Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 3

V tu ránu ze země totiž vynořily obrovité kořeny a ohodili nás kamením a hlínou. Něco nás tu nechtělo. Ta mysl nás nechtěla. Kořen se mi obmotal kolem nohy a škubl se mnou. Sykl jsem bolestí. Kolem mě se začali štosovat ovšem další kořeny a začali mne obmotávat tlapky. Všiml jsem si, že Bolt se snažil uletět, ale marně. Zalenohnědá chapadla si jej našla i ve vzduchu. Snažil jsem se z toho sevření vymanit. Začal jsem do kořenů kousat a trhat je, ale bylo to marné. Ani to s tím nehlo. Stále se rozpínali dál a dal po mém těle. Naštěstí postupovali spíše od zadu. V tuto chvíli jsem měl kořeny na konyci předních tlapek u těla, ale ze zadu mi již obmotávali zadek. Další kořen mě zachytil, tentokrát na ocase a plazil se dál. Ucítil jsem horko. Začalo hořet. Oheň se rozšiřoval, ale kořeny byli všude. Každého pohlcovaly, každého měli ve svém sevření. Všiml jsem si ovšem že jich kolem Amny pár uvadlo. "Stare fantasie! Použí fantasii!" ozvalo se naléhavě. Byli jsme přeci v mysli! Jakto źe mne to nenapadlo hned?! Tedy vlastně fantazii jsem již jednou použil, vymyslel jsem si přeci Bolta. Začal jsem přemýšlet. Hmmm, hm, hmm, hm, hmm, hm, hm - hm-m-m, hm, hm hmmmm... začal jsem si pobrukovat v klavě. Byla to ukolébavka, kterou nám spívala maminka. Tento tón se najednou začal ozívat všude okolo nás a všichni jej slyšeli. A to i kořeny, které začali usínat a opadávat z nás. Ovšem jestli usli úplně všechny netuším.

//LOTERIE 2

Naskytl se mi pohled opravdu zvláštní a poněkud zajímavý. Byli jsme v lese. No to bylo vlastně zvláštní už samo o sobě, jelikož ještě před pár sekundama jsme stáli v e skalnaté roklině. A můžu říci, že ani z ptačí perspektivy jsem žádný les neviděl a to tento tedy musel být vidět na hony daleko. Totiž to že jsne se najednou místo rokliny ocitli v lese, nebyla jedná zvláštnost. Byly tu stromy. Tedy v lese Samozřejmě nic beobviklého, ale tyto stromy neobviklé byly. Vlastně se v podstatě nedalo ani určit že jsou to opravdové stromy. Tyčili se totiž do nedohledna a my viděli jen obrovité kmeny. Ani lísteček tu nebyl. Ovšem alespoň tu nebyla tma. I tak tu zde byla jen pachpouhá pustina, slitina hnědých a šedých barev. Z toho místa a až jednoho vážně zamrazilo. Amesia a hnědá se chtěli otočit a vrátit. Podíval jsem se také směrem, ze kterého jsme přišli, ale vchod jako by se vypařil. Jako by nikdy neexistoval. A skalnatá roklina zmizela s ním. Vlastně s roklinou zmizel i vrch s vysekanou skálou a podivnými kamennými útvary. Vše, kde jsme doteď byli bylo aspoň částečně propojeno, ale nyní úplně nový svět. Srst na zátilku se mi při tom uvědomnění zježila. Neměl jsem strac, to ne. Způsobila to ta dusivě napjatá atmosféra. V tom se před námi zalesklo cosi rudého. Byli to oči. Rudé, děsivé oči. Narozdíl od hnědé jsem měl seběvědomí dost. Postavil jsem se do bojového postoje a z mého hrdla se ozvalo.....vrnění? Jakési malé, vybrující pištění, co mohlo z velkou dávkou fantazie připomínat vrčení. Nic víc jsem ovšem nestihl. Ani naštvaně se nad tím pozastavit, či se začít smát a nebo tak.

//LOTERIE 1

Něco nad vpky vytvořilo velikou římsu a tak byli všichni v bezpečí. I poslední balvan se převalil přes skalní střechu a nikomu se nic nestalo. Oddychl jsem si. Boltík s námi nad skupinkou vlků opsal asi tři kruhy a potom se začal snášet k zemi. Už jsme přistávali, když v tom Amnesia začala z koňského hřbetu sjíždět. Chtěl jsem ji chytit, ale mé zoubky secvakli na prázdno a ona spadla. Naštěstí nás od země dělil asi metr. Jen co jsem uslyšel že se kůň dotkl kopyty země, seskočil jsem a ani nepočkal než se zastaví. Potom jsem rychle doběhl k Amny. "Jsi v pořádku?!" zeptal jsem se starostlivě. Naštěstí vypadala že jí nic není. "Že to bylo supr?!" výskl jsem nadšeně. Tak nějak mi nedocházelo že se Pegase budu muste dříve či později vzdát. Přeci jen, byl z mysly vydry a tam musel taky zůstat. Nebylo možné aby se semnou vrátil na zem. O tom však já teď nepřemýšlel, jelikož nyní tu bylo něco mnohem zajímavějšího. Amny našla totiž noru! Nebo teda ona to vlastně nebyla nora, byl to jakýsi průchod. Zastříhal jsem ušima. Amnesia se protáhla tím průchodem pryč a nová hnědá vlčici, která jsem si mimochodem ani nevšiml že tu s námi je, se protáhla za ní. Už jsem nečekal a rychle se rozběhl za nimi. Do tunelu jsem se prosmýkl těsně před čenichem rezavé. Smyk to byl krásný, to se musí nechat. To že mi to málem podjelo neřešme. Proběhl jsem tedy otvorem a pak narazil hnědé pří mo do zadku. "Au!" řekl jsem, když jsem dopadl na zadek. Vstal jsem, oklepal se a poté konečně z pozaní vykoukl.

Nick navrhl že by se někdo měl jít podívat dolů. Díval se při tom na mne, jak kdyby si myslel že tam polezu. Já, kterej tam nechtěl ze všech nejvíce. JÁ JO? Radši jsem ještě od vchodu do díry zacouval. Bylo rozhodnuto. Rezavá se vydala dolů do tmy. Tak nějak jsen doufal že tam rezavou něco vystraší, ona se rychle vrátí za náma a všichni nakonec dají za pravdu mě a černobílému a půjdeme nahoru po schodech. Ale ne, samozřejmně že se všichni ostatní začali plahočit dolů za ní. Postupně mizeli dole ve tmě. Zůstal jsem stát na místě a zaryl drápky do země. "Já tam nejdu! Je tam tma a určitě se tam stratím a zůstanu sám!" zakňučel jsem k Boltovi. Ten ke mne došel a požďouchl mě směrem k propasti. "No tak! Nestratíš se a rozhodně nezůstaneš sám! Já budu s tebou!" zařehtal a opět mě popstrčil směrem, kterým odešli vlci. "Dělej nebo zůstaneš sám tady!" dodal. Oklepal jsem se. Došlo mi že má pravdu. Takhle bych tu zůstal sám určitě. "Tak jo," kbíkl jsem a stáhl uši k hlavě. Rychle, ale bejistě jsem se rozešel dolů abych dohnal ostatní a Bolt šel oxhotně za mnou. Zaměřil jsem se na ocas Amnesie, která šla přede mnou a umanul si, že ji nesmím ztratin z očí. Měl jsem najednou takový divný pocit že nás někdo sleduje. Tohoo jsem se ovšem nebál. I přes tíživou tmu mě lehce uklidňovalo křupání sněhu. Bylo cítit kolik je kelem nás prostoru. Mé očka se však stále zaměřovali na ocas Amny.
V tom se ozvala rána. Slyšel jsem jak můj Pegas zaržál. Než jsem se stihl otočit, ucítil jsem škubnutí. Ani nevím jak, octl jsem se na hřbenu Pegase. "Amny!" zařval jsem. Bolt se rozběhl cvalem za ní a popadl ji zuby za zátilek a vyhodil za mne na svůj hřbet. Pak následovali ještě dva cvalové skoky a octli jsme se ve vzduchu. "A co ostatní!" zeptal jsem se viděšeně stříbrného. Amis jsem aktuálně neřešil. Měla svou růžovou Pegasku a bylo mi jasné že udělá to co mi - vznese se do vzduchu. Z výšky bylo teprve vidět jak je propast opravdu obrovská. Pevně jsem se chytil Bolta a on udělal ve vzduchu piruetu, tekže jsme byli chvíli vzhůru nohama. Kdyby ostatním dole nehrozilo takové nebezpečí, nadšeně bych zavýskal.

//Manipulace Amnesií dovolena

Amny ještě pokračovala ve vysvětlování a mě sníh stále připadal úžasnější a úžasnější. "Klouzat po vodě. Týjo." hvízdl jsem obdivně. "To musíme zkusit!" dodal jsem a zavrtěl ocasem. Jooo, po vodě jsem se ještě fakt nikdy neklouzal. Jen na spadaném listí, písku, bahně... Ale zmrzlá voda byla novinka, navíc.... "Co vlastně znamená že je zmrzlá?" zeptal jsem se. Tato debata mě fakt bavila! Potom jsem musel ale ochránit svého koně, před zuby rezavé. Motom se ale strakatá začala strachovat o nějaké nebezpečí. "Cha, nebezpečí? To slovo v mém slovníku neexistuje!" řekl jsem rozjodně a zazubil se na klapouchou. Pak mě ale strakatá okřikla, ať jsem potichu. Trochu jsem se na ni zamračil. "Já se jmenuju Star a ne vlče!" zaprotestoval jsem a taktéž dupl packou a nechal sníh, aby se rozstříkl. "Příšera?" zopakoval jsem po vlčici a zamyslel se."Pak, pak nás ochráním!" řekl jsem smrtelně vážně a postavil se před strakatou do pozoru. I přes tajemný a tak nějak strašidelný nádech tohoto místa jsem si zachovával své pozitivní myšlení a byl jsem v klidu, jako bych se snad do takových situací dostával denně. " No jasně a já budu tvůj hrdinský kůň! Budeme jak Hercules a jeho Pegas!" zařehtal Bolt a doklusal ke mne. "Kdo je Hercules?" zeptal jsem se jej. "No, to je samec takového divného zvířete, které jezdí na koních, stejně jako ty a tvá ségra na nás," odpověděl stříbrný. "A Pegas byl jeho božský kůň a zakladatel našeho rodu!" dodal ještě hrdě. "Ahá," přikývl jsem zaujatě. "Dobře, tak tedy budeš můj božský kůň Pegas!" řekl jsem a zavrtěl nadšeně ocasem. Pak ovšek strakatka zvolnila, a řekla mi docela hezky, abych se uklidnil. Máchl jsem lehce ocasem. "Maličký" znělo rozhodně líp než "vlče". S jejím názorem jsem ovšem mus souhlasit. "No - no právě!" přitakal jsem jí a zaryl drápky do sněhu. Dolů do tmy jsem see rozhodně nechystal.
Pokusil jsem se potom vyzvat Amny ke hře a ona se chytla. Tedy, hodila na mne malou smršku sněhu. Vesele jsem uskočil a rychle si vyhrábl další hromádku sněhu, ze které vytvořil "kouli" a opět ji na Amny odpálil.

//Koňa mi nesežereš!

Amny mi naštěstí dál vysvětlovala co to ten sníh je. "Ahaa, takže je to vlasně voda?" došel jsem k závěru a zavrtěl lehce ocáskem. Bylo to opravdu zajímavé! Zkzsil jsem si do tlami nabrat trochu více sněh, než pár vloček. Opravdu to chutnalo jako voda, ale bylo to strašlivě studené. Rychle jsem to vyplivl. "Hrozně to studí!" postěžoval jsem si. Zrzavá řekla, že ho můžu pokadit sám. "A proč bych to dělal?" zeptal jsem se jí nechápavě. "To se copak se sněhem dělá?" doplnil jsem ještě k otázce. Zrzavá se ale najednou mlsně podívala na Bolta. "NE! Bolt je můj! On se nejí!" zapištěl jsem na ni a ochranitelsky se před Pegase postavil. Stříbrný při pohledu vlčice zaržál a szoupl si na zadní. Ten pohled se mu nelíbil. Byl ostrý a probodával jej jako jehly. Bolt se rychle otočil a rozcválal se co nejdále od vlčice a ještě si na prázdno vykopl. "Uklidni se! V klidu!" řekl jsem, když jsem k němu doběhl. "Pegase nikdo žrát nebude!" řekl jsem, spíše prosebně, než rozhodně. Zrzavá, ale potom začala vysvětlovat, kdo zde postavil ty sochy. "Dvounožci? Jakože maj jen dvě nohy?" zasmál jsem se. "Jakože jako kachny? To i tak vtipně chodí?!" otázal jsem se se smíchem. Představa to bylo opravdu komická. Pak se ovšem opět začalo jednat o tom kam půjdeme. Můj názor v podstatě vyřkl černobílý vlk. "A-ano! A navíc jsme přeci přiletěli z vrchu! A tam bylo všechno krásné! Měli bychom jít nahoru, blíže k ostrovům!" řekl jsem, myslím docela logickou věc. Bylo jasné že dolů nejdu.
Po tom, co jsem Amny ohodil sněhem, lehce se na mě zamračila. Lehl jsem si do postoje vyzívání ke hře a zaňafal na ni. "Že mě netrefíš?!" výskl jsem a zavrtěl ocasem. Provokativně jsem ještě strčil čenich do sněhu a pak jej zase s fruknutím vyndal.

"Sníh!" zopakoval jsem nadšeně po Amny. Ten sníh byl úžasný! Vyplázl jsem jazyk a nechal pár vloček na něj spadnout. Byl tak studený! Trošičku mě začínaly studit packy, ale ne nijak moc. Amny mi vysvětlila že sníh padá v zimě místo deště. "Oooo ahaa," řekl jsem zaujatě. Jestli si vlčice myslela že mi toto vysvětlení stačí, tak se šeredně přepočitala. MĚ aby to stačilo? Kdepák. Já potřeboval vědět víc! Mnohem víc."A ten sníh je jako v mracích schvanej vedle deště a pak jak je zima, tak se v mraku uvolní as bude padat on? zeptal jsem se, abych si potvrdil svou teorii. "A může být sníh i teplý? Déšť je totiž taky přece teplý!" napadlo mě a tak jsem naklonil hlavičku a kouknul na Amnesii. Dostalo se mi ovšem ještě jedné odpovědi - od zrzavé vlčice s kytkou. "Ho*na?" zopakoval jsem po ní. "Ten sníh někdo kadí?" optal jsem se jí s nakloněnou hlavou řesně na druhou stranu, než předtím na Amny. Potom ovšem zrzavá začala brblat cosi o těch divných kamenných věcech, co tu tak různě vyčuhovaly. "A kdo je tedy postavil?" zeptal jsem se. Vypadalo to, že toho ví více než řekla. Kouknul jsem se tam kam ukazovala, dolů do té tmy. Přejel mi mráz po zádech. Se tmou jsem měl spojenou samotu. "A-anebo můžeme jít nahoru po té podivné skále!" navrhl jsem rychle. Opět se mi zamotala hlava a chvíli bylo na zvracení. I když to pár minut vypadalo, že už je to v pohodě, tak bohužel nebylo. Až se mi zase zklidnil žaludek, podíval jsem se na Bolta. Nervózně přešlapoval a udusával čerstvou pokrývku sněhu pod sebou. Zjevně se mu zde též nelíbilo. Nervózně jsem hrábl do sněhu, jelikož pohled na neklidného Pegase mne znervóznil. Koukl jsem se pod tlapky, kde se mi vytvořila malá kupička sněhu. Něco mě napadlo a tak jsem na hromádku nahrábnul další trochu sněhu. S potutelně úsměvem jsem se posadil a začal hromádku uplácávat do něčeho, co vzdáleně připomínalo kouli. Tedy jakože hodně vzdáleně. Asi jako pra-pra-pra-prabratrance přes tři kolena. Každopádně čerstvý sníh krásně lepil a tak to cosi bylo zachvilku hotové. "Amny postřeh!" zahalekal jsem vesele a tlapkou silně udeřil do koule. Ta kupodivu poslouchala a odlepila se od země. Poslušně mířila na můj cíl. Amnesia sněhovou pecku schytala hezky do plece. Sníh se rozstříkl všude kolem a já se zasmál. "Trefa!" výskl jsem a radostně poskočil. Potom se mi ale opět vrátila nevolnost a já se chvíli nadvoval. Nebylo to nic příjemného, ale ta zábava za to stála.

Očichával jsem podivnou skálu. Kameny, ze kterých byla vytvořena byly hrubé a studené. Každý kámen byl jiný a ať bych se s na to díval jak chtěl, do jednoho celku by to nikdy nesplynulo. Některé se lehce třpytily, některé byly úplně matné. Některé skoro černé, některé „strakaté“ a některé jen šedivé. Toto místo nepůsobilo moc dobrým dojmem. Jednomu by se až ježila srst. Ovšem ne mě. Já se nebál ničeho. Jen samoty. Přejel jsem drápky po hrubém povrchu. Kameny nepříjemně zaskřípaly. Položil jsem na ně obě přední packy. Vypadali docela bezpečně. Vyhoupl jsem se nahoru. Právě jsem zdolal první schod. Zavrtěl jsem ocáskem. Schody ovšem byly docela vysoké. Podíval jsem se kam až vedly. Konec mizel vysoko pod rouškou mlhy a šel nejspíše dále do ztracena. Otočil jsem se a zastříhal ušima, když na mě zavolala Amny. Od toho, co jsme se octli v tomto zvláštním světě jsem ji neslyšel promluvit. Vypadla docela nervózně. Seskočil jsem ze schodku a přicupital za ní. Něž jsem se stačil nadechnout, abych se jí zeptal kam odešla, začalo se z nebe snášet cosi bílého. Vypadalo to podobně jako déšť, ale na zem se to snášelo velice lehce a ladně. První vločka mi přistála na čenich. Byla pěkně studená, studenější než vzduch kolem. „To studí!“ leknutím jsem vypískl. A potom začali padat další a další. Užasle jsem ten přírodní úkaz pozoroval. „Amny co to je?!“ zeptal jsem se. Sníh jsem ještě nikdy neviděl. Narodil jsem se na jaře a tak jsem neměl ještě šanci se s ním setkat. Začal jsem poskakovat a chňapat po sněhu. Bylo to sice ledové, ale na jazyku se to rozpustilo a chutnalo to jako voda. Pomalu, ale jistě sněhu přibývalo. Za chvilku už byla docela chumelenice. Naštěstí ovšem nefoukalo a tak to bylo příjemné a krásné. Se zájmem jsem pozoroval jak sníh kolem mne cukruje srst mích spolusmečkovníků. Držel se hezky jako jemný poprašek na chlupech a neroztával. Omylem jsem i pár vloček vdechl nosem a zahihňal se. Šimralo to! Zem také začínala bělet. Sníh pokrýval vše, co mu přišlo do cesty. I kamenné schody již byli pod tou krustičkou. Se zájmem jsem zjistil, že ve sněhu se dají dělat stopy. A nebo se v něm dá hrabat. Za chvíli jsem měl čeníšek celý od sněhu. Byla to úžasná věc ten sníh! A jak krásně křupal pod packami! Tohle místo už mi nepřišlo vůbec strašidelné. Jak by mi mohlo nahánět hrůzu místo, kde je tak príma věc? Tedy jakoby, já se nebál ani před tím, ale nyní už mi tu strach nemohlo ani nic nahnat. Tedy zatím mi to alespoň tak přišlo.

Můj Bolt se vznesl do vzduchu. Vzlétly jsme nad koruny stromů, ale najednou jakoby to dál nešlo. Jako by jej nějaká magická síla držela u ostrova. "Promň, chtěl jsem ti ji ukázat, obletět ji, ale nějak to nejde, řekl posmutněle. "Nevadí! I takhle toho vidím docela dost!" řekl jsem. "A navíc mi je blbě, a no, nevím jestli to ještě jde, ale i tak bych pozvracení neryskoval," řekl jsem. "Oh promiň, já zamněl. Neva tak snad příště. A navíc to stejně nejde," řekl Pegas. I tak jsem měl opravdu krásný výhled. Viděl jsem ty obrovské ploutve a ten ocas! Vše bylo porostlé stromi a mechem. A mě se začalo nadavovat. "Hele, jestli mě pozvracíš tak tě už nesvezu!" řekl Bolt z obavou. Žaludek si naštěstí hodil pár salt a pak už byl zase v klidu. "Říkal jsem že to už nejde. A le motá se mi hlava, pojď radši opatrně dolů," řekl jsem. Bolt se semnou zase začal opatrně snášet k zemi. Když dosedl, radči jsem seskočil dolů. "Pro jistotu," řekl jsem a stříbrný přikývl. Chvíli jsme se jen vezli. Já mezi tín bojoval s neustálím dováděním svého žaludku a motáním hlavy. V tom se verlyba zastavila. Nečekal jsem to a podjely mi tlapky. Dopadl jsem na zadek. V tom se verlyba trochu naklonila a mězačala zem ujíždět pod ocasem. Aniž bychom si to uvědomily, byli jsme totiž blízko ploutve. "Wíííí!!!" výskl jsem nadšeně. Jeli jsme totiž dolů jako po skluzavce. A když se přiblížil konec ploutve, octli jsme se na zemi. Pevné zemi. Nikde se nic nepohybovalo, nikde nic nelítalo. Jediná létající stvoření ty byli Volt s Candy. "Kde to jsme?" zeptal jsem se překvapeně. "Nevím," zašeptal můj Pegas. "V těchto končinách jsem nikdy nebyl," dodal. V tom se kolem nás začala ovýjet mlha. Byla jako had škrtič. Pomslu se kolem nás obtáčela a prostor mezi námi zmenčovala a zmenčovala. Po kouskách ukrajovala až nás dočista pohltila. Zalapal jsem po dechu. Byla studená a justá. Neviděl jsem vůbec nic. Jen bílo. Bolte?! Amis?! Wolfi?! Amny?!" vykřikl jsem bojácně. Měl jsem pocit jako bych byl úplně sám! Mlha se mi vetřela i do čenichu a tak jsem nik krom vlhka necítil. " Stare?! " ozvalo se a já polekaně nadskočil. Mlha se pomaličku začala stahovat. Začala řídnou. Jskoby zase utíkala od nás pryč. Polila mě úleva, když jsem zase spatřil všechny vlky i koně. Krajina kolem nás se ale změnila. "Kde to jsme?". zeptal jsem se překvapeně. Bolt jen pokrčil ramena. Všude kolem nás byla řídká mlha a tmavé, temné, podivné skály. Vypadalo to tu strašidelně. Přímo přednámi byl podivný skalnatý kopec. Byl tvořen z podivně vysekané skály. Opatrně jsem k tomu došel. Ne, nebylo to ze skály. Bylo to vytvořeno z hrubých kamenů, které byli čímsi spojeny. "Co to je?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu.

//reakce na nový osud, reaguji i na Wolfgenii

Jen co jsme dorazili k ostatním, sesedl jsem z Bolta. Wolfi?! Došlo mi, jak černobílu jmenovala Amis. Vykulil jsem oči. S velkou radostí jsem přibęhl k Wolfgenii. Sice mi bylo sakra blbě, ale todle! "A-Ahoj, ty jsi Wolfgenie? Nejlepší lovkyně Gallirei!?" výsknul jsem madšeně. "Teta Maple mi o tobě říkala! Já jsem Star! Můžu ti říkat teto?" optal jsem se nadšeně. Potom jsem se ale zarazil, jelikož mi žaludek opět hodil kozla. Potom se najednou začala zem otřásat. Přitisknul jsem se polekaně k Wolfgenii. "Ahhh! Co to jeee!" vyjekl jsem polekaně. Vlci začali říkat něco o nějaké velrybě. "Co je to velryba?!" zeptal jsem se Wolfgenie. Zemětřas ustal, ale ostrov a lesem se dal do pohybu. Opět se mi zatočila hlava a udělalo špatně. Naštěstí už jsem ale neměl co zvracet. "Je vám taky tak špatně?" zeptal jsem se,po tom, so se mi žaludek málem otočil naruby. "Teto Wolfi? Naučíš mě dobře lovit? Chci být taky nejlepší lovec!" řekl jsem opět zase s nadšením v hlase. Vyčkal jsem na odpověď a pomalu se od ní zase odpojil. Přišel ke mě Bolt a požďouchl mě hlavou. "Chceš ukázalt tu verlybu?" zeptal se mne. "Ano!" výskl jsem nadšeně a vyskočil mu na hřbet.

//Post ještě k minulému osudu.

Přistáli jsme na ostrově s vodopádem. Bolt po dosednutí na zem složil křídla a cválal dál směrem k vodopádu. Kousek od vodopádu zastavil slaiding stopem. "Ahhh! Hej! Málem jsem spadl!" řekl jsem polekaně a přitom užasle. "Ale líbilo se ti to, ne?" zeptal se mě Pegas a já musel přikývnout. Bylo to fakt hustý. Seskočil jsem z Bolta a následoval Amis. Byla tam příjemná, taková klidná atmosféra. Voda vypadala úžasně. "Tý jo, tak čistou vodu jsem ještě neviděl!" výskl jsem ohromeně. Byla úplně úžasně průhledná a nádherně se třpytila a blýskala. Amis jako první vodu vyzkoušela a dotkla se jí tlapkou. Byla z ní přímo nadšená! Ihned nás vybýdla do jejího vyzkoušení. Ohlédl jsem se na Pagase, ktří cosi probíraly. Černo bílá vlčice taky vodu ochutnala a strakatá se namočila. Radostně jsem přiskočil k vodě a namočil do ní čeníšek. Byla taaaak chladivá! Hltavě jsem se napil a osvěžil se. Voda měla takou příjemnou, na vodu až sladkou chuť. "NE!" ozvalo se za mnou a já ucítil jak mě křídlo stříbřitého koně odstrčilo. "Co děláš?! To se nemůžu ani -" než jsem to dořekl udělalo se mi hrozně špatně od žaludku a zatočila se mi hlava. Žaludek mi začal házet kotrmelce. Bylo mi hrozně špatně. "Já tě varoval! Tohle je Stříbrný vodopád. Voda v něm i v řece která jej tvoří sice není špatná, ale brání se," vysvětlil mi můj oř. Rozhlédl jsem se. Ostaním taktéž nebylo dobře. Černobílé bylo zjevně taky špatně a Amis a strakatá se nemohli otočit. Tedy točili se furt jen na jednu stranu. Žaludek se začal opět vzpouzet. Předklonil jsem se a vyzvracel se Boltovi ke kopytům. Kůň zhnuseně odskočil. Lepší místo sis fakt vybrat nemoh," poznamenal. " Pojď, naskoč si, jedem za nima. A ne že se na mne pozvracíš." řekl. Vydrápal jsem se na něj a on se vydal k mostu, který vedl na druhý, zalesněný, ostrov.

Letět na Pagosovi bylo opravdu úžasné. Bolt se mnou udělal jseště kruh nad ostrovem a pak zamířil k tomu menšímu ostrůvku naproti. Přistání proběhlo hladce. Ohlédl jsem se zasebe a uviděl že Amis také právě přistává a ostatní vlci míří za náma na těch podivných ryboptácích. "A co teď? zeptal se stříbrný. Rozhlédl jsem se po ostrově. Za tímto ostrovem byly další stále menší. Ty už nebyly tak daleko od sebe a daly se překonat skokem. "Jedeme tam!" výskl jsem a pobídl Bolta do cvalu. "Dobrá, když budu skákat, chytni se mého krku přednímy packami!" řekl pegas a vyrazil cvalem vpřed. Splnil jsem jeho instrukce. Bylo to fasntastické! Po doskoku na poslední ostrov se Bolt zastavil. "Kam teď?" před námi bylo rozcestí. Rezavá vlčice na tom podívném zvířeti se vydala k ostrovu, porostlém lesem. Stejně jako Amis mě ovšem uchvátil ostrov s vodopádem. Domov. Pomyslel jsem si. Amis nečekala na mou odpověď a rozletěla se k vodopádu. "Jedeme k vodopádu!" řekl jsem svému koníkovi. "Dobrá, drž se!" řekl Bolt a odrazil se do skoku. Ve vzduchu roztáhl opět křídla a vyrazil přímo k vodnímu ostrůvku.

Bylo opravdu úžasné stát na zádech toho majestátního tvora a cítit jak se podemnou hýbou jeho svaly. Bolt skoro tryskal. Cválali jsme těsně kolem řeky. Byl to úžasný pocit. Na moment jsem se ohlédl za sebe jak je na tom Amis a její klisna. Cválali nám v závěsu. Ovšem na mě s Boltem nemají! Pomyslel jsem si hrdě. Cvalové skoky stříbřitého koně rychle a jistě ukrajovali vzdálenost mezi námi a dírou. Bolt ale stále nechával křídla stažená. Jeho třpytivá hříva se vlnila ve větru spůsobeném naší rychlostí. Už jen pár metrů a pak najednou.... Tělo mohutného šimla se zveslo do vzduchu. Ovšem nevzletěli jsme. Můj pegas přeskočil kámen, ktrý se tyčil na okraji ostrova. Doskok ale žádný. Místo dopadu spět na zem jsme se začali řítit volným pádem z ostrova. Zalepal jsem ppo dechu a objal koni předními packami krk. Bolt potom pomalu roztáhl křídla a udělal ve vzduchu oblouk, kterým nás dostal nad ostrov. Tam udělal malou piruetu a potom vyrovnal a zůstal "stát" ve vzduchu a čekat na Amis s Candy. "Wow to bylo úžasný!" vyrazil jsem ze sebe ohromeně. "To bylo naprosto skvělý! Mylsel jsem že spadneme a pak najednou vžžžž a byli jsme nahoře!" popsal jsem své pocity. Bolt se zasmál. Jsem rád že se ti to líbilo!" řekl radostně.

Star a Amis jsou jakože:

"Takže jsme asi v její mysli?" zeptal jsem se, spíš než odpověděl Amis. Potom strakatá oběvila jednorožce, kteří nám aktuálně ale nebyli moc nápomocní. Potom ale jako by se splnil můj sen, zjevili se tu i nádherní pegasové. "Ano! Podívej tamhle!" výskl jsem. "Jo jsou! To je hustý!" příkyvl jsem a očička mi jiskřila nadšením. "Wow" řekl jsem překvapeně, když se tu před Amis oběvil růžový jednorožco pegas. "Tyyyyjo!" dodal jsme s vyvalenýma očima. "Jestli musíme nevím, ale já se tam dostat chci!" řekl jsem ségře nadšeně. Viděl jsem jak se snaží dostat na svého koně. Pomohl jsem jí. A potom pozoroval zasněně pegase. Co kdyby jeden přiletěl! A a uměl se mnou mluvit ale jen a jen se mnou?! Představil jsem si. A tu se najednou jeden pegas ze stáda odělil a přistál před naší skupinkou vlků. Zo je jako splněný sen! zalapal jsem podechu a vydal se k němu. "Ahoj!" pozdravil jsem jej. "Já jsem Star a ty?" Pegas najednou promluvil. "Ahoj já jsem Bolt!" "To je hezké jméno!" Bolt měl koňské 3 roky. "Svezeš mě prosím?" zeptal jsem se s nadějí v hlase. Nádherný kůn přikývl a položil k zemi jedno ze svých stříbřitě třpytivých křídel. Opatrně jsem mu vlezl na záda. "Chyť se hřívy!" řekl a vzepřel se a potom se semnou cvalem rozběhl k okraji ostrova. "Tak co Amis, kdo tam bude dřív?!" zavýskal jsem bojovně.

Bolt 1

Bolt 2

Navrhl jsem nadšeně.