Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Smečkovaná: 17. - zajít za Alfou/Betou a zeptat se co je nového ve smečce 2/2

//Lotinka Osud 4/15

//Maple
Když Maple řekla, že budu zachvilku vyšší než ona, tak jsem se na ni zazubil. Přišel jsem vyzvídat, co se stalo v čase, když jsme byli pryč, a hnedka se mi dostalo náležité odpovědi. Přiutopené vlče a dva nový členové, dobrý to výkon. "Tak to je super! Doufám že to vlče bude v pořádku a přidá se k nám," usmál jsem se. Všiml jsem si s překvapením, že mi poněkud začíná hrubnout hlas a hlavně že jsem opravdu Maple dorůstal. Věděl jsem že Nicos a Danie jsou ty dvě nové vlčata, se kterými jsem se potkal na louce chvíli. Musel jsem se za nimi pak stavit,vypadali dost fajn!

//Lov (Hlavně Marion)
Po chvíli cesty jsme došli na místo určení. Zastavili jsme se v tom hlubokém, tmavém lese, kterým jsem kdysi proběhl, než jsem potkal tetu Isky. Přišlo mi docela směšné, že se mi povedlo rozběhnout na přesně opačnou stranu od Maple. Proč jsem nepoužil čenich? Zeptal jsem se sám sebe.
Rozdělili jsme se do vybraných skupin. Já tedy k tetě Wolfi, Marion a Zoree. Wolfi nám začala vysvětlovat plán a já pozorně poslouchal. Byl to můj první velký lov a já nechtěl nic zkazit. Chtěl jsem se navíc hezky ukázat, že budu dobrým lovcem! Dostal jsem přesně tu pozici, kterou mi Maple předurčila. Snažil jsem si do paměti vtisknout jak keř, tak srnu. Pomohlo mi, že se u vybraného keře nacházel hezký spadený strom. U srny to bude horší, ale tak snad ji poznáme. Maple a Zor odešli na místa a nechali mě tu s Marion. "Ne, neboj, pro nás je úplně perfektní!" odpověděl jsem strakaté, místo Wolfi. Zjevně byla na lovu taky poprvé, i když tedy byla o dost starší než já. Polkl jsem. Ona neví ani základy? Pomyslel jsem si nervózně. I když jsem ještě vysokou nelovil, věděl jsem alespoň hrubé základy a hlavně jsem uměl takticky přemýšlet. Chtěl jsem Marion odpovědět ne, protože jsem to ještě nikdy nedělal, ale pak mě napadlo jak to udělat.

//Lotinka Osud 3/15

//Mýtina (přes Teneabre)

//Smečkovaná: 17. - zajít za Alfou/Betou a zeptat se co je nového ve smečce 1/2

Vyrazil jsem tedy za Wolfi. Nic moc zvláštního se nedělo. Jen jsem lehce naklonil hlavu, když jsem uviděl že Marion dává Wolfi a Maple dáreček. Napadlo mě že bych taky mohl někoho obdarovat, ale nykonec jsme si to rozmyslel, aby to nevipadalo že se po Marion opičím. Danie, ale vypadala že jí není dobře. Třeba by jí něco zvedlo náladu! Po lovu jí ulovím myšku, aby jí bylo líp! Napadlo mě a zavrtěl jsem ocáskem. Potom jsem trochu zrychlil do klusu, abych mohl doběhnout Maple. Zajímalo mě co se stalo, mezi tím co jsme byli pryč. Přiklusal jsem tedy k naší velké Alfě. Trochu mě zase modřinky pobolívali při běhu. "Ahoj! Já - no, jen mě zajímalo jak se máš a jestli se talo něco nového, jak jsme byli pryč," řekl jsem s úsměvem. Došli jsme mezitím k řece a tak jsem rychle přeběhl přes kmen a počkal na tetu Maple na druhé straně. Vešli jsme do tmavého, hlubokého lesa. Věděl jsem, že jsem tu už byl, když jsme se ztratil, právě od tety Maple. Začal sněžit mokrej sníh. Všude to jen nepříjemně čvachtalo a mě studili packy. Nebylo to nijak moc příjemné. Tedy vlastně to nebylo vůbec příjemné. Zastavil jsem se a znechuceně zvedl jednu tlapku s
ze které s tichým čvachtnutím sjela bahnitě sněhová břečka. Udělal jsem malinký skok, jako bych se tomu místu chtěl vyhnout. Opět to odporně začvachtalo. "Kam zmizel ten úžasný, měkoučký, čistý, bílí sníh?" zeptal jsem se Maple se zjevně znechuceným výrazem.

//Zhrnutí!: Star šel chvilku vedle Wolfi a Marion a pak odběhl za Maple si s ní povídat. A je znechucený ze sněhové břečky.

//Lotinka Osud 2/15

Nopříjemně mě všechno pobolívalo. Měl jsem pod srstí nejspíše plno malých modřinek. Oklepal jsem se. Bylo to nejpříjemné, ovšem myslím že to že jsem málem přišel o o obě oči bylo horší. Zrzavá vlčata se představila jako Nicos a Danie. "Těší mě!" usmál jsem se. Bohužel se asi nijak moc do řeči dávat nechtěli, navíc Danie nevypadala zrovna nejlépe. Mample poté ohlásila že jdeme na lovo. "Lov?!" vydechl jsem a radši se ujistil že jsem se nepřeslech. Ocásek se mi šťastně rozkmital. "Lov! Jupí!" zvolal jsme nadšeně. Maple nás rozdělila do skupinek. S ještě větším nadšením jsem zjistil že budu ve skupince s tou nejlepší lovkyní - Wolfgenií! A potom s Marion a Zoreou. Marion jsem pochopil že je ta strakatá co snámi byla i na výpravě a Zoreu jsem již taky znal z výpravy. Zor taky vypadala dost nadšeně. Hrdě jsem se zařadil k Wolfgenii. Bylo mi trochu líto, že se ale nakonec Nikos a Danií nezůčastní, ale nebyl čas to řešit. Musel jsem nyní ukázat co ve mě je!

// Tmavé smrčiny (přes Teneabre)

//POUŽÍVÁM BUNUS ŠTĚSTÍ

//Lotinka Osud 1/15

Ach, přál jsem si aby tu mohl být i Bolt. Byl pro mě prostě jako pes pro člověka. Vydra mi řekla že to jestli jej uvidím záleží čistě na mně. Přkývl jsem a utřel si tlapkou slzičky. Ostatní se začalu pomalu taky probouzet. Po mne se probudila Zorea a vyklopila vydře to co, nám řekla ta divná řůžová cosi. Vydra to asi, narozdíl ode mne, pochopila, velice poděkovala a s obláčkem růžových třipytek zmizela. Pčíkl jsem, protože mi jich pár vletělo do čenichu a překvapeně zamrkal. Najednou mě praštilo cosi do hlavy. "Au!" kníkl jsem a zatřepal hlavou. Rozhlédl jsem se co to bylo, když v tom přišla další rána, hezky do zad. "Au, hej!" zakňučel jsem. A pak to začalo. Nálety, bombardace, výstřely. Nebe bylo plné šišek a všechny měli jeden cíl - mě. Chtěl jsem utéct ale nešlo to. Byli všude. Na chvíli konec a pak zas, další nálet. Snažil jsem se jim vyhýbat, ale vše marné. Ztrefovali mě všude kam se dalo. Za chvilku mne bolel celý člověk vlk. Až po pár minutách ponížení a bolesti, až po té co jsem vyčerpaně padl na zem bombardace zkončila. Byl jsem unavený. Celá ta výpravná akce a teď todle! Zavřel jsem očka a ihned vkluzl do světa snů. Bolt mě ale bohužel ve snu nenavštívil, jelikož toto zdřímnutí bylo zcela bezesné.

............................

Probudilo mě vytí kousek ode mne. Zvedl jsem se ze zemně. Nespal jsem nijak dlouho asi 20 minut,ale i tak to dost pomohlo. Veverky mi sice způsobyly plno modřin, ty ale nebyly nějak super moc bolestivé, byly ovšem dost nepříjemné. Nic co by se ovšem nedalo přežít. Zvedl jsem se s pár bolestnými syknutími a vydal se za původcem vytí. Ocásek se mi rozkmital když jsem uviděl tetu Maple! "Teto Maple! Teto Maple!" zavolal jsem šťastně a rozběhl se k ní. Když jsem k ní doběhl radostě jsem jí olízl čenich. "Já chtěl ulovit myšičku a pak tě hledal a pak potkal tetu Isky a vyrobil Pana Oranžáka a pak tady byla vydra a my byli v její hlavě a něco hledali a pak se tady probudili a pak jsem dostal hrozně moc šiškama!" vychrlil jsem rychle na Maple. "Jo a našek jsem sestřičku Amis! A taky Amny!" dodal jsem ještě hrdě. Potom jsem si všiml že s ní jsou i další dvě vlčata. Radostě se mi rozkmital ocásek. "Ahoj já jsem Star! A vy?" představil jsem se obdaroval je oba zářivým úsměvem. Pak jsem si ale vzpomněl na to vytí a otočil se zase na tetu Maple. "A proč si vlastně vyla teto?" zeptal jsem.

//Gratuluji nové gamně a novým deltám! A Dunčímu ke špehovy, pokud to tedy příjme :D

//Osudovka byla fakticky skvělá! Moc jsem si ji užila a velmi mě bavila!! A tyjo smekám za vymyšlení toho všeho, fakt to bylo perfektní!! Moc děkuji!!! ❤️

Poprosím si tedy o 2* do Země. Moc děkuji! Tak štědré odměny :o ❤️❤️

Posty:
2 lístky za posty z 26.1.
2 lístky za posty z 27.1.

celkem: 9 lístků

///LOTERIE 9

A já? Já, i když jsem před chvílí viděl docela slabě, najednou jsem měl zrak ostrý až moc. Viděl jsem doslova všechno! Viděl jsem srks zdi i skrz vlky! Viděl jsem i všechny vnitřnosti, hezky duhové! Bylo to docela hustý, ale taky pěkně hnusný. Rozběhli jsme se rychle za těmi golemi. Tedy rozběhli, oni se rozběhli, mě musel nabrat na záda Bolt a docválat tam se mnou, jinak bych se nikam nehl. Po překonání horizontu se před námi najednou oběvil obrovitý.... em... ještěrka? Nikdy jsem nic takového neviděl. Každopádně to bylo obrovský a sladce růžový. Bolt zastavil a nechal mě slést. "Děkuji ti chlapče," řekl jsem a se zájmem si prohlížel kostru jeho křídel. Měl jsem právě krásné porovnání anatomie koně a vlka. Začínala mě z toho ovšem docela bolet hlava. Najednou to růžové, ještěrkovité cosi promluvilo. Nějak jsem moc nechápal vo co go. Přesto jsem přikývl. Najednou jsem začal upadat do spánku a pochopil že todle je konec. "Zbohem Bolte, moc děkuji za pomoc," řekl jsem s úsměvem. "Zbohem Stare, snad se opět uvidímě někdy... řekl kůň a mne se chtělo brečet. Můj úžasný kůň tu musel zůstat. Cítil jsem ještě jak do mě Bolt šťouchl hlavou a pohladil mě křídlem a poté jsem usnul.

.........

Probudil jsem se na mýtině. Opět na začátku toho všeho. Byl jsem zase normální. Už mě nic nebolelo, ani rengenoví zrak jsem už neměl. Všichni kolem spali a nebo se pomalu probouzeli. S nadějí jsem se ještě rozhlédl kolem, ale bohužel, můj Pegas se opravdu do tohoto světa nedostal. Začal jsem trochu plakat. Všiml jsem si pak ale že kolem nás je jakási bariéra. Podíval jsem se na vydru smutně. "Uvidím Bolta ještě někdy?" zeptal jsem se jí.

//Osud 3

//LOTERIE 8

Tak a teď se jen rozhodnout za kým jít. Za roztomilým golemem, nebo co to bylo a nebo drakem, tentokrát už snad hodným? Golemové vipadali opravdu věrohodně, přeci jen byli faaaakt roztomilí a navíc chodili za jakýmsi světlem,navíc dalo se tomu drakovi věřit? Co když to byl ten kterého jsme před chvilkou přemohli? Ovšem na druhou stranu, tam kde bylo zlo, muselo být i dobro, muselo se to přeci vyvážit. Nakonec přeci jen rozhodla většina. Šlo se za drakem. Strakatá a Wolfi se k němu rozešli jako první a ostatní je nakonec následovali. Možná že bych přeci jen šel radši za golemi, ale to je jedno. Sám jsem tam jít nechtěl. Šli jsme tedy za drakem. Drak vyl sice zjevně hodný, ale správná volba to asi nebyla. Vodil nás nějakou dobu po tom fialovém, vlnitém a gumovém hsvětě až jej to přestalo bavit a pak si prostě zmizel. Ano, přesně tak, zmizel. Prostě zahl za nejbližší roh a vypařil se jakoby ani nebyl. Na druhou stranu jsme si tento svět aspoň pořádně prohlédli. Všechnu tu modrou, fialovou a růžovou už zhlavi jen tak nedostanu. Ale ty křišťály, všechny ty ametisty, růženíny, křišťály a aquamarýny byly opravdu nádherné a velkolepé, to se muselo nechat. Na moje staré já jsme toho ale nachofili až moc. Nohy a klouby mě velice boleli, musel jsem si sednout a odpočinout, ulevit nohám. Posadil jsem se tedy a odpočíval. Najednou jsem uviděl jak Amny začínat prorůstat křišťáli, jakoby do tohoto světa zarůstala. Marionina srst najednou měnila barvu a Zorea se začala z ničeho nic doslova ztrácet před očima.

//Osud 2

//LOTERIE 7

Kmen javoru jakoby nás najednou těsně před ním vtáhl do sebe a najednou, věřte či ne, jsme padali. Všude ovšem bylo úplná tma. Podali jsme docela dlouho. Podivné bylo, že ani pegasové nemohli vzlétnout. Po chvilce tu tmu narušilo modro - růžovo - fialové světlo a mi mohli spatřit přibližující se zem. Byla blíž a blíž a mi jen beze slova padali a padali až byla úplně blizoučko. Tak a teď měl přijít tvrdý a velmi bolestivý dopad, ale kupodivu nic. Prostě jsme najednou byli jen na zemi a motala se nám hlava. "Co se stalo?" zeptal jsem se ohromeně. V tom najednou Zoree vyrostl pár duhových křidélek, strakatá najednou úplně vyrostla z Wolfi se stalo vlče, za Amny se táhla duha a Amis najednou vyrostli barevné šupinky a růžky. "Wow," hlesl jsem a překvapeně zamrkal. Najednou jsem já trochu vyrostl a vyrostl mi knír a všechno mě bolelo. A najednou jsem nebyl vlče, ale stařec. "Co to je?" vypadlo ze mě překvapeně. Navíc se všechno vlnilo a houpalo a barevně zářilo a a a a mě z toho začínalo být jaksi špatně. Malá Wolfgénie si najednou chtěla se vším hrát a skotačila a měla plno energie. "No jo, to jsou ty vlčata, taky jsem býval takový...." vypadlo ze mně jakýmsi hrubším, moudrým hlasem. Špatně se mi tady po tom podloží ale choddilo. Bolela mě záda a packy a tak. Jen Pegasové vypadali normálně. "Pojď sem chlapče, pojď mi pomoct," řekl jsem Boltovi. Ten ke mně zaraženě přišel a začal mě podpírat. "Děkuji ji ti chlapče, jsi moc hodný," řekl jsem s úsměvem. Zorea najednou řekla že vidí jakési poloprůhledné obry, že bychom mohli za nimi. Taky jsem je potom uviděl, vipadali docala roztomile. Obrovská strakatá poté řekla že vidí hodného draka, že můžeme za ním.

//Osud 1

//LOTERIE 6

Hnědá mě ujistila že se rezavé jistě nic a mne nezbylo, než ji věřit. Přikývl jsem tedy a odtáhl se od Wolfgenie. Vyrazili jsme nakonec dál. Již po pár krocích nás zase pohltila mlha. Tahle ovšem nebyla taková jako tamta předchozí. Ta první byla jen hustá, jinak vlastně v pohodě, jenže tato byla opravdu hnusná. Byla nepříjemná a štiplavá. Zakňčel jsem a stáhl ocas mezi nohy. "Neboj jsem vedle tebe," začal mě uklidňovat Bolt a mne se docela ulevilo. Mlha se po chvíli našeho trýznění nakonec rozplinula a, no, mě se dost ulevilo. Před námi se najednou oběvil jakýsi obrovský palác. Byl jsem si na 99% jistý že to tam předtím nebylo! U toho paláce byl obrovský javor. Měl jsem docela pocit, jako bych viděl minimálně podobný strom. No a kolem toho stromu byl obmotaný sněhově bílý drak s rubínovíma očima. "Ten je krásnej!" špitl jsem. Bolt a Candy ovšem polekaně ustoupili dozadu. Měli strach. Drak slezl uze stromu a začal na nás zle vrčet a tak celkově byl prostě zlý. Stáhl jsem uši k sobě. To se mi nelíbilo. Najednou se kolem něj díky Amny začali obmotávat kořeny. Potom na něj Zorea vypálila spršu, dobře mířených balvanů. Drak najednou otevřel tlamu, aby vychrlil oheň, když v tom mu tlamu slepila Wolfi ledovým šípem. Zíral jsem s údivem na tu přestřelku. Zdálo se že jsme vyhráli, jelikož drak se svíjel bezbraně a naštvaně na zemi. Pegasům se zjevně ulevilo. Bolt došel ke mně a vyhodil si mne na hřbet. Poté se se mnou rozcválal, spolu s ostatními vky směrem ke stromu.

Posty: 1 lístek za post z 7.1. a 1 lístek za post z 8.1.

celkem: 5 lístků

//LOTERIE 5

Nakonec jsme tedy prošli tím lesem. Ani, když jsme stáli na jeho okraji, nemohli jsme zahlédnout koruny stromů. Ani větvička vidět nebyla. Kam jsem dohlédl byl jen holý kmen co sahal až k nebesům. Až do oblak. Vypadaly prostě jako živé kůly. Na konci zdánlivě nekonečného lesa nás ale čekalo další překvapení. Před námi se rozprostírala ohromná propast. Byla jako černá díra. Bez konce. A přes ni se tyčil most. Byl zjevně hrozivě zchátralý. Prkna byla prohnilá a bylo k podivu že vůbec stojí. Stáhl jsem uši. To se mi nelíbylo. Ovšem nebál jsem se. Bez čekání ze na most jako první vrhla Zorea. Vypadalo to, že přejde v pořádku, když v tom se asi v půlce mostu ozvalo pod ní křupnutí. Ve sletu pár sekud se zachytila tlapam ale pak se pustila a začala padat do hlubyn té díry. To vše se odehrálo tak rychle, že než stihl někdo nějak zareagovat, byla dole. V tom se ale pod hnědým tělem oběvily obrovské houby a vlčici zachytily. Potom se před ní oběvily kamenné schody a ona bezpečně vystoupala nahoru. Potom, místo kde spadla zarostlo kořeny. Další se odhodlala most přejít Wolfgenie. Ta naštěstí přešla v bezpečí. Za ní se vydala strakatá. Ta ovšem nešla přes most, ale díru přeletěla na mráčku. Už jsme tu zůstávali jen já, Amis a zrzka. Zrzka se tedy vydala na most. Vypadalo to, že i ona přejde v bezpečí, ale kořeny, které zakrývaly tu díru pod její vahou ruply. Vyvalil jsem oči. Zrzavá ovšem neudělala nic, i když věděla že se může v pohodě zachránit. Ani se nepokusila zachytit. Prostě si spadla. Nic se ovšem neozvalo. Žádný tupý zvuk nárazu nepřišel. Zakňučel jsem. Třeba to přežila! svitla ve mne naděje. Nechtěl jsem si připustit, že bych právě mohl vidět smrt. Přeci jsme v té mysli, ne? Takže nemůže umřít. Že ne? Pomyslel jsem si a zuby, drápy se té myšlenky držel. I když jsem mohl nasednout na Bolta, neudělal jsem to. Rozběhl jsem se na most. Cítil jsem jak se pohupuje a sem tam v něm něco lupe. Radši jsem ale běžel. Přeskočil jsem díru po rezavé a snažil se nevnímat jak se most zatřásl při dopadu. Oči jsem měl přišpendlené na druhou stranu útesu a snažil se nemyslet na to že v té díře, kterou jsem právě překonal zmizela zrzavá vlčice s hořící kytkou. Konečně jsem byl na druhé straně. Zabrzdil jsem před první vlčicí kterou jsem uviděl a přitiskl se k ní do srsti (třeba Wolfgenie). Po tom co jsem se uklidnil jsem se na ni podíval. "Přežila to, že jo?" zeptal jsem se.

//LOTERIE 4

Cítil jsem hrdost. Ostatní se ke mne začali přidávat a ono to opravdu fungovalo. A tam kde nedolehly hlasi ostatních, tam dolehl alespoň můj hlas, kterým jsem spíval v mysli. Vlci se ukolébavky začali rychle chytat. Skoro celá smečka se právě spojila v jeden hlas. Tedy krom zrzky, která si cosi hudrala, ale vůbec jsem jí nerozuměl. Všiml jsem si, že se dokonce připojili i Pegasové, i když jim musela být vlčí ukolébavka úplně cizí. Třeba mají koňskou ukolébavku ze stejným tónem!" Napadlo mě. Všechny kořeny opravdu usly.Plameny je ovšem požíraly dál. " Měli bychom pryč, než nás to popálí," řekl jsem. Můj doprovodný hlas ustal. Byl jsem si jist že kořeny již spaly všechny. Bylo mi jich trochu líto. Ne proto, že usly, ale proto, že nakonec byli všechny spáleny. Přeci jen byli zjevně živé. Nakonec jsme rychle pokračovali dál. Les zjevně nebyl tak nekonečný, jak se zdál. Již po chvíli začaly stromy řídnout. I když se před námi rozprostírala jen hnědá "krajina" plná v podstatě jen kůlů, pohled za nás byl ještě smutnější. Za námi se nacházela již pustina plná ohně, popela a dýmu. Ty ohromné, nebetyčné stromy byl ten tam. I když tento les byl v podstaně nijaký a jen ve snu, zželelo se mi ho. Představil jsem si tedy, že se nad místy kde hořelo zatáhlo a spustil se liják. Ten uhasil všechen oheň a pročistil vzduch od kouře. Na nás při tom nepřistála ani kapička. Tak jsem aspoň kus toho pozoruhodného místa zachránil.

Posty: 3 lístky za posty z 28.12.

celkem: 3 lístky