Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ty jo, děkuji mockrát! Letošní lotynka byla fakt štědrá (ještě ke všemu s mým počtem lístků xd) Moc se omlouvám že sem to posílala takhle na poslední chvíli.... Jo a cool statisky by byli cool! Sem pro :D

A poprosím tedy:

• Lesní strážce - Star (pak se tedy ozvu kreslířům :3)
• Hvězdy do magie na max - Coffee do Emocí
• 43 oblázků - Star

Ještě jednou díky!

Odměny připsány.

//Lotynka 20 (2/5)

Vypověděl jsem tak nějak ve skratce Rolandovi proč se vracím a proč jsem tu nebyl. I když jsem se snažil mluvit co nejslušněji a nejrezeprentativněji a pro změnu nepálil slova ze sebe jako z kulometu, nevypadal moc přesvědčeně. Vlastně nevypadal vůbec spokojeně s tím, že se tam vracím a já nechápal proč. Zdělil mi však že Nicos tam stále je a co víc - nebude daleko. Spokojeně mi zazářili oči a lehce jsem vesele máchl ocasem ze strany na stranu. Jen co mi schválí příchod do smečky, musím za ním zaběhnout!
To že jsem se tady tři zimi ani neukázal vlastně nebyla až tak úplně pravda. Jednou jsem totiž došel se stříbrňákem na hranice, než mě odnes ten růžovej teleport. A po druhé když jsem se sem dostal, tak nás zrovna vzala Vydra na dovolenou a já pak opět skončil mimo. To bylo taky naposledy co jsem jej viděl.
Jeho verdikt mě trochu zabolel. Vycítil jsem z něj, že kdyby bylo na něm, nepřijal by mne. "Sem si víc než jistý," řekl jsem však přesvědčivě se sebejistým úsměvem. Vlastně jsem po ničem jiném, než se vrátit domů, poslední dobu netoužil.
Kenai se zeptal, jestli stále vedla smečku Maple s Darkií. Jeho otázka mne trochu překvapila. Mně ani nenapadlo že už by tu nemusela Maple být. O Darkii jsem však již bohužel věděl a tak mě Rolandova odpověď nepřekvapila (//nejsem si teda jistá jestli to Star ví nebo neví, prostože to nemůžu dohledat, ale v tu dobu ve smečce byl a já mám mocit že se o tom s někym bavil ale ne na 100% no xd). Trochu jsem ale posmutněl když to řekl. Maple o ní tak hezky mluvila a já se tenkrát moc těšil až ji poznám...

//Lotynka 18 (1/5)

Hnědý vlk se představil jako Roland. Taky dodal že je gamma a lovec. Takže ne ochránce? Napadlo mne trochu překvapeně. Ale vlastně lovci taky přijímaj na hranicích normálně. Ono je to přece jedno. Došlo mi pak. A taky mi došlo že jsem zjevně tak dlouho ve smečce nebyl, že si to už nepamatuju.
Kenai se ze všeho nejdřív začal ptát na Wolfi a Marion. Když to teď řekl po druhé, došlo mi že ji znám taky. Vlastně ona s náma byla taky v tom snovým světě! Nepamatoval jsem si už moc jak vypadá, přeci jen já tam měl jiné starosti, ale vzpomněl jsem si že tam byla. Roland mezitím sám potvrdil že Marion i Wolfgenie stále ve smečce žijí, jen jsou nyní asi pryč. Lehce jsem máchnul ocasem. Byl jsem rád že teta Wolfi tu stále je. Sice sem do teď ani nepochyboval o tom že by neměla být, ale ujištění bylo noice. Bych se mohl zaky zeptat na Amny a na Amis. Napadlo mne. Došlo mi však, že sestřin pach tu nikde necítím. A byl jsem si jistý že ten bych poznal kdykoli...
Potom přišla řada na mne vysvětlit své důvody. "Já zde byl jako vlče ještě, našla mne Amnézie a dovedla. Aji jsem byl na lovu s Maple a Wolfi a tak. Jenže pak jsem se vydal k bohům a vrátit do smečky se mi tak nějak nepovedlo protože se po cestě vždycky něco stalo. A když se mi konečne podařilo sem dostat, nějaká magie mě hodila úplně pryč. Takže jsem tady už asi tak dvě nebo 3 zimi nebyl," vysvětlil jsem mu. "Ale vždycky jsem se snažil vrátit, je to můj domov. Jen mi došlo že po tak dlouhé době mne tady asi téměř nikdo nepozná," přiznal jsem. Jestli todle byla opravdu vlkova již třetí zima tady, museli jsme se minout. "Taky bych se vlastně chtěl na někoho zeptat," vzpomněl jsem si. "Je tady stále ještě Nicos?" zeptal jsem se. Opravdu jsem doufal že zde svého nejlepšího kamaráda zase potkám.

//Lotynka 17 (5/5)

Čekal jsem na verdikt barvy svých očí. Šedivý si je chvíli prohlížel, než dospěl k závěru. Modrožlutá. Takže měli jinou barvu. „Takže už nejsou nudně žlutý – nic proti – ale dokonce dvojbarevný,“ zašvitořil jsem spokojeně. „Stejně jako ty blesky!“ došlo mi. Nemohl jsem se už dočkat, až někde najdu nějakou lesklou plochu, kde se budu moct prohlédnout. Konečně jsem se dočkal. A ne jen jedné barvy, ale rovnou heterochromické! Když jsem se pak trochu uklidnil z nadšení ze svých nových barviček, naše konverzace postupně přešla na Kenaiovu rodinu. Po vyslovení jména jeho mámy mne opravil. „Však to jsem řekl,“ nechápavě jsem pozvedl obočí. Ten rozdíl jsem tam slyšel asi jako mezi Nikolaj a Nikolaj – takže žádný. Když jsem se pak zmínil, že jeho mamka je vlastně ta nejlepší lovkyně jen to tak nějak odsouhlasil. Asi nebyl moc výřečný.
Už jsem chtěl říct něco o tom, že tu čekáme nějak dlouho, když v tom konečně se ke mne donesl pach Sarumenského. Ihned za pachem se objevil i hnědý vlk bez oka. Sebejistě jsem se narovnal a snažil se tvářit co nejpřátelštěji. Došlo mi totiž, že vlastně ta trocha krve, která byla v bílé srsti obvzláště dobře vidět, nedělá úplně nejlepší dojem. „Zdravím,“ pozdravil jsem na oplátku a usmál se. „Jmenuji se Star, a přišel jsem se zeptat, jestli se zde náhodou nenajde místo ve smečce pro jednoho,“ odmlčel jsem se a loupl okem po Kenaiovi, „nebo dva navrátilce?“ zeptal jsem se a zazubil se. Nejdříve jsem měl chuť představit i Kenaie a říct to rovnou za něj, ale pak mi došlo že by mu to možná nemuselo být až tak příjemný.

//Lotynka 11 (4/5)

//Matteo – 2/10

Černý vlček se na mne otočil a vypadal že chvíli přemýšlel co dělat. Mohlo mu být snad jak mně když jsem sem dorazil. Nakonec se ale ohradil nad mým oslovením a představil se jako Matteo. „Ah dobře tak promiň velký Matteo,“ řekl jsem a pobaveně zvedl obočí. Vlastně sem moc nevěděl jak se bavit s vlčaty. Nebo teda s takhle malými. Předtím jsem potkal jen Seilah která už byla vlastně v pubertě a potom ještě tu co s náma byla u laviny. Ale s tou jsem se nijak bavit nestihl.
Matty mi objasnil že se chce napít. Poté zamračeně dupl tlapkou do ledu a postěžoval si že voda je moc tvrdá. „Je to totiž led“ pousmál jsem se. „Voda zamrzla protože je moc velká zima,“ objasnil jsem mu. Došel jsem vedle něj a zakoukal se na zmrzlé jezero. Možná bych s tím mohl něco udělat? Napadlo mne. „Je docela dost tlustý, na to by asi byla třeba magie ohně. A tou já žel neoplývám,“ zamračil jsem se. Věděl jsem že když vyšlu do ledu výboj, maximálně ho tak rozsvítím. I když… „Chmm, nevidíš tu někde nějakej klacek nebo tak něco? Něco mne napadlo,“ řekl jsem a začal se rozhlížet. Přece jenom elektřina dělá jiskry, třeba by se mi něco podařilo zapálit...

//Lotynka 10 (3/5)

Odvikládal jsem Kenaiovi co se mi vlastně stalo. Dá se říct že jeho odpověď mne překvapila. HODNĚ překvapila. „CO?!“ vykulil jsem na něj překvapeně oči. Začal jsem sebou kroutit a poskakovat abych se mohl prohlídnout. Opravdu. Po levé přední se mi táhl blesk, na levé zadní jsem měl nějaký znak a na pravé zadní mi nejspíše nějaký blesk končil. Zalapal jsem ohromeně po dechu. „Omg, takže Život nelhal! Tohle musí být to překvapení….První blesk… Ten blesk musel být můj,“ došlo mi ohromeně. „Jakou barvu mají moje oči?“ zeptal jsem se s nadějí šedivého. Prosím, že se mi zbarvily aj oči? Prosiiiiim! Zadoufal jsem. Byl jsem z toho nadšenej jak vlče. Však se taky právě splnilo jedno z mých vlčecích přání!
Mezitím jsem se dozvěděl že šedivý – tedy Kenai jak se právě představil, se zde ve smečce již narodil. „Wolfgenie? Tu znám! Je to prej ta nejlepší lovkyně a vedla mou skupinku na lovu když sem tu byl,“ řekl jsem. „Ale cool,“ dodal jsem ještě k informaci že todle je vyloženě jeho rodná smečka. „Jinak já jsem Star,“ představil jsem se na oplátku. Klidně bych dodal čím synem jsem, ale bohužel jsem si nepamatoval jak se mí rodiče jmenují. Dozvěděl jsem se to vůbec někdy? Ani nevím.
„Je no, nevím jestli vždycky ale taky jsem si už zažil svoje,“ přikývl jsem na jeho poznámku a oklepal se při vzpomínce na lavinu. Nebo na ten přenos uprostřed léta až na vrcholek hory kde jsme s Maeve skoro umrzli. Co ona asi pak tak dělá? Na jeho konstatování jsem jen přikývl. „A ty zde určitě někoho z rodiny najdeš,“ pousmál jsem se na něj na oplátku abych jej taky povzbudil.

//Lotynka 6 (4/5)

//Matteo - 1/10

Byla to ale pěkná zima. Odfrkl jsem si. Takový počasí mi nedělalo zrovna nejlíp. Sníh byl sice super, když se s ním dalo hrát a když sněžil. Ale takhle? Teďka mne akorát zebaly tlapky. Pohled my padl na lesknoucí se jezero. Bylo celé zamrzlé a myslím si že v těchto mrazech nebylo pochyb, že by mne led unesl. Ale tak….mohl bych si jít zabruslit, no- Myšlenku jsem si však nedokončil, protože můj zrak zaujal malej černej flek na okraji ledu. Udělal jsem pár kroků blíže, abych viděl co se tam děje. Bylo to černé vlče a zjevně se pokoušelo pít. Nom, spíše se vyžrat díru do ledu, jak to tak vypadalo. Začal jsem se smát. „Co tam děláš prcku? To jezero celý do tlamy nenarveš!“ zavolal jsem na něj se smíchem a rozešel se blíže k němu. Při tom jsem mával ocasem ve vzduchu aby viděl že opravdu přicházím v míru.

//Lotynka 5 (3/5)

Když sem tak nějak vylíčil, že mi asi nic není, tak se šedivý pousmál. No tak třeba nakonec mu moje společnost nevadí. Uvěřil jsem. Když pak zmínil že to vypadá docela hrozivě, trochu jsem sebou škubl. „F-Fakt? Já to neviděl a popravdě už to až tak nebolí, ale dostal jsem ránu bleskem. Bylo to docela dost divný nejdřív sem myslel že jsem mrtvej, ale kupodivu to začalo hodně rychle se zlepšovat a než jsem došel sem… Jen sem teda po tom nějakej unavenej,“ svěřil jsem se a trochu se oklepal. Pulzující bolest se mezitím téměř zklidnila. Jak kdyby se mi nikdy nic nestalo. Netušil jsem však, že se toho naopak stalo hodně. A na trvalo. V srsti mě nyní totiž krom černé a bílé “zářila“ i žlutá a modrá v podobě blesků. A nebo značek v tom smyslu co se týče mé tlapky a hlavy.
Kenai mi zatím pověděl, že se zde vrátil najít své příbuzné. „Tví příbuzní? Ty jsi tu už členem byl?“ zeptal jsem se překvapeně. "Tak proto mi tvůj pach byl povědomý, možná někoho z tvých příbuzných znám!" napadlo mne. „Já se totiž taky vracím! Vzali mě semka do smečky jako vlče, jenže jsem si pak vyrazil k Bohům a většinou kvůli různým problémům se zdejší magií jsem se strašně dlouho nemohl vrátit domů. Čekám však na hranici, protože se obávám že můj smečkový pach je pryč a asi bych měl zjistit jestli zde stále mám své místo….tak nějak,“ přiznal jsem. To je docela cool náhoda, že jsme se tady sešli dva navrátilci.

//Lotynka 4 (2/5)

Šedivý nevypadal až tak nadšeně ze společnosti. Nebo možná z té mé ne. Nevěděl jsem moc jsem vypadal. Naštěstí ale ta tepavá bolest stále ustávala. Až podezřele rychle řekl bych. Olízl jsem si čenich a zastavil se kousek od něj a pousmál se. "Jo jasně. Ono, docela v poho jen si asi potřebuju odpočinout trochu. Jinak dobrý, už to ani moc nebolí," vyklepal jsem. Nevěděl jsem vlastně co mu mám říct. Cítil jsem se tak nějak zvláštně. Neměl jsem moc energie, ale přitom fyzicky jsem se začínal cítit docela dobře. Jak kdyby se mi ta elektřina rozproudila v krvi a nabyla mne, jen chvíli trvalo než sem si na ni zvykl. "Uhm, taky chceš do smečky nebo čekáš jenom na návštěvu?" zeptal jsem se trochu zvědavě. Budeme mít člena? A nebo je to jen nějakej špeh? Jeho vzevření i pach ale spíš dávali najevo že je tulák. Může tulák špehovat? Jo, proč by ne? Nebo třeba jde za někym na návštěvu... Přemýšlel jsem.

//Lotynka 3 (1/5)

//Ježčí plácek (přes Uhelný hvozd)

Byla mi strašná zima. Brodil jsem se sněhem. Ten se ještě stále lehce barvil do růžova sem tam. Sice mi byla srašná zima, protože můj kožich je prostě letní, ale alespoň mi to chladilo ty rány nebo co to bylo. I u pravého oka mi ješte tepala pálivá bolest.
Těšil jsem se už domů. V lese, ve kterém jsem se právě nacházel jsem ještě neznal. Celý les byl jak kdyby vstanul z popela. Kůra i listy stromů a rostlin byly takové zašedlé. I ve vzduchu byl cítit takový lehce štiplavý pach kouře. Věděl jsem však že jdu dobře.
Konečně mě do čenichu uděřil pach hranic. Nasál jsem povědomý smečkový pach a došlo mi, že ze mne už dávno vyprchal. Na hranici jsem zaváhal. Nebyl jsem tu opravdu dlouho, snad naposled ještě jako vlče. Došlo mi. Kdokoli kdo je nový, nebo mne neviděl nepozná že nejsem cizinec. Pomyslel jsem si. Zavyl jsem tedy, abych na sebe upozornil.
V tom jsem si všiml kus ode mne šedivého kožichu. Nastražil jsem uši. Vlka jsem neznal, ale přitom něco v jeho pachu mi přišlo vzdáleně povědomé. Ale proč?
"Ahoj!" pozdravil jsem jej s trochu unaveným úsměvem, při tom co jsem se loudal k němu.

(//Star má aktuálně čerstvě na sobě odznaky které má v kůži vypálené jako jizvy a je trochu od krve)

//pokračování

Bolest ustávala tak rychle, jako přišla. Studené dešťové kapky mi rány chladily a smívaly krev. Pomalu a opatrně jsem otvíral oči. Měl jsem všechno rozmlžené a rozpité, ale viděl jsem. Docela jsem měl strach o svůj zrak po tomhle popravdě. Snažil jsem se to rozdýchat a pomalu se postavit. Bolest už byla pryč a zůstalo jenom nepříjemné mravenčení, které bych nejradši ze sebe setřásl. Vrávoravě jsem se postavil na nohy a zůstal rozkročeně třesoucí se stát nějakou dobu. Asi jak hříbě co poprvé vstalo. Rozmrkával jsem mžitky před očima. Zavřel jsem je. Z těžka jsem dýchal. Opět sem otevřel oči a konečně jsem skoro normálně viděl, jen mě ještě slzely. I mravenčení už ustalo a už mi zbyly jen roztřesené nohy. Viděl jsem jak se louže mojí krve vpíjí do mokré trávy podemnou. Potřebuju se dostat někam do klidu. Rozhodně pryč z mýtiny. Došlo mi.
Nevěděl jsem co se stalo. Proč, i když bolest ustala, mám pocit jakobych měl v zádech výžehy. Srst jsem měl úplně durch nasáklou vodou. Možná, že kdybych se pořádně podíval aspoň na své tlapky, zjistil bych že krev není jediné, co na mne po zásahu blesku zůstalo. To mne ale nyní nenapadlo. Udělalo se mi najednou špatně, asi z šoku. Pokusil sem se oklepat. Musím si lehnout.....někde v suchu... Řekl jsem si a začal se belhat do lesa, do kterého jsem měl původně namířeno.
Musím se dostat domů do smečky.

//Sarumen (přes Uhelný hvozd)

S požehnáním Sionnky se ještě opožděně taky hlásím 2x!

//Nina - 3/10

Pověděl jsem Nině tak nějak ve skratce co jsem dělal. Setkání z Háti jsem radši vynechal, nechtělo se mi chlubit tím, že mi pokousala nohu vlčice velikosti čivavy. Sice se mi daná vlčice líbila, ale o to víc mě to mrzelo.
"Asi jo. Já teda osobně ji zažil 3x tušim. Vždycky na jaře a vždycky ve chvíli kdy se chci konečně dostat domů. Navíc ještě s takovým hnusně růžovým efektem. Mi-lu-ju," řekl jsem a poslední slovo vyhláskoval se silně ironickým podtónem. Teda, popravdě, když jsem se viděl s Maeve, bylo to super, jen to místo bylo dost naprd. Obvzláště s mou srtí. A pak? Pak už jsem spíše jenom doufal že tam opět svou nejlepší kamarádku potkám. Nepotkal.
Když jsem se pak zmínil o tom, že jsem se o zastávce v podsvětí dozvěděl od Lilac, docela ji to zaujalo. Trochu jsem zavzpomínal. "Řekla mi jak zemřela a pak, že když se z toho místa vrátila, byla dočasně slepá. Ale naštěstí se jí pak zrak vrátil," řekl jsem tedy co jsem veděl. Ona mi pak prozdradila že se vrátila že se vrátila zpátky ještě v zimě. "Jo tak, tak to máš fajn. Sem si myslel že si budeš teplíčka užívat dýl," usklíbl jsem se zase, ve snaze to odlehčit. Pak se zmínila že si přidala do smečky. "Cedrové? Počkej. To mi něco říká..." došlo mi, "nejsi náhodou ve stejné smečce jako Seilah?" zeptal jsem se.

//Nina - 2/10

Na Nininé tváři se po mém pozdravu vystřídalo několik emocí. Nejprve krátký kyselý úšklebek, poté jsem si povšiml podrážděného škubnutí ocasu společně s tak nějak neutrálním výrazem, a nakonec dokonce i jemný úsměv při odpovědi na mou poznámku. "Nuže, to rád slyším," přikývl jsem tedy a pousmál se. "Popravdě se mi dost ulevilo že tě vidím tak nějak...celou. - A taky že jsi to opravdu ty a nedostal jsem jen nějakou halucinaci a nevidím teď mrtvoly" zasmál jsem se lehce. Udělal jsem ještě dva kroky blíže k vlčici. "Mohu?" zeptal jsem se zdvořile a pak se vedle Niny posadil, avšak stále udržoval příjemný osobní prostor. Na její otázku jsem tak nějak pokrčil rameny. "Všude možně. Po tom co jsme se dostali z laviny a celkově toho místa, vyrazil jsem s Erlendem k Životu. No a potom jsem se stal opět nedobrovolnou obětí růžového teleportu," řekl jsem ve zkratce a při poslední větě protočil očima. "Fakt doufám že se to nebude opakovat každej rok," ušklíbl jsem se. "A co ty? Jak dlouho si vůbec mezi živými opět? Nebudu se asi ptát na to, jaký to bylo, protože hádám že asi ne zrovna opalovačka na lehátku u moře," uchetl jsem se. "Teda ne že bych vědel jaký to je, prakticky sem se dozvěděl že tady nemusíš umřít tak úplně až po té lavině, ale Lilac mi tak něco povídala....takže tak," dodal jsem a trochu nervózně se zavrtěl. Ne, furt nevím jak se o tom s někým bavit....nebo nebavit? Bruh. Jakože zajímalo by mě co byl její sideefect, jak Lilac měla slepotu, ale uhhhh. Mám se na to ptát? Ne, nebudu. Ne.Bu.Du. Šrotovalo mi v hlavě. Těkl jdsem k Nině očima. Hmm, pořád je ale moc krásná..... Ne. Soustřeď se! Hlavně zas nebuď idiot.

//Liščí nory (přes Červenou řeku)

//Star dostává odznaky a zbarvují se mu oči! (konečně)

Vyběhl jsem poklusem z lesa. Déšť mi v proudech smáčel srst a nad mou hlavou blesky ozařovali nebe. Miloval jsem to. Byla mi sice trochu zima, ale stálo to za to. Teda aspoň podle mne. Dorazil jsem k vcelku prostorné řece. Kupodivu její tok však byl více méně klidný, s ohledem na situaci. Avšak k mému, ještě většímu, podivu byla rudá. Váhavě jsem se na ni zadíval. Potřeboval jsem se však dostat na druhou stranu. Mokrej navíc budu tak jako tak... Ušklíbl jsem se. Opatrně jsem do ní vkročil a s potěšením zjistil že není nijak moc hluboká. Měla sice bahnité dno, ale vzhledem k dešti teď bylo bahno všude, takže to bylo jedno prakticky. Přebrodil jsem se na druhou stranu a oklepal se. Ne že by to nějak pomohlo - mokrej jsem byl tak jako tak. Nečekaně.
Blískalo se mi nad hlavou a mě, rozeného idiota, nenapadlo nic lepšího než se zastavit a kochat. Na otevřené planině, v noci, kousek od řeky....však co by se mohlo stát? Right?Byl jsem uchvácený, takovou krásnou bouřku sem dlouho neviděl. Moje srst, aniž bych si toho všiml, začala jiskřit. Malé jiskřičky odlétavali kolem mne. Opět zahřmělo. Nebe prořízl blesk a mne zamrazilo. Nebeský elektrický výboj se zabodl do země přímo předemnou. Zatmělo se mi před očima a já ucítil jak mi elektřina projela celým tělem. Projela mi po celém těle bolest jak kdyby do mě něco vypálila. Zhroutil jsem k zemi a schoulil se do klubíčka. Packy mi brněli, z čenichu mi tekla krev a kůže mne pálila...

//...pokračování příště...