovala a já tak neměl strach, i když jsem byl sám. Krásný den je dneska. Klid tu ovšem nebyl. Kokrhání by jste sice neslyšely, ale iplno práčků tu opravdu bylo. Králíček, datel, špaček, dudek a další všemožné druhy se tu daly zaslechnout. Kosí zpěv doplňoval tu příjemnou atmošku. Koruny stromů se nakláněli v mírném větříku. Krásné to tu bylo opravdu.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Moje tlapky udusávaly trávu. Už mě skoro nezebaly, jelikož se rychle zahřály. Najednou jsem spatřil velmi povědomý les a velmi povědoumou řeku. Že by Smečka?! Pomyslel jsem si radostně a zavrtěl ocáskem. Domov! Dodal jsem si ještě šťastněji. Konečně jsem byl zase zpět. Konečně jsem mohl najít tetu Maple! Stiskl jsem dýni ještě pevněji a rozběhl se radostně k řece. Párkrát jsem zakopl o krtinec, ono když za sebou táhnete dýni, tak se blbě kouká na cestu. Pan Oranžák byl trochu špinavý a potlučený, ale mě to nijak nevadilo. Doběhl jsem k řece. Chvíli jsem šel podél ní a pak zaplul do lesa se stále více vrtícím se ocasem. Po chvilce hledání jsem našel ten "svůj" strom, přes který jsempřecházel. Pustil jsem oranžovou už ne kouly a chvíli si odpočinul. Odpočinek hold potřebovaly jak mé tlapky, tak i moje čelist. Potom jsem opět uchopil svou dýni a vytáhl ji na kmen. Rychle, ale opatrně jsem přes něj přešel. Nějakým zázrakem se mi to podařilo projít i s dýní. Konečně jsem byl v lese. Nadechl jsem se té krásné vůně borobvic a....... Počkat. Něco tu chybělo. Chyběla tu ta vlhká vůně mlhy, která tu byla když jsem sem přišel a i když jsem odcházel. Začenichal jsem. Cítil jsem jen jehličí a vlky, ketré jsem ještě neznal, jistě ale byly ze smečky. Najednou jsem ale zaslechl nějaký zvuk. Nastražil jsem ouška a vydal se za ním. Čím jsem šel hlouběji do lesa, tím víc zvuk síl. Poznal jsem že jde o pláč. Ale čí?

Po chvilce jsem najednou došel na mýtinu rozprostírající se uprostřed lesa. Krom breku jsem ale zaznamenal i podivný pach, který nebyl vlčí. Táhl jsem Pana Oranžáka stále dál i k vlkům, přes které jsem neviděl kdo to brečí. Poznal jsem v hloučku i Amnesii. "T..... Amny!" vypískl jsem radostně. Rychle popadl okraj dýně, keterý mi při mluvení vypadl z tlami a rozběhl se za ní. Krom Amny tam byla i strakatá vlčice se sklopenými oušky, černobílý a šedobílý vlk. "Ahoj!" pozdravil jsem je a zavrtěl ocasem. "Kdo tu brečí?" zeptal jsem se rovnou na úvod a protlačil se vlky. Ptom jsem konečně spatřil původce breku i zvláštního pachu. Uprostřed mýtiny sedělo zvláštní malé hnědé zvířátko a plakalo. Sedl jsem si k němu a trochu zamával ocáskem, aby pochopilo že mu nic neudělám. "Ahoj, já jsem Star a ty?" zeptal jsem se. "Proč brečíš?" podíval jsem se soucitně na vydru. "Taky si ztratila sestřičku a maminku a tatínka?" dodal jsem. Pan Oranžák mezi tím "seděl" vedle mě.

//Zubří vysočina (přes Eso)

Táhnul jsem za sebou svého nového kamaráda Pana Oranžáka. Shireen sice svou dýni nepojmenovala, ale bylo na ní vidět že ji má ráda. Bylo poledne a sluníčko krásně svítilo a hrálo mě do kožíšku. Začal jsem si pobrukovat písničku, kterou mě naučila Maminka. Byla hezká a veselá. Dužina Pana Oranžáka chutnala zvláštně. Chvilka ma jsem odpočíval, jelikož mě z toho jak jsem jej táhl bolela tlamička. Musím najít Života aby ho zachránil a potom tetu Maple. Řekl jsem si. Ne, nejdříve tetu Mapli a potom Života! Po cjvilce jsem došel k řece. Došel jsem ale ns jiné místo než před tím. Byla na tom místě zrovna širší a o dost mělčí. Bylo teplo a tak jsem usoudil, že přejít ji není špatný nápad. Vstoupil jsem tedy do řeky a nechal ledovou vody omílat mi tlapky. Popadl jsem svou oranžovou kouli a vtáhl ji do vody. Přebrodil jsem řeku. Když jsem z vody vylezl, dost mě zebali packy, ale dalo se to přežít. Navíc sluneční paprsky mě je rychle začaly zase zahřívat. Pan Oranžák byl taky docela dost mokrý. Chytl jsem ho opět za okraj a začal jej táhnout dál kolem krtinců, aniž bych přesně věděl kam.

//Mýtina (přes Tenebrae)

//Měním přechod: Ježčí mýtina (přes Eso)

//Ahoj, moc děkuji za odměny!

Mám 26 bodů a tak poprosím o:

- 30 drahokamů za 6 bodů

- 1x bonus štěstí za 20 bodů

Děkuji!

Přidáno!

//Moc děkuji, odměny jsou skvělé a akce byla supet! Hrozně moc děkuji a jsem strašně ráda za to 3. místo!

Takže poprosím tedy o:

- 35 drahokamů
- 65 květin
- 55 oblázků
- 55 mušlí
- 25% slevu k Životovi
- A konečně Magii elektřiny s 1*

Jsem fakt mega ráda Halvně za tu Magii... Po Sarumenské osudevce letím za Smrtí!

Přidáno!

Zčali jsme tedy dlabat dýně. Byla to opravdu zábava! Navýc si Isky se mnou začala konečně docela pěkně povídat. Když jsem ji poučil že myši do oranžových koulí nelezou moje tvrzení vyvrátila. "Jsem no!" řekl jsem a zakřenil se. "Ne," o tom že Gallirea je ppná kouzel jsem ještě neslyšel. "Tyyyyjoooo," vydechl jsem když začala Iška mluvit o životovy. Dýně se dlabaly dobře, když jeden už věděl jak na to, no a já to zachvíli zjistil. Fakt ty bylo super! Bylo to jako hrabání děr, jen o dost lehčí a zábavnější. Potom jsem Isky ukázal ty siluety v dálce těch obřích zvířat. Poslouchal jsem její vyprávění o velykých a nebezbečných zubatcích. Znělo to dost.......velice a strašidelně..... "Jo vím!" řekl jsem hrdě a vytasil na Isky svoje vlčecí špičáčky a při tom pohlédl na ty její vliké dospělácké. "A tys už ses s nimi setkala?" zeptal jsem se zaujatě. "Mmm a neměli bychom jim nějak pomoct aby je besežrali?" dodal jsem a naklonil hlavu na stranu. Představil jsem si při tom jak ty ohromná, děsivě vypadající zvířata s velikánskými ostrými zuby a ještě většími a ostřejšími špičáky pojídají nějakého vlka. Byla to hrozná představa a tak jsem raděli zavrtěl hlavou abych ji zahnal. Nakonec se nám nějak oběma podařilo vydlabat svou dýni. Oba jsme ji měli ve výsledku stejně hezky opracovanou, jen já byl tak 3x špinavější než Shireen. Potom jsem dýni udělal hezký usměvavý obličej, svou dýni pojmenoval a ukázal to hrdě Isky. Ta mi ale řekla že by to mělo být spíš strašidelné a děsivé. "Ale Pan Oranžák je hodný a usměvavý!" zaprotestoval jsem. Iška mi ho asi chtěla upravit, ale naštěstí si to nakonec rozmislela a udělala obličej své dýni. Její dýně se mračila a strašidelně zubila. "Vypadá jak ty!" zasmál jsem se. Jooo to by bylo skvělí!" přitykal jsem. Opravdu by to vypadalo dobře! "A co ovládáš za magii?" zeptal jsem se. "Kytky?" nyklonil jsem hlavičku na stranu. Takže pro Života potřebuji kytky? Pomyslel jsem si. "A co potřebuji ke Smrti?" zeptal jsem se. "Zabily? Ale já nechci aby Pan Oranžák umřel!" řekl jsem a stáhl trochu ouška. Potom mi ale Iška řekla že když ji zanesu k Životovi, třeba ji zachrání. "Tak jo!" přikývl jsem rychle. Vzal jsem svou dýni za okraj a začal ji táhnout spět ke kopcům.

//Houštiny (přes jezevčí les)

//Narrarské kopce (přes Eso)

//Salem – vydlabat dýni na Z.V. na 50 řádků

Běžel jsem za svojí novou „tetou“. Zjevně byla hodnější, než se původně tvářila. Klusali jsme přes jakousi loučku, směrem k vodě, která byla slyšet a vlastně i skoro vidět už z dálky. Studený vítr si pohrával s naší srstí. Vzduch ale nebyl čistý, tak jako normálně. Byl v něm sem tam cítit jakýsi štiplavý zápach, když vítr zrovna foukal ze západu. Sem tam mi trochu podklouzla tlapka, jelikož země byla na některých místech namrzlá. Iška na mě volala ať přidám. Nechápal jsem moc proč. Kam tak spěcháme? Neptal jsem se ale tentokrát a dál poslušně klusal za šedivou, která stále v tlamě svírala můj úžasný úlovek. „Vážně?“ zeptal jsem se radostně a přidal. Jupí, taky budu mít pěknou ozdůbku! A bude to ozdůbka jen moje, pro mě na míru, jak říkala Maple! Tak moc jsem po něčem takovém toužil už od doby co jsem to uviděl na Amnesii. Ne že by to bylo nějak dlouho, ale nevadí. Co když mě bude Amny hledat? Napadlo mě najednou. Ale vlastně teta Maple jí řekne, že mě vyzvedla… Pomyslel jsem si a ťapkal dál. Konečně jsme dorazili k té řece. Byla mi jakási povědomá. Není tu náhodou Amis někde poblíž!? Napadlo mě a trochu se rozhlédl a začichal. Nikde jsem ji tu necítil ani neviděl. Možná na chvilku se mi do čenichu vloudilo něco co ji trochu připomínalo, ale než jsem si to stihl zařadit a vůbec to nějak oznámit mé společnici, vzala mě Iška za zátylek. Trochu jsem syknul, jelikož jsem to tam měl pořád pokousané od té krémové vlčice. Hmm, proč byla tak naštvaná? Třeba někoho hledal? Napadlo mě tak mimochodem. Vlčice mi pomohla dostat se přes řeku. Normálně bych byl možná trochu dotčený, jelikož já řeky přecházet uměl, ale nyní jsem byl opravdu vděčný, jelikož mi byla trochu zima i bez namočení. Přece jenom, byl jsem malé vlče, neměl jsem tak hustou srst jako Iskierka, nebo jakýkoli další vlk. Když mě položila opět na zem, trochu jsem si vydechl a uvolnil zatnuté zuby z toho štípání v zátylku. Bylo to mnohem lepší. Potom jsem se zase rozeběhli na nějakou louku. Do čenichu se mi krom štiplavého pachu kouře dostaly i jiné pachy. Mnohem neznámější. Cítil jsem vlky, nevím kolik jich bylo, jelikož jsem pachy ještě neuměl tak roztřídit. Ale věděl jsem že jich bylo více než jeden. Vzduch byl jakýsi podivně zamlžený, ale viděl jsem na druhé straně louky siluety nějakých vlků. Ale krom nich jsem viděl i cítil ještě něco. Pach zubřího pižma byl rozhodně zvláštní. Ale siluety obřích tvorů ještě zvláštnější. Nikdy jsem něco takového neviděl. „Isky co to je?“ zeptal jsem se a poukázal na zubry na druhé straně louky. A zubři nebyla jediná podivná věc na tomto místě. Všude kolem nás totiž rostli obrovské oranžové koule. Z těch koulí vedli jakési zelené stonky, které spojovali oranžové ovoce do jedné rostliny. Vždycky jedna rostlina měla třeba 3 – 5 dýní. Iskierka řekla že myši se určitě schovaly do toho. „Myši by se do toho neschovali! Myši se schovávají do dír v zemi které si sami udělají!“ poučil jsem Išku. Tohle mě už Nostra naučila. Taky mě naučila že zajíci se schovávají v norách a jeleni a srny ve křoví. A divočáci že jsou taky ve křoví a nebo pod vyvrácenými stromy. Nebyl jsem blbej. Přesto ale vydlabání té oranžové koule znělo opravdu lákavě a zábavně. „Ale vydlabat to můžem! Bude to zábava!“ dodal jsem radostně. Iška ještě poznamenala že není žádná teta ale Iskierka. „Mmm tak jo, budeš jenom Isky. Ale teta Isky by znělo dobře, ne?“ zkusil jsem to a zakřenil se na Shireen. Mezitím přemýšlením a zkoumáním nových věcí jsem opět nabral většinu energie, kterou jsem ztratil při přemisťování se sem. Rozhlédl jsem se po dýňovém poli a vybral si to největší dýni kterou jsem uviděl. Rozběhl jsem se k ní. „Já vydlabu třeba tuhle!“ zavolal jsem pyšně na Išku a ukázal ji svou obří oranžovou kouli. Chvíli jsem přemýšlel jak to vlastně udělat. Nakonec mě napadlo že bych mohl nějak oddělat ten stonek, nebo co to bylo. Zkusil jsem se do toho zakousnou, zapřel jsem se tlapkami do dýně a začal stonek rvát k sobě. Za chvíli mě začala bolet tlama a se stonkem to ani nehlo. Třeba by potřeboval trochu pomoct… Napadlo mě. Zkusil jsem tedy zarýt drápek do tuhé dužiny. Měl jsem drápky ostré a tak po chvíli udělal v dužině díru. Aha! Už jsem asi pochopil jak na to. Zaryl jsem drápky do dužiny a udělal kolem stonku kostrbatý skoro kruh. Když jsem drápky vytáhl, bylo na nich něco oranžového a lepkavého. „Huh?“ udělal jsem překvapeně. Otřel jsem si drápky do trávy a potom opět uchopil stonek dýně do zubů a začal táhnout. Cítil jsem jak povoluje. Zabral jsem ještě víc. Ozvalo se lupnutí a já se svalil se stonkem dýně v tlamě na zem a udělal kotrmelec. Radostně jsem ho vyplivl. „Mám to!“ výskl jsem. Potom jsem si stoupl k dýni a podíval se do jejího vnitřku. Pod tuhou dužinou byla měkká mazlavá hmota. Zkusil jsem do hmoty hrábnout packou. To už šlo ven lépe. Zavrtěl jsem ocasem. Opřel jsem se svou plnou vlčecí silou do dýně abych ji převrátil. Po chvíli se podařilo! Začal jsem do dýně hrabat. Měkká hmota lítala všude kolem mě. Za chvíli jsem měl v dýni už ponořenou půlku těla. Byla to zábava! Pečlivě jsem vyškrabal měkkou dužinu i od stěn. Výsledek byl jen dutá oranžová koule s dírou na hoře a jedno vlče, nyní už černo-bílo-oranžové. Otočil jsem nyní už o dvojnásobek lehčí dýni zase na stojato. Dýně sice byla vydlabaná, ale vypadala jaksi smutně. Vyryl jsem proto do dýně ještě dvě kolečka a pod nimi ležatý půlměsíc. Dýně nyní vypadala vesele a docela roztomile. „Isky poď sem! Podívej máme Pana Oranžáka!“ zavýskal jsem šťastně na Iskierku. Rozeběhl se k ní, udělal kolem ní kolečko a doběhl zase k Panu Oranžákovi a posadil se k němu s hrdým výrazem, abych mohl Išce představit svůj úžasný výtvor.

Vlčice mi neodpověděla. Trochu jsem se zamračil. Neměl jsem rád, když někdo přehlížel mé otázky. Vlčice se stále nechovala úplně přátelsky. Dloubla do mě docela silně packou, že jsem se musel dost snažit abych to ustál. "Jooo dobrodružství!" výskl jsem a začal kolem vlčice radostně poskakovat. Třeba nebyla tak zlá, jako se tvářila! Vlčice se potom představila jako Iskierka. "Já jsem Star!" představil jsem se. Isky - Iska - Iskyka - Iskye - r - ka. To je hezké jméno!" řekl jsem a zavrtěl ocáskem. "Kamarádky?" podíval jsem se na vlčici. To mám štěstí! Potom mi Iskierka nabídla že taky dostanu červenou korunku. "Hmm, já bych asi červenou korunku nechtěl..... Chtěl bych něco jako Maple na krk!" řekl jsem se zářivým úsměvem. Potom se šedá začala chovat o něco přívětivěji. Když mi řekla že mi ukáže místo, které se mi bude líbit, tvářila se dokonci i rozpustile, až hravě. "Hodně myší?! Tak to je super! A jsou tam i králíci? Naučíš mě lovit králíky?" zeptal jsem se radostně. Iska nakonec je hodnější než se tvářila! Vlčice dokonce příjmula jeho dáreček v podobě myši a vzala ji sebou. "Už jdu!" výskl jsem a rozběhl se za šedivou. "Isko a nůžu ti říkat teto?" zeptal jsem se v běhu, tak jak Maple říkala.

//Zubří vysočina (přes Eso)

Bylo tu o dost tepleji než v lese. To rozhodně, ale léto bylo mnohem lepší. Navíc tu byl cítit jakýsi zápach kouře. Seděl jsem si na kopečku a nechal odpočinout své bolavé tapičky. Slyšel jsem jak se někde nade mnou drolí písek, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornost. Písek se přece drolil normálně, ne? Tak proč bych si měl dělat starosti. Navíc já, takové bezstarostné vlče. Najednou se vedle mě ojevila vlčice. Byla tmavě šedá, skoro až černá, s pár bílými místy. Její oči byli červené a měla pár jizev. Netvářila se sice zrovna úplně nejjpřátelštěji, ale to Nora tyky ne a i tak byla nekonec docela hodná.... Usmál jsem se na vlčici a zhoupl ocáskem. "Ahoj!" pozdravil jsem. "Co znamená parchantě?" zeptal jsem se hnad na úvod. Stoupl jsem si a oklepal ze svého koříşku písek a trochu té špíny, co mi zůstala. na kožichu po tom blátu. Vlčice kolem mě taçala kroužit a já si všiml že má na hlavě pěknou korunku z červeného listí. " Jeee ta je hezká!" řekl jsem. Touha mít něco takového byla čím dál větší. Když se zmínila o mém úlovku, hrdě jsem vypjal hrzď. "Hledám Mapli, svou Alfu. Chtěl jsem jí chtit myš a ztratil jsem ji," Vlčice kolem mě stále kroužila a lehce se naježila. No, většině vlčat v mém věku by jistě nahnala strach, ale já se nebál ničeho. Tedy krom samoty. "Přestaň kroužit, chàpu že najít pohodlné místo není snadné, ale tady zrovna naproti mě ty vypadá docela pohodlně!" řekl jsem s úsměvem a zavrtěl ocáskem. Tatínek mi vysvětlil, že jdyž budeme dělat takové kolečko, najdeme si nejlépe pohodlné místo. Potom jsem vzal myš do tlamičky a položil ji k vlčici. " Chceš tu myšičku? Já jsem předd chvilkou jedl a pro Mapli klidně ulovím novou!" zakřenil jsem se. "Jsem totiž rychlí lovec a Maple říkala že budu skvělí naháněč!" dodal jsem s hrdým výrazem.

//Tmavé smrčiny

Klusal jsem temným lesem a ani jednou nezapochyboval o svém směru. Byl jsem si prostě jistý že Jdu správně, i když tomu tak úplně nebylo. Byla docela zima, obvzlášť tady. Sem tam mi to dokonce na zmrzlém spadaném listí uklouzlo. Začínali mě už trochu bolet nožičky. Přesto jsem ťapkal s nyškou dál a tvářil se jako největší mistr. Lovec lovců. Nejobávanější postrach myší a kdo ví co všechno ještě. Prostě hrdost ze mě byla cítit na kilometry daleko. Nebo tedy aspoň jsem si to tak představoval. Vlastně jsem mihl vypadat docela roztomile. Najednou začalo stromi tmavých smrčin prosvítat světlo. Zavrtěl jsem ocáskem a zpomalil do kroku. Vyšel jsem z vlhkého lesa opět na světlo, na kterém, přiznejme si, bylo o dost tepleji. Předemnou se tyčili dva písčité vrchy. Byli velikéba majestátní. Došel jsem k tomu vyšímu z nich, posadil se a položil na chvilku svou myšku na zem. Kde ta Maple je? Určitě šla tudy ne? Přece jsem se nestratil! Dostihli mě nakonec pochyby. No nic, chvilku si odpočinu a pak ji najdu! Řekl jsem si.

//Sarumen (přes Teneabre)

Běžel jsem tedy svím určeným směrem, skoro přesně na druhou stranu od Maple, s miškou v tlamičce a tvářil se opravdu hrdě. Musel jsem přeci vypadat před Alfou důležitě, zvlášť když ze mě chtěla udělat Naháněče. Cupital jsem Sarumenský lesem a Sarumenskou mlhou kamsi do neznáma s vyhlídkou Maple, potěšené mím úlovkem. Po chvilce jsem zaslech řeku a po další chvilce k ní i skutečně došel. Ta řeka mi připadala jakási povědomá. Ty jo, Maple je asi rychlá! Pomyslel jsem si, jelikož jsem už ušel docela kus cesty. Já jsem ale přece rychlejší! Za chvíli ji určitě doženu! Dodal jsem si a se stále hrdým výrazem přecupital most. Došel jsem do opravdu tmavého lesa. Rozhlížel jsem se kolem. I teď v poledne tu byla docela tma a já byl sám. Přidal jsem až do klusu. Maple určitě není daleko! Ujistil jsem se. Za chvíli už nebudu sám! Dodal jsem si.

//Narrarské kopce

Venku bylo krásně. Byl už den, všude bylo světlo a rozhodně jsem nebyl sám! Byla se mnou moc hodná Maple, Alfa, která mě právě přijala do své smečky! Maple mi řekla že můžu být naháněč. Potom mi vysvětlila co tedy ten naháněč dělá. "Ooo to zní super! Budu nejlepší naháněč na světě!" výskl jsem radostně. Když se mě Maple zeptala co bych chtěl dělat, měl jsem rozhodnuto. "Tak jo! Můžu jim ulovi tu myšičku!" řekl jsem radostně a rozběhl se za Maplí. Bohužel jsem za ní neběžel moc dlouho.

Po chvíli jsem najednou uslyšel zašuštění v listí. Myš! Chytím ji a překvapím Mapli! Pomyslel jsem si a zavrtěl ocáskem. Beze slova jsem se od Maple odtrhnul a vydal se směrem, kterým jsem slyšel tu myš. Přikrčil jsem se v tom podrostu a vyčkal. Myška pochodující v listí o mě neměla ani tušení. Krásným obloukem jsem skočil a dopadl jsem na místo kde jsem ji viděl naposledy. Pohužel se mezi tím rozutekla pryč. Počkej, já tě chytím! Řekl jsem si bojovně a začal se za myškou plížit. Vzpoměl jsem si jak Olive říkala že musím nadsadit před kořist. Skočil jsem tedy před myš, která ale tentokrát zahla jinam. Při dopadu jsem ale uslyšel písknutí. Omilem jsem přišlápl myši ocásek zadní nohou. Otočil jsem se že ji chytnu, ale nedošlo mi že ji tím pustím. Myš se rozeběhla pryč jen co ucítila že je volná. Ve svém neohrabaném obratu se mi ji podařilo ovšem uhodit packou a ona spadla. Než se nadála, nesl jsem ji v zubech. Kam Maple šla? Napadlo mě. Došlo mi že mi jaksi nedopatřením utekla. Orietační smysl malého vlčete mi řekl že bude nejlepší jít tím směrem kterým se koukám. Nedošlo mi, že jsem se asi jaksi otoči aspoň dvakrát od původního směru rozeběhl se vxbraným směrem.

//Tmavé smrčiny (přes Teneabre)