Příspěvky uživatele

// 9

Zvedala jsem hlavičku, všechno kolem se mi zdálo o trošku jasnější než před pár dny. Už okolo mě nebyly jen rozmazané stíny, ale tvary – velké, obrovské tvary, co nade mnou stály a šeptaly jména. To bylo zvláštní. Vždycky když to slovo zaznělo, v bříšku mi poskočilo teploučké světýlko. Sonja. Sonjička. To jsem byla já.
Cítila jsem vedle sebe pohyby. Sestry se vrtěly a dělaly divné zvuky, takové „sgsaj“ a „wiwiwi“. Věděla jsem, že jsou tu se mnou od začátku, cítila jsem jejich pach a teplo, ale teď jako by mi to došlo víc. Nebyla jsem sama.
Ale já přece nemohla jen tak ležet! Ne, já chtěla dál, ven, blíž k tomu velkému místu, odkud přicházel nový vzduch, který byl cítit jinak jak ten odsud. A tak jsem se začala znovu sunout. Packy mi klouzaly po chladné zemi, někdy jsem se převalila na bok, ale to mi nevadilo. Vždycky jsem se zase zvedla do jakéhosi polo lehu. Byla to hra. Moje první opravdová hra.
Najednou se ozval hlas. Ten hluboký, hřejivý, co mě vždycky uklidňoval. Táta. Říkal moje jméno a ptal se mě, jestli chci ven. Chtěla jsem! Ale stejně jsem zakňourala a stočila se zpátky k jeho tlapám, jako kdybych chtěla říct: „Ještě chvíli vydržím tady, ale jednou to zvládnu.“

A tak jsem se přitiskla k jeho srsti, poslechla tlukot jeho srdce a zároveň pořád pošilhávala směrem k tomu lákavému světlu u východu. Zrak se mi ale pomalinku zlepšoval, připadalo mi, že už vše vnímám daleko lépe.

PÍSMENO S/Š

Sonja se probudila v ranním tichu, ještě celá pomačkaná od spánku, a rozespale zamrkala, protože jí do očí padalo jemné světlo prosvítající skrz listí. Šedý svit brzkého dne se prodíral do houští, kreslil po zemi jemné obrazce a Sonja si v tu chvíli připadala, jako by se probudila v pohádce. Sladké teplo matčina boku ji sice lákalo zůstat, ale ona se rozhodla, že se tentokrát odváží a vyrazí sama vpřed, i když jen na pár drobných krůčků. Šikovná rozhodně ještě nebyla, takže první její pokus o odchod skončil tím, že se překulila na záda a musela se neohrabaně vyškrábat zpátky. Sonja se ale nedala odradit, už byla přece větší než před pár týdny, a proto chtěla ukázat, že dokáže aspoň kousek prozkoumat svět sama.
Šum lesa ji lákal dál a dál, přestože jí tlapky klouzaly po jehličí a ona zakopávala o drobné větvičky. Slabé šustění někde nad ní ji přimělo zvednout hlavičku a snažit se zaostřit, i když zrak měla ještě stále trochu rozmazaný a nejistý. Široké koruny stromů se zdály být nekonečné, a když se v nich zachytil první paprsek slunce, její srdíčko poskočilo radostí. Sonja zamířila k borůvčí, které tak sladce vonělo, a i když nevěděla proč, chtěla se do něj zabořit a zjistit, co tam najde.
Špinavá od borůvkové šťávy si nakonec sedla doprostřed keříků, promnula si čumáček s fialovými skvrnkami a s hrdostí se rozhlížela kolem, jako by právě zvítězila v bitvě. Sonja pak zakňourala, spíš radostí než nespokojeností, a několikrát poskočila do trávy, přičemž se jí ouška rozkmitala ze strany na stranu. Šupem ale zase spadla, svalila se do měkkého mechu a rozesmála se tím svým dětským způsobem, kdy to byl spíš zvuk plný života než skutečný smích. Slunce ji hřálo na kožíšek, šimralo ji po bříšku a ona zavírala oči, protože to bylo strašně příjemné a uklidňující. Sonja si pak představila, že stromy kolem ní jsou velcí strážci, kteří na ni dávají pozor a šeptají jí svá starodávná tajemství.
Širokými, až přehnaně dospělými kroky se snažila napodobit to, co kdysi viděla u rodičů, i když se pořád kymácela a nakonec si musela sednout. Sonja však byla tvrdohlavá – zvedla se, zatřepala kožíškem a slíbila si, že jednoho dne proběhne celý les bez jediného zakopnutí. Štěstím jí tlouklo maličké srdíčko, protože cítila, že je na tomhle světě doma, a že má před sebou nekonečně moc objevů.

Ležala som na maminom brušku a počúvala, ako niekde tam vonku spievajú vtáčiky. Ich hlasy boly hrozne zaujímavé a ja som vždy trošku pootočila uškami, ako keby som jim rozumela. Chvílku som cucala mliečko, ale potom som sa prevalila na bok, pretože bruško som mala úplne plné.
Vedľa mňa sa mrvili aj moje sestry, cítila som ich teplo a občas aj jemný dotyk, keď sa niektorá prekulila. Zakňučala som, ale hneď som sa znovu pritúlila, lebo mi to bolo príjemné.
Svet bol strašne velký a ja som poznala iba tento kúsok - teplo mamy, voňu otca a nás tri pokope. Aj tak ma lákalo ísť dalej, až von, za hranicu jaskyne. Ale zatial som sa bála pustiť tohto bezpečia.
Keď mama povedala naše mená – Sgaeyl, Kiwi a Sonja – vždy som zdvihla hlavu, i když som videla iba rozmazané tvary. Ale vedela som, že to slovo patrí mne. A vtedy sa mi vždy začal vrtěť chvostík, aj keď som nechápala prečo.
Očka sa mi pomaly zatváraly, ale nechcela som ešte spať. Chcela som si vychutnať každú sekundu tohto klidu, ako keby som vedela, že brzo príde deň, keď budeme musieť urobiť prvé kroky z jaskyně.
A tak som len ležala, počúvala, ako všetko dýcha a hýbe sa, a bola šťastná, že som doma s těmi, ktoré mám nejradšej.

září 1/10 | Quercus | Borůvkový les

Byla jsem už větší než tehdy, když jsem se jen tulila k mamince. No… aspoň jsem si to myslela. Tlapičky se mi pletly, ale dokázala jsem se už docela obstojně motat mezi stromy. Borůvkový les byl obrovský a všude voněl — po mechu, po dřevě a po něčem sladkém, co jsem ještě neuměla pojmenovat.
Zastavila jsem se, když má ouška zachytila zvuky. Něco… nebo někdo? Zamrkala jsem a naklonila hlavu na stranu. V dálce, mezi stíny stromů, se hýbala malá postava. Vypadala skoro jako já. Čtyři tlapky, ocásek, uši… vlče!
Trochu jsem se přikrčila do trávy a jen ho pozorovala. Neznala jsem ho. Nebyl to žádný z těch, s nimiž jsem spala v jeskyni - žádná ze sester. Chvíli jsem jen dýchala a vdechovala jeho vůni, která byla jiná než ta naše.
Pacičkou jsem popotáhla trs uvolněné trávy k sobě, jako bych se tím chtěla schovat. Zlatýma očima jsem ale pořád zírala na toho druhého. Kdo asi byl? A všimne si mě?

// 5

Na maminčině bříšku bylo všechno, co jsem znala. Teplo, tlukot a ta zvláštní vůně, která mě pokaždé uklidnila. Trochu jsem se zavrtěla, až jsem našla to, co jsem hledala – mléko. Zakňourala jsem, než se mi podařilo zachytit, a pak už jsem jen spokojeně cucala, dokud se mi bříško nenaplnilo nejen mlékem, ale především tím příjemným pocitem.
Když jsem měla dost, ještě chvíli jsem zůstala přitisknutá, poslouchala maminku a vnímala její srst kolem sebe. Bylo to dokonalé místo. Ale pak mi do hlavičky přišla myšlenka: Co je dál? Co je mimo tohle bezpečné místo?
Nadzvedla jsem čumáček a zamrkala. Očka se mi pořád otevírala jen na půl, ale zdálo se mi, že tam je víc prostoru, než jsem čekala. Natáhla jsem pacičku, pak druhou. Škrábala jsem se neohrabaně, ale cílevědomě, jako bych měla obrovskou touhu zjistit, co se děje jen o kousek dál.
Sotva jsem se ale odsunula o maličký kousek, ucítila jsem chlad, který mě přinutil zapištět. Nebylo to jako u maminky. Nebylo tam to teplo. Zamrkala jsem, zatřásla se a na chvilku zaváhala, jestli se mám opravdu plazit dál, nebo se vrátit.
Byla jsem maličká a neohrabaná, ale zvědavost mě tlačila kupředu. A tak jsem se po kousíčkách sunula dál, funěla a pískala, jako bych se vydala na tu největší výpravu v životě.

// 4

Spala jsem tvrdě, jako kdyby nic jiného na světě neexistovalo. Jenom tlukot. Ten známý, silný tlukot, který mě uspával. Maminka. Byla jsem na ní položená, hřála mě a já byla zabalená do její srsti jako do nejměkčího hnízda.

Pak ale něco změnilo rytmus. Hlasy. Jeden hluboký, jeden měkký, oba známé. Očka se mi rozlepila jen na škvírku a zamžourala jsem do stínů a světla. Už nebylo jen ticho, slyšela jsem i ty malé hlásky vedle. Hlásky mých sester. „Sgsgsaj!“ vyprskla jedna. „Ki!“ pískla druhá. To mě probralo. Zamrkala jsem, hlavička se mi ztěžka nadzvedla a já se snažila zorientovat.
Najednou se nade mně ale sklonil tatínek a láskyplně mě olízl, mým tělem se rozneslo příjemné uklidňující teplo. Tělíčko mi jemně škublo, ouška se napjala. Chtěla jsem taky. Chtěla jsem, aby věděli, že jsem vzhůru a že to jsem já.
"Ňaaa… ssshh… so…" zakňourala jsem a zkusila napodobit to kouzelné slovo, které vycházelo z tlam mých rodičů, ale vyšlo to divně a nedokončeně. Přesto jsem byla přesvědčená, že jsem to zvládla.

Máchla jsem tlapkou do vzduchu, ucítila teplo – nejspíš mamčinu srst – a pak jsem se znovu schoulila. Srdíčko mi tlouklo rychleji, byla jsem šťastná.

// 3

Cítila jsem teplo, které mě obklopovalo, a vůni maminky, co byla tak známá a jemná. Každý její šepot byl… bezpečný. Slyšela jsem, jak mi šeptá: „Jste šikovné, všechny tři… Sonja…“. Nevěděla jsem úplně, co ta slova znamenají, ale cítila jsem jejich význam v teple a v hlase, kterým je máma říkala. Měkké olíznutí po hlavě, jemné poňufkání… to všechno mi dávalo pocit, že jsem tu doma, že je všechno v pořádku.
Zabořila jsem hlavičku do její srsti a těžce pootevřela zlatá očka. Neviděla jsem moc, jen světlo, stíny a vnímala různé vůně. Ale věděla jsem, že maminka je tady, že ji můžu cítit, a že všechno kolem je bezpečné. Snažila jsem se zamávat malými packami a vydat svůj tichý zvuk: "Ňuuu…". Bylo to jen maličké, sotva slyšitelné zakňučení, ale cítila jsem, že maminka to slyší. Srdíčko mi tlouklo rychle, věděla jsem, že jsem milovaná.
Bylo mi dobře, když mě přitáhla blíž, celou do srsti na bříšku, a já se přitulila. Její vůně, její teplo, její hlas… všechno to mě naplňovalo klidem a radostí. Tohle místo, tahle chvíle, to bylo všechno, co jsem potřebovala. A já vyčerpáním, ale zároveň i pohodlím a bezpečím, které mě laskaly po tváři, usnula.

// 2

Převalila jsem se na bok a zvedla hlavičku, ale hned se mi zase těžce svezla zpátky. Všechno bylo veliké a rozmazané. Zlatá očka se mi jen na chvilku pootevřela, ale skoro nic jsem neviděla, jen stíny a světlo.
Pak… teplo. Cítila jsem dotek na zádíčkách, jemný a známý. Zachvěla jsem se a maličké pacičky se mi pohnuly, jako bych chtěla popojít blíž. Vůně, co mě obklopila, byla jistá a silná. Tatínek.
"Ňaaaah…" ozvalo se ze mě. Nebylo to slovo, jen zvuk. Ale byl to můj zvuk. Moje odpověď.
Zatřepala jsem čumáčkem a snažila se ho zachytit, vtáhnout do sebe tu vůni, ten pocit.
Přitiskla jsem se zpátky k teplu, co jsem našla u maminky, ale ouško jsem nechala pootočené k tomu hlubokému hlasu nad sebou. Když na mě mluvil, srdíčko mi tlouklo rychleji, i když jsem nevěděla proč. Možná jsem ještě neuměla chápat… ale věděla jsem, že to slovo, co říkal, znamená mě. Že já jsem Sonja.

// 1

Oči se mi pomalu rozlepovaly, abych mohla vidět svět kolem sebe. Byl obrovský! I když jsem ho zatím viděla jen rozmlženě. Zamrkala jsem a začala švidrat na hnědého vlka a pak na bílou vlčici vedle sebe. Pamatovala jsem si jejich hlasy... Usmála jsem se. Uculila nejvíc jak to jen šlo.
Bylo tu teplo, vůně maminky, vůně tatínka… a pak ještě něco! Další malý měkký tělíčka vedle mě. Nevěděla jsem, co to je, jen že tu jsou se mnou. Bylo to… příjemné.
"Ma… mmmmm…!" Tohle nebylo jen slovo. Nebyl to jen zvuk. Bylo to něco většího! Moje první hláska. Chtěla jsem říct: „Já jsem tu. Já jsem Sonja.“ Snažila jsem se být hlasitá. Co nejvíc to jen šlo.
Když jsem začenichala okolo sebe, do hlavičky se mi znovu zaryla intenzivní vůně mamky s tátou, v tu chvíli jsem věděla, že je všechno v pořádku. Svět je velký a nový, ale já jsem tu a se mnou i mamka s tátou. A ti dva pučmelouni vedle mě, kteří jsou taky tak malí jako já.
Zabořila jsem hlavičku do měkké srsti maminky a zkusila jemně pohnout packami. Vše bylo nové, každý pohyb byl zázrak. Teda pro dospělé. Já všechno vnímala jen... tak, že jsem. Jsem tady! A žiju.