Gallirea - Příspěvky uživatele

Hlásím se!

Stříbrňák se brouzdal ve vodě. Protáhl jsem si tlapky, a čekal co vlk vyplodí. "Ne ale fakt, nedělám si srandu! Smrt bydlí v támhle tom lese v noře z kamení a kousek od mé smečky má být i její bratr Život!" řekl jsem vlkovi bojovně. "Smrt i Život jsou prý polobohové, nebo co, ale hlavně se u nich dají koupit magie!" dodal jsem důležitě.
Pak jsem si pro sebe zanadával na účet toho travnatého svinstva, co jsem před chvílí přeběhl a Belial se toho hned chytl. "Fakt? Tak si přes to zkus běžet," ušklíbl jsem se. Bylo fakticky krásné počasí. Bylo příjemně teplo. Zjistil jsem, že můj kožich nepatří zrovna mezj ty nejhustší a nyní by tedy bylo o dost lépe.
Řekl jsem Belialovi o své smečce a on začal vyzvídat. " No, máme hrozně hodnou Alfu - tetu Maple a taky nejlepší lovkyni Wolfgenii. A je to tam fakt super. Sarumen je navíc v krásném jehličnatém lese, trvale zahaleným mlhou," řekl jsem a usmál se. Jooo, bylo to tam fakt moc bezva. Představil jsem se stříbrnému, ale on se jen ušklíbl. "Já se na tvoje jméno taky neptal...." broukl jsem s úšklebkem a protočil očima. Belial se taky hned chytl mých dalších, zdvořilostních slov. Pozvedl jsem jedno obočí. Je vymatlanej, nebo co? "No, to že tě poznávám, ne? To se tak říká," řekl jsem a opět protočil očima,za tu chvíli už podruhé.

Vydal jsem se tedy s úlevou za stříbřitým vlkem. Vlk męl fakticky zajímavé zbarvení. Měl na sobě totiž opravdickou stříbřitě šedou. Takovou jsem ještě fakt nikdy neviděl. Vlk měl i stříbrné oči, což, jak jsem již zjistil, patřily vlkům s magií myšlenek. Tady ty magie byly fakticky zajímavé! A přitom, když jste ty barvy znaly, mohli jste vědět, před čím si dávat pozor. Nora říkala totiž, že barva, podle které máte oči bývá vaše hlavní a nejsilnější. Tedy jistě, byli tu pak vlci, kterým se oči nezbarvily a zůstaly žluté. U těch se to povětšinou prostě zjistit nedalo. No, magie mě opravdu fascinovaly, a tyto zajímavosti o nich bych klidně mohl posliuchat i půl dne.
Stříbrný vypadal přátelsky. Tedy, ne že tak jen vypadal, ale i se tak tvářil a vystupoval. Na jeho slova jsem se zazubil. "Letím od tety Smrti!" odpovím mu, ve stejném duchu, jako konverzaci začal. "A přestu louku se fakt nedá ani normálně jít! Tak sakra strašnej terén jsem ještě neviděl!" řekl jsem a protočil očima. Pak jsem ale na tlamu zase vrátil úsměv. Na jeho další slova jsem zastříhal ušima. "Nooo, nyní bydlím v Sarumenské smečce! Je tedy docela daleko odtud. Vracím se právě zpátky," řeknu a pokynu hlavou směrem, kterým se Sarumen zhruba nachází. Vlk se zdál fakt fajn, to se muselo nechat, ale na jeho další slova jsem lehce pozvedl jedno obočí. Věděl jsem sice, co ta slova znamenaj, ale nějak mi unikalo co tím chce naznačit. A vlastně celkově důvod, proč je tak "raritní". Kvůli té stříbrné srsti? Možná. Vlk se ale pak představil. "Já se jmenuji Star," řekl jsem a jakoby hrdě vyphal hruď. Byl jsem stejně vysoký, možná lehce vyšší než on. "Těší mne Beliali," dodal sem a usmál se.

//Jedlový pás (přes Západní Galtavar)

Minul jsem poslední jedlové stromy krásně vonícího lesa a vběhl na tu pitomou louku. Musel jsem svůj běh spomalit hezky do klusu, ale i tak to bylo pitomý. Klopítal jsem a zakopával. Tlapky se mi podvrtávaly při každé příležitosti. Stiskl jsem pevně zuby k sobě, až mě chvílemi bolely. Kdo - sakra - vymyslel - tenhle - spropadenej - terén?! Pomyslel jsem si rozhořčeně. Vždyť se přes tu louku nedalo ani normálně přejít! Natož to tu přeběhnout. Očima jsem probodával třpytící se jezero a mlčky, se zatnutými zuby ukrajoval vzdálenost co mne od něj dělila.
Nakonec jsem přeci jen konečně dorazil ma rovnou zem. Došel jsem s úlevou k vodě a napil se. V tom jsem ucítil pach vlka. Zvědavě jsem zvedl hlavu a rozhlédl se. Kus odemne postával stříbřitě šedý vlk. Nadšeně jsem zavrtěl ocasem. Konečně! Pomyslel jsem gsi s nárnou úlevou a vydal se za vlkem. "Ahoj!" pozdravil jsem z vesela.

//Stará zřícenina

Poslední slova Smrti jsem už neslyšel. Vesele jsem vyběhl ven z temné "nory" v zřícenině. Zrychlil jsem a opět jedním skokem ladně překonal zídku. Lehce jsem dopadl na zem pokrytou jedlovými šiškami a jehličím. Do čenichu mi zase vnikla ta příjemná vůně. Po tom smradu kouře a strachu to bylo opravdu ulevující. I když tedy, příšlo mi, že Smrt nebyla tak strašná, jak se Wolfi tvářila že je. No nic, není ještě zaběhnout za Životem a vrátit se ještě před sestměním.
Za 1. mi samota fakt nebyla vůbec příjemná a v noci by to bylo ještě horší,
za 2. by pak ani nemuseli zjistit že jsem se vydal sám ke Smrti.
Zamířil jsem ven z lesa po své pachvé stopě a chystal se psychicky i fyzicky zase na tu strašně nerovnou louku.

//VVJ (přes Západní Galtavar)

//Akce byla opravdu moc super a moc za ni děkuji! Škoda že jsem se nestihla zapojit více...

Každopádně mic děkuji a doufám že zas někdy!

Poprosím o 2% do lovu

A své 3 bodíky směňuji takto:

za 2 body si poprosím o 8 květin
a za zbylý 1 bod poprosím 3 oblázky

Děkuji moc! ❤️ ❤️

//Jedlový pás

Mladý vlček si vykračoval lesem. Šišky a jehličí mu křupalo pod tlapkami. Nasával tu krásnou vůni jedlového jehličí a mízy. Bylo zvláštní, že tu nic jiného, krom jedlí, nerostlo. Star nikam nespěchal. Noc byla ještě daleko, do setmění času habakuk. Pravda, možná by si měl trochu pohnout, jestli to sídlo Smrti chtěl najít ještě přes den, bo mohlo být kdekoli a země Gallirei jsou rozlehlé. Kupodivu měl ale strakatý štěstí. Vstoupil do toho správného lesa. I když, jak to tak zatím vypadalo, na rozdíl třeba od Sunstorm, měl štěstí na své straně.
Idylku krásné vůně tohoto lesa najednou narušil nepříjemný puch kouře. Star nastražil uši a zavětřil pořádně. Žeby? Pomyslel si s nadějí a klusem se rozběhl po pachu. Pach sílil a s ním se dala taktéž rozpoznat jakási příměs pachu strachu a smrti. Před Starem se objevila jakési cosi z kamenů poskládaných na sebe. Vypadalo to opravdu zajímavě. Že by to byli ty, emmmm, ruiny? Napadlo ho. Zrychlil běh a velkým ladným skokem překonal kamennou zeď. Zastavil se a rozhlédl se. Dalo se jít kamsi do nitra zříceniny, odkud taky vycházel podivný zápach. Vlček neohroženě vkročil dovnitř. Trochu jej ale zamrazilo, když se i za dne najednou ocitl ve tmě. Sám. Polkl a pokračoval dál. Na cestu viděl jen díky zelenému světlu ze zajímavých zelenomodrých plamenů. Pokračoval opatrně v tichosti dál. V tom si na zemi všiml stop. Ty stopy byly 2x větší, než ty jeho, ale kupodivu byli vlčí. „Halooo?! Je tu někdo?!“ zavolal. Najednou uslyšel pohyb. Většinu vlků by to vystrašilo, ale Stara polila krásná úleva. Nebyl sám. Někdo tam byl. Pokračoval dál, když v tom narazil do něčeho velkého a měkkého, až si sedl na zadek. Vlčice se otočila a upřela na něj své hrozivé, modrozelené oči. Vlček se ale nebál, místo toho radostně zavrtěl ocasem. „Ahoj, ty jsi teta Smrt?“ zeptal se vesele. Smrt na něho překvapeně zamrkala. Co si to parchantě jako dovoluje? A jak to že se mě nebojí?! Pomyslela si překvapeně. „Ano, jsem to já, velká, všemocná Smrt ty bídný červe,“ řekla Smrt co nejhrozivěji to šlo a zvedla se nad strakatého vlčka. „To jsem moc rád, teto Smrti, že jsem tě našel!“ řekl Star vesele a taky se postavil. Smrt byla o dost vyšší než on, měla opravdu velké drápy a oči jí strašidelně plály. Star sklopil lehce vystrašeně uši do zadu a stáhl ocas. Ucouvl do zadu, při čemž do něčeho vrazil. Otočil se. Strach najednou byl ten tam, jelikož jej něco zaujalo. „Jak si opovažuješ říkat mi te-“ zavrčela Smrt, než to ale dopověděla, náš vlček jí skočil do řeči. „Wow! Nikdy jsem neviděl zelený oheň! Je moc hezkej!“ řekl nadšeně, při čemž místo poslouchání Smrti okukoval louče s nikdy nevyhasínajícím ohněm, do kterých před chvilkou vrazil. Smrt se na něj nechápavě podívala. Tak já se tady tak snažím, a ten smrad mě ani neposlouchá! Natož aby se mě bál! Co to je za mládež toto?! A ještě mi říká teto! No kdo to kdy viděl aby někdo mě, ctihodné smrti říkal teto! Soptila v duchu Smrt. Vlček si mezitím stále jel svoje a obhlížel vnitřek zříceniny. „Ty jo, jsem moc rád, teto, že jsem tě našel! Konečně zase společnost! Ta samota je tak brrrr…“ žvanil strakatý. Ach, tak ty se bojíš samoty chlapečku, jo? Pomyslela si Smrt vítězoslavně a nenápadně zmizela. Star se otočil, aby jí něco řekl, ale Smrt byla najednou pryč! Byl tam sám! „T-teto Smrti?“ zakoktal vyděšeně. No vidíš že to jde! Já ti dám tetu. Pomyslela si spokojeně smrt a připlížila se neviditelná zezadu za vlčka. „MCHA!“ cvakla Smrt Starovi do ucha. Star polekaně vyjekl a uskočil, potom se rychle se staženým ocasem otočil. „Ah, tady jsi! Už jsem se bál, že jsem tu sám!“ řekl Star najednou s úlevou, dívajíc se na Smrt. Smrt se praštila tlapkou do čela. PROČ JÁ?! Zasténala v duchu. Smrt už další pokusy vystrašit toho strakáče vzdala. Jediný strach, který z něj dostala, se objevil, když zmizela. Jenže to už by teď nefungovalo. Věděla že to vlče není blbý. I kdybych po něm teďka skočila, tak se nebude bát… Pomyslela si nakvašeně. Star se ale pustil zase hezky do řeči. „A proč jsou vlastně ty ohně zelený? A proč je i tvá srst nazelenalá a jak to, že máš i takové drápy?“ ptal se vlček. „A proč se vlastně jmenuješ Smrt. A proč nebydlíš se Životem, ale bydlíte od sebe taaak daleko? A proč -“ vyptával se vlček dál, když v tom ho vlčice zarazila. „Hele, fajn, co po mě sakra chceš?! Nepředpokládám, že si šel taaaak daleko, abys mi mohl svýma debilníma otázkama otravovat život!“ zavrčela Smrt rezignovaně. Jestli to takhle půjde dál, stěhuju se na druhou stranu země… Pomyslela si naštvaně. Vlček se zamyslel. „Nooo, prej se u tebe daj získat nějaký magie,“ řekl Star. Na to, že před chvílí chrlil pátý přes devátý, nyní to z něj lezlo jak z chlupatý deky. „No tak bych nějakou chtěl,“ dodal. „Fajn, a jakou?“ zeptala se vlčice. „Já nevím,“ řekl vlček. Smrt stiskla zuby a zhluboka vydechla. „Hele jo, všechno je zelenomodrý díky mojí oblíbený magii – Elektřině. Dohodneme se, jo? Já ti dám tu Elektřinu a ty odprejskneš a už se nevrátíš,“ zaskřehotala Smrt. „Platí?“ zeptala se ještě pro jistotu. Star nadšeně přikývl. Smrt ke Starovi přistoupila a položila mu obří tlapu na čelo. Poslala do něj tedy magii Elektřiny a uštědřila mu schválně menší elektrický šok. „Au, co to bylo?“ zeptal se Star. „No, to byla ta Elektřina, a teď zmiz,“ zavrčela Smrt. Star se tedy spokojeně otočil k odchodu. „Počkej ještě!“ zastavila jej rychle Smrt, protože si na něco vzpomněla. „Hele, tam kousek od tvojí smečky sídlí můj bratr Život, zajdi i za ním, jistě si tě moc rád poslechne!“ dodala škodolibě Smrt. No co? Ať si i bratříček užije! Pomyslela si. „Děkuji moc, jsi ta nejhodnější teta!“ zavolal Star vesele na rozloučenou a vyběhl ven. „Opovaž se zmetku tohle někomu říct!“ zavrčela za ním ještě naštvaně Smrt. Konečně je pryč. Pomyslela si s úlevou a cítila, jak jí na čele tepe žilka. Asi potřebuju dovolenou… Pomyslela si ještě naštvaně.

//Jedlový pás

//VVJ (přes z. Galtavar)

//Lotinka Osud 10/15

Osvěžení v podobě studené vody bylo opravdu příjemné. Zvedl jsem hlavu a ucítil jak mi pár kapek spadlo na tlapky. Kudy teď? Pomyslel jsem si a rozhlédl se. Výběr to byl docela těžký, vzhledem k tomu, že se kolem mne rozprostíraly samé louky, nebo co to bylo. Na protějším břehu jezera se rozprostíral nějaký pidilesík. Takže možnosti zněli následovně:
a) Pokračovat dál podél řeky.
b) Překonat jendnu z luk a jít se porozhlédnout do tamních lesů.
c) Vydat se do lesu pidilesu.
Nakonec jsem se rozhodl pro b), jelikož se mi zdálo nepravděpodobné že v tom lesíku něco bude a zase dál podél řeky už se mi fakt nechtělo. Přeskočil jsem tedy svýma dlouhýma nohama ústí obou řek, co mi stály v cestě a rozběhl se přes louku. Běželo se přes ni dost špatně. Země zam byla jakási strašně nerovná a mě se podvrtávaly tlapky, což bylo s kombinací různých modřinek na mém těle, řekněme dosti nepříjemné. Nakonev jsem ale kupodivu víceméně ve zdraví louku zdolal a octl se před lesy. Nejvíce se mi líbil ten jedlový, moc krásně to v něm vonělo. Tak to nejdříve zkusíme tu... řekl jsem si vztoupil do lesa. Bylo příjemné, že mě po nerovném terénu louky, přivítala tato příjemná šiškovaná a jehličnovatá rovina.

//Stará zřícenina

//Maharské močály (přes Kiërb)

//Lotinka Osud 9/15

Brodil jsem se tedy tou smradlavou bažinou. Šlo se mi strašně špatně. Hodně jsem se propadal a tak... Nějaké úseky jsem musel překonat několika skoky z hnusné vody do hnusné vody. Některé úseky se daly přejít úplně normálně. Docela dost mi pomáhaly ty spadané stromy a nánosy větví, přes které jsem mohl, díky své poměrně lehké váze, ladně pochodovat. Nějakým zázračným způsobem se mi podařilo přebrodit bažinatý les a bezmyšlenkovitě se vydal opět podél řeky. Byl jsem sice sám, ale alespoň nebyla noc. Všechno mě bolelo, protože mé tělo bylo stále celé potlučené. Navíc mi díky mokru v bažinách začínala být trochu zima. Koukl jsem na oblohu. Bylo ráno, svítalo. Nebe bylo krásně modré a vlastně, kdybych nebyl právě mokrej jak zmoklá slepice, bylo by i krásně teplo po dlouhé době. Šel jsem stále podél řeky. Cesta byla dlouhá a klikatá. V jednu chvíli se i řeka rozdělila a později, jak jsem si všim, se zase sešla. Já si, díky bohu, vybral tu kratší trasu, jinak by to byla zacházka jak něco. Předemnou se oběvilo velké jezero. Když jsem došel k němu tak jsem se napil. Joo, měl jsem už docela dost žízeň.

//Jedlový pás (přes z. Galtavar)

//Tmavé smrčiny (přes Teneabre)

//Lotinka Osud 8/15

Vyrazil jsem tedy podél řeky, co od sebe oddělovala ty dva lesy. Ten první byl nyní mým domovským a ten druhý byl no.... prostě sousední. Měl jsem trochu strach že se ztratím, když jsem sám. Vždyť jsem ani pořádně nevěděl kudyma jít. Jen že mám jít dlouho a najít nějaké ruiny. A ještě lepší bylo, že jsem vlastně ani nevěděl, co jsou to ruiny. Nadechl jsem se a vydechl. Neboj, to zvládneš, jen si pamatuj nějaký body záchytný! Už nejsi malý vlče! Hecoval jsem se v duchu. Protáhl jsem krok ve svých dlouhých tlapkách. Mezapomeň co řekla ta vydra! Blesk je přeci stále se mnou v mojí mysli! Připomněl jsem si ještě. Má mysl taky zabloudila Amis. Ta se ztratila kam zas? Snad nezůstala v té vydře! Pomyslel jsem si starostlivě. Hm, možná Wolfi měla pravdu, vrátím se zajdu za]Životem a počkám si na dopro - NE! To zvládneš! Nejsi sám, všude kolem tebe je plno zvířat! Jo, přesně tak, je tu plno zvířat, nejsi sám.... Snažil jsem se stále v duchu uklidnit. Najednou jsem došel až nakonec řeky. Normálně se prostě vylévala do lesa a tvořila tam ohromnou bažinu. Nakrčil jsem trochu čenich. Nevonělo to tam zrovna po fialkách.

//VVJ (přes Kiërb)

//Lotinka Osud 7/15

Wolfi mne ujistila, že nám to šlo. Věnoval jsem jí velký spokojený úsměv. "Bylo to fakt super! Moc mě to bavilo!" řekl jsem nadšeně. Doufal jsem, že mi zase někdy dovolí jít na lov, protože to byla fakt bomba! Každopádně jsem se pak začal vyptávat na tu cestu k Smrti a Životovi. Bylo mi řečeno, že Život je v podstatě tady hnedka vedle, což už jsem tak nějak věděl od Maple. Místo toho aby mi ale Wolfi řekla, kudy se tam vydat, dozvěděl jsem se jen, že je tam dlouhá cesta a je v nějakých rujnách nebo co. Tak teda díky no. Odfrknul jsem si v duchu. Doufal jsem, že mne alespoň nakonec nabídne sebe jako doprovod, či něho, s kým bych tam mohli jít navrhne, to se ale nestalo. Z Wolfiných posledních slov jsem pochopil, že orostě nechce, abych za tou Smrtí zašel. "Tak jo, díky, ahoj!" přikývl jsem tedy aby byla v klidu. Fajn, tak si ji najdu sám... Pomyslel jsem si a vydal se pryč z lesa.

//Maharské močály (přes Teneabre)

//Lotinka Osud 7/15

//Smečkovaná: 23. - Uspořádat lov ve třech členech smečky 3/3

Srna se vzpouzela a kopala kolem sebe. Nechtěla se tak lehce vzdát. Uhýbal jsem před kopyty. Bohužel jsem jednou ale jednou uhl pozdě a dostal jsem kopanec do ramene. Naštěstí jen lehký. Na chvíli jsem zase přidal a srovnal směr. Najednou kdesi ze stromu seskočila Zorea a porazila srnu na zem. Do pár sekud byla srna mrtvá. Měla ještě pár posmrtelných záškubů. Byl jsem zašpiněný od krve ale s úsměvem na tváři. "Bylo to parádní!" řekl jsem nadšeně. Opravdu mě to bavilo. "Šlo nám to?" zeptal jsem se Wolfi s rozzářenýma očima. Když se Wolfi zeptala na zranění, zavrtěl jsem hlavou. Sice mě trochu bolelo to rameno, ale dalo se to přežít. Zorea potom šla oznámit druhé skupince že máme uloveno. Wolfi si utrhla kus masa. Měl jsem taky hlad. Docela velkej. Taky jsem si tedy kousek utrhl. Bylo to moc dobré. Moje první ulovená srna. Všiml jsem si že jsem byl již vyšší než všichni, se kterými jsem lovil. Bylo to zvláštní. Snědl jsem svůj kousek a olízl si čenich. Byl to povedený lov.
Podíval jsem se na Wolfi. Něco mě napadlo. "Teto Wolfi? Maple mi říkala něco o životovi a smrti, že se tam dají získat různé věci," řekl jsem a odmlčel se, "chtěl bych tam zajít, tedy jestli můžu a chtěl bych se zeptat jestli bys mi řekla kde se nachází," zeptal jsem se opatrně s úsměvem. "Tedy jestli můžu," dodal jsem a zavrtěl ocasem. Nebyl jsem si úplně jistý jak to chodilo."A nebo jestli by šel někdo třeba se mnou. Neplánuje tam někdo jít?" zeptal jsem se ještě. Byl bych nejradši kdyby někdo šel se mnou, protože jsem měl ze samoty strach. Navíc již byla noc. Tma. Ne, to zvládneš! Okřikl jsem se. I tak jsem ale doufal že někdo vyrazí se mnou.

//Lotinka Osud 6/15

//Smečkovaná: 23. - Uspořádat lov ve třech členech smečky 2/3

Marion se naštěstí vzpamatovala a začala fungovat podle plánu. "Ano!" odpověděl jsem jí pro jistotu. Naštěstí už to šlo dobře. Každý jsme si hezky hlídali své strany. Cítil jsem všechny ty modřinky co mi předtím způsobily ty pitomé veverky. Přesto mě to neskutečně bavilo. Natahoval jsem tlapky a užíval si tu rychlost, v srti a blaženě přivíral oči (tedy spíš kvůli větru, ale nevadí). Všiml jsem si, že mé nohy byli o dost delší. Vytáhl jsem se dost no. Vždycky když srna chtěla utéct mou stranou zrychlil jsem a cvakl po ní zubama. Srna pak vždycky uskočila, chcvíli běžela tak jak jsme chtěli a pak zase zkoušela. Snažila se zrychlovat, ale vždy když zrychlila ona, zrychlil jsem taky. Na poznámku Marion jsem jen protočil očima. Smutné to sice je, ale takhle to chodí... Pomyslel jsem si a skoro citoval v duchu Olive. Taky mi té srny bylo líto, ale nesměl jsem na to myslet. "Takhle to v životě chodí, to zvíře by stejně později uhynulo," připoměl jsem si. Tedy, platilo to hlavně u lovu vysokých zvířat.
Už jsme byli skoro na místě určeném, když v tom Wolfi vyrazila z keře a začala srnu směrovat trochu jiným směrem. Lehce překvapeně jsem na Wolfi kouknul. Změna plánu? zeptal jsem se v duchu. Wolfi začala srně jít po nohách a zpomalovat ji. Začal jsem ji napodobovat a štípal ji. Cvakal jsem taky na prázdno. Někdy jsem přidával a hlídal aby nevyběhla. Neměla už šanci. Byli jsme tři a někde vepředu asi čekala Zorea. Přeskakoval jsem keříky, kmeny, kameny a vlastně všechno co se dalo alespoň trochu zkočit. Skákání mě za prvé totiž bavilo a zadruhé i efektivně zrychlovalo.

//Děkuji za parádní odechovou akcičku a poprosím o mušličky! Moc děkuji!

//Smečkovaná: 23. Udělejte lov ve třech členech smečky 1/3

// Lotinka Osud 5/15

"Hele, prostě ty si budeš hlídat pravou stranu - tu kterou má ta srna blíže k lesu a já levou - tu kterou má blíže ke stádu. Připlížíme se k nim a já vyběhnu a odříznu jí cestu a pak poběžíme vedle ní a navedem ji k tomu křáku," vysvětlil jsem s úsměvem strakaté svůj plán, který jsem právě vymyslel za pochodu a nebyl si jistý, jestli se to takhle vůbec dělá. Přišlo mi to ale logické.
Začalo to vypadat dobře. Plížili jsme se opatrně mezi křovím ke stádu. Tato poloha pro mne nebyla moc příjemná, vzhledem k tomu, že jsem byl celý potlučený. Srdce se mi rozbušilo a stoupl mi adrenalin. Byl jsem lehce nervózní, ale hlavně jsem se strašně těšil. Bylo těžké zůstat v klidu. "Nevím," odpověděl jsem šeptem Mari. Jak jsem to mohl vědět? Vždyť já svou magii ještě ani neoběvil. Už jsme byli dost blízko. Teď byla ta správná chvíle vyběhnout. Než jsem ale stihl cokoli udělat vyběhla Marion. Ale ne, já jí zapomněl říct že má pár sekund počkat! Došlo mi a já si zoufale uvědomil že to nebude tak snadné. Vystřelil jsem rychle za Marion, která samozřejmě vyplašila stádu a s ním i naši srnu. Srna naštěstí byla pomalejší. Marion začala srnu honit v jakémsi útvaru, co mohl vzdáleně připomínat kruh. Sakra, sakra, sakra, co teď?! Začal jsem v duchu panikařit. Klid, mysli! Musel jsem přemýšlet rychle, hodně rychle. Vyrazil jsem rychlostí blesku k srně a Marion a pokusil se jim nadběhnout a ztočit srnu správným směrem. Celé tělo mě z těch rychlích pohybů pobolívalo, ale nyní jsem měl jinou starost. "Teď si hlídej stranu! Ten keř se spadlým stromem!" zakřičel jsem, aby mě slyšela. To zvládnem!