Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přitiskla jsem se k tátovi ještě pevněji, skoro jako kdybych si chtěla jeho kožíšek omotat kolem sebe. Když mě poňuchňal, zaklonila jsem hlavičku a slabě se usmála. "Navždy…?" zopakovala jsem po něm potichu, jako bych se potřebovala znova ujistit. Když jsem pak dostala odpověď, ocásek se jen malinko zavrtěl - jemně, opatrně.
Mezitím přišla i Silja, moje bílá ségra. Podívala jsem se nejdřív na taťku a pak na Silju, na kterou jsem se usmála. "Jo, chceme jít na výpravu!" přikývla jsem, ale pořád jsem stála poblíž táty. Snad jako bych měla strach, že když se vzdálím, opustí mě.
Když táta začal mluvit o výpravě, narovnala jsem se. Oči se mi pomaličku rozzářily - přesně tak, jako mi zářily vždycky, když jsem byla veselá a v pohodě. Už jsem se naštěstí z toho incidentu "oklepala", byla jsem lepší. "K tůni?" zopakovala s nadšeným vydechnutím. "Ale jdeme všichni, že? Já, Silja i ty?“ ujišťovala jsem se, protože sama bych právě teď nikam nešla ani omylem.
Když padla zmínka o zimě, rychle jsem se přitiskla zase zpátky k tátovi, až se mi čumáček ztratil v jeho srsti. "Budu ti říkat, když mi bude zima," slíbila jsem poslušně, ale pak se hned uchechtla. "Tak už pojďme!"

>> Ovocná tůň

// Kalendář - vyválej někoho ve sněhu

Kiwi | prosinec 1/10

Zaslechla jsem v dálce kroky - křupání sněhu, a taky hlas. Ten hlas jsem znala, byl totiž mé zrzavo bílé ségry, jenže jsem nevěděla, z jakého směru se ozýval. Otáčela jsem se kolem své osy a Kiwi hledala, ale než jsem ji stihla najít, našla dřív ona mě!
Prudce do mě narazila, nestačila jsem ani vykvíknout, jen jsem vyletěla do vzduchu i se sněhem a dopadla do závěje jako nějaká malá sněhová kulička. Kiwi mě válela tak rychle, že jsem ani nestíhala počítat, kolikrát jsem udělala kotrmelec.
"K… Kiwi!" zachechtala jsem se mezi převalováním, i když jsem měla plnou tlamku sněhu. "Já jsem… já jsem se ne..."... FLOP!... další otočka... "...nepřipravilaaa!"
Když mě konečně pustila, jen jsem lapala po dechu, oklepávala si sníh z uší a koukala na ni s vykulenýma očima. A i když jsem byla celá zcuchaná a promrzlá, jakmile řekla, jak moc mě chtěla vidět… Ocas mi začal vrtět úplně sám. "Já tebe taky!" vyšvihla jsem ze sebe hned, bez přemýšlení, a skočila jí kolem krku, i když mě sotva držely tlapky. Ty kotrmelce mě fakt dostaly."Hrozně moc!"
No, jenže než jsem stihla doříct cokoli dalšího, už jsem zase letěla do sněhu. Tentokrát jsem ale nezačala panikařit ani pištět. Tentokrát jsem se začala smát tak nahlas, že se můj hlas musel nést celým širým okolím.
Jakmile přestala, vyhrabala jsem se zpod ní. Vypadala jsem jak malý sněhulák a funěla jako starý jezevec. A pak jsem najednou ztuhla. Úplně. "Teď… počkej…" řekla jsem pomalu, zlověstně sladkým hláskem, a pak jsem po ní skočila. Celou svou malou silou. Naplno. Povalila jsem ji do sněhu tak, že se kolem nás zvedl bílý oblak. "A teď válím jááá! SněhoBUMBÁC!" zakřičela jsem vítězoslavně a začala ji převalovat, hrnout na ni sníh packama, hrabkat jí ho na boky i na hlavu, dokud nebyla zasypaná jak jeden velkej chlupatej bílej knedlík.

C.E. z Cedru | Smrkový les | listopad 1/10

Schovaná v hromadě barevného listí jsem čekala… ani jsem nedutala! Nechtěla jsem, aby mě vlče našlo. Jenže moje schovka asi nebyla tak dobrá, jak jsem si původně myslela, protože mě našlo hodně rychle. "Hej!" začertila jsem se na něho, až mi z čela vykoukly malé ďábelské růžky, a hbitě vyskočila z listí ven.
Zatímco jsem se oklepala, abych měla čistý kožíšek, jak se na malou vlčici sluší a patří, začal se mi vlček představovat. Zkoumavě jsem se na něj dívala, prohlížela si ho. Jeho kožich rozhodně nevypadal nijak královsky, spíš naopak. Byl dost obyčejný. Ušklíbla jsem se a pyšně pravila: "Jsem princezna!" přiťapkala jsem k němu blíž, abychom se mohli měřit, ale byla jsem nižší jak on, tak jsem si raději kecla zadkem na zem, abych byla z obliga. "Jsem Sonja…," krátce jsem se zarazila a přimhouřila oči, jak jsem přemýšlela, protože když on měl dvě jména, měla bych, jakožto princezna, mít taky dvě jména, ne? "Varjargarovna!" dodala jsem nakonec vítězoslavně. Moc názvů, jmen a slov jsem zatím neznala, takže jsem musela improvizovat. "Sonja Varjargarovna, bydlím ve smečce nedaleko odsud. Jmenuje se Borůvková! Jo, jsem z Borůvkového království, a abys věděl, Caedricu, roste u nás velká spousta borůvek. To u vás určitě ne, co?" vyplázla jsem na něj hravě, se špetkou dětské vychloubačnosti, jazyk, zavrtěla ocasem a poskočila v listí, až to zašustilo.

Tohle mě bavilo, jo! Od teď jsem byla Borůvková princezna Sonja Varjargarovna!

Zvedla jsem hlavičku a podívala se mu do očí, moje zlatá očka byla stále trochu podrážděná a zvlhlá od pláče, od slz. "Ano… já jen... chci být s tebou," zašeptala jsem tiše a přitulila se ještě pevněji. Cítila jsem jeho teplý kožíšek a vůni, a najednou se mi všechno kolem zdálo bezpečné. Trochu jsem se od táty oddálila a zavrtěla ocáskem, čímž jsem chtěla naznačit, že už je mi daleko líp. Teda samozřejmě, ten špatný sen mě hodně vyděsil, ale tátova přítomnost a ujištění, že se nemám čeho bát, mi pomáhala. Byla jsem každopádně ráda, že tu nejsem sama, to bych se asi zbláznila.
"Vlastně nevím," zamumlala jsem. Byla jsem vyčerpaná z toho všeho, co se stalo, ale moje zvědavost a chuť být venku byla asi silnější než všechna únava. Trochu jsem zaváhala, ale pak, když jsem ucítila, že táta je stále nablízku, jsem na něj vzhlédla a usmála se. "Pojďme… půjdeme prozkoumat les, tati," pískla jsem a očička se mi rozzářila očekáváním. "Do jeskyně za mámou se vrátíme potom, nejdřív chci něco vidět. Prohlídneme si les, jo?" přikývla jsem rozhodně, už jsem měla svůj plán!

// Halloween - STÁNEK S PUMPKIN SPACE LATTÉ; Uspořádej šiškovou bitvu 2/2

C.E. z Cedru | Smrkový les | 3/10

Šiškovou válku se mnou hrálo nějaké cizí vlčátko, asi jen o trochu mladší, než jsem byla já. Chvíli jsem na něj koukala, pak jsem se rozesmála a popadla další šišku, která ležela vedle mě. Beztak to byla nějaká, kterou na mě zrovna hodil a netrefil se. "Tak ty chceš válku?" zavolala jsem, přimhouřila oči a hodila ji po něm. Letěla obloukem a dopadla mu asi dva kroky před tlapky. "Trefa!" vykřikla jsem vítězoslavně, i když to nebyla pravda.
Vlček na mě s vervou hodil další šišku, nebo spíš mu vypadla z tlapky. Vlastně ji teda ani moc nehodil, no prostě dopadla hodně daleko ode mě, ale já, protože jsem byla veliká herečka, jsem se s pronikavým pištěním vrhla stranou, aby mě šiška minula, přestože už dávno ležela na zemi. Dopadla jsem do listí, které se rozlétlo všude kolem. Začala jsem se nahlas smát. Tak nahlas, že se smích rozléhal po celém, jinak zcela tichém, večerním lese.
"Tak tohle si vypiješ, ty jeden šiškulíne!" křikla jsem a začala sbírat munici. Jednu, dvě, tři - celou hromádku. A pak, když jsem měla nasbíráno, jsem se k vlčeti otočila zadkem a začala po něm munici střílet. Hrabala jsem do šišek tlapkama, jako bych chtěla vyhrabat obří díru. Šišky po něm létaly rychlostí blesků, připadala jsem si jako divoké rozjeté tornádo! Úplně jsem se do té hry vžila. "Tady máš! A ještě jednu! A tady taky!" křičela jsem dychtivě mezi střílením a poskakováním.

Když už mi došly zásoby, vrhla jsem se zpátky do listí, až to zašustilo. "Teď mě nenajdeš!" zavolala jsem zpod hromady, přikrčená a s tlapičkama připravenýma vyhrabat k případnému úniku. "Šišková princezna tě přemůže!" dodala jsem pyšně a s velkou dávkou odhodlání.

Otevřela jsem oči, ale všechno se mi hrozně motalo. Chvíli jsem jen ležela a snažila se pochopit, co se vlastně děje, ale byla jsem silně zmatená. Hlava mě trochu bolela a v tlamičce jsem měla sucho. Pak jsem ale ucítila teplý dech na čele. Zamžourala jsem a zaostřila na něj zrak svých velkých nevinných, dětských očí... táta!
"Tati… tatínku," hlesla jsem tiše, až se mi z toho roztřepala bradička. Oči jsem měla ještě plné slz, chtělo se mi plakat znovu, ale jakmile jsem viděla jeho tvář, všechno to ve mně trochu povolilo. "Já… já jsem se bála," zašeptala jsem a přitulila se k němu. Cítila jsem, jak se mi zklidňuje srdíčko, které před chvílí tak hrozně tlouklo. "Byla tma… a ty jsi tam nebyl. A pak tam byla krev a… já jsem myslela, že jsi pryč," vypískla jsem a trochu se rozvzlykala.
Schoulila jsem se mu k tlapám, jako bych se snažila schovat před zbytkem toho zlého snu. "Nechci, aby ses ztratil, tati. Už nikdy," zamumlala jsem žalostně. Chvilku jsem u něj zůstala přitulená, poslouchala jeho tlukot srdce a vdechovala jeho vůni. "Ani mě nikdy nenech nikde samotnou, jo?" pískla jsem po chvíli, zvedla hlavičku a podívala se mu do očí. "Tati, půjdeme domů? Tam, kde je teplo a kde je máma?"

// Halloween - STÁNEK S PUMPKIN SPACE LATTÉ; Uspořádej šiškovou bitvu 1/2

C.E. z Cedru | Smrkový les | 2/10

Listí mě hřálo, bylo měkké a voňavé, tak jsem se v něm spokojeně vrtěla. Převalovala jsem se, zanořená až po čumák. Navíc jsem se v té hromadě cítila v bezpečí, přece na mě nikdo neviděl, tak kdo by mi mohl ublížit? Byla jsem hezky schovaná! Všechno kolem bylo tiché a klidné, jen občas zapraskala větev. Až dokud… mě něco netrefilo do boku.

"Au!" vyjekla jsem a zvedla hlavu. Po chvíli na mě dopadla další šiška, a to přímo mezi ouška. Zamrkala jsem a rozhlédla se. "Kdo si to dovolil?!" štěkla jsem zprvu vážně, ale když jsem zahlédla malého vlčka o kousek dál, jak do mé hromady hází šišky, koutky tlamičky mi samy cukly do úsměvu.
Popadla jsem do své drobné tlapky první šišku, co ležela poblíž. "Ták, pane útočníku…" zamumlala jsem a vystrčila hlavu z listí. "Tvoje chyba!" mrskla jsem šišku po něm. Netrefila jsem se, ale to mi nevadilo. Vyskočila jsem z hromady listí a s dětským smíchem začala sbírat další.
Jednu po druhé jsem házela jeho směrem. Smála jsem se, když se šišky odrážely od kmenů a dopadaly všude kolem, jen ne na něho. Schovávala jsem se za spadané větve, vykukovala jen čumákem a znovu házela, jak nejrychleji jsem dokázala. Měla jsem dojem, že mi to fakt jde, cítila jsem se jako nějakej turbo šiškovej střelec!
"Takhle to dopadá, když útočíš na moji hromadu!" zakřičela jsem mezi smíchem a další šišku poslala tak silně, až mi podjela tlapka a málem jsem spadla zpátky do listí. Chvilku jsem se smála, pak se zvedla, načechrala si srst oklepáním a zvedla další šišku.

Teď už jsem byla rozhodnutá: Tahle šišková bitva neskončí, dokud se do něho aspoň jednou netrefím!

// Halloween - STÁNEK S PUMPKIN SPACE LATTÉ; Pohrajte si v napadaném listí.

C.E. z Cedru | Smrkový les | 1/10

Zvedla jsem hlavu, když kolem mě vítr zvířil další várku žlutých a oranžových listů. Kroužily kolem mě jako roj malých hmyzáků, dokud se nesnesly zpátky na zem. Cukla jsem ušima, skočila po jednom, který se odvážil přistát kousek ode mě, ale dřív, než jsem ho chytila, ulétl mi dál. Zakňourala jsem a rozběhla se za ním, packy mi klouzaly po jehličí a hlíně, až jsem nakonec skončila zabořená čumákem v hromadě listí.
Zůstala jsem tak chvíli ležet a jen funěla. Byla jsem celá obalená barevnými listy - zrzavými, žlutými i hnědými - a smála jsem se sama pro sebe, protože to šustilo, lepilo a zároveň zajímavě hřálo. Zvedla jsem packu a pokusila se listy odhrnout, ale místo toho jsem se převalila na záda a začala se v nich válet. Bylo to jako koupat se v podzimu!
Když se zvedl chladnější vítr, listy kolem mě se znovu rozletěly. Některé mi přistály na čumáku, jiné se zachytily v srsti. Vrtěla jsem ocáskem a poskakovala za nimi, i když už jich většina mizela dál po lesní cestičce. Vzduch byl chladný, ale čistý. Voněl jehličím, vlhkou zeminou a přicházejícím večerem.
Když jsem se konečně zastavila, usedla jsem doprostřed té pestrobarevné hromady a vzhlédla ke korunám stromů. Slunce už zapadalo, blížila se noc. A já si ráz naráz uvědomila, že je tu nějaké až moc velké ticho.
Na okamžik jsem ztuhla. V dálce se ozvalo soví houknutí, pak další. A když se zvedl vítr, zaslechla jsem z hloubky lesa táhlé, kvílivé zavytí. Naklonila jsem hlavu na stranu a chvíli naslouchala, než jsem se znovu schoulila do listí. "Jen vítr…" zamumlala jsem tiše, i když jsem si tím nebyla jistá. Zabořila jsem čumák pod tlapky a přikryla se listím jako dekou.

// Halloween - STŘELNICE; Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

<< úkryt

Ten přechod z tepla a klidu jeskyně sem do lesa, kde bylo vlhko, chladno a spousta pro mě neznámých zvuků, byl vážně náročný. Byla jsem trochu zmatená, navíc jsem měla pocit, že jsem tu najednou… tak nějak sama? Nechápala jsem, jak to je možné, přece jsem se držela u ostatních. Nebo ne? Přimhouřila jsem očička a snažila se zaostřit, ale zrak jsem z ničeho nic měla rozmazaný. Srdíčko mi zrychleně tlouklo, najednou se mi i ztěžka dýchalo. Třásla jsem se. “Mami,“ šeptla jsem do prázdna. “Tati,“ zkusila jsem to znovu, ale můj hlásek byl tenký a svět okolo mě tak veliký. Snažila jsem se skrze divoké vzlyky polapit zpět svůj dech, slzy zděšení se draly na povrch, hlava mi najednou začala mravenčit. Špatně se mi dýchalo… “Tati.“

Omdlela jsem.

Zatímco jsem byla mimo sebe, zdál se mi sen. Nebyl to ale pěkný sen, byl plný divností a nezvyklostí, prostě situací, se kterými jsem se ještě nikdy nesetkala. Byla jsem u sebe doma, jenže to nebyla ta příjemná jeskyně, kterou jsem znala. Nebyla naplněna teplem, klidem a rodinnou pohodou. Ani plná měkkých kožešin, na kterých jsem se mazlila s rodiči. Právě naopak! Byla chladná, temná a prázdná. Bez života. Po zdech se hemžily malé černé tečky a v rohu se lesklo cosi nechutného, bílého, zdobeného těmi černými tečkami. Zamrkala jsem a se zatajeným dechem jsem šla blíž, chtěla jsem to prozkoumat. Jen prozkoumat, dozvědět se, co to je, nic víc. Jenže v tom na mě hrubě houkl nějaký cizí hlas: „To je naše pavučina! Nech to!“ Vypískla jsem. Lekla jsem se tak, až jsem prudce spadla na zadek, zatímco jsem se snažila odcouvat pryč.
„Sonjooo! Sonjoooo“ zastříhala jsem ušima a zalapala po dechu, to byl táta! Na nic jsem nečekala, vzala nohy na ramena a z jeskyně zdrhla. Jenže venku… nic nebylo. Jen tma. Prudce jsem zabrzdila, měla jsem pocit, že když z jeskyně vylezu, spadnu do té temnoty a už mě nikdo nenajde. “Ta… tatííí?!“ zavolala jsem. Zůstala jsem na místě a neklidně přešlapovala, chtělo se mi brečet, byla jsem v nervech, ale táta nakonec přišel. A to mi spadl kámen ze srdce. Najednou jsem necítila ten strach a úzkosti, najednou bylo všechno jinak. Byl tu se mnou táta a byla jsem v bezpečí. „Sonjičko, neboj se. Proč pláčeš?“ Jeho starostlivý hlas a láskyplné pohlazení bylo to, co jsem teď doopravdy potřebovala. Vzhlédla jsem na něj a packou si otřela oči. „Bojím se,“ přiznala jsem tiše, zatímco mé oči zaujatě pozorovaly jediné světlo, které tu bylo. Nebo, ono nebylo přímo tu, bylo hodně daleko od nás. „To, co nám září na cestu životem, je měsíc, Sonjo. Je to opak slunce. Zatímco měsíc se přátelí s tmou, slunce je naopak bratrem dne. Každý má svoji práci, každý nám svítí v jinou chvíli, ale oba jsou moc důležití.“ Táta byl neskutečně moudrý vlk, přitiskla jsem se k němu a nadšeně přikývla, aby věděl, že poslouchám. „A hele! To malé černé tam v dálce, to je netopýr. Ty k sobě zase vábí úplněk. Vidíš, že je měsíc velký a kulatý, viď? Když je velký, kulatý a hodně moc svítí, znamená to, že je úplněk. A netopýři mají rádi úplněk,“ usmál se a poodešel o kus dál. Přicupitala jsem ihned k němu, s očima dychtivě hledícíma do těch jeho. „Tati a proč mají netopýři rádi úplněk?“ zeptala jsem se a zvědavě dál zírala, jenže… Odpověď nepřicházela. „Tati?“ naklonila jsem hlavinku na stranu, jenže z táty najednou byl… nikdo. Jen černá postava bez očí, bez tlamy, bez výrazu. Táta byl pryč. Vyděsila jsem se, začala jsem plakat a volat ho. Kam zmizel? Proč mě tady nechal? Plakala jsem, přála jsem si, aby tady zase byl se mnou. „Tati!“ žalostně jsem ho volala, ale namísto táty se z té postavy začala řinout krev. Spousta krve. Zalapala jsem po dechu a začala pronikavě ječet…

A pak se mi vrátilo vědomí.

// 12

Hlasitě jsem vzdychla. Jak jsem tam tak seděla a čekala, pochvala nebo obdiv z moc směrů nepřicházely, tak mi to bylo trochu líto. Na moment jsem sklopila pohled k zemi a prohlédla si své packy, ale v tom okamžiku máma navrhla, že můžeme jít ven. Oči se mi rozzářily a já se znovu, tentokrát se šťastně vrtícím ocáskem, postavila. Nechtěla jsem, aby mi cokoliv uteklo! Nožičky se mi ještě trochu pletly, ale když jsem slyšela maminčin hlas, hned jsem se jala cupitat k ní. Vždycky to ve mně probudilo radost, když se na mě podívala a olízla mě mezi ouškama. Snažila jsem se našlapovat pevně, i když jsem cestou párkrát zavrávorala, ale nakonec jsem se spokojeně schoulila k jejímu bříšku.
Zakňourala jsem nedočkavě a hned se přisála, mlíčko bylo přece to nejlepší na světě! Pila jsem rychle, jako bych se bála, že mi někdo všechno vypije, a u toho jsem šťastně funěla. Když už jsem byla plná a bříško mě hřálo zevnitř, zvedla jsem hlavičku a zamrkala na maminku i na taťku.
"Ven!" vyjekla jsem nakřáplým hláskem. Moc mi to asi ještě nešlo. Ale snažila jsem se, aby to pochopili, že chci vidět, co je za tou jeskyní. Ocásek se mi vrtěl tak rychle, až jsem málem ztratila rovnováhu, a packy už se netrpělivě sunuly směrem k východu.
Byla jsem nadšená a zvědavá. Věděla jsem, že tam venku musí být něco úžasného – něco, co zatím neznám, a co chci prozkoumat.

>> les

září 2/10 | Quercus | Borůvkový les

Schoulená mezi listy jsem pozorovala, jak se pohybuje. Nejdřív jsem si myslela, že mě neuvidí... vždyť jsem byla maličká, ukrytá a skoro jsem ani nedýchala. Jenže pak zapraskala větev, on se lekl a najednou se naše oči setkaly. Zůstala jsem ztuhlá, ouška připláclá k hlavě.
"Já…," vyšlo ze mě sotva slyšitelně, hlas měl pořád víc podobu kníknutí než skutečných slov. Netušila jsem, co říct. Copak jsem měla vědět, proč jsem tady? Byla to jen zvědavost, co mě sem přivedla. Zlatá očka se mu leskla a já nevědomky popolezla blíž, i když packy se mi trochu třásly.
Sklonila jsem čumáček a očima těkala mezi ním a půdou pod sebou. Cítila jsem se jako „přistižená“ a nevěděla, zda se mám bránit, utéct, nebo jen mlčet. "Sonja…" pípla jsem nakonec, protože jediné, co jsem v tu chvíli dokázala říct, bylo moje jméno.
Ocásek se mi nervózně zavrtěl, ale v očích jsem měla zvídavost – kdo je on? Jak se tu najednou objevil? A proč mě tak rychle našel, když jsem se schovávala?

// 10

Očička už mě nebolela, když jsem je otevřela dokořán. Viděla jsem! Ne jen stíny a rozmazané šmouhy, ale opravdu tatínkovu tvář, jeho velký čenich a ty oči, co se na mě dívaly tak láskyplně. Uchechtla jsem se za doprovodu dětského zapištění a hned zamávala ocáskem, jako bych mu chtěla ukázat, že ho poznávám.
Vedle mě se ozývaly sestry – Kiwi žvatlala, zatímco Sgaeyl se snažila ťapinkat na nožkách, jako kdyby se chystala prozkoumat celý svět. Mně to nedalo. Vzala jsem pacičky, zapřela je do země a s funěním se odtlačila od bříška. Nejprve jsem se kolébala na kolínkách, pak jsem zkusila nadzvednout zadek. Chvilku to vypadalo, že se svalím zpátky, ale já se zatvrdila. Všechno ve mně křičelo, že to zvládnu a že musím být stejně šikovná jako ony. A pak jsem stála. Opravdu stála, na svých vlastních nožkách! Vykulila jsem na tátu oči a vydala vítězný kvík: "Wiiiii!"
Nožky se mi třásly, ale já udělala krok. Jeden, pak druhý. Kolébavě, nemotorně, ale sama. Pak jsem se rozesmála klasickým dětským pištěním, až se mi tlamička roztáhla dokořán. Spadla jsem na zadek, ale vůbec mi to nevadilo. Protože už jsem věděla, že až budu chtít, postavím se znovu. Ale teď jsem si musela drobátko odpočinout.
Otočila jsem se na sestřičky, mávala ocáskem a kývala hlavou, jako bych od nich čekala pochvalu a podporu.

// 9

Zvedala jsem hlavičku, všechno kolem se mi zdálo o trošku jasnější než před pár dny. Už okolo mě nebyly jen rozmazané stíny, ale tvary – velké, obrovské tvary, co nade mnou stály a šeptaly jména. To bylo zvláštní. Vždycky když to slovo zaznělo, v bříšku mi poskočilo teploučké světýlko. Sonja. Sonjička. To jsem byla já.
Cítila jsem vedle sebe pohyby. Sestry se vrtěly a dělaly divné zvuky, takové „sgsaj“ a „wiwiwi“. Věděla jsem, že jsou tu se mnou od začátku, cítila jsem jejich pach a teplo, ale teď jako by mi to došlo víc. Nebyla jsem sama.
Ale já přece nemohla jen tak ležet! Ne, já chtěla dál, ven, blíž k tomu velkému místu, odkud přicházel nový vzduch, který byl cítit jinak jak ten odsud. A tak jsem se začala znovu sunout. Packy mi klouzaly po chladné zemi, někdy jsem se převalila na bok, ale to mi nevadilo. Vždycky jsem se zase zvedla do jakéhosi polo lehu. Byla to hra. Moje první opravdová hra.
Najednou se ozval hlas. Ten hluboký, hřejivý, co mě vždycky uklidňoval. Táta. Říkal moje jméno a ptal se mě, jestli chci ven. Chtěla jsem! Ale stejně jsem zakňourala a stočila se zpátky k jeho tlapám, jako kdybych chtěla říct: „Ještě chvíli vydržím tady, ale jednou to zvládnu.“

A tak jsem se přitiskla k jeho srsti, poslechla tlukot jeho srdce a zároveň pořád pošilhávala směrem k tomu lákavému světlu u východu. Zrak se mi ale pomalinku zlepšoval, připadalo mi, že už vše vnímám daleko lépe.

PÍSMENO S/Š

Sonja se probudila v ranním tichu, ještě celá pomačkaná od spánku, a rozespale zamrkala, protože jí do očí padalo jemné světlo prosvítající skrz listí. Šedý svit brzkého dne se prodíral do houští, kreslil po zemi jemné obrazce a Sonja si v tu chvíli připadala, jako by se probudila v pohádce. Sladké teplo matčina boku ji sice lákalo zůstat, ale ona se rozhodla, že se tentokrát odváží a vyrazí sama vpřed, i když jen na pár drobných krůčků. Šikovná rozhodně ještě nebyla, takže první její pokus o odchod skončil tím, že se překulila na záda a musela se neohrabaně vyškrábat zpátky. Sonja se ale nedala odradit, už byla přece větší než před pár týdny, a proto chtěla ukázat, že dokáže aspoň kousek prozkoumat svět sama.
Šum lesa ji lákal dál a dál, přestože jí tlapky klouzaly po jehličí a ona zakopávala o drobné větvičky. Slabé šustění někde nad ní ji přimělo zvednout hlavičku a snažit se zaostřit, i když zrak měla ještě stále trochu rozmazaný a nejistý. Široké koruny stromů se zdály být nekonečné, a když se v nich zachytil první paprsek slunce, její srdíčko poskočilo radostí. Sonja zamířila k borůvčí, které tak sladce vonělo, a i když nevěděla proč, chtěla se do něj zabořit a zjistit, co tam najde.
Špinavá od borůvkové šťávy si nakonec sedla doprostřed keříků, promnula si čumáček s fialovými skvrnkami a s hrdostí se rozhlížela kolem, jako by právě zvítězila v bitvě. Sonja pak zakňourala, spíš radostí než nespokojeností, a několikrát poskočila do trávy, přičemž se jí ouška rozkmitala ze strany na stranu. Šupem ale zase spadla, svalila se do měkkého mechu a rozesmála se tím svým dětským způsobem, kdy to byl spíš zvuk plný života než skutečný smích. Slunce ji hřálo na kožíšek, šimralo ji po bříšku a ona zavírala oči, protože to bylo strašně příjemné a uklidňující. Sonja si pak představila, že stromy kolem ní jsou velcí strážci, kteří na ni dávají pozor a šeptají jí svá starodávná tajemství.
Širokými, až přehnaně dospělými kroky se snažila napodobit to, co kdysi viděla u rodičů, i když se pořád kymácela a nakonec si musela sednout. Sonja však byla tvrdohlavá – zvedla se, zatřepala kožíškem a slíbila si, že jednoho dne proběhne celý les bez jediného zakopnutí. Štěstím jí tlouklo maličké srdíčko, protože cítila, že je na tomhle světě doma, a že má před sebou nekonečně moc objevů.

Ležala som na maminom brušku a počúvala, ako niekde tam vonku spievajú vtáčiky. Ich hlasy boly hrozne zaujímavé a ja som vždy trošku pootočila uškami, ako keby som jim rozumela. Chvílku som cucala mliečko, ale potom som sa prevalila na bok, pretože bruško som mala úplne plné.
Vedľa mňa sa mrvili aj moje sestry, cítila som ich teplo a občas aj jemný dotyk, keď sa niektorá prekulila. Zakňučala som, ale hneď som sa znovu pritúlila, lebo mi to bolo príjemné.
Svet bol strašne velký a ja som poznala iba tento kúsok - teplo mamy, voňu otca a nás tri pokope. Aj tak ma lákalo ísť dalej, až von, za hranicu jaskyne. Ale zatial som sa bála pustiť tohto bezpečia.
Keď mama povedala naše mená – Sgaeyl, Kiwi a Sonja – vždy som zdvihla hlavu, i když som videla iba rozmazané tvary. Ale vedela som, že to slovo patrí mne. A vtedy sa mi vždy začal vrtěť chvostík, aj keď som nechápala prečo.
Očka sa mi pomaly zatváraly, ale nechcela som ešte spať. Chcela som si vychutnať každú sekundu tohto klidu, ako keby som vedela, že brzo príde deň, keď budeme musieť urobiť prvé kroky z jaskyně.
A tak som len ležala, počúvala, ako všetko dýcha a hýbe sa, a bola šťastná, že som doma s těmi, ktoré mám nejradšej.